V zátiší I.

Léta šedesátá – 1967

Proč protivné slunce pálí přímo do očí? Pomyslel si probouzející se mladý muž. Zaclonil oči dlaní. Pak se převalil na druhý bok. Copak jsem na moři? Celý pokoj se rozhoupal. Plachetnice na reprodukci, kterou teď měl na opačné straně v zorném poli, vyplula vpřed. Nebo začala couvat? Jasně, tak tenhle pocit zná. Zkalil se jako dobytek. V hlavě tluče tisíc malých permoníků. Neměl jsem chlast míchat. Někde mám prášek. Mám strašnou žízeň. Kde vůbec jsem? Matně se mu vybavila cesta lemovaná kulovitými javory. Trochu oprýskaný nápis Hotel v Zátiší. Na šipce pět set metrů. A dál? Pokusil se vstát. Dopotácel se snad metr ke koženému kufříku. Podlamovaly se mu nohy a s kufříkem se posadil. Tady má někde prášky. Konečně. Vyloupl dva a vydal se do koupelny. Tak to je porod. Pustil studenou vodu do umyvadla. Chtěl prášky zapít z dlaně, ale kohoutek byl nebezpečně blízko. Setkání s tvrdým kovem ho trochu probralo. Máš tady sklenici, vole. Hledí na tebe z poličky. A vedle je vybalená pasta, kartáček a hřeben. Prášky se zatím přilepily a ohlásily svojí hořkostí. Sundat sklenici a nerozbít, to byl výkon hodný obdivu. Rozesmál se. Dovolená. První den. Měl být úplně jinde a rozhodně ne sám. Venku má auto, které už mělo mít napolykáno nejméně dvě sta kilometrů. Místo toho je v prdeli V zátiší. Jel se sem cíleně umrtvit. Nebyl schopný řídit. Nebyl schopný uvažovat. Jistě, chlastem nic nevyřešil. Jen tady možná udělal ostudu. Ale na opilce jsou v takových zastrčených podnicích zvyklí. Opláchl se nad vanou do půl těla. Málem zahučel do bílé náruče pod sebou. Je to lepší, tak o čtvrt otáčky. Šel se posadit na postel. Nejdřív zvažoval znovu si lehnout. Ne, podle slunce moc nechybí do oběda.

Ještě počká, až zaberou prášky. Musí dolů, ale taky povzpomínat, co se včera seběhlo. Ráno si všechno nanosil do auta. Krásných čtrnáct dnů na chatě v Javornících. Vyhlížel přítele, kterého měla přivézt sestra. Jeho Beďa sice přijel, jen úplně jiným autem. Vystoupil a s úsměvem mu sdělil, na chatu jede, ale s tímhle černovláskem, který ho přivezl. Zamiloval se. Jejich dvouletý vztah byl stejně jen na šukačku. Krásnou, ale chce o něco víc.

„Vzhůru hlavu, Honzíku, nic nás nedrží, nic si nedlužíme, prostě jdeme si ode dneška každý jinou cestou. Čau!“

A Honza tam stál jako pako. Nezmohl se na jediné slovo. Pak ho chytil vztek. Jasně, všechno vyřizoval Beďa. Teď mu teprve měl dát peníze. Tak si nic nedluží. Vždycky si společné výlety zaplatili na půl i všechno ostatní. Jenže čert vem peníze. Vzal si dovolenou, moc, velice moc potřeboval vypnout, na nic nemyslet a čtrnáct dní promrdat. To chce panáka. Ne jednoho. Ožrat se a zapomenout? Co dalo práce, než dostal volno. Teď se vrátit a říct, že bude všechno jinak?

Udělat ze sebe debila i mezi kolegy? Samozřejmě si nehodí špagát. Ale tragédie to je. Sedl do auta a vyjel. Deset minut? Hodinu? Ani nesledoval tabule, kde je. Prostě se jede ztřískat do němoty. A cedule ho přivedla sem.

Zapsal se, objednal pokoj na dva dny. Pak se uvidí. Všechno si hodil na pokoj. Šel dolů do restaurace, slušně pojedl. Obsluhovala hezká servírka, ostříhaná na kluka. Jo, kluka, toho by potřeboval jako sůl. Usmál se. Věděl sice, kam v takovém případě zajít, ale nějak se mu příčilo přitáhnout si domů někoho, kdo je jednou nohou v kriminále a druhou na kožním. A s prezervativem to nemusel. A včera? Začal si vzpomínat.

Ještě byl trochu vytočený. No trochu, hodně. Tahle situace není nic nového. Homosexuálové jsou promiskuitní. Málokomu se podaří najít trvalejší vztah. Vztah se musí budovat. Jenže hledej místo, kde je možné se nerušeně setkávat. Nejde to ani na lavičce v parku. Stačí tam párkrát posedět, dát se do hovoru a už v tom někdo bude vidět buzny. Jim se celkem dařilo. Oba pracovali v jednom velkém baráku, plném kanceláří a ženských. Kuřárna, kuchyňka na kávu, jídelna, plno míst, kde se dalo domluvit setkání. U mne, u tebe, v kině, v hospodě a pak na to vletět. Na víkend někam vypadnout, kde je nikdo nezná. Teď na druhou dovolenou. Nač celej tyátr. Určitě toho druhýho kluka nepotkal včera. Mohl třeba zavčas zrušit dovolenou. Nebo to risknout a na nádraží si vyhlídnout přijatelnou náhradu. Bývají tam i docela hezcí kluci. Mají i dobrý podání. Jen to není bez rizika a spíš je to jen kdyby.

Jel a cestu moc nevnímal. Někde zastaví a vyčistí si hlavu. Tak se dostal sem. Včera odpoledne v restauraci moc lidí nebylo. Jak skončily obědy, zbyly tu dvě dvojice. Jedni hodně staří, druzí hodně mladí. Zřejmě místní hosté. Podle recepce měli obsazeno. Je hezky, tak lidi chytají bronz někde u vody, nebo klíšťata v lese. A on chytil slinu.

Servírka mu doporučila nějaký německý ryzlink. Sakra, nelij to do sebe jak vodu, říkal si. Ale při rozjímání se čas nějak smrskne. Dal si druhou sedmičku a tresčí játra. Restaurace se plnila jen velmi pomalu. K večeři kotletu na rožni a opékané brambory. Pak kolem prošlo pár hezkých kluků. Stoupl si a nahlédl, kam zmizeli. Uviděl nápis Bar u vola.

Tak to je pro mě jako dělaný. Pěkně tam zapadnu. Zaplatil a vydal se dolů po schodech. Klenutá místnost s barem a na ní navazující další, zřejmě dřív sklepy. Nad barem, mezi policemi se sklem a lihovinami, byla z chomoutu trčící velká volská hlava s rohy. Na jednom rohu zavěšený černý cylindr. Bar byl obsazený mládeží, kterou před tím viděl. Ujala se ho drobná dívenka s krajkovou čelenkou. Nabídla stolek pro dva, odkud měl hezký výhled k baru a ke vchodu. Tam byl taky prázdný plácek, zřejmě pro tancechtivé návštěvníky. Zatím slyšel jen hlasitý hovor od baru, který splýval s ventilátorem, co se pokoušel odsávat šedivý cigaretový kouř. Díval se na lahve u volské hlavy. Nebylo to zase až tak blízko, ale některé značky se daly rozeznat podle tvaru láhve a barvy etikety.

