Z popela II.

I. (A)

Těch pus jsme si ten deštivý den dali ještě hodně. Jako bychom se snažili dohnat těch pár týdnů bez dotyků. Myslím, že ač to bylo něco, co David rozhodně chtěl a k čemu sám směřoval, přesto jsem ho tak trochu zaskočil tím, jak se to ve mně najednou překlopilo a převzal jsem iniciativu. Poznal jsem to na něm. Ale ono to jinak nešlo. Líbil se mi už od toho prvního setkání, jenže jsem nechával vyhrát rozum. Rozum, který mi radil, abych si takhle fajn kluka držel jen jako kamaráda a netlačil to nikam dál. Jenže nakonec stejně vyhrály pudy.

Políbili jsme se a zakopali tak tu možnost být jen kamarádi kamsi pod zem. Takže už nemělo cenu sám sebe brzdit. Hodlal jsem si to užít, co nejčastěji a nejintenzivněji to půjde. Dřív než to skončí. A ze svých zkušeností jsem si byl jednoduše téměř jistý, že skončí. Jenže čert to vem, když má člověk vedle sebe někoho, kdo ho obejme, u koho se může schovat v náručí a všechny ty nejistoty se v tu chvíli vypaří. V ten moment jednoduše neexistovaly, a tak jsem si to užíval.

Líbal jsem ho ještě několikrát, zatímco jsme seděli na baru toho centra, ve kterém jsme byli, a vykašlal jsem se na lidi a políbil ho dokonce i v autobuse cestou domů bez ohledu na to, kolik přihlížejících to pohorší, nebo co si o tom kdo bude myslet, v tu chvíli mi bylo všechno jedno.

Kdepak, dokud jsme byli s Davidem jenom kamarádi, držel jsem to pevně v rukou, věděl jsem, že mě to nesemele, a to mi vyhovovalo, jenže pak jsem se ztratil. Ztratil jsem se v těch jeho tmavých očích, do kterých bych se nejradši propadnul jako do jámy lvové. A byl by to krásný pád…

Večer na bytě, a především ve sprše, jsem na Davida ještě dlouho vzpomínal a představoval si jeho doteky v trochu žhavější podobě, ale i jeho jako takového. Ten jeho úsměv a pocit klidu, který z něj sálal. Který jsem z něho cítil pokaždé, když jsem si na něj i jenom vzpomněl, a který mě úplně dostával do kolen.

„Ty seš fakt děsná kachna,“ ozvalo se od jedné z mých spolubydlících, Veroniky, sotva jsem vylezl zabalený v županu ze sprchy do kuchyně.

No tak možná jsem se tam trochu zamyslel no, ale stejnak jsem ji odbyl: „Že to říkáš zrovna ty, která jsi schopná okupovat koupelnu snad i dvě hodiny v kuse.“

„To víš, krása něco stojí,“ zubila se na mě a já už to radši ani nekomentoval, jen jsem se na ni za to zašklebil.

Popadl jsem z ledničky krabici mléka, pro kterou jsem přišel, a s kroucením hlavou se vydal k sobě do pokoje. Verčina krása zjevně stála čas nás všech, protože jsme se snad ani po třech letech společného bydlení nedokázali sladit natolik, abychom věčně všichni nevyráželi ráno z bytu se zpožděním. A při těch bojích o koupelnu jsem si občas přišel jako někde na základce.

Bylo nás na bytě celkem pět. Pět queer lidí, abych byl přesný, což pro mě neslo značku ideál. Obzvlášť před těmi třemi roky, když mi bylo teprve devatenáct, a byl jsem pořád trochu nejistý v tom, co vlastně od života chci. Všichni jsme byli studenti, takže jsem si spoustu víkendů užíval komfortu prázdného bytu, když jezdili ostatní za rodinou. Pro mě byli rodina oni. Já to měl od našich skoro za rohem, ale každotýdenní nedělní oběd bylo to jediné, čemu jsem se hodlal vystavovat. Napadlo mě, co by asi tak řekli moji rodiče na Davida. Jasně, nesouhlasili by s tím, že jsme spolu, ale potkat ho někde jinde, nejspíš by se jim líbil. Každý, kdo nebyl já, se jim líbil…

