Namlouvání 2

"Potřebuješ nový kabát, už začíná opravdová zima," řekl jsem někdy začátkem našeho vztahu a zhruba v lednu, kdy se ochladilo. Vánoce klasicky na blátě.

"Kabát? Vždyť jsi mi koupil tu bundu. Nepotřebuju kabát."

Jo, koupil jsem mu bundu, to ano. Ovšem i Vietnamec v tom obchodě považoval za svou povinnost ho decentně upozornit:

"To je dámský…"

Byla taková do stříbrna, poházená modrými, fialovými a zelenými čmouhami. Hezká, to jo, ale prostě dívčí. I podle střihu, či jak se to řekne.

"To je fuk, mně se líbí," řekl mladej a už poměrně na jisto nahodil prosebný ksichtík. To se naučil obdivuhodně brzo. Umýt po sobě vanu se učil podstatně delší dobu. Tak jsme koupili tuhle bundu, naštěstí byla aspoň teplá. Ale chtěl jsem, aby měl i pořádný kabát, třeba když někam pojedeme, nebo k někomu půjdeme. Ne snad, že bych si ho kupoval hadrama, ale byl jsem rád, když mu to slušelo. A taky jsem nechtěl, aby si někdo řekl, že jsem debil a dělám si z něho holku.

Slíbil jsem mu, že se pak půjdeme někam najíst, a ignoroval jeho kecy, že škoda prachů, že když už to musí být, u Vietnamců by se dal kabát pořídit o polovinu levněji než v běžném obchodě. Dobrý postřeh, až na to, že Vietnamci klasické kabáty nevedli.

"Ne, ten černý ne, budu vypadat jak funebrák!" bránil se hned ze startu, když jsem mu ukázal, co by se mi líbilo.

Prodavačka, nejspíš s vidinou, že by mohla aspoň něco prodat, se k nám přihrnula a řekla, že by pro mladého pána měla něco super, včera ho koupila i svému synovi. A rovnou nás odtlačila trochu bokem a přinesla krásný světlý kabát. Něco mezi béžovou a smetanovou. Slušel mu dokonale, krásně mu i seděl, ale když uviděl, kolik stojí, zapochyboval jak o výši mého IQ, tak i konta.

Prodavačka se smála, že všichni puberťáci jsou na zabití, ona by mohla psát romány, co tu denně slyší, plus to, co má doma.

Kabát jsem koupil.

Pak jsme šli na to jídlo, já do českého výběru, on do grilu s tím, že se potom někde u stolů najdeme.

"Mám vzít i na doma?" zeptal se nevinně. Jinými slovy, můžu si koupit nášup? Přece večer u televize nebude jíst chleba s paštikou, když si může koupit své oblíbené jídlo, no ne?

"Můžeš, ale pamatuj, že to budu jíst i já, a ne každej má plechovou hubu jako někdo," upozornil jsem ho. Bylo mi jasné, že si koupí křidýlka a pokud možno extra pálivá. A tohle jsem já zrovna nemusel. Takže boxík na doma klidně, ale nepálivý, ať si můžu zobnout taky aspoň jedno.

Dal jsem mu dvoutisícovku, aby ji rozměnil, a nechal ho jeho osudu. Rád nakupoval, tak jsem mu to nechtěl kazit.

Dodnes rád nakupuje, abych byl přesný. Akorát už si nekupuje pitomosti. Většinou tedy.

Ke stolu přišel z úplně jiné strany, než jsem ho čekal, ale myslel jsem si, že mě nemohl najít a nijak jsem o tom dál nepřemýšlel. Vzal jsem si rozměněné peníze a až po chvilce jsem si uvědomil, že je nějaký nervózní a jídlo mu taky moc nejede.

"Stalo se něco?"

Zavrtěl hlavou. No dobře, však se ukáže.

Ukázalo…

Najednou se vynořil týpek asi okolo pětadvaceti a jaksi samozřejmě si přisedl.

"Jsem slyšel, že ses hezky vzmohl, a koukám, že jo. Ten kabát vypadá dost luxusně. Starýho kamaráda ovšem přehlížíš jako lány, výpomoc taky nenabídneš, to není hezký," a poklepal mu na náprsní kapsu, ve které měl před chvilkou peníze.

Zdálo se mi to, nebo tam opravdu zajel dvěma prsty a teď byl překvapený, že už tam nic není? Zbystřil jsem, protože co má tohle jako být?

"Chtěl jsem si támhle u větví koupit aspoň nudle, ale když mě teda tak hezky zveš…," přitáhl si talíř a dvě osiřelá křidýlka doslova vcucnul. A rovnou hrábl po tašce, kde byla krabička s dalším jídlem.

"Co si myslíš, že děláš? Okamžitě to polož!" houkl jsem na něho.

Lekl se a bezděčně poslechl. Tašku jsem odtáhl z jeho dosahu a on zabručel cosi v tom smyslu, že si myslel, že to patří tady kámošovi. To víš, že jo. Pro jistotu jsem si přitáhl i tašku s kabátem. Pokud by ji sebral a zdrhnul, chytal bych ho asi těžko.

Kouknul se na mě, na mladýho a najednou mu seplo.

"Prej si tě koupil nějakej dědek, aspoň tak jsem něco zaslechl, ale koukám, že to není tak zlý. Nemáš tam místo ještě pro jednoho?"

