… Berte, nebo nechte bejt (II.)

Když se v pátek kolem půl jedné vracíme s Mirkem a Zdeňkem z oběda, proti nám si to z kuchyňky šine Jindra, v ruce kouřící hrnek. Kluci na něj jenom na dálku kývnou a zapadnou do našeho kanclu, já ale zůstanu postávat na chodbě. Mám prostě chuť prohodit s ním čas od času pár slov i jinak než jenom přes Skype…

„Čau!“ usměju se na něj a počkám, až dojde o něco blíž. „Tak co, už se Karel vyjádřil k té zakázce? Budeme se o ni ucházet?“

„Nazdar, Hanes!“ oplatí mi ten úsměv. „Jojo, markeťáci na tom dokonce už makaj…“

Chci na to zareagovat ve smyslu, že to se to teda rozběhlo překvapivě rychle, ale to už Jindra přijde ještě blíž – a já si všimnu, že v hrnku nemá čaj, jak jsem předpokládal, ale že tam má až po okraj navršený čínský nudle… „Co to je?“ nakrčím nos.

„To je, když máš hlad, ale nemáš čas!“ zašklebí se na mě. „Neříkej mi, že ty jsi na vysoký nikdy nezažil období, kdy tě při životě držely jenom polívky ze sáčku! Jdeš dál…?“ zapadne do svýho kanclu, ale nechá otevřený dveře.

„Na vysoký jsem to právě zažíval,“ využiju toho jeho pozvání a vejdu za ním, „a tak jsem rád, že dneska už to umím vyřešit i jinak! Hele, Jindro, to toho máš…“ Teprve v tu chvíli si uvědomím svý přeřeknutí, tak se mu hned začnu překotně omlouvat: „Jejda, sorry, chtěl jsem říct Jindřichu, nebylo to schválně, abych tě nějak podráždil…“

Jindra se ke mně ale jenom otočí, zaujatě na mě přimhouří oči… a pak mi do toho vysvětlování skočí: „Ne, v pohodě, od tebe to zní… jinak, ne tak posměšně… Klidně u toho zůstaň, jestli chceš.“

„Fakt?“ vykulím na něj oči – a rovnou přidám potěšenej úsměv, mám z toho totiž radost! Ale netroufnu si libovat si v tom moc dlouho, potřebuju doříct to, s čím už jsem začal: „Každopádně zpátky k věci – to máš té práce tolik, že si nestíháš zajít ani na oběd? A pak tu navíc trčíš až do večera? To přece nejde… Nehulákal jsi tu ostatně nedávno na Karla, když se přišel zeptat, proč zase posunuješ nějaký termíny a radši na poslední chvíli trochu nezabereš, že si v práci hodláš vybíjet baterky jenom do výše svýho platu?“

„No, neřekl bych, že jsem hulákal, ale jo, na něco takovýho jsem ho upozorňoval,“ uculí se a sedne si za svůj stůl. „Jenže kdybych to hodlal dodržovat do mrtě, tak bych tu musel bejt každej den jenom od devíti do jedný, a ještě bych měl pátky volný!“

Pobaveně zavrtím hlavou. „Zas takovej škrt Karel určitě není… A navíc, proč mi teda neřekneš? Pořád ti hlásím, že svou práci stíhám, můžu si přibrat ještě něco navíc!“

Jindra už začne vyťukávat cosi na klávesnici, ale po tomhle mým návrhu ke mně zvedne oči. „No, jenže Hanes, ono to platí i pro tebe – taky by sis tu měl vybíjet baterky jenom do výše svýho platu! A jelikož tvůj plat je momentálně o dost nižší než můj, a neptej se mě, jak to vím, tak co kdyby ses vrátil vedle,“ kývne hlavou ke zdi, která odděluje jeho kancelář od naší, „dodělal to, co je nutný, a šel si domů užívat víkend?“

„Do víkendu je ještě daleko,“ pokrčím rameny. A navíc mě doma žádný užívání si nečeká… Jindra už se ale zase pustil do práce a vypadá, že mě nevnímá, a tak jenom s povzdychnutím vycouvám z jeho kanclu ven. No co, pomoc jsem mu nabídl, odmítl ji – tak tím je můj part asi odehranej, ne?

Jenže ono mi to nějak nedá. Když se po třetí hodině začnou Zdeněk s Mirkem sbírat k odchodu a vyptávají se, na jak dlouho to ještě vidím, jenom něco neurčitýho zahučím… A teprve když za nimi zapadnou dveře, zvednu se – a jdu zaklepat na ty vedlejší.

„Hmm…?“ věnuje mi Jindra jenom jedno rychlý mrknutí, a jakmile zjistí, že jsem to já, očima zase začne těkat mezi monitorama. „Už to balíš? Jasně, tak se měj…“

„Ne, nebalím,“ vyvedu ho z omylu, dojdu k tomu prázdnýmu stolu a opřu se o něj zadkem. „Myslel jsem to prve vážně. Řekni mi, s čím ti můžu pomoct – a já ti pomůžu.“

„Fajn, můžeš mi s něčím pomoct!“ věnuje ještě posledních pár vteřin datlování do klávesnice, pak se konečně natočí směrem ke mně – a zatváří se jako bůh pomsty: „Vypni noťas, sbal si svý věci, odpípni si odchod a fič domů. Nebudu pak od Adriany poslouchat, že vás nutím pracovat přesčas!“

„Nech toho,“ neskočím mu na ten jeho ostrej tón. „Víš dobře, že já bych si na tebe nikam stěžovat nešel, ani kdybys mi vážně přikázal, že tu mám zůstat, protože jsme s něčím ve skluzu. Natož když ti to nabízím sám.“

„To je jedno,“ mávne rukou. „Tak jako tak po tobě nic nechci! Ani nemám co. Než bych ti to vysvětlil, budu to mít hotový sám – a abys mi tu k tomu svítil, na to tě tu vážně nepotřebuju…“

Mírně poraženecky si povzdychnu: „Tak co kdybych ti skočil aspoň pro něco pořádnýho k jídlu? Pro nějakou dobrou večeři…“

„Nebo ty můžeš bejt ta večeře!“ odzbrojí mě z ničeho nic svou přímočarostí. Znovu.

Chvilku se jenom propalujeme očima, než si olíznu rty – a zasmečuju: „To můžu. Ale momentálně to na meníčku není. Ostatně, třeba jsem na holky…“

Sklouzne po mně pochybovačným pohledem: „Třeba. Ale po půlhodině strávený v mý péči bys to třeba přehodnotil.“

Uchechtnu se, abych tu náhle zvážnělou a taky podezřele jiskřivou atmosféru trochu odlehčil: „Hele, tobě sebevědomí vážně nechybí, co?“

Jindra se taky rozesměje: „Prej sebevědomí… Já naopak doufám, že tě ty mý řeči znechutěj a konečně přinutěj sbalit si a vysmahnout odsud! Na páteční večer máš určitě lepší plány, než trčet v práci!“

Povzbuzenej tou jeho dobrou náladou se rozhodnu převzít iniciativu: „Hele, tak kompromis: skočím nám dolů do bistra aspoň pro ty zapíkaný bagety, hm?“

„A když ti řeknu, ať se na to svý samaritánství vysereš?“

„Tak ti odpovím, že to není žádný samaritánství, a zeptám se tě, jakou bagetu chceš přinýst.“

Jindra jenom odevzdaně zavrtí hlavou, přičemž si sám pro sebe zadrmolí nějaký nezřetelný nadávky nebo tak něco, pak se sehne a zaloví ve svým batohu. „Tak v tom případě,“ vytáhne peněženku a z ní platební kartu, „ty bagety platím… Bez keců, Hanes! Pin je sedm jedna tři tři. A jestli to uneseš, vezmi mi prosím tě i jednu colu.“

S nesouhlasným odfrknutím od něj tu kartu převezmu – zase tak nízkej plat nemám, abych z něj neutáhl jednu svačinu –, je mi ale jasný, že nemá smysl se s Jindrou dohadovat, protože víc ústupků už mi stopro nevěnuje. Minimálně ne dnes. Ještě od něj tedy vyzjistím, že největší chuť má na něco se spoustou sýra, a pak pro to slíbený občerstvení seběhnu do přízemí budovy, kde se nachází něco jako prodejní galerie.

