• Isiris
Stylromantika
Datum publikace22. 6. 2024
Počet zobrazení1297×
Hodnocení4.54
Počet komentářů20

Věnováno Julimu :-)

 

„Patriku?“ ozve se zaklepání na dveře, a ještě než se vůbec nadechnu k odpovědi, teta do mýho novýho pokoje rovnou vstoupí. „Nechceš s něčím, ehm… pomoct?“ Zaraženě se rozhlídne po místnosti. Po místnosti, ve který to vypadá pořád úplně stejně prázdně a bezútěšně jako před pár hodinama, když jsme sem ze stěhovacího náklaďáku dotahali poslední krabice… „Ty jsi s tím vybalováním ještě ani nezačal?!“ probodne mě zpytavým pohledem.

Nechce se mi zbytečně plýtvat slovama na zbytečně položenou otázku, ale zároveň se mi ani nechce tetu úplně ignorovat, a tak neurčitě zahučím: „Začnu…“

„Víš, co?“ rozhodí teta rukama. „Pro mě za mě třeba ani nezačínej. Klidně si tu buď celý prázdniny zavřenej mezi bednama. Mně to žíly netrhá!“ A pro případ, že by ten vykřičník dost nevyzněl, zdůrazní ho ještě prásknutím dveří.

Trhnu ramenama, mně to taky žíly netrhá! A jako jasně, že tu nehodlám trávit prázdniny mezi bednama, ale to je právě ono – před pár dny začaly prázdniny. Čili mám na vybalování svých věcí plno času. Nemusí to být všechno hotový hned.

Z kuchyně se ke mně donesou sice tlumený, přesto jednoznačně zvýšený hlasy – teta se strejdou se zjevně začali o něčem dohadovat… Nedivím se, taky je toho na ně už dneska moc! A ne jenom dneska, že jo. Malinko rozpačitě přejedu očima po všech těch polepených a fixou popsaných krabicích a trochu se zastydím – místo abych jim šel vedle s tím vybalováním a uklízením pomoct, tak tu sedím celej den jak pecka, nehnu ani prstem, čučím do zdi a akorát tetě přidělávám starosti…

No, ale na druhou stranu… Vážně nemusí být všechno hotový hned. Říkám já.

Hlavně nic neuspěchat. Říkal doktor.

A v neděli by se mělo odpočívat. Říkal prý Bůh.

Takže jakýpak copak.

***

Sotva rozlepím oči, zamžourám do stropu a uvědomím si, kdo, kde a kdy jsem, spokojeně se protáhnu a v duchu si sám pro sebe zazpívám: prááázdninyyy, tralala… To je taaak super! Pondělí – a žádnej budík, žádný spěchání na tramvaj, žádná škola, žádný stresy. Trala-lala-lááá…

Natáhnu se k nočnímu stolku pro mobil – týjo, bude skoro jedenáct, je možný, že jsem spal tak dlouho? Asi dospávám nějakej deficit ještě z posledního školního týdne, jinak to není možný. No, a jak zjistím rychlým zčeknutím nejnovějších příspěvků na Instáči, tak jsme na tom s lidma ze třídy všichni stejně – což poznám z toho, že žádný nový příspěvky neobjevím! Všichni ještě chrní, haha!

V kuchyni najdu na stole kromě talíře se třema už studenýma palačinkama a sklenice rybízový marmelády i kus linkovanýho papíru, kterej máma vytrhla z nějakýho mýho sešitu původně nachystanýho na odnos do modrýho kontejneru a na kterým je jejím typicky roztáhlým písmem napsaný a třikrát podtržený: Pro Mariana! Asi aby si táta, kterej běžně vstává do práce až hodinu po mamce, náhodou nemyslel, že máma takhle úkoluje jeho… Následuje totiž seznam asi deseti věcí, pro který se mám během dne stavit v obchodě. S úsměvem si ten seznam projdu očima, v duchu k těm položkám doplním ještě asi tři, který si hodlám přihodit do košíku sám pro sebe, a to už si motám první palačinku do ruličky a jenom tak, bez marmelády, si ji s požitkem strkám do pusy. Prázdniny, tralala

Po snídani, která by se vzhledem k pokročilé hodině dala označit skoro spíš za oběd, se chvilku rozhoduju, jestli bych ten nákup neměl odbýt hned, měl bych potom po zbytek dne klid, ale nakonec nad tím mávnu rukou: práce nemá nožičky, neuteče! To klavír nohy má, že jo… Sice jsou dřevěný a neutíkavý, ale nohy to jsou! Až nemožně spokojenej výsledkem svých nemožných úvah se přesunu do obýváku, otevřu okno dokořán, aby se sem dostal čerstvej vzduch, kterej mimochodem momentálně voní čerstvě posekanou trávou, což miluju – a sednu si za klavír.

Nad ničím nepřemýšlím, prostě položím ruce na klaviaturu a nechám je, ať hrají to, na co mají zrovna chuť. To je taková pohoda! Žádný trénování, cvičení a zkoušení několika skladeb pořád dokola, žádný podráždění z toho, že se některý konkrétní místa pořád nejsem schopnej naučit, aniž bych se tam podivně zasekával, žádnej stres z toho, že zase podělám nějaký vystoupení nebo koncert, který se teď ke konci školního roku rojily jako houby po dešti… Kdepak! Teď si můžu dva měsíce hrát a pilovat jenom to, co baví, co se mně líbí, co mně dělá radost. No prostě prá – a prá – a práááázdniiiinyyyy…

P-p-p… r-r-r… áááááááá… zdniiiiii… wait for it… nyyyy!!!

Ba-pam-pa-pam.

***

Jako jo… Je to tu vlastně docela pohoda! V našem bytě jsme balkon neměli, takže mi nikdy nedošlo, že o něco přicházím, ale když tu teď tak sedím na sluníčku a tamhle v dálce se krásně ostře rýsují hory, tak ono to má něco do sebe… Asi si nakonec nějak zvyknu.

I když tahle čtvrť jako taková je, no… jiná. Ráno jsem se vzbudil díky sekačům trávy, ti žádný prázdniny nemají, takže pár minut po osmý nastoupili i se svýma hlučnýma nástrojema zrovinka do naší ulice. Asi nás tu chtěli jaksepatří přivítat. Nebo teda aspoň mě, protože teta se strejdou taky nemají prázdniny a tím pádem v tý době byli už dávno v práci.

