Doktor jako doktor II.

Nejeli k městu, ale opačným směrem, tam to neznal, byl tady moc krátce. Názvy vesnic mu nic neříkaly, tímto směrem nebyl jeho zdravotní obvod, kam jezdil sanitkou. Vjeli do lesa, brána, voják a civilista. Ten si ho přebral a odvedl k dřevěnému baráku. Vyrůstaly všude po válce do doby, než se postaví něco zděného. Zavedl ho do místnosti, kde byl jen stůl, dvě židle a okno ven, otevřené, ale s mřížemi.

Muž řekl jen stroze: „Posaďte se.“ A odešel.

V koutě bylo ještě v plechovém stojánku umyvadlo a pod ním džbán. Jinak nikde nic. Určitě ho odněkud pozorují. Nic se nedělo. Podíval se na hodinky. Je tady okolo tři čtvrtě hodiny. Pak se objevil vyšší muž, kterého před tím neviděl.

„Jak jste znal doktora Lánského?“

„Nijak, v životě jsem ho neviděl. Jen vím, že byl na obvodě přede mnou a zemřel na infarkt.“

„Jste homosexuál?“

„Ano, to určitě víte, taky jsem se rozvedl a odešel z bývalého místa. Mám na to odlišný názor jako velká část lékařů. Ostatně o homosexualitě probíhá řada výzkumů. Nejsme ve středověku.“

„To nejsme, oficiální názor je jiný. To ovšem není předmětem našeho šetření. Ale mějte na paměti, že o tom víme. Určitě by tato skutečnost nenapomohla vaší kariéře mladého doktora. Jezdíte za účelem atestací do nemocnice k primáři Pavlu Neumannovi. Jak ho znáte?“

„Před tím jsem ho také nikdy neviděl. Jsem u něj díky náhodě a s kolegou mu dáváme dohromady zpustlou zahradu. Asi víte o tragédii jeho rodiny.“

„No, nic tak podstatného jste nám nezamlčel. Budu k vám upřímný, možná se to bude časem hodit. Máme na vás dvě udání. Jedno není jen na vás a je čirou lidskou závistí. Druhé pramení z nenávisti a ta je zlá. Doba je složitá. Váš intimní život je vaše volba, ale dávejte si pozor. Zatím není naším zájmem. Uvidíme se časem. Co byste řekl půlročnímu studiu v Sovětském svazu? Příští zimu. Řidič vás odveze zpět. Klidně řekněte, že to byl omyl kvůli shodnému jménu. Pavlů Zemanů je plno. Tak čest, soudruhu.“

Stejný muž, co ho přivedl, s ním zašel k autu. Projeli bránou. Po desáté vysedl před ordinací.

Na čekárně byl nápis Do odvolání se neordinuje.

„Pane doktore, Ježíš Marjá, to byli estébáci?“

„Jo, ale jen si mě spletli, mám stejné jméno a mám taky hlad,“ pokusil se usmát.

„Já na odpoledne i zrušila sanitku.“

„Nevadí, po obědě mi jede autobus, zajedu do nemocnice už dnes. Běžte domů, tak pozítří.“

Vyšel ven a namířil si to k Zelenému stromu. Před vchodem se nervózně otočil. Přelétl očima prostor. Nikde nikdo.

Bože, jsem docela zblblý. Za oknem cedulka z technických důvodů zavřeno. Tři hodiny nevydrží. Má sucho v ústech. Kus dál je koloniál. Sice je tady i řeznictví, ale ti mají v pondělí taky zavřeno. Nade dveřmi zacinkal zvonek. Smutně se rozhlédl po pultě. Pod skleněným zvonem tvarůžky, tak to nejde, pojede autobusem. Tavené sýry snad někdo přišlápl.

„Pane doktore, už vás pustili?“

„Jak vidíte, byl to omyl, záměna jmen.“

„Ženský sem přiběhly, co byly u vás, prý to bylo hrozný. Zboží přivezou odpoledne. Po neděli tu nic nemám, jenom nějakou konzervu, poslední tři rohlíky. Podívám se do lednice, v tom vedru tu nic nevydrží. Co osminku másla a mám tady v nálevu slanej sýr a jednoho zavináče. Počkejte, přinesu vám zezadu židli, talířek a nůž.“

Nebyla to zase tak špatná kombinace, slaný balkánský sýr i zavináče měl rád. Namazal si tři rohlíky a dal se do jídla. Vedle něj se objevila láhev piva. Docela si pochutnal. Ještě požádal o možnost si odskočit.

„Tady přes sklad, venku je budka a vedle sud s dešťovou vodou a támhle pak umyvadlo s mýdlem.“

Zaplatil a vyšel ven. Zrovna přemýšlel, kam se schová před vedrem. Vrátit se do ordinace? Když za sebou uslyšel brzdit auto, zcela ho nepříjemný zvuk vyděsil. Rychle se vylekaně otočil. Sanitka. Oddechl si, snad ho teď nechají na pokoji.

„Pane doktore, kam chcete svézt?“

Řidiče neznal.

„Do nemocnice, pokud tam máte cestu.“

„Jasně, vezl jsem domů jednu bábu po žlučníku. Ani neznám vaše jméno, ale viděl jsem vás u Neumanna. Jirka Solař.“

„Pavel Zeman, tak to jsem rád, autobus jede až skoro za dvě hodiny.“

„Posadil bych vás dozadu, ale vezu tam bráchovi fitinky, dělá vodu. Kdybyste potřeboval něco kolem, třeba baterie do koupelny.“

„To bych musel koupelnu mít. Jsem tady chvíli a bydlím v ubytovně, co má statek.“

„V té u kravína a stájí?“

„No jo, prý jen na čas.“

„Proboha, nejsou tam štěnice a švábi?“

„Snad ne, ale i voda je jen na chodbě a společné sprchy.“

„To víte, pohraničí. Všechno sežere Praha a velký města a na nás, až co zbude. Doufám, že na mě neprásknete, co jsem vezl. Kamarád tak svezl od vás toho nafintěnýho panáka, pak mu vynadal, že se ušpinil, a ještě na něj napsal na ředitelství, že v sanitce převážel nějaké krabice. To si ovšem naběhl, bylo to kus archivu a poslal ho s tím ředitel.“

„To je Leoš, doufáme, že se odsud vypaří, tady jsme jenom odpad. Ten míří někam hodně vysoko.“

„Aby nedopadl jak Slánský. Zlikvidovali ho vlastní lidi.“

Dneska už podruhé musí myslet na politické procesy. A může věřit cizímu šoférovi? Raději ani neodpovídal. Jak se všechno dokáže zvrtnout. Je po klidu. Probere všechno s Petrem a primářem. Kus za křižovatkou uviděli shluk lidí. Auta veřejné bezpečnosti.

„Je tam havárka,“ ukazoval řidič. Bylo vidět nákladní Tatru 111 s pískem, který taky smetali z vozovky. Zastavil je jeden z dopravních policistů.“

„Stalo se to už brzy ráno, pokračujte, zraněné hned odvezli do nemocnice, děláme rekonstrukci.“

U chodníku stála ještě dvě osobní auta.

„Jedno je Škodovka jako my, druhý něco německýho, a jak stála, to mají namalovaný, na přechodu. Uvidíme u nás.“

Pavel vyběhl k operačním sálům. U okna stál jeho primář, primář z chirurgie, doktorka Silná a další dva lékaři. Někteří kouřili u popelníku na nožce, jakých bylo všude plno.

