• Max Remotus
Stylromantika
Datum publikace27. 6. 2024
Počet zobrazení2500×
Hodnocení4.86
Počet komentářů6

Léta padesátá – 1953

 

„Pane doktore, prosíme pěkně, pomozte nám, Máňa rodí.“

Dvě dívky v modrých pláštích stály ve dveřích.

„Hned, jenom se obleču.“ Vysoký mladík v pyžamu vystrčil noční návštěvnice ze dveří a spěšně se oblékal. Plášť a kufřík. Snad má všechno. Vyběhli z poschoďového baráku, který sloužil jako ubytovna státního statku. Prošli bránou a směřovali ke stájím.

Ženské jsou někdy nezodpovědné, dělají až do konce a pak je porod zastihne v práci. Snad nebudou žádné komplikace. Zítra má teprve nastoupit ve městečku. Ještě ani neviděl svou ordinaci. No co se dá dělat. Prošli kusem stájí, kde byli koně. Jedna z dívek otevřela hrazení. Na slámě ležela kobyla a bylo zřejmé, že rodí. Pod obvázaným ocasem bylo vidět jednu nožku.

„To jako tady? To je Máňa? Nejsem veterinář. Toho musíte zavolat.“

„Jenže ten přijde kdoví kdy. Špatně chodí, auto mu nejezdí a chlapi jeli pro hnojiva a někde nasávají. Prý to bude až příští týden, tvrdili. Tak jsme šly za vámi. Doktor jako doktor.“

Kdysi byl u koňského porodu, ale to je tak deset let. Ještě za války. Musí zjistit, kde je druhá nožka a hlavička. Podíval se smutně na svůj nový plášť. V lavoru s horkou vodou si umyl ruce, vyhrnul rukávy až nad loket a namydlil si je svým dezinfekčním mýdlem. Pod kolena mu podaly pytel. Hlavička není zvrácená, uvolnil nožku a najednou celé hříbě vyjelo ven. Při tom ho oblila plodová voda a v ní našedlý plochý chuchvalec.

„Toho se nebojte, doktore,“ říkal někdo se smíchem. „Je to jen hippomanes. Taky hroši, hříběcí chléb a dříve se z něj dělal nápoj lásky. Vidím, že budu bez práce. Richard Stupka, zatím ještě veterinář.“

Mladík si otíral ruku do pláště. Ten byl ovšem mnohem špinavější.

„Pavel Zeman, od zítřka snad místní obvoďák.“

„Zvládl jste to skvěle. Holky vás opucují, já to dodělám a dáme kus řeči.“

„Plášť si vezmu hned. Ostatní, až se převlečete, dejte před dveře na židli, my vám to vypereme, moc dík.“

„Běžte, kolego, stavím se za vámi, tady žádné komplikace už nebudou.“

Mladík prošel zpět k baráku. Pozůstatek z války. Ale i tak bylo všude ještě hodně domů dřevěných. Některé staré roubenky, další hrázděné. Víc jak polovinu před válkou obývali Němci. Šel se pořádně umýt a převléct. U umyvadla bylo zavěšené staré zrcadlo. Boky se zezadu oloupaly a tvořily kostrbatý tmavý lem. Prohlížel se. Dva roky a čtvrt století. Je to na mladého moc? Přečísl si kaštanové husté vlasy, upravil pěšinku. Bude se muset zítra vykoupat. Koupelna byla pro celé poschodí. Jedna vana, jedna sprcha a dvě umyvadla. Někdo musel zatopit ve velkých lázeňských kamnech. Vana a sprcha byly odděleny jen závěsem. Rozhlédl se po pokoji. Jako levný hotel. Skříň, kovová postel, noční stolek, další malý s vařičem, kamínka, stůl a dvě židle. Vedle skříně měl postavený veliký kufr. Celé jeho bohatství. Když vyšel na chodbu natočit vodu do konvice, přicházel veterinář. Prošedivělý padesátník, pořádný kus chlapa.

„Jestli chcete vařit čaj nebo meltu, přidám se.“

Posadili se u stolu.

„První si připijeme. Máte nějaké sklenice?“ řekl muž a vyndal půllitr rumu.

Mladík měl dvě štamprle zamotané v papíru z kufru.

„Na léta nehleďte, hochu. Ještě nám tu chybí ředitel školy, starosta a farář,“ začal se smát. „Maloměstská inteligence. Pracující inteligence, jak se teď říká. Dnes chybí farář a místo starosty je předseda Národního výboru. Takže Ríša, jo?“

„Pavel, já teprve dnes přijel, nic tu ani nemám, zítra si musím nakoupit.“

„Máme rumajzla, to snad stačí, je to bydlení prozatím, něco ti časem šoupnou. Ale víš, jak to chodí. Slíbit se dá cokoliv. Jen nechápu, co tě sem přivanulo. Nějaký kádrový problém?“

„To ani ne. Škola, vojna, svatba, za rok rozvod a uklidit se všem z očí.“

„Abych řekl pravdu, tady to není zase tak špatný. Máme švagra v Praze a jsou na tom mnohem hůř. Je tam sice kultůra, ale té se nenajíš. Kavárna, jenže sedět tam půl dne u dvoudecky mě nebaví. A teď po měně, stát hodiny ve frontě a čekat, co přivezou, to je pro ženskou stres. Tady sice jen kape, ale pořád. To poznáš sám. Jednou jitrnička, sklenice sádla, kuře, králík, jindy pytlík brambor nebo obilí, na podzim bažant, kačena, kousek divočiny. Pak se přežereš masa jako já a chytíš dnu. A nemůžeš na nohy. Pomoc je snadná, přestat žrát. Ale to nedokážu, tak budu tvým vděčným pacientem.“ Richard se rozesmál.

Dali si čaj a ještě po panáčku.

„Rum vozím s sebou pořád. Poslední záchrana, když se něco posere. No nic, jdu, ať se ještě trochu vyspíš. Na posezení u šnapsu bude dost času.“

Pavel ho vyprovodil. Dole už byly zamčené vchodové dveře. Převlékl se do pyžama s modrými proužky. Musel se smát. Jako vězeňský mundůr a zařízení taky podobné. Ještě vyndal budíček. Nemůže zaspat hned první den. Ani neví, jakou bude mít sestru. Nic, vypnu mozek a budu spát. Ale myšlenky se courají hlavou a lezou i do snů.

Skončila vojna. Nastoupil v nemocnici. Dokonce doma. Sice jen okresní město, ale nemocnice se stále přistavovala a rostla. Lékařů bylo po válce málo. Další část emigrovala po osmačtyřicátém. Stáže, kurzy, atestace, vše probíhalo ve zkrácených termínech. Další vzdělávání při práci. Oba jeho rodiče byli lékaři, stejně tak jejich dobří známí, co měli dceru. Všechno už od jejich mládí směrovalo, že se jednou vezmou. Ale Pavla vzrušovali muži. Bylo mu jasné, jak se jeho zájem bude vyvíjet. Jenže většina takových jako on se navenek oženila. Ti odvážnější si někoho našli, ostatní se zkoušeli se skutečností nějak smířit. Ne všem to vyšlo. To byl i jeho případ. Velká svatba, ale jejich vztah zůstal chladný. Jen kvůli rodičům. V nemocnici se seznámil s ošetřovatelem a všechno procházelo. Pak je sestra přistihla na noční. Začal nechutný skandál, naštěstí i s manželkou se rozhodli pro rozvod bez nějakých vzájemných potíží. On i jeho teď bývalá žena změnili místo. Obojí rodiče se se svými dětmi rozešli ve zlém. Tady byli půl roku bez lékaře. Dvakrát týdně bude jezdit do okresní nemocnice. Úterý a čtvrtek. Tři dny odpoledne sanitkou po návštěvách. Volno bude mít jen v sobotu odpoledne a v neděli. V nemocnici před tím to nebylo lepší.

