Lekcia pre brata (2/3)

Zatímco upíjím z plechovky dalších pár hltů piva, pozorně hledím Nikovi do tváře. Jestli mě totiž ta právě skončená lekce něco naučila, tak to, že u něj si musím dávat sakra pozor na to, co řeknu! Nebo co udělám.

A mele se to ve mně teda solidně, protože momentálně bych mu nejradši vmetl do ksichtu tisíc věcí! Od toho, že má zjevně nějakou sadistickou úchylku nebo tak něco a že by se měl jít léčit, přes to, že jeho opasek se dotkne mýho zadku leda přes mou mrtvolu, až po to, že když na to přijde, tak jsem si za tu necelou hodinu, co tu jsem, vydělal už celkem slušnou sumičku a zbytek holt snad s klukama nějak splašíme…

Nakonec ale zjistím, že se mi odsud zatím nechce, protože je prostě ještě příliš brzo – a nejenom z toho finančního pohledu, a sice že každý euro navíc se počítá, ale čistě i z čiré zvědavosti: prostě jsem zvědavej, jak to brácha hodlá hrát dál.

A tak všech těch tisíc možných komentářů, co se mi honí hlavou, vměstnám do jedinýho, kterej prostě potřebuju, aby zazněl nahlas:

„Pf, a spolu s tím svým neskôr si na to rovnou vyšetři i víc peněz! Za stovku se tvůj opasek k mýmu zadku rozhodně ani nepřiblíží!“ Protože jasně, měl pravdu v tom, že já jsem ten, kdo něco potřebuje, a on je tím pádem ten, kdo určuje podmínky – jenže to zase neznamená, že mu dovolím úplně všechno, co si na mě vymyslí! Ostatně, sám řekl, že si mám rozmyslet, jak se chci v téhle naší malé hře chovat. Přesně tak. Je to hra. Čili ji hrajeme oba, ne jenom on.

Niko na to nic neřekne, těžko říct, jestli proto, že si prostě myslí svoje – a podělí se o to se mnou v rámci nějaké své další lekce, nebo jestli to jenom potichu respektuje, ale to je pro teď jedno. Dál na mě vyzývavě hledí, a mně tak nezbyde, než splnit ten jeho pokyn, protože už to jaksi nemám čím dalším oddálit.

No okej. Sice se mi do toho dvakrát nechce, ale na druhou stranu mám dost silnej dojem, že cokoliv teď bude lepší, než muset zase čtvrt hodiny klečet… Oproti tomu se deset ran na zadek jeví skoro jako procházka růžovým sadem! Navíc přes boxerky. Rukou. Nic, co bych nevydržel.

Otočím se teda čelem ke stolu a pevně se zapřu dlaněma o jeho hranu.

„Radil by som ti oprieť sa o lakte a…,“ začne Niko, ale ani ho pořádně nenechám domluvit.

„Strč si ty svý rady někam,“ odbydu ho netrpělivě. Chci to mít prostě už za sebou! Nemluvě o tom, že kdybych dal na tu jeho radu, tak bych se ocitl v pozici, kdy bych na něj svůj zadek vystrkoval – a do toho se mi teda fakticky nechce! Zatímco takhle prostě jenom stojím opřenej o stůl. To zase tak přehnaně divný není.

Stejně jako není přehnaně divný ani to, když si Niko stoupne těsně vedle mě. A když mě levou rukou pevně chytí za rameno. Chci se proti tomu ohradit, jenže už to nestihnu, protože hned vzápětí se stane něco, co už docela divný je – prostě mi jeho pravačka dopadne na zadek. A teda nutno dodat, že to rozhodně není žádný šolichání – mám co dělat, aby se mi ruce hned po té první ráně nepodlomily! Ne že by to tak bolelo, to ne, jenom… jsem to takhle razantní prostě nečekal.

Malinko si přehmátnu, aby mě druhý plácnutí už tak nerozhodilo. Teda druhý a třetí a čtvrtý, protože Niko mi je vysází přes levou půlku těsně za sebou. I přes ty boxerky cítím, jak mi na tom místě, kam jeho dlaň třikrát po sobě dopadla, začala kůže tak trochu žhnout.

Napopátý zamíří bráchova dlaň o kousek níž – vlastně bych se s ním mohl začít dohadovat, že tohle už není zadek, to už je spíš stehno, stehno nekrytý látkou boxerek, aby bylo jasno – a tak to pořádně štípne! Ale místo nějakýho dohadování jenom spolknu to usyknutí, který se mi užuž dere z pusy, a pak si skousnu rty. To tak, udělat mu radost tím, že mu dám jakkoliv – slovně nebo bezděky nějakým vzdychnutím – najevo, že mě to zabolelo! Tůdle! Akorát si nenápadně přešlápnu, abych se aspoň o kousíček oddálil od hrany stolu, na které jsem teď už docela natisknutej podbřiškem… a zároveň provedu v hlavě složitej výpočet: ještě musím vydržet jednou tolik. A další stovku budu mít v kapse.

***

Nakloním sa k Danielovmu uchu.

„Keby si ma počúvol a oprel sa o lakte, tak by ťa tá hrana stolu netlačila.“

„Nestarej se,“ odfrkne. „A taky bys na mě nemusel prskat.“ 

Schuti sa zasmejem.

„Ty by si nemusel provokovať niekoho, kto ti práve ide dať po zadku.“ Presuniem sa k jeho druhému boku a pravačkou ho chytím za predlaktie. „Všimol si si vôbec niekedy, že som ľavák?“ spýtam sa, ale nečakám na odpoveď a rovno ho udriem. Nedám do toho celú silu, nechcem mu skutočne ublížiť, ale aj tak pod tým tlakom narazí o stôl.