„Jestli mě neklame zrak, vidím tam ázerbajdžánský koňak. Poprosím o dvě deci, ať nemusíte pořád běhat.“

Pak jen viděl, jak se pár kluků od baru po něm ohlédlo, když mu bylo neseno objednané. Dostal i nápojový a jídelní lístek, skleničku sifonu a druhou se slanými tyčinkami. Jo, tak to je v nóbl podniku. Mrkl na ceny. Spíš ho příjemně překvapily. Vzhledem k zpackané dovolené to jde. Kluci se občas při rozhovoru natočili z boku. Prohlížel si je a hodnotil. Tak to jsem hluboko klesl. Jen se dívat. Všichni vypadali použitelně. Jenže podle úsměvů na číšnici jsou jasní. Tak tady pšenka nepokvete. Sakra co je to za blbý přirovnání. Zřejmě něco slaví, občas zazněly přímo výbuchy smíchu. Pak i šampaňského.

„Doufám, že vám kluci u baru nevadí, zatím tady moc hostů není. Ten blonďák uprostřed se na jaře vrátil z vojny. Dělal někde jinde, teď se vrátil a bude u nás. Tak všechno slaví s kamarády.“

Blonďák uprostřed. Všiml si ho ještě v restauraci, když šli kolem. Měl hned pocit, že je mu známý, ovšem je to blbost. Sice vlastně ani neví, kde teď je, ale jak by mohl někoho takového znát. Krásná léta, kde je jim konec? Další dvojka přistála. Tak pojď, holka moje milovaná. Musel se znovu zadívat na klučičí osazenstvo baru. Nejraději by si tam zašel sednout, ale nebylo kam. Dvě židličky obsadil pár o něco starší jako on. Pak čtveřice s blonďákem a další dvojice, tak kolem padesátky. Nikdo se neměl k odchodu. Znovu si chlapce prohlížel. Ta podoba mu doslova hryže v hlavě. Prostě i to se stává, že jsou si lidé podobní a nejsou ani do přízně. Najednou se mu zdálo, že kluci odcházejí. Nebude se mít ani na co dívat. Taky všichni vstali. A jeden zamířil přímo k němu. Už se mu trošku rozmazával, určitě ho někdy znal. Na další přemýšlení nebyl čas. Blonďaté stvoření stálo před ním.

„Promiňte, prosím, nezlobte se, že vás obtěžuji, ale mám pocit, že jsme se dřív znali. Jste pan Pálka, Jan, Honza?“

„Ano, připadáš mi taky známý, ale vidíš, trochu jsem se umrtvil tím pitím.“

„Anatol Vlámský, Tolja, je to šest let.“

„Jistěže, chystal ses do nějakého učiliště a já měl první dovolenou. Vrátil jsem se taky z vojny, peněz nebylo, tak jsem ji trávil u příbuzných. Byl jsi v sousedství, tykali jsme si a pořádně jsi mi zamotal hlavu. Sedni si, jestli můžeš. Byl jsi už tehdy krásnej kluk. Prostě jsem z tebe šílel, jenže však víš. Byly to jen rozhovory, vždyť ti bylo čtrnáct.“

„Ale krásný. S nikým jsem nemohl mluvit o tom, co se se mnou děje. Nevím, proč jsem si troufl svěřit se ti.“

„Bylo to překrásný vyznání. Nikdy nikdo ho nepřekonal.“

„Hned ten první den jsem tě viděl, jak se opaluješ na zahradě. V rozkroku jsi měl jen nějakou žínku. Koupal ses před tím ve staré vaně zřejmě nahý a já litoval, že jsem nepřišel dřív. Toužil jsem vidět tvoje tělo. Jistě, znal jsem spolužáky, někdy jsme se po tělocviku sprchovali. Ale ty jsi byl krásný muž. Obdivoval jsem tě. V noci jsem nemohl spát, jak jsem tě chtěl. To mě také utvrdilo v tom, že jsem teplej.“

„Ten druhý den jsi prolezl mezi odtrženými plaňkami a šel jsi jako hledat ping pongový míček. Měls těsné trenýrky a bylo mně hned jasné, že budeš jako já, jenže tvoje léta. Asi sis na poprvé všiml i mne. Seděli jsme u zahradního stolku a oba se báli stoupnout. Pak jsme se tomu za pár dnů smáli. Prostě tělu neporučíš, i když ví, že nesmí. Bože, Toljo, byl to můj nejkrásnější, ale i nejmučivější vztah, co jsem zažil. Sice jen platonický, ale pak už nikdy nic takového nepřišlo.“

„Já vůbec nevím, kde jsem vzal odvahu se tě na všechno ptát. Byl jsem hrozný stydlín. Hned jsem se červenal a klopil oči. Doma nepadalo nic takového v úvahu a kluci kolem podle řečí by mě asi umlátili. Buzny nemají právo žít. A ty jsi mně všechno přiblížil, jen dál to nešlo. Vždyť bych tě dostal do vězení. Ale já tě miloval. Utěšoval jsem se, že se jednou potkáme. Já šel do učiliště, tví příbuzní se odstěhovali, za rok jsme se stěhovali i my.“

„Já měnil práci, přestěhoval se, měl pár známostí. Teď jedna skončila. Od oběda jen piju. Promiň, ještě tyhle dvě deci a už tě vidím někam ujíždět. Vzalo mě to moc rychle. Budu muset na pokoj. Zaplatím.“

Tolja zavolal číšníka. Honza zaplatil. Už ani nezvládal zastrčit peněženku.

„Toljo, moje lásko, vrať se. Zítra, prosím, chtěl bych zase slyšet, jak něžně říkáš, že…“

Výtah tu nebyl. Chlapec vyzvedl v recepci klíč.

„Říkals, že tady budeš dělat údržbáře, ne záchranáře opilců, chceš pomoct?“ usmíval se recepční.

„To zvládnu, tak dobrou!“

V pokoji ho položil na postel. Svlékl mu košili a pak všechno ostatní. Byl jako loutka. Najednou dostal chuť stáhnout mu i slipy. Je to šest let, ale zatím mu nic neubraly na dřívějším těle. Mluvil o nějakém rozchodu. Uvidí zítra. Cítil, jak se v něm rozhořívá stará nenaplněná touha. Stál a fascinovaně sledoval tělo, které zbožňoval. Tehdy to byly představy, které i takovými zůstaly. Dnes cítil po svých několika poznáních, zcela jinou, tělesnou trýznivou touhu.

