Stan II.

Odpoledne si vzali trička a pustili se do lesa nad nimi. Za pásem husté smrčiny byl vzrostlejší les, ale stejně s hustým podrostem.

„Osekáme pár suchých kmenů, co jsou tady ve vývratech, a sešoupneme je na naši mýtinku. Taky bude třeba udělat zásoby na zimu. Nezdá se to, ale i v malých plechových kamínkách se spálí hodně. A ještě do zimy si uděláme finské svíce. Všechno složíme, zakryjeme před zimou chvojím a kůrou. Teď stačí klestí na vaření. Tady mimo náš pramínek není voda. Až kus dál potůček, co teče do Břímovky a ta pak do Svratky, která tu má taky pramen. Příště se k němu můžeme podívat. Ale tam už bývá hodně lidí a přílišná civilizace.“

Během odpoledne si připravili několik kmenů. Větší a delší přepůlili. Jeden řezal, druhý osekával. Pak je společně spouštěli dolů. První šel těžko a bylo nutné mu sekerkou připravit cestu. Pak se vytvořil žlábek a další kmeny už jely bez pomoci. Filip přinesl z houští kozu na položení kmenů při řezání. Svou pilku měl i Miloš a do večera měli hezkou hromádku polen. Hned je skládali na místo mezi stromky blízko stanu. Večer byl opravdu horký.

„Chtělo by to udělat si tu malé jezírko na koupání. Jenže tady je podloží skála.“

Zdejší umývání spočívalo v nabrání vody do obou kotlíků. Pak se na malém kousku mechu polévali plecháčkem, vzájemně se namydlili a opět plecháček posloužil jako sprcha. Dnešní večer bylo umývání příjemným zchlazením.

Večeřeli hodně pozdě, když zapadalo slunce. Při odpoledním dřevu nasbírali pár vajíček hadovky.

„Podívej, jak se nad skalkami tetelí vzduch. Od slunce za stromy je vidět jen oranžová zář. Ani ptáky není moc slyšet. Všem je horko. Jenom šumění, i když se nehne ani větvička.“

„Ta čertova vajíčka byla skvělá, ale trochu jsem se bál. Mělo to spíš chuť rybí nebo sýrovou než houbovou. Doufám, že se nám do rána nic nestane.“ To už se Miloš usmíval.

„Neboj, neotrávil bych nás. Smažená hadovka je výborná, jen se musí oloupat i sliz. Kdyby jich bylo víc, jsou dobré i v úpravě jako tlačenka. S cibulí, solí, pepřem a octem. Určitě ještě porostou. Rostou hodně pospolitě a stačí ji v lese ucítit a je vyhráno. Pak už jen po okolí hledat vajíčka.“

Venku v lesích bylo krásně. Pokud nebyla vyhlášená pracovní sobota jako náhrada za svátek ve všední den nebo z důvodu slabého plnění plánu, jezdili kluci už v pátek. Miloš si brzo zvykl. Své volno si už jinak nedovedl představit. Jeho sestra měla konzervatoř jistou, tak se všichni věnovali jí a nijak nevadilo, že není doma. Sousedům rodiče sdělili, že jezdí do přírody, ale ve skutečnosti tam má i holku. A byl klid. V práci taky, začali mu říkat Dortový král, ale problémy žádné neměl. Vyráželi na svoji Vysočinu i po různých místech, kde už Filip byl. Za rok bude dovolená, když všechno vyjde, někde dál. A taky si zopakují výročí seznámení na Lysé hoře.

Lesy jsou krásné za každého počasí. Jejich sušárna byla stále v provozu. Houby, bylinky, listí jahod, malin, ostružin a borůvek. Těžké střapce černého bezu, pak plané trnky, co krásně zabarvují čaj. Nakonec šípky. Něco také sbírali pro hájovnu. Dostanou v zimě sirupy a marmelády. Miloš se zdokonaloval ve vyřezávání a začal další Filipův oblíbený koníček. Přírodní vánoční ozdoby. Z různých šišek, kůry, trav, pak kaštany, žaludy, bukvice, šištice olší, ale i kamínky, mechy, lišejníky, hlemýždí prázdné ulity i malá peříčka. Chtělo to jen plechovku ševčovského dextrinu, co lepí vše, pár drátků, zlatých a stříbrných nitek a hlavně fantazii. A té měli hoši dostatek. Filip je vyráběl už od dětství. Pamatoval si, jak byl jednou na Vánoce v dětském domově. Kamarádka jeho mámy tam dělala tetu. Někdy koncem padesátých let. Měli obrovský strom, ale na ozdoby velice chudý. Jen slyšel, jak ozdoby jsou křehké a drahé, tak byla většina jen z papíru. Doma strojili stromeček s nádhernými skleněnými baňkami, s různými zvířátky a postavičkami ještě z doby před válkou. Blízko byl starý modřín. První ozdoby byly z jeho šišek. Příští rok tam dětem mnoho vyrobených ozdob přinesl a chtěl je také naučit, co zvládl docela sám. Několik dětí se přidalo, ale většinu taková činnost nebavila, dokonce někteří ozdoby spíš rozbíjeli. Byl z toho velice smutný. Když začal jezdit pod stan, našel v tom krásnou zábavu. Zájemců o ně bylo mezi známými rodičů plno. Letos si kluci vyřežou betlém.

Začaly podzimní plískanice. Svátek osmadvacátého října se přesunul na sobotu třicátého, a vznikly tak tři dny volna. Zároveň se držely i Dušičky. Už od čtvrtka odpoledne byly vlaky i autobusy docela narvané.

„Nějak to přežijeme, v autobusu budou lidi řvát kvůli batohům. Vánoce i konec roku je taky posunutý, budou pracovní neděle. No, riskneme to.“

Vlak byl bez problémů, i když stáli v uličce. Průvodčí se ani nenamáhala prodírat se davem. U autobusu je průvodčí třídil podle zastávek, aby pak někdo nemusel vystupovat a pouštět ty, co jeli jen kousek. Když dorazili na hájovnu, mžilo. Sníh žádný jako jiná léta, zatažená celá obloha a asi šest stupňů.

„V noci jsou už mírné mrazy,“ vítal je hajný Drahoš. „Dáme si bažanta, bude za chvíli tma, nechcete přespat a jít až ráno?“

„Máme silnou baterku a stan stojí hned, jen zasuneme pavouka. Neseme si i kamínka.“

Bažant byl skvělý, krásně prošpikovaný. Miloš ho ještě nikdy nejedl. Na podzim se po honech prodávala zvěřina, ale nebylo ji opět tolik. A známých měli v obchodech moc. Jako všechno, co běžně nebylo, bylo jen pod pultem. Tentokrát byl doma i starší Drahošův syn. V lesácké uniformě mu to slušelo. Ještě grog na zahřátí a vyrazili.

U hustého smrčí byla tma. A vevnitř ještě větší. Filip si posledně cestu pojistil znamením na kamenitém břehu. I tak měli co dělat dostat se na jejich mýtinku. Všechno, na co sáhli, bylo slizké a mokré. Stan měli rychle a batohy si zatím dali pod stříšku z chvojí od minula. Velkou baterku přidělali na strom, ale pak vše už dokončili ve stanu. Složili plechová podlouhlá kamínka.

„Tady za tím koženým kolečkem je kousek azbestu. Dnes dáme komínek delší, je moc nízký tlak. Moc topit nebudeme, bylo by tady horko. Co chceš uvařit na pití?“ ptal se Filip.

„Asi Rudého barona.“

Své směsi čajů si pojmenovali podle vzhledu. Tohle byla kombinace květu bezu, listí borůvek, šípků a planých trnek. Barva byla nádherně rudá. Ještě citronový sirup. Přiťukli si dřevěnými hrnky, které už taky ztmavly po různých čajových variacích. Nechali si jen malé světélko připevněné na duralovém pavouku. Za sklíčkem kamínek plápolalo poleno.

„Příště si podesteleme už víc chvojí. Zem zatím není zmrzlá. Asi jak je dnes, budou celé tři dny. Nebude ti naše cesta vadit?“

„Dřív určitě, ale už jsem si zvykl. Vrátíme se a začne blbnutí na kvadrát. Budeme péct Zimní palác a Auroru. A samozřejmě srpy, kladiva, hvězdy. Pro vojáky tank a kdo ví, jaký blbosti si ještě vymyslí. Raději bych udělal náš stan.“

„To můžeš zkusit. Zítra se pustíme do betléma.“

„Já zatím figurky nezvládnu ani zvířata.“

„Neboj, kdybys viděl moje pokusy, tak to byl horor. Nakreslím ti obrysy figurky. Není ti moc horko?“

„Docela je, ven už nepůjdeme, můžeme si svrchní oblečení sundat.“

Filip se rozesmál.

