Lekcia pre brata (3/3)

Lapám po vzduchu a přes sevřený rty drmolím jednu nadávku za druhou skoro celou cestu domů. On je vážně… panebože, on je vážně totálně ulítlej! Celý to bylo totálně ulítlý, ale tím, že mi naprosto bez rozpaků nadhodil, ať se kdykoliv stavím znovu – tím to pozvednul nad všechny meze běžný ulítlosti! A ještě si s klidným úsměvem na rtech doplní takový nenápadný upřesňující info, a sice že tentokrát už by mi nenechal ani boxerky… A že bych měl být tam dole oholenej! Co si to vůbec… dovoluje?!

Když si pak po dlouhé, extra dlouhé a teda taky extra příjemné sprše lehám do postele, zjišťuju, že ze mě ten největší vztek a nevěřícný podráždění spadly. A musím sám sobě přiznat, že jsem debil – protože jsem Nikovi úplně normálně naletěl! Chtěl si ze mě prostě ještě před rozloučením vystřelit… A teda že se mu to sakra povedlo! Docela dlouho jsem věřil tomu, že to myslel vážně… Ale takhle ujetej naštěstí není ani on!

Hm, anebo… anebo je? Protože… no protože, já jsem dost možná taky… Když se totiž tak převaluju v posteli ze strany na stranu, přistihnu se z ničeho nic u toho, že si čas od času představím, jaký by to bylo, kdybych se k němu do bytu zase pozval… Jako jo, jasně, udělal bych to hlavně proto, abych se mohl pokochat tím jeho totálně překvapeným a ohromeným výrazem ve tváři, haha, ale, no… Co kdyby to svý překvapení a ohromení nakonec spolknul – a řekl, že teda když už jsem přišel, tak že si zase o nějakých pár set euro můžeme zahrát? No ty vole… A co kdyby vážně trval na tom, že u toho tentokrát musím být úplně nahej… a pak se mnou dělal všechno to, co dneska? Líbilo by se mi to? Zase…? No, ehm, zjevně jo, protože se mi to nějakým zvráceným způsobem líbí už teď, když na to jenom myslím…

Přes týden na to všechno tak trochu pozapomenu – kluci mě totiž málem nosí na ramenou a blahořečí za to, že díky mým prachům uhradíme všechny škody v tom pitomým penzionu, aniž bysme se s celou tou lapálií museli svěřovat rodičům. Jelikož nám po zaplacení všeho ještě nějaký éčka zbydou, zajdeme to v pátek večer roztočit do jednoho baru, shodou okolností nedaleko Nikova bydliště. Když se pak v noci vracím na koloběžce zase domů, vezmu to schválně kolem jeho baráku… a zahledím se nahoru… A pokud jsem si to dobře odpočítal, tak se v jeho oknech ještě svítí. O půl druhý v noci. Hm. Že by byl můj bratříček tak pracovitej? No nějak si ty svý statisíce vydělávat musí, že jo… Nebo, a to spíš, se tam právě věnuje nějakýmu dalšímu klukovi…? Jenom nasucho polknu a radši rychle odsvištím pryč.

Ten obraz už se mi ale dostal do hlavy a jaksi z ní nechce ven… A během soboty, když se doma docela nudím, je to o to horší – nemám se pořádně čím rozptýlit a do kebule se mi pořád derou vzpomínky na to, co se dělo přesně před týdnem. A Nikův hlas mi znovu a znovu říká tu větu: Keby si potreboval ďalšie prachy, tak vieš, kde ma nájdeš. Hmm, no já teda sice žádný peníze nepotřebuju, ne akutně, ale na druhou stranu, kdo dneska nepotřebuje peníze, ne? Mohl bych se pak aspoň ulít z té letní brigošky, co mi ji otec domluvil…

A tak se nakonec dlouho nerozmýšlím, dám si rychlou sprchu, natáhnu si na sebe čistý hadry… Na chviličku mi problikne hlavou, jestli bych bráchovi neměl napsat, ale rovnou to zamítnu – to bych ho připravil o to překvápko! A sebe taky – o to moct se opírat o jeho futra a poťouchle pozorovat, jak nevěřícně lapá po dechu, haha.

Dovnitř do jeho domu se mi povede dostat díky nějaké usměvavé paní, co jde zrovna ven s kočárkem – ještě jí jako galantnost sama podržím dveře, no a o minutku pozdějc už opírám kolobku o stejnou zeď jako posledně a odhodlaně natahuju ruku ke zvonku.

***

„Vyzleč sa!“ prikážem a v tom momente sa ozve zvonček. Zamračím sa a môj dnešný hosť sa zasekne v pohybe. Prsty má pripravené na gombíkoch košele. „Pokračuj! Vieš, ako ma máš čakať!“ poviem, vyjdem zo spálne, prejdem k vchodovým dverám a otvorím ich.

Obočie mi samé vyletí nahor. Čiastočne prekvapením, čiastočne šokom. Vedel som, že sa vráti. Len som ho nečakal tak skoro. To potrebuje peniaze už po týždni? Čo zas vyviedol? Raz ho fakt budem ťahať z basy.

Potom si za to vyberiem zaujímavú odmenu.

„Ahoj,“ pozdraví Daniel, znie sebavedome. To mi vyhovuje. O to zábavnejšie ho bude zlomiť.

„Ahoj,“ usmejem sa. „Prišiel si pre ďalšie prachy?“ vybalím to na neho rovno.

„No, pokud si vzpomínám, tak na pivo jsi mě nepozval, čili jinej důvod než si přijít pre ďalšie prachy jaksi nemám,“ odpovie, ale v jeho hlase už istota chýba. Akoby odo mňa čakal iné privítanie.

„Super,“ kývnem hlavou do bytu. „Poď ďalej. Len nabudúce radšej zavolaj dopredu, ak teda nemáš rád trojku.“

Zasekne sa pri prekračovaní prahu.

„Trojku…?“ zopakuje nechápavo.

„Nevieš, čo je trojka?“ chytím ho za plece a potiahnem do bytu. Pôsobí tak zaskočene, že sa ani nebráni. „V mojom prípade to znamená, že mám na hranie naraz dvoch subov.“ Zavriem za ním dvere.

„Počkej, ty tu zrovna někoho máš?“ spýta sa a spraví pohyb, akoby chcel odísť. Postavím sa mu do cesty.

„Mám, ale zbavím sa ho. Rodine dám vždy prednosť,“ žmurknem na neho.

Pokrúti nado mnou hlavou. Vyzerá šokovane.

„Rodině? Vždy…? To jako že jsi tu už měl i někoho dalšího z…“ Ani to nedokáže dopovedať.

„Hej, šukám za prachy všetkých svojich bratov.“

Vypúli na mňa oči a sekundu na mňa len hľadí. Nakoniec mu to ale v hlave zopne.

„Vždyť žádný další sourozence nemáš!“ Vyzlečie si mikinu, aby dal najavo, že ostáva, a potom si uvedomí, čo presne som vlastne povedal. „Mě teda rozhodně šukat nebudeš!“

Schválne na jeho konštatovanie nereagujem a zmením tému.

