• Isiris
Stylromantika
Datum publikace31. 5. 2024
Počet zobrazení1450×
Hodnocení4.69
Počet komentářů16

„Inu, já jsem se vším, co jsem slyšel a viděl, maximálně spokojený!“ rozzáří se tvář pana Karla Těšínskýho, už šedovlasýho a na první pohled sympatickýho výkonnýho ředitele společnosti, ve které právě absolvuju pracovní pohovor. „Adriano? Ještě něco potřebujeme vědět?“ otočí se na usmívající se personalistku.

„Myslím, že už jsme si řekli všechno,“ odpoví mu, ačkoliv se dál zubí na mě, „takže pokud tady pan Hanuš může nastoupit hned od pondělí, klidně mu už dnes můžu vyhotovit pracovní smlouvu a…“

„Počkej, počkej,“ položí jí ředitel ruku na předloktí, „ještě mu musíme říct o Jindřichovi, ať se rozhodne až na základě všech informací.“

Tvář paní Adriany se okamžitě zakaboní. „Říkala jsem ti, že tyhle informace na pohovorech poskytovat nemůžeme,“ sykne k ředitelovi, „od toho je zkušební doba a…“

„A já jsem ti říkal,“ ztiší pan Těšínský hlas, ale vzhledem k tomu, že sedím v zasedačce naproti nim u jednoho stolu, tak slyším samozřejmě každý slovo, „že s tím nesouhlasím! GDPR sem nebo tam, pan Hanuš má právo vědět hned teď, do čeho jde!“

Znejistěle se zavrtím na židli. Jak to jako myslí, že mám právo vědět, do čeho jdu? Přihlásil jsem se sem na volný místo pro programátora-grafika, a jelikož podobnou pozici jsem zastával posledních pět let, tak si to, do čeho jdu, snad umím představit…

„Víte co?“ počastuje Adriana svým už zase širokým úsměvem nejdřív ředitele a pak mě, načež se rovnou začne zvedat od stolu, „tak já si teď na pár minut odskočím něco zařídit – a vy si to tu zatím dořešte.“

„Děkuju, jsi zlatá!“ zavolá za ní ještě pan Těšínský, počká si, až personalistka opustí místnost – a pak se mi zvážněle zahledí do očí. „Jde o tohle, pane Hanuš.

Pozici programátora seniora, pod kterého budete spadat a se kterým budete taky nejvíc spolupracovat, tady vykonává Jindřich… Šikovný kluk, v oblasti grafiky předvádí vyloženě kouzla a zákazníci si jeho práci nemůžou vynachválit. Jenže to je právě trochu problém – on zároveň s těmi zákazníky v podstatě nemůže přijít do kontaktu. A ne tedy jenom se zákazníky… Má totiž, ehm, určitou poruchu osobnosti, jde o nějaké poškození mozku zapříčiněné v dětství prodělanou nemocí, nejsem lékař, takže vám to neřeknu úplně přesně, ale důsledkem je, že neumí zrovna ukázkově vycházet s lidmi. Je naprosto bezprostřední, co na srdci, to na jazyku – a neumí to ovládat, takže není schopný s někým jednat, aniž by dotyčného nestihl aspoň desetkrát během rozhovoru urazit… Jednoduše řečeno, všechno, co ho napadne, vyklopí na ostatní jak valník písku. A že ho většinou nenapadají zrovna lichotky, to si asi umíte představit.

My už jsme tu na to víceméně zvyklí, a hlavně – on má svou vlastní kancelář a moc z ní nevychází a s klienty místo něj většinou vše vyjedná naše marketingové oddělení. Jenže jak přijímáme víc a víc zakázek, potřebujeme k Jindřichovi ještě někoho, protože sám už, když to řeknu tak, jak to je, občas padá na hubu. Má navíc dohled i nad týmem dalších programátorů – negrafiků, takže musí věnovat čas i jim, a prostě… Od vás konkrétně bychom potřebovali, abyste s ním byl v užším pracovním kontaktu a na těch grafických projektech jste spolupracovali. Do kanceláře vás k němu neposadím, místo jsme vám zařídili jinde, ostatně ani on k sobě nechce nikoho pustit, ale i přesto spolu budete muset komunikovat docela intenzivně… A říkám vám to hned takhle zkraje a natvrdo proto, že za poslední tři měsíce jste už sedmý, koho na tu pozici chceme najmout. Takže možná mi radši řekněte hned, že za těchto okolností se vám do toho nechce – ať můžeme případně hledat rovnou dál a ušetříme si to kolečko s podepisováním smlouvy, seznamováním vás se vším a následným ukončováním pracovního poměru a vypisováním nového výběrka…“

Během celýho toho monologu mě ředitel zkoumavě propaluje očima, a když se konečně odmlčí, pochopím to jako výzvu, abych se k tomu nějak vyjádřil.

„Ehm,“ lehce konsternovaně si prohrábnu rukou účes, protože pořádně nevím, jak na takovou nečekanou zpověď zareagovat, „to teda musí mít fakt zlatý ruce, když vám stojí za tolik problémů!“

Pan Těšínský se pousměje. „To jste na to kápnul! zlatý ruce. Kdybyste ho poznal, zjistil byste, proč o něj ani navzdory tomuhle všemu nechci přijít…“

„Hmm, tak to slovo kdybyste zaměňte za ,“ opětuju mu ten úsměv, a jelikož se zatváří nechápavě, dovysvětlím to: „ ho poznám, tak to zjistím. Protože já to beru.“

Řediteli vyletí překvapením obočí do půlky čela. „V-vážně?“ zajíkne se, a když kývnu, doptá se: „A můžu vědět, jak je možné, že vás tohle všechno prozatím neodradilo?“

„No, jednak se rád naučím něco novýho od někoho, kdo je zjevně mistrem našeho oboru,“ přiznám. „A za druhý,“ dovolím si se na něj tak trošku potměšile uculit, „mám rád výzvy!“

A za třetí, dodám si sám pro sebe, během posledních pár měsíců svýho života jsem nabyl dojmu, že hůř už být nemůže. Takže nějakej novej kolega, kterej se zjevně nebojí pálit ostrejma a nebere si s lidma kolem sebe servítky, mě nemůže rozhodit! Jsem si totiž téměř jistej, že neexistuje nic, co by mohl říct, aby mě to nějak urazilo… nebo dokonce zranilo.

Všechno už jsem to totiž slyšel.

***

„… Dobře, tohle bude tedy vaše místo, klidně si tu teď nechte věci… A s kolegy ještě – co, Mirku? Ale prosím tě, to si pořešíte potom – s kolegy ještě budete mít možnost pořádně se seznámit později, třeba už dnes na obědě. Ale teď bychom měli jít vedle, za Jindřichem, abyste se s vaším novým vedoucím konečně seznámili, už je na vás taky zvědavý,“ otevře ředitel Těšínský dveře na chodbu a rozmáchlým gestem naznačí mně i paní Adrianě, že prohlídka nové kanceláře je prozatím u konce.