„Pavle, jak ses to dozvěděl? Volal ti někdo? Já ještě neměl čas. Pojď, zajdeme ke mně.“

„Co se stalo?“

„Takže to nevíš? Petr, má zlomeniny, operovali jsme slezinu, otřes mozku. Snad nic dalšího. Ale víš sám, jak je to složité.“

„Někdo ho vezl?“

„Ne, ale zatím se moc neví, jak to bylo. Nějaký muž s dítětem jel autem. Asi infarkt. Přejel do protisměru a srazil se s druhým vozem. Petr šel kolem a zřejmě chtěl pomoct. Když do toho vrazila Tatra s pískem. Jeho asi ten náraz shodil na zem a auta se tak znovu srazila, ale bokem a on byl mezi nimi. Zřejmě otec toho dítěte je mrtvý, dítě má zlomeninu ruky a zhmožděniny. Tomu z druhého auta není celkem nic, jen jsme ho tu nechali na pozorování. Zajdeme k Petrovi.

Když vešli, zůstal chvíli stát. Jistě, takovou situaci viděl mnohokrát, ale na posteli ležela nejdřív figurína, pak pacient. Kolem přístroje na kolečkách, na zdi poutky zachycené trubice s kyslíkem. Kablíky, hadičky. Cítil vždy napětí i soucit, ale byli to pro něj cizí lidé. Prsty vyčnívající ze sádry, pak nad ní kanyla a napojená hadička. Přes tělo měl položené prostěradlo. Hlava v obvazech. Dotkl se polštářků prstů. Ještě ráno se milovali. Pak spěchal na autobus. Možná se všechno odehrálo, když k němu vtrhli estébáci.

Primář probral, jak probíhala operace, ale Pavel vnímal jen tělo zakryté prostěradlem. Jeho příhoda byla najednou bezvýznamnou. Ano, je snad mimo ohrožení života, ale sám věděl, jak lehce se takový stav může změnit.

„Pojedeš domů?“

„Ne, přijel jsem právě proto, že dnes jsme ordinaci zavřeli. Řeknu vám o tom.“

„Budu zůstávat tady, pokud chceš, mám u sebe pohovku, já budu klimbat v křesle jako vždycky, když tu zůstávám. Půjdeme, když by bylo třeba, zavolají nás.“

Ještě jednou se Pavel ohlédl a zavřel dveře. Prošli chodbou do druhé poloviny.

„Můžu tě, prosím, poprosit o kávu?“

„Samozřejmě.“

To dělával Petr. Najednou se mu začaly třást ruce. Nesmí tomu podléhat. Uklidnil se.

„Já jen, nemůžeme pak zajít do zahrady?“

„Jistě, zajdeme k Otíkovi, náš zahradník. Přišel se mnou z Prahy. Původně šofér sanitky. Měl těžký úraz, v posledních květnových dnech. Přišel o nohu. Já byl na psychiatrii, pak jsem šel sem. Nedovedeš si představit, jak to tady vypadalo. V zimě jsme dávali do oken pytle se slámou na noc. Otík začal opravovat starý skleník a první skla kupoval za svoje peníze. A těch bylo sakramentsky málo. Vařila se zasmažená polévka, kmínka, česnečka a chleba. Pak přišly konzervy z UNRY. Ale sem jich moc nedošlo. Kradlo se, rok po válce, ale četníci tak tak sjednávali pořádek. Pak osmačtyřicátý a další krok zpět. Konečně to znáš, jen tady to bylo jiné. Něco bylo na lístky, ale nebylo zboží. A co bylo na černém trhu a pašované, na to zase nebyly peníze. Tady byl většinou odsun původních obyvatel, a co sem přišlo, bylo z celé republiky. Teď už z těch, co vydrželi, jsou starousedlíci. Jak se konečně všechno trochu vzpamatovalo, přišla letos měna. Zajdeme do zahrady a pak se stavíme k Petrovi.“

Sešli na konci malým bočním schodištěm. Před nemocnicí byla loučka s několika stromy, kde na trávě a dekách leželo pár pacientů, většinou s návštěvami. Pak začínal starý park a za kamennou zídkou bylo malé nemocniční zahradnictví. Pavel tu už byl i s Petrem půjčit si nářadí a kosu.

Zahradník byl vysoký, šlachovitý a do hněda opálený starší muž, zřejmě primářova věku. Měl jen staré montérky a sandále. V ruce hadici, napouštěl vodu do podlouhlého bazénku s lekníny.

„Vítám vás, Pavlové. Jak je na tom Petr? Byl jsem za ním s kytkou do vázy, ale vyhodili mě. Zatím je ve spánku. Doufám, Pavle, v nějaké lepší zprávy. Jen zavřu vodu.“

„Zatím si netroufám nic říct. Taky nevíme, o co ten úraz vznikl. Tahali ho zpod aut, protože jedno prý začínalo hořet. Víš, jak je to. Tři dny, pak se uvidí. Nevypadá to, že by byla zasažená slinivka nebo něco dalšího, ale problém může být mozek, nerad spekuluji.“

„Pojďte se mnou, uděláme si zmrzlinu. Mám přinesený led.“

Šli za ním, posadili se pod malou stříškou mezi skleníkem a pididomkem tvořeným jedinou místností. Přišla se s nimi přivítat zlatá kolie.

„Vidíte, vás si už Sally zařadila mezi ty dobré. Vlastně jen tebe Pavle. Starého Pavla zná léta. Jak klepla branka, tak jen štěkla.“

Otík přinesl zmrzlinový strojek. Byly to dvě nádoby. Vnitřní otočná na kličku. Do prostoru mezi ní a vnější se nasypal nasekaný led. V otočné byl krém ze smetany, vajec a ovoce. Pomalu se otáčelo a na stěnách krém namrzal. Špachtlí se shrnul doprostřed a pokračovalo se, až celý obsah vytvořil vynikající zmrzlinu. Otík pomalu otáčel a Sally se s nadšením nechala drbat pod bradičkou.

„Chtěl jsem se zeptat, Pavle, co se u tebe stalo, že jsi jel k nám?“

„Nevím, jestli tady,“ rozhlížel se.

„Před Otíkem můžeš mluvit, a pokud by někdo šel, Sally ho ohlásí.

„Já si to, co se stalo, nedovedu vysvětlit, jsem tady pár dnů.“

Začal vyprávět o ranní návštěvě StB. I o údajných udáních. Jen se nezmínil o homosexualitě.

„No, moc mě to nepřekvapuje. Jsme u hranic, k nějakým přechodům dochází. Zřejmě i kontaktům. Taky to vypadá spíš, že by tě chtěli výhledově získat pro spolupráci. Ta nabídka studia do Ruska je podivná, ale pokud by přišla, bral bych to. Půl roku se tam dá vydržet. Medicína je aspoň v Moskvě a zřejmě velkých městech na špičkové úrovni. Navíc až by ses vrátil, tak by si na tebe nikdo netroufl. Aspoň z těch obyčejných fízlů. Je to divné, že něco takového nabízí někomu v Zapadákově. Něco za tím je. Udání, nechtěl bych nikoho očerňovat, ale někdo mě napadá.“

Pavel vyprávěl o příhodě, co mu řekl řidič sanitky dnes, když ho vezl sem.

„To je taky jediný, kdo připadá v úvahu. Bude třeba si před ním dávat pozor.“

Zahradník šel udělat ještě jednu várku zmrzliny.

Při návratu skočil Pavel do kuchyně, ať jim pošlou s večeřemi pro pacienty i pro ně.

„Pojď se podívat na rentgeny. Uvidíme zítra.“ Probírali Petrův stav i jiných svých pacientů.

Večeře byla dušená mrkev, brambory a malý špalíček hovězího.