Musel jsem zakroutit hlavou a zahnat tyhle negativní úvahy, protože to vážně nebylo něco, na co bych chtěl v takový perfektní den myslet. Zároveň jsem se ale musel hned vzápětí usmát, když mě napadlo, že si David dokázal najít cestičku do každé mojí myšlenky. A zanechával v těch myšlenkách vždycky takovou milou, hřejivou stopu. Stopu, po které jsem toužil, aby mě celého naplnila a zahřívala mě zevnitř. A možná, úplně malinkato jsem cítil, že se jí to už daří, a všechny ty skvělé pocity ve mně hrozně válčily s těmi pochybnostmi a snažily se navzájem přesvědčit, kdo z nich má pravdu.

Uteklo pár dní, ve kterých jsme sice neměli šanci se s Davidem vidět, ale vyměnili jsme si mezi sebou tolik zpráv, fotek a gifů, že jsme to předtím nenasbírali ani za těch X týdnů od seznámení. A hlavně tyhle naše zprávy už nebyly jen kamarádské, ale byly odvážnější a odvážnější. Jednoduše jsme překročili jakousi neviditelnou hranici, se kterou všechno dostávalo nový rozměr. A to elektrizující chvění a vzrušení, co jsem z toho našeho psaní cítil, by se dalo krájet.

II. (D)

Líbat uměl. Ne každej to umí, pár slinajících „bernardýnů“ jsem potkal a vždycky je to takový trapný říkat někomu, že zrovna jeho pusa mi připadá jak otevřenej hydrant. My si chuť svých slin vyměnili docela silně, ale i tak jsem při tom zřetelně cítil hebkost jeho rtů. Ale hlavně, hlavně mě konečně nechal přiblížit se k němu trochu víc. Po několika tejdnech opatrnýho oťukávání, kdy už jsem si skoro začínal myslet, že jsem se totálně seknul a Lex třeba vůbec není na kluky.

I takový praštěný myšlenky mě napadaly. Že možná jenom nemá, s kým by na to pivko zašel, ale to jsem hned zase zavrhnul, protože občas prohodil něco o lidech z vejšky nebo svých spolubydlících. Takže nějakou jeho osamělost jsem v duchu vyloučil. Kdyby nechtěl, netrávil by se mnou ani minutu. V tom větrným tunelu jsem si to konečně ujasnil. Tam jsem cítil, že mu určitě jako chlap nejsem lhostejnej. Nelíbal by mě tak opravdově a sám. Ani on mě nenechával v klidu, moje tělo mi to dost výmluvně ukázalo.

Dřív by mi nějaký takový čekačky přišly hrozně k smíchu – ucukávání a zdržování jsem prožil naposledy někdy na průmce v době, kdy mi bylo snad šestnáct – s Lexem to zkrátka bylo jako návrat o hodně let zpátky. Jiný než s jeho předchůdcema, žádný hup na krávu, ať je tele. Ale když už jsem začal, dokázal mi to pěkně žhavě vracet. A já se v tu chvíli rozhodl, že sice ty svoje pokusy dostat se mu do těla nevzdám, ale nechám iniciativu víc na něm.

Virtuálně rozhodně iniciativní byl a jeho zprávy mě dokázaly pokaždý spolehlivě nabudit. Až jsem bál, že budu mít na pravačce mozoly. Doma to jakž takž šlo, v práci mi ten pípající mobil často dělal hodně velký problémy. Tím větší, že Lex mezi školou a brigádou musel šprtat na zkoušky. Pár dní ho nevidět bylo docela deprimující, a nejenom kvůli tomu, abych ho konečně dostal do postele. Nebo kamkoliv jinam. Chyběly mi i naše pokecy o všem a o ničem. Přesto jsem byl rád, když mi jeden den toho nucenýho nevidění se v práci cinkla smska taky od někoho jinýho než od Lexe. Aspoň jsem pro jednou nemusel řešit, co dělat, kdyby…, no spíš až mi zas jednou díky nějaký Lexovo zprávě bude pořádně horko.

– Čus, stavíš se? Systém nefachá.

– Jo, v šest stačí?

