Sonáta pro Patrika (2/2)

Původně jsem si myslel, že po tom, co jsem se Marianovi tak nečekaně nakvartýroval do obýváku, a po tom, co jsem odtamtud ani ne po deseti minutách bez vysvětlení vystřelil pryč, bude lepší, když už mu nepřijdu na oči. Radši. A že tím pádem je ten nadcházející víkend víc než příhodnej.

Jenže už během neděle zjišťuju, že mi ty jemně, citlivě odehraný skladby dost chybí… Nějak jsem si už na ten denní nášup do klavírních tónů obalený nostalgie stihl zvyknout.

A tak se v pondělí po ranním běhu, sprše a pozdní snídani užuž natahuju pro další noty, který jsem si včera nachystal – vybral jsem toho tentokrát víc, ať si Marian může sám zvolit, co z toho se mu chce hrát – když vtom, z ničeho nic, mi to moje počínání přijde… totálně ujetý. Ale jako totálně. Vždyť… jak on k tomu přijde? Má svůj vlastní denní režim, svůj vlastní program, svoje kámoše… Jak k tomu přijde, že jsem se já coby jeho novej soused rozhodl, že si budu každý všední dopoledne uzurpovat jeho volnej čas pro sebe?

S povzdychnutím ruku zase stáhnu a nechám noty notama. Hodím sebou na gauč, natočím hlavu a zahledím se skrz zavřený okna ven… A zkusím si ty vzpomínky, po kterých se mi vlastně už docela stýská, přihrát do hlavy i bez klavírního doprovodu. Ostatně kdybych jó chtěl, tak si ty skladby můžu stáhnout do svýho playlistu. Sice to nebude úplně ono, on ten klavír takhle přes sluchátka nezní zdaleka tak dobře jako naživo, ale zase lepší než…

Nepatrně sebou škubnu, když ke mně dolehnou tlumený tóny. Tóny odehraný na klavír samozřejmě naživo – to je poznat i přes zeď… Vyhrabu se z gauče, otevřu dveře na balkon a zaposlouchám se – no fakt, nešálil mě sluch, Marian znovu hraje Michaela Jacksona! Přitom noty mi vrátil, no zjevně mu stačilo do nich jednou juknout a už je nepotřebuje… Tak jako je nikdy nepotřeboval táta…

Nasucho polknu, ještě pár vteřin uvažuju… a pak přece jenom zvednu ze stolu ty předpřipravený papíry. No co, vždyť teoreticky by se to, že Marian začal z ničeho nic hrát skladbu, o kterou jsem ho pár dnů zpátky požádal já, dalo brát jako takový… pozvání, ne? A i kdybych si to vyložil špatně, tak minimálně teď vím, že je doma. A že tak jako tak hraje. Čili když mu přinesu i něco nad rámec jeho běžnýho repertoáru, tak mu to jeho denní režim snad zase tak nerozhodí… A v nejhorším mě vždycky může poslat do háje. Nebo mi ani neotevřít dveře, že jo.

On mi je ale otevře – hned po prvním zazvonění. A rovnou je rozevře dokořán, úplně stejně jako v pátek. A ještě přihodí „ahoj“ a širokej úsměv navrch.

„Čau,“ oplatím mu ten pozdrav, místo širokýho úsměvu vykouzlím na tváři aspoň pousmání, a zapřemýšlím, jestli to náhodou není úplně poprvý, co ho zdravím. Rovnou se trochu zastydím, když mi dojde, že pravděpodobně jo. No když ten minulej týden byl takovej… no… překotnej a divnej, na všech frontách… Choval jsem se jako drzej a nevyzpytatelnej spratek nejenom k Marianovi, ale i k tetě a strejdovi!

Marian ale nevypadá, že by měl v plánu se zrovna nad tímhle mým vychováním nebo spíš nevychováním nějak pozastavovat. Bez dalších poznámek ode mě převezme tu dnešní notovou směsku, a zatímco ji okamžitě začne lustrovat očima, rozejde se do obýváku, jistej si tím, že ho budu následovat. „Jo ono toho je víc?“ prohodí z ničeho nic a uvolněně se rozesměje. „Uf, já už se lekl, že je to celý jeden dlouhatánskej kus…“

„Nemusíš hrát všechno!“ ujistím ho hned. „Jsem si právě říkal, že si třeba budeš chtít vybrat jenom něco, co ti přijde něčím… zajímavý…“

„V pohodě,“ otočí se ke mně od klavíru a věnuje mi další úsměv, zatímco si ty noty poslepu rovná na stojánek, „zahraju ti klidně všechny tři.“

„Tak jak chceš,“ kývnu, už dopředu natěšenej, protože v to jsem popravdě tak trochu doufal… A teprve teď, když si zase sedám na gauč, si všimnu, že na stole stojí džbán s vodou a kouskama pomeranče – a dvě skleničky… Týjo, to sem jako nachystal pro mě? Nebo… čeká někoho jinýho…?

Znejistěle po něm loupnu očima, ale Marian už si mě nevšímá, soustředěným pohledem skenuje ty noty… A pár vteřin nato se místnost naplní úvodníma tónama písničky od Johna Legenda. V tu chvíli se mi džbán, skleničky a vůbec celej tenhle byt vypaří z hlavy… A já zavřu oči… a nechám ty tóny, ať mě přenesou pryč, dál odsud, několik kilometrů na západ – a několik let do minulosti.

Vlastně ani nezaznamenám, kdy tahle skladba skončí – a Marian ji plynule nahradí tou další. A nakonec tou třetí. Jsem tak zvláštně mimo, že vlastně nezaznamenávám téměř nic…

Do tý chvíle, než ucítím, jak mi něco horkýho teče po tváři.

Zase.

Urychleně vyskočím na nohy… a vysmahnu z toho sousedovic bytu pryč.

Taky zase.

Krucinál, kolik těch slz hodlá mý tělo ještě vyprodukovat, než jejich zdroj konečně vyschne?