„Kurva, jebe ti?“ vyprskne a na sekundu sa zdá, že sa mi pokúsi vytrhnúť, ale nakoniec to neurobí.

„Bolelo?“ spýtam sa. Môj hlas znie pobavene napriek tomu, že presne viem, ako sa cíti. Sám mám dlaň v jednom ohni. Nemá práve najoblejší zadok. Aj preto som chcel, aby sa prehol.

„To by se ti líbilo! Ale ne, jenom… jsem se lekl,“ zaklame, ale aj tak sa pomrví. Pravdepodobne sa začal konečne aspoň trochu báť. Napadne ma, že mu zraniteľnosť pristane. Dokonca mu veľmi pristane. Poriadne si ho obzriem. Všetky svaly má decentne vyrysované, no stále pôsobí štíhlo. Chrbát má mierne červený. Spálil sa na slnku, vytiahlo mu to pehy. Nedokázal by som ich spočítať, ale aj tak mám chuť s tým začať.

Miesto toho položím ruku na jednu polku jeho zadku a stisnem. Pocit z toho dotyku mi prebehne z dlane až do slabín.

Zaujímavé. Vzrušenie som nečakal. Nie pri ňom.

„Co děláš?“ ohradí sa a tentokrát sa mi už skúsi vytrhnúť. Pevne ho pridržím na mieste. Nemá proti mne šancu.

„Zarátam ti to za jednu ranu,“ poviem, aby som ho upokojil.

Prekvapivo to zaberie, prestane sa vrtieť.

„Za dvě!“ určí si podmienky.

„Dobre,“ súhlasím.

„Fakt?“ nechápe. Ani nemôže. Nevie, že ja sa vždy držím dohodnutých pravidiel a viem, že som ich porušil. Žiadne ohmatávanie sme si nedohodli, a preto som ochotný prijať následky.

„Fakt,“ poviem a spolu s tým slovom dopadne na jeho zadok ďalšia rana. „Štyri,“ odpočítam mu to, aby vedel, že svoj sľub splním. „A päť,“ doplním poslednú. Pridám pri nej na intenzite, tak to krásne mľaskne, ale Daniel to ustojí bez slov, bez nadávok, aj takmer bez pohybu.

Koniec.

Škoda.

Odstúpim od neho. Odtiahne sa od stola a zvláštne na mňa pozrie. V očiach má kopu otázok, ale ani jednu z nich nevysloví. Miesto toho zhrabne zo stola stovku a strčí si ju do peňaženky. Zdá sa mi, že nad niečím premýšľa. Pôsobí rozhodene, i keď sa to snaží všemožne maskovať.

„Posaď sa,“ odsuniem mu stoličku. „Ako doma.“ Sám si tiež sadnem.

Zaváha. Určite cíti, že sadnúť si nie je najlepší nápad, ale musí predo mnou udržať formu, a tak sa na stoličku zvalí. Mihne sa mu pri tom v tvári bolestivá grimasa. Ten krásny pohľad si však neužijem ani sekundu. Nádherne zranený výraz nahradí jeho typický úškľabok. Škoda, že som si nestihol urobiť fotku. Dal by som si ju zarámovať.

Pár minút je medzi nami ticho. Čakám, či si Daniel vypýta ďalšiu úlohu, ale ten je viditeľne rád za krátky oddych. Doprajem mu ho. Aj tak si to musím premyslieť. Pôvodne som mal v pláne dať mu len malú lekciu. Prestriedať kľačanie s pár výchovnými po zadku. Lenže niečo sa zmenilo a ja síce neviem identifikovať, čo presne to bolo, ale zrazu mám chuť ho vidieť znovu zraniteľného. Čo ho zraní viac ako nahota?

„Za koľko sa vyzlečieš a ostaneš vyzlečený, až kým odtiaľto nepôjdeš domov?“ spýtam sa. „Podotýkam, že tu so mnou potom musíš ostať ešte minimálne hodinu. Žiadne zakrývanie. Žiadne schovávanie v inej miestnosti.“

Daniel na mňa pozrie ako na blázna.

„Přeskočilo ti?!“

„Je to možné,“ prikývnem. Neveriacky pokrúti hlavou.

„Za pět set,“ podvihne obočie. Vie, že je to veľa, vie, že toľko mu nedám. Práve preto to povedal. Ešte si nevie predstaviť, že sa skutočne predo mnou vyzlečie. Snaží sa získať čas, aby si to premyslel.

„Za päťsto si objednám eskort na celú noc. A mimochodom nie je v tej cene len sex, ale aj veľmi slušné BDSM. Spank remeňom a trstenicou, bondage a samozrejme poriadne tvrdá šukačka. Ponúkaš aj tieto služby, alebo si stanovíš aspoň trochu normálnu cenu?“

***

Zůstanu na něj zírat a zapřemýšlím, jestli ten komentář myslel vážně, nebo si ze mě jenom utahuje. Jako v první vteřině jsem měl fakt chuť se rozesmát a pronýst něco posměšnýho o jeho podivným, úchylným smyslu pro humor, jenže v hlavě mi to začne šrotovat a postupně se všechno spínat dohromady… A výsledkem je, že v dalších vteřinách mi to už vůbec vtipný nepřijde. Všechno to do sebe totiž zapadá. Ty jeho postřehy o správným klečení nebo o tom, jak se mám líp opřít o stůl. To, co po mně za tu poslední hodinu chtěl… a chce…

Zkoumavě na něj přimhouřím oči. Hlavou mi začnou vířit desítky otázek, jenže si najednou nejsem jistej, jestli na ně chci znát odpověď. Ne v týhle situaci, kdy jsem tu s ním sám v jeho bytě, polonahej… To už i jenom vyptávat se ho na to všechno mi přijde divný! Jenže na druhou stranu jsem zároveň děsně zvědavej… a je mi taky jasný, že tu příležitost se na tohle všechno zeptat těžko ještě někdy v budoucnu získám. Kdepak, jestli ohledně tohohle hodlá být sdílnej, tak dnes, teď.

