Stan I.

Léta sedmdesátá – 1970

Šedivá mračna se válela na pochmurné obloze. Všude možně už byly kaluže. Dopadající kapky vytvářely bubliny. Pluly poháněné větrem a většinou praskly, zasaženy dalšími projektily deště. Nebo se srážely zahnány na okraj a měnily se v malé vybuchující gejzíry. Prostě smůla, pomyslel si chlapec s tmavými kudrlinami, sedící ve stanu. Nad vchodem měl malou igelitovou stříšku, aby tudy nemohly dešťové kapky. Ještě že jel z Frýdku brzy ráno, a když viděl oblohu, stačil postavit starý vojenský stan. Byl oproti novým i těžší, ale perfektně impregnovaný a dalo se v něm spát i v zimě. Samozřejmě že takových čundráků, co vyjíždí do přírody i v nehostinném období a spí ve stanu, moc nebylo. Na svazích se lyžovalo, v lese na cestách běžkaři, ale všichni ubytovaní v teple chat a nocležen. Filip byl samotář a vůbec takový samorost. Ne že by se stranil lidí, měl pár kamarádů ze školy, z vojny a teď i z práce, ale nebyli to opravdoví přátelé, a pak v navazování nějakých bližších kontaktů mu bránila jeho homosexualita. Snažil se sice někoho najít, ale buď to byl jen vztah na jednu, nebo pár nocí a nic víc. Byl trochu drsným, ale romantickým snílkem, což na první pohled vypadalo jako protimluv. Klidně vyrazil se svým starým stanem do lesa i v minus dvaceti, ale jít někam do kavárny, kde se teplí scházeli, na to neměl odvahu. Kolikrát v lesním tichu, které přerušovaly jen praskající větévky a volání sov, si vysníval svého milence, jak zapaluje finskou svíci a staví na ni pánev s pořádnými kusy masa. Jak k němu přijde, políbí se a pak už nic nebrání strhat ze sebe košile a rifle. Viděl dvě těla, co skončila v milostné křeči a v objetí mladého borůvčí.

Jenže to, co viděl venku, mu zcela kazilo pocit z počátku týdenní dovolené. Jeho první dovolené. Kolikrát zažil déšť, zase tak mu nevadil, ve stanu má sucho a je i teplo, ale představoval si, jak se podívá do míst, kde ještě nebyl pod Lysou horou. Půl noci přespal ve Frýdku Místku na nádraží, pak prvním autobusem do Pražma. Odtud se vydal k Mohelnickému vodopádu, jenže když viděl oblohu, odbočil za Krásnou doleva. Našel konečně kus s téměř pralesním porostem. Plno stromů tady bylo popadaných a mezi nimi dorost z náletů. To přesně hledal. Sem nedojde žádný turista, houbař ani hajný. Našel kus kdysi lesní cesty na mírném svahu. Trsy biky, známé spíš pod latinským jménem luzula, mech a lišejníky. Vyndal skládacího pavouka z duralu, konce zapustil do země a přes něj natáhl stan. Hned se musel pochválit, nebyl v té lesní změti ani vidět. Vypnul ho opět duralovými kolíky s háčky. Nožem vedle stěn udělal několik šikmých zářezů, odebral podlouhlé kusy mechu. Vzniklo tak kolem stanu korýtko na odvod vody. Až bude balit, vrátí vyřezaný mech zpět. Poválená tráva se zvedne a za pár hodin nikdo nepozná, že tady nějaký stan byl. Vytvořit z kamenů malé ohniště, na to už nezbyl čas. Setmělo se a spustil se liják. Ještě podlahu taky z nepromokavé celty roztáhl a připnul u země k duralovým trubkám. Většinou to nedělal, jen v zimě, nebo za špatného počasí. Rozepjal vchod a nad něj připnul kus igelitové stříšky, vypnuté na dvou opět duralových trubičkách. Stříška měla sklon k jedné straně a pod ni hned umístil kotlík. Rychle se zaplnil vodou. Vzal ho dovnitř a ještě tak naplnil ešus. Zdaleka nebylo poledne, ale musel rozsvítit malou lampičku na baterky.

V igelitových pytlíčcích měl namíchanou směs na polévku. Domácí těstoviny, nebo sušené brambory, sůl, směs koření a sušené zeleniny. Taky kostka Vitany, dříve Maggi. Na zimu tam byla i další sušená zelenina a houby. No vida, houby si měl nasbírat po cestě, ale polévka bez hub, to neznal. Rozroloval tenkou zelenou pláštěnku. Tady bude muset dávat pozor, aby ji neroztrhal. Zdálo se, že déšť zmírnil. Jenže stejně pršelo dvakrát, z nebe i ze stromů. Vzal si jen síťovku a vyšel do deště.

Pustil se zbytkem cesty, která se mírně stáčela k civilizovanému lesu. Jindy by stačilo pár kroků, ale zatím nic, ani prašivka. Až ve smíšeném lese uviděl už z dálky kapitální masáky. První nožka pevná, další červavá. Některé houby se přímo rozpadaly. Bylo jich ale hodně a měl najednou síťovku plnou. Ještě pár kozáků a trs opěnek. Zase se rozpršelo víc. Těsně u odbočky do jeho divočiny potkal kluka asi svého věku. Malý batoh, promočený durch. Hodně světlé delší vlasy mu visely i přes skráně jako vodníkovi. Taky tak Filipovi připadal. Zastavili se a kluk se na něj díval jako na zjevení.

„Prosím tě, jsem vůl, asi bloudím, myslím, že tady jsem už byl. Jak se dostanu na tuhle chatu?“

Filip rozepnul pláštěnku a její cíp vyzvedl nad ně. Byli u sebe velice blízko. Hoch vytáhl taky promočený papírek s nějakou malůvkou cest.

„Odkud jdeš?“

„Z Morávky, z přehrady.“

„Já to zas tak moc neznám, spíš na Mohelnický vodopád, ale začalo pršet. Tady nic nevyřešíme, kus odsud mám stan a mapu. Taky by ses mohl převléct do něčeho suchého. Pršet hned tak nepřestane, mám pocit, že slyším z dálky hromy. Bouřku chytne Lysá hora, ale může se stočit i sem. Jinak jsem Filip.“

„Miloš, já moc venku nikdy nebyl, ve stanu jsme jednou spali s učňákem, ale ten měl dřevěnou podsadu, a vůbec kolektivní veselení nemusím. Jenom mám první dovolenou a tady na té chatě jsou kluci z vojny.“

„No, přidáme, žene se opravdu pořádná čína.“

Vítr s deštěm udeřil z boku. Kus od nich se skácel strom. Miloše to trochu vyděsilo. Za smrčinou došli k Filipově stanu.

„Paráda, máš tady sucho a teplo. Podívám se, jestli mám v báglu něco suchýho.“

Sundal si košili, našel tepláky a tričko. Rozepnul si rifle a chvíli váhal. Pak si je v polosedu stáhnul.

„Myslel jsem, že bude moc horko,“ řekl omluvně a na holé tělo si natáhl bavlněné slipy, pak tepláky. Filipa i ta krátká vidina dost rozhodila, zvlášť když se Miloš začal červenat.