„Chceš ísť so mnou do spálne, aby si videl, ako sa správa poslušný chlapec? Niečo by si sa možno priučil.“

„Nemám zájem,“ vyprskne. Chvíľu to vyzerá, že si ešte dupne.

„Škoda,“ usmejem sa. „Tak ma počkaj v kuchyni.“ Otočím sa a zamierim do spálne. V polovici cesty sa otočím. Daniel stále stojí pri vchodových dverách. Uvažuje, že by zdrhol. „Nezabudni sa vyzuť!“ zakričím za ním. Pozrie na mňa a prekvapivo sa naozaj začne vyzúvať. Jeho poslušná časť je naozaj príťažlivá. Škoda len, že je tak hlboko skrytá. Jeden by potreboval buldozér, aby sa k nej dokázal cez ten nános vzdoru prehrabať.

Lenže nie je to práve preto tak zábavné? Nové a vzrušujúce.

Vojdem do spálne. Chlapec kľačí na zemi. Nahý. Chrbát má vystretý, hlavu sklonenú a ruky skrížené za chrbtom. Dokonalý sub. Nedovolí si ku mne zdvihnúť zrak. Trochu sa chveje. Je nádherný. Štíhly s alabastrovou pokožkou. Má na nej pár starších modrín. Vadí mi na nich len to, že nie sú odo mňa.

Obídem ho a nasucho prehltnem. Vzdávam sa dokonalosti.

„Postav sa,“ prikážem. Okamžite poslúchne. „Obleč sa, končíme.“

Postaví sa, nedovolí si neposlúchnuť.

„Pane, ak je… niečo zle…, môžem to napraviť,“ vykoktá. Hlavu drží stále sklonenú.

Vložím mu dva prsty pod bradu a donútim ho, aby na mňa pozrel. V očiach má zmätenie a strach. Cukne mi z toho pohľadu v slabinách.

„Chyba je na mojej strane,“ poviem. „Tvoje služby považuj za poskytnuté.“ Viditeľne si vydýchne.

Počkám, kým sa oblečie, a vytiahnem z vrecka stovku. Podám mu ju. Zvyšok som zaplatil vopred. Ako vždy. Toto je bonus za malú láskavosť. Rovno ho o ňu požiadam.

Súhlasí.

Vyjdem zo spálne. Kráča dva kroky za mnou. V kuchyni nájdem Daniela. Na jednej stoličke sa rozvaľuje a na druhej má vyložené nohy. V ruke má pohár s vínom. Na stole stojí fľaša archívneho Saffredi. Otvorená.

Potlačím povzdych a postavím sa k stolu. Môj dnešný eskort si kľakne k mojim nohám. Zaujme ukážkovú polohu. Len škoda, že je oblečený.

„Chceš sa zoznámiť?“ spýtam sa Daniela.

Vyskočí na nohy. Stolička pri tom pohybe vrzne.

„Ty jsi ale vážně…“

„Tak asi nechceš,“ preruším ho a natiahnem ruku ku kľačiacemu chlapcovi. Pobozká mi ju a čaká na ďalší príkaz. „Môžeš ísť,“ poviem.

***

Jedna nula, pomyslím si v duchu. Jestli mě Niko totiž chtěl hned zkraje rozhodit a vzít mi radost z toho, jak užasle na mě vytáhl obočí, když mi po mým zazvonění otevřel dveře, tak se mu to docela povedlo! Jako má ho vycvičenýho fakt slušně, subíka jednoho černovlasýho, o tom žádná. Jenže na druhou stranu – Nikovi přece musí být jasný, že ničeho takovýho se ode mě nikdy nedočká! Nechci a nehodlám s ním hrát zrovna tuhle hru! A jestli není úplně vymatlanej, jako že není, tak to dobře ví! A přesto mě sem pozval!

Takže jakmile za tou jeho návštěvou zaklapnou dveře, se znovunabytým sebevědomím se na něj ušklíbnu a pozvednu k němu skleničku s mimochodem vynikajícím vínem:

„Tak na tvýho perfektně vychovanýho suba. A na dnešní večer, kterej jsem vám fakticky hrooozně nerad pokazil.“

„Som si istý, že tak pokazený ten večer nebude. Čo tu vlastne robíš? Máš zase niekde nejaký prúser? Alebo si prišiel skôr… zo zvedavosti?“

„Ze zvědavosti určitě ne. A žádnej průser nemám! Říkals, že mám přijít, když budu potřebovat prachy. Ne když budu mít nějakej průser.“

Protočí nade mnou očima:

„Takže ich nepotrebuješ nijak akútne? Nič si tentokrát nezničil, nikomu nič nedlhuješ?“ ujišťuje se.

„Hele, je tenhle výslech už součástí nějaký jakože předehry? Já jenom, abych věděl, od kdy si mám začít něco účtovat,“ věnuju mu další z repertoáru svých poťouchlých výrazů a znovu si upiju trochu vína.

„No tak za prvé,“ přejde Niko ke mně a nekompromisně mi tu skleničku vytrhne z ruky, „pokiaľ sa spolu máme vôbec baviť o nejakej predohre alebo hre, tak budeš absolútne triezvy. Neexistuje, že bude za teba rozhodovať alkohol.“

Tentokrát jsem to já, kdo nad ním protočí očima.

„Bože, myslíš, že po pár hltech vína o sobě přestanu vědět? No ale dobře. A co je za druhé?“ vybídnu ho.

„A za druhé,“ šáhne si do kapsy a vytáhne z ní pět stoeurovek, které přede mě jednu po druhé vysází, „toto som zaplatil za eskort. V cene bola celá noc. Prebiehalo by to veľmi jednoducho. Najprv by som ho nechal kľačať, asi pol hodiny. Zatiaľ by som si čítal a užíval ten pohľad. Určite by ma to vzrušilo, tak by mi rovno na kolenách vyfajčil. Potom by som ho zviazal a vytrieskal. Najprv rukou a následne opaskom alebo trstenicou. Nakoniec by som ho ošukal. Tvrdo. Veľmi tvrdo. Kňučal by u toho vzrušením aj bolesťou. Do rána by som si ho vzal ešte minimálne dvakrát.“ Odmlčí se, zatímco mě dál bez úsměvu propaluje očima. „Čo ponúkaš ty?“

„Ehm,“ polknu nasucho – a rovnou vyskočím na nohy, „tak v tom případě ti tak akorát poděkuju za to víno, abys neřekl, že jsem od posledně zapomněl, jak se děkuje. No a tvoje škoda, že jsi mi tohle všechno nenastínil dřív, protože v tom případě bych ti rovnou řekl, že ten svůj eskort nemáš vyhazovat! Teď ti totiž nezbyde, než si objednat někoho jinýho, anebo strávit noc osamotě.“

S tím vykročím směrem k předsíni, ještě jenom přes rameno zavolám, že se vyprovodím sám – no ale tuhle větu už skoro nedořeknu, protože Niko se probere z té své zkoprnělé pózy, popadne mě za ramena a otočí si mě k sobě.