No asi hodně. Protože z našeho obýváku si pak celej ten zhruba čtvrthodinovej koncert poslechnu v tlumený verzi ještě jednou… a doprovázím ho podobně tlumeným vzlykáním, během kterýho se vší silou koušu do hřbetu dlaně, abych ty zvuky, co se ze mě derou…, a tu bolest, co se uvnitř mě převaluje…, dostal aspoň částečně pod kontrolu…

A pak už Marian začne hrát naštěstí něco svýho. Zní to vesele. Rozdováděně. Čímž to mý rozbolavělý babrání se v minulosti bez slitování utne.

Úlevně se pousměju. Jo, díky, Mariane, máš pravdu. Pro dnešek už toho vzpomínání bylo vážně příliš.

***

Když moje úterní dopolední rozehrávání zase přeruší zvuk zvonku, sám pro sebe se uchichtnu: s takovou bych mohl každej všední den krátce po desáté prostě jenom pootevřít hlavní dveře – a ať Patrik kdykoliv vejde dál, ne? Ať si prostě sedne na gauč, poslechne si pár skladeb, a až ho to přestane bavit, tak zase odejde. Beztak se spolu v podstatě vůbec nebavíme a nic jinýho, než abych hrál, ode mě nechce, tak se klidně tomu lehce rozpačitýmu úvodu v předsíni můžeme vyhnout.

No ale to by nebyl on, aby mě opět maličko nevykolejil tím, že tentokrát udělá něco jinak.

Donesl mi zase noty ke třem skladbám, přičemž hned ta první je nečekaně náročná, takže ten můj seznamovací se přednes stojí, slušně řečeno, za starou belu.

„Sorry, to bylo jenom cvičně… Zahraju to znovu, jo?“ otočím se k němu.

Jenom přikývne, načež se po dalších asi dvou minutách zvedne na nohy. Jsem si téměř jistej, že to znamená, že už je zase na odchodu, ať už je ten důvod jakejkoliv – jenže on se nakloní nad stůl, do obou skleniček nalije ze džbánu trochu limonády a pak s tou jednou sklenkou přijde ke mně a bez řečí ji postaví na vrchní desku klavíru.

V duchu si sám pro sebe usyknu, nemám rád, když mi kdokoliv na klavír staví něco, co by se mohlo vylít, no ale Patrika samozřejmě nenapomenu. Zvlášť ne za takový nečekaný a milý gesto!

Který mě ovšem znovu docela vyvede ze soustředění, a tak ani můj druhej pokus o důstojný zvládnutí skladby nedopadne nic moc.

„Ehm, asi si to budu muset trochu víc natrénovat,“ přiznám s úsměvem, načež ty noty radši sundám z pultíku a rozložím si na něm další.

„To neřeš,“ řekne Patrik potichu. „Mamce to taky moc nešlo.“

Se zájmem se na něj podívám, čekám, jestli bude nějak pokračovat, a když se k ničemu nemá, zauvažuju, jestli ho nemám nějakou vhodně zvolenou otázkou k tomu pokračování pobídnout, ale nakonec od toho záměru upustím: podle toho, co jsem zatím vypozoroval, je na něj už i těchto pár slov hodně! Kdyby chtěl být sdílnější, byl by; na nějaký mý vyptávání určitě není zvědavej.

Radši se pustím do hraní – Earth Song od Michaela Jacksona samozřejmě znám, sice v lehce odlišné verzi, ale to neva. Vzhledem k tomu, že Michael je celkově můj oblíbenej protagonista, tak po závěrečným taktu přejdu plynule k jiné jeho písničce, po prvním refrénu přeskočím k další – a nakonec z toho vznikne taková příjemná medley…

Nechám se tím dost unýst, na chvíli úplně zapomenu, že tu nejsem sám – a že to nehraju primárně pro sebe. Jakmile mi to dojde, otevřu oči, abych zjistil, jak se na tuhle mou nikým neobjednanou exhibici Patrik tváří – a nabodnu se na jeho upřenej pohled… Chvilku mu ho oplácím, ale nějak podezřele mě z toho začnou šimrat dlaně, což je něco, co žádnej klavírista nemůže potřebovat, a tak očima zase radši uhnu.

Zvednu je k němu, až když periferním viděním zaregistruju, že se zase zvedá z gauče. A než se ke mně stihne otočit zády, zazdá se mi, že zahlídnu, jak se mu na tváři zatřpytila slza…

Aniž bych přestal hrát, vyprovodím ho z obýváku zamyšleným pohledem.

***

Další den jsem při svým dopoledním běhu čtvrtí zvláštně roztěkanej. Na jednu stranu se těším, až doběhnu poslední kilometr – a budu moct zase zajít za Marianem, jenže na druhou stranu se mi za ním nějak nechce… Nebo teda kecám, mně se chce! Jenom je mi to vážně… čím dál hloupější.

Včera po návratu od něj se mi v soukromí mýho pokoje zase povedlo mý tělo skrz slzy trochu odvodnit a uvědomuju si čím dál víc, že přesně o tomhle mluvil můj psychiatr, když mě pořád nabádal, ať se tomu nebráním a to svoje zoufalství, bolest a lítost ze sebe konečně pustím ven… Jenže to je právě ono! Ten doktor za to je placenej, je to jeho práce, aby mi a mně podobným pomáhal. Kdežto Marian? Denně si za ním docházím na ty svý individuální terapie, aniž by měl tušení, že ho takhle zneužívám – a nejenom že se tváří, že mu to mý obtěžování vůbec nevadí, ale ještě mi chystá pití, bože… Už chybí jenom krabice papírových kapesníčků, fakt že jo!

