Výrovka I.

Léta padesátá – 1952

V otevřených oknech se tetelil vzduch. V malé kanceláři bylo dusno k zalknutí. Červencové slunce nemilosrdně pálilo. Několik keříků hledíků před okny mělo svěšené stonky s malými tlamičkami. Uvnitř za stolem seděl muž mladistvě vyhlížející, i když do padesátky mu rozhodně moc nescházelo. Na stole, vedle kupy papírů, měl natažené nohy. Pohyboval prsty jako v maňáskovém divadle. Palec je král a malíček šašek. Natáhl ruku ke kýblu se studenou vodou, kde se chladilo pár piv. Ozvalo se zaklepání.

„Dále“.

Dveře se značným skřípotem se rozevřely. Vešel mladík, vysoký, štíhlý, ale jak se říká namakaný.

„Dobrý den, František Duba. Mám se tady hlásit.“

„Dobrý, čekám tě, jinak bych byl někde, kde je líp.“

Sundal nohy ze stolu a nazul si sandále.

„Tady mám tvoje papíry, tak hned proberme, kam tě zařadíme. Řeknu ti to na rovinu, začnou žně a budeme v prdeli. Nejsou stroje, nejsou lidi. A zázraky dnes nikdo neumí. Sedláka zavřeli, další zemědělci i ten největší tady byli Němci, ty odsunuli hned po válce a ti, co přišli, všechno rozkradli a odešli. Dáváme dohromady mlátičku, kterou poháněla lokomobila ještě z Rakouské monarchie. Všude nám chybí lidi. Ale hlavně v živočišné výrobě. Jakej máš vztah ke zvířatům?“

„Co vím, mívali jsme psa a kočku. Nijak mi nevadí.“

„Výborně, půjdeš do teletníku, tam je situace kritická. Co ty na to?“

„A můžu něco říct? Nejdřív mě vyhodili ze školy, pak jsem šel k pétépákům, teď sem. Nemám výběr.“

„To tady nemá nikdo. Já jsem taky nechtěl dělat ředitele statku. V kanceláři za mnou je Žofka, ta s tebou vyřídí, co je třeba. Ubikace je naproti ve dvoře. Tři na pokoji. Dál po cestě je kravín, drůbežárna a hodně za ní je teletník. Říká se tam Na výrovce. Budete tam dva a starej dědek coby noční hlídač. Nevaříme, nemá kdo. Jezdí sem pojízdná prodejna. Někdy. Ve vesnici není obchod ani hospoda. Všechno prý bude, ale to už já nebudu. Tak co ty telata?“

„Zvířata mi nevadí, jen lidi.“

„Tak to je přímo pro tebe. Mimo spolupracovníka tam neuvidíš živáčka. Cesta dál nikam nevede. Nad teletníkem je kopec, les a kdysi tam byla výrovka. Ještě je tam kus rozpadlé boudy a kus dál polozřícenina domku, kde dřív bydlela rodina, co se o telata starala. Tak ostatní vedle. Počkej,“ vyndal z kýblu jedno pivo, „ať se nám tu nesložíš vedrem.“

Žofka, asi třicátnice, černé vlasy nakrátko, nalakované nehty, rudé rty a tmavé oční stíny, vypadala jako z jiného světa. Rozhodně do ospalého statku nezapadala. Podobná dívčina byla v kavárně, kam někdy vyrazili na vojně. Ale pach hnoje, jak kolem projel traktor s vlečkou, vrátil Frantu do reality. Pozdravil.

„Tak to se mi jen zdá. František, můžu ti říkat Feráčku?“

„Proč ne a tobě?“

„Žofinko. Konečně kus krásnýho chlapa. Tady jsou všichni staří páprdové, nebo takový nedochůdčata.“

Ta mě snad chce sbalit, usmál se Franta a vyslechl si pomalu celou historii statku. Taky co tady je nebo lépe není. Prostě sem ještě civilizace nedorazila. Ale elektřina je všude i na teletníku a dokonce nově instalovaná. Šel si vyfasovat montérky, gumové holinky a rukavice. Ostatní časem podle šatenek. Taky si prohlédl svůj pokoj. Na chodbě baráku zřejmě z dob války bylo ubytovaných pár zaměstnanců a brigádníků. Dostal zatím prázdný pokoj. Tři železné postele, tři plechové skříňky na zámek, stolek, tři rozviklané židle a kamna. Na zdi za sklem zarámované heslo: „S každou tunou obilí posílíš mír“. Vybral si postel naproti kamen. Převlekl se do montérek a obul sandále. Půjde se podívat na své nové pracoviště. Žofka mu mávala z okna. Vyšel polovyvrácenou bránou a dál naznačeným směrem. Prašná cesta, kdysi vysypaná šotolinou, měla vyjeté od traktorů koleje. Kravín nebyl daleko. Pod březovým lesíkem svítila do dálky drůbežárna plechovou střechou. Tak tam bude pekáč, pomyslel si. Kolem byly ohrady z kůlů, kde se pásl dobytek. Cesta pokračovala dál. Přes mírný kopeček, kde začínal les, nebylo vidět. Teprve nahoře uviděl další kus lesa vpravo a u něj poměrně velkou stavbu z cihel, krytou červenými taškami. Jinak zbarvené vytvářely nápis devatenáct set čtyřicet. Jistě, sedlák byl Němec, tak stavěl i za války. Z jedné strany byla vidět otevřená vrata. Stejně i všechna okna. Kolem výběhy. Na asi šestimetrové železné konstrukci byl za stavbou vidět rezervoár na vodu. Na bocích obou stran aleje ovocných stromů. Zřejmě nasazených taky před deseti lety. Vypadá to tady líp než na statku. Samozřejmě odér domoviny tu cítit byl. Ne tak intenzívní jako u kravína. Za teletníkem se táhl kus louky. Pak mohylovitý, zarostlý vrch, asi Výrovka. Sem tam bylo slyšet zabučení, štěbetání vrabců od kopy vyvezeného hnoje. Cesta se stáčela k budově. Její rovné pokračování končilo náhle hlubší škarpou, kde se na březích při vysychání usazovaly pásy usychajícího okřehku, zvaného též žabinec. Ten také pokrýval celou hladinu a poskytoval napajedlo několika motýlům.

Dost romantiky, pomyslel si, tak jdeme na to. Pár metrů seběhl. Ze vrat právě vyjel muž s kolečky hnoje a směřoval je vyklopit do vybetonovaného hnojiště.

„Dobrý den, František Duba, budu zde pracovat, tak si to jdu obhlídnout a domluvit se, jak to tady chodí.“

„Tě prdel, konečně. Vždycky sem dají brigádníka, a než pozná tele od lopaty, je pryč. Metoděj Kalina, prostě Metod. Je horko jak prase, jdeme na pivo, Franto.“

Vydal se prostřední uličkou přes celý teletník. Jeho budoucí spolupracovník měl po třicítce, poměrně malý, hubený, ale samá šlacha a sval. Opálený až do hněda. Trošku orlí nos, veliké hnědé oči. Na hlavě blbečka s anténkou, takže vlasy nebyly vidět. Pak jen kdysi zelené trenýrky, nohy trochu do O, sandály. Jeho svěřenkyně je nadšeně vítaly.

„Ticho, ludry, furt byste žraly. Máte krmení přesně spočítaný. Až budete na pastvě, můžete žrát celý den.“

Přišli k několika otevřeným dveřím, na druhé straně byly zamknuté i s visacími zámky.

„První je na odpočinek, je tam palanda a užívá ji hlavně hlídač. Další šatna, sprcha, záchod. Je to tady celkem moderní. Dál malá jídelna s kuchyňkou. Je tu vařič a sporák na dřevo. Tohle je něco jako kancelář. Na druhé straně je krmení. Zrno, moučky, sušený mlíko. Míchárna, uzávěry vody. Tady bylo kdysi všechno zmechanizované, ale po válce málem začali rozebírat i stáj. Tak jdeme se posilnit.“

V kuchyňce v rohu u okna byla malá betonová skruž, zakrytá poklopem a linoleem. Metod půl poklopu otevřel a na řetízku vytáhl drátěný koš. Vyndal dvě piva a koš spustil dolů.

