Hraní mimo Hru (1/2)

Naposledy překontroluju čas na svým OsComu: 18:05. Okej, to je akorát – nechtěl jsem tam nedočkavě přijít hned na šest, ale zároveň nechci, aby si Jess začal dělat starosti s tím, že jsem si to rozmyslel… Nerozmyslel jsem si to. Jenom jsem malinko nervózní. Ale to je snad pochopitelný, ne? Nejsem moc zvyklej si domlouvat rande ani normálně, natož takhle v podstatě naslepo, tedy s někým, s kým se znám jenom přes Hru!

Celý to začalo asi tak měsíc zpátky. Nebo teda úplně celý to začalo nějakých sedm let zpátky, když jsem pro sebe poprvý objevil Hru. Jasně, slýchal jsem o ní od mala, ale je povolený hrát ji až od dvanácti, takže jsem zabíjel volnej čas jinýma činnostma, prostě jako všichni vrstevníci. A pak jsem k dvanáctinám dostal svůj první herní oblek – kombinézu a helmu, díky kterým se člověk může připojit do virtuální reality zvaný Hra a zažívat tam… prostě úplně všechno. Chcete lítat, bojovat, závodit v autech, zdolávat pozemský velehory nebo objevovat tajemství Saturnových měsíců? To všechno můžete; jenom si vytvořte svýho avatara, pak si definujte, co konkrétního vás láká – a díky tý kombinéze a helmě máte dojem, že se to, co prožíváte v rámci Hry, děje doopravdy. Jasně, některý obleky jsou dražší a tedy propracovanější a vymakanější než jiný, ale i v těch nejlevnějších se prostě najednou octnete tam, kde zrovna chcete být, a když po vás někdo střílí, nebo když na vás zaútočí vlci, nebo když plavete v rozbouřeným ledovým moři, nebo když s váma padá letadlo, tak to na těle a zároveň tak nějak i uvnitř sebe všechno cítíte. Můžete strávit hodiny a hodiny tím, že v tý Hře bloudíte sami, ale můžete hrát i se skupinkou lidí, jak svých přátel, který tam pozvete, tak klidně i s anonymama, který k vám Eyen, umělá inteligence, která má mimo jiný na starost právě i Hru, nahodile přiřadí… Takže tohle pro mě začalo před těmi sedmi lety.

Šest let jsem v tý Hře trávil převážně sám. V realitě jsem byl pořád obklopenej lidma – doma rodičema a sourozencema, ve škole spolužákama, po odpoledních jsem chodil na brigády nebo jsme se s kámošema courali městem, prostě pořád na mě někdo mluvil a něco po mně chtěl, takže ve Hře jsem dával přednost tichu a samotě. Před rokem jsem si ale řekl, že je na čase vyzkoušet i něco jinýho, co Hra nabízí, a Eyen mi po krátkým vyzpovídání ohledně toho, co by mě tak asi mohlo bavit, navrhla, ať vyzkouším soutěž Labyrinth – a v rámci něj ať se zkusím přidat k jedný už sehraný skupince šesti kluků, kterým právě odpadl jeden člen týmu. Smyslem Labyrinthu je po dobu půl roku plnit všelijaký úkoly, sbírat za to body a tím hrát proti dalším sedmičlenným skupinkám kluků – a vyhrát, že jo, protože vítěznej tým shrábne i nějaký reálný peníze a ty se hodí vždycky. V tu dobu rozehraný kolo mělo končit za tři měsíce – no a my to kolo sice nevyhráli, popravdě jsme skončili někde v druhý stovce, ale chytlo nás to a zároveň jsme si i jaksi lidsky sedli natolik, že jsme se ve stejný sestavě přihlásili i do toho dalšího kola… a pak do dalšího. Aktuálního.

No a měsíc zpátky se poprvý stalo něco, co… jsem nejdřív myslel, že se přihodilo omylem. Že to prostě nebyl a nemohl být záměr. Po jedný vyhraný bitvě, ve který jsme nahrabali nečekaně hodně bodů, jsme se s klukama navzájem spokojeně poplácávali, znáte to, no a Jess, konkrétně teda Jess413y6, kterýmu ale všichni říkáme jednoduše Jess, mě místo po zádech rozverně plácl přes zadek. Předstíral jsem, že jsem to ani nezaregistroval, ale jelikož všechny chytrý a vymakaný kontakty a spoje mýho obleku přenesly to jeho plácnutí do kůže mýho zadku, tak to prostě nezaregistrovat nešlo. Stejně jako nešlo nezaregistrovat, jak mi z toho zvláštně zacukalo v podbřišku, ale to naštěstí ta kombinéza zpátky do Hry nijak nezahlásila.

