Holé pláně I.

Léta padesátá – 1955

Ze dveří malého hotelu se vyrojila asi desítka mužů různého věku. Všichni v lesnických uniformách. Od mohutných plnovousů přes pečlivě upravené kníry až k čerstvě vyholeným tvářím. Většina hned vytáhla balíček cigaret a připalovali si. Vytvořily se tři hloučky debatujících. Po chvilce vyšli tři další muži. Dva směřovali k zaparkované Pobědě.

„Tak soudruzi, práci čest,“ volal jeden z nich, zatímco druhý, řidič, startoval auto.

Z hloučků se ozývalo: „Čest, čest.“

„Jako by nemohl říct lesu zdar!“ postěžoval si vysoký muž s plnovousem tomu, co dvojici vyprovázel.

„To víš, Rudo, dnes to jinak nejde. Ale buďme rádi za něj, aspoň lesům rozumí. Sice učil na lesárně, ale ví, co je potřeba. Nejenom těžit, kácet, ale i zalesňovat. A je vynikající střelec. Loni jsem s ním byl na kačenách a všichni ho obdivovali.“

„Jo, střílet, to pánům, dnes tedy soudruhům, jde. Co ty, mladej, jak jseš na tom?“ otočil se další muž s knírem a prošedivělou bradkou k vedle stojícímu mladíkovi.

„Co jsem byl na soutěžích za školu, tak většinou první druhý místo. Na celostátní v Bánské Bystrici ve třech kategoriích první.“

„No do prdele, Vilém Tel, konečně za chvíli budou kačeny na Kyselém, tak se můžeš předvést. Jakýho máš psa?“

„Zatím nemám, teď jsem skončil vojnu.“

„Jak se ti líbí velcí münsterlandští ohaři?“

Oba muži v jejich hloučku se začali smát. Hoch se nechápavě díval.

„Pepa je totiž jeden z hlavních činovníků klubu Dlouhosrstých ohařů, co se loni přejmenovali. Určitě ti bude nabízet štěně, Vítku.“

„To si musím přes zimu rozmyslet.“

„A pušky?“

„Jsem už čtvrtá generace. Já mám nejraději starou kulovnici Mannlicher – Schönauer z roku 1903, je skvělá. Ještě mám Mauserku 98, vyráběnou v Brně jako ČZ 24, a brokovnici ČZ 241, model 816. Pak další v pozůstalosti, jsou u mámy. To je zatím nevyřešené. Přišel jsem z vojny, myslel, že budu doma po tátovi, jenže ten zemřel před rokem, máma se odstěhovala k babičce a na hájovně, co jsme bydleli, je už rok někdo jiný. Tak mě šoupli sem, tady prý taky zemřel hajný.“

„No je to trochu… Pojď, dořešíme ostatní. My se vrátíme do večeře, Eman vás všechny rozveze.“

Mladík s polesným, neboli lesním správcem lesního závodu Petrem, zašli bokem kolem šenku do malé místnosti jen se čtyřmi stolky. Přinesli jim kávu a sedmičku Veltlínu.

„Většinu už víš, teď o tvém novém působišti. Hájovna na Holých pláních patří lesnímu závodu jako u vás. Jenže tam bydlí dcera hajného, co zemřel za tragických okolností, tak trochu i naší vinou. Je zdravotní sestra, ale dělá u nás s ženskýma, co vyžínají, zalesňují, pálí klest. Takže kam ji dát nemáme. Místa je tam dost, ale nějak se budete muset domluvit. Nejdřív je veliká veranda, takový spíš skleník, úplně zarostlá vínem, který tam nádherně plodí, protože nenamrzne, když kvete. Vlevo je kancelář, za ní pokoj. Z chodby se jde vpravo do velké kuchyně, za ní je také pokoj, tam je Heda. Dál v chodbě je záchod a koupelna, naproti komora, která má dveře i do kuchyně. Nahoru po schodech jsou dvě místnosti vyklizené, tam bydlel hajný, otec Hedy. Venku je dvůr, chlívky, malá stodola, tam má Heda nějakou drůbež, seno, králíky, dřív mívali i prase a kozu. Myslím, že se s ní domluvíš. Je to hezká holka, jen taková smutná. Nemyslím, když přišla o tátu, ale byla i dřív. Hned by ji vzali do nemocnice, tím by se všechno vyřešilo, mají svobodárky, ale nechce. Teď nemůžeme na ni spěchat. Jiný to ovšem bude, jestli se oženíš, ale říkals, že zatím nic na obzoru není. Je to samozřejmě problém, no kdyby to nešlo, tak nějaké řešení vymyslíme. Jak budeš chtít, zařídíme pak tvoje stěhování.“

„To bude jednoduché, ani nevím, co vlastně u babičky mám, co máma odstěhovala.“

„Dneska večer si všechno omrkneš. V pokoji za kanceláří je nějaký otoman, kam si chodil Jára zdřímnout, a nahoře jsou postele. Dnes budeš mít kde přespat, tak zajdeme na večeři a pak vás Eman hodí. Ruda s Pepou jsou tví sousedi. Jste nejvzdálenější. Když něco, poradí ti. A každá hájovna má telefon.“

Dole, v loveckém salonku, který měli zamluvený pro dnešní den, bylo velice živo. S kolegy ze sedmi lesních správ se Vít seznámil dopoledne. Ještě než přijel ředitel. A taky si se všemi potykal. A připil. Večeře, jak jinak, kanec s knedlíkem a bílým i červeným zelím. Pak se hned s Pepou a Rudou zvedli a rozloučili, mají to nejdál. Eman je zavedl k Tudoru a vyjeli lesní cestou ke státní. První zavezli jeho. Ještě bylo světlo. Hájovna stála na konci smíšeného lesa. Buky, duby, modříny, jeřáb, břízy, sem tam smrk. Vedle ní starý sad, políčko, louky a další louky, uzavřené smrkovými lesy.

Rozloučil se. Kolegům mával. Nade dveřmi byla dvě vikýřová střešní okna vedoucí do podkroví. Jinak celou stavbu až ke střeše zakrývala skleněná veranda, zcela na latění a drátech uvnitř obrostlá vinnou révou. Šlo i rozeznat hrozny různých barev. V otevřených širokých dveřích uviděl přicházet dívku. Velice hezkou. Jen v duchu zalitoval, že je poněkud jiný, než ti normální. Mohla mít tak jako on. Podali si ruce a představili se.

„Slyšela jsem auto, prosím, pojďte dál. Uvařila jsem meltu.“

Následoval ji do kuchyně. Lavice, stůl, židle, kredenc šedobílé barvy, smaltovaný sporák a stůl myčák. Na zdích trofejní parůžky, police s porcelánovými dózami.

„Posaďte se, pane Kolář. Víte, ráda bych věděla, jak na tom jsem. Nahoře ty dvě místnosti, to byla ložnice našich a můj pokoj. Ty máte volné. Jedna je prázdná a druhá, zbyl tam nábytek z ložnice. Tam už léta nikdo nebydlel. Já mám pokojík tady za kuchyní. Naproti je vaše kancelář, je v ní i skříň na pušky. Táta spával v pokojíku za kanceláří. Je tam kanape, stůl židle a skříně. Všechno prázdné, mimo kancelář, tu si přeberete. My jsme byli jen v přízemí, tady v kuchyni. To je asi jediný problém.“

„Nevidím v tom problém. Budu celý den v lese, nebo v kanceláři. V poledne se dá prý pojíst v chatě u pily. Nebo si tady, když vám nebudu vadit, něco ohřeju. Ráno meltu nebo kakao. Zítra si přeberu kancelář, pak pojedu na tři dny domů. Jen si rozmyslím, co sem vzít. Moc toho nemám. Jsem na tom podobně. Můj otec zemřel před rokem, když jsem byl na vojně. Rakovina plic. Moc kouřil a nemohl bez toho být. Máma se odstěhovala k babičce a většinu nábytku zrušila. Můžete mi to tady, prosím, ukázat?“

„Jistě, půjdeme nejprve naproti.“

Už bylo nutné všude rozžnout. Kancelář měla okno do verandy, zcela zvenku zarostlé révou. Druhé okno naproti dveřím vedlo do sadu. V rohu byla masívní skříň na pušky a střelivo, skříně s pořadači, police, kancelářský stůl, ještě jeden a čtyři židle. Blízko radiátoru u okna do sadu veliký pohodlný ušák s kožešinou. Vedlejší pokoj byl skoro prázdný. Jen kanape potažené červenou látkou s černými geometrickými vzory. Na něm složené prostěradlo, prošívaná deka a polštáře. Jedna šatní skříň.

