Výrovka II.

Ale Lukáš nereagoval. Díval se na smyčku v ruce. Když si ji chtěl nasadit, chytl ho a strhl na sebe. Pařez se s rachotem kutálel dolů. I oni se převalili a zůstali ležet zabrzděni dvěma sotva metrovými smrčky. Jen se posunul výš, ale stále ho držel. Lukáš měl otevřené oči, ale ty se dívaly někam skrz něj. Nijak nereagoval. Pomohl mu vstát. Oprášil z něj listí.

„Zavedu tě domů.“

Držel ho za ruku. Pomalu sestupovali ze svahu. Nechal se vést. Franta usilovně přemýšlel, co mu říct. Chlapec by stejně neodpověděl, jen jde s ním. Celou cestu nepromluvili až k jejich domu. Viděl babičku, jak k nim zvedá ruce.

„Děkuji vám, pane. Lukášku, prosím, neudělej stejnou chybu jako Pepa. Moc prosím a otce se neboj. Nedáme tě.“

Jako by se Lukáš probudil. Rozhlížel se kolem sebe.

„Na všechno je pozdě. Přijede s doktorem a zavřou mě tam, co mi ukazovali. Je to horší, než kde jsem byl. Tam budu jen věc. Ne živá bytost. Není kam utéct.“

„To je nesmysl, nikdo tě nemůže někam odvézt proti tvé vůli. Nespáchal jsi žádný zločin.“

„Podle otce spáchal. Líbal jsem se s klukem u záchodků ve vinárně. Viděli nás. Jsem vyvrhel lidské společnosti. Dá mě na léčení, které je horší jak smrt. Viděl jsem to. Taky mi nabídl stejnou možnost jako svému bratrovi. Odejít v tichosti dobrovolně. Protože takoví lidé nesmí žít. Aby nenakazili ostatní.“

„To nemůže nikdo říkat vážně, není středověk. Nikdo tě nemůže někam odvézt. Jsi tady na statku, ředitel je s tebou spokojený, ten tě nikam nepustí. Jdeme k němu. Nebo ke mně a Metod pro něj skočí. Jdeme.“

Franta se obrátil k babičce.

„Nebojte se, vyřídíme to a dáme vám vědět. Jenom klid.“

„Nemá to cenu, je konec, už nemůžu, nemůžu, prosím, nech mě.“

„Jdeme, vyřešíme to, slyšíš mě?“

Vzal Lukáše za ruku. Nebyl si jistý co udělat, ani jak se hoch zachová. Trochu s ním zacloumal.

„Běž, Lukášku, pomůžou ti, my moc nezmůžeme. Prosím.“

Franta se znovu pokusil odvést ho. Pomalu vyšli po pěšině k domku u teletníku. Co když se mu vytrhne? Ale šel, nemluvil a díval se nezúčastněně před sebe. U teletníku uviděl Káju. Mávl na něj.

„Prosím tě, máš tady kolo?“

Klučina přikývl.

„Zajeď na statek, ať ke mně přijede ředitel, je to velice nutný. Někde se ho snaž najít, kdyby nebyl v kanceláři nebo u mlátičky. Prosím, je to moc důležitý.“

Zašel s Lukášem do kuchyně. Dal mu sklenici vody se sirupem. Nenapil se.

„Nemáš hlad?“

Jen zakroutil hlavou. Seděl, sepnuté ruce položil na stůl a díval se do okna. Franta byl plný obav. Co říct, ale nikdo jiný to stejně nemůže řešit. Je tady zaměstnaný. S ničím takovým se nikdy nesetkal. Pak uslyšel motorku.

„Nazdar chlapi, co se děje, to jste nemohli přijít na statek?“

Lukáš nijak nereagoval, seděl dál a díval se z okna. Franta pomalu vylíčil, co se událo. Jen o svém snu se nezmínil.

„Tomu nerozumím. Proti teplejm nic nemám. Mimo práci, ať si každej dělá, co chce. Pro mě je Lukáš schopnej pracovník, má na to vzdělání a nikdo sem nemůže jen tak přijet a někam ho odvézt. Ani otec, ani žádnej doktor. Jiný by to bylo, kdyby byl nezletilej. Ale i tak, my tady s ním žádný problémy nemáme. Jedna věc je ovšem špatná. O tom, že se pokusil o sebevraždu, nesmí být řeč. To by opravdu musel na nějakou dobu do léčebny.“

„Lukáši, slyšels nás? Můžeš nám něco říct? Jinak ti nemůžu nějak pomoct. Otec ti napsal? To byl ten dopis, co ti přišel na statek?“

Teprve teď se Lukáš otočil k nim.

„Nepomůžete mi, nikdo, nikdo. Zavezli mě tam, je to hrozný. Ty lidi zbavili všeho, jsou to jenom schránky bez vůle a života.“

„Kdy mají přijet?“

„Zítra, odvezou mě.“

„Poslyš, nikdo tě nikam neodveze. Rozumíš? Dnes by s něčím takovým musel souhlasit i zaměstnavatel. Jsi plnoletý, nejsi zbavený svéprávnosti, tvůj otec do toho nemá co mluvit. Začnou nám brambory a řepy a nikoho nemám. Jenom se musíš dát dohromady.“

„Franto! Jsi schopný dát na Lukáše do zítřka pozor?“

„Jistě, s Metodem se domluvím, já zase zaskočím za něj.“

„Zaveď ho domů a zůstaň u něj. Zítra to vyřešíme. Nikoho jinýho sem nedostanu. A ty se neboj. Ráno přijďte na statek. Jídlo máš?“

„Jistě, mám tu konzervy.“

„Tak zítra, mějte se, spoléhám na tebe.“

Ředitel odjel a hned se objevil Metod. Franta s ním vyšel na chvilku ven. Jen ve stručnosti mu řekl, co se děje.

„Zapečený brambory s točeným. Okurkovej salát. Jen vezmu talíře.“

Lukáš stále seděl na stejném místě. Díval se ven, kde na keři poskakoval zvědavý kos. Ale zřejmě ho nevnímal stejně jako všechno ostatní kolem. Teprve když před něj Franta postavil talíř, otočil se k němu.

„Nebudu jíst, děkuju ti.“

„Hergot, neštvi mě. Něco jíst musíš.“

Hoch si vzal lžičku a začal si nabírat brambory s kabanosem.

„Okurky holt z kastrůlku, misky tu nemám.“

Jedli mlčky. Franta přinesl dvě piva. Posuňkem ho nabídl. Lukáš zakroutil hlavou.

„Nejlíp bude, když si lehneš, odpočiň si, večer tě zavedu domů a budu tě hlídat.“

Zaznělo něco jako nemusíš, ale lehl si a obrátil se ke stěně. Franta si načal druhé pivo. Pořád si neuměl všechno srovnat. Zase se mu vybavil sen. Nikdy na nic takového nevěřil. A taky začal pociťovat nejen náklonnost k chlapci, který je zřejmě jako on, ale i obavy o jeho život. Co může být tak hrozného, aby to došlo tak daleko. Jistěže věděl, jak se do podobné situace může někdo dostat. Ale zbývá kolikrát jen okamžik, a když není nikdo na blízku…, raději ani nemyslet. Byl to zlomek vteřiny, ještě že tak. Ředitel nijak neřešil Lukášovu homosexualitu. Ale zřejmě nemá lidi, tak mu nevadí. Konečně ani Franta nevěděl, jaký dostal posudek. Jestli bylo uvedeno jen nepřátelství k režimu, nebo i jeho problém. Z vojny si byl jistý. Tam nic takového neproběhlo. Ale přesto nakonec šel jen jako obyčejný pracovník do zemědělství. Uvidí se zítra.