 

Dům na náměstí, kde má ordinaci, mu ukazovali hned, jak včera přijel. Domy byly jednopatrové, ordinace v přízemí. Před vchodem už byla fronta lidí. Od školáků po důchodce. Vytvořili několik hloučků a živě gestikulovali. Jak přicházel blíž, snažil se vždycky uhádnout, s čím kdo přijde. Pomalu je obešel. Když byl před dvěma schodky, ozvala se jedna žena v šedém kostýmku s umělou koženou růžičkou na klopě.

„Jsme tady už hodinu, nepředbíhat mladej, doktor tam ještě není, jen sestra.“

„Tak teď už tam bude i doktor,“ zasmál se a vešel.

V čekárně zaklepal na svoje dveře, kde byl čerstvý štítek.

MUDr. Pavel Zeman, praktický lékař.

„Dál,“ ozvalo se rázné zvolání.

Silnější blondýna s vlasy v drdolu vypadala přísně, ale jak viděla černý kufřík, rozesmála se.

„Pane doktore, jste takový krásný mladíček. Naše ženské se z vás zblázní.“

Ženské možná jo, ale mají smůlu, pomyslel si.

„Nachystala jsem vám složky těch venku. To víte, všechny je znám, spoustu od narození, a některé jsem i rodila, když porodní bába byla nemocná. A založila vám všude barevné lístečky. Zelené, těm nic není, hypochondři, nemakačenkové, ulejváci. Žlutí, nic moc vážného, červení jsou skuteční marodi, a kde není nic, tak ti jsou noví a nevím, na co se budou vymlouvat.“

Pavel si zatím oblékl plášť a vyndal si své věci na stůl vedle složek pacientů. Z čekárny se ozývala směsice hlasů. „Můžeme začít? Po desáté si uděláme kafíčko. Pravé, tady je pořád přísun.“

Začal první den. Takových budou stovky, tisíce. Zítra bude poprvé v nemocnici, kam má jezdit, a pozítří návštěvy doma u pacientů.

„Jen ještě než začneme, mohu vám říkat sestro Aničko?“

„Bóže, tak mně naposledy snad říkal pan učitel na základní škole, to si ani nezasloužím.“

A bylo deset, čas na kávu. Zatím všechno probíhalo skvěle. Paní v kostýmku se mu omlouvala.

„To nic, nemohla jste vědět, že jsem doktor.“

Po kávě se pokračovalo až do jedné hodiny. Ve dvě vždycky přijede sanitka a budou jezdit po nemocných. Dnes si místo toho prohlédne skromné zařízení malé vyšetřovny, přebere medikamenty ve skleněné skříni.

„Jak to máte, pane doktore, s obědem? Váš předchůdce chodil do hotelu naproti. No není to nic moc, uvidíte, ale jiný tu není a v hospodách mají jen guláš, lečo, prostě věci z konzerv.“

 

Rozhodl se navštívit hotel. Na opadané omítce, místy ještě s neštovicemi od střel z války byl skoro nečitelný nápis U zeleného stromu. Několik velkých oken zrovna čistotou nezářilo. Uvnitř výčepní pult a několik hostů, zřejmě štamgastů, u piva. Vedle bylo vidět do místnosti se stolky s ubrusy. Tam byli jen tři muži, jeden u polévky, druhý právě dojedl a třetí si dopřával kávu. Sedl si poblíž okna. Přišla servírka s unuděným výrazem a ptala se, co si dá.

„Mohu poobědvat?“

Podívala se na hodinky. „Přinesu vám lístek.“ Když mu ho podávala, čtyři jídla z pěti byla přeškrtnutá.

„No co naplat, tak tu sekanou svíčkovou.“

„Polévku? Ono je už půl druhé.“

„Bez polévky. Ordinuji do jedné, tak dřív se nedostanu.“

„Vy jste náš nový doktor?“

„Tak nějak,“ usmál se.

Zbývající tři muži k němu vzhlédli a prohlíželi si ho.

„Počkejte,“ servírka rychle odešla. Ale hned byla zpět. „Nechcete raději přírodní řízek a opečené brambory?“

„Asi jo.“

Teď se objevil i vrchní, co před tím stál u výčepu s pivem.

„Dáte si pivečko, pane doktore?“

Jen přikývnul. Řízek určitě neměl normovanou velikost, byl přes celý talíř. Brambůrky do červena a hruškový kompot. Pochutnal si, určitě se příště staví. Zítra bude mít jídlo nemocniční. Znovu zašel do ordinace a vše si přebíral podle seznamu. Když se vrátil do svého nynějšího bydliště, měl plášť, kalhoty, košili a tílko vyprané a vyžehlené na stoličce u dveří. Měl by zajít holkám poděkovat a podívat se na malého hřebečka. Potkal se tam s veterinářem Ríšou.

„Tak máš jmenovce, děvčata ho pojmenovala Pavel.“

 

Ráno jel chrchlajícím autobusem do nemocnice. Z venku moc vábně nevypadala, spíš jako bývalý klášter. Ve vrátnici si s ním nevěděli rady.

„Nevíte, kam máte jít? Tady nic hlášeného nemáme.“ Vrátný vzal nemocniční telefon a obvolával oddělení. „Nikde o vás neví.“

Vrátnicí procházel mladík, možná Pavlových let. Obrátili se na něj.

„To je hezký, doktoři nám chybí, a když se nějaká pomoc objeví, nikdo ji nechce. Pojď se mnou. Jinak jsem Petr Kníže, na interně.“

„Já jenom Zeman, Pavel, obvoďák. Tak na půl. Tady na dva dny.“

„Zeman, Kníže, Pavel, Petr, no doktor jako doktor,“ smál se Petr.

„To jsem už předvčera slyšel.“ V krátkosti mu povyprávěl o svých veterinárních úspěších.

„Tady jde náš primář, je fajn, domluvíme se s ním.“

Primář už s bílými vlasy, něco k šedesátce, byl velice příjemný.