Po návratu do našeho patra se nejdřív stavím v kuchyňce a přiberu nám talíře a Jindrovi na tu colu skleničku, načež se s tím nákladem nakvartýruju do jeho kanclu a všechno to vyskládám na prázdnej stůl.

„Voní to úplně božsky!“ zvedne se Jindra od stolu a protáhne se, přičemž zakotví očima na dvou zavíčkovaných kelímcích. „A tohle je co?“

„Káva… Ale spešl, navoněná, ta ti kanalizační roury připomínat nebude,“ křením se na něj.

„A čím je navoněná?“ vyptává se, zatímco dojde blíž, natáhne se po té sýrové bagetě a s labužnicky přivřenýma očima se do ní zahryzne. Teprve pak všechny věci odhrne na jednu půlku stolu – aby si na tu druhou, uvolněnou, mohl sednout.

„No, je to lattéčko s ovesným mlíkem, javorovým sirupem, oříškama a troškou chilli…“

„Prokrista,“ zakoulí hraně pobouřeně očima, ale na tváři mu vykvete úsměv, „a je v tom vůbec nějaký kafe?“

„Jo, neboj, mám dojem, že úplně na dně trocha bude,“ zazubím se na něj.

„To jsem teda zvědavej… Každopádně tohle,“ párkrát tou bagetou zamává, „je výborný! Sýr je rozpečenej tak akorát, to pečivo luxusně křupe…“

„No, já jsem to sice nepekl, ale jestli to chceš ještě chvíli vychvalovat, tak budu klidně předstírat, že jsem v tom bistru hlavní šéfkuchař!“ rozesměju se, pohodlně se zapřu do židle a podám si talíř se svou kuřecí bagetou.

„Prosím tě,“ domlaskne Jindra další sousto, „zrovna ty si nemáš co stěžovat, že bych tě málo chválil! Tvůj přínos pro tuhle firmu vyzdvihuju, kudy chodím!“

„Hm, tak asi nechodíš moc často kolem mě,“ zahuhňám s téměř plnou pusou.

„Počkej, to jako vážně?“ vykulí na mě Jindra oči. „Teda, zrovna od tebe bych fakt nečekal, že ti přijde, že…“

„Ježíši, klídek,“ rychle mu skočím do řeči, „dělám si srandu, kapiš? Nebo spíš – prostě konverzuju, špičkuju, popichuju tě… Tak něco! Sorry, jestli je to na tebe moc… prostě moc, ale tak jako ty máš svůj vlastní způsob, jak se s lidma bavíš, tak já mám zase svůj. A neumím být pořád jenom vážnej.“

„Okej, tak díky za upozornění,“ zakření se na mě. „Takže až za mnou přijdeš, že chceš probrat zvýšení odměn nebo nějakou delší dovolenou a podobně, budu vědět, že jenom špičkuješ a popichuješ mě…“ A s poťouchlým mrknutím se znovu zahryzne do své sýrové sváči.

„To jsem si mohl myslet, že to přesně takhle otočíš! Ale jak chceš, teď to zase otočím já – a tohle myslím pro změnu úplně vážně: když seš teda s mou prací tak spokojenej, tak mě dneska ještě něčím zaúkoluj. I kdybych ti ušetřil jenom hodinu času, tak to za to přece stojí a netvrď mi, že ne!“

„Ty seš děsně tvrdohlavej! Což je mimochodem podraz, protože v životopisu jsi to zmíněný neměl!“ zakroutí Jindra hlavou, koutky úst mu pobaveně cukají.

„Spoustu věcí tam nemám,“ zase se s chutí zakousnu do bagety.

„Třeba důvod, proč jsi odešel ze svý bývalý práce,“ prohodí.

„Třeba,“ přikývnu.

„Ještě pořád mi to nechceš říct?“ zasonduje. „Teda jako není to nic, co bych potřeboval vědět, jenom… jsem prostě zvědavej,“ přizná.

„Hmm,“ protáhnu přemýšlivě, „taky jsem zvědavej na plno věcí… Tak co kdybysme tu dneska ještě něco odpracovali – a pak zašli někam na pořádnou večeři?“

Zakotví na mně pátravým pohledem: „Proč…?“

„Proč co? Proč chci líp poznat svýho šéfa?“

„Taky. Nebo proč už jsi dávno nevzal nohy na ramena jako těch iks ypsilon tvejch předchůdců,“ pronese zamyšleně.

Usměju se: „No, protože… Jak jsi to říkal? Protože se Karel konečně naučil, co se od něj očekává, když pořádá výběrový řízení…“

Jindra vybuchne smíchy: „Jedna nula, Hanes!“ Pak si strčí do pusy poslední kousek bagety, prsty si otře do ubrousku, a zatímco rozšroubovává půllitrovku s colou, zahledí se na mě: „Tak už to konečně taky domlaskni, skoč si pro noťas – a dáme se do toho!“

***

„A to bylo nejdřív keců, jak ti s ničím nezvládnu pomoct, že? A vida, jak jsme s tím pohnuli!“ pronáším se samolibou spokojeností v hlase o několik hodin později, když vypínám notebook a snažím se potlačit zívnutí.

„Chceš mě donutit, abych Karlovi nechal ležet na stole dopis plnej díků za to, že mi sem konečně naverboval někoho schopnýho, nebo co?“ baví se Jindra.

„Klidně mu něco takovýho sesmol, ale ne dnes! Teď už se pojďme někam najíst, umírám hlady!“

„Na to, jak jsi žravej, máš neskutečně šukatelnou postavu! Ehm, no… A kam chceš jít? Bude devět, chtělo by to něco rychlýho a hlavně lehčího takhle na noc,“ zamyslí se.

Tu první část jeho poznámky nechám bez reakce, i když tomu, aby se mi páteří prohnalo potěšený zašimrání, zabránit nedokážu… „Říkal jsem si, co zajít do té italské? Na rohu, u tramvajový zastávky,“ ukážu palcem kamsi za sebe. „Vaří tam skvěle…“

„Prosím tě, skvěle? Scedit hrst těstovin, kydnout na to kečup a posypat to oregánem, co je to za gastro?“ nepozdává se Jindrovi můj návrh.

„A byl jsi tam někdy? Nebyl? No vidíš, tak to vyzkoušíš. Uvidíš, že nebudeš zklamanej,“ přesvědčuju ho.