Přikryl nenaplněný objekt své touhy a vyšel z pokoje. Na kliku dal cedulku Nerušit. Vystoupal do podkroví, kde měl malý služební pokojík. Svlékl se, opláchl v miniaturním umyvadle. Když si lehl, jako by se vrátil na prvopočátek jejich seznámení. Sáhl do stolku pro kus plátna z vyřazených prostěradel. Jeho tělo, napjaté a nabuzené setkáním, se pomalu uvolňovalo. Všechen tlak se slil do jeho penisu. Zároveň s prvními tahy ruky pociťoval napnutí svěrače. Samovolně povoloval pod tlakem imaginárního milence. Snad zítra. Ne, tuto příležitost už nepustí. A vypadá to, že po něm touží i Honza. Zřejmě nikoho nemá. Tehdy snad dostal z nesplněné touhy i horečku. Nebylo, kde se ptát, co si přečíst. Slyšel jen o lidech nemocných, o kriminálních činech a společenské nebezpečnosti. V okolí homosexualitu všichni jednoznačně odsuzovali. A Honza ho zbavil strachu. Mluvil o všem s pochopením. O tom, kolik významných lidí napříč dějinami bylo teplých. Jak je nutné se s tím naučit žít a nepodléhat překážkám okolního světa. Najít si v něm i kousek místa pro sebe.

Když pak bydlel na internátě učiliště, viděl svět kolem sebe jinýma očima. Byli tam kluci i z jiných oborů. Najít někoho podobného se mu nedařilo. Až když skončil a na tři čtvrtě roku nastoupil do zaměstnání před vojnou. Zase jen náhoda. Jezdil brzy ráno autobusem. Všiml si kluka, který se občas po něm díval. Bylo to oboustranné. Ale vždycky spíš sklopili oči. Při zpáteční cestě se potkávali málo. Až jeden den, kdy ráno hřálo slunce a odpoledne přišel liják. Oba po vystoupení z autobusu zaběhli na krytou zastávku, stejně jako další lidé. Ti ovšem vyndali z tašek srolované pláštěnky nebo deštníky a pokračovali. Zůstali tam sami. A venku černo.

„Ráno bylo krásně, tak jsem si nic nevzal,“ řekl usmívající se brunet s velkýma hnědě zlatýma očima.

„Já to stejný a žene se bouřka. Snad za chvilku přejde.“

„Spíš to vypadá, že zmokneme i tady, vítr strhává déšť. Zalezeme do kouta.“

Oba se uchýlili do suchého rohu přístřešku. Byli teď velice těsně u sebe. Každý bydlel na opačném konci od zastávky. Oleg nastoupil ve Stavebninách a taky čekal na termín nástupu na vojnu.

„To jsme na tom úplně stejně. Než se rozkoukáme budeme v zeleným. Co v sobotu, nešel bys do kina? Lásky jedné plavovlásky. Taky jseš plavovlásek,“ smál se Oleg.

„Ale láska se mně vyhýbá obloukem.“

„Tak tomu nevěřím, pokud nehledáš jinou lásku než plavovlásky.“

„Jo, hledám jinou, ale nikdo to nemá na čele napsáno, jaký je.“

„Na mým čele nic nevidíš? Je tam přece zcela jasně. Hledám slunečného kluka v dešti.“

„Legrácky by ti šly. Jenže skutečnost je jiná. Teď můžu čekat, kdy mě něčím praštíš.“

„Už se na to chystám,“ dodal se smíchem jeho protějšek.

Najednou vztáhl ruce k Toljovi a přitáhl si jeho hlavu. Srazili se nosy.

„Je vidět, že líbání moc nacvičeno nemáme, máš někoho?“

„Jak vidíš, nemám, takže do toho kina to platí?“

„Jistě, vezmeme si tam vzorek, jak na to, plavovlásku.“

Začali se oba bláznivě smát, až vyděsili starší dámu s deštníkem, co se na zastávku přišla taky schovat. Venku lilo a začala pořádná bouřka.

„Jen aby sem nepraštilo,“ obávala se paní.

„Nebojte, vedle je lípa, udeří do ní.“

V tom skutečně udeřil blesk do paneláku před nimi. Celý výhled ze zastávky zalilo světlo a současně se ozvala rána. Paní se pokřižovala a vypadala vyděšeně.

„Vidíte, nic se nám nestalo. Kolem je všude plno vysokých cílů.“

Paní byla přesto vyděšená a vyšla ven. Hned jí vítr obrátil deštník, tak se vrátila a smutně deštník prohlížela.

„Dovolíte? Mrknu se na to.“

Oleg se pokusil deštník dát do pořádku.

„Ve větru to nepůjde, dvě táhla se zkřivila a jedno se utrhlo,“ vracel deštník.

Kluci se dál bavili, paní zoufale vyhlížela ven. Přijel další autobus a nějaký zřejmě známý vzal ženu pod svůj velký černý deštník. Vítr polevil, bouřka přešla, ale Tolja s Olegem si stále měli co povídat. Domluvili se na sobotu. Oleg bydlel blíž kinu, tak koupí hned lístky. Kdoví, jestli ještě nějaké sežene.

V sobotu po kině přelezli plot do staré zámecké zahrady, která se večer zamykala. Sedli si v altánku, který zcela zarůstaly pnoucí růže.

„Máme kýčovitou romantiku, jen jestli nás z té vůně nerozbolí hlava.“

V altánku bylo skoro tma, venku měsíc vykresloval ornamenty vysazených záhonů. Oleg utrhl jednu růži a hladil s ní Toljovy rty.

„Chci si tě ochutnat, plavovlásku.“

Trochu se naklonili a jejich rty se přitiskly k sobě. Ještě zvědavý jazyk. Všechny zábrany padly. Zkušený Oleg věděl, jak svůj protějšek pěkně rozdráždit. Tolja si poprvé užíval své dávné sny. Sesuli se z lavičky k zemi, kde šustily popadané listy, zahnané tam větrem. Povolily zipy. Objevování svých těl bez konce.

„Já ještě…“

„Neboj, můj plavovlásku, jen si trochu pohrajeme a uděláme dobře. Příští sobotu jsem sám doma. Tam nám nebude bránit už nic.“

Tolja spíš napodoboval Olegovy něžnosti. Pak málem ztrácel vědomí. Žádný sen nenahradí i trochu neohrabanou skutečnost. Tak chutná milování. Věžní hodiny nekompromisně uťaly jejich následné polibky. Ještě poslední na druhé straně zdi, kde byli jen sami s jasným měsíčním srpkem. Doma nemohl usnout.

A dnes? Tělo kdysi obdivované a nedosažitelné je kousek, jen pár kroků. Všechny vzpomínky mu kroužily hlavou. První poznávání s Olegem bylo krásné, ale příliš krátké. Hlavně jim bránilo v tom nejintimnějším místo. Nebylo, kde se scházet. Stalo se, že museli všechno přerušit v nejlepším a zbaběle utéct. Přišla vojna. Měl celkem štěstí. Přijímač prošel bez velkých problémů. Jen bylo třeba si zvyknout na zelený pořádek, který byl většinou postavený na hlavu. Taky na to, že každá vyšší šarže od svobodníka ke generálovi tě může pořádně zjebat za cokoliv. Jejich mazáci byli docela rozumní, až samozřejmě na pár blbců, jako všude. Jen hned po nástupu na baterii došlo k události, která další snahy někoho si najít naprosto znemožnila. Jednoho z poddůstojníků přistihli se záklaďákem někde ve skladu. Disciplinární řízení, snížení hodnosti. Čtrnáct dnů ostrého vězení za podkopávání vojenské morálky. Sice po nějaké době na zásah velitele útvaru se trest smazal, tak nemuseli nasluhovat, hodnost se v tichosti vrátila, ale v očích vojáků už zůstali poznamenaní. Když se o nich mluvilo, tak jako o buznách. Vtipy zaměřené na teplé a různé poznámky jim jen ztrpčovaly život. Naštěstí další události daly zapomenout.

