Z popela III.

I. (A)

Jeden den. Přál jsem si užít jeden den. Ještě jeden den, než se bude tvářit takhle…

Musel jsem mu to říct, věděl jsem, že už to zašlo příliš daleko, ale přesto jsem se nemohl ubránit tomu, aby toho část mě okamžitě nelitovala.

To že to mezi námi skončí, s tím jsem byl smířený od začátku. Nebo minimálně to byla věta, kterou jsem říkal den co den sám sobě před spaním. Totiž kdysi jsem někde četl: opakujte si, s čím se chcete smířit dostatečně často, a nakonec k tomu vážně dospějete. Takže jsem si to už skoro rok opakoval.

„Nevadí mi, že zůstanu celý život sám. Nevadí. Takhle jsem spokojený.“ Každý den před spaním, minimálně třikrát a pěkně nahlas. Škoda jen, že efektivita byla tak na šedesáti procentech.

Asi bych měl osvětlit, jak jsem k tomu vlastně došel… Na to že mi bylo teprve dvaadvacet, těch vztahů jsem měl vlastně docela dost, měly hodně krátkou trvanlivost a nekončily zrovna dobře. Nerad bych zabíhal do detailů, takže řeknu jen to, že i když jsem asi vždycky tak nějak věděl, že jsem na kluky, holky pro mě nikdy nebyly tabu. Jasně, nejsem jediný, kdo si myslel, že s holkou to bude mít určitě lehčí, že to nevadí, přemůžu se a sex není to hlavní na světě, ale mně se toho jednou fakt skoro povedlo dosáhnout. Překvapivě, sex nebyl ten důvod, proč to nemohlo fungovat.

Bylo mi osmnáct, zrovna jsem ukončil střední a neměl jsem kam jít. Hádky s rodiči vyeskalovaly do podoby, kdy každá minuta s nimi ohrožovala mé duševní zdraví, a jednoho dne padla od mámy věta, po které jsem jednoduše nevydržel, během pár desítek minut sbalil nejdůležitější a vypadnul. Po všem, co jsem si vyslechl o mé osobě a co šlo jedním uchem tam a druhým ven, ta zlomová věta se mě vlastně vůbec netýkala. Byla to kousavá narážka od máti směřovaná k vozíčkáři, který bydlel přes ulici. Pronesla ji směrem k tátovi, ani na mě v tu chvíli nemluvila, ale ve mně se to cvaklo. Jak můžu s někým takovým žít pod jednou střechou? A tak jsem vybouchl a následně zdrhnul.

Jenže jsem neměl kam, a tak jsem teprve na autobusové zastávce v náhlém vnuknutí volal jí, Simoně. Holce, kterou jsem znal sotva pár týdnů a která se mi líbila, ale zatím v tom nebylo nic víc. To přišlo až potom. Byla mladší než já, a přece bydlela sama, plně dotovaná svou máti, která se jí stejně jako ta moje mně snažila diktovat život. V tomhle jsme si rozuměli. Jenže byl tu menší háček, háček, který nechci rozmazávat, ale který byl pro mě tak významný na mé životní cestě, že ho prostě musím říct.

Odmítala se léčit, nebo třeba jen chodit k doktorovi, takže vlastně dodnes nevím, zda v tom bylo něco hlubšího, ale pokus o sebevraždu byl u Simony na každodenním pořádku. A tím pokus, myslím pokus, nikdy si neublížila tak, že by hrozilo, že ji nepřijdu včas zachránit. Třeba to bylo jen volání po pozornosti a nikdy si nechtěla nic udělat, co já vím, ale když někoho zachraňujete z okenního parapetu devátého patra už po dvacáté, tak vás to změní. Mě to změnilo.

Miloval jsem ji, dodnes to cítím, i přes všechno to tahání z řeky v mrazech a schovávání žiletek. Miloval jsem ji a byl na ní zcela závislý. Snažil jsem se to řešit, několikrát o tom zkoušel někomu říct a vysloužil jsem si tisíce výhružek o vyhození z bytu, nebo i takové zraňující větičky, jako že mě nesnáší, jsem totálně k ničemu a podobně. Neměl jsem kam jinam jít a ta situace tak byla dost bezvýchodná. Překonal jsem kvůli ní spoustu věcí, které mi byly proti srsti, ale v tu chvíli mi to za to stálo. Přesto, jak hrozně to zní, znamenala pro mě moc už jenom tím, jak se na mě ve svých lepších dnech dívala. Jako bych byl její princ na bílém koni.