Nemělo smysl se dál povalovat v posteli, nějak se mi už nedařilo zabrat, tak jsem vstal, a aby se neřeklo, vybalil jsem si jednu krabici. Shodou okolností tu se sportovníma hadrama. Rovnou jsem na sebe triko a kraťasy hodil a vyběhl jsem ven. Nevzal jsem si tentokrát ani sluchátka do uší – ne že bych nevěděl, kde je mám, o těch mám přehled vždycky, protože bez hudby si svůj život nedokážu tak úplně představit – ale chtěl jsem to místo, kam jsme se přestěhovali, poznat všema smyslama. Jak to tady vypadá, jak to tady zní. O vůních bych se radši nezmiňoval, protože díky nedalekýmu pivovaru a lehkýmu větříku, kterej pofukoval přímo z toho směru, no… Ale vem to čert, velkoměsta asi těžko budou vonět po fialkách, že jo. Ostatně v jednom cestopise jsem nedávno četl, že když jeden chlapík dorazil do New Yorku, svý vysněný destinace, a vystoupil tam z taxíku, tak se z toho puchu málem… víte co.

Po návratu zpátky do bytu jsem byl lehce rozpačitej – při mým seznamovacím kolečku mi přišlo, že tahle čtvrť je oproti tý mojí rodný taková… nevím, zanedbanější? Že prostě u nás to bylo hezčí, čistší, ale taky čímsi zajímavější nebo jak to říct. No jo, jenže doktor holt řekl „doporučil bych vám se přestěhovat“, a teta slyšela: „Přestěhujte se!!!!!“ Jo, jsem si jistej, že to slyšela i včetně všech těch vykřičníků. A tak jsme holt tady. Ale jak říkám, ten balkon má něco do sebe, a umím si představit, že…

Najednou celej ztuhnu.

Co… co to je?

Nebo jinak… Co to má sakra znamenat?!

Klavír… Někdo tu hraje na klavír… A zrovna tohle…                                                          

Ochromeně zírám před sebe, ačkoliv ale před očima už nic nevidím, jenom jakousi všechno rozostřující mlhu… Nejsem schopnej se pohnout, cítím, jak mi na pažích naskakuje husí kůže… A přeju si, ať to okamžitě skončí, ať je TICHO!

Ale zároveň si přeju, ať to nikdy nedozní.

Rozklepu se, jako kdyby se během pár vteřin ochladilo o třicet stupňů, ale přitom dál sedím jako přikovanej k tý židli a poslouchám něco, o čem jsem si myslel, že už to nikdy neuslyším. Ne takhle, ne v tomhle podání. Ta hudba se ke mně nese skrz vedlejší balkon, koutkem oka vidím, že je tam okno rozglábený dokořán, ale já se bojím pohnout hlavou, bojím se tam podívat zpříma, protože mám strach z toho, co bych tam mohl vidět… Koho bych tam mohl vidět…

Po chvilce to celý trochu poleví, tu nádhernou skladbu vystřídá jiná, taky krásná, ale tuhle neznám, nebo aspoň ne tak důvěrně… Zavřu oči a zhluboka nasaju vzduch do plic, abych ve svým těle zase nahodil všechny funkce, pozastavený tím, jak jsem kvůli tý podivný paralýze na chvíli zapomněl dýchat.

A spolu s tím, jak se ve mně zase všechno rozpohybuje, tak zároveň cítím, jak mi kdesi v nitru stoupá napětí. Je to, jako kdyby mi tam někdo přitápěl pod kotlem a v něm to bublalo a vřelo pořád víc a víc… Zatím je to ve mně utěsnaný, jenže ty klavírní melodie neberou konce a prostě… mám dojem, že každou chvíli vybuchnu.

Vydere se ze mě cosi jako frustrovaný zavrčení… a pak se zvednu a vystřelím z toho balkonu pryč.

***

Z mýho sice soustředěnýho, přesto ale prázdninově odlehčenýho transu, ve kterým se octnu téměř pokaždý, když se dám do hraní, mě vyruší zvuk zvonku.

Nejdřív se tím nenechám rozhodit – já nikoho konkrétního nečekám, pošťačka by zvonila dole, no a pokud je to sousedka Vyškovská, tak mamka tu stejně není, takže…

Při druhým zazvonění mi dojde, že babi Vyškovská to vlastně být nemůže, vždyť se odsud před pár týdny stěhovala ke svýmu synovi! Malinko ve mně zatrne: no jo, co když jsou to ti noví sousedi? Co když třeba někdo z nich vyspával po noční šichtě – a já jsem ho svým koncertem nechtě vzbudil? Ajajaj… Mamka mi často opakuje, jaký máme na sousedy štěstí, ve smyslu, že to moje muzicírování nikomu z nich nevadí, naopak babi Vyškovská si mě občas přišla i spešl poslechnout, mamka jí k tomu pokaždý uvařila kafe a já jsem se smál, jestli bych neměl začít vybírat nějaký vstupný…

Jakmile se celým bytem rozlehne to zazvonění potřetí, dojde mi, že ten, kdo postává na chodbě, opravdu hodně chce s někým od nás mluvit. A předstírat, že nikdo nejsme doma, by nemělo vejšku… Zvednu se tedy od klavíru, dojdu do předsíně a se zvědavým úsměvem na rtech vykouknu za dveře.

„Ehm,“ vypadne ze mě při pohledu na zhruba stejně starýho kluka. No možná může být o něco starší, to těžko říct, ovšem vzhledem k tomu, že je asi tak o deset cenťáků vyšší, tak na mě dojmem někoho krapet staršího působí… Tak jako tak se ale nedokážu rozhodnout, v jakým stylu pojmout pozdrav – ahoj mi přijde divný, když se vůbec neznáme, a dobrý den by bylo neskutečně trapný! Na druhou stranu, on jde za mnou, tak by měl první pozdravit on mě, když už jsme u toho, ne? Jenže on na mě jenom kouká a jaksi se k ničemu nemá… „Potřebuješ něco?“ vyřeším to tedy šalamounsky.

„Někdo u vás hraje na klavír?“ odpoví mi otázkou.

„Jo, já,“ přiznám – a bezděky o krůček ucouvnu. On se totiž netváří zrovna jako nadšenej fanoušek mýho klavírního přednesu, kterej si přišel pro autogram, haha…

„Ty?!“ položí další otázku a udiveně na mě vytáhne obočí. Užuž mě na jazyku zasvrbí poznámka, že jako co je na tom k divení, ale on se mezitím vzpamatuje a na tváři se mu znovu usadí ten samej podrážděnej výraz, s jakým sem přišel. „No, a to máš jako dojem, že to chce poslouchat celý sídliště?“ hodí do placu další dotaz.