Lukáš vypadal, že spí. Teď viděl jen jeho zvlněné kučery. Pokud tady zůstane, bylo by krásné se nejenom stát kamarády. Jenže, to by musel být zájem i z druhé strany. Pomalu si také chvíli zdříml za stolem. Probudilo ho nějaké klepnutí. Vylekal se. Ale Lukáš seděl na posteli a vypadalo to, že sleduje v okně kosa.

„Zajdeme k vám. Aby neměli obavy. Zvládneš to?“

Hoch jen přikývl. Vyšli přes kus zbořeniště kolem studny a loukou. Vyhnuli se okraji křovin pod Výrovkou. Kolem rybníčků. Když byli na dohled jejich chalupy, přiběhl k nim veliký vlčák.

„Arno, Arno,“ volal na něj Lukáš.

Ten vyskočil k němu. Hoch ho objímal. K Frantovi jen přičichl a běžel podle Lukáše. Dveře byly otevřené do malé síňky a hned do kuchyně. Jako všechny venkovské. Kachlová kamna, stůl, židle, pod okny lavice. Malá dřevěná kredenc. U kamen babička, za stolem děda.

„Lukášku, Lukášku,“ rozplakala se, přiklopila pokličku a šla ho obejmout. Arno si lehl u kamen.

Děda vstal a napřahoval ruku.

„Děkujeme vám, pane. Já už týden nemohu na nohy. Jezdili jsme s Arnem na nákup. Taky jste na statku? Posaďte se u nás. Oli, nabídni kávu a koláč. No je to jen melta, ale jsme zvyklí. Promiňte, Jaromír Velcl,“ napřáhl ruku.

„Franta Duba, teď v teletníku.“

„A naše Olinka,“ ukázal na babičku, co stále objímala Lukáše.

Ta přinesla podnos s koláči, hrnky a z velké konvice na okraji kamen nalila meltu. Všichni se posadili. Franta jim v krátkosti řekl, co všechno se stalo. Díval se na Lukáše, ale ten zase nijak nereagoval. Jako kdyby byl hluchý. Díval se na velkou fotografii na zdi. Byli na ní dva muži sedící při výrobě šindelů. Zřejmě někdy z počátku století.

„Já se sem přivdala. Jára byl vdovec se třemi velkými dětmi. Byli jsme šťastní, šindele se nestačily ani vyrábět, pořád bylo víc zákazníků, tak jsem taky pomáhala. A děti byly většinou samy, ale nechovaly se k sobě dobře. Snažila jsem se jejich chování změnit, ale spíš se horšilo. Narodil se Pepa a to teprve bylo špatné. Moc nerada to říkám, ale už jako dítě v peřince ho nenáviděli a stále jsme museli zasahovat.“

„Byla to moje chyba. Já se jen honil za penězi. Měl jsem je seřezat hned z kraje. Pak už nepomáhalo nic. Veškerá nenávist mezi nimi se obrátila proti Pepovi. Nechápu to, dřív naše rodina vždycky držela pohromadě. Kde se v mých potomcích něco takového vzalo. Utěšovali jsme se tím, že se rozejdou do světa. Děvčata se provdala a jsou mimo už dlouho. Jaromír, Lukášův otec, bydlel blízko i se svou rodinou. Ale jezdil sem sám, a jak mohl, šikanoval Pepu. Ten z něj měl přímo panický strach. Šel do města, učil se v koloniále prodavačem. Bydlel tam v malém podnájmu, co jsme mu platili. Majitel obchodu s ním byl velice spokojený. Říkal, že by měl po válce studovat. Byla válka, obchodník se hlásil k německé národnosti. Byli jsme rádi, že Pepa má místo. Občas přijel a přivážel nám potraviny, jaké normálně nebyly. Vůbec jsme nevěděli o Jaromírovi, který za ním jezdil a snažil se mu co nejvíc ublížit. To všechno vyšlo najevo až pak. Navíc, no prostě se mu líbili kluci. Ani to jsme nevěděli. Sblížil se s nějakým chlapcem, co nosil proviant partyzánům. A Jára je jednou našel. Moc nevíme, co bylo dál. Válka končila. Toho chlapce zatklo gestapo. Za Pepu se postavil jeho zaměstnavatel. Než se něco mohlo řešit, přišlo osvobození. Ale v lidech nebyla jen radost ze svobody, ale propukla i léta skrývaná nenávist. Spravedlnost vzala do ruky ulice. Majitel obchodu měl byt odsunutý, ale někdo ho v noci zastřelil. Obchod vyrabovali. Pepu nejdřív zatkli, ale pro svědectví partyzánů ho zase propustili. Jaromír mu ovšem vyhrožoval, za co všechno ho udá. Přijel sem, nic nám neřekl, šel na Výrovku a oběsil se. Našli jsme pak jeho dopis. Dostal posmrtně vyznamenání za odboj, díky partyzánům. Jenže lidé jsou zlí. Začalo se říkat, kdoví jak to bylo, když si vzal život.“

„Jaromír s rodinou se odstěhoval daleko. Nikdy sem nejezdil. Přijel sem ale hned v pětačtyřicátém Pepův přítel. Vyhledal nás a vyprávěl, jak to bylo. To on vyřezal křížek. Nechtěli nám tady Pepu pohřbít. Je na hřbitově ve městě. Osvald, jeho přítel, sem jezdí párkrát do roka na hrob. Vždycky se zastaví, už sedm let. Asi se měli hodně rádi. Jenom nemůžeme pochopit, jak se Jaromírova zloba obrátila k vlastnímu synovi. Kde se bere tolik zla,“ babička se odmlčela.

„Bohužel se můj syn dal ke komunistům. Je někde na kraji a všichni se ho bojí. Rozhodl, že Lukáše dá léčit na nějakou psychiatrickou kliniku, zavezl ho tam, aby prý viděl, co ho čeká. To, že dostal umístěnku sem, je určitě taky jeho práce. Lukáš nám toho moc neřekl. Ale prý mu napsal, že má udělat co jeho bratr. Lukášku, řekneš nám k tomu něco, prosím?“

Ten se jen neustále díval na starou fotografii.

„Nemá to cenu,“ řekl najednou. „Odveze mě. Od malička jsem jen slyšel, že jsem jako Pepa. Samé příkazy, zákazy, tresty. Na škole a internátě to bylo vysvobození. Snažil jsem se nejezdit domů. Ale zjistil, že jsou to jen výmluvy. Měl jsem tam…,“ odmlčel se, napil melty, „zamiloval jsem se do spolužáka. Snad něco řekl vychovatel, nevím, začalo peklo. Nedá se o tom mluvit. Odvezl mě do blázince a tam mně ukazovali, co všechno se mnou udělají. Toho kluka, i když bylo před maturitou, přeložili někam jinam. Naštěstí mě hned odvedli. Celé dva roky jsem žil ve strachu. Občas přijel, přivezl nějaké dárky, ale hned jsem slyšel, co mě čeká. Když jsem se vrátil, šel jsem do vinárny. Kluci mě opili, nebyl jsem zvyklý, jeden se mi líbil, no on chtěl taky, líbali jsme se v umývárně u záchodů, ale nic víc. Byli jsme oba moc opilí. Někdo nás viděl. Já hned odjížděl sem. Otec sehnal nějakého doktora, přijedou zítra. Stejně mě nic jiného nečeká. Jenže tam je smrt pomalá. V bolestech a hrozném utrpení. Prášky, injekce, všichni z toho skutečně zešílí.“

„Já věřím řediteli. Je taky straník, jinak by tady ani nebyl. Ale ke mně se zachoval dobře. Zoufale mu chybí lidi. Určitě to nějak vyřeší. Uvidíš zítra. To snad vydržíš. Mám na tebe dát pozor. Ale nemíním tě přivázat k posteli.“

„Máme tady rozkládací lehátko na opalování.“

„Tam můžu spát já. Stejně neusnu. Neuteču. Je to jedno, osudu se nevyhnu. Jenom se všechno oddálí.“

Babička jim dala večeři. Chleba s domácím sýrem z tvarohu. Lukáš skoro nejedl. Když šli spát, Franta zůstal na lehátku.