Sotva dojedli, přišel Otík s Jarkou z Urgentu. V rukou dvě lahve vína.

„No nezírej, Pavle, tedy Pavlové. Nejsme v práci. Máme osobní volno. Jistě, ředitel tady měl plakát, že na půdě nemocnice je zakázáno konzumovat alkohol. Jsme na půdě? Nejsme, jsme v prvním poschodí a máme padla. Je z Valtic, skvělé. Co to sem dáváš, Pavle? To jsou odlívky na vodu. Kde máš ty broušené sklenice k pětapadesátinám. Sakra, kluci, jak vás rozlišit? Přece nebudu mladýmu nebo tobě říkat Pavlíčku? Připijeme si, ať to Petr zvládne, je statečnej, vylíže se. Měl bys v tom, Pavle, vidět osud. Já vím, jsem možná bezohledná, taky nikoho nemám, ale ty máš zase Petra a Pavla. I oni jsou sami a mají tě rádi, když se pustili do toho bordelu, co byl kdysi zahrada. Tak na zdraví, moc nám tu, Petře, chybíš.“

Primář měl v očích slzy.

„Máš pravdu, Jarčo, většinou jsme tady všichni něčím postižení. Životem, režimem, nešťastnou láskou, rozvedení, vdovci, každý vláčí nějaký příběh. Ale krásný je, jak když opravdu o něco jde, držíme spolu. Já třeba Hanse z chirurgie moc nemusím. Jednou jsme se strašně chytli, když začaly procesy. Slepě věřil, že tohle jsou nepřátelé lidu. Nic není zinscenované a žádní sovětští poradci u soudů nejsou. Přišel Slánský a semlelo to i jeho švagra. Ještě bude sedět osm let. Samozřejmě mu to nepřipomínám ani nepřeju. Dnes si všimnul i toho, co bych málem přehlédnul. Skvělý odborník.“

„Jo, jsme tady taková z nouze ctnost, mrkneme se na Petra.“

Prošli chodbou k pokojům intenzívní péče. Ještě bylo pořád vidět. V otevřených oknech sítě proti hmyzu odrážely světlo. To tvořilo jemné mřížky. Z několika přístrojů hlídajících životní funkce svítila nebo blikala světýlka. Ošetřovatelka vstala, ale pokynuli jí, ať si sedne. Zůstali jen u dveří. Jarča s Otíkem se rozloučili. Vrátili se do pracovny.

Pavel umyl a utřel sklenice.

„Lehněte si, pane primáři, já si sednu.“

„Kdepak, vždyť jsem ti to už vysvětloval. Tady máš ručník na opláchnutí, nebo si dej sprchu. Víš, kde je personální? Já si ji dám až ráno, moc by mne probrala. Dobrou noc. Kdyby se něco dělo, dojdou pro nás. Zítra budeš mít glykemiky.“

Noc proběhla klidně, i když se oba často budili. Ráno se šli podívat na Petra. Byl tam primář chirurgie Hans a další, kterého Pavel neznal. Když odcházeli, potkali Bedřicha z jejich ordinace. Hned se ptal, co je nového.

„Kde je vůbec Leoš?“ ptal se Pavel.

„Tento týden na nějakém politickém školení. Další bude na jiném v Praze. Nejlíp by bylo, kdyby si tam domluvil místo a odtud zmizel. Nám nechybí. Dole si Bedřich vezme stálé pacienty, ty ty nové. To je zdlouhavější, ale nebude jich moc a máte tam dvě sestry. Já mám dnes onkologické. To zrovna člověku moc dobrou náladu neudělá. Tak u oběda.“

Na poměrně zastaralé přístroje měli glukometr Pikrator, který odstraňoval dřívější velmi složité laboratorní vyšetření, podobající se práci alchymisty. Krev odebírala sestra a on byl pak spíš hlásnou troubou, co všechno má postižený dělat, čeho se vyvarovat a vyplňoval dotazník. Pak doporučil léčbu, případně napsal medikamenty. Bedřich vedle bral své pacienty rychlostí blesku.

„Můžeš to do nich hustit horem, dolem, stejně tě neposlechnou, dokud není opravdu moc zle.“

Před obědem se potkal u Petra s primářem.

„Nehorší se to, uvidíme dál.“

„Pojedu až zítra ráno. Budu volat a pozítří jsem tady zase.“

Po obědě si Bedřich vzal běžnou ambulanci a Pavel komplexní vyšetření potřebná pro různé profese.

„Jsme tady děvečky pro všechno a pro nic. Operuje tady jenom chirurgie. Pořád se mluví o kardiologii, když tu máme odborníka, onkologii, o záchrance. A nic, nejsou peníze ani vybavení, celý stát je v prdeli.“

Horka nepovolovala. Odpoledne zašli Pavlové k Otíkovi na zmrzlinu.

„To je hic. Musel jsem dát nohu ze slunka. Mám ji ze dřeva a z bakelitu, mohla by chytit,“ pousmál se. „Mluvil jsem s Hansem, nehorší se to. Tak snad. Proberte se, chlapi, život je kurevskej. Jarča jela k babičce.“

„Myslel jsem, že není odsud,“ řekl Pavel.

„Není a taky to není babička, ale její bývalá pacientka. Jenže nějak si porozuměly, mají kozu, králíky, slepice. Vaří povidla a z jablek pálí Calvádos.“

Starý zahradník se pustil do výroby zmrzliny.

„Každý se snaží kus života si zpříjemnit. Volná je jen neděle, a to je někdy služba, nebo člověka odvolají. Pořád se nám vykládá, jak lidi ve středověku dřeli na panském a měli jen neděli, kdy se chodilo do kostela. Bylo skoro devadesát církevních svátků. Dnes křesťanské zůstaly jen tři, velikonoční pondělí a dva svátky vánoční, komunistické taky tři a Nový rok.“

„Asi bych se měl, pane primáři, v neděli pustit zase do zahrady. Než bude Petr v pořádku. Hned by všechno zarostlo.“

„To nejsem proti, pomůžu také, bude to lepší než sedět a přemýšlet o něčem, co neovlivníme. Zítra máš ordinaci u sebe, pak se uvidíme. Dnes bys měl jet večer domů. Nevyháním tě, ale nemá cenu být tu oba.“

Pavel jel hned po večeři. Další autobus jede až po desáté. V nemocnici se osprchoval. Teď hlavně otevřel okna. Taky tam byly sítě. Vůně stájí. Musí se zastavit za Ríšou, už je doma. Možná zítra, jak bude objíždět pacienty. Hlavně koupit rum. Na chodbě odpustil vodu. Byla pak krásně chladivá. Nemohl dlouho usnout. Sotva se s Petrem poznali, hned takový malér. Možná chybělo pár centimetrů a ztratil by ho. Teprve teď si uvědomoval, co je to někoho milovat. Takový cit zatím nepoznal. S bývalou ženou byli kamarádi. Oba se nechali zmanipulovat svými rodiči. Bylo mu jí líto. Třeba si už někoho našla a bude šťastná. Hodně jí to přál. Ta určitě nenapsala nenávistné udání. Včerejší ráno se znovu připomnělo. Nedokázal posoudit ani jedny rodiče. Nepřipouštěl si, že něco takového by bylo možné. S Petrem prožil jen pár chvilek štěstí. Oba si budou muset své lásky víc vážit. Pevně doufal v plné vyléčení svého přítele.

„Bohu dík, pane doktore, byla jsem strachy bez sebe, jestli vás zase nezatkli,“ ulevila si ráno Anička.