V průběhu svýho dnešního sportovního výkonu tak v mysli těkám mezi dvěma variantama – jít za ním zase, nebo se na to vykašlat a dát mu pohov, když mě při návratu domů napadne takový… hmm, kompromisní řešení. Míjím totiž zrovna jednu sámošku, a tak rovnou vběhnu dovnitř… a chvilku se tam procházím mezi regálama a znejistěle se drbu ve vlasech. Co z tohohle asi tak Marianovi chutná? Je na sladký, nebo spíš není…? Že bych mu prostě donesl něco dobrýho jakože na oplátku… Aby viděl, že si toho času, kterej mi každej den věnuje, považuju… a že to prostě neberu z jeho strany jako úplnou samozřejmost.

Nakonec mě při pohledu na vysoký mražáky napadne spásný řešení: zmrzlina přijde v takovým vedru, jaký je na několik následujících dní předpovězený, vhod asi každýmu, i kdyby třeba zrovna mlsání moc neholdoval, ne? Vyberu tedy kyblík s vanilkovo-čokoládovou klasikou, a kdyby se Marian náhodou zatvářil, že jsem tu příchuť netrefil, tak se sem holt zítra stavím pro nějakej ovocnej kelímek.

Marian se nakonec zatváří typicky překvapeně, nebo teda aspoň v mý společnosti se tak tváří dost často. „Jé, to je jako pro mě?“ vykulí na mě oči.

„Jo, no,“ pousměju se tý otázce, protože pro koho asi tak jinýho by to bylo, hned ale zase zvážním: „Teda pokud něco takovýho jíš! Jestli ne, tak to můžu zítra za něco vyměnit…“

„Jasně že jím, ale to jsi nemusel, vážně,“ malinko zrozpačití, ale hned to přebije potěšeným pousmáním, zatímco na mě kouká, jak si zouvám pantofle. „Tak já nám rovnou nandám, hm?“ nabídne.

„Klidně si dej,“ pokrčím rameny, „ale já chuť nemám…“

„Aha, tak… tak já to v tom případě schovám na jindy,“ odběhne do kuchyně, a když se vrátí, najde mě už tradičně sedět na gauči. „No a co jsi mi donesl kromě zmrzky?“ prohodí s úsměvem, když kolem mě prochází, a převezme si z mý natažený ruky kupičku papírů.

Spíš co jsem donesl sobě, poopravím ho v duchu, nahlas ale neřeknu nic, nějak mě nenapadá, co… Možná by ze mě mohlo vypadnout aspoň obyčejný díky, ale tak na druhou stranu, to slovo bylo obsažený už v tom nanuku, když se to vezme kolem a kolem. Přijde mi prostě, že jakmile v Marianově přítomnosti vyčerpám určitej limit slov, tak se ve mně spustí nějaká záklopka… a nejsem schopnej s ním komunikovat víc… Ono to ale posledních několik měsíců platí tak nějak pro všechny lidi v mým okolí. Akorát že s Marianem je ten limit hodně nízkej. Hm, no, asi hlavně proto, že se vůbec neznáme… a že si před ním prostě připadám jedním slovem jako podivín. Tak je mi příjemnější tu mou podivínskost moc nepřiživovat ještě nějakýma dalšíma kecama.

Marianovo klavírní umění mě naštěstí od těchto úvah hodně rychle vysvobodí – a jako už tradičně, převede mě do doby a do míst, kde mi bývalo hezky. Do míst a do doby, kdy byl ten můj denní limit vykecaných slov hodně, hodně vysokej…

Teprve když se to příjemný vzpomínání zase plynule přetaví do nepříjemnýho, protože mě nepříjemně horký slzy začnou nepříjemně pálit za víčky, zvednu se z gauče… A jsem rozhodnutej přidat dneska jedno slovo nad limit a nechat prostorem zaznít jedno obyčejný, tichý čau.

Jenže když užuž otvírám pusu, tak Marian přestane hrát, upřeně se na mě zadívá a zkusí mě zadržet: „Počkej, nemusíš nikam chodit…“

„Musím,“ nahradím jedno nadlimitní slovo jiným a přihodím i něco jako omluvnej úsměv.

„Nemusíš, vážně! Jestli potřebuješ…,“ začne, ale cítím, že už ho nemůžu dýl poslouchat, protože ty pitomý slzy se každou vteřinou proderou na světlo, a tak jenom zavrtím hlavou, rychle se k němu otočím zády… a uteču na místo, kde svědkem tý mý plačtivý dohry nikdo nebude.

***

Po večeři vytáhnu z mrazáku tu zmrzlinu, postavím ji doprostřed stolu, a zatímco se natahuju do skříně pro mističky, zvědavě se zahledím na naše: „Dáte si někdo sladkou tečku?“

„Já ne,“ zvedne se táta od stolu a s výmluvným zaksichtěním si sáhne do ledničky pro vychlazenou plechovku s pivem. „Mám tu něco lepšího…“

„Jasně,“ oplatím mu to zaksichtění. „A ty?“ natočím se k mamce.

„Vanilková s čokoládovou?“ přeslabikuje mamka tenounkou vrstvičkou námrazy rozmazaný písmenka. „No tak jasně, ochutnám! Ani jsem si nevšimla, že ti píšu na nákupní seznamy takovýhle dobroty,“ mrkne na mě.

„Dneska mi to donesl jeden… kámoš,“ uvedu to na pravou míru, i když teda s tím kámošem to úplně pravá míra není. Ale přijde mi zbytečný zabíhat do podrobností, naopak – rozhodnu se využít mamčiny skvělé nálady i toho, že táta se svou orosenou sladkou tečkou odejde do obýváku k televizi, a nějaký podrobnosti zkusím pro změnu vyzvědět sám pro sebe. „Ehm, mami, nevíš něco o těch našich nových sousedech? Jako kdo jsou a odkud jsou… a tak?“ Mamka je totiž takovej ten typ sousedky, která vždycky nějak vyzví všechno, co se kde šustne. Jak sama říká – po drbech se prý nepídí, ale ony si k ní ty informace pokaždý nějak cestu najdou, haha…

„Dvorští?“ chytne se mamka hned a já jenom přikývnu, protože jo, jejich příjmení už jsem si samozřejmě na zvoncích očekoval. „A tys tu nebyl, když jsem říkala, jak…? Jo vlastně to jsi tu nebyl, to jsem vykládala tátovi… No Maruš mi povídala, že ti dva manželé nejsou rodiče toho kluka, co tam s nimi bydlí. Ti se prý připletli teď v zimě do nějaké hromadné havárky kdesi na dálnici… Takže oni jsou, no, stará se o něj… brácha jeho tatínka. Myslím. Nebo ta teta je sestra…? Vidíš, teď jsem se do toho úplně zamotala, ale ještě před týdnem jsem to věděla…“

Mávnu rukou, že je to jedno. Protože je to jedno. Detaily nejsou důležitý. To, co je na tom důležitý, už zaznělo.