***

„Daniel,“ oslovím ho. „Čo presne máš za problém?“

Podvihne obočie.

„Co mám já za problém?“ vyhŕkne. „To ty máš očividně nějakej problém, když si myslíš, že bych s tebou dělal ty věci, co jsi vyjmenoval!“ Skúsi sa mi vytrhnúť, ale pevne si ho pridržím. „Pusť mě, sakra!“ prikáže.

Pustím ho, ale kým stihne dôjsť k dverám, tak ho predbehnem, zamknem a kľúč si strčím do vrecka. Príde mi to jednoduchšie, ako sa s ním naťahovať. Aj bezpečnejšie. Najmä pre neho.

„To ses posral, ne?“ spýta sa. Na sekundu zavriem oči. Ani si nevie predstaviť, ako rád by som si ho prehol cez koleno a vysvetlil mu, ako sa má ku mne správať. Bohužiaľ mu tým svojim gestom poskytnem čas, aby ďalej rozprával. „To je protiprávní zadržování – trestnej čin, pane právníku!“ poučí ma. Vlastné slová ho donútia k úškrnu.

„Nie si vec,“ pretočím očami. „Keď už, tak by to bolo obmedzovanie osobnej slobody. Radšej ti neprezradím, čo chýba k naplneniu skutkovej podstaty.“

„Ty jsi fakt beznadějnej…“

„Dobre ma počúvaj!“ preruším ho. Zvýšim pri tom hlas, trochu to s ním trhne. „Prišiel si sem, pretože niečo chceš. To niečo sú prachy a obaja vieme, že si neprišiel len kvôli nim. Vyskladal som ti na stôl päťsto euro a spýtal som sa ťa, čo za ne ponúkaš. Tak mi vysvetli, prečo sa teraz správaš takto…“

„Protože s tebou nebudu ani šukat, natož tvrdě, ani ti kouřit na kolenách, a ani ti líbat ruky, když už jsme u toho!“ vyprskne.

„A ja som povedal, že to budeš robiť?“ Najradšej by som dodal, či inak proti fajke nič nemá, ak pri nej nebude kľačať, ale asi na to nie je správna chvíľa.

„No tak vyjmenoval jsi mi, co bys za ty prachy dostal od toho… toho…“

„Chlapca,“ doplním za neho. „A ty si snáď on? Máš pocit, že mi nie je jasné, akú máš cenu?“

Zarazí sa a potichu sa opýta:

„Jakou jako…?“

„Vyššiu,“ pousmejem sa. „Preto som vyprevadil jeho a nie teba.“ Ukážem rukou do kuchyne. „Daniel, pravidlá spred týždňa platia. Ja ponúkam a ty sa rozhodneš, či to prijmeš, alebo odmietneš. Na stole je päťsto euro. Chcem, aby si sa vyzliekol a minimálne hodinu zostal vyzlečený. Zober si za to, koľko uznáš za vhodné.“

Vytiahnem kľúč z vrecka a strčím ho nazad do dverí. Tým mu dám aj druhú možnosť. Môže odísť. Viac ho presviedčať nebudem. Tým by som porušil svoje vlastné pravidlá. Všetko musí byť dobrovoľné. A vzájomné. Bez ohľadu na to, že za to platím.

***

Ještě chvilku ho zkoumavě probodávám pohledem a cítím, jak jedno mý já bojuje s druhým – zůstat? Odejít? Nakonec si ale v duchu pokrčím rameny – jakkoliv to zezačátku vypadalo, že přijít sem byla totální blbost, protože Niko je se svýma požadavkama někde úplně jinde, než jsem já ochotnej tolerovat, tak nakonec podle toho, co mi řekl teď, se zdá, že to nějak půjde. Zvlášť, když přiznal to s tou… hmm, vyšší cenou… Tím pádem asi nebude trvat na nějakých šílenostech, který pro mě budou přes čáru, nebo teda aspoň doufám, že jsem to dobře pochopil.

A tak se na něj nakonec uculím:

„Vážně, kolik já uznám za vhodný? Takže rovnou celých pět set?“ Niko mě dál sleduje a nehne ani brvou, čili si z toho udělám závěr, že by mi to dost možná prošlo, no ale přesto nakonec položím prst na stovku a přitáhnu si ji po stole směrem k sobě. Ještě na něj zvědavě mrknu, jestli k tomu nemá nějakej komentář, ale neřekne nic. I když trošku mu cuknou koutky, jakkoliv se to okamžitě snaží zamaskovat.

Nechám bankovku ležet na kraji stolu a vyčkávavě k bráchovi zvednu oči:

„Takže…? Mám se svlíknout hned…?“

Založí si ruce na hrudníku a tentokrát už ten úsměšek neskrývá.

„Áno, hneď.“

Vzhledem k tomu, že tuhle podmínku jsem jako jedinou znal dopředu, tak bez dalšího zdržování nebo dokonce smlouvání si přes hlavu přetáhnu tričko, z nohou si stáhnu kraťasy rovnou i s boxerkama a na hromádku odhodím i ponožky. Pak pomalu zvednu oči k Nikovi, zatímco ruce se mi úplně automaticky ochranitelsky spojí před mým rozkrokem. Před mým samozřejmě neoholeným rozkrokem – jako upravenej tam dole samozřejmě jsem, ale pokud Niko tu svou poslední poznámku tenkrát před týdnem myslel vážně, tak asi moc spokojenej nebude… Na druhou stranu – může si zkusit mít nějakej komentář! Neřekl, že musím přijít oholenej, jenom že to tak má rád! A jak už vím, tak má rád plno věcí, o kterých jsem mu dal jasně najevo, že v nich mu žádnýho sparingpartnera dělat nebudu.

Brácha sklouzne pohledem z mých očí přímo na ty mý spojený dlaně, jako kdyby doufal, že pod sílou jeho pohledu ty ruce sám od sebe rozpojím a nechám ho tak, aby mě viděl nahýho celýho, ale to má smůlu – ta stovka byla jenom za to, že se svlíknu. O tom, že se mu budu vystavovat, nebyla řeč.

A on si to zřejmě uvědomuje, protože nadhodí:

„Dobre, takže za ďalšiu stovku si na štvrť hodiny kľakneš a dáš si ruky za chrbát.“

Trochu jsem tušil, že z něj vypadne něco podobnýho, a tak ani nemusím dlouho přemýšlet – protinávrh ze mě vypadne okamžitě: „Za padesát eur, jenom na deset minut – a hlavně na něco měkkýho, ne na tyhle příšerný dlaždičky!“

Pobaveně na mě přimhouří oči:

„Za stovku, na štvrť hodiny, na koberec v spálni – a tie ruky ti za chrbtom zviažem.“

Rychle si to celý protočím hlavou ještě jednou, abych zjistil, jak moc se mě snaží odrbat, ale nakonec uznám, že ten jeho návrh asi není z nejhorších, a tak prostě jenom přikývnu. A on přikývne taky a gestem mi naznačí, že se mám odebrat do ložnice. Jasně, aby si zatím mohl prohlídnout můj nahej zadek, když půjde za mnou…

No, zadek ať si klidně prohlídne, říkám si v duchu, horší bude nějak přežít ty jeho mlsný pohledy na můj předek! Přesto ale na sobě nedám svou nervozitu znát, dojdu do ložnice, zastavím se před postelí – a když se ohlídnu na Nika a vidím, jak se schválně ležérně opřel o futra a pobaveně mě pozoruje, jako kdyby přišel na nějaký filmový představení do kina, natočím se k němu čelem úplně celej, svezu se na kolena… a po dalších pár vteřinách vnitřního boje dám ruce za záda. Zároveň úplně samovolně sklopím oči a zahledím se na Nikovy nohy.