„Když to tady stavěli, udělali tu odbočku ze studánky. Jinak nádrž na vodu je plněná ze studny. Všude se dá pít. Ale tahle je lepší a hlavně jako led. Tak ať nám to spolu klape. Zítra přijď na pět, zkusíš si obě směny. V kanceláři je kniha s úkoly a píše se tam, co se dělalo, co je potřeba, události, zdravotní stav tam píše veterinář. Máme tady jen výkrm pro jatka. Na druhé straně ve výbězích jsou boudy. Ale nejsou lidi. Tak se sem vozí telata jen na pár měsíců. Jeden chodí od pěti do jedné, druhý od jedné do devíti, tak po poledni se chvilku potkáme. A když je potřeba, můžeme se prohodit. Pokud je dovolená nebo nějaký nutný volno, dají sem brigádníka. Nebo to vezme celý ten druhej a jsou zvýšený příplatky. No peněz moc není, ale hlady neumřeš. Měl by sis sehnat nějaký bydlení. Abys mohl mít aspoň slepice, čtyři vajíčka na měsíc tě nevytrhnou. Stejně s mlíkem na lístky. Navíc tu nevaří. Tady není problém, při odpolední si trochu ode všeho odsypat a máš krmení zdarma. Tak se to dělá všude. Mlíko si můžeš udělat ze sušenýho. Stejně bývají i sušený brambory, klíčky, krmná mouka. Na statku si vždycky napiš, co chceš v pojízdné prodejně, a další týden ti to dovezou a je tam i velká lednice. Jinak si můžeš sjet ráno nakoupit. Na obě strany jsou vesnice s obchodem, dá se to pohodlně stihnout. Ne odpoledne, to už je většina vyprodaná. Tady je nejtěžší vyvážet hnůj. Je na něj i dvoukolá japonka, ale ta je těžká. Na trámech jsou kolejničky, všechno se vozilo na zavěšených vozících. Ty ale zmizely hned po válce. A všechno je jen slíbené. Dáme ještě jedno.“

Franta obešel výběhy. U aleje bylo po příkopě plno keřů s mirabelkami. Malé žluté už byly zralé. Pod lesíkem se šel podívat k polozbořenému domku. Kolem všechno zarostlé, kopřivy, černý bez. Takových samot bylo všude spousta. Někde je lidé opravovali, ale spíš rozebírali, aby použili, co se dá. Polovina střechy s taškami byla dobrá, ze druhé chyběly bobrovky a byly polámané nosné latě. Taky tato část, kam pršelo, byla ve špatném stavu. Ta lepší měla jen vybitá okna, vytrhané zásuvky, vypínače. Někde ze zdi trčely dráty. To by se dalo lehce opravit. A druhou polovinu ubourat. Jenže co se všechno může stát, to nikdo neví. Zeptá se ředitele. Kus dál byly za sebou tři rybníčky. Dva menší a pod nimi dosti velký. Všechny zarostlé rákosím. Pak se vracel a šel horem smíšeným lesem. U velkého palouku se starými vysokými stromy našel už zcela nepatrné zbytky boudy, odkud se střílelo na dravce, útočící na výra přivázaného na bidélku za nohu.

Když se vrátil, nabídl Metodovi pomoc.

„Byl ses podívat na Výrovce? Tak se říká kopci, rozpadlé boudě na něm, i tady tomu zpustošenému domku. Malá část je dobrá, ale ostatní je na spadnutí. Lidi sem moc nechodí. U té skutečné výrovky je velký dub. Oběsili se na něm tři mladíci. Jeden ještě za Marie Terezie, z nešťastné lásky. Když si vzala jiného. Druhý za války, když přišel o celou rodinu, a třetí po válce, je to snad sedm let. Pocházel z malého domku, samoty za těmi rybníky u lesa. Byla to původně velká rodina. Všichni jsou různě po světě. Myslím, že se jmenoval Pepa. Měli ho hrozně pozdě. Něco snad studoval, pak zavřeli školy. Jedni říkali, že kolaboroval s Němci, druzí že podporoval partyzány, další že se zbláznil. Kdoví, ale tady plno lidí odešlo, jiní přišli, brzo se na to zapomnělo. Jeho rodiče tam bydlí pořád. Kdysi tam vyráběli šindele. Taky se tam říká Na šindelu. Já když jsem sám, jako teď, odskočím si párkrát domů. Ono se to neposere. Bydlím kousek na opačné straně. Nasekám si dvoukolák zelenýho, pod to šoupnu čtvrt pytle krmení a jedu se mrknout, co stará vaří. Máš dnes večeři? A jak to budeš dělat s jídlem? Jo a tenhle týden bych si nechal odpolední, nevadí?“

„Jistě. Myslím si, že bych si tady mohl i uvařit. Něco na lístky dostanu, třeba k mirabelkám krupici, mouku, mlíko a udělat si kaši, nebo nákyp.“

„Na kaši jsou skvělé klíčky a hrubá krmná mouka, co je tady. Taky ji děláme. Mlíko tady máš sušený. Teď je problém s masem, když člověk nemá ledničku ani dobrý sklep. Tak sjedeme k nám, Poldina, má stará, bude ráda. Říká, že se tady za pár korun sedřu, dělat všechno sám.“

Ze druhé strany teletníku vedla cestička, vlastně dvě tenké vedle sebe. Opravdu jen na průjezd dvoukoláku loukou na malý vršek. Bylo vidět mezi stromy spíš osadu. Hned u prvního malého domku zastavili. Metod otevřel větší branku a vjeli dovnitř předzahrádky. Prošli bokem do dvora plného slepic, kachen. Taky se ozvalo chrochtání prasátka. U stodoly veliká králíkárna, kam hned směřoval domácí pán s vozíkem zeleně. Z otevírajících se dveří vyběhl krásný německý ovčák a hned směřoval k Frantovi. Očichal ho a vrtěl ocasem. Za ním silnější blondýna s vlasy do copu a asi desetiletý kluk a dvě malé holčičky. V rohu pod přesahem střechy byl stůl a velké lavice. Všichni se s Frantou pozdravili. Klučina se hned vrhl k vozíku a tátovi říkal, ať si jde odpočinout, že nakrmí. Taky se hned chopil docela pro něj těžkého pytle a odnesl ho do stodoly.

„Kája, to by byl sedlák, jenže těm už odzvonili. Chodí mně pomáhat a máme doma zvěřinec, určitě ti všechno ukáže. My tady hosty moc nemíváme.“

„Doufám, že vám nebude vadit chleba s máslem a domácím sýrem. A máme i rajčata, okurky a papriku z Kájova skleníku.“

„Poldy, skoč pro proutkovou vodu. Přiťukneme si, přece si nebudete vykat.“

Z proutkové vody se vyklubala slivovice v malém demižonku, který byl celý opletený proutky.

„Jen si, Františku přiberte, no přiber. Nás drží při životě zahrada, políčko, domácí zvěř. Kolikrát část lístků nechávám sestře ve městě. A taky i z toho, co vypěstujeme. I s manželem jsou v důchodě a ten mají nepatrný. Nevím, jak někteří lidé dokáží přežívat. Ani statek moc neplatí. Nejsou peníze. Ale dávají místo toho naturálie. Jak chutnal chleba? Je z té krmné mouky, peču ho sama z kvásku.“

„Já byl u pétépáků, někdy vařili dobře, jindy blivajz. Záleželo, kdo byl v kuchyni. Sehnali jsme si od skladníka chleba, od kuchařů sádlo a v Armě hořčici. Bylo to skvělé na dojezení.“

„Tak zítra, já valím zpátky, jenom poseď a dej si pivo.“ Metod vyrazil i s vozíkem k teletníku.

„Teletník znáte, můžu vám ukázat náš zvěřinec?“ ukazoval Kája.

„Velice rád se podívám.“ Vstali a s nimi se vydal i pes Ben.

„Slepice a kachny jste viděl. Tady je králíkárna, ale mladé máme ve výběhu z pletiva.“ Prošli stodolou k chlívkům. „Jedno slušné prasátko, bude na Vánoce, druhé menší na jaro.“ Ještě ukázal krůty a husy. A taky skleník, který neustále přistavují.

„Když jsou někde stará okna, lidi si je dost mění, hned si je přivezu. Přijdou na kuláče, ze kterých je kostra, co je drží.“

Bylo vidět, že okna jsou různá, ale uvnitř skleníku, co měl teď okna zastříkaná blátem, bylo plno paprik, rajčata a hadovky okurky.