„Hodně štěstí, Hanes! A zkus našeho šéfika nevynýst v zubech hned v první minutě! Nebo víš co? Jestli to vydržíš aspoň tři, máš u mě pivo!“ zavolá na mě ještě ten Mirek a spolu se Zdeňkem, dalším mým novým kolegou a spolusedícím, se dětinsky rozhihňají.

„Hoši, no tak!“ zavrtí na ně ředitel nesouhlasně hlavou, načež se na mě zase přehnaně konejšivě usměje… a já mu ten úsměv napůl pobaveně, napůl nervózně vrátím. Pobavenej jsem tím, že můj novej vedoucí Jindra tady zjevně opravdu platí za postrach… a za takovou jakousi černou ovci firmy… No a nervózní jsem vlastně ze stejnýho důvodu. Jestli jsem se prostě přece jenom nepřecenil, když jsem kývnul na spolupráci s někým, o kom jsou všichni okolo přesvědčení, že mi vypije litry krve ještě dřív, než si stihneme podat ruce…

„Karle,“ položí Adriana dlaň řediteli na rameno, sotva ten za náma zavře dveře, „zvládneš to už s panem Hanušem sám, že? Já… Asi radši půjdu ještě překontrolovat ty papíry…“

„Jistě, Adri, běž,“ kývne ředitel a ten další pohled, kterej věnuje mně, už mu věřím víc. Zatváří se totiž už dopředu dost zdrchaně. A mě to spolu s tou nápadně nenápadnou snahou personalistky vyhnout se tomu, co se bude dít dál, pobaví i znervózní o to víc…

Ředitel mi ale nedá víc příležitostí se v tom nimrat – dovede mě k vedlejším dveřím, třikrát na ně rázně klepne a s nepřeslechnutelným povzdychnutím vezme za kliku. „Jindřichu? Jsi tady, výborně… Jen pojďte dál, pane Hanuš! Jindřichu, chci ti…“

„A kde bych jako měl bejt?“ ozve se zpoza monitoru dotčeně.

„Třeba na kafi…?“ nadhodí ředitel bodře.

Kluk zhruba mýho věku sedící za prostředním ze tří monitorů protočí oči: „Karle, říkal jsem ti už několikrát, že to, co z toho kávovaru teče, chutná, jako kdyby ho měla na starost správa místních kanalizací. Takže jestli mě někdy budeš hledat, tak na kafi stopro nebudu.“ Pak zakotví očima na mně: „To platí i pro tebe.“

Ředitel se prudce nadechne nosem: „Jindřichu! Snad aspoň počkáš, jestli ti pan Hanuš to tykání nabídne, ne? Jak můžeš automaticky předpokládat, že…“

„Můžu. Zatím mi nikdo nikdy na můj dotaz, jestli si můžeme tykat, neřekl, že ne. Ani ty ne. A i kdyby tadyhle pan Hanuš byl jinýho názoru, tak má smůlu, protože zrovna jemu bych nevykal… Vypadá mladší, než jsi říkal! Teda jako vypadáš dobře, možná až moc dobře,“ stočí oči zase ke mně a zvláštně se mu v nich zableskne, „ale tadyhle Karel mi slíbil někoho se zkušenostma.“

„Jindřichu!“ zalapá ředitel po dechu, ale odhodlaně mu skočím do řeči:

„To je dobrý!“ Jsem totiž zvyklej – při své výšce sto sedmdesát cenťáků a hubenější postavě vypadám mladší, než jsem… Pak se otočím přímo k Jindrovi: „Nějaký brigády v oboru jsem dělal už při vysoký, no a po studiu jsem pracoval skoro pět let v podstatě na stejné pozici, na jakou jste mě přijali sem. Jestli ti to přijde málo, tak bohužel, delší praxi z rukávu nevyčaruju, ale mezi náma, taky nevypadáš, že bys stihl odpracovat výrazně víc…“

Jindra na mě povytáhne obočí a užuž se nadechuje k odpovědi, ale ředitel se do toho rychle vloží: „Jindřich tu pracuje sedm let, taky tu začínal jako brigádník při studiu, to jsi byl v páťáku, že, Jindřichu? A i když programátorů tu samozřejmě máme víc, ostatně Mirka se Zdeňkem jsem vám před chvilkou představil, tak Jindřich je tu jediný grafik – tedy byl, až do dneška, protože teď bude moct některé projekty předat vám…“

„No,“ uchechtne se Jindra a pochybovačně se na ředitele zahledí, „vzhledem k tvý neschopnosti nahajrovat šikovný a především odolný lidi bych to s tím předáváním projektů zatím moc neviděl. Nebo myslíš, že tadyhle pan Hanuš tu vydrží dýl než ti před ním, jo?“

„To doufám!“ probodne ho ředitel přísně očima. „Vzhledem k tomu, že už jsi dost ve skluzu a hromadí se nám tu od zákazníků trouble tickety, tak bys měl udělat všechno pro to, aby tady pan Hanuš zůstal! A tím všechno myslím i to, abys znovu přehodnotil, jestli vážně potřebuješ celou tuhle kancelář jenom pro sebe! Už jsem tě upozorňoval víckrát, že není praktické, aby někdo, komu předáš část své práce, běhal pořád…“

Ani teď Jindra nenechá svýho nadřízenýho domluvit. „Koukám, že jsi zase vstal svou humornou nožičkou napřed!“ ušklíbne se. „Přes to, že potřebuju mít kancl sám pro sebe, nejede vlak! Ostatně, tadyhle pan Hanuš bude určitě rád, že si ode mě může každej den na chvilku dáchnout… Už tě určitě stihli varovat, že jsem tady něco jako persona non grata, ne?“ zvědavě ke mně stočí zrak.

„Akorát se nenamáhali překládat to do latiny, ono česky to vyzní líp,“ zasměju se. „A mimochodem,“ obejdu stůl a napřáhnu k Jindrovi ruku, „jmenuju se Honza, ale většinou mi lidi říkají Hanes…“

„Jindřich, jak už ti snad došlo,“ zvedne se můj novej šéf ze židle a krátce mi ruku stiskne, ovšem hned se zase posadí, jako kdyby se bál, že mu snad tu židli mezitím někdo sebere. „A nikdo mi neříká Jindro. Protože je to trapný holčičí jméno. Tak si to pamatuj.“

Překvapeně zamrkám – přijde mi, jako kdyby mi nahlídl do hlavy a všiml si, že o něm v duchu celou dobu přemýšlím právě jako o Jindrovi… Na srozuměnou kývnu, ale to už se Jindřich potměšile zašťuří a začne se na té židli zlehka pohupovat. „Hmm, mimochodem Jan Hanuš, Hanes Hanuš, mňo,“ mlaskne nesouhlasně, „to si vaši asi s vymýšlením tvýho jména moc práce nedali, co? Doufám, že jsi po nich ten nedostatek fantazie nezdědil, to by bylo u grafika dost na škodu!“

Z ředitele se vydere cosi jako zaúpění: „Jindřichu, prokrista…“

„No a nemám snad pravdu?“ rozhodí oslovenej rukama.