„Tak by přišel někdo jiný, svět se nezboří.“

„Copak to nečtete v novinách, neposloucháte v rádiu?“

„Máte pravdu. Noviny neodebírám ani nečtu a nemám ani rádio. Všechny klepy se dovím v nemocnici nebo tady.“

„Ale já přece žádné klepy nesbírám, pane doktore.“

„Jistě že ne, ale pacienti vám je donesou, ať chcete nebo ne. Už se v čekárně něco ozývá.“

„Ivane! Co sis zase zlomil?“ ptala se sestra.

„Ale nic, já bych jenom chtěl mluvit s panem doktorem.“

„No, tak mluv.“

„Kdybych třeba, já bych chtěl někde…“

„Tak pojďte do vyšetřovny,“ ukázal mu Pavel.

Další stůl, židle, skříně na zdravotnický materiál. Na stolku stojánek na zkumavky, poháry na moč, plechový sterilizátor. Nemocniční lehátko.

„Tak jaký máte problém?“

Mladík se nejdříve podíval na dveře a pak tichým hlasem řekl:

„Mám kapavku.“

Rozepjal si řemen a stáhl kalhoty i s trenýrkami. Pavla, i když byl teplý, zas hned tak něco nerozhodilo. Už těch pánských chloub viděl docela dost. Ale tohle byl opravdu pořádný kousek k zulíbání. Jenže, jaksi teď velmi nežádoucímu. Natáhl si rukavice a v duchu ho napadlo, jak by bylo krásné si s něčím takovým pohrát. Ale hned si udělil pořádnou facku. Jeho milenec možná bojuje o život a on myslí na ukojení, jen co vidí hezké péro. Vzal gázovou obložku. Sjel po předkožce. Na gázu vyteklo trochu nažloutlé hnisavé tekutiny. Sundal si rukavice a vše hodil do odpadu. Umyl si ještě ruce.

„No máte, jako z čítanky. Víte, že je vysoce nakažlivá. V téhle fázi, odchytli jsme ji zavčasu, to nebude žádná hrůza. Ještě tady do poháru trochu moče. Jestli tam není i něco jiného. Napíši léky. Jen se musí vyplnit pro hygienu partnerka, aby se zabránilo dalšímu šíření. A pozor na všechny sliznice, oči, ústa, anální otvor.“

„Tak to je průser, já ji neznám a ani ji už neuvidím. No, řeknu to celý. Mám stopadesátku Čézetu a jezdím motocross. Ještě s kámošem a jsme dost dobří. Spáváme ve stanu, když se zadaří a končíme, tak holt se chlastá až na doraz. Taky nějakou fanynku přehneme. O to není nouze. Asi před tejdnem nám štěstí přálo. Děsně jsme se zlili a on přitáh sexy kočenu, že ji ojede. Jenže usnul. Tak jsem na to vletěl já, no nic moc a taky jsem usnul. Ani jsme si nepamatovali jméno. Ráno byla pryč. Ale i prachy, ještě že nám nevzala doklady, naše a od mašin. Jemu zmizel zlatej řetízek, co měl na krku, hodinky, prstýnek, mě automobilovej náramek, stříbrnej řetízek a nárazu a voděvzdorný hodinky z Německa, co byly drahý jak krávy. No co jsme měli říct, když jsme si ani nevybavili, jak vypadala. A já navíc ještě chytil kapavku. S nikým jiným jsem nebyl určitě tři měsíce.“

„No snad to necháme tak. Ale je nutné všechno dodržovat. Tady je recept, kdybyste měl teplotu, pálení, silnější výtok, cokoliv nenormálního, hned přijďte. Tady je ještě brožurka, co dělat. Za týden kontrola u mě. Na neschopnost to není. Bude nutná nějaká abstinence v sexu a hlavně používat preservativ. Ještě něco?“ dodal Pavel, když viděl, že se jeho pacient nemá k odchodu.

„Já bydlím co vy, pane doktore, když mi něco nebude jasný, můžu se večer zastavit?“

„Pokud budu doma, není problém.“

„To byla doba. No, pomlácenej nebyl. Kapavka, že? Víte, co toho bylo po válce. To měl snad každej. Říkali jsme tomu dětská nemoc. Léky byly problém, ale všichni to přežili.“

„Dnes je ovšem jiná doba, Aničko. Tak pojedeme dál.“

Měl co dělat, aby se soustředil na své pacienty. Před polednem zavolal na chirurgii. Všechno je stejné. Odpoledne objeli nejdůležitější nemocné i ze včerejška. Musel šoférovi povyprávět o svém zatčení. Dojel hodně pozdě. Chystal se uvařit čaj a pojíst něco z odpolední nadílky, když někdo zaklepal. Hned ho napadl Ivan.

„Můžu na chvilku, pane doktore?“

„No pojďte. Dáte si se mnou čaj a koláče? Mám jich dost a zítra jedu do nemocnice.“

„Tak já přijdu jindy, když večeříte.“

„Jenom pojďte a myslím, že si můžeme tykat. Jen to nebudeme zapíjet. Konečně už jsme zapíjeli Ríšu.“

„To budu rád, jen chci říct, že s tou holkou jsem byl až po tom, jak jsme pili z jedný láhve rum.“

„Takže jaký problém?“

„Já, no nevím, jak ti to říct. Když je člověk teplej, je to nemoc?“

„Podle mě a velké části lékařů není. Ale je hodně i těch, co v tom vidí duševní poruchu. A pořád je homosexualita i trestná. Prostě je vrozená, člověk se takovým narodí, rozhodně to není nic nakažlivého.“

„A co se s tím dá dělat?“

„Nic. Jen se člověk k tomu nesmí veřejně hlásit. Takoví lidé mají velice těžký život. Většina se naoko ožení. Ale jsou i bisexuálové, co mohou být s muži i ženami. Prostě takoví lidé byli, jsou a budou. Někdy to můžeme probrat podrobněji. A můžu vědět, proč tě něco takového zajímá, když jsi na holky?“

„No my jsme před tím s tím kamarádem, co jezdíme motocross, byli v jedné staré cihelně. Trénujeme tam a spíme ve stanu ze soboty na neděli. Nějak jsme blbli a pak si chtěli odlehčit. Nakonec jsme si péra nahonili vzájemně a oba nás to úplně dostalo.“

„No to ještě nemusíte být homosexuálové. To bývá dost často. Nakonec to uvidíte časem, pokud vám to něco řekne nebo ne. Jen teď samozřejmě nic, to je ti doufám jasné!“

Když si pak šel Pavel lehnout, myšlenky mu nedaly spát. Ráno uvidí Petra, pořád byl plný obav, tento týden začal velmi špatně. Ještě rozmýšlel o udání, ale nakonec usnul. Bez budíku by zaspal.

V nemocnici nejdřív spěchal k Petrovu pokoji. Jak kleply dveře, otevřel Petr oči. Měl předělané obvazy na hlavě. Už jen nad očima a na krku. Odřené tváře i bradu.

„Petře, Petře, konečně.“

Nahnul se k němu a opatrně ho políbil. Pak si teprve uvědomil, že je v místnosti i mladá sestřička. Ale bylo mu to jedno. Sestra se zvedla a vyšla ven.

„Můžeš mluvit? Co potřebuješ?“

„Tebe,“ zněla tichounká odpověď.