„Mám tady i rajčata skoro bílá, žlutá, nahnědlá, velká, srdcovitá i rybízová a malé hruštičky. Nejlepší jsou tahle nahnědlá a malá růžová. Ty jsem chtěl ukrást na jedné výstavě. Jenom jeden malý plod. Pořád tam bylo moc lidí. Když jsem šel kolem snad po desáté, všiml si mě jeden z pořadatelů. Ptal se, která se mi líbí. Já řekl, že všechny, ale nejvíc ty růžové. Vzal z misečky jedno růžové a jedno nahnědlé. Pak řekl, ať mu napíšu adresu, že mi pošle semena v zimě. Poslal mi deset druhů a nic za to nechtěl.“

Hoch mu ukazoval různé druhy a dával ochutnat. Trochu ho bodlo u srdce. Nikdy takového chlapce mít nebude. To je snad jediné, s čím se musí smířit. Odcházel trochu posmutnělý. Zatím mu jeho jinakost nic nepřipomnělo, jen snad ráno Žofie. Ne že by to nezkoušel s ženskou, ale byl to trapas a nic mu to neřeklo. Přešel kolem kravína, vracel se do statku na ubikaci. Na chodbě a v umývárce se pozdravil s pár starousedlíky. Byl večer, ale slunce pořád svítilo a do pokoje se valil horký vzduch. Lehl si chvíli, jak přišel po sprše jen v trenkách. To bude taky vhodný pracovní oblek, v takových vedrech. Určitě dojde bouřka. Pak si vyložil zbytek svého bohatství z ruksaku, jak říkával jeho dědeček. Dobře vyčistil smaltovaný džbán pod plechovým umyvadlem a přinesl ho plný studené vody. Měl láhev sirupu a sklenici hořčičák. Dvě dávky vypil na ex. Lehl si. Někde vedle hrálo rádio. Hlavou mu prolétaly myšlenky. Co se stalo, je pryč. Nikdy se nevrátí šťastné chvíle, když zjistil, že byl přijat na vysokou školu. Odmaturoval v sedmačtyřicátém a ještě nevěděl, jak všechno dopadlo. Všude spousta změn. A pak konečně, byl jste přijat na Přírodovědeckou fakultu Univerzity Karlovy. Bude moct studovat zamilované zkameněliny. S jakou radostí si pořídil Kettnerovu Všeobecnou geologii. A nakonec sám mohl pracovat s tímto světovým geologem v Ústavu geologicko-paleontologickém. Tři roky vynikajícího studia a pak hořký konec.

Nikdy se o politiku nezajímal. Ale dvacátého třetího února v osmačtyřicátém roce se zúčastnil protestního průvodu na Hrad spolu s tisíci studenty. I dvacátého pátého, kdy byli brutálně rozehnáni a mnoho studentů zatkli. Na něj se nikdo nezaměřoval, měl dělnický původ. Oba rodiče pracovali v továrně jako dělníci. To mu snad pomohlo i při vyhlášení studijních prověrek Rudolfem Slánským, kdy byla vyloučena čtvrtina všech studentů Univerzity Karlovy. Přišlo jaro roku čtyřicet devět. Už skoro začínalo léto. Byl předvolán na fakultní výbor KSČ. Ani se s ním moc nebavili. Okamžité vyloučení za styk s rozvraceči lidové demokracie, obdivovateli západního imperializmu a narušiteli mravního vývoje mládeže. Z důvodu třídního původu a dosavadní bezúhonnosti je upuštěno od trestního řízení. Je pouze vyloučen a přidělen k nástupu k pracovním jednotkám armády. Pomocné technické prapory, zkratkou PTP. Datum odvodu, nástupu. Informace, že proti tomuto postupu neexistuje odvolání. Podpisy, razítka. Najednou se zhroutil celý svět. Samozřejmě byl odveden a nastoupil k malé jednotce ubytované v dřevěných barácích v lese.

Jenže pravý důvod toho všeho byl spojený s jeho homosexualitou. Začalo to ještě na gymnáziu. Jejich třída byla složena z různě starých studentů, což způsobila válka. Jeden hoch, už o tři roky starší, byl takový kavárenský floutek. Kouřil Ameriky, pil Whisku, nosil košile rozhalenky a hlavně se chlubil svými úspěchy u žen. Možná se ani moc nechlubil, protože dívky na něj letěly. Bohužel, František, slušný, spořádaný, pilný, ale i docela hezký, zjistil, že se mu Michal taky líbí. Nejen líbí. Pociťoval při pohledu na něj nebo představách obrovské vzrušení. Michal možná vycítil, jak ho Franta obdivuje, a docela se s ním začal sbližovat. Nakonec se domluvili, že zajedou na chatu jeho kamaráda. Trochu se musíš otrkat. Už se skoro radoval, že by mohlo k něčemu, co znal jen teoreticky, dojít. Vyjeli Michalovou Aerovkou padesát. To bylo tehdy luxusní auto. Jenže na chatě bylo pár kluků, ale i dívek. Jedna se na Frantu zaměřila. Pilo se, tančilo. Pak ho zavedla nahoru do malého pokojíku. Líbali se, to ještě šlo, ale dál, na to se nedá ani vzpomínat. Nic, honění, kouření, jeho jinak velmi pěkný penis zůstal v polomrtvé poloze. Hned se ho ptala, jestli se mu spíš nelíbí muži, že si všimla, jak se dívá na Michala. No co už, přiznal se. I jakou má hrůzu z toho, až se něco takového provalí. Jsi blázínek, neboj, nic neřeknu těm dole. Můžeme být přátelé, někoho ti najdu, ať víš, na čem jseš. Byl tehdy moc vděčný. Dole pak víc pil a šel si raději lehnout. Měl pokojík s Michalem. Ten si tam přivedl dívku a na protější posteli si to pořádně rozdávali. Jeho slova a výkřiky při souloži Frantu tak vzrušily, že se sám udělal. Trochu vystřízlivěl a rozhodl se, že se raději ráno vytratí. Po cestě nedaleko viděl vlakovou zastávku. Taky ráno, když všichni spali, vyšel. Jenže autem se to zdálo kousek, pěšky byla zastávka dost daleko. Když k ní dorazil, měl strašnou žízeň. Tady ovšem nikdo nebyl, žádný kohoutek od vody jako jinde. A vlak pojede až za dvě hodiny. Byl ze všeho zoufalý, když uslyšel troubení a uviděl Michala. Smál se na něj a ukazoval, ať si nasedne.

„Co tě to proboha popadlo utíkat? Určitě máš žízeň a hlad. Jedeme.“

„Prosím, zpátky nechci. Musel bych se propadnout studem. Kdybys věděl, co se mi stalo.“

„Zpátky nejedeme, nech to na mně. A žádná hrůza to nebyla.“

„Proboha, ona ti to řekla? Slíbila že…“

„Taky to nikomu dalšímu neřekla, ale slíbila ti pomoc. Tak jedeme.“

Jeli dost dlouho, pak zastavili před malým hotýlkem.

„Počkej, jen tam zaskočím.“

Hned se vracel.

„Dáme si pozdní snídani a hned se zapíšeme.“

„Ty mi tu chceš někoho, nevím, jak to říct.“

„Jistě, o co jde? Osmnáct už máš, je třeba poznat život i z druhé strany. Nepůjdeš do Prahy jako nepolíbený panic.“

„Ještě ani nevím, jestli tam půjdu.“

„I kdybys nešel, jdeme.“

V restauraci si dali šunkový nářez a sedmičku bílého vína.

V malé recepci je už čekaly klíče. Hotel byl malý, zato zřejmě i velmi drahý. Frantovi připomínal jejich pokoj podobné z prvorepublikových filmů. Prostorná koupelna s velikou vanou.

„Hned jsem zpět, udělej si pohodlí,“ usmál se Michal.

Proboha, koho dovede? Bude to další ostuda, obával se a šel se na sebe podívat do zrcadla.

„Jsem zpět, nesu šampáňo a pár sladkostí.“

Ale přišel sám. Hned vylétl korek ke stropu a připili si bublinkami. Pak se Michal nahnul ke svému partnerovi a začal ho líbat. Ten se jen zmohl na jediné slovo.

„Ty?“

„Jasně, přece bych nedovolil někomu jinému připravit tě o panenství.“

„Ale včera jsi byl…“

„Myslel jsem, že se přidáš, já můžu všechno, klidně opíchám hezkou holku, nebo ještě hezčího kluka, ale i sám se nechám s radostí přefiknout.“

Sjel rukou do rozkroku udiveného Františka.