„Jenom zůstaň na svým. A neboj se. Nikdo tě do blázince nezavře.“

I když sám trochu pochyboval, jestli ráno dopadne dobře. Noc proběhla bez problémů, jen Franta se budil při každém šelestu venku. Posnídali čaj a koláče a vyšli ke statku. Lukáš nemluvil, jen ano, ne.

„Tak se tady mějte, díky za pohoštění, příště přinesu něco já.“

V kanceláři byl ředitel, nějaký muž v obleku a Žofka. Už venku si všimli zaparkovaného Tudora.

„Můžeme si poblahopřát, soudruzi. Žně splněny, překročeny ve všech ukazatelích. A to je taky i organizační zásluha našeho agronoma soudruha Lukáše Velcla. Přišel k nám z vojny, má zemědělskou školu, není na něho jediná stížnost. Ovšem jedna událost to všechno kalí. Vztah s jeho otcem, který za chvíli přijede a chce ho odvést do psychiatrické léčebny na základě těžko ověřitelných informací.“

Ředitel ještě chvíli mluvil.

„Takže víte, o co jde. Lukáši, ty nemluv, pokud ti nepokynu. Nemíním kvůli fantasmagoriím tvého otce přijít o pracovníka, kterého by bylo těžký někde hledat. Myslím, že už jsou tady.“

Slyšeli motor auta a pak do kanceláře vstoupili dva muži. Vysoký čtyřicátník, sice docela hezký, ale spíš zamračený. S ním silnější muž, okolo padesátky, s aktovkou v ruce.

„Čest práci, soudruzi,“ pozdravil.

„Dobrý den,“ řekl druhý.

„Čest soudruzi, čest, jsem ředitel tohoto statku.“

„Jaromír Velcl. Přijel jsem pro syna, který nastupuje na léčení. Doktor Šala, psychiatr. Jen nechápu, co tu dělají tady ti.“

Ukázal na ostatní přítomné.

„Jsou to místní pracovníci a tady je soudruh Vratecký, právník pro otázky zemědělství.“

„Tady se nic zemědělského řešit nebude. Je to jen otázka personální.“

„Ale to se velice mýlíš, soudruhu. Tvůj syn je naším zaměstnancem a taky jím zůstane.“

„Mám tady odborníka, lékaře, který určil, že je syn nemocný a musí se léčit.“

„A ta nemoc?“

„Homosexualita,“ vyštěkl Lukášův otec.

„Vy jste ho nějak vyšetřoval, klinicky?“

„Otec ho vzal do naší léčebny. A také bylo takové jeho chování konstatováno už před vojnou.“

„Co bylo před vojnou, s tím neobstojíte. Máte z té doby lékařský zápis, vyšetřoval jste ho?“

„Ne, nebylo to zapotřebí, dosvědčil to jeho otec.“

„Tak to se velice mýlíte, doktore,“ ozval se právník. „Teď byl vyšetřován?“

„Je zápis svědka, který ho viděl při líbání s jiným mladým mužem.“

Ředitel udělal několik kroků, pak chytil překvapeného Lukášova otce za ramena a vlepil mu polibek na tvář.

„Co si to dovoluješ ty, ty…“

„Chceš říct buzerante? Jen si posluž. Mladí, ale i staří, když se ožerou, dělají nepředstavitelné věci. S tím nikde neuspěješ. Tys to viděl?“

„Ne, ale je svědek. A vyprošuji si takové hulvátské jednání.“

„Hulvátské? Ano, já jsem skutečně zástupcem dělnické třídy, když to chceš vědět. Zatímco ty si od války odíráš prdel o židli. Nemusíš mně nic vysvětlovat. Já se na tebe informoval a tohle jednání mohu taky brát jako sabotáž v našem statku. Co vy, doktore, taky mě prohlásíte za homosexuála?“

„Zřejmě jde o nějaké nedorozumění, soudruzi. No myslím, že na základě indícií, jak to vypadá, by to chtělo zvážit…“

„Jo, zvážit. Zvážit, abyste rychle zvedli kotvy.“

„Tak to si nenechám líbit.“

„Cože ty hajzle? Je tady pár lidí, co si pamatují, jaks dohnal bratra k sebevraždě. Zavolám bezpečnost, bude je to zajímat.“

Ředitel se skutečně rozčílil. Právník chtěl něco říct, ale on už držel svého protivníka za límec košile a řval na něj.

„Vymetu s tebou podlahu a vyhodím tě na hnůj, kam patříš. Opovaž se na statek ještě jednou strčit nos, vyrazím tě třeba s deseti doktory.“

„To je napadení, jsou tu svědci!“

„Kdepak, soudruhu, my nic neslyšeli a neviděli,“ usmála se Žofka.

„Je tady právník!“

„Nemám rád podrazáky, díval jsem se z okna na vlečku s ovsem.“

„Doktore?“

„Tohle zcela mění situaci. Nebudu se pouštět do nějakých nedej bože soudních sporů. Informoval jste mě, že je všechno zařízeno. Bohužel je to jinak. Nevidím důvod tady setrvávat. Jedeme.“

Taky se hned hrnul ke dveřím.

Lukášův otec byl fialový vzteky. Neřekl nic, jen vyšel a práskl dveřmi. Bylo slyšet několikrát startování a pak ještě zaskřípění plechů. Žofka běžela k oknu.

„Chlapi říkají, že si odřel auto o bránu. Co prej to bylo za vola.“

„Sakra, k takovým věcem mě netahej. Ale myslím, že dá pokoj. S tím bratrem jsi ho vystrašil. Taky o tom vím. Zůstalo to tak na půl, ale kdyby v tom někdo začal šťourat, kdoví jak by dopadl. Toho si musí být vědomý,“ řekl právník.

„No, Lukáši, nedívej se pořád jako umučení. Žofi, dones nám piva, za chvilku bude hic.“

Odjel právník, odešla Žofie.

„Žně máme v cajku. Tři čtyři dny si dej, Lukáši, pohov, ale neseď na prdeli. Zajeďte třeba do města, houby nerostou, tak na ryby, ty tři rybníčky jsou naše. Myslíš, že tam Metod vydrží, nebo tam mám někoho poslat? Slováci tu zůstávají. Budou se sbírat kameny na poli, pak přijdou brambory. No to už budeš, Luky, fit, né?“

Lukáš jen přikývl hlavou.

Vyšli směrem ke kravínu.

„Na bráně je modrej lak.“

Lukáš se ani nepodíval, spíš hleděl do země. No nechám ho, asi to bylo těžký poslouchat jeho otce. Ale ředitel překvapil. Minuli kravín a blížili se k teletníku. Telata už byla na pastvě a hrnula se k ohradě. Uviděli Káju, jak vyváží kolečko hnoje.

„Sakra, nemůžu přece malýho kluka nechat dřít. Že ho Metod k tomu pustí.“

„Pomůžu, jestli chceš,“ ozval se konečně Lukáš.

„Tak jdeme na to.“

„Jak to, že taháš těžký kolečka, Kájo?“

„Nejsou těžký, to je jenom pochcaná sláma. Hovna vozí táta.“

„Ahoj kluci, dobrý jo?“ usmíval se Metod.