„Možná máš, jenomže,“ loupne po mně ředitel opatrně očima, „jestli se nebudeš trochu krotit, tak ani nestihneš zjistit, jak dobrý grafik tadyhle pan Hanuš je! Protože ještě dnes tu svou čerstvě podepsanou pracovní smlouvu roztrhá na kousky!“

„Nebojte,“ zkusím na tváři vykouzlit uklidňující úsměv, „nic takovýho v úmyslu nemám…“ Naopak! Zjišťuju, že mě tady tenhle Jindrův, pardon, Jindřichův přímej způsob komunikace vlastně dost baví!

„Opravdu…? Tak v tom případě vás tu nechám samotné, ať si můžete probrat spolu, o jakou konkrétní práci půjde, já do těch technických detailů stejně tak nevidím, a…“

„Ne, to fakt nevidíš,“ ucedí Jindra.

„… a Jindřichu,“ nenechá se ředitel přerušit, „spoléhám, že to tady našemu novému kolegovi všechno pořádně a zodpovědně vysvětlíš a předáš, aby se mohl co nejdřív zapojit a se vším ti pomoct! Už potřebuješ někoho k ruce jako sůl!“

„Nepotřebuju někoho, potřebuju někoho schopnýho! Říkal jsem ti, ať mě k těm pohovorům přizveš, zjistil bych během pěti minut, jestli ti kluci za něco stojej! No ale když jsi připosranej, že bych jim hned v úvodu pošramotil ego, tak se pak nediv, že to do…“

„Odcházím,“ zavrtí ředitel hlavou a ucouvne pár kroků směrem ke dveřím, „na tohle nemám nervy! Pane Hanuš, jestli to tu přežijete do odpoledne, tak se za mnou kolem půl druhé, druhé hodiny stavte, doprobereme ještě nějaké detaily…“

„Jasně, stavím se,“ ujistím ho, a když z kanclíku odejde, přitáhnu si od druhýho, zatím nikým neobsazenýho stolu židli. Postavím ji tak, abych na Jindru, ehm, teda Jindřicha viděl, posadím se na ni a vyzývavě se na něj zahledím: „Tak prosím! Dej se do toho svýho testu!“

„Cože…?“ zmateně nakrčí čelo.

„Říkal jsi, že u pohovoru bys za pět minut poznal, jestli za něco stojím. Tak si těch pět minut vyber teď.“

Jindrovi se rozšíří oči pochopením, hned nato se mu v nich poťouchle zablýskne. „Ty si nějak věříš!“ Načež si založí ruce na hrudníku, odsune se i se židlí dál od stolu, aby mu ve výhledu na mě nepřekážela ta monitorová hradba – a začne po mně metat jednu otázku za druhou.

Se všema grafickýma programama, na který se mě dotazuje, zkušenosti mám. S některým softwarem větší, s jiným jsem se stihl seznámit jenom zběžně, ale na to, abych pokaždý uměl správně zareagovat a abych odhalil dokonce i dva chytáky, který mi Jindra do těch otázek podstrčí, to stačí. A i on je zjevně spokojenej, protože když po nějaké době, odhadem mi to teda přišlo mnohem delší než pět minut, skončí, zatváří se uznale a několikrát pokývá hlavou. „No pane jo! Teď abych šel Karlovi pogratulovat, že očividně konečně pochopil, co se od něj očekává, když pořádá výběrový řízení – a sice vybrat někoho, kdo se na tu pozici fakticky hodí!“

To, že jsem tímhle jeho vstupním testem prošel, mě samozřejmě potěší, ale nedovolím si opájet se tím příjemným pocitem moc dlouho. „Jo, to mu běž říct,“ zacukají mi koutky, „bude mít radost – přišlo mi, že za každou dobrou zprávu týkající se tohohle těžko obsaditelnýho místa je ochotnej zaplatit zlatem…“

Jindru to rozesměje: „Haha, to jsi ho asi odhadl celkem dobře – teda kromě tý ochoty zaplatit jako takový… On je Karel tak trochu škrt, víš? Když má rozdat nějaký bonusy, dělá, jako kdyby to dával ze svýho. Ale je mi jasný, že s tím se ti na pohovoru asi nechlubil.“

Pokrčím rameny: „Slíbil mi, že po zkušebce mi ten základní plat zvedne, to mi zatím stačí. Peníze pro mě nejsou na prvním místě…“

Zkoumavě na mě přimhouří oči: „To už mi došlo. Protože tvůj životopis jsem samozřejmě viděl… A tvůj dneska už bejvalej zaměstnavatel platí svý programátory setsakra dobře. Takže kvůli nízkýmu platu jsi odtamtud asi neodešel…“

Znovu trhnu rameny: „To ne.“

„Ale pravej důvod mi neřekneš.“

„Zatím ne…“

Tentokrát pokrčí rameny on: „Okej!“ Pak na židli o kousek popojede a pokyne mi rukou: „Tak ber místo, ať se do toho můžeme pustit, Hanes! A i když mě sejří, že tenhle výklad začínám za posledního čtvrt roku už po sedmý, tak ty seš zároveň první, u koho mám dojem, že mě bude stíhat sledovat… Ale kdyby náhodou ne, tak mě přeruš, jasný? Sice to nesnáším, ale je to lepší, než pak zjistit, že jsem hodinu mluvil zbytečně.“

„Fajn, beru na vědomí,“ usměju se na něj, zatímco se přemisťuju blíž k němu… A na několik následujících hodin se díky třem monitorům, spoustě známých i nových pojmů, Jindrově melodickýmu hlasu i uštěpačným poznámkám, kterýma svůj výklad prokládá, propadnu do jinýho světa.

***

Do uší mi zní příjemná hudba, zatímco očima těkám mezi dvěma monitory a prsty mi hbitě tancují po klávesnici. Ten projekt, kterej mi Jindra, kruci, Jindřich už před více než dvěma týdnama předal, mě fakt dost chytil, takže jsem do něj ponořenej nejenom v rámci pracovní doby, ale často jsem se přistihl, že o něm přemýšlím i doma! Práce mi tak jde skvěle od ruky, zvlášť poté, co mi ajťák před pár dny donesl nejenom třetí monitor, ale taky robustní sluchátka, který když si nasadím na hlavu a pustím si do nich hudbu, nepronikne ke mně žádnej rušivej zvuk zvenčí. Přesně to jsem ke své naprosté spokojenosti potřeboval! Ukázalo se totiž, že Mirek se Zdeňkem jsou děsný drbny a nějakým způsobem zvládají programovat – a zároveň rozebírat kde a co a kde koho. A pořád se u toho chechtat. Neříkám, že se taky rád nepobavím, ale u programování mám prostě rád klid.