Skoro jsem nechodil do školy, abych stíhal co nejvíc brigád, a měl peníze na nájem a vyžití. Šel jsem s ní do trojky s cizím klukem, když to po mně chtěla, a dodnes z toho nemám dobrý pocit. Dělal jsem prostě všechno, co jenom šlo, aby byla spokojená. Protože už tehdy jsem věděl, jaká je to vzácnost. Člověk, který by mě měl rád takového, jaký jsem, se vším všudy. Byla první, kdo mě viděl jako mě, a proto se na ni nikdy nemůžu zlobit, ani za to, jak to celé ukončila.

Přijel jsem zrovna z týdenního kurzu s výškou a zjistil, že kamarád, co ji ‚hlídal‘ místo mě, ji zjevně nejenom hlídal, protože už jsem se neměl kam vrátit. Oficiální důvod: matinka zjistila, že s ní někdo bydlí a nesouhlasí s tím. Takže papá, konec a šlus i všechno ostatní… Během jediného dne.

Po Simoně už jsem nikdy s holkou nechodil, už jsem to nedokázal. Přesto je ale tohle ten asi nejlepší a nejdelší vztah, který jsem měl. S klukama to bylo vždycky jenom horší. Marnost nad marnost. Byl jsem moc jiný na to, aby se mnou někdo vydržel. A tak jsem se rozhodl, že to změním. Nebudu se znovu pouštět do předem prohraných vztahů, nebudu jen pasivně stát a nechávat se jimi vláčet. Jenže ty Davide… Neodolal jsem.

A jo, je to tak, jsem trans. A chybí mi péro, což je podle tebe zjevně ta nejdůležitější věc na světě. Nemám tu úžasnou schopnost očůrávat stromy v alejích, nebo dělat stopy do sněhu…

Co by se změnilo, kdybych ho měl? Myslíš, že bych tě ohnul někde pod mostem a vyšukal ti mozek z těla? Mám pro tebe překvápko – to bych nechtěl ani tak. Vždycky podle mě bylo jasné, že ty budeš nahoře, nechtěl bych to jinak, a myslím, že ani ty, tak o co kurva jde? Nezáleží na tom.

To všechno jsem ti chtěl říct. Chtěl jsem ti to vpálit do ksichtu a přimět tě, aby ses nad tím zamyslel. Jenže po tom, jak ses na mě díval, sotva jsem se ti otevřel? Seru na tebe, Davide. Jo, možná jsem ti to neřekl hned, možná jsem si chtěl aspoň na těch pár týdnů užít možnost být pro tebe kompletní, ale stejně mě tvá reakce ranila. Ta reakce, která ve výsledku nebyla vůbec žádná. Jako bych pro tebe přestal existovat.

Okamžitě jsem zabodl zrak kamsi do mlází a projela mnou chuť odtud vypadnout. Prostě si zavolat taxík, sebrat věci a zmizet mu ze života. Jo, asi by to už bylo trochu přehnané… Ale já nemohl v tu chvíli dýchat. Věděl jsem, že přečíst si v Davidových očích znechucení by mě definitivně sejmulo.

I tak těch pár chvil s ním stálo za to. Takže díky. Díky za všechno.

II. (D)

Ten pocit totálního šoku mě nepouštěl ani po týdnu, ani po dvou. Po měsíci a hodinách u kompu při hledání všech možných informací, už to nebyl čistě šok, ale furt mi bylo všelijak. Naštěstí aspoň v práci jsem se musel soustředit na něco jinýho, ale když jsem pak přišel domů, vyndal si z lednice vychlazenou jedenáctku, bylo to zase zpátky…

V duchu jsem pořád viděl jeho zraněnej pohled, když jsem ze sebe dostal jedinou větu: „Paráda, takže jedem domů.“ Jasně že jsem to zaregistroval a bylo mi ho líto, jenže já v tu chvíli vážně nemohl jinak. Totální paralýza mozku i těla. On se jenom otočil a začal se strání od paty pilíře škrábat nahoru. Zatraceně rychle, sotva jsem mu stačil, když jsem se konečně rozhejbal. Nahoře si, zas naprosto beze slov, s ledovým klidem vyndal z auta svůj bágl. A to už jsem něco říct musel.