Až druhým rokem našel kluka, se kterým se jim někdy podařilo někam se zašít mimo kasárna. Při vycházce objevili zrušenou malou budovu, původně elektrické rozvodny. Dalo se po zapuštěných kovových stupních vylézt na střechu. Zídka na okraji zaručovala dobrý úkryt. To už vojna končila. Vracel se do RaJe, ale šoupli ho jinam. Přišel v jarním termínu a teď se konečně vrátil. Setkání s Honzou byl pro něj zázrak. S Olegem si občas psal. Ten se ale nechal zlákat na dostavby v elektrárně Tušimice II.

Seběhl do patra. Nahlédl k Honzovi a viděl, že spí. Cedule na dveřích visela a ještě upozornil pokojskou, ať ho nechají vyspat. Pak jen seběhl dolů, nasedl do montážního stejšnu a vyjel k další provozovně RaJe, kde měli poruchu kuchyňského malého výtahu. Zajede sem v poledne.

Honza seděl na posteli a konečně se probíral. Dá si česnečku, když bude. A Tolja? Přece to nebyl sen. Jediný kluk, do kterého se šíleně zamiloval. A zřejmě i on, jenže byl mladíček. Dnes už by jim nic nebránilo. Snad tady pracuje, něco slavil. Uvidí dole. Šel se ještě podívat do zrcadla. No, nic moc, měl by se oholit. Půl jedné. Na klice zvenku Nerušit. Nějak si nebyl jistý, jak se sem v noci dostal. Tolja? Nic nevymudruje. Sešel po schodech. Recepční mu přál dobrou chuť. Na terase je prý krásně. Taky v restauraci nebyla živá duše, ale otevřenými dveřmi sem doléhal hlahol obědvajících hostů. Slunce ho pořádně bodalo do očí. Zamířil ke stolečku pod zeleným slunečníkem. Kolem byly převážně rodiny s dětmi. Taky tu pobíhali dva malí psi. Otevřel položený jídelní lístek. Česnečka. Hned se mu zvedla nálada. Kuřecí prsa na rozmarýnu. Kofolu. Obsluhovaly samé ženy. Servírka, sotva vyšlá z učiliště, a vrchní trošku macatějších tvarů. Po Toljovi ani stopy. Zrovna když mu přinesla útlá dívenka česnečku a chtěl se zeptat, uviděl ho.

„Dobré poledne, dobrou chuť, čau Honzo, vidím, že jsi v pohodě.“

„Zdravím tě, zřejmě můj zachránče. A omlouvám se, zřídil jsem se jako dobytek.“

„Já měl taky připito, občas člověk potřebuje upustit páry, aby kotel nebouchl.“

„Takže ty tady neděláš?“

„Jo, ale ne pingla, mám na RáJi na starost údržbu. Tady nahoře mám pokojík, ve sklepě dílnu a jezdím, kde je potřeba.“

„Kdy končíš? Můžu tě pak vidět?“

„Můžeš cokoliv, Honzíku. Od půl třetí jsem tvůj. Nechce se mi uvěřit, jak jsme se potkali. Pořád jsi mým nesplněným přáním. Jako tehdy. No, musím, tak nashle.“

Nakonec štěstí z neštěstí. Ať si jeho bývalý Beďa pěkně svého černovláska užije. Náhrada bude sladká. Vytoužená. Až se zachvěl při pomyšlení, že konečně ochutná kdysi zakázané ovoce. Objednal si ještě kávu a pak zmrzlinový pohár. Dnes žádný alkohol. Spíš si dá odpoledne koupel, oholí se. Tak to aby šel. Nahoře si napustil plnou vanu. Je velká, určitě by se do ni vlezli oba. Nebude si nic malovat. Uvidí. Zvolil raději žiletku, měl sice vynikající elektrický strojek se dvěma frézami, ale ten byl takový pracovní. V kufříku bylo kožené pouzdro s holícími potřebami. A intimními. Tyhle barevné francouzské prezervativy s vůní určitě potřebovat nebude. Usmál se. Jen aby se něco nepokazilo. Zase viděl Tolju, jak odsunuje plaňky v plotu a přichází za ním popovídat si. Jak se snaží překonávat touhu povalit tohle mládě do trávy a zmocnit se božského těla. Byl to každodenní boj přemoct v sobě nahromaděné pocity. Dnes nebude bránit nic. Ještě jemný parfém. Pár doteků malou tyčinkou. Za uši, do týla, pod krk. Skoro neznatelně přejet po vlasech. Sprejem šplíchnout pod paže a přes slipy. Vzal si tuzexové, křídově bílé, síťované s vyšitou modrou vlaštovkou. Aspoň mu ji nejvíc připomínala. Když je kupoval, ukazoval mu je prodavač.

„Na sedm dní. Na každý den jiný ptáček na pořádného ptáka.“ Sešpulil rty a jakoby popotáhnul. Jo, ten by kouřil, až by brečel. Jistě, v zákaznících má obrovský výběr. Škoda, že tehdy neměl čas. Samozřejmě by to byl jen úlet na jednu noc. Nebo na půl, na čtvrt. Vidina, jak si to rozdává s tou buzničkou, v něm probudila smích. Sprej sehnal v normální prodejně. Něco se ve společnosti uvolňuje. Líp se dýchá. Moc politiku nesledoval. Nebyl ani ve straně. Jejich šéf jen těm nezúčastněným říkal, že je napíše jako možné kandidáty. Nějak to usnulo. Taky nebyl na žádném postu. Jen šedá kancelářská myš, jak jim říkali. Ti, co skutečně něco dělají. Otázkou je, jestli smysluplného. Nespočet statistických dat, které nikdo k ničemu nevyužíval. Jen vytvářeli pocit, že jsou důležití.

Ještě další pohled do zrcadla. Bóže, jsem jak puboš, co se chystá na první rande. Ale ono to je první rande. Ozvalo se zaklepání. Tolja. Kraťoučké rifle odhalovaly krásně opálená stehna. Žluté tričko s vyšitou kytičkou fialek. Velmi světlé nazlátlé vlasy jen s naznačenými vlnami. Paže, už dávno ne chlapecké, ale s kresbou svalů. Sakra ten můj ptáček by už nejraději opustil hnízdo. Jeho zbožňovaný klouček tady stojí a rozevírá náruč.

„Myslím, můj milovaný Honzo, že nám po šesti letech nic nebrání splnit si své zakázané touhy.“

„A co těch šest let? Nejsem už pro tebe moc starej?“

„Bral bych tě i staršího o dvacet. Léta nevnímám. Jsi furt krásnej chlap od sousedů, kterej si vzal mý srdce. Obrovskej dík za všechno, cos mi dal. Bez tebe by moje probuzení bloudilo možná dodnes. Díky.“

Tolja přistoupil blíž. Objetí a polibek. Polibek rozrůstající se do dalších, vroucnějších, objevných a hledajících. To už nebylo jejich políbení tehdy na rozloučenou. Tady se proplétaly jazyky, mezi zuby, jako by bojovaly mezi sebou nelítostný boj. Chvíli drsně, skoro bolestně, pak tišící se v jemném hlazení.