Nad tou drzostí mi zůstal rozum stát, ale rychle jsem se vzpamatoval.

"No to jsi uhádl. Tak se seber a dej si odchod."

"Co na tom pošukovi vidíš? Krásy moc nepobral, blbej je jak tágo a chodí za prachy," sekl po mně.

"To není pravda!" vzmohl se konečně na slovo miláček.

"Nechodí, o tom bych jako něco věděl. Říkám ti: Vypadni!"

"Ale? Ty ses zapomněl zmínit, koukám. Jestli chceš, mohl bych to napravit a tady šéfíka trochu uvést do obrazu, co říkáš?" obrátil se jakože na mladýho, ale tak, abych to slyšel.

"Běž do hajzlu," štěkl jsem po něm.

"Aspoň na jídlo byste mi nějaký prachy dát mohli, pětikilo by tě snad nezabilo."

Nezabilo, to měl pravdu, ale štvalo mě, jak hulvátsky se choval a jak se pokusil podrazit mladýho. Promyšleně mu ublížit. Nikdy jsme o tom spolu nemluvili, ale nejsem včerejší a bylo mi jasný, že něco za sebou měl, i když o tom nikdy nemluvil, nebo, nedejbože, že by se tím nějak chválil. Chápal jsem, že v jeho životě je pár hodně, ale opravdu hodně bolavých míst, a prostě jsem čekal, až bude chtít o nich mluvit. Zatím nemohl a já to respektoval.

Vstal jsem a on si uvědomil, že možná nejsem moc velký, ale přes hubu bych mu asi dát dokázal.

"Když tomu chceš věřit," rýpl si a šel.

"Co to bylo?" zeptal jsem se vyjeveně.

"Se známe z děcáku. Jednou mě potkal a já blbec mu řekl, že občas… víš jak, někdy už jsem neměl vážně co jíst, a on mě začal tlačit, ať pro něj pracuju, že se jako vždycky šábnem. Ale já jsem se ho bál, z děcáku jsem věděl svý, je to děsnej hajzl a nechtěl jsem. A potom jsem potkal tebe a… myslel jsem si, že když budu někoho mít, že mi dá pokoj," brada se mu zachvěla a já si představil, jak mu asi je.

V začátcích našeho vztahu se pořád bál, že to jednou nedopadne a já s ním vyrazím dveře. Dnes se to obrátilo a já si říkám, že ho možná omrzí žít s dědkem. Jenomže všude bylo plno lidí, tak jsem ho mohl leda tak pod stolem vzít za ruku a usmát se na něho.

"To je v pohodě, macku. Jdeme domů?"

Usmál se taky a přikývl.

V předsíni maličko zaváhal, jako by uvažoval, jestli má cenu se svlíkat, ale já jsem mu vzal bundu a pověsil ji na věšák. Přitáhl jsem ho k sobě a on se přitulil, částečně bezelstně, částečně svůdně. Dodnes nevím, jak to dělá, ale miluju to.

"Dáš si se mnou čaj?" zeptal jsem se, zatímco jsem ho svlékal.

"Děkuju."

Uvařil jsem čaj do velikého hrnku, který má skoro litr a my z něj pijeme oba. Když jsem ho přinesl do ložnice, už byl zahrabaný pod peřinou a já si najednou vzpomněl na něco, co se stalo nedávno.

Dopil jsem tehdy čaj a chtěl jsem dát hrnek do dřezu. Akorát když jsem prošel futrama, zazvonil mi mobil. Podle vyzvánění staniční sestra. Ach jo… Postavil jsem hrnek na linku a šel odkývat směnu, kterou mi jistě mínila přidat.

"Ano, určitě zítra přijdu, stačí říct."

Ale jo, každý může být nemocný, v pohodě.

Z kuchyně se ozvalo vyjeknutí a vzápětí křupnutí porcelánu. Ne, tenhle hrneček ne. Prosím, ať je to cokoliv jiného…

"Sakra, Jakube! Nemůžeš dát hergot pozor? A zrovna tenhle hrneček!"

Nebyla to první věc, kterou rozbil, a já nepochyboval, že ani poslední. Ale byla to první věc, u které mi to doopravdy vadilo. Ale jo, já vím, že upínat se na věci je kravina, jenže… Tenhle starý hrníček z růžového porcelánu byl památka na moji babičku a v podstatě vzpomínka na ty chvíle klidu a rodinné pohody, kdy babička seděla v houpacím dvojkřesle, sestru posazenou na klíně, já ležel vedle ní a ona nám četla.

Nejčastěji Knihy džunglí nebo pohádky. A v tom hrníčku měla bílou kávu. Vždycky si ji udělala nejdřív do plecháčku, počkala, až trochu vychladla, a potom teprve si ji přelila. Prý aby hrneček nepraskl. A občas nám dávala cucnout jako jiným dětem dával třeba děda cucnout piva.

Byl to jediný dárek, který od své maminky mohla za maturitu dostat, a ona si ho vlastně cenila víc než co jiného. Její rodiče měli velmi zvláštní vztah. Jejich svatbu domluvili páni otcové, jich se ani moc neptali. Když se měla babička narodit, nastaly jakési komplikace, v nemocnici je sice obě nějak zachránili, ale prababička už nemohla mít jiné děti. A manžílek odešel, protože potřeboval syna. Být tehdy dítě rozvedených rodičů, to byl celkem cejch a babička celé dětství slýchala, že se musí dobře učit, aby pantátovi ukázala, že je stejně chytrá jako kluk.

