Holé pláně II.

Domů se přikradl jako zloděj. Dveře od verandy neskutečně zakvílely. Rychle zašel do kanceláře, pak k sobě do pokoje. Hubertus nechal na věšáku v předsíni. Něco vymyslí a poprosí Hedu. Má šicí stroj. Nahoře spal nedávno soused, když ho stěhoval. Může spát tam. Večer bude u něj a po milování skočí nahoru. Jen jak to vezmou rodiče Zdeňka? Tam se docela bál. Sice jeho matka říkala, jak bude ráda, když Zdeněk s ním bude chodit malovat a fotit houby, ale… No, uvidí se. Natáhl si budíček. Bylo dost pozdě a nakonec takové náhlé milování po dlouhé době ho i vyčerpalo.

Ráno při snídani vaječiny řekl jen tak mimochodem:

„Hedi, bude tady týden kluk od máminy sestřenice. Maluje a fotí houby, tak bude chodit se mnou. Nahoře je ještě to spaní? A samozřejmě hned ti dám peníze. Budeš tak hodná a uvaříš o jídlo víc? Myslím oběd jen něco s sebou a hlavně večeři.“

„No spát se nahoře dá, jen tam nic není zařízené. Uvařím, o jednoho to zase tolik není. Pokud nebude vadit kačena, králík, ještě je i uzené. S masem je to horší. Do chaty vozí většinou jen na počet strávníků, ale zkusím to.“

„Králík, kačena, to jsou hody. Ani jiné maso nemusíš shánět. Nebo slepice na paprice. Jestli máš nějakou. A můžeme i švestkové knedlíky s mákem, žemlovku, zapečené brambory, rizoto, normální jídla.“

„Už dneska?“

„Jo, když budeš tak hodná.“

Vítek se zaradoval. Tady to šlo hladce. Ještě uvidí na chatě. Dorazil tam po snídani. Zdeněk už stál venku.

„Jo dobrý, jen máma ti chce zaplatit jídlo a bydlení, já jsem sbalenej,“ ukázal na velký batoh. „Skočím pro mámu.“

„Dobrý den, prosím, nezlobte se, kolik vám mám dát zálohy na jídlo a ubytování? Tady jsem ho odhlásila. Tak se musíme vyrovnat.“

„Zatím nic neřešte, ubytování rozhodně nic a s jídlem se pak domluvíme. My máme maso vlastní, jen když by se něco kupovalo. Nechte to zatím být.“

Konečně vykročili k hájovně. Jak byli mimo dohled z chaty, Zdeněk ho objal a začal líbat.

„To nemůžeme tady na cestě. Mohl by nás někdo vidět. A musíme si dávat pozor i doma. Přece pár dnů vydržíš.“

„Když já mám tak strašnou radost. Hned jsem na tobě poznal, že jsi teplej.“

„To je tak vidět?“

„Není vůbec. Vnímal jsem to jenom já. Jak ses na mě díval. Bylo vidět, že máš na mě chuť. A já z tebe šílel. Blonďák s modrýma očima. To je jako z románu.“

„Tak se, chlapečku, uklidni, musíme ještě vymyslet příběh, kdyby se ptala Heda. Nejlíp všechno nechat, jak je, jen tvá máma je sestřenice mojí mámy. Ať se do něčeho nezapleteme.“

„Jasně, neboj.“

Když dorazili k hájovně, byla už Heda v lese. Na stole byla termoska s meltou, šťáva, chleby s máslem, vařená vajíčka, slanina, kyselé okurky a kus točeného kabanosu. Vítek už byl taky nachystaný. Ještě si ustřihli pár hroznů. Půjdou na opačnou stranu cesty. Tam teď nikdo z pracovníků nedělá. Vzali mapky a košík. Kus vyrazili hlavní cestou. Dojel je jejich traktorista.

„Pane hajný, kam vás mám svézt?“

„Jdeme vlevo po smíšeném lese. Vyřiď, že hromada klestu, kde se kácí, je moc blízko u porostu. Já si neuvědomil, že se všichni uvidíme až v sobotu. Zatím si všechno obejdu.“

Po pár desítkách metrů odbočili přes mostek nad příkopem do výmladkového lesa. Větší převážně náletové břízy už doháněly duby a habry.

„Tady bude brzy potřeba prosvětlit porost. Podíváme se, co tu roste. V okolí starších stromů budou určitě dubáky.“

„Jejich mladé klobouky jsou vynikající jako řízky. Bedly už nerostou. A tady je krasavec!“

Zdeněk už měl v ruce aparát a hledal, odkud je nejlepší světlo. Přičapnul si, pak klekl a opřel se o lokty. I přes plátěný plášť podšitý zateplením byl vidět obrys nádherného zadečku. Vítka to docela rozrušilo. Rozhlížel se rychle kolem, i když nebylo proč. Po deseti krocích se všechno opakovalo. Nádherný dubák. Skončil taky v košíku, když nejprve posloužil jako objekt pro fotografii.

„Zdeni, foť si jen ty nejhezčí, tak nikam nedojdeme.“

„Když tady je krásný každý, podívej, celá rodinka.“

Následovala skupinka kozáků, pár růžovek a hlavně překrásný jazyk pstřeně dubového na velikém vysokém pařezu. Podloží se změnilo v drobné skalky. Mezi nimi v listí a jehličí spousta stročků.

„Kominíčci,“ jásal hoch a místy si musel lehnout, aby měl nejlepší záběry.

Začal pás modřínů, osamocené jedle a buky. Na okraji mechové pěšiny byla skutečná vzácnost. Velká skupinka klouzků bílých u několika borovic.

„Ty jsem viděl jen v atlasech. Je tu dost přestárlých, tak mladé si vezmeme? Rostou tu i jinde?“

„Nevím, jsem tady poprvé jako ty a v záznamech myslím nic o nich není. Jsou stejné jako normální, snad i chutí.“

Všude byly také skupinky různých pýchavek a na kraji loučky i drobnější prášivky, které připomínají spíš malá ležatá vajíčka. Okolo poledne se dostali ke staré lesní cestě. Byla zarostlá náletem. Zřejmě se poslední léta nepoužívala. Podle mapy by měla být v okolí Rotunda. Taky ji Zdeněk objevil. Na travnatém vršku plném kostřav, lipnic a bik byly jen částečně vidět spíš v půlkruhu zbytky kamenů. Uprostřed byla nízká lavička, zarostlá lišejníky i několika malými kopečky mechů.

„Myslíš, že nás udrží?“

„Je stará, ale zřejmě buk je masivní. Můžeme tady pojíst. Blízko by mělo být i ohniště.“

Bylo o pár metrů dál, zcela zarostlé bikou, známou spíš pod latinským názvem Luzula. Všechno si přenesli k lavičce, kde se sedělo lépe než na kamenech. Část očistili, opekli si kabanos a slaninu. Zdeněk se neubránil, aby si hned po jídle nevybral pár ještě mastných polibků.

„Nepotkali jsme živou duši,“ divil se.

„Pokud se tady netěží ani nesází, není moc důvod, aby sem někdo chodil. Až se začne prořezávat. To je tak rok, dva. No důvod je, ale pro hajného. Podívej dole pod námi. Tak konečně vidím Frátera. To je zdejší král srnců. A pořádné stádo srnek. Tak si ho pojmenoval můj předchůdce, protože má výsady na lodyhách, prostě paroží ve tvaru kříže. Nádherný kus.“

„Takoví se nestřílí?“

„Jistě že ne. Až začne stárnout a nahradí ho nějaký mladší. Bylo by zajímavé najít jeho shoz. Ale srnčí se v hustých porostech jako jsou tady těžko hledají. Jelení jsou mnohem mohutnější.“

„Jsou tu i jeleni?“

„Jednoho máš na chatě, vrchního. Jeleni jsou dál, sem se dostanou zřídka. Srnčí se teď začíná spíš vyskytovat na polích, kde je víc pastvy. Tak vyrazíme. Dostaneme se do boru s břízou.“

Na rozhraní nízké seče a dalšího lesa rostlo spoustu borových ryzců. Ještě roztroušeně lišky, množství lišek nálevkovitých a holubinky namodralé v mechu. Zdeněk si vybíral hezké s sebou a fotil. Dostali se k louce a v dálce bylo už vidět pole. Na okraji lesa byl krmelec, kamenné korýtko pro liz, kam se dávají kusy soli, a také mezi stromy bouda se senem. Uvnitř byly narovnány otepi sena z dlouhých trav a usušeného malinčí svázaného povřísly a luční seno.

„Když zavřeme dveře…,“ řekl Zdeněk.

„… tak tu bude tma,“ smál se Vítek, ale myslel na totéž.

Nahoře, kde byla kulatina, prosvítalo škvírami trochu světla.