Na třetím monitoru se mi rozbliká nově příchozí zpráva obdržená přes firemní Skype. Od Jindřicha. S povzdychnutím se do ní začtu – už od rána se totiž tak trochu dohadujeme ohledně jednoho mýho určitýho postupu… Můj šéf má dojem, že bude lepší, když k té jedné konkrétní části programu přistoupím trochu jinak, ale já v tom jeho návrhu při nejlepší vůli nevidím žádný vylepšení nebo výhody oproti tomu, jak to dělám já. Přijde mi to jako maličkost, tak to tentokrát řešíme jenom přes Skype, ale v minulých dnech jsem strávil už spoustu plodných hodin přímo u něj v kanclu, když měl potřebu mi některý věci vysvětlit víc detailně. Nebo když naopak chtěl vyzvědět můj pohled na věc u některých svých rozdělaných projektů…

„Sorry,“ začnu psát odpověď na ten jeho několikařádkovej vzkaz plnej vykřičníků, „ale já v tom pořád nevidím žádnej smysl! Co kdybys mě to nechal nejdřív dodělat po mým, a teprve kdyby to náhodou nesplňovalo požadovaný zadání, tak do toho ještě šáhneme?“

S důrazným ťuknutím na klávesu enter zprávu odešlu – a znovu se pohroužím do svýho kódu. Krásnýho, dokonalýho a luxusně vyladěnýho kódu mimochodem! Spokojeně, téměř hrdě se na obrazovku usměju: takhle nějak se musí cítit novopečenej táta, když se dívá na svýho syna, haha…

Trhnu sebou, protože najednou mi někdo položí ruku na rameno. Zakloním hlavu – a hele, můj šéf za mnou došel osobně… Ovšem vzhledem k výrazu v jeho tváři rychle poznám, že z téhle neplánované pármetrové procházky žádnou velkou radost nemá.

„Jak jako, že v tom nevidíš smysl? Už dvě hodiny ti ten smysl popisuju!“ spustí hned, sotva si z uší stáhnu sluchátka. „Sakra, Hanes, neser mě! A uhni kousek!“ Chvilku počká, než se pošoupnu o trochu doleva, pak si vedle mě přidřepne, přisune si klávesnici i myš blíž k sobě a začne mi ten můj krásnej, dokonalej, luxusně vyladěnej kód upravovat. „Přece když tohle přidáš sem… a sem… Tohle smažeš… Tady změníš tu podmínku… a tenhle řádek když celej překopeš… Plus ještě musíme upravit tohle… a přepsat tohle… No – a voilà! Takhle to přece je lepší, ne?“ zpytavě se na mě zahledí.

Nepřesvědčeně se podrbu ve vlasech. „Nooo…“

„Tak se nad tím sakra aspoň zamysli! Na tohle se ti bude líp navazovat! Jak bys to chtěl pak na konci celý obcházet? Neříkám, že by to nešlo, ale bylo by to zdlouhavý a pracný!“

Převezmu si od něj zpátky svou myš a ještě chvilku přejíždím tam a zpátky mezi všema těma jím provedenýma změnama… A najednou se mi v hlavě zableskne: tak takhle to celý myslel! Po tváři se mi rozlije chápavej úsměv, zatímco nahlas přiznám: „To mi vůbec nedošlo, jsem fakt idiot!“

„To je překvapivej coming out!“ zaksichtí se Jindra a vyhoupne se na nohy, zatímco Zdeněk, kterej to s Mirkem samozřejmě celý poslouchal, má potřebu se mě zastat:

„Hanes aspoň přizná, že něco přehlídl! Měl by sis z něj vzít příklad, mistře neomylnej, a ne ho za to ještě urážet!“

„Prosím tě,“ podívá se na něj Jindra s výrazem nejvyššího pohrdání, „ty buď radši zticha… Pokaždý, když promluvíš, cítím, jak mi klesá IQ!“

„Debile,“ otituluje ho Zdeněk, ale to už Jindra kousavě pokračuje:

„A vůbec, máš už hotovou tu appku? Kdybys náhodou nevěděl, kterou, tak tu, co jsi mi ji měl odevzdat už včera!“

„Psal jsem ti, že jsem se tam na něčem zasekl,“ zadrmolí Zdeněk a zavrtá se očima do monitoru.

„Jo, to jsi mi reportoval už předevčírem! Z toho, jak se tu celý dny dobře bavíte, jsem se ale dovtípil, že problém jste dávno vyřešili!“ nemaže se s ním Jindra.

„Jasně, v klidu, nestarej se, vyřešil jsem to! Jenom se to kvůli tomu celý trochu protáhlo, no,“ brání se Zdeněk.

„Starat se budu, protože to mám v popisu práce. A dneska chci tu appku vidět hotovou! Nebudu pořád poslouchat, jak Karel nadává, že nám zákazníci strhávají penále za nedodržení nasmlouvanejch termínů!“

Pak Jindra přejede postupně očima po nás všech, jako kdyby nám tím dával ještě poslední možnost se k čemukoliv vyjádřit, a když svorně mlčíme, s pokývnutím hlavou z naší kanceláře odejde.

„Panebože, to je čurák!“ uleví si Zdeněk, sotva za Jindrou zaklapnou dveře. „Dneska? To se mám jako rozdvojit, nebo co?!“

„A tak… nemůžu ti nějak pomoct?“ nabídnu se, protože oproti němu já v žádným skluzu nejsem. Aspoň teda zatím…

„To je dobrý, nějak to splácám,“ mávne rukou, ale místo toho, aby se hned dal do práce, odsune se i se židlí od stolu a zvědavě se na mě zadívá. „Ty vole, ale nechápu, jak s ním můžeš tak vycházet! Vždycky, když jdeš za ním do kanclu, tak čekáme, že odtamtud přilítneš nakvašenej a rudej vzteky, a ty jsi zatím úplně v pohodě! Mimochodem, byl se tu ráno ptát i Karel, jak to prej s Jindřichem zvládáš, jestli tě už úplně nevydrtil… Přišlo mu podezřelý, že už jsi tu tři tejdny – a zatím se k němu nedonesly žádný stížnosti!“

Cuknou mi koutky: „Stížnosti ode mě na Jindřicha – nebo naopak?“

„No právě vůbec žádný! A vlastně ani nevím, od koho z vás dvou mě to překvapuje víc! Měl jsi slyšet, jaký tu Jindřich předváděl tóčo kvůli tomu poslednímu, ne, předposlednímu klukovi, jak on se jmenoval…?“

„Petr,“ napoví mu Mirek.

„Jo, kvůli Petrovi… Pořád běhal za Karlem a hulákal tam na něj, že s takovým, jak to říkal, nedomrlým polenem není možný pracovat, a navrhoval, ať si ho Karel nechá aspoň na vaření kafe pro klienty. Že se prej na nic jinýho nehodí. To bylo fakt drsný! Petr si zase pořád chodil stěžovat, že pod takovým kreténem pracovat vůbec nebude, a ať ho Karel přeřadí na jinou pozici, no a Karel chudák vůbec nevěděl, kterej požár má hasit dřív. Ale od tý doby, co jsi tady ty, tak je tu nějakej podezřelej klid!“

„Jo, haha, až je z toho Karel celej nervózní,“ doplní ho Mirek rozesmátě.