„No, jestli ještě pořád platí, že ty na meníčku nejsi, tak asi zklamanej budu,“ zazubí se na mě, načež se mu přes tvář převalí stín z rozpaků. Jindra rychle zavrtí hlavou a začne se zvedat od stolu a házet si do batohu nějaký věci, jenom aby se mi nemusel dívat do očí: „Sorry, Hanes, už mlčím… Ale možná ta večeře není úplně nejlepší nápad. Jsem unavenej… a to se mi ty mý poznámky hlídají mnohem hůř…“

„Neblbni,“ zarazím ho, „říkal jsem ti přece, že se s tím nějak poperu!“

Zvedne ke mně hlavu a pár vteřin si mě jenom zkoumavě měří, než přikývne: „Okej, ale spolíhám na tebe, že kdyby ti to přece jenom začalo vadit, tak mi to hned řekneš! A ne že se to dozvím až v pondělí z tvý výpovědi, kterou mi přijde Karel omlátit o hlavu!“

„Klídek,“ zkusím k němu vyslat konejšivej úsměv. „Prostě se jdeme najíst a pokecat, jo? Nebudeme z toho dělat vědu.“

Už jsem k němu skoro otočenej zády, když se ke mně donese jeho tichý zamumlání: „Seš skvělej…“ A i když mě to na mikrovteřinu zarazí… a mám tendence se na něj ohlídnout a nějak na to zareagovat, tak nakonec se rozhodnu předstírat, že jsem to neslyšel. Ostatně, přesně to jsem mu právě slíbil, ne? Že se s jeho nechtě pronesenýma poznámkama nějak poperu, že z nich nebudu dělat vědu. Tak se tu teď na něj nemůžu začít připitoměle usmívat s tím, že to, co právě hlesl, bylo milý… A že to může klidně zopakovat, protože něco takhle milýho… a zároveň taky tak nezvykle snadno uvěřitelnýho… už mi dlouho nikdo neřekl…

Sám nad sebou potřesu hlavou, abych se těch úvah zbavil, rychle si odnesu noťas do svýho kanclu – a pak už se s Jindrou vydáme do víru pátečního velkoměstskýho života, jak se nechá slyšet. „Akorát že velkoměstský víření si představuju trochu jinak, než narychlo zhltnutou večeři z důvodu, že už hlady šilhám,“ doplní to se smíchem.

Začnu se ho tedy vyptávat, kdy naposledy velkoměstsky vířil a jak to přesně vypadalo, a za veselýho rozebírání jeho tři roky staré návštěvy jednoho známýho tanečního baru dojdeme až do restaurace, kde jsem nám prozíravě už odpoledne přes rezervační formulář zamluvil stůl.

Jakmile si objednáme jídlo a na číšníkovo doporučení i víno, zahledíme se s Jindrou na chvilku jeden druhýmu do očí, než mě vybídne: „Tak začni…“

„Já?“ uchechtnu se trochu znervózněle, nejsem totiž zvyklej o sobě moc mluvit… A už vůbec nejsem zvyklej mluvit o tomhle, o důvodu, proč jsem odešel ze své bývalé práce! Ale nakonec nad tou svou nervozitou v duchu mávnu rukou. No co? Jindru nezajímají žádný pikantní detaily. Takže když mu to shrnu do dvou vět… „V té firmě se mnou pracoval i můj ex,“ řeknu tedy. Vida, vešlo se to dokonce do jedné!

„Myslel jsem si, že to bude něco takovýho,“ pokývá Jindra hlavou. „I tak ale, proč hned měnit místo? To jste spolu seděli přímo v jedný kanceláři, nebo co?“

„To sice ne, ale i tak jsme se dost potkávali. A hlavně jsem tam potkával toho svýho náhradníka. Toho, kdo je prý ve všem lepší než já… Myslel jsem, že to nějak dám, ale když ani po pár měsících mi nebylo o moc líp, řekl jsem si, že nemá smysl čekat, až se to zlepší nějak samo, ale že bych tomu zlepšení měl jít naproti,“ zakončím to krátký pojednání o své neveselé životní zkušenosti lakonickým pokrčením ramen.

„A pomohlo to? Je to lepší? Když ty dva blbečky teď nepotkáváš?“ zavyzvídá Jindra.

„Jo, je to lepší,“ uznám, počkám, až před nás číšník postaví skleničky s vínem, a po jeho odchodu ještě dodám: „Je to vlastně lepší i hodně díky tobě.“

Jindra se užuž natahuje po své sklence, ale to moje přiznání ho zarazí v půli pohybu. „Cože? Díky mně?“ zopakuje po mně překvapeně.

„Jo,“ usměvavě ho ujistím, že se nepřeslechl. „Protože mi vážně vyhovuje, jak nemáš problém říkat, co si opravdu myslíš! Tomáš, on… mi vlastně celou dobu lhal, když se na to tak zpětně ohlídnu… Udržoval mě v iluzi, že máme dokonalej vztah, že si ve všem rozumíme, že je všechno perfektní, že se k sobě skvěle hodíme… Potom poznal toho debila – a jak najednou otočil! Nikdy jsme si prý nerozuměli, nemáme nic společnýho, nepřijdu mu ničím zajímavej, spoustu věcí prý dělal jenom kvůli mně, ale ve skutečnosti ho to vůbec nebavilo… Jo, přesně takhle jsem na něj koukal, když to z něj postupně lezlo,“ zachechtám se nad nevěřícnýma grimasama, kterýma Jindra mou zpověď dost možná nevědomky doprovází.

„To je neskutečnej kokot!“ rovnou se se mnou podělí o svůj opět ničím nezaobalenej názor.

„Když já vlastně ani nevím,“ natáhnu se pro svou skleničku s vínem a zahledím se do ní, „jestli je vážně kokot on – nebo já, protože jsem mu to celou dobu baštil… Nebo proto, že jsem si nevšiml, že teda není v tom vztahu vůbec spokojenej a že mu na mně vadí tolik věcí… Sice to svý pravdomluvný okýnko zakončil tím, že kdysi na začátku mě miloval a že prý to jenom vyprchalo – jenže já už mu nevěřím ani to. Myslím, že celej ten vztah bylo z jeho strany jedno dlouhý předstírání něčeho, co vlastně vůbec neexistovalo. A to je právě ten kámen úrazu – když jsme šli konečně od sebe, měl jsem pak problém věřit lidem cokoliv, co mi říkali… Přišlo mi, že když i člověk, kterýho jsem znal od svých patnácti a kterýmu jsem důvěřoval nejvíc na světě, mě takhle zklamal a oblbnul, tak jak bych mohl věřit lidem, který znám třeba teprve měsíc nebo se kterýma prohodím denně jenom několik vět v práci?“

Pak si konečně troufnu zvednout oči od vína – a zakotvit jimi v těch Jindrových: „Ale s tebou je najednou snadný komunikovat! Vím, že se můžu spolehnout na to, že mě v ničem za nos nevodíš. Když řekneš, že jsem něco odflákl, tak to neříkáš proto, abys mě nasral, ale proto, že to vážně považuješ za odfláknutý. A když naopak řekneš, že je něco perfektní, tak nepotřebuju přemýšlet, jestli jsi to náhodou nějak nezveličil, nepřizdobil, jestli to neříkáš z nějakých pokoutných důvodů… Ne, prostě u tebe vím, že co řekneš, to platí. A je to… je to osvěžující.“

„No vida!“ zajiskří Jindrovi v očích. „Tak na to si asi připijeme – na tvýho osvěžujícího šéfa, haha!“ Načež se zakřeněním pozvedne svou skleničku a počká si, až udělám to samý, abychom s nimi o sebe mohli jemně ťuknout. „Hele, můžu si to půjčit? To slovo? Víš, až zase budu pro Karla vyplňovat svý sebehodnocení, tak že bych mu tam napsal, že můj způsob vedení lidí je osvěžující…“

„Úplně klidně,“ bavím se, „podepíšu ti to!“ Pak ale o něco zvážním: „Každopádně je mi jasný, že každýmu tohle tvý jednání osvěžující nepřijde… Sice vypadáš, že jsi se vším v pohodě, ale nesere tě to někdy? Že tě lidi automaticky považujou za… hmm…“

„Za arogantního kreténa, jenom to dořekni,“ ušklíbne se Jindra. „No co, no, už jsem si zvykl,“ upije si vína.