„Vypadáme jak kluci v trikotech z baletu. Ale co, frajeřina nezahřeje. A může začít mrznout. Už se mi to jednou stalo. Odpoledne krásný sluneční počasí, řezal jsem kmínky smrčků na topení jen v tričku. Ráno deset pod nulou a navíc studený vítr. Neměl jsem teplý spacák ani kamínka. Udělal jsem si z plechovky dřívkáč a hřál se nad malými plamínky. Změny počasí jsou často. Teď už by nás nic takového nezaskočilo. Na zítra mám čtyři krásné kusy hovězího. Dělali jsme na jatkách. Uděláme si kovbojský biftek. Jsou ve sklípku.“

Filip měl udělaný sklípek kousek za stanem u kamenů. Taky ho vylamoval celý jeden rok, co sem jezdil. Skála byla nahoře rozpukaná, ale níž už držela pohromadě. Nebyl velký. Krychle o stranách sedmdesáti centimetrů. Ale i v létě v něm bylo docela chladno. Míval tam hlavně brambory, mrkev, taky pár konzerv a co se přivezlo na další den. Poklop byl dobře izolovaný a na něm ploché kameny. Ani když dlouho pršelo, voda tam neprosákla.

„Zítra si vyrobíme podlahu na zimu. Já si dával jen chvojí, ale jsme tady teď dva, ať máme pohodlí. Zbytečně mrznout není žádné hrdinství. A dáme si po panáčku meruňkovice. Dělali jsme známému rozvody v přestavovaném baráku, tak jsem taky dostal půlčíka. Krásně voní a je skvělá.“

Přiťukli si ostatně jako vždy. Takové hezké hrátky. Vždycky i úsměv a hned pak polibek.

„Známe se čtyři měsíce. Teď mi všechno připadá úplně normální, ale ze začátku jsem se jen divil. Teď taky, jenže tomu, jak jsem mohl bez trampování žít.“

„Jsem rád, že naše cestování tak bereš. A taky ve dvou jsou naše víkendy mnohem pestřejší, než když je člověk sám. A milování tady nikomu nevadí. Nevím, jak bysme ho zvládali někde jinde. Musím otestovat mé rodiče a vzít tě k nám.“

„Jak by něco takovýho zvládli naši, to nevím. Nejvíc se u všeho bojí, co by tomu řekli lidi.“

„Doba, kdy si dva kluci zajdou do města a budou se držet za ruce, ta asi nikdy nenastane. Nejsme sami, takových je víc, jen všechno úzkostlivě tají. A těch, co nikdy nikoho nenajdou, protože nemají štěstí jako my, nebo se bojí, je určitě taky dost. Tak si musíme naší možnosti vážit.“

Filip objal Miloše a vyzvedl si ho na klín.

„Jsi těžký po tom bažantu, musíme oba trochu shodit. Na to je jeden lék. Je tu teplo, máme deky.“

„Jseš studenej.“

„Pohyb nás zahřeje. Vždycky mě pořádně vzruší vidět tvý nádobíčko, jak se klátí se strany na stranu.“

Miloš se rozesmál.

„Nádobíčko, ale máš pravdu. Otloukám si péro o stehna. Vnímám to taky, ale jako příjemné.“

Na všem byla ráno námraza. Bílo. Skleněně bílo. Pohádková krajina ve vycházejícím slunci jiskřila tisíci malých hvězdiček. Začaly se rozpouštět. Místa, kam svítilo slunce, se zazelenala. Ve stínu zůstávalo bílo. Na kamínkách vařila voda. Filip byl zvyklý v noci se probudit a přiložit polínko. Když se vrátili z ranní hygieny, zavoněl celý stan kávou.

„Venku je krásně. Tohle člověk ve městě nezažije. Vypadá to na hezký den.“

„Oblečeme se a vezmeme si snídani ven ke stolku. Rozděláme oheň, ať máme dost uhlíků na bifteky.“

Sedli si u březového stolku. Od hrníčků se stáčela do spirálky pára. Vánočka, ostružinový džem. Mírně se oteplilo. Jíní pomalu roztávalo i ve stínu. Chlapci po snídani vyřezávali figurky. Zatím jen v náznaku.

Oběd si udělají slavnostní. Filip vybral stejné větší brambory, které dobře umyli a po částečném uvaření rozpůlené se zářezy ve slupce obalil v troše bylinkové soli. Ještě kousek másla a jednotlivě zabalit do kousků alobalu. Pak zahrnout do popela. Dva pořádné kusy hovězího určitě vysoké pět centimetrů měl naložené v oleji a drceném pepři. Nejdřív je nechal zatáhnout na rozpálené pánvi z obou stran. Pak na mřížce nad žhnoucími uhlíky potírané olejem s bylinkami se propekly do požadované jakosti.

„Nemám rád moc krvavé, jen růžové a šťavnaté, a ty?“

„Udělej je podle sebe, já nic takového ještě nejedl.“

„Vyhrň, prosím, naše brambůrky, bifteky dáme na prkýnka, brambory na plechový talíř. Maso ještě osolím a dáme kousek másla na všechno. A máme skleničku kapií a okurek. Rozbal si vždycky jen jeden brambor. Ať je máš pořád teplé. Chutná?“

„Skvělé.“

„Taky takové maso neseženeš, pokud nemáš hodně známého řezníka. Musí být dobře odleželé a né ze stoleté krávy.“

„A máme i na spláchnutí pivo.“

To si vždycky brali až na hájovně. I tak měli co nést. Byly už daleko modernější a lehčí stany, ale Filip byl na svůj nově naimpregnovaný zvyklý.

Každý týden jim cestování nevyšlo. O to víc se těšili na společné dny. Ať tady doma nebo kdekoliv jinde. Problém byl ke vzdálenějším místům s časem. Utíkal moc rychle a doprava ho zabrala nejvíc. Miloš měl v práci pilno. Zdobení dortů a vytváření různých tvarů mu dalo zabrat. Taky se chodil jen vyspat. Ale co, nějaká koruna navíc před Vánocemi se bude hodit, stejně jako náhradní volno. Přes svátky budou doma. V sobotu na druhý svátek vánoční přijede Miloš k Filipovi.

„Uvidíme, zatím nikdo nic nenamítal, že přijede kamarád. Když tak máme stan. Doufám, že sis domluvil i konec roku. Ten bych rád, i začátek nového strávil, tady.“

„Naši jsou pořád zaměření na ségru, tak si mě moc nevšímají. Otec mé výlety bere jako poznávání vlasti a otužování. Prý jsem pořád v teple a čerstvý vzduch je nejlepší, co může být. Ale jinak, to tedy nevím.“

Před svátky si ještě zajeli připravit všechno na Silvestra a Nový rok. Skoro žádný sníh, teploty kolem nuly, noční mrazy do minus pěti. Tentokrát nebyl moc velký provoz. Lidé sháněli spíš dárky nebo hlavně stáli fronty na to, co nebylo. A toho je stále hodně. Pověstné byly čtvrtky v knihkupectvích, kdy dostávali nové tituly. Na prodejny v menších městech se dostalo někdy jen pár výtisků a zájem byl obrovský. Stejně gramofonové desky. Ty taky spolu s něčím na sebe a knížkami byly nejčastějšími dárky. Pak pochopitelně luxusnější potraviny a jižní ovoce. Shánělo se kde co. A fronty, i jinak obvyklé, byly teď každodenní a pěkně dlouhé. A nikdy člověk netušil, jestli na něj vůbec dojde, pokud nebyl hned mezi prvními. Ve městech to byla záležitost důchodců, pokud měli dobré nohy. Ale nosili si i skládací židličky. Za malou odměnu se šli postavit a držet místo.

Kluci si s předstihem koupili pár společných dárků k táborničení. A jinak jen drobnosti. V pátek večer se chvilku zastavili na hájovně. Dostali bábovku a prejt z vařených hlav, nožek a vnitřností. Jen se trošku připeče na pánvi. Teploty mírně pod nulou byly zárukou, že jim vydrží na dva dny. Drahošova manželka prejtu dělávala celý škopek a zavařovala ho do sklenic. Stan stavěli potmě, ale šlo by to i poslepu. Všechno už mělo své místo. Sotva zatopili, rozvoněl se celým prostorem stanu zapékaný prejt. S hořčicí a chlebem výborná lahůdka. Uvařili si čaj, tentokrát Čínský květ. Lípa a listy malin a jahod. Trochu zázvoru. Krásně žlutý a léčivý.

„Ještě si uděláme grog. Pamatuješ na naše maliny s rumem? Za rok, ve výročí, si naši cestu k Lysé hoře zopakujeme. Hlásili, že tam je pětatřicet centimetrů sněhu, ale denní teploty nad nulou. Letos tady moc sněhu neuvidíme, tu trochu vezmou stromy a odfoukne vítr. Něco mám.“

Filip vyndal z batohu malou čokoládovou tyčinku. Dal si půl do pusy a sunul se k Milošovi.

„Budeme pěkně zmalovaní.“

„Nevadí, olížu si tě.“

Zmalovaní byli oba. Jejich olizování se šířilo dál a dál. Rozepli si stan. Oblohu tady neznečisťovala žádná světla. Výseč nebe, která byla před nimi, zcela zaplnily hvězdy.