Při další hře, vím teda přesně, při jaký i na jakým konkrétně místě se to stalo, ale to pro tuhle chvíli není podstatný, jsme se zrovna proplítali takovýma úzkýma prostorama… A Jess šel těsně vedle mě, no skoro spíš už za mnou – a najednou mi položil dlaň na bedra. A po chvilce s ní sjel na můj zadek. To už při nejlepší vůli nešlo pokládat za nezáměrnej omyl, a tak jsem mu tu ruku odstrčil a šeptem jsem se na něj obořil:

„Šibe ti?“

„Možná,“ uculil se na mě, dal mi chvilku, abych na to nějak zareagoval, a když jsem se během pár vteřin na nic nezmohl, protože jsem se marně snažil dobrat toho, jak přesně to myslí a co tím chce říct, vzal si z toho asi to, že nejsem vyloženě proti, protože to bych se pravděpodobně na nějakou ostrou reakci zmohl, a tu ruku mi na bedra položil zase. A nechal ji tam celou dobu, než jsme se prodrali z těch těsných prostor ven. A já si uvědomil, že vážně nejsem proti. Protože po všech těch vjemech, který mi můj oblek do tý doby zprostředkovával – škrábance od větví nebo od něčích drápů, bodance od přerostlýho hmyzu, studený kapky vody nebo dokonce kroupy při bouřkách, popáleniny kvůli požárům a já nevím, co ještě dalšího, byl ten dotek jeho dlaně na mých zádech úplně obyčejně příjemnej. Hřejivej. Nebo teda aspoň moje kombinéza z toho dotyku udělala něco příjemnýho a hřejivýho. A mně se to líbilo.

Třetí den jsem si řekl, že tuhle podivnou hru ve hře můžeme hrát oba, jakýpak copak – a když jsme se v rámci hledání magických předmětů rozdělili, ať v rámci časovýho limitu stihneme propátrat co největší kus lesa, chvilku jsem si počkal, až se mi ostatní kluci dostanou z dohledu, a pak jsem popoběhl za Jessem. Chytil jsem ho za loket, pravou ruku jsem mu zkroutil za zádama a hrudníkem jsem ho přirazil ke kmeni nejbližšího stromu.

„Au, sakra, co blbneš?“ zamlel sebou nakvašeně.

„Já? Ty sis začal!“ oznámil jsem mu, a zatímco levou rukou jsem si ho pořád pevně přidržoval v pozici, ze který se mi nemohl vytrhnout, pravačkou jsem mu sjel přes bok na stehno… a potom na zadek, přičemž jsem mu hezky silně stiskl půlku. „Nebo si myslíš, že můžeš ošahávat jenom ty mě?“ pošeptal jsem mu do ucha.

„Momentálně myslím jenom na to, jak trapný bude ostatním vysvětlovat, proč jsme nenašli ani jeden magickej předmět,“ odpověděl mi, ale z toho, jak tu větu pronesl, jak u toho lapal po dechu a jak se v jednu chvíli musel kousnout do rtu, když jsem mu dlaní zabloudil pro změnu k rozkroku, jsem si udělal dost jasnou představu, že magický předměty jsou mu v týhle chvíli stejně ukradený jako mně. Aby ale neřekl, tak jsem ho taky plácl přes zadek, to abysme si byli kvit, a pak jsem ho pustil a odběhl jsem pryč.

Čtvrtej den, když jsme s klukama nasbírali další body a užuž jsme se loučili, aniž bysme se já nebo Jess o cokoliv pokusili, až jsem z toho skoro začal usuzovat, že jsem to ten den předtím možná nějak přehnal, se mi na vnitřní stranu hledí mý helmy promítla soukromá zpráva od hráče Jess413y6:

„Spěcháš někam?“

„Ne, proč?“ zeptal jsem se – a Eyen tuhle mou odpověď spolu s mým nickem Clem974 pro změnu promítla na vnitřní stranu Jessovy helmy.