K tomu jeho smíchu se uvolněně přidám. „Tak mu kdyžtak vyřiďte, ať není. Já myslím, že to nějak půjde.“

„Ty vole, Hanes, ty seš úplnej světec!“ sehraje Zdeněk pidiscénku, kterak se mi s přehnaně uctivým výrazem ve tváři klaní.

„Nebo úplnej magor,“ rozchláme se Mirek.

„Nebo ti Jindřich sype něco do pití?“ nabídne Zdeněk další alternativu. „Protože vydržet ty jeho výpady proti všem a všemu, to se fakt někdy nedá s čistou hlavou…“

„Já si stejně myslím, že se na tu svou nemoc jenom vymlouvá,“ ztiší Mirek spiklenecky hlas a přijede na své židli blíž k nám. „Je to jenom taková zástěrka… Zní to odborně a zároveň závažně, mozková infekce, bláblá – a on si díky tomu může bejt beztrestně takhle sprostej a neomalenej. Každýmu jinýmu by už dal někdo stokrát po hubě, kdežto jemu to všechno nejenom prochází, ale ještě má u šéfa zastání…“

„Nevím, mně se to nějak nezdá,“ zapochybuju o téhle jeho teorii. „Jaký to pro něj podle tebe má výhody, že je pořád na všechny tak nepříjemnej? Vždyť se tu s ním nikdo vlastně pořádně nebaví, a co jsem tak vypochopil z jeho náznaků, tak doma na něj taky nikdo nečeká… Je pořád sám a to asi dobrovolně zažívat nechceš. Nebo aspoň ne moc dlouho.“

Mirek se nepřesvědčeně ušklíbne, ale to už se do toho vloží Zdeněk: „Zase ale ať jsme fér – je pravda, že nebejt Jindřicha, tak to tady asi doteď říděj ti dva manažerští kokoti!“

Mirek se plácne do čela: „Vole, ani mi je nepřipomínej! No podle mě by to tady už neřídili – neměli by co řídit, nebo spíš koho, všichni bysme odsud nakonec utekli!“

„O čem je řeč?“ zasonduju zvědavě.

„To se k tobě ještě nedoneslo? No tak to si poslechni!“ zapře se Zdeněk pohodlně do židle a s rozveseleným výrazem se dá do vyprávění. „To už budou tak dva roky zpátky, co Karel přišel s tím, že je na vedení týhle firmy trochu moc starej, nebo teda že jako nezná ty moderní metody a postupy, rozumíš, a tak ho napadlo najmout nějaký dva externí manažery, aby to tu dali trochu do kupy. To bys normálně nevěřil, co se nám sem nakvartýrovalo za týpky! Čerstvě po vysoký, sebevědomí až na půdu, on teda Jindřich je sice taky sebejistej až běda, ale on to má aspoň na čem stavět… Oni měli na všechno akorát diplomy a certifikáty ze všelijakejch zahraničních škol a stáží, ale řekl bych, že v životě nebyli v žádný doopravdický společnosti…“

„Ale jo, ten jeden jo – ve firmě svýho papínka přece, jak se tím pořád oháněl, pamatuješ?“ doplní ho Mirek.

„Jo vlastně, to máš pravdu,“ rozchechtá se Zdeněk. „No, a tak ti pitomečci přišli s tím, že je potřeba změnit celej koncept týhle společnosti a že začneme tím, že to tu nasvítíme trochu nazeleno. Chápeš? Nechápeš? No prostě Green Deal a to všecko kolem, na to že zákazníci slyší, a tak že prej tu z toho uděláme bezpapírovou společnost. A tak ti přijdeme jedno pondělí do práce – a na stolech jsme neměli žádný papíry, bloky, diáře, propisky, z chodby zmizela skartovačka, kopírka byla jenom na heslo… Nechali nám tu milostivě pár lístečků s poznámkama, co jsme měli nalepený na monitorech… A že prej všecko pojedeme elektronicky. Sdílený kalendáře, sdílený poznámkový appky a plánovače a podobný hovadiny… Jindřich se rozčiloval, že jako grafik si občas nějaký nákresy a diagramy črtat potřebuje, tak nakonec mu povolili jeden blok a jednu fixu! Druhej den si přitáhl z krámu nějaký notesy a sadu propisek a těm vykulenejm týpkům oznámil, že jestli mu na to šáhnou, přeláme jim hnáty. My jsme si k němu pak ty papíry a propisky chodili půjčovat… Taky všem programátorům rozeslal mail, že heslo k tiskárně samozřejmě zná, a že kdokoliv cokoliv bude potřebovat vytisknout, tak ať mu to pošleme, že to zařídí. Takže zhruba za dva tejdny, když se zase všude válelo plno papírů, tak ti dva týpci uznali, že úplně bezpapíroví teda nebudeme, ale nabádali nás, ať si každej použitej papír dvakrát rozmyslíme. Ty vole, jako kdyby zákazníkovi, kterej po nás potřebuje naprogramovat nějakej eshop, záleželo na tom, jestli jsme spotřebovali dvě balení á čtyřek, nebo dvě a půl…“

Neschopnej nějak rozumně to celý okomentovat jenom nevěřícně zavrtím hlavou, ale to už si bere slovo Mirek: „Hej, anebo ty jejich excelovský reporty! Rozposlali nám takový tabulky a chtěli, ať každej den vyplňujeme přesný statistiky o naší práci. Že jako kterýmu klientovi jsme se věnovali kolik minut, a co přesně jsme v rámci toho času stihli udělat, jaký konkrétní úkoly jsme vyřešili nebo jaký zadání jsme splnili. Chtěli tam zapsat i každej telefonát nebo mail s tím kterým klientem, chápeš, že jako co jsme domlouvali, jaký detaily jsme ladili, jakej je výstup z toho všeho… Obhajovali to tím, že na základě toho budou vyplácet bonusy, protože každej ten projekt od každýho zakázníka je jinak zaplacenej a že ve smlouvách jsou i všelijaký prémie za včasný nebo dokonce předčasný dokončení zakázek, a tak aby jako věděli, jak to pak mají mezi nás rozdělovat. Hele řeknu ti, vyplnit tu zasranou tabulku mi někdy trvalo i hodinu denně, než byli ti kokoti spokojení s detailama! A víš, co pak po pár tejdnech řekli? Že prej to z těch tabulek vychází, že toho stíháme nějak moc a že to není možný, tak že ty údaje máme upravit! A přesně nám poslali i návrhy, jak to máme upravit, aby jim to sedělo do nějakejch jejich vzorečků a výkazů…“

„No ty vole, to je totálně ulítlý!“ mám z toho oči navrch hlavy. Přijde mi, že poslouchám vyprávění z nějaké… alternativní reality! V mé předchozí práci jsem se s žádnýma takovýma nesmyslama nesetkal, a navíc… Přijde mi neskutečně mimo už to, že někdo vlastně bere plat jenom za vymýšlení takových hovadin, aniž by reálně něco vyprodukoval…