„Každý prý máme svou hvězdu. Ale nechtěl bych být na některé sám. Už jsem si zvykl na nás. Kolikrát se doma probudím, chci si tě přitáhnout blíž, ale je tam jen prázdno. Vždycky mám chvilku pocit strachu. Je mi chladno. Tady nám teď táhne, ale naše blízkost hřeje. Máme jen náš starý stan. Nepotřebujeme víc, když máme sebe. Cítíš to taky tak, Miloši?“

„Tady je nám krásně. Nikomu nevadíme. Nikdo se nedívá zle. Můžeme všechno, co mezi lidmi nemůžeme. Vždycky jsem snil o tom, až si někoho najdu, kde se budeme scházet a vymýšlel si romantické situace. Stan mě nikdy nenapadl.“

„Tak naše okénko do světa zavřeme, přiložíme a budeme se dívat na hru plamínků. Jsou posly slunce ze všech let stromu. Teď nás tady hřeje, jen v jiné podobě.“

Dvířka kamínek s malým sklem, to bylo přímo filmové plátno. Kluci se rádi dívali na plápolání ohně. A rozvíjeli své fantazie, co všechno v něm vidí.

„Oheň kdysi byl velice důležitý ještě v dobách, když ho neuměli rozdělat a stále musel být udržovaný. Náš stan, to je vlastně malá jeskyně. Sedíme u plamenů jako kdysi dávní lovci. Jenže naše zvěř je v plechovkách nebo ve skle.“

„Ale stejně, vařit si venku nebo i tady, to je pro městskýho kluka jako já úžasná romantika. Já nikdy moc vařit nemusel. Je to i tím, že cukráři jsou pořád v kuchyni u trouby, míchají se těsta, krémy, polevy. Doma se mi nechtělo vařit ani kafe. Tohle je jiný. Dělat třeba houbovej guláš, když si k němu houby před tím nasbíráš, nebo teď polévku ze sušených a vidíš, tyhle tmavý jsou kozáci, světlé smrkové hříbky, co rostly přímo nad námi, a bílé pýchavky z pařízku s mechem, to dá jídlu jiný rozměr a chuť, kterou si upravíš podle sebe.“

„Připomněls mi, každý rok si dělám novoroční omáčku z penízovek. Mám tady naleziště, kde jsou jich kvanta. Ty vyrostou i přes mrazy. Pak rostou hlívy, ale jen při mírné zimě.“

Večery byly vždycky z celého pobytu nejkrásnější. Taky končívaly jak jinak než milostnými hrátkami.

Přes den si vyrobili z půlené tenké kulatiny nařezané ze suchých smrčků podlahu do stanu pro zimní období. Z klestí a odpadu hořel pěkný ohýnek pod kotlíkem. Na hájovně dostali slepici. Rozporcovaná se uvařila v kotlíku. Z vývaru byla polévka, k masu co jiného než omáčka ze sušených hub. Nijak moc nemrzlo, jen pár stupňů. Chvílemi prosvítalo slunce mezi roztroušenými mračny. Občas poletovaly velké, ale velmi řídké vločky. Zatím žádný sníh.

„Nebojte se, zima všechno dožene. Koncem roku tu bude nejméně dvacet čísel,“ říkal jim hajný, když se zastavovali na zpáteční cestě.

Poslední dny před Vánocemi byly docela hektické. Všech se sice hluboce dotkly změny po osmašedesátém roce, plno lidí přišlo o místa, někteří emigrovali, ale život šel dál. A normalizace ukusovala i z posledních zbytků chvíli nabyté svobody další díl. Nebyla to sice už doba Temna jako v padesátkách, ale Šedi, co se rozlézala jako plíseň. Vánoce, ty se slavily vždy, pokud to šlo. Zase se stály fronty na kde co. Miloš mohl v práci i spávat. Spousta dortů, záviny a velice oblíbené ovocné chlebíčky z rozinek, ořechů a kandovaného ovoce. Některé s polevou. Na Štědrý den byla města plná opozdilců. Kupovalo se pak to, co bylo a zbylo. Hlavně ryby. Tento rok byla následující neděle přesunuta na Štědrý den, ale obchody byly otevřené. A na neděli si, kdo mohl, vzal náhradní volno nebo dovolenou.

Milošovi rodiče sice svátky drželi, ale nijak slavnostně. Spíš, když ještě jeho sestra byla menší. Stromeček měli umělý, kam se ani ozdoby, co kluci vyráběli, nijak nehodily. Na štědrovečerní tabuli filé, to nemá kosti, říkal otec, a řízek. Rozdaly se spíš praktické dárky a pak televize. Na Štěpána chodili k vzdáleným příbuzným. Miloš byl až do večera v práci. Udělali si tam odpoledne posezení. Prohodili výrobky se studenou kuchyní. Chlebíčky, rolky v aspiku, jednohubky, mísa uzenin, to bylo příjemné zpestření, zatímco kolegové si pochutnali na dortu a zákuscích. Dělalo se to k obecné spokojenosti každý rok. Doma pak smažili filé a řízky. Bramborový salát měli už z minulého dne. Dělaly se dva. Otec tam nechtěl žádnou zeleninu mimo okurky, zato hodně šunky. Nebýt dárků, tak Vánoce prošly jako běžný víkend. Dvoupokojový byt moc soukromí neposkytoval. Rodiče spali v obývacím pokoji na rozložitelném gauči, druhý pokoj měl se sestrou. Co přišel z vojny, byl stejně většinou v práci a teď skoro každý víkend na čundru.

Filip bydlel naopak ve staré části města, kde některé bývalé pavlačové domy opravili. Z původních čtyř bytů se udělaly dva, z pavlače zasklená veranda. Byly tady mnohem vyšší stropy. Měli tři pokoje, i když nevelké. Dostal tak svůj pokoj. Podél jedné zdi nad rozkládací lenoškou si udělal druhé, snížené patro. Přes něj závěs a říkal tomu odložiště. Taky to tak vypadalo, ale vidět tam nebylo. I tak to těžce nesla pořádkumilovná maminka.

„Jednou to na tebe spadne. Měl by sis tam někdy uklidit. Teď na svátky by byla vhodná doba.“

Ale na vhodnou dobu nebyl čas. Chodil s chlapy na fušky a víkendy byl v tahu. U nich Vánoce byly polotradiční. Stromeček byl nazdobený starými ozdobami a jeho výrobky. Mívali ho až po strop a zdobil se ze žebříku. K večeři smažený kapr a salát, velice pestrý. Spoustu druhů cukroví pekla maminka už od listopadu. Některé se muselo nechat zaležet. Bylo v plechových krabicích na ubrouscích. Jedna babička byla ze Sudet a naučila je vánoční štolu. Přesto se pekla i vánočka. Filipova maminka se snažila, aby na Vánoce bylo všeho dostatek. Suroviny se sháněly už dávno před Vánoci. Strouhaný kokos, mandle, ale i rozinky se musely koupit, když byly. A před Vánoci, jak říkal jeho otec, byly jen zelené kubánské pomeranče. Dárky taky jen malé, potřebné i jen tak pro radost. Pouštěli si koledy i současné písničky, a ač neznabozi, chodili na Půlnoční. Filip už rodiče připravil, že si kamaráda, se kterým jezdí pod stan, pozve domů.

„No konečně, už jsem myslela, že nám ho nechceš ukázat. Jenom ať přijede, budeme rádi.“

Tak to ani nečekal. Jistě, rodičům je jasné, že bude taky jako on. Tohle nikdy nijak neřešili, brali to, jako že každý je nějaký.

Přešly Vánoce. Na Štěpána čekal Filip na nádraží. Ještě v listopadu si koupili ve výprodeji v Bazaru stejné dlouhé zimníky. Dokonce s odepínací teplou vložkou. A velice levně, i když byly nové. Příčina byla v barvě. Prostě se nepovedla. Byla těžko popsatelná. Nahnědlá zeleň, nepřipomínala tu vojenskou ani lesnické hubertusy, ale klukům to nijak nevadilo. To se stávalo často. Prostě zmetek. Do přírody mají vatované bundy a do práce barva nevadí, hlavně když jsou teplé. Miloš nesl krabici, jak jinak s dortem, a síťovku nějakých pochoutek a vína z domu. Taky pozvání opačné, jak bude čas. Filip ho doma představil jako svého kluka, políbil ho, ale nikdo se z toho nehroutil. Jen Miloš se trochu červenal, ale mohlo to být i mrazem.

Jako cukrář i jako konzument ocenil Miloš štolu. Byla v ní spousta rozinek a sušeného i kandovaného ovoce. I pomerančová a citronová kůra. Taky výbornou tuzexovou kávu. Rodiče zase obdivovali vánoční dort s nastříkaným Betlémkem z různě barevných cukrových polev. V příjemném dopoledni Filip ještě ukázal malou dílnu, co si udělali s otcem ve sklepě, a maminka její subtropickou verandu. Vznikla z bývalé pavlače a byla plná zazimovaných muškátů, dva velké plodící citroníky, už tříletý keřík malé ostré feferonky, kamélie, oleandry a plno dalších rostlin.