„Jasně, jdeme ti pomoct.“

„Kájo, sjeď domů, mámě řekni, ať pošle oběd pro čtyři.“

Ten jen sedl na kolo s taškami kopřiv a vyrazil.

„Koupil jsem takovou mašinku na kopřivy, sekačku. Kája s tím rád točí a kopřivy dáváme teď všemu dobytku. Je to lepší jak jetelina. Už jenom půlka jedný strany. Jsou tady jen v noci. A dáme hned pivo. To zasyčí.“

Všechno bylo uklizeno, než přijel Kája. Taky nachystal v kuchyňce talíře. Byl sice každý jiný, ale tady to nikomu nevadilo.

„Polívka je z uzených kostí s kroupama. A karbanátky z první kapusty a králíka,“ hlásil Kája.

„Můžeme tady zůstat, díky za jídlo.“

„To můžeme zítra, dnes musíš domů, mohli by si myslet, že tě táta odvezl, budou mít strach.“

Po obědě ještě pomohli umýt žlaby a vyšli k Frantovu domku.

„Jenom se mrknu na chvilku, nedáme si meltu? Mám i nějaký suchary a koupil jsem kávu. Tu můžeme vzít k tobě.“

„Je strašně drahá.“

„Taky ji mám jen malej pytlíček.“

„Ten kos je jako ochočený. Pořád je u okna.“

„Třeba by něco slupnul. Co žerou kosi? Vím jen, že z trávníku tahají žížaly.“

„Jsou kosi lesní, ti na zimu odlétají, ale až v listopadu a brzy se vrací. Ti, co se přizpůsobili životu u lidských obydlí, hlavně ve městě, to mají různé. Většinou odlétají samice a mladí, samci, kde je potrava, zůstávají i v zimě. Postupně tu budou zůstávat i samice a městští odlétat nebudou. Tady mají plno potravy i v zimě. Jsou spíš všežraví. Hmyz, žížaly, ale taky drobné ovoce, semena, zrní a nejrůznější zbytky. Tenhle asi nemá ještě samici a určitě tady bude v zimě.“

Franta byl rád, že se Lukáš rozmluvil. Vypili meltu, snědli pár oplatek. Vzal sáček s kávovými zrny. Vyšli k Lukášovu domovu. Teď už určitě jedinému.

Z dálky přiběhl Arno. Lukáš se objal s prarodiči.

„Nevím, snad zatím, nechci teď o tom mluvit, promiňte. Jedli jsme v teletníku. Franta vzal kávu. Máme mlýnek?“

„Mlýnky máme tři, ale kávu jsme měli naposledy v osmačtyřicátém. Tady je podlouhlý turecký mlýnek, mele velice jemně. Jen se musí vypláchnout a otřít, nechat raději, až oschne.“

Franta šel mlýnek očistit a pak namlel čtyři lžičky.

„Bude tam asi tak na dvakrát, třikrát.“

Babička přinesla táč s angreštem a rybízem.

„To je krásná vůně. Nevím, proč je teď káva tak drahá. Berte si, pane Františku. Jsme vám moc vděčni.“

Seděli a usrkávali lahodný nápoj. Najednou si Franta všiml, že po tvářích Lukášovi stékají slzy. Seděli vedle sebe na lavici. Trochu se k němu posunul a pohladil ho po vlasech.

„To bude dobrý, Luky, to bude dobrý, neboj.“

„Strašně se stydím, nemůžu ani mezi lidi. Za sebe, za otce, za to, jaký jsem.“

„Na lidi se vykašli, ředitel o ničem mluvit nebude, právník určitě, a Žofka je sice ženská, ale myslím, že žádné klepy roznášet nebude. Promluvím s ní. Vůbec na to nemysli. Za pár dní si na dnešek ani nevzpomeneš.“

„To nevím, nezapomeneš za chvíli, co trvalo několik let. Proč jsem nemohl žít jako jiní?“

„Každý máme něco. Já s rodiči taky moc nevycházím. Dávají mi za vinu, že mě vyhodili z vysoké.“

Už chtěl říct, že za tím nebyl jen politický problém, ale i jeho homosexualita. Ale rozmyslel se, bylo by to asi po tom všem, co vytrpěl, brzo. Aby pak nepřemýšlel o nějakém nátlaku na něj. Nechá všechno, jak je. Taky z toho nemusí být nic. Jen cítil, jak si Lukáše pomalu zamilovává. Jenže jaké budou vztahy jeho k němu? Chce to čas.

Ráno šli oba na teletník. Poslali Metoda domů.

„Vzali jsme si konzervy. Nic nám neposílej.“

„Já na vás taky prdím, to není z mé hlavy. Ale víš, jaká je Poldina? Máma všech. Ale jsem za ni rád. Vidím druhý baby. Jen se to fintí, doma ani neuvaří. Teď je tady kuchyně, co máme brigádníky. Ale udělat stálou, nejsou lidi. Ještěže máme dobrýho ředitele. Nehraje si na pána. Dyť je nějakej soustružník nebo co. Mašinám rozumí a jinak si nechá poradit. Ten před tím, co ho zavřeli, měl plnou hubu strany, samý školení a plakáty. Nakonec s kámošema rozkradl, co se dalo. To vidíš u tebe. Ještěže nestačili zlikvidovat výměnek. Tak, kluci, nic nevařte, Kája vám sem něco hodí. Já aspoň obhlídnu naše políčka. Budeme obalovat slunečnice Rudým právem.“

„Co že budete?“

„Kája si už loni nasel slunečnice pro ptáky v zimě a taky chce nějaký papoušky, co jsou zvyklí na mráz. No a loni nám polovinu vyzobali ptáci, než to vůbec dozrálo. Tak mu to poradili ve městě. Jak vidí ptáci Ruďasa, berou roha.“

Všichni se začali smát. Sakra, jak to Lukášovi sluší, když se směje, pomyslel si Franta. Jenže je to jen okamžik.

„Odpoledne přijede hovnocuc, bude vyvážet jímku na strniště. Tak, kluci, ahoj.“

Metod už měl vozík trávy pro králíky. Jen přihodil půl pytle něčeho pro zvěř a zmizel.

Když byla telata přes den na pastvě, tolik práce nebylo. Na svahu za ohradou začínaly ostružiny. Kluci se šli napást.

Kája přijel s velkou taškou.

„Máme sedláckou bídu, ale je mňam. A gulášovou polívku.“

Hned naléval z bandasky polévku.

„Je ještě horká. Taky se tomu maglajzu prý říká uhlířina. Brambory, nočky z mouky a hodně smažené cibule. Tady v sáčku mám škvarky. Těma si to pak posypte a ve sklenici kvašáky. Valím, děláme kostru na velikou voliéru na mniší papoušky. Táta si půjčil svářečku. Dřevěnou by ozobávali, jo a v pět máte přijít na večeři, nařídila máma.“

Pojedli, Franta vyndal vychlazené pivo. U Lukáše zase viděl slzy.