„Co se ještě sejít tady?“ poslal mi Jess odkaz – a po mým tichým povelu jsem se v rámci Hry rovnou přemístil na jakousi písčitou pláž. Mořský vlny se v pravidelným rytmu vzdouvaly, nalevo se do vody potápělo zapadající slunce… A najednou blik – a přímo vedle mě se zjevil Jess.

„Ty vole,“ rozesmál jsem se, „co je to za kýčovitý prostředí?“

Rychle se rozhlídl kolem sebe a rozesmál se taky:

„To já ne, to Eyen! Jsem neměl moc času si ladit něco lepšího, abys mi neutekl, tak jsem ji poprosil o nějaký hezký soukromý místo v přírodě – a voilà…“

„Bože,“ protočil jsem na něj oči, nebo možná spíš na Eyen, když Jess v tom byl nevinně, „okej, tak slibuju, že ti neuteču – ale pojď vytvořit něco lepšího, tohle je fakt ujetý!“

Po asi dvou třech minutách, kdy jsme do Eyen na střídačku hustili naše představy o tom, jak by takový místo mělo a nemělo vypadat, jsme se přemístili do moderně a luxusně zařízenýho bytu kamsi do Dubaje, s nádherným výhledem na nočně osvětlený velkoměsto.

„Dobrý, ne?“ pokrčil Jess rameny.

„Jo, paráda!“ rozhlížel jsem se spokojeně kolem sebe. „No, a proč jsi mě sem vlastně…“

Tu větu už jsem nikdy nedořekl. Jess totiž bez čekání přistoupil ke mně, objal mě… a začal mě líbat a hladit, což teda… no, i takhle jenom přes oblek to bylo skvělý. A to přitom líbání ta helma nijak zprostředkovat neumí, tam hraje obrovskou roli pouhopouhá představivost… Ale ty Jessovy dlaně hladící mě všude po těle, to mi kombinéza zprostředkovala úplně famózně, stejně jako mi mý supertenký, supercitlivý rukavice dodávaly do rukou a do prstů neskutečně příjemný vjemy toho, jak hladím po těle nebo třeba ve vlasech já Jesse.

Nejenom, že už jsem nedořekl tu otázku, ale celkově jsme si ten večer vlastně už nic moc dalšího neřekli. Prostě jsme si jenom užili virtuální… no ne, sex to nebyl, já si to sám pro sebe nazývám virtuální ošmatlávání. Bylo to jedním slovem parádní a vlastně jsme jeden z druhýho byli schopní sundat ruce až potý, co jsme se asi čtyřikrát ujistili, že se takhle další den sejdeme znovu.

Což jsme samozřejmě udělali.

A další den zase a další den zase a další den zase.

A po zhruba dvou týdnech Jess poprvý zkusmo nadhodil, jestli by nestálo za to se zkusit sejít i osobně. Nutno dodat, že já se tím v hlavě už pár dnů zaobíral taky, protože že jo, jakkoliv je ta virtuální realita vymakaná, tak do tý nevirtuální opravdický má ještě pořád míle a míle daleko… A pokud se nám tady ty naše ošmatlávací večery líbí ve Hře, tak jak úžasný by to asi tak bylo doopravdy? Navíc, v reálu bychom mohli zajít mnohem dál. Už jenom to líbání, to by musel být zážitek! A ta možnost dotýkat se Jesse doopravdy, cítit jeho opravdovou kůži pod svýma dlaněma… A slyšet ho, jak mi doopravdy šeptá něco do ucha, ne jenom na dálku přes jeho mikrofon a můj reproduktor v helmě…