Když babička umřela, dal jsem sestře těch pár prstýnků, řetízků a takových těch nesmyslů, protože co já s tím, že ano. A vzal jsem si ten hrneček a to houpací křeslo. No a z toho památečního hrnečku najednou byly tři kusy a on nad tou hromádkou střepů stál jako hromádka neštěstí.

Sebral jsem ty tři kusy a přemýšlel, jestli by se daly třeba slepit a postavit aspoň na poličku. Podíval jsem se na mladýho, stál u lednice a skoro se k ní tiskl, jako by od té studené věci čekal víc porozumění než ode mne. Zpod zavřených víček mu tekly slzy. Vztáhl jsem k němu ruku, abych mu ty slzy utřel. Neuhnul, ale přikrčil se, jako by očekával, že mu jednu střihnu. Utrhnul jsem z role papírovou utěrku a podal mu ji. Když se nepohnul, otřel jsem mu ty slzy a nos a co nejmírněji jsem řekl:

"Ale macku, no tak, omlouvám se, že jsem na tebe řval, já to tak nemyslel, opravdu."

Přikývl, jako že chápe, ale dál nic. Teda vlastně jo, pomalu couval z mého dosahu do bezpečné vzdálenosti. A to má být sakra zase co? Nikdy jsem mu nezavdal k něčemu takovému důvod, tak proč se najednou chová, jako kdybych byl nějaký kretén? To si musíme vysvětlit, pokud možno ihned.

Vzal jsem ho za ruku a zase tak mírně, jak jen to šlo, jsem mu řekl, že si promluvíme a hlavně že si k tomu sedneme. Odvedl jsem ho do pokoje, sice jsem ho nemusel zrovna táhnout, ale šoural se za mnou dost neochotně. Plácl jsem rukou na místo na gauči vedle mě, sice se posadil, ale zase v únikové vzdálenosti. Tak jsem se posunul já k němu, pravou jsem ho vzal okolo ramen a levou jsem si přitáhl jeho hlavu. Nic jsem neříkal, protože mi jaksi nenapadlo, co jiného ještě říct. Jen jsem ho k sobě tiskl a hladil ho. Třásl se doslova jako vyděšené zvířátko. Ale co jsem udělal? Trochu jsem na něj houkl, ale ani náhodou jsem nenaznačil, že by mohlo snad následovat nějaké napomenutí tělesného rázu. Na druhé straně jsem ho chápal. Otec ho od malička mlátil kvůli každé kokotině, o tom kreténovi z děcáku ani nemluvím. Každý chlap, který prošel jeho životem, mu ublížil. Možná se bojí, že právě spadla i moje maska a on je zase v rukou nějakého dementa bez možnosti úniku. Neměl kam jít, leda na ulici. Konejšil jsem ho jako malé děcko, ujišťoval jsem ho, že jsem to tak nemyslel, jen prostě v ten první moment jsem tak vyletěl, že už nikdy na něj nebudu řvát, že ho mám fakt moc rád, že…, že…, no prostě hučel jsem do něj jako do duté vrby, jen aby se dal zase do pohody. Pomalu se uklidnil, minimálně už se přestal klepat.

"Dobrý? No vidíš, tak se trochu usměj."

Poslechl. Zvedl kouty rtů, ale oči neotevřel a jako úsměv to teda taky nevypadalo. Spíš, že zase nabírá.

Jako už tolikrát, zase jsem nevěděl co s ním. Co jsem ale věděl, bylo, že ho z toho musím hned dostat, nebo mi už nikdy nebude věřit.

"Poslyš, broučku, opravdu si myslíš, že bych tě někdy zbil? Dokonce kvůli rozbitému hrnku? Jindy ti to ani nenapadlo, když ti něco v kuchyni spadlo."

Nebo když jsme blbli v posteli a on mi skoro roztrhnul řetízek. Ještě měl vtipnou hlášku, že v nejhorším bych si ho mohl schovat na později, až si budu chtít udělat zlatý zuby.

"Ale tohle…," špitl a zavrtěl hlavou.

"No dobře, dobře, ale byl to jenom hrneček, i když po babičce. Fajn, neměl jsem tak vyletět, ale už se stalo. Mě se opravdu nemusíš bát, nejsem proboha tvůj otec…"

Ten moment bych se nejraději kousnul do jazyka, ale už to bylo venku.

"To je škoda," vyhrkl.

"Ježiš, nestraš!"

"No ne, tak jsem to nemyslel, ale kdybys byl můj otec ty, všechno by bylo jiný. Máma by nezačala pít a mě by nevrazili do děcáku a všechno mohlo být v pohodě."

Konečně se na mě podíval. Očička se mu ještě leskla, ale už se usmál doopravdy.

"Taky tě mám moc rád. Nikoho jsem nikdy tak rád neměl. Opravdu." A pověsil se mi okolo krku.

Odsunul jsem z gauče polštáře pod záda, položil jsem ho vedle sebe, přetáhl přes něj deku a jen jsem ho tak kolíbal na svém těle. Zalezl mi pod tričko, jako by potřeboval cítit moje teplo, a usnul. To už jsem věděl, že když se mu něco stane, potřebuje se z toho vyspat. A pak už je zas dobře.