***

Dostal som presne to, čo som chcel, a klamal by som, ak by som tvrdil, že si to neužívam. Užívam! Každú sekundu. Len Daniel si to neužíva. Práve naopak. Necíti sa príjemne. Vôbec.

Svoje hračky síce rád lámem, dokonca zbožňujem, keď majú strach, ale… stále musia cítiť aspoň náznak vzrušenia a je na mne, aby som našiel ten vzácny balans medzi hrou a skutočným ponížením.

„Daniel,“ oslovím ho.

„Hm…?“ šepne, ale nepozrie na mňa. Čaká, čo poviem ďalej. Obaja vieme, že jednu moju podmienku nesplnil. Neoholil sa a ja na to musím reagovať.

Za normálnych okolností by zo mňa vypadlo niečo výsmešné. Lenže on nie je normálne okolnosti. On nie je môj sub. On by v tejto chvíli kritiku neustál. Na to je práve príliš zraniteľný.

„Si krásny,“ ubezpečím ho. Nie je to milosrdná lož. Je to čistá pravda.

Prekvapene ku mne zdvihne zrak.

„To jako že…,“ začne, ale potom sa mu v očiach zablyskne poznaním. „Jo jasně, nejsem krásnej já, ale líbí se ti můj krátkej sestřih, co? Aby taky ne, je to asi tak o tisíc procent hezčí, než tam dole být úplně dohola!“

Usmejem sa, trochu zákerne, a prejdem k nemu. Blízko, veľmi blízko.

„To musím poriadne skontrolovať,“ posadím sa do tureckého sedu. Rovno pred neho, rovno pred jeho vtáka.

Začne odo mňa po kolenách cúvať.

„Hej! Dodržuj nějakou normální vzdálenost!“ prská.

„A ty normálne kľač!“ ohriaknem ho.

„No tak… ale…,“ začne, ale nenechám ho dopovedať.

„Chcel by si vidieť, ako by vyzeral úplne vyholený?“ spýtam sa.

„Přeplo ti? Rozhodně mě tu nebudeš holit! Ani já se před tebou nebudu holit! Prostě nic takovýho!“ rozčúli sa. Pôsobí to dosť vtipne, keď je pri tom na kolenách.

„Tak som to nemyslel,“ postavím sa, siahnem na pracku opasku, skúseným pohybom ju odopnem a rovnako si počínam s gombíkom na nohaviciach.

Daniel najprv nechápe, čo robím, ale keď stiahnem zips a začnem si vyzliekať nohavice spolu s boxerkami, tak sa spamätá:

„To jako vážně…?“

Vyzlečený som skôr, ako to dopovie. Ja som samozrejme úplne vyholený. Okrem toho genetika sa v našom prípade skutočne nezaprie, tak si môže pozrieť, ako by vyzeral, ak by miesto strojčeka vzal do rúk žiletku.

Lenže on sa dívať nechce. Na to sa príliš hanbí. Odvráti odo mňa tvár.

„Tohle jsme si nedohodli,“ povie. Hlas sa mu zachveje.

„Och, prepáč,“ ospravedlním sa. Urobím to len naoko a obaja to vieme. „Mám si s tebou dohadovať, čo budem mať oblečené vo vlastnej spálni?“

„Mohl bys, když jsi mě do ní pozval!“ na sekundu na mňa pozrie a zas rýchlo uhne pohľadom.

„Ty toho narobíš okolo jedného vtáka,“ povzdychnem si a natiahnem si boxerky. Nohavice nechám ležať na zemi. „Ale máš pravdu, moju nahotu si musíš zaslúžiť.“

„Nemusím. Protože o to nestojím,“ odfrkne si.

„Ale o toto určite stojíš,“ vytiahnem z komody lano, prejdem za jeho chrbát a kľaknem si, aby som ho mohol pohodlnejšie zviazať. To je vlastne jediná situácia, kedy som ochotný kľačať.

„Škoda, už to začínalo vypadat, že jsi zapomněl,“ uchechtne sa.

Nakloním sa k jeho uchu.

„Nezabúdam.“ Zachveje sa, ako mu môj dych podráždi citlivé miesto, a ja sa z neznámeho dôvodu zachvejem s ním. Do mysle sa mi okamžite vkradne jedna predstava. „Chcem ti obliznúť ucho,“ poviem. „Čo ma to bude stáť?“

„Ne… to…,“ začne a ja z farby jeho hlasu bezpečne poznám, že by mi to rád dovolil. Že mi to dokonca chce dovoliť.

Zadarmo.

Ale na to ani jeden z nás nemôže pristúpiť. Narušilo by to našu spoločnú chvíľu. Našu hru.

„Myslím, že to bude jedna z tvojich najľahšie zarobených stoviek v živote,“ navrhnem cenu.

Prikývne. Urobí to len nepatrne, ale ja ten súhlas pochopím a pomaly mu jazykom obkrúžim ušný lalôčik. Na celom tele mu naskáču zimomriavky a jeho pery opustí takmer nepočuteľný vzdych.

Odtiahnem sa, akoby sa nič nestalo, akoby som nič nepočul, nič nevidel, a obtočím lano okolo jeho pravého zápästia a hneď nato okolo ľavého. Pritiahnem ich k sebe a zviažem dokopy. Ale tam sa nezastavím. Začnem lano viazať vyššie. A vyššie. Až sa dostanem k jeho pažiam.

Prekvapivo neprotestuje. Asi sa ešte nespamätal z predchádzajúceho zážitku.

***

Zatímco přemýšlím, jestli se mám s Nikem podělit o poznámku, že s tou nejsnadněji vydělanou stovkou měl asi fakt pravdu, což by ho teoreticky mohlo přimět k tomu, že by něco podobnýho navrhl znovu – a já bych si nejenom vydělal stejně snadno další prachy, ale ještě bych si to vydělávání i užil – zavnímám, že tentokrát se brácha při svazování mých rukou nezastavil u zápěstí jako posledně. Užuž otvírám pusu, abych ho upozornil, že zase dělá něco, co jsme si nedohodli, jenže pak mi dojde, že tuhle slovní přestřelku bych nevyhrál: my jsme se totiž nedohodli na ničem konkrétním. Jako nepoučitelnej osel jsem mu odkýval, že mi může svázat ruce za zádama – a vůbec mě nenapadlo vyjednat si přesnější podmínky! Sakra, musím si na to dávat větší pozor!