– Bude muset. Dík.

Občas se stávalo, že Majkl potřeboval trochu píchnout v mým oboru. Na všechno venku byl fakt bourák, jenom v těch věcech okolo kompů totální lama. Bug jsem našel asi po deseti minutách, odstranil ho a doporučil mu, ať ten komp používají fakt jenom na práci.

„Na porno čumte doma,“ smál jsem se, když jsme si sedli na bar a on mi přisunul plechovku jedenáctky.

„To jako fakt?“ zeptal se a mě ten jeho udivenej ksicht vytlemil ještě víc.

„Ne, ty vole, jen si prostě dávejte bacha, kam lezete a na co klikáte, nebuďte jak děti. Nemusíte sežrat všechny sušenky.“

Nemělo cenu něco dalšího říkat. Další věc, ve který jsme se vždycky totálně míjeli. On o nějaký vysvětlování nikdy moc nestál, což mi potvrdil tím, že začal líčit, kam se zase chystá.

„Kdybys chtěl, tak není problém, jedno místo by se určitě ještě našlo.“

Tak o tom žádná, jeskyně mě zajímaly vždycky. A mít k tomu navíc takovej kalibr, jako docela známýho speleologa, kterej pustí i na místa, kam se běžnej smrtelník hned tak nedostane, bylo hodně lákavý.

„Kdy?“

„Konec července, čtyři dny.“

„S kým?“

Vyjmenoval pár známých jmen, celkem obvyklá sestava. Jo, to by vážně šlo, jenom…

„A co dvě volný místa? Vzal bych…“

„… toho borečka, co tu byl s tebou?“

Díval se na mě docela pobaveně, před ním jsem si nikdy nemusel na nic hrát.

„Jo, vadí?“

„Ale ne, je ti přáno. Jenom bys ho měl trochu testnout. O víkendu jedeme slaňovat z mostu.“

„Není to trochu moc easy byznys?“ zasmál jsem se, protože mosty už měl extra Majkl dávno za sebou.

„Když myslíš…, v noci, ze Žďákováku…“

Viděl jsem jeho výraz a bylo mi to jasný. Majkl a jeho adrenalinová zábava. Nejen někam vylézt, nebo naopak slézt, ale taky se u toho klepat, jestli náhodou…

„Jednou tě zabásnou, šílenče,“ povzdychl jsem, ale lákalo mě to, ne že ne. A nejvíc mě lákalo právě to vyzkoušet si Lexe. Jestli by se mu to líbilo. Jestli by na to vůbec kývnul. A potom, pod tím mostem je voda, a když už tam budeme…

„OK, zeptam se ho a písnu.“

Plácli jsme si na to a pak už jsem padal. Ale ne domů, za Lexem. Říct mu tyhle novinky hned za čerstva. A taky mi už chyběl aspoň pohled na něj. I když při tom bude makat.

III. (A)

Blížila se desátá večer, zrovna jsem byl uprostřed směny v baru, když ze dveří vykoukla Davidova hlava. Setkal jsem se s jeho pohledem a okamžitě se celý rozzářil. Překvapil mě a měl jsem vážně radost, že ho vidím.

„Dobrý večer, jednu velkou jedenáctku, prosím,“ pronesl formálně, sedl si naproti mně na bar a tvářil se jakoby nic.

Neudržel jsem kamennou tvář a rozesmál jsem se, ale to pivo jsem mu bez komentáře natočil. Sledoval jsem ho přitom po očku a cítil ten lehký úsměv, co se mi samovolně vytvořil na rtech jen z toho, že ho vidím.

Teprve když jsem před něj postavil půllitr, tak jsem promluvil:

„Tady, jedno vychlazený, na účet podniku.“

„Ale ne, to by nešlo, to já si ho musím zaplatit.“ Kroutil hlavou a začal extra nápadně šátrat po kapsách, než prohlásil: „Sakryš, asi jsem si zapomněl peněženku doma… Tak to už mi zbývá jedině platba v naturáliích!“

Šklebil se na mě, jak kdyby vyhrál v loterii, a tak jsem neodolal neprohlédnout si ten jeho výraz i z trochu větší blízkosti. Naklonil jsem se přes bar a opřel se o něj lokty:

„A jak byste si takovou platbu představoval, hmm?“

„Třeba, až tady skončíš, že bys přespal u mě? Co ty na to?“ ukončil tu hru a přešel plynule do tykání.