„Zatím si nikdo nikdy nestěžoval,“ ohradím se.

„Tak si stěžuju,“ upozorní mě. „Neříkám, že nemáš hrát vůbec, ale aspoň si proboha zavři to okno!“

Sice mě to překvapí, vážně na něco takovýho nejsem zvyklej, ale žádnej problém s tím jeho požadavkem nemám. Trhnu tedy ramenama: „Jo, to bych mohl.“

„Bezva!“ věnuje mi takovej ten úsměv, kterej vlastně žádným úsměvem není, spíš takovou tou blahosklonnou napodobeninou, a bez dalších řečí nebo snad dokonce pozdravu se otočí na patě a zapadne zpátky do bývalýho bytu babi Vyškovské.

S povzdychnutím zavřu dveře… a o půlminutu později i to okno vedoucí na balkon. Hmm, tak to vypadá, že to mamkou tak často zmiňovaný štěstí na sousedy právě vzalo za svý!

***

Po zbytek dne mám pořád dojem, že někde kousek ode mě někdo hraje na klavír. A ne, není to ten kluk, že bych ho jako slyšel přes zeď – ten hrál jenom asi do jedný hodiny, pak si od toho dal konečně oraz. Ale mám jednoduše slyšiny – on to ve mně probudil, nevědomky odemkl to, co jsem v sobě schválně zamkl, a vnitřek mý hlavy teď zaplavujou všechny ty známý melodie, a taky ty hlasy a ten smích…

Odpoledne je to všechno už tak nesnesitelný, že mi nezbyde, než si vecpat do uší sluchátka, na nohy obout brusle… a vypadnout pryč. Zkusit tomu ujet. Zkusit to přeřvat jinýma melodiema. Který vlastně vůbec melodický nejsou, ale však taky právě proto je mám už přes půl roku ve svým playlistu.

S těma sluchátkama v uších pak v noci dokonce i usnu, takže se druhej den probudím tak trochu… psychicky dolámanej. Mám dojem, že se mi díky tý drsný hudbě zdály docela drsný sny, ale nedokážu si je přesně vybavit. No, žádná škoda!

Po snídani si dopřeju dalších pár uběhnutých kilásků, vypadá to, že se to stane mým novým rituálem, minimálně teda přes prázdniny, no a po návratu do bytu a po rychlý sprše si jdu zase sednout na balkon.

Užívám si takový to typický velkoměstský ticho – hluk dopravy, vzdálený houkání policejních sirén, štěkot venčených psů, pláč dítěte, táhlý kvílení brusky nebo čeho, asi si někdo z nedaleký garáže udělal dílnu… Ale nic z toho se mě netýká, na mě nikdo nemluví, nemusím dávat pozor, nemusím nijak reagovat. Čili to na mě má stejnej efekt jako doopravdický ticho.

A vtom ke mně dolehne tlumenej zvuk klavíru.

No to snad… už zase?!

Loupnu očima doleva. Dveře i okno sousedního balkonu jsou zavřený, takže ty slabý zvuky piana v tom dopoledním halasu téměř zanikají… Ale slyším to. Nedokážu teda sice úplně rozeznat, co je to za skladbu… A to ani přesto, že fakt napínám uši… A když si užuž myslím, že jsem to poznal, tak dole na ulici začne rachotit popelářskej vůz. Sakra…

Chvilku se jenom tak pohupuju na židli a snažím se v sobě najít ten ztracenej klid, jenže nakonec si sám sobě musím přiznat, že je to bez šance. Sice totiž, no… sice mi ta hudební produkce v sousedově podání včera vadila, dost mě to rozhodilo, jenže paradoxně… bych to chtěl slyšet znovu. Protože na tu chvilku, na těch pár minut jsem si připadal, jako kdybych byl zase doma. Proto mě taky pak tak vyšokovalo, když mi otevřel ten kluk – a tvrdil, že to hraje on! Čekal jsem prostě někoho staršího…

Ještě chvilku se mezi všema těma zvukama, který se ke mně valí ze všech směrů, snažím vyzobat ty tóny odehraný na piano… A pak to vzdám a s povzdychnutím svý posezení na balkoně opustím.

Nerozmýšlím se dlouho, protože to bych si to právěže mohl rozmyslet – a to nechci. Vyběhnu na chodbu a opřu se o zvonek s ozdobně vyvedeným příjmením Jemelkovi.

Ten mladej virtuóz tentokrát otevře hned po prvním zazvonění, a jakmile zjistí, že na chodbě stojím já, překvapeně na mě vytáhne obočí a rovnou se začne bránit: „Co jako? Mám zavřený úplně všechny okna!“

„Jo, já vím, ale právě že… no… Prostě… Nemohl bys to okno na balkon zase otevřít? Nebo rovnou i dveře…? Ať… ať je přece jenom slyšet, co hraješ?“ dostanu ze sebe něco, co by při troše dobrý vůle mohlo znít jako prosba. Hodně divná prosba, mezi náma.

Vykulí na mě oči ještě o něco víc a úplně mu v nich čtu, co si o mně asi tak myslí a kam mě pravděpodobně hned v příští vteřině pošle… Ale on mě překvapí. Zatváří se totiž najednou tak jaksi smířeně, pak úplně stejně jako včera trhne ramenama – a bez dalších řečí nebo gest zapadne zpátky do bytu.

***

Sednu si zase za klavír a chvilku jenom tak zadumaně hledím před sebe. Moc se mi nechce tomu… tomu pošukovi odvedle vyhovět… Kdo ví, co má za lubem?! Včera mě přišel v podstatě seřvat, že mě poslouchat nechce a nehodlá, a teď najednou z ničeho nic úplně otočil? Co když si to mý koncertování hodlá natáčet na mobil a potom to se spoustou posměšných poznámek vystaví někde na Insta? Nebo co když si pozval domů nějakýho právníka a budou tam, já nevím, měřit decibely, aby na mě mohli podat ofiko stížnost? Něco podobnýho nám přece nedávno dával k dobru táta jako takovou veselou historku ze své právnické praxe…

Jenže pak si znovu vybavím, jak se ten kluk tvářil. Jak vypadal podivně zdrble… A jak se mu v očích zračila taková zvláštní naléhavost, nebo co přesně to bylo… A tak se nakonec rozhodnu dát tomu šanci, zvednu se – a otevřu balkónový dveře dokořán. Pak si znovu sednu na svou otáčivou stoličku, chvilku se na ní vrtím tam a zpátky… a přemýšlím, co mám hrát…