Patrik někdy před půl rokem přišel o rodiče. Sakra.

Najednou mi všechno dává větší smysl.

A taky mě najednou nějak přejde chuť na tu zmrzlinu.

***

Když ve čtvrtek zase míjím tu sámošku, úplně cítím, jak mě to táhne dovnitř. No co? Tak za Marianem se chystám, ostatně včera mi dokonce řekl, ať zůstanu, ne ať už se nikdy nevracím – čili za dalších patnáct minut psychoterapie bych mu měl zase něco přinýst, ne? Zvlášť když by se při přebírání zase tak roztomile usmál… Nakonec to ale nechám být, napadne mě totiž, že by mu třeba nemuselo být příjemný, kdybych mu něco nosil pořád. Ještě by si nakonec mohl myslet, že ho zkouším sbalit – a fakt bych nerad, aby se mi kvůli nepochopení celý situace začal vyhýbat.

To jediný, co teda Marianovi donesu, jsou další noty – tentokrát vezmu originální sešit s hudbou z Avatara, což byl mamčin nejoblíbenější film, a pak několik samostatných papírů s písničkama od U2, což byla pro změnu tátova nejoblíbenější skupina.

„Něco si z toho vyber,“ dodám pro jistotu, aby si náhodou nemyslel, že očekávám dvouhodinovej koncert.

„Jasně,“ usměje se, načež se zatváří, jako kdyby chtěl dodat ještě něco, nebo se možná na něco zeptat, ale nakonec to zjevně v duchu odmávne, protože si bez dalších řečí sedne za klavír.

Z těch skladeb ze sešitu si nakonec vybere dvě – nejdřív takovou táhlou a tklivou a z ní pak přejde na naléhavou, bojovnou. Musím se usmívat, protože když zavřu oči, promítají se mi na víčka úplně přesně ty scény, který tahle hudba v tom filmu podkresluje… O to víc mě pak uhodí do uší, když Marian jako třetí melodii začne hrát něco, co si s žádným konkrétním úryvkem z Avatara nedokážu spojit.

Zmateně se na něj zahledím: „Tohle… tam je taky?“

„Ne,“ usměje se, „ale je to od stejnýho autora… Vadí?“

„Jasně že ne,“ oplatím mu ten úsměv – a v duchu zaobdivuju, jak neskutečnej má přehled, co se hudby týče! Já ani nevím, kdo tu hudbu k filmu složil, a on nejenom že to ví, ale rovnou si i vzpomene, co zkomponoval dalšího, a zpaměti mi to naservíruje!

„Čistá duše,“ hlesne potichu, asi aby ten svůj dokonalej přednes moc nerušil. „Krásnej film, znáš?“

„Ne,“ zavrtím hlavou. Ovšem jestli je ten film tak krásnej, jako je ta hudba, tak musí stát za to…

Co by na to asi říkala mamka? Tohle jsem ji nikdy hrát neslyšel, takže možná ten film taky neznala… Představím si, jaký by to bylo – kdyby byla naživu, a zároveň bych se znal s Marianem. On by mi takhle čas od času doporučil nějakou novou, nádhernou skladbu, a já bych s tím pak přišel za mámou, že mám pro ni něco, co se jí pravděpodobně bude líbit… No, i když kdyby byla ještě naživu a já bych zároveň znal Mariana, tak by se téměř stoprocentně znali i oni dva. To by si totiž máma nenechala ujít – určitě by chtěla poznat mýho kámoše, kterej hraje na klavír tak dobře jako ona. Takže ve výsledku by si ty nový skladby navzájem doporučovali oni dva. A já bych seděl někde vedle nich a jenom bych je s úsměvem pozoroval a poslouchal…

Rychle si dlaní otřu několik zrádných slz a bleskovým mrknutím na Mariana překontroluju, jestli si ničeho nevšiml. Naštěstí to vypadá, že ne, protože se zrovna natahuje pro ty písničky od U2… Schválně, kterou si vybere? Táta měl nejradši…

Jo, přesně tuhle.

I still haven´t found, what I´m looking for. Ještě pořád jsem nenašel to, co hledám. Táta měl moc hezkej hlas, takovej hlubokej, příjemnej na poslech, no a jakkoliv si z většiny písniček uměl udělat srandu a vyžíval se v tom, jak v nich komolil slova, tak u týhle je nekomolil nikdy. Asi pro něj taky měla nějakej zvláštní význam.

A já už se můžu jenom domýšlet jakej.

Zase si honem přejedu hřbetem dlaně po tvářích… A když zvednu oči k Marianovi, napojím se na jeho upřenej pohled. Kruci… Ale netváří se nějak překvapeně, zvědavě nebo třeba dokonce pohrdavě, ne, prostě mě jenom zvážněle pozoruje, jako kdyby mě tou svou soustředěnou pozorností chtěl… nějak podržet…

Ještě chviličku z těch jeho očí němě čerpám, než už to přestane být únosný… a já radši sklopím hlavu. Zauvažuju, že je zase nejvyšší čas se zdejchnout, jenže Marian, aniž by přestal už poněkolikátý opakovat refrén, z ničeho nic tiše prohodí: „Tys taky ještě nenašel to, co hledáš, že?“

Tím mě donutí se na něj znovu podívat. „A co hledám…?“ zeptám se podobně potichu.