Kousnul jsem se do rtu, uhnul očima a narovnal se. Aha, tak už je to tady… Teda ne, že bych s tím nepočítal, že bude chtít, anebo že bych nechtěl já, chtěl jsem, a moc. Jenže úplně jsem se v té chvíli ještě necítil na to úplně se mu otevřít a jít s ním do postele. A taky jsem měl druhý den vlastně přednášku takže… Zaváhal jsem, ale když jsem zahlédl, jak mu výraz ztuhnul, okamžitě jsem se zase usmál.

„Dneska ne, Davide, mám jen pár hodin spánku, v osm ráno musím být ve škole, ale něco by s tím vymyslet šlo, když chvilku zůstaneš,“ mrknul jsem na něj a zamířil rychle ke stolku v mé části baru, abych převzal jejich objednávky.

Neustále jsem na sobě cítil jeho oči. Propalovaly mě, hřály a mrazily zároveň. Celým tělem mi proudilo mravenčení, jak moc jsem se těšil na to, až si za chvíli vyberu svou pauzu a zatáhnu si ho dozadu. Těch dvacet minut, než mé stoly konečně vypadaly alespoň na chvilku úspěšně obsloužené, se mi zdálo nekonečných, ale nakonec jsem se samozřejmě dočkal, přestože trpělivost nikdy nebyla má silná stránka.

Prohodil jsem pár slov ke kolegyni, hodil očkem k Davidovi, a jen co obešel bar nenápadně za mnou, chytl jsem ho za ruku a zatáhl dozadu do zázemí. Ještěže Eva, která tam byla ten den se mnou, měla vždycky pro mezilidské vztahy pochopení, protože to mezi mnou a Davem šlo ráz na ráz. Jen co jsme zmizeli za závěsem, namáčkl jsem ho tělem ke skříňce, co tam stála, a začal líbat, tak moc jsem se nemohl dočkat toho, až konečně zase ucítím jeho rty na svých.

Vlastně celá ta akce, která se během pár vteřin přesunula zpoza závěsu až dozadu za pevné, dřevotřískové dveře úklidové místnosti netrvala vůbec dlouho. Pro vnějšího pozorovatele by to nejspíš bylo sotva pár okamžiků, ale já bych tu naši společnou chvíli dokázal popisovat nejspíš hodiny. Začal bych tím, jak voněl – jak kdybych smíchal něco koženého se dřevem a taky s jeho přirozeným pižmem, které v tom začínajícím létě vylézalo na povrch sotva člověk popošel pár metrů, ale u Davida to rozhodně nebylo na škodu. Byl neskutečně sexy.

Také bych se zastavil na jeho úsměvu, kdykoliv jsem se od jeho rtů mírně oddálil a opřel se o něj čelem. Na tom, jak mě jeho strniště párkrát zašimralo na tváři, a taky na tom, jak mi jeho prsty zajížděly do vlasů, a na boky… Jak mi tiskl náruživě zadek a jeho dech mi svou nepravidelností napovídal, jak moc se musí krotit, aby se mě okamžitě nezmocnil. Ten okamžik ve mně jednoduše zanechal vzpomínku, takovou, které se nechcete zbavit, chcete si ji k sobě mačkat a znovu a znovu se na té vzrušující vlně vést.

Nečekal jsem na to, až jeho pohár trpělivosti přeteče, prostě jsem mu v rychlosti sjel na zip kalhot. Po krátkém zaváhání, jsem ho plně rozepnul a vjel mu svou dlaní pod trenky. Hlasitě zasténal, opřel se zády o dřevem obloženou zeď a začal se po mně natahovat, aby mi tu péči oplatil, ale nenechal jsem ho. Skousl jsem mu lehce rty mezi zuby a zašeptal:

„Kdepak, tohle má být moje výplata v naturáliích, tak mě nech, ať si ji vyberu podle sebe.“

Zachytil jsem jeho zamlžený pohled a možná, že i lehké kývnutí, ale to už jsem klesal dolů na kolena a bez meškání sesunul jeho kalhoty i s trenkami do půli stehen. Zvedl jsem k němu oči a laškovně se pousmál, než jsem se naklonil a nechal jeho nádobíčko vklouznout k sobě do pusy.