Zapřu se zády o opěradlo, založím si ruce na hrudníku a náležitě se na něj zašklebím:

„Takže takhle to celý je! Lámal jsem si hlavu, proč tě napadají takový úchylácký úkoly… A ty tuhle hru nehraješ poprvý, co? Zveš si sem kluky, kteří ponúkají takovýhle služby, běžně?“

„Áno, bežne. Ale obaja vieme, že ťa do toho nič nie je.“

„Jaktože není? Když sis mě sem pozval taky? Akorát že oni zjevně věděj rovnou, co od tebe můžou čekat, když sem přijdou, protože přesně takový služby si od nich objednáváš, že, zatímco mně to dávkuješ krok po kroku!“

„S tebou je to niečo iné, alebo si ma nepočul? U nich je v cene aj sex a BDSM, zatiaľ čo ty…“

„Kdežto já co?“ skočím mu do řeči. „Původně byla řeč o nějakým nasekání na zadek, pak se k tomu přidalo klečení a teď už mám být dokonce nahej!“

Pousměje se:

„Nemáš byť nahý. Môžeš byť nahý. Bola to ponuka, nie rozkaz.“

„A jim to rozkazuješ?“ zvědavě ho chytnu za slovo.

„Im áno. Pretože ako si správne povedal – presne kvôli tomu si ich zaplatím. Aby som im dával rozkazy a oni ich plnili.“

„A abys je mohl svázat a ošukat,“ doplním ho.

„Áno, to samozrejme tiež.“

„Samozřejmě,“ zopakuju po něm a nevěřícně zavrtím hlavou. „No dobře a mě sis sem pozval proč přesně? Nechci se to dozvídat postupně. Jestli na to mám kejvnout, tak to vybal rovnou. Když se svlíknu, tak co se bude dít během tý hodiny?“

Chvilku mi pátravě hledí do tváře, než odpoví:

„Nič, s čím nebudeš dopredu súhlasiť. Bude to presne ako doteraz. Niečo ti ponúknem a ty to buď prijmeš, alebo nie.“

„To jsi mi toho řekl,“ zabručím nespokojeně.

„Ber, alebo nechaj byť. Nie si objednaný eskort, nemusíme sa dohovárať dopredu, čo sa bude alebo nebude diať. S tebou ma to baví hrať inak.“

Ještě chvilku mu hledím do očí a čekám, jestli z něj nevypadne něco dalšího – jenže on zjevně naopak čeká na nějakou reakci ode mě. Jestli beru, nebo nechávám být. Což bych úplně klidně mohl – nechat to být, protože momentálně jsem o pět set euro bohatší, než jsem byl před hodinou, a to je rozhodně víc než uspokojivej výsledek celý týhle dnešní akce! Jenže na druhou stranu… se mi odsud prostě ještě pořád nějak nechce…

Přestanu si tisknout paže k tělu, zahledím se do desky stolu a úplně bezděky začnu ten dřevěnej povrch rýpat nehtem.

„Hodina je hodně,“ prohlásím jakoby úplně mimochodem.

Brácha se nadechne k odpovědi a jsem si téměř jistej, že zopakuje to, co řekl předtím – ber, alebo nechaj byť, ale on se nečekaně na chvilku odmlčí, a teprve když k němu zvědavě zvednu oči, nadhodí:

„Tak pol hodiny za dve stovky?“

Uculím se, protože víc než nějakou hru to teď začíná připomínat úplně obyčejný obchodní vyjednávání. No. Ale něco to s tou hrou má podobný – a sice že vyjednávat můžeme taky oba…

„Hm, a co kdybys…,“ začnu, ale nakonec se sám té své myšlenky leknu, a tak jenom zavrtím hlavou a znovu se zahledím do stolu.

„Čo si chcel navrhnúť?“

„Nic,“ chci ten svůj chvilkovej záchvěv jakési podivné zvědavosti a ještě podivnějšího zájmu pohřbít někam hodně hluboko, jenže Niko se nehodlá nechat jenom tak odpálkovat.

„Dostal si ma!“ zasměje se totiž. „Dám ti stovku len za to, že sa so mnou podelíš o to, čo ti prebehlo mysľou, kým si sa to snažil zahovoriť.“

Překvapeně k němu zvednu hlavu:

„To jako fakt…?“

„To ako fakt,“ kývne – a rovnou přede mě tu bankovku položí.

Sakra, ten ví, jak na mě! Ale tak co, když ho to zajímá, tak proč bych se nepodělil? V rámci toho všeho, co už se dneska událo a co jsem se dověděl o něm, nebude ta myšlenka, se kterou jsem si chviličku pohrával, nijak zvlášť vyčnívat…

„Nooo,“ podrbu se za uchem a zpod toho jeho zvědavýho pohledu uhnu, „napadlo mě, že co kdybys mi místo toho svázal ruce. Ale nemusel bych se svlíkat.“

Jestli to Nika nějak překvapí nebo udiví, nedá to na sobě absolutně znát – prostě ten můj návrh vezme tak, jak je, jenom ho upřesní:

„Pätnásť minút za stovku.“

A já… já nakonec vydechnu:

„Tak jo.“

***

Ešte chvíľu čakám, či si Daniel stanoví ďalšie podmienky, ale keď to neurobí, tak sa postavím.