A tak si jenom sám pro sebe povzdychnu a smířeně se ho zeptám:

„Jak dlouhej ten provaz je…?“

„Dosť dlhý, neboj sa,“ odpoví hlasem zabarveným pobavením, zatímco mi dalším pohybem přitáhne k sobě i lokty, což mě donutí narovnat se v zádech.

„Se nebojím,“ mám potřebu ho upozornit – ale až poté, co to vypustím z pusy, mi dojde, že to bylo zbytečný: až Nika totiž zase napadne zahledět se do mýho rozkroku, zjistí během první vteřiny, že to, co se mi prohání tělem, rozhodně není strach! Užuž začínám být naštvanej sám na sebe, že jsem se tak snadno a levně rozhodl přistoupit na tu nahotu, jenže si hned vzápětí uvědomím, že ono by to šlo vidět i přes boxerky… „Hele, a nezapomněl jsi tak náhodou nastavit stopky?“ přeptám se pochybovačně, ačkoliv tu odpověď samozřejmě znám, Niko přece nezabúda – ale chci jeho myšlenky aspoň na chvilku přesměrovat někam jinam.

„A keby som zabudol? Čo by si s tým asi tak teraz urobil?“ zasměje se, ale než mu stihnu odseknout něco fakt hodně nakvašenýho, zase se nakloní těsně k mýmu uchu a zašeptá: „Neboj, nezabudol som.“

To, jak se jeho tichej hlas dotkne mýho ucha, mě znovu tak překvapivě rozechvěje… Kruci, co to se mnou je? Vzrušeně vydechnu a sklopím pohled, abych se na vlastní oči přesvědčil, že mý péro je z toho všeho ve vzrušeným módu taky.

A aby toho nebylo málo, tak se jakýmsi vzrušeným závojem zahaluje i můj mozek, protože když se mě Niko zeptá: „Netŕpnu ti ruky?“ tak zavrtím hlavou a ještě mu potvrdím i nahlas: „Ne…“ Načež až potom mi dojde, že kdybych býval řekl, že jo, tak by mě určitě zase hezky rychle rozvázal – a ten můj nadrženec by se třeba mezitím stihl trochu uklidnit! Takže by si brácha ničeho nevšiml! No výborný, když už teď mi to moc nemyslí, tak ještě deset dvacet minut – a Niko si mě bude vodit jako loutku, protože vůbec nebudu schopnej mu v čemkoliv odporovat!

„To je dobre,“ řekne – a já se musím v duchu uchechtnout, protože to skoro vyznělo, jako kdyby mi četl myšlenky a reagoval na ně…

„Jak pro koho,“ zadrmolím aspoň, protože nedokážu zůstat zticha.

***

Postavím sa a poriadne si ho obzriem. Zviazaný je nádherný. Len škoda, že mu ruky trochu zakrývajú zadok a ja sa nemôžem dostatočne pokochať touto lákavou časťou jeho tela.

„Asi sa nechceš prehnúť?“ spýtam sa. „Napríklad o stôl.“

„Řeklo se, že budu klečet,“ šepne potichu. Našťastie sa zdá, že netuší, aké myšlienky mi víria v hlave, inak by reagoval agresívnejšie. Aspoň si to myslím.

Obídem ho a z omylu ma vyvedie pohľad na jeho rozkrok. Vtáka má v luxusnom pozore. Tak preto je tak v rozpakoch.

„Daniel,“ oslovím ho. Zdvihne ku mne zrak. Oči sa mu lesknú. Vzrušením a zároveň zmätením.

Dokonalosť!

Rýchlo skontrolujem čas na mobile.

„Máme posledné dve minúty,“ oznámim mu.

Nadýchne sa, aby niečo povedal, ale to mu tentokrát nemôžem dovoliť. Nakloním sa k jeho uchu:

„Ale mám pre teba návrh. Čo keby sme pozmenili pravidlá?“

„Jak…?“ spýta sa. Pozitívne je už to, že hneď neprotestuje.

„Keď budeš odtiaľto odchádzať, vezmeš si všetky peniaze, čo sú na stole, a od tohto momentu ich prestaneme riešiť.“

„No… ale proč?“ nechápe.

Pretože nie si eskort. Nepredávaš sex ani intímnosti. Dohadovanie sa o peniazoch by ťa len brzdilo a neodsúhlasil by si mi to, čo mi odsúhlasíš, keď nebudeš mať pocit, že ti za to platím.

Niekoľko dôvodov mi prebehlo mysľou, no nahlas vyslovím len jeden jediný:

„Ver mi, bude to tak lepšie.“

„A co všechno teda ještě budeš chtít, než si ty peníze budu moct odnýst?“ pomrví sa. Pôsobí nervózne.

„Budem sa ťa dotýkať a ďalej uvidíme.“

Nesúhlasne pokrúti hlavou.

„No, ale… když si nedohodneme dopředu žádný podmínky a pravidla, tak to bys potom… mohl… dělat úplně cokoliv.“

„Pravidlo mať budeme, ale len jedno. Keď povieš stop, tak prestanem.“

Zhryzie si peru. Nevie sa rozhodnúť. Zvažuje, či mi môže veriť, a tak sa mu to rozhodnem ukázať. Kľaknem si k jeho boku, položím mu dlaň na stehno a pomaly s ňou putujem vyššie. Rozšíria sa mu zreničky. Nečakal, že na to pôjdem tak rýchlo.

„Ne, počkej!“ vyhŕkne. Neprestávam a za okamih sa dotknem jeho vtáka. Len letmo, no aj tak to má na neho okamžitý účinok. Pokúsi sa odtiahnuť. Musím ho pridržať, aby pri tom pohybe nestratil balans.

„To dohodnuté slovo je stop,“ zopakujem mu pravidlá.

„Tak stop!“ povie rýchlo a ja svoju ruku hneď stiahnem.

„Chápeš?“ spýtam sa. „Neurobím nič, s čím nebudeš v danej chvíli súhlasiť.“

Opatrne prikývne.

Využijem jeho povoľnosť a tentokrát priblížim ruku k jeho hrudi. Na tej nemá ani jeden jediný chĺpok. Obkrúžim mu končekmi prstov bradavku. Najprv jednu a potom druhú. Odmenou mi je jeho prerývaný nádych. Hladivým pohybom pokračujem nižšie. Až k jeho podbrušku. Tam sa zastavím a znova vrátim nazad k tým dvom ružovým zázrakom. Postupne ich zovriem medzi prstami. Len jemne. Nechcem ho vystrašiť.

Skĺznem pohľadom k jeho rozkroku. V penise mu s každým mojim dotykom cukne.

