Namlouvání

Tři noční po sobě, to už dá člověku zabrat, i když je mladší. Natož, když má už důchod za rohem.

Přišel jsem domů, předal nákup, něco zabručel místo pozdravu a rovnou do vany. Přesně tohle jsem potřeboval. Horkou vodu, mydlinky a pěnový polštářek, aby se mi jednak dobře leželo, jednak abych neklouzal, kdybych usnul. Kdysi jsme tyhle polštářky dostali pro pacienty, ovšem u nás se lidé moc ve vaně nekoupou, a když už, tak v pojízdné, kam se tahle věcička moc nehodí. Proto jsem jeden vysomroval z vrchní sestry, když stejně ležely ladem.

Jak jsem se v horké vodě uvolňoval, zamrzelo mě, že jsem mladému jen tak odvrkl, i když on to stejně neslyšel, protože neslyší… Nemůže za to, že jsem utahaný a že byla náročná služba.

Otevřely se dveře a nakoukla vždy usměvavá tvář. Zavřel za sebou, aby neuteklo teplo, přitáhl si stoličku a sedl si k vaně.

"Už je ti líp?" zeptal se a hrábl do vody. "Máš to málo teplý."

"Za chvilku už vylezu," artikuluju tak, aby mi rozuměl. Trochu znakovat umím, ale tolik zas ne.

Sáhne hlouběji.

"No to bys měl, už jsi krabatý jak šarpej."

Nechám ho, aby mě hladil, a je mi pořád líp. Voda ale už opravdu chladne, a tak vstanu. Kriticky se na mne koukne.

"Dřív to bylo lepší."

"To se ti zdá," odpálkuju ho, i když má pravdu. Zazubí se a jde mi podat ručník.

"Co budeš snídat?" zeptá se, když se konečně dohrabu do kuchyně.

Poklepu mu na rameno, aby se na mě podíval.

"Jsi hodný. Nemám hlad. Jdu si lehnout."

Přikývne, že rozuměl, a řekne:

"Ale něco bys jíst měl."

Zavrtím hlavou, opravdu nemám hlad, pevně ho obejmu a chvilku ho tak podržím. Ví, že je to omluva za to brouknutí po příchodu, dokáže vycítit, jakou mám náladu, ani nic nemusí slyšet. Vezme mě okolo krku a dá mi pusu. Vše odpuštěno. Pak jdu a zahrabu se do peří.

Netrvá dlouho, hupne za mnou a vyloví sáček první pomoci. Gumové bonbóny. Vím, že bych neměl, ale prostě si nemůžu pomoct, tyhle opravdu miluju.

Bere jednu žížalku po druhé, dá si ji do pusy, nakloní se ke mně a krmí mě, jako se krmí dva ptáci. Za chvilku už má sladkou pusu, vím, že to byl účel, ale taky vím, že bych dokonale vybouchl, kdybych se k něčemu měl. Tak ho aspoň vezmu okolo ramen a přitáhnu k sobě. A totálně vytuhnu.

Vzbudil jsem se až skoro ve dvě hodiny, když se o své začal hlásit jak žaludek, tak i ta spodnější část.

Vstal jsem kupodivu na první pokus, a když jsem po chvilce přišel do kuchyně, už na stole stály talíře.

"Jsi hodný, že jsi na mě čekal, ale to nemusíš," řeknu a obejmu svoji hospodyňku. Vypadá to trochu legračně, když má na sobě jenom zástěru, aby si uchránil to nejcennější, ale jinak nic.

"I s polívkou ses vařil, hm, to zaslouží odměnu."

Zašklebí se, protože je mu jasné, že vím, že polívka je z pytlíku, ale případné odměně se nebrání. I když ví, že bude vyplacena v naturáliích.

Anebo…

"Dřív, když jsi něco chtěl, vykládal jsi mi pohádky, vzpomínáš?" začne hezky obloukem, ale mi je jasné, co chce. Pohádky poněkud erotického rázu jsem mu vykládal, když jsem ho "trénoval" a potřeboval jsem, aby pěkně ležel a nešil sebou.

"Nejsi už na pohádky velký?"

"A na hraní ti velký nepřipadám?"

"Ne, naopak. Teď vypadáš mnohem líp než tehdy."

"Fakt? Jako že mám větší péro?"

"Větší, hezčí, dýl ti stojí. Ale hlavně ty vypadáš teď o moc líp."

Ví, že si z něho utahuju, ale stejně tak ví, že je to trochu pravda. Mazlivě se o mě otře, směje se a předmět doličný mi dá do ruky.

"Ale víš, že se vystavuješ nebezpečí zneužití tvé důvěry?" zeptám se, pustím jeho ptáčka na svobodu a vezmu do ruky jeho koule.

"Co bude s tou pohádkou?" domáhá se. Někdy je fakt jak malý. Mláďátko moje.

"Nejsi už trochu velký na pohádky?" zeptám se znovu.

"Ptám se já, jestli ty nejsi za zenitem?" rýpne si a vyplazí špičku jazyka.

"To se nemusíš ptát. Jsem," přiznám bez obalu.

"Stejně tě mám moc rád," řekne a přitulí se ke mně stejně bezelstně, jako když sem přišel a už zůstal. Ze začátku snad jen proto, že poprvé měl něco jako domov. Proti té hnusné ubytovně, kde bydlel, to musel být v jeho očích Hilton. Zpočátku se vždycky několikrát potřeboval ujistit, že když jdu na noční, on tu může zůstat, v teple, s lednicí plnou jídla a jen spát a jediné co, tak nesmí zaspat do práce. Po dlouhé době na něj byl někdo opravdu hodný. A jen jediná dvě pravidla. Spát bude jenom se mnou, a pokud bude něco chtít, tak já mu to koupím, ale nesmí mi brát peníze. To první mu nečinilo potíž, ono taky, řekněme si to upřímně, chlapi, kteří si vodí kluky vyloženě z ulice, občas dokáží anonymitu zneužít až do krajnosti. Jak moc mu šlo druhé pravidlo, to netuším, ale myslím, že mimo pár drobných mi nikdy nic nevzal. Ze začátku se občas zeptal, jestli si smí vzít na zmrzlinu, já řekl, ať si vezme drobné. No a pak už si je bral automaticky. Ale třeba stovku mi nikdy nepotáhl.

***

Pohádky… No nebyli to zrovna Broučci nebo Červená Karkulka, ale pohádky to svého druhu byly. Třeba O Modré Karkulce, ta byla jeho oblíbená. Nic pro puritány… Tehdy ještě slyšel, i když občas jen to, co chtěl. Na jedné straně se nebránil tomu, že nedílnou součástí našeho mazlení a předehry byly hračky, na druhou stranu, ne všechno se mu hned líbilo. Ale já jsem chtěl, aby to nebral, že mu vnucuju něco, co on tak úplně nemusí, a tak jsem se mu to snažil pokud možno udělat aspoň trochu "přitažlivější".

Všiml jsem si, že rád čte pohádky. Mám tu knížky nejen z mého dětství, ale i ty, co sem natahali synovci, když byli malí. Dokázal si je číst půl dne a vůbec knížky spíš pro děti. Nejdřív jsem myslel, že v děcáku prostě jiné neměli, ale on mi vysvětlil, že knihovnu měli "na p--u" a do městské nesměli, protože to bylo daleko. A tak si to vynahrazuje teď. Jako všechno, včetně mazlení, lásky a trošku i výchovy. Někdy prostě přišel, sedl si ke mně a chtěl jen tak u mě sedět. Hladil jsem ho, povídali jsme si a občas mi přišel jako nedomazlené štěně. Často jsem opravdu už nevěděl co s ním, když byl smutný a jen si někam zalezl, seděl, tesknil nad fotkami svojí mámy, která byla bůh ví kde, a neříkal nic. Chce, abych mu dal pokoj? Nebo by raději, abych něco vymyslel, a on mohl obrátit myšlenky jiným směrem? Chtěl by jít ven, nebo spíš si lehnout a svoje trápení zaspat? Až časem jsem poznal, že prostě jen potřebuje obejmout a držet. Někdy jsem si ho vzal na klín a do náručí jako mimino a on si to vyloženě užíval, občas jsem skoro čekal, že si začne cucat palec. Ze začátku jsem si dával zatraceně pozor, aby bylo naprosto jasné, že tohle není nic sexuálního, jen objetí, jen snaha ho utěšit a podržet. Myslím, že to sám poznal.

Nikdy nezapomenu na den, kdy se poprvé rozesmál opravdu nahlas. Přišel ke mně s pár hadříky, z nichž polovinu jsem vyhodil rovnou, a u druhé jsem o tom zcela vážně uvažoval. No nic, Vietnamci to řeší. Ukázal jsem mu nějaké oblečení, co se mi líbilo, a on:

"To jako pro mě?"

"Jistě, v tomhle chodit nemůžeš, vždyť to vypadá, že jsi to vytáhl z kontejneru pro chudý."

Kouknul na to, co jsem vybral, řekl, že i jeho babička měla lepší vkus, prý je to "důchodce stajl" a začal se smát. Určitě jsem mu v té chvíli přišel moderní jako myš na setrvačník, ale já byl rád, že se směje. Nakoupili jsme teda dle jeho vkusu, včetně plyšáčka, a šli jsme domů.

Ale pomalu si i naše soužití sedalo, a když konečně uvěřil tomu, že teď tu už navždycky bude doma, že z mé strany to není jen tak chvilkový zájem, ale že ho mám opravdu rád, že všechny ty kopance, co mu osud připravil, už skončily, tehdy to konečně začalo být doopravdy fajn. Viditelně si užíval mazlení, rád se nechal koupat, každé pohlazení, každý dotek, všechno bral ne jako, že jinak to nejde, ale že to patří k soužití dvou lidí. Oba jsme se těšili na večer, kdy jsem ho prostě zvedl a odnesl do postele. Byl jsem zvyklý nosit pacienty, tak mi to nedělalo problém.

***

Pomalu jsem ho vedl k tomu, že jsou i jiné hračky než vibrátory, že stačí, když se nebude bát, stačí mi věřit. Ze začátku se na to tvářil všelijak, ale nikdy mě neposlal s ničím do háje, i když sem tam se to bez odmlouvání a fňukání neobešlo. A tehdy jsem mu začal povídat pohádky.