„Zahrádku nemáme, na dvorku parkují auta. Tak mi táta sem dal dva radiátory a mám skleník. Před tím jsme bydleli v bytovce z padesátých let. Tam se topilo uhlím v kamnech a bylo to moc malé. Byla možnost jít sem, ale lidi nechtěli do pavlačáku z dob Rakouska. Mysleli si, že je všechno, jak bylo. Jsem za to ráda. Dělám na matrice, kancelář máme napůl ve sklepě, svítíme tam celý den. Tady si užívám sluníčko i v zimě.“

„Táta je údržbář v továrně na nábytek, tak mi se spoustou věcí pomáhá. Kamínka, co máme, jsem viděl v jednom zahraničním časopise. Jsou skvělý, že se dají rychle složit i rozložit. Táta je udělal ještě lepší.“

„Jdeme, chlapci, na oběd. Sousedka měla domluvenou krůtu. Byla moc velká, tak mi půlku nechala.“

Krůta pomalu pečená, potíraná medem, máslem, s kmínem a koriandrem, pečené chlupaté brambory, v páře vařená růžičková kapusta a mrkev, rybízový kompot à la brusinky.

„Snad se mi povedla. Naposledy jsme měli krůtu, to je tak pět let. S masem je to těžké. Když jdu z práce, už toho moc není. Jenom hovězí žebra a bůček. Ale naučila jsem se dělat i mleté řízky z bůčku a jsou skvělé. Když se dá koření a trocha sýra. Na žebrech už moc masa není, ale po uvaření je polévka a obrané maso pomleté s kapustou, houskou a máme karbanátky nebo sekanou s vajíčkem a cigárem. Filip, ten vaří už líp jako já. Dnes se těžko plánuje co k obědu. Prostě to, co člověk sežene. Míváme často těstoviny, domácí vyjdou hodně levně. S tvarohem, mákem, perníkem, strouhankou nebo s omáčkami. Děláme i houby, to konečně znáte. Filip je ještě, jak říká, prožene troubou, pak dá do sklenic a znovu. Máme je taky v sádle, másle, v soli, v nálevech. Doufám, že vás moc houbami nemoří, když jste pod stanem.“

„Vůbec ne, měl jsem je vždycky rád, jen jsme je doma dělali zřídka. Při tom je z nich spousta dobrot na všechny způsoby.“

Po obědě se kluci šli projít městem. Prohlédli si pár dominant a zašli si do hospody na svařené víno. To také patří k Vánocům. Skořice, hřebíček, badyán. Plátek citronu, pokud je, někdy trošku cukru. Vraceli se domů, ke stromečku, dárečkům a krůtě. Neděle byla sice pracovní, ale měli volno. Miloš pojede až zítra. Večer poseděli s rodiči, dali si Ballantinku. Pak už jen koupelna, rozdělat ležení a oddávat se spánku?

„Cítím se divně. Před tvými rodiči. Že spíme spolu. Snad jim to nevadí.“

„Myslel jsem, Milošku, že jsi už oprsklejší. Bože, zase jsi mi připomněl, jak ses bál u stanu vyčůrat. Viděls, že tě naši berou úplně se vším. Taky jsme už staří chlapi po vojně. Rodiče to vzali dobře. Takže můžeme na to vletět.“

Tohle bylo trochu jiné než ve stanu, i když Miloš měl obavy, jestli na ně nespadne odložiště nad jejich hlavami. Taky tady byla koupelna a nejen pramínek vody. Chlapci si mohli užít úplně všeho. Přesto se těšili na konec roku ve stanu. Dlouho do noci se diskutovalo, co všechno s sebou vzít, na co nezapomenout. Potkají se až na nádraží ráno na Silvestra. Vezmou si náhradní volno. Pátek prvního se většinou nahrazoval až příští sobotu. Budou tak mít čtyři dny a tři noci.

Dopoledne si prohlédli ještě další část města a po obědě jel Miloš domů. Práce bude pořád hodně. Dost lidí, zvlášť co mají děti, si bralo dovolenou nebo náhradní volna. Na konec roku byla spousta objednávek. Chtěl taky nějaký novoroční dortík udělat s sebou, jen přemýšlel o tvaru. Nepotáhne nějakou krabici. Pak dostal skvělý nápad. Dort nebude plochý, ale válcovitý, ve tvaru závěsné lampy. V obalu ho zajistí špejlemi, které se pak vytáhnou. Podlouhlá krabice se vejde do síťovky. Pojedou brzy ráno, tak se nebude muset bát, že mu dort někdo rozmáčkne.

Ráno čekal na příjezd Filipa. Jen se obával, aby vlak, kterým měl přijet, neměl zpoždění. A taky to vyšlo tak tak.

S batohy, kotlíky a dalším vybavením budili pozornost.

„To vážně jedete pod stan?“ čelili zvědavým otázkám. „Je dvanáct pod nulou, v noci bude dvacet, zmrznete,“ obávali se ostatní cestující, co směřovali na chalupy nebo chaty. Cesta jinak byla bez problémů. Ani v autobusu nebylo plno. Jen přibývalo sněhu. Ve Fryšavě bylo okolo dvaceti a boční závěje zachycené dřevěnými chrániči. U hájovny byla závěj vysoká určitě přes půldruhého metru. Za dveřmi je radostně vítala Pája. Jen všichni byli smutní.

„Včera jsme pochovali Majdu. Měla už své roky za sebou, ale oplakali jsme ji všichni. Tak se, chlapci, napijeme, určitě se na nás dívá ze psího nebe.“

Kluci si vyzvedli objednané pivo a taky uvařenou a rozčtvrcenou prasečí hlavu a nějaké vnitřnosti. Všechno bylo pěkně zmrzlé, na Nový rok si jen, co spotřebují, chvilku povaří v kotlíku. Tam by se ani vařit celá nedala a trvalo by to moc dlouho. Dostali ještě buchty. Sami přivezli pro Drahoše a rodinu cukroví, zákusky, rum a slivovici. Nezdrželi se ani na oběd, dostali půlku kuřete a kus kančí pečínky. Uvaří si k tomu rýži. Nezbývalo než se prošlapat k jejich mýtince. Sníh už byl navátý všude. Pod stromy i na větvích smrků a borovic. Taky než se prodrali smrkovou sečí, trvalo to déle než obvykle. Na připraveném plácku měli od minule položené větévky. Opatrně sundali horní vrstvu se sněhem. Na nezasněžené přišla dřevěná podlážka. Pak ještě pár jemných větviček smrku a spodní celta. Stan byl hotový rychle, i připevněný. Ještě kamínka.

„Budeme tady jako v peřince. I když ráno má být osmnáct, ale může být i dvacet. Zatím je šest. Nanosíme si hodně dřeva. Dovnitř i ke vchodu. Zítra rozklepneme led na pramínku. Vespod teče. Dnes si nabereme sníh do ešusu na kamínka. Ve sklípku je nula, to mám vyzkoušené, tam dáme dort a co by nemělo zmrznout. Ostatní do špajzky.“

To bylo něco, co připomínalo psí boudu s dvířky na uzavření. Pěkně zamaskované pod větvemi. Tam přišla hlava, maso a to co naopak zmrznout mělo. Na venkovním ohništi v kotlíku vařili rýži. Kuře se ohřívalo i s přinesenou šťávou ve skleničce na kamínkách. Ve stanu bylo patnáct, venku čtyři pod nulou. Pojedli u přineseného stolku a lavice hned vedle ohniště. Po jídle horký grog. Nanosili si dřevo. Docela rychle se začalo stmívat. Zamračilo se a poletoval sníh.

„Myslím, že jsme ani nemuseli brát teplé spacáky. Pokud se nevyjasní, moc zima nebude. Ale počasí se obvykle rychle změní. Kančí si dáme taky s rýží. Teď si uděláme jednohubky. Místo chlebíčků dva obložené talíře. Máme tady velké dřevěné, jen je umyjeme sněhem. Na přípitek bouchneme Igristoje. A pak kus ovaru, ten ohřejeme v kotlíku. No, Miloši, nic neříkáš.“

„Je to jiný než Silvestr u televize. Před dvěma roky na jaře měl každý plno plánů, až skončí vojna, co bude dělat. Pak přišel srpen a nevěděli jsme, jestli nezačne válka. Byli jsme zavření v kasárnách v obavách, co se bude dít. Naštěstí nás to až tolik nepostihlo, a když jsem se na jaře vrátil, to nejhorší bylo za náma.“

„Já to měl stejně, ale kolem i z rodiny to bylo horší. Proto taky jezdím raději ven. Tady zůstala svoboda, nemusíš se před nikým hrbit. A obyčejnou práci ti nikdo nevezme. Nikdo se necpe makat rukama. Jen musíš držet hubu. Tak radši vypadnu. Někde v hospodě stačí něco říct a je utrum. Tady tě ani nic takovýho nenapadá. Podívej se kolem. Vidíš ty veliký vločky, jak rychle mizí, když dopadnou na uhlíky. Jenom slabounko zasyčí. Ale pokud začnou padat houšť, brzy by ohniště uhasily. Přidáme tam pár kousků dřeva, ať máme palouček osvětlený. Spíš to vypadá, že se bude vyjasňovat. Ve stanu už mám třiadvacet.“

Za mračny se prokousával srpek měsíce. Kluci měli všechno připraveno. Láhev šampusu stála venku na stolku. Dvě sice jen obyčejné sklenice stříbřil měsíční svit. Filip sledoval hodinky. Korková zátka bouchla a vyletěla někam do sněhu. Z údolí pod nimi se ozývaly rány a k obloze mířily spršky ohňostroje. Připíjeli si a přáli k Novému roku.