***

Na chvilku zavřu oči a dovolím si ty Nikovy jemný dotyky prožít naplno. Bloudí prstama po mým hrudníku a břichu, občas sklouzne dlaněma až k mým bokům, ale nakonec se vždycky zase vrátí k mým bradavkám, což mě pokaždý donutí zalapat po dechu. Když pak najednou ucítím, jak se ke mně brácha zase naklonil a znovu mi olízl ušní lalůček, do výdechu mi pronikne i tichý vzdychnutí, zároveň úplně samovolně nakloním hlavu a tím tak dám Nikovi dost jasně najevo, jak se mi tahle jeho péče líbí… A že může klidně pokračovat…

A tak Niko pokračuje – i když možná trochu jinak, než jsem předpokládal: znovu mi dlaní sjede z hrudníku níž, k mýmu podbřišku… a nezastaví se ani tam, ale zlehka mě pohladí přes mý cukající se péro.

To už vzdychnu naprosto nepřeslechnutelně a celej se zachvěju, zároveň prudce otevřu oči… a nabodnu se na bráchův zkoumavej pohled. Dojde mi, že čeká na mou stopku… A já užuž otvírám pusu… Ale nakonec si jenom olíznu rty… a neřeknu nic.

Pousměje se, protože se dovtípí, že jsem mu právě dovolil překročit hranici, o které jsem se ještě dvě minuty zpátky tvářil, že je nepřekročitelná – ale nijak toho nezneužije nebo nevyužije, prostě mý péro jenom jemně zmáčkne v dlani, počká si na můj zvukovej doprovod… a znovu ruku přesune na můj hrudník.

A pak to celý hladivý kolečko po mým těle zopakuje – a mýmu péru se pověnuje o pár vteřin dýl. Při třetím kolečku mi vklouzne dlaní i k varlatům a prohněte je v dlani taky…

Maximálně vzrušenej a zároveň uklidněnej tím, jak je mi to příjemný a že se vážně zjevně nemusím od bráchy bát žádný poťouchlý zrady, zavřu oči… a nechám ho, ať si pokračuje po svým.

***

Za zvuky, ktoré sa derú z Danielových úst, by sa nehanbili ani v extra kvalitnom porne. Pre mňa je to znamením, že sa už úplne uvoľnil a môžem vo svojich dotykoch pritvrdiť. Hneď to aj urobím. Pravačkou ho pevne objímem okolo pása a pritisnem pevnejšie na svoje telo. Posadím sa na päty a jeho stiahnem čiastočne na seba. Krásne do môjho náručia zapadne.

Jeden pohľad venujem jeho spútaným rukám, pocit absolútneho vzrušenia mi prebehne každou bunkou a nakoniec zakotví v slabinách. Kurva, som už hodnú chvíľu úplne tvrdý. Najradšej by som ho ošukal. Verím, že by sme si to obaja užili. Možno by som dokázal byť aj jemný. Ale len výnimočne. A len kvôli nemu.

Potlačím vlastné potreby a dlaň ľavej ruky obmotám okolo jeho najcitlivejšieho miesta. Najprv ho len jemne pohoním. Tak ako doteraz. No za okamih svoj stisk spevním. Odmenou mi je zakňučanie. Nie je však bolestivé. Naznačuje, že už je na hrane a veľa mu nechýba. Uškrniem sa a palcom mu pomaznám uždičku. Znovu zakňučí. Tenktokrát je v tom zvuku prosba.

Musím mu vyhovieť. Moja dlaň sa rozkmitá ešte rýchlejšie. Na stisku však nepridám. Nechcem, aby citíl bolesť. Teraz nie. Má si to len užiť. A on si to užíva. Zhrýza si peru a pevne k sebe tisne viečka.

Doprajem mu ešte pár sekúnd a nakloním sa k nemu.

„Urob sa pre mňa!“ prikážem a olíznem mu ucho. Už som pochopil, že je na to obzvlášť citlivý.

Stačia dve ďalšie zapumpovania a splní môj rozkaz. Celé telo sa mu napne a zomelie ho orgazmus. Je pri ňom úplne dokonale sexy. Stratený niekde vo vlastných pocitoch.

Hodnú chvíľu sa ten zážitok snaží predýchať. Ja si zatiaľ zotriem kvapku jeho vyvrcholenia z tváre. Zvyšok má na hrudi.

Nechám ho, aby sa vydýchal, a pomôžem mu nazad na kolená. Ešte chvíľu ho pridržiavam, no keď mám istotu, že už zvládne kľačať sám, pustím ho a natiahnem sa k jeho zviazaným rukám. Pomaly z nich začnem odmotávať lano. Kúsok za kúskom. Až je úplne voľný. Premasírujem mu zápästia a dovolím, aby si ruky pritiahol k telu.

Za celý ten čas ani na sekundu neotvorí oči.

„Daniel, pozri na mňa,“ požiadam. Poslúchne. Oči má lesklé a nádherné. Odráža sa v nich absolútne uspokojenie. „Pomôžem ti vstať a vezmem ťa do sprchy. Potrebuješ ju.“

***

Má pravdu. Potřebuju sprchu. A z těch důvodů, proč ji potřebuju, mi hned naskáčou na tváři červený fleky – je mi najednou dost trapně z toho všeho, co se právě stalo… Z toho, že mě můj brácha přivedl k orgasmu. K dost žhavýmu orgasmu mimochodem! Jo, vím, že Niko není můj brácha v pravým slova smyslu, moc se neznáme, nevyrůstali jsme spolu a viděli jsme se za celej život jenom párkrát, no ale i tak!

„Ehm… tam zvládnu dojít i sám,“ zahučím, přesto ho nechám, ať mě podepře a pomůže mi postavit se na lehce zdřevěnělý nohy.

„Nepočul som tam nikde žiadnu stopku,“ okomentuje to Niko.

„Hmmm…,“ okomentuju jeho koment. Neslyšel tam stopku z jednoduchýho důvodu – protože tahle situace stopku nevyžaduje. Nepotřebuju sice jeho doprovod, zas tak zdřevěnělej nejsem, abych těch pár kroků nedošel, ale zároveň mi v tuhle chvíli Nikova blízkost vlastně vůbec nevadí, takže co se s ním budu dohadovat… Nahlas ale nic z toho nedodám – a bráchovi i to moje v podstatě neverbální vyjádření stačí k tomu, aby si to vyhodnotil správně a do té koupelny mě dovedl.

Jelikož ode mě žádná reakce nepřijde ani teď, zlehka mě pošoupne do vcelku rozměrnýho sprchovýho koutu, rychle ze sebe shodí svý boxerky – a vleze si tam za mnou. Otočím se k němu čelem a pozoruju, jak bere do ruky sprchu, pouští příjemně teplou vodu – a pak tím proudem vody namíří na můj hrudník, zatímco druhou rukou mi přes něj začne hladivě přejíždět. A nezůstane samozřejmě jenom u toho, pořádný očisty se dostane i mýmu rozkroku… V tu chvíli si naplno přiznám, že tu se mnou není ze strachu, aby se mi tu samotnýmu náhodou nepodlomily kolena, ale prostě a jednoduše proto, že se mě rád dotýká… a nechtěl si nechat ujít další příležitost, kdy to může dělat. Spolu se svou dlaní klouže po mým těle i pohledem, občas zvedne oči a zahledí se do těch mých, ale neříká nic, a tak mlčím taky.