Popravdě už to byl nějaký ten pátek od mé poslední zkušenosti tohohle charakteru, ale to se snad nezapomíná. Rozhodně ty Davidovy náhlé tiché vzdechy vůbec nezněly, že by se mu to nelíbilo. Naopak, jeho dlaně si okamžitě našly cestu do mých vlasů, stiskly je, a jak na autopilota se svíraly a povolovaly spolu s tím, jak hluboce jsem ho nechal do sebe zajíždět. Nepopoháněl mě, podle všeho se krotil, protože pokaždé poté, kdy si mě spolu s náporem vzrušení přitáhl trochu silněji, naopak povolil svůj stisk, ale já nepotřeboval, aby byl tak jemný. Chtěl jsem ho se vším všudy. A tak jsem si na okamžik zajel do vlasů vlastní dlaní a tu jeho tou svou pevně stiskl, aby věděl, že může, protože jsem tu naši akci rozhodně nechtěl narušovat slovy.

Pochopil to během mžiku a tu intenzitu, kterou hned na to rozjel, bych teda už ani náhodou nemohl nazvat symbolickou. Šílel jsem z toho, jak mi pevně svíral kořínky a jak si mě na sebe narážel, pořád dost opatrně na to, aby mi nepodráždil mandle, ale dostatečně hluboko, abych ho naplno cítil. Málem jsem se udělal jenom z ochutnávání toho sexy těla, po kterém jsem tolik toužil, ale to bych teda už vážně chtěl od té superrychlé akce moc, pořád to byla jenom kuřba. Promnul jsem Davidovi několikrát koule a hrozně se mi líbilo, jak se u toho samovolně prohýbá a reaguje na každý můj dotyk. Na každý můj stisk jeho půlek i na každé zastrčení jazyka do jeho škvíry.

Jak jsem řekl, dokázal bych celou tu akci popisovat vážně dlouho, protože se mi tolik vryla do paměti, ale přitom ty zásuny a výsuny neměly dlouhé trvání. Ještě párkrát jsem si vychutnal ty jeho šíleně silné reakce a už jsem cítil, jak mě pouští a zarývá mi prsty do ramene, zatímco se mě snažil varovat před finále. Přesto jsem zůstal na místě a nechal ho tak, ať se mi udělá krku. A zůstal jsem na místě i poté, co se mi jeho dlaň znovu propletla s vlasy a začala jimi hladivě projíždět. Možná, že jsem sám byl bez orgasmu, ale celé jsem si to moc užil, a hlavně jsem chtěl, aby si to ten den užil on, což se mi podle všeho snad povedlo.

Vytáhl mě za ruku do stoje, a tak jsme se znovu spojili v sladkoslaném polibku.

„Teda páni, ty se nezdáš,“ usmál se na mě potutelně, „tak co, připravenej, abych ti to oplatil?“

Začal mi putovat zas dlaní směrem dolů po těle, ale já jen s úsměvem zakroutil hlavou a tu pátravou dlaň mu jemně stiskl ve své:

„Bohužel, dneska si musím nechat zajít chuť. Tohle bylo pro tebe, ale já si vážně už nemůžu dovolit delší pauzu, Evu by tam z toho plnýho baru kleplo.“

„Vážně? A není to škoda? Byl bych fakt rychlej,“ zkoušel mě.

„Je to škoda, ale fakt ne, někdy příště, jo?“

Jenom se znovu rozzářil, naštěstí mu to jako odpověď stačilo, a tak jsme se pak ještě chvilku navzájem ochutnávali, než jsem už skutečně musel zamířit zpátky za bar.