„Nádhera. Tady venku je neuvěřitelně krásně. Ale je cítit, jak rychle přituhuje.“

„Ještě si v kotlíku ohřejeme ovar a pak si zalezeme do tepla.“

Uvnitř už měli připravenou hořčici, křen, nakládané okurky a houby.

„Dlouho se hlava teď nevařila, ale vývar jsem nechal na zítra na čočkovou polévku. Jen ho musíme scedit. Budou tam opadané kousky kostí, hezky si všechno rozdělíme, aby měl každý ode všeho. Další část si dáme zítra nebo pozítří.“

Ještě pivo a na závěr grog.

„Natočím budíček na přiložení, pokud zaspíme, budeme mít ráno u pusy jíní.“

„Necháme se překvapit, co nám přinese tenhle rok.“

„Loňský mi přinesl tebe, co si přát víc?“

„Mně úplně změnil život. Nic z toho, co je teď, jsem samozřejmé neznal. Trampování a lásku. Díky, Filipe.“

Jejich novoroční milování bylo plné vzájemných něžností. Pak přišly sny, ze kterých je vytrhl budíček. Naložili. To už vydrží do rána. Filip vyhlédl ven. Šestnáct pod nulou. K ránu bude i víc. Bylo jasno.

Ráno jen přiložili. Moc se jim ven nechtělo. Ještě se chvíli jen povalovali. Pak uslyšeli štěkot. Pája. Taky se hned čumákem dobývala dovnitř a hned je oba pusinkovala. Za ní vlezl do stanu Drahoš. Popřáli si.

„Chodím vždycky ráno obejít kus revíru, ale Pája hned směřovala sem. Máte tu jak v lázních, musím se vysvléknout.“

Přinesl termosku svařeného vína. Filip ze sklípku novoroční dort. Dlouho se nezdržel. Chtěl se dnes podívat k pramenům Svratky. Kluci se rozhodli, že půjdou taky. Není to daleko. Lesní cesta, na kterou se dostali, už vedla vzrostlým, převážně smrkovým lesem. Nikde ani živáčka. Až u pramene bylo pár výletníku na běžkách z chat v okolí vesničky Cikháj. Samotné prameniště je docela zklamalo.

„Nebýt tady cedule, tak si toho ani nevšimneme. Polozamrzlá kaluž mezi sněhem.“

Na dřevěném nízkém sloupku byly na řetízcích dva plecháčky.

„Zkusíme pár doušků z pramene?“

Samozřejmě voda byla ledová. Cedule uváděla nadmořskou výšku sedm set sedmdesát dva metry. Taky místní původní název Švarcava. Z ostatních návštěvníků se nikdo k ochutnávce neměl. Spíš měli po kapsách v pleskačkách jiné životabudiče. Nabízeli, ale kluci měli termosku s grogem.

„Jinak tady všude za druhé světové války byli partyzáni brigády M. J. Husa. Měli tu různé úkryty a zemljanky. Je tady několik památníků. Jen kámen a deska. Taky na Žákově hoře, myslím, že Filip tam byl, se dá najít takové polozbořeniště. Je o tom pověst, že žáci tam hrávali se zlatými koulemi a kuželkami a jednou se propadli do země. Taky se říká, že se tam dávno vařil javorový sirup na cukr. Ale měl jsem tady jednoho historika, který tvrdí, že tady byly ve středověku stříbrné doly. Teď je to pod sněhem. Pak je tady směrem k Herálci louka, Pihovina, kde je prý pohřbená cikánská vědma. V dobách, kdy dřív kočovní cikáni nesměli nocovat v obcích. Každé místo má své pověsti. My se posuneme dál. Do oběda jste zpátky. Doufám, že nezabloudíte, ale Filip to tady zná.“

Rozešli se. Jen Páje se moc nechtělo. Raději by šla s kluky. Když se vrátili, rozdělali oheň venku a šla se vařit čočková polévka.

„Na penízovky vyrazíme zítra, je to na opačnou stranu, ale je dost zima. Ty se ale můžou sbírat i zmrzlé.“

Po obědě ještě čaj, cukroví. A aby jim vyřezávání šlo celý rok, na chvilku ho také zkusili. Taky připravili pár polen a nabrali si vodu ze zamrzlého pramínku. Zatáhlo se. Začalo sněžit. Polední polévka a opečené klobásky s vejci. Velký mráz nebude, ale přiloží i v noci. Teď Filip přihodil i jedno syrovější polínko. Krásně praskalo.

„Máme náš svět. Daleko od toho nepřejícího. Cítím tu obrovskou úlevu. Naši jsou pořád ve stresu, abych někde něco neřekl. Bojí se mluvit o politice i doma. A o tom, jak na tom jsem já, už vůbec ne. Jen ať se to nikdo nedozví, lidi by nás roznesli po celým městě. Nakonec jsou rádi, že jezdím na víkendy pryč. Vypadá to, že jezdím za holkou. Mám taky možnost podnájmu. Asi to vezmu. Ségra bude mít pokoj pro sebe, stejně jsem nejvíc v práci. Můžeme se tam zajít podívat, jak pojedeš k nám. Je to u paní z práce, mívala tam studenty, ale byli prý moc hluční, tak další už nechce.“

„Možná bys to měl lepší. Nevím, co vaši řeknou na mě. Sobota bude pracovní náhradní, tak přijedu ráno a večer odjedu. Rodiče nebudou mít problém se spaním.“

Vyšli se podívat ven. Napadlo zatím určitě pár centimetrů sněhu. A další poletoval. Obdivovali noční oblohu. Nad nimi byly ještě celistvé mraky, ale pak se trhaly a byl vidět chvílemi prosvítající měsíc.

„Nezdá se ti obloha trochu strašidelná?“

„Při troše fantazie jo. I když jsou nějaká vyloženě zimní strašidla? Mimo Dědy Mráze a obživlé sněhuláky mě nic nenapadá.“

Rozesmáli se.

„Nějaké místní si vymyslíme. Na Břímovce by mohl žít Břímovák. Jak přijde jaro, zaleze do jeskyně a spí do podzimu. Je z ledu a rampouchů.“

„Čím se živí?“

„Zmrzlými pocestnými. Těch ale moc není. Můžeme mu dát ven do misky zbytky z hlavy.“

Taky do dřevěné misky dali pár kousků a vynesli je ven.

„To jsme ale cvoci.“

„Máš pravdu, ale tady se můžeme vyblbnout do sytosti. Zase se zatahuje. Myslím, že je čas se zahřát živočišným teplem.“

A zahřívání bylo krásné a intenzivní jako vždy.

Ráno se vypraví na naleziště penízovek sametonohých.

„Byl jsem venku vypísknout se a miska pro Břímováka je prázdná. Zato jsou tam stopy, takové tlapičky, ale jenom kolem. Nepřicházení odnikud ani nepokračují,“ sděloval Miloš.

„Tak to je kuna lesní. Seskočí ze stromu a zase tam vyskočí. Kuny, co jsou na půdách, jsou jiné, skalní. Ty jsou zvyklé na lidi a dokážou dělat pod střechami pěkný bordel v noci. Když jsem tady byl první zimu, neměl jsem tu boudu. Přinesl jsem si dvě půlky kuřete. Mrzlo, tak jsem je nechal venku pod kusem kůry a zatížil to kamenem. A ráno tam nebylo nic. Drahoš se mi smál, že jsem nakrmil lesní kunu. A máme hned Břímovanku.“

Po snídani se vypravili na výlet.

„Mrkneme se k Lisovské skále a zpátky půjdeme na penízovky. Doufám, že nám je nikdo nevysbíral.“

Lisovská skála je jako poskládaná z rulových desek, následkem mrazového zvětrávání. Nahoře je útvar připomínající hřib.

„Tak jeden hřib už vidíme. Často tady cvičí horolezci. Je to všechno zarostlé smrky a buky a je na ní spousta druhů lišejníků. Ty vidíš tady na bocích. Dáme si svačinku a kafčo.“

Vraceli se po lesní cestě, ze které odbočili u malého obrázku Panny Marie s Jezulátkem, pod plechovou stříškou na velkém smrku.

„Projdeme tou roklinkou. V létě je tady potůček. Vidíš, místy je vidět. Musíme dávat pozor, ať se nenamočíme. Kus dál je pěšina, ale teď je pod sněhem. Dovede nás k penízovkám.“

Svahy kolem se zvolnily a bylo na nich plno pařezů. A taky veliké trsy houbiček, ze kterých bylo vidět jen někde nožičky. Po ometení sněhu se objevily oranžově žluté kloboučky.