Jemně se na něj usměju. „Tím ale tak úplně neodpovídáš na mou otázku…“

„Jestli mě to nesere? Jasně, že mě to sere! Jenže to mý chování není něco, co bych mohl nějak změnit. Je to, když to tak řeknu, v podstatě nevyléčitelný. Takže mi přišlo lepší se s tím smířit, než se tím užírat.“

„A ty ses, hmmm, ty už ses s tím narodil?“ troufnu si zavyzvídat. Nejsem si sice jistej, jestli je Jindrovi příjemný o tom mluvit, ale čím si jistej naopak jsem, je, že kdyby o tom mluvit nechtěl, tak mi to dá dost rázně najevo. Čili se nemusím bát, že by se kvůli mně nějak přemáhal…

„Ne, narodil jsem se kupodivu úplně normální,“ zakření se. „I když teda do dost nenormální a nenormálně bohatý rodiny. Naši mimo jiný utráceli šílený prachy za cestování, to jako nic proti, taky mi to přijde jako jedinej rozumnej důvod, proč si říkat Karlovi o zvýšení platu… Každopádně v Indii, když mi bylo třináct, jsem chytl nějakej moribundus, rozvinulo se to do mozkový infekce… A způsobilo mi to v hlavě nějaký trvalý škody. Doktoři mi potom zopakovali, když mi bylo konečně osmnáct a mohl jsem se rozhodovat sám za sebe, že by mohli zkusit tu poškozenou mozkovou tkáň odoperovat, jenže je to prej na dost blbým místě, a tak je to docela nebezpečný… I kdybych to přežil, tak bych ale třeba nemusel už nikdy bejt schopnej dýchat bez přístrojů, kdyby se to nějak posralo. No a jelikož v souvislosti se mnou se věci spíš serou, tak jsem si řekl, že je lepší nevycházet s lidma, ale bejt jinak relativně zdravej, než to riskovat…“

Přikývnu: „Tak to je jasný, takhle by se podle mě rozhodl každej!“

„No to by ses divil!“ oponuje mi. „Třeba naši to doteď nerozdejchali. Prej jsem na tu operaci jít měl, zaplatili by mi tu nejlepší péči a stopro by to dobře dopadlo. Zatímco takhle jsem se odsoudil k osamělýmu životu, jejich slova, protože nikdo nebude chtít v mý blízkosti trávit čas… Ne že by zrovna v tomhle neměli pravdu, jenže na druhou stranu, je neštve to, že můj společenskej život stojí za hovno. Ne, je štve, že se mou maličkostí nemůžou chlubit… Měli to moc hezky nalajnovaný, jak pomalu převezmu jejich firmu, jak mě postupně seznámí se všema vlivnýma a pro jejich práci významnýma lidma – a pak si odejdou užívat předčasnýho důchodu a já se o ten rodinnej poklad budu starat. A ejhle, ono to teď tak úplně nejde. Takže jsou nasraní za to, že to nedopadlo, a ještě jsou nasraní i za to, že jim to při každý návštěvě pořád dokola předhazuju, protože si samozřejmě neumím pomoct… A tak se vlastně už ani moc nestýkáme. A je to tak asi lepší.“

Na chviličku zaváhám, ale nakonec se rozhodnu taky svůj názor nijak nezaobalovat a nepřikrášlovat: „No, asi je… Když neumějí podpořit svýho syna a jde jim víc o sebe, tak prostě… ať si trhnou…“

Jindra se na mě usměje: „Klidně můžeš používat i ostřejší výrazy. Ostatně, z tvý pusy to zní dost sexy…“

„Ehm,“ ošiju se, protože mě ten náhlej odklon od vážnýho tématu k lehce lechtivýmu zaskočí nepřipravenýho, „myslím, že v rámci zachování rovnováhy ve vesmíru bude lepší, když ty budeš ten ostřejší – a já to budu trochu zjemňovat…“

„Hanes,“ provokativně po mně blýskne očima, „a mluvíme pořád ještě jenom a pouze o mým slovníku?“

„Jo!“ vyhrknu a radši si rychle upiju vína. Jako kdybych těma dvěma hltama mohl spláchnout to zvláštní zalechtání v podbřišku…

Jindra si všimne, že mě ta jeho provokativní otázka lehce rozhodila, a hned se zase začne omlouvat: „Promiň, já prostě jenom neumím… Když ty, ty seš… No, ehm… Sakra, co jim tak dlouho trvá s tou večeří? Co tak zdlouhavýho může bejt na uvaření hrnce špaget?“

„Klid, nemusíš se rozčilovat jenom proto, že jsi nervózní z pár poznámek. To je dobrý, vážně,“ ujistím ho, že i nadále platí, že se s těma jeho bezděky vyřčenýma narážkama vůči mně zvládnu nějak poprat.

Jenže Jindra zavrtí hlavou: „Ne, to není dobrý…“ Pak si vjede rukou do vlasů a zatváří se najednou… děsně přešle. „Není to dobrý, protože ty seš… Ty seš prostě po hodně dlouhý době první, komu mám potřebu se za tyhle svý prostořeký reakce omlouvat… Dřív jsem to dělal běžně. Ještě na střední. Pořád jsem se každýmu omlouval, za všechno, co ze mě vypadlo, za každou jednu posranou větu. Než mi došlo, že takhle nechci strávit zbytek života. Nechci se pořád kousat do jazyka, a když nepomůže ani to, tak se pak cítit trapně a drmolit jednu omluvu za druhou jako kolovrátek. A tak jsem se místo toho smířil s tím, že většinu lidí ty moje kecy sice odradí, ale pár odolnějších to holt skousne… A že když i oni to časem přestanou dávat a taky se ode mě radši trhnou, tak žádná škoda. Prostě jsem, jakej jsem – berte, nebo nechte bejt.“

Nechci ho přerušovat, a tak aspoň souhlasně přikývnu.

