Dotek Medúzy 2

Současnost

Ano, uvidí víc. A přesto málo, nebude toho moc k vidění. Jen zázrak. Před jeho očima se odehraje to, co nebude jeho mozek možná chtít přijmout.

Je jednoduché zastavit pád letadla. Jen musím odložit své tělo. Fyzickou schránku, kterou používám posledních… jak dlouho vlastně? Po celou tuto dobu jsem konal pouze salonní triky, kdy mi fyzická podoba nevadila.

Teď by mi bylo na obtíž. Naše pohledy byly spojeny i v okamžiku, kdy jsem svoji fyzickou podobu v krátkém a nepříliš jasném záblesku přeměnil v energii, kterou jsem okamžitě využil pro zachycení letadla a během několika okamžiků zbrzdil jeho pád natolik, aby se téměř jako list sneslo z oblohy.

I nadále sleduji jeho oči, v nichž se šokovaný výraz změnil v úžas. Překvapení je jistě slabé slovo. Najednou se nedívá do očí člověka, jenž se v padajícím letadle pohyboval, jako by se nechumelilo, ale sleduje zářící objekt, vznášející se právě v onom místě, kde on stál. Současně začalo několik nejbližších cestujících ječet. Vyslal jsem mentální vlnu energie, která mírně ovlivnila neuronovou síť všech v letadle, a tím je uklidnil. Danou situaci si budou vybavovat jen nejasně.

Vynechal jsem jen jednoho. Toho má energie pouze uklidnila, ale chci, aby si všechno pamatoval. S tím vším se dá pracovat. Na případnou lobotomii je vždycky dost času.

Letadlo pomalu klesalo, až se dotklo země. Je to nedaleko místa, kde se pravděpodobně odehraje budoucí bitva. Motor letadla neexplodoval sám od sebe. Jasně jsem cítil výron negativní energie, jež zapříčinila jeho zničení. Je tady někdo, kdo může ohrozit celá města. Tohle byl jen jeden z mnoha různých útoků. Ale to nespěchá. Teď se bude odehrávat divadlo pro jednoho diváka, chci si to užít. Jsem režisér a představitel hlavní role v jednom a můj divák čeká na další dějství.

Z kabiny pilota vyšel kapitán letadla a druhý pilot. Klobouk dolů, vzpamatovali se rychle. Společně se postarali o otevření dveří. Vystupování bude probíhat snadno. Klouzačku zvládnou všichni. Až všichni vystoupí, začnou přijíždět první vozy záchranářů a hasičů. Bude zmatek.

Moje skutečné, vznášející se tělo vidí pouze On. Tělo není ten správný výraz. Lze vidět pouze moji auru, energetický obal. Vnímání ostatních jsem omezil. Za chvíli budu mít zpět nové fyzické tělo. Nebudu tak ztraceným pasažérem.

Vystoupíme mezi posledními. Tlačenice u dveří by byla horší, nebýt posádky letadla. Zvládli ten chaos výborně. Čekal jsem na něj venku a pomalu jsem se začal vznášet směrem k remízku, který nás spolehlivě oddělí od desítek lidí. Jde za mnou a za pár okamžiků jsme o samotě a pouze pár metrů od sebe.

Není nač čekat. Začínám si vytvářet nové tělo a při tom si neodpustím žertík. Z energetického obláčku se zformuje moje nové já a z jasného světla vystupuje nový člověk. Jednou se dozvíte, jak jsem si tyhle transformace užíval v různých dobách. Antika a středověk, to byla zábava.

Rozhodl jsem se pro mladší vzhled, ale je to stejný člověk. Trochu půjdeme štěstí naproti. A teď přijde můj žertík. Současně se zhmotňujícím tělem a pohasínajícím jasem mé aury roztáhnu křídla, ta ovšem k člověku nepatří. Mohutná zlatě zářící křídla. Jejich poklidné mávání mě udržuje několik centimetrů nad zemí. Jen pár okamžiků, pak se dotknu země, avšak svá křídla nechávám rozevřená. Avšak během několika okamžiků zmizí a jen několik záměrně ztracených peříček dosedá k jeho nohám. V mžiku se promění v motýly a rozletí se po okolí. Jen jedno pírko mu usedne na rameni. Chci, aby měl památku. Jedno zlaté pírko. Památka připomínající tento den.