„Poď so mnou,“ požiadam.

„A kam…?“ spýta sa potichu. Hlas mu u tých slov trochu preskočí. Viditeľne sa ešte nespamätal z toho, čo mi odsúhlasil. Z toho, čo dokonca sám navrhol.

„Nemám tu povraz,“ odpoviem a čakám ďalšie jeho otázky. Prekvapivo však žiadne nevysloví. Odsunie stoličku a pomaly ma nasleduje. Prejdeme až na opačnú stranu bytu. Otvorím posledné z dverí, zapálim svetlo a mávnutím ruky ho pozvem ďalej.

Na jeho reakciu si musím chvíľu počkať. Najprv sa zahľadí do miestnosti, potom vypúli oči a nakoniec bez toho, aby prekročil prah, vyprskne:

„Do tvý ložnice nevlezu!“

„A to prečo?“ podvihnem obočie.

„Je to ložnice!“ Asi má pocit, že to všetko vysvetľuje. V podstate aj vysvetľuje. Minimálne jeho myšlienkové pochody. A tie sú niekedy veľmi zaujímavé.

„Och,“ sladko sa usmejem. „Takže sa bojíš, že by si vošiel a ja by som sa hneď na teba vrhol, povalil ťa na posteľ a znásilnil?“

„Já se nebojím…“

„Ale predtým by som ťa priviazal,“ skočím mu do reči, „vytrieskal a odhalil to malé tajomstvo, ktoré skrývaš pod boxerkami?“

„Není malej!“ ohradí sa.

„Len toto ti na celej mojej vete vadilo?“ zasmejem sa.

„Ty seš vážně kretén,“ otočí sa na odchod.

„Daniel!“ chytím ho za rameno a prinútim, aby sa na mňa zas pozrel. „Neviem, čo sa ti honí hlavou, ale ja som právnik. Veľmi dobre viem, čo znamená súhlas a čo nesúhlas. Takže nech sa bojíš čohokoľvek, tak sa to nestane. Na tej posteli ti len priviažem ruky a budem sa na teba dívať. Neurobím nič proti tvojej vôli. Nepopieram, že ti možno ešte dám nejaký návrh, ale bude len na tebe, či ho prijmeš.“

Kmitne pohľadom medzi dverami do mojej spáľne a chodbou.

Zaváha.

„Čtvrt hodiny. Ani o sekundu dýl! A ani se mě nedotkneš!“

„Pri priväzovaní sa ťa musím dotknúť.“

„Víš, jak jsem to myslel,“ pretočí očami, prejde okolo mňa a vojde do izby.

Usmejem sa. Len tak sám pre seba. Bavím sa. Je to ako hra na mačku a myš. Samozrejme je jasné, kto je v tejto hre korisťou.

„Ľahni si na chrbát,“ požiadam. Daniel sa zas tvári nad vecou, tak mu splniť pokyn prekvapivo ani netrvá dlho. Vlastne mu to trvá prikrátko. Hodí sa mi o posteľ ako malé decko, ktoré si myslí, že je to trampolína.

„Máš to tu pohodlný,“ uškrnie sa. Ruky si skríži za hlavou. Znova strúha frajera.

„Viem,“ prikývnem. I keď takýto divný materiál v tej posteli ešte neležal, pomyslím si. Nečakane ma to ale baví.

Prejdem ku komode, otvorím spodný šuplík, vyberiem konopné lano a ukážem ho Danielovi.

„Toto sa používa na bondáž,“ vysvetlím a prejdem k nemu. Hľadím na neho zvrchu, toto naše usporiadanie sa mi naozaj páči. Najviac sa mi ale páči, ako nasucho prehltne. „Daj si ruky nad hlavu!“ prikážem. Počkám, kým môj pokyn splní, a ešte ho trochu odnavigujem: „Zhruba do deväťdesiat stupňového uhla.“ V nepochopení na mňa vypúli oči. „V škole si asi premiant,“ rypnem si.

„Trhni si…“

„Trhnem,“ preruším ho, sadnem si k jeho hlave, chytím ho za ruku a potiahnem mu ju do správneho uhlu. Obmotám mu povraz okolo zápästia a šklbnutím utiahnem. Daniel sa sprudka nadýchne. „Povedz mi, keby ti tŕpla ruka.“ Prevlečiem povraz cez otvor v kovovom ráme postele a postavím sa. Prejdem na druhú stranu a zas si sadnem. Danielovi nevenujem ani pohľad. Mám pocit, že náš očný kontakt by vzal ako výzvu, aby zas začal rozprávať, a o to práve vôbec nestojím. Poriadne napnem povraz a až potom ho obmotám Danielovi okolo druhého zápästia. Pevne, no nie prisilne. Nechcem, aby sme museli skončiť skôr, ako sme poriadne začali.

Hotovo.

Dokonalé.

Pozriem na neho.

Pôsobí bezmocne, prekvapene a stratene. Takže úplne ideálne.

Skúsi pomykať rukami. Veľmi mu to nejde. Hneď ho nenapadne, že nemá priviazané nohy, tak stačí, aby sa na posteli posunul vyššie a lano povolí. Nakoniec to ale urobí.

Škoda.

Postavím sa.