„Jenže ty, Hanes… Tak jako ty říkáš, že ti v práci vyhovuje, když ti všechno řeknu narovinu, tak mně zase vyhovuje, že nemáš potřebu mi ty neomalený výblitky vracet. Nemáš potřebu se se mnou do krve dohádat jenom proto, že jsem to, co potřebuju říct a o čem oba víme, že je to pravda, nejdřív nezabalil do nějaký společensky přijatelnější verze… A seš skvělá pravá ruka, umíš mi helfnout se vším, co je potřeba, a můžu se na tebe spolehnout… Takže bych tě strašně nerad odradil těma svýma pitomýma narážkama na to, jak rád bych tě dostal do postele. Jo, sakra, přijdeš mi přitažlivej, to nepopírám, přijdeš mi sexy, a přijde mi sexy i způsob, jakým přemejšlíš, a že vůbec o všem přemejšlíš, protože to se o většině lidí říct nedá, ale prosím tě, zkus to brát, že jsou to z mý strany prostě jenom prázdný řeči, jo? Nebudu po tobě vyjíždět, nebudu ti dělat žádný reálný návrhy, nebudu na tebe šahat, v tomhle se krotit umím, neboj…“

„Vidíš? A to je přesně ono,“ vložím se do toho jeho monologu, „to, co mi úplně maximálně vyhovuje. Tady ta tvoje přímočará upřímnost. Super, teď aspoň vím, na čem jsem, o co jde, a budu to mít na paměti. A ty si zase pamatuj, že se mi za ty svý poznámky nemusíš omlouvat, jo? Kdyby mi něco začalo opravdu vadit, řeknu ti to – a tím myslím vážně tobě, ne Karlovi nebo Adrianě při sepisování výpovědi.“

Zacukají mu koutky: „Tak dobře, beru tě za slovo! Ostatně, myslím, že u Karla bys s nějakou výpovědí ani nepochodil – ten je tím, že u nás pracuješ, pořád ještě nadšenej! A ne jenom proto, že nám dvěma ta spolupráce tak klape a že spolu nemáme žádný konflikty, ale už stihl přijít na to, že tě ta práce prostě baví… A takovejch lidí si váží. Těch, co nechodí do kanclu jenom proto, že si někde potřebujou odkroutit tu dobu mezi ká zet pé jedna a ká zet pé dva…“

Zmateně na něj zamžikám: „Co…? Co to je za zkratku, to KZP…?“

Už dopředu se rozesměje: „No, ká zet pé jedna je kurva, zase pondělí, a ká zet pé dva znamená konečně zase pátek…“

„Haha, to je dobrý!“ pobaví mě to. A jelikož si všimnu, že už nám číšník konečně nese naše objednaný porce, rovnou zahlaholím: „Výborně, tak to ká zet pé dva můžeme oslavit pořádným jídlem!“

„No, pořádným,“ nakrčí Jindra pochybovačně nos, zatímco pozoruje, jak před něj číšník pokládá talíř, „na pořádný jídlo tě někdy příště pozvu do jednoho skvělýho steakhousu. Ale vzhledem k dnešní pozdní hodině bude tahle náhražka pořádnýho jídla stačit…“

„Když nic jinýho, stopro to bude lepší než ty tvý čínský nudle k obědu, uvidíš,“ mrknu na něj, když se natahuju pro příbor.

„To zase jo! Ty sáčkový polívky bejvaj jenom taková nouzovka…“

„Ke které saháš jak často?“ začnu vyzvídat, a tak se během večeře rozpovídáme tak nějak napůl o práci a napůl o jídle, a jelikož to Jindra přikoření i svýma cestovatelskýma kulinářskýma zážitkama, vznikne z toho zajímavej mišmaš témat, vzpomínek a vtipných historek. Přistihnu se, že mě dost překvapí, když nám krátce před jednou hodinou přijde číšník oznámit, že podnik bude za chvilku zavírat – jakože už?!

Jelikož každej bydlíme na druhým konci města, objednáme si každej svýho Ubera a při postávání před restaurací a čekání, až za náma vybraný auta dokličkují, nadhodím: „Bylo to fajn. Klidně to můžeme někdy zopakovat…“

„Jo, jsem pro! Ale restauraci vyberu já. Pravděpodobně ten steakhouse. Ovšem pod podmínkou, že mě necháš tě pozvat, protože na jejich ceny je tvůj zkušebkovej plat vážně dost nízkej…“

„Hej,“ rozesměju se a sám vnímám, že je můj smích takovej těžší, asi kvůli množství vypitýho vína, „jak je možný, že máš tak dobrý povědomí o výši mýho platu? Spíš s někým z ekonomickýho oddělení, nebo co?“

„Nespím s nikým,“ vypadne z Jindry bezelstně, načež znovu přejede prstem přes displej mobilu a zahledí se na mapku s přibližující se ikonkou auta. „A jedinej člověk, se kterým bych spát chtěl, za chvilku odjede úplně na opačnou stranu, než kde bydlím já.“

Prohlásí to zase tak typicky samozřejmě, tak bez obalu… A i když už jsem na to u něj zvyklej, stejně mě to pro teď úplně odzbrojí.

Humor mě okamžitě přejde, přestanu se uchichtávat… A to náhlý ticho Jindru zjevně vyruší z úvah, protože ke mně zvedne hlavu, na chviličku se zatváří zmateně, jako kdyby se snažil vzpomenout si, co vlastně vypustil z pusy… A hned nato spustí: „Ježíši, sorry, já už jsem zase…“

„Nech toho,“ přeruším ho jemně, „říkal jsem ti, že se mi omlouvat nemáš!“ Potom si olíznu rty – a odhodlaně dodám: „A navíc, omluvit bych se měl spíš já…“

„Cože? A za co?“ zatápe Jindra přesně podle mýho očekávání.

„No, za tohle…“ A s těma třema slovama přistoupím těsně k němu, vytáhnu se na špičky – a věnuju mu takovou opatrnou, lehounkou pusu na rty.

Jindra stojí jako zařezanej a vůbec nijak nezareaguje. Sice necukne hlavou nebo tak něco, ale nezkusí mi tu pusu ani nijak oplatit… A když se od něj zase odtáhnu a setkám se s jeho zmateným pohledem, leknu se, že jsem právě něco kolosálně posral. Jo, já vím, říkal mi, že ty jeho narážky vůči mně jsou jenom prázdný řeči, že mi nehodlá dávat žádný reálný návrhy a podobně… Jenže já si myslel, že se drží zpátky kvůli mně – a on se přitom asi držel zpátky hlavně kvůli sobě. Nechce se evidentně do ničeho pouštět, ne se mnou – i když ho dle jeho slov přitahuju… Jenže jedna věc jsou nějaký jeho představy a druhá věc je realita a já si to všechno špatně vyložil a…

Než ale svý úvahy dovedu až do hořkýho konce, Jindra najednou rychlostí blesku schová mobil do kapsy své mikiny, napřáhne ke mně ruku, chytí mě za předloktí – a přitáhne si mě k sobě. Pro další pusu. A tentokrát už pořádnou, se vším všudy, žádný opatrný ochutnávání! Rukama mi vklouzne na záda a přidržuje si mě u sebe, zlehka, přesto ale svým způsobem pevně, jako kdyby mi dával najevo, že samozřejmě můžu kdykoliv odejít, ale že on by byl radši, kdybych zůstal tam, kde jsem. V jeho náručí.

Usměju se mu za to do pusy… a on do té mé vyšeptá: „Zruš toho svýho řidiče…“

Odtrhnu rty od jeho a zblízka se mu zahledím do očí: „Co…? Počkej… vážně? A myslíš, že je to dobrej nápad?“

„To nevím,“ uculí se. „Ale ber to, jak chceš. Jako dobrej nápad – nebo klidně jako ten nejblbější nápad ever. Jako pozvání – nebo jako pokyn tvýho přímýho nadřízenýho.“

„Ufff,“ vzrušením mě zalechtá v páteři, „tak já ten svůj odvoz teda odvolám…“

Jindra se spokojeně ušklíbne a pak už mě nechá, ať na mobilu naťukám, co potřebuju – celou dobu ale cítím dlaň jeho levačky, jak mě hřeje na kostrči. A přijde mi to příjemný, a důvěrný… a ochranitelský… a prostě jedním slovem hezký.