Když nakonec začnu, tak se jaksi nemůžu dostat do svýho obvyklýho tempa a soustředění. Je to prostě hrozně zvláštní pocit – vědět, že mě ten kluk pár metrů odsud právě poslouchá! Přitom samozřejmě jsem zvyklej hrát pro publikum, a to nejenom v koncertních sálech, ale i tady doma… Babi Vyškovskou už jsem zmiňoval, anebo když za mamkou přijdou nějaký její kolegyně trochu si pokafrat, tak taky většinou chtějí, ať jim něco zahraju. Když se jim zároveň povede se trochu připít vínem, tak z toho bývá i docela veselá karaoke show, haha…

No, jenže tohle je trochu jiný – teď vlastně pořádně nevím, pro koho hraju. Nevidím na něj, nevím, jak se tváří, nevím, jestli se mu to líbí nebo ne, nemůžu se ho zeptat, jestli chce třeba zahrát něco konkrétního…

Nakonec ale síla hudby tyhle moje nekomfortní pocity přebije. Stačí pár minut – a na to, že mě možná za rohem někdo poslouchá, úúúplně zapomenu.

***

Hraje nádherně.

Hraje přesně tak, jak jsem to potřeboval slyšet.

Hraje tak, že když zavřu oči, jsem šmahem zase zpátky, na místě, kde bylo všechno dokonalý… Jenže já jsem to tenkrát samozřejmě nevěděl. Neviděl. Nevnímal. Ono člověk si většinou uvědomí, co měl, až když o to přijde, že jo…

Zavrtím hlavou a několikrát zamrkám, sem jsem se dostat nechtěl… Chci prodlívat v těch příjemných pocitech, nechci, aby je nahrazovaly ty bolavý. Nechci to.

Jenže proti mý vůli cítím, že se do mě přece jenom derou… A tak nakonec z toho balkonu uteču a pro jistotu za sebou zavřu i dveře. A ještě pustím telku, jenom proto, aby nějaký cizí hlasy a cizí melodie vyplnily ten prázdnej, a vlastně taky ještě pořád dost cizí prostor. Hm, jsem zvědavej, jestli někdy, třeba za pět nebo deset let, to tady taky budu schopnej brát jako svoje doma

Podle mýho psychiatra jo.

Jenže mezi náma, můj psychiatr stojí dost za hovno. Nejdřív totiž přesvědčeně tvrdil, že bude dobrý, když zůstanu tam, kde to znám a kde mi bylo tolik let dobře. Takže se teta se strejdou přistěhovali ke mně. Načež se ale týdny přetavily v měsíce, mně bylo pořád víc a víc mizerně, všechno to známý na mě padalo, všechny ty vzpomínky a připomínky mě ubíjely, a tak se psychiatr vytasil s radou číslo dvě – že potřebuju úplně změnit prostředí, vypadnout z místa, kde mi sice dobře bylo, ale teď už mi tam dobře není. Teta se strejdou se tedy dali do hledání úplně novýho bydlení – a teď o víkendu jsme úspěšně zvládli další stěhování. Nebo teda pro mě první, pro ně ale další, že jo…

Vlastně bych se vůbec nedivil, kdyby mě už dávno poslali do dupy! Akorát jim přidělávám starosti. Osmnáct už mi bylo, klidně bych mohl bydlet sám. Ale teta prohlásila, že mě samotnýho nenechají. No, tak trochu si myslím, že to udělala i proto, že její dvě děti už rodný hnízdo dávno opustily, sestřenka Jitka se vdala do Prahy a bratránek Radek žije a pracuje v Mnichově, a tak tetě chybělo se o někoho starat… Ale ono je vcelku jedno, co přesně ji k tomu vedlo. Důležitý je, že jsou se strejdou se mnou, i když by nemuseli… A já, místo abych jim za to každej den děkoval, tak jsem ještě držkatej…

Jelikož se ve mně najednou podezřele pohne svědomí, tak se odpoledne konečně dám do toho vybalování.

Nebo teda jinak: odpoledne se zavřu do pokoje s cílem si vybalit. Ale moc s tím nepokročím. Zaseknu se hned u druhý bedny, ve který mám knížky, starý učebnice… a úplně na dně spoustu not. Ty jsem tam naházel jenom tak bez ladu a skladu, bral jsem je jako něco, co samozřejmě nechci vyhodit, ale čím se zároveň nechci vůbec nijak zabývat. Nechtěl jsem se jima zabývat, protože to nešlo. Ale teď najednou, podivně povzbuzenej tím, že jsem dnes dokázal chvíli poslouchat toho svýho hudebně nadanýho souseda, dostanu chuť se těma notama trochu probrat. A zavzpomínat si.

Hmmm… no nakonec moc nepokročím ani s tím vzpomínáním. Hned první notovej zápis mi totiž vžene slzy do očí – a zároveň se začnu nekontrolovatelně chechtat. Michael Jackson a jeho legendární Heal the World…

Máma to jednu dobu hrávala hodně často a táta do toho pokaždý přispěchal se svým zpěvem, jenže si vymýšlel slova. A mamka se smála a volala na něj: „Kuš! Zpívej to normálně, nebo přestaň!“

Ale on samozřejmě pokračoval a motal češtinu s angličtinou, jak se mu to hodilo, hlavně aby dodržel ten správnej počet slabik – a aby mu z toho vyšlo nějaký absurdní sdělení… A i když ta písnička není sama o sobě zrovna veselá, tak on z toho udělal dokonalou komedii. „Zachraň svěěět… tak sakra snaž se víííc… For you and for me, jinak nezbyde z něj nic… Já jsem Michael Jackson a já ti tady teďkon říkám, ať uzdravíš svět, for you and for me!“ Mamka se už pak jenom kroutila v křečích smíchu a skoro ani nebyla schopná pokračovat v hraní…

A já jsem seděl na gauči a pozoroval jsem je jenom tak koutkem oka, předstíral jsem, že k nim nepatřím, že je neznám, že tohle vůbec nejsou mí rodiče… Ale usmíval jsem se, celou dobu jsem se usmíval. Tak jako se usmívám teď.

Akorát že tenkrát ten můj úsměv nebyl slanej.