„Jo, že? A prostě tohle trvalo skoro tři měsíce,“ pokračuje Mirek, „lidi už začínali bejt samozřejmě nasraní, protože to bylo pořád něco… Třeba černý puntíky, když jsi přetáhl půlhodinovou přestávku na oběd, a za tři černý puntíky o pětistovku menší měsíční bonus, ale ty vole že tu často sedíme až do večera, za to žádný růžový hvězdičky a následný prémie překvapivě nebyly… Nebo podrobný dotazníky rozesílaný každej tejden našim zákazníkům, jak jsou spokojení s naší prací, no jenže ti lidi nám pak vytočeně volali, že nemají čas a náladu něco pořád vyplňovat, že ať jim prostě dodáme to, za co zaplatili, a hotovo… Ale jaksi jsme to všechno skousávali, co nám zbylo! Karel to navíc všechno schvaloval, říkal, že musíme jít s dobou a následovat nový trendy, a podobný žvásty… No a po čtvrt roce se konal v zasedačce celofiremní meeting, že jako takový vyhodnocení tý dosavadní spolupráce s těma manažerama. A tak nejdřív mluvili oni, a že jo, měli připravenou prezentaci plnou úžasnejch grafů, jak se všechno zlepšuje, jaký děláme jako firma pokroky, jak je všecko skvěle rozjetý a jak se to blahodárně projevuje na výsledcích. A pak se Karel otočil k nám, jestli k tomu taky někdo něco máme, a ruku zvedl akorát Jindřich.“

Napjatě se na židli ošiju, i když si už asi umím udělat představu, co za slovní průjem na ně pěkně od plic navalil! Mirek mě ale překvapí: „A víš, co řekl, když mu dal Karel slovo? Můžu ti to ocitovat v nezkrácený verzi. Řekl: ne.“

Vykulím na kluky oči: „Ne…?“

„Jo!“ vybuchnou oba smíchy. „Jindřich, kterej jinak vždycky každýmu udělá sáhodlouhou přednášku o jeho neschopnosti a stupiditě a podobně, řekl prostě jenom NE. A víš, co je na tom nejvtipnější? Že Karel to vzal! Nechtěl už nic dalšího slyšet, nepídil se po detailech, nic už nevysvětloval, neobhajoval, prostě tu schůzi rozpustil… A druhej den nám všem přišly maily, že tříměsíční pokus týkající se vyzkoušení novejch metod řízení byl ukončen a že se všechno zase vrací do starejch kolejí.“

K tomu jejich chechotu se přidám, ale můžu si u toho teda hlavu ukroutit! „Tak to je neskutečná storka, fakt!“

„Dobrá, že?“ baví se Zdeněk, a aniž by se přestal smát, odsune se pomalu zpátky za svůj stůl a zahledí se do monitoru. „No, ale vtipný okýnko skončilo – a teď musím teda máknout! Nerad bych, aby mi Jindřich večer taky řekl jedno stručný, ale důrazný ne…“

„Klídek, tebe by nevyhodil,“ poplácá ho Mirek po zádech. „Jenom by ti poslal po Skypu černej puntíček.“

„Vole!“

Se stále ještě pobaveným úsměvem na rtech si znovu nasadím sluchátka – a nechám kluky, ať se při práci dál pošťuchují a vybavují, jak jsou zvyklí. Očima se znovu zaměřím na ty změny, který Jindra udělal v mým programu, smířeně si sám pro sebe kývnu hlavou… A pak, protože mi to po tom všem, co jsem se doslechl, nějak nedá, si ještě otevřu naše Skypový okno a napíšu mu tam stručný, ale jednoznačný: „Díky!“

Nezareaguje na to, ale nevadí, ani jsem to nečekal. Jenom jsem to ze sebe potřeboval dostat. Mám totiž tak trochu dojem, že vzhledem ke stylu, jakým se tu on se všema baví, tak na tuhle závěrečnou, ale dost podstatnou fázi v těch rozhovorech s ním málokdy dojde… A přijde mi, že to vůči Jindrovi není fér.

***

Další úterý dopoledne postávám v kuchyňce, a zatímco čekám, až mi automat namele a načepuje do hrnku mý dnes už druhý kafe, bezděky listuju novinama, jejichž čerstvý vydání sem každý ráno nosí Karlova sekretářka. Normálně se o zprávy nijak moc nezajímám, když už, poslouchám si nějaký přehledy na mých oblíbených podcastech, ale tenhle firemní výtisk si pokaždý prohlídnu dost s chutí – poté, co si ho někdo přečte přede mnou a fixou doplní k některým titulkům svý heslovitý postřehy… No, přesně o tomhle mluvím! „Stavbu v hodnotě 40 milionů koupila vláda za 90,“ hlásá nadpis – a vedle něj je hůlkovým písmem dopsaný: „Už mě fakt serou!“ Haha, anebo tady: „EU nařizuje povinnou rekonstrukci starších domů kvůli emisím“ – a vedle toho se skví tučně a dvakrát podtrženě: „Czexit! ASAP!!!“

Zasměju se nahlas, a protože kávovar třikrát zapípá, aby mi dal najevo, že je s přípravou mýho nápoje hotovej, noviny zase složím, pohodím je na stůl, natáhnu ruku pro svůj hrnek – a v tu chvíli vejde do kuchyňky Jindra. Teda Jindřich. Sakra, proč mi to u něj tak strašně nejde přes pusu?

„Čus!“ usměju se na něj, oslovení radši úplně vynechám. „Máš se?“ A ne, není to z mé strany jenom snaha o společenskej talk, ostatně dávno vím, že Jindra si na takový věci nepotrpí… Ale od minulýho týdne jsme se neviděli, nebylo to potřeba, oba jsme makali na tom svým a akorát jsme si občas poslali několik postřehů přes Skype, a tak s ním rád prohodím pár slov i naživo.

„Fucktasticky!“ zakoulí na mě můj šéf očima. „A ty? I když co se ptám, je vidět, že máš dobrou náladu…“

„Jo, no, tak ty tebou okomentovaný zprávy,“ ukážu palcem na noviny, „mi ji vždycky o něco zvednou!“

„Pff,“ odfrkne, zatímco si do rychlovarky napouští vodu, „mnou okomentovaný? A jak víš, že to tam nepíše třeba Karel? Nebo kdokoliv jinej z aktuálního počtu sto třináct zaměstnanců?“

„Hahaha,“ pobaví mě představa, jak tam zrovna tohle dopisuje náš ředitel. „Poslyš, to máš marný, tvůj styl se fakt nezapře! A navíc, už jsem měl tu čest poznat tvůj škrabopis…“

Zatímco staví konvici na podstavec, zacukají mu koutky. „No, tak každopádně jsem rád, že aspoň někomu tady náladu zvedám. Většinou mám na ostatní opačnej efekt… A ono i tebe to culení za chvilku přejde – až si srkneš tý sračky, co máš v hrnku. Jak to proboha můžeš pít?“

Pokrčím rameny: „Tak kafe jako kafe… Je to čerstvě namletý, co na tom může být tak hroznýho?“

„Prostě to chutná hrozně! Asi jsi nikdy pořádnou kávu nepil, když jsi schopnej do sebe obsah toho hrnku vyklopit a ještě si to pochvalovat!“

„Hm, nebo možná jenom nejsem tak náročnej,“ schválně si trošku horké tekutiny ucucnu – a zatvářím se přehnaně blaženě.