Podobně hezky si připadám, když pak sedíme na zadním sedadle černýho Rapidu a držíme se za ruce… Nikdo nic neříkáme, každej se díváme ven ze svýho vlastního okýnka… ale držíme se za ruce. To mluví tak nějak za všechno.

A já v tom tichu aspoň dostanu ještě poslední šanci proplavat svýma zběsilýma, roztěkanýma myšlenkama a otázkama. Dělám dobře? Je tohle něco, na co budu jednou vzpomínat – nebo něco, co si budu vyčítat? Co od toho vlastně čekám? A co čekám od něj, od Jindry…?

Sotva se mi hlavou prožene jeho jméno, moje dlaň jako kdyby ožila a automaticky stiskne tu jeho o něco silněji… A Jindra, aniž by se na mě podíval, si se mnou v reakci na to proplete prsty. Možná je taky ztracenej ve svých otázkách, na který v hlavě marně hledá odpovědi, ale… vadí to? Naše dlaně už ty odpovědi očividně dávno našly. Podobně jako pár minut zpátky naše rty. Tak co víc potřebujeme vědět?

Řekl mi, že ho přitahuju, že mu přijdu sexy, že moje povaha ladí s tou jeho. On mi přijde taky přitažlivej a sexy a sympatickej. A navíc, v jeho blízkosti už vůbec nemám v hlavě Tomáše, tu jeho zradu, ten náš nepovedenej vztah, ty pochyby o mně samotným… Ne. V Jindrově přítomnosti se zase stávám sám sebou… a líbí se mi to. A když se takovej líbím i jemu, když mu přesně takovej přijdu skvělej a zajímavej… Když do mě nahlídnul, zjistil, jakej jsem, a přesto – nebo právě proto – mě teď pozval k sobě domů… A když já jsem nahlídnul do něj, a přesto – nebo právě proto – jsem to pozvání přijal… Tak co víc potřebujeme vědět?

***

Po víkendu, kterej jsme celej strávili v Jindrově bytě… No dobře, dobře, tak já to upřesním: po víkendu, kterej jsme celej strávili v posteli v Jindrově bytě, se v pondělí ráno cestou do práce skoro nadnáším. Jak to Jindra v pátek říkal, ká zet pé jedna? Kurva, zase pondělí? Jo, tak to sedí! Akorát že mý zvolání není zoufalý, ale nadšený! To, že jsem momentálně na cestě ze svýho bytu, kam jsem se musel stavit pro čistý hadry, do práce, totiž neznamená, že budu následujících minimálně osm hodin bez Jindry, ale naopak že budu celých osm hodin jenom kousek od něj… A že se zase budu moct bavit nad těma jeho uštěpačnýma poznámkama, že s ním budu moct řešit všelijaký drobný i vážnější programovací záseky a obdivovat u toho jeho brilantní nápady…

Mimochodem, je to možný, že jsme spolu o tom ká zet péčku mluvili teprve v pátek? Protože mně přijde, že od té naší večeře v restauraci a od toho opatrnýho oťukávacího polibku pod pouliční lampou uteklo minimálně čtrnáct dnů, tak nabitej a plnej zážitků a vzrušení ten víkend byl! A to i přesto, že jsme ho opravdu strávili převážně v posteli… No, ehm, měl bych začít urychleně myslet na něco jinýho, protože i jenom zběžná vzpomínka na Jindrovu postel a to, co se v ní dělo, mi působí horký, šimravý pnutí v rozkroku!

Mirek se Zdeňkem, kteří do kanclu dojdou chvilku po mně, jsou evidentně taky ve skvělé náladě, a na rozdíl ode mě se můžou o svoje zážitky i podělit, takže když nám asi za půl hodiny zaklepe na dveře Jindra, najde nás rozesmátý a uprostřed družnýho hovoru.

„Při pondělku jste nějak podezřele veselí!“ přejede nás všechny očima, přičemž v těch mých se zasekne o vteřinu dýl – a jeho pohled se jakoby prohřeje.

„A ty seš při pondělku tradičně zpruzenej a nabručenej! Jo počkej, ty seš vlastně zpruzenej a nabručenej dvacet čtyři sedm,“ protáhne na něj Mirek ksicht.

S cukajícími koutky si jenom sám pro sebe nesouhlasně zavrtím hlavou. Kdybys věděl, Míro! Kdybys věděl, jak se Jindra umí bláznivě rozesmát, když má čemu! Nebo jak umí jeho typicky nabručenej, kousavým podtónem podbarvenej hlas nádherně zněžnět… nebo taky rajcovně zhrubnout, ehm…

„No, tobě naštěstí může bejt můj aktuální výraz ukradenej,“ věnuje Jindra Mirkovi přehnaně oslnivej Hollywood smile. „Jdu totiž za tebou!“ probodne hned nato očima Zdeňka. „Četl jsi ten novej trouble ticket od Lindermanna? Přičemž to se ptám řečnicky, je mi jasný, že nečetl – to by ses tu tak spokojeně nehoupal na židli!“

„Jéžiš,“ zahučí Zdeněk lehce otráveně a natočí se ke svýmu monitoru, „a co zas chce?“

„Ty vole,“ vypění Jindra, „ta otázka nestojí, co on zas chce, ale co ty jsi zase posral! Přehrál jsi mu tu novou verzi programu tou starou, se všema těma chybama!“

„Nene, to není možný,“ brání se Zdeněk, ale moc přesvědčeně to teda nezní!

„Jo, to jsem si taky původně myslel, ale ty ses zjevně zhlídl v tom heslu nemožný na počkání, zázraky do tří dnů, co?“

Nenápadně se uchichtnu, a i když bych ty Jindrovy štiplavý, ale trefný komentáře vydržel poslouchat dýl, radši si na uši nasadím sluchátka… a ponořím se do své vlastní práce. Nerad bych, aby byl pak Jindra podobně břitkej na mě jenom proto, že něco nestihnu dodělat do termínu… I když! Na mě má ta jeho břitkost od jisté chvíle úplně jinej efekt než na ostatní jeho podřízený… Když po mně totiž včera v noci ve své ložnici podobně břitkým tónem mrskal všelijaký pokyny… a příkazy… Eeehm… Radši si v přehrávači rychle zesílím hlasitost, aby ta hudba, co mi jde do uší, přehlušila mý zvrhlý vzpomínky a představy, a s odhodlaným nádechem nechám svý prsty, ať se rozběhnou po klávesnici.

Vůbec nevnímám letící čas, a tak když mi Mirek najednou zamává dlaní přímo před očima, aby mě vytrhl z transu a zeptal se mě, jestli s nima půjdu na oběd, jsem z toho úplně paf!

„To už je tolik?! Okej, jasně, dej mi minutu, jenom tu něco dodělám,“ souhlasím, a to už na třetím monitoru otvírám Skype, abych se mohl zeptat Jindry, jestli nechce přinýst něco k jídlu.

„Super, to mi bodne, díky,“ odpoví mi obratem a přidá tři zdvižený palce.

Když se pak s plastovou krabičkou, ve které si hoví vepřová panenka s kaší a sýrovou omáčkou, stavím ještě v bistru pro dva kelímky extra ochucenýho kafe, kluci jsou z toho úplně perplex!