„Měli jsme strach, ale když jsi mě poznal, doufám, že budeš v pohodě.“

„V pohodě budu, až budeme spolu v posteli. Musíš do stavebnin pro cihly, jsou tam objednaný.“

„Čert vem cihly, teď je důležitý jen zdraví.“

„Musíš pro ně, jinak je prodají jinému, na udírnu.“

„Tak jo, odpoledne tam skočím. Jak budu mít chvilku, zajdu za tebou. Určitě tě přendají na normální pokoj. Bože, to byl den.“

„Je to dobrý, bolí mě spíš hlava, ale to je normální. Za měsíc budu v pohodě. Horší to bude s kopáním kořenů. Mám na dvakrát zlomenou ruku.“

„Prosím tě, o tom teď neuvažuj, letím se převlíct, přijdu. Pá, pá.“

Ještě se políbili.

Zašel hned k primáři.

„Díky Bohu, myslím, že je na dobré cestě. Přestěhujeme ho na naše oddělení.“

„Mám přikázáno sjet odpoledne pro cihly na udírnu, ale nemám klíče od brány.“

„Tady, nechal jsem pro vás oba udělat všechny klíče. Vrátka, brána, vchodové dveře.“

Rozešli se po své práci. Pavel odskočil za Petrem, ale viděl, že spí. Setkali se tam po obědě i s primářem.

„Tady to vidím, než ti sundají sádru, a pak ještě klid. To už je zařízené, budeš mít i pečovatelku. No, stavíme se odpoledne.“

„Pavle, můžeš skončit po druhé. Ze stavebnin cihly nech přivézt. Tady jsou peníze. A nelekni se u mě doma. Jsou tam řemeslníci.“

Než odcházel, stavil se ještě u Petra.

„Až dovezeš cihly, jeď domů, pořádně se vyspi. Jsem v pohodě. Prý budete v sobotu dělat na zahradě, říkal primář. Stačí, když se zastavíš až v neděli, než pojedeš domů.“

Cihly přivezli dodávkovým Tudorem. U domku byla míchačka a zedník zrovna nabíral do kýblů maltu. Jak se všechno složilo na konci zahrady, šel se Pavel podívat, co se děje. Hned dole potkal jejich sousedku, kuchařku.

„Pane doktore, pane Pavle. To je hrozné, ale už prý je panu Petrovi lépe. Tohle mělo být překvapení, ale všechno se nestihlo. Nahoru ani nechoďte, máte čas? Udělám kávu.“

Sedli si v kuchyni.

„Pan primář nechal všechno předělat, aby se vám tady líbilo. Říkal, že mladí jsou zvyklí na moderní bydlení. Nahoře je nová podlaha, dělá se koupelna a záchod na půdě a z druhé strany šatna, nebo komora. A bude tam i nový nábytek, hned jak to dodělají. V pokoji je už nachystaná vana a nová lázeňská kamna. Než půjde pan Petr z nemocnice, bude to hotové a já se pár dní, než bude fit, o něj postarám. Asi mu navrhne, že by tady mohl bydlet, měl by soukromí. Jistě lepší než na nemocniční svobodárce. A když přijedete, budete mít taky kde přespat.“

Teď už bylo jasné, co primář sháněl. Jen ještě nevěděl, co se všechno stane. Chce si je tím tak trochu připoutat. Ale za zlé mu to neměl. Určitě to rád přijme i Petr. Rozloučil se a spěchal na autobus.

Hned před ubytovnou potkal Ivana.

„Nemáš nějaké problémy?“

„Né, v pohodě. Jdu krotit Tigra. Jezdil jsem s novým melioračním pluhem. Jmenuje se Tigar. No, jenom jedno písmenko. Vyorává hlubokou brázdu, kam se hned kladou meliorační trubky. Akorát by to chtělo silnější traktor. Normálně to zvládne, ale když jsou tam keře, musím vždycky kus couvnout.“

„No vidíš, to bych tak potřeboval. Budu vykopávat kořeny od šípku a bezinek. V horku to nešlo, teď se ochlazuje a bude zase bláto.“

„Dá se tam zajet s traktorem?“

„Určitě. Ale to není tady, ale ve městě. U mého primáře za nemocnicí.“

„Třeba na Aljašce, to spíchneme. Kdy tam jedeš?“

„V sobotu odpoledne.“

„Jasan, vyzvednu tě v ordinaci. Vedoucí mi napíše papíry, aby si fízli nemysleli, že jedu přeorat ostnatý dráty. Čus.“

Tak to by bylo něco. Už se hrozil toho, jak prožije podzim a začátek zimy s krumpáčem a sekerou.

Člověk by řekl, když skončily prázdniny a děti se věnují škole a úkolům, ubude různých poranění a zlomenin. Chyba lávky, tento pátek bylo dětských pacientů hned pět. Sice žádná zlomenina. Dva kloučci cestou do školy frajeřili s nohama na řidítkách, srazili se bokem a utrpěli několik silničních lišejů. Některé kamínky a škvára se pěkně zažraly a bylo nutné použít i skalpel a pinzetu.

„Hergot, kluci,“ stěžovala si sestra, „vymotám na vás všechnu gázu.“

Pavlovi jich bylo docela líto, i když s ovázanými všemi končetinami vypadali spíš komicky. Jedna větší slečna si už večer prošila prst na šicím stroji. Bála se to říct a až ráno to zjistila její matka. Ještě malá opařenina vařící meltou a další výtečník zkoušel, jak je ostrý nůž. Byl.

„Pane doktore, jsem uhnaná, musíme si dát chvíli oraz. Máme nějaký nový kafe a přinesla jsem štrúdl.“

Pavel využil přestávky a volal do nemocnice. Petra přestěhovali na protekční pokoj na interně. Pozdrav vyřídí.

Odpoledne měli se sanitkou ty největší Zastrkovy. Samá samota a někde i kus pěšky. Zato brusinkový a malinový sirup, vajíčka, a na co se nejvíc těšil, Kartoffelbrot. Původní německý chleba, kde třetinu mouky nahrazovaly vařené brambory. S kmínem, tymiánem a osmaženou cibulkou. Krásně upečený v peci roztopené dřevem. Vydrží v utěrce klidně týden a pořád je jako vytažený z pece. Vezme ho Petrovi. Hodí se jíst beze všeho. Nebo se sýrem z tvarohu. Tady se vždycky rád zastavil. Hned při první cestě mu starouškové vyprávěli strastiplnou historii, jak bylo těžké, aby paní neodsunuli. Byla Němka, nechtěla odsud, kde žila celý život, a její muž nechtěl do Německa. Žili tady z toho, co vypěstovali na malém políčku, a z domácího zvířectva. Na chleba si sem jezdilo několik lidí a vozili jim zase, co neměli. Hlavně mouku.

„To víte, pane doktore, nestačíme péct, teď už jenom obden. Jestli dožijeme příští rok, tak už jen v pátek, ale pro vás bude vždycky připravený. Sehnal jste nám dobré léky, co pomáhají, a nikam nemusíme chodit. Moc děkujeme a jsme rádi, že vám náš chlebíček chutná.“

Cesty po pacientech byly zcela jiné než ordinace. Pavel je měl rád. Seznámil se se spoustou osudů lidí v pohraničí, mnohdy velmi pohnutých. Bylo tu víc času, tolik se nespěchalo. Jen jeho řidič Jirka kolikrát ukazoval na hodinky, že by už nejraději byl doma. Taky si Pavel některé příběhy zapisoval, když se vrátil do svého prozatímního domova. Ještě se po návratu rozhodl navštívit veterináře Ríšu. Rum už měl zakoupený. Přidal vajíčka a zvěřinové klobásky z hájovny. Sjeli tam sanitkou. Jen šofér spěchal, tak na návštěvu šel sám. Domek na první pohled vypadal malý. Přistavěný směrem do dvora. Ríšova paní byla upovídaná starostlivá bruneta, celá zakulacená, usměvavá, ve vlasech kostěný hřeben.