„Přijeli jsme sem všichni, tak se taky všichni vrátíme. Žádný scény.“

Chvilku vypadal, že mi snad jednu natáhne, ale pak kejvnul, zdekoval se i s báglem kus dál ode mě, přesto to čekání, až všichni ostatní sklouznou po laně, bylo pro mě najednou v jeho přítomnosti skoro nesnesitelný. Ale víc nesnesitelná byla představa, že by se sám vydal kdoví kam a udělal bůhví co.

Já se celou dobu v duchu modlil, aby ty fízlové vážně nepřijeli, protože co sakra do prdele má napsaný v občance?! A kdyby náhodou byli jo vostrý, tak… V cépézetce jsem nikdy nebyl, takže nevím, jak to tam funguje. Zavřeli by ho se mnou a klukama, nebo se Sabinou? Nebo by měl nějaký extra vyhrazený místo? Byl by z toho ještě víc zraněnej, než jak vypadal po tom odstrčení z mojí náruče, nebo by mu to bylo jedno, protože kdoví, co má tenhle kluk už všechno za sebou? Takový otázky mě napadaly včetně toho, že možná by se leckdo náramně pobavil. Že zrovna já, já kterej nikdy nic nechtěl řešit a životem, láskama i čistým povyražením jsem jen tak příjemně proplouval, že právě já bych měl řešit takovej mindfuck. I když mi bylo všelijak, pořád zůstával jeden fakt. Líbil se mi vážně moc, a než to na mě vybalil, trávil jsem s ním čas doopravdy rád a fyzicky mě bral jako málokdo před ním. Takže minimálně tohle bych si v sobě nějak vyřešit měl. Co mi na tom vlastně vadí, když mi s ním bylo vždycky tak na pohodu.

Renda se Zikym balili náčiní, Sabi s Vejrákem jim do toho kibicovali, Alex koukal na vodu pod mostem a mně Majkl položil zlehka ruku na rameno.

„Jsi oukej, Dejve?“

Ne, nejsem oukej, nikdy už nebudu oukej, chtělo se mi skoro zařvat, jenže proč bych to dělal zrovna na něho.

„Nějak se mi neudělalo dobře, pojedem domů,“ vysoukal jsem ze sebe a můj kámoš jenom přikývnul. Takovej byl vždycky, žádný zbytečný dotazy, žádný pitvání pocitů až na dřeň. Ale v očích jsem mu pár otázek zahlídnul. Vyžvanil jsem mu toho na sebe za ty roky, co jsme se znali, docela dost, jenže tohle nebylo zrovna v tý kategorii, o který bych mluvit chtěl. Tohle pro mě bylo mimo jakýkoliv kategorie.

Cesta zpátky byla jako zlej sen. Alex na sedadle vedle, namáčknutej na dveře, aby se mě nedotýkal ani centimetrem těla. A mezi náma dusivý ticho. To ticho bylo teda horší, než kdyby se na mě zase namáčknul. Asi teda. Nevěděl jsem to, ale v podstatě jsem byl rád, že to neudělal. Hodina někdy může trvat sakra dlouho. Nejspíš to cítil stejně, protože před barákem, kde bydlel, vypadnul z auta hodně rychle. S pozdravem na půl huby.

„Počkej,“ naklonil jsem se dopředu k Majklovi, kterej to chtěl od chodníku okamžitě odpíchnout. Sledoval jsem Alexe, jak hrabe po kapsách a pak i v báglu, než konečně vylovil klíče, odemknul a vchodový dveře paneláku za ním bouchly.

„Dobrý, tak jedem.“

„Si ho nějak hlídáš,“ ozval se za mnou Vejrák.

„Drž hubu!“ houknul jsem na něj.

„Nono, se z toho tropíka nezblázni,“ klidnil mě Ziki.

„A ty mě taky neser!“

Dá se někomu dát dělovka do čumáku v uzavřeným prostoru auta? Někomu, kdo sedí za váma? Když jste spořádaně připoutaný? Asi moc ne, a to měl Ziki docela štěstí, protože šok nešok, v tu chvíli jsem měl chuť mu jednu napálit. Ať jsem si totiž o Lexovi myslel cokoliv – a já nevěděl, co si vlastně myslet – za tropíka jsem ho nepovažoval. Nepřišel mi jako těch pár týpků, co se o naší partu otřelo vždycky jenom v létě, kdy se ven jezdilo mnohem snáz než v zimě, kdy už rozhodně nebylo počasí jako v tropech. Po těch necelých dvou měsících našich schůzek mi totiž Alex připadal jako přesně ten kluk, co možná nebyl až takovej drsňák jako Majkl, ale kterej by se po hlavě vrhnul do všeho.