„Prosím, mám krém i preservativ.“

„Musíme stát, Zdeni. Seno by nás pěkně poškrábalo. Seče se se vším možným. A pytle tady nejsou.“

Jeho nedočkavý milenec už byl opřený o rozdělující hrazení. Oba měli kalhoty na půl žerdi. Přece jen chvíli trvalo, než se Vítek probojoval do nabídnutého zadečku. Ale o to bylo intenzívnější přirážení. Nebyl moc příznivcem takových rychlovek, ale jiná příležitost se do večera nenaskytne. Konečně byli oba. Ještě polibky, obléct se a vyšli ven. Sotva ušli pár metrů, narazili na tři babky s košíky.

„Pozdrav pánbůh,“ volaly. „Tak vy jste náš nový hajný. Takový krásný mládeneček. A co Heduška? Necháte ji tam?“

Snad je babičky neslyšely. Musel s nimi prohodit pár slov. O Zdeňkovi řekl: „Přijel bratranec, nafotit si houby.“

„Taky si vás vyfotím i s úlovky.“

Babičky byly nadšené. Slíbili jim, že fotografie pošlou po ženských, co dělají v lese.

„To nám budou všichni závidět. My sem chodíme často, na bezinky, trnky, šípky. Jsou tu i lípy, jahody, maliny, ostružiny. Taky na šišky na zátop a na bylinky. Kousek polem a v údolí je vesnice.“

Měly také ryzce a hlavně václavky.

Rozloučili se a vydali každý jiným směrem.

„Tak to bylo o fous,“ smál se Zdeněk. „Jít o něco spíš a otevřít boudu, když by slyšely naše vzdechy, mohly z toho mít smrt.“

„A to se nám zdálo, že do lesa nikdo nechodí.“

Dostali se na cestu, co byly zmiňované lípy a také kaštany. U těch bylo rozoráno divokými prasaty. Pak podle mapy smíšeným mladým lesem podle studánky ke svahu, kde byl před několika lety polom velkých smrků. Pařezy s trčícími kořeny vytvářely fantastickou krajinu. V místě se rozrůstaly ostružiny, ale i plno mladého náletu. Tady pod vývraty jsou zaznamenané jezevčí nory. Kus cesty je doprovázely straky a veverky. Pak podle malého potůčku s obrovskými porosty devětsilu došli na hlavní cestu. Pomalu se začínalo stmívat, a když se vrátili, bylo skoro tma.

Heda měla udělanou slepici na paprice a samozřejmě i na houbách a knedlík. Na Zdeňka se usmívala a ten nešetřil chválou nad večeří. Po večeři donesla velké hrnky s pudinkem a zavařenými malinami. Prohlíželi přinesené houby. Nakonec vše odnesli do sklepa. Zítra dopoledne si něco Zdeněk namaluje, jen částečně, aby měl zachycené barvy. Hlavičky dubáků usmaží jako řízky Heda v poledne, odpoledne zajdou do smrčin za zahradou. Ve středu vyjdou zase ráno. Kluci se vystřídali v koupelně a šli do kanceláře s velikou miskou hroznů. Heda šla spát, půjde brzo ráno a před polednem se vrátí udělat oběd.

Konečně sami. Při vzájemném ochutnávání hroznů došlo i na jiné lahůdky.

„Dnes si můžeme role vyměnit, taky bych si chtěl užít tvého ptáčka v sobě. No, spíš ptáka, i když takový název se mi zdá příliš hrubý. I když je tvrdý, pořád je kůžička jemná, hladká a přímo vybízí k cumlání.“

„Myslím, že jsme na tom docela stejně.“

Zdeněk vymanil svůj penis z Vítkových úst, otočil se a přiklekl za něj. Jeho jazyk vnikal do zatím sevřené štěrbiny.

„Chtěl bych si tě vyfotografovat. A jak jeden do druhého pronikáme. Až budeme zase každý sám, můžeme se tím perfektně vzrušit.“

„Tak to ať tě ani nenapadne. Může to někdo najít.“

„Nebudou tam vidět naše hlavy, neboj, vím, že je to riziko. Prosím. Uvidíš, bude se ti naše píchání líbit. Fotky ti přivezu.“

Ještě chvíli přemlouval a prosil. Vítek se nakonec nechal ukecat. Přinesli lampu z kanceláře. Druhá menší byla v pokoji.

„Světlo není sice, jak má být, ale na výstavu fotky nepůjdou. Uděláme celý film, aby se dalo vybrat.“

Trvalo to pěknou chvíli.

„Bože, to je mučení,“ stěžoval si Vítek. „Musíme si všechno pořádně vynahradit.“

A náhrada byla krásná.

Zdeněk sice šel pak spát nahoru, ale vkradl se k Vítkovi, ještě když spal.

„Zamknuls? Kdyby sem nahlídla Heda.“

„Zamknul jsem a Heda je už pryč. Akorát vycházela. Můžeme si včerejšek zopakovat.“

Je to hezky nadržené mládě, uculoval se Vítek, když si hoch nad něj nasedl, podepřel se rukama a zvedajícím se zadečkem udával rytmus. Uvažoval, jak by všechno pokračovalo, kdyby tady byl nastálo.

„Chtěl jsi malovat houby. Po obědě půjdeme do smrčin za hájovnou.“

„Jen ještě chvilku, musím si tě užít, je to to nejkrásnější, co jsem prožil.“

„S tím souhlasím i já, můj zrzečku. Jsi taková čiperná veveřice.“

Vítek udělal místo na stole v kanceláři, Zdeněk si přinesl houby i všechno k malování. Uslyšeli přijíždět auto. Šli se podívat ven. Právě zastavovala dieselová Pragovka označovaná RND, valník s přidělaným výsuvným žebříkem.

„Zdravíčko, pane hajnej, to jsme rádi, že jste doma. Jedeme vám zavést rozhlas po drátě, jste úplně na konci. Na konci světa,“ smál se jeden ze dvou mladíků v modrých montérkách.

„Kam to bude? Zbyly nám tři kousky, prý do kanceláře, do kuchyně a kam šoupneme ten třetí?“

„No možná nahoru do poschodí.“

Vyndali tři podlouhlé bedýnky vepředu s hrubou látkou skrývající reproduktor, tak trochu připomínající rádio, jen bez stupnice stanic a s jedním knoflíkem.

„Jo, bereme to teď od konce, hrát vám to bude až odpoledne, jak odsud natáhneme drát k pile. Tam už máme hotovo.“

Hoši byli velice rychlí, Vítek jim nabídl pivo.

„Nahoře jsme vám nechali delší vedení, kdybyste chtěli přijímač dát do druhé místnosti, tak díky a nashle.“

Přišla Heda a šla smažit řízky z hlaviček dubáků. Ještě brambory a zelný salát. Vracela se hned do lesa. Vyšli i kluci. Tentokrát si nic nebrali, jen pár hroznů. Zatím byli přejedení.

„Po takové lahůdce člověk sotva jde,“ culil se Zdeněk. „Ani milování by nám nešlo.“

Za hájovnou, zahradou a polem, kde byl všude plaňkový plot, byla louka stoupající k lesu. Vysoké smrky. Ještě tak deset let a vytěží se. Vřes, místy borůvčí, sem tam náletové břízy a jeřáb. Na malých mýtinách čarodějná kola čirůvky dvoubarvé, v lese čirůvky fialové. První strmělky mlženky. Zdeněk si vybíral na malování, fotil. Vítek prohlížel porosty a dělal si poznámky. Vraceli se těsně před setměním. Večer byl domácí sýr z mléka a tvarohu, co dělala Heda, ochucený kmínem a tlučeným koriandrem. Kluci si přidali ostrou papriku. S domácím chlebem a pivem skvělé jídlo. Pak malování a focení, zítra půjdou zase na celý den. Vítek měl radost z dopisu od majitelky chovné stanice labradorských retrívrů. Z jara budou štěňata, napíše mu jako prvnímu, aby si mohl nějakou pěknou fenečku vybrat.

Ráno byl šedivák. Louka u hájovny byla stříbrná. Zato v lese se mráz ještě neprojevil. První se vydali hlavní lesní cestou, sejdou do velkých smíšených a borových lesů po levé straně.

„Provázejí nás dvě straky. Už jsem si jich všiml v pondělí. Jsou velice zvědavé a do hnízda si odnáší všechno, co se leskne.“

Po kmenech také rychle pobíhali brhlíci, kolikrát i hlavou dolů. Mají rádi smíšené lesy, kde hnízdí v dutinách. Všude přítomné sýkorky, vrabci. Zdeněk sbíral houby pro malování a fotografoval. Vítek si zapisoval, co kde bude nutné udělat. V borovém lese se uvolnil kus stráně a sjel na lesní cestu. Chce to traktor s radlicí, nejsou tam žádné kameny, pásák nebude nutný. Den utíkal velice rychle. Měli hodně nachozeno. Oběd, chleba s volskými oky a imitací, v nich rychle zmizel a těšili se na teplou večeři. Když se vraceli, před hájovnou stál traktor. Traktorista čekal na Vítka. Naskytla se mu lepší práce, hlavně za víc peněz. Jen ho nechtějí zatím pustit, dokud nebude náhrada. Orodoval u hajného, aby se za něj přimluvil.