„Stopujem ti čas,“ pozriem na mobil.

„Započítej tam, že už minimálně minutu na mě zíráš!“ zahlási drzo.

„Tak štrnásť minút,“ prikývnem a začnem jeho telo poriadne scanovať pohľadom. Centimeter za centimetrom. Ošije sa. „Ako sa cítiš?“ spýtam sa.

„Rozhovor nebyl v ceně,“ prskne a odvráti odo mňa tvár. Neskoro. Tú červeň na jeho lícach som už videl.

***

Ako sa cítiš? To je otázka za milion. Nebo teda minimálně za pět set eur, ať zůstanu v číslech, ve kterých se pohybujeme už přes hodinu. Problém je, že i kdyby mi Niko za tu mou odpověď opravdu chtěl zaplatit, tak já… tu odpověď pořádně neznám ani sám.

Jak se cítím… No je to nepříjemný, to bez debat. Hodně nepříjemný. Kdyby Niko na tu čtvrthodinu šel pryč, tak neřeknu, ale takhle, pod těma jeho skenujícíma očima, přičemž to pod myslím doslova, si připadám fakt divně. Přitom jsem na jeho pohledy už jakžtakž zvyklej a za běžné situace mě nedokážou rozhodit – ať se na mě dívá posměšně, pohrdavě nebo s despektem a pronáší u toho jakýkoliv poznámky, tak si z toho prd dělám a dokážu na to dost dobře reagovat; minimálně tak, že z těch našich přestřelek aspoň vyjdu jako ne úplně poraženej, když už ne rovnou jako vítěz. Jenže teď… je to jiný. I když se mi na jazyku hromadí desítky stěrů a komentů, kterýma bych ho mohl utřít a poslat někam, tak zároveň… v téhle pozici… mi to prostě nejde přes rty. A když to, jak mě brácha sjíždí očima, nedokážu odrazit slovně, tak tím pádem si připadám… zvláštně bezmocně. Odhaleně. V podstatě nahatě, a to ani nahej tak úplně nejsem… No a když se k tomu přidá i vědomí, že Niko si to naopak celý užívá, tak prostě… ta kombinace toho všeho je fakticky děsně nepříjemná.

Jenže… Jenže! Jenže zároveň čímsi… mi to i trošku příjemný je. Sám ale nedokážu rozklíčovat, čím přesně. Trochu mi na tomhle celým vyhovuje to, jak jsem se aspoň na chvilku mohl vzdát zodpovědnosti za to, co se děje. Protože tím, že tu ležím na posteli v podstatě bezmocnej, tak si tu zodpovědnost na sebe přebral Niko. A já si tím pádem nemusím s ničím dělat hlavu. Což si ji teda sice stejně dělám, ale… nemusím. Nemusím přemýšlet nad tím, jestli se mám ohradit nebo vztekat nebo rozčilovat nebo přikývnout, nemusím si v hlavě skládat svý komentáře tak, aby byly co nejjízlivější, nejdrzejší nebo třeba jenom vtipný – nemusím totiž mluvit vůbec. V téhle pozici totiž vůbec není důležitý, co řeknu. No a navíc nemusím uvažovat nad tím, jestli tu mám ještě zůstat kvůli dalším pár stovkám, nebo jestli mám odsud odejít, případně jak mám odsud odejít – nakvašeně, s posměšným kroucením hlavou nebo s obyčejným tak díky za ty prachy a čau – tohle všechno je vlastně vyřešený tím, že prostě momentálně ležím přivázanej k posteli a jaksi nikam odejít nemůžu… A jako někomu, komu nepřetržitě v hlavě běží cosi jako nekonečný šachy, který mě nutí promýšlet všechno, co řeknu nebo udělám, minimálně deset tahů dopředu, je tohle svým způsobem dost úleva.

No a abych byl upřímnej sám k sobě, tak trošku, trošičku, mě nějakým způsobem bere ta představa, jak Niko coby přísnej starší bratr trestá zlobivýho a drzýho mladšího brášku. Hmm. O čemž si zároveň uvědomuju, že je to divný a ujetý, a tak se obloukem vracím k tomu, že je mi to vlastně celý dost nepříjemný… No, a tyhle svý myšlenkový kolotoče bych Nikovi nebyl schopnej popsat, ani kdyby mi před očima opravdu mával milionama!

A jelikož teda všechno to, co je mi momentálně nepříjemný, začne nevydržitelně převažovat nad tím příjemným, tak se rozhodnu aspoň s něčím z toho něco udělat – a sice přerušit to nepříjemný ticho.

„No, a co dál?“ zvědavě k Nikovi otočím hlavu.

„Čo by bolo ďalej? Ešte sa na teba budem,“ jedním okem mrkne na mobil, „osem minút dívať.“

Nechápavě na něj přimhouřím oči:

„A co z toho jako máš?“

„Nevravel si, že rozhovor nie je v cene?“ použije proti mně moje vlastní slova, právník jeden vyčůranej.

„Okej, tak si teda těch osm minut mlčení užij,“ prohodím stylem, jako že je mi to úplně putna, ale ve skutečnosti mě samotnýho sejří, že tohle jsem neodhadl – to mlčení je totiž mnohem horší, než kdybysme ten zbývající čas vyplňovali tím, že tu po sobě budeme navzájem pinkat já drzý a on přechytralý komenty!

„O mňa sa neboj. A aby si mal zatiaľ o čom v tom tichu premýšľať, tak ti dám ďalší návrh. Za ďalšie dve stovky ti na posledných päť minút vyzlečiem boxerky.“

Vytřeštím na něj oči:

„Tak na to teda úplně zapomeň!“

Naprosto nerozhozeně se zasměje.