Jenže to už do hajzlu nezjistím!

Vztekle jsem zmuchlal plechovku a šel si pro další. Už nezjistím, co všechno bych s Lexem mohl dělat, protože…, protože já nebyl schopnej vzít foun a napsat mu ani po tejdnu, ani po dvou. A po měsíci mi to už bylo blbý, když jsem to neudělal hned. Říkal jsem si, že možná, možná by to po těch dvou tejdnech ještě šlo. Vysvětlit mu, že to, co mě na tom vlastně nasralo úplně nejvíc, nebyl ten fakt, že je trans, ale že mi to neřekl dřív. Jasně, asi bylo pochopitelný, že to nevybalil hned u toho prvního pivka, ale po tý první puse mi to říct měl. Tehdy bych možná zareagoval jinak, kdoví.

Vzpomněl jsem si na jinou situaci, kdy mi někdo něco neřekl. A dopadlo to tak, jak to dopadnout muselo. Bylo mi šestnáct, ještě jsem s našima jezdil na chatu, brácha už byl z baráku. A kousek od naší chaty stála taková bouda, rádoby hospoda, kde se scházeli všichni z okolních chat a chalup, strejcové a tetky, ale taky parta starších kluků z nedaleký vsi. Tam hospoda nebyla. Většinou balili chatařky, nudící se holky z města, co by radši šly někam na diskotéku, než aby se u přehrady přemlouvaly, jestli do tý vody vlízt nebo ne. No a tahle partička tam seděla jeden pátek, kdy jsme přijeli hodně brzy. Jestli nemakali, nebo měli taky prázdniny, jsem nevěděl, ale to bylo vcelku fuk. Prostě tam seděli a mě táta poslal, ať donesu tři čepovaný do džbánku. Zatímco Fousáč za pípou odpouštěl pěnu z čerstvě naraženýho sudu, jeden z těch místních na mě hvízdnul. Já s nima nikdy moc nepekl, většinou jezdili na kroskách a mně ten řev dost vadil, do toho ticha lesa mi to nepasovalo, ale k jejich stolu jsem došel.

„Dáš si?“

Jeden z nich ukazoval na tác před sebou. Nějaký maso, vypadalo a vonělo to fajn. Tohle tady bejvalo běžný. Často někdo něco donesl na večerní pokec. Máma kolikrát napekla a nasmažila. Já byl tenkrát věčně rozežranej, až se mi smála, kam to dávám. Takže jsem si vzal a chutnalo mi. Než jsem stačil poděkovat, těch pět nebo šest týpků se rozchechtalo a ten vtipálek, co mi nabídnul, zaštěkal. A asi abych nezůstal na pochybách, co jsem právě spolknul, tak se ještě provokativně zeptal, jestli mi Azor chutná.

V tom okamžiku se mi zatmělo, protože i když jsem nikdy netíhnul k vegetariánství, tak pes je prostě kámoš, a ne žrádlo. Ani jsem nepřemejšlel, jaký by to mohlo mít následky, a v letu jsem tomu blbečkovi jednu švíknul pěstí. Pak už si jenom pamatuju, jak mě z něj zvedali, protože on si ustlal i se židlí a já už měl tu tmu a bušil do něj dál na zemi. Že jsem jich pěkných pár schytal taky, asi nemusím říkat. Naštěstí Fousáč vylítnul včas, než ze mě udělali sekanou a taky mě nabídli k ochutnávce.

Byl jsem tenkrát tak nasranej, že jsem tam prakticky přestal jezdit. A nasranej jsem byl, protože mi to neřekl dopředu, abych se mohl rozhodnout, jestli to ochutnat, nebo ne. Možná ve svý tehdejší pubertální blbosti bych si vzal i tak, jenom abych se před nima neshodil. Možná, to už taky nikdy nezjistím.

Alex ale nebyl kus masa. Byl kluk, kterej mě sice naštval, ale zároveň se pořád vkrádal do spousty mých myšlenek. A co bylo horší, i do takových, který mě provázely při určitých soukromých aktivitách. Chápete, ne? Tohle jsem rozseknout musel. Vzal jsem mobil.

– Stavíš se? Pivka dost.