„Ty vole, co se děje, Hanes?“ předvádí Zdeněk starostlivý obličeje. „Nemáš horečku? Nezdrogoval tě Jindřich? Nebo na tebe má nějaký kompro, že mu najednou tak posluhuješ?“

„Neposluhuju mu,“ ohradím se, do dalšího vysvětlování se ale nepouštím. Ostatně kluci ho po mně ani nechtějí, vystačí si se svýma humornýma a naštěstí od pravdy dost vzdálenýma teoriema, čím mě Jindra asi tak může mít takhle zaháknutýho, sami.

Když se s náručí plnou dobrot po rychlým zaklepání nahrnu k Jindrovi do kanceláře, hned vstane od stolu a jde mi s tím nákladem pomoct. „Už jsem si říkal, kde seš tak dlouho!“

„To už máš takovej hlad?“ podivuju se.

„Spíš chuť!“ zašťuří se na mě významně. „Nejradši bych si tě ohnul o ten stůl a…“

„Hej!“ rychle ho přeruším, zatímco vnímám, jak se mi všechna krev hrne do rozkroku… a taky do tváří.

„No co? Nemůžu za to, že seš tak sexy… A že jsi mi navíc dovolil, že tě můžu svádět! Tak to dělám,“ uculí se – a já se na něj na oplátku výmluvně zaksichtím. Moc dobře si totiž pamatuju, jak v pátek v noci po příjezdu do jeho bytu to dovolování a pak to svádění probíhalo! A sotva jsme se druhej den vzbudili, tak to samozřejmě pokračovalo…

To už ale Jindra radši převeksluje na bezpečnější téma: „Tak co jsi mi donesl dobrýho? Jé, a zase to kafe bez kafe?“

„Vždyť ti chutnalo! A dnes jsem ti namixoval trochu jinou příchuť. Tak si nech chutnat, já půjdu, ať ti to všechno nevychladne… Ale ty tu nemáš příbor, co? Tak já ještě skočím do kuchyňky…“

„Počkej,“ čapne mě za loket a zadrží mě, „zvládnu si tam zajít sám, neboj. Ale jestli máš pět minut, tak bych s tebou chtěl ještě něco probrat.“

„Jasně, mám,“ ujistím ho… A to už cítím, jak mi pokládá ruce na boky, načež mě dostrká ke stolu, opře mě o něj zadkem… a dychtivě mě políbí.

Vzrušeně, ale zároveň tak nějak prachobyčejně spokojeně mu zavrním do pusy… a to ho přinutí se ode mě o kousek odtáhnout a věnovat mi širokej úsměv.

„Ehm, no,“ zachraptím, „tak na probírání tohohle si udělám pět minut vždycky!“

„Co…? Jo tak,“ zasměje se, „ale takhle jsem to úplně nemyslel, to už jsem jenom prostě nemohl vydržet… Probrat s tebou chci to, jestli se sem nechceš nastěhovat.“

„Sem?“ zopakuju po něm konsternovaně. „Do tvýho kanclu, kterej už sedm let odmítáš s kýmkoliv sdílet?“ A pak mi něco docvakne a laškovně po něm blýsknu očima: „Jo ahá, abys mě mohl ohýbat o ten stůl, kdykoliv si vzpomeneš…“

Jeho pohled ze vteřiny na vteřinu nabere temnej, žádostivej odstín. „Moc mě neprovokuj!“ napomene mě hlasem zhrublým vzrušením… a začne mě dráždivě olizovat kousek pod uchem.

„Jindro, neblbni,“ cítím, jak pod těma jeho dotykama nadrženě taju. Jestli bude ještě chvilku pokračovat, nebudu se moct vrátit do svýho kanclu, dokud se tu vzájemně těch boulí v rozkroku nějak nezbavíme!

„Promiň, ale řekl sis o to!“ ještě na mě uličnicky mrkne, ale pak nechá ty smyslný jiskřičky ve svých očích pohasnout, a aniž by mě přestal dlaněma hladivě mnout na bedrech, vrátí se k původnímu tématu. „Ne, teď vážně, Honzo… Já jsem o tom přemejšlel už před víkendem, nenavrhuju ti to jenom proto, aby… No prostě myslím si, že tady by se ti mohlo pracovat líp než v tý jejich hlučný společnosti,“ kývne hlavou ke stěně, za kterou teď sedí Mirek se Zdeňkem. „Celý dny ty šulisty slyším se něčemu řehnit, ale pak jim práce stojí a jsou věčně se vším skluzu…“

„Hmm,“ protáhnu zamyšleně, zatímco mu rukama mimoděk kloužu po zádech nahoru a dolů, „no něco na tom je…“

Zkoumavě na mě přimhouří oči: „Něco na tom je…? Takže nemám pravdu v tom, že tě to jejich věčný klábosení ruší? Proč teda, kdykoliv přijdu k vám do kanclu, tak máš na uších sluchátka?“

„Ale jo, to uznávám, že mě to ruší. Já mám na práci radši klid. Jenom… bych o nich prostě neřekl, že jsou to šulisti. Mají holt svůj vlastní styl práce a ticho jim naopak nevyhovuje… A asi s tím jejich výkonem nejsi zase tak nespokojenej, když už tu pracují tolik let, ne? Navíc, oni o tobě taky nemluví nijak hnusně. Jako jo, nadávají a brblají, ale ve skutečnosti k tobě mají dost respekt…“

„No dobře,“ usměje se Jindra smířlivě, „mně to slovo asi nezní tak ostře jako tobě, ale okej, beru teda ty šulisty zpátky. Ale ten můj návrh, ať se přestěhuješ sem, leží pořád na stole. Tak si to v sobě nějak přeber.“

Škádlivě se na něj zakřením. „Hmm, a ty myslíš, že je to dobrej nápad? Protože pak budeme celou dobu trávit takhle – a práce bude stát nám!“ poukážu na to, jak se tu už několik minut vzájemně objímáme… a ani jeden nechceme z toho druhýho sundat ruce.

Jindra mi ten můj křenivej úsměšek oplatí: „A nejenom práce, co? Haha, ale neboj, myslím, že jsme oba těma projektama a termínama vyloženě zavalení, nedovolíme si tu takhle zevlovat… Tohle si necháme až na doma.“

„Na doma,“ převaluju to slovo na jazyku, „tak to abych se rovnou nastěhoval i do tvýho bytu, ne?“ Sám vlastně ani nevím, jak vážně to myslím, prostě to ze mě vyklouzlo… Jenže když si všimnu toho zvláštně polekanýho výrazu, kterej Jindrovi přeletí přes tvář, rychle zařadím zpátečku: „Ježíši, neboj, to bylo… to jsem řekl jenom… Jako ne že by to nebyla příjemná představa, ale je mi jasný, že by to bylo děsně narychlo! Vždyť se sotva známe, a taky…“

„Ale ne,“ skočí mi Jindra do té mé snahy se z toho nějak vymotat, „nejde o žádný narychlo… Kdyby bylo všechno normální, tak bych tě u sebe chtěl hned!“

„Jak… normální?“ zatápu.

„No kdybych já byl normální!“ upřesní to. „Honzo, vedle mě nikdo dlouho nevydrží, vážně nikdo… Kámoši ze střední, lidi z vysoký – postupně se všichni nakonec trhli, s několika z nich se potkáme jednou, dvakrát do roka, ale víc prostě nedávaj… A s klukama tadyhle z firmy dokážeme spolupracovat už několik let jenom proto, že jim moc často nelezu do kanclu. No a ty… Prostě nemůžu si tě k sobě nastěhovat nastálo, budeš ode mě potřebovat občas utýct…“

Nesouhlasně zavrtím hlavou: „Ale to je úplná blbost, přece když… Ehm, víš co? Probereme to později, jo? Stydne ti tu oběd…“

„Vidíš? Utíkáš už teď,“ pousměje se, ale ten úsměv se mu tentokrát nedostane až k očím.