„Tak ho nemám tvrdého ani já. A pak obavy, že ti nestoupne. Jen všechno má i své temné stránky. No, až tak moc ne. Musíme se trošku ve vaně připravit. Neboj, žádná hrůza, ale ať máme milování krásné. Máš trochu jasno o tom, kdo je dole a kdo je dominantní? Asi ne. To poznáš rychle. Nejlíp je obojí.“

Vysvlékli se a zašli do koupelny.

Když se vrátili, vyndal Michal z kapsy kalhot plochou kulatou krabičku.

„Trošku si tě promnu, neboj, zastudí to. A pak mi řekni, budu pomalý, na tlak ze začátku si zvykneš. Když bude cokoliv špatně, řekni, ano?“

Jeho nastávající milenec se trochu bál. Číst si o tom, to je všechno jiné, ale couvnout už nemůže ani nechce. Cítil jemné masírování. Pak jeden prst, který se pomalu klouzavě dostával dovnitř, přidal se druhý a pak ucítil pronikající penis. Leželi na boku. Michal nadzvedl Františkovu nohu a zrychlil. Ten začal vnímat pohybující se penis jako vlny šířící se tělem. Rychle si zvykal na dosud nepoznaný pocit. I pulzující výstřiky byly krásné. Jeho partner si ho vytáhl výš a během chvíle mu dopřál pocit vrcholu svými ústy.

„Opláchneme se, je čas oběda, odpoledne si vyměníme role. Jsi v pohodě?“

„Je to nový, trochu jiný než představy, ale krásný.“

Franta na chvíli přestal vzpomínat. V oknech začaly záblesky přicházející bouřky. Ještě nebylo nic slyšet. U protějšího skladu chvíli mňoukala kočka. Její hlas byl naříkavý. Vstal, nalil si studené vody. Už trochu zteplala. Zamkl dveře, shodil trenýrky. Zpod polštáře vyndal kus pláténka. Párkrát přejel po topořícím penisu. Pomalu se mazlil, pak trochu přidal skoro až…, přerušil nastávající vzrušení. Ve slabém svitu ze dvora bylo vidět, jak se jeho péro pokyvuje drobnými záškuby. Pak pár intenzivních pohybů a se slastným vzdechem se plnila rulička plátna. Sakra, chtělo by to skutečnost, ale tady? Bouřka se blížila, začínalo pršet. Kočičí mňoukání občas přerušilo zahřmění. Déšť sílil, ale vítr byl z opačné strany, oknem nepršelo dovnitř. Nechal ho otevřené. Příjemně se ochlazovalo. Pohrával si se svým pérem. Jak říkával Michal:

„To tvý péro je akorát do huby. To bych mohl mít věčně.“

Dostal se taky na Karlovku, ale na práva.

„Počkej v Praze, tam studentskej život pořádně rozjedeme.“

A začátky byly slibné. Noční život. Začali se stýkat s podobně postiženými. Franta byl spíš uzavřenější a klidnější. Našel si několik podobných přátel. Jezdili k jednomu chlapci na statek. Večery u klavíru, dobrého vína, zimní projížďky na saních tažených koňmi.

Jenže přišel únor. Michala, statkářova syna, i další vyloučili ze studia. Všude obcházel strach. Nikdo nevěděl, kdy dojde i na něj. Nabírali nové zájemce o studium. Dobře prověřené, oddané myšlence komunismu. Celé období se věnoval spíš škole, ale touha po zakázané lásce se nedala přehlušit. Začali se scházet u kamaráda na Malé Straně. O Michalovi se jen dozvěděl, že musel na vojnu. Netušil, že dopadne stejně, jen později. Hoch, se kterým se sblížil, byl z lékařské fakulty. Nevěděli, že jeden z jejich šestice je nastrčený provokatér. Měl spíš sledovat protistátní činnost. Nic takového tam nebylo, tak posloužila i homosexualita. Měl štěstí, nijak se s ním moc nebavili. Ihned odvod a vojna. Ani se pořádně nerozloučil s rodiči, kteří nic nechápali. Bohužel ani to, že je teplý. Na vojně ho to určitě přejde, mysleli si. Maminka mu udělala křížek na čelo. Otec mu jen podal ruku.

Skoro měli pravdu. Na vojně tyhle vztahy nekvetly. Stavěli nějaká zařízení zapuštěná v zemi. Všechno bylo oploceno ostnatými dráty. A hlídáno dalšími vojáky Vnitřní stráže. Když pak dostávali vycházky, tak po šesti a s nějakým lampasem. O ničem, co dělají, nesměli mluvit. Taky končili v hospodě. Druhý rok mohli autobusem do města. Do tančírny. Což byl velice vznešený název pro vinárnu, kde se hrálo a kde se shromažďovaly dívky lehčích mravů. Sedával u dvojky vína s Toníkem, dřív studentem teologické fakulty. Bylo to hezké, ale jen intelektuální přátelství. Vyprávěl mu různé příběhy zvlášť ze Starého Zákona a snažil se je objasnit v dnešní době. Franta mu zase líčil běh světa spíš z hlediska vědeckých poznatků. Ale v mnohém nacházeli podobnosti. Přes den moc možností stýkat se nebylo. Velmi těžká práce téměř bez jakékoliv mechanizace dvanáct hodin denně. Večer po sprchách se sedávalo venku na lavicích u cigarety a melty. Někdy bylo i pivo. Naštěstí mimo nástupy, čtení rozkazu a zelených mundurů to tady moc vojensky nevypadalo. Ze začátku se jim jeden poručík snažil dělat vojnu. Noční poplachy, nástupy, nesmyslné práce. Ale velitel to rychle zarazil. Stejně to nejsou vojáci, když nemají kvér. Je potřeba plnit plán za každou cenu. Musí mít dostatek jídla a odpočinku. Pracovní nářadí, krompáč, lopata, kladivo a klíny. Občas přišel vojenský minér, odstřelil kus skály a pak šlo všechno další růčo.

Dva roky celibát. Jenom občasné uvolnění v kabince záchodu. A teď?

Venku ještě pleskaly poslední kapky v kalužích. Vzdálené štěkání připomínalo, že za statkem je i vesnička. Natočil si budíček na půl páté. Chleba se sádlem zvládne po cestě. Na oběd konzervu, večeře jako snídaně. Zítra si napíše, co by chtěl nakoupit. Jenže co, když neví, co sem vozí. Určitě pivo, to tady viděl všude. Ještě ze mne bude pivař, usmál se.

Ráno pomalu nebylo vidět, že pršelo. Hlavičky hledíků se napřímily a hrály všemi barvami. Na cestě v kolejích byly jen malé kaluže, u kterých bylo plno motýlů. Taky před kravínem sýkorky a kosi. Oblekl si krátké plátěňáky, tričko a sandále. Přes rameno tornu s proviantem a holinkami. Pohvizdoval si Kdybych já uměl psát básně. Vzpomněl si na Michala. Ani neměl čas zjistit, kde je mu konec. Tady už snad bude žít normálně. Může si domluvit volno nebo pak dovolenou. Jeho spolupracovník vypadá v pohodě. Přešel kopeček a seběhl k teletníku. Škarpa se žabincem byla plná. Už z dálky slyšel Metoda, jak s někým rozmlouvá. Uviděl u kuchyňky starého dědu. Myslivecký klobouk, zelená košile a hnědé kalhoty, kožené holinky. A přes rameno kulovnice. Hned se na něj usmíval.

„Vítám tě, Franto,“ podával ruku. „Děda Cyril, noční hlídač. Pěkně nám napršelo, za tři dny porostou houby. Už se něco klubalo, ale samej červ. Uvidíme se večer, spěchám domů rozhodit kopky sena. Ještě dva dny a budu svážet. Tak se tu mějte, kluci.“

Děda přiložil ukazováček ke klobouku a svižně vykročil směrem, kde bydlel Metod.

„Dědkovi táhne na osmdesát, ale je na tom líp jak někteří mladí. Bývalej hajnej. On tady většinu noci prospí, ale prý ho vzbudí každej podezřelej zvuk. Taky všichni v okolí ví, že je tu i s kulovnicí. Tak jdeme na to, za chvíli přivezou zelený krmení. Shodí to do uličky a jen se vidlema přeháže. Dnes přijede Mojek. Ten furt spěchá. Onehdy mě málem přejel v uličce. Já se sehnul a ten vůl jel dál.“

Práce jim ubíhala rychle. Poledne bylo hned. Když chtěl Franta otvírat konzervu, Metod ho zarazil.