„Nikde nebudeš bloudit, můžeš k nám, ale už tě nepustíme, pokud se někdo bude o tebe hlásit. Domluvím se s ředitelem. Hned můžeš s námi na vizitu. Peťo, všechno mu ukaž.“

„Doufám, že ti nevadí jeho tykání, tyká jenom pár mladým a oblíbeným. Jsem rád, že si tě zařadil k nám. Patřil mezi špičky internistů, kardiolog v Praze. Ke konci války při bombardování přišel o manželku a dvě děti. Dlouho byl na psychiatrii, ale jako pacient. Dnes je na tom už líp. Moc si mě oblíbil. Říká, že si vychovává svého nástupce. Tak tady budeš mít skříňku a sestra ti přinese oblečení. Kdyby ti nesedlo, půjčím ti moje, mám rezervní a myslím, že jsme velikostně stejní. Vidíš, zase doktor jako doktor.“

Smáli se. Cítil se tady velice dobře. Při vizitě procházel s ostatními nemocniční pokoje. Vybavení bylo velice zastaralé, určitě z předválečné doby.

„Nejsou peníze. Ale na sálech je to lepší. Pohraničí. Hodně tady zničili hned po válce zlatokopové. Pak se všechno sváželo kdoví odkud. Co v těch lepších nemocnicích už nepotřebovali. Ale výsledky máme skvělé. Je to také o lidech.“

Došli k primářově pracovně.

„Pojďte dál, chlapci. Ještě něco dořešíme.“ Vešli, sedl si za stůl a nabídl židle naproti. „Pavle, pozítří zajdeš za ředitelem, ať to máš oficiální, kvůli atestacím. Škoda že tady budeš jen dva dny v týdnu. Časem, kdo ví. Tak rodiče jsou také lékaři?“

Pavel mu v krátkosti řekl svůj příběh, proč se dostal sem. Pochopitelně důvod rozvodu neřekl.

„Od války je všechno jiné. Měl jsem dva syny, měli by vaše léta. Petra a Pavla. No neměli štěstí.“ Odmlčel se. „Koupil jsem tu malou vilku, přijďte v neděli na oběd. Pokud budeš mít, Pavle, čas. No, chlapci, můžete jít. Petře, zajděte na grafy. Oběma vám to půjde líp. Je to takový nesmysl pro statistiku. Ve čtvrtek budu v Plzni. A v neděli nezapomeňte.“

„Viděls? Leskly se mu oči. Já si nejdřív neuvědomoval, že jeho kluci se jmenovali jako my. Můžeš v neděli?“

„Jistě, podívám se, jak jede autobus, domluvíme se ve čtvrtek.“

„No a jdeme na oběd. Hotel Alcron,“ usmíval se Petr.

 

Vešli do podlouhlého sálu se stolky pro čtyři. Na konci byly výdejní stoly, štos táců a příbory.

„Náš nový spolupracovník, děvčata,“ ukazoval Petr.

Jedna už nalévala polévku.

„Jíš smažený květák?“

„Jistě.“

„Tak dvakrát květák a pořádné porce, šílíme hlady.“

„To vy vždycky, pane doktore,“ culila se kolegyně a nandávala na talíře, co se tam vešlo.

„Tady si ještě vezmeme rajský salát.“

Směřovali hned k prvnímu prázdnému stolu.

„Je třeba se pořádně nadlábnout, nemusíš pak tolik utratit za večeři.“

„Kde tady bydlíš?“

„V takové šílené nocležně hned vedle nemocnice. Ještě že jsem tam sám, ale jsou i po dvou a hlavně holky. Myslím, že některý sestry jsou i po třech. Večer je pak veliký stěhování, když si chce nějaká dvojička pořádně zapíchat. Jasně že se to takzvaně nesmí, ale jako na kolejích. Pivečko vrátnému, kafíčko vrátné a kámen prcá cihlu, jak se říká.“

„To já ani nevím, kdo je se mnou na poschodí, ale jsou tam jen chlapi ze statku. Nějací taky ze Slovenska a Maďaři z Žitného ostrova. V neděli jsem rodil, v pondělí přišel málem pozdě. Dnes se musím stavit někde na večeři. Tam, kde jsem byl včera na oběd, večer nevaří.“

„Tak půjdeš na večeři se mnou, kousek je zastávka a autobus jede po desáté, vozí dělníky z továrny.“

 

Po obědě obešel Petr své pacienty na pokojích a šli papírovat. Trošku práci natáhli, aby ji dodělali. Uvařili si čaj a dali balíček sucharů.

„Pamatují ne Hitlera, ale ještě Masaryka. Ale když se namočí v čaji, jde to. A stojí pár haléřů.“

„No, kutlošek jako u mě. Snad ještě menší. Ale máš tu i umyvadlo s kohoutkem. Já mám vodu na chodbě.“

Posadili se na posteli a povídali. Petr se o žádné dívce nezmiňoval. A Pavel nijak nerozvíjel, proč se rozvedl.

„Jdeme pojíst.“

Sešli až k autobusovým zastávkám. Naproti byl starý činžovní dům. V přízemí několik místností propojených vedle šenku. Prošli až do poslední, která byla zaplněná jen z poloviny. Osazenstvo bylo velmi mladé, nebo naopak v důchodovém věku. Nebyl tu takový rámus a všichni večeřeli. Přiběhl blonďatý klučina, zřejmě učeň.

„Zdravím, pane doktore, nedávejte si karbanátek, jsou v něm rozemletý flaksy. Jinak to jde. Nejlepší je Kaplická cmunda s uzeným.“

„V poledne jsme měli květák, tak si dáme ji,“ otočil se ke kolegovi.

„Jistě, jen musím opatrně s pitím, pojedu autobusem.“

„Tak si dáme radši něco tvrdého. Vodku? Na seznámení.“

Veliké kolo bramboráku se zelím a plátky voňavého uzeného, to nemělo chybu. Vodka taky ne. Petr vyprovázel Pavla k autobusu. Ještě si zamávali. Zítra ordinace, odpoledne návštěvy se sanitkou.

 

Dopoledne uběhlo v ordinaci bez problémů. Dostali vajíčka, ryngle, tvarohové koláčky a malou kávu. Vezme si polovinu vajíček a rynglí, kávu mu vnutila sestra, že jí mají ještě dost, a koláčky snědli na svačinu. Na oběd si dal hovězí na pepři a knedlík. Pak vyhlížel sanitku. Přijela Škoda 1102, které se pořád říkalo malý Tudor. Už v ní párkrát jel, ale ne daleko a po běžné silnici.

„Tak vás zdravím, doktůrku, jméno mé je Franta Vlček, mám zdravotní kurz Červenýho kříže. Vzal jsem vám malou deku, i tak vás cesta pěkně vytřese.“

Malý Tudor byl skutečně malý. Aby se vlezla nosítka, byla v místě spolujezdce vypouklá stěna. Nevlezlo se tam sedadlo, na zemi jen položená rezerva a na ní koženkové sedátko bez opěradla. Navíc u hlavy byl zavěšený hasící přístroj. Franta měl na stěně přidělanou deku a další byla na sedátku.

„Copak vy jste mladík a štíhlý, bývalý doktor se tam vlezl jen na štorc. A někdy jsem ho musel vyndávat ven. Dnes to po žádných muldách nebude,“ řekl řidič, když si prohlédl seznam pacientů.

Převazy úrazů, kontrola sádry, pár staroušků, kteří už téměř nechodí, dvě batolata. Další vajíčka, letní jablka, borůvková marmeláda a sušené houby. Nechal si marmeládu a jablka.