Po neodhadnutelně dlouhé době mě chytí za zápěstí a já tak nějak očekávám, že mě nasměruje, ať se k němu otočím zády, aby mě jakože mohl pořádně umýt i tam, ale on mě překvapí, protože si mou dlaň připlácne na svůj hrudník. Čímž mi dá jednoznačně najevo, co po mně chce.

Nemám s tím absolutně žádnej problém – jasně, že bych mu to nikdy nepřiznal nahlas, ale má dost sexy tělo, takže té možnosti ho aspoň zlehka prozkoumat dlaněma rozhodně neodolám! Převezmu od něj tu sprchu, abych mohl proudem vody jakože omývat jeho, i když oba víme, že o nějaký umývání dávno nejde a že je to teď už jenom taková zástěrka pro vzájemný ošahávání. Nebo teda minimálně pro moje ošahávání jeho těla; on žádnou zástěrku nepotřebuje, on mi za to, že se mě může dotýkat, v podstatě platí… Rychle nad tím ale zavrtím hlavou, na to teď myslet nechci, a místo toho si začnu naplno vychutnávat, jak jeho tělo na moje dotyky reaguje. Jak Niko občas na kratičkej okamžik vzrušeně přivře oči, jak mu ztvrdly bradavky… No, a o jeho péru ani nemluvím!

Nakonec sjedu dlaní i tam. Zvědavě po bráchovi mrknu, jestli proti tomu nic nemá, nevím, třeba když kluky rád svazuje, tak nemá rád, když se ho dotýkají, no ale tváří se pořád stejně – přístupně a vzrušeně, a tak zase oči sklopím, abych se s tím jeho v dlani se mi cukajícím pérem pomazlil i očima. Chvilku se ho dotýkám zlehka a tak jakože spíš zkoumavě, než si troufnu stisk zesílit. Ostatně neříkal, že rád šuká tvrdě? Tak má určitě rád i tvrdší zacházení jako takový, nebo ne…? Znovu k němu zvednu oči, ale z těch jeho, zamlžených vzrušením, nic moc nevyčtu.

Začnu tedy dlaní kmitat ještě o něco rychleji… a doufám, že je to takhle pro bráchu ono, protože… no… no prostě protože zatím jsem přivedl k orgasmu akorát holky. No dobře, tak jednu holku. A to ještě kdo ví, jestli, protože kluci říkali, že holky to hodně často předstírají a že to nejde nijak poznat. Ale touhle informací jsem se odmítl zabývat a dál hodlám žít s tím, že se jí to se mnou líbilo. U Nika je to ale jiný – vidím, cítím a díky jeho zrychlenýmu dýchání i slyším, jak na moje dotyky reaguje, tohle by předstírat nezvládl… Dodá mi to potřebnej kus sebevědomí a začnu se jeho péru věnovat ještě intenzivněji. Ono to není zase tak těžký, prostě vím, co se líbí mně, a tak to můžu využít i u něj… Proud vody namířím schválně tak, aby mu zespodu omýval a lechtavě dráždil koule.

Z ničeho nic ale Niko natáhne paže, pevně mě chytne za obě zápěstí – a oddálí tak mý ruce od svýho těla. Zmateně se na něj zahledím.

***

Daniel pôsobí nevinne. Pôsobil tak, i keď mi jeho dlane spracovávali vtáka. To ma priam núti chcieť viac. Túžim si z tej jeho nevinnosti ukradnúť ešte jeden veľký kus. Chcem ho otočiť a donútiť, aby sa zaprel o kachličky. Vytrčil by na mňa pri tom ten svoj sexy zadok a ja by som mu od seba roztiahol polky. Po extra krátkej príprave by som sa vnoril do jeho tela, vykríkol by bolesťou, no nakoniec by plakal slasťou.

Už len z tej predstavy mi znovu zacuká v rozkroku.

Kurva. Šialene chcem niečo viac, a tak ma napadne jedna vec, na ktorú by mohol pristúpiť. Hlavne teraz, keď mu vzrušenie zastiera úsudok.

„Pochopil som správne, že si nekľakneš a nevyfajčíš mi?“ spýtam sa.

Daniel si po mojej otázke zhryzie peru a pozrie do zeme. Nakoniec odvráti tvár aj trochu do boku, aby nemal výhľad priamo na môj týčiaci sa penis.

„To nebolo nie,“ usmejem sa.

„Když já…,“ začne, ale zasekne sa. Pokračuje až po pár sekundách. „Dodělám tě rukou,“ navrhne a rovno ju ku mne skúsi natiahnuť, akoby zabudol, že mu stále držím obe zápästia.

„Alebo si kľakneš a vyfajčíš mi,“ poviem. Pokrúti hlavou, ale ja už na ňom vidím, že má jeho vzdor nejakú skrytú príčinu. „Pozri na mňa,“ požiadam na svoje pomery prekvapivo jemne, no on napriek tomu poslúchne. Spojí so mnou pohľad. Oči má trochu privreté. Majú rovnakú farbu ako tie moje. Čítam mu z nich, že by to pokojne urobil, ale niečoho sa bojí. „Prečo nechceš?“ spýtam sa.

Zaváha, no nakoniec sa odhodlá a prezradí mi, čo ho brzdí.

„Protože… ještě jsem nikdy… Asi mi to nepůjde…“

Široko sa usmejem. Takýto dôvod som nečakal, ale dá sa s ním pracovať. A to dokonca po mojom.

„Budeš dokonalý,“ ubezpečím ho. Nemajú to byť len plané slová útechy. Stačí mi len predstava, že sa ma dotkne jeho jazyk, a mám čo robiť, aby som hneď nestriekal. Vezmem Danielovi z ruky sprchovú hlavicu, vrátim ju na držiak a vypnem vodu. Pri tej príležitosti ho aj pustím. Ale prestanem sa ho dotýkať len na chvíľu. „Kľakni si!“ prikážem, položím dlane na jeho ramená a jemným tlakom ho donútim, aby môj príkaz splnil.

Nijako sa nebráni. Až ma to prekvapí. Čakal som aspoň slabý náznak odporu.

Kľakne si a ja ho nechám, aby si aspoň v rámci možností našiel pohodlnú polohu. Končekmi prstov mu prehrabnem vlasy a pritiahnem ho za ne k svojmu rozkroku.

„Určite si už mal lízatko. Tak tým začni!“ poviem, aby nedostal možnosť zaváhať.

Zhryzie si peru a už len to gesto ma donúti zavzdychať. Ošije sa, no nakoniec vyplazí jazyk a oblizne mi žaluď. Urobí to rýchlo a hneď nato sa odtiahne, koľko mu moja ruka v jeho vlasoch dovolí.

„Pokračuj,“ povzbudím ho a pritlačím späť. Stále mu však nechám trochu voľnosti. Keby bol niekto iný, tak už by mal môjho vtáka v hrdle. Úplne celého. Bolo by mi fuk, či to zvláda, alebo nemôže ani len dýchať.