„To bude těžké, zrovna v borovině Na Babině je sesuv kusu břehu. Po neděli to budeme muset vyřešit. Co tvůj pomocník, nemá papíry na traktor?“

„Umí s tím, ale nemá, a než by si udělal řidičák, budu mít po místě. Zkusím se ještě zeptat ve družstvu.“

Zdeněk šel malovat.

„Ráno se pro nás zastav, chceme až na rozhraní vedlejších revírů. Ať máme jednu cestu ušetřenou.“

Konečně traktorista odjel a vrhli se na večeři. Jedna z ženských, co dělala s Hedou, ji sehnala kroupová jelita. Krásně opečená s brambory a okurkami byla pochoutkou.

Tentokrát ani Zdeněk nešel spát nahoru. V sobotu ráno rekreanti odjíždí a přijedou další, na školení. Ráno přituhlo ještě víc. Kolikrát touto dobou už ležel sníh.

„Máme předposlední noc,“ dělal smutný obličej Vítkův milenec. „Ráno kus pojedeme traktorem, tak si ji chci užít celou. Třeba jenom tak ležet, ale přitisknutý k tobě.“

„To musíš být, i kdybys nechtěl. Nebo pak ležet na zemi. Musím si sem pořídit větší postel, nebo rozkládací gauč.“

„A s kým tady budeš spávat, když tu nebudu?“

„Snad se někdo časem najde.“

Musel nad tím přemýšlet. A vůbec, když někoho i najde, jak všechno vyřídit s Hedou? Zdeněk už klečel jako svůdná čubička, zadeček roztouženě vystrčený lákal k dlouhým hrám. Dnes si všechno prodlouží, co to jen půjde. Přitiskl se k zádům, naklonil hlavu a začal cumlat ušní lalůčky. Vzdychání se zintenzivnilo a přešlo v kňourání. Oba se neskutečně vzrušili a museli přestat. Zatím ještě vzrušení bylo v mezích udržitelnosti. Cítil zřetelně ve svém obemknutí tep srdce. Jeho partnera i vlastní. Dalo se zase pokračovat, až najednou byl konec. Všechno se zvrátilo v pár vteřin. Vždycky držel v ruce i Zdeňkův penis pod sebou a všechny pohyby směřovaly ke stejnému cíli.

Ani netušili, kdy usnuli, vzbudilo je troubení traktoru. Vítek si natáhl kalhoty, prvně se podíval do kuchyně, kde měli vše nachystané. Heda byla pryč. Pak zavolal na traktoristu, ať si jde na meltu, teprve snídají.

„Páni, to máte hezky zařízený, jako na zámku. No Heda vám bude dělat pomyšlení, jen aby nemusela od svýho dobytka. Zatím jsem nikoho nesehnal.“

„Co na pile?“

„Jejich je vytíženej až moc, z mladých Artur, ale nevím, jestli má papíry, zeptám se.“

Traktorista odpojil vlečku u klád. Vítek zašel za dřevorubci, Zdeněk v okolí hledal houby. Pak se šel podívat na motorové dvoumužné pily.

„Mají rukojeti jako kolečka. Kolik to váží? Můžu si vás vyfotit?“

„Tohle je Stihl, od války. Váží okolo čtyřiceti kil. Já se starám o motor, kolega na druhém konci o mazání. Motor se dá naklonit, ale při kácení to bereme raději zešikma. Pak nakrátit kmen, to už je brnkačka. Sousedi mají Rinco, ale je to stejná potvora. Někdy i sáhneme po staré ruční kolíbačce a osekáváme sekerou.“

Zdeněk jim také slíbil fotky, nalezli znovu do traktoru a vyjeli zase na hlavní lesní cestu. Dostali se k malému paloučku, rozhraní tří lesních správ. Tam bylo nezvykle rušno. V lese řada nerozestavěných oplocenek, přivezené tři dřevěné boudy. Složené lavice a stoly. Hned se k nim hrnul polesný Petr.

„Lesu, nebo, jak vidíš, lovu zdar,“ smál se.

„Mám tu chlapce od máminy sestřenice, fotí si houby.“

Polesný se přímo vyděsil.

„Honem ten aparát schovej, jsou tu i tajní a vojáci, těm by z toho ruplo v kouli. A vlez si raději do traktoru, my jen domluvíme něco s Rudou a Pepou, ti to mají tady na starosti. Už vypukl blázinec.“

Oba zmiňovaní směřovali k nim.

„To je jak u blbejch. Máš štěstí, že všechno posunuli k nám. Snad tady jednu boudu pak nechají. Naše myslivce prokádrovali a ti nezávadní už týden nacvičují troubení na borlice a všechno kolem lovu. No jo, ty vlastně slízneš smetanu, prej budeš dělat tomu Arabovi tlumočníka. My známe tak arabskej med, nebo tureckej, to je stejný a z angličtiny vysílání BBC, z války,“ usmíval se Ruda.

„Jak vidím oplocenky, asi mu jelena poženou ohradou, jak šelmy v cirkuse,“ ukazoval Pepa.

„Prostě žádnej lov, ale řezničina. Teď ho vozili po družstvech, hradech a zámcích. Estráda vypukne asi v úterý, jo a pro tebe pošle ředitel v pondělí ráno auto, budou tě instruhovat, nebo jak se tomu řekne. Tak kluci, bude lepší to otočit, nějakej idiot od vojáků se sem moc dívá.“

„Proč tady nesmím fotit? Nic tu není, jen dřevěný boudy,“ ptal se hned Zdeněk.

„Co kdybys to vyzradil imperialistům. Byla by z toho celosvětová krize,“ smál se Vítek.

Vyrazili zpět. Po nějaké době zastavili.

„Tak díky, myslím, že jsme dostatečně daleko. Tady to vezmeme přes kamenitý svah, pak je velká výsadba kaštanů, staré buky, duby, modříny. Podle poznámek oblíbené místo jelenů. Kaštany mají rádi. Jsou pak ještě z druhé strany, kde rostou s lípami. A je tu starý posed. Měl by být někde tady. Vidíš, je úplně schovaný mezi několika smrky. Jsou osamocené, krásně vyvětvené. Chybí tady hned dole příčka a jsou tu nádherné velké strmělky. Vylezu nahoru, jestli je to bezpečné, a můžeme tam pojíst.“

Vítek pomalu stoupal po žebříku a kontroloval stupně. Nahoře byl krásný výhled na okraj výsadby kaštanů. Naproti bylo pár velkých buků a dubů s podrostem bříz a jeřábů. Zdeněk fotografoval a sbíral mlženky. Pak vylezl na posed.

„To je nádhera a jdou zvednout i boční okna. Udělám si snímek.“

Vítek mu ukazoval, ať je zticha. Přímo pod nimi se objevilo stádečko laní s kolouchy.

„Tady je už po říji. Vede je stará zkušená laň,“ šeptal, což hned Zdeněk využil k líbání.

„Tady nás vidí akorát veverka. Kde jsou jeleni?“

„Většinou se objevují až k večeru.“

Pustili se do jídla. Laně najednou zmizely, proběhlo celé stádo divočáků, jen se trochu rochnili u kaštanů.

„Tak tady máme mého nejlepšího dvanácteráka. Jedenáct let.“ Vyndal dalekohled. „Bezvadné paroží, nádhera. Asi na něho v tom zmatku zapomněli. Nebo byl někde dál.“

Kolem se přehnala další tlupa divokých prasat. Jelen jen zvedl od země hlavu a pokračoval. Popošel ještě k protějším stromům na pár bukvic a žaludů. Pak majestátně odkráčel mezi podrost. Seděli ještě dlouho a líbali se. Procházeli pak lesem, až se dostali k dalšímu místu s lípami a kaštany, na pařezech rostlo množství šupinovek kostrbatých. Znovu narazili na jeleny, tentokrát na dva snad jen tříleté. To už se vraceli pomalu za tmy.

Večer byla kačena, ráno se Zdeněk musí vrátit do chaty. Před polednem přijede pro ně autobus, co zároveň doveze nové rekreanty.

„Poslední noc. Uděláme si ji krásnou, Víťo. Bude se mi stýskat.“

„Mně taky. Ty si jistě najdeš náhradu. Tady v lese to budu mít horší.“

„Možná přijede další klouček, uvidíš na chatě zítra. Dnes nechci spát. Trošku to u tebe nazdobím, můžu?“

Vítek viděl, jak Zdeněk něco sbírá do plátěné tašky. Myslel si, že jsou to doplňky k focení a malování hub. Vzali si konvici čaje do kanceláře.

„Prohlédnu si pořádně v mapách místo honu.“

Zakreslil si mapu přes kopírák a na kopii vyznačil, kam složili dřevěné boudy. Pak si dodal další důležité body. Zdeněk vedle zdobil.