Jednou na noční jsem se dal do debaty s naším doktorem. Ne, nepatří k nám, ale povídá se s ním dobře, je to chytrý chlap. A tomu jsem řekl, jak to mám doma, a že bych docela rád věděl, co si tím kompenzuje.

"Hledá bezpečí jako klokaní mládě. Hele, já ti něco řeknu. Když jsem byl kluk, moje babička moc netopila, v noci už byla u ní celkem zima. Takže mě na noc hezky pevně zabalila do deky a přes to teprve dala duchnu. Možná to jeho máma dělala taky, no a on to bezpečí domova hledá u tebe. Protože nic jinýho prostě nemá."

Možná to tak bylo, kdo ví.

Na to jsem si teď vzpomněl, když tak ležel až po uši zabalený v peřině a koukaly mu jen oči a tmavá čupřina. Tehdy se tvářil tak, že je mu líto, co se stalo, ovšem jedině pako obecné postaví hrnek na kraj kuchyňské linky tak těsně, že stačí projít okolo a hrníček se vrhne parakotoulem k zemi.

A teď se zase tvářil, jako že ví, že dělal něco, co se nemá, ale morálka je morálka a hlad je hlad, že.

Postavil jsem čaj na noční stolek, lehl jsem si k němu a jako vždy, když to v našem soužití malinko zaskřípalo, vyřešil jsem to objetím a mazlením. Obdivuhodně to zabíralo. Netrvalo dlouho, přesunul se pod moji peřinu a pak i pod moje triko. To už dnes nedělá, občas mi to i chybí. Jenomže od té doby mi "trošku" narostlo břicho a z té hubené píďalky je dnes kus chlapa a pod triko by se mi už nevešel.

Vlastně jsem chtěl původně jen tak nastínit, že soužití dvou lidí chce i trochu empatie, ale pak jsem se jaksi rozjel. Vlastně to mělo být jen pár slov na úvod, no tak je to pár odstavců, stane se…

Váhavý střelec

Tak v dobách mého mládí říkaly holky klukům, kteří jen tak "oblejzali", popřípadě měli moc řečí, ale jinak nic. Žádné kino, procházka, nějaké pomuchlování nebo aspoň rychlá pusa. Pokud byl dotyčný fešák nebo měl jiné přednosti, občas to slečna nějakou dobu vydržela s vidinou, že se chlapec rozkýve, popřípadě, která byla aktivnější, učinila ten první krok sama. Ale když z toho mraku ne a ne zapršet, obvykle fešák zůstal opuštěn a slečna se poohlídla jinde.

Na teplé scéně to bylo trochu jinak, protože mnozí z nás tak nějak byli toho názoru, že kdo zaváhá, tak nezasune. Případně teď já tobě a příště ty mně. Jeden kámoš s oblibou hlásal, že než chladná dívčí záda, lepší teplá prdel kamaráda. Měl manželku a tři "sviště", ale jak mohl, už byl na čtyřech a neváhal se revanšovat nějakou podpultovou drobností, jsa vedoucím v extra potravinách, kterým se tehdy říkalo ESO. Neplatilo se tam bony, ale korunami, ceny občas vyloženě přestřelené, ovšem taková humří nebo krabí pasta nebo Kinder vajíčko, které tehdy bylo cosi naprosto zvláštního, po tom každý sáhl. A rád. Hele, nechte si to, jo, byla jiná doba, a vůbec. Mimochodem, od té doby už jsem nikdy tak dobrou krabí pomazánku nejedl. Ani ta Kinder vajíčka už nejsou, co bývala…

Jinak ESO byla zkratka pro ESPRESO. Dnes už nevím, jak přesně se to psalo, možná ESPRESSO. Kdosi bystrý postřehl, že přeházením těch písmenek se dá vytvořit slovo POSER SE. A tak zlidověla hláška: Kvůli tomuhle sem přece nejdu, a tak váhám, jestli vejdu. No, a už zase mluvím o něčem jiném, než jsem chtěl.

Zkrátka, v tu dobu jsem potkal kluka, o kterého jsem fakt stál. Vědělo se o něm, že ještě s nikým nic neměl, takže trochu bílá vrána. Sice mezi nás chodil, pokecal, ale držel si odstup, takže se brzy vynořily všelijaké řeči. Od toho, že je to "tajnej", až po to, že princezna neví, co chce. Pomaličku jsem si ho ochočoval asi hlavně díky tomu, že jsem si nikdy nesedl blíž než metr a měl jsem kopu příběhů z nemocnice. Sem tam jsem si i něco vymyslel nebo i přibarvil, jenom aby se smál a seděl se mnou.

Když jsem ho konečně pozval do ZOO, kupodivu souhlasil. Asi proto, že tam se daly předpokládat mraky lidí. Pozvání pod stan by určitě odmítl.