Franta ho vysadil před ubikací statku. Už v poledne si koupil chleba a loupáčky. Udělal si vajíčka na hniličku, co měl z ordinace. Pak ovoce, ráno budou loupáčky s borůvkovou marmeládou. Ještě čaj a šel si lehnout. Musel myslet na Petra. Zítra ho uvidí. Bylo s ním dobře. Moc kamarádů nikdy neměl. Pak se bál s někým sblížit. A s Jirkou, to byla živočišná potřeba. Vždycky zamkli. Jednou zapomněli. Leželi na stole s prostěradly, které přivezly sestry z prádelny. Voněl prací prášek a semeno rozetřené po Jirkově břiše. Ještě jednou mu zvedl nohy a pronikl. Vůbec si nevšimli, že vrchní sestra se dívá pootevřenými dveřmi. Pokynem přivolala další dvě. Jedna vykřikla. Ohlédli se, ale už se nedalo nic dělat. Do večera to věděla celá nemocnice. Jirku vyhodili, on podal výpověď. Nejméně problémů bylo s jeho ženou. Měli aspoň důvod k rozvodu. Nerozešli se nijak ve zlém. Což právě nemohli snést obojí rodiče. V nemocnici to vedení dál nijak nerozmazávalo, když řekl, že odejde. Jirka se dostal do nemocnice někde na Slovensku. A on sem.

Určitě si někoho najde. Ale už si takový vztah nenechá zkazit. Myšlenky zabloudily k Petrovi. Zítra s ním bude skoro celý den. A v neděli. Otočil se na bok. Chce to něco vymyslet na sedátko v sanitce. Bolí ho celé tělo. Ráno lilo jako z konve. Rozbalil svůj pršiplášť a zjistil prasklinu na rameni. Podlepil ho zespodu páskou na obvazy. Bude si muset koupit nový. Naštěstí je levný. Koupil pár drobností a finance jsou fuč.

 

U nemocnice byl nebývalý ruch. Přijížděly sanitky.

„Pane doktore, hned jděte na urgent. Převrátil se autobus. Jsou to většinou děti. Hlavně pořezané od skla.“

Pavel se převlékl a spěchal dolů.

„Vy jste ten novej z interny?“ oslovila ho starší žena, určitě vyšší jak on. „Pojďte za mnou, máme tu spoustu šití.“

Naštěstí žádná zranění nebyla vážná. Zlomená noha, dvě zlomené ruce, jinak jen rány od střepů a odřeniny.

Jak skončili, pozvala ho doktorka do své pracovny.

„Jarka Silná, i když spíš vysoká,“ smála se. „Tohle je snad přesvědčí udělat pořádnou záchranku. Ale nevím, jestli se jí dožiji. Jste tady kvůli druhé atestaci a praktikujete po Lánském. Dáme si frťana.“

Vyndala láhev vodky a nalila dvě skleničky.

„Jste dobrý, no mladé ruce. Co chirurgie? Sice si vás přivlastnil Pavel, ale ten už náhradu má. Víte o té tragedii? Dlouho byl mimo. Přesto je jeden z nejlepších kardiologů, dnes operuje v Plzni. Tak ať se vám tady líbí.“

„Vidím, že tě odchytla Jarča.“

„Na to, že jsem tady druhý den, toho o mně ví nějak moc.“

„Nemocnice je i největší drbárna. Mladý a hezký, zřejmě nezadaný, to je sousto pro vdavekchtivé holky. Jdeme na vizitu. A poznáš další ansámbl.“

Bedřich kraloval na ambulanci. Okolo třiceti, ale už s počínající pleší, bledý a nevýrazný typ. Leoš, pravý opak. Zlaté brýle, modrý motýlek, v kapsičce pláště krajkový kapesníček, oválný obličej s tmavým, pečlivě pěstěným knírkem. Nijak se netajil tím, že tohle je jen přestupní stanice a míří nejlépe do Prahy. Vizitu vedl sice Leoš, ale spíš se díval z okna, než na ležící póvl, jak s oblibou říkal. Zato Petr věděl o každém všechno. A hlavně se snažil, aby měli pacienti i důvod k dobré náladě. Ženské oddělení už procházeli sami s vrchní sestrou, protože Leoš šel čekat důležitý telefon.

„Takoví by neměli vůbec studovat medicínu. Stejně míří někam do kancelářské židle,“ postěžoval si Petr.

Na oběd byl pajšl s knedlíkem, ale skvělý, jak oba zhodnotili.

„Lidi se toho bojí. Někde taky není k žrádlu. Ale tady je dobrý kuchař.“

Kluci si šli s nadšením pro nášup.

„Jako za mlada na kolejích,“ smál se Petr.

Přisedla si k nim doktorka Silná.

„Můžu trochu pookřát mezi krásou a mládím?“ smála se. „Kde máte Leoška?“

„Ten pajšl nežere, není prý pes a druhé jídlo, žemlovka, je pro bezzubé tuláky.“

„Je to vůl. Kvůli němu budou ústřice. Ani se ráno neobjevil. A to tam byl každý, kdo měl ruce.“

„Seděl v pracovně a hrál si na primáře. Doufám, že odsud brzo zmizí.“

„No přejme mu závratnou kariéru, hlavně aby už byl v prdeli.“

„Jarča dokáže být pěkně od huby. S nikým se nemaluje. Doktorka je skvělá. Pomůžeš mi vyhodnocovat rentgeny?“

„Co v neděli, měli bysme něco přinést.“

„Žádný pití, toho má primář, že ho zase rozdává. Sladké také. Viděl jsem v lahůdkách uzeniny z Maďarska. Jsou šíleně drahý, tak je nikdo moc nekupuje. Taky po měně jsou všichni bez peněz. Uherák, prý oslí, a čabajky. Mrknu se na to zítra.“

„Polovinu ti zaplatím a dnes večeři platím já. Ještě bych se tě chtěl zeptat, ale je mi to blbý, jestli by ses neurazil. Vypadá to, že mně pacienti dávají různý jídlo jako vajíčka, špek, ovoce. Peníze samozřejmě nebereme, ale moje sestra v ordinaci říkala, že jsou na naturální dary zvyklí, a když to nevezmeme, byli by uražení. Kdybych ti něco vzal…“

„Tak tím mě rozhodně neurazíš. Tady když něco někdo přinese, tak primáři, nebo vrchní sestře. A do kapsy je pořád hluboko.“

Dnes si dali knedlíky s vajíčkem a se špekem, okurek, pivo. Vrátili se k Petrovi. Ten šel svého kolegu doprovodit k autobusu.

„V neděli se stav u mě, vyjdeme tak v jedenáct.“

 

V pátek, při cestě sanitkou, tentokrát po samých muldách, si přivezl Pavel tři veliké koláče s borůvkami a tvarohem. Vezme je s sebou k primáři. Je sám, asi mu někdo v neděli vaří, ale můžou být ke kávě. V sobotu odpoledne se šel podívat na svého hřebečka. Potkal se tam s Ríšou a skončili zase u rumu.