Netroufl jsem si to ale navrhnout, protože jednak Jessovi ve skutečnosti nemusí být vůbec devatenáct, ale třeba pětkrát devatenáct, že jo, no a druhak, i kdyby mu bylo devatenáct, tak může bydlet na druhým konci světa. V tom lepším v případě. V tom horším (pro mě, ne pro něj) může jít o jednoho z několika tisíců účastníků Mise Mars… A tak jsem nechtěl to kouzlo těch našich virtuálních setkání narušit tím, že mezi nás tu doopravdickou realitu rozprostřu. No, ale když to Jess vzal na sebe a navrhl to reálný setkání jako první, tak jsem se mu se všema těmahle pochybama svěřil – a on mi je jednu po druhý vyvrátil. Prej je mu vážně devatenáct, prej žije ve Filadelfii, je nezadanej, pracuje jako vývojář nějakýho softwaru… Když podobně vyzpovídal mě a zjistil, že já žiju a studuju taky v Americe, konkrétně teda na Yale, a že to k sobě tím pádem nemáme daleko, tvrdil, že toho prostě musíme využít.

A nutno dodat, že mě ani nijak moc přemlouvat nemusel.

„Co se sejít na půl cesty – v New Yorku?“ navrhl. „Takovejhle byt, jakej nám stvořila Eyen, nám tam asi sehnat nesvedu takhle narychlo, ale můžeme si zabookovat nějakej konkrétní hotel, každej svůj pokoj… A pak se prostě u tebe nebo u mě sejdeme.“

Což jsme nakonec opravdu zrealizovali… A tak tu teď stojím v hotelovým pokoji číslo 694 a vím, že o patro níž, na pokoji 576, na mě už pět, ne, šest minut čeká Jess.

Takže sejdu dolů, zaklepu smluvenej signál, a když se otevřou dveře…

„Isaacu?!“ vytřeštím na něj oči, zatímco on ty svý úplně stejně vytřeští na mě:

„Cleme?!“

„Ty… ty jeden parchante!“ okamžitě přejdu z jeho reálnýho jména na jiný oslovení, takový, který si momentálně víc než jenom zaslouží. „Co to na mě do prdele zkoušíš?!“ prudce mu žďuchnu do hrudníku, až o pár kroků ucouvne, čehož využiju, vejdu do pokoje za ním a s prásknutím za náma zavřu. „Co má jako tohleto znamenat?“ znovu ho praštím do hrudníku. „Jak jsi mě v tý Hře našel? Jak jsi věděl, jakou mám přezdívku?“ strčím do něj ještě jednou, nepříčetnej vzteky… a taky rozčarováním.

Jako jasně, dejme tomu, že jsem měl určitou představu, jak by Jess mohl vypadat, aby mi přišel jó přitažlivej, ale ve skutečnosti mi to bylo vcelku jedno: přišlo mi, že je mi totálně volný, jakou má postavu, jakou má barvu vlasů nebo očí – hlavě když mi s ním i v reálu bude tak příjemně, jako mi s ním bylo ve Hře, když mi jeho dotyky přijdou taky tak vzrušující a když mě nechá taky tak lačně bloudit rukama po jeho těle, jako mě nechávala jeho herní postava… No ale do kelu, tím, že Jess je ve skutečnosti Isaac, se všechno mění! S Isaacem jsme totiž, dá se říct, téměř sousedi z Bostonu, kde jsme oba vyrůstali… A nutno dodat, že celý ty roky, co jsme žili nedaleko od sebe a co jsme spolu chodili i na základku a pak na střední, jsme se dost nemuseli. Pokud bych si měl vybrat jednoho jedinýho devatenáctiletýho kluka z Ameriky, u kterýho bych si opravdu nepřál, aby se z něj vyklubal Jess, tak by to byl právě Isaac!

„Přestaň do mě do prdele šťouchat!“ popadne mě Isaac za zápěstí a prudce mě od sebe odstrčí, až zádama narazím do dveří. „Co bych na tebe jako zkoušel? A jak asi? Kurva! Jak mě asi tak mohlo napadnout, že Clem973 budeš zrovna ty? Víš, co je na světě Clementů, ty kreténe?“

„Vždyť jsi říkal, že pracuješ jako vývojář, že děláš se softem!“ odlepím se od dveří a znovu do něj zkusím naštvaně strčit, ale tentokrát to čeká, a tak mě za zápěstí chytne dřív, než k němu svý pěsti stihnu přiblížit. „Nějak jsi tu Hru hacknul! A pusť mě sakra!“