„Jako herec by ses neuživil,“ zaksichtí se Jindra pobaveně.

„Nevadí, vypadá to, že práci momentálně mám,“ uculím se bezelstně.

„To máš! A není jí málo! Zatím stíháš?“ zajímá se, zatímco si ze skříňky vytahuje čtvercovou krabici s výběrem čajů.

„Jo, neboj… A co ty? Mirek říkal, že když včera před pátou odcházel, šel sis vařit další čaj…“

„Tak co si mám vařit jinýho? To kafe se tu vážně pít nedá,“ vybere si jeden sáček a krabici zase vrátí do poličky.

Pousměju se: „No, to ale nebylo podstatou toho mýho sdělení…“

„To mi došlo,“ ujistí mě Jindra. „Ale řekl bych, že když se ty budeš starat o svý povinnosti, Mirek o svý a já taky o svý, budou spokojení všichni… Nebo ne?“

„Jo, jasně,“ nemám s tím problém – když se mnou detaily o své práci sdílet nechce, nebo spíš v tuhle chvíli nepotřebuje, je to jeho věc. On je můj vedoucí, ne já jeho.

I když by se tím naše konverzace dala považovat za ukončenou, stejně vyčkávám, až si Jindra dopřipraví svůj čaj, abychom mohli odejít spolu.

„Když jsme u toho stíhání a nestíhání,“ využije mojí přítomnosti, „tak se u mě včera stavoval Karel, že prej máme nabídku na novou zakázku. A dost velkou. Tak se se mnou přišel poradit, co si o tom myslím… Řekl jsem mu, ať mi to nechá na stole do konce tejdne, a měl jsem zatím čas jenom tak zběžně to prolítnout očima, ale přijde mi, že by z toho plynulo hodně práce hlavně pro tebe. Neměl bys dneska někdy chvilku se stavit, že bysme na to koukli spolu?“

To už vycházíme z kuchyňky. „Jo, jasně, a co třeba hned? Nebo jak chceš, jestli máš rozdělanýho něco jinýho, tak mi prostě napiš, až se ti někde objeví skulina…“

„Můžeme klidně hned,“ zařadí se Jindra po mým boku. „Karel mě jinak beztak bude pořád o tu odpověď uhánět, takže čím… No do prdele!“ vykřikne najednou a uskočí, protože při procházení kolem stolku zavadil loktem o jakousi širokou rostlinu v květináči a ta se teď s žuchnutím zřítila na zem. „To snad není pravda! Kterej dement to sem postavil? Ta pitomá kytka má rozpětí orla – a musí trčet zrovna tady, na nejužším místě široko daleko! Kurva! Ještě že jsem se neopařil tím čajem…“

Celá scéna mi přijde děsně komická a musím se kousat do rtu, abych nevybuchl smíchy, zatímco Jindra se dál hlasitě rozčiluje a z vedlejší kanceláře vybíhá sekretářka a s lamentováním se pouští do odklízení té spouště.

„Ty seš fakt poděs,“ zavrtím hlavou, když se situace trochu uklidní a můžeme pokračovat v cestě do Jindrova kanclu.

„Já? Copak já jsem tam ty větve tak pitomě narafičil?“ ohradí se.

„Nikdo tam nic nenarafičil,“ bavím se. „Ale taky nikdo jinej nemá problém se okolo protáhnout, aniž by způsobil takový nadělení…“

Sám se tam taky nemám problém protáhout,“ pokyne mi, abych vešel do jeho kanceláře jako první, načež za náma zavře, „ale holt jsem se na tebe nechtěl moc lepit… Teda jako kvůli tobě, ne kvůli sobě! Já bych si dal říct hned. Jenom abys věděl. Teda ne že bys to potřeboval vědět, ale… Hele, musíme změnit téma. Hned. Jinak ti vytelím věci, který všechno poserou.“ A s tím se kvapně vydá ke svýmu stolu, prudce na něj postaví hrnek s čajem, sedne si, a aniž by se na mě podíval, kývne na mě, ať přijdu za ním.

Zatímco si od volnýho stolu beru židli a postrkávám ji směrem k němu, pátravě ho pozoruju. Zdá se mi to, nebo mu na tváři vyskákaly z rozpaků červený fleky…? Dojde mi, že to jeho přímočarý dělení se o všechno, co se mu mihne myslí, se netýká jenom urážek a jízlivých poznámek, kterýma už je zvyklej lidi kolem sebe zasypávat, ale i různých bezděčných přiznání… a náznaků, který by si radši nechal pro sebe… A tak jako ze sebe nekontrolovatelně vychrlí, když ho někdo rozčiluje a štve, tak stejně neovladatelně se z něj potom vydere i to, když ho naopak někdo… zaujme…

„V pohodě,“ ujistím ho, když si sedám vedle něj. „Já pár takových vytelených věcí unesu.“

Pousměje se, ale do očí se mi nepodívá. „Dobrý vědět, ale i tak se budu snažit to nějak… ehm, potlačit… Takže! Mrkej, tohle je koncept tý nabídky, co mi Karel přeposlal… Termín dokončení je velkorysej, stačí jim to až za čtyři měsíce, což je taky jedinej důvod, proč jsem ho s tím neposlal do háje hned, ale i tak! Když se podíváš na ten rozsah, tadyhle…“

A tak se nakloním ještě o kousek blíž k němu, napřu veškerou svou pozornost k tomu, co mi říká a ukazuje… A to, co se mnou najednou dělá jeho blízkost, poté, co mě na chviličku nechal nahlídnout do svýho nitra, zkusím taky nějak… potlačit.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (45 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (47 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (59 hlasů)

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Neplač pro ty, co už s tebou nejsou, ale usmívej se na ty, kteří kolem tebe jsou.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #16 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Juli 2024-06-05 23:22
Cituji Isiris:

Juli, no já bych Tě trochu opravila, že celkově čas 3:54 není moc vhodný ke čtení čehokoliv... :lol: :P .