„Pane doktore, to jste hodný, že na nás pamatujete. Ríša už je k neudržení, radí aspoň na dálku po telefonu. Dojíždí sem jeho kolega, ale to víte, spěchá a všechno, co není akutní, nechává na pak. Hned vám donesu kávu.“

Pavel předal proviant a rum nemocnému.

„Myslím, Pavle, že bych mohl aspoň po králících a psech, jel bych autem.“

„Jistě a nabere tě zezadu beran, trkne koza, a když se o tebe opře na hájovně Vraťula, tak to jen lupne a pokračuješ.“

„Nestraš, Vraťula má sice půl metráku, ale je to miloučká německá doga. Je moc hravá. Už jsem měl na drátě Petra. Jsem rád, že bude v pořádku. Když jsi tady ještě nebyl, tak jsem chodíval k němu. Bedřich není moc komunikativní a Leoš je vůl.“

„Už vám, chlapci, nesu kafíčko. Vezměte si, pane doktore, koláček. Poslední jahody, jak bude pršet, hned zplesniví. Bóže, Ríšánku, ty na ten rum umřeš.“

„Ne na rum, bez rumu umřu. Dnes jsem neměl ani prcka. Jen si dej s náma.“

Pavel se pomalu vracel. Začalo vyfukovat. Jen aby zítra odpoledne nepršelo a mohli s Ivanem vytrhat kořeny. Kolem projíždějící auto bezpečnosti mu připomnělo nepříjemný zážitek. Zbytek cesty uvažoval, proč si vyhlédli zrovna jeho. Že by kvůli homosexualitě? Říkalo se, že si vždycky najdou někoho, kdo je snadno vydíratelný. A udání zřejmě s tím souviselo. Snažil se podobné úvahy zaplašit, ale moc se nedařilo. Doma si uvařil meltu a ukrojil pořádnou patku z domácího chleba. Má ještě jeden pro Petra. Chlebíček voněl bylinkami a kmínem. Kůrka byla křupavá, ale při tom ne tvrdá, bramborami jemně nasládlá. Cibulka navozovala pocit slaniny. Bylo by škoda čímkoliv tuhle chuť kazit. Nebyl z chudých poměrů, ale taky pamatoval za války doby, kdy nebyl ani ten nejobyčejnější chleba. Tohle byla lahůdka.

V sobotu se většinou v ordinaci nic nedělo. Přišel jen ten, kdo měl opravdu velký problém. Hrabal se v papírech, nosíval si skripta a literaturu k dalším atestacím. Sestru Aničku poslal domů a čekal na Ivana. Ten se taky objevil pár minut před polednem. Za traktorem měl připnuté nějaké monstrum, co pluh rozhodně nepřipomínalo. Na konec připevnil velikou červenou hadru.

„Pojedeme do civilizace, tak aby se nám na to nějakej blbej měšťák nenapíchnul. Byls na obědě? Zajedeme k jedné hospodě, kde se dá stát. Dal jsem ti sem deku. Je to pohodlnější jak v sanitce. Tam máš kolena pod bradou, tady si můžeš dát nohy i na palubku.“

Ivan měl dobrou náladu, zatímco obloha byla samý mrak. Vyjeli sice směrem k městu, ale pak odbočili na trochu horší silnici. Už z dálky bylo vidět osamocenou hospodu s množstvím aut. Nákladní, pár osobních a traktory i s vlečkami.

„U komediantů. Po válce tady stál kolotoč, houpačky a střelnice. Jenže ti světští se předělali na hospodské. Sice jim hospodu znárodnili, ale nechali je tady. Jezdí sem kde kdo. Ze staveb, ze statku, zásobování i vojáci, když jedou kolem. Je tady levně, velké porce a dobře vaří.“

Parkoviště obtékal potok. Ivan couvl, takže pluh byl nad vodou. Dali si slepici na paprice s knedlíkem a pivo.

„To museli někde vyvraždit drůbežárnu,“ smál se Pavel. „Ale výborné.“

U vedlejšího stolu sedělo pár pohraničníků a asi dva chlapi v civilu. Pavel měl nepříjemný pocit. Připadalo mu, že se jeden z nich na něho snaží nenápadně dívat. Jenže důvod může být jakýkoliv. Jak vyjeli, tentokrát k městu, přestal o tom přemýšlet. Odemkl bránu, Ivan vjel dovnitř a šel se podívat, o co jde.

„Brnkačka jako na benžo. Budu pomalu projíždět a ty za mnou pařízky s kořeny vytahovat. Vezmi si sekerku. Co nepůjde, projedu znovu. Za chvíli nemáme co dělat. Zároveň bude i pooráno. Hodím večer pluh domů. Přivezu brány. Zasejeme zelený hnojení, před zimou zaoráme, z jara uvláčíme a pak už je jedno, co si sem dáte. Brambory, zeleninu nebo květiny a trávu. Hlavně u růží pozor. Vyrostou i z nepatrného kousku.“

Šlo to skutečně skvěle. Jen někde odseknout v brázdě, oklepat a házet na hromadu. Ivan projel i zbývající starý trávník.

Zábranou bylo jen několik zasahujících kořenů od velkých stromů. Vytrhli i jednu polosuchou hrušku.

„Tak, Pavle, valím. Ráno jsem tady.“

Ivan odjel ještě dřív, než se vrátil primář. Ten jen nevěřícně zíral.

„Je z toho družstevní lán. To všechno bylo v zemi?“ ukazoval na velkou hromadu kořenů. „Zítra tomu chlapci musíme zaplatit. Do jara tu nebude co dělat.“

Zato v domku bylo práce nad hlavu. Koupelna byla hotová. Žluté kachličky a na zdi topné elektrické tělísko s dlouhou šňůrou od vypínače. Odvětrávací mřížka. Jen tady nebylo okno. Stejně jako na druhé straně, kde byla stejně velká místnost, zatím bez určení, co v ní bude. V pokoji byla nová dřevěná podlaha a na celé ploše koberec. Velká dvoupostel. Ostatní bylo složeno v krabicích.

Večer chvilku poseděli u lahvinky Merlotu.

„Myslím, že za týden může Petr sem. Bude mít klid a paní Šestáková mu uvaří. Jen poprosím v úterý a ve čtvrtek s pomocí úklidu, aby přišel do hotového. Nějaké věci pak převezeme.“

Nahoře nic nevrzalo a vysoký koberec se šedozeleným vzorem byl příjemný na bosé nohy. Pokojík teď vypadal veliký, když byl jinak prázdný. Pavel si lehl a zase se rojily spousty myšlenek. Jak by bylo krásné, kdyby lidé mohli žít podle svých představ a přání. A ne se se vším skrývat. I za pár dnů si zvykl na Petra a jejich touha byla oboustranná. Prázdné místo vedle vzbuzovalo stísněný pocit.

Ivan byl také ranní ptáče. Projel vše bránami, které ještě nějaké kořínky nabraly na železné hroty. Na dvoukoláku přivezl i malý secí stroj, co dřív tahali koně.

„Myslel jsem, že směsku jen rozhodíme, projedeme bránami a uválcujeme. Ale jsou tu holubi. S tímhle muzejním kouskem se všechno dostane hlouběji. A večer bude určitě pršet.“

V poledne byly řízky z vemínka, brambory a salát z rajčat a paprik. Odpoledne bylo hotovo. Ivan peníze nevzal, ale lahvinku skotské whisky neodmítl. Zajel s Pavlem k nemocnici a řekl, že počká.