„Co se děje, Luky?“

„Ne, né, nic. Jenom, Kája je skvělej kluk, ale obdivuju Metoda. Svařuje mu voliéru, obaluje slunečnice. Tohle jsem nikdy nepoznal. Otec se mnou nedělal nikdy nic. Nevím, proč mě vůbec měl. Jenom aby si na mně vybíjel nějaký sadismus. Promiň, jenom mi to přijde hrozně líto. Kájovi to přeju.“

„Lukáši, já vím, žes to měl moc těžké, ale je to pryč. Já byl na tom taky špatně, když mě vyhodili ze školy a rodiče mně dávali všechno za vinu. Naštěstí jsem šel na vojnu. U pétépáků nebyl čas nad něčím přemýšlet. Dělali jsme dvanáct hodin denně, někdy i víc, a jen některou neděli bylo organizované volno. Nakonec tady to s volnem taky není nijak slavný, ale s Metodem se můžu domluvit. Opravil jsem si domek a snažím se uvažovat o tom, co bude zítra. Na špatný nevzpomínám. Navíc tu máš dědečka a babičku, co tě mají rádi. Nezůstals úplně sám. Moc mladých tady není, ale v práci tě přijali dobře. Nikdo ti nedává najevo nějakou nadřazenost.“

„To vím, ale asi ve mně strach už nikdy nezmizí. I teď se bojím, co může udělat otec.“

„Pusť to všechno z hlavy. Je tady plechová velká bandaska. Natrháme babičce ostružiny. A jak jich bude víc, můžeme si udělat víno. Nemáte nějaký demižon?“

„To nevím, já nic neprohlížel. Je tam velká půda, sklepy a nějaký boudy, kde se štípaly šindele. Nikde jsem nebyl.“

„Tak se zeptáme dědečka.“

„Ale já tě nemůžu obírat o čas. U sebe nemáš nic zařízené. Je tam zpustlá zahrada.“

„Tak ještě chvíli bude zpustlá. A zatím nic moc zařizovat nebudu. Jenom pořezat dřevo na zimu a ohrádku na slepice.“

„Měl bych ti pomoct. Bojím se být sám, promiň mi to. Neumím tomu říct ne.“

„U vás bude taky dost práce. Léta se tam moc nedělalo, to je vidět. Tak můžeme být pár dnů u tebe a pár u mne.“

Šli nasbírat ostružiny. Před večerem dorazil Metod.

„Kluci, upalujte na večeři. Stará už má mísu salátu a je květák jako mozeček. A do neděle šlus. Byl jsem na statku a ředitel mně vynadal, že tady děláte. Franto, v pondělí jdeš na dopoledne. A teď máte chodit na ryby a odpočívat. A Lukáš taky po neděli, až jak se bude cítit.“

Kluci vyrazili. Poldina jim hned nakládala na talíře.

„Co si nesete v bandasce, mlíko?“

„Nasbírali jsme na svahu za stájí ostružiny babičce. Zítra může nasbírat vám, ale teprve začínají zrát.“

„My máme ostružiny na zahradě,“ sděloval jim Kája. „Už jsme dělali marmeládu a budeme zavařovat.“

„Neděláte víno? Sháníme demižony, nebo aspoň jeden.“

„Máme, ale děláme v nich jabčák na pálení. Ale myslím, že Metod by vám je mohl sehnat. Z nějaké továrny. Padesátilitrový, v takových koších z pásků plechu ve dřevité vlně. Metod vám je objedná.“

Na Šindel dorazili až hodně pozdě. Babička měla radost z ostružin.

„Můžeme zítra zkusit ryby. Nemáte tady náhodou rybářský prut?“

„Je na půdě. Rybníky patřily ke statku. My jsme mohli za války si rybou přilepšit. Statkář to jinak hlídal. Bude mezi trámy, ale kdo ví, jak vypadá, je to bambuska.“

Vzali si baterku. Půda byla ovšem skoro zarovnaná věcmi. Ale bambusový prut objevili rychle. Jen se k němu dostat. U něj byla i na skobě stará aktovka s vlasci, olůvky, splávky a háčky. Dole v pokojíku všechno prohlédli. Uvidí ráno.

„Dnes budeš spát na posteli a já na lehátku, Franto.“

„No, ať máš radost, ale mohli bysme i spát venku na dece. Třeba zítra?“

„Snad jo, když tam nebudou mravenci,“ trošku se usmál Lukáš.

Ráno vyrazili ještě před snídaní k rybníku. Dlouho nemohli najít vhodné místo. Všechno bylo zarostlé rákosím. Na dvorku ráno stačilo zarýt vidlemi do starého hnojiště na pár žížal, hnojňáků. Taky se jim v krátké době podařilo ulovit dva kapříky a lína.

„Asi tady nikdo dlouho nelovil.“

Dědeček jim ukázal na fousky u jedné ryby.

„To je kapr, ale ten druhý, bez fousků, je velký karas. Tady všichni říkají, že v rybnících nic není. Prý se všechno po válce vylovilo. Taky je všude rákosí. Dál pod Loukovem je bagrák, tam se chodí koupat i chytat ryby. Ale moc nemá kdo. Všichni jsou na poli, nebo jezdí do města.“

Babička je udělá smažené a brambory. Šli prohlédnout půdu. Našlo se tam plno nádobí i hrníčky, konvice.

„Ty tam nic nemáš, můžu to dát Frantovi?“

„Jistě, cokoliv. Tady máme všechno.“

Taky snesli starý jednoduchý příborník s policemi. Po skvělém obědě všechno naložili na vozík. Jenže Arno vesele skákal a přinesl si postroj. Byl zvyklý jezdit s vozíkem. Nakonec ho zapřáhli. Samozřejmě mu pomohou táhnout a tlačit.

Když přijeli k Frantovu domku, přiběhl Kája:

„Lukáši, přivezli ti ze statku motorku, pojďte si pro ni.“

„Kluci v dílně ti zprovoznili starý motokolo, Jawu stovku, Robot. Můžeš na tom i šlapat. Žere dva litry a s větrem v zádech jede i šedesát,“ smál se Metod. „Ale furt lepší jak chodit pěšky po polích. Startuje se na fleku s pedály, nebo ji roztlačíš a naskočíš.“

Hned si ji Lukáš vyzkoušel, ale i Franta a Kája. Tak to je skvělý, pomyslel si Franta, určitě ho Jawa přivede na jiné myšlenky. Kája obdivoval Arna.

„Je skoro stejnej jako náš Ben, můžeme je skamarádit. Zvířata taky potřebují společnost jako lidi. A na večeři pojďte k nám, máma dělá dělobuchy s ostružinami. Jsou boží.“

„Myslí kynuté knedlíky,“ smál se Metod. „Vyrazíme všichni.“

„Mám tu psa.“

„Slyšels Káju, určitě se nepoperou.“

Kája pobíhal kolem, tak mu Lukáš řekl, ať se ještě projede. Taky vyjel, a když byli na dohled jejich stavení, přijel zpět. Pusu celou od máku. U stolu je vítala Poldina.

„Mák, tvaroh, perník, cukr. Nasypte si, co kdo chce, a tady v hrnečku je rozpuštěný máslo. Přinesu meltu.“

Arno se s Benem ošňupcovali, jak říkal Kája, a pobíhali kolem stolu pod přístřeškem. Dvě menší sestřičky si s nimi hrály.

„Bylo to skvělý, děkujeme, pořád něco posíláte, dáme vám nějaké lístky.“

„Jo, tak hovňajz. To ti neříkal Franta, jak jsem ho hnala? My žádný lístky od těch sráčů, co nám vládnou, nepotřebujeme. Všechno máme. Chodím do trhu, co nemám, vyměním. I v obchodě. Jinak jsem původně krejčová. Látky se občas seženou, šicí stroj mám, vystačíme si ve všem sami. Když člověk má, nemusí být škrt a má pomáhat jiným.“

Kája se nezapomněl pochlubit velikou voliérou.

„Ještě k ní uděláme malej domeček,“ nadšeně ukazoval.

Kluci vyrazili nejdřív k Frantovi, pak i s vozíkem k babičce.

„Doufám, že tě už nemusím hlídat. Půjdu domů. A od zítřka teletník.“

„Musíš teď domů? Můžeme spát venku.“

„Nemusím, čeká mě tam leda kos. Tak jo, vyhlídneme si pěkný místo na zahradě.“

Kousek trošku svažitého trávníku, deky. Noci jsou ještě teplé, ale k ránu se ochlazuje. Sv. Anny už bylo dávno, za chvíli začne škola. Vzali si sebou pití a baterku.