„Ahoj.“ Jak obyčejně to zní.

„Ahoj,“ odpoví po chvíli. Bylo toho na něj vážně hodně.

Super začátek konverzace, no nějak začít musíme. Pomalu přistoupím blíž a natáhnu ruku. Vezmu zlehka pírko, co mu hnízdí na rameni.

„Tady něco máš. Památku na dnešek. Je ze zlata, možná ti přinese štěstí.“ Podám mu drobounký předmět. Zlehka uchopím jeho pravou ruku a vložím mu jej do dlaně.

Skutečně už to není obyčejné zlatě zbarvené pírko, ale dokonalý výtvor, jenž by ani ten nejzručnější zlatotepec nikdy nedokázal vytvořit. Transformace prvků není nic složitého.

Je toho víc, co jsem změnil. Chci mladého kluka, tak jsem si ubral pár let. Vypadám teď na pětadvacet a postavu by mi mohli závidět všichni šílenci do fitness. Myslím, že Michelangelo by určitě předělal i svého Davida. Jen tak mimochodem, hodně jsem mu pomáhal, dokonce jsme spolu něco… no, snad později.

I tvářičku jsem si vylepšil. Trochu podvod, ale chci se mu líbit.

„Můžu se zeptat, jak se jmenuješ?" Snažím se dál konverzovat, jako by se nechumelilo. No, nechumelí a hned tak nebude. Železo se musí kout, dokud je mladé. A mladé je, žhavé teprve bude. To on je to železo, tedy želízko v mé výhni. Ale všeho do času. A ne, nechci si s ním pohrávat, tuhle hru musí hrát oba.

„Jan. Teda Honza.“ Opět s krátkým zaváháním, ale už s tím drobným a roztomilým úsměvem. „A ty?“

„Honzík, pěkné jméno. Můžeš mi říkat Luc. Je to zkrácenina a asi to bude pro tebe přijatelnější než moje celé jméno. Jmenuji se Lucifer.“

Zrození

Měl bych vám říct něco víc o sobě. Bytosti mého druhu se nerodí jako na běžícím pásu. Rodíme se z umírajících hvězd. Ze sluncí. Chcete-li raději používat tohle označení. Při svém zániku, kdy slunce spálí většinu svojí hmoty a začne se rozpínat, povolí pouta gravitace, vyvrhne část svojí hmoty. Tato část, ukrytá po celou dobu slunečního života v samém srdci onoho planoucího obra, obsahuje jednoho jedince našeho, eony starého, národa. Ne vždy však dojde ke zrození.

Jsem jedním z nejstarších a taky z nejmocnějších. Byl jsem zrozen jedním z největších sluncí v samém centru jedné vzdálené galaxie. Po svém zrodu jsem cestoval rozpínajícím se vesmírem a sám se přibližoval setkání s dalšími jako já.

Po mnoha tisíci letech, počítáno oběhem Země kolem vašeho Slunce, došlo k mému setkání s nejstarším našeho druhu. Společně jsme měnili vesmír v našem nejbližším okolí a během milionů let se k nám přidávali další. Upravovali jsme si sféru našeho vlivu a užívali své schopnosti pro uspíšení vzniku planet schopných nést život. Je zbytečné popisovat vše, ale tuto galaxii jsme si vybrali jako prototyp nositelky života.

Tak vznikla i tato planetární soustava se žlutým sluncem jako jeho centrem.

Celá soustava byla urychlením fyzikálních procesů zformována velice rychle. Stejně jako na jednotlivých oběžnicích žluté hvězdy byly chemickými reakcemi vytvářeny různé podmínky, v nichž jsme prováděli pokusy s tvořením živých bytostí. Nejpřijatelnější podmínky se zdály na třetí až páté oběžnici. Dnes by lidé tuto zónu nazývali sférou života. A tak jsme na páté planetě stvořili bytosti vládnoucí rozumem.