„Houby většinou po silných mrazech, když se oteplí, se rozpadají a nedají se sbírat, ale tyhle klidně rostou dál. Je to zimní houba. Seřezávej jen kloboučky, nožky jsou moc tvrdé. Rostou na listnáčích. Budou tady až do jara.“

Úlovek stál za to. Pak se podle potůčku dostali k Břímovce a po poledni byli doma. Zatopili si ve stanu a venku na ohništi si uvařili z penízovek polévku. A další pak na sádle jako škvarky. S kmínem, pepřem. Večer ještě bude omáčka.

„Sedíme tady kolem ohně jako měsíčkové v pohádce, ale jsme jen dva.“

„To bys chtěl, aby nás bylo víc?“ smál se Filip.

„Jsou taky trampský osady.“

„Tak to by mě nebavilo. Tam už panuje určitej řád a musíš se podřídit. Já mám rád klid, dělat si, co chci, nebo nedělat vůbec nic, jen sledovat všechno kolem. Přírodu nezkaženou lidmi. Ale i ta mizí. V lesích jsou stromy v řadách jak řepa na poli. Cesty rovný, na stromech tabulky a značky. Za pár let už bude těžký najít nějakou divočinu.“

Po výtečném obědě šli nařezat pár polen, i když měli velkou zásobu. Ale jak říkal Filip, je potřeba vydat trochu energie, zatím jenom žerou. Zítra se zastaví na hájovně a odpoledne se vrátí domů.

„Dnes bylo krásně. Je úplně jasno, asi bude v noci dvacet. Svaříme si zbytky vína, přidáme rum. Zahřátí před studenou nocí.“

„Myslím, Milošku, že znám i jiné zahřátí, co myslíš?“

„Jsem pro. Začne nám zase všední život. Teď vyrazíme až za čtrnáct dnů. Budeš mi chybět.“

„Moc?“

„Moc!“

Filip si svého hocha přitáhl víc k sobě. Oba si užívali lesního milování. Sem nedoléhalo nic ze světa venku mezi ostatními. V noci se i ve stanu značně ochladilo. Ještě naposledy přiložit. Pak se kamínka vychladí ve sněhu, až budou ráno balit. A ráno bylo jednadvacet. Na vařiči si udělali jen čaj. Sbalí se a posnídají u Drahoše.

„Pod kapuci si omotáme šálu. Začíná hodně zubatý slunko.“

Taky byli pěkně promrzlí a hrnuli se hned v hájovně ke kamnům. I s hostiteli si dali grog na zahřátí. Smažená vejce se špekem na promaštění huby byla skvělá, stejně jako polední zvěřinový guláš. Autobus, vlak, rozloučení.

Oběma začal rok jak jinak než prací. Až do půli března jezdili na svoje Žďárské vrchy. Pak se domluvili na místě, kde ještě před tím nebyli. Pátek devatenáctého března. Bylo polojasno okolo patnácti stupňů, v noci nad nulou. To ovšem nebyl pro ně žádný problém. Miloš čekal na nádraží. Spoj, na kterém se domluvili, už přijel, ale Filip nikde. Asi nestihl, počká na další za hodinu, ale zase nedojel. Tak to je vážné. Jednou se stalo, že nemohl, ale zavolal do cukrářské výrobny. Počkal ještě další vlak. Našel si spoje. Když pojede hned k Filipovi, neminou se, pokud by jel ještě později. Něco se muselo přihodit. Batoh a tašku si nechal v úschovně. Celou dobu byl nervózní, přemýšlel, proč kamarád nepřijel. Konečně. Prošel celé nádraží, pak spěchal k domu. V oknech tma. Že by někam odjel s rodiči? Určitě by dal vědět. Zazvonil na sousedku.

„Jsou v nemocnici. Přijeli jim oznámit, že mladej má nějakej úraz, prý elektřinou a je to s ním špatný.“

To přece není možný. Dával si vždycky na všechno pozor a nikdy nic neriskoval. Miloš se rozběhl k nemocnici. Vrátnicí jen proběhl, než ho stačili oslovit. Na chodbě se ptal sestřičky. Ukázala mu kam jít. V poschodí na chodbě uviděl Filipovi rodiče. To taky přiběhl nějaký zřízenec zřejmě od vrátnice. Maminka mu řekla, že je z rodiny, a Miloše objala.

„Nevíme, jak všechno dopadne. Je v bezvědomí. Měl zástavu srdce i dechu. Hned v práci mu dávali nějakou masáž, ale neví se, jak všechno dlouho trvalo, než dojela sanitka. Přišli jsme sem hned, jak nás uvědomili v práci. Čekáme, až co nám řeknou.“

Přišla sestra a nabídla jim čaj. Po ní primář ještě s jedním doktorem.

„Váš syn je zatím ve stabilizovaném stavu. Základní funkce obnovené, bohužel nevíme, co všechno jiného může být narušené. Mohlo dojít k odumření mozkových buněk kvůli oběhové zástavě. To se ukáže, až nabude vědomí. Prosím, nemá cenu zůstávat tady. Dopoledne zítra možná budeme vědět víc.“

První, co si Miloš u Filipových rodičů uvědomil, byla krásná vůně linoucí se z verandy. Kvetly tam citroníky. Ale zároveň mu tato krásná vůně vyvolala vzpomínku na pohřeb v krematoriu, když pohřbívali pratetu. Snažil se vzpomínku zaplašit, ale vyvstala hned jiná. Slyšel o nějakém muži, co po zásahu proudem se sice probral, ale zůstal na úrovni malého dítěte. Nikoho nepoznával a museli ho i krmit. Co když se něco takového stane i Filipovi? Maminka ohřála večeři, ale nikdo moc nejedl. Konečně se mluvilo o tom, co se stalo.

„My toho zatím moc nevíme. Byl tu s námi jeden z jejich party. Vyšetřuje se to. Ale dělali v nějakém podniku. Něco měnili. Byla vypnutá jen část provozu. A někdo, když viděl, že všichni sedí u oběda, to zapnul. Viděli ho, hned skočili k vypínači, ale už bylo pozdě. Filip tam zamazával sádrou odrolenou omítku a loktem se něčeho dotkl. Hned tam sice přiběhli, všichni mají zdravotnická školení, ale dlouho to trvalo, než přijela sanitka. Máme strach, jak se probudí, jestli nebude mít následky.“

Šli spát. Miloš se dotýkal všech míst, kde se milovali. Seděl a nemohl usnout. Co když? Slzy mu stékaly po tvářích. Nedovedl si vůbec představit konec všeho. Šel by na zdravotní kurz a staral se o Filipa? Zvládl by něco takového? Přece by ho nemohl opustit. Zahodit nejkrásnější období života, co prožil, a zapomenout? Nakonec ho přemohla únava a usnul.

Ráno u snídaně nebylo nikomu do řeči. Po desáté zašli do nemocnice. Viděl svého chlapce. Ležel. Napojený na přístroje, s ovázanou rukou. Rozmluvili jim, aby tady zůstávali. Jak se něco zlepší, dají hned vědět na telefon v domě nebo pak mamince na matriku. Rodiče zavolají do práce Milošovi. Odpoledne jel zpět domů, plný obav. V neděli šel ven a bloudil městem. Nevydržel na chvíli na jednom místě. Uvažoval, jak to vůbec mohlo vzniknout. Filip vždycky líčil, jak jsou u všeho přísná bezpečnostní opatření. Nikdy neměli žádný úraz. Je to bezpečnější jak přejít ulici, říkal. Vrátil se večer a bylo mu zle. Uvědomil si, že celý den nic nejedl a jen si koupil limonádu. Určitě bude tvůj kamarád za čas zdravý, chlácholili ho rodiče. Nebyl si jistý, jestli mají nějaké povědomí, jak na tom s Filipem jsou. V práci byl roztěkaný a nedařilo se mu. Řekl svému mistrovi, co se stalo. Tady věděli, že s někým jezdí pod stan. Kolikrát líčil, co všechno na svých cestách zažívají. Ale dovolenou nechtěl. Tu si šetřil na větší cesty. A budou nějaké?

Ve středu ráno měl v práci telefon. Volala maminka. Probral se, ale prý se zatím jen dívá. Domluvil si volno a utíkal na nádraží. Nestihl si koupit lístek. Prošel přes dva vagony a našel průvodčího. Ve zkratce mu řekl důvod. Napsal mu lístek bez přirážky. Když dojel na místo, spustil se velký jarní liják. Rozběhl se k nemocnici. Měl jen obyčejnou bundu bez kapuce a ani neměl čím si otřít hlavu, jen rukama. Když ho pustili sednout k posteli, nahnul se nad Filipa. Měl zavřené oči. Spal? Čůrek krůpějí sklouzl po jeho vlasech.

„Můj hastrmane z Lysé hory, už se tě nemůžu dočkat. Neboj, brzo vyrazíme. Nebudu se tady povalovat. Chci cítit seno, jehličí a houby. Tady to smrdí nemocnicí a krchovem.“

„Tys mě poznal?“ radoval se Miloš.