„Možná ještě uvidíme slzy sv. Vavřince, Perseidy. Je to roj prachových částic, které shoří v atmosféře. Nejsou to vlastně meteority, ale meteoroidy, velké jako písek. Je krásně jasno, měsíc okolo půlnoci zajde. Dřív si lidé mysleli, že jsou to padající hvězdy.“

„A taky si přitom něco hezkého přáli.“

„To můžeme i my, Lukáši. Třeba se nám přání vyplní.“

Leželi na dece v trenkách a dívali se na hvězdnou oblohu. Povídali o všedních maličkostech. Udělají si víno z ostružin. A taky ze šípků. Metod jim shání demižony. Po týdnu zavedou Frantovi elektřinu. Najednou Lukáš chytil Frantu za ruku a druhou ukazoval:

„Letí hvězdička a druhá, třetí.“

„Přál sis něco?“

„Přál, pořád si přeju, jenže…“

„A přání?“

„To nemůžu říct. Některá přání zůstanou vždycky nesplnitelná.“

„Když pro ně něco uděláme, snad se splní.“

„Víš, jaký jsem. To nezměním. Díky, žes…“

Dál bylo slyšet jen tiché vzlyknutí.

„Nevadí mi, jaký jsi, Luky. Naopak, jsem stejný jako ty. Když budeš chtít, nabízím ti víc jak přátelství.“

Lukáš se posadil. Znovu vzal Frantu za ruku.

„Ty jsi taky?“

„Jo, jsem. Líbil ses mi hned, jak jsem tě viděl prvně.“

„Tomu nevěřím, říkáš to jen jako. Abych zase něco…“

Franta ho nenechal domluvit. Objal ho a chtěl líbat. Nejdřív narazil na semknuté rty.

„Nutit tě nebudu.“ To jsem zřejmě podělal, pomyslel si.

„Promiň mi to. Víš, že se všeho bojím.“

Teď se Lukáš nesměle dotkl protějších rtů. A odezva na sebe nenechala čekat. První, i když krátký polibek.

„Je to jenom na tobě. Chápu, že ti nemusím vůbec vyhovovat. Máš jiné představy. Prostě tak to je. Nemá cenu něco jen předstírat. Takže promiň.“

Seděli vedle sebe, dívali se na oblohu. Zase se objevila svítící hvězdička. Oba sledovali její dráhu, až zmizela za hradbou lesa.

Zhasla. Jako naděje na bližší vztah, pomyslel si Franta. Lehl si. Rukou hrábl do trávy. Listy a stébla pročesával prsty. Silueta těla vedle něj byla nehybná jako sfinga. Najednou si uvědomil zvláštní ticho. Neslyšel blízký les ani slabý šelest listů staré jabloně. Vnímal jen svůj dech a srdce. Co by asi dělal na Lukášově místě? Nedovedl si ani představit hrůzu, v jaké žil. Tím víc pocítil v sobě náklonnost a touhu. Jenže je to zřejmě jen z jeho strany. Chtěl se zrovna otočit na bok. Snad usne. Ale myšlenky se dají těžko utlumit.

„Spíš?“ ozvalo se tiše.

„Ne, povídej.“

„Asi do toho blázince patřím. Vidíš, jaký jsem. Neumím se rozhodnout. Chtěl bych tě,“ dodal tiše.

„Nikdo jiný to za tebe nerozhodne. Z toho všeho, co bylo, se musíš vymanit. Jistě to není lehký, ale tady máš kolem sebe lidi, co tě berou, jaký jsi. Nikomu nevadíš. Všechny strachy z minula hoď za hlavu. Pomůžu ti. I když budeme jenom kamarádi.“

„Máš pravdu s těmi strachy, mám jich plnou hlavu. Neumím se jich zbavit. Za celý život jsem nic jinýho nepoznal. Nebudeš přece s někým, kdo to nemá v hlavě v pořádku.“

„Po všem, cos prožil, chápu, jak ti je, ale všechno se časem změní. Podívej, další hvězdička padá.“

Franta si znovu sedl, objal chlapce v ramenou. Ten se natočil k němu a políbil ho. Neoddálil se a polibek se měnil v vzájemné líbání.

„Promiň, víc ještě…“

„Jo, počkáme. Jsem vedle tebe. Neboj.“

Tak to jsou muka. Sakra copak on to necítí? Po líbání měl Franta pocit, že mu prasknou koule. Taky když Lukáš usnul, opatrně vstal, šel ke kmenu jabloně a stačilo pár tahů prsty a úleva byla sladká. Jenže mnohem sladší by byla, kdyby místo na kůře stromu skončila úplně jinde. Vrátil se. Hoch ležel za jeho zády. Přisunul se blíž. Jedna ruka skončila ve vlasech, druhá na Frantových prsou. Snad časem.

Vstávali velmi brzo. Lukáš odjel na motokole na statek, Franta zašel do teletníku. Začal běžný, normální život. Sklízely se první brambory. Zůstala tu část brigádníků ze Slovenska. Brambory se sbíraly do kbelíků a sypaly pak do pytlů. Za třemi sběrači šel pak jeden, co sbíral malé a poškozené na krmení. Jak se část pole uvolnila, čekalo pár babiček s motyčkami na výkopky. Někde bylo takové počínání zakázáno a hned po sklizni se pole hluboce zaoralo. Zdejší ředitel na tím přivíral oči.

„Moje babička i máma chodívaly taky posbírat, co zůstalo na poli,“ říkal Lukášovi. „Kdyby se někdo ozval, tak nemáme dalšího traktoristu. Orat se bude, až se všechno sklidí. Stejně by těch pár brambor přišlo vniveč.“

Lukáš jezdil po polích, dohlížel na odvoz a všechny další podzimní práce, které začínaly. I s Frantou byli často u Metoda. Poldina je brala skoro jako svoje syny. Kája jezdil do školy. V demižonech v zatím prázdné místnosti za kuchyní kvasilo ostružinové víno, u Metoda jabčák na pozdější pálení. Kluci se viděli téměř denně. Jen nějaké větší sblížení nenastávalo.

Počasí se horšilo, často pršelo, ale začaly růst po dlouhé době houby. Domluvili se, v neděli zajdou s Kájou, který houbařský revír dobře znal, jak říkal, na ně. V sobotu se měli domluvit na teletníku. Ale Lukáš nikde.

„Asi dovezli hnojiva. Prý čekají na vagon,“ říkal Metod. Přijel i Kája. Šel se podívat s Frantou na šípky. Když se vraceli, volal na ně Metod.

„Franto, půjčím ti kolo, jeď na statek. Byli tu s krmením, Lukáše odvezli do nemocnice. Nějací dva hajzli ho zmlátili. Někdo to viděl, tak je esenbáci už mají.“

Sedl na kolo a jel. Viděl na dvoře auto bezpečnosti a další s pražskou značkou. Hned ho napadl Lukášův otec, ale prý je už mají. V kanceláři ředitele byli dva esenbáci, ředitel a štíhlý pohledný muž v tmavém obleku. Policisté se loučili.

„Spolehněte se, soudruhu doktore, všechno vám připravíme.“

Muž v obleku podával Frantovi ruku.