Lenže Daniela nechcem vystrašiť. Tá jeho nevinnosť je pre mňa nečakane príťažlivá. Dokonca dovolím, aby si časť z nej ponechal. Stiahnem ruku z jeho vlasov a zapriem sa ňou o kachličky.

„Je to na tebe.“

Ktovie, či na neho zapôsobia moje slová alebo moje gesto, ale zrazu sa jeho výraz zmení. Je plný odhodlania. Znovu mi oblizne žaluď a potom ho vtiahne medzi svoje pery. Chvíľu si len zvyká, ochutnáva, no ja sa už len z tepla jeho úst idem zblázniť. Keď pohne hlavou, mám čo robiť, aby sa mi nepodlomili kolená. Je to tá najopatrnejšia a zároveň najdokonalejšia fajka, akú som kedy zažil. Dokonca ju ani nemám chuť riadiť. Len zavriem oči, zakloním hlavu a vychutnávam si každú sekundu.

***

Postupně se utvrzuju v tom, že jsem se celou dobu bál zbytečně. Všeho. Toho, že mi to nebude chutnat, že se to mně nebude líbit. Toho, že to nebudu umět. A toho, že se to nebude líbit Nikovi. Nebo teda jasně, nemůžu si být jistej, že mi to bůhvíjak jde, ale z toho, jak si to brácha užívá, se dokážu dovtípit, že asi úplně nejpříšernější zážitek jeho života to nebude…

Řídím se tou jeho poznámkou, ať si představuju, že mám lízátko – a přesně tak se jeho péru věnuju: jako kdyby to bylo něco sladkýho, co chci ocucávat a žužlat ze všech stran. Levačku mám obtočenou kolem Nikova stehna, zatímco pravou rukou si přidržuju jeho ptáka za kořen… a občas sklouznu dlaní ještě kousek jinam a zlehka mu promnu koule…

Niko mě ještě chvíli nechá, ať si to všechno testuju a ochutnávám po svým, ale nakonec mi zase pevně sevře rukou vlasy. Pomyslím si, že je to proto, že si chce určovat svoje vlastní tempo, ale on místo toho mou hlavu o kousek oddálí od svýho rozkroku a upozorní mě:

„Budem.“

Nejsem si úplně jistej, co přesně to pro mě znamená – že jako vůbec nechce, abych ho dodělal? Nebo nechce, abych ho dodělal pusou? Nebo to nechává na mně…? No nakonec se v rychlosti rozhodnu pro tu variantu číslo tři, a zatímco se po jeho cukajícím se péru pasu takhle hezky zblízka pohledem, k vyvrcholení ho dovedu rukou. Niko si to pořádně odvzdychá, zatímco se mi během toho prohrabuje vlasama… a já se spokojeným výrazem ve tváři pozoruju, jak z něj stříká důkaz toho, že nejsem v té své péči o jeho klín úplně marnej, a vdechuju vůni právě uspokojenýho chlapa. Hmmm!

Na vteřinku se zamyslím, jestli se nemám i navzdory tomu, jak si mě brácha přidržuje, naklonit a aspoň špičkou jazyka ochutnat, ale to už mě Niko chytá za paže a zvedá mě na nohy.

„No vidíš, bál si sa úplne zbytočne,“ usměje se na mě – a já mu ten úsměv jenom oplatím. Ostatně Niko na žádnou mou další reakci ani nečeká, popadne sprchu, pustí vodu a rovnou začne sebe, kachličky a pak i mě omývat, i když teda konkrétně já to určitě nepotřebuju. Pak se natáhne k háčkům vedle sprchovýho koutu, popadne oba ručníky, co tam visí, a jeden mi podá. „Osušiť sa zvládneš sám?“ mrkne na mě.

„Zvládnu,“ ujistím ho. On jenom kývne, sám sebe utře do svýho ručníku docela ledabyle, narychlo – a pak už ze sprchovýho koutu vyleze, přičemž hodí přes rameno: „Donesiem ti sem tvoje oblečenie.“

Vyvodím si z toho, že tím je dnešní lekce u konce, a bezděky si tak trochu úlevně vydechnu. No vida, tak to nebylo tak hrozný, nedělo se nic, co bych nezvládl! Můj už tak spokojenej úsměv se ještě o něco rozšíří, otřu se do sucha, a když mi brácha položí kupku s mýma hadrama na poličku vedle umyvadla, poděkuju mu. Přičemž tak trochu doufám, že si dovodí, že mu neděkuju jenom za to oblečení, ale tak nějak i za celej tenhle dnešní zážitek… Protože říct mu tohle do očí – že se mi to dneska vlastně dost líbilo – to stoprocentně nedám!

Ono celkově – spolu s tím, jak ze mě opadá to vzrušení z toho všeho, co se stalo, tak místo něj se do mě zakusuje ten známej pocit trapnosti. Divnej pocit z toho, že nejenom že mám divnýho bráchu, ale sám jsem divnej taky, když jsem za ním dneska přišel… a když jsem souhlasil se vším, s čím jsem souhlasil…

Sám pro sebe si povzdychnu, pověsím ručník zpátky na věšák, rychle se obleču a odhodlaně vyrazím do kuchyně. Niko tam postává opřenej zadkem o linku a upíjí ze sklenice s džusem, přičemž jedna prázdná sklenička i s krabicí džusu stojí na stole připravená pro mě.

„Napi sa, musíš byť smädný,“ pobídne mě. „A nie si hladný?“

„Ne, já… já už půjdu,“ odmítnu, přičemž mi oči sklouznou ke kraji stolu na vějířek ze stoeurovek. Všechny čekají na to, až je shrábnu a zastrčím si je do peněženky… a mně se do toho najednou nějak nechce. „Ehm, ty peníze… já, no… Vlastně je nepotřebuju, a tak…“

„Ale nepovedz,“ vysvobodí mě brácha z toho mýho koktání, „určite nájdeš spôsob, ako ich využiť.“

„No to jo, jenže… když to je blbý,“ hlesnu, zatímco pohledem propaluju podlahu. Je mi prostě najednou blbý si ty peníze vzít! Jako kdybych byl nějakej… nějakej eskort… A navíc, neměl bych spíš zaplatit já bráchovi?! Za ten parádní orgasmus a taky za to, jak mě nechal, abych…

„Daniel,“ přeruší Niko ty moje zmatený úvahy, „tie peniaze si vezmi. Je to rozkaz. Tak sme sa dohodli a dohody sú od toho, aby sa dodržovali, tak sa nemusíš cítiť hlúpo. Ak budeš chcieť, môžeme sa nabudúce dohodnúť inak.“

Zvednu k němu hlavu. Slyšel jsem dobře? Nabudúce…?

A to už cítím, jak se mi po tváři zase rozlízá na chvilku ztracenej úsměv.

„No tak jo,“ kývnu na souhlas, natáhnu se pro ty peníze, zastrčím si je do kapsy – a se zadrmoleným „Tak se zatím měj!“ se z Nikova bytu vyprovodím.