Autobus ráno mu málem ujel. Jedině by musel někoho stopnout. Petr měl salám a klobásky v malém košíčku a ještě olivy, ančovičky a tresčí játra. Všechno v papírovém přebalu. Na koláče Pavlovi včera daly holky ze statku pěknou lepenkovou krabičku a proložily je ubrousky a pergamenem. Vyšli tak, aby stihli domluvenou dobu. Vilka byla v tiché a slepé uličce, obklopená několika ovocnými stromy. Přízemní, podle okna snad s jedním podkrovním pokojem. Vrátka v laťkovém plotě byla otevřená, u dveří se dvěma širokými schody zazvonili. Objevil se jejich primář v pohodlných flanelových kalhotách modré barvy a v bílé košili. Přivítali se a šli dál. V malé předsíňce s několika dveřmi a schody vedoucími vzhůru a zřejmě i do sklepa si u věšákové stěny vzali pantofle. Vešli opět do malého pokoje z dob první republiky. Uprostřed stůl a prostřeno pro čtyři. Skleněné dveře na terasu, u nich velká okna. Sekretář, knihovna, stolek s lampou a dvě křesílka. Předali košíček a koláče. Primář byl překvapený a děkoval. Posadili se.

„Když mám návštěvu, a to je málo kdy, vaří mi sousedka. Je v důchodu, ale dřív byla kuchařkou v hotelu. Nechtěl jsem klasiku, řízek, nebo svíčkovou, tak budeme mít vykostěné kuře na hříbkách s bramborovou kaši, zeleninový salát. Polévku hovězí vývar.“

Vešla drobná stará paní v květovaných šatech a kuchyňské zástěře s mísou polévky. Byla v ní na kostičky kořenová zelenina a plavaly malé, tvořítkem vypíchané rybičky ze svítku, s trochou pálivého čili. Paní všem nalila a sedla si k nim. Ještě přání dobré chuti. Pak přinesla kuře, které vypadalo téměř jako celé. Bylo s nádivkou a v omáčníku šťáva s hříbky, kterou se porce polily. V miskách bramborové kaše. Červená, obarvená šťávou z červené řepy, zelená, se špenátem, žlutooranžová s kurkumou a mramorovaná s jemně krájenou petrželkou a koprem. Kuchařka jim všechno vysvětlovala. Nádivka v kuřeti byla z housek, smetany, jater a koření. Salát směsí hlávkového, strouhané mrkve, zelí, vodnice, proužků osmažené slaniny a sladkokyselé zálivky.

„Snad vám bude chutnat,“ usmála se stará paní. „Jsem ráda, jak můžu uvařit něco dobrého. Když je tady v neděli pan primář sám, tak dělám česnečku a krupoto. Nebo držkovou a bramborové placky. Teď sice v obchodech něco málo je, ale lidi zase nemají peníze. Úplně nás ožebračili.“

„A jak jsou dobrá ta běžná jídla. Dnes je oběd výjimečný. Jednou za čas si má člověk i něco dopřát, pokud to jde.“

Stará paní sklízela ze stolu, chlapci všechno odnesli do kuchyně ke dřezu.

„Jste hodní na starou bábu. Rozkrájím koláč, udělám vám kávu.“

„Vždyť si vezmete s námi,“ řekl jí Petr.

„Kdepak, kousek koláče si vezmu s sebou, musím se natáhnout a dát si šlofíčka. Nohy moc neslouží.“

Kávu a koláč už přinesli kluci, stará paní jen zamávala.

„Chtěl bych se vám, chlapci, za tohle setkání omluvit. Všechno se mi poslední dobou připomnělo. Když jsem byl ještě v Praze, mladý a nadšený, věnoval jsem nemocnici celý život. Šťastně jsem se oženil, měl dva kluky. Pořád jsem si říkal, jak zvolním, udělám si na rodinu čas, ale manželka se o všechno s láskou starala. Přišla válka a času bylo ještě méně. Jen někdy jsme si vyjeli ke známým na chatu, co měli na Sázavě. Naši přátelé tam odjeli i v únoru v pětačtyřicátém. Všichni jsme věřili, že válka už brzy skončí. Já i žena jsme měli obavy, v Praze jsou kryty, bude tam bezpečněji než někde na břehu řeky. Občas sirény ohlašovaly nálet, ale většinou z toho nic nebylo. Lidi přestali dbát na svou bezpečnost. Čtrnáctého po poledni, díky snad navigační chybě, bombardovala americká letadla Prahu, v domnění, že jsou to Drážďany. Pouhé dvě minuty. Sedm set mrtvých. Dva tisíce zraněných. V místě, kde jsme bydleli, zůstal jen hluboký kráter. Viděl jsem to večer, ale měl naději, určitě byli v krytu. Zůstával jsem v nemocnici v otupělé setrvačnosti. Nebyli lékaři, sestry, plno zranění, tak to šlo až do Pražského povstání pátého května. Další množství zraněných a padlých. Přišlo osmého a devátého, všichni slavili svobodu a já jsem se zhroutil a strávil skoro rok na psychiatrickém léčení. Pak jsem odešel sem, ale všechna bolest se nezhojila a nikdy nezhojí. Oblíbil jsem si tady Petra, snažil se mu po profesní stránce co nejvíc pomoci. Stal se mi jakousi útěchou za to, co jsem svým synům nedal. Pak jsem si uvědomil, když jsi přišel, Pavle, jak je někdy osud krutý, ale i zvláštní. Já měl Petra a Pavla, bylo by jim stejně let. Teď tady mám vás, vím, všechno je jinak. Vy máte své životy před sebou a já nemám právo do nich nějak zasahovat. Jen bych vás poprosil někdy o takový večer jako je dnes. Jsem si vědomý, že nemohu podléhat žádným iluzím. Tak jde život. Promiňte mi, prosím.“

„Pane primáři, myslím, že mluvím i za Pavla. My si vašeho pozvání a všeho vážíme. Soucítíme s vámi a jakékoliv vaše přání nám bude spíš poctou. Za sebe můžu říct, že jste se mě tady ujal, a děkuji za všechno, co jsem se u vás naučil.“

„Cítím to stejně a rozhodně se na nás kdykoliv obraťte,“ přidal se Pavel.

„No myslím, chlapci, dáme si trošku vína. Petře, vyber něco pro nás. V kuchyni v lednici je bílé a ve stojánku červené. Pavle, prosím, podej tady ze sekretáře sklenice.“

„Já už toho moc nestihnu. Budu muset na autobus asi za hodinku.“

Právě se vracel Petr.

„No mohl bys přespat u mě, je teplo až moc, já si dám deku na zem. Ráno ti jede plno autobusů.“

„Ještě je jedna možnost, ale nechci vám ji vnucovat. V podkroví je malý pokoj pro hosty, ale ty žádné nemám, až teď vás, chlapci. Mohli bychom posedět trochu déle. Pokud nespěcháte k nějaké dívence.“

„Mně zatím na dlouho dívenka, co jsem měl, stačila, po žádné netoužím,“ smál se Pavel.

„No já byl vychovaný tetou jako v kněžském semináři, zatím držím celibát,“ dodal Petr.

„Zkuste se nahoru podívat, pokud vám nebude pokojík vadit.“

Pod oknem manželské postele, dva noční stolky, skříň na šaty, dvě židle a kamna. Celým pokojíkem prostupovala zvláštní podmanivá vůně.