„Jsem Osvald Jekl ze Svazu protifašistických bojovníků, právník. Myslím, Františku, že jsi o mně slyšel na Šindeli. Sjedeme za Lukášem do nemocnice. Nemusíš mít obavy. Jen si ho tam nechají ještě zítra na pozorování. Dostal sice pořádnou nakládačku, ale bude to dobré. Ptal se po tobě. Co se tady odehrálo, jsem slyšel. Doba je velice složitá, ovšem tohle nemá s politikou nic společného. Jedeme.“

Venku nasedli do nové bílé Škody dvanáctistovky. Kolo částečně čouhalo z kufru. Po cestě k nemocnici ve městě mu vyprávěl, proč sem přijel.

„Nakonec všechno asi v hlavních rysech znáš. Po válce bylo velmi těžké pro mě něco řešit. Život už nelze vrátit. Jenže teď jsme v pozůstalosti jednoho z našich členů, kterou nám přinesla jeho rodina, našli další dokumenty, silně kompromitující Lukášova otce. Přijel jsem na Šindel něco si ověřit. Tehdy jsem nebyl ničeho schopný. Nechtěl jsem odkrývat další zlo. Věřil jsem, že to byla válka a okupanti, co pokřivili charaktery lidí. Teď vidím, jak se někteří ještě zhoršili. Naštěstí neřeším politické dnešní případy, ale jen dědictví války. Nebudu tě tím zatěžovat, ale Lukášova otce čeká soud a nepomůže mu ani strana. Hodně dlouho se na svobodu nedostane. Tohle mu jen nepatrně přitíží. Rozhodně nic nebudeme rozmazávat. Ti kriminálníci zmlátili Lukáše za peníze, které jim dal jeho otec. Přiznali to a hned ho popsali a pak i poznali na fotografii, co mám u sebe. Jeden je v podmínce, druhého před měsícem pustili. Dělají u Správy silnic. Ale už tam mají problémy s docházkou a nějakou krádeží. Všechno proběhne tak, aby se Lukáš nemusel ničeho moc zúčastňovat. Pro něho je to i tak obrovská psychická zátěž. Díky, jak ses k němu zachoval. Dál, to je na vás. Rozhodně nemusíš mít obavy. Ředitel je slušný člověk a soukromí ho nezajímá. Ale všichni dnes takoví nejsou.“

Lukáš byl na pokoji s dalšími dvěma pacienty, kde byla ještě tři volná lůžka. Jak uviděl Frantu, usmál se. Měl pořádný monokl a tvář zalepenou.

„Františku, pořád jsem čekal, až tě uvidím. Zítra mě pustí domů. Přijdeš?“

„Neboj, přijdu. Budeme se zase z okna dívat na oblohu. Třeba nějaká hvězdička zabloudí až k nám.“

„Promiň, dnes bych se choval jinak. Sice mě bolí celé tělo, ale už vím, co chci.“

Kluci se rychle políbili.

„Zítra se uvidíme u babičky, Luky, drž se.“

„Svezeš se se mnou na Šindel?“

„Rád, snad se Lukáš zbaví strachu. On pořád čekal, že se něco stane.“

„Nechápu, kde se v lidech bere tolik nenávisti. Kde není žádný důvod. K nevlastnímu bratru, je to hrozné, ale vztahy mezi sourozenci bývají někdy zoufalé. Od dětství k vlastnímu synovi, to neumím ničím ospravedlnit. Dnes bych nemohl být soudcem. To, co se děje, je příliš hrozné, zatýkání, procesy. Zase je to jen lidská nenávist. Vykonstruované lži. Doufám, že jsi rozumný, vím o tvém studiu. Někdy možná přijde náprava. Vždycky přijde. Jen kdy. Pozdě. Je sedm let po válce, ale plno hrůzy z té doby nebylo potrestáno. Někdy mě všechno přímo zahlcuje, jak jsme bezmocní. Mám přítele, houslistu z filharmonie. Nebýt jeho, nemohl bych pokračovat, neměl bych chuť žít. Až budou lidé jednou o této době číst, neuvěří.“

Když zastavili u domku, začínalo pršet. To je vždycky, když začíná sklizeň cukrovky. Ještě pár dnů chybí. Oba starouškové seděli u kamen.

„Osvi, náš chlapče, jak je Lukáškovi? Jsem ráda, žes přivezl Františka. Udělám meltu.“

„Vzal jsem kávu, babí. A něco z obchodu na zakousnutí. Lukáše přivezou zítra. Dva tři dny a může do práce. Naštěstí nic vážného. Jen chci poprosit. Písemnosti po Pepovi ještě máte? Takovou krabici myslím od cikorky.“

„Jistě, vždyť jsem ti ji dávala už před lety.“

„Máme z pozůstalosti nějaké důkazy. Bohužel svědčí proti vašemu synovi Jaromírovi.“

„Nemáme takového syna. Už jsme ho vyloučili i z mysli,“ řekl smutně děda. „A prosím, nemluvme o něm.“

„Stejně je všechno zvláštní. Přijel jsi, zrovna když se to stalo. A příště dovez Rudu, tak krásně hraje na housle,“ babička se rozplakala.

„Nebýt Františka, dopadlo by to stejně. Proč to všechno je?“

„Bohužel, je to tak celou historií lidstva.“

Zavoněla káva, ale její chuť připadala Frantovi nějaká hořká. I když sáhl po další kostce cukru. Osvald si odvezl požadovanou krabici. Přijede zítra. Musí do hotelu kvůli telefonu. Franta si sedl na kolo. Chtěl zajet k Metodovi, vrátit ho. A říct jim, co se děje. Už se jedlo v kuchyni. Pod přístřeškem by bylo zima. Povyprávěl, co věděl.

„Já občas nejdu daleko pro pohlavek, když mě děcka naserou, ale co dělá ten kripl,“ Poldina se rozčílila. „Na doživotí v kriminále. Je něco takovýho možný?“

„Franto, mohl bys vzít celou neděli?“

„Víš, chceme s tátou na velkou výstavu zvířectva s našima králíkama a mám tam domluvený papoušky,“ žadonil Kája.

„To je jasný, stejně dost hodin dlužím s tím vším, co se děje.“

„Budeš mít elektřinu, udělají ti ji v týdnu. Jen musí postavit dva sloupy. Pak vezmeme odsud cirkulu a pomůžeme ti nadělat dřevo z hromady zbytků. Po řepě si můžeš vzít odpady z pily. Taky to tak děláme.“

Po cestě rozmlouval s Metodem, který se vracel do práce. Budou se navážet telata a vyskladňovat velká.

V jeho obývací kuchyni bylo chladno. Zapálil v kamnech pár papírů a trochu dřeva, co měl v koši. Březová polena skoro trouchnivá, co přitáhnul z Výrovky. Budou hořet rychle, ale zatím nemusí moc topit. Lehl si. Jak se teď zachová Lukáš? Chyběl mu. Jejich krásné líbání, co nemělo žádné pokračování. Třeba už žádné nebude. Někoho hledat při práci v teletníku je zcela bez šance. Uteče rok, druhý, další a najednou bude pozdě. Zbudou jen vzpomínky. Šel přiložit. V košíku uviděl na dně malé členovce. Jsou to svinky nebo stinky? Vzal tenký kousek klacíku. Asi dvoucentimetrový korýš se ihned stočil do kuličky. Jo, tohle jsou svinky. Podobné, ale světlejší a menší stinky se do klubíčka nestáčí. Najednou mu připomněly trilobity. A ti jeho bývalé studium. Hlavou se mu rojily stovky latinských jmen. Jen vymřelých trilobitů je popsáno patnáct tisíc druhů a pořád se nacházejí další. No z něj už Barrand nebude. A co bude? Ředitel mu sice říkal, že nemusí zůstat u telat. Tak povýší na traktoristu. Nebo skladníka? Jeho slibný profesní život je v prdeli. Na druhou stranu mnozí dopadli hůř. Mají problém vůbec přežít. Tady je aspoň žrádlo, jak říká Metod. Sice si ho musí člověk v podstatě ukrást, ale má ještě ke všemu chcípat hlady?