„Můžeš už nechat práce?“ objevil se rozesmátý. „A můžeme spolu do koupelny, v kuchyni je tma, Heda šla spát.“

„Je to tam malé.“

„Budeme se tisknout.“

Taky že tiskli. Seděli naproti sobě, nohy pokrčené v kolenou. Jejich miláčci se vznášeli na hladině připouštěné vody.

„Ještě kousek a utopíme je,“ smál se zrzeček. „Bylo by krásný čabrat se tak ve vodě, když přijdeš z lesa, a pak si naši šukačku užívat po celé hájovně. Úplně všude a na všechny způsoby. Pak třeba jen ležet a v duchu si všechno opakovat jako film. Tady u tebe to byl nejlepší týden v mým životě. Nejraději bych dělal v bordelu, jenže ne v tom klasickým. V takovým, kde bych si kluky vybíral já, ne oni mě. Určitě bych nešel s každým. Ale docela bych mohl i se staršíma. Taky ve škole jsem chtěl, aby mě přefiknul učitel. Už před důchodem. Jenže hezkej. Bál se. Vůbec starší se bojí. Chápu to, za války se za to šlo do plynu. Teď určitě vyhazov, možná i kriminál. Co je na tom sakra tak špatnýho, když to chtějí oba? Prostě chápu, že sex někdo k životu nepotřebuje, já jsem na něm závislej. Jako jiní na cigaretách, který organismu škodí. A kdykoliv vidíš Tondu nebo jinýho potentáta, mají v hubě cigáro. Taky ho mám rád v hubě, ale plný energie jako to tvoje. Neudržím se. S tebou to vyšlo. Jednou se zmýlím a zavřou mě.“

„Nesmíš tomu tak podléhat a hlavně si dávat pozor.“

Ráno si dali brzo budíček. Přece jenom v noci usnuli. A poslední milování. Heda zůstala doma.

„Tak na rozloučenou jsem udělala kakao a koláč. Nachystala jsem ti pár skleniček malin, borůvek a ostružin, autobus to uveze a přijeď se na nás podívat. Moc hezky maluješ, měl by ses tomu věnovat.“

Rozloučila se a mávala jim na cestu. Vítek Zdeňka doprovodí a staví se na pile, jestli má Artur papíry na traktor. Ještě po cestě zašli za křoví, aby se naposledy rozloučili polibky. Rekreanti už měli sbaleno a zavazadla venku. Čekalo se na autobus s novým turnusem. Vítek odmítl peníze od Zdeňkovy maminky. Hlavně ji prosil, ať dohlédne, aby šel své akvarely ukázat, i fotografie a dal jí nějaké adresy. Samozřejmě i svého bývalého spolužáka a vlastně i milence, studujícího mykologii. Ještě počkal na autobus. Tak tohle byl spíš domov důchodců. Tady žádný objev nehrozí. Mával, když odjížděli.

Na pile hned potkal šéfa, Jardu.

„Moc radosti nemám, Vítku. Lesu zdar. Byl tu váš správce, Petr, a sebral nám Artura. Bude u tebe jezdit s traktorem a mně sem dají nějakého Slováka. Jinak jsou všichni posraní z honu. Jenom dojel, už letěl k telefonu. Artura za chvíli přivezou i s Fandou a předají si traktor. Jdeme na panáka. Petr mi tu nechal flašku Myslivecké, prej tam vezou chlastu půl auta. Tak aby se tam kluci nepostříleli. Chlast je holt svině.“

Zašli do kanceláře.

„Pane Vítku,“ hrnula se k němu účetní Michaela. „Máte hned volat pana správce, nemůže vás sehnat. Hned vám ho předám.“

Chvíli trvalo, než zase sehnali Petra.

„Kde poletuješ, divochu? Teď jsem mluvil s Hedou. Říkala, že nahoře je určitě jeden pokoj prázdnej. No, bylo by to snad na nějakou dobu, ale i určitý výhody. Prostě jsem myslel, že by tam mohl být Artur. Heda říkala, že by jí nevadil. Nakonec se všichni znáte. Mohl by tam mít traktor a v zimě tě hodit do lesa? Co na to říkáš? Musí ten svůj kamrlík nechat novýmu, co tam bude za něj. Ani to nemůžeme teď nijak jinak řešit. Pro tebe pošle ředitel v pondělí auto, však víš. Jak ten cirkus skončí, co?“

„No moje hájovna to není, Hedina taky ne, když by nevadil jí, tak já s tím problém nemám.“

„Vynikající, to mi spadl ze srdce přímo balvan. Není nad to, když si lidi vyhoví a nedělají naschvály. Jak tam Artur přijede, tak ať ještě zavolá. Skvělý, lesu zdar. Už jsem ti chtěl říct čest práci, jak jsem ze všeho doblblý.“

„Špatné nebo dobré zprávy? Tak dáme si Myslivce, taky, Michalko, uzávěrku neděláš a hned do druhé nohy.“

„No jak se to vezme. Artura nám šoupli na hájenku, ale přece ho nenecháme v lese. Akorát hájovnu překřtíme na Ubytovnu.“

„Je to slušný klučina, kdo ví, koho mi sem dají. Tak ještě do třetí nohy.“

„Skočím si na oběd naproti.“

„My chodíme až později. Když tak Artur počká, až se vrátíš.“

Dole v restauraci už noví rekreanti splachovali prach z cesty. Vrchní nestačil točit pivo a nalévat štamprlata.

„Zlatíčko, co to bude? Dnes máme uvítací guláš pro všechny. Teprve si budou vybírat na zítra. Ale byly by třeba knedlíky s vajíčky, nebo ze včerejška ptáček jarabáček.“

„Tak toho ptáčka, jestli ještě nepošel,“ rozesmál se Vítek.

„Hodím vám to dozadu, ať neděláte chutě těm novým.“

Šel si sednout. Vlastně by mohl být rád, pokud by byl Artur teplej. Skoro to tak vypadá. Jenže pokud není, tak pak si někoho jiného přivést domů bude nemožné. No nic, teď to nebude řešit. Z toho lovu má nepříjemný pocit. Určitě se něco posere. Hlavně aby nedošlo ke zranění. Všichni budou vystresovaní, a jestli tam bude tolik lidí, jak viděl včera v lese, tak Pomož Pánbu. Servírka mu přinesla houbovou polévku. Po chvilce, sotva dojedl, talíř se dvěma ptáčky.

„Kuchař říkal, ať se pořádně najíte, jestli prý vás Heda nemoří hladem, a hned vám hodím pivečko.“

Ptáčci, i když včerejší, byli skvělí. Zaplatil u nálevního pultu, kde ho obdivovalo několik postarších rekreantek. Namířil zpět na pilu. Artur už tam byl a pobíhal kolem traktoru a vlečky, což šéf pily hned využil na dalšího panáka.

„Čau Víťo, bude to chvíli trvat, hodím tě domů a pak hned přijedu i s mým uzlíkem. Moc toho nemám a jste s Hedou skvělí, že jste se mě ujali.“

„No došel bych pěšky.“

„Na co? Máš osobního šoféra s limuzínou.“

U hájovny Vítka vysadil a jel zpět. Heda seděla v kuchyni.

„Viděla jsem, že tě Artur přivezl, zlobíš se?“

„Proč? Není to nikdo cizí.“

„Když mně volali ze správy, měla jsem strach, že budu muset pryč.“

„A co bysme si tady bez tebe počali? Nebo nám nebudeš vařit?“ začal se smát Vítek.

„Je to těžký, co táta umřel, samé změny.“

„Už je po změnách. Jen jestli mě nějaký pako netrefí na honu.“

„To snad…, říkaly ženský, že je to tam samý voják, tajní, to ho budou všichni hlídat?“

„Nevím a radši ani nechci vědět, už aby byl pryč.“

„Jedls?“

„Jo, dva španělský ptáčky, čtyři Myslivce a pivo.“

„Dáš si kafe?“

„Počkáme na Artura, skočím se mrknout vedle na plánky.“

Rozložil si je na stole, ale nemohl se soustředit. Myslel na Zdeňka. Bylo jim tak krásně. Bezmyšlenkovitě bloudil očima po pláncích. Určitě si vezme Mannlicherku. Je na ni zvyklý. Nikdy ho nezklamala.

Ozval se přijíždějící traktor a troubení.

„Můžu si věci hodit nahoru? A zabrat jednu postel? Kam můžu s kolem? A tady je od správce Petra na uvítanou Myslivec.“

Vítek se začal smát.

„Nějak ty Myslivce rozdává, aby zbylo na toho Muhamada. No jo muslimové nepijí alkohol a nejí vepřové, i když kdo ví, jak je to v Egyptě.“

„Ten jejich Násir, pokud není v uniformě, nosí evropské oblečení i vázanku.“

„Chlapci, dáme nejdřív kávu, už mně jde z toho hlava kolem. Musím si sednout.“

„Takže seďte oba, kafe zvládnu. Pak si odnesu věci.“

„Pomůžeme ti.“

„Vždyť jenom dvakrát vyjdu schody. Nestěhuju Národní muzeum. Kolo do dílny. Jo? A kam můžu s traktorem a vlečkou?“

„Nikam, teď budeš pít s námi kafe, až ho uděláš, neplaš se.“

„Už ani nepípám, Heduličko.“

„Jseš šašek.“

Všichni se začali smát.