„To už si dnes raz vravel, keď som poznamenal, že spodnú bielizeň si môžeš zatiaľ nechať – a dodal si, že to by som ti musel zamávať pred očami úplne inou bankovkou než len stovkou,“ odcituje mě téměř slovo od slova. „Tak ti mávam pred očami dvomi stovkami,“ dodá.

„To ses teda moc nepředal,“ zahuhlám, ačkoliv o peníze mi v tuhle chvíli vůbec nejde; prostě klasická zdržovací taktika…

„Trochu som tušil, že ti to bude málo… Tri stovky za poslednú minútu,“ nadhodí.

Pokladna v mé hlavě se nadšeně rozcinká, ale tentokrát na to nedbám.

„To jsi tušil celý špatně,“ oznámím Nikovi odhodlaně. „Mých boxerek se ani nedotkneš! Řekl jsem, že mi můžeš svázat ruce – místo toho svlíkání!“ Načež schválně okatě zamelu rukama, aby viděl, že svázaný je pořád mám, takže jakýpak copak!

Zamyšleně nakrčí čelo.

„Hm, tak čo s tebou? Do tej tisícky, ktorú potrebuješ, ti stále niečo chýba, pokiaľ dobre počítam.“

„Tak… tak prostě navrhni něco jinýho,“ zahledím se na něj vyčkávavě.

***

Mám na jazyku niekoľko uštipačných poznámok, ale ani jednu nevyslovím nahlas, a to napriek tomu, že Danielovmu postoju nerozumiem. Mohol mať tri stovky za jednu jedinú minútu, a predsa to neprijal. Prečo?

Nech už je odpoveď na moju otázku akákoľvek, prestanem to riešiť. Sám som mu povedal, že rozoznám súhlas od nesúhlasu, a on dal svoj postoj jasne najavo.

„V poriadku,“ mrknem, koľko nám ostáva času, a sadnem si na posteľ k jeho nohám. „Ja si tu ešte chvíľu užijem výhľad a zatiaľ niečo vymyslím.“

Skĺznem pohľadom na jeho rozkrok a ďalšiu minútu z neho nespustím zrak. Ani sám neviem, prečo ma tak zaujíma, čo sa skrýva pod tou čiernou látkou. Obrysy síce niečo napovedajú, ale ja si rád darček vybalím a až potom sa kochám.

„Nemůžeš během toho přemýšlení koukat někam jinam?“ spýta sa.

„Môžem,“ poviem popravde. „Ale nechcem.“

Ošije sa. Je mu to nepríjemné.

Výborne.

Presne za to si platím.

„Ty jsi vážně úchyl,“ neodpustí si poznámku.

„Ja?“ postavím sa. Čas nám takmer vypršal. „To ty ležíš za prachy zviazaný na bratovej posteli,“ pripomeniem mu fakty.

„No a ty jsi mi zaplatil za to, abys mě sem mohl přivázat!“ trhne zápästím. Keby mohol, tak teraz zdrhne a tresne za sebou dverami. Tými vonkajšími.

„No, no, nemykaj sa, ublížiš si!“ ohriaknem ho. „O to zviazanie si predsa sám požiadal.“

Zarazí sa a odvráti odo mňa tvár.

„Byla to ta lepší varianta,“ zahučí niekam do steny.

Využijem to a nakloním sa k jeho uchu.

„Čo keby si si to vyskúšal aj v inej polohe?“ navrhnem.

Chvíľu mlčí, no nakoniec sa na mňa zase otočí a vypadne z neho nesmelé:

„V jaké?“

„Ľahneš si na brucho a ja si ťa obzriem pekne aj odzadu.“ Natiahnem sa k jeho zápästiu a začnem ho rozväzovať. Ostáva nám posledná minúta. „Tým by si si zarobil ďalšiu stovku.“

„Dvě,“ skúsi vyjednávať.

„Tri,“ poviem. Prekvapene na mňa pozrie. Uvoľním mu jednu ruku, a tak si ju pritiahne k telu. „Znova pätnásť minút, ale budem sa ťa u toho dotýkať.“

„To… ale… ne, to ne,“ protestuje. Len to nerobí vôbec agresívne. Cítim, že váha. Chce si to skúsiť a zároveň nechce.

Prejdem k druhej strane postele. „Ale áno.“ Chytím druhé jeho zápästie a odviažem z neho lano.

Neostali mu žiadne stopy.

Škoda. Nejaké malé by ničomu nevadili. Aspoň by mal pár dní spomienku na našu hru.

Posadí sa a pozrie na svoje ruky. Keby chcel skončiť, tak zlezie z postele. Nesedel by a nečakal na ďalšie moje slová.

„Ľahni si na brucho!“ prikážem.

Zovrie pery do úzkej linky.

„Ale budeš se mě dotýkat mimo mý boxerky! Třeba… třeba na nohách!“

„Daniel!“ ohriaknem ho. „Za tri stovky sa bežne šuká. Ja ti tie boxerky ani nestiahnem!“

„Běžně se šuká zadara,“ zaksichtí sa na mňa. „Ty platíš za to, že chceš něco, co tak úplně běžný není. A tohle, co děláme my dva, taky rozhodně běžný není! No ale tak dobře. Můžeš se mě teda dotýkat všude, ale jenom přes boxerky. A jenom minutu,“ vyjednává.

„Štrnásť minút,“ odporujem mu.

„Dvě,“ nedá sa.

„Trinásť.“

„Tři.“

Pretočím očami.