„Klid,“ odpoví Marian už skoro šeptem.

Přesto se to ke mně nejenom donese, ale mocně to uvnitř mě zarezonuje…

A ta neuvěřitelně silná pravdivost toho jednoho jedinýho slova mě rozebere na kousíčky.

Bezděky se zvednu z gauče, ne ovšem proto, abych odešel – ale proto, abych se mohl sesunout na koberec, obejmout si kolena, schoulit se tak nějak sám do sebe… a pořádně, pořádně se vybrečet… Doteď jsem neměl ani tucha, co všechno se ve mně za ty měsíce nastřádalo a jak hluboko jsem to v sobě měl zaražený – a teď to jde najednou všechno ven. Všechna ta bolest a lítost, ale taky ty pocity viny a sebenenávisti a ten zmatenej, vyčkávavej neklid, pocit jakýhosi divnýho neuzavření… prostě všechno.

Marian ještě chvíli hraje, jako kdyby tušil, že tu hudbu k tomu potřebuju jako podporu, že ta hudba mi to pomáhá vyplavit ven, ale nakonec přece jenom přestane… a zavnímám, jak vstává od klavíru. Jsem si téměř jistej, že teď prostě odejde z místnosti a ještě za sebou zavře dveře, aby mě při týhle mý slabý chvilce nechal samotnýho a svou přítomností mě nerušil a nerozptyloval… Jenže on se najednou octne přímo u mě, nejdřív mě párkrát pohladí po zádech… a pak si mě prostě přitáhne do náruče. A já se nad tím vlastně ani nepozastavuju, v tuhle chvíli ne… V tuhle chvíli je pro mě důležitý jenom to, že tu Marian je – a že mě tu samotnýho přece jenom nenechal, protože mám dojem, že jsem byl na tohle všechno sám už strašně, strašně dlouho. A že už bych to asi o moc dýl nesnesl.

Marian je pro mě sice v podstatě úplně cizí, ale přitom díky všem těm odehraným skladbám, který mě přenášely domů, mám dojem, že ho dobře, téměř důvěrně znám… A očividně je to ideální kombinace pro to, abych dostal najednou téměř neovladatelnou chuť mu všechno vyklopit. Všechno, úplně všechno, i to, co jsem zatím neřekl nikomu. Nikomu, dokonce ani sám sobě jsem to nepřiznal, radši jsem zkoušel předstírat, že se to celý nestalo… Že se to takhle nestalo…

A tak mu bez jakýhokoliv pobízení začnu vyprávět o našich, o tom, jak zbožňovali klavír a hudbu… A o tom, jak jsme v sobotu měli jet všichni na koncert, jenže já byl v pátek s klukama pařit, protože Jirka, náš nejmladší kámoš, konečně slavil osmnáct… A dost jsme to přehnali, takže v sobotu mi bylo nejenom hrozně špatně od žaludku, ale celkově prostě děsně mizerně, zatímco naši byli rozjásaní a natěšení na ten koncert. Mně se v tom mým stavu nikam nechtělo a dával jsem to dost oprskle najevo, no a zatímco jindy by mě mamka asi přemlouvala, a co víc – já bych se byl nakonec nechal, tak tentokrát toho táta měl už dost a řekl, že když jet nechci, tak moje škoda. A ten můj lístek během deseti minut přes net prodal.

Mně se sice vlastně docela ulevilo, protože ta představa, jak trávím několik hodin v autě, pak v sále plným hlasitý hudby a pak znovu v autě, mě už dopředu dost drtila… Jenže to jsem jim nemohl přiznat, naopak, ještě jsem si hrál na uraženýho kvůli tomu, jak rychle se mě zbavili a že jsou dál natěšení i beze mě… A tak když mi pak volali kus před Brnem, mamka se zajímala, jestli už je mi líp, a táta mě pro změnu napomínal, ať mě ani nenapadne využít prázdnýho bytu a uspořádat tam nějakou další párty, tak jsem na ně byl docela ostrej a drzej. A jelikož mě měli přes handsfree, tak to poslední, co ode mě oba slyšeli, byl můj protivnej hlas a podrážděnej tón… Od tý doby jsem se jim v duchu už mockrát omluvil, mockrát, ale stejně jako kdybych kdesi uvnitř sebe čekal na příležitost, až se jim budu moct omluvit i nahlas, z očí do očí.

Na příležitost, která samozřejmě už nikdy nepřijde.

Marian celou dobu nic neříká, prostě mě jenom poslouchá, drží mě, a dokonce si všimnu, že i jemu občas kapou z tváří slzy… A i když to asi bude znít hrozně sobecky, tak mně to v tuhle chvíli opravdu pomáhá – to, že se mnou všechno tohle doopravdy sdílí. Protože to je hlavní důvod, proč jsem si nikdy neuměl představit, že bych ze sebe tohle všechno vypustil před tím psychiatrem – zatímco já bych se tam kroutil bolestí, tak on by mě jenom zkoumavě, chladně pozoroval zpoza svých brýlí, aniž by s ním cokoliv z toho, co mě uvnitř tak drtí, nějak hnulo. A navíc, až by vypršel stanovenej čas, jemným poklepáním na rameno by mě poslal domů. Kdežto Marian mě ještě nikdy domů neposlal, vždycky mě nechal, ať si odejdu sám podle sebe, a vím, že ani dneska mě vyhazovat nebude…

No a když se mi teda nechtělo svěřovat se v ordinaci, tak proč jsem si někdy nezalezl pod peřinu a neprobral se vším tímhle sám…? Na to je taky snadná odpověď: sám jsem k tomuhle všemu nenašel odvahu. Nenašel jsem odvahu se sám tou svou bolestí a lítostí prohrabat. Nenašel jsem odvahu sám si některý věci přiznat, nenašel jsem odvahu se s některýma věcma smířit. Kdežto před Marianem mi to najednou jde úplně samo. Právě proto, že je úplně cizí… a přitom mám dojem, že ho tak dobře znám…

„Neboj, oni vaši určitě věděli, že je ti prostě jenom blbě… a že to svý vrčení tak nemyslíš,“ špitne Marian a je to první a zároveň jedinej jeho komentář k tomu všemu, co se právě doslechl. Jenom přikývnu, lačně přikývnu… a nechám tohle jeho přesvědčení, ať mě celýho přikryje… a naplní.