„Taky chodím v hicu na ostro, ale ty jseš promoklý, měl ses utřít. Nachladit se v létě není moc fajn. Co děláš?“

„No právě, cukráře. Dorty, dorty a zase dorty. Někdy mě to vážně sere. Na soutěži jsem vyhrál první cenu i druhou a náš šéf mě zabetonoval u dortů. Máš vynikající fantazii, řekl. Dělal jsem veliký dort k otevření nové Mototechny, tak jsem si sehnal pár obrázků prvního našeho auta Präsident, udělal ho na dortu, prej byl skvělej, jenom teď se dortů nezbavím do smrti.“

Kýchnul.

„Je to pravda,“ smál se Filip. „Hned uvařím polívku, bude poledne.“

„Budeš v tomhle počasí rozdělávat oheň?“

„Jo, ale na vařiči. Mám dva.“

„Chceš pomoct? Jsem i kuchař.“

„Prima, nakrájej na větší kousky masáky, tady je pánev, sádlo, nejdřív je opečeme s paprikou. Já dám na druhým vařit do kotlíku polívku. Bacha ať se nespálíš.“

V celém stanu se rozprostřela krásná vůně, zatímco venku se vlády chopila bouřka.

„Co když někde praští a spadne na nás strom.“

„Neboj, mám všechno obhlídlý. Spadl by do bordelu kolem a zachytil se.“

„Ty seš, Filipe, prostě zálesák, jak vidím. Já se držel mámě za sukně u plotny.“

Oba se smáli.

„Já mám rád vzduch. Co jsem přišel z vojny, dělám u elektroinstalací, zavádíme nové, nebo renovujeme. Tady bude podle plánu rozvaděčová skříň, řekne náš parťák, jenže zedníci na ni zapomněli. A Filip vezme kladivo a majzl a seká a seká. Je v tom betonový překlad a dráty. Někdy mě to pořádně štve. A až se všechno zapojí, no, měl bys to zamáznout. Tak jsem hlavně zedník. Tebe si aspoň v práci váží.“

„Celkem jo, ale zase ostatní mě nemusí a kolikrát mi dělají různý naschvály. Nejhorší byl svatební dort, zimní krajinka. Chaloupka, vrba, zahrádka, všechno zapadané sněhem. Ženich byl bez sebe, jak prý je to krásný. Druhý den přišel k nám. Nejdřív řval na vedoucího, ten řval na mě. Pak řvali oba. A já se nakonec rozbrečel a utekl do šatny. Nejsem žádnej hrdina. Někdo z kluků mně sníh z pískového cukru osolil. Pořádně. Nakonec se ten kluk přiznal, dali ho na jinou provozovnu, ale ještě jsem chvíli slýchával od kluků, chceš posolit a podobně. Při tom jsem jim nic neudělal.“

„Tak jdeme na polívku, tady si ukroj chleba, já si dám do ešusu, tobě do plechovýho talířku.“

„Je skvělá, viděl jsem, jak jsi všechno vysypal z pytlíčku. To ti chystá máma?“

„Kdepak, já. Nepotáhnu různý sáčky, krabičky. Nachystám si několik druhů, moc místa to nezabere a dodám, co dal les. Dnes jen ty masáky. Skoro jsem měl chuť na ně nejít.“

„To bych se někde mokrej klepal v lese. Moc dík. Jenom jestli ti tady nevadím, vidím, že jsi zvyklej jezdit sám.“

„Jsem, ale zmoklejm vodníkům přístřeší poskytuju. Byls jak hastrman z Rusalky. No zaměstnám tě. Opečeme velké klobouky z obou stran na pánvi a pak na ně frkneme usekanej lančmít plus vajíčko a koření.“

„Já jsem v podstatě i kuchař, ale nenapadlo by mě opékat klobouky z obou stran.“

„Jasně, dělal bys to v troubě, ale na pánvi je to jiný, i když má poklop.“

Stanové dílce sebou plácaly a duralový pavouk skřípěl.

„Počkej, musím vyčistit korýtka za stanem. Jsme na celtě, ale kdo ví.“

Filip si sundal rifle i košili, vzal nůž a v trenkách vyběhl ven. Bylo slyšet škrábání za stanem. Když se vrátil, crčela z něj voda. Otřel se a trenky stáhnul. Nemohl si nevšimnout Milošova obdivného pohledu. Z batohu vyndal tepláky.

„Teď jsem já naostro.“

Taky další duralovou trubku roztáhl na potřebnou velikost a zaháknul na boku u vchodu.

„Vykruť si pořádně ve vchodu rifle i košili a mrskni to sem, vedle mých trenek. Nebude to nijak zavazet a do rána košile určitě uschne, možná i rifle. Pokud přestane pršet, rozdělám oheň a uděláme sušárnu z klacků, ale vidím to na čtrnáct dnů.“

„Nestraš, dovolenou mám jen týden. A to jako mám spát tady?“

„Nemusíš, můžeš si ustlat pod širákem,“ culil se Filip. „Když ti moje přítomnost vadí.“

„Řekl jsem to blbě, třeba přestane.“

„A v tom mokrým budeš hledat chatu, když ani nevíš, kde přesně je. Čekají tě tam?“

„Vůbec o mně neví. Já se taky rozhodl na poslední chvíli.“

„Paráda, můžeme ten týden strávit spolu.“

Miloš zase zrudnul.

„Budu se muset, no vypísknout.“

„Klidně řekni vychcat, tady nejsou žádné dámy. Vylez před vchod, zvohni se pod tou stříškou a vidíš ty stružky. Když se trefíš, žlábek je splachovací, když ne, pohnojíš mech. A na velkou ti půjčím pláštěnku, když tak.“

Miloš si chtěl stoupnout na druhou stranu, ale tam z boku přímo lilo. Na opačné byl v zorném poli Filipa. Nakonec silné nutkání zvítězilo. Filip se díval na proud padající do stružky. Nejen na něj. Sakra ten kluk má krásný péro. V tom jeho zacukalo. Asi se mrška začíná zvedat.

Miloš oklepal svůj penis, který zmizel za tepláky. Filip se vzrušil ještě víc. Vůbec by mu nevadila kapička moče. Tohle byl stav, který miloval. Když ještě leží, klidně si ho narvat celýho do huby a cumlat. Vychutnávat si, jak topoří, pak ho nechat, ať sebou trošku mrská a…

„Tos mínil vážně, abych tady zůstal?“ přerušil jeho snění Miloš.

„Tobě by to vadilo?“

„Určitě ne, nikdy jsem tak venku nebyl a furt pršet nebude. Jen tady nic nemám. Třeba jídlo a tak.“

„To zase já mám. A je tady vesnice, určitě má obchod i hospodu.“

„Já do hospod nechodím.“

„Nevadí, dáš si limonádu, a až já se zmrskám jak Dán, tak mě zavedeš do stanu.“

„Asi jsem směšnej, ale já nikdy nic takovýho nezažil. Na vojně jsme při cvičení spali v autě. Co ty?“

„Jako všude, elektrikář, dílny a furt jsme nějakýmu lampasovi dělali doma něco kolem elektriky. Měli na řemesla pořadník. Poslední den na vojně a já ještě měnil jistič jednomu kapitánovi na chatě. Zatímco jiní šíleli a stříhali metr, já málem ten poslední den prošvihnul.“

Venku se utišil vítr, bouřka byla pryč, ale pořád lilo.

„Mám tady v čutoře pomerančovou šťávu, umeju kotlík. Chtělo by to písek a potok.“

Vstal, chvíli umýval vodou z igelitové stříšky, pak nalil šťávu a dočepoval zase dešťovku.