„Ty vole, kdybych uměl hacknout Hru, tak nepracuju jako pojebanej vývojář, ale mám nejmodernější kancl někde v nejvyšším patře FBI ústředny! Nemluvě o tom, že… au, ty kreténe! Nemluvě o tom,“ po mým pokusu nakopnout ho mě chytne za pas, přetočí mě k sobě zádama a natlačí mě hrudníkem na dveře, abych se nemohl skoro vůbec hýbat, „že kdybych uměl hacknout Hru, tak bych si ze všech hráčů nevybral pro osobní setkání zrovna tebe!“

„Pusť mě! Co si to vůbec… co si to vůbec dovoluješ?“ zkouším se mu vysmeknout. „Tak jak je teda tohle možný? Jak je možný, že jsme se v tý Hře takhle našli? To přece nemůže bejt… do prdele, pusť mě, zlomíš mi ruku… To přece nemůže bejt žádná posraná náhoda!“

Isaac svý sevření o něco povolí a nechá mě, ať se k němu otočím čelem a ať se můžeme koukat jeden druhýmu do očí, stejně ale dál stojí těsně u mě, pevně mě drží za předloktí a svým tělem mi brání se byť aspoň o kousek pohnout.

„Uznávám, že je to divný, ale… co my víme, jak přesně Eyen funguje, jak přemejšlí? Ví o nás všechno, i to, že se známe. Možná tě do Labyrinthu do tý naší skupiny přiřadila naschvál.“

„To jistě,“ odfrknu nepřesvědčeně, „Eyen má zrovinka tak zájem dělat takovýhle naschvály!“ A spolu s tím, jak to dořeknu, proti němu zkusím udělat další náhlej výpad, jenže on se na mě přitlačí ještě o něco těsnějc… a než se naděju, tak se najednou líbáme.

Nebo teda vzhledem k naší vzájemný pozici a tomu, jak pevně mě pořád drží v šachu, líbá spíš Isaac mě, ale já se nechávám a oplácím mu to, a tak na tom samozřejmě taky nějakej podíl mám. Nemluvě o tom, že po chvilce, když si ověří, že proti tomuhle vývoji situace nijak neprotestuju, mi přestane svírat ruce, místo toho mi dlaněma vklouzne na záda… a já udělám to samý, taky ho začnu hladit po zádech, a jakkoliv pro to skoro ani nemám prostor, přitáhnu si ho k sobě ještě o něco blíž, mám prostě šílenou potřebu cítit ho nalepenýho na mým těle bez jediný mezírky mezi náma.

Isaac nevypadá, že by mu to, jak se k němu tisknu, jakkoliv vadilo, a tak si ještě chvíli vychutnávám jeho reálný doteky nezprostředkovaný žádným pitomým oblekem a jeho reálný polibky, tak krásně skutečný a živelný, který si nemusím jenom zkoušet představovat, načež mě přestane bavit stát pořád takhle namáčknutej na dveřích jako nějaká lovená kořist zahnaná do kouta. Znovu do něj zprudka drcnu – a jelikož to nečeká, povede se mi ho chvilkově rozhodit natolik, že ho pak můžu popadnout za ramena, tak trochu mu podkopnout nohy a povalit ho na zem na záda. A udělat kořist zahnanou do kouta, nebo v jeho případě spíš kořist zalehnutou lovcem, z něj.

Následuje další několikaminutová líbačka a ošmatlávačka, a je to tak skvělý, že bych absolutně neměl potřebu s tím přestávat dřív, než nás druhej den přijde někdo z hotelovýho personálu vyhodit s tím, že nám vypršela rezervace – jenže je to tak skvělý jenom do chvíle, kdy se ode mě Isaac na chvilku odtáhne a nadhodí: „Co se přesunout do postele?“

A ten jeho hlas, ten konkrétně jeho hlas, nezkreslenej reproduktorama a nepodbarvenej díky nastavení, jaký si ve Hře pro svýho avatara navolil, mě z tý podivný extáze, do který jsem se užuž propadal, jaksi vyhodí a probere… A já se odkulím vedle něj, podívám se mu pevně, i když tak trošku lítostivě do očí – a začnu se hrabat na nohy:

„Ne, to nejde… Sorry, ale tohle nepůjde. Když vím, že jsi to ty, tak prostě…“

„Děláš si ze mě prdel?“ vyjede po mně a taky vyskočí na nohy. „Posledních deset minut ti to nevadilo! Nemluvě o tom, že co je jako na tom, že se známe? Možná je to v některým ohledu i lepší…“

Udělám krok těsně k němu, abych mu mohl podrážděně zasyčet do tváře:

„Pro mě to teda není lepší! Nemám chuť lízt do postele s klukem, kterej mi před šesti rokama málem utopil v sousedovic bazénu kočku, nebo kterej na mě v patnácti zavolal policajty jenom proto, že jsem si na chvilku půjčil tátovo auto, nebo kterej mi pár dnů před závěrečnýma zkouškama obarvil vlasy na fialovo!“

„Náhodou ti to seklo,“ zacukají mu koutky, ale hned zase nasadí podobně nakvašenej výraz, jakej mám já: „Hele, já taky nejsem odvařenej z toho, že jsem si domluvil rande naslepo s někým, komu nebylo trapný načumovat dronem do mýho pokoje, zrovna když jsem tam koukal na péčko, že, ty kokote, a pak jsi mě dalšího půl roku vydíral tím, že to video zveřejníš, pokud nebudu plnit nějaký tvý pitomý úkoly… Ale tohle všechno je dávno za náma. Tohle není Boston. Tady jsme v New Yorku – a domluvili jsme se, že si to tu užijeme, tak o co jde?“

„No jde právě o to, že to nejde!“ prsknu po něm. „Prostě se s tím smiř!“

A s tím se otočím na patě a hodlám tohle nepovedený rande jednou provždy ukončit, jenže vtom se za mnou ozve ten Isaacův typicky lehce nadřazenej hlas:

„Tak na to zapomeň. Opovaž se dotknout těch dveří! Hezky se otoč a pěkně pomalu nakráčej do ložnice.“

Jakkoliv mám chuť se zasmát, ukázat mu prostředníček, natáhnout se po klice a prostě odsud konečně vypadnout, něco v jeho hlase mě varuje. Něco v jeho hlase jako kdyby mi říkalo, že si mám svý následující kroky opravdu dobře rozmyslet… A tak se k Isaacovi pomalu otočím čelem – a znovu, úplně stejně jako po mým příchodu sem, na něj vytřeštím oči:

„Děláš si prdel? To sis jako vzal na svý rande zbraň?!“ Isaac na mě totiž míří taserem neboli elektrickým paralyzérem, a jestli to dokážu takhle odhadnout, rozhodně se nejedná o žádnou lacinou hračku. Ne, tenhle model je pěkně účinnej, pokud vím…

Isaac mi věnuje jenom lehkej úsměšek:

„Udivuje mě, že ty ne – nemohl jsi vědět, kdo ti otevře dveře! Stejně jako já jsem nemohl vědět, kdo se mi sem do pokoje nahrne, že jo.“

„Okej,“ těkám očima mezi Isaacem a jeho zbraní, „tak teď už to víš, takže ji můžeš zase hezky schovat.“

„Pokud trváš na tom, že odsud chceš odejít, tak ji neschovám,“ oznámí mi ten parchant suše.

„Aha, takže co?“ nevěřícně na něj nadzvednu obočí. „To mě jako hodláš omráčit a znásilnit, když se s tebou nehodlám vyspat dobrovolně?“

„No, nic moc jinýho na výběr mi nedáváš, ne?“ znovu se jenom tak nebezpečně pousměje, načež tím taserem máchne směrem za sebe. „Takže, čemu jsi nerozuměl na tom mým pokynu, že se máš přesunout z týhle pidipředsíně dovnitř?“

Pořád nějak nemůžu uvěřit tomu, že se tohle fakticky děje, že jsem se neocitl jenom v nějakým pitomým snu nebo v nějaký hře v rámci Hry, jenže ne, Isaac je až příliš skutečnej, jeho namlsanej pohled je taky až příliš skutečnej, no a o tý zbrani v jeho pravačce vůbec nemluvím… Dochází mi, že tohle pro mě vůbec nemusí dopadnout dobře, v podstatě si spíš už začínám připouštět, že tohle pro mě zaručeně nedopadne dobře, no ale bez boje se vzdát nehodlám, a tak se se vzepětím všech sil vrhnu proti Isaacovi s cílem mu ten taser sebrat… nebo ho prostě nějakým způsobem zpacifikovat a zneškodnit.