A pak už neříkáme nikdo nic, prostě spolu jenom jsme.

***

I když se to zezačátku zdá skoro nemožný, tak po čase nám ty slzy přece jenom doschnou. Hlavně teda Patrikovi… Ještě ho chvíli hladím po zádech, a když dostanu dojem, že místo toho potřebuje spíš něco jinýho, opatrně se od něj odtáhnu – a zaběhnu do ložnice pro balíček papírových kapesníčků. Pak si znovu sednu na paty vedle něj, zamávám mu s tím balíčkem před očima – a povzbudivě se na něj usměju: máš to za sebou. Potřebovalo to ven.

On mi ten úsměv oplatí a je to zatím ten nejširší úsměv, jakej jsem u něj kdy viděl! Oči se mu pořád ještě lesknou všema těma vybrečenýma slzama, ale zároveň se v nich třpytí, no… určitě úleva… a taky jedno obrovský děkuju. A vím, že se to poděkování nevztahuje jenom k těm přineseným kapesníkům. Vím to, nemusí to říkat nahlas, nepotřebuju to. Ostatně, je mi jasný, že už se k tomu všemu, co se právě stalo, nechce vracet. A že dost možná přemýšlí, jak odsud odejít, aby to ale zároveň nebylo trapný…

„Já, no… budu muset jít,“ vypadne z něj přesně podle mýho očekávání. „Musím se dát trochu dokupy, teta má zrovna dneska směnu jenom do dvanácti, každou chvíli přijde domů…“

„No,“ s úsměvem oskenuju jeho napuchlý oči a od pláče flekatou tvář, „jestli nechceš, aby něco poznala, tak tu ještě aspoň půl hodinky zůstaň. Nebo klidně i dýl. Mně to nevadí.“

Znejistěle se ošije: „Ale… to je blbý… Určitě už máš hlad a chceš se naobědvat, nebudu ti tu překážet…“

„Proč překážet?“ pokrčím rameny. „Můžeš si dát se mnou. V troubě je pekáč plnej francouzských brambor, mňam! Teda už není úplně plnej, protože jsem to nevydržel a dal jsem si trochu i k snídani, haha, ale i tak je tam toho hafo… Jestli máš chuť, tak já je akorát přihřeju,“ začnu se iniciativně zvedat na nohy.

Nerozhodně si rukou vjede do vlasů: „No dal bych si, ale…“

Okamžitě ho přeruším: „Dal by sis, tečka. To ale si schovej na jindy.“

„A tak,“ zjevně ještě pořád není přesvědčenej, „nemám skočit do obchodu třeba aspoň… pro kyselý okurky? Nebo pro další zmrzlinu?“

„Prosím tě,“ zarazím pobaveně ty jeho návrhy, „skoč se tak akorát podívat do koupelny do zrcadla – a myslím, že si cestu do obchodu rychle rozmyslíš… Okurky i zmrzlinu máme. A neboj, je toho všeho tolik, že zbyde i na večeři pro naše, takže to fakt vůbec neřeš, jo?“

„Okej teda,“ konečně se uvolněně usměje, načež se vyhrabe na nohy a nechá se odnavigovat do té koupelny, zatímco já zamířím do kuchyně, zapnu troubu a zároveň nám začnu prostírat.

Když po pár minutách Patrik dojde za mnou, má ruce vražený v kapsách a zčásti váhavě, zčásti zvědavě se rozhlíží kolem sebe. Na židli si sedne, teprve když vylovím pekáč z trouby a opatrně ho postavím na dřevěnou podložku doprostřed stolu.

„Naber si,“ kývnu hlavou k té dobrotě, „a jak říká mamka – neupejpej se. Nebo jak říká babička – jestli si nabereš málo, tak ti stejně ještě přidám, chacha…“

Jenom pobaveně zavrtí hlavou s tím, že všechny babičky jsou zjevně ze stejnýho těsta, pak počká, až si naberu taky, popřejeme si dobrou chuť… A pak hodí do placu dotaz: „Tak teď zase chvilku povídej ty – jak ses dostal ke klavíru? Studuješ na konzervě?“

Usměju se, potěšenej tím, že ho to zajímá – a dám se do vyprávění prokládanýho jeho doplňujícíma otázkama… a samozřejmě naším dvojitým mlaskáním.

Jo a jen tak pro úplnost, našim k večeři nakonec skoro nic nezbylo. No co, no, nemá mamka vařit tak božský jídla.

***

Po tom čtvrtečním půldni stráveným s Marianem se až do večera cítím vyloženě… znovuzrozeně. Nedokážu to o moc líp popsat. Mám prostě najednou plno energie a elánu a uvnitř sebe cítím takový zvláštní smíření… a vyklidnění… Jsem trochu zvědavej, jestli po probuzení do dalšího dne se to neztratí a nevrátím se zpátky do svý nenálady a netečnosti, ale ne, i celej pátek se mě ty dobrý pocity drží. Je mi dokonce tak skvěle, že se rozhodnu dát Marianovi od svý každodenní jistě už otravný přítomnosti oraz, místo toho si svůj dopolední běžeckej okruh o pár kilásků protáhnu, no a odpoledne napíšu pár klukům ze třídy, jestli něco nepodnikneme. Teta má z toho oči navrch hlavy, když se s ní jdu pak v podvečer rozloučit s tím, že jdeme s klukama ven – a ať na mě nečeká!