„Ostatní jsem vystěhovala do stodoly. Myslela jsem, že byste tu mohl přespat, než se rozhodnete co dál. Klozet a koupelna jsou tady dole, nahoře nic takového není. Máme kotlík na dřevo nebo piliny, ty vozíme z pily.“

„Určitě, nahoru ani nepůjdu. Kancelář a tenhle pokojík mně bude stačit. V kuchyni se domluvíme. Na co bude třeba, tak přispěju.“

„Na neděli vařím, dělám moučník, když by vám nevadilo. Jistě, až si dovedete nějakou slečnu, tak se odstěhuji. Jen tu mám hodně zvěře, to vám ukážu ráno. V létě chodíme brzo, teď už je chladno. Ráno tu budou všichni vaši zaměstnanci. Nemáte hlad?“

„Večeřel jsem v tom hotýlku, ale můžeme si ještě udělat kávu. Mám ji v tašce v kuchyni.“

„Díky, teď kávu nekupuji, je pořád moc drahá. Až jak prodám husy. Krmím je šlejškami a vařenou kukuřicí.“

U kávy trochu zavzpomínali. Vít se dozvěděl o neštěstí, při kterém zahynul Hedin otec. Kontroloval nakládku kulatiny na nádraží. Chlapi si hromady špatně zajistili. Z jedné vyčnívaly kmeny. Nakladač to chtěl srovnat a nevšiml si, že někdo je u vagonu. Klepl do vyčnívajících a hromada se rozjela. Utrhly se tři kmeny a přimáčkly ho. V podstatě tam měl každý kus viny.

Všude je něco, pomyslel si Vít, když šel spát. Vzal si do džbánku vodu s ostružinovou šťávou. V koupelně měl připravený kopřivový šampon, mýdlo a osušku. Byla malá, ale útulná. Heda, asi Hedvika, bylo mu divné, že nikoho nemá. Že by byla jako on? Takovou ženu ještě nikdy neviděl. Nebo se nešťastně zamilovala, někdo ji opustil, zemřel? Když si lehl, myšlenky se draly dál. Co on? Až si dovede slečnu, měl by jí říct, že nedovede? Koho si tady najde? V jeho bývalém domově bylo rušno. Kolem všude samý turista. Vděčně vzpomínal na lesnickou školu v Hranicích. Jeden spolužák a jeden o rok mladší. Vzájemně se učili lásce. Nebezpečné, zatracované, zakázané. Měli štěstí. V zimě zůstávali občas v tělocvičně. V nářaďovně, kam se uklízely bradla, kůň, žíněnky. Jeden hlídal a měnili se. Pak přestali být ostražití a načapal je učitel tělocviku. Mladý, hezký a stejný jako oni. Bydlel až u lázní v Teplicích. Začali ve volnu chodit k němu. Po krásném, i když velice nebezpečném milování se mu stýskalo.

Na vojně už zažil horší události. Jednomu klukovi našli fotografii, kde se dva kluci líbali. Ostatní ho začali neskutečně šikanovat. Chtěl mu nějak pomoct, ale když se ho jednou zastal, málem se jejich nenávist obrátila proti němu. Až druhý rok se s tím klukem dostal do strážní jednotky muničního skladu. Čtyřiadvacítky, střídání po dvou hodinách, úplná izolace. A koupelna s vanou, co se dala zavřít. Hezké sblížení, ale stejně pořád strach. A tady? V lese tak potká pár trampů nebo houbařů. Jeho kolegové jsou většinou staří a všichni ženatí. Ale má dobrou práci, kterou miluje. Uvidí zítra své osazenstvo.

Všichni se ráno sešli na verandě u dvou stolů. Vítek se skoro lekl, kolik je to lidí. Šest dřevorubců, dva koňáci, co přibližují ze strmých úbočí, traktorista s pomocníkem, šest žen chodících celoročně a dnes pět babek brigádnic, ale je jich prý přes jaro a léto víc. Jeden děda ze školky a další tři babky, co tam vysévají, plejí, zalévají. Na mapě mu ukázali, kde kdo dělá, osm set hektarů, to je už kousek lesa. Zatím budou pokračovat. Za týden si všechno postupně obejde a rozhodne jak dál. Když se rozešli, ukazovala mu Heda dvůr, nové kotce s králíky a veliké výběhy slepic. Měla jich několik druhů a jezdila na výstavy. Ty byly zcela oplocené i shora. Draví ptáci, kuny, ale hlavně lišky. Dřív měli i psa. Další běžné slepice se zavíraly na noc do kurníku. Leghornky občas přeletí do sadu a  jsou hned kořistí lišek, co se klidně odváží i za dne. V sadu už zrály podzimní jablka, hrušky a švestky.

„Skočím vyžínat tady blízko, v poledne se vrátím, upekla jsem králíka. V kanceláři budete mít plno práce, kam byste chodil, pane hajný. A až se vrátíte, myslím, že na jídle se můžeme domluvit. Pro dva se už něco ušetří. Jen jestli vám bude chutnat.“

Vítek se pustil do úředničiny, kterou moc nemiloval. Ale tady bylo všechno ve slohách a pečlivě vedené podle plánu. Velice ho zaujal blok se zápisy a postřehy, co bude v nejbližší době nutné udělat. O nejvhodnější stratifikaci semen, o kůrovci, kolik je zde jezevců, lišek, vysoké i černé zvěře. Zajímavé byly postřehy o ptácích i rybách. Kde jsou lesní zajíci, divocí králíci, vydry a ondatry. Jeho předchůdce si vše zapisoval. Stejně tak o rostlinných společenstvích, obrůstání z pařezů, náletech i luční květeně. Měl i plánek sadu, vypsané odrůdy, stejně i odrůdy hroznů. Někde to sice byly jen poznámky jako: Domácí švestka od strýčka ze Zádveřic. Nevymrzá v květu, nepadá v suchu, vynikající chuť. Vysoká cukernatost. Ve sklepě, na větvičce vydrží do Vánoc jak čerstvá. Trnka ananasová. Na mapě byly všechny malé i dočasné potůčky, studánky, kapličky, mostky, jeden bývalý válečný bunkr, zbytek trosek německé stíhačky. Na rozkreslených zvětšeninách názvy částí lesa, barva značek i výskyt hub. Ostružiny, maliny, loučky s lesními jahodami. V pracovním deníku bylo vše okolo kácení, odvozu, výsadeb. Vít byl tak zabraný, že vůbec nesledoval čas. A překvapila ho najednou Heda.

„Pane Vítku, můžete na oběd.“

Polévka z hřibů a klouzků s bramborami a kořenovou zeleninou, pak upečený trochu prošpikovaný králík a do červena zapečené brambory, nakrájené kvašáky.

„Nevím, jestli vám okurky budou chutnat, tak dobrou chuť.“

„Myslím, že bude dobré, když si všechny náklady napíšete, abych je mohl srovnat. A oboje je vynikající. Jen to je jídlo tak na neděli. Jím i úplně běžná jídla. Doma jsme taky mívali maso tak třikrát do týdne a hlavně na podzim, když byly hony, a v zimě. Jím úplně všechno.“

Cítil se zaskočený, třeba to dělá, aby si nedovedl nevěstu, co by mu vařila, nebo… Měl by jí říct, že je na kluky? Ale co když by to někde řekla? Vůbec ji nezná. Musí nějakou dobu počkat. Po obědě si vzal k sobě do džbánu vodu s ostružinovou šťávou a Heda šla zase do lesa. Zítra si na cestu vezme baloňák. Večer byl králík a obrané stehno dostal mezi chleba na cestu. Bude v komoře.

Zkusil zavolat Rudovi. Zatočil kličkou a poprosil na poště o spojení. Vzala to jeho žena, ale byl doma. Stručně mu povyprávěl dnešní den.

„Myslím, že se tam budeš mít jak v bavlnce. Heda je udělaná do svých slepic a králíků, to by jinde byl s nimi konec. Vaří výborně. Kolikrát jsem se tam stavoval. To víš, tátův odchod snáší těžce. Pokud vím, tak s nikým nechodila. No uvidíš.“ Teď si bude myslet, že ji chci sbalit, když jsem se tak vyptával. No lepší, než kdyby znal pravdu.