„Co? Ne, neutíkám! Jenom mi to přijde jako dost vážný téma na polední pauzu… Ale tak okej, ono toho už na srdci moc nemám, takže to vyklopím rovnou.“ A s těma slovama se vyhoupnu na stůl a v rámci možností pohodlně se na něm usadím, ruce Jindrovi obtočím kolem pasu, abych mu dal najevo, že se rozhodně nikam utíkat nechystám, a lehce zakloním hlavu, abych mu dobře viděl do očí. „Prostě to, co navrhuješ, je v podstatě jenom nějaká postelová známost. Jenom sex po práci – a pak čau a každej si zalezeme do svýho bytu. Ale jestli to chceme zkusit se vším všudy, navážno, tak si nehodlám nechávat k dispozici žádný útočiště, do kterýho se před tebou schovám, kdykoliv se na nebi objeví nějakej mrak…“

„Jenže on se neobjeví žádnej mrak, já budu ten mrak!“ ušklíbne se Jindra nevesele. „Jsem rejpavej, i když mám dobrou náladu. No a když je mi mizerně, tak i ty mý výlevy jsou o to horší… Za chvilku ti polezu na nervy. Teď si třeba myslíš, že ne, ale jakmile spolu budeme pořád, tak se… “

„Ale ty si to taky jenom myslíš!“ chytnu ho za slovo. „Ještě jsi to přece nezkusil. Ještě jsi to nezkusil se mnou. Nebo…,“ znejistěle si skousnu ret, „teda ani nechceš? Zkusit to?“

„Jasně že chci!“ přestane mě Jindra hladit po pažích, místo toho mi položí dlaně na tváře a zlehka mě za ně přidrží, jako by se chtěl ujistit, že teď neuhnu pohledem. „Jenom se bojím, že to bude kurevsky bolet,“ přizná. „Tebe, až ti řeknu něco fakticky hnusnýho, a mě, až tě pak uvidím odcházet…“

Povzbudivě se na něj usměju… a přes jeho hřejivý dlaně položím ty svoje. „Ale Jindro, takový riziko přece existuje v každým vztahu, to nehrozí jenom proto, že ty seš, jakej seš! Tomáš žádnou takovou doktorama potvrzenou… no, ehm, nemoc neměl, a přesto se nakonec postaral, aby mě ten rozchod kurevsky bolel! Dověděl jsem se od něj tolik věcí, jakej jsem, nebo spíš jakej nejsem, ale měl bych být, a co všechno jsem celou dobu dělal špatně… Chvílema mi přišlo, že jsme snad ani ty společný roky neprožili spolu, vypadalo to, že se rozcházím s někým… totálně cizím…“

Na chviličku mě ty vzpomínky zase přemůžou, a tak jenom zavrtím hlavou, jako že do dalších detailů už se radši pouštět nechci… A Jindra mě pevně obejme a zamumlá mi do vlasů: „Hajzl jeden zasranej!“

A já se za to do jeho trička vděčně uculím. Protože jo, je to příjemný, hodně příjemný – mít po delší době zase někoho, kdo je na mé straně… A někoho, kdo mě takhle ochranitelsky objímá…

Ještě chviličku se spokojeně tetelím v jeho náručí, ale nakonec se od něj odtáhnu, abych se mu mohl znovu zahledět do očí: „Víš, a to je přesně ono! U tebe se něčeho takovýho nebojím, protože vím, že ty mi budeš všechno říkat rovnou. Nebudeš si to v sobě dusit a několik let schovávat, abys to na mě pak mohl naházet všechno najednou, když to budu nejmíň čekat…“

„Ne, tak tohohle se u mě fakticky bát nemusíš,“ pousměje se.

„No vidíš. A já ti zase můžu slíbit, že od tebe nebudu nikam odcházet, jo? Víš, jak jsi mi říkal tu větu, jsem, jakej jsem, berte, nebo nechte být? No, tak já tě beru. Přesně takovýho, jakej jsi. A tím pádem by mi nedávalo moc smysl s tebou být, jenom když budeš mít lepší náladu, a utýct, když ti bude mizerně…“

Jindra se na mě zářivě usměje – a tentokrát už mu ten úsměv až do očí doputuje. Prozáří celou jeho tvář, něžně, láskyplně.

Na chvilku.

Protože pak se ke mně skloní, věnuje mi pusu – a když se se mnou znovu setká očima, v jeho pohledu přibydou uličnický jiskřičky. „Tak já tě teda taky beru. Celýho, se vším všudy. Začneme tím, že se nastěhuješ do mý kanceláře. Potom si tě dnes večer vezmu doma. Několikrát. No, a to společný bydlení pořešíme postupně, hm? Ten svůj byt si radši ještě pár tejdnů podrž, pro jistotu, a když se i pak shodneme, že nám to pořád přijde jako dobrej nápad, tak ti s tím stěhováním samozřejmě moc rád pomůžu!“

Přikývnu, protože to zní rozumně, od Jindry zní ostatně rozumně tak nějak všechno, navzdory tomu, jak netaktně to většinou podává – a rovnou se s šibalským zakřeněním doptám: „A s tím stěhováním sem mi odpoledne taky pomůžeš?“

„S těma tvýma třema monitorama, jo?“ vyprskne smíchy. „Tak jasně, aby ses mi náhodou nestrhal, že? To nemůžeme potřebovat… Já si tě pak radši večer strhám doma po svým!“

Nevím, jestli se po tom jeho prohlášení zachvěju převážně vzrušením, nebo spíš zvláštním pohnutím z toho, jak samozřejmě Jindra používá v souvislosti se mnou to slovíčko doma… Nejspíš to je kombinace obojího.

„No právě! Tak uznej, že mi na to musí zbýt nějaká energie!“ rozverně na něj mrknu. „Hele, tak pro teď už vážně dobrou chuť – a já to jdu oznámit klukům. Že jsem s nima dneska v kanclu naposledy.“

„A já bych to měl říct Karlovi, ať nemá pocit, že ho nějak obcházím…“

„Ale opatrně, abys mu nepřivodil infarkt!“ bavím se.

„Neboj, on má tuhej kořínek! Jenom… No, asi se tu tím pádem začnou docela rychle šířit drby. Sice teda založený na pravdě, ne že ne, ale… Prostě kdyby ti to vadilo, tak to můžeme celý ještě přehodnotit…,“ předvede Jindra nečekaně dost znejistělej kukuč.

„Mně? Mně je to jedno,“ trhnu rameny.

Jeho tvář se okamžitě zase rozzáří: „Tak pak je všechno cajk!“

Dáme si ještě poslední pusu, než se z toho vzájemnýho propletence vymotáme, a zatímco on vyrazí do kuchyňky, já zapadnu do své kanceláře.

Vlastně v podstatě už bývalé kanceláře.

Protože už za pár hodin jí dám vale… stejně jako celýmu svýmu dosavadnímu životu, obrazně řečeno… A s Jindrovou pomocí začnu psát úplně novou kapitolu. Krásnou, dokonalou a luxusně vyladěnou, mimochodem!

-------

Po odborné stránce ;) inspirováno 17. epizodou páté řady seriálu Dr. House.