Dopoledne práce, mrholilo. Odpoledne si vzal pláštěnku a šel se podívat, jestli přivezli Lukáše. Prý až zítra. Nemusí mít obavy. Nic se nezhoršilo, uklidňoval všechny Osvald. V podvečer odjel do Prahy. Franta se rozloučil a opět v střídavém dešti a chuchvalcích mlhy se vydal kolem rybníčků. Ještě bludičky a vodník, říkal si. Jenže moc do smíchu mu nebylo. Má sice odpolední, ale přijedou pro telata. Pomůže Metodovi. V koši pod zbytkem kůry byly stále svinky. Šel a vysypal je u keře, kde sedával kos. Poslední dny ho ani neviděl. Kdo ví, jak se teď bude Lukáš chovat.

V pondělí byl s Metodem v práci až do deseti. Poslední várka telat měla zpoždění. Nahánět je na korbu pomáhal i děda Cyril. A taky s novým pomocníkem.

„Sakra dědku, ty máš ochočenou lišku?“ usmíval se Metod.

„Lišku? Tohle je Finkí, liška je menší, ale s barvou, to máš pravdu.“

Pes při vyslovení svého jména radostně vyskočil a začal štěkat.

„Ticho, štěkavko. Na místečko,“ ukázal děda Cyril a pes se posadil. Ale ještě několikrát štěkl. Děda mu pohrozil.

Zrzavé stvoření si prohlíželo Frantu s Metodem.

„Tím mě obšťastnil syn. Říkal jsem, že už psa nechci. Co by si počal, až umřu. Tak prej teď nesmím aspoň deset let umřít. Je to finskej špic, finkí. Vybrali mu blbý jméno. Jako kdybys pojmenoval jezevčíka Jezevčík. Tady to stejně nikdo nezná, tak je to jedno. Mám ho už dýl. Zatím venku chodí jen na vodítku. Když jsem ho měl asi týden, radoval jsem se, jak poslouchá. Vzal ho ven. Žádnej problém. Najednou se objevil zajíc a v tu ránu byli oba pryč. Volal jsem jak strhanej, nic. Pak přiběhl celej nadšenej, v tlamě zajíce. On je to takovej Danajskej dar. Syn změnil zaměstnání, přestěhoval se. Musel narychlo odjet. Pes tam měl žrádlo, vodu, bedýnku s pilinama. Vrátil se, i hovínko bylo v pilinách, ale z otomanu zbyl jen dřevěnej rám a ocelový péra. Navíc na něj sousedi řvali, že pes nepřetržitě štěkal celou dobu, co nebyl doma. Tak najednou byl dědek dobrej. Takoví psi tady moc nejsou. Za války je choval německej oficír. Jak končila, zmizel a psy tam nechal. Chtěli je postřílet právě kvůli štěkání. Pak si je rozebrali dva policajti a hajnej. Od něj ho měl syn skoro tři roky. Je vychovanej dobře, ale musí mít furt páníčka u sebe. Tak nám to spolu pasuje, viď, Finkí?“

Pes se opět radostně rozštěkal. Po pohrození přestal, ale přesto ještě párkrát ňafl.

„Podívej na něj, šňupák má jak liška, barvu taky, a buď rád. Ty by ses už do zajíce netrefil, tak máš lovce. A zajíc by neuškodil, kdybys nevěděl, co s ním.“

Finkí se nadšeně zapojil do naháňky telat. Franta se vracel domů. Celý teletník se vyklidí, vydezinfikuje a připraví na další. Za Lukášem se zastaví zítra.

Dopoledne přišel Metod. S flaškou rumu.

„Myslel jsem si to. Váhu mám už v merku. Splnili jsme na sto sedmadvacet procent. To je od řídi. Bude i nějaká korunka. Dáme si po panáku. Na neděli myslíš, že jo?“

„Samozřejmě, viděl jsem, že už postavili sloupy.“

„Jinak tam všechno máš od kluků z dílen. Namaluj si na zeď, kde co chceš. Pomůžeme ti s Kájou vysekat žlábky na dráty. Dělá se lepší počasí. Jdu domů chystat hnůj na políčko. Večer mi to Mojek odveze.“

Franta se pustil v gumácích a stejném plášti do splachování podlahy hadicí. Pak se vezmou i stěny. Zítra bude všechno stříkat dezinfekcí. Metod přijde ve čtvrtek, kdy se bude navážet. Všechno půjde v obvyklých kolejích. Všechno?

Končil v poledne. Ještě že tady je malá umývárka a sprcha. Doma má jen vodu z kýblu donesenou od studny v plechové vaně. Jak bude elektřina…, usmál se. Nebude vědět co dřív. A chtěl si nějakou korunu odložit. Pozamykal a vyšel za Lukášem. Seděl vedle kamen.

„Ahoj, včera jsme vyskladňovali telata a skončili až po desáté. No hraješ všemi barvami, jak domorodej náčelník. Jinak dobrý?“

Lukáš vstal a bez ohledu na staroušky objal Frantu a políbil ho.

„Zas mi toho tolik není. Jawa je taky dobrá. Začíná řepa, půjdu do práce. Na otoky mně dává babička studený obklady, mám nějakou mast prý s měsíčkem a šalvějí. Vidíš, měl jsem pravdu. Otec toho nenechal.“

„Už se, Lukášku, nemusíš bát, víš, co říkal Osvald.“

„Já mu nic zlýho nepřeju. Jenom aby dal pokoj.“

Hovor se naštěstí stočil jiným směrem.

„Zůstaneš?“

„Když budeš chtít?“

„Prosím.“

„Tak to zase nemusíš, víš, že budu rád. Venku už to na ležení nevypadá ani žádný hvězdy nepadají. Podzim je spíš smutnej. Ale je i dobou sklizně. I tady jsem viděl, jak červenají jablíčka a žloutnou hrušky. Budeme sbírat šípky na víno, jak ti bude líp.“

„Mně je dobře, když jsi se mnou. Jenom, jenom nevím, odpustils mně?“

„A co bych ti měl odpouštět?“

„Že jsme tehdy zůstali jen u líbání. Pak sis mohl myslet, no že to byl jen náhlej úlet a pak jsem couvnul.“

„Bylo toho na tebe moc. Nevím, co bych dělal já. A teď?“

„Ta má postel zase tak úzká není a lehátko by prasklo.“ Trochu se usmál. „V koupelně je teplo. Umyješ mi záda? Ruka mě ještě bolí, tak…“

„Chceš tam i odnést? Jseš jako pápěrka.“

Franta vstal a vzal Lukáše do náručí. No zrovna nebyl nejlehčí, ale nosí i těžší věci.

„Otvírej dveře, Luky, jedeme.“

Oba se vysvlékli.

„Modřiny už mizí, jsi jen takovej kropenatej.“

„Copak jsem slepice?“

„Spíš kuřátko.“

„Trochu mám strach, když vidím tvůj…, a to je jen na půl.“

Franta se rozesmál.

„Tak ten ti neublíží, neboj.“

Pomalu je laskala teplá voda.

„Teď už nám hvězdičky nepadají, ale tehdy, to tvý nesplnitelný přání bylo tohle?“

„Bylo, trochu se zase stydím. Když jsme spolu, jako by ten strašnej svět venku neexistoval. Je jenom náš a přál bych ho všem, co takový štěstí nemají.“

Kdo ví, co nás čeká, pomyslel si Franta. Chápal plně Lukášovo nadšení. Cítil to stejně před lety v hotelovém pokoji s Michalem a tak trochu si dnes své okouzlení láskou zopakoval.