„Máme i buchtu. No, trochu se mi nepovedla, ale jedlá je, s jablíčky, přinesu ji.“

„Takže mě nevyženete?“

„Copak můžeme, když tě sem nasadili?“ usmíval se Vítek.

Konečně se všichni posadili u kávy.

„Náhodou ta buchta, Hedi, je skvělá. Jako kluk jsem velice miloval podobné buchty od babičky. Taky tam dávala skořici a vanilín. Kolikrát jsem sáček sebral a lízal ho. Bylo na něm napsáno Dr. Oetker.“

„Jen k večeři nevím, jestli se zavděčím. Chleba s máslem a syrečky, pivo.“

„A jsou trošku zaleželý?“ ptal se Artur.

„Jo, Vítek je má tak rád. Ve sklenici a zalité trochou piva. Jen jestli jich bude dost.“

Proběhlo stěhování. Traktor a vlečka vlezou do stodoly, i když ne za sebou, ale vedle sebe. Artur hned prohlížel dílnu.

„Páni, tak není vybavená ani dílna na lesní správě. Ještě tam musím pro dvoukolku.“

Večeři si kluci pochvalovali. S posledními pivy si sedli do kanceláře.

„Tak snad nám to tady půjde. Jak s penězi?“

Vítek mu všechno vysvětlil, na čem se dohodl s Hedou.

„Musíme koupit delší poličku do koupelny, když jsme tady tři.“

„Koupit? Dělal jsem na pile. Pořád jsme tam něco fušovali. Ze dřeva cokoliv, zvlášť když je tady tak vybavená dílna. Nakreslím to, když se vám bude polička líbit, je to jedna neděle.“

„Já taky uvažuji o něčem na spaní, to bys zvládnul?“

„Jasně, udělal bych si i pro sebe do prázdného pokoje. Nějaký nábytek tu je ve stodole, řeknu i Hedě, trošku si můžeme bydlení zmodernizovat. A ten pokoj, co teď jsem, nechat pro návštěvy. Měl jsi tu nějakou přízeň, takovýho krásnýho zrzečka, určitě se zase staví, ne?“

Vítek zčervenal a nevěděl honem co říct.

„Krásně maluje a fotí houby.“

„Je jako obrázek, to tak má někdo štěstí, ne? Jdu si lehnout. Zítra poorám naše políčka. Bude třeba je zvětšit, když je nás tady tolik. A Heda může rozšířit zvěřinec. Viděl jsem v dílně líheň z války na bažanty. Prý na petrolej. Můžu ji předělat na elektřinu, koupí se násadová vejce. Kuře jde udělat na sto způsobů. Tak dobrou, mizím.“

Co tím, že někdo má štěstí, Artur myslel? A kde je vůbec viděl? Všechno se moc zamotává a v úterý ten blázinec. Konečně usnul. Ráno ho vzbudilo rachocení traktoru.

„Albert nasazuje pluh, ještě rozházím hnůj. Zavolám ho.“

„Děvčata a chlapci, podařilo se. Mám hlad jako vlk.“

„Hnůj pak rozházím já,“ ozval se Vítek.

„Všichni ho rozházíme, jak se dnes říká, rukou společnou a nerozdílnou. Akorát my nebudujeme socialismus, ale soukromé hospodářství. Aby nás neznárodnili,“ rozesmál se Artur.

„Čím to je, že ty jsi pořád veselý a z ničeho si nic neděláš?“

„Znáš, Heduš, pověst o Enšpíglovi? Ten když šel z kopce, tak smutnil a plakal, protože věděl, že se bude za chvíli trmácet do kopce. A když lezl na kopec, vesele se smál, půjde přeci za chvíli z kopce. Já lezu pořád do kopce, tak mám důvod mít veselou náladu. Občas mě někdo rychle shodí dolů, tak pořád jen lezu a můžu se smát.“

„Myslím, Arture, že s tebou tady bude opravdu veselo,“ dodal Vítek.

„Melta a vaječina se špekem, to nemá ani Toník na Hradě.“

V poledne zelné závitky. Do večera pohnojeno, pooráno. Večer posezení u bábovky. Druhá bude na ráno. Artur vyjede ke kácení na odvoz, pro Vítka přijede ředitelská Poběda.

„Vítku, teď v týdnu jsem hodně ušetřila, tak tady máš zpátky peníze.“

„Ušetřila? Byli jsme tu dva a žrali jak neuvázaní.“

„Ale byla kačena, slepice, králík.“

„A ti žerou manu nebeskou? To, co mi vracíš, ani nestačí na zrní.“

„Musíš si, Hedi, započítat všechno, to bysme nemohli být kamarádi,“ přidal se Artur.

„Když je blbý všechno pořád psát.“

„A jak jste to dělali s tátou?“

„Vždycky mi tu nějaké peníze nechal, a když došly, tak další.“

„To můžeme udělat stejně. Jak budeš vědět, kolik nás všechno za týden bude stát, jídlo, věci kolem jako praní, šampón, mýdlo a ostatní, tak ti peníze dáme na čtrnáct dnů, nebo na měsíc. Stejně tak kolem zvířat, pole, zahrady, topení, nesmíme na nic zapomenout. Co nebude stačit, dodáme.“

„Jenže mám i okrasnou drůbež a výstavní králíky, ty se nezabíjí, z těch nic nemáte.“

„Tak budeme mít radost, ta se taky počítá a nezlob. Spíš se chci zeptat, jestli můžu použít nábytek ve stodole a zmodernizovat ho. I u tebe v pokoji, jestli chceš.“

„Co s nábytkem, ve stodole by byl za chvíli na topení. U mě mám ulomenou nohu u skříňky. A Vítek by u sebe taky potřeboval postel, to kanape je úzké.“

„Výborně, já si taky udělám postel a ten pokoj, co teď spím, můžeme nechat pro návštěvy.“

Všichni už byli pryč, když dojelo auto pro Vítka.

„Na ředitelství jsou posraní ze zítřejšího honu. Určitě ti budou ukazovat, jaký plánek bude nejlepší. Na hon půjdou prý dva. Jeden je nějaký ministr nebo co a o druhém nikdo nic neví. Asi nějaká ochranka. Smlouva už je prý podepsaná. Od nás tam budou snad tři ministři. Obchodu, nějaký Dvořák, bývalý ministr zemědělství, teď státních statků Smida a nový Krutina. Hodím tě pak zase domů.“

Když zaklepal u ředitele, viděl, jak tam nervózně pobíhá.

„Čest soudruhu, čest. Už jsem tady měl plno poradců, ale chci i někoho mladého. Nemůžeme to dělat úplně jako náš hon, ale nějaké ty serepetičky zase jo. Troubení, výlož, no nějak to vypilujeme.“

Ukazoval všechno nakreslené.

„Jak jsou ty tři dřevěné baráky, tam bude příprava a pak slavnostní večeře. Jsou tři posedy, vějířovitě, ale oddělené v průsecích, aby si vzájemně nestříleli po zvěři. Osamocenější je ten levý krajní, směrem k tobě, ten bude pro Araba a nějakého poskoka, co jezdí s ním. Ty dva necháme pro ministry. Všichni prý nestřílí, tak to bude stačit. Jinak nikdo další střílet nebude. Myslivci a nějací vojáci začnou nahánět. Všechno tady máš nakreslené a popsané. Podívej se.“

Vítek prohlížel jednotlivé návrhy, zvlášť rozestavení honců.

„Určitě tohle, tady mi připadne největší bezpečnost. Jenže nevím co zvěř, bude to velké množství lidí.“

„Taky se mi tenhle plánek líbí. Já spíš mám obavu, že tam naběhne tolik zvěře, že nebudou vědět po čem střílet.“

Když ho zavezli domů, byla tam už Heda i Artur.

„Po lese jezdili vojáci na motorce a všechny nás vyhnali. Potkal jsem Hedu, tak jsme jeli domů.“

„Jsou švestkový knedlíky, zítra budete mít, chlapci, zvěřinu.“

„Jelení guláš se už vaří v té jedné boudě a bude i kančí se šípkovou omáčkou. A jezevec, toho snad měli někde na ledu.“

„Už aby to bylo za náma. To není hon, ale jatka.“

„Za chvíli budou uvařený a polévka je kroupová s trochou uzeného,“ zvala je ke stolu Heda.

Po obědě si dali velikou mísu hroznového vína. Bobule se už trošku scvrkávaly u stopečky a byly vynikající.