III. (A)

Přestože jsem si Davidovu reakci tisíckrát představoval v těch týdnech předtím, když jsem váhal, jestli mu už říct pravdu, nebo ne, to, že ze mě tak najednou vypadla, byl docela šok i pro mě. A mohl jsem si třeba i milionkrát v hlavě přehrávat, jak se hned stáhne a nebude se mnou mluvit, ale když se to fakt stalo, bylo to tisíckrát horší. Byl jsem na něj naštvaný, neskutečně naštvaný, že mu nestojím ani za to, aby něco řekl. Aby mě třeba i seřval, nebo mi jednu natáhl, že jsem mu to nevybalil dřív. Ne, on neudělal nic, a přestože jsem měl problém vedle něj potom i jenom tak stát, a chtěl jsem hned vypadnout, byl jsem příliš mimo, abych se s ním dohadoval, když trval na tom, že odjedeme všichni společně.

Tak teda fajn. Máš to mít, Davide. To jediné ti nejspíš dlužím…

Naštěstí jsem celých těch pár týdnů, co se mezi námi vyvinulo něco víc, dobře věděl, že den, kdy mu to řeknu, bude posledním, kdy se uvidíme. Takže jsem nemusel sám sobě něco nalhávat, nebo se topit v sebelítosti. Ani při té společné cestě autem, ani potom doma v posteli. Prostě jsem jen vypnul a snažil se přežít. Jít dál jakoby nic. Ale snadněji se to řekne, než udělá, tohle prostě asi nikdy nezačne být snazší. A tak se můj vztek změnil během pár hodin v lítost a následně zpátky ve vztek, než se to znovu prostřídalo.

Už druhý den jsem ztratil přehled, na koho se vlastně zlobím. Ze všeho nejvíc totiž na celý svět, který byl odjakživa tak šíleně nefér a házel mi klacky pod nohy, co jsem se narodil. To, že jsem byl vždycky trochu divný, i to že jsem trans, navzdory faktu, že jsem podle všeho jen a jen na kluky, všechno tohle jsem postupně překonal a byl jsem si sám sebou jistý už nějakou dobu. Ale asi vždycky se čas od času v životě každého objeví něco, co nás nechá připomenout si tu zakopanou část nás, která je plná pochybností o sobě. A to jsem nesnášel.

Druhý cíl mého vzteku jsem byl já sám, že jsem to s Davidem nezkusil nějak jinak. Protože nakolik absurdní ta představa byla, v hlavě mi pořád zněl hlas o tom, že s pravdivějším začátkem bychom třeba s Davidem měli aspoň malou šanci.

A ze všeho nejmíň jsem se zlobil na Davida. Protože přestože mě jeho reakce ranila, po vychladnutí jsem dobře věděl, že ani nemohla být lepší. Víc než to, že na mě na rozdíl od jiných nevybalí přednášku plnou znechucení, jsem od něj prostě nikdy nemohl chtít. Udělal pro mě nejvíc, co mohl. Zachoval si v mých vzpomínkách tvář, na kterou budu vzpomínat rád. A to se cení.

Čas se nezastavil. Plynul si vesele dál a na nějaké lízání šrámů v mém programu nikdy nezbýval čas. Neuběhlo od té události s Davidem ještě ani půl dne, když mě Sněhurka svým křepčením přinutila nandat jí kšíry a vzít na procházku ven. Přísahám, že to zvíře má nejspíš pocit, že je pes, a ne fretka! Někdo by mu to měl říct. Nejspíš jsem ji moc rozmazlil, ale kdo by jí to mohl upřít.

Ať už byl Sněhurčin živočišný druh jakýkoliv, svoji terapeutickou funkci plnila dokonale. Protáhla mě po širokém okolí a já se nechal jejím vodítkem řídit, jako kdyby měla nejmíň o dvacet kilo víc. Až když jsem zaznamenal, že během chvilky volnosti zamířila rovnou směrem k známému rybníku, lemovanému cyklostezkou, doběhl jsem ji, schoval k sobě do náruče a zamířil opačným směrem.

„Dneska ne, Sněhurko. Dneska ještě ne…“

Po týdnu stráveném mezi skripty a sklem na baru, protože jsem si navzdory blížícím se státnicím nabral dvě pracovní noci navíc, jsem byl dočista hotový a na jakékoliv myšlenky na Davida skoro nezbývala energie. Říkám skoro, protože nakolik se mi dařilo vyhýbat se mu přes den, při usínání, a hlavně v noci se ke mně vracel. Pořád jsem si dokázal vybavit jeho rty na svých, nebo si připomenout chuť a vůni jeho těla, a tak jsem to dělal. Vzrušoval mě na maximum, a proto se ta část mě, která chtěla zapomenout, přetahovala s tou, která plánovala vyždímat vzpomínky na něj na maximum. Než je zapomenu.