Na stole v kuchyni měl ráno meltu v termosce, chleba, máslo a jahodový džem. A lístek ať si vezme svačinu v komoře a nějaké jablíčko a švestku. To musela vstávat hodně brzo, teprve svítalo. Šel zkratkou luční pěšinou, pak kolem polí k rozcestí u kapličky, kde byla autobusová zastávka. Po půlhodince kodrcavé jízdy dojeli na nádraží. Pak ještě přestup a po poledni byl u mámy a babičky.

Musel hned o všem vyprávět. Pak si vyslechl nářek obou, jak to mají těžké, jsou v malém domku, většinu nábytku z hájovny daly pryč. Rozhodl se, nebude nic brát, jen nejnutnější, nábytek tam nepotřebuje. Všechno se dá poslat. Z nádraží mu to přivezou Tudorem. Celé dny bude v lese, na jídlo se domluví s Hedou. A v neděli by se mohl podívat do blízkého malého města. Určitě ne teď, nejdřív musí poznat svoje lesy. Něco si nabalil a chtěl odvézt na dráhu. Jenže všeho bylo moc. Dřevěný kufr na pušky, a hlavně babička mu nutila sklenky, karafy, hrníčky, konvice a plno dalších věcí. Pak přivedla souseda, taky už v důchodu, že mu všechno odveze Aerovkou. Ten byl rád, že se pořádně projede, když mu někdo zaplatí benzín. Jenže teď to byl teprve důvod nabalit další věci.

Vyjížděli další den úplně plní. Začalo se mračit, a sotva se všechno vyložilo zatím do pokoje za kanceláří, spustil se podzimní liják. Vrátila se Heda a dohodli se, že soused od babičky přespí nahoře a pojede ráno. Večer napekla na tálech kamen spoustu bramborových placek naplněných smaženými houbami s vejci. Přinesla z chaty i lahvové pivo. Soused vyprávěl o dědečkovi, příhody z války i ze začátku padesátých let, o měně v třiapadesátém. Heda mu připravila spaní nahoře. Ráno si šel prohlédnout zvěř. Byl nadšený z velkých králíků, moravských modrých. Nakonec si odvážel krásného samečka a dvě nepříbuzné samičky k založení chovu.

„To máte za stěhování,“ usmívala se Heda, když se ptal, co zaplatí.

„Za to se s vámi vyrovnám já, jak jsme se domlouvali,“ přidal se Vít.

„Kdepak, už je sháním dva roky. Na výstavách jsem tak pěkný neviděl, nebo už byli rezervovaní. Manželka bude nadšená. Špatně chodí, celý léta byla v obchodě. Teď si vždycky sedneme u králíkárny, uvaříme si meltu a těšíme se, jak nám pěkně, když jsou mladý, rostou. Tvoje babička se směje, že jsme magoři. Říká, že za život na hájovně má veškeré zvěře až po krk. Já, Vítku, nic nechci, no a se slečnou Heduškou se jistě srovnáte.“

„Tak slečno Heduško, co jsem dlužný,“ usmál se Vít, když soused odjel.

„No coby. Jsem ráda, že vám všechno přivezl. Abyste se tady mohl cítit jako doma. Jsem vám vděčná, když tu můžu zůstat. Žít někde ve městě, to by bylo za trest. Jdu na Žluté paseky. V komoře je žemlovka. Kus je na malém pekáčku, ten si můžete ohřát v troubě. A v hrnku je zasmažená kmínka, přijdu až večer.“

Vítek si ještě z konvice nalil meltu a šel vedle do kanceláře. Otevřenými dveřmi vedle pozoroval složené věci. Jeho pocity byly velice rozporuplné. Na jedné straně radost z místa hajného, ale všechno ostatní vyvolávalo i obavy. Hlavně jak vyřeší svůj pobyt s Hedou. Nechtěl by jí nějak ublížit, ale určitě si budou muset promluvit. Aby si nedělala nějaké naděje na jejich další spolubydlení. Jenže jak začít? Nikdy v takové situaci nebyl. Připadal si jako někdo, koho nastěhovali do míst, odkud jiného vyhnali. Jako se dělo dřív, ale i dnes. V třiapadesátém sliboval prezident Zápotocký, komu se nelíbí v JZD, může odejít. A jak všechno dopadlo? Plno zemědělců se vrátilo na soukromo. Hned dostali takové odvody dodávek, že je nemohli splnit. Pokuty, obvinění ze sabotáže, zatčení, vězení a vystěhování. To někde probíhalo i dnes. Nakonec všichni zase skončí v družstvech nebo statcích. Vždyť i lesní hospodářství se neustále někam přesunuje. Ministerstva se každý rok mění. Jednou se slučuje, pak rozděluje. Ale práce jen přibývá. Všichni by dnes chtěli jen těžit. Republika potřebuje dřevo. Všude se staví. A další? Škoda se rozčilovat.

Pomalu vybalil prádlo, šaty i uniformy po otci, jen se trochu upraví. Boty, podkolenky a ponožky, každá věc mu něco připomněla. Něco, co se už nikdy nevrátí. Od teď už bude všechno jinak. Pocítil stesk po pocitu lásky, o které jen snil. Bude těžké někoho hledat. Nikdo mladý tu není. Jen závozník traktoristy, Heda, prý jsou mladí na pile a na chatě, mezi zaměstnanci. Je v tom obrovské riziko. Na venkově ještě víc. Šel si dolít meltu. Konvici postavil na elektrický sporák vedle druhého na dřevo. Na poličce četl nápisy na kameninových dózách. Krupice, kroupy, hladká, polohrubá a hrubá mouka, cukr, sůl. Nad nimi menší kořenky. Kdysi se používaly. Kdo je bral do rukou? Představoval si rodinu sedící u stolu. Z vidiny ho vytrhlo zvonění zvenku. Vypl ploténku, odsunul konvici a vyšel ven. Na kole seděl mladík a ještě mačkal zvonek.

„Pane hajný, viděl jsem, že je otevřeno. Jedu kolem, pan správce z pily by vás rád poznal. Říkal mi, ať se stavím, jestli jste už doma. Já jsem Artur Bek, takový děvče pro všechno. Jde vám telefon?“

„Nevím, podívám se, pojďte dál, nebo pojď, myslím, že jsme léty nastejno.“

„Léty jo, ale ty jsi lesa pán a já jen slouha z pastoušky,“ rozesmál se, „nebo z pily.“

„Dáš si meltu?“

„Ale jo, lepší by bylo vínečko, jenže to by chtělo útulný sklípek a hezkou šenkýřku.“

Vít zašel s Arturem do kuchyně a rozlil zbytek melty do šálků.

„Mrknu se na telefon.“ Hned byl zpět. „Tady jde.“

„Můžu?“

„Jistě.“

Hoch jen zatočil kličkou a na poště nahlásil poruchu na pile a blízké chatě.

„Jak se ti tady líbí?“

„Ještě jsem venku nikde nebyl, čeká mě to.“

„Nemyslím venku, tady na hájovně, u Hedy.“

„No to vlastně taky nevím. Měla hlavně obavy, jestli tady může zůstat. Má plno slepic a králíků. Je to její domov.“

„Domov, o ten dnes kdekdo přišel. Hlavní je nedívat se přes ostnatej drát. Já mám na pile špeluňku, že se tam ani neotočím. Jsem tady rok. A více méně za trest.“

„Cos provedl tak strašného?“

„Já snad nic. Ale táta byl švec a víš, jací jsou ševci i v pohádkách. Do všeho kecají. No měl na mále, dostal jen podmínku a šoupli ho na Ostravsko do hutí. Já byl na vojně. Jsem vyučený pokrývač. Ale na střechách bych mohl škodit národnímu hospodářství, tak jsem na pile v zapadákově.“

„Tak to mně až tak nevadí, po městě netoužím. V neděli si chci projít nejbližší okolí. Nechtěl bys mně dělat průvodce?“

„Proč ne, aspoň pokecáme, tady není s kým. Tak ahoj, večer se stavím, domluvíme se.“

Chlapec ještě zazvonil a zmizel v lese směrem k pile. Vítek se dlouho za ním díval. Artur. Příjemný, takové živé stříbro, pořád s úsměvem. Hodně světlé hnědé vlasy, hnědé oči, obličejem mu připomněl jednoho herce. Jak jen se… Vždyť je to jedno. Kdyby tak byl… Nechám podobných úvah, pomyslel si. Ale bylo s ním příjemně a docela se na večer i neděli těšil. Určitě mu poví i o dalších pár lidech z chaty a pily. Dopil trochu melty ze dna šálku. Oba vzal a opláchl. Ozval se telefon.