"Necháš si to tam, než skončí pohádka, fajn?"

"Pokud to nebude jak v Tisíc a jedna noc…"

"No tam mezi pohádkama museli dělat i jiný věci, když ve finále měli tři děti, ne?"

Dal kolena od sebe, ale ne tak, abych se dostal k jeho pokladu. Trochu jsem zatlačil a on stejně trochu zatlačil proti mně. Má rád tuhle hru. Brání se, kope a uhýbá. A já ho tlačím do hezky poslušné role. Držet kolena od sebe, to je věčný boj. Malinko jsem přidal a dal mu nohy hezky na široko od sebe. Vzal jsem ho do ruky. Neříkal nic. Ale když uviděl hračku, rychle zase dal kolena k sobě.

A tak vymýšlím pohádky, vyložené blbinky plné sexu, hraček a "překonávání odporu". A on se směje a já při pohledu na něj cítím, jak moje okoralé srdce jihne. Nevím, jestli jsem mu dokázal nahradit ztracené dětství, to asi nejde, ale minimálně jsem mu dal jistotu domova a on… On mi dal všechno.

***

Na občasné dotazy, jak jsme se seznámili, odpovídám po pravdě, že staromódně – na inzerát. Jeho znění už ovšem neventiluju.

Jednou jsme se tak s klukama bavili, jak se kdo seznámil, a já se nestačil divit, kolik zajímavých příběhů se vynořilo. Protože za socialismu to bylo přece jen malinko těžší než dnes. Ale zase do nějakého vážnějšího vztahu šli kluci s větší rozvahou. Na druhou stranu, to, že vše bylo obestřené jakýmsi potahem zakázaného, to občas nutilo lidi, že si jen tak někde "užili" na tajňáka a už se třeba nikdy neviděli. A přítulníčci, kteří si z toho udělali živnost, roznášeli vesele kapavku. 

Někdy krátká vzpomínka, jen pár vět, někdy to bylo málem na román. Někdy z toho byl jen úlet na jednu noc, někdy krátká známost, někdy delší, někdy vztah na celý život. A někdy se objevilo i pár slziček a nejen u vypravěče.

A tak jsem si řekl, že možná si to někdo rád přečte a zavzpomíná…

***

Mamulova sobota

Tenhle příběh je mi blízký, tak si vysloužil první místo.

Padla. Lidé se vyhrnuli před fabriku a hnali se k autobusům. "Kloubáky" zajíždějící do okolních vesnic už stály blíž fabrice, ale kdo "šel na pětku", tedy na MHD s číslem 5, ten musel dojít na zastávku a počkat, než to přijede. Tenhle věčně narvaný autobus jezdil přes celé město, stál skoro všude a vyjížděl i končil u nádraží, kde měla fabrika ubytovnu. A tady, v té frontě "na pětku" si Franta poprvé toho kluka všiml. Byl si skoro jistý, že s nimi na učňák nechodil, i když se mu zdálo, že jsou zhruba stejně staří. Tak rok, možná dva po vojně. Ne snad, že by znal kde koho, ale kluky z učňáku si tak zhruba pamatoval. Zkusmo se na něj usmál. Bez reakce. No tak nic, no. Aspoň se má na co dívat. Mimochodem, ono fakt bylo na co. Trochu dívčí tvářička, polodlouhé vlasy až k límci košile, takové to klučičí mikádo, velké trochu zasněné oči. Jinak asi běžný kluk, ale Frantovi se líbil. Potěšilo ho, že se vydal k zastávce, protože to znamenalo, že bydlí tady ve městě, dokonce možná na ubytovně. Šoural se za ním a ani nemusel předstírat nějakou nenápadnost, protože tímhle směrem se hrnulo půl fabriky. Obratně se nacpal do stejných dveří jako ten kluk a postavil se tak, aby na něj viděl. Opravdu dojeli až k nádraží, pozorovavý vystoupil a šel k ubytovně.

Takže fajn, to jsme si ujasnili, teď už jen, jak nenápadně zjistit, kdo to je, a hlavně, jestli nedostane do huby, až ho pozve do "šneku". Snack bar byl oblíbeným místem dostaveníček a na to, že to bylo pár kroků od nádraží, to tam mělo opravdu úroveň.

Po týdnu si dodal odvahu a na chlapce se usmál. Čekal tedy skoro všechno, jen ne to leknutí, které uviděl. Překvapením zvedl obočí, ale kluk už koukal z okna, jako by se nikdy nic nestalo. Takže buďto se lekl, že je "tak jasný", že to jde na něm poznat, nebo zažil už něco nepříjemného. Anebo obojí, že.

Franta dál jezdil každý den na nádraží, i když nemusel, a pomalými krůčky narušoval osobní prostor toho kluka. Popravdě si ovšem musel přiznat, že se mu to nijak zvlášť nevede. Oslovit ho přímo, to si netroufal, když se jednou, jako by bez zájmu zeptal bývalého spolužáka:

"Hele, ten s náma na učňák asi nechodil, ne? Si ho nevybavuju."

Spolužák jen trhl rameny.

"Asi ne, ale víš, kolik je tu lidí z okolí, mohl se vyučit kdekoliv a sem se třeba přiženit."

Nechtěl se ptát dalších lidí, aby nebyl nápadný, přece jen, byla jiná doba. Věděl, že kluk už si všiml, ale sebeméně mu nedal najevo, že by měl taky zájem. Ale ani ho neposlal do hajzlu, takže minimálně mohl doufat, že ho jeho tušení nezklamalo.

Ale konečně se štěstí unavilo a usedlo. Uviděl starší sestru své spolužačky, jak jde s tím klukem a vesele drmolí a zjevně měli společnou cestu. Nepředpokládal, že by spolu něco měli, to nevypadalo na první rande, spíš že dva dobří známí jdou stejným směrem. Dojeli až k nádraží a vydali se k ubytovně. Šel za nimi v doslechové vzdálenosti, a tak slyšel:

"Koukni, já moc neuklízím, víš jak… Počkej tady, za tři minuty jsem zpátky."

"Pokud nebudeš chtít, abych ti tam uklidila já, je mi to fuk, i kdyby ti na koberci leželo nevím co. Přece se kvůli tomu nebudeš zase harcovat před barák."

"Jak chceš, já tě varoval."

Vešli dovnitř a Franta se rozhodl, že tu počká. A opravdu, po malé chvilce se holka vynesla s kufrem jako malá skříň a štrádovala si to k zastávce.

"Ahoj Yvono, co to táhneš za almaru? To máš na nějakou mrtvolu?"

"To víš, budu si tam schovávat milence. Jedeme s našima do Jugošky, tak mi Eda půjčil kufr."

"Spíš loďák, ne? Eda? Není takový světlovlasý?"

"Jo jo, Eda Polášek, on je z naší dílny."

"Ale na učňák s náma nechodil, že ne?"

"Ne, on je odněkud z jižní Moravy, něco doma, tak šel sem, kvůli bydlení."

Víc slyšet nepotřeboval. Už si byl skoro jistý, že ho instinkt nezklamal. Popadl kufr a pomohl ho Yvoně donést na zastávku a potom i domů. Asi ze samé radosti.

Nastala "nejoblíbenější" sobota ze všech, tzv. Mamulovka. Fabrika sice jela, ale kdo mohl, vymluvil se od nemoci až po nájezd kobylek na cokoliv, aby do práce nemusel. Franta si sice o Mamulovi myslel to, co většina lidí v jeho okolí, nicméně do práce dobrovolně šel, protože předpokládal, že Eda půjde taky. Sobota to sice byla pracovní, ale městský autobus jel klasicky s dvacetiminutovými intervaly. A tak měl na zastávce dost času nabrat odvahu a konečně Edu pozdravit aspoň obligátním ahoj. Odpověď byla sice značně váhavá, ale přišla. V autobusu si už bez dalšího sedl rovnou vedle Edy a prostě si jen užíval, že se jejich kolena a ramena dotýkají. Když u nádraží vystupovali, lehce, ale tak, aby bylo jasné, že to není náhoda, se dotkl Edovy ruky a venku ze sebe konečně dostal:

"Nešel by sis někam sednout?"

Věděl, že riskuje, ale to tehdy museli podstoupit všichni kluci, kterým doba nepřála a jejich touhu po mužských tělech a citech podávala málem jako zvrhlost nejhrubšího zrna.

Eda se otočil možná rychleji, než sám chtěl, a skoro ztratil balanc. Franta ho přidržel, a jak měl ruku na jeho paži, cítil jemné chvění. "Bojí se? Stydí se? Je stejně vzrušený jako já?" běželo Frantovi hlavou.

Co se vrátil z vojny, s nikým nebyl, maximálně střídal ruce, takže když teď vedle sebe měl kluka, který to s velkou pravděpodobností měl hozené stejným směrem, doslova cítil, jak mu péro tlačí na zip na texaskách. Eda sklopil oči, ale pohled se mu zastavil přesně "tam", na zem už nesklouzl. Nasucho polkl. A Franta nabyl jistoty, že se nezmýlil.

"Můžu tě někam pozvat? Za tu Mamulovu pitomost si to zasloužíme, ne?"

"Já nepiju."

"Jsi z jižní Moravy a nepiješ? Ale tak můžeme jít na kofolu."

Osobně by si raději dal pořádně vychlazené pivo, po šichtě zvlášť, ale byl ochotný pít i malinovku, když to bude s tímhle klukem. Navíc, kdyby se mu povedlo vyloudit aspoň jednu pusu, třeba na rozloučenou, asi bude lepší si to pivo odříct.

Z líbání nebylo nakonec nic, ale aspoň se mu povedlo vlepit mu malou pusu na tvář a vydolovat příslib dalšího setkání. Pomaloučku, polehoučku Edu lákal ven z jeho ulity a ujišťoval ho, že našinci prostě musí držet spolu, protože celý svět je proti nim, neboli – smutno je člověku samotnému.

Konečně se mu povedlo ukecat Edu, aby přišel k němu, když se v podstatě zapřísahal, že máma jela k babičce a vrátí se až v neděli večer. Když ale položil Edovi ruku na koleno, ten si rychle odsedl.

"Možná bys mi to měl říct, ať neudělám stejnou chybu," navrhl klidným hlasem Franta, protože už dávno tušil, proč se tenhle kluk tak zoufale vyhýbá každému doteku.