Sledoval jsem pak Davida s přiblblým culením se ještě skoro hodinu, než jsme se jednou rychlou, snad i nenápadnou, pusou rozloučili a zamířil k sobě domů. A mě to všechno hřálo a provázelo až do rána, kdy jsem sotva po třech hodinách spánku, které mi zařídila moje nespavost, zamířil na přednášku. Teprve tam spolu s čerstvou zprávou od Davida jsem nechal svou představivost, aby přebila vzpomínky a možná i ty pochyby, které tam stále byly. Teprve pak jsem byl naplno spokojený a rozhodně jsem se nechtěl toho pocitu vzdát. Stůj, co stůj.

IV. (D)

Může se někdo divit, že jsem se zapomněl zeptat, jestli se mnou o víkendu pojede na jih? Po takový akci, jakou mi předvedl? Asi moc ne, co? Řekl bych, že se mi to totálně vykouřilo z hlavy, a klidně si za tím hledejte úplně jinej význam. Bylo to…, prostě bylo to. Luxusní, parádní kuřba, jak jsem to měl rád. A ta kapka adrenalinu z toho, kde to děláme, byla jako bonus navíc. Už jsem si v duchu maloval, že by se vůbec nemusel bránit čemukoliv dalšímu kdekoliv. A venku je to vždycky paráda, když se zadaří.

V posteli jsem si přivolával vzpomínky na Lexe tak intenzivně, až mě to zas vyrajcovalo. Plivnul jsem si do dlaně, rozetřel sliny po žaludu, a tak trochu jsem si představoval, že ta dlaň není moje, ale Alexe. Nahoru a dolů, palcem přes slintající žalud, levačkou přidržet nalitý kulky, vystříkal jsem slušnou dávku během pár vteřin. Bylo to skvělý, ale co bych si namlouval, já chtěl zkrátka Lexe. Jako poblázněj puberťák.

Naštěstí mi nějaký zbytky příčetnosti zůstaly, proto jsem ráno po příchodu do práce vyklepal aspoň pár slov, co bych chtěl o víkendu podniknout a jestli by si mohl hodit rezervačku na trochu času pro mě. Snažil jsem se, aby to vyznělo lehce, ale sebe jsem stejně neukecal ani omylem. Já vážně nechtěl, aby si na víkend naplánoval cokoliv jinýho. Takže ten jeho následnej souhlas vyhoupnul mý duševní blaho parádně vysoko. A pak mě napadlo, proč čekat až do víkendu.

– A co dneska, nezajdeme někam?

– Mám fofr, přednášky, domů, najíst, práce, promiň.

Obvykle takhle stručně nepsal ani nemluvil, asi ho právě víc zajímal přednášející profesor, ale já se nehodlal vzdát.

– K Indům, spolu, v OC? Zvu tě. Najel jsem na jeho heslovitou zkratku.

– OK. 15:30. A neruš už!

Jo! Neskákal radostí, ale… Další pípnutí…

– Těším se moc.

… ale tohle mi naprosto stačilo.

Když pak seděl naproti mně nad tikka masala s rýží a naslouchal mýmu líčení, jak jsme jednou v půlce ledna jeli s Majklem a bandou na Šumavu s příslibem spaní ve srubech, sledoval jsem jeho uvolněnej, hezkej ksichtík a hřálo mě to, bylo mi s ním na pohodu a fajn.

„Místo srubů vohořelý trosky, to nevymyslíš. Po dvaceti kilácích v nohách.“

„A co jste dělali?“

„Co by, přežil jsem to tehdy, i všichni ostatní. Pro mě to bylo moje první spaní na sněhu. A pak ještě párkrát, ale ty se bát nemusíš. Všechno bude cajk, maximálně nás vyčápnou policajti,“ mrknul jsem na něho.

„Já se nebojím, Davide,“ ujistil mě a rozesmál se.

„No, a jestli si troufneš, tak tam můžem zůstat pod širákem.“

Plácnul jsem to spíš ze srandy, i když jo, někde v podvědomí jsem tu představu první noci spolu pod hvězdama měl.

Díval jsem se přímo na něho, takže jsem si nemohl nevšimnout, jak jakoby ztuhnul, v pohybu i v tom úsměvu. Takže špatně.