„Výborně, už jsi doma? Jak stěhování? Hotovo, no něčím ti přispějeme. Po neděli se u tebe zastaví Pepa s Rudou. Máme stranický úkol. Dojede nějakej papaláš z Egypta. Machomet, Mohamed, ne tady to čtu, Muhamad Háfiz Ismáil. Bude tady domlouvat letadla, tanky, zbrojní materiál. Je prý vášnivý lovec. Kolik tam máte, kluci, jelenů?“

„Podle zápisků u mě snad tři, co by se hodili. Jenže nejsme obora, víš, jak to chodí. Proč ho nevezmou do Lán? Tam jsou na podobný akce zavedení.“

„No to je právě ono. Současně v Lánské oboře budou nějací Sověti. Tak aby se kluci vzájemně nepostříleli. Ruda má instrukce. Budou tu i ministři, ale jde jen o toho Arabáče. Prý umíš anglicky.“

„No jíst a pít a nějaký základy, učil jsem se čtyři roky, rozumím dobře a snad bych se domluvil.“

„Bezva. Ty tam žádný myslivecký sdružení nemáš. Pomřeli, a co zbyli, se rozhádali. Od Pepy a Rudy je tam naženeme, taky ze statků a družstva. Jsou i nějací daňci a prasata. Uvidíme, co bude zač. Někomu jde jen o hezkou trofej, jinej pálí po všem, co se hýbe. Budou tam i vojáci, policajti, tajní, rozvědka. No moc z toho radost nemám. Ředitel je na infarkt. Kdyby se něco posralo, tak jede rovnou na Mírov. Ostatní po neděli. Lovu zdar!“

Vít si vzpomínal, jak byli na jednom ministerském honě ze školy nadhánět. A na neskutečnou ožíračku po honu. Samozřejmě kluci ukořistlili taky nějakou láhev a střízliví zůstali jen lovečtí psi. A ještě ne všichni. Někteří páníčci jim dopřáli pivo i štamprli.

Znovu se začal zaobírat vzhledem Artura. Zašel do koupelny. Díval se na sebe do zrcadla. Docela to šlo. Blonďák s modrýma očima, hezká, spíš menší ústa, k nim trošku větší, ale rovný nos. Výrazné ušní lalůčky. Jedno z velmi vzrušivých míst. Představil si, jak je Artur jemně skousává. I to stačilo, aby se v trenýrkách udělalo těsno. Rozepjal kalhoty. Usmál se. Pomazlil se se svým tvrdým pérem. Trošku se uvolní. Jak na tom asi je jeho předchozí návštěvník? Začal pomalu, stále si ho představoval. Pěknou narezlou houštinku zkadeřených chloupků. Rád do takové nořil svoje prsty a nechával je proklouzávat. Občas některý vypadl. Sjel do svého rozkroku druhou rukou. Jeho vlásky byly příliš světlé. Byly hůř vidět. Trochu za ně zatahal. Pak pokračoval dál. Ruka mnula koule, zatímco druhá se započala rychle kmitat. Přejel po hrázi a cítil, jak se blíží vrchol. První nápor trochu zmáčknul. Pak už se celé tělo prohlo. Úplně se netrefil. Musel část setřít. Zase se usmál. Co tak nechat ty cákance tam? Jak by reagovala Heda?

Vrátil se do kuchyně, vyndal žemlovku, dal si ohřát kmínku. Na talířku měl opražené kostičky chleba. V polévce bylo i pár brambor a mrkev. Žemlovku snědl po studenu. Nádobí opláchl a dal do myčáku. Šel ukládat své věci. Trochu nádobí, hrníčky, sklenice dal do kuchyně na stůl. I další sklo. Nevěděl kam s tím. V kanceláři ještě prohlížel písemnosti, které zatím neviděl. Porovnával plán těžby. Bude muset všechno dopsat. Podívat se na chlapy, jak jim to jde s dvoumužnými motorovými pilami. Příští týden musí vše zvládnout. Pak asi vypukne lovecká šaškárna. Neměl vůbec rád hony. Tady teď aspoň nemá myslivecké sdružení. Každý je jiný a myslí si, že je král střelců. Vždycky je tam rivalita. Nejlíp když si chodí po polích a loukách. Zajíci, bažanti, to jo. Ale v lese už bývají nebezpeční. Sám moc lov nemiloval. Škodnou, nebo když se přemnoží srnčí. Vůbec vysoká někdy shodí oplocenky a dovede zlikvidovat celou výsadbu. A další problém jsou divoká prasata. Dokáží doslova přeorat místa s novou výsadbou. Byl vždycky spíš duší lesník než lovec. Měl by se také trošku podívat na svoji angličtinu. Za celé dva roky na vojně ji nepoužíval.

Probíral se dál a narazil na dopis ohledně štěněte. Jeho předchůdce si dopisoval s chovatelem labradorských retrívrů. Hned si vzpomněl, černého měli na škole. Nebyl to sice žádný hlídač, ale v lese ovládal cokoliv. A nesměl vidět vodu, hned byl v ní. Zjistil si, že existují i jiné barvy. Žlutí, trochu až načervenalí, a hnědí. Tady se o barvách nepsalo. Vždycky snil o vlastním psu. Chtěl by rozhodně fenku, ty jsou věrnější domácímu prostředí, netoulají se a hlavně neobčurávají kde co. Dopis je z jara. Hned napsal prosbu, jak se k adrese chovné stanice dostal, a jestli by z jara bylo možné štěně. Schránka je na chatě. Mohl by využít Artura, pokud se večer zastaví. Najednou se cítil docela spokojený. Venku se začalo smrákat a ozvalo se i zvonění.

„Ahoj Vítku,“ volal Artur a lovil z kožené aktovky na kole čtyři piva.

Sedli si na verandě, jen zavřeli dveře.

„Už je večer docela chladno. Vidím, za chvíli bude vinobraní. Tak na neděli nic nemám. Můžeme vyrazit po sedmé, stačí?“

„Jistě, budu rád. A můžu poprosit hodit dopis do schránky?“

Když načali druhé pivo, přišla dvorem Heda. Přinesla nůši trávy a rozdělila králíkům. Pozdravila Artura.

„Dáš si s náma chleba ve vajíčku? Jdu ho dělat.“

„Když můžu, aby vám nechybělo.“

„Tak pojďte do kuchyně, bude to hned.“

Artur vyprávěl, jak na chatu dorazili rekreanti z ROH, ale samí postarší tatíci, co do sebe lejou pivo.

„Nevím, jestli vám chleba bude chutnat, pane Vítku. Je tam jen kousek sýra, trochu slaniny, okurek a hořčice.“

„Bóže, děcka, vy si vykáte. Jsme přece mládežníci, jak říkají soudruzi. Heduš, hoď sem něco na přípitek.“

Ta vyndala z kredence žitnou, Starou mysliveckou. Nalila do tří kalíšků.

„A je to. Nebudete tu chodit kolem sebe jako cizinci. Když to jinak nejde. Lidi jsou dnes moc odtažití, odcizují se, místo co by se sbližovali.“

„Nediv se, každý se bojí. Tebe sem strčili, jen že otec někde něco řekl. Vedoucí na pile byl po válce šéfem dřevařských závodů, pár zaměstnanců z chaty je tu taky z trestu. A Vítek z nouze, že honem nikoho neměli a sem nikdo nespěchá. Ani kluci nevíte, jak jsem se strašně bála, že budu muset pryč,“ rozplakala se.