„Po tom cirkuse něco zavařím. Ty jedny modré v rohu zakryjeme rohoží a vydrží do Vánoc, jen se tam musí dát pasti na myši.“

„Měla by sis, Hedi, nachystat brašnu první pomoci jako zdravotní sestra na zítřek. Kdyby si někoho spletli s jelenem.“

„Bože, jen to ne. Budu ráda, až bude po honu.“

„Mám tě, Vítku, zavézt k těm barákům už v pět ráno, to bude tma jak v pytli. Slunce vychází o sedmi a zapadá o půl sedmé. Co tam budete dvě hodiny dělat?“

„Vítku, máš nachystanou parádní uniformu, vyleštěné boty, připravený klobouk, nebo beranici? Zrovna se oteplilo.“

„Jsi zlatá, musím si nachystat zbraň, tesák, střelivo.“

„Na půl čtvrtou vám udělám snídani.“

Večer byl brzy a šlo se spát.

Po snídani vyjel Artur s dvoukolkou a Vítkem v kabině. Ještě tam na sedačku rozprostřel deku, aby se neumazal.

Když dojížděli k dřevěným baráčkům, stavil je voják a Petr.

„S traktorem zajeď za boudy, kdyby byl potřeba. Honci půjdou z opačné strany, máme tu vojáky s vysílačkami. Tady bude ráno jen malá ukázka ceremoniálu, začátek honu. Pak bude snídaně a cesta k posedům. Dostanete svačinu. Spojení bude zajišťovat zase voják s vysílačkou. Podle situace se hon protáhne, jak bude třeba, pak se udělá výlož, odtroubí se konec lovu a bude slavnostní večeře. V poledne roznesou na posedy guláš.“

„A bude ho servírovat nějaká hezká dívčina?“ smál se Artur.

„Ne, vojáci. Mají tady dvě kuchyně a vaří od včera.“

Už tu bylo několik myslivců v uniformách s borlicemi, kteří troubením zahájí hon.

„Dvakrát zatočená trubka,“ ukazoval Artur.

Ze strany od Rudy přijely dva Tudory, pak Gazy a mezi nimi Pobědy.

Všichni, co vystupovali, byli v lesáckých nebo vojenských uniformách. Objevil se lesní správce Petr.

„Vítku, pojď se mnou.“

„Tak zlom vaz, to si říkají herci, taky budeš hrát divadlo,“ chechtal se Artur. „Opakoval sis včera angličtinu?“

Prošli chodbou jedné boudy, kde si Vítka přebral voják. Zaklepal a po vyzvání ho pustil dovnitř. Stáli tam tři muži, rovněž v uniformách. Menší se světlými vlasy, zřejmě Čech, mu pokynul.

„Představím tě, soudruhu.“

Pak řekl něco zřejmě arabsky. Vysoký štíhlý a snědý muž mezi čtyřicítkou a padesátkou s knírem a malou bradkou napřáhl ruku. Podali si je.

„Vít Kolář, good morning!“

„Good day!“ Pak řekl něco arabsky a představil se. „Ismáil.“

„Už se domluvíte, co bude potřebovat,“ řekl blonďák a s pokynutím ruky odešel.

Třetí muž, co zatím nepromluvil, byl hezký mladík, tak pětadvacet. S úsměvem podával ruku.

„Jsem Kámil, což je v arabštině Dokonalý, to ale nejsem. Studoval jsem zde šest let a za znalost češtiny vděčím své manželce. Pan Muhammad Háfiz Ismáil moc angličtinu neovládá.“

„No já taky moc ne, ale pak nevím, proč jsem tady?“

„Chtěl někoho místního jako průvodce. Jemu se zdejší lov moc nezamlouvá, jak mu ho ukazovali. Tak prý loví Britové. Budeme mít plno času k rozhovoru. Před ostatními nebudeme mluvit česky, Vítku. A mi říkej taky jen Kamile. Bez dlouhého á.“

Pan Ismáil si prohlížel Vítkovu pušku.

„Mannlicher Schönauer.“ Pak pokračoval v arabštině. Kamil překládal.

„Ptá se, jestli jsi tu kulovnici koupil, nebo je po předcích.“

„Po dědečkovi, jsem už čtvrtý hajný v rodině,“ Kamil opět tlumočil.

„Je velmi mile překvapený, že si vážíš rodinné tradice. Ta zbraň je dokonalá. Sám jich má několik, ale ročník, co máš, 1903, je nejkvalitnější. Zajdeme na snídani.“

Vítek si prohlížel, jak vybavili dřevěnou boudu. Stoly a židle z nějaké prvotřídní restaurace, ubrusy, porcelán. Káva, čaj, jablečný lístkový závin, šunka s vejci, banketky, talířky s uzenou zvěřinou.

Pak začalo divadelní představení. Ředitel arabského hosta znovu uvítal spolu se třemi ministry. Vítek překládal, když zaváhal, hodil mu anglické slovíčko Kamil. Ministr zahraničního obchodu Dvořák mluvil také anglicky. Ještě tam byli i vojáci a další civilisté. Pak tradičně zahájili lov troubením na borlice. Ke krajnímu posedu je zavedl polesný Petr. S nimi šel ještě jeden mladý poručík s batohem na zádech.

„Budu vaše spojení se světem, dva Petři.“

„Prosím další Petr, ale vidím jen jednoho,“ smál se polesný.

„Druhého mám na zádech. Vysílačka RF 11, které se říká Petr.“

Posed byl mezi habry a břízami, částečně natočený k Vítkovu revíru. Polesný se rozloučil a Kamil vyndal z pouzdra kulovnici.

„Browning, ale předělávaná v Turecku, dekory ze slonoviny a stříbra. Puškohled Zeiss,“ dodal Kamil a podal ji Ismáilovi.

„Já jen odhlásím, že jsme na místě, budu tady, dole je malá lavička a není určitě z mýtiny vidět.“

Vystoupali na posed a připravili se.

Proběhlo stádo laní, ale Arab se jen díval. Pak daleko až u lesa uviděli jelena. Nebylo pochyb, jeden z osmnácteráků.

„Máš se také nachystat, kdyby minul,“ ukazoval Kamil.

Jenže zřejmě vynikající střelec s nejlepší optikou určitě zasáhne na komoru. Jen čeká, až se zvíře nastaví bokem. Ale málem jim zmizel. Něco ho vyplašilo, ale Ismáil ho zasáhl přímo na počátku skoku. Jen se převalil. I přes výstřel se přihnalo velké stádo divokých prasat. Zastavila se a začala něco žrát. Teď viděli, že v trávě je zřejmě řepa a kukuřice. Padly čtyři další výstřely a taky čtyři kusy zvěře. Ostatní se rozutekly.

Zavolali na Petra, ať sem pošlou traktor s vlečkou. Když přijel Artur, všechno naložili na dvoukolák.

Kamil chvíli rozmlouval se svým nadřízeným, když se posadili u ešusů se zvěřinovým gulášem, který jim v thermo várnici přivezl Artur. Ještě pivo.

„Všechno odvez, šéfovi jde jen o paroží, u nás jeleni nejsou, i když kdysi byli. Jsou až v Džabálu – Atlasu. Chce se podívat někam dál, mimo posed. Je kam, Vítku?“

„Jistě, vlevo jsou lesy, kde jsem hajným, ale tam mu zvěř nezaručuji, snad, mám tam taky posed, kde chodí srnčí.“

„To chcete jít odsud?“ ptal se poručík Petr. „Ale tam to určitě není zajištěné, major se zblázní a kontráši s estébákama se poserou. To bude prdel, zavolám tam, ale nesmějte se.“

Ohlásil se nějakým kódem.

„Soudruhu majore, ten host z Egypta tady už všechno postřílel a teď odcházíme jinam, tady se mu nelíbí. A nemá za náma nikdo chodit. Střílí se po všem, co se hýbe.“

Kamil všechno tlumočil a Ismáil se jen usmíval.

„Zavoláme zase pro traktor. Jo, dám vám ho,“ podával Vítkovi sluchátka.

„Jistě, je to jeho přání. Takové hony už nejsou ani v Anglii. Vždyť to dalším nemusíte říkat. Budeme ve styku. Kdy chtějí končit? Budou dělat výlož zvěře? Zleva jsou vojáci, tak ať jsou na svých místech, my se neztratíme, nikoho dál ať nepouští.“

„Kdyby se tě, Arture, někdo ptal, tak jsme tady pořád. Ať dávají pozor na paroží.“

Pomalu se vydali lesem směrem k posedu u kaštanů. Tam se jejich arabskému hostu velice líbilo.

„Sem by chtělo v noci. Ale to už pojedeme do Prahy a brzy odlet,“ sděloval mu Kamil.

Krásné odpoledne. Věčné šumění lesa, ptačí zpěv a ťukání datla. Občas zaslechli vzdálený výstřel. Objevily se srnky, ale hned zase zmizely za cestou mezi buky. Vítek uvažoval co říct, kdyby se objevil Fráter, a skoro se lekl, když na cestu z podrostu vystoupili dva srnci. Ani nevěděl, jestli jsou jeho, nebo sem přeběhli. Šesterák a druhý parukář. Toho stejně nic jiného nečeká. Ismaíl se otočil.

„Já si vezmu parukáře,“ řekl ke Kamilovi.

Tentokrát nebyly střely tak přesné, ale oba jen odskočili a po pár metrech se zhroutili.