„Myslíš, že jsem z toho zblbnul? Jasně, všechno o tom vím. Říkali nám to, co se stane. Ale zřejmě mi nějaký buňky v mozku zůstaly. A ty si tě pamatujou. Za chvilku půjdu do práce a vyrazíme ven. To bude ta nejlepší léčba.“

Miloš se rozhlédl, byli tam jen rodiče. Sehnul se víc a Filipa políbil. Ten si ho zdravou rukou přidržel.

„Nikam neutíkej. Jseš tak krásně mokrej jako tehdy.“

Rekonvalescence netrvala chvilku. I když už byl i v práci, docházel stále na různá vyšetření. Něco se může projevit i později.

„To je jenom strašení doktorů. Myslím, že můžu nést všechno stejně jako dřív.“

Ale Miloš se ho snažil šetřit a těžší vybavení dával do svého batohu. První jejich cesta vedla jak jinak než na jejich stálé místečko. Už se objevily první třešně a jahody. Od obou si vezli sáček, ale podělili se s kluky na hájovně. Filipovi udělala maminka na popálenou ruku návlek. Časem mu udělají plastiku.

Hned jak postavili stan, si Filip lehl k pramínku a pil z něj vodu.

„Mohl jsem ti vodu přinést v hrníčku, proč neřekneš?“

„Protože jsem se celou dobu těšil na chuť našeho pramínku. A ještě na jednu chuť, zase z jiného pramínku.“

Smál se a s mokrým čumáčkem si přitáhl Miloše. Líbali se.

„Já si nic neuvědomoval. Bylo to strašně rychle. Že mně něco bolí, jsem zjistil, až když jsem se probral. Vůbec jsem nejdřív nevěděl, kde jsem. Docházelo to pomalu a moc mě štvalo, jak si nic neumím vzpomenout. Viděli moje probírání a sestřička mi podala čaj s takovým pítkem. Já si usrkl toho hnusnýho nemocničního moku a hned se mi vybavil pramínek. Pak už to byl takovej krásnej film o nás. Nevnímal jsem, co mi říkali, tak si mysleli, že přestávám reagovat. Ale já si užíval vzpomínek a mluvit jsem začal, až přišli rodiče. A potom ty. Zase zlitej jak hastrman. Není to zvláštní? Musíme sjet na místo našeho seznámení. Aspoň týden. Jseš doufám pro?“

Filip si nadšeně všeho užíval, jako by tam byli poprvé. Přerovnal ohniště, pustil se do dlabání hrnečku, jen řezat a štípat mu Miloš nedovolil.

„Jseš horší jak doktoři a moje máma. Ráno vyrazíme do březového háječku na první kozáky a vedle do smrčí na kováře. Nad náma jsou pařezy z dubů a javorů, tam budou opěnky do polévky.“

„Dnešní večeře bude poslední jídlo bez houbiček?“

„Bože, snad jsi za tu dobu, co jsme nejezdili, neonemocněl mykofobií.“

„Neboj, docela se mi stýskalo po škvarcích. Doma jsem propašoval sušené do polévky. Ale otec je vyhrnuje na okraj talíře a prověřuje, co to je. Tak je máma rozemlela. To bylo ještě horší. Říkal, že polévka je teď špinavá a kdoví co se v ní skrývá. Ten by v naší lesní kuchyni zemřel hlady.“

Večer seděli dlouho u ohně. Chvílemi si povídali, chvílemi jen krásně mlčeli. Stuleni k sobě, přes záda deku před nočním chladem.

„U ohně lidé sedávali tisíce let. I takoví jako jsme my. Možná je vyhnali z jejich osady, ale s ohněm se nemuseli bát ničeho mimo lidí. Ale o tom jsme už u ohně mluvili. To říkával i u nás starý hrobník. Kolem márnice rostly žlutý maliny. Jako děcka jsme na ně chodili. Doma nás strašili, že v noci na ně chodí nebožtíci. Ale hrobníkovi jsme nevadili. Smál se pověrám a říkal, ať se na nich napaseme. ‚Jsou slaďounký, jen si dejte. Mrtví je nepotřebují. Ti nikomu neublíží. Chraňte se zlých lidí.‘ Tady máme kolem jen zvěř. Kuny, veverky, lasičky, myši, plno ptáků, žáby, ještěrky a mraky hmyzu. To jsou všechno přátelé.“

„No myslím, mít ve stanu mravence nebo zakouslé klíště není zrovna přátelské.“

„Jenže my jsme v jejich světě vetřelci. Stačí se podívat, kde stavíš stan, nelézt do vysoké trávy a pod keře a hlavně se pak prohlídnout. Já jezdím ven léta a klíště jsem měl snad dvakrát. Horší jsou komáři, ale ti jsou nejvíc u vody. Tady jsem komára snad ještě neviděl. Ale stačí zajít k rybníkům. Na všechno jsou různý odpuzovače. Na klíšťata z vlaštovičníku, na komáry z bazalky, rozmarýnu, levandule, hřebíčku, toho je plno, ale nic jsem zatím nepoužíval. Proto taky nejezdím moc ke stojaté vodě. Je tam moc komárů a lidí, to je teprve obtížný hmyz,“ smál se Filip.

Kamínka už nevezli. Ale krásně se zahřát jde i čajem, grogem, dá se na chvilku zapálit dřívkáč nebo vařič, ale ten nejlepší způsob je teplo živočišné. Taky si ho po dlouhé době užívali. Jistě, milování v posteli je pohodlnější a komfortnější se všemi výhodami, ale chlapci byli na drobné omezení zvyklí a nijak jim nevadilo.

Začalo období prázdnin a dovolených. Pojedou pod Lysou horu. Filip se už cítil docela dobře a oba se těšili do horského pralesa.

Vlaky byly plné, tak si sedli na batohy v chodbičce. Po poledni už šlapali vzhůru od Pražma. Cestou si trhali maliny. Sebrali i pár hub rostoucích kolem lesní cesty. Jako vždy i teď budou houby základem jejich jídelníčku.

„Uděláme malý odpočinek, nějak mě pobolívá noha,“ sděloval Miloš.

„Ale jo, když myslíš. Jenže mám tě prohlídlýho. Jenom jseš špatnej herec. Zastávku chceš kvůli mně.“

„To by mě ani nenapadlo,“ už se smál jeho parťák.

„Kdybys byl doktorem, půl republiky by marodilo. To bysme socializmus nevybudovali.“

„Stačí, když ho buduju v práci. Za chvíli budeme v pravěku.“

Odbočili z lesní cesty. Už bylo poznat několik skupin velkých smrků. Ještě smíšená houština a…

Nemohli věřit svým očím. Před nimi se rozprostírala úplně holá plocha, porostlá jen místy trávami. Všechno pokácené, shrabané, zničené. Obrovský kruh loňského spáleniště byl plný miniaturních houbiček. Obdivoval je Miloš, zatímco Filip se nemohl vzpamatovat.

„Podívej, co tu roste,“ ukazoval nadšeně. Teď se teprve podíval na spáleniště jeho kamarád.

„Zvoneček, to jsou ty malý kalíšky. Oranžová drobenka je ohnivka, to znám z atlasu a nějakej malej hnojník. Vidíš, jak okraje houbiček černají a rozpadají se. To všichni hnojníci. Ale já jsem v šoku, co z krásnýho a divokýho lesa udělali. Skoro si myslím, že jsme někde jinde, ale nejsme. Zkusíme se podívat, jestli vydržela naše vana.“

Sestoupili kus k potůčku. Malá hrázka postrádala tři horní kameny. Po rybích schodech se právě dostával pořádný pstruh.

„Dodáme chybějící kameny. Vidíš, není tam jen jeden,“ ukazoval Filip do tůňky. „Najdeme si jiné místo a nějaké si chytíme večer. Tady kousek byla zarostlá plošinka.“

Vydali se směrem, kam ukazoval. Místo bylo podobně zarostlé jak jejich na Vysočině. Na malém návrší bylo několik kamenů a plácek tak akorát na jejich stan.

„Je to dobré, k vodě blíž než na původním místě, vleze sem i ohniště. Nad námi je svah s velkým, ale mladým smrkem, kolem seč, nejsme tady vidět. Jen odvalíme pár kamenů.“

Po malých úpravách terénu už postavit stan bylo hračkou. Na protějším svahu leželo plno vyřezaných smrčků, krásně suchých. Hned si připravili dřevo k ohništi. Opečené špekáčky byly prvním jídlem. Měly uvnitř krásné kousky špíčku a skapávající šťávu zachycovali na kousky chleba, co koupili v Pražmu. Kremžská hořčice a domácí kečup.