„Nebul, zatím se nic neděje. Vím, že hájovnu chápeš jako svůj domov, a je hrozný, co se stalo tvýmu tátovi. Můžete tu snad žít jako kamarádi, pomáhat si.“

„Já, Hedi, taky přišel o tátu a naši hájovnu. Nikdo nepočkal, až se vrátím z vojny a jsem už čtvrtá generace. Nikoho to nezajímá. Teď nám tu přijede papaláš z Egypta a všichni jsou z toho posraní, že to tak musím říct. Budeme mu strkat před kulovnici jelena, protože v Lánské oboře budou lovit Rusi. A to jsou v lese teprve hovada. Za týden to tady bude jak manévry armády. Vykládají o šlechtě, ale sami jsou mnohem horší. Šlechta se o lesy i honitbu starala. Nebýt jí, tak dnes nemáme co kácet. Sází se samé monokultury a za pár let nás sežere kůrovec. Doufám, že ti až tolik nevadím. Mně se tvůj zvěřinec na dvoře taky líbí a nevadí. Já si zase chci pořídit psa. A nasadit pár stromků v zahradě. Vím, není to naše, je to tak zvaně všech, škoda řeči.“

„Raději jezte a udělám čaj.“

„A tu flašku neuklízej, přinesu novou,“ ukazoval Artur.

Taky se dopila. Artur se loučil a každého z nich líbnul na čelo.

„Jste jako brácha se ségrou.“ Venku ještě zazvonil, sklopil dynamo k plášti kola a rozjel se.

Dívali se za ním, než zmizel v lese.

„Nezlobíš se za to tykání?“

„Vůbec ne, určitě je to lepší, navrhl bych to sám. No netroufal jsem si a čekal spíš na tebe.“

„Půjdeme spát. Co mám nachystat na neděli s sebou? Já tu budu, přijedou si objednat na Martina husy. Domluvíme se zítra, co mám nakoupit. Co budeš chtít?“

„A taky ti musím dát peníze. Pojedeš do města?“

„Ne, vozí potraviny do chaty a dá se tak nakoupit, co je třeba. S sebou vám dám asi chleba se sádlem a cibulí, uvařím uzené ze sklenice, zároveň bude na večer polévka. Upeču buchtu se švestkama. A do termosky meltu.“

„To budeš hodná. No dobrou noc.“

Oba chvíli stáli, jako by si chtěli ještě něco říct, ale Vítek pak vyšel do chodby a koupelny. Na poličce pod zrcadlem už měl svoji skleničku, kartáček a pastu. Totéž bylo na druhé straně. Hned pod ní potřeby k holení, štětka mýdlo, strojek, Pitralon, vedle krém, voňavka. Na boku zavěšená našitá kapsa s odděleními na hřebeny. Ta tam byla nová. Musel se usmát. Jako manželé. Ale zároveň pocítil výčitku. Bude jí muset říct, jak na tom je. Jenže co pak? Jak bude reagovat?

Ráno posnídali čaj a rohlíky s marmeládou. Vyšel hned přes louku k hustému smrkovému lesu, směrem k pile. Nasadil si klobouk, pod kazajku svetr, přes rameno koženou brašnu a jeho milovanou kulovnici po dědečkovi. Bude na čase připravit si hubertus, ochlazuje se. Cesta byla zpevněná šotolinou. Za mostkem, kudy tekl malý potok, co lemoval louku u hájovny, byl dlouhý kus paseky už s vzrostlejšími stromky a několika nádhernými modříny ponechanými ke sběru semen. Všechno si už předem vyčetl z map. Pak byl veliký kus lesa, nalevo smrky, vpravo za potokem smíšený, habr, javor, jeřáb, osamělé veliké buky a jedle. Jinak samá bříza a borovice. U potoka olše, seřezávané vrby a osiky. Už z dálky slyšel mohutný hlahol. Něco, co měl krajně nerad. Taky uviděl velikou skupinu lidí i s výrostky a menšími dětmi.

Kus dál je chata ROH, tohle jsou rekreanti na houbách, co v rojnici pročesávají les. Měl by je upozornit, aby se ztišili, a mrkne se, co mají v košících a taškách. Kolikrát žasl, co všechno lidé posbírají. Přešel přes několik kamenů. Hned se k němu hnali dva kluci. Jeden okolo patnácti, pihatý s nazrzlými vlasy, ale velmi hezký, druhý tak o dva roky méně, černovlasý, usmívající se jako sluníčko.

„Dobrý den, pane myslivec, můžete se nám podívat na houby? Ta puška je opravdová? Roste jich tu plno, na pařezech jsou václavky?“

„Promiňte, pane, Roman je trochu drzý. Říkal jsem ti,“ otočil se k mladšímu, „že dost znám ze školy.“

„Ale to nic, jenom nejsem myslivec, ale hajný.“

„To není stejný?“

„Není,“ usmál se Vít. „Myslivec má les a zvířata jako koníčka ve svém volném čase a je to zájmová organizace. Hlavně kvůli zvěři a lovu. A hajný, lesník, se o všechno tady stará denně, je to jeho zaměstnání. Tak ukažte vaše úlovky.“

Kolem se zatím shromáždili i další houbaři.

„Tak hříbky, křemenáče, kozáky, klouzky, to zná snad každý. Pozor je třeba si dávat na hořčáka, to je hřib žlučový, ale v této oblasti neroste. Není sice až tak jedovatý, dá se i po dlouhé přípravě jíst, ale je hořký tak silně, že stačí jeden a pokrm se musí vyhodit.“

Teď si všiml dalšího stejně nazrzlého a pihovatého a ještě hezčího chlapce. Vypadal jako dvojče, ale byl o dost starší. Docela ho rozhodil. Jak to, že nejsou kluci ve škole? Ostatní mladí už byli předškolního věku.

„Tady máš pečárku, neboli žampión, taky má jedovatého dvojníka. Ten tu také neroste. Na třeni se barví do žluta a hlavně zapáchá při přípravě. Těžko by ho někdo snědl. Tyhle houby už budou končit a začnou čirůvky, strmělky, mlženky a pak zimní houby, hlívy, penízovky. Nic jedovatého tu nemáte. A na pařezech jsou václavky, jen už trochu přerostlé.“

„Roste tady i šupinovka?“ zeptal se starší zrzeček.

„No prosím, máte tu odborníka,“ smál se Vít.

„Ale jo, brácha houby zná, ale dělá si z nás často pr…, no srandu,“ dodal mladší.

Musel si je, teď vedle sebe, znovu prohlédnout. Neskutečná podoba, ale dvojčata rozhodně nejsou.

„Šupinovka kostrbatá tady roste, dokonce ve velkém množství, ale úplně na opačné straně. Taky na pařezech z líp a dalších listnáčů. Chystám se tam po neděli. Ale je moc tuhá. Nevím, jestli ji tu někdo sbírá, spíš ne. Já se tady se vším seznamuji. Nastoupil jsem před týdnem, teď jdu na pilu. Po neděli budu procházet celý kus lesa, co mám na starosti, ale je to na opačnou stranu.“

„Mohl bych s váma, houby mě zajímají, fotím je. A pokouším se o akvarely jako Ušák.“

Tak to ho zcela zaskočilo.

„To nemáš školu?“

„Já se vyučil jako prodavač, mám zdravotní problém, nastupuji za měsíc, na vojnu mám odklad.“

„Pane hajný, promiňte, kluk je zblázněnej do focení, koupili jsme mu Leicu, že dá pokoj. Stála plno peněz, teď ještě maluje. Sem s námi nechtěl jet, teď by zase byl jen v lese.“

„No pokud mu nebude vadit celodenní výlet, tak v tom nevidím problém. Bydlím na hájovně nedaleko odtud, jak jsem přišel. V neděli něco mám, ale v pondělí budu v lese, jen je potřeba si vzít jídlo a líp se obléct. Ochladí se a taky pláštěnku, pokud je. Vycházím v sedm.“

„Moc vám děkujeme, tak jdeme, ať nezdržujeme.“

„Díky, moc díky, jsem Zdeněk,“ podával ruku a dlouho ji držel.

„Vít, tak nezaspi, nečekám,“ usmál se na něj a pocítil zvláštní horko. Jako by se celého těla zmocňovala horečka.

Přeskočil po pár kamenech a vydal se k pile. Otočil se, hoch se stále za ním díval. Ještě po hezkých pár metrech tam sál a zamával na něj. Vít mávnutí opětoval a pak ho ztratil z dohledu za obloukem lesní cesty. Teprve teď začal vnímat řezavé zvuky z pily. Bude muset domluvit také piliny do kotlíku, který ještě ani neviděl.

Konečně se vymanil z vidiny chlapce. Kolem samé dřevo. Miloval vůni různých dřev. Pryskyřici jehličnanů, tříslo listnáčů, štiplavost čerstvých pilin. Hromady kmenů, proložené fošny, hranoly. Z dopravního pásu se sypala kůra na skládku připomínající sopku. Prošel hlavní cestou k nízké dřevěné budově, před kterou byl vůz tažený koňmi. Otevřel první široké dveře vedoucí do chodby. Zaklepal na dveře s nápisem Kancelář.