Rozhodl jsem se nevybrat si plánované volno před státnicemi, abych na Davida přece jen nemyslel víc, než bylo nutné pro rychlé uvolnění před usnutím, a raději jel až na hranu. Práce do rána, procházka se Sněhurkou, po které měla pravidelně kožich mokrý od rosy, jako bych ji vykoupal, spánek pět až šest hodin, další procházka, moření se nad skripty celé odpoledne a zase práce. Znovu a znovu.

Naštěstí ona zkouška z fyziky, poslední, co mi zbývala k titulu bakaláře, přišla dřív, než jsem se stihl zbláznit. Na jedničku to nebylo, ale úspěch to byl tak jako tak. Dokonce i rodiče to ocenili, a to je co říct. Navíc, přestože jsem si chvíli myslel, že ten okamžik nikdy nepřijde, David se pro mě skutečně stával už minulostí.

Bylo léto. Táhlo mi na třiadvacet. Bylo krásně a všechno bylo fajn.

IV. (D)

„Dělej… Nadoraz… Víc!“ Supěl pode mnou a já to měl skoro venku. Poslechnout, byl bych v něm už vylitej. Sevřel jsem ho v bocích a z lehu vytáhnul na kolena. Naopak jsem zpomalil a koukal na svý péro, jak mizí a zas se skoro vynořuje z jeho dírky. Pevnej kruh růžice se svíral a tisknul mě na max.

Zazvonil před necelou půlhodinou. Za tu dobu mě stihnul pozdravit, kousnout do pysku, protože pusa to fakt nebyla, a já jeho místo pozdravu rovnou vodstrkat ke kanapi. A spustit rychlou, trochu zběsilou akci. Pomalý, něžný jízdy mezi náma nikdy nefungovaly. Teď jsem nic takovýho ani nechtěl.

Tlak v koulích pomalu ustupoval, to šílený chtění se už vystříkat se přelilo v balanc těsně na hraně. Zas jsem trochu zrychlil, prsty mý levý ruky se pořád zarejvaly do jeho boku, pravačkou jsem přehmátnul zezadu na jeho zátylek a zatlačil. V tý souhře mezi náma pochopil bleskem. Zapřel se tváří a hrudníkem a vyšpulil zadek ještě víc. Teď jsem ho šukal úspornýma, rychlýma tahama. Cítil jsem, jak zrychlil s honěním svýho klacku. Trhaně se prohekával do finále, už jsem čekat nemusel.

„Poď do mě…“

Poslední příraz, koule se stáhly, křečovitý pulsování péra, zabořenej až po kořen jsem ho plnil. Z hrdla se mi vydralo animální zaskučení vítěznýho samce. Jo, zas jednou dobrej pich s nim.

„Teď by bodlo to pivo,“ zašklebil se a hodil sebou na záda.

Tak pro kámoše cokoliv. A jasně, že jsem si vzal i jedno pro sebe. Byl by to skoro dokonalej chill, kdyby…

„Ty, Dejve, trochu blbý, ale co se teda stalo? Jako jestli vo tom nechceš hodit řeč, tak oukej, ale…“

Tvářil se snad poprvý za ty roky, co jsme se znali, trochu rozpačitě. Ale jo, chápal jsem ho. Před měsícem mě vyhodil před barákem a já se až po tom měsíci ozval s nabídkou piva v plechu. Dost jednoznačný mezi náma. Dáme pivko jako tajnej kód pro: Zašukáme? Majklovi to nebylo třeba vysvětlovat.

Byl kámoš, fakt dobrej kámoš. Jinýmu bych se o Alexovi nerozkecával, to jsem nikdy v povaze neměl. Co se stalo mezi mnou a kýmkoliv, s kým jsem kdy spal, byla vždycky moje soukromá věc. Ani teď se mi moc nechtělo, protože…

„Prostě to neklaplo.“ Tečka. Stačí, ne?

„Hm, tak jo. Já jen, žes do něj vypadal dost zblblej. A von do tebe.“

„Tak možná, ale…“

„Víš, co jsme si řekli, ne?“

Ale jo, věděl jsem. Že kdyby si jeden z nás někoho našel nějak na vážno, tak už pivo bude fakt jenom pivo. A nic víc.