„Poldina nám udělala hrnec leča. Klobásky tam moc není, ale výborná zelenina a hodně vajec. A dovezl jsem nový pivo.“

„Musím ti to zaplatit, jenom řekni kolik.“

„Lečo máme z domu a na pivo jsem tady udělal kasičku. Když si ho vezmeš, uděláš si tady u jména čárku. Pak se to spočítá a zaplatí. Jsme tady jen s dědkem Cyrilem tři.“

Během obou směn mu Metod všechno ukázal. Nebyla to žádná věda, ale jen rukama. Zkusil na vyvážení hnoje japonku. Byla skutečně hodně těžká. Oproti vojně pohodička. Bude svým pánem, rozvrhne si práci a bude i místo na odpočinek. Vracel se s docela dobrou náladou. Tento týden bude chodit na dopoledne. Jak bylo vidět, zatím byl na pokoji sám. Ostatní asi přijdou až na žně.

Další den odpoledne na něj čekal ředitel. Byl rád, že mu práce jde. Jak začnou žně, budou mít půjčené dva vojáky a polní kuchyni. Musel by si ovšem chodit na jídlo do kravína. Čekají brigádníky ze Slovenska. Do kravína z teletníku je to jen kousek. Uvidí. Taky se zeptal na polozřícený domek.

„Je v tom problém. Neexistuje. Můj předchůdce, kterého před rokem zavřeli, ho údajně nechal zbourat. Asi si nějaký jeho známý vzal, co potřeboval, a na nějakou demolici se vykašlal. Problém by to snad nebyl. Ale tady budeme stavět čtyři bytovky pro zaměstnance. Nebylo by to lepší? Pořádně si to prohlídni a zvaž. Ještě nevím, jak je to s pozemkem. Teď to patří statku. Nějakej pytel cementu a vápna bysme ti hodili. Pískovnu máme. Na druhou stranu jsme rádi, když by tu někdo chtěl zůstat nastálo. Taky nemusíš být věčně v teletníku. Máš maturitu a tři roky vysoké.“

To je sice hezké, ale když se to tak vezme, není nic. Svoje znalosti z geologie a natož z paleontologie jsou mu tady k ničemu. A jak se všechno vyvíjí, nevypadá to na lepší dobu. Tady daleko od městského života je klid. Až velký, těžko někoho potká jako je on. Zatím byl na ubikaci sám. Ale viděl ředitele, jak chodil s jedním mužem v pumpkách a košili s krátkým rukávem a ještě s jedním dědou po poli a zkoušeli zralost klasů. Taky brali vzorky. Žně vypuknou co nevidět. Chodil na dopolední. Po práci si jeden den zašel k bývalému domku, který neexistuje. Původně podle základů z kamene byl docela veliký. To, co zůstalo stát, byl zřejmě malý výměnek, téměř nedotčený. Ubourat zbytky zdi, dostavět kus u vchodu. Odřezat trčící trámy a přibít prkna k uzavření půdy. To by zvládl sám. Když mu dají vápno, cement, písek a pár desek, jak říkal ředitel, do zimy bydlí v malém domečku. Cihel je tam plno, jen je očistit. Do práce pár metrů. A bude nutná přípojka od teletníku, o čemž svědčil polovyvrácený sloup a potrhané zbytky drátů. A vůbec celá elektřina. Taky nejdřív by chtělo zasklít okna. V použitelné části byla kdysi kuchyně s kachlovým sporákem, kterému chyběly tály, litinové pláty. Zůstal tam i zbytek po kohoutku. Zřejmě někde bylo čerpadlo, ve vedlejší větší části domu. Bude tady rozhodně i studna. Při dalším průzkumu nad rozbořeným něčím, z čeho zůstaly jen základy, ji našel. Zarostlá ostružiním. Přes díru po trubce ležel kus kamene. To je dobré, nebude tam napadaný bordel.

Trochu se narovnal. Zdálo se mu, že mezi stromy směrem k výrovce někoho viděl. Ani ne postavu, ale něco barevného mezi větvemi, co se pohybovalo. Zřejmě někdo v šatech nebo v košili. Zřetelně rozeznal červenou a bílou. Z větvoví se vyloupl kluk v kraťasech a kárované košili s krátkými rukávy. Pomalu sestupoval loukou směrem k němu. Ono to taky bylo jediné místo, odkud pokračovala cesta. Jak se pomalu blížil, prohlížel si ho. Tmavé, zkadeřené vlasy, jemný obličej, na první pohled menší ústa i nos, docela opálený všude, kde bylo vidět. Tak ten by stál za hřích, pomyslel si. Jenže zřejmě není místní. Ale neměl u sebe žádné zavazadlo. Čundrák by měl tele nebo aspoň tlumok přes rameno.

„Ahoj,“ zavolal na něj.

„Ahoj, dostanu se tudy ke statku? Tohle není kravín?“

„Teletník, dál po cestě je kravín a pak statek. Budeš na statku?“

„Jo, mám zemědělku, snad budu dělat agronoma, přišel jsem z vojny. Bydlím v Loukově, máme tam domek. Tak asi se uvidíme. Ahoj.“

Docela mu toho řekl dost, ale nějak moc spěchá. Sledoval jeho vzdalující se postavu. Pěknej kousek. Kdyby tak… Loukov bude asi někde blízko. Bydlí tam a tady to nezná? To je nějaký divný. Hoch vyšel na kopeček a pak mu zmizel s dohledu. Vzal staré prasklé vědro a sbíral do něj změť všeho možného v bývalé kuchyni. Donese si z teletníku kbelík, koště a lopatu. Kusem plechu čistil okna od kytu a střepů. Stejně tak i vedlejší místnost. Do večera měl obě čisté i čtyři okna, jen je zasklít. Tabulky skla budou všechny stejné. Změřil si je. Ještě zbývá vchodová chodba. Ta je ovšem plná sutě a polámaných zbytků dřev. Vyklidil jen polovinu. Od vchodu po kuchyňské dveře a na druhé straně dveře, co vedly do druhé části domu, teď jen zříceniny.

„Zasklít a můžeš se nastěhovat,“ volal na něj Metod. „Změř si ty tály, skočíme domů. Určitě tam takové mám. Jen je najít. U nás ve vesnici bylo taky pár podobných zřícenin, ale dávno se rozebraly. Mám i nějaké kachle. Ale jiná zeleň. Poldina vždycky nadává, že furt něco tahám do baráku, ale časem se všechno hodí. Skočíme k nám, budou bramborový placky s povidly. Dáš si s náma, ať nemusíš nic klohnit.“

Placky z vařených brambor, maštěné máslem, pěkně skládané na sebe. Vůně trošku připálené mouky, seškrabované z plotny. Pak se jen potřely povidly, svinuly do ruličky. Poldina je nestačila mazat, jak rychle mizely. Kája držel krok s dospělými. Na zapití melta, nebo ovocná šťáva. Metod se zvedl, dostal ještě s sebou zabalené v mastném papíru.

„Valím, ráno se mrknu na tály, domluv si všechno s ředitelem. Ať ti tam hodí, co bude třeba. Jak začnou žně, je utrum. Nebudou lidi ani traktor ani čas. Jenom my pojedeme jako vždycky. Ostatní se z toho zcvoknou. Není to sranda, jak by se nesplnily dodávky, co jsou v plánu, ředitel by šel od válu. Ale spíš to vypadá, pokud něco nedojde, že se překročí plán. Něco polehlo, ale samovazy to vezmou, nebo se bude kosit jako dřív. Pořádně se nadlábni. Jsou to jen brambory.“

Dostal ještě pár na snídani, nebo když bude hlad. Kája mu donesl papírový sáček s rajčaty, paprikami a okurky. Bylo vidět, jak se zaradoval, když mu Franta jeho výpěstky pochválil. Teď má leháro, když není škola, vyprávěl mu, ale jinak musí dva kilometry brzy ráno na autobus. Před tím pomáhá mámě krmit králíky a prasátka. Chodí taky i do teletníku a hned se nabídl, že pomůže při opravě domku. Kluk je přičinlivý, ale určitě mu chybí i kamarádi. V téhle osadě jsou jen všichni o hodně starší nebo moc malí.

Když se vrátil, odchytil ředitele, co se právě chystal odjet na motocyklu.