„Dále,“ ozval se ženský hlas. Kancelář jako všude jinde, stoly, skříně s napůl staženými roletami z dřevěných latěk. Starší paní, vlasy s loknami, na krku uvázaný šátek.

„Dobrý den, pane hajný, už na vás čekáme,“ podávala mu ruku. „Michaela.“

Současně se otevřely dveře vedle. V nich vysoký muž v lesnické uniformě s bohatým knírem.

„Lesu zdar, chlapče, tak konečně máme hajného. Jarda, jméno mé.“

Hned se sehnul k dvířkám stolu a vyndal dvě sklenky a láhev vodky.

„Ukaž, co to vidím, Mannlicher, padesát let stará, ale skvělá. Dědictví?“

„Po dědečkovi, jsem už čtvrtá generace.“

„Tak na štěstí, na zdraví, na dobrý lov. Ať se ti tady líbí.“ Pozvedli sklenky.

Probrali všechno možné. Taky následující hon.

„Jsme pořádně daleko, ale byli tady nějací vojáci, všude vlezli a prý v inkriminovanou dobu sem dají hlídku.“

Prošli pilou. Zařízení jako všude jinde. Artur ještě s jedním mužem vyváželi na vozících po kolejničkách fošny a skládali a prokládali je.

„Ahoj, tak zítra!“

Hned se mu v mysli vybavil krásný zrzeček. Pozítří. Ale vždyť o nic nejde. Za hřích by stáli oba. Zajde ještě do chaty. Snad mu tam dají nějaký oběd.

Chata byla předválečná, tehdy turistická, pro lidi, co byli rádi daleko od civilizace. Po válce zchátrala a po opravě sloužila jako rekreační a školící objekt ROH. Přišel ještě, když v jídelně bylo prázdno. Ve výčepu pospával číšník, mezi stoly se motala uklízečka, co vysypávala popelníky, a servírka, třicítka kyprých tvarů. Ta si ho první všimla.

„Bóže, vy jste náš novej hajnej? Blonďáček, modrý oči, flinta a péééro za kloboukem. Jako z obrázku. Ještě tu chybí jelen,“ začala se smát. Číšník sebou trhl.

„No teď už s Jelenem. To je fór. To vážně střílí? Tady máme jelena, Frantu Jelena.“

„Sakra, člověk si nemůže chvíli dáchnout! Vítáme vás u nás. Můžeme nabídnout hovězí na houbách a rýži, nebo výpečky, knedlík, zelí, nudlová polévka. Než se dovalí naši rekreanti.“

„Jestli můžu, tak výpečky. A k nim pivo.“

„Samozřejmě dvanáctečku. Už letím.“

„Nechcete to vedle, tam chodí kluci z pily, ale až za hodinku, je tam klid,“ usmívala se servírka.

„Jestli můžu, tak tady.“

„Jasně zlatíčko, můžete cokoliv.“

Bylo slyšet ruch na chodbě a zřejmě ze schodů se přivalila vlna hladovců. Mezi nimi Zdeněk. Nejdřív nerozhodně stál, ale pak přišel k Vítkovu stolu.

„Mám na vás štěstí, nebude vadit, když si přisednu?“

„Rozhodně ne.“

Vítek se rozesmál, když viděl zkormouceného chlapce.

„Myslel jsem tím, že nebude vadit, sedni si.“

„Dík, jen skočím za máti, aby mi oběd dali sem.“

Pěkná postava. Jak asi vypadá bez oblečení? Už ho začal v duchu vysvlékat, když mu přinesli polévku s nudlemi a houbami. Hoch se vrátil.

„Přeji vám dobrou chuť.“

„Počkám na tebe.“

„To by vám polévka vystydla.“

Ale už sem připlula servírka s podnosem šálků s polévkami.

Hlavní jídlo tam měli, než dojedli polévku.

„Prosím, chviličku, jen skočím nahoru, chci vám něco ukázat.“

Hoch byl bleskurychle zpět. V ruce slohu. Vzal židli a přisedl si blíž. Sloha byly plná akvarelů hub.

„Opěnky, krásné, ale hlavně jsou zde vidět odlišné znaky od čepičatky jehličnaté. Jakoby promáčený okraj, třeň šupinatý až pod prstenem, pospolitý trs, srůstající třeně.“

Zdeněk podal další.

„Jo, čepičatka jako na pařezu, nádhera, zase všechny znaky, chybí tomu jen vůně a chuť, tu bych ale nedoporučoval. Už jsi to někde ukazoval?“

„Ne, až,“ zaváhal, „vám.“

„Zjistím ti adresu, spolužák, studuje na univerzitě, i mykologii.“

Vítek se trochu zasnil. Spolužák, přesně ten, se kterým prožíval první lásku. Zdeněk by se mu jistě líbil, má pocit, že je určitě jako on. Trochu se pondělku zalekl. Proč se najednou banální setkání v lese začíná zamotávat?

„Tady je něco špatně?“ vyrušil ho Zdeňkův hlas.

„Ne, jenom jsem zavzpomínal. Překrásná bedlovnice zlatá, i vedle stonek kopřivy.“

„No, někde se snažím dát i kus prostředí.“

„Tohle je hodně povedené. U potůčku, mech a větévka smrku, ryzec černohlávek. I krásná krajinka, podzimní nálada. Kapradiny a pavučinka.“

„Ještě pár fotografií. Mám hodně snímků kůry. Od mladých větviček s pupeny po rozpukané kmeny i odumřelé s choroši.“

Číšník přinesl dvě piva.

Když se Vít vracel domů, nemohl se zbavit pocitu, že zrzeček je hodně, ale hodně teplej. No léta má, uvidí v lese. A zítra Artur? Bylo by to krásný, kdyby… Před ním přeběhlo potokem a cestou stádečko srnek. Musel se v myšlenkách vracet. Zase prohlížel akvarely a vnímal vzrušení, když se hoch naklonil a dotkli se koleny. Neuhnul ani jeden. No jo, uvidíme. Byl by to krásný románek. Nechá všemu volný průchod. Spíš bude třeba vyřešit Hedu. Když se vrátil, byla u slepic.

„Jdu z oběda v chatě,“ volal.

Za okamžik přišla.

„Jídlo nám zůstane na večeři. Co pro vás na zítra? Abyste nenesli moc věcí, jestli půjdete přes Rotundu. To jsou hrozný strky. Nahoru, dolu, potok, skalky.“

„No nevím, kam půjdeme, nechám to na Arturovi. Zatím jsem byl akorát na pile a chatě dnes. Půjdu se mrknout do map. Možná tam, kde se kácí, i když zítra tam nikdo nebude. Neuděláme si kávu? Ještě nějaká zbyla a přivezl jsem i od babičky.“

„Tak jo. Napsala jsem ti tady za nákup, tak se podívej.“

Vítek si vzal lísteček.

„Plno položek tu není, třeba zápalky,“ usmíval se.

„To jako vážně? A na cos je potřeboval?“ Začala se taky smát.

„Budeme takové věci psát spolu. A já víc sním. Taky králík, slepice, vajíčka. Ty nekupuješ, ale je to ječmen, oves, pšenice.“

„Jistě, už vaří voda. Teď si tím nebudeme kazit odpoledne. Jsem ráda, že se nemusím trápit, kam půjdu.“

„Já jsem ještě ani nebyl ve sklepě, co topení, to bych měl dělat spíš já a máme dost pilin?“

„Můžeme tam večer zajít. Jsem zvyklá, táta byl pořád pryč a tady bych zmrzla. Kotlík je skvělý. Dělal ho nějaký zlepšovatel, piliny vydrží dvanáct hodin, dřevo i čtyřiadvacet. Tím topíme, až opravdu mrzne. Upeču vám na zítra buchtu se švestkama a uzené mezi chleby. Zadělám si těsto.“ Vstala a směřovala do komory.

Vítek si šel prohlédnout mapy.