„Napij se a pořádně, já to dorazím a udělám kafe. Souhlas?“

Miloš pil, pak se dlaní snažil otřít okraj.

„Nejseš přece jedovatej, a když, sejdeme se na kožním.“

Viděl, jak se kluk vyděsil.

„Nesmíš na všechno skočit. Já jsem se samejma chlapama a ti mají trochu drsnější slovník. Vy tam máte určitě i nějaký holky.“

„Dvě, ale ani moc nevím, jak vypadají.“

„To tam máte mezi sebou plenty?“

„Ne, jsou takový nijaký, ty tady taky nejseš s holkou.“

„Máš pravdu, jsem tady s klukem a hezkým klukem, s tebou.“

Miloš teď úplně zrudnul. Nesmím ho poplašit, třeba je to šance.

„Jdu na kafčo, ale zákusek nemám, jenom nějakej oplatek.“

„Já taky nic nebral, že něco koupím až tam.“

Filip vyndal dva plecháčky.

„Naštěstí nosím dva. Třeba pro skřítka, hejkala a dnes jsem potkal vodníka, jen na tom suchu skoro zmizel.“

Miloš si hrábnul do vlasů.

„Už mi uschly, teď se mi budou stáčet, ale do tvých kudrlin mám daleko.“

„Já jsem kudrnatej všude, co ty? Jo už nám voda vaří, kolik lžiček a cukru?“

„Lžička stačí a bez.“

„Bez, to říkají holky a pak jsou v jináči a uženou tě.“

„Tys měl holku?“

„Chraň Bůh, ale znám to z vyprávění.“

„Jé, tatranky, víš, že původně měly tvar trojúhelníku, ale byly problémy s balením, tak jsou podlouhlý?“

„Já mám taky problémy s balením. Taky jsem už dostal i po hubě,“ smál se Filip.

„Když ty všechno otočíš k jedinýmu.“

„Jasně, kolem šukačky se točí celej svět. Neříkej, že by sis nedal říct, a když holky nemusíš, tak je to jasénka.“

„Jasénka je folklorní soubor, holky nemusím, ale to neznamená, že jsem teplej.“

„Tos mi teda dal. Tak pijeme kafe, zatím se nám vyprší do krásna.“

Chvíli bylo ticho, kluci pili kávu a chroupali tatranky.

„Po kafíčku šlofíčka, říká náš šéf. Vopře se o pojistkovou skřín nebo rozvodnu a už ho bere.“

„To my si v práci ani nesedneme. Proto mají cukráři, pekaři a kuchaři na stáří křečový žíly.“

„My se řídíme, spěchej pomalu a pracuj, jen když musíš. Jasně že makáme, ale když stíháme plán, taky se odpočívá. Stejně tady budeme i zítra, tak nač spěchat. Všechno stojí za prd. Když člověk vidí, co se děje. Pěkně nám utáhli rudou smyčku. Tak jezdím ven. Podívej, před náma. Sýkorka, zřejmě tam obírá nějaký housenky i v dešti. Teď se oklepala. A u vchodu šnek jak z Ferdy Mravence. Nemůže se dostat přes dravou řeku ze stanovýho korýtka. Musíme dávat bacha, až půjdeme ven. Asi ho hned přendám. Půjdu s malým.“

Filip odložil hrníček, vyšel ven pod stříšku, ulitu šnečka přendal za stružku do mechu, stáhl tepláky na půl žerdi. Miloši nezbylo než se dívat na krásné půlky zadečku a to, co držel v ruce, ho docela rozhodilo. Znervózněl, ale zároveň cítil vzrůstající vzrušení, kterému se nedalo ubránit. Filip byl docela atraktivní typ s těmi jeho kudrlinami. Jen se pomalu vkrádal strach, jestli všechno třeba není jen hra.

„Už se obloha trhá, ještě nám vysvitne zrzek. Chvíli klimbnem, co ty na to?“

Miloš jen přikývnul a lehl si vedle na bok, směrem od Filipa. Ten zůstal na zádech, jen si trochu podložil hlavu. Když se Miloš za chvíli převalil, viděl, jak má Filip v rozkroku malý stan na teplácích. Hned si vzpomněl na stejnou písničku z doby před asi pěti lety. Matuška a Štědrý. Mám malý stan, mně na nohy táhne…

Začal se smát, ale sám cítil, že stany budou dva.

„Probouzet se a vidět tě rozesmátýho, to bych mohl denně. Čemu ses tak smál?“

„Nevím, jak to říct.“

„Normálně, do ničeho to neobaluj.“

„Jak jsem se pak otočil. Tak jsme měli oba v rozkroku, no takový malý stany. Tak mě napadla písnička Mám malý stan.“

„Tak jsme měli celkem tři stany. A co s tím uděláme?“

„Co jako?“

„Jéžiš, to nemyslíš vážně. Co ti k tomu chybí? Vana, sprcha, teplá voda, froté osuška, to tady není, ale je tady potok. A máme šprcky. Sice je nosím už dlouho a musím je prohlídnout, jestli nezteřely. Seš na tom jak? Nahoře, dole?“

„No já jen zkusil od každýho trochu.“

„A?“

„Co já vím, šlo to. Ale teď je moc světlo, kdyby někdo šel.“

„Seš strašnej poseroutka, už vidím zástupy těch, co chtějí vidět, jak venku chčiješ, nebo jak si to rozdáváme. Už tady není sýkorka ani šnek. Tak počkáme, až se setmí. Nebo nic. Nikoho nenutím. Třeba to v hlavě nemáš ještě srovnaný. Ale taková náhoda je dar z nebes.“

„To bych neřekl, církev nám nefandí. Nikdo nám nefandí. Jenom pořád slyším, jak by se s buznama mělo zatočit. Ve škole, na intru, na vojně, v práci. A doma se zase všichni bojí. Proboha, kdyby se to provalilo, tak Alča se nedostane na konzervatoř. To je má ségra, mám ji rád, ale všichni jsou z ní zblblí. Chodí na Lidušku, je fakt dobrá a přeju jí to. Otec kvůli tomu, aby se dostala na školu, vlezl do pitomýho svazu přátelství, protože je tam baba, co rozhoduje, kam kdo půjde. Přijdi s nějakou kamarádkou, aby lidi viděli, že jsi normální. Tak to dělají všichni. Míra vedle má už holčičku, rodiče jim pořídili auto a s bratrancem staví barák. Dyť se Alča kvůli tobě nedostane na školu. Nejradši bych se někam odstěhoval, abych nebyl všem na očích. Ráno jdu brzo, večer pozdě, a přesto mě odchytí sousedka. Slyšela jsem, že jste vyhrál první cenu za dorty. Rodiče jsou určitě šťastní, už vám jen chybí nevěsta. Jste jedinej svobodnej v ulici. V neděli mi přijede vnučka, hezoučká panenka, ta by se k vám hodila. Co jí na to mám říct?“