Nakonec jsme spolu začali i nějaký vztah. Asi nejbližší výraz by byl chození-nechození. Trochu se pomazlit, nějakou tu pusu, to v pohodě. Ale sex? No ani omylem. Částečně z legrace, částečně vážně jsem se ho zeptal, jestli si "to" šetří na svatební noc. Pokud ano, jsem ochoten požádat ho o ruku, srdce, i to ostatní. Chvilku koukal, pak trhnul rameny a řekl, že tohle nemá cenu. A chtěl jít domů. Zatlačil jsem ho zpátky do křesla a ujistil ho, že počkám, jak dlouho bude potřebovat, ale že já zase potřebuju vědět, co se děje, nebo co se stalo. Prý všechno v pohodě, jen zatím asi jeho tělo ještě není nachystaný. Nebo tak nějak.

Byli jsme spolu půl roku, možná i dýl a furt nic. Už jsem i pochyboval, že je na 100 % na kluky. Tehdy se o nějaké bisexualitě vědělo leda tak houby, ale jako zdravotník jsem o tom aspoň nějaké ponětí měl. Tak jsem se ho na rovinu zeptal. Ujistil mě, že jestli s někým, tak se mnou, ale že je to pořád takový…, prostě, že se ještě na tu postel necítí. A taky mě honem ujistil, že to určitě není moje chyba. Vzhledem k tomu, že se ode mne klidně nechal udělat ručně, jsem o tom nepochyboval. Jemně jsem ho začal masírovat, že až zažije ten "správný" orgasmus, tak si jeho tělo uvědomí, že nějaký honění je asi takový rozdíl jako mezi vodou a vodkou. Jedno písmeno a jaký grády. No ukecával jsem ho tak dlouho, až teda kývl, a svěřil mi nejen svý péro, ale i svou malou. Dal jsem do předehry všechno, co jsem uměl, a myslím, že toho nebylo málo. Přesto jsem měl pocit, že to dělá, jen a jen aby mi vyhověl, on že by se v pohodě obešel. Položil jsem ho na záda, kecy typu, že kdyby to bolelo, hned toho nechám, jsem si odpustil, jen jsem ho znovu ujistil, že mi prostě může věřit, on kývnul, já vzal péro do ruky a… a on se posadil a skoro s pláčem se mi omluvil, že nemůže, že nechce, teda chce, ale fakt nemůže. No tak co už, prodal jsem svý akcie pod rukou a doufal, že třeba někdy příště. Jenomže žádný příště nebylo.

Pořád jsme byli spolu, ale nebudu se dělat lepším, než jsem. Já sex potřeboval, takže jsem si našel někoho, kdo rád souhlasil a nikde to nevytruboval. Samo sebou, že tohle nemohlo fungovat. Ten rozchod mě fakt bolel, docela mrzel, byl to moc hodný kluk, takový jemný, každému pomohl, a i jinak mi s ním bylo fajn, ale nedalo se nic dělat.

Uběhlo dost let, já potkal svoje mláďátko a byl jsem spokojený. Jednou přišel mladej z práce s tím, že bude probíhat cosi jako paralympiáda chráněných dílen, a jestli bych tam s nimi nejel jako pomocný zdravotník. Řekl jsem, že pochopitelně, vydupal jsem si v práci volno a jelo se. 

Chvilku jsem se koukal na sportovce, chvilku jsem očumoval u stánků s výrobky z chráněných dílen, chvilku jsem jen tak seděl a chytal bronz. A najednou jsem uslyšel své jméno, jaksi nejistě, ale někdo ke mně určitě mluvil. Vyskočil jsem v domnění, že někdo potřebuje pomoct. V první chvíli jsem ho nepoznal, až po pár vteřinách. Můj Váhavý střelec. Trochu rozpačitě se usmíval a podával mi ruku. Rychle jsem ho omrkl, ale zdálo se, že mu nic nechybí, minimálně končetiny měl všechny.

"Ahoj, co ty tady?" zeptal jsem se asi trochu pitomě, ale nic chytřejšího mě nenapadlo.

"Můj kluk tu závodí, tak jsem tu s ním. Teda jako můj partner, abych byl přesný."

"Já jsem tu jako zdravotník, ale taky tu mám parťáka, támhle ve stánku prodává keramiku a kalendáře."

Chvilku jsme na sebe koukali, ale pak už jsme mluvili a mluvili. S tím, že si pak, až bude klid, někam půjdeme všichni sednout.

Opatrně naznačil, že jeho parťák je po velkém úrazu.

"Co blbneš vole, já už viděl všechno. A pokud vám to klape, nikomu do toho nic není."

A určitě neotevřu dotazem: Jé, co se ti stalo?

Ale když jsme se usadili u stánku s občerstvením, začal o tom sám. V šestnácti vylezl na vagón a dál si to asi umíte představit. Přerazil si páteř a byl popálený. Když to zvládl, dali ho na oddělení následné péče a potom do rehabilitačního ústavu a tam jako dobrovolník chodil můj Váhavý střelec.

I postižený člověk potřebuje lásku a někoho blízkého, o tom není pochyb. A ať už to měli v posteli jakkoliv, případně nijak, zjevně našli kompromis a bylo jim spolu dobře. A já byl rád, že to tak je.