„Tohle nemohlo bejt na vážno.“

„Nebylo, nebo nemohlo bejt?“

Jednoduchá otázka. Možná to ani netušil, jak moc se trefil. Protože to ‚nemohlo bejt‘ mě napadalo čím dál častějš. Fakt nemohlo?

„Nemohlo. Alex je trans.“

Chvíli čuměl, než se rozesmál: „Jako že bude za nějakej čas nosit sukynky a punčošky a podpatky?“

„Ne, ty vole! Alex je kluk, ty pako!“

Okamžitě se přestal smát. Skoro něžně mi sebral prázdnou plechovku od piva z ruky. Ani jsem si nevšimnul, jak jí v pěsti drtim.

„Klid, Dejve. Hele, mě to v jednu chvíli napadlo. Když vidíš lézt tolik lidí, co já, tak prostě některý věci… Ne, počkej, nečil se. Nepoznal bych to, kdyby ses na tom mostě nechoval tak divně. Tak mi to bliklo, že možná… Ale máš pravdu. Lex je kluk.“

Majkl. Kluk, co projel půl světa a nikdy s nikým pořádně nevydržel.

„Co bys dělal na mým místě?“

„Já na tvým místě nejsem. Ale kdyby mi fakt někdo hodně vlez do palice, asi bych si řek: ‚Go for it‘. Jinak nikdy nebudeš vědět, jestli to náhodou nebylo to vono. A jdu. Ten příští tejden, jedeš teda?“

Tohle ho zajímalo mnohem víc. Jestli dáme ty jeskyně. A proč ne? Přece mě nic nedrželo doma. Akorát vtíravá myšlenka, že bych jednoho tmavovlasýho, modrookýho kluka na to pivo možná přece jen pozval hrozně rád. Na točený. A zeptal se ho při tom na spoustu věcí.

V. (A)

„Čekej! Čekej, ti říkám!“ naháněla mě Veronika kolem rybníka spolu s petkou, kterou jsem jí jen před malou chvílí polil a já jí celkem bez problémů unikal.

Byl začátek září, užívali jsme si jeden z posledních teplých dní a chovali jsme se, jak kdyby nám bylo čtrnáct, a ne skoro o deset let víc. Kdyby mě v tu chvíli viděli osmáci, kterým jsem se minulý týden představil jako jejich nový pan učitel, asi by se chytali za hlavu, koho jim to dali za poděsa.

Sladit prázdninový rozvrh pěti lidí bylo těžší, než se zdá, a tak to bylo za celé léto poprvé, co se nám podařilo vyrazit si všichni spolubydlící najednou, a podle toho taky vypadala úroveň naší zábavy. Aneb snaha dohnat vše najednou. Takže jsme se po celodenním výletu právě svlažovali jen pár desítek metrů od našeho bytu, abychom dostatečně vystřízlivěli z těch několika pivek, o které se postarala hospůdka pod rozhlednou, a nabrali síly na večerní koncert, který jsme si ani jeden nechtěli nechat ujít. Že nám tak trochu docházejí síly, jsme nehodlali přiznat nikdo, a tak se to občas strhlo k podobně vyspělým bitvám, jako byla ta, která probíhala právě teď.

Skočil jsem před tou zuřící dračicí šipku do vody a hned na to se rozesmál, když mě nenásledovala. Rybníček byl v téhle části spíš dlouhý než široký, takže mi stačilo udělat jenom pár temp a už jsem se sápal na břeh na druhé straně, kam za mnou neměla šanci doběhnout suchou nohou dřív než za pět minut, takže to podle všeho vzdala, mávla nade mnou rukou a vydala se zpátky na deku.

Vylezl jsem na souš a chvilku se jen tak spokojeně culil Verčiným směrem, než mě z toho puberťáckého rozpoložení vyrušilo prudké zabrzděni kola pár metrů za mnou na stezce. Už v tu chvíli přese mě přeběhl mráz. Věděl jsem, co přijde, aniž bych se otočil.

„Alexi?“

Musel jsem se párkrát zhluboka nadechnout a vydechnout, než jsem se přinutil obrátit a zadívat se do známých tmavých očí. Vypadal skoro stejně jako ten první den, co jsme se potkali. Až na opálení, které mu nevýslovně sedělo a já nemohl než naprázdno polknout, jak mnou projelo neovladatelné vzrušení. Jo, pořád byl sexy.