„Tak na to zapomeň, ty hajzle!“ pomůžu si i čímsi jako heroickým pokřikem… A pak uvnitř mě najednou všechno vzplane, a ještě než zavřu oči a ztratím vědomí, zavnímám, jak se bezvládně sunu k zemi.

Když se proberu a všechno uvnitř mě začne zase fungovat, sbírat signály a přenášet mi je do mozku, rychle si uvědomím, v jaký situaci se nacházím. Ležím, na něčem měkkým, čili zřejmě na posteli. Nemůžu se ani hnout, nohy i ruce mám přivázaný k rohům tý postele do širokýho X. Stoprocentně jsem nahej. A vůbec nic nevidím.

„Žiješ…?“ donese se ke mně zprava ten nezaměnitelnej hlas, načež si jeho nositel přisedne ke mně na postel a mě ta jeho nečekaná blízkost docela vyleká, takže sebou cuknu… a zjistím, že to má díky těm provazům, co mám pevně utažený kolem zápěstí a kotníků, stejnej efekt, jako kdybych se vůbec pohnout nezkusil.

Začnu z celý tý situace lehce panikařit: „Zjevně žiju, jenže vůbec nic nevidím, ty kreténe!“

„Protože máš šátek přes oči, neboj, ten elektrickej výboj tě neoslepil…“

Uf, no uznávám, že malinko se mi uleví, tu úlevu ale stejně okamžitě přehluší vztek.

„Jaký neboj? Jak si můžeš něco takovýho,“ výmluvně sebou zamelu, abych mu ukázal, že sebou mlít v podstatě vůbec nemůžu, „vůbec dovolit, ty hade? Hele, prostě mě rozvaž – a já odjedu domů a na tohle všechno zapomeneme…“

„Ještě je brzo,“ pronese Isaac úplně klidně.

„Jak jako brzo?“

„Pokud si dobře pamatuju, tak jsi nadhazoval, že se těšíš na to, že až se sejdeme osobně, budeme si moct celej večer hrát – něco jinýho než Hru,“ připomene mi.

„Jo, to jsem říkal! Než jsem zjistil, že Jess jsi ty! Pak jsem si to rozmyslel!“ rozčiluju se, protože nechápu, co na tom nechápe.

„Ale já jsem si to nerozmyslel,“ úplně ho vidím, jak ležérně krčí rameny. „A nechápu, proč se pořád tak čertíš? Tak okej, když ti vadím konkrétně já, tak si představuj mýho Jessovskýho avatara, ne? Ostatně i proto jsem ti zavázal oči, abys to měl snadnější.“

Ten jeho klidnej, nevzrušenej tón, s jakým mi to všechno oznamuje, jako kdyby na tom, co udělal, nejenom nebylo nic špatnýho, ale ještě jsem mu snad měl být vděčnej nebo co, mě nutí k ještě silnějším projevům vzteku:

„Ale já se tě o nic z toho neprosím, chápeš? Do prdele, prostě mě pusť, hned!“ začnu sebou zmítat, co mi to provazy dovolí. „Nemůžeš mě tu držet proti mý vůli!“

Jenže na Isaaca to nemá vůbec žádnej vliv.

„Nevysiluj se, máš to marný,“ poradí mi jenom, načež najednou ucítím, jak se mýho rtu dotýká něco studenýho, ledovýho – a Isaacův hlas z ještě větší blízkosti než před chviličkou pronese: „Otevři pusu… Musíš mít z toho vztekání už v krku úplně vyprahlo, je slyšet, jak chraptíš. A to jsem s tebou přitom ještě ani nezačal…“

„Do h…,“ chce se mi ho opět poslat do hajzlu, jenže on tý mý pootevřený pusy využije a šoupne mi do úst kostku ledu. A já si uvědomím, že opravdu mám v krku docela vyprahlo… A tak ji začnu vděčně cucat, zatímco mý druhý, to nasranější já, mi za to v duchu nadává.