Eda jen trhl rameny, ale pak se nadechl a začal malinko oklikou:

"Víš, kde je Holešov?"

"Někde u Gottwaldova?" zkusil to Franta.

"No, skoro ses trefil. Mini město, nikoho jako já jsem neznal, doufal jsem, že to nikdo nepozná, zkoušel jsem chodit s holkama a tak."

"Jasně, to znám. To tak mají všichni."

"A pak se na jedné disce (diskotéka) ke mně začal mít číšník, slovo dalo slovo, začali jsme se scházet, moc se mi nelíbil, byl takový trochu divný, ale byl jediný, koho jsem znal, aby byl jako já. Pořád na mě šahal, to se mi nelíbilo, ale zase uměl člověku doslova vykecat do hlavy díru, prostě šel jsem k němu. Dál si to asi domyslíš."

"Už jsem si domyslel. Je mi to líto, opravdu."

"Moje blbost, neměl jsem k němu lozit. V podstatě mi bylo jasný, že mu jde jen o to, jen jsem nečekal, že…"

Eda uhnul očima a hlas se mu maličko, ale slyšitelně zachvěl.

"Ale blbost, nic není tvoje vina, debil byl on, když toho nenechal," skoro na něj vyjel Franta.

Eda jen zase pokrčil rameny.

"V podstatě jsem si trval na jediným, žádná kuřba. Nikdo nikomu. Ujistil mě, že je s tím v pohodě, no a první co po mně chtěl, když jsme se svlíkli, bylo, abych ho vykouřil, že to tak jako zahřívací kolo dělají všichni. Když viděl, že mě neukecá, navíc tomuhle bych se asi dokázal ubránit, i když on byl starší a silnější, tak mě prostě hodil na postel a už se ani nesnažil cokoliv předstírat. A já… jsem se ani moc nebránil, bál jsem se, že by to bylo ještě horší. Ležel jsem a brečel. To je všechno. Moje blbost, neměl jsem tam chodit."

"Ale to není pravda. Není přece tvoje chyba, že jsi narazil na takovýho šmejda."

"Ono to má pokračování… Bylo mu jasný, že na policajty nepudu, to bych asi nedokázal, někomu vykládat, co se stalo… Zapálil si cigáro a v podstatě jako samozřejmost mi oznámil, že v sobotu má volno, přijede kámoš, tak bysme si mohli udělat pánskou jízdu. A jestli nepřijdu, postará se, aby se to dozvěděli moji kamarádi a tím pádem i naši."

"Myslíš, že by to udělal?"

"To nevím. Ale věř mi, že jestli jsem se v životě něčeho bál, byl to můj fotr. Věčně trojka v žíle, věčně nasranej, pořád na nás doma řval kvůli každé pitomosti. Nikdy bych mu nevysvětlil, že to nebyla moje vina. Segru jednou otravoval na zastávce opilý chlap. Fotr stál tři kroky od ní, musel vidět, že se prostě přimotal a začal mít blbý kecy. Myslíš, že vynadal jemu? Začal na segru řvát, že kdyby se slušně oblíkala, tak se to nestalo. Přitom měla rifle a bundu, takže žádný mini šatičky, nebo tak. Už delší dobu se u nás na dílnách mluvilo, že tady hledají obráběče a dávají ubytko. Doma jsem řekl, že jdu za lepším a mámě budu posílat víc peněz, na to fotr slyšel. A tak jsem tady."

Franta byl ale z rodu těch, co jsou toho názoru, že překážky jsou od toho, aby se překonávaly. A tak jemnou masáží, jak slovní, tak ruční, časem Edu do té postele dostal, i když se jen mazlili a líbali. Když se mu zdálo, že Eda je už dostatečně nalomený a jen sbírá odvahu k tomu poslednímu kroku, smíchal burčák s moštem, a se slovy, že opravdu domácí mošt chutná právě takhle, kamaráda malinko "uvolnil". Sám sebe omlouval tím, že v burčáku, navíc zředěném moštem, je alkoholu minimum, opravdu jen na takové příjemné uvolnění. Poté se vytasil se svíčkou přiměřených rozměrů, natáhl na ni gumu a přesvědčil Edu, že to bude super trenažér. Může si ho zasunout sám a regulovat si, jak hluboko a jak rychle. Případné mladší čtenáře si dovolím poučit, že toto se odehrálo tak plus minus deset let před "plyšákem" a tehdy se tu "robertek" dal sehnat jen velice těžko. Navíc toto bylo spíše doménou ženských. Chlap shánějící tuhle hračku by asi přece jen působil poněkud nápadně.

Takže i když to možná zní trochu směšně, tahle hračka udělala svoje, trocha alkoholu asi taky, blízkost jiného nahého kluka k tomu, prostě bariéra byla prolomena, smáli se, mazlili, Eda přestal odstrkovat všetečnou ruku, která byla stále zvědavější a oni se pomilovali. A ukázalo se, že směs burčáku a moštu může být nejen prospěšná, ale i poněkud výbušná, takže Eda musel u Franty zůstat na noc, ale nikdy toho ani jeden nelitoval.

Jen doplním, k tomu, co se stalo Edovi. Jít za tehdejšího režimu jako kluk na policajty a nahlásit znásilnění chlapem, ke kterému vlezl dobrovolně, to bylo naprosto nemyslitelné. V lepším případě by se mu vysmáli, v horším by se k němu chovali jako banda kreténů a rozkecali by to.

Když moji kolegyni ve výtahu obtěžoval opilý soused a ona to nahlásila, co jí řekli páni policajti?

"Tak proč jste s ním v tom výtahu jela?"

"Nastoupila jsem a on tam vlezl za mnou. Mimo to, bydlí v tom baráku taky."

"No tak jste měla vystoupit."

"Jako myslíte, že jsem to věděla předem?"

"Opravdu chcete takovou hloupost hlásit, vždyť se nic nestalo."

"Fajn, a co kdyby to byla holka, která se neubrání?"

"Dvakrát za měsíc tu mám falešné oznámení, že někdo někoho znásilnil."

"To je možné, ale myslíte, že bych se nechala poškrábat a roztrhat halenku, jen abych si tu na něco hrála?"

"Když se to bude řešit, bude to vědět celý dům a ve fabrice. To chcete?"

"Já jsem zdravotní sestra."

"Fakt? No nevypadáte…"

Takže asi tak. Kde by vzal mladý kluk odvahu jít s něčím takovým na policajty? Místo toho utekl z rodného města někam pryč, aby se nemohl s agresorem už nikdy potkat.

A tak to bylo všude. Když se pokusil můj mladý svěřit vychovatelce, že ho vychovatel, nebo co to bylo, zneužívá, jen mávla rukou a řekla: "Neotravuj a zařaď se!" A popohnala ho ke štrůdlu dětí, které čekaly u vchodu děcáku. Ani si neposlechla, co jí vlastně chtěl říct.

***

Vlastík

Když máte narozky v listopadu, není to nic moc. Člověk dostane maximálně knížku a nějakou pitomost a je mu vyloženo, že za chvilku jsou Vánoce, tak musí mít rozum. Když ovšem máte narozeniny 17. listopadu, tak jste aspoň trochu zajímavý a minimálně jedno datum se vám do dějepisu pamatuje dobře. A když jste se narodili 17. listopadu 1989, tak nemusíte nahonem počítat, kolik je to od převratu, protože to víte automaticky. Už trochu menší terno je, když se jmenujete Vlastimil, i když mohlo být i hůř, že ano.

To všechno ovšem nebylo nic proti tomu, když si Vlastík začal uvědomovat, že se mu líbí kluci. Sám později nedokázal říct, kdy si to uvědomil prvně, byl si ale jistý, že to bylo poměrně záhy, takže na uměleckou průmyslovku už nastupoval s tím, že si v podstatě byl jistý.

Celé čtyři roky hrál divadlo, měl pocit, že se v tom našel a že je opravdu dobrý. Když ho nevzali na konzervatoř, pokusil se jít do divadla aspoň pracovat. Doma z toho bylo docela dusno, protože plat doopravdy nebyl nic moc, taky se rodiče netajili tím, že herci jsou alkoholici a "divní" k tomu, tak jen aby se ho to taky nechytlo. Bez váhání řekl, že se to "nic" určitě nechytne, jen ať nemají zbytečnou péči. Nemohlo se ho nic chytit, když už se stalo, že…

Ale svět herců, divadla a lidí okolo je svět sám pro sebe. Nikdo nic neřešil, prostě ho brali, jaký byl, potkal tu i pár kluků, jako byl on, ale až na trochu zcela neškodného muchlování se nikam nehrnul. Doufal, že jednou potká toho správného chlapa, a pak to teprve bude ono.

Jednou k nim přijeli z okresního divadla na jakousi výměnnou akci, čili hostování a on obdržel od bývalé spolužačky prosbu, jestli by mohl vymámit z jednoho herce fotku s podpisem. Nebo aspoň ten podpis na fotku z časopisu.

Neměl to rád, ale na druhou stranu, maximálně ho pošle někam, že. Nesměle zaklepal na šatnu a trochu nejistě přednesl svou žádost.

A herec pravil:

"Hele, připomeň se zítra, jo? Teď nemám čas."

Vykoktal omluvu a vypadl jako střela. Takže fotečka nebude, s trochou štěstí zítra urve ten podpis. Frajer libovej.

Večer v baru, kam ho vzali ostatní s sebou, ovšem změnil názor a kde se ráno probudil? V hercově loži, plný vzpomínek na opravdu krásnou noc.

A když jeho spolunocležník pravil: "Nechceš se tady na to vykašlat a jet se mnou?", tak si nebyl jistý, jestli náhodou ještě nespí. Doma z toho byla skoro druhá revoluce, ale on se nemínil vzdát toho, co mu připadalo jako šance, která se už nikdy nebude opakovat.

"Je ti doufám jasný, že až se mu omrzíš, tak tě kopne akorát tak do prdele?! Nemysli si, že se pak vrátíš, jako že se nic nestalo, a v dobrým pojedem dál. Jestli s tím úchylem odejdeš, vidíme se naposledy!" ječel otec už skoro hystericky. Vlastík musel uznat, že by s tím mohl i na jeviště, políbil plačící matku, objal sestry a opustil rodný dům. 