***

Než si další dopoledne sednu ke klavíru, rovnou otevřu balkonový dveře dokořán. Troufnu si i vykouknout ven a mrknout doprava, ale svýho podivínskýho souseda tam sedět nevidím… Možná přijde později, až mě uslyší hrát. Nebo možná mu to včera stačilo, haha. No to je jeho věc. Já si chci dneska natrénovat něco novýho – hlavní motiv k filmu, co šel teprve před týdnem do kin… Narazil jsem na jedno tutorial videjko včera na Youtube, a na to, jak úchvatně to znělo, to nevypadalo nijak složitě!

Přinesu si ke klavíru tablet a tu skladbu si tam najdu, ale ještě předtím si dám na rozehrání něco, co už umím, že jo. Zavřu oči a jako už tradičně, i teď nechám svý prsty, ať bílý a černý klávesy hladí po svým… Aniž bych nad tím přemýšlel, tak pospojuju pár motivů, který znám, celý to ještě jednou zopakuju… A týjo, to vůbec nezní špatně! Možná bych si to měl radši zapsat, ať to nezapomenu – mohlo by se mi to hodit, až zase Zdeněk bude chtít nějakej hudební podklad pro svoje…

Moje lehce zasněný úvahy přetne zvuk zvonku.

Trhnu sebou, otevřu oči dokořán… a tělem mi projede nevěřícný pobavení spojený s lehkým podrážděním. Dělá si ze mě srandu? To mi jako dneska přišel říct, že si to od včerejška rozmyslel – a že mám ty balkonový dveře zase zavřít?!

Už dopředu se absurditě celé té situace pochechtávám, nemůžu si prostě pomoct, a tak když vykouknu na chodbu a setkám se s pohledem svýho novýho souseda, rozveseleně ze mě vypadne: „Co zas?“

On mi ten úsměv neoplatí, naopak se tváří docela vážně, ale než se stihnu leknout, jestli se třeba u nich doma někomu něco nestalo a on nepotřebuje pomoct, napřáhne ke mně ruku s několika papírama a zeptá se: „Zvládl bys zahrát tohle?“

Moje hlava by se ho chtěla začít vyptávat, že jako co to má být a proč bych to měl hrát a kde má schovanou tu skrytou kameru a jestli by se mi třeba nejdřív nechtěl představit nebo mě aspoň pozdravit, no ale moje pravačka už se pro ty noty samovolně natahuje a moje oči je hned zvědavě začnou sjíždět. How to Train Your Dragon, advanced arrangement

„Jo, asi jo,“ zvednu k němu hlavu – jenže to už z něj vidím jenom záda a vteřinu nato za ním zapadnou dveře. No co to jako…

Znovu se uchichtnu, protože absurdita tohohle, hmm, prázdninovýho vzruchu očividně nabírá na obrátkách, ale pak už se rychle vrátím zpátky ke klavíru, ty čtyři listy si vyskládám na notovej pult – a sice trochu pomalejším tempem, než by si ta skladba zasloužila, přesto se dám do hraní.

***

Napoprvý to zní v jeho podání trochu nejistě nebo jak to říct, ale tak jasně, je to takovej oťukávací pokus, pravděpodobně to nikdy dřív nehrál. Ale napodruhý už to zní úplně stejně, jako to znělo od mamky. A když to slyším počtvrtý, uvědomuju si, že se usmívám od ucha k uchu – a do toho mi proudem tečou slzy… Docela překvapeně si je rychle utřu hřbetem dlaně, ale ten úsměv si na tváři nechám.

Stejně jako nechám tu vzpomínku, aby se mi v hlavě přehrávala pořád dokola.

Máma měla ráda hudbu z celýho toho animáku Jak vycvičit draka, ale tady tenhle hlavní motiv hrávala nejčastěji… A táta jednou vytáhl ze šuplíku v kuchyni dvě vařečky – a začal během toho mamčina hraní předstírat, že je bubeník. Mydlil těma vařečkama o stůl, no a mamka se zezačátku pohoršovala, že jí to kazí, ale pak se s tím smířila – a začala škádlit ona jeho. Schválně nečekaně zpomalovala nebo naopak zrychlovala, aby tátu vyhodila z rytmu, ale on se na ni pokaždý jenom zašklebil a hned se zase chytil. A dohromady jim to znělo… prostě úchvatně. Byl jsem ještě malý škvrně, bylo mi tak sedm, osm let…? A běhal jsem mezi nima s napřaženýma rukama a předstíral jsem, že lítám na tom drakovi, ale když táta vytáhl i nějaký hrnce a udělal si z toho svý vlastní sólo na bicí, tak jsem si dlaně naopak přitisknul na uši a tvářil jsem se zděšeně a vykřikoval jsem, že se to nedá poslouchat… Ale smál jsem se u toho a oni se smáli taky a táta do mě pak těma vařečkama začal šťouchat – a z toho, co původně začalo jako mámin koncert, se nakonec strhla vařečková bitka…

Uvědomím si, že mám zase tvář úplně mokrou – no tohle…? Znovu si ty protivný slzy utřu… a pak z toho balkonu radši uteču. Televize, kterou hned vzápětí v obýváku pustím, mi zajistí, že už se mi další vzpomínky do hlavy – a další slzy z očí – neproderou…

A doufám, že mám tu telku puštěnou tak nahlas, že i tomu mýmu sousedovi dojde, že popátý nebo nedejbože podesátý už tu skladbu hrát nemusí! Už mi to stačilo. Hm, no možná to nebyl tak dobrej nápad, jak jsem si původně myslel, když jsem mu nesl ty noty…

Ale zahrál to nádherně. O tom není sporu.

***

Od šestýho opakování té skladby mě odradí naprosto jednoznačnej zvuk, kterej se ke mně donese z vedlejšího bytu: puštěná telka. A není to žádný ševelení, naopak – soused to ohulil, jako kdyby chtěl, ať všichni v jeho okolí víme, že dostal takhle před polednem chuť poslechnout si regionální zprávy… No, dost možná je to signál přímo ke mně – už s tím hraním přestaň, haha! Akorát by mě zajímalo, jestli proto, že jsem to hrál na jeho vkus moc mizerně, nebo proto, že si to chtěl poslechnout jenom jednou – a tolikrát dokola mu to prostě přišlo příliš. No jo, no, trhnu si sám pro sebe rameny, tak mi měl dát nějaký instrukce, jak si to představuje! Z toho, že mi jenom podal noty mezi dveřma, jsem se holt nedovtípil, o co přesně mu jde.