Kluci si v krátkosti řekli, co je nového, vždyť v úterý se znovu uvidí. Pavel chtěl zůstat, ale Petr ho poslal domů.

„Nemusíš mít strach, odpočiň si taky. Vypadá to stejně na déšť.“

Taky když vyjížděli k domovu, spustil se nejdříve zahradnický, pak už docela slušně lilo. Na kalužích se dělaly bubliny. To bude pršet dlouho.

„Paráda,“ pochvaloval si Ivan. „Je to prokypřený do velký hloubky. Všechno se vsákne a za týden bude zeleno. Kořeny se omyjí, pak trochu benzínu a budou pryč. Já jsem už taky skoro dobrej.“

„Jen neblbni, všechno doužívat a s ničím nespěchej. Zastav se ve středu. Jinak moc dík.“

Než usnul, znovu se mu připomněl muž v hospodě U komediantů. Měl teď pocit, že ho už někde viděl. Vzpomínal si na tváře tajných, co ho odváželi, i na druhého, na vyšetřovatele. Znovu začalo hlodat v mysli udání. Proboha, tak přece nebude uvažovat každý den? Jen zaplašit všechny myšlenky nešlo.

Sotva na nepříjemné vzpomínky zapomněl, znovu se ráno vrátily. V čekárně seděl mladík jeho věku v šedém obleku. Ale jen seděl a sledoval ho, když prošel.

„Máme tu úraz, pane doktore,“ sdělovala mu sestra Anička a otevřela dveře do čekárny.

„Pane inženýre, pojďte dál.“

„Inženýr Jaroslav Uncler, plánuji meliorace. Zavezl mě sem váš známý, co tady jezdí s Tagrem, na motorce.“

Sundal si sako. Košili měl vyhrnutou a předloktí ovázané gázou. Sestra ji odmotala. Byla to jen sedřená kůže.

„Víte, já bych s tím ani nešel, zlomené to není, proti tetanu jsem očkovaný, ale ten chlapec, Ivan, si nedal říct. Já jsem jen na přídavném zařízení ukazoval, kam by šlo přidělat. Je tam táhlo, co má závaží. Já na to nějak zapomněl, vyjelo mi z ruky. Nebýt toho Ivana, tak jsem měl rozbitou hlavu. Vztáhl jsem ruku, ale on po tom skočil a zachytil, tak mám jen odřeninu.“

Sestra ránu dezinfikovala. Pavel pak použil hemostatický prášek. Ještě obvaz.

„Zlomenina tam není ani zhmoždění, po tomhle pudru se krvácení zastaví. Každopádně ještě navštivte svého lékaře, až odjedete. Nebo pokud by se něco horšilo a budete tady déle, bydlím v ubytovně na statku, Ivan vám ukáže. Zítra jsem v nemocnici.“

„V ubytovně bydlím i já na pár dnů.“

Nemohu v každém vidět fízla, pomyslel si Pavel, když se vracel z odpoledních návštěv a řidič ho zavezl k ubytovně. Jeho ranní pacient seděl kousek od vchodu na lavičce a kouřil.

„Co ruka?“ zavolal.

„Ani o ní nevím. Ten váš kamarád říkal, že mě taky tak mohl ošetřit, nějaký zásyp na rány prý mají pro psa.“

„No celkem měl pravdu, má to jen jiné balení,“ usmíval se Pavel.

„Můžu vás, doktore, pozvat chvilku na skleničku?“

„Proč ne? Jen si hodím věci k sobě do patra.“

„Tak to máme stejnou cestu.“

Inženýr bydlel jen o pokoj dál.

„Jen promiňte, ale mám tady jen jeden hořčičák a jeden hrnek.“

„Tak raději přijďte ke mně. O moc lepší to nebude, ale mám i sklenice.“

Posadili se u lahve Müllera.

„Tady v obchodě žádný výběr není, taky po měně, ale značka je to dobrá.“

„Mám tady slané tyčinky, snad si o ně nevylámeme zuby.“

Příjemný večer, jak se oba shodli, když se loučili a přáli si dobrou noc.

První kroky ráno, když přijel do nemocnice, směřovaly k pokoji, kde byl Petr. Tady ho nikdo nehlídal a přivítání polibkem bylo jako dřív.

„Primář mi nabídl bydlení u něj nahoře, prý je tam všechno předělané i nahoře koupelna. Ne že bych byl proti. Co si o tom myslíš, Pavle?“

„Já už všechno částečně viděl. Budeš mít krásný byt. Že ti pronajme podkroví, na tom myslím nikomu nic vadit nebude. Určitě ne těm solidním. Bydlení není a ta svobodárka je strašná. Asi vím, jak ti všechno připadá. Tak trochu si tě chce připoutat. Jistě ne ve zlém. Vycházíte spolu dobře. I mně říkal, že tam můžu vždycky, když budu v nemocnici, přespat. Asi trochu tuší, jak jsme na tom.“

„Taky to tak vidím. Jen si říkám, jsem úplně sám, nakonec ty taky i když ne doslova. A on zřejmě nemá nikoho, jen starého kamaráda zahradníka. Je to sice přitažené za vlasy, ale myslím, že by to všem mohlo vyhovovat. Zkusíme to, ne?“

„Určitě. Bude nám lépe, jen já mám problém.“

„Myslíš estébáky? Všechno jsem už slyšel. My s tím žádný problém nemáme. Hlavně jim neodporuj. Snaž se to zahrát do ztracena. Nikoho udávat nemusíš. Zatím po tobě žádnou spolupráci nechtěli. Jen je divná nabídka studia v Rusku. O to se někteří snaží zuby nehty, i Leoš.“

„Vidíš, to nás nenapadlo, určitě poslal ta jedna udání. Že by to bylo natruc? Tak zase čestní nejsou. Kdo ví? Já jen od té doby trochu panikařím. Jak slyším brzdit auto nebo vidím někoho, kdo mě ty fízly připomíná, jsem na sesypání. A nechtěl bych ublížit vám dvěma.“

„V tom nic neuděláš. Přece všechno krásné, co máme, nezničíme kvůli nějakým domněnkám?“

„Musím, probereme všechno odpoledne.“

Bylo po druhé hodině. Pavel skončil v ambulantní ordinaci a právě se chystal nahoru za Petrem. Zaklepala sestra a sdělila mu, že má na vrátnici návštěvu, nějakou slečnu. To je nesmysl, tady nikoho nezná, holky ze stájí vidí, když přijede domů. No nic. Spěchal, aby mohl co nejdřív za svým chlapcem. Když docházel k závoře u vjezdu, uviděl za ní blondýnu s mladíkem, co byl otočený přímo k němu. Tesilový oblek skořicové barvy, jeho léta, hezký, příjemný vzhled. Teď se otočila blondýna. Jeho bývalá žena Martina, odbarvená brunetka.

„Marti, co se děje? Pojďte dál.“

„Radek, můj… přítel. Přivezl mě. Prosím tě, můžeš se na chvíli uvolnit? Počkáme. Je tady blízko kavárna?“

„Ta je kousek, hned jsem zpět, jen se omluvím.“

Zašel k Petrovi.

„Prosím tě, omluv mě i u primáře, vrátím se, přijela za mnou má bývalá žena se svým přítelem. Něco je špatně, přijdu.“

Malá kavárna byla jen kousek. Posadili se do výklenku s výhledem na nemocnici. Pár lidí sedělo v předzahrádce, uvnitř byla jen rodinka s dětmi.