„Není co závidět. Naši ví, jak na tom jsem, ale neřeší to. Jen z kraje měli obavy, ať si dám pozor. V práci jsou chlapi šťastně ženatí a spíš říkají, užij si svobody, dokud to jde. Já bych nemohl být s někým, kdo denně vysedává večer v kavárně a nechá se sbalit. Pak se vzájemně pomluví, jakej kdo je a není. Netoužím po tom, aby půl města vědělo, jaký mám péro. Jezdím ven i v zimě. Jak je to kolečko, dá se otevřít a vystrčí se tama malej komínek. Mám skládací plechový kamínka. Zatopím a z fleku je tady dvacet. Ale ráno, když v noci nepřikládám, tak deset, ale pod nulou. Mám spacák do mínus dvaceti, tak není co řešit. Dnes, kdyby nepršelo, ani bych stan nerozdělával. Spát pod širákem má svý kouzlo. Jseš tak nedílnou částí přírody kolem tebe. To můžeme někdy zkusit, ne?“

„Nevím, myslíš, že bude i nějaké později?“

„To záleží na tobě, nikoho nelanařím. Ale rád bych, to se přiznám.“

„Já jsem tak s nikým otevřeně nemluvil, prostě se jen bojím. Všeho. Jak se Alča nedostane na konzervatoř, budu to mít denně na talíři, i kdybych na tom neměl žádnou vinu. Podle rodičů jsem prostě nemocnej a měl bych se léčit. Nejlíp bude odstěhovat se hodně daleko. Jenže co práce? Nic jinýho neumím, vařit bych nechtěl. A lepší místa jsou obsazený. Víš, jak to chodí. Každej vedoucí si dotáhne svou rodinu, pak známý, nebo mu tam někoho dosadí strana.“

Oba kluci si šli odskočit. Spíš už jen mrholilo. Nezbylo, než jít dál pod strom, protože stružka před vchodem už byla bez vody.

„Málo pijeme, dáme si kafe, čaj, nebo šťávu. Určitě tady budou maliny. Chce to nasbírat ešus, trochu vody, přivést k varu a doplnit pleskačkou rumu.“

Mezi stromy se objevily paprsky slunce.

„Dlouho to asi nevydrží, jdeme na maliny. Dívej se po nějaké světlině, pasece.“

Taky narazili na malý svah, který se červenal plody. Sem asi nikdo nechodí. S plným ešusem se vraceli kolem potůčku.

„Máme umývárnu a tudy to bude ke stanu kousek.“

„Já bych se tady ztratil. Vody je v kaluži žábě po prsa.“

„Neboj, uděláme si koupací vanu. Teď si dáme maliny a rum.“

Filip párkrát maliny prohodil.

„Dobrý, červi tam nejsou, sem tam lístek nevadí, to bude jako s čajem. Tohle dáme na vařič. Hlídej, jak voda začne vařit, tak to sundej a vraz tam tady pleskačku. Já se hned vrátím, podívám se po kusu kmenu na svíčku.“

Když Miloš sundával ešus a lil tam rum, byl Filip zpět.

„Ještě chvilku, ať si nespálíme huby. Mám krásnej kus smrku.“

Z batohu vyndal široký vrták a k němu něco, čemu říkal kolovrátek. Taky malou sekerku a skládací pilku. Venku byl asi metrový kus ulomeného kmene.

„Nejdřív na půl, polámané konce budou dobře držet v zemi.“

Pustil se do řezání. Pak asi v třetině špalku vyvrtal otvor zasahující do poloviny. Další otvor pak shora středem dolů, až se obě vyvrtané díry spojily. Do vrtání se zapojil i Miloš. S nasazeným kolovrátkem to šlo velice rychle. Pod listím našli něco suchých větviček, které se nalámaly a naskládaly do vyvrtaného otvoru spolu se vzniklými velkými pilinami z vrtání. Stejně tak do dolního bočního otvoru. Filip všechno zakryl lopuchovými listy.

„Pro sichr, kdyby začalo zase chcát. Vezmeme propriety na koupání a jdeme do vany.“

V potůčku vybral rovnější písčité místo. Pak nakladli na sebe kameny a proložili je mechem. Na boku bylo něco jako schody. Tůňka se začala plnit vodou. Teď dlaněmi vybrali část písku ze dna. Voda se sice zakalila, ale rychle se čistila.

„Vidíš, tůňka je plná a přetéká po pár plocháčích. To jsou rybí schody. Teď už naše vana nebude nikomu vadit.“

„Tady jsou ryby?“

„Jasně, zítra už obsadí hlubinku a můžeme si nějakého pstruha upytlačit. Tak jdeme se koupat.“

„Voda je ledová, už mně umrzly nohy.“

„Já půjdu první, dva se sem nevejdeme, chtělo by to zvětšit.“

Filip tepláky a košili pověsil na kus větve a nahý vlezl do vody. I když tam seděl, měl vodu po prsa. Když se vyměnili, jen se oklepal.

„Nechám ti osušku. Já se proběhnu.“

Na chvíli zmizel. Když přiběhl zpět, Miloš už byl oblečený.

„Stejně jsem mokrý, mokro je všude. Ještě se trochu otřu.“

Pak se oblékl.

„Co kdyby tě někdo potkal?“ smál se Miloš.

„Kdo, jedině Radegast a ten tady nesídlí, ale o hodně dál. Nebo hajnej a ten by to přežil. Ještě tady čarodějnice divá Hana střeží Ondrášův poklad, v jeskyních je obrovský had a taky spící rytíři jako na Blaníku. Před prvním májem na vrcholku hory tančí čarodějnice s čerty a náhodné pocestné utancují k smrti. To jenom co vím. Každý místo má plno pověstí.“

Vraceli se ke stanu.

„Vidíš, přežil jsi tu studenou vodu.“

„Nejdřív jsem myslel, že umírám a bodá mě milion špendlíků.“

Filip zapálil v dolním otvoru svíčky oheň. Nejdřív se kolem válel kouř, ale pak střední otvor chytil tah a začal hořet dlouhým, úzkým plamenem jako svíce.

„Házej tam suché větvičky, než začne hořet špalek, já nachystám večeři. Cibule, nakrájený párek z konzervy, vajíčko a ovesný vločky, kečup. A topinky. To snad jde, né?“

Po večeři čaj, s přídavkem listů borůvek a malin. Kolem finské svíce naskládali dvě řady kamenů. Jeden vyčníval nad ní. Konečně kolem bylo všechno promáčené a začalo znovu drobně pršet.

„Je to malý špalík, určitě dohoří, než půjdeme spát. Dám tam ještě kus kamene proti dešti, nebude tak svítit a budeme ze stanu vidět, jak hoří směrem k nám.“

Usadili se blízko vchodu, který byl otevřený. Venku toho moc vidět nebylo, jen plápolající bludičku z hořícího špalku. Občas se ozval krátký ptačí křik. Déšť na stanu jen ševelil.

„To jsem nikdy nezažil, je tady krásně, i když prší. Jako by tu šeptali lesní skřítkové. Nedivím se, že rád jezdíš daleko od lidí. Někteří jsou zlí. Jako by je v osmašedesátém Rusi něčím očarovali. A na nás vůbec. Myslíš, že přijde i jiná doba?“

„To víš, že jo, ale my se jí asi nedožijeme. Musíme se plácat v tomhle marastu. A lidi si vymyslí nějakou jinou blbost. To neřešme. Sedíme, jako kdysi lovci u svých stanů z kůží, a radujeme se, že máme oheň. Určitě takoví jako my byli i tehdy. Taky je nechápali. Možná je vyhnali z tlupy, možná zabili. A po tisících let, co se změnilo? Nic. Válka byla nedávno a co se dělo. A dnes? Tohle téma nechme spát. Dost ho máme v reálném životě.“

„Přiznám se ti, jsem jenom zhýčkanej, městskej kluk. Nikdy by mě nenapadlo tak se vydat do přírody. Ani bych to nezvládnul a honem hledal civilizované místo. I teď se trochu bojím, ale je mi krásně.“

„Tady se není čeho bát. Nejsou tu medvědi ani vlci, zvěř se lidem vyhýbá. Nejnebezpečnější tvor na planetě je člověk.“

Kluci ze sedu přešli k ležení na boku. Pomalu se přibližovali k sobě. Jejich prsty se dotkly. Vzájemně se sevřely.