Shrnu noty z pultíku do štosu a odložím je bokem. Pak pro jistotu vyskočím na nohy a balkonový dveře zavřu – nestojím o to, aby na mě ten podivín přišel zvonit zase, vidět ho jednou denně mi fakt stačí! No a potom si podám tablet… a dám se do toho, k čemu jsem se chystal už před víc než půl hodinou: nechám svou hlavu i svý prsty, ať se naplno ponoří do ústředního motivu z toho novýho fantasy filmu.

***

Když další den dopoledne oddaluju ruku od zvonku, přepadne mě divnej pocit: divná nejistota, obavy… Strach o můj zdravej rozum. Prostě… neměl bych místo vyzvánění na úplně cizího kluka radši popadnout mobil a urychleně se objednat ke svýmu psychiatrovi? Protože tohle mý nevysvětlitelný chování je vážně tak trochu cáklý. A to i na mě.

Než se v tom ale stihnu víc povrtat, tak ten kluk už otvírá dveře… a podle jeho napůl pobavenýho, napůl zvědavýho výrazu ve tváři to nevypadá, že by si konkrétně on myslel, že mi šplouchá na maják. Nebo pokud si to myslí, tak to hodně dobře maskuje.

„Čau,“ prohodí totiž přátelsky, „říkal jsem si, že se asi stavíš!“ A s tím ke mně napřáhne ruku s notama k Drakovi.

„Já, no, vlastně…,“ zakoktám se trochu, protože popravdě na to, že jsem mu včera ty noty půjčil a že teoreticky bych si je mohl zase vyzvednout, jsem tak jaksi pozapomněl, „díky…“ A tím považuju počet slov určenej pro dnešek za vyčerpanej – a zbytek konverzace odbydu ručně: převezmu od něj ty noty a zároveň mu rovnou podám další.

Zase na mě překvapeně vytáhne obočí, no ale na další jeho reakci, což by klidně mohlo být zaťukání si na čelo nebo nějaký podrážděný odseknutí, ať mu dám konečně pokoj, radši nečekám, otočím se na patě a zdrhnu zpátky do bytu. Pak si vlezu na balkon, zaberu si svou židli – a držím si palce, aby mi soused i tentokrát vyhověl a tu písničku zahrál… Aspoň jednou…

Jo, včera jsem si užuž říkal, že to opravdu nebyl dobrej nápad – jitřit takhle všechny ty vzpomínky. Nechat tu hudbu, aby mi rozdírala nitro způsobem, o jakým jsem si doteď myslel, že to ani není možný… Jenomže v noci, když jsem koukal do stropu a nemohl zabrat, jsem to přehodnotil: došlo mi, že chci ještě. Že to chci zažít ještě. Ještě aspoň jednou. Že se chci díky těm důvěrně známým a na ten důvěrně znějící nástroj odehraným skladbám ještě aspoň jednou vrátit zpátky domů… Za našima… A že si chci těch vzpomínek vybavit a oživit víc. I za cenu toho, jak to bolí.

A tak jsem se zase chvilku probíral těma notama… a nakonec jsem vybral…

Jo, tohle. Přesně tohle. Yiruma – River Flows in You.

Zavřu oči… a nechám sousedovic piano, aby mě přeneslo do našeho obýváku.

Za klavírem tenkrát seděl táta. Hrával taky rád a často, ale ne tak často jako mamka. Najít ho za klavírem tak bylo o něco vzácnější – a o to víc jsme si to s mamkou užívali… Táta noty nepotřeboval, hrál všechno zpaměti, i když mamka si ho dobírala, že úplně zpaměti to nehraje, ale že si nějak pokoutně vypomáhá tím vínem, co při hraní pomalu upíjel… Každopádně tátův repertoár byl taky širokej, ale pokaždý, úplně pokaždý zakončoval to svý představení právě touhle skladbou. River Flows in You. A v tu chvíli si ho mamka vždycky dobírat přestala… a jenom se usmívala. A často jí u toho i tekly slzy.

A já jsem to moc nechápal. Nechápal jsem, čím je pro ni… pro ně oba… tahle písnička tak zvláštní… A zajímalo mě to, ne že ne, ale tak jaksi jsem jim nechtěl do toho jejich momentu vstupovat svýma otázkama. A tak jsem se na tomhle jejich souznění podílel jenom svou tichou přítomností – a říkal jsem si, že se zeptám někdy příště. Časem. Až bude příhodnější chvíle.

No, a teď jsem to já, komu u týhle písničky tečou slzy. Protože mi naplno dochází, teprve teď mi naplno dochází, že už se nikdy nezeptám. Že už jsem tu správnou chvíli prošvihl.

Nezeptám se, protože už nemám koho. Když totiž naši v jednu prosincovou sobotu vyrazili do Brna na koncert celosvětově známýho symfonickýho orchestru, zastihlo je na dálnici hustý sněžení. Podle všeho, co jsem pak slyšel a četl, tak kousek před nima havaroval kamion, do kterýho to napálily další dvě auta. Táta to stihl ubrzdit, jenže ta dodávka, co jela za nima, bohužel ne… Táta byl mrtvej na místě, máma zemřela o tři hodiny později v nemocnici.

A já… já od tý chvíle vlastně pomalu umírám taky. Uvnitř. Jako kdybych byl každej den dál a dál od toho mýho bývalýho já, od sebe samýho… A co ze mě zbyde, až mě ta gravitace toho mýho bývalýho já úplně propustí?

Jo, přesně.

Nic.

***

I když se při páteční snídani snažím sám před sebou předstírat, jak jsem v klidu a v pohodě, tak ve skutečnosti si připadám jak na trní: jsem prostě zvědavej, jestli soused dneska přijde zase… Včera jsem mu toho Yirumu zahrál sedmkrát – a žádná nahlas puštěná televize mi to tentokrát nepřerušila. Přestal jsem s tím pak už sám od sebe a dal jsem se do hraní svých kousků. A nechal jsem dveře na balkon otevřený dokořán – a ani to se nesetkalo s žádnou nesouhlasnou reakcí. Hm.

A tak jsem dnes přirozeně zvědavej, s čím se soused vytasí tentokrát. U něj by mě asi nepřekvapilo nic! Představuju si všelijaký scénáře, jako třeba že přijde s kytarou a podá mi ji, ať pro změnu hraju na ni, chacha, nebo naopak – že přijde se sekyrkou, a aniž by hnul brvou, oznámí mi, že jestli se toho klavíru ještě dotknu, tak že z něj nadělá třísky… Ne, to samozřejmě přeháním, jenže i tak – nemůžu si pomoct, ale i během těch pár kraťučkých setkání na mě stihl zapůsobit jako někdo, kdo je nevyzpytatelnej, záhadnej… a prostě plnej překvapení.