Malý a velký Jirka

Vlastně Mildu dost překvapilo, kde Jirka sebral zrovna tohohle kluka. Jirka byl skoro dvoumetrový mohutný chlap, jezdil kamionem a vědělo se, že pro ránu nejde daleko. A tenhle člověk si jednoho dne přivedl kluka, který vedle něho vypadal jako chlapeček. A nejlepší bylo, že se taky jmenoval Jirka. Dělal cifršpióna ve spořitelně a pořád se culil od ucha k uchu. Asi profesionální deformace. Kluci jim brzy začali říkat velký a malý, aby se vědělo, o kom je zrovna řeč. Ten velký byl celkem nemluvný, zato malý se furt smál, vykládal vtipy a historky, které vyslechl za šaltrem. Šaltrem je míněna přepážka v bance, ne šaltr páka v autě. Občas to ale vypadalo, že tahle náhodná podobnost je to jediné, co ty dva spojuje. Ale všichni věděli, že velký Jirka svého malého parťáka nadevše miluje a neváhal to dát najevo. Brzy se taky vědělo, že malý tím velkým tzv. vorá i vláčí, ale když jim to vyhovovalo, tak co.

Milda si s malým občas dobře pokecal, dělal v Lidlu za pokladnou, a tak si porovnávali, kdo ten den narazil na většího cvoka.

Velký Jirka se jen ušklíbal, to se jemu nemůže stát, protože u kamionu aspoň víš, co můžeš čekat. A nikdo tě nebude buzerovat, že vánočka má málo mandliček a moc hrozinek, nebo že mu nesedí stav účtu.

Asi by zůstalo jen u občasných setkání a veselého klábosení, protože malý Jirka bez velkého zásadně do gay baru nechodil. Jenomže náhoda je blbec a příležitost dělá zloděje, nebo jak se to říká. Jednou se Milda s malým Jirkou potkali na náměstí, zašli si na pizzu, dali si něco k pití a Milda pozval Jirku k sobě, protože bydlel nedaleko. Po sem asi dobrý, ale pánové to ve finále vzali ležmo. Možná by se to dalo zakecat jako ojedinělý úlet a tvářit se, že se to nikdy nestalo. Jenomže oni najednou měli pocit, že bez sebe nemůžou být. Budiž jim ke cti, že to velkému Jirkovi řekli dřív, než na to sám přišel, nebo mu to nějaká ochotná dušička vyslepičila.

Jirka seděl a koukal na ty dva, jako by je viděl prvně. Pak si to nechal zopakovat, jako by doufal, že poprvé špatně slyšel, nebo špatně rozuměl. Kupodivu ani jednomu nedal do zubů, i když se toho Milda trochu bál. Jen řekl, že pokud to je přiznání nevěry, ale Jirka s ním chce zůstat, je ochotný na to zapomenout. Pokud to má být rozchod, tak ať se sbalí a jde. Ale zpátky už ho nevezme.

Milda s Jirkou byli chvilku zajímavé téma na drby, ale po pár letech už jsme je brali jako stabilní pár a zdálo se, že všechno je v cajku.

"Cos zase dělal, že máš takovýho moncla? A zrovna tady? To tě někdo lovil oštěpem?" zeptal se večer Milda, když si všiml, že má Jirka v podstatě na hrudní kosti velkou modřinu.

"Já ti nevím, poslední dobou se mi to občas stane, asi v noci moc kopeš."

Ale Mildovi se to nezdálo, modřiny bez příčiny, stále častější pocit únavy, krvácení z nosu, vytušil, že cosi je špatně a dotlačil Jirku k doktorce.

Ukázalo se, že špatně je naprosto všechno…

I když ze začátku byli doktoři celkem optimističtí, brzy se ukázalo, že tak jednoduché to nebude. Vyzkoušeli, co se dalo, ale brzy museli přiznat, že se jim nevede. Nic nezabíralo a z toho veselého kluka byl už jenom stín. Milda brečel, kudy chodil, a do hospice se prakticky nastěhoval taky.

"Mohl bych tě o něco poprosit?" zeptal je jednoho dne malý Jirka.

"Prosím tě, neptej se tak a rovnou to řekni."

"Chtěl bych vidět ještě Jirku a rozloučit se, přece jen…"

"Jo, jasně, pokud bude chtít, klidně mu zavolej, nebo mám já?"

"Ne, asi bude lepší, když to udělám já. Tobě by to možná nevzal."

Druhý den ty dva nechal o samotě a šel se vybrečet ven. Za pár dní Jirka umřel a on byl rád, že se ti dva usmířili.

Na pohřeb nepozval nikoho, ani nikomu neřekl, kdy to bude. Chtěl být se svou bolestí sám a nikoho ani vidět nechtěl. Dost ho proto překvapilo, když se objevil velký Jirka, ale neměl to srdce poslat ho pryč. Dokonce mu řekl, kdy a kam dá urnu.

Pak se zase nějaký čas neviděli, protože každý měl jiné kámoše a každý chodil jinam. Ale asi za rok se potkali u někoho na svatbě a tam si to všechno nad flaškou vína vyříkali a usmířili se. Ať už to byla náhoda, nebo něco jiného, sešli se jednoho dne naprosto neplánovaně na hřbitově a dali se do vzpomínání.

"Tenkrát jsem měl chuť přetrhnout tě jak daňovou upomínku, to mi věř," řekl Jirka, když odcházeli ze hřbitova.

Milda na to neřekl nic, ono co taky na to měl říct.

"Nedáš si kafe?" zeptal se po chvilce, když cestou na zastávku míjeli hospodu.

Všem nám spadla brada, když to po čase ti dva dali dohromady. Tady to bylo určitě o něčem víc než o kompromisu. Řekl bych, že city milostné, nebo jakékoliv jiné tu asi nefigurovaly. Možná sňatky z rozumu.