Se svým přítelem žil několik let, sice se pak rozešli, ale v klidu, pokud vím, vídají se dodnes, i když už každý žije s někým jiným.

***

Číňan

Jezdil s náma na čundry, skoro do prvního sněhu spával pod širákem, jen ve spacáku, který ušila jeho babička, podložený vrstvou chvojí. Ten spacák byl vyhlášený, vevnitř byla kožešina, on s oblibou tvrdil, že psí, ale já myslím, že to byly kožky z králíka. Když nějaká holka neodhadla své možnosti a v noci klepala kosu tak, že to znělo jako kostlivec na plechové střeše, gentlemansky jí ho půjčil a sám spal v jejím, přikrytý celtou. Pár lidí ten spacák chtělo i koupit, ale tvrdil, že je v něm zašitý jeho talisman pro štěstí a on se ho nemůže vzdát. Ale až se budou škubat husy, babička jistě ráda ušije, ovšem jedině za prachy.

Ty husy byly důležité. Spacák měl několik vrstev a bylo třeba ho na chvojí pokládat tou správnou stranou dolů. První vrstva byly holé brky, které zůstanou po oškubání peří. On tomu říkal "špénky". Tyhle duté trubičky se napěchovaly a sloužily jako izolační vrstva. Pak vatelín, nejlépe "staré vaťák po dědkovi". A potom opravdu kožešina.

Takový spacák ovšem nesložíte do batohu, on ho smotal na délku, stáhl řemenem a nosil přes záda jako kdysi vandráci deku.

Skoro každý měl nějakou přezdívku, obvykle velmi originálně jméno hrdiny z nějakého amerického westernu. Jedné holce jsme ale říkali Drákula, protože měla zvláštně vytočené a opravdu trochu delší špičáky. Pokud jsme nešli vyloženě do "hlubokých hvozdů", chodil s námi kluk, který moc nevyrostl, hlavně měl krátké nohy, jak už tihle lidé s dwarfismem mívají, a tomu jsme říkali Dlouhán.

Chodila s námi holka, jejíž otec byl z Kuby a ona byla hezky snědá, tak byla Bílá holubice. Teda, původně jsme jí chtěli říkat čokoláda, ale hezky rychle nás s tím poslala až do té části lidské anatomie, jíž se říká rektosigmoideum. Lidově do pr…, tam kde záda ztrácí své slušné jméno.

No a tenhle kluk s vytuněným spacákem, přesto, že byl světlovlasý a měl šedé oči, byl Číňan. Zajímal se o Asii a všechno okolo Vietnamu, Japonska a tak. Když jsme někam jeli vlakem a on uviděl skupinku Vietnamců, tak hned si k nim přisedl a začal si s nimi povídat. Obvykle byli nejdřív zaražení, ale když zjistili, že umí pár vietnamských slov, brzy se bavili jako kámoši a kolikrát vylovili nějakou blbinku z mušliček nebo přívěsek a cpali mu to. Od té doby taky vím, že něco, co znělo jako "ký niem", znamená dárek.

Vždycky si to vzal, vždycky poděkoval, a pokud vím, nikdy to nezahodil. Byl jsem párkrát u něj doma, měl toho dva plné šuplíky. 

Nic mezi náma nebylo, i když jsme na tom byli stejně, na postelové hrátky jsme měli diametrálně odlišné požadavky, ale rádi jsme si občas pokecali, i když to ve vzpomínání různých lidí vypadá, že v době socialismu stačilo, aby si dva kluci padli do oka a už se šlo na věc. Teda, ne že by se občas nestávalo, to teda stávalo, ale určitě to nebylo pravidlem. A tak se jednou stočila řeč i na jeho náklonost k těmhle lidem.

"Tobě se líbí Vietnamci?" zeptal jsem se na rovinu.

"Jo, líbí," přiznal stejně na rovinu on.

"Si asi v životě nevrzneš, tady nevidím šanci."

"Ani já ne. Ale kamarádit s nima můžu, ne?"

"To v pohodě, já proti nim nic nemám."

Chvíli si jen tak žmoulal ruku a praskal si klouby a najednou začal mluvit a já jen zíral…

Narodil se ve vesnici tak malé, že tam byl akorát kostel a hospoda a škola jen do čtvrté třídy. Prvňáci a třeťáci v jedné třídě, druháci a čtvrťáci ve druhé třídě. Když měl začít do školy chodit jeho mladší bratr, bylo dohromady deset dětí ve všech třídách, tak zrušili i tu školu a jezdilo se do spádové obce. Když se v pátek rozcházeli na zastávce školního autobusu bylo už nepsaným pravidlem, že v půl u hasičárny, nebo ve dvě na hřišti. Kdo se nedostavil včas, tak na něho obvykle nečekali.

Ale on raději seděl doma, četl si, nebo si hrál se psem. 

Takže když v necelých patnácti letech (tehdy se vycházelo už v osmé třídě) nastoupil do učňáku a začal bydlet na internátě, byl jako v Jiříkově vidění.

Byl to obrovský areál, několik dlouhých třípatrových budov a v jedné jediné z nich bydlelo víc kluků než lidí v celé jejich vesnici.

Té, kde bydlel on, se říkalo Saigon, protože v horním patře bydleli Vietnamci, kteří chodili s nimi na učiliště. Ze začátku si jich nijak zvlášť nevšímal, nevadili mu, to vůbec, ale ani si s nimi neměl co říct. Ale časem s nimi občas ztratil slovo, uvědomil si, že nejsou všichni stejní, začali ho přitahovat, ani nevěděl čím a proč. Asi jako jediný z českých kluků si dokázal pamatovat, jak se který jmenuje a nepletli se mu, i když ostatní říkali, že všichni Vietnamci vypadají stejně. Bydleli s nimi v internátě, měli české vychovatelky, ale čas od času je přišel srovnat tlumočník z fabriky, a občas je sjel tak, že do pokojů zalézali i naši kluci. Pak proběhlo pár mezirasových rvaček a milý tlumočník se nastěhoval do internátu. Bydlel ve staré nevyužívané kanceláři, takže tu byl, ale ne se svými kluky na stejném patře, aby byl zaručený aspoň nějaký odstup.

Zřejmě nebyl úplně čisté krve, protože byl větší a urostlejší než drobní Vietnamci, taky vypadal malinko jinak, ale především to byl krásný chlap. Aspoň náš kámoš Jirka, spolužáky zvaný Číňan, to tak viděl a zamiloval se. Poprvé a hned nešťastně. Bylo mu nad slunce jasnější, že jestli se to proflákne, bude to průser jak barák.

Jistě, mohl se přestat s "rákosníkama" kamarádit a měl by klid. Ale on nechtěl, nemohl. Tlumočník si zajisté všiml, že se s jeho svěřenci druží víc než s vlastními lidmi. Všiml si, že je brání, když na ně ostatní pokřikovali, že jsou rákosníci, větve a bojovníci do vysoké trávy. Nemohlo mu ujít, že jediný z našich kluků s nimi hraje karty a fotbal, že je jediný, koho pravidelně zvou na oslavu něčích narozenin, koho občas zvou na jídlo, když vařili něco lepšího, protože probíhal nějaký vietnamský svátek. Jediný z našich kluků mu vykal a oslovoval ho anh Dinh, ostatní mu tykali, i když by mohl být jejich otec, a že by pozdravili, to je nenapadlo ani omylem. Ale jinak si ho nijak zvlášť nevšímal.

Jednou, když bylo opravdu vedro a naši kluci hráli proti vietnamským fotbal, tlumočník, který dělal jak pedagogický dohled, tak rozhodčího, svlékl propocenou košili a zůstal jen v kalhotách. Podivné ticho ho zarazilo a on se ohlédl, co se děje. Čeští kluci na něj zírali do jednoho, vietnamští nezírali, protože to u nich jednak není slušné, jednak někoho takového už viděli dřív. Od ramen až do pasu a zjevně i níž byl jedna velká ošklivá jizva.

"To je od… napalmu?" zeptal se kdosi.

"Ano, to je."

"Ty jsi byl voják?"

"Ano."

A bylo po fotbale. Snad poprvé se kluci sesedli bílí a hnědí dohromady a ptali se na kde co, hlavně kolik zastřelil Američanů, jestli má pořád pušku a na život v podzemních tunelech. To jim povyprávěl důkladně, aby nemusel odpovídat na ty otázky předtím.

Jirka se neptal na nic, protože o vietnamské válce už přečetl, co se přečíst dalo, tak jen seděl a poslouchal. Napadlo ho, co by Dinh řekl na to, kdyby se ho dotkl, jako náhodou, nebo…

"Můžu?" zeptal se a vztáhl ruku k mužově paži a lehce přejel prsty přes zjizvenou kůži. Najednou se zvedlo několik dalších rukou a kluci se váhavě, ale zvědavě dotýkali spálenin. Muž se jen shovívavě usmál, jako by si říkal, vždyť jsou to jen zvědaví kluci.

Možná tehdy, když seděl půl metru od něho se na Jirku podíval důkladněji, a uvědomil si, že v jeho očích není zvědavost, ale soucit, a možná i něco víc.

Stále častěji se stávalo, že se jejich oči setkaly, a když Dinh nahnal vietnamské kluky, kteří flákali matematiku do své kanceláře a doučoval je, zeptal se Jirka, jestli může chodit i on. Vzhledem k tomu, že z matematiky víceméně úspěšně propadal, tlumočník souhlasil. Jirka s kluky přišel a zase s nimi odešel, mimo počítání se tu neprobíralo nic, ale jemu stačilo, že jsou v jedné místnosti, že se k němu sklání a vysvětluje mu, čemu nerozuměl. Jako jediný seděl Jirka u stolu, protože sedět hodinu na zemi v tureckém sedu, to by nedal.

Ať už to bylo čímkoliv, matiku si zlepšil na trojku, takže přínos tu byl.