„Je mi s tebou krásně. Člověk nemá být sám. Naše setkání je tak zvláštní. Moc se neznáme, vím, je to rychlý, ale chci tě.“

„Ale nemusíš. Chápu to. Každej tohle máme nastavený jinak, třeba později.“

Miloš mu stisknul o něco víc ruku.

„Jestli mě chceš, chci i já. Je to možná šance, co se tak honem nenaskytne. Nikoho takového jsem nepoznal. Známe se jen pár hodin, ale já to cítím jako kus života. Nejsme už žádní puberťáci. Čas utíká a každý chce trochu štěstí, když je na dosah. Nemůžeme si říkat, miluju tě, to snad přijde. Ale chci být s tebou, tady a teď.“

Vzájemně si stáhli tepláky a košile. Skoro se neviděli. Jen odlesk hořící finské svíce vykresloval jejich obrysy. První polibek se přelil ve vroucí líbání. Pomalu se přesouvalo stále níž. Klasická poloha zvítězila. Touha ochutnat svého milence. Dopřát si jednu z největších rozkoší lásky. Najednou někdo zavadil o duralovou trubku. Jen se ozvalo malé cinknutí.

„Jak shodíme pavouka, stan na nás spadne.“ Oba se rozesmáli, napili se čaje a mazlení s jejich miláčky mohlo pokračovat. Jejich hlad byl za nedlouho nasycen. Ještě s ulepenými rty se začali znovu líbat. Variací polibků je nepočítaně.

„Nechal jsem tady v kelímku pár malin.“

Filip si hrstečku dal do úst, přitáhnul si Miloše. Voňavá sladkost putovala k jeho partnerovi.

„Můžeme i pokračovat?“

„Začni prosím ty, já naopak to ještě…“

„Bude to poprvé po dlouhé době. Na tohle jsem se nevybavoval. Jediné, co tu máme, je sádlo, ale z toho se masti i dělají nebo z loje.“

Nabral na malou lžičku trochu sádla a jemně ho roztíral. Prst šel zasunout bez problému. Pak už se jen ozývaly jejich vzdechy. Filip dlouho nevydržel a po změně ani Miloš. Otřeli se, pak oblékli, noc bude chladná. Jitro je zastihlo pod tenkou dekou, pěkně k sobě přitulené.

Ranní koupel v jejich potůčku je rychle probrala. Miloš sice tvrdil, že má na sobě rampouchy, ale nakonec vše přešli s cákáním a smíchem. Zatím se v jejich tůňce žádná ryba neobjevila. Slunce pálilo, ani mráček, jen mírný větřík. Mezi stromy, ze kterých stále padaly kapky, bylo skutečně jako v pralese. Přinesli si celý smolný kmen. Budou z něj další finské svíce. Teď teprve si mohli pořádně prohlédnout okolí. Obrovské jedle a buky vyčnívaly z lesního porostu, který byl plný padlých kmenů. Vším prorůstaly nálety dalších stromů a keřů a místy vytvářely neproniknutelné hradby. Všude byla spousta chorošů a lišejníky tvořily na odumřelých větvích celé závěsy. Samozřejmě tu byly i houby, ale ve změti všeho na zemi ani nebyly vidět. Na snídani si nasbírali čerstvé, cestou od ranní lázně. Ještě kus špeku, kapie a vejce.

„Já bych na houbách vydržel celý týden, ale trápit tě nebudu. Dnes je neděle, v úterý vyrazíme nakoupit asi do Morávky, tam je obchod určitě.“

„Mně houby nevadí, naopak je mám moc rád. Dají se připravit na stovky způsobů. V práci jsem furt mezi sladkým, to už ani nejím. Táta má z hub strach, prý se jednou otrávil. Jí jen bedly a žampiony.“

„To si nevybral moc dobře, obojí má jedovaté dvojníky. Já třeba sbírám i muchomůrku tlustou, šedivku. Ale když jí chybí plisovaná sukénka, neberu ji, i když jsem si jistej na devětadevadesát procent. Uzeniny a maso jen první den, nebo pak konzervy. Vydrží akorát domácí špek. A stejně se pak opéká nebo vaří. A taky sádlo, škvarky časem žluknou. Tvrdej sýr, nejlíp uzený oštěpek. Dnešní oběd bude z konzervy. Fazole s párkem, doplněné zase houbami. Zajdeme do nízké smrčiny za potůčkem. Nasbíráme na sušení.“

„Budeš je sušit tady?“

„Jasně, v zimě je to základní potravina.“

Když se vrátili s úlovkem, vyndal Filip z batohu smotané ruličky mušího pletiva. V koncích byly provlečené šňůrky. V místech kousek od další finské svíčky, na které vařili, rozdělal malý, ale podlouhlý oheň na plochých kamenech. Před tím sejmul mech. Usekl ze spadlých větví čtyři klacky, zabodl je nad nové ohniště.

„Sem natáhneme nad sebe pletivo. Až větší oheň shoří a budou uhlíky. A máme sušárnu. Jen se pak musí při přikládání opatrně. Mohlo by to chytnout a uzené je taky nechceme. Je to jako v troubě. Do večera budou chrasit. Pak do plátěného pytlíku a zítra se pověsí blízko ohně. Doma se všechno ještě dosuší v troubě.“

Větší hřibovité hezky krájeli a hned šli na sušárnu. Osmažené holubinky doplnily fazole s párkem. Zatímco Miloš vařil čaj, Filip odskočil s pilkou. Vrátil se s bukovým polínkem ze silné větve. Rozřezal ho hned na menší kousky a některé rozštípal sekerkou.

„Hrníčky, misky, lžíce.“

Začal na jenom špalku připraveném pro finskou svíci hned kousky nahrubo otesávat sekerkou a pak nožem. Přinesl tři dlátka.

„Tohle větší je rovný, půlkulatý na dlabání a tady je kozí nožka na jemnější úpravy. Není to nic těžkýho. Lepší by byla lípa, ale tu nemáme. Ze smrku mám pořád pocit, že cítím smůlu, když si tam naleju kafe. V zimě v tom dřevěným vydrží dýl teplý než v plecháčku. Naučím tě to. Tady nám hrubší a kostrbatější tvary vadit nebudou. Nejdřív se musí kousky opracovat. Někdo si tvary kreslí, ale časem to uvidíš i bez nákresu. Tady z těchto polínek budou lžičky. Nechá se kus na vlastní lžíci. Ostatní, co bude držátko, se ztenčí.“

Vzal pilu a kolem dokola udělal zářez. Miloši podal nůž.

„Jemně na něj poklepávej tady tím polínkem, aby se odštíply kousky po zářez. To ti půjde. Pak ti na tu silnější paličku nakreslím tvar lžíce a podle něj budeš dlátkem odsekávat boky. Pak se vydlabe z obou stran a dotvoří držátko. Pomalu, uvidíš, že tě to bude bavit, až z toho poleze tvar, jaký chceme. Já se pustím do hrníčků. Chtělo by to ještě jiný nářadí, jenom jsem nečekal, že budeme něco takovýho dělat.“

„Zkusím to, ale nevím, já v tom klacku lžičku nevidím,“ smál se Miloš.