Rotunda. Kdysi prý tam stála, v poznámce je jen pár kamenů ze základů. Připomněl si, jak rotunda vypadá a jaké viděl. Ze školy si pamatuje sv. Jiří a sv. Vojtěcha na Řípu. Velká, ale necírkevní je v Kroměříži, taky ve Znojmě a na Budči. Do úvah se mu namotal zrzeček Zdeněk. Zdá se opravdu docela přihřátý. To v pondělí pozná. Bylo by to krásné zpestření. To Artur by byl větší výhrou, rozhodně na déle. Může se zítra podívat, jak chlapi plní plán těžby. Ale tady se zaměstnanci ani brigádníky prý nebyl nikdy problém. Na zítra raději nic plánovat nebude. Nechá to na svém průvodci. Pak už musí jít po jednotlivých sektorech. Je tu hodně pařezin, výmladkových lesů, co vznikly za války, kdy nebyli lidi na zalesňování. Vysazovaly se jen velké plochy spíš v rovině. Znovu se začetl do poznámek svého předchůdce.

„Vítku, můžu dávat večeři?“

Na stole byly chleby s paštikou a zelný salát.

„Paštika je králičí, dělaná na divoko, jako zaječí, zelí taky naše. Musím domluvit Fandu, aby nám zoral políčko, ještě chci nasadit česnek a vyset mrkev a petržel. Ty z jara pak lepší klíčí. Nevadí, že říkám nám?“

„Vždyť je to pravda, proč by to mělo vadit?“

„A ještě, je to…, taky nevím jak, no pokud máš prádlo na vyprání, tak ho dej do koše v koupelně.“

„To jsi moc hodná, ale jak budeš prát? Pračku jsem neviděl.“

„Ale jo, je v dílně, do koupelny se nevešla. Dělal ji stejný machr jako kotel. I malou ždímačku. Taky od něj mám drhlík na kukuřici, mlýnek na kosti, sekáček kopřiv a trávy, drtič jablek, lis, odpeckovač, louskáček. I lednice v komoře je od něj opravená, z hotelové kuchyně. Měli jsme tu s tátou všechno. Dělala jsem zdravotní školu, abych se tady na samotě mohla jednou o něj postarat.“

Vítek viděl v jejích očích slzy.

„Vidím, žes ho měla moc ráda. I to, jak jsi na tohle místo zvyklá. Chápu, že je všechno pro tebe těžký. A doba kolem nás není nejlepší. Pořád straší s válkou a od měny se zas tak moc nezměnilo. Lidi ve městech jsou na tom mnohem hůř. Odkázaní jen na věci, co koupí v obchodech. Černý trh kvete vesele dál a všechno je moc drahý. Boty, oblečení, elektrický spotřebiče, motorky, auta. Pokud není v rodině víc lidí, co vydělávají, tak mají bídu. Ta nám tady nehrozí.“

„Když já pořád nevím, jak se k tobě chovat. Abych tě něčím nenaštvala. Jak jsme tady, je všechno divný, nepřirozený.“

„To proto, žes tu byla sama. Já jsem taky neměl sourozence. I já se cítím divně, ale nebyla to moje volba. Prostě mě sem strčili. To nezměníme. Tak mě ber jako bratra, kdybys nějakýho měla.“

„Nevím, snad si zvyknu. Nemůžeš za to. Jiný by mě hned vyhodil. Všechno vám ráno zabalím. Dobrou noc.“

Asi se jejich vztah nezlepší, dokud ji neujistí, že si žádnou novou paní na hájovnu nepřivede. Ovšem, může se všechno otočit proti němu. Čas to ukáže. Osprchoval se a šel si lehnout.

Ráno vypadalo, že bude hezký podzimní den. Všechno měl připravené. Taky se ozvalo zazvonění.

„Čau děcka, kolo si hodím na verandu. Kdy bude vinobraní?“

„Pojď, Arture, na snídani a nachystala jsem vám jídlo s sebou na celý den.“

„Jsi zlatíčko, víš, že neumím uvařit ani meltu. Přinesu vám bažanta nebo dva. Kluci je chytají do řičice na kukuřici. No jo, to jsem to posral, před hajným. Ale ten než něco střelí, bude sníh.“

„Nic jsem neslyšel, bože, to je všude. Jen nevím, jestli je to pych polní nebo lesní.“

„Pilní, když je na pile. Myslivci tu nejsou, co by dělali hony, jen sem přijede nějakej potentát z Egypta. U nás se už dívali i do žumpy, jestli by se tam nemohl ukrýt nějakej odstřelovač. To bude tady v tvým revíru?“

„No až někde na hranici, jak je Pepa a Ruda. Ode mě chtějí nahnat velký jeleny.“

„To je bude střílet Kalašnikovem? Tam bych radši nechodil.“

„Čím bude střílet, nevím, ale mám mu dělat takovýho podržtašku.“

„To spíš podržpušku, nebo nabíjet?“

„Nevím a moc se netěším.“

„Dostaneš pak metál a povýšení. Máš zelenou snítku, zelené lemování a hvězdu.“

„Ono je to složitější, hvězdy jsou za odsloužená léta. Já jsem tu ve funkci lesního technika na lesním závodě. Hajný je název používaný už od jedenáctého století. Jinak je to u školních lesů, nebo vojenských lesů. Navíc se všechno mění. Hlavní je, kolik kde platí, aby nakonec hajný nemusel střílet bažanty na svůj oběd.“

„A to si nemůžeš tak bokem nějakýho prásknout?

„Je lovecký lístek, výkaz lovu, všechno je podchycené. Ovšem co oči nevidí, znáš to. To je jako s těmi bažanty, když to nikdo nenahlásí a nebude to žádné poškozující množství, tak se nic nezjistí. U srny, laně, srnce se taky jeden kus ztratí, ale u jelenů a velkých, to každý ví, kolik jich má. A všechno je ve výkazech zvěře. Divočáky můžeš střílet, těch je nepočítaně a je to v lese spíš škodná. Myslím, že půjdeme.“

„Máte tu chleba se sádlem a paštikou, uzené opečené a buchty. V termosce kávu, když je neděle. A sirup do vody. Všude jsou studánky, tak ať se daří, kluci.“

„Za hájovnou, to už máš jistě ověřené podle mapy, jsou samý smrkový lesy, kde se těží, taky školka, na opačné straně jsou rokle, skalky, bučiny, dubiny, smíšené lesy, to není na jeden den. Tahle cesta vede pořád podle potoka až na hranice tvých kolegů. Ale je to na tobě, je to tvůj les.“

„Kdyby byl můj, tak by tu nebyl samý smrk. Jenže za to můžou už od poloviny minulého století. Nic neroste tak rychle. Když to tak vezmu, my nejsme lesníci, ale dřevaři. Plnit plán v kubících, překračovat. Někdy mě to štve. Vezmeme to ke školce.“

Došli k ní asi po hodině, boční cestou. Rohem oplocení protékal potůček, kus dál byla studna a rozvedené závlahy. Jen čerpadlo se zamykalo v boudě. Vítek vyndal klíče od brány i boudy. Nejdřív si prohlédl záhony, pak zašli pojíst.

„Dáme si v klidu chleby. Napíšu tady dědovi, že jsem tu byl. A má všechno v pořádku.“

„Co houby? Heda je sbírá i v zimě.“

„Jen kdyby bylo něco zvláštního. To jsem viděl, zavařených a usušených máme, že je ani nesníme.“

Při poznámce o houbách se mu hned vybavil Zdeněk. Prošli k pásu mladého lesa a velkému palouku.

„Tady byly původně pojízdné včelíny, je tu i studánka s dobrou vodou. Můžeme k ní zajít.“

Byla vyzděná z kamenů a přikrytá dřevěným poklopem. Udělali si do výsuvných kelímků, co jim dala s sebou Heda, šťávu.

„Kelímky z UNRRY. Byly tam skvělé konzervy. Některé věci jsme tady neznali. Třeba burákové máslo, grapefruitový džus, ale i kakao, pečené pudinky, jako děcka jsme poprvé viděli žvýkačky. Dodnes, pokud si někdo něco schoval, je to lahůdka.“

„Jenže mluvit se o tom nesmí, ani že jih osvobodili Američané.“

„Podívej na pařezinu, Arture, tady je václavek na nákladní auto. Divím se, že jsme nepotkali žádné houbaře.“

„Zato na chatě je jich plno. Jdou lesem jak parní válec. Sem je pro ně daleko. Vesnice v okolí nejsou a místní už neví, co s houbama. Taky miluju houby, ale když na nich leží pěkná kotleta,“ smál se Vítkův průvodce.