„Vyrazíme na maliny, ať zachováme tradici, a při návratu zkusíme pstruhy. Tam se budeme muset dobře dívat, aby nás nikdo neviděl. Ale zatím jsme mimo lesní cesty nikoho nepotkali.“

Malin bylo ještě víc jak loni, zato hub jim připadlo méně. Ale domorodci v Pražmu jim říkali, jak před týdnem děsně lilo. Museli odklízet bahno přes cestu, aby projel autobus. Takže tento týden by měly růst. Nasbírali sice takovou všehochuť, ale na sušení málo. V malinčí odchytl Filip do pytlíku pár lučních kobylek a Miloš našel hnízdo velkých housenek. Bude návnada. V kapse vlasce pytlačky. Ani je nebudou vázat na klacek. Stačí jen opatrně vhodit na hladinu. Cestou zpět s plnými ešusy malin potkali hajného se dvěma jezevčíky. Jeden přiběhl a nechal se hladit, druhý si ponechával od kluků odstup. Hned se dali do řeči.

„Loni, ještě v létě se rozhodlo ten kus starého lesa, kde jste asi tábořili, zrušit. Na podzim tam přijde nová výsadba, ale kdoví. Nejsou lidi. Tak tu tůňku jste udělali jako profíci. Nechtělo se mi ani věřit, že někdo zná rybí schody, jste rybáři?“

„Kdepak, ale četl jsem o tom. Jinak máme stan nad potůčkem na takové vyvýšenině. Není vidět. Jezdíme na Vysočinu, máme tam známého hajného ve Fryšavě.“

„Tak teď máte známého hajného i tady. S Drahošem jsem byl na škole. Má anglickýho setra.“

„Jo Páju, ale Majda, jezevčice, umřela koncem roku.“

„Chlapci, jsem rád, že jsme se potkali, trošku spěchám, no vám nic radit nemusím. Kdybyste se vypravili ve středu k Mohelnickému vodopádu, dostanete se na jedinou cestu, co vede do Nižní Mohelnice i k vodopádům. A tak v půli cesty po pravé straně je hájovna. Tu nemůžete minout. Celý den budu doma a můžeme víc popovídat.“

Rozloučili se. Ještě chvilku bylo slyšet občasné štěknutí jezevčíků.

„Tak máme klid. Můžeme se vypravit na lup. Na jednu strunu dáme koníka, na druhou housenku. Uvidíme, co zabere líp,“ rozhodoval Filip.

Ale zabralo obojí a hned. Dva krásní pstruzi.

„To nám bude stačit, když, tak si příště ulovíme další, je jich tam ještě asi sedm. Ale můžou taky odplavat.“

Zbylé návnady vhodili do jezírka. V mžiku zmizely, jen se rozvlnila voda.

„Můžeme se tady večer vykoupat?“ obával se Miloš. „Utečou.“

„Neboj, odplují kousek výš, nebo se schovají pod kořeny. Zase se vrátí.“

U ohniště hned očistili a připravili ryby. Udělají si je po mlynářsku. Z hub smaženici na másle, ale jen se dvěma vejci. Zato s nakrájenou paprikou. K tomu čerstvý chleba. A maliny s rumem. Prostě hody. Připravit jeden kmen na finské svíce nebyl žádný problém. Z kamenů udělaná sedátka a malý stolek z rozštípnutých polen už byly hračkou. Jen následné pivo nebylo vychlazené. Ale šlo to. Ani jeden nebyl pivař. Bylo jen na zahnání žízně. Až hodně pozdě se šli vykoupat.

Pstruhy už skoro nebylo vidět. A taky se rychle poschovávali. Pak káva s oplatky a Milošovým piškotem, čaj a maliny s rumem. Nebo rum s malinami? Kdo by to řešil. Aromatické polibky, noční milování.

Ráno si zašli na místo, kde se loni v dešti potkali. Na smrk pověsil Miloš srdíčko z březové kůry. A začaly růst houby. Síta na sušení byla pořád plná. Jen bylo potřeba vždy houby zavčas sklidit, aby nenavlhly. Noci byly docela chladné, jen okolo deseti stupňů. Přes den nad dvacítkou. Navštívili Tošanovský a Mohelnický vodopád, při zpáteční cestě hájovnu. Jednak byla mnohem větší než Drahošova, ale hlavně tady žilo spoustu lidí. Hajného staří rodiče, teta, jeho žena a šest dětí. Nejstarší kluk chodil do páté třídy. A navíc jezevčík, kam se člověk podíval. Měl chovnou stanici.

Miloš se musel smát. Viděl, jak byl Filip z takového mumraje nervózní. Nechtěl ani na Lysou horu, že tam bude moc lidí. Tady to byl opravdu blázinec. Děti a psy bylo těžké odstrčit. Nakonec zůstali až do večera.

„Najdeme teď vůbec naše ležení?“

„Jasně, o tom žádná!“

Ale pak se Miloš musel smát, když odbočili o něco spíš. Přišla si na své baterka. To už neomylně dorazili ke stanu. Na ráno si přinesli pravé valašské frgály s tradiční náplní ze sušených hrušek. A taky dvě sklenice zavařených zvěřinových klobás na večeře. Zeleninu a brambory, vajíčka, sádlo. Tentokrát si zajdou na Morávku jen na pivo a sýr. V noci pršelo, ale ráno při cestě do obchodu už svítilo slunce. Celý týden bylo krásně. Na cestu zpět měli pondělí. V neděli se vrací příliš mnoho výletníků. Poslední večer seděli u ohně. V poledne měli rozlučkové pstruhy. Tentokrát upečené s bylinkami.

„Je to zvláštní, ale těch pstruhů tam neubylo,“ usmíval se Miloš.

„Asi je tam pro ně dobré místo. Ani jim nevadilo naše koupání. Byl to krásnej rok. Přinesl mi tebe, z úrazu jsem se vylízal a naše cesty jsou únikem před tím, co zbylo z náznaků svobody. Tu máme tady. Plno lidí si našlo koníčky, kterým se věnují, jezdí na chaty a chalupy, kde se snaží žít po svém. My to máme ještě horší. Naše city musíme skrývat i před většinou přátel, kteří by to nepochopili. Pak se nediv, že nechci nikam, kde jsou lidi. Mám třeba hroznou chuť tě políbit. A můžu na veřejnosti? Zato tady můžeme cokoliv. Naše svoboda při tom není o nic horší jako jejich. No, dost filozofování. Máme poslední noc a pak čtrnáct dnů šlus. Budeš mi moc chybět, hastrmánku z Lysé hory.“

„Na Lysé hoře by spíš byl hejkal nebo skřítek než vodník, i když by mohl být někde u pramene.“

„Pramen, na ten tvůj mám chuť. Teď si vzpomínám, když jsem byl ještě v nemocnici, jak mi tam mladá a hezká sestřička říkala, jestli nechci něco z bufetu, že mi tam skočí. Na co mám chuť. Začal jsem se smát, protože v tu chvíli jsem viděl tvoje naběhlý péro. Jo, na to byla obrovská chuť. A představa, jak by se tvářila vědět o něčem takovém. Je to asi divný, ale já si tam pořád snil o tom, jak vypadnu a budeme spolu. Byl za mnou docela hezký týpek z pojišťovny. Já ho moc neposlouchal, ale díval se mu do rozkroku, kde měl hezky naděleno. Hrozně ho to znervózňovalo. Pak jsem si říkal, jestli to není následkem úrazu a dlouhé abstinence. A víš tu první noc doma. Až jsem se styděl sám před sebou, jak jsem byl nedočkavý.“

„A dnes už tě nedočkavost přešla?“

„Ne, jen má jinou formu. Vyčkávací. Jsme spolu. To je úžasný. Kdykoli tě můžu vzít za ruku. Kdykoliv tě políbit. Kdykoliv tě skulit do trávy a milovat se s tebou. Pocit, který nejde vyjádřit. Nejsou pro něj slova. Jemňoučké chvění. Co cítíš, jak se šíří celým tělem. Proud neviditelných částic štěstí, který nás propojuje. Duševní orgasmus. Dřív bych se tomu smál. To musí člověk zažít. Dík tobě i za tebe.“

„Řekls to, jaký pocity mám i já. Rok, pouhý rok a všechno je v našem životě jinak. A snad nám naše chvění vydrží. Máme ještě týden a nějaké náhradní volno. Zkusíme Šumavu? Nemyslím místa, kam směřuje kde kdo jako Lipno. Les u nějaké malé vesničky. Borůvčí, ostružiny, samozřejmě houby a klid. Žijeme moc uspěchaně. Pořád se za něčím ženeme. Nestíháme. To si člověk uvědomí, až zažije něco jako já s tebou.“

Oheň se změnil v pár rudých uhlíku. Světlo jim dávala finská svíce. Šumící les, občas pokřik ptáka, klepnutí větví nebo kmínků v korunách, rozhoupaných závanem větru. Šelest v listí a slabý praskot prozrazoval nočního návštěvníka. Svítící očka mezi stébly trávy. Ve světelném pramínku baterky se na ně dívala pořádná ropucha, co vyšla na noční lov.

„Žáby mají krásné oči.“

„Jak by ne, jsou to zakletí princové a čekají na políbení,“ smál se Filip.

„Vůbec netoužím po princi, máš taky krásné oči a nejen je.“

Miloš se naklonil k polibku, k objetí a pak…