„Obaja vieme, že sa zídeme na ôsmich, tak čo keby sme to nenaťahovali?“

„Maximálně pět!“ našpúli pery. Zaujímalo by ma, ako by sa zatváril, keby som ho pobozkal.

„Dobre,“ súhlasím. Viac času aj tak nepotrebujem, aby som ho dostal presne tam, kam chcem. „Päť minút sa ťa budem dotýkať a ďalších desať si užiješ len zviazaný.“

„To pochybuju, že si to užiju,“ odfrkne si, ale prikývne. Ešte chvíľu na seba len hľadíme, no nakoniec si pomaly ľahne na brucho. Niekoľkokrát sa pomrví, ako si hľadá pohodlnú polohu, ale potom zdvihne ruky nad hlavu a ešte ich aj uloží do správneho uhlu.

Potreboval by poriadny výcvik a bol by z neho možno aj dobrý sub.

„Takto nie,“ pokrútim hlavou. „Vyskúšaš si aj niečo iné. Daj si ruky za chrbát.“

„Cože?“ nadvihne sa na lakti a pozrie na mňa. „Ty pořád měníš ty podmínky za pochodu!“

„Nezdržuj. Je to predsa jedno!“

„Není!“ odvrkne, ale aj tak si dá ruky za chrbát. Vezmem si lano. Klamal by som, keby som tvrdil, že sa neteším. Neodolám a prejdem mu končekmi prstov po chrbtici. Zachveje sa, ale v rozpore s reakciou jeho tela z neho vypadne drzé: „Právě jsi spustil odpočítávání!“

Pokrútim nad ním hlavou a mrknem na mobil.

„Stopujem.“

Lanom mu obmotám najprv jedno zápästie a hneď nato druhé, nakoniec ich poriadne zviažem k sebe. Pár sekúnd si len užívam pohľad, ako sa mrví a myká ramenami. Nikdy ho asi nenapadlo, aké je nepohodlné mať ruky takto za chrbtom.

Sadnem si na posteľ a položím mu dlaň na stehno. Napne sa. A ešte viac, keď ho pohladím. Najprv jemne, no potom pritlačím. Krásne hreje. 

„Vieš, čoho sa dotknem, keď ti dám ruku medzi nohy?“ spýtam sa. Nenechám ho odpovedať. Napoviem mu sám. „Zadok to tentokrát nebude.“

***

Zavřu oči, jako kdybych se v té tmě potřeboval nějak schovat, a napůl odhodlaně, napůl smířeně pronesu:

„No tak už dělej. Ale nezapomeň u toho hlídat čas!“

„O to sa nestaraj,“ zareaguje ještě brácha… A pak už cítím jeho dlaň, ne, dokonce obě jeho dlaně, jak mi hladivě krouží po stehnech… a jak se po mé nahé kůži posunují výš a výš… Až už se nedotýkají holé kůže, ale dostanou se k mým boxerkám. A ani tam se nezastaví. Nebo teda… Nikova pravá ruka se tam zastaví. Kdesi těsně pod mým zadkem. Jako kdyby si mě tam přidržovala. A jeho levačka zamíří přesně tam, kam mi Niko slíbil – mezi mý nohy.

Uvědomím si, že najednou dýchám hrozně ztěžka, a tak ten svůj příští nádech zkusím trochu vyklidnit, jenže to nejde – to bych se totiž musel soustředit. A já nejsem schopnej se soustředit na svý dýchání, když veškerá moje pozornost je zaměřená na ty Nikovy dotyky… A na střed mýho těla, místo, který díky té jeho hladivé péči vyloženě žhne. A to mi Niko přitom nejdřív zavadí o rozkrok skoro jakoby mimochodem – a přesto se z toho rozechvěju a úplně automaticky trochu pohnu bokama, jako kdybych chtěl zpod těch jeho doteků uhnout… a zároveň jako kdybych mu tím říkal, ať to udělá znovu…

On to znovu samozřejmě udělá, tentokrát už ne jen tak letmo, ale prostě úplně cíleně mi po těch sice pořád schovaných pod látkou, přesto citlivých místech přejede dlaní. A ještě jednou. A pak znovu – a zároveň trochu stiskne. Musím se kousnout do rtu, abych nevzdychl nahlas – to tak, předvádět mu tu takový divadlo! – a silou vůle ze sebe ten nahromaděnej vzduch vypustím co nejpomalejc, zatímco vnímám, jak se v mým rozkroku tvoří cosi jako epicentrum, ze kterýho se pak do zbytku těla přenášejí horký vlny. Horký, vzrušující – a tím pádem nebezpečný vlny…

„Řeklo se, že jenom pět minut!“ ozvu se a nesouhlasně se ošiju, protože něco udělat musím – nemůžu tu před ním přece jenom tak ležet a dávat mu najevo, že se mi tohle všechno vlastně nějak podezřele líbí! Zároveň otevřu oči, zkusím dát nohy k sobě a začnu se na posteli pomalu přetáčet, abych se mohl zvednout a od těch jeho dotyků utýct, jenže to už cítím, jak mi Niko pokládá dlaň na kříž a pevně mě tlačí zpátky do matrace.

„Áno, tak sme sa dohodli. Takže ešte lež. Za päťdesiat sekúnd ti dám vedieť.“

Hej, ty podvádíš, nemohlo uběhnout tak málo času! mám chuť ho osočit, ale neudělám to, protože někde uvnitř sebe dobře vím, že nepodvádí. A že navíc nemám co být naštvanej na něj, když do téhle situace jsem se dostal sám.