„Musíme se nadýchnout,“ smál se Tolja a jeho partner jen přikývnul.

„Roky jako by zmizely. Bože můj, vidím tě zase jako tehdy. Ovoce, po kterém bezmezně toužíš, ale nesmíš ho utrhnout.“

„Co nejdřív se trochu projít po okolí? Je tu zahrada a pak les.“

„Jistě, oblečení se na nás ani neohřálo. Jsem pro trošku naši touhu oddálit. Bude nám víc chutnat.“

Seběhli po schodech a vyšli bočním vchodem vedle terasy. Vlevo byl malý sportovní areál. Hřiště pro volejbal, za ploty tenisový kurt a poblíž terasy dětské hřiště. Vpravo pár květinových záhonů, růžové loubí, dřevěný altánek. Pak pěšina vedoucí do lesa. Hosté se drželi poblíž hotelu ve stínu, jen děti okupovaly hřiště. Na pěšině byl chládek a klid. Vzdalovali se hlasům a dětskému výskotu.

„Zavedu tě na jedno místo. Je tam krásný rozhled.“

Pěšina končila lesní cestou. Pak bylo vidět prosvítat mezi stromy. Po neznatelné pěšince se dostali k lavičce ukryté v keřích. Před ní byl mírný sráz bez stromů a nádherný výhled do daleka kolem. Posadili se. Tolja ukazoval na vesničky seskupené podle silnice. Každá měla svoji kostelní věžičku, nejvzdálenější dokonce dvě.

„Vidíš, je tady krásně a málokdo sem chodí. Vždycky jsem si říkal, jestli v některém domku nežije kluk jako já. Neví si se sebou rady, protože je jiný jako ostatní jeho vrstevníci. Potká někoho, kdo ho zbaví strachu? Jak prožívá své dny? Možná trpí, ubližují mu, není, kdo by mu pomohl. Jsem z toho smutný.“

„Ale taky může být opačná situace. Naopak se teď miluje se svým klukem a je jim nesmírně krásně.“

„Spíš věřím v první možnost, víš nejlíp, jaký je skutečný život.“

Drželi se za ruce, a to i když kolem přešli starší manželé. Vzájemně se pozdravili a nabídli jim posezení s výhledem. Bylo vidět, jak nabídku rádi přijali. Kluci vyšli zase dál lesem. V úžlabině mezi vysokými smrky byla studánka. Udržovali ji lidé z hotelu. Vyzděná z opukových kamenů. Vzájemně si poskytli své dlaně. Voda měla v sobě i pár bublinek a trošičku sirnatou příchuť i vůni. Na dalším výhledu mezi stromy neodolali polibkům. Vrátili se po cestě, kterou Honza přijel. Zmrzlina s jahodami byla skvělou vzpruhou. Káva a zákusek. Pak směřovali k Honzovi na pokoj. Tolja vzal kofolu a džus.

Stáli před sebou. Drželi se za ruce.

„Nemůžu tomu uvěřit, Toljo. Vždycky jsi byl jen snem. Krásným milovaným, ale i bolestným.“

„U mě je to stejné. Samozřejmě za ty roky jsem poznal i lásku jinak, než tu jen snovou s tebou, ale chtěl bych mít tu tvoji, jako by to bylo poprvé. Věř mi, vím, je to k smíchu, ale chci si splnit moje dávné touhy, Honzo.“

„Vždyť to bude naše poprvé.“

Přiblížili se víc. Jemné doteky se změnily v pomalé vysvlékání. Mazlení se s každým kouskem oděvu. Až stáli před sebou jen ve slipech, které těžce nesly svůj zvětšující se obsah. Toljovy byly nazlátlé jako jeho vlasy. Lehce se třpytily a Honza byl očarovaný pohledem na zlatého hocha. Vzal ho za ruku a odvedl do koupelny. Pustili si ve vaně sprchu.

Když vyšli z koupelny, vedli se zase za ruce. Tolja se smál.

„Jdeme jak vyhnaní z ráje, chybí nám fíkové listy.“

„Jseš na omylu, můj miláčku. My do ráje teprve směřujeme,“ ukázal na svou postel.

Usedli na okraj. Honza si chlapce posadil na klín. Trochu přizvedl, pootočil a líbal penis mezi zlatými chloupky stáčejícími se do spirálek. Navlékal si je na prsty. Lehli si. Oba si užívali stejného potěšení. Tolja se přetočil a líbání si zakoušela jejich ústa. Klekl si. Hned ucítil Honzův jazyk. Kroužil jím po celém zadečku. Roztažené ruce se zmocnily půlek a svíravě je mnuly. Jazyk se blížil ke středu. Oba si plnili své dávné sny. Tolja tiše vzdychal.

„Jo, jo, ještě, prosím, chci tě, ano, ano!“

Jazyk podpořily prsty, pomalu masírující místa kolem narůžovělé štěrbinky, kterou nahoře zdobilo pár zlatých vlásků. Sen, krásný sen obou se naplňoval. Ještě, ještě víc si užít neskutečného vzrušení. To už pronikal jazyk svoji zvědavou špičkou dál a hlouběji. Jemné, sotva znatelné vibrace svěrače se přenášely na jazyk. Honza sáhl na připravenou tubičku gelu. Chladivý, vonící. Jednou rukou si přejel po penisu. Dva prsty zamířily k trošku se otvírající růžové štěrbince. To už se Tolja neudržel vzrušením. Vzdechy sílily.

„Pojď do mě, prosím.“

Cítil pomalé pronikání. Nádherný pocit vyplnění. A nastávající tření už dovedlo k hlasitým reakcím i Honzu. Zase v duchu viděl svou nesplněnou tužbu před léty. Teď jim nic a nikdo nebrání. Převrátili se na bok. Tolja trochu nadzvedl nohu a Honzova ruka se ujala chlapcova penisu. Trochu se natočili, aby se mohli líbat. Párkrát zmírnili, přerušili, až pak přestali ovládat svoje těla. Leželi, teď už jen propojeni ústy.

„Díky, díky, můj zlatovlásku. Zhmotnils mé dávné sny.“

„A ty moje. Proč lidé vymysleli tolik omezení a překážek? Naše láska tehdy by nebyla o nic horší jako dnes.“

„Jistě že ne. Ve středověku byli chlapci ve čtrnácti už dospělí a stávali se rytíři. I dnes se dají u těch normálních koupit léta, aby se mohli vzít v nižším věku. My to nemůžeme v žádném. Musíme žít jak krysy v kanále. Neviděni, neslyšeni, s tím se nic dělat nedá. Musíme, když máme to štěstí, a potkáme se, vymýšlet, jak žít dál.“

Šli se opláchnout a pak večeře. Končili, právě si chtěli dát kávu, když přišel číšník.

„Toljo, hledají tě, volali z Kubánské, mají nějakou poruchu s elektřinou.“

„Jo, už tam jedu.“

Vstali a Honza chtěl platit.