A pak se jednou potkali na chodbě internátu a Dinh ho pozval na čaj. Jirka čekal, že tam bude víc lidí, a trošku ho zarazilo, že tam není ani jeden z kluků, ale zároveň okamžitě ucítil, jak se mu stahuje břicho a napíná pták. Přesto neodešel, po chvíli povídání se uklidnil a byl prostě rád, že jsou spolu sami. Zvykl si sem chodit, věděl, že dělá blbost, ale byl to jen šestnáctiletý kluk a hormony s ním mlátily od zdi ke zdi. Jednou už to nevydržel a pohladil Dinhovi ruku. Věděl, že i kdyby cokoliv, on to na něj neřekne, mimo to, měl stále silnější pocit, že to bude přijato s pochopením. Bylo.

Nikdy nezašli dál než k líbání a držení za ruku, i když Jirka by byl víc než svolný. Ale zase chápal, že kdyby se to jakkoliv provalilo, měl by z toho Dinh neskutečný průser přes to, že občasné vztahy Vietnamců s českými holkami se více méně tolerovaly a domů kvůli tomu neposlali ani jednoho. Ostatně po městě už pár míšenců běhalo.

Jirka už znal dost z vietnamských zvyků, a tak když jednou uviděl na skříni misku s ovocem a ve skleničce s vonnými tyčinkami novou rýži, tak věděl, že má výročí smrti někdo, kdo byl pro Dinha opravdu důležitý. Nechtěl se ptát, protože dobře viděl, jak je smutný, ale on o tom začal sám.

Když jako mladý kluk oznámil rodičům, že odejde, nikdo se neptal kam, protože všichni věděli, že do džungle. Jedné noci se vyplížil z vesnice a několik dní šel, než se spojil s klukem, který už na něho čekal. Museli být opatrní, kdyby je chytli, Dinh mohl tvrdit, že si hledá práci, ale ten druhý ne. Protože na člověku, který žije delší čas v džungli, to jde poznat. Na jeho kůži jsou stovky kousnutí od hmyzu a pijavic a jeho kůže časem začne být džunglí cítit. A to už experti z americké armády uměli poznat. Ale povedlo se jim projít, Dinh rozdal cigarety, věc velké hodnoty, dostal pušku a výcvik. Za nějaký čas přišel další dobrovolník, bylo mu okolo pětatřiceti a bylo už na první pohled vidět, že o džungli neví zhola nic. Byl to učitel, žil dlouho ve Francii, tak dlouho, že se mu francouzká slova pletla běžně do řeči a ostatní z toho měli srandu. Začali mu říkat Phap, Francouz.

S Dinhem si rychle padli do noty, rozuměli si od prvního dne. Ostatní v tom nic divného neviděli, ti, kdo sem přišli, museli opustit rodinu, často ani jejich nejbližší nevěděli, kde jsou, a když tu umřeli, tak se to jejich rodina nikdy nedozvěděla, i když pochopitelně s tím počítali. A tak si často kamarádstvím nahrazovali rodinu, kluci z jedné vesnice nebo oblasti uzavírali jakási malá společenství. Tak i oni bydleli v něčem jako zemljanka. Díra vyhrabaná v zemi přikrytá střechou z bambusu a trávy, kde skoro nebylo k hnutí, ale pořád to bylo lepší než se mačkat v podzemních tunelech. Drželi spolu hlídku, chodili lovit, ale i bojovali. Phap bez zábran mluvil o tom, že ve Francii nechal přítele, že to byl básník a něco z toho, co napsal, Dinhovi četl. Dinh tomu nejdřív moc nerozuměl, chvilku mu trvalo, než pochopil skryté narážky. A když konečně porozuměl, nevadilo mu to, naopak, uvědomil si, že on je stejný. Phap to věděl od prvního dne, prostě to poznal. A tak uprostřed války našli ti dva, možná ne lásku, ale minimálně spřízněnou duši. Spali si v náručí a milovali se v těsné, nevětrané díře, ze střechy upletené z větví a trávy na ně padala špína a hmyz, ale oni byli šťastní.

Do dne, kdy průzkum hlásil dvě skupiny Američanů. Pokud o sobě neví, měli za úkol proběhnout mezi nimi, způsobit paniku a oni se pak postřílí sami navzájem. To už měli vyzkoušené. Protože to obvykle byli mladí kluci, většinou z města a byli šílení strachy a stříleli na všechno, co se hnulo. I do vlastních řad.

Jenomže jim to nevyšlo, Američani taky nebyli úplně hloupí, a tak jim nezbylo než ustoupit. Vznešeně řečeno. Prakticky prostě zdrhli do bezpečí. Logicky. Když si Dinh uvědomil, že kamaráda nikde nevidí, začal ho hledat a pak, i když to bylo proti rozkazu, se pro něho vrátil. Velitel jim to během ústupů důrazně zakázal. Kamaráda nenajdete a Američani budou mít místo jednoho zajatce dva. Přesto Phapa našel. Ležel v tratolišti krve a noha mu visela doslova jen na kůži a šlachách. Shodil kazajku, svlékl si košili, roztrhal ji a udělal provizorní škrtidlo. Nevnímal kamarádovy protesty a táhl ho pryč. Najednou uslyšel hučení a ucítil podivný zápach.

"Uteč! Slyšíš, uteč! To je napalm, okamžitě vypadni!" křičel Phap, ale on ho zoufale táhl dál. Přece ho tam nenechá uhořet… To by nedokázal. Hučení a strašný žár se přihnaly a on cítil, jak na něm chytá kazajka. Hodil se přes kamaráda a chránil ho vlastním tělem. Skulil se s ním pod kořeny jakéhosi stromu, kde byla vlhká bahnitá půda. Ohnivá koule se přes ně převalila a on měl pocit, že se škvaří zaživa. Snažil se ze sebe strhat hořící oblečení, ale zároveň s ním si strhával i cáry kůže. Křičel a válel se po zemi a Phap se ho snažil hasit. Ale napalm se nedá jen tak uhasit ani vodou a už vůbec ne holýma rukama. Tak ho Phap přitiskl k vlhké hlíně a držel ho. Bolelo to tak strašně, že Dinh nepochyboval, že umře. Obklopila ho tma a on se jí ani nebránil. Když přišel k sobě, jeho první rozumná myšlenka patřila kamarádovi. Ještě žil, ale měl neskutečně popálené ruce a hadr na noze tak prosáklý krví, že i přes škrtidlo kapala na zem. Lehl si vedle něho, vzal ho okolo ramen a prostě čekal na smrt. Zázraky se ovšem někdy dějí, kamarádi ho našli, odnesli do "nemocnice" v podzemním tunelu a tam ho nějak udrželi při životě. Když se zase dokázal postavit na nohy a udělat pár kroků odpotácel se k zemljance, kde s Phapem bydleli. Byla prázdná, jejich věci byly pryč. Pochopitelně, asi to vypadalo, že taky umře, tak si je vzali kamarádi, to chápal. Přesto sáhl do skrýše ve stěně a s bušícím srdcem vytáhl malou plechovou krabičku se šroubovacím víkem. To bylo nezbytné, kvůli mravencům. Opatrně ji otevřel. Sešitek básniček, prstýnek navlečený na řetízek a pár v plastu zatavených fotek, všechno, co pro Phapa mělo cenu, tam bylo. Vzal si to a šel. Na ničem jiném už mu nezáleželo.

Odvezli ho do skutečné nemocnice a později ho poslali na doléčení do Československa. A taky studovat. O tom, čím si prošel, mluvil celkem lhostejně, ale když vzpomínal na kamaráda, hlas se mu třásl. Určitě k němu cítil víc než jenom přátelství. 

Možná chtěl tohle tajemství navždycky uložit někde hluboko v sobě, ale někdy se i ten nejuzavřenější člověk potřebuje vypovídat. Navíc si byl jistý, že to Jirka nikde nebude vykládat.

Ti dva si dál chránili svoje tajemství, kradli si chvilky, kdy měli tak nanejvýš čas na rychlou pusu a trochu se k sobě přitisknout. A už tu byl třetí ročník a Jirka začal uvažovat, co s nimi bude dál. Po vyučení bude muset na vojnu, to se bude těžko organizovat nějaké nerušené setkání, byť na jedinou hodinu. Taky kde, že. Ale čím víc člověk něco plánuje, tím spíš se to po… tento…

Nějak začátkem února někdo zaklepal na dveře pokoje, kde bydlel Jirka se čtyřmi dalšími kluky, dveře se otevřely a v nich stál tlumočník.

"Můžeš na chvilku?" zeptal se a Jirka ucítil, jak se mu stáhl žaludek. Prostě to tušil ještě dřív, než vešli do kanclu, kde Dinh spal.

"Za dva měsíce jedu domů. Chtěl jsem ti to říct, než se to dozvíš od někoho jiného," řekl bezbarvým hlasem Dinh.

"Ale škola přece končí v červnu," hlesl Jirka.

"No to ano, ale moje skupina jede domů už v dubnu. Tady jsem byl jenom kvůli tomu, že tu byly problémy. Vlastně už jsem tu dávno neměl co dělat, ale když mně neřekli, že se mám vrátit na ubytovnu, byl jsem ticho. A hlavně, byl jsem rád, že tu můžu být s tebou."

"Zase se vrátíš? Třeba za dva roky?" zeptal se Jirka s nadějí. Po studiích se Dinh vrátil do Vietnamu, ale pak ho zase poslali zpátky do Československa jako tlumočníka.

"Ne, myslím, že potřetí už mě sem nepošlou."

Jirka věděl, že vyjít odtud ubrečený, je ta nejhorší možná varianta, ale nedokázal si pomoct a rozbrečel se jako malý kluk. Poprvé za tu dobu, co se znali, tlumočník zamkl, vzal ho okolo ramen a potom do náruče. Nechal ho vybrečet, protože netušil, jak jinak by mu mohl pomoct. Možná sám sobě vyčítal, že to dovolil, ale na druhé straně, to, že se do něj Jirka zamiloval, to ovlivnit nijak nemohl.

Dva měsíce utekly a blížil se den odjezdu. Kluci i učitelé si všimli, že Jirka je jak bez duše, ale když řekl, že doma je nějaký problém, nikdo se už na nic neptal, pochopili to tak, že se mu rozchází rodiče.

Dinh se rozloučil s kluky, ale Jirka tam nepřišel, věděl, že by se neovládl a rozbrečel by se. Ale tu poslední noc vyklouzl z pokoje a šel za Dinhem. Věděl, že bude odemčeno. Drželi se okolo krku a brečeli. Ale oba věděli, že neexistuje jediný způsob, jak být spolu. Když se Dinh přinutil poslat Jirku zpátky na jeho pokoj, ten beze slova poslechl.