„Sklo ti nechám nařezat ve městě, přiveze ti ho veterinář, jak pojede k vám. Hodíme ti tam vlečku písku, pár pytlů cementu a vápna a nějaký desky z pily. Něco pak zaplatíš, až budeš brát. Lidi teď nebudou, to je ti jasný. Hlavně pozor, ať nemáš úraz. To bysme těžko vysvětlovali. S něčím těžkým ti může pomoct Metod. Ostatní až po žních.“

Franta byl rád, to ani nečekal. Pila, kladivo, hřebíky, šrouby, to všechno bylo na teletníku. Druhý den po poledni přivezl Mojek ostatní ze Stavebnin.

„Je to na statek, jinak bys měl smůlu, cement není pro soukromníky, prý chybí i na přehradách. Tak jdeme na to, spěchám. Zítra ti sem hodím písek, udělej si místo, a kluci z dílen nějaký kábly na elektriku. Přípojku až podle času. Když to ostatní zbouráš, bude to pěknej malej domek. Až si najdeš nevěstu, tak budeš přistavovat.“

Do neděle tam měl skoro všechno i sklo a bedýnku kytu. Metod mu ukazoval, jak se sklo kytuje. Jednak aby drželo a hlavně nevypadalo jak dělaný hráběma. Zbylo i několik tabulek pro sichr. Z teletníku dvě židle a stolek. Metod mu spravil kamna. Tály pasovaly. Hned zkusili zatopit.

„Tah je dobrej, ještě musíš prohlídnout komín na půdě. Aby do něj nebyl zazděnej trám.“

Franta si přinesl malý žebřík. Komín byl v pořádku. A našel tam starou truhlu moučnici, zahradní konev, dřevěné police na zeď, jinak žádný poklad. Střecha je dobrá, jen se bude muset uzavřít bok, aby ji nepodfoukl a neodnesl vítr. Jenže tak rozebraná je určitě rok, dva. To bude teď priorita. Poldina mu přišla vydrhnout podlahy. Další den položili i za pomoci Káji starší, ale hezké linoleum.

„To přinesl tady jeden z dolního konce. Jeho stará ho s tím vyrazila. Tak jsem to od něj koupil v sedmačtyřicátým za babku. A teď se hodí. Dřevěnou musíš furt drhnout a ošetřovat, tady dáš na smeták hadr a máš uklizeno.“

V pondělí, to šel na odpolední, dojeli brigádníci ze Slovenska. Pět mužů ubytovali ve dvoře. Dva, skoro v jeho letech, obsadili volné postele u něj.

„Štefy,“ podával mu ruku tmavovlásek, „a Ondrej.“ Světlovlasý, modré oči, jakoby zasněný a smutný. Franta už ho zase skoro viděl ve své posteli, ale nebyl čas se nějak poznat. Dovezli mu na jeho domeček postel. Železná, vojenská, zelená, jen místo slamníku matrace. Trochu oprýskaná, ale kdo by to řešil. Zato uviděl na statku toho kluka, co říkal, že tady bude dělat agronoma. Seděl ještě s nějakým starším chlápkem zřejmě z okresu u ředitele.

„Budeš tady mít samé mladé,“ usmíval se muž. „Zítra dorazí stohař a můžete to rozjet. A ty Lukáši,“ obrátil se k chlapci, „jak zvládnete žně, máš místo jistý. Tak soudruzi, ať vám to bohatě sype. Čest, čest!“

„To byl krajský stranický pověřenec pro zemědělství, kluci,“ řekl ředitel a vyndal z kýble tři piva.

„Lukáš Velcl, náš budoucí agronom, a Franta Duba, teď teletník.“

„No, my se už viděli, ale jen krátce,“ usmál se Franta, když si podávali ruce.

„Zítra už pojedeme naplno. Večer ještě dorazí jedna parta ze Slovenska. A taky dievčatá. Tak, kluci, bude výběr.“

Lukáš nijak radostně nezareagoval. Ostatně Franta taky ne. Probraly se přípravy na žně. Jeho akorát může zajímat, že se na kravín bude vozit jídlo. Ale zatím si nic neobjednal. A pak, že teď na nějakou pomoc a hlavně na elektriku musí zatím zapomenout. Metod mu poslal po Kájovi petrolejku i petrolej. Dnes jen čekal na někoho, kdo pojede na kravín, aby si odvezl pár věcí k sobě. Postel měl zatím v kuchyni. Vedle bylo skladiště materiálu. Ještě pak elektriku a vybílit. S Metodem zařízli trčící zbytky trámů ze střešní vazby. Přibíjet desky na uzavření půdy mu pomáhal Kája. Mojek mu sehnal starou plechovou sedací vanu.

„Hodíš si ji ke kamnům, ohřeješ vodu. V zimě by to u studny nešlo.“

Žně se ještě pořádně nerozjely, ale Franta už bydlel ve svém. Jistě, bylo to stále statku, nebo vlastně nikoho, když stavba neexistovala, ale to mu bylo jedno. Naučil se moc o ničem nepřemýšlet do budoucna. Jedni tvrdili, že se režim musí posrat. Jenže on spíš přitvrzoval. A celé soukolí mlelo i vlastní lidi. Pořád se odhalovali nepřátelé na cestě k socializmu. Tady se jich nic nedotklo, a pokud splní všechny dodávky a ještě překročí, budou mít klid. Taky tady v okolí nebyl žádný rolník na soukromo. Jen statek. Franta rádio neměl a Metod ho neposlouchal. Jejich řeči byly o stavbě, domácím dobytku, kousku pole, dříví na zimu. Kája byl rozradostněný. Ten pán, co mu poslal semena rajčat, mu pošle na podzim z vlastní sklizně pár semen podzemnice olejné, neboli burských oříšků. Prý rostou a kvetou jako fazole, ale lusky se pak zavrtají do země, kde dozrají. A taky se u kamaráda, co bydlí v Loukově, dozvěděl něco o mladém budoucím agronomovi. Prý bydlí Na šindelu, u babičky a dědečka. Takže třetí oběšený z dubu byl jeho mladý strýc. Dřív sem nikdy nejezdil, tak to tady nezná. Jeho prarodiče se taky s nikým nestýkají. Děda prý jezdí jen k hospodě, když má přijet pojízdná prodejna s vozíkem, co tahá velký vlčák. Jsou divní.

Tak proto se Lukáš ptal, kde je kravín. Nejezdil sem. Ale proč ho dali sem, když se rodina nestýká. Musel dostat umístěnku. To je opravdu divné. Zároveň si ho začal vybavovat v paměti. Snědý, hnědé tmavé vlnité vlasy, stejně hnědé oči, obličej jemný, ale ne zase zženštilý. Připomínal mu postavu šlechtice, co viděl někde na zámku a která ho tehdy velice zaujala. Začala se mu zobrazovat a splývat v jednu bytost. Jsou žně, teď ho určitě dlouho neuvidí. Večer, když uléhal v poloprázdné kuchyni, se mu znovu připomněl. Bylo horko. Spal na dece nahý a nemohl usnout. Na občasné bučení telat si už zvykl. Sny přišly zřejmě až k ránu. Měl pocit, že slyší zpěv kosího samečka na keři proti oknu. Viděl Lukáše, jak prochází mezi keři. Tam jak ho viděl posledně. Jen opačným směrem. Nepřicházel, vzdaloval se. Károvaná košile, červeně a bíle. Stoupal nahoru. Směrem k velikému dubu. Něco držel v ruce. Franta neviděl, co to je, jen se hoch zachytával o větve křovin. Několikrát tím něčím v ruce trhl. Po svahu se skutálelo pár kamenů, oválných, bílých, které se najednou změnily v lebky. Ke stromu zbývalo pár kroků. Teď uviděl, co Lukáš nese. Provaz. Na kmeni dubu byly vyřezané tři křížky. Na větvi visela oprátka.

„Ne,“ vykřikl.