S frustrovaným povzdychnutím oči zase zavřu… a otočím hlavu na druhou stranu.

***

Daniel sa tvári, akoby som ho mučil, čo je úplne v rozpore s tým, ako sa správa jeho telo pod mojimi rukami. Konkrétne jedna jeho časť, s ktorou sa skúsene pohrávam. Tvrdnúť začal už pri prvom dotyku a ja s ním. Momentálne je jeho erekcia priam ukážková napriek tomu, že si na nej dlho čiastočne ležal. Pred chvíľou vyzývavo vystrčil zadok, aby odľahčil tlaku na svoje najcitlivejšie miesto. Pravdepodobne vôbec netuší, že to urobil.

Je čas mu to pripomenúť. Prestanem sa cez látku boxeriek pohrávať s jeho naliatym vtákom a obe moje dlane skončia na jeho zadku. Zatlačím ho tým nazad na matrac. Daniel trochu sykne, ale inak neurobí nič.

„Zaujímavé, mám vlhkú ruku, nevieš prečo?“ spýtam sa, ale kým sa nadýchne k nejakej uštipačnej odpovedi, využijem svojich posledných desať sekúnd a vysádzam mu v rýchlom slede po zadku tri údery. Tak akurát silné, aby ho zaboleli, ale úplne neschladili.

„A tohle bylo jako za co?!“

„To bolo pre moje potešenie, a hlavne aj to bol dotyk,“ vysvetlím. „Je koniec, lež,“ dodám, keď sebou začne nesúhlasne vrtieť.

Vydýchne si, natočí ku mne tvár a zamračí sa.

„Jsi normální sadista, abys věděl!“ Prezrie si ma a pohľad sa mu zastaví na mojich rifliach. Som vzrušený a je to vidieť. „A úchylnej, když tě tohle bere!“

Mávnem nad jeho slovami rukou.

„Daniel, ty zase podvihuješ zadok, mám to brať ako pozvanie? Neodmietnem, ak ma pekne poprosíš.“

„Co…? To ti už vážně úplně přeskočilo?“ vyhŕkne, ale červeň v jeho tvári napovedá, že mu v hlave preblysla aj úplne iná myšlienka. Možno dokonca predstava. Avšak ešte nie je pripravený, aby ju vyslovil nahlas. Dnes ani nebude.

„Máš pravdu, asi mi preskočilo, keď som zaplatil tisíc euro a ani si nezašukám,“ usmejem sa a sadnem si k nemu na posteľ.

Odsunie sa odo mňa, aby sme sa náhodou nedotkli. „No počkej, to jako že… tys… tys mě sem pozval, aby ses se mnou vyspal?“ V hlase má zvedavosť, strach aj náznak vzrušenia. Neuvedomuje si poriadne ani jedno z toho.

„Zavolal som ťa sem, aby som ťa poriadne vytrieskal. Ten zvyšok ber ako bonus,“ žmurknem na neho a postavím sa. „Takže máš ešte,“ pozriem na čas na mobile, „päť minút, aby si rozjímal nad tým, o čo si prišiel.“

Prejdem k dverám, otvorím ich a zavriem. Daniel na mňa nevidí, tak na chvíľu uverí, že som odišiel. Pomrví sa. A vzdychne. Sladko a vzrušene. Až potom ho napadne prevaliť sa na bok a naše pohľady sa stretnú.

„Pokračuj,“ podvihnem obočie a zájdem si rukou do nohavíc. Môj vták mi za ten dotyk poďakuje.

Daniel nasucho prehltne.

„To si jako chceš… teď… honit?“ vykoktá.

„Nad tvojim polonahým a zviazaným telom?“ spýtam sa.

Vypúli na mňa oči.

„Nie, to nechcem,“ ruku zas vytiahnem a uškrniem sa.

„Bože, ty jsi vážně ujetej…“

„Brat,“ doplním za neho a vrátim sa k posteli. Celého si ho prezriem a pomaly mu začnem rozväzovať ruky. Trochu sa u toho vrtí. Nemôže sa dočkať, až budem hotový.

Za pár sekúnd je voľný. Čakám, že sa okamžite postaví, ale on zostane ležať, len si stiahne ruky pod seba a premasíruje si zápästia.

„Pokojne vstaň,“ poviem. „Obaja vieme, že si vzrušený.“

„Ale ne z tebe!“ ohradí sa, ale poslúchne a vyskočí na nohy. Na boxerkách má mokrú škvrnu. Pekne sa vyníma na jeho napnutom rozkroku.

„Ja viem, že nie. To je len moja posteľ tak pohodlná,“ zasmejem sa a zamierim do kuchyne. Chvíľu mu to trvá, ale nakoniec ma nasleduje.

Vyskladám na stôl zvyšné bankovky, ktoré si zarobil, a čakám, že si ich hneď vezme. On ma však prekvapí a najprv sa rýchlo oblečie. Až potom siahne po peniazoch, vloží si ich do peňaženky a pozrie na mňa.

„Ehm, děkuju. Za ty peníze.“

„Takže lekcia mala úspech, naučil si sa poďakovať. Keby si potreboval ďalšie prachy, tak vieš, kde ma nájdeš.“ Zamračí sa. „Ale, Daniel, bez úplnej nahoty to už nepôjde.“

„Cože? To jako že… O něčem takovým si nech zdát! Takhle moc peníze nikdy potřebovat nebudu!“

„Hlavne príď oholený. Mám to tak rád.“

Zalapá po vzduchu a takmer svetelnou rýchlosťou vypadne z môjho bytu.