„Budeš, neboj, do zimy z tebe bude zručnej řezbář.“

„Myslíš, že se mnou vydržíš do zimy?“

„Jasně, přece nebudu hledat někoho jinýho. Nebyl by tak šukatelnej.“

Kluci se pustili do vyřezávání, do sušárny přiložili zbytky uhlíků ze včerejší svíce a pak odštípané kousky dřeva. Houby se hezky scvrkávaly.

Ještě před obědem to na kluky sedlo. Původně ukazoval Filip nahrubo vydlabaný hrníček, ale oba se na sebe začali zálibně dívat.

„Když je chuť, není co řešit. Vletíme na to,“ smál se Filip a Miloš nebyl proti.

Byla to tak trochu rychlovka, ale krásná.

„Nemůžu tomu pořád uvěřit. Mám kluka, milujeme se a je to nejkrásnější doba v mým životě.“

„Tak to ti podepíšu i já. Naše setkání bylo zvláštní. Pověrčivej nejsem, ale přesto věřím, že mi tě dala Matka Příroda za to, že se k ní chovám hezky. Takhle bych mohl žít pořád. Jenže nejsme na Aljašce, v Grónsku nebo na Islandu. Tak spácháme oběd.“

Dál se věnovali výrobě ze dřeva. Dali sušit další houby a šli nasbírat maliny. Na stráni za nimi byly vysoké bedly. Ty největší se pomalu rozpadaly. Byly moc nasáklé z minulých dešťů. Zajdou si na ně zítra. Budou skvělé řízky.

Odpoledne šli na maliny a donesli další houby na sušení.

„Rum nám došel. Koupíme si pozítří v Morávce.“

Večer měli vyrobené dva dřevěné šálky na kávu, dvě velké lžíce, dvouzubou vidlici a naběračku.

„Na výstavu to není, ale splní účel. Lžičku si určitě nech. První tvůj výrobek. Chtělo by to ještě víc zaoblit, vyhladit smirkovým papírem, ale nám hrubší tvary vadit nebudou. Můžeme použít písek u potůčku, pak opláchnout vařící vodou. Uvidíš, jak ti bude káva chutnat, líp jako z plecháčku. Já si vždycky dřevěné nádobí nechával tam, kam jsem často jezdil. Ve svitku kůry, mezi nízkým porostem. Mám jedno místo na Vysočině. Známého hajného. Tam jezdím rád v zimě. Letos tam můžeme přivítat Nový rok, když budeš moct jet.“

„Myslím že jo. Slavíme jen Štědrý večer. Pak chodí návštěvy a na Silvestra televize.“

„Tu zase já moc nemusím. Ani nevím, že takový zloděj času existuje. Raději si vezmu nějaký cestopis a sním o dalekých krajích, kam mě komouši nepustí. Uvidíš, jak tě zima venku nadchne. Seženu ti spacák, co mám já, a můžeme spát i pod širákem.“

„Tak to bych nedal. Nedovedu si něco takovýho ani představit.“

„Ale dal, Miloši, časem si zvykneš. Chce to samozřejmě i lehké, ale velice teplé prádlo. Nosím v zimě speciální jégrovky z vlny. Jsou mnohem teplejší než bavlněné, co se prodávají. Dělají se pro horolezce a polárníky a taky nějaké vojáky v NDR. Je to komplet na celé tělo. Mám zásobu, budou i na tebe. Pak stačí flanelová košile a nepromokavá pérovka. Když přidáš svetr z angorské vlny, můžeš spát v závěji. Jasně že když je vítr, neriskuju.“

Po deštích bylo v lese nesmírně živo. Hnědí skokani, spousty různých slimáků a hlemýžďů, stonožky, myši, lasičky, kolem přeběhlo stádo srnčí a u vody bylo rozryto od divočáků. Jejich koupelnu naštěstí nezničili. Klepání datlů, kosi, sýkorky. S přibývající tmou se přišla podívat liška. Jedna zvědavá veverka se naučila vyběhnout na vrchol stanu a rozhlížela se po okolí. To všechno Miloš obdivoval.

„Je tady krásně. Lituju, že jsem dřív něco takovýho neznal. Pokud mě příště vezmeš s sebou, budu ti moc vděčný.“

„To tě láká jenom příroda?“

„Taky jeden kluk s černýma kudrlinama, kterýho mám asi rád.“

„Jenom asi?“

Smáli se, procházeli lesem, sbírali houby na sušení a občas se scházeli u mimořádného úlovku. Skončilo to vždycky vzájemným líbáním. V úterý si přinesli z obchodu chleba, buřty na opékání, vajíčka, zeleninu a suchý salám. Pár konzerv, pivo a rum. S tím a zásobami, co měl Filip, vydrží do neděle. Miloš se strachoval nechat stan na půl dne opuštěný.

„Proto si ho stavím mimo dosah cest. Správnej tramp by nic nevzal a taky tady nic moc cenného není. Zatím se mi ještě nestalo, že by mi někdo něco ukradl. Ale většinou se taky pohybuji jen v blízkosti a daleko nechodím.“

Od středy se znatelně oteplilo. Začalo krásné letní počasí. I noci byly teplé. Dvakrát se zatáhlo a popršelo. V jejich koupališti se objevili pstruzi, ale jen malí, a když vlezli do vody, schovávali se mezi kořeny. Zato níž narazili na tůňky, kde na housenku, můru a brouka chytili pěkné kousky. Hned u vody je Filip vykuchal. Všechen odpad zanesli k velikému mraveništi.

„Lesní mravenci, to je zdravotní policie v lese. Uvidíš, jak si na rybích zbytcích pochutnají.“

Miloše úplně fascinovalo, když bylo hned všechno, co přinesli, rozporcováno a mizelo v několika větších chodbách.

„Mají neskutečnou organizaci. Kolikrát je pozoruju a pořád je co obdivovat.“ Filip vzal malou větvičku a položil ji do cesty proudu mravenčích dělnic.

Okamžitě se na ni vrhlo plno mravenců a větvička jako by nad nimi plula. Za chvilku byla odtažená k okraji mimo pečlivě udržované cesty.

„Domlouvají se pomoci feromonů, co vylučují zvláštní žlázy. Jsou tu dělníci, lovci, stavitelé hnízda, vojáci. Tady ten proud směřující na smrk, to jsou chovatelé mšic. Rozmísťují je na mladém jehličí a dojí je jako my krávy. Medovnici, kterou mšice vylučují, nosí jako krmení pro larvy dovnitř mraveniště. Tohle je asi přes metr vysoké, skloněné k jihu, aby ho zahřívalo slunce, a má stovky otvorů, které otvírají nebo zavírají, aby udrželi cirkulaci vzduchu a teplotu. V zemi bývá třikrát tak hluboké, kde dole přežívají zimu i s mšicemi a taky tam mají komůrky, kde pěstují houby. V tomhle velkém bude určitě víc královen, co se dožívají i dvaceti let. Bude tady určitě kolem milionu mravenců.“

Miloš se pořád divil a Filip mu sděloval, co o mravencích vyčetl a hlavně sám vypozoroval. U stanu si pak pstruhy připravili nad žhavými uhlíky. Do břišní dutiny dali tenké plátky špeku a pár bylin, potřeli je solí a kořením. Po cestě nasbírali česnáček, bršlici kozí nohu a hlavně mezi kameny na slunci mateřídoušku. Se sušeným koprem a petrželovou natí to byla další část nádivky. Pak se bylinky vyndaly.