Probudil se úplně zpocený. Nemohl se nadýchnout. Bylo už docela světlo. Slyšel kosí zpěv. Šel si nalít ze džbánu vodu. Byla vlažná. Najednou mu bylo chladno. Natáhl si trenýrky, tílko, obul sandále a vyšel ven. Mimoděk jeho zrak zabloudil ke křoví pod kopcem. Zdálo se mu, že se tam něco hýbá. Pitomej sen, ještě tady zmagořím, pomyslel si. Šel si udělat snídani. Zatopil v kamnech. Míchaná vajíčka, chleba, melta. Našel při vyklízení blízko studny zplanělou pažitku. Bylo jí tam plno. Dával si ji, na co šlo. Jde na odpoledne. Znovu se musel podívat ke kopci. Jako by ho tam něco táhlo. Skoro se rozběhl. Dole mezi keři bylo pár oválných bílých kamenů. Byly tady před tím? Prodíral se mezi keři ke zbytku výrovky a ke starému dubu. Kolem byly popadané zelené, nezralé žaludy. Na vrásčité a rozpraskané kůře s šedavě žlutými lišejníky byly vyřezány tři malé kříže. Byla tam i větev, co viděl ve snu. Jen si něco podložit pod nohy a… Otřásl se. Musel se zasmát. Nikdy nevěřil na žádné pověry nebo sny. Vracel se pohodlnější cestou. Telata byla ve výbězích. Od stáje volal Metod.

„Kdo tě vyhnal tak ráno, máš ještě spát. Pojď si dát bramborovej guláš a pivo. Sousední družstvo dostalo ruskej kombajn, nějakej Es-čtyři, jsou u toho dva lidi a jezdí jak namydlenej. Budou prý mít za chvíli hotovo a pak nám pomůžou.“

Za řeči došli ke kuchyňce. Vůně papriky a majoránky.

„Je tam jen kousek slaniny. Aby šel líp do huby. Stará tam dává i houby, když jsou. Ale ta jedna bouřka byla málo. Ani prašivka, říkal Kája. Ale aspoň neprší do žní. Jak se teď říká, boj o zrno vrcholí. My jsme tady v klidu. Ale vezmi si ty chudáky, co jinde nešli do družstva, nebo nedej bože z něj vystoupili. Napsali jim takový dodávky, že je nemůžou splnit. A to znamená, že jim všechno vezmou, mužský zavřou a vystěhují je někam do pohraničí. Jsou toho plný noviny. My měli naštěstí jen zahradu a kus pole za ní. To statek nechtěl kvůli obdělávání. Že jsou to krcálky, kde se ani pořádně neotočí traktor. Tady velký pole měl statkář. Toho odsunuli po válce a pak to šlo jen z kopce. Až minulýho ředitele zavřeli za rozkrádačku, tak teď se to trochu zlepšilo. Ředitel sice zemědělství moc nerozumí, ale je chytrý a nechá si poradit. Nijak se nevyvyšuje, že je komunista. Jenže většina partajníků kolem na úřadech je blbá jak troky. Hážou mu klacky pod nohy. Ještě že nic takovýho nemusíme řešit. Řekl mě, dělej si tady, co chceš, ale chci mít výsledky. A ty máme. Hergot, kecám a stydne nám guláš.“

Franta si taky uvědomoval, jaký je tady klid. Občas si přečetl Ruďasa, když vzal noviny Metod do práce. Teď se zajímal jen o domek a co do něj sehnat. Byl to kolikrát docela problém. Některé zboží bylo jen na povolenky a ty dostávali především straníci, vojáci, bezpečnost. Elektřinu tu zatím stejně nemá. Uvědomil si, že úplně přestal uvažovat jako kdysi. To viděl svět očima geologa. Zdejší Výrovka byla vyvřelou horninou. Bělavý paleoryolit, nazývaný i liparit, uložený v několika proudech. Teď je jen kopcem, co chrání údolíčko od severu. Musí se zeptat, jestli tady nejsou zmije. Užovky budou u rybníčků, kde se dají čekat i nějaké ryby. Ale z kraje jsou moc zarostlé. Zatím tam nikdy nikoho neviděl. Chlapi z dílen mu sehnali pumpu. Nebudeš vodu tahat ve kbelíku jako ve středověku. Až bude elektřina, seženeš si malé čerpadlo. Byl si na statku objednat nějaké potraviny, co dovezli vždycky příští týden, a zároveň si vyzvedl ty z minula. Zašel za ohrady podívat se na mlácení. Veliký elektromotor na pojízdném rámu poháněl řemenem starou, ale velkou mlátičku Wikov, vyšisované červené barvy. Všude byli zřejmě brigádníci, o čemž svědčila slovenština. Dva mladíci nahazovali snopy přímo z fůry k mlátičce, kde bylo děvče, co je posouvalo vidlemi, když se některý zachytil u okraje. Další dva byli u pytlů, kam padalo vymlácené zrní, a u fukaru, co plechovým potrubím chrlil vedle na hromadu plevy. Sláma po vymlácení se nahazovala na nízký dvoukolák a odvážela kus dál, kde ji další fukar dopravoval na rostoucí stoh. Tam bylo taky pár lidí, co slámu srovnávali, a hlavně stohař, který zakládal rohy stohu, aby se nerozjel a tvořil úhledný tvar kvádru. Od stohu viděl odcházet Lukáše. Hned se mu vybavil sen. Netvářil se nijak vesele. Pozdravili se.

„Máš tam nějaké problémy?“ zeptal se Franta.

„Ani ne. Proč?“

„Tváříš se, jako když něco nejde.“

„To se mám usmívat? Není k tomu důvod. Jenže to nepochopí, kdo si žije v pohodě.“

„Myslím, že v pohodě si nežije nikdo. Já studoval geologii a vyhodili mě. Tak jsem u telat a nehroutím se z toho. Tys školu dodělal, máš po vojně, dostals dobré místo. Máš byt u prarodičů kousek odtud. Už ti chybí jen nějaká nevěsta. A tady máš výběr, jedna na tebe zrovna mává.“

„To může mávat i na tebe. Tyhle holky by se chtěly co nejrychleji vdát. Jsou z míst, kde není práce, tak jdou na nábor do Čech. Jezdí i z jara a na podzim. Půl roku žít na ubikacích po šesti i po deseti není k závidění.“

„Tak žije dnes polovina mladých. Stavby, zemědělství, nové továrny. Byty nejsou. Taky se jen staví. Kam tě nohy vedou?“

„Do kravína. Zootechnika odvezli do nemocnice se žlučníkem. Říkal, že půjde na operaci po žních. Báby tam mají nějaké problémy. Stejně co tam vyřeším. Ze mě si budou dělat prd. Jenom se tam ztrapním. Jako bych neměl dost svých problémů.“

„Já se vracím, tak můžu jít s tebou. Kdyby tě ženské začaly mlátit, ubráníme se,“ Franta se usmíval.

Lukáš neříkal nic. Šli mlčky vedle sebe.

„Dáme si pivo, než zteplá a na kuráž. Na vojně jsi byl, tak je zvládneme, ne?“

Odpověď žádná, ale podané pivo z košíku, který našel Franta na půdě, si vzal. Kravín měl z kraje přístavbu. Zřejmě kancelář a místnosti s nádržemi na mléko. Naproti nim vyšla statná padesátnice.

„To vás poslali rovnou dva? No došlo i na pár facek, ale ženský už sedí u melty a je klid. Když jste tady, tak pojďte, dáme si frťana.“

Kancelář byla tak právě pro tři. Popovídali, dali dva rumy a vyšli ven.

„To jsem rád, že se nic nemuselo řešit. Mohl bych to vzít domů tudy. Asi je to i blíž. Po večeři musím zpět. Mlátí se i v noci. Teď je vynikající vlhkost. Za čtrnáct dnů bude po žních.“

Konečně se Lukáš rozmluvil, ale úsměv žádný. Franta mu chtěl povyprávět svůj sen, ale rozmyslel se. Kdoví, jak by to na něj působilo.

„Můžu tě pozvat na chvíli do mého domečku? Je hotový zatím jen na půl, ale dáme si dobře vychlazené pivo.“

Metod mu udělal chladící košík, co se dal spustit do studny.

„Snad na chvilku.“

Posadili se venku ke stolku vyrobeného ze zbytků dřev. Franta přinesl od studny kbelík s lahvemi piva.