"Počkej, něco ti dám. Asi to není ten nejlepší dárek na rozloučenou, ale vím, že se ti vždycky líbil."

Dinh vytáhl velký vojenský nůž, skoro dýku. Bylo na ní napsáno U.S. ARMY.

Kdysi Jirkovi řekl, že si ho vzal od jednoho amerického vojáka, který ho už… nepotřeboval. Znovu hrábl do tašky a vylovil vojenskou medaili s obrázkem Ho Či Minha.

"Dostal jsem ji za statečnost, za odvahu. Vlastně nemá žádnou velkou cenu, ale já jsem na ni byl hrdý."

"Děkuju…, za všechno."

Jirka si povzdechl:

"No a to je všechno. Už jsme se nikdy neviděli. Párkrát jsme si napsali, ale známka na dopis do Československa stojí jako pět kilo rýže. Tak mi zbyla kudla, kterou raději ani nikomu neukazuju, medaile, kterou jsem zašil do spacáku, abych nikomu nic nemusel vysvětlovat a pár fotek."

Jak jsme dospívali, naše čundrácké řady řídly. Holky se vdaly, kluci oženili, narodily se děti, nebyl čas. Já sám jsem už pracoval ve špitále a komu dát víkendy než tomu, kdo neměl rodinu a děti, že. Po změně režimu se Jirka odstěhoval do Zlína a pomalu jsem na něj ztratil kontakt. Až po mnoha letech jsem potkal bývalého kámoše z čundrů a ten mi dal číslo na Jirkův mobil. Měl jsem pocit, že je opravdu rád, že mě slyší, a hned, že musím přijet.

"Já to mám složitý, máme čtyři psy, tak raději všechny zvu sem," řekl mi a já se nad tím ,máme´ zamyslel, jestli uvidím s Jirkou maminu s dětičkama, nebo chlapa.

Poznal jsem ho na první pohled. Vedle něj žádná mamina, ale Indián. Bylo mi jasný, že to není Indián, ale opravdu tak vypadal, od minuty mohl hrát ve filmu.

Jirka se zasmál a představil mi ho slovy: "To je můj Čingischán."

Jasně, mongolský míšenec, jak jinak ve Zlíně. A on sám to doma okomentoval v tom smyslu, že Jirka se nejdřív zakoukal do jeho ksichtu a až potom ocenil i jeho další nesporné kvality. Takže věděl.

***

Gabriel

Že je jiný než ostatní, si uvědomil už na pískovišti. Nejednou slyšel: S tím si nehraj, to není kamarád pro tebe. Napřed nechápal, co udělal špatně, hračku půjčil každému, do báboviček nekopal ani nemlátil ostatní lopatičkou po hlavě.

Ve školce konečně pochopil, byl tmavý, minimálně o poznání tmavší než ostatní. Ale co? Tak byl celý táta, vždycky měl radost, když to někdo řekl, a táta se rozzářil a říkal, že jasně, že je jeho kluk. Sestry byly blonďaté po mámě, protože holky jsou po mámě a on byl tmavý, protože kluci jsou po tátovi. Tak to chápal on.

Jeho otec byl Slovák, ale i Maďar, krásný, tmavý a kudrnatý jako čert z pohádky.

Do první třídy šel už trochu poučený, jak to v životě chodí, a jak starší sestry, tak máma mu bednily do hlavy, že kdyby mu někdo ubližoval, musí to hned říct. Rychle ho šoupli do lavice, kde nikdo neseděl, a on se na rodiče díval dost vystrašeně. A pak se ozvalo:

"Dobrý den, nevadilo by vám, kdyby si Pavlík sedl k vašemu malému?"

Toho kluka znal spíš od vidění, byl starší a na pískovišti si už nehrál, spíš řádili po okolí. Věděl, že má jen babičku, protože rodiče zemřeli při autonehodě a on sám byl dlouho v nemocnici. Doma mu přísně zakázali se ho na to snad zeptat. Ale oni spolu tak jako tak nikdy nemluvili.

Problém nastal hned druhý den, protože učitelka ho poněkud nešťastně oslovila Gábi a ti bystřejší se okamžitě začali chechtat, že má jméno jako holka. Doma mu máma říkala Gabo a otec Gábor, takže na to navíc hned nezareagoval.

Když se mu později posmívali, zvedl se Pavel, o dobrou hlavu vyšší než ostatní a řekl:

"To je můj kámoš, a kdo se mu bude smát, tomu rozbiju hubu."

Celkem mu to i věřili, neboť to byl na celém sídlišti vyhlášený sígr a darebák. Navíc byl o rok a půl starší než oni. A tak často jedinou Gabrielovou obranou bylo: Já to řeknu Pavlovi. Posmívali se mu pořád, hlavně, že byl malý a "grilovaný". Za ochranu "platil" Pavlovi tím, že mu dával opisovat, napovídal mu, dělal mu domácí práce a referáty a tak. Sebeméně mu to ovšem nevadilo, byl rád, že má kamaráda.

Je ovšem fakt, že kde byl ve škole průser, byl ho Pavel účasten, pokud ho už rovnou nevymyslel. A tak se stalo dobrým zvykem svádět na něho kde co. Když se ho Gabriel jednou zastal, že cosi neudělal, učitelka ho odbyla slovy, no jo no, tvůj Pavlíček, my víme.

Jejich cesty se částečně rozešly, když Gabriel šel na gympl a Pavel na učňák. Ale kamarádi byli pořád. Na gymplu měl ve třídě tři Vietnamce a jednoho černocha, takže tam nikdo neřešil, jestli je takový nebo jiný, zato si holky všimly, jak je hezký. Po tátovi, jak jinak. Tehdy mu ovšem v plné síle začalo docházet, že holky asi ne. A utvrdil si to, když mu Pavel řekl:

"Vole, hlídej se trochu, vždyť chodíš jak baleťák."

"Tobě to nevadí, že jsem…," zeptal se opatrně Gabriel.

"A tobě snad vadí, že jsem na holky?" zasmál se Pavel, dloubnul ho do žeber a oba se zasmáli a jeli v pohodě dál. 

Když měl po maturitě, Pavel už pracoval a neměl tolik času, proto ho fakt potěšilo, když mu zavolal, jestli by nešel na bazén. Nadšeně souhlasil a za necelou hodinu už se převlékali v šatně a mířili pod sprchu. Neodolal a Pavla si prohlédl.

"A sakra, oko znalce. To bych se měl pochlapit, že jo?" řekl Pavel a zakroutil boky tak, až se mu péro nejen rozhoupalo, ale i hezky zatočilo.

Jen chlap, který si je na 100% jistý, jak to má, si z takových věcí dokáže dělat bohapustou prdel.

"Och zlato, kdyby ses cítil v noci opuštěný…," neméně šaškoval Gabriel, protože mezi nimi bylo vše jasné.

Vešel někdo další a kluci se hodili zase do normálu. Gabriel si nově příchozího nevšímal, a proto ho zarazil zlý tón v Pavlově hlase.

"Co je, co čumíš? Máš problém?" Zvedl oči. Pavel stál před ním, jako by chtěl vlastním tělem chránit jeho nahotu. V koutě se skoro krčil kluk ve žlutých plavkách a rozpačitě koktal, že se omlouvá, že nechtěl, že jen náhodou…

"Ti dám takovou náhodu, že na to v životě nezapomeneš," slíbil mu Pavel a odstrkal Gabriela ze sprchy.

"Co blbneš, prosímtě. Tak se podíval, no. Myslíš, že já se nikdy na nikoho nepodíval?" řekl Gabriel.

"Čuměl jak úchyl."

"Nech toho."

"Stál mu."

"Fajn, fajn. Večer k vám přijdu a postavím ti ho taky."

"Těžko Anežko, těžko. Vždyť se na něho podívej, vypadá jak boy George. Jen ty copánky mu chybí."

Gabriel vyprskl smíchy a šli do vody. Několikrát zachytil pohled a jemný úsměv toho kluka ve žlutých plavkách a musel si připustit, že sice má Pavel pravdu, co se vzhledu týká, ale jinak se mu líbil. Když pozdě odpoledne odcházeli a on otevřel v šatně skříňku, našel v ní lísteček, který tam pisatel vsunul nebo vhodil větracím otvorem.

"Moc se omlouvám, nechtěl jsem na tebe zírat, ale nikdy jsem neviděl nikoho tak hezkého. Pokud ti nelezu do vztahu, rád bych tě poznal. Radek." Adresa a telefon.

Tohle nebude žádný úchyl, pomyslel si Gabriel a druhý den mu zavolal.

Jak si povídali, ukázalo se, že mají něco společné, jednomu se smáli, že je snědý, a druhému, že vypadá jako holka.

"Ten kluk včera, to je tvůj přítel?" zeptal se Radek opatrně.

"Ne, ale nejlepší kámoš. Dělá mi bodygarda už od první třídy. Myslím, že bez něho bych to měl jako malý kluk ve škole hodně těžké. Vlastně to je můj jediný opravdový kamarád. Je strašně fajn. Asi si myslel, že budeš mít nějaký řeči, víš asi sám, jak to chodí. Sám uvidíš, jak je super."

A tímto spolu začali chodit.

Jinak, kdo by nevěděl, boy George byl zpěvák, takový hodně androgynní. Teď si vybavím akorát písničku Karma chameleon, ale bylo jich pochopitelně víc.

***

Asi to nejkratší namlouvání

"Zašukáme?"

"Ale jo, gumu máš?"

"Jasně."

A jsou spolu dodnes.

***

Poslední zvonění

V půjčovně kostýmů stáli tři kluci a dohadovali se.

"Ale já nechci být anděl, najděte si holku, nebo ať dělá anděla tady malej, ksicht na to má."

"A jinak jsi normální? Oliver? Copak anděl může mít metr pade? Vždyť se na něho koukni, je jak malý pivo. Malej čert nevadí."

Oliver se zaškaredil, ale neříkal nic. Moc nevyrostl a všelijakých pitomých přezdívek měl celou sbírku. Ovšem je rozdíl, jestli vás tou přezdívkou počastuje nejlepší kámoš, a určitě to nemyslí zle, nebo největší debil ve třídě, a určitě to zle myslí. Nikdy nezapomněl na to, jak prvního září vešel do nové třídy na gymplu a kdosi se ozval: "Broučku, jesle jsou za rohem."