„Nechme to na zítra, taky bych něco, Toljo, potřeboval, ale až zítra, jen prosím jeď, jsou vyděšení, mají plné mrazáky a svítí v restauraci svíčkama.“

„Bude to prkotina, pojeď se mnou, Honzo. Ani se nebudu převlíkat.“

Na sedačky ve stejšnu položil pracovní kárované ručníky. Světla proťala tmu, ze které se vylouply koruny javorů. Pak už bylo vidět svítící město. Restauraci poznali hned. Mezi svítícími domy temné výlohy jen s bludičkami svíček. U vchodu stál zřejmě učeň a pouštěl ven hosty, kteří měli účtenky o zaplacení. Ale většina hostů seděla dál a užívala si romantického osvětlení. Bez jídla z kuchyně vydrží. O to víc se pilo. Prošli kolem výčepu, kde svítila elektrická lampa na baterie. Místo piva byla na pultu armáda štamprlat. Další lampa byla v kuchyni. Hned se k nim hrnul menší muž se světle hnědými vlasy.

„Toljo, jsme tady na mrtvici. Volali jsme na poruchy, ale tam to nikdo nebere. Myslíš, že to zvládneš?“

„To se hned uvidí. Co hlavní jistič?“

„Hned vyletí.“

Prošli chodbou k rozvodní skříni a elektroměrům.

„Nedělal tady někdo něco kolem elektriky?“

„Jo, zapojovali nám včera velkou elektrickou pánev, ale už se na ní smažilo celý den.“

Tolja se šel na ni podívat. Byla na kolečkách a zářila novotou. Trochu ji posunul a pak odpojil. Šel nahodit hlavní přívod. Všude se rozzářila světla.

„A je to,“ utřel si ruce do zavěšené utěrky. „Nezapojovat. Kabel bych vyměnil, ale nemůžu do toho, má záruku, tak vám ji spraví, nebo vymění. Chce to teď jen umýt. Co ta původní?“

„Je dobrá, ale už prý odsloužila svý.“

„Tak ji sem hoďte, ještě počkáme, jak funguje.“

Přitlačili ji ze dvorku. Šla bez problému.

„Tak mizíme, pane šéf.“

„Musíte, Toljuško? Zachránil jsi nám večer, máme tady dvě velké společnosti, co na korunku nehledí. V malém salonku je klid, zapneme vám music box, dančí medajlonky, Moselské, to máš rád, můžete i přespat.“

„To zní lákavě, jen brnknu k nám, že nepřijedem.“ Otočil se k Honzovi a mrknul na něj. „Hodím stejšna na dvůr.“

Tak tady je Tolja dobře zapsaný. Že by s tím vedoucím? Bylo vidět, jak po něm kouká. Konečně má svůj život a o mně neměl potuchy. A hezký romantický večer, proč ne. Tolja byl zpět a smál se.

„Já sem chodil poslední rok na učilišti. Nějak podezřele se jim tady všechno kazilo. Bylo mi jasný, že po mně jede. Vždycky říkal, že chce mě, prý jsem moc šikovný. On je fajn, ale prostě není to, co bych chtěl v posteli. Jednou jsem se tady trošku opil a řekl mu to. Ať promine, ale že nemůžu. Pořád jsem měl plnou hlavu jen tebe a před vojnou jsem byl teprve poprvé s Olegem, to ti povyprávím. Vzal mé odmítnutí docela dobře a je vidět, že mě asi pořád má rád. Někdy je mi ho líto, ale nemůžu se přemoct. Má ženu a tři holky. Po dvou letech od sebe. Nejstarší má asi patnáct. Je to blbý mít doma čtyři ženský a chtít kluka. I teď mám blbej pocit, navíc když vidí tebe, tak je mu to jasný. Ale asi je rád, že jsem blízko.“

Salonek byl v rokokovém stylu. Bylo tam šest stolků, plácek k tanci a malý svítící music box. Zašli hned k němu a navolili pár desek. Petra i Pavla Nováka, Matušku, Přenosilovou, ale i Beatles, Doors, Bee Gees, byl tady značný výběr. Hned tady byla servírka s talíři medailonků z daňka. Dvě skleničky, lahvinky toniku a sklenice s kolečky citronu. Po jídle přinesl šéf sedmičku lahodného Moselského ryzlinku. Popřál dobrou zábavu.

„Tak to je další sen. Připadám si tady jako někde hodně, ale hodně daleko za ostnatými dráty. Tím myslím na západ.“

„To víš, všude to tak není. Nedávno jsem opravoval obložení stěny v jednom bufetu. Vedoucí mi stál za prdelí a pořád měl nějaký poznámky. Tak mě vytočil, že jsem praštil s vercajkem a řekl mu, ať si to udělá sám, a odjel jsem. Ten vůl už žhavil dráty, až u ředitele. Šel jsem na kobereček, trochu mě seřvali a pak řekli, nějak to vydrž, je to vůl, ale má tam nejvyšší tržby. Asi sprdli i ho. Když jsem tam pak opravoval chladící box, poslal mně dva chlebíčky.“

„To já nic takového nezažívám. Sedíme v kanceláři čtyři. Zahrabaní v papírech. Jeden pustí dráťák, druhý jde a zavře ho. Stejně tak okno. Je to jen velká pantomima. Dva spolu nemluví, ale když něco prohodím s kolegou, rušíme je. Blbákov.“

„Tak zkus štěstí jinde, třeba tady. I když jasně, z Prahy se nikdo nehrne na lont. Zeptáme se tady šéfa. Ten zná všechny místní papaláše, co ty na to?“

„Vidina být často s tebou je krásná, ale kdoví, jestli bys o takovou stál.“

„Málo jsem tě přesvědčil?“

„Jenže to jsou další krásné sny.“

„A nechceš jim vykročit naproti? Zeptám se.“

Hovor se stočil jiným směrem. Krásný večer si oba užívali. Pak je servírka zavedla na pokoj. Zase drobná rokoková napodobenina. Jako na zámku. Postel s nebesy. Televize, malá lednička s dalším vínem, tonikem a vodkou. V koupelně froté vybavení. Koupelové pěny, soli. Na nočním stolku olejíček a tuba s gelem. Pánský parfém.