Došli k části, kde se kácelo. Místy byl prudší svah, odkud se kmeny s koňskými potahy stahovaly k cestě. Tam se dočistily od drobnějších větví, nakrátily podle potřeby a skládaly. Odtud je odvážel traktor buď na pilu, nebo na nádraží. Vítek si prohlédl označené hromady. Nelíbila se mu hromada klestu příliš blízko ke stromům. Bude se muset s dřevorubci domluvit. Prošli i kusem lesa, kde se kácelo. Ve strmém břehu byly liščí nory. Pustili se svahem nahoru, mezi smrky vévodily duby, habry a všude přítomné břízy a jeřáby. Na druhé straně svahu začínal zase vysoký smrk, určený k těžbě. Šli podle mapek. Albert znal jen hlavní lesní cesty, které projezdil minulý rok na kole. Vyšli zase na hlavní a pokračovali směrem na revír Rudy. Dostali se k malé kapličce s obrázky původních patronů lesníků a lovců, sv. Jiljí, co žil ve sluji a laň ho živila mlékem, a sv. Eustacha známého s jelenem, co měl v paroží svítící kříž. V pozdější době je nahradil sv. Hubert, zkraje listopadu, kdy se konaly největší hony. Kaplička měla letopočet osmnáct set dva.

„Chtělo by ji trochu opravit, ale na to peníze určitě nebudou,“ ukazoval Vítek.

„To víš, vidí za tím náboženství, ale toho, co kdysi vytvořili naši předci, toho si dnes nikdo neváží.“

Kousek za kapličkou byl zbudovaný přístřešek. Nízká sedlová střecha a ze tří stran jen ohrazení z březových kmínků do výše něco přes metr. Uvnitř stůl a tři lavice okolo. Venku z kamenů ohniště. Poobědvali. Když si chtěli dát kávu, uslyšeli motorku. Za chvilku zastavil kolega hajný Ruda, na Čézetě třistapadesát.

„Ušetřils mi kus cesty. Celá opičárna s honem se posouvá o týden. Tak až za čtrnáct dnů.“

Kluci mu nabídli kávu.

Poseděli, probrali vše od počasí až po ženské.

„Tak jak to jde s Hedou?“

„Snad dobře. Hlavně měla strach, aby nemusela z hájenky. Navíc byla velice upnutá na otce. Při každé příležitosti ho vzpomíná.“

„Máma jí zemřela, když jí bylo asi pět. Při porodu i s dítětem. Vychovával ji otec, neoženil se znovu, tak se nediv. Taky se říkalo, ale nevím, co je na tom pravdy, když byla nějaký čas v nemocnici, tedy jako pacientka, že měla nějaké problémy, takové ty ženské. Že snad nemůže mít děti. Ale to víš, ženský toho nakecají. Proto má asi obavy, co bude, když si nějakou paní lesní přivedeš. Spíš se snesou dva kohouti než dvě báby.“

„Tak to dlouho nebude. Těžko bych tady někoho hledal.“

„Mohl by sis dát inzerát.“

„Tak tomu bych moc nevěřil. Zatím se nic neděje.“

„No, pofrčím domů, stejně ti bude volat ze správy Petr.“

Rozloučili se.

„Půjdeme ještě kousek dál, mám tu napsaný jezírko Na blatech. Měl by tam být rašeliník a roste tam rosnatka okrouhlolistá.“

„Tam jsem nebyl, jsou tam bažiny.“

Jezírko bylo v malém údolíčku s řídkým porostem olše, vrby a břízy, zarostlé rašeliníkem a trsy ostřic. Vodní hladiny moc vidět nebylo.

„Sem bude chtít zajít tak na den. Taky se musím podívat do poznámek. Budeme se vracet.“

Cesta zpět ubíhala velice rychle. Artur si vyzvedl kolo a odjel.

„Ještě se musím zastavit na chatě,“ řekl Vítek Hedě. „Povečeřím tam. Pušku si brát nebudu.“

Proč neříkal. Není přece jeho manželka ani sestra, aby se jí zpovídal.

Najednou měl velkou potřebu vidět zrzečka Zdeňka. Když přišel, večeře rekreantů končila. Zašel do menší místnosti, kam chodívali na oběd zaměstnanci pily. Zdeňka uviděl. Usmál se a pokynul mu. Chlapec hned šel za ním.

„Stavil jsem se na večeři a domluvit se na ráno, jestli máš tedy zájem.“

„Moc se těším, bál jsem se, jak jsem vás viděl, že se něco změnilo, skočím ještě pro nějaké fotografie.“

Vítek si zatím objednal, zase jen z výběru dvou jídel, guláš a pivo. Nebyl nic moc, taková závodní jídelna, ale nešel sem kvůli jídlu. Cítil, jak je docela nervózní. Dlouhá doba bez sexu se naplno projevovala. A tady si byl docela jistý. Zdeněk se vrátil, a když Vítek objednal víno, sedl si vedle něj s fotografiemi. Naklonil se a hned se přimáčkl nohou na jeho. U obou se začalo projevovat vzrušení. Napili se. A znovu. Ruce se potkaly na stole mezi fotografiemi.

„Jsi taky… Chtěl bys mě?“ začal mu tykat.

„Chtěl, jen máš tady rodiče a sourozence.“

„Mám tady svůj pokoj. Malej. Můžeš? Počkám na chodbě.“

Vítek zaplatil. Ve velké jídelně už bylo veselo. Pivo, víno, rum a vodka.

Vyšel na chodbu. Vyběhli po schodech. Zdeněk odemkl dveře vedle sprch a toalet. Pokojík měl z jedné strany zkosenou zeď, byla tam jen postel, malý stolek, jedna židle, plechové umyvadlo se džbánem a skříň na šaty podobná plechovým v šatnách.

„Já už byl ve sprše, když jsem šel pro fotografie.“

Stáli před sebou. Pomalu se přibližovali. Vztáhli před sebe ruce. Ty zajely do vlasů i na záda. Začali se líbat. Tenhle zrzeček netrpí studem a ostychem. Ví, co chce. A dostane se mu toho plnou měrou. Vítek si vzpomněl na školní vzrušivé a nebezpečné milování s jejich učitelem. Jak se k vilce, kde bydlel, plížili lesem a někdy přeskakovali zídku, když jeho babička zamkla zadní vchod. Ruce dál sjížděly po tělech a osvobozovaly je od šatů. Říká se, že zrzaví kluci mají mezi nohama pořádně naděleno. Kdo ví, ale tady pověst nelhala. Vítek neodolal. Klekl si před Zdeňkem a všechnu tu krásu intenzívně líbal. Nos měl občas zabořený v malé houštince bronzových chloupků. Nechal se jimi hladit a dráždit. Přes prchající vůni toaletního mýdla pronikala vůně chlapcova těla. Jeho rty pevně obemkly živou, tepající a vzrůstající hračku. Ucítil malou, trochu slanou a trochu natrpkle mandlovou kapičku. Tak tohle je k zešílení. Okamžitě sjely jeho ruce a začaly doplňovat ústa v žádostivém kouření. Hoch zatínal zuby, aby nebyl tak hlasitý. Přirážel až do posledních výstřiků. Hned si lehl, posunul se, podložil polštářem a stáhl na sebe Vítka. Chytil jeho penis a navedl si ho. Ten ucítil jemnou vůni krému. Vůbec nepostřehl, že by ho Zdeněk měl v ruce. Na to ho hned chytil za půlky a snažil se, aby vnikl co nejdál. Zvedl víc nohy a stáhnul si svého milence na sebe. Začali se znovu líbat a jejich těla si vycházela vzájemně vstříc. Milování si užívali, pokud to šlo. Venku na chodbě bylo slyšet pořád opilce, co se pohybovali mezi toaletami a koupelnou. Omyli se jen vodou ze džbánu v umyvadle. Tady to nepůjde dál. Vítek se rozhodl, že vyleze oknem na střechu nějakého přístavku. Přijde ráno a domluví se s jeho rodiči. Zbývající týden ubytuje Zdeňka u sebe na hájovně. Prý nebudou proti. Pro Hedu bude kluk z přízně. Nakonec on je na hájovně tím, kdo rozhoduje. Vylezl oknem. Docela to šlo. Až když skočil ze stříšky, zachytl se hubertus za hřebík, co potmě nebyl vidět, a rozpáral se. No nic, na zítra má ještě jeden.