„Něco tak dobrého jsem ještě nejedl,“ pochvaloval si Miloš.

„Jídlo můžeš připravit ze stejných surovin a přitom to bude jednou hostina a podruhý blivajz. I venku se dá vařit skvěle a třeba tady ani nepotřebuješ kotlík, ani pánev. Navíc ryba je rychle.“

Když byli nakupovat, přinesli si plnou síťovku malých brambor, které prodávaly velice levně na krmení.

„Jsou čerstvě kopaný, budeme je dělat ve slupce, přidáme kmín, celý pepř, mateřídoušku, skvělý jednohubky.“

Byly skutečně výtečné. Ke pstruhům, ke smaženým bedlám, plněným masákům i ke škvarkům z holubinek. Ale i jen tak, polité osmaženým špekem a cibulkou s okurkovým salátem.

Pomalu se blížila neděle, den odjezdu. Poslední večer si kluci užívali milování. Oba byli milovníky dlouhých milostných her a zde jim nic a nikdo nebránil, jen čas. Hned se také domluvili na dalších setkáních. Jejich bydliště jsou sice od sebe vzdálená skoro hodinu vlakem, ale vždycky se setkají na nádraží u toho, odkud to bude k jejich výletu nejblíž. V pátek večer, pokud nebude nařízená pracovní sobota, už mohou stavět stan. Filip sežene všechno potřebné pro Miloše. Zátěž si rovnoměrně rozdělí a nebudou muset nikde nic shánět. Za čtrnáct dnů vyjedou na Filipovo známé místo na Vysočinu.

Všechno vyšlo. V práci skončili hned po poledni. Každý měl nějaké volno za přesčasy. Všechno připravené, předpověď počasí příznivá, spojení vlaků i ze Žďáru autobusu navazovalo. Před třetí odpoledne už směřovali z Fryšavy pod Žákovou horou, vzhůru k hájence Filipova známého. Nechali za sebou pěkný venkovský kostelík sv. Matouše, kus polí, louku a pak už samé lesy.

„Od května je všechno nad námi Chráněná krajinná oblast Žďársko. Jsou zde i tabulky, kam je vstup zakázán, ale pro nás to nebude žádná překážka. Kopec vlevo je Křivý javor, vpravo Břímovka, kolem osmi set metrů. My budeme mezi nimi. A jsme u hájenky.“

Ta byla jakoby přikrčená mezi lípou a starými ovocnými stromy. Kolem plaňkový plot. Z polootevřené brány vyběhl velký pes a běžel k nim. Celou dobu vesele štěkal.

„Pájo, Pájuško, tichoučko, zlatíčko.“

Fenka se sice ztišila, ale hned vyskočila k Filipovi a nadšeně ho oblizovala. Pak se dívala na Miloše a zase štěkala, ale při tom ho očichávala.

„To je hodný pán, Pájo, hodný.“

Chvilku se ještě nedůvěřivě dívala, ale pak vyskočila i na Miloše a nadšeně ho oblízla.

„Skoro mě porazila.“

„To víš, má určitě třicet kilo a je velice temperamentní. Je to anglický setr, černobílá, ale spíš modro.“

Miloš si ji pořádně prohlížel. Podlouhlá hlava s velkýma svěšenýma ušima s dlouhou srstí. Stejně osrstěný i ocas. Tělo rovněž dlouhosrsté, na dotyk jako hedvábné. Z vrat vyšel vysoký muž s knírkem, asi čtyřicátník, tmavohnědé vlasy, v zelených montérkách. S ním se na kraťoučkých nožkách doslova valil krátkosrstý černý jezevčík.

„Čau kluci, zvládli jste cestu brzo.“

S Filipem se objal.

„Miloš, že? Já jsem Drahoš a přišla tě uvítat mimo Páji i Majda. Má šestnáct let, ale je to nejskvělejší hlídač. Jenom už špatně chodí a tloušťka jí taky nepřidá. Svoje si odsloužila.“

Jezevčice párkrát štěkla, když se k ní Filip sklonil, a nechala se drbat za ouškama. Miloše očichávala, ale pak zavrtěla ocáskem a nechala se pohladit.

„Určitě jste vyprahlí, dáme si něco studeného a oběd.“

Kluci si složili batohy na lavičku u vchodových dveří. Hajný je vedl do kuchyně. Hezká venkovská kuchyně, tak někdy ze dvacátých let. Vše dřevěné. Pozdravili se s jeho manželkou. Černovláska, co vypadala skoro na jejich léta, ale nejstarší syn je už taky na lesárně a má patnáct let. Doma byli dva mladší kluci, co se teprve vrátí ze školy.

„Polévka je z drůbežích drůbků a nudlí, pak smažené kuře, bramborová kaše a rajčatový salát,“ oznamovala jim paní domu.

Po obědě přinesl hajný domácí calvados, ročník sedmašedesát.

„To nám bylo ještě hej, věřili jsme, jak bude líp. Ještě že jsme nedopadli jako Maďaři. Já jen malou štamprlku, řežu na dvoře zásoby na zimu. Je sice brzo, ale na podzim mám jít na operaci s kolenem. Tak kdoví, jak dlouho se k pořádné práci nepostavím. My si už dávno potykali, Filip je jako rodina. Už ti vyprávěl, jak jsme se seznámili?“

„Ještě ne. Jezdím sem od třinácti let i na dovolené, když jsem byl na vojně. Tehdy poprvé jsem jel se staršíma klukama, ale nemohli se dohodnout, kam půjdou, tak já se trhnul, že se vracím domů. Místo toho si postavil stan tady, kam jezdím, a Drahoš mě v lese objevil. Ptal se, kde jsou ostatní, já řekl, že jsem sám, chtěl vidět občanku, tu jsem samozřejmě neměl, byly prázdniny, ale myslel si, že jsem utekl z domu. Nakonec z hájovny zavolal tátovi do práce a řekl, že dá na mě pozor.“

„Vidíš, je to už pár let. Jezdil i jinam, ale na dýl vždycky sem a hlavně v zimě. Tady si bral od nás běžky, ale ho víc baví takový tábornický život. Dělat různé věci ze dřeva, kůry, z trávy, rákosu. Vařit si, sbírat houby a všechno, co dá les.“

Filip zase vyprávěl, jak se s Milošem seznámil a že mu slíbil ukázat jeho nejmilejší místo.

„Myslím, že Skalky nám neutečou. Se dřevem ti pomůžeme.“

Kluci se vysvlékli do trenek a pustili se do navážení a skládání obrovské hromady nejprve ke zdi hájovny, pak pod přístřešek. Drahoš zatím řezal další na cirkulárce. To už se připojili i dva jeho malí synové.