Víkend si s pátkem, co se mý nálady týče, v ničem nezadá… A tak to jediný, co mi v neděli večer začne strašit v hlavě, jsou mý aktuální přemýšlecí snahy, který se točí pořád kolem toho samýho: jak mám sakra Marianovi za tohle všechno dostatečně poděkovat? Udělal toho pro mě tolik, tolik, že i kdybych pro něj vykoupil celou sámošku, nebude to dost! A navíc, no… nechtěl bych to odbýt jenom tím, že mu něco dám. Že mu něco předám mezi dveřma… a pak už se neuvidíme, pokud se náhodou zrovna nepotkáme před výtahem. Hmmm…

Přemýšlím o tom i při svým pondělním běhu – a tentokrát si ho naopak o trošičku zkrátím. Protože prostě… táhne mě to za Marianem, po tý třídenní pauze už mi chybí ty jeho srdečný úsměvy a ten jeho veselej hlas… A sice jsem pořád ještě nevymyslel, jak konkrétně mu poděkovat, ale nakonec ty úvahy pustím z hlavy. No co, to bych taky mohl uvažovat celý prázdniny – a výsledek beztak veškerej žádnej, že jo!

Tentokrát na jejich zvonek zazvoním rovnou, sprcha počká. Chci prostě zjistit, jestli je Marian vůbec doma… a jaký má plány… a tak…

„No ne, čau, tys přišel? Myslel jsem, že…,“ zahlaholí, sotva vykoukne ze dveří, ale pak mírně zaraženě přejede očima ty moje sportovní, lehce propocený hadry. „Myslel jsem, že už… No, jdeš dál?“ zmateně ke mně zvedne oči a otevře dveře dokořán.

„Ahoj,“ rozzářeně se na něj usměju, šťastnej, že ho zase vidím. „Popravdě nejdu, myslím, že si teď potřebuju dát od klavíru trochu pohov…“

Ale od tebe ne.

***

„Aha, jasně, to chápu,“ zkusím se na něj usmát tak, aby nepoznal, jak mě to zamrzelo. Přitom jsem samozřejmě přesně takovej vývoj událostí čekal – po tom, co všechno o sobě ve čtvrtek vyklopil… a když pak v pátek vůbec nepřišel… Došlo mi, že svou roli v tomhle jeho příběhu už jsem zjevně odehrál. A to doslova.

Zvědavě se na něj zahledím, pohledem ho vybízím, aby pokračoval – z nějakýho důvodu sem přece jenom ještě přišel. Pravděpodobně mi chce poděkovat, což je samozřejmě milý, ale pořád platí, že já to od něj nahlas slyšet nepotřebuju… Ostatně, ono to z něj stejně září na kilometry daleko! Je úžasný vidět ho se takhle uvolněně, odlehčeně usmívat. A to je pro mě dostatečný poděkování, přičemž zároveň si vážím toho, že jsem tomu mohl napomoct. I když to znamená, že ode dneška se Patrik bude takhle široce usmívat na jiný lidi, protože mý služby už očividně nejsou potřeba.

„No, ale napadlo mě,“ vytasí se Patrik konečně s důvodem svýho příchodu, „co takhle místo u klavíru strávit letní den někde jinde? Venku je typickej prázdninovej pařák – a ty seš zavřenej doma… Co jít třeba, nevím, někam k vodě? Můžu nás odvízt k přehradě, teta mi tu nechala k dispozici auto…“

Překvapenej a zároveň potěšenej tím, co mi navrhuje, a vlastně ještě víc tím, že mi vůbec něco navrhuje, na něj vykulím oči: „To, no… Jasně, můžeme podniknout něco jinýho, jenom… Musí to být zrovna k vodě?“

„Proč,“ pobaveně se na mě zazubí, „neumíš plavat?“

„Ale umím, jenom,“ zacukají mi koutky a očima nenápadně přejedu jeho vysportovanou postavu, „není fér po mně chtít, ať se svlíknu do plavek.“

Ne před tebou.

„Ty seš mamlas!“ rozesměje se… a mně dojde, že je to vlastě poprvý, co ho slyším se takhle rozveseleně chlámat… Nedopřeje mi to ale moc dlouho, protože hned vzápětí se ke mně skloní a spiklenecky ztiší hlas: „Ale klídek, znám pár míst, kde budeme dobře zastrčení – nikdo tě tam okukovat nebude!“

Poznámku, že zrovna o ostatní lidi mi vůbec nejde, samozřejmě spolknu, a místo toho se na něj zakřením. „No tak jo a chceš jet hned?“

Pokrčí rameny: „Jo, proč ne? Beztak ti ještě dlužím oběd. Jestli seš celkově na brambory a nemusej to být jenom ty zapečený, tak vím o jedný bramborákový hospodě, je to v podstatě po cestě…“

„Kruci,“ začnou se mi sbíhat sliny, „to zní skvěle! Akorát že s plným břichem se mi už tuplem bude blbě plavat!“

„Neboj, není tam moc vody – kdybys šel ke dnu, tak tě tam najdu,“ baví se. „Takže za deset minut tady? Za patnáct?“

„Klidně za deset,“ nevidím důvod, proč ten příslib příjemně strávenýho času oddalovat.

„Fajn, dám si jenom rychlou sprchu a hned jsem tady,“ usměje se ještě, pravačkou naznačí mávnutí – a pak vycouvá k jejich bytu.

***

„Brouku,“ jemně odhrnu Marianovi vlasy z čela, „budeš mít opálenou jenom půlku obličeje. Nebo rovnou spálenou.“

„Hmmm…?“ protáhne vrnivě a sotva znatelně se zavrtí, dál ale zůstane ve stejný poloze, v jaký pospává už minimálně půl hodiny: já ležím na dece na zádech – a on leží na mně, pravou tváří přitisknutej k mýmu hrudníku…

„Se aspoň otoč,“ poradím mu pobaveně.