„Ale dej si pozor, je v tom jahoda, tak ať se tím nezadusíš… Kostky ledu bez kousků ovoce tu bohužel nemají,“ dodá ještě Isaac… A ten jeho pořád tak klidnej, sebejistej hlas ve mně znovu nechá vyhrát to mý nasranější já a vzedme ve mně další vlnu odporu.

Vztekle tu kostku ledu vyplivnu a zadoufám, že jsem se třeba trefil do něj, do parchanta: „Kdybys mě rozvázal, tak se můžu úplně normálně napít!“

„Jo, no, a pak bych se s tebou zase musel rvát, abys neměl tendence odsud utíkat… To mi za to nestojí, to radši skousnu to tvý chraptění.“

„Ty jeden…,“ začnou mi docházet i ty neslušný nadávky, protože žádná mi pro něj nepřijde dost trefná a pro mě dost úlevná; neskutečně mě irituje ten jeho samolibej přístup, ten způsob, jakým se mnou jedná, to, že si mě tu úplně kliďánko přivázal k posteli a teď mi dává okatě najevo, že si se mnou bude dělat, co bude chtít, aniž by ho zajímalo, co chci nebo nechci já! „Nemůžeš mě tu do prdele držet proti mý vůli! Tohle je trestný! Za tohle skončíš za mřížema!“

„Jo, to by se asi mohlo stát,“ uchechtne se. „Tak mě zkus zažalovat, až se odsud dostaneš. Můžu ti jako důkazní materiál natočit i nějaký video, chceš?“

Nepříčetnej rozčilením sebou zamelu:

„Opovaž se!!!“

A Isaac se zřejmě rychlostí blesku skloní těsně ke mně, protože tu následující větu pošeptá přímo do mýho ucha:

„Tak mi nevyhrožuj!“ Pak mi vtiskne jednu horkou pusu na tvář a pak dodá: „A pořád se tak nevzpouzej, nebo tě budu muset k tý posteli přivázat ještě pevnějc…“

„Ts, to už nejde, ty kreténe!“ upozorním ho.

„Okej, jak chceš – challenge accepted!“ oznámí mi a úplně ho vidím, jak se u toho i patřičně zašklebí, načež ucítím, jak se zvedá z postele… a pak mi jeho dlaň obemkne pravej kotník.

„Ne, počkej… Ne, prosím!“ zkrotnu. Dojde mi totiž, že už tak se mi tu neleží zrovna dvakrát příjemně, když jsem tu nataženej jak na skřipci, a že kdyby Isaac chtěl, může to mý poležení stoprocentně ještě o dost zhoršit. „Já už sebou teda házet nebudu,“ slíbím mu potichu, jakkoliv bych mu místo toho nejradši naplival do ksichtu… Jenže jsou v životě chvíle, kdy člověk musí ze svých dobře míněných záměrů trochu uhnout a slevit, že jo.

„Okej,“ vezme Isaac naštěstí tu mou prosbu na vědomí bez dalších komentářů nebo třeba výhrůžek… A pak už ucítím jeho… jeho taky nahý tělo, jak si lehá k tomu mýmu, na to mý… A stihnu se ještě jednou nadechnout – a to už si Isaacovy rty najdou ty mý a to jeho smělý, dychtivý líbání mě donutí přejít na úplně jinej způsob dýchání. Nebo spíš lapání po dechu.

Je to pěkný, víc než pěkný, protože jeho rty jsou hebký a tak akorát vlhký, a on celej prostě tak typicky voní, klukovsky, mužně, trošku potem, trošku nějakým sprcháčem nebo šamponem nebo těžko říct, a je to tolik jiný a o tolik skvělejší od toho nic, co cítím doma, když se ošmatláváme jenom v rámci Hry…

A tak si to užívám. Jo, ležím přivázanej k posteli, nahej a bezbrannej a oslepenej, on mě má ve svý moci a podle všeho se nehodlá tý svý kontroly nade mnou v dohledný době vzdát, přesto si to užívám. Ostatně kdo ví, co mě dnes ještě čeká, možná je tohle poslední příjemnej pocit, kterej zažívám! Netuším, co má se mnou Isaac v plánu, ale teď, v tuhle chvíli, kdy si podmaňuje mý rty a plení mý ústa, zatímco mi pravačkou podpírá hlavu a na levý ruce se nadlehčuje, je mi to úplně jedno.