„Mám ti vyjádřit obdiv, jak střílíš.“

„To bych měl spíš já.“

„A prý stačilo, zavolej traktor, vrátíme se.“

Když přijel Artur, jel za ním Tudor se dvěma civilisty. Zastavili a ukazovali, že přijeli pro egyptského zmocněnce. Ten šel s ostatními naložit oba srnce a sedl si na korbu dvoukoláku s poručíkem. Kamil s Vítkem vlezli do traktoru a vraceli se k dřevěným boudám.

„Tak to se chlapcům nepovedlo,“ smál se Artur, když viděl, jak se auto při obracení dostalo jedním kolem do příkopu a pěkně se tam prohrabovalo.

Byli už skoro na místě, když vůz estébáků dojel. Ještě se udělala spíš nepovedená výlož zvěře s větvičkami a troubením na borlice. Pak se všichni vrhli k nachystaným stolům. Vedle hosta z jedné strany ministři, ředitel závodu, major od vojáků, ze druhé to Ismaíl trochu překopal. Bylo tam místo pro Kamila a Vítka, ale on si tam posadil i Artura a poručíka Petra, kterého museli hledat a který už byl připravený odjet.

„Je třeba pohostit ty, co pomáhají při lovu, myslí si pan Ismáil.“

Naštěstí proslovy před večeří nebyly dlouhé. Jen ředitel, ministr Dvořák a nakonec egyptský host. Překládal Vítek a docela se zapotil. Ještěže mu občas pomohl Kamil. Večer pokračoval. Pití a jídla ze zvěřiny.

„Myslel jsem, že Arabové nejí vepřové a mají zakázaný alkohol,“ ptal se Vítek Kamila.

„Většinou, ale je spousta výjimek. Liší se to podle náboženství. Jsou šíité a sunnité a plno různých jiných skupin. V Egyptě po převratu je náboženství spíš v pozadí. Dost lidí studovalo v Evropě a přejalo zdejší zvyky. Jelen, srnec, to je vlastně skopové, i vy u nás stavíte pivovary.“

Pomalu se končilo. Kamil přinesl podlouhlou krabičku, kterou pan Ismáil předal Vítkovi na památku. Rozloučili se. Všechno odjelo. Zůstali jen lesníci a myslivci, co naháněli zvěř. Ředitel lesního závodu všechny pobízel.

„Dopadlo to výtečně, všechny nás pochválili. Tak si dopřejme z darů lovu.“

Všichni chtěli vidět, co dostal Vítek.

„Tak hochu, to je královský dar. Nezávidíme ti. Všechno dopadlo dobře i díky tobě. Nejnovější špičkový puškohled Zeiss,“ pochválil ředitel.

„Zvěřina se všechna rozdala, chlapci, ale rozdělíme si z hotových jídel,“ ohlašoval polesný Petr.

Artur s Vítkem se vraceli, když Heda vstávala.

„Holka, neseme ti výslužku. To bude jídla na týden. Jdeme se vyspat, máme volno.“

Vítek se díval, jak jejich nový spolubydlící vrávorá nahoru do schodů. Ještě že jeli lesní cestou. Co kdyby tak zůstal dole? Bude třeba zjistit, jak na tom je. Těch pár dnů se Zdeňkem, to byl ráj. Teď si připadal jako z něj vyhnaný. Ještěže usnul, sotva si lehl.

Těžká jsou rána opilcova. Probudili se po desáté. Nejprve se potkali v koupelně, pak v kuchyni, odkud voněla silná česnečka. Heda ji nalévala.

„Kluci, jak jste vůbec tím traktorem dojeli?“

„Neboj, vidíš, jinam to nešlo. Všude stromy. Nemáme lák z okurek?“ ptal se Artur.

„Otevřu sklenici, neboj. Tady máte každý prášek. Česnečka a topinky s dalším česnekem vás spraví.“

„To budeme hezky načesnekovaní. Upíři budou mít smůlu. Seš zlatíčko, kdo by se tak o nás staral. Myslím, že se pustím do postelí.“

„Já mám binec v papírech, moc se mi do toho nechce.“ Vítek sáhnul také po sladkokyselé nakládačce.

Pak šel kontrolovat plán těžby. Mají i trochu nadděláno. Kdyby přišly tuhé mrazy, bude se zásoba hodit. Se sázením bude za pár dnů konec. Ženské od půli prosince budou doma. A pak podle počasí.

Ani si nevšiml, jak se ve dveřích objevil Artur s Hedou.

„Káva a koláče,“ volal s konvicí v ruce. „Včera bylo červené víno, dnes bílé koláče. Když já se napiju, to se dobře skáče,“ prozpěvoval si.

„Ukaž Hedě dáreček. Prý takový tady nikdo nemá.“

Shlukli se u puškohledu.

„Hedi, tak mě napadá, otec měl určitě nějaké lovecké zbraně, ještě je máš?“

„Jsem pitomá husa. Já se z toho úplně složila. Jednalo se o tom, kdo všechno zavinil. Nejdřív všechno chtěli hodit na otce, pak se z toho udělala nešťastná náhoda. Já byla navíc ve hrůze, že budu muset pryč. Přijel tátův vzdálený bratranec, co tvrdil, že tady má velkou pohledávku ještě z doby války. Tak si vezme pušky a nebudu mu muset nic splácet. Po pohřbu mi jedna z příbuzných říkala, že je to spíš naopak. On dlužil nám. Přišel polesný Petr, že by pušky koupil, nechá udělat odhad, dá mi polovinu a zbytek bude splácet. Když jsem mu řekla, jak jsem dopadla, chtěl, ať všechno nahlásím policii, že je to krádež. Já se samozřejmě bála a nechtěla nic řešit. Při pozůstalosti se nikdo neptal, jak všechno je, nevím, žádný dlužní úpis mně neukazoval. Ještě bych platila právníka. Raději o tom nechci už nic slyšet.“

„Bože, ty seš ale trdlo. Toho bratránka pěkně chytíme pod krkem. To je spousta peněz, o co tě okradl,“ rozčiloval se Artur.

„Jistě, každý máme hluboko do kapsy. Mohla sis pořídit něco na sebe. Nebo si zajet na hezkou dovolenou, uložit na horší časy, prostě cokoliv. To tak rozhodně nenecháme. Přeptám se Petra, o co šlo. Jistě ví, co tvůj tatínek měl.“

„Jen raději ne. Mám strach.“

„Teď si tím nebudeme kazit den. Kdy uděláme vinobraní?“

„V sobotu odpoledne, abych všechno stihla.“

„Pomůžeme ti, jen nás budeš dirigovat.“

V pátek večer se ochladilo. Do rána byly tři pod nulou a začal padat sníh. Modré hrozny v koutě obalili slaměnými rohožemi a v sobotu po práci sklidili ostatní úrodu. Něco se nechalo na lískách ve sklepě. Ostatní Heda zavařila.

„A máme zimu, mládeži. Máš, Vítku, běžky? Bývá tu prý dost sněhu.“

„Taky ho budeš odhrnovat odsud až k zastávce autobusu, Arture. Ještě s traktoristou z pily. Vždycky se střídali,“ dodala Heda.

„Máme i naplánovaný odstřel pro vánoční trh. Nejvíc zvěře mají Ruda s Pepou.“

„Přivezu taky dřevo na topení. Piliny necháme na jaro.“

„Zatím je nakáceno dost, ještě všechno přiblížit s koňmi. Budeme dělat prostřihávky, prořezávky v mlazinách a probírky na tyčovinu pro papírny. Odpadního dřeva bude spousta. Taky se bude pálit klest. Příští týden bude také první dodávka zvěřiny. To moc rád nemám. Naštěstí letos nemáme jelení, jen srnčí a divočáky. Všechno si budou průběžně odvážet.“

V neděli napadlo docela dost sněhu a začalo mírně mrznout. Vítkovi začal citelně scházet Zdeněk. A Artur se zatím nijak neprojevil. Okolo desáté přijel polesný Petr.

„Příští týden se zaměř na odstřel. Jseš na tom hůř, nemáš tady sdružení. Ale je to jen pár kousků. Vezmi si chlapy z kácení a přibližování. Jde hlavně o černou. Pak ještě jsou určité zvyklosti, které dodržujeme. Mimo kontingent, samozřejmě tady pro vás. Pak pěkného lončáka, z lednového nebo loňského metání na pilu, jednoho mimo dodávku do chaty. Tam jezdí veterinář. Konečně tady se stará o Hedinu zvěř. Buď mu tam menšího necháš, nebo se staví tady. Dva pěkné hodí Artur do JZD, výměnou za landráska. Budete přece dělat klobásy. Hediny jsou nejlepší v okolí. Před Vánoci pro tvoje lidi. Něco z toho zaplatí, aby někdo neměl řeči, to už je na tobě. Jen jak je to tady zvykem. Kluci ti pak hodí kousek jelena. Tady jich moc nemáš. Tvá dodávka myslím nebude problém. Večer vždycky přijede Eman. Ten, no znáš to, má početnou rodinu. Nějaké sele by třeba nemuselo přežít zimu. Bordel je prostě všude. Ale nemá cenu chcát proti větru, to znáš. A zítra cestu k chatě rozhrň, Arture, ať tu Eman nezahrabe Pobědu.“

Petr se rozloučil.