„Musí tě přímo zbožňovat. Až je mně to blbý.“

„Já vím, ale prý mu to dělá radost. Taky tady nikdy sám nezůstávám, aby si nedělal nějaké naděje.“

„Byls tady už s někým?“

„Těsně před vojnou s Olegem. O tom jsem ti říkal. Byli jsme v situaci, že nebylo kde. Přišel jsem poprosit a zachoval se jako teď. Jen jsme nebyli dole. Jídlo nám poslal sem. Kdyby nechtěl, nedělal by to.“

„Jsme tady jak na zámku. Jakou chceš vůni? Moře, horskou louku, šeřík, eukalypt, fialky.“

„Moře, to tady nemáme.“

„Tak ji nebudeme moct porovnávat.“

„Je ještě jedna vůně, ta nejvzrušivější.“

„Myslíš?“

„Vím.“

„Honzíku, nechci být už sám. Chápu teď, proč se lidi berou. Což my nemůžeme. Nesmíme. Život by byl mnohem hezčí, přes všechno špatné. Přijít domů obejmout tě, šeptnout vezmi si mě. Ale nemůžeme mít ani ten domov. Tak ti taky šeptám chci tě, vezmi si mě, dokud můžeme.“

„Taky tě chci, Toljuško, vidíš, tak hezky jsem ti ještě nikdy neřekl. Stále tak trochu tomu všemu nevěřím. Zítra se probudím, budu mít kocovinu, a když se zeptám na tebe, zakroutí hlavou. Nikdo tě nebude znát.“

„S kocovinou se určitě neprobudíš, ale vzbudí nás budíček. Od šesti makám. Hodím tě na hotel. Nebo ještě spi, prohlídni si město a v poledne tě vyzvednu, jo?“

„Abych tady ráno nevadil.“

„Kdepak, způsobil bych jim neopravitelnou poruchu.“

Tolja si nasedl na Honzův klín, podepřel se na rukou a sám si udával rytmus i přestávky. A změna. Tolja na zádech, Honza v kleku. Pod zadeček polštářek.

„Teď si tě nohama obejmu a nepustím a pak stáhnu na sebe, abychom se dotýkali, co nejvíc to jde.“

Taky se úplně přisál. V teplu se trochu zapotili. Jejich slepená těla teď opravdu tvořila jedno. Pak koupel a vzájemné omývání. Poseděli u vína. V noci se probudili. Tolja osahával jejich miláčky.

„Těm našim ptáčkům se docela chce, viď. Do rána je daleko.“

Honzu probudilo klepnutí dveří. Asi odcházel Tolja. Vstal, opláchl se a zamířil dolů do restaurace. U míchaných vajíček tam seděl starší muž. Hosté asi ještě spí. Z lístku si vybral chleba se sardinkami. Dostal konvičku s vřelou vodou, sáček jasmínového čaje a dva chleby s máslem. Malé sardinky byly proloženy pásky papriky a okurky. Po jídle si objednal kávu a zákusek. No co, má dovolenou. Přes měsíc jen závodka, ráno rohlík se sýrem, večer něco z bufetu. Jako všichni ostatní, svobodní, bydlící na svobodárkách v králíkárně. Občas v práci něco lepšího přinese svačinářka. Zatímco rozjímal, se vedle něj zjevil pan vedoucí. Menší, ale docela hezký chlap, okolo čtyřicítky, příjemný úsměv.

„Dobré ráno, Honzo, doufám, že jste byli spokojení a snídaně vám chutnala. Pokud se půjdete projít, doporučuji místní muzeum. Samozřejmě zámek a zahradu. A doufám, že se zastavíte u nás na oběd. Tolja taky přijede. Je takovým sluníčkem. Když je člověk pořád v práci a musí stále řešit nepříjemnosti, je rád za příjemnou tvářičku. Slyšel jsem jen v krátkosti, že byste snad měl zájem o práci u nás ve městě. To byste opustil Prahu? Tam se všichni naopak hrnou.“

„No, Praha je sice synonymem kultury, ale musí mít na ni člověk čas a peníze. Bydlení v krcálku o pár metrech, společné sprchy, hluční sousedi. Auto celý rok venku se strachem, kdy někdo něco ukradne nebo poškodí. A peníze taky žádná sláva. Velká konkurence. Jenže ono to není tak jednoduchý.“

„Tak přeji příjemné dopoledne. Dnes máme rybí den. Samozřejmě i běžná jídla, ale také kapříka, štiku, hejka, pstruha. Těším se na shledanou.“

Tolja se zřejmě zmínil, no co, nebylo by to špatné. Nijak na Praze nelpěl. Pravda je, že se mohl poohlédnout po jiném bydlení i místě, ale nic ho nehonilo. Tady mít možnost být se svým vysněným chlapcem. Ovšem i jejich zatím dlouho nenaplněná zamilovanost může vyprchat. Nic není zaručeno na věky. Když chtěl platit, prý až pak, řekl pan vedoucí.

Vydal se na obhlídku města. Obloha jak někde u moře. Hned ho zlákala velká cedule s nabídkou zmrzliny. Šel si sednout do parku na lavičku. Ještě prohlídka zámku, muzeum už nestihl. V restauraci na něj mával Tolja. Vedle něj seděl hoch, rozhodně starší jen o nějaký rok.

„Václav, dělá na ONV referenta, v podstatě co ty pak v Praze. Sbírá první data pro statistiku. Chtěl by do Prahy, má tam přízeň, kde by mohl bydlet. Šéfík říká, mohli byste se vyměnit.“

„No to je fofr, probereme to.“

Objevil se vedoucí.

„Nejdřív, chlapci, oběd, co říkáte?“

Všichni zvolili pstruha. Jemňounké masíčko pečené v bylinkách. Pak všechno probírali, zatímco Tolja odjel předělávat prasklé potrubí. Hned po dovolené budou vše řešit. Dnes se vypravili za zdejším tajemníkem. Ten nebyl proti.

„Pokud to bude výměna, nevidím v tom problém. Jen jste to, soudruhu Pálko, dobře promyslel? Všichni se hrnou do Prahy. Abyste nám za pár měsíců nechtěl utéct. Můžeme vám přes město přidělit byt v paneláku. Jedna plus dva. To by ze začátku stačilo, když se nám zamilujete. Děvčata tady máme jako lusk. Zatím si užívejte dovolené, já všechno domluvím s Prahou. A za čtrnáct dnů to může, soudruzi, proběhnout.“

S Vaškem to šli zapít do malé kavárničky.

„Tos mi vytrhl trn z paty. Naše sice z toho klepne. Pořád nechápou, že už nejsem kluk, co na všechno kývne. Tady mě nutí, abych chodil s holkou, co mně vybrali. Naštěstí ona taky nemá zájem. U nás je to jak ve středověku. V Praze má mámina sestřenice pěknou vilku. Už kolikrát mi říkala, ať si nenechám nic diktovat. Měl bych tam byt, ale tady by to bylo složité s výpovědí. Tu dobu bych doma nevydržel. Tobě nebude vadit jít na maloměsto? Nebo taky třeba rodiče?“

„Rodiče ne, nejsou v Praze. Bydlím na svobodárce, ale nějaké důvody mám.“

„Tak ať nám to vyjde!“

Když se vrátil, odchytil ho hned Tolja.

„Jedeme na Zátiší.“

„Musím tady zaplatit.“

„To je všechno vyřízené. Jedeme, mám ještě jednu zastávku.“

Za městem odbočili mírným svahem k listnatému lesu. Tady je obklopil stín a příjemný chládek. Dojeli ke staré vilce. Byla jako miniaturní zámeček. Vysunutá, zřejmě kdysi zimní zahrada, s velikými okny z malých tabulek. Nad ní veranda s kamenným zábradlím. Vchod v něčem, co připomínalo kulatou věž. A nad patrem skutečná malá věžička připomínající vesnické zvoničky. Tolja otevřel vrata a vjel dovnitř. Vzal si brašnu, větší papírový sáček, vzal za vchodové dveře. Byla tam půlkulatá předsíň, věšáková stěna z parůžků, dveře a druhou polovinu tvořilo točité schodiště. U botníku spousta srovnaných pantoflí i teplých papučí.