„Zůstaneme, ne? K autobusu to nebudeš mít daleko.“

„Snad ano.“ Pavel si vybavil svého bývalého milence a na jeho místě Petra.

Povídalo se ovšem možném, kluci pak šli udělat večeři. Zbyl kousek kuřete po studenu, primář chtěl, ať nakrájí i kus uherského salámu a čabajky. Ještě rajčata a papriky, okurka. Než šli spát, ukázal jim koupelnu a vyndal osušky. Vysvlékli se nahoře a v trenýrkách postupně seběhli do koupelny. Otevřeným oknem bylo slyšet cvrlikání cvrčků a ptáků, kteří díky osvětlení v ulicích také ponocují. Bylo horko, složené deky dali na židli.

„Mám divný pocit. Není špatný, spíš lítostivý. Vím, že je to blbost. Nijak mu jeho syny nemůžeme nahradit. Ale jak pomoct? Aby všechno nevyznělo trapně.“

„Ty ho znáš už rok, nejlíp bude nechat všechno, jak je. Můžeme pomoct se zahradou. Jak bylo otevřeno na terasu, je značně zanedbaná. To je hned důvod k občasným návštěvám. Nebude to vypadat nějak násilně.“

„Máš pravdu, nějak to nadhodím. Umíš s kosou?“

„Ale jo, měli jsme zahradu a docela mě práce na zahradě bavila. Vy jste zahradu neměli? Říkal jsi, žes byl u tety.“

„Mně za války zahynuli rodiče, nevím ani kdy a kde. Jen snad při nějakém transportu. Tak jsem byl u tety, co bydlela blízko. Ale ještě před válkou, když jsem byl dítě, jsem moc obdivoval našeho pana doktora. Oblékl si bílý plášť, na něm měl zavěšený stetoskop, pod paži mně dal teploměr, který nejprve setřásl. Máma vždycky říkala: náš doktor je zlatej člověk, ještě že ho máme. Všichni si ho vážili a já si řekl, že budu jednou jako on. V jednačtyřicátém rodiče zatkli, odvezli a už jsem je nikdy neviděl. Teta mě v mém snu podporovala a doktorem jsem se stal. Jenže loni zemřela na rakovinu, nešlo nic dělat. V domku teď bydlí další příbuzná, mám u ní pokoj s věcmi, ale nejezdím tam. Všechno je moc bolestivé. Snad až jednou budu mít byt. Ale spíš si nic odtamtud nebudu brát. Někdy je lepší na všechno zapomenout. Tady není moc času. V neděli raději ležím v mým kamrlíku, čtu si. Snažím se svojí veselostí překrývat samotu. Asi to teď taky znáš. Rozvod, rozchod s rodiči. Nemít kam jít, nemít se kam vracet. V našich letech už mají jiní rodiny a plno děcek. A my?“

Leželi na zádech vedle sebe. Dívali se otevřeným oknem na vzdálenou pouliční lampu v uličce nad nimi.

„Ty nemáš nikoho, já sice rodiče mám i bývalou ženu, ale vyjde to na stejno. Není dobré být sám. A dnešní doba nepřeje ničemu.“

Otočili se k sobě.

„Naše setkání dvou osamocených duší je možná trochu víc. Petr a Pavel, jenom přátelé?“

Petrova ruka se pomalu sunula k Pavlově. Uchopily se, sevřely.

„Snad při naší profesi víme, o co jde. Já jsem si jistý. Už jsem dost života jen pročekal. Byly to ukradené chvilky, plné strachu, pak malý románek na vysoké se starším spolužákem. S odchodem sem konec a žádná naděje. Když jsi říkal o svém rozvodu, napadlo mě, že tohle by mohlo být příčinou. Ale je všechno na tobě.“

„Máš pravdu, taky jsem jen čekal. Až s ošetřovatelem v bývalé nemocnici jsme propadli spíš tělesné vášni. Přistihli nás. Byl aspoň důvod k rozvodu, odchodu a tady? Můžeme zkusit štěstí, Petře.“

„Asi ti budu připadat jako blázen, stydím se říct, že mám najednou trému tě políbit.“

Přisunuli se blíž, začali se objímat a pomalu se přibližovali.

„Vypadáme v tom světle z venku trochu podivně.“

„To bylo hodně šetrné, Petře. Jako v márnici.“

„No co, zažijeme i trochu legrace. Konečně, doktor jako doktor.“

Jejich smích přešel v líbání. Nejprve jen zvídavé, objevující všechny možnosti.

„Bože, slyšíš to, postele hrozně vržou a to se jen líbáme. Nemůžeme tu hned udělat ostudu.“

„To máš pravdu, sice jsme se jednou s primářem dostali k takovému tématu a on to nijak neodsuzoval, spíš obhajoval, ale pokračovat se dá i při klidném ležení.“

„Nevím, jestli vydržíme v klidu.“

Stáhli si trenýrky a přetočili se. Předchozí líbání je nesmírně vzrušilo a přeneslo se do jejich slabin. Po dlouhé době přicházelo něco tak krásného, jako vysvobození z šedi každodenního života. V tu chvíli neexistovalo nic, jen jejich těla.

„Díky, Peťo, jako by ze mě všechno špatný spadlo.“

„Cítím to jako ty. Dáváme si vzájemně pocit štěstí. Jen pokud budeme pokračovat, tak ne na postelích,“ usmál se oslovený.

Vstali a zašli k oknu.

„Je krásná noc. Na nebi toho sice moc nevidíme, kolem jen domky a stromy, což ale vůbec nevadí. Je naší první.“

Hladili se. Znovu jejich ruce sjely přes boky níž. Petr si Pavlovy dlaně přitiskl ke svému zadečku. Cítil, jak se rychle zmocnily štěrbiny mezi půlkami. Jeho sjely k zvedajícímu se penisu protějšku. Popošli ke stolu. Naklonil se, jen mírně se nadzvedl na rukách. Víc se rozkročil. Ucítil sliny. Pak opatrné kroužení a ještě opatrnější pronikání.

„Jo, jo, můžeš!“

Pavel držel svého milence v pase a snažil se přirážet co nejtěsněji. I stolek vrzal. Nakonec dali deky na zem.

„Konečně,“ Petr sevřel nohama Pavlovi krk. „Už jsem myslel, že nikoho nenajdu.“

„Snad ti, co se mají potkat, se potkají.“

„Jen jde o to kdy. Mohlo by to být taky za padesát let.“

„Vždyť víš, láska kvete v každém věku.“

 

Pavel už ani nešel od autobusu domů. Všechno má v ordinaci. Byl tam velmi brzo. Uvařil si kávu a v lednici našel sáček šátečků z lístkového těsta. Ráno vypadli brzo, Petr šel na snídani do bufetu, jeho kolega chytil zrovna autobus. Teď prohlížel na stole slohy s objednanými pacienty. Ale přemýšlel o včerejšku. Vletěli na to rychle. Ale jsou už dost staří a ví oba, o co jde. Navíc si vyhovují i duševně. Mohou být spokojení. Uslyšel bouchnout venkovní dveře před čekárnou.