Povrchová úprava

Každý máme něco, jak se říká, někdo vdolky, někdo holky, někdo piercing. Kamarád patří do toho posledního ranku. Má tuhle parádu v obočí a v jazyku. Ale to se mu zdálo asi málo, tak si nechal udělat žebříček. Pro neznalé – kroužky různé velikosti od svěrače přes hráz až ke kořeni penisu. No a kdo má koule, tak i výš, že. A protože tenhle borec koule měl, mohu dosvědčit, tak si ty kroužky nechal dát prakticky až k žaludu. A pak si musel nechat dát dovolenou, protože se to chvilku hojilo, takže pokud doma nikdo nebyl, chodil nahatý a na malou chodil jako holka. Sednout a nohy hezky od sebe. No, ale protože si to nechal udělat u profi firmy, vše se zahojilo, jak mělo, a za chvilku už mohl nejen směle honit, ale taky hrdě předvádět své změny podobně orientovaným kámošům. Hlavně jednomu, který měl chřípí nosu ozdobené něčím, co vypadalo jako dva hroty šípu. Na každé straně mu trčel jeden. A pod kůži na péru měl implantované drobné kuličky, takže povrchová úprava jeho klacku nápadně připomínala ještěra. Což byl nepochybně záměr. Chvilku se obdivovali navzájem a potom usoudili, že takové skvosty by neměly ležet ladem. A když vyšlo najevo, že oba preferují jako předehru trochu vzájemného zdravého pokouření, nebylo co řešit a proč váhat. A když ten s ještěrem ve finále prostě chytil kamaráda za nohy, hodil si je na ramena, důkladně ho promazal a neméně důkladně obtáhl, dostalo se mu ocenění, že to byla nejlepší fajfka a nejlepší švihnutí za dlouhou dobu.

"Služebníček. Kdykoliv, stačí hezky poprosit." 

Trochu problém byl, že ani jeden neměl své bydlení, a tak si půjčovali byt od kamaráda. Ten byl sice na holky, a jak sám říkal:

"Moje prdel zestárne jako panna, ale jinak si dělejte, co vám libo."

"To ber vole tak, že na tebe připadne o dvě holky víc, to už se vyplatí, ne?" smáli se a on jen kýval hlavou. 

A tak zas jednou přišli, když nikdo nebyl doma, kočku Elzu vyhostili na chodbu a oddali se hrám lásky. A když byli v nejlepším, uslyšeli, jak někdo otvírá dveře. Trochu je to zarazilo, majitel bytu věděl, že tu dnes budou. Takže se muselo stát něco opravdu vážného, že se vrátil.

V tom se ozvalo dívčím hláskem:

"Elzičko, miláčku, mrkni, co ti nesu, to si pošmákneš. Koupila jsem ti adventní kalendář pro kočičky."

A vzápětí:

"Eri, ty jsi doma?"

Když se pánové odpoutávali v klidu, nikdy se nic nestalo, ale když sebou teď "hodili", zasekl se poslední kroužek žebříčku jednoho o hrot šípu trčícího z nosní přepážky toho druhého.

"Eriku?! Ty tu někoho máš?!

No do prdele… To bude trapas… Honem od sebe, bolest nebolest!

Když Erikova slečna otevřela prudce dveře do ložnice, naskytl se jí pohled jak pro bohy. Dva nahatí cizí chlapi, jednomu tekla krev z nosu a druhému z péra… To nevymyslíš. Pootevřenými dveřmi se do svého království vnesla Elza, vyskočila na postel a začala se zajímat o tu krvácející věc.

"Jé, ahoj kluci, co tu děláte?" zeptala se slečna celkem zbytečně a pak se začala smát tak, že si musela jít sednout.

Nos spravila kostka ledu, roztrženou kůžičku tři náplasťové mašličky a pánové se rozhodli, že si pronajmou vlastní bydlení, i kdyby to měla být garsonka třetí kategorie.

Skutečný život

"Co ty furt sháníš, kdo se jak seznámil? Chceš si otevřít sňatkovou kancelář?" zeptal se mě před časem kámoš.

"Ale čerta starýho, jen hledám inspiraci na psaní."

"Jo? Tak to ti asi neporadím, o mně bys mohl leda tak napsat, jak se neseznamovat. Poslední zásun jsem zažil na kolonoskopii."

"Ale přestaň, tak zlý to určitě není," těšil jsem ho.

"Spíš ještě horší. Před časem jsem v jednom klubu potkal chlápka, celkem fešák, jen jsme kecali, byla s ním docela rozumná řeč, no znáš to, slovo dalo čin a my jsme šli k němu do auta na trochu trávy, trochu pokouření a pak, že se uvidí."

"A jinak jsi normální? Ty jsi šel k cizímu chlapovi do auta?"

"Neblbni furt, ty černá kroniko, vypadám já na potencionální oběť únosu?"

"Ani ne," musel jsem uznat.