Nakonec se to ale semele tak, že ten, kdo se zachová překvapivě, jsem já sám. Když se totiž něco po půl jedenácté zase ozve zvuk zvonku, tak s usměvavým pozdravem vykouknu na chodbu, vrátím sousedovi včera půjčený noty, on mi podá další… A já ještě dřív, než se otočí jak na obrtlíku, otevřu rozmáchlým gestem dveře víc dokořán a o krok ustoupím, abych mu dal najevo, že může jít dál. Jestli chce. Že prostě nemám problém mu tu skladbu odehrát napřímo, nemusí mě poslouchat přes balkon.

Je na něm vidět, jak ho to zarazí, asi pět dlouhých vteřin si mě jenom zkoumavě prohlíží, jako kdyby mě viděl poprvý v životě… A pak potichu hlesne: „Tak jenom na chvilku…“ Rychle ještě mrkne za sebe, asi aby překontroloval, že dveře do jejich bytu jsou zavřený, a krátkým poplácáním přes kapsu si zřejmě ověřuje, že má s sebou klíče – a pak už vejde k nám do předsíně a skopne z bosých nohou pantofle.

„Klidně si je nech,“ řeknu, ale on jenom zavrtí hlavou – a vyčkávavě na mně zakotví očima.

„Běž dál,“ pokynu rukou směrem k obýváku, protože obejít ho v té úzké předsíňce, když postává přímo u širokýho botníku, by bylo dost nešikovný. „Mimochodem, já jsem Marian,“ využiju téhle příležitosti, abych konečně zjistil, jak se jmenuje, protože mám dojem, že lepší šance už se nenaskytne.

„Patrik,“ hodí po mně svoje jméno přes rameno, načež zamíří přímo ke gauči a způsobně si sedne na kraj.

„Nechceš, no… si to třeba zahrát sám?“ mávnu těma notama směrem ke klavíru. Protože kdo ví, proč ho to moje muzicírování tak láká? Třeba se s rodičema museli přestěhovat do menšího bytu a klavír si s sebou nemohli vzít a on by si teď rád zahrál, jenom neví, jak by…

On ale dalším zavrtěním hlavou ty moje úvahy zarazí… A jelikož slovně k tomu nic nedodá, tak ani já už do placu nic dalšího nepřihodím, ačkoliv samozřejmě na jazyku mám stovky otázek.

Všechny je ale spolknu, sednu si na svý nejoblíbenější místo ever a rozložím si zase noty na pultík. Thomas Bergersen – Empire of Angels. Hmm, tak tohle vůbec neznám… Ale už jak si očima ten notovej zápis rychle projíždím, rozezní se mi ta kompozice v hlavě a já pocítím nadšení si to zahrát. Sám pro sebe se natěšeně usměju, trochu se narovnám v zádech, rychle si prokřupnu prsty… a v následujících vteřinách už svůj klavír seznamuju s touhle novou, krásně chytlavou melodií.

Napoprvý se zase párkrát přehmátnu, nebo teda takhle – přehmátnu se až v poslední třetině skladby, jenže před tímhle jednočlenným publikem mě to jaksi podezřele rozhodí, takže pak ke konci nasekám těch chyb víc, než je u mě obvyklý… Po posledním akordu hodím po Patrikovi omluvně očima, ale on má ty svoje zavřený a mírně se usmívá… a prostě přijde mi, že si žádných mých přehmatů nevšiml. Ostatně vypadá to, že si ani nevšiml, že už jsem dohrál…

Rovnou začnu celou skladbu hrát znovu, od začátku, tentokrát už jsem si při tom trochu jistější a i sám pro sebe si to mnohem víc užívám a vychutnávám. O to víc mě překvapí, když se někde za půlkou Patrik najednou z ničeho nic zvedne – a bez jedinýho slova kvapně odejde pryč. Jediný, co se ke mně z předsíně donese, je zvuk zabouchávajících se dveří. Hmmm… No jak říkám – je nevyzpytatelnej a záhadnej, jen co je pravda!

Sám pro sebe si to ale dohraju, a to i potřetí a počtvrtý, spokojenej s tím, že jsem pro sebe zase objevil něco hezkýho, co jsem doteď vůbec neznal.

Nebo ať jsem přesnější – Patrik to pro mě objevil.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (37 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (38 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (52 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Celé jméno-
Věk0

Neplač pro ty, co už s tebou nejsou, ale usmívej se na ty, kteří kolem tebe jsou.

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

0 #20 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)GD 2024-06-28 22:11
Zdendo zajímavý nápad. Jen nevím, která varianta je zajímavější. U druhé varianty by to mohlo být o TV.
Citovat
0 #19 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Zdenda TB 2024-06-28 14:22
Cituji GD:
Isi souhlasím, ale bohužel patřím mezi lidi, kteří budou trávit většinu léta jinak než máš na mysli. Budu většinou sedět ovšem jinde než u PC, mám rezervované místo na pokladně.