„Chce to jen, chlapci, trochu dubu, ten už došel. Ale máme jabloň a hrušku na uzení. Hned začnu chystat sklenice, táta plechu nevěřil. A na maso mám nové gumy. Do klobás jsme dřív klepli i pár králíků. Myslím, že nějaké máme.“

„Sakra, připadám si tady jako na masokombinátu a na pile než na hájovně. Dodávka dřeva, splnit a překročit. Dodávka masa, stejně. Ještě můžeme chytat ptáky na vějičky, když máme tři bažanty a dva zajíce, aby se to vyrovnalo. Příští týden budu řezník.“

„Tak je to všude, Vítku, tví kolegové jsou na tom stejně. Buď rád za kus masa. Když dojedu do města nakoupit, většinou už není nic. Jen hovězí na polévku a ořezaná vepřová žebra. A na chatě se tváří, jako bych chtěla modré z nebe.“

„Ale já vím. A kluci mají kopu děcek.“

„Ty máš taky, trochu větší. Jsme také rodina. I když jsme si ji ani jeden nevybrali. To neznamená, že nemůžeme v tomhle zkurveným světě mít i trochu štěstí. Je tisíc věcí, co nesmíme. A díky za těch pár, co nám zbylo.“

„Promiňte, vážím si toho, že vás mám. Jsem rád sám v lese, cítím se tam dobře, ale lhal bych, kdybych říkal, že mi nic nechybí.“

Večer, jako každý den, se sešli v kuchyni.

„Hedi, to už máme Vánoce v předstihu? Cítím svařené víno.“

„Uklízela jsem a našla rybízové, připadlo mi málo sladké, tak jsem udělala svařák, aspoň se zahřejeme. Dala jsem tam i zbytek rumu, hrozinky a sušené pomerančové kůry.“

Vyndala kameninové půllitry a sobě hrnek na meltu.

„Už toho bylo na mě moc. Ještě nakládání a uzení, ale to už je radost. Uděláme si hezké Vánoce,“ dodala už plačtivě.

„Není důvod ke smutku. Vím, bylas zvyklá na tátu, tady jsme tři osamělé duše, ale nemusíme být smutné.“

„Já ti věčně dobrou náladu opravdu závidím, Arture. Budete na svátky, kluci, tady, nebo se rozjedete domů?“

„Můj domov je tam, kde visí moje winchestrovka,“ smál se Artur. „Jenže to by měl říkat spíš Vítek, není kam.“

„Já asi pojedu za mámou a babičkou až po svátcích. Budou to první Vánoce v mém lese. Rozdělit seno, sušené malinčí, oves, řepu, jablíčka a liz.“

„To dělával i táta. Když jsem byla malá, chodívala jsem s ním. Veverušky si přihopkaly pro oříšky až sem na verandu.“

„Nic nám nebrání takové zvyky zopakovat i letos. Na Štědrý den ráno vezmeme traktor a dvoukolák, objedeme všechny naše krmelce, ať se mají zvířátka na svátky dobře. Všichni tři. Co ty na to, Lesů páne?“

„Když napadne moc sněhu?“

„Máme radlici. V nejhorším sáně. Máte tady sáně, Hedi?“

„Asi jo, tátovi s tím pomáhal vždycky jeden koňák, co přibližují.“

„Stejně do Vánoc je daleko. Víno došlo, skočím pro rum na grog, nějaké zásoby mám.“

„Tak ten už udělám jen vám, já si půjdu lehnout.“

„Půjdeme k Vítkovi vedle, ať tady máš klid. Tak dobrou, Hedi.“

Přestěhovali se do kanceláře. Posadili se naproti sobě u kancelářského stolu.

„Máš tu pár kreseb hub. To je od tvého Zdenečka?“

„Mého? Máš s tím nějaký problém?“

„Mám!“ Artur vstal a obešel stůl. Postavil se za sedícího Vítka, sehnul se k němu, když se pootočil, a políbil ho na tvář.

„Tohle je co?“

„Polibek. A může přijít další, když nebudeš proti.“

„Aspoň si nedělej ze všeho srandu.“

„Nedělám, i tohle je jeden z důvodů, proč mě šoupli na pilu. Myslím, že jako kamarádům by nám to šlo. A být v tom víc?“

„Ty…?“

„Už to tak vypadá.“

Vítek se zvedl. Chvilka pohledů. Úsměvy, první polibek.

„Že by se mně plnily mé představy? To snad není možný!“

„Hodili nás pod jednu střechu a máme to i s požehnáním vrchnosti. Někdy se prostě zadaří. Nemusí člověk jen naříkat. Doba je hodně kurevská, to nezměníme. Ale tady si ji můžeme trochu přizpůsobit. Když budeš chtít.“

Opět se přesvědčili, že je vana malá. Jako celá koupelna.

„Ze druhé strany je nějaký kamrlík se vchodem ze dvora. Zazdít tam dveře a všechno může být do Vánoc. Zítra to domluvíme s Hedou. Jistě, hájovna není naše ani její, ale vyrůstala tady. Ať má pocit domácí paní. Myslím, že jí vadit nebudeme. Nemusí mít obavy, jak si v budoucnu některý dovedeme nevěstu.“

Jak krásné je poznávat vzájemně svá těla. Vyprávět si o svých mileneckých příhodách. Cítit se opravdu doma.

„Máš tady poštu, Vítku, asi knihy, je to těžké, od toho Zdeňka, co tady byl.“

Heda podávala krabici ze silného kartonu. To budou fotky, co slíbil. Vzal balíček a odnesl ho do kanceláře. Přišel Artur, ještě s cákanci malty. Dodělával novou koupelnu. Vítek krabici otevřel. Byla plná obálek. Pro Hedušku, pro babky z lesa, do chaty a tak dál. A taky obálka přísně tajné. Uvnitř bylo pár fotografií a dopis.

„Poslouchej,“ obrátil se k Arturovi. „Můj dosud nejmilovanější milenče. Posíláme ti s Jindrou pár fotek, co jsem slíbil, a taky ti musím poděkovat za tvé doporučení. Budu si dělat maturitu a půjdu na školu. Jindra je skvělej a oba na tebe vzpomínáme. Určitě přijedeme z jara. Doufám, že si také někoho najdeš. Zatím pár připomínek. Tvůj Zdeněk.“

Podal Arturovi několik fotografií.

„Tě pic, vole, to je nádhera, bože, to jste si pěkně užívali. A ten Jindra?“

„Můj první ještě na lesárně.“ Povyprávěl o školní lásce s jejich učitelem.

„No docela mě to vzalo. Nezkusíme naši novou postel?“

„Je odpoledne a Heda je doma.“

„Ona stejně ví, jak na tom jsme.“

„Tys něco říkal?“

„Nechtěl jsem, aby se pořád stresovala, že bude muset odsud.“

„Proboha, co říkala?“

„Že to tušila a je ráda.“

„Štípni mě, mám pocit, že sním.“

„Po tom všem?“ Artur se zvedal z postele.

Vítek se podepřel na loktech a zálibně si ho prohlížel.

„Někdy je tomu opravdu těžké uvěřit, že tě mám, že se máme. Ani jsme se nehledali, já pro náš vztah nic neudělal, asi si tě ani nezasloužím.“

„Někdy se v lidském životě přihodí věci, které bys ani nevymyslel. To řešit nemusíme. Dnes se každý snaží utrhnout si pro sebe kousek místa, kde si hraje na to, co se nesmí. A my to máme ještě horší. Všechno pusť z hlavy. Venku je bílo. Budou Vánoce, objedeme krmelce, nastrojíme stromeček, dáme si dárečky a zazpíváme koledy. Nepříznivý a zlý svět necháme venku. Daleko od našich Holých plání.“

„Pojď ještě ke mně, Arture, nějak mám najednou pocit, že jsme se o něco ochudili,“ konečně se smál Vítek.

„Taky to tak cítím a naši miláčci nám dávají zapravdu.“

Těžké vločky se snášely za okny. Stmívalo se. Heda v kuchyni seděla u hrníčku kávy. Na plotně přihřívala večeři. Po dlouhé době se cítila šťastná. Má se o koho starat. Nikdo ji nevyžene. I krásný domov. Sice jiný než většina lidí. Slyšela jak se její kluci vrací z nové koupelny. Otevřely se dveře a oba rozesmátí se hrnuli k ní. Každý jí dal polibek.

„Chlapci, jdete akorát k večeři, udělala jsem ořechové řezy a otevřeme si víno.“

„Jsme vlastně tři trosečníci, kteří si žijí na Rajském ostrově. Je malý, ale daleko od nepřejícího světa. Jen náš.“