„Promiň, je mi to hrozně trapné. Víš, že jsme byli vždycky nejlepší přátelé. Kéž by to tak bylo i teď.“

„Ale tak to je pořád, snad jsme si všechno řekli. Bohužel jsme se nechali zmanipulovat rodiči.“

„Mí rodiče tě udali. Vím to od sestry. Nejenom tebe, i Radka. Nechápu to. Velice se omlouvám, i když vím, že tohle omluvit nejde.“

„Promiň, Pavle, myslím, že si můžeme tykat. Jednak jsme pracovně kolegové a o všem, jak to bylo s vámi, vím. První se musím přiznat, že jsem chtěl o tobě něco vědět. Myslím to s Martinou vážně. A víš, jak to kolikrát chodí mezi rozvedenými. Můj bratranec je u StB. Není se čím chlubit, ale chtěl si tě proklepnout. Je na dost vysokém postu. Přišel na udání na tebe, ale i na mě. Už se to nedalo nějak sprovodit se světa. Tebe už prý kontaktovali, ještě je tam další udání z vaší nemocnice, ale to zřejmě už víš. Zavolali si nás s Martinou. Z toho vylezla nabídka studia v Moskvě. Přiznám se, to byl můj nápad. Ne abys byl daleko odsud, ale spíš abys pak měl od podobných událostí pokoj. Velice si vážím toho, jak jste všechno vyřešili. Doba je zlá, lidi by se utopili na lžičce vody. Můžeš být jakýkoliv odborník a mít kamarády vysoko, nepomůže nic. Kontakty u Sovětů jsou k nezaplacení. I když vidíš na procesech, že někdy ani ty nepomohou. No nebudeme zdržovat. Jak se ke všemu estébáci postaví dál, nevím. Raději si dávej pozor. Mají tě pod pokličkou. Školu určitě vezmi. Zatím nemají zájem tě nějak vytěžovat. Nechápu sice, proč Martininým rodičům vadím i já. Asi jí žádné štěstí dopřát nehodlají. Ale já se už o nás postarám…“

Rozloučili se.

Pavel spěchal všechno povyprávět k Petrovi. Byl u něj primář.

„Vidíš, Pavle, jsou i slušní lidé. Ve čtvrtek převezeme věci ze svobodárky a v sobotu doufám odpoledne i Peťu.“

Taky všechno vyšlo, jak naplánovali. Jen všechno zůstalo v krabicích. To si už nový obyvatel podkroví roztřídí sám do barových skříněk, jak se říkalo nejmodernějšímu nábytku na zakázku. Paní kuchařka Šestáková připravila večeři a malé pohoštění. Když odešla domů, nalil primář šampus.

„Ať se ti tady, Petře, líbí, i tobě Pavle. Tady si nemusíme na nic hrát. Z celého srdce vám přeji vaši lásku.“

„Pane primáři, vy o tom víte a nevadí vám, že jsme trochu jiní?“

„Byl bych špatný pozorovatel nevšimnout si, že váš vztah je něco víc než krásné kamarádství.“

„Moc děkujeme. Ono i na našich svobodárkách se často stýkat by mohlo být pro některé lidi podezřelé. Tady budu mít legální nájem, jen musíme všechno domluvit finančně. Přiznám se, moc peněz jsem od měny nenašetřil.“

„To ani já ne, ale z dřívějška jsem nevěřil bankám. Ukládal jsem do mincí, známek, umění. Tam hodnota nikdy nepadá, spíš roste. Ale k čemu by mi všechno bylo, když jsem sám. Měl jsem i trochu strach, Petře, aby sis nabídnuté bydlení nevykládal jako mou sobeckost nahrazovat si vámi dvěma rodinu, o kterou jsem přišel. I když vlastně je to pravda, promiňte.“

„O tom jsme také uvažovali. Jsme všichni tři sami. Možnosti si vážíme a budeme se snažit vám, ale zároveň i nám trochu zpříjemnit život.“

Oba k primáři přistoupili a objali ho.

„Chlapci, díky, vidím, že máme všichni slzy v očích. Snad si náš život vzájemně zpříjemníme. Když je mezi lidmi porozumění, dá se slušně žít i v dobách zlých. Ty nejhorší snad pominuly. Všechno má svůj vývoj. Snad vy se dočkáte lepší doby. Petře, měl by sis jít lehnout. Dnešek byl náročný. Do práce se nežeň, všechno zvládáme.“

„To ještě probereme. Pojedu ráno a zítra odpoledne se vrátím. Veliký dík, dobrou noc, pane primáři.“

Vyšli nahoru.

„Petře, musím tě zbavit nemocničního odéru. A pozor na ruku. Sádry se tak honem nezbavíš.“

„No nevím, myslím, že jsme jím načichlí všichni. To už ani nevnímáme. Nakonec za týden nebude důvod, abych se válel doma. Doma, člověk tak říká automaticky místu, kde kolikrát jen přespává. Jako my dva. Doufám, že ti u vás taky dají nějaký slušnější byt. Nejlépe by bylo, kdybys šel do nemocnice, ale hned tě nepustí. Vždyť tam byli lidi půl roku bez doktora. Ale buďme rádi za to, co je. Primář říkal, jak stejně platil z nadměru. Sousedce, co nám vaří, dali vedle celou rodinu. Ještě že slušnou. Osprchneš mi záda?“

„Jenom záda? Raději bych měl jiná místa.“

„Nemusíš mně pomáhat, do vany vlezu.“

„Jenom poslouchej svého doktora,“ smál se Pavel. „Se vším ti rád pomůžu. Budeš mít jen malou jizvičku. Na kontroly sanitkou, dole je telefon. Teď je skoro nejhorší ruka. Vidím to nejméně na měsíc a půl.“

„Ale to už bych mohl na ambulanci. Pravé ruce nic nechybí. Vždyť víš, doktor jako doktor.“

„Nemudruj, opatrně si tě namydlím, jdu za tebou.“

Pavel si konečně užíval doteků na těle svého miláčka. Poslední dny byly jak zmatený apríl. Pocity strachu a beznaděje se střídaly s bláznivě šťastnými. Pomohl Petrovi z vany a osušil ho. Jen mezi vším si dopřávali líbání. Zatím si ničeho moc neužili.

„Myslím, že můžeme i víc než vzájemné kouření.“

„Ne, lásko, nebudeme nic pokoušet. Vydržíme. Víš, kolik je nádherných doteků?“

„Vím, s tebou nekonečně moc. Nejvíc jsi mi chyběl, když jsem se probral. Neumím to vysvětlit, ale obklopovala mě zima, přes horečku. Zima samoty. Je to přece nesmysl, žil jsem v neustálém osamocení a chvilka nabyté lásky s tebou mě přece nemohla tak změnit. Změnila. Myšlenky se neupínaly k mému stavu, ale k tobě. Obavy, že bych tě mohl ztratit. Věděl jsem dávno, jak normální štěstí bude jen nesplněný sen, a najednou jsem ho s tebou zažíval. Říkal si, jsme přece také lidé a naše láska není o nic horší jako těch ostatních. Myslím, že si života budu víc vážit než před tím. On to už není můj život, ale náš.“

„Možná si všechno dokážeme racionálně a vědecky vysvětlit jako činnost alkaloidů, fenylethylaminu – drogy zamilovaných a dalších hormonů, ale stejně nevíme, proč zrovna ten jeden konkretní člověk a ne druhý, který je mnohdy mnohem hezčí a má plno skvělých vlastností.“

„Po některých věcech je lépe nepátrat. Myslím, láska má mít svá tajemství. Stejně jako pohádkové bytosti. Je z říše fantazie, z našich snů a přání. A díky za ni, když ji najdeme.“

„I když ta naše se nebude hřát na výsluní.“

„Nemá to zapotřebí, je jenom naše.“