A bude to U pokladny stál, nebo Žena za pultem? 8)
Citovat
0 #18 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)GD 2024-06-28 13:59
Isi souhlasím, ale bohužel patřím mezi lidi, kteří budou trávit většinu léta jinak než máš na mysli. Budu většinou sedět ovšem jinde než u PC, mám rezervované místo na pokladně.
Citovat
+2 #17 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Isiris 2024-06-27 22:43
GD, pořád lepší jedna než žádná! ;-) Držím pěsti, ať je toho času na dotvoření víc... I když přes léto člověk dělá většinou radši jiné věci, než zrovna sedí u monitoru... ;)
Pirate, no to víš, na lehké otázky si odpovím sama, těžké předeleguju... :D Né, to já se zeptala jenom z čiré zvědavosti - že jako Marian a Patrik jsou každý jiný, tak mě zajímalo, který z nich přijde čtenářstvu sympatičtější ;). Každopádně kdyby ses tu někdy zaregistroval, dej vědět, poslala bych Ti něco přes místní soukromou poštu ;).
Citovat
+3 #16 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Pirat 2024-06-27 16:29
Víš Isi je to těžká otázka, každý má své a ve fantazii každého čtenáře je “dotvořen” a vždycky (teda nevim jestli jsem přečetl všechno) do sebe zapadnou jako ozubená kolečka. Neumím proste vybrat koho žeru víc. Proste všechny. :)
Citovat
+2 #15 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)GD 2024-06-27 08:34
Isi vidím, že jsme na tom stejně.🤣Pravda já o několik levelu(rozepsanosti) lepší. Konečně se jedna tvrdírna dostala do finální fáze, ale ostatní mají smůlu., snad zatím.
Citovat
+4 #14 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Isiris 2024-06-27 00:03
Pirate, to jsi mě tedy dostal! :oops: (to by měl být napůl dojatý, napůl rozpačitý a hodně potěšený ksichtík, doufám, že je to na něm všechno vidět ;-) ). Děkuju :-*
GD, no lepší tragický scénář na začátku příběhu, než na konci, což? ;-) I když ne, obojí má něco do sebe... ;) Jinak romantickou tvrďárnu máme rozepsanou se Sinmem, jednu neromantickou plánujeme zkusit hned poté... A já osobně mám rozepsané (spíš zlehka načaté) tři, ale už přes rok. A nějak vždycky nakonec jdu psát radši něco jiného, tak nevím. Budu se muset někdy hecnout ;-) .
Miku, děkuju. :)
Citovat
+2 #13 To bolo pekné, také citlivé smutnéMike33 2024-06-26 17:24
no zároveň plné nádeje, že všetko dobre dopadne, už sa teším na pokračovanie.Za mňa 4 a pol hviezdičky!
Citovat
+3 #12 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)GD 2024-06-26 10:52
Isi když já tě musím číst.💓. Někdy pravda opožděně, ale musím. To vědomí, že tu je něco od tebe, co nemám přečtené je traumatizující.
P:S: Nebude taky někdy zase nějaká tvrďírna?
P.P.S: Ty si docela libuješ v tragických scénářích(Tobi např.) na počátku příběhu. Viď? Ovšem konce máš pak famózní, nejen v těchto případech.
Citovat
+3 #11 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Pirat 2024-06-26 09:05
Isi nejvíc je k sežrání Patrik …. Marian, ne Patrik. Marian, Patrik, Adam, ne Sam, Kamil? Když tak přemýšlím spíš Leo, nebo Gabriel, Ben… Oliver byl nejlepší. Alex, nebo Ondra… ne spis Mates, Artie, Lukáš? Marek, Hanes, Vojta, David, Ryan, Val. Jindra byl dobrej. Takže nejlepší? Isi.
Citovat
+6 #10 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Isiris 2024-06-25 21:30
:-)
Sinme, tak pokud Tě dokonce i skladbičky zaujaly, tak o to větší mám radost - že povídka tentokrát přinesla i něco navíc... :)
Juli, není zač :-*
Zdendo, ten podotk o tom, že je to dobře rozehrané , se mi líbí ;-)
Dáine, to máš pravdu... byla to vlastně taková "Bittersweet Symphony" - jsem to mohla nazvat tak, škoda, že mě to nenapadlo (resp. že jsi to nenadhodil) dřív :lol:
GD, neee, Ty si nedáš říct a nedáš- a čteš v nevhodné chvíle :-D Myslím, že Ti ty povídky zamknu na heslo a dostaneš ho až večer před spaním :D
Pirate, hmm, a schválně, který z nich Ti přijde k sežrání víc? ;)
Bello, nooo ono i kdyby se to nevyplatilo, tak stejně s tím čekáním nic nenadělám - leda bych napsala nějakou jednorázovku a dávkovala vám to tu po třech odstavcích, jinak nevím :D
Tame, klidně se pořád opakuj opakuj, to se nepřejí nepřejí :P A hele, já si myslím, že on by někdo zazvonil, i když právě na klavír (trumpetu, housle...) hrát neumíš - to si skoro myslím, že máš jisté, že někdo brzy zazvoní, jestli se u otevřeného balkonu budeš teprve učit - se všemi těmi falešnými tóny, které k tomu učení se patří :D
Citovat
+2 #9 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Zdenda TB 2024-06-25 19:21
Umím výborně hrát na nervy :P
Citovat
+4 #8 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Tamanium 2024-06-25 14:10
Co napsat, abych se pořád pořád neopakoval neopakoval...
Prostě jako vždy vyladěno a i to dávkování informací, aby si čtenář sám mohl odhadnou co se vlastně stalo, dává tomu textu schopnost vcucnout a nepustit.
Příběh o setkání dvou kluků s pozadím tragédie. Hlavně, aby se z nich nevyklubali heteráci, to by teprve byla tragédie, ale snad to nehrozí.
Kdybych uměl na klavír, třeba by taky jednou někdo zazvonil. Ale nezahraju ani na triangl.
Tak jo pokračování rozhodne o jejich osudu, věřím, že na ně budeš hodná.
Citovat
+4 #7 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Bella 2024-06-25 06:03
Jo, vyplatilo se čekat.
Vyvíjí se to hezky. Trochu mi je líto Patrika, ale všechny příběhy nemůžou být jen veselé.
Těším se, jak to skončí.
Citovat
+7 #6 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Pirat 2024-06-24 21:08
Někdy jsou ty osudy fakt drsný. Krásně podane. Tvoji klucí jsou vždycky k sežrání. :) Děkuji za čtení.
Citovat
+5 #5 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)GD 2024-06-24 10:05
Isi opět si nepřekvapila svojí kvalitou. Tentokrát jsem to četl na pokračování, z donucení. Nedokážeš si představit jak jsem v pauzách trpěl. Radši už budu zticha, musel bych se opakovat.
Děkuji.
Citovat
+7 #4 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Dáin 2024-06-22 17:58
Tohle bylo celé takové krásnosmutné. Moc se těším na pokračování :-)
Citovat
+6 #3 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Zdenda TB 2024-06-22 17:01
Dobře rozehraná partie. Jsme zvědav na další díl. Moc hezké to bylo. :-)
Citovat
+6 #2 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Juli 2024-06-22 15:16
Je to zvláštne, keď v slovách znejú tóny a vo vetách celá melódia. Keď text dá jasný význam a vôbec ho neskrýva. Keď ďakujem sa nezdá dosť, i keď je v ňom emócia. Keď niečo veľa znamená, lebo v umení je sila.
Ďakujem za venovanie lepší darček si ťažko priať.
Citovat
+10 #1 Odp.: Sonáta pro Patrika (1/2)Sinme 2024-06-22 13:02
Jeee, toto bolo pekné a nežné (a trochu smutné). Presne tak super vyvážené, ako to ty proste vieš. Kde na tie nápady chodíš? Už teraz ich oboch zbožňujem a teším sa, že bude ešte jeden diel (zase by som navrhol aj viac :lol:). Aj tie pesničky som si pustil a fakt sú super, tak som si tiež rozšíril obzory.
Citovat