"Tak vidíš. Jako ze začátku dobrý. Kecali jsme, vytáhl sklo, dali jsme si dýmku míru a pak se zeptal, jestli ho nevykouřím, a že potom jako na revanš. Tak já, že coby ne. A rovnou jsem se do toho dal. Ale neboj, ne teda úplně rovnou. Vytáhl snad dvacek šprcek, že si mám jako vybrat. Obyčejný, extra klouzavý, voňavý, ochucený, barevný, s bodlinkama, no prostě co si vzpomeneš. Tak jsem se do toho dal a on nic. Visel mu jak chcíplá ryba. Po chvilce mi to už bylo nějaký divný, tak mrknu nahoru, kde je problém, a ty vole, neuvěříš, ten debil usnul. Regulérně chrápal. Chápeš to? Měl péro v mý hubě a chrápal u toho. Tak jsem se na to z vysoka, víš co, že jo, a šel jsem. Akorát jsem si za tu námahu vzal tu gumu s bodlinkama. No co co, jinej by mu prohledal třeba kapsy, to z toho ještě vyvázl lacino."

"Já myslel, že chodíš s tím blonďákem, párkrát jsem vás spolu viděl?"

"O tom mi ani nemluv. Seznámili jsme se na jednom pokecu, chvilku jsme si psali, pak pokec na ksichtoknize, nakonec, že mám přijet k němu. Koukni, já už něco zažil, ale s ním to bylo, já ti nevím…, něžný, krásný, dokonalý, prostě super. Přede mnou chodil vždycky s holkou, asi to bylo i tím. Ale nevadilo mi to, tím si prošla spousta našinců, že jo. Nejdřív zkusili být jakože normální, než jim došlo, že tohle asi ne. Už jsem slyšel svatební zvony, mluvili jsme o tom, že já se nastěhuju k němu, měl svůj byt, prostě vznášel jsem se na růžovým obláčku. No a pak bum a bylo po idylce."

"Co se stalo? Někdo třetí?"

"Jak to vezmeš, ale v podstatě jo, v práci měli transku, holku, co se převekslovala na kluka. Jako jo, proč ne, když to má takhle, nic proti, každej máme něco, že jo. Akorát vypadala divně, nahoře už to byl skoro kluk, a podvozek…, vlastně nevím, dole asi ještě furt holka, nebo něco jako chlap. Já to neviděl, ani jsem vidět nechtěl. Začal mě s ní podvádět a prý můžeme žít všichni spolu. No tak děláš si prdel, nebo co? Jako jak spolu? Jakože v pondělí, středu a pátek bude píchat se mnou, v úterý, čtvrtek a sobotu s ní a v neděli grupáč, nebo jak?! Brutálně jsme se chytli, já ho poslal do hajzlu a sbalil jsem si svý věci a šel jsem. Půl roku jsem kvůli němu řval a nadskočil jsem, kdykoliv mi cinknul mobil, že je to on. Kdyby mi řekl, že ji nechal a mám se vrátit, byl bych tam rychleji než vojenská stíhačka, aby si to třeba zase nerozmyslel. Jenomže už se neozval. O tomhle, ty vole, napiš, ne ty romantický sračky! Protože tohle je skutečnej život."

Tak jsem mu slíbil, že napíšu a svůj slib plním.

"Co to tam píšeš za blbosti?" čuří se moje mláďátko po přečtení toho, co jsem napsal. "Jako jak se bojíš, že odejdu? A proč bych to asi dělal, nevíš? Staráš se o mě celej život, myslíš, že si to neuvědomuju? Tak přece já nevzdám proto, že už zapomínáš a na všechno se ptáš třikrát."

"No no, tak zlý to snad přece jenom není," bráním se, i když vím, že částečně má pravdu.

"Někdy ještě horší," ujistil mě. "Kdo se včera třikrát zeptal, jak bylo v práci?"

"No to jenom proto, že jsem čekal něco víc než: No jo no, dobrý."

Zašklebí se a upozorní mě, že v chráněné dílně se moc dobrodružství zažít nedá. Nepočítáme-li občasné epi záchvaty, což je ale brnkačka oproti záchvatům zuřivosti, které míval jeden autík. Jako autista. Byl asi dost manuálně zručný, bohužel poněkud nepředvídatelný, dokonce až tak, že se ho ostatní báli. Když po někom hodil židli, musel tam přestat chodit.

"Ale možná jednou přijde někdo mladší, hezčí," zachce se mi pozlobit miláčka.

"A praštěnější," dodá on.

"Si to řeknem, až jednoho blízkého dne nedoběhnu a vyleju se do gatí. Budeš mě převlíkat?"

"Ale to jo, pokud to nebude čokoláda, asi problém mít nebudu," ujistí mě.

No uvidíme broučku, uvidíme. Zatím to snad nehrozí.

Zaklapne počítač, protáhne se, až mu křupne v zádech, a zeptá se, jestli si nedáme něco dobrýho.

"Tak jo, dej se do toho a já pak umyju nádobí," řeknu, protože vím, že to dělá nerad.

Vyskočí a jde obhlídnout, co tak asi skýtá lednice a špajzka. Za chvilku už to voní a za další chvilku přinese plný tác chlebů obalených ve vajíčku a osmažených. Nedá se tvrdit, že by to byla nějak extra dietní večeře, ale oba tohle jídlo máme moc rádi.

Po jídle si lehne, položí si hlavu do mého klína a usne. Měl bych jít uklidit kuchyň, protože je tam beztak jako po výbuchu, ale místo toho sedím a hladím mu vlasy.

Však co, ono to počká…