Je tedy pravda, že vypadal tak na dvanáct, ale stejně. Mimo to, jak byl malý, potřeboval sedět v první lavici, aby viděl i něco jiného než záda spolužáků. Naštěstí mu bývalá spolužačka "držela fleka", tak měl do začátku aspoň jednu spřízněnou duši. Naštěstí se hned v prvních dnech skamarádil s Lukášem, který bydlel ve vedlejší ulici, jen chodil na jinou základní školu. A brzy se k nim přidal Michal a potom už to bylo prima.

"Dyť mám vousy," namítl ten, co nechtěl dělat nebešťana, i když o vousech se tady opravdu ještě mluvit nedalo. Stínek pod nosem a tmavší brada, to bylo všechno.

"Tak si půjčíš od segry holítko a…"

"Tak určitě, víš ty pako, kde všude už to holítko bylo?"

Začali se smát nejen kluci, ale i paní, která to tu měla na starosti.

"Kluci, anděl je bytost éterická, a tudíž může být malý. A pro velkého čerta tady mám něco extra, moc se to nepůjčuje, tady na to děcka nejsou zvyklá, syn to přivezl z Rakouska. Ale když to chcete na poslední zvonění, tak to snad vadit nebude."

Odvedla je do skladu a vytáhla ze skříně kostým Krampuse.

"Akorát si myslím, že se v tom uvaříš, přece jen, je to kožich," mínila paní.

"Ty brďo, v tomhle na mě někdo bafnout, tak si cáknu do textilu," ujelo Oliverovi, nejmenšímu z trojice. Maska opravdu vypadala děsivě.

"No do… prdele…," vydechl Lukáš, "beru, jasně že beru i tu masku."

Hned si ji nasadil, popadl Olivera do náručí, jako by ho unášel, a pak si ho hodil přes rameno. Ucítil, jak mu kamarád na rameni podivně zvláčněl, rychle ho postavil na zem a podíval se na něho.

"Co je? Je ti něco?" zeptal se zrudlého Olivera.

"Ne, je mi fajn, jen jsi mi trochu zatlačil na žaludek."

"No jo, promiň, to víš, v únosech nejsem moc trénovaný."

A tehdy poprvé Lukáše napadlo, že možná Oliver zrudl kvůli tomu těsnému dotyku jejich těl. On sám se nijak netajil tím, že se mu líbí kluci, i když zatím s nikým nechodil. Jeho nejlepší kamarádi, Oliver s Michalem, to prostě vzali jako fakt, i když si všiml, že Oliver se od té chvíle, kdy jim to řekl, chová malinko jinak. Sám sobě to vyložil cestou nejmenšího odporu, je rozpačitý, neví, jak se má chovat, protože nikoho jiného nezná. Tomu rozuměl, to chápal. Zatímco s Michalem to bylo pořád stejné, když jeli na kolech a potřebovali si odskočit, šli k jednomu stromu, Oliver nikdy. Večer skočili do vody nazí, Oliver v plavkách. Bral to tak, že každý to má nastavené jinak, a neřešil to. Až dnes ho napadlo: "Ty vole, to naše mimino po mně snad jede? No tak to je prdel…"

"Máme na půdě juchtové boty po dědovi, jestli bys chtěl. Máma ti je určitě půjčí," vytrhl ho ze zamyšlení Oliverův hlas.

"Takové ty staré, dole černé?" zeptala se s náhlým zájmem paní.

"Jo, jsou po dědovi, takže nejspíš to jsou ty, co myslíte."

"A myslíš, že by je maminka prodala?"

"Stojí na půdě, co si pamatuju, tak asi jo. Až budeme ty masky vracet, já vám řeknu."

Kluci chtěli jít původně klasicky za sestřičky s pacientem, nebo za pouliční holky, ale jak se tak mluvilo o maskách, někdo si vzpomněl na Mikuláše a oni se rozhodli, že půjdou za tyhle tři, protože to nebude mít nikdo.

Teď se rozešli s tím, že si zítra Lukáš přijde k Oliverovi zkusit ty boty.

Oliver vylezl na půdu, ometl z bot pavučiny a přičichl k nim. I po všech těch letech měly takový divný pach. Vzpomněl si, jak jeho babička říkala, že něco smrdí jak "juchtový boty".

"Čau andělíčku strážníčku," zdravil ho druhý den Lukáš, "našel jsi ty vzácný boty?"

"Našel. A už taky vím, proč jsou dole černý."

"No? Proč?"

"Namáčely se do dehtového oleje."

"To jsem v životě neslyšel."

"Ani já. Až včera od mámy."

Šli k Oliverovi do pokoje, nebylo to prvně, znali se čtyři roky, ale prvně jim zábava jaksi vázla. Lukášovi ho až bylo líto, když viděl, jak se snaží nějak udržet zábavu. Nakonec byli ticho a jen tak seděli. Oliver se konečně na Lukáše podíval. Oči měl plné slz.

"Co blbneš?" zeptal se Lukáš.

"Už se asi nebudeme moc kamarádit, co?"

"Proboha, co…"

"Já jsem za to včera nemohl, nečekal jsem to," hlesl Oliver.

"Takže se mi to nezdálo?" potvrdil si Lukáš svůj včerejší dojem, že když si Olivera hodil přes rameno, tak se mu postavil.

Oliver jen zavrtěl hlavou.

Lukáš ho vzal okolo ramen a přitáhl k sobě, a když se nebránil, položil ho na válendu. Pro oba to bylo poprvé, navíc se znali už čtyři roky, takže první doteky byly velmi nejisté, plné rozpaků.

Když na to Lukáš později vzpomínal, tak mi řekl: "Ty jo, to bylo fakt mega divný, jako bych ošahával vlastního bráchu."

Možná proto jim to chvilku trvalo, než překonali první rozpaky, ale zase si užili jen takové to mazlení, chození po lese a držení se za ruku. I to má své kouzlo.

Když jeli spolu na chatu, poprvé bez Michala, oba cítili podivné vzrušení, těšili se i báli zároveň. Leželi vedle sebe ve staré manželské posteli, která vrzala při každém pohybu, hladili se dychtivě i opatrně, cítili rozpaky i vzrušení. Iniciativy se kupodivu ujal Oliver. Lukáše to překvapilo, ale nijak mu to nevadilo. Stejně tak mu nevadilo, když si Oliver klekl, nalil si do dlaně gel a pěkně pomalu a důkladně si ho vetřel do ptáka. Pak si další dávku nalil na prsty, a jako by se to rozumělo samo sebou, levou rukou přidržel Lukášovy koule a ty prsty mu zatlačil do zadku. Lukáš ležel, nohy si držel tak, jako to viděl v péčku, a cítil, jak Oliver tlačí silněji a silněji, až do něho zasunul dva prsty až na doraz a zkoušel hledat prostatu.

"Ještě kousek… jo, jsi tam…"

Nechal si dělat dobře, a když po chvilce měl pocit, že teď je ten správný moment, jen kývl. A Oliver pozvání přijal.

Když pak řekli Michalovi, že mise Chata došla naplnění, jejich kámoš sladce řekl: "No tak na tohle se těším celou tu dobu, co se rozhoupáváte. Kdo je mamka a kdo taťka?"

Víceméně očekával, že ho pošlou do tmy, společně se zasmějí a v pohodě pojedou dál. Ale cosi v pohledu, jaký si kluci mezi sebou vyměnili, ho zarazilo.

"Děláte si prdel?"

"Proč myslíš?"

"Chcete vy volové říct, že anděl šoustá čerta?"

"Jo, a přímo božsky."

Všichni tři se rozchechtali tak, že se po nich lidé ohlíželi, ale jim to nevadilo.

***

Výhra

Dotazem "Jak jste se seznámili?" obtěžuju lidi, o kterých vím, že už jsou spolu nějaký ten rok. Občas slyším odpovědi typu: Já ti ani nevím, tak nějak jsme na sebe naráželi…, seznámil nás kámoš…, přebral jsem ho jinému klukovi…, jednou ráno jsem se u něj probudil, tak jsem tam rovnou i zůstal…, přišel k nám do práce, hned mi bylo jasný, že je náš, tak jsem ho klofnul, než mě někdo předběhne…, a podobně.

Až konečně zazní: "Normálně, vyhrál jsem ho v kartách."

"Fakt?" zeptám se.

"No, když to tak vezmeš, tak ano."

Měl čerstvě po dvacátých narozeninách, a i když nebyl zrovna nějaký extra krasavec, byla s ním sranda, rád vyprávěl vtipy, i vyhazov z domu dokázal odvyprávět tak, že to byla scénka jako z kabaretu, spolubydlení s poněkud sklerotickou babičkou bylo v jeho podání děsná sranda, i když opak byl asi pravdou.

Ze své orientace se nehroutil, ale zase ani neměl pocit, že je to něco bezva. Bral to tak, že se nedá nic dělat, a zatím se upnul k tomu, aby dodělal školu.

Jednou si ho zavolal třídní profesor a zeptal se:

"Ivane, pojďte sem, nechtěl byste si trochu přivydělat? Že byste jel s paní profesorkou Novákovou jako pomocný výchovný element? Nováčci pojedou na adaptační pobyt, jsou to jen tři dny, ale i tak."

"Jistě, to není problém, ale proč právě já? Nemám s tím ani tu nejmenší zkušenost."

On sám na adapťáku nebyl, protože to stálo tisíc korun a babička by si musela dost utrhnout od pusy, kdyby to měla zaplatit.

Profesor malinko zaváhal, pak se nadechl a řekl: "Víte, právě jsem dostal do ruky materiály těch lidí, kteří přijdou do prvního ročníku. Je tam kluk na vozíku, nevím, nakolik je samostatný, dle papírů naprosto, ale známe to. Možná bude potřebovat asistenci, on je na to nejspíš zvyklý, ale těžko můžu chtít po paní kolegyni, aby mu pomáhala ohledně hygieny a tak. Myslel jsem, když se tak staráte o babičku, že vám by to třeba problém nedělalo. A možná to ani potřeba nebude."