„Hele, nikam tě netlačim, okej? Můžem klidně celou noc jenom prokecat. Nebo prospat. Ale spolu. Já jsem s tebou totiž hrozně rád. Věř mi.“

Na chvilku položil dlaň na hřbet mojí, přikývnul a zamumlal:

„Dobře. Budu ti věřit.“

„Tak to dofutruj a jdem pro ňákou větší karinu. Nekoukej, pro dva fakt nemam. Spacák máš?“

Ten naštěstí měl. A i kdyby ne, klidně bych mu poskytnul svůj. Stejně mi v jeho přítomnosti bude pořádně horko.

V prodejně outdooru jsem měl problém najít, co přesně jsem chtěl. Proč sakra musí ty obchody pořád nějak přestavovat?! Alex tam tak bloumal a rozhlížel se. Nakonec jsem nevydržel, nechal ho u funkčního prádla a šel se zeptat prodavače. Za těch pár minut mý nepřítomnosti se Lex přesunul o kousek dál.

„Tohle triko by ti sedlo, ne?“ Ukázal jsem na jedno, nápadně růžový s modrým obrysem nějakýho pohoří. A myslel jsem to samozřejmě jako džouk, protože i když jsem na něm viděl ten jeho pampeliškovej pršiplášť, chodil jinak oblíkanej dost normálně.

„To jako proč?! Klepe ti?! Víš co, Davide…“

„Stop“, skočil jsem mu rychle do řeči, protože se tvářil ještě víc nasraně, než ten první den, kdy jsme se poznali.

„Stop a promiň! Jenom hloupej vtip. To triko by vážně na každým chlapovi do daleka řvalo, že je teplej. Fakt promiň.“

Chvilku mlčel, než jen zavrtěl hlavou:

„Tak radši takhle už nevtipkuj.“

Tohle jsem mu slíbit mohl. Doprovodil jsem ho až před dům, a kdyby nemusel na směnu, určitě bych se mu pokusil vnutit do pokoje. Zbytek týdne do víkendu jsem se oddával slastným představám naší první noci.

Nakonec nás jelo jen sedm, takže jsme se do Majklovo tépětky pohodlně vešli i s věcma. Alex došel na čas, představil jsem mu zbytek bandy, Majkla už znal. Celou cestu jsem v autě cítil, jak se jeho stehno tiskne na to moje, až jsem to už nemohl vydržet a vzal ho za ruku. V tý tmě jsem si to mohl dovolit, ale i kdyby bylo pravý poledne a ne skoro jedenáct v noci, klukům by to rozhodně nevadilo. A Sabi, jediná holka mezi náma, by taky neprotestovala. I když možná jo. Pořád si umanutě myslela, že to zas s Majklem dáme oficiálně dohromady. Tak po dnešku už jí určitě dojde, že je to nereálný.

Tělem se mi rozlejval šimravej pocit očekávání. Ne toho slaňování – to byla v podstatě dětská hra, ale toho, co bude po tom. Až všichni odjedou a my tam spolu zůstaneme sami, najdeme si nějaký příhodný místečko jen pro nás dva a konečně třeba zjistím, jakou tu kérku na svým těle vlastně má.

Spouštět se z padesáti metrů v tandemu způsobem, že se vám zadek toho před váma tiskne na totálně tvrdý péro, je nepopsatelný. Nejradši bych byl, kdyby nás tak v půlce nechali viset a já ho ošukal přímo na laně. Jenže to se nedalo, a nejenom proto, že jsme na to s Lexem šli první. Dole už jsem to nedával vůbec. Sotva jsme se nohama dotkli země a vymotali se z karabin a lan, přitáhl jsem si ho k sobě, položil mu dlaň na zátylek a propletl svůj jazyk s jeho. Druhou rukou jsem mu zmáčkl zadek tak silně, až trochu vyjekl.

„Lexi, já tě hrozně chci,“ zamumlal jsem mu do pusy a on mě určitě dobře slyšel, protože se nadechl, mírně se odtáhl a pak to všechno vysypal ve dvou větách.

Zůstal jsem naprosto přimraženej, horko v mým těle vystřídal pocit totálního šoku a já absolutně nevěděl, co udělat nebo říct.

Proč, do hajzlu?

Sbohem sladký snění…

Vítej, zkurvená realito!