„Pane doktore, to jste ranní ptáče, jo ranní ptáče, dál doskáče.“

„Ale taky si spíš zlomí nohu. Aničko, sežral jsem z ledničky šátečky.“

„To byla jenom troška, vzala jsem ještě palačinky, vidím, kávu už jste měl.“

„Jestli můžu, dal bych si ještě jednu. Byli jsme s kolegou u primáře z interny. Posedělo se. Přijel jsem před chvílí.“

„Nemám ty dnešní přeobjednat?“

„Ne, nebojte, jsem v pořádku.“

„Váš předchůdce, doktor Lánský, chodil v neděli hrát karty. No někdy tu hru přehnali. Tak v pondělí, kdo nemusel, nechodil.“

Ještě než mohl Pavel něco říct, bouchal někdo na dveře. Anička otevřela. Dovnitř vběhl vyděšený kluk.

„Pane doktore, honem, pana Stupku přimáčkla kráva, hodím vás tam na mašině.“

„Aničko, volejte tam sanitku, já jedu.“ Sebral kufřík a vyšel ven.

„Máte vůbec řidičák?“

„Jasně, jezdím na teréňáku.“

Ono to taky tak vypadalo, jeli zkratkou přes sklizené pole, pak nějakým příkopem a nakonec mezi pasoucími se krávami. Zajeli až do stáje, kde na převráceném kbelíku seděl Ríša.

„Tak se připrav, budeš mít o obvod víc a do konce týdne rodit dvě telata,“ pokoušel se žertovat. „Nemusíš mě ani prohlížet. Sériová zlomenina, nějaké zhmoždění plic, slezina v pohodě, máš Codein? Bolí to jako svině.“

Veterinář byl vysvlečený do půl těla.

„Dám ti obstřik, analgetickou mast. Bandáž, sanitka přijede hned. Hodí tě na rentgen, nelíbí se mně, jak dýcháš.“

„Jo, to se mně taky nelíbí, ale jinak je to prkotina, to jsem měl už víckrát. Do prdele, co budu doma dělat? Já to říkal, jak nemám s sebou rum, něco se stane. Ta kráva pitomá to musela slyšet. Pošlu ji bestii na jatka. Taky, Ivane, jsem ti říkal, že stačí zavolat sanitku. Vidím, žes cestu s tím bláznem přežil. Je to závodník. Už měl taky nějaký žebro zlomený.“

„Jo, pane doktore, zatím dvě, ale taky ruku a obě nohy. Jenže motorka není taková mrcha rohatá. I když někdy vyhazuje zadkem. Myslím, že sanitka je tady.“

„No to mě podrž, Jaruško, to si musím zlomit pár žeber, abych tě mohl obejmout?“

„Vás vytáhli taky, Pavle? S tím objímáním si chvilku počkáš. Kašleš?“

„Na všechno, tady mám zastánce porodníka. Doktor jako doktor. Nemáš, Jarčo, rum?“

„Tobě ho budou muset dát i do rakve.“

„Hned jsem zpátky,“ Ivan odběhl a vzápětí byl zpět s rumem.

„Zlatej kluk. První dáma.“

Bylo vidět, že Jarku hned tak něco nerozhodí. Vzala láhev a pořádně si přihla. Podala ji Pavlovi. Ten předal štafetu Ríšovi a ještě Ivan.

„Jarka tě hodí do ordinace, Pavle. A ještě do druhé nohy.“

Šofér sanitky jen kroutil hlavou.

„Příště budu vozit rum jako analgetikum.“

„Tak valíme sudy, chlapci. Sednu si k tobě, Ríšo, a budu tě držet za ruku, aby ses nebál.“

„Pavlíku, jedeme.“

Když procházel Pavel kolem své sestry, zvědavě se ptala.

„Vy jste se stavovali v hospodě? Mám pocit, že cítím rum.“

„Máte skvělý čich, Aničko. Servis byl přímo ve stájích. Viděl jsem tři pacienty, tak jdeme na ně.“

„Tady máte, pane doktore, hašlerku, ty čúzy venku by vás pomluvily.“

 

Pak všechno šlo jako na drátkách. Pondělí odpoledne po blízkých pacientech. V úterý nemocnice. Šel navštívit Ríšu, kterého si tam nechali na pozorování. Přece jen to trochu odnesly plíce. Byl v dobré náladě, brzo půjde domů. Už se hrozil péče manželky.

„Musíš mě přijít navštívit,“ smál se, „a víš, co má pacient rád.“

Středa byla velmi úrodná. Ve čtvrtek vezl Petrovi plnou tašku proviantu. Domluvili se, v sobotu odpoledne se pustí do primářovy zahrady. Pátek jedno slepé střevo, dvakrát úpal, v sobotu zlomená ruka, dost ošklivý pád na kole. Se sanitkou se Pavel svezl do nemocnice.

„Asi si tady otevřeme obchod s vajíčky. Vezmeme je s sebou, paní kuchařka z nich něco vykouzlí.“

Kluci koupili pivo. Od zahradníka z nemocnice vzali dvoukolák plný zahradního nářadí, taky pilu a sekeru. Když všechno přivezli, šli se podívat do zarostlé džungle. Na konci bylo pár lesních stromů, rozpadlá udírna, kdysi lavičky a stůl. Z toho zbylo jen vše železné a notně zrezivělé. Pak asi zeleninové záhonky, květinové až před terasou. Několik ovocných stromů. Blízko udírny snad někdy loubí z růží. Dnes jen keře planých šípků, vyrostlých z podnoží.

„To je na kolik let. Všechno mimo stromy vymlátit, šípek i z kořeny, jinak se ho nezbavíme. Na bezinkách je ucho jidášovo, teď skoro suché.“

„Kopání kořenů si necháme na podzim. Dnes můžeme osekat a ořezat keře. Hned na menší a pak spálit u udírny.“

„Obnovíme i udírnu? Co primář?“

„Dal nám, Pavle, volnou ruku, jen máme říct, kolik bude potřeba peněz. Vrátí se večer. Až přijde sousedka, máme se domluvit na jídle. Hned ji dám proložky vajec.“

„Máte někoho v drůbežárně?“ divila se, když přišla.

Zítra budou meruňkové knedlíky, dnes večer obložená mísa. Do večera byla větší část keřů vysekaná, hlavně šípek, a taky spálená. Když je základ z dobře hořícího dřeva, chytne i syrové, hoří a syčí jak klubko hadů. Do koupelny zašli oba. Trošku škádlení pod sprchou je hezky navnadilo. Pomalu začínali ztrácet pocit ojedinělé návštěvy.

„Trochu jsem se opozdil, chlapci, možná všechno vyjde. Byl jsem na zahradě. Teď mi připadne obrovská. Omlouvám se, nechal jsem ji zpustlou, jak byla. Chyběl čas a hlavně chuť něco dělat. Co bude potřeba finančně?“

„Zatím jsme neutratili ani korunu. Koncem týdne sem přivezu šamotky na udírnu. Plechy zmáknou v dílnách, tam spíš něco k pití.“

Mísa byla obrovská, jemný bramborový salát, majonéza z vařených žloutků, v bílcích různé náplně, čerstvá zelenina, sardinky. Poseděli u vína.