„Uhmmm…,“ vydá ze sebe další rozkošnicky rozespalej zvuk, ale jinak se ani nehne.

Ještě chvilku mu po tý horký tváři hladivě přejíždím hřbetem dlaně, abych ho trochu probral, ale pak to se smířeným povzdychnutím vzdám a nechám ho ještě chvíli být. Vím, že to tak po obědě v kombinaci s tím horkým počasím mívá, že prostě potřebuje zhruba na padesát minut vytuhnout… A mně to nijak nevadí, naopak, v týhle pozici, kdy se ke mně tak mazlivě, důvěřivě tulí, je mi neskutečně příjemně. Klidně bych tu s ním takhle ležel až do skončení světa.

A vlastně doteď tak úplně nechápu, jak je možný, že jsme se takhle našli… Že se z cizího souseda, kterej mě rozčílil svým hlasitým muzicírováním, stal nejdřív můj nejlepší kámoš… A po dalších dvou týdnech můj přítel. I když já teda dávám před přítelem přednost oslovení brouk. Nebo brouček. To podle toho, kde zrovna jsme… a jak moc přítulnej a hravej případně je…

Přesně podle mýho očekávání – a podle nějakých svých vnitřních stopek – se Marian za nějakých patnáct, dvacet minut začne ošívat… a vrtět… A pak si o můj hrudník opře bradu a s roztomile uvolněným výrazem ve tváři se na mě usměje.

„Vyspinkanej?“ dobírám si ho.

„Do růžova,“ přisvědčí.

„No, spíš do ruda,“ přejedu mu bříškem palce po tý rozpálený tváři. „Takže co, jdem si zaplavat?“

„Zase? Ty bys taky pořád jenom plaval!“

„Proto se tomu říká chodit k vodě,“ poučím ho s úsměvem. „Kdybych chtěl místo toho bruslit, vezmu tě jinam…“

„No dobře, tak já se opravím: ty bys taky pořád jenom sportoval!“

„A ty copak ne?“ laškovně se na něj zašklebím. „Sex je taky sport!“

„Najednou! A když jsem tě na to před pár dny upozorňoval, tak ses jenom smál!“

„Zvykej si,“ škádlivě ho cvrnknu do nosu. „Argumenty jsou od toho, aby se upravovaly a používaly tak, jak se to mně hodí.“ A že se v tomhle svým argumentačním umu extra vyžívám! Jó, kde jsou ty časy, kdy jsem byl schopnej před Marianem vypustit sotva pár souvislých vět… Teď už vůči němu žádný zábrany nemám. Marian ve mně všechny ty limity… a stavidla… jednou provždy prolomil…

„Jo, zvykám si,“ naoko nespokojeně nakrčí čelo, ale dlouho mu tahle jeho rádoby nabručená póza nevydrží, zvlášť když ho pevně chytnu v pase a povytáhnu si ho po svým těle výš, tak, abych dosáhl svými rty na ty jeho.

„Hmmm,“ spokojeně se zapře o lokty vedle mý hlavy, „to se mi líbí…“

„Já vím,“ vydechnu mu do pusy, pak si ho jedním prudkým pohybem přetočím pod sebe – a tentokrát jsem to já, kdo se nad ním zapře o lokty… a kdo se k němu skloní… a ukradne si z jeho rtů další pusu.

Ale jenom jednu.

„Pokračuj…,“ zamrmlá roztouženě.

„Budu – ale nejdřív se pojď trochu osvěžit,“ lákám ho do tý vody. „Jestli večer přijdou ty bouřky a po nich to slibovaný ochlazení, tak už se sem do konce prázdnin možná nedostaneme…“

„Neboj, během těch dvou týdnů se to léto vrátí ještě stokrát,“ oponuje mi, ale nechá mě, ať ho za ruku vytáhnu do sedu.

„No uvidíme! Ale mezitím bys mi zase mohl něco zahrát. Zítra. U vás.“ Od toho mýho plačtivýho výbuchu před měsícem jsem u něj doma totiž ještě nebyl…

„Fakt?“ se zájmem se ke mně natočí. „Takže už neplatí, že chceš mít od mýho hraní pokoj?“

„Říkal jsem pár dnů, ne napořád! Nebo pokud jsem to neřekl takhle doslova, tak jsem to tak myslel! Moc rád si tě zase poslechnu. A taky si chci poslechnout něco, co baví hrát tebe, a ne jenom ty skladby, ke kterým jsem ti nosil noty já…“

Už dopředu se potěšeně a natěšeně usměje. „No tak jo! Hmm, třeba bych ti mohl i něco složit…,“ zamyslí se.

„Nějakou etudu, jo?“

„To ne,“ pobaví ho to, „spíš… sonátu…“

„Jo tak sonátu! Tak to jo, to bude hezký…“ A s tím se na něj natisknu, abych mu mohl dát další pusu… A při tý příležitosti ho pomalu, opatrně položím na záda… a dál ho líbám… a hladím…

„Hej, a nechtěl jsi jít náhodou plavat?“ zkouší mě od sebe odstrkávat.

„To počká,“ ujistím ho. „Teď ti totiž chci sehrát taky jednu sonátu, brouku…“

A pak už se věnuju umění, ve kterým, řekl bych, dost vynikám. Aby taky ne! Marianovo tělo je totiž ten nejzajímavější, nejpoddajnější a nejvíc sexy nástroj na světě.

***

Bože… A to mi Patrik tvrdil, že na žádnej nástroj nehraje, protože má nešikovný prsty.

No… aaach… Jeho prsty jsou všechno, jenom ne nešikovný!

Mimochodem, on je celej šikovnej. Ve všem, co dělá.

A skvělej. A jedinečnej.

A můj.

Jak že to mamka říkává o tom našem pověstným štěstí na sousedy…? No tak vypadá to, že to vážně platí!

Protože já jsem díky Patrikovi momentálně nejšťastnější na světě.