Na čítanie skvelých veci je vhodný akýkoľvek čas.
Citovat
+2 #15 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Tamanium 2024-06-05 08:33
Cituji Isiris:
:-)
Tame, :D , to je zajímavé vidět, jak Tě Jindřich i na dálku zastrašil, ohledně toho oslovování :roll:


Isi, to víš, že mě Jindra nezastrašil. 😱 Teda Jindřich 😉.
Jen jsem si vzpomněl na film Král, kde hrál Timmy Chalamet ❤️, a tam mu taky (s dabingem) říkali Jindro a mě to děsně iritovalo.
Citovat
+4 #14 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Isiris 2024-06-04 18:45
:-) Téda, tolik spokojených komentářů od spokojených čtenářů ;) - úplně jste mi, jak se říká, "udělali den" (hmm, anglicky to vyzní překvapivě líp :D ). Jsem ráda i za Jindru, protože jsem se bála, že vám pro tu jeho prostořekost a zdánlivou aroganci nebude sympatický... Ale vida, už jste ho prokoukli ;).
Dáine, no příběh je v určitých věcech strašlivě skutečný, protože je v určitých věcech skutečný :D .
Pirate, zrovna tohle nebyl ten případ "myšlení ve více příbězích" - Zázraky jsem dopsala najednou a jenom jsem je pak rozdělila do více dílů; Jindru jsem psala až potom. Ale jinak je to stejné, jako když máš rozečtených víc knížek nebo rozkoukaných víc seriálů - a každý den si vybíráš, na co máš největší chuť ;).
Elve, Hor411, děkuju :). Není větší pochvala, než když u vícedílné povídky zajímá čtenáře pokračování ;-) .
Juli, no já bych Tě trochu opravila, že celkově čas 3:54 není moc vhodný ke čtení čehokoliv... :lol: :P
GD, děkuju :) A on Hanes má speciální důvod, proč to u Jindry "dává". Vysvětlí příště ;-) .
Zmetku, taky děkuju :) No vidíš, tak to je zajímavá náhoda s tím jménem - on se původně pan ředitel Karel jmenoval příjmením jinak, a pak jsem někde zahlédla to Těšínský a přišlo mi to, že se to bude víc hodit k tomuhle našemu Moravskoslezskému kraji :D
Sinme, děkuju :-) A jsem ráda, že tentokrát se Ti hlavní postava líbí hned od prvního dílu :lol: Milion dílů o něm bych si taky dala říct, ale teď teda ještě najít někoho, kdo nám je napíše... 8)
Tame, :D , to je zajímavé vidět, jak Tě Jindřich i na dálku zastrašil, ohledně toho oslovování :roll:
A Bello, taky děkuju :-) 🌻 A víš jak, ony Ti ty povídky neutečou, takže se čtením není třeba pospíchat ;). Kdybys ještě pár dnů počkala, měla bys tu rovnou oba díly najednou - a to by se možná skoro i vyplatilo :D .
Citovat
+2 #13 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Bella 2024-06-04 17:23
Řeknu vám, vědět, že Isi vydala novou povídku a nemít možnost si to přečíst, bylo ještě horší než čekat celý týden na další povídku.
Příběh bude určitě skvělý. Nad Jindřichovým prozrazením myšlenek jsem se musela usmát.
Když jste zvyklí na přímočarou mluvu, je velmi těžký si potom dávat pozor na pusu při takových prohlášeních :oops:
Moc dobře to znám.
Těším se na vyvinutí příběhu a další povídky od tebe ❤️😘
Citovat
+3 #12 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Tamanium 2024-06-04 11:46
Hodnotím dodatečně a samozřejmě kladně a za plný počet.
Taková přímost u Jindry je určitě málo běžná, ale vítaná a výhodná. Teda... u Jindřicha, abych to od něj nechytnul.
Doufám, že se kolem sebe nebudou dlouho protahovat a začnou se na sebe lepit...
Pokračování už vyhlížím!
Citovat
+2 #11 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)hor411 2024-06-04 07:10
Super se to čte. Těším se na další díl
Citovat
+4 #10 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Sinme 2024-06-03 22:38
Tak toto nemalo chybu. Ja som niečo tak vtipné dlho nečítal. A Jindra je úžasný. Najlepší. :D
Už si dosť predstavujem, čo z neho asi tak vypadne pri nejakých zábavnejších aktivitách. :D Neviem sa dočkať. Dúfam, že to má aspoň milión dielov.
Citovat
+2 #9 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)zmetek 2024-06-02 17:50
Hezké povídání, dobře se čte a jsem zvědav, jak se bude vyvíjet. Jo, je těžké najít jméno, které nevyvolá asociace - Karel Těšínský byl docela zajímavý výtvarník, který své krajiny pozvolna dovedl k abstrakci. (je možné na některé kouknout na seznamu prodaných výtvarníků Galerie Platýz) :-)
Citovat
+3 #8 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Pirat 2024-06-02 10:54
GD chichi to je ještě dobrý, ja bych asi nedokázal dat na papír nic. :( i když to na mne přijde.
Citovat
+3 #7 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Pirat 2024-06-02 10:52
Elve: jo mas pravdu, Jindřich na mne působí jako velice citlivý a hodný člověk. To ze je někdo upřímný a řekne co si mysli neznamená ze je na lidi zlý. I když to tak na první pohled muže vypadat.
Citovat
+3 #6 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)GD 2024-06-02 08:35
Tak ti teda přemýšlím kdy jsem tady něco takového četl a co to bylo. Musím uznat, že to umíš, zase. Připadal jsem si skoro jako v práci těmi tabulkami apod. a to nejsem IT. No i Jindra mi někoho připomněl. Škoda, že to nedávám jako Hans. Jsem zvědavý kam to půjde dál..

Pirate já to taky dokážu když to na mne přijde, a klidně i více než dva najednou. Oproti Isi, ale to nedokážu dostat na papír v čitelné formě, většinou. Teď jsem zrovna v tom.
Citovat
+4 #5 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Juli 2024-06-02 03:54
Toto som nemal čítať pred spaním, lebo od smiechu nezaspím a budem sa ešte dlho zabávať na tých výborných hláškach.
Citovat
+3 #4 ŮvahuElve 2024-06-01 12:06
Cituji Pirat:
Co na srdci to na jazyku, to je těžký život. Zároveň to život zjednodušuje, to jsou paradoxy. Zase skvělá povídka, díky. Žasnu, jak můžeš myslet ve více příbězích. Ja bych měl schizu.


Je to fakt složitý. Dost podobně funguje můj ambulantní kardiolog. Je schopný říct člověku, že kardiostimulátor co máte z nemocnice je šmejd. Je pravda, že pan doktor si všiml mého zděšení a řekl mi, že pro mou vadu i mizernej stimulátor stačí. Ten člověk si dokáže všimnout, že někoho vyděsil. I to žehlí jen po svém. Nesnaží se o to i Jindřich z příběhu?
Citovat
+7 #3 DíkyElve 2024-06-01 11:56
Moc se Ti první díl povedl. Končí přesně tam jde mě zajím co bude dál. Chce se mi číst dál...
Citovat
+12 #2 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Pirat 2024-06-01 09:44
Co na srdci to na jazyku, to je těžký život. Zároveň to život zjednodušuje, to jsou paradoxy. Zase skvělá povídka, díky. Žasnu, jak můžeš myslet ve více příbězích. Ja bych měl schizu.
Citovat
+9 #1 Odp.: Jsem, jakej jsem... (I.)Dáin 2024-05-31 20:54
Díky za další krásný příběh, který je v určitých konkrétních věcech strašlivě skutečný. Téměř totéž jsem kdysi s těmi MBA manažery (mladý, blbý, arogantní) zažil taky.
Citovat