„Hned si pelech rozděláme na zemi. A pořád voníme kouřem.“ Petr si klekl.

„To už, miláčku, nemůžeš vydržet?“

„Vezmeme to dnes zkrátka, než usneme. Nejsme na takovou práci zvyklí.“

Ale moc zkrátka jejich milování neskončilo. Jako by nabyli nových sil. Pavel pak ležel na zádech, objímal svého milence a tiskl k sobě.

„Jsou to nádherný okamžiky někoho mít. Jen příště se musíme čerstvě oholit. Myslím, že budeme trochu poškrábaní.

Pod sprchou jsme byli moc nenasytní. Snad škrábanečky do rána zmizí.“

 

V neděli pokračovali. Veškeré křoví bylo zlikvidované. Jen kořeny, v letním horku je kopat by byla zbytečná dřina. Primář opět odešel, že něco zařizuje. V poledne výborné rizoto. Ještě chvíli a pro dnešek skončili. Všechno uklidili, za týden budou pokračovat. Osprchovali se, pracovní oblečení se složilo do skříně. Petr pozamykal a šli k němu na ubytovnu. U zmrzlináře s vozíčkem za kolem nešlo odolat. Největší oplatkový kornout. Vanilka, malina, višeň a meruňka. Stará lavička pod lípou jim nabídla posezení.

„Návrat do dětských let. Před válkou. Pomerančová, citronová, fíková.“

„Já, Petře, pamatuji i lékořicovou, mandlovou a čokoládovou.“

„Jo, už jsme staří pamětníci. Konečně zažili jsme čtyři republiky. Před válkou, ve válce, po válce a po Únoru.“

„Ještě můžeme dodat po měně. Stavíme se pro večeři v hospodě.“

Odnášeli si smaženou Býčí lásku, brambory a rajský salát. Ve velké plechovce od okurek a salát ve sklenici. Doma si nechali jen trenky.

„Něco se přižene, kdoví, kde je náš primář. Doufám, že jsme okna zavřeli?“

Pak šly dolů i trenky. Pořádné vedro, blížící se hřmění, potemnělá obloha. Pár blesků, pořádný liják. To už počasí přestali vnímat. Tady se moc na nějaké zvuky ohlížet nemuseli. Nedělní večer byl zdejšími obyvateli zcela věnován sexu. Kdo měl s kým, vletěl na to. A kdo neměl, je přece plno náhrad a nakonec ruce má každý.

 

Ještě ranní opáčko a kluci se rozešli každý jiným směrem. Po cestě autobusem se Pavel usmíval. Zatím se tady nic neděje. Má úžasného primáře, spolupracovníka i kamaráda, milence. Peněz moc není, ale díky darům pacientů si žije spíš v nadbytku. Jen nesmí číst noviny, poslouchat zprávy. Tam je zcela jiný svět. Zatýkání, procesy, loni skupina se Slánským, Oatisem, před tím Horáková, to byly ty nejhorší rozsudky, a známých lidí. A tisíce neznámých nepřátel. Všude někoho zavřeli, i tady bývalého statkáře a nějaké lidi v městečku. Ale už během let devětačtyřicátých až jednapadesátých. Nebude si takovými vzpomínkami kazit krásný den. Tentokrát ho Anička předběhla a už v čekárně voněla káva.

„Slyšela jsem, že Ríša je už doma. Vidím, nemocnice vám nějak přirostla k srdci, pane doktore. No jste mladý, tady se nic neděje.“

Právě se chystal odpovědět, když venku zakvílely brzdy auta. Postavil šálek a chtěl si obléct plášť a zajít k oknu.

Dveře ordinace se prudce otevřely. V nich dva muži okolo čtyřicítky, šedé obleky a klobouky.

„Doktor Pavel Zeman?“

„Jistě, jaké máte přání?“

„Položte ten plášť, občane, a pojďte s námi.“

„Ordinuji, končím po jedné hodině.“

„Řekl jsem vám jasně ihned, nebo vám nasadíme pouta.“

„To bude nějaké nedorozumění, pane doktore, běžte, přeobjednám na středu.“

Sakra, pomyslel si Pavel, teď o tom přemýšlel. Rychle uvažoval, o co může jít, ale na nic nepřišel. Vyšel přes čekárnu, kus chodbou a venku nasedl do stojícího auta.

Hodnocení
Příběh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Vzrušení: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Originalita: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Sloh: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (40 hlasů)
Celkem: 1 1 1 1 1 1 1 1 1 1 (43 hlasů)

Další ze série

Autoři povídky

Dávno nosím peníz pro Charóna

tak blízko je Druhý břeh

jen srdce je stále plné lásky

kterou už není komu dát

Autor

Nezapomeň napsat komentář, a podpořit tak další publikaci autora!

Komentáře  

+4 #6 Odp.: Doktor jako doktor I.GD 2024-06-29 13:16
Opět moc hezký příběh z minulosti až na ten konec.
I dnes řízky nemají normovanou velikost, většinou, a na talíři se ten drobeček bojí. Co se týče republik zapomněli na háchovu.
Citovat
+9 #5 Odp.: Doktor jako doktor I.Tamanium 2024-06-28 08:22
No teda... drama na konec. Pokračování až za sedm dní? To je dost dlouho.
Když se kolportuje zeman a knížem tak to feudálové odskáčou, snad je to jen autorův chyták, pro větší napětí.
Odhaduju to na první pomoc nějakýho papaláše... uvidíme hned, jestli ho nechají vzít tašku.
Tady máte hašlerku, ty čůzy by vás pomluvily. Úplně vidím zdravotní sestru z Básníků v podání J.Hlaváčové. i primář mi připomíná primáře Knapa v podání M.Růžka z Louoeže sladkého I (i když ten chlastal).
Už máme jrnom sekanou svíčkovou a pak řízek jak vrata. Klasika, pro pana doktora něci lepšího 😉, asi to tak bylo, je a bude. Střípky všedního dne.
Jako vždy perfektní, děj probíhá a drobnosti kolem dotvářejí atmosféru, stejně jako čas děje. To, že je tonpsáno podle skutečnosti (nejspíš) dodává tomu náboj.
Citovat
+8 #4 Odp.: Doktor jako doktor I.Zdenda TB 2024-06-28 07:01
To nám nastalo drama. Ano. Ty detaily dokonale vykreslují situaci, že si člověk připadá,jak kdyby stál opodál.
Citovat
+9 #3 Odp.: Doktor jako doktor I.visek2 2024-06-28 00:19
Maxi, Maxi, Ty jsi ďábel. Jinak si totiž Tvoje, vždy perfektní, povídání neumím vysvětlit. Dopadneš jako doktor Faust. Děkuju a rychle další díl
Citovat
+10 #2 Odp.: Doktor jako doktor I.Dáin 2024-06-27 20:51
Ve tvých povídkách je tolik malých detailů, že si člověk připadá, jako by byl přímo tam.
Ovšem ten konec je jako rána palicí...
Citovat
+14 #1 Odp.: Doktor jako doktor I.Saavik 2024-06-27 20:45
Není to doufám smutný konec? Protože všichni víme, jak to v té době chodilo...
Ale četlo se to moc dobře. Díky.
Citovat