„Aby nám neteplalo. Můžu nabídnout chleba a domácí sýr.“ Nečekal na odpověď a byl hned zpět. U stolku ve stínu bylo příjemně. Hned se objevil ranní kos, který přiletěl všude, kde se Franta pohyboval. Dokonce ráno ho doprovázel až k teletníku. Chlapci pojedli. Franta trochu vyprávěl o sobě, ale jeho protějšek se moc nerozpovídal. Jen že žijí skoro sto kilometrů odsud. K prarodičům nejezdili. Dostal sem umístěnku už před vojnou. Pak otec rozhodl i o bydlení. Bylo vidět, když mluvil o své rodině, nějakou neochotu, o otci až strach. To Franta nemohl pochopit. Kluk je už dávno dospělý, navíc po vojně. Není problém se od rodiny odstřihnout. Sám s rodiči taky moc dobře nevycházel. Dávali mu za vinu, že byl vyhozený ze školy. Ale má svůj vlastní život a v rámci možností si ho zařídí podle sebe. Z Lukáše přímo čišel strach z rodičů. Taky strach z možného zklamání jako agronoma, strach z politické situace. Samé velké i malé strachy. Proto asi vypadal úzkostně a smutně. Ještě si šel prohlédnout domeček a pak vyrazil loukou směrem k rybníčkům. To už zmizel z dohledu. Franta stál na okraji louky, kam ho vyprovodil, a dlouho se díval na západ k ještě pořád vysokému slunci. Vrátil se. Jak procházel podél nedalekého křoví pod kopcem, zase si vzpomněl na svůj sen. Nemohl jinak než zalétnout zrakem k hradbě zeleného větvoví. Větve se komíhaly, jako by tam někdo šel. Kuš, přece nejsem opilý po dvou rumech a pár pivech. Ještě se začnu bát. Musel se rozesmát.

Vzpomněl si, jak mu kdysi maminka, když byl v dětské postýlce se sítěnou ohrádkou, říkala, ať spí, nebo že zpod postele vyleze bubák. Když za chvíli přišla, viděla, že přelezl ven, ležel pod postelí a byl smutný, že bubáka nemůže najít. Nikdy nepociťoval strach. Ten přímo erbenovský. S kluky se vsadil, že přespí v márnici, chodil na třešně, které hlídal nerudný invalida z první světové války se vzduchovkou. A plno dalších příhod. Jediný strach, co ho dostihl, byla jeho homosexualita. Ale ani ten nedával najevo. Musel si přiznat, jak se mu Lukáš líbí. Zároveň o něj pocítil strach? Strach. Tohle slovo dřív moc neznal. Ten skutečně fyzický snad poprvé poznal, když v únoru brutálně zasáhli proti studentské demonstraci v osmačtyřicátém. To se spíš bál o ty ostatní. Sám se dokázal bránit a vymanit z rukou zasahujících. Posadil se k prázdnému stolku. Naproti viděl siluetu Lukášova těla. Dlouhá sexuální abstinence zapracovala.

„Pane domácí. Co tu sedíš jak boží umučení,“ Metod s Kájou.

„Kája mi přinesl vaječný chleby. Poldina pamatovala i na tebe. Máš k tomu i kvašáky.“

„Díky, myslím, že kvašáky je přesně to, co potřebuju, díky. Ale takhle to nemůžeme dělat. Chtěl jsem jí dát aspoň něco. Peníze nevzala, tak jsem minule objednal štangli imitace, ale málem mě s ní praštila.“

„Má pravdu, trocha žrádla nás nezabije. Třeba teď. Chleba by dostalo prase a vajec máme plnou spíž. Už bys měl udělat výběh a pořídit si pár slepic. Stačí si na začátek vzít z drůbežárny. Pytel vynošených je za pár korun. Když jim dáš kvalitní krmení, roznesou se znova jak blbý a pak je klepneš na polívku a vezmeš si další.“

Kája přinesl zase zeleninu ze skleníku i ze záhonu. Bylo vidět, jakou měl radost, když Franta děkoval a chválil kvalitu. Taky se pochlubil, že bude očkovat růže. Těší se, kolik se jich ujme. Očka si domluvil u zahradníka ve městě.

„Tak valíme, musíme dopustit koryta ve výbězích. V tom vedru všechno volá po vodě.“

Dny ubíhaly, stejně tak žně. Ke konci jim přijeli z družstva předvést kombajn. Všichni se byli na ten zázrak podívat. A bylo na co. Tam se zase Franta potkal s Lukášem. Byl o poznání smutnější.

„Co úsměv, Luky? Slyšel jsem, jak se ředitel chlubí, že už teď jste překročili pšenici na sto třicet procent a ječmen na sto dvacet a ještě zbývají tři dny. Určitě dostanete taky kombajn.“

„Já… asi nevím, jdu si pro prášky, bolí mě hlava. Kombajn znám. Přijdu. Potom.“

Co to s ním jenom je? Franta a skoro celý statek směřoval k poli pozdního ječmene. Pověstná sovětská mašina tam už stála. Chlapi z dílen ukazovali.

„Ve předu je žací lišta, pak je vlastně taková plechová mlátička i fukar. Zrní jde do zásobníku a pak rovnou na traktorovou vlečku. Jenže se všechno pohybuje po poli.“

Bylo vidět jednoho mladíka za volantem, další, pomocník, stál na plošince za ním. Pak se spustil silný rachot, kombajn sebou trhl a rozjel se polem. Za chvíli se od stroje začalo neuvěřitelné prášit. Skoro jako kdyby na něm hořelo.

„Já čučel, proč mají na krku ty šátky. Teď je mají přes hubu a nos. Všechno je moc suchý. Jen aby obilí nechytlo, prej se to stává,“ mudroval jeden z přihlížejících.

„Jenže podívejte, jedou jako divý, už budou na konci dílce a berou to po kraji dokola.“

„Je to jiný vidět to na fotografii nebo v kině.“

Všichni nadšeně přihlíželi. Franta hledal Lukáše. Vyšel ke statku. U brány na něj narazil. Viděl v jeho očích slzy.

„Co je ti? Je tady telefon, mám zavolat doktora?“

„Doktora?“ poněkud se usmál. „Ne, jdu domů. Omluvil jsem se.“

„Co se děje? Pomůžu ti, pokud dokážu, nevím, co chceš. Všechno na světě má řešení.“

„Nemá, Františ…ku. Nemá. Půjdu si lehnout. Všechno se opakuje, je to prokletí naší rodiny.“

„Dobře, půjdu s tebou, doprovodím tě, vyspíš se, nemáš úpal?“

„Půjdu sám.“

Najednou se přiblížil až skoro k ústům svého protějšku. Franta ho chytil kolem ramen, ale vytrhl se mu.

„Sbohem, nechoď za mnou, moc prosím.“

Zvolil opačný směr k Loukovu, přes vesnici. Franta byl zmatený a nevěděl, co má dělat. Stál tam nerozhodně. Nepůjde za ním, když si to nepřál. Pomalu se vracel cestou k teletníku. Nemohl se zbavit dojmu, že udělal něco špatně. Zase se mu vybavil sen. Prokletí rodiny, všechno se opakuje, proboha snad nepomýšlí následovat svého strýce. Ale proč by něco takového dělal? Zaskočil za Metodem.

„Prosím tě, můžeš to vzít ještě za mě? Musím za Lukášem. Něco…, vysvětlím ti to pak.“

„Jistě, když tak mně sem jídlo donese Kája.“

Franta se skoro rozběhl k rybníčkům. Pak pokračovala louka podél lesa. Před sebou uviděl vesnici. To je zřejmě Loukov. A na pokraji lesa kůlny, hromady dřeva. Smrk, jedle. Domek, jen o něco větší než jeho. To je určitě samota Na šindelu. Venku seděla stařenka. Když přicházel, vstala.

„Dobrý den. Hledám Lukáše, jsem tady dobře?“

„On, on odešel, teď, bojíme se, nevím co dělat, táta vůbec nechodí a já jen těžko. Napsal tohle.“

Podávala kus papíru vytrženého z bloku.

„Už nemůžu dál, odpusťte, mám vás rád, sbohem.“

„Víte, je to hrozné, asi šel na Výrovku. Čeho jsme se dožili. Přišli jsme o syna, teď o vnuka…“

Franta už dál neposlouchal. Rozběhl se zpět. Sakra, to není možný, přece to není zase sen. Vždyť ho nepotkal. Věděl, že jde o čas, o každou vteřinu. Už viděl stromy u jeho domku. Vrhl se mezi křoví. Větve ho nelítostně šlehaly do tváří. Pod nohama se drolily uvolněné kameny. Konečně ho uviděl. Pod dubovou větví měl vyvrácený pařez, na kterém stál. V ruce smyčku provazu. Proboha, to nemůže stihnout. Navíc se zachytil za kus větve. Snažil se aspoň vykřiknout.

„Ne, ne!“