Přestávka na kus chleba se špekem, pivo, taky na kávu a rybízový koláč. Končilo se hodně pozdě. Pořezané bylo sklizené. Přijedou i za týden, ať má hajný forotu na zimu. Sprcha v koupelně po večeři a spánek na malé půdičce nad seníkem. Dole byla i sláma. Trochu si jí rozprostřeli pod celtu a deku. Problém byl jak s kluky hajného, tak i s Pájou. Všichni chtěli spát s nimi nahoře. Natáhli se na deku těsně u vysazeného okénka a pozorovali noční oblohu. Milování bylo mnohem kratší, přece jen jim dřevo dalo zabrat. Přesto, že dole zavřeli dveře a nahoru vedl spíš žebřík s širšími stupni, k ránu je probudilo pečlivé lízání Páji, která se někudy prosmykla a uvelebila se mezi nimi na dece.

Vyrazili hodně časně, zastaví se při návratu. Kdysi tady také bývaly buky a jedle, ale většinu už tvořily smrky. Sešli z udržované cesty na sotva znatelnou pěšinu, která se spirálovitě zařezávala do prudšího svahu. Minuli malý potůček a došli k hustému porostu.

Filip se rozhlížel.

„Vždycky mám problém najít průchod. Vypadá to jako celistvá stěna. Ani nevím, jak jsem to před léty objevil. A Drahoš mě tu tehdy našel podle kouře a taky díky Páje. Ovšem né téhle, ale její matky. Vždycky si říkám, to je ono, musím si udělat nějakou značku, ale aby byla nenápadná. Nechci, aby sem někdo lezl.“

Šli kousek po neznatelné pěšině tam a zase zpátky.

„Jo, tohle je ono, nechoď hned za mnou, ať ti nenafackují rozhrnované větévky, dávej pozor na oči a pod sebe. Jsou tady kluzké kameny a zbytky pařezů.“

Miloš viděl pořád jen hustou seč, která mu připadala zcela neproniknutelná, ale pustil se opatrně za Filipem. Někde byl problém projít s batohem. Pak se objevilo pár velkých kmenů a kolem bylo volněji. Taky ze svahu vyčnívající kameny a místo koberce jehličí s neduživými nálety břízy a jeřábu začala i tráva a ostrůvky mechu. Ještě jeden pás hustých smrků a před nimi se objevila malá podlouhlá loučka a skupina skalisek. Skalky. Dál všude kolem zase jen hustá smrčina. Při bližším pohledu bylo vidět sice upravené, ale dávno již kolem zarostlé tábořiště. Kdysi vykopané stružky byly zarostlé mechy, ohniště zamaskováno plochými kameny. Vedle vytékala od skály malá stružka ústící do kamenné ploché studánky, odkud kousek pokračovala a pak mizela v prohlubni mezi hustými smrky. Miloš stál jako očarovaný.

„Tohle je můj, teď náš malý ráj. No postavíme si stan. Tady je už všechno připravené.“

Ještě nožem seřezal pár trsů trav a pustili se do stavby stanu. Nejdéle trvalo vybalování všeho potřebného. V mechu byly zapuštěné trubičky, kam zapadl duralový pavouk. Ještě vypnout dole a položit na zem celtu.

„Tady svítí slunce teď ráno, přes poledne máme stín. Odkryjeme ohniště a přinesu židle a stolek.“

Z blízkého houští vytáhl obojí, vyrobené z břízových kmínků. Taky donesl náruč dřeva a rozdělal oheň. Miloš nabral do kotlíku vodu na čaj k darovaným rybízovým koláčům. Filip ze svitku kůry vybalil dva krásné dřevěné šálky.

„Všechno jsem si dělal po dvou. Možná jsem předpokládal, že někoho jako ty potkám. Nejspíš tady, ale dala mi tě Lysá hora.“

„Já ani nemůžu mluvit. Je tady krásně. Jako v pohádce.“

Miloš přistoupil k Filipovi a políbil ho. V kotlíku se začaly tvořit bublinky a za chvíli vřela voda. Kluci přerušili vzájemné líbání. Dopřávali si snídani. Ještě nakonec kávu. Hodně z dálky byl slyšet pokřik neukázněných rekreantů z některé chaty. Seděli u sebe, drželi se za ruce a občas si přiťukli dřevěnými hrnky s kávou.

„Zvědavé veverky jsou všude. Podívej na ně.“

Sluníčko začínalo rozehřívat jejich miniaturní paseku.

„Nasbíráme si smrkové bílé hříbky, rostou všude kolem. Na oběd uděláme houbové lečo. Máme z hájovny zeleninu a vajíčka. Chceš i polévku?“

„Myslím, že lečo nám bude stačit, tu si můžeme udělat večer. Ještě chvilku posedíme, nevadí?“

„To znamená, že se ti naše ležení líbí?“

„Je to jiný svět.“

Nemuseli se dlouho prodírat smrčinou. V místech, kde se ztrácel jejich mini potůček, měli za chvíli plné síťovky. Bylo zde hodně velkých i přestárlých. Tady je nikdo nesbíral. Filip vyndal síta.

„V tomhle hicu budou schnout perfektně na slunci.“

Teď už se mohli zase svléct do trenek. Žádné poškrábání suchými větévkami nehrozilo. K leču měli pár rohlíků, které si rozpekli na plochém kameni.

„Jako z trouby,“ pochvaloval si Miloš.

„Z kamenů jde složit i pícka. Mohl bys tu srnkám upéct dort,“ smál se Filip.

Stan už byl ve stínu, a když na dvou stranách nadzvedli spodní část, i přes zavřený vchod tam proudil příjemný vánek. Jejich mazlení přešlo v odvážnější hrátky. Z venku byl slyšet šum větví, ptačí zpěv, ťukání datla a občasné bzučení zbloudilé velké mouchy.

„Ještě zítra a týden se neuvidíme.“

„Ale máme se na co těšit. Možná příští víkend zůstaneme na hájovně, ať se dodělá dřevo. Teď jsem ti chtěl ukázat jen tohle místečko. Taky nevydrží věčně. Pár let, všechno se prořeže, a až budeme staří dědkové, možná i skácí.“

„Zatím si nic takového nepřipouštím. Máme dědečka a babičku jen kousek, v sousedním městě. Bydlí ve starém bytě v činžáku. Topí naštěstí plynem, ale ještě tam někteří topí uhlím, co nosí v zimě denně ze sklepa. Jezdím za nimi rád, ale byt má vysoké stropy, kuchyňka je do dvora na sever i malá ložnice. A pokoj je moc plný nábytku. I když tam svítí slunce, je to jako v muzeu. Ničeho se nechtějí vzdát, přestěhovat se už vůbec ne. Většinu času tráví v kuchyni, kde se mimo léto svítí i přes den. Pokaždé mi to připadalo smutné. Tak bych nechtěl skončit. Vždycky jsem si říkal, že bych raději v důchodu odešel někam na venkov, měl psa a zahrádku. Babičku žádnou mít nebudu.“ To už dodal Miloš veseleji.

„Tím se netrápím, možná se stáří ani nedožiju. Náš život je oproti těm normálním mnohem chudší, tak si ho musíme trošku vylepšit. A upřímně, moc jsem šťastný za náhodu, co mi tě přinesla do života. Tohle trampování nám může vydržet dlouho. Pokud se nerozejdeme.“

„Nestraš, i když se člověk podívá kolem sebe, rozvedený je kde kdo.“

„Myslím, obrátíme list. Zatím jsme mladí a máme se rádi, nebo ti to tak nepřipadá?“

Miloš ho objal a stáhl na sebe. Do zvuků lesa a jeho obyvatel se vloudil ještě jiný. Kupodivu nebyl nijak rušivý. Příroda vždycky přála lásce.