Přejel mé tělo zkoumavým pohledem odshora dolů a z nějakého důvodu mi tím nahnal do tváří červeň. Jako by na tom, že stojím u rybníka jen v šortkách a kape ze mě voda, bylo najednou něco divného. Před ním jsem si prostě připadal příliš odhalený.

Pokusil jsem se nasadit co nejvíc neutrální výraz, překřížil si ruce na hrudi, a konečně ho pozdravil: „Ahoj Davide.“

„Máš se?“ vypadlo z něj, zatímco si sundával helmu a spolu s kolem si to zamířil směrem ke mně.

Pitomá otázka – chtělo se mi říct, pravda byla, že ano, měl jsem se dobře. Jen mě prostě po těch měsících ticha tak nějak vykolejilo, že ho znovu vidím. Nakonec jsem ale jakýkoliv sarkasmus, nebo emoce, které mě začaly hned zaplavovat, spolknul. Nemohl za to, jak to dopadlo. Ani jeden jsme nemohli. Zkrátka jsme se asi nikdy neměli potkat jako pár. Kdybych nechal Davida ve friend-zone, mohli jsme normálně fungovat. Ale zase bych neměl řadu vzpomínek na něj, které mě i po té době stále hřály. Bylo to vždycky něco za něco.

„Ale jo, dobrý… Od začátku září konečně učím, toho magistra jsem si přendal na dálkový, takže mám o zábavu postaráno. Co ty? Strávils léto někde po výstupech?“

Zvláštní bylo, že část mě to skutečně zajímalo. Fakt jsem chtěl vědět, jak se má, jenže ta druhá půlka mého já by nejraději zdrhla.

Odsouhlasil mi ten můj odhad a pustil se do krátkého vyprávění o tom, jak s partou vystoupali na jakousi horu předtím, než se rozhodli protáhnout si výlet pěší túrou kamsi do Rumunska, ale já už ho poslouchal jen tak napůl. Hlavou se mi právě v tu chvíli točily všechny vzpomínky na něj, představy, co mohlo být, a i vzpomínky, jak hrozný bylo, když mě bez slova odstřihnul. Přestože jsem si totiž logicky říkal, že se zachoval v tu chvíli ještě dobře, moje podvědomí si tím zjevně úplně jisté nebylo.

Ta konverzace vázla. Tolik jsme se oba snažili vyhnout tomu nepříjemnému tématu, které mezi námi stálo jako zeď, že nám docházela už po pár větách slova.

Užuž jsem se tedy nadechoval k výmluvnému rozloučení, když mě David zaskočil tak, že jsem na něj zůstal na pár chvil jen zírat: „Lexi… Hele, nezajdeme někdy na pivo?“

Ano! – dral se na povrch zase ten Alex, který po něm pořád toužil. Jenže… Tuhle svou verzi jsem musel nechat spát. Žádné z mých já by neustálo mít ho vedle sebe jenom jako kámoše. Teď už ne. Ne po těch měsících, kdy jsem pro něj neexistoval, a přestože jsem se na něj snažil nemyslet, to jeho odmítnutí mi potvrzovalo zas a znova, co jsem věděl vždycky. Že zůstanu celý život sám. Fakt díky moc, Davide.

Třískalo se to ve mně slušně. Ale správná odpověď byla jen jedna. Ta jediná, co mi umožňovala zachovat si důstojnost a být k němu naplno upřímný. Aspoň jednou.

„Víš… Promiň, že jsem se ti nevyoutoval dřív, bylo to sobecký, ale já si to chtěl aspoň jednou užít, víš? Možnost být pro někoho na chvíli celej. Neměl jsem to dělat, ale na oplátku jsi mě zazdil, což jsem si zasloužil, jenže teď už si nic nedlužíme. Fakt ne, Davide. Tak si to nebudeme kazit nějakými marnými pokusy o kamarádství, jo? Oba víme, že nám by po tom všem nemohlo fungovat. Tak se měj.“

Uzavřel jsem tu konverzaci stejně rychle, jako začala. Jenže já už mu nedokázal čelit, ta skrývaná úzkost ze mě musela ven. A tak jsem nečekal ani na odpověď. Naposledy jsem ho s drobným úsměvem přelétl očima a za pomoci další šipky zmizel rychle pod hladinu rybníku.

Sbohem, Davide. Definitivně.