Ne snad, že by Ivan po škole vykládal, že občas musí řešit babiččiny "nehody", ale svět je malý a jeho třídní bydlel ve stejném domě. Možná i proto mu tohle navrhl, jinak by to zřejmě nikdy neudělal.

Vlastně proč ne, pomyslel si Ivan. Utřít někomu zadek není problém a se sprchováním babi mám dlouhodobé zkušenosti a prachy se hodí vždycky.

"Bylo by to na ruku, oficiálně byste jel jako dobrovolník," řekl profesor, jako by mu četl myšlenky.

Ivanovi okamžitě napadlo, že to půjde z kapsy profesorského sboru, nebo možná jen třídního, aby profesorka, která má s nováčky jet, neutrpěla "vztahové trauma" k budoucímu žákovi. Na druhé straně, pokud bude potřebovat s něčím pomáhat, bylo by to určitě nepříjemné i tomu klukovi.

"O babičku nemusíte mít starosti, manželka už pro ni vyřídila na čtrnáct dní pobyt na sociálním lůžku u nich v sanatoriu," dodal honem třídní.

A tak jednoho rána stál na autobusovém ostrůvku s cedulí v ruce a profesorka s vlaječkou. Začali se trousit první studenti. Někteří se tvářili zvědavě, někteří otráveně, někteří zírali do mobilu, jedna holka pozdravila, představila se, sedla a vylovila knížku tak odrbanou, že vypadala jako odpad z antikvariátu.

Neodolal a zeptal se: "Co to čteš?"

Mlčky mu ukázala knížku. Obrana Sókratova.

"Ty vole," ujelo mu. Zvedla k němu oči a zasmála se. 

"Co čteš ty?" položila asi spíš akademický dotaz, než že by ji to opravdu zajímalo.

"To ti nemůžu říct, nebo se nepřestaneš smát až do rána."

"Zkus to, já se směju ráda."

"Vrátil jsem se do dětství a čtu zase Máyovky."

"Ježiš ty miluju, hlavně Černého mustanga a Ducha," a už se jí pusa nezastavila. Ale po chvilce se jaksi zarazila a tiše špitla: "Promiň, asi ti přijdu trochu to…, ale on jede s námi?"

Otočil se a uviděl kluka na vozíčku, který tlačil asi kámoš nebo brácha.

Kluk neměl nohy a protézy měl zastrčené v batohu a ony čouhaly ven. Trochu mu to přišlo, jako že borec zkouší, co noví spolužáci snesou. Otočil se po té holce, ale ta už stála u vozíku.

"Ahoj, já jsem Karolína, takto diplomovaná sestra, takže cokoliv, kdykoliv, jo? Já vím, že nejspíš všechno zvládáš, ale někdy je pomocná ruka užitečná."

A obdařila ho veselým kukučem.

Kluk ji kupodivu neposlal někam, ale koukal na ni jako na svatý obrázek.

"A mám po starostech," pomyslel si přece jenom s trochou úlevy Ivan.

Kluk, který s ním přišel, byl starší brácha a řekl, že pojede s nimi a pomůže bráškovi se zabydlením.

Na chatě chtěl Ivanovi ukázat, jak se používají některé vychytávky, ale ukázalo se, že to nebude nutné. "Diplomovaná Karolína" s despektem pravila, že ona ví a rad jí netřeba. A tak to bylo celou dobu, zabrala si Jendu pro sebe a zdálo se, že je ve svém živlu. A Jenda zjevně taky vypadal víc než spokojeně. Přímo svítil.

Ivan s Jendovým bráchou Petrem byli najednou mimo hru. Ivan měl aspoň čas na ostatní a Petr si užíval nic nedělání, protože si na chatě zamluvil pokoj, aby byl po ruce, kdyby něco.

Dospělým lidem večerku nevyhlašovali, takže se večer sešlo ve společenské místnosti dost lidí. Většinou se ale moc nebavili a koukali do mobilů. Akorát když se jeden kluk zeptal, jestli tu někdo umí aspoň obstojně hrát šachy, ulovil dva spoluhráče. A v pohodě zvládal hrát s oběma najednou a ještě je s přehledem porážet.

"Umíš hrát karty?" zeptal se Petr.

"Jenom autobus, víš, já žiju s babičkou a ta maryáš neovládá."

"Ale to je fuk, hlavně, že něco, tak já pro ty čertovy obrázky skočím a ty vymysli, o co budeme hrát."

Ivan se zamyslel, se sourozenci hrávali o lentilky a o oříšky, s babičkou jen tak.

Sotva začali hrát, už tu byl Jenda, a že se přidá. Tak hráli o vtipy, aby tedy o něco hráli. Z mírných rychle přešli na ty drsnější a občas vyloženě i černé.

Ten poslední večer ale profesorka všechny zahnala na pokoje už v deset, s tím, že kdo ráno zaspí, toho tu nechá. 

A tak Petr s Ivanem zůstali u karet sami. Hrát ve dvou se autobus dá, ale je to trochu nuda, a tak si víc povídali, než hráli.

"Nechci být nezdvořilý, ale ještě jedno kolo a taky půjdu," řekl Ivan.

"A o co si zahrajeme, když je to naposledy? Mělo by to být něco pořádného," zeptal se Petr.

Ivan si smutně pomyslel, že by věděl, ale nahlas to neřekl.

Když vyhrál, usmál se na Petra a zeptal se, co je jeho výhra.

"Nezamykej."

Nezamkl…

***

Někdy jsou ta seznámení jako z pohádky, ale i po letech to může být hezké. Když o to oba stojí…

Sotva ráno moje mládě rozlepí jedno oko, už se stará, co budeme dělat, když mám dovolenou.

"Nic?" navrhnu. V poslední době jsem v tom pořád lepší.

"V Ikei je pyžamová sobota. Když přijdeš v pyžamu, dostaneš slevu," vtírá se. Je jak holka, miluje nakupování.

"A to tam půjdeš v tomhle modelu?" zeptám se.

"No. Ani nepotřebuje přežehlit, je jak nový," zkouší to dál. Jen pro ilustraci, v těchhle vedrech a dusných nocích spí nahatý.

"Fajn, půjdeme tam na zmrzlinu, ale až v neděli, protože v sobotu tam budou mraky lidí. Leda, že bys šel v noční košilce, co tu má Myška, to bych možná byl pro."

Myška je moje praneteř a její noční košile sestává s průsvitných motýlků a ještě průsvitnějších kytiček. A mladýho od první chvíle fascinuje.

"To tak určitě. Jak tě znám, navlíknul bys mě do toho vašeho špitálního anděla a…"

"Nemáš to jedno, v čem budeš mít holej zadek?"

"Taky tě mám rád," řekne a neopomene připomenout, že kdyby něco, tak jednoho doma máme.

"Jo, a kdo si chtěl hrát na doktora?" připomenu zase já.

"Mohli bysme teda jít v sobotu do ZOO," navrhne.

"Když budeš hodný…"

"Budu, to víš, že budu," přitulí se, jak to umí jenom on.

"Včera jsi nevynesl koš a v pokoji jsou nadrobené sušeny."

Zaboří obličej do polštáře, aby mohl říct, že neviděl, a tudíž nemohl odezírat. Pak malinko pootočí hlavu a koukne na mě jedním okem. Nemůžu se nesmát, a on ví, že to tak bude. Taky mě za ty roky už má přečteného tam a zpátky.

"Skočím pro rohlíky, chceš jít se mnou?" zeptám se.

Mrkne na budík.

"Kdybys tak patnáct minut počkal…"

"Co bude za patnáct minut? Já mám delší výdrž," chválím se.

"Nemáš, ale to je jedno. Za čtvrt hodiny bude devět a…"

"… a cukrárna se otvírá v devět, chápu."

Zasměje se jako malý kluk a vyskočí z postele, aby se šel osprchovat. Vstanu taky, ale zdaleka ne tak čiperně. Podá mi ruku a pomůže mi. Přitáhne mě k sobě, na tváři má strniště, jak se říká, ale mně se to líbí.

Drží mě a já se k němu tisknu a cítím, jak mu bije srdce. 

"Vezmi si čistý ručník," řeknu a maličko se odtáhnu, i když bych takhle vydržel stát věčnost. Jde ke skříni a chvilku se tam hrabe, než najde svůj oblíbený ručník a odebere se smýt ze sebe hřích dnešní noci.

Po snídani se nasáčkuje k počítači a hledá všelijaké blbosti. A neopomene mě o nich informovat.

"Víš, že v Číně mají chytrou inteligenci, která cenzuruje gay povídky? To bys asi dost pohořel."

Zdržím se poznámky, že je to umělá inteligence, a poslouchám dál.

"Tam gay povídky často píšou holky, ale píšou to tak, jako že je to o kytkách a o zahradničení. Jako že zasunul kytku do teplé kypré jamky až po kořen a pak to důkladně zavlažil."

"Proboha, co to zase čteš?" zeptám se a jdu mu kouknout přes rameno. Ochotně se odsune a ukazuje mi článek. Napsal to kdosi, kdo se zajímá o takové věci, ale podklad žádný, takže to klidně může být vycucané z prstu.

Ale jinak to bylo zajímavé, aby obešli "chytrou inteligenci", tak používají znaky ze staré čínštiny, které se od té dnešní dost liší, nebo text dají na ležato, nebo do spirály a mašina je v koncích.

"Má tak někdo starosti," řeknu a vrátím se k nakládání masa do marinády.

"Myslíš, že to přijde i sem?" drží si téma, které ho zaujalo.

"Nevím, ale i kdyby, v té době už nerozeznám klávesnici od klece na kanára, tak je to jedno."

"Třeba to bude jako ve středověku, jak jsi říkal, že zakázané knihy četli jenom mniši."

"Protože byli jediní, kdo uměl číst a psát, chápeš?"

Obrátí po mně oči a s nevinnou tváří se zeptá:

"Myslíš, že k vám si chodí číst i faráři?"

"Apage Dukanas."

"Nerozumím," řekne a trhne rameny.

Vysvětlím mu, kdo je Duka a co znamená výraz Apage Satanas.

Začne se chechtat a já jsem zase o krok blíž branám pekelným. Ještě že v nic takového nevěřím. Na druhé straně, zase bych tam asi našel většinu svých kámošů…