Dotek Medúzy

Současnost

Rána, záblesk. Ohnivá koule na pravoboku. Sedím u okýnka přímo nad křídlem letadla. Teda nad tím křídlem, co tam bylo. A mělo motor. Ten tam taky není. Celou dobu jsem čekal, že se tohle stane, jak by taky ne. Letadlo zamířilo směrem k zemi. Kam jinam, když tam není to, co letadlo musí mít. Není toho moc, ale křídla jsou tím nejpodstatnějším.

Začalo to… Vypadlo osvětlení. Ne jako ve filmu, tam vám nechají světlo. Je líp vidět. Divák si to chce užít. V barvách. Ne tak ve skutečnosti. Do omezeného prostoru vnikalo pouze minimum světla díky vycházejícímu slunci.

Řev. Všichni si řvou to svoje. Panika. Emoce. Hrůza a děs. Emoce. Strach. Vlna emocí schopná zabít. Takové jako já. Takové, co nerozhodí namířená pistole, nebo letící granát. Ani inferno plamenů. Proti tomu všemu se dokážu snadno bránit, ale lavina emocí by mě mohla smáznout. V padající hromadě šrotu. Jak příznačné.

Jeho ale ne, to nedovolím. Je v letadle se mnou. Blízko. Stačí natáhnout ruku. Potkal jsem ho před pár hodinami. Jeho obraz se mi vypálil na sítnici. Na věky a to je dlouho. Poznal jsem jich za svůj život mnoho. Jejich podoba se mnou zůstane. I jejich jména. Přidám jej k ostatním, ale bude na nejpřednějším místě. Zatím. Nejsem přelétavý, jen můj život je poněkud… trvanlivější.

Záchrana jeho osoby (toho kluka) je pro mne důležitá, zůstane naživu. Mohl bych to udělat jednoduše, ale menší či větší zázrak je čas od času nutnost.

O tři hodiny dřív

Na letišti už ho nějakou dobu pozoruju. Čekáme na odbavení a shodou náhod sedí přímo proti mně. No, přiznávám, taková náhoda to nebyla, trochu jsem jí pomohl, abych měl výhled.

Zírám na kluka ve sportovním oblečení s kšiltovkou na hlavě. Má čerstvě osmnáct, je trochu menší než já. Nemůžu odtrhnout zrak od jeho souměrné nádherné tváře a pohled jeho očí mi zastavuje dech. Tahle nádherná bytost mě ochromuje, jako už se to dlouho nikomu nepodařilo. Mobiluje. To všichni okolo. Skoro všichni. Já ne. Běžně si užívám to hemžení kolem, ale když mne někdo zaujme, ostatní jdou stranou. Osamělost. Jsem sám už dlouho. Zážitky. Všechno jsem viděl a zažil. Všechno už tady bylo, ale vždycky je to trochu jinak. On zaujal moje smysly. Možná je tím, kdo by mohl přetrhnout nudu.

Nevnímá moje zaujetí jeho osobou, a tak na něj dál civím… jako na svatou ikonu v kostele. Málem začínám reagovat jako Pavlovův pes. To by tak chybělo. Vypadám na čtyřicet, ale kluk v jeho věku by si o mou maličkost neopřel ani kolo.

Navíc, je to jasná desítka. I kdyby na tom byl stejně, nezaujal bych ho. Takže, kdyby si vážně všiml toho pohledu, jímž ho skenuju, asi by reagoval nějak takhle: „Co tak na mě čumíš, nejsem žádnej stejk.“

Jo, teenager. Sportovec, hokejista.

To je tak, vyhlídnu si kluka a… hele, v klidu, nechci ho unést nebo tak něco, teda většinou ne, jen si představím, jak by to mohlo vypadat, kdyby byl jako já, kdyby mě chtěl a kdyby byly v kapsách ryby, tak by nebyly rybníky. Tyhle představy nikomu neublíží ani mně ne. Ani jemu. Je to příběh, kterým se budu dlouho bavit. A nikdo se nic nedozví. I když většinou to taky nejsou jen představy. Kdybyste chodili po světě tak dlouho, s pouhou představou byste si nevystačili.

Potkal jsem jich vážně celou řadu. A s mnoha z nich jsem prožil velice dlouhou dobu. Jen ty odchody. Vždycky bolí. Vždycky víc a víc. Ale jinak to nejde. Možná se jednou podělím o zážitky. A jména. Asi budete koukat. Určitě nebudete věřit. Řadu z nich znáte.

Před dávnou dobou

Vykopli mě. Protože nejsem jako oni. Musím zůstat na zemi. Na Zemi. Sám. Ostatní odešli. Už dávno. Je to tak dlouho, ale paměť mám dobrou. Vzpomínky zůstávají. Pamatuju si, když jsme přišli. Země nevypadala jako dnes. Byl to mladý svět, vulkanicky neklidná krajina. Díra. Nelíbilo se mi tady. Ostatní byli nadšení. Dali jsme se do práce a začali měnit prostředí. Šlo to rychle a brzo začaly být vidět změny. Nebylo to hned. Trvalo to tisíce let. Za tu dobu jsem poznal, jak moc se od ostatních liším.

A postupem času přišel člověk. Vyvíjel se, učil. My jsme je učili. A když se lidstvo rozšířilo, ostatní odešli. Opustili mě, protože jsem to, co Oni nepřijímají.

Během věků jsem viděl zanikat národy a celé říše. Nejen viděl, hodně tomu pomáhám. Taky bráním. Někdy je potřeba zasáhnout. Někdy víc a někdy míň. Jsou destruktivní a hledají si možnosti, jak se ve vlastním sebeničení zdokonalovat.

Změnilo se všechno, ale jejich počet narůstá. Přes všechny přírodní katastrofy a jejich války rostou jejich počty. Zvlášť poslední století.

Jednou budu muset zasáhnout. Tak je dáno. Nejsem jako Oni, ale vím, co je mým úkolem. To, co bylo stvořeno, může být zničeno, a co bylo dáno, může být odebráno, ale i navráceno. Jednou budu muset znovu zasáhnout. Jako už tolikrát. Když nezasáhnu, vrátí se Oni, pak by to bylo horší.

Lidé nás znali a žili s námi. Říkali nám všelijak. Připisovali nám i to, co jsme nikdy neovlivnili a naopak. Podle situace. Máme moc a užíváme ji. Taky zneužíváme. Ale hlavně si ji užíváme. Jsme milosrdní, ale taky značně škodolibí. Se mnou je to trochu jinak. I když jsem stejný jako Oni. Mám stejnou moc, ale ne slabinu jako ostatní. Říkali mi… ne, nechci, abyste znali toho, jenž si s vámi hraje. Moje jméno by vás mohlo odradit. Snad později…

Současnost

Natáhl jsem ruku a položil ji na hřbet jeho ruky, křečovitě svírající opěrku. Dotyk s jeho jemnou pokožkou mi způsobil explozi v mozku. Jeho život mi proběhl myslí jako blesk. Snadno tak zjistíte všechno, co jen chcete. Teď však tsunami jeho strachu málem smetla všechno ostatní, ale jeho blízkost mi dala sílu. Onu moc, která dokáže přenést horu. Můj pohled se střetl s tím jeho. Usmál jsem se a vyslal k němu vlnu své aury. Dokázala by zastavit rychlík, uklidnit běsnícího šílence nebo rozdrtit Měsíc na prach. Teď však má jen jeden úkol. Uklidní chlapce, který přežije. Stejně jako i ostatní cestující, jen tak mimochodem.

Jeho oči se setkaly s mým pohledem. A teď uvidí mnohem víc.