„Tyhle jsou pro návštěvy.“

Pak otevřel dveře do haly plné květin u oken. U jednoho okna, v křesílku s koly, seděla stará bělovlasá paní a četla.

„Toljúška, málčik moj.“

„Nesu nákup, paní Zojo Aleksejevno. Podívám se na odpad v kuchyni. Volná sobota je až příští. Napište si, co budete potřebovat. Nebo zavolejte do hotelu. Nechají mi vzkaz. Jsem tady s přítelem, přijel na dovolenou. Tak hned jsme zpět.“

Vedle byla moderní kuchyně. Ubrus a okrasné dečky. Obraz bříz u malého vodopádu. Tolja nejprve udělal bílou kávu, na podnos dal dva koblížky.

„Hned jsem zpět, paní Zoja miluje koblihy.“

Po návratu šel vyčistit odpad v kuchyňském dřezu.

„Jak jsi viděl, paní Zoja je Ruska. Kdysi kněžna. Utekli sem za první republiky. Část rodiny bolševici popravili. Další zahynuli v koncentrácích. Dnes tady s ní žije vnuk s rodinou. Všichni dělají mimo město a dost daleko. Tak sem jezdí jen o víkendech, kdy je volná sobota. Mají tady trvalé bydliště, aby sem babičce někoho nedali. Má to tady ráda a nikam jinam nechce jít. Jen špatně chodí. Jinak zvládá všechno. Já se s jejím vnukem seznámil ještě před vojnou a chodil sem. Teď není problém sem zajet, něco nakoupit nebo pomoct. Zná se i s vedoucím z Kubánské. Taky jí občas něco pošle. Dnes jsem jí přivezl pstruha, jen ho hodím na chvilku do trouby. Pak ji sem přivezu. Zná několik řečí, má obrovský přehled přes evropskou literaturu, hraje na spoustu nástrojů. Stále sleduje, co se děje u nás i u Sovětů.“

Odpad byl vyčištěný, Tolja vyndal pstruha z trouby s opečenými kousky brambor a do misky dal hlávkový salát. Přivezl starou paní.

„Co vy, chlapci, Toljúška, udělejte si kávu a upekla jsem bábovku. Na zahradě budou maliny a angrešt. Zajděte si smlsnout.“

Vzali si dvě misečky a šli sklízet. Najedli se přímo u keříků. Misky přinesli. Na stole už byla káva a bábovka.

„Díky, máte všechno sepsané? Přijedu v sobotu. Pstruh chutnal?“

„Byl výborný, poděkuj Slávkovi. A ať se přijede podívat na starou bábušku.“

„Děkujeme a v sobotu po poledni. Mějte se krásně, paní Zojo Aleksejevno.“

Vyjeli k hotelu. Někteří hosté už večeřeli. Tolja zajel s autem do garáže a šel se k sobě převléknout. Honza s ním.

„Tady nemáš koupelnu?“

„Nic, je to pár personálních pokojů a všechno je na chodbě společné. Jen se opláchnu a koupelnu si necháme na potom, jo?“

Večeři si dají v baru. Švej-ču-žou s rýží.

„To se teď dělá všude, ale tady ho umí. Pár vodek, tatarák, co ty na to?“

„Souhlas a pak doufám vana,“ usmíval se Honza.

„Nejenom ta,“ doplnil Tolja.

Seděli na stejném místě, jak před tím Honza, jen personál byl jiný. Ovšem dívčí. Na vodku si zašli k baru. Barmanka měla na hlavě černý cylindr a rozdávala všem široké úsměvy. Ještě tataráček a ústup do soukromí. Tak tady byla do koupele jen malá peřinka z umělé hmoty s nápisem koupelová pěna a další kopřivový šampon. A jedno mini mydélko.

„Tady nás nikdo neobdivuje jak u Slávka. Lidi by byli moc zpovykaní. Ale kopřivy si dobře poradí s cigaretovým odérem. Všiml jsem si, že nekouříš.“

„Už teď bych kouřil tvůj krásný doutníček. Hezky se vyklubal z hnízdečka.“

Honza si partnera sedícího naproti sobě podebral, přisunul a zcela kouření propadl.

Miláček jen vzdychal. Pak se začal smát.

„Asi sis opravdu kouření užil. Jak mi klesl, bylo to, jak když zmáčkneš nedopalek.“

„Teď mi zase připadá, že můj si nějak našel místo. Vidíš, jak se noří?“

„Jo, už je na půl. Ale líp to půjde venku ne?“

„Co s ním mám dělat, říká, že ho trochu vody nerozhodí.“

Ale stejně se po vzájemném osušování a líbání přesunuli na postel.

„Musím si tě pořádně prohlédnout. Toljušičko.“

„Bože, co ještě z mýho jména kdo udělá.“

„To víš, Toljušinečinko, pořád se odněkud vynořují lidé, co tě mají rádi. Asi budu žárlit.“

„I na starou kněžnu?“

„Jo, i na měsíc, co tě nestoudně obdivuje.“

„Nebylo vodky moc?“

„Ne, bylo jí akorát tolik, abych měl chuť tě znásilnit.“

„Až tak? Můžeš to zkusit, miláčku.“

Honza, ležící na něm, ho chytil za ruce a snažil se dostat jednou nohou mezi jeho a rozevřít je. Tolja se zase vykroutit, pak rychle pokrčil nohy Honzovu nohu jimi odsunul a hned je pevně sevřel.

„Tak to ne, teď seš jako holka. Jen ti udělat čárku. Všechno, po čem toužím, je na opačné straně.“

Převalovali se a smáli.

„Trošku si pohrajeme.“

Sedli si proti sobě a vzájemně si hladili, mnuli a jemně stiskali kulky. Ruce sjely na hráz, aby skončily na penisech.

„Můžeme si role vyměnit, chceš?“

Tolja přikývl a oba si klekli. Tak to hodně dlouho neměl. Honza byl celý rozechvělý, a když ucítil chlapcův jazyk, nebyl daleko od orgasmu. Pak už přestal vnímat okolní svět.

Polibek ho probudil.

„Musím, za hoďku jsem zpět. Můžeme jet spolu. Jedu až na nejvzdálenější místo okresu. Asi tam i přespíme.“

A byl pryč. Tak to byla noc. Docela dala zabrat. Jenže nic nedělá. Zato Tolja je v práci a dělá Milosrdnou Matku.“

Jsou to nějaké zvláštní vztahy. Ale je to jeho život, který mu tady nabourává. Snad si téhle situace taky užívá. Vstal, oholí se a počká. Nevěřícně se díval do zrcadla. Vždyť tady bude za chvíli domorodec. Vlastně jen náplava nebo jak se říká přivandrovalcům. Nějak to šlo mimo něj. Odchodu z Prahy nelituje. No taky to ještě není jisté. Nic, má dovolenou, na starosti bude čas až pak. Venku uslyšel stejšna. Zamkl, odevzdal klíč. Ve vchodu se střetl s Toljou.

„Nebude ti vadit, když tam budeme do soboty?“

„Nebude ani dva metry pod vodou.“

„Tak voda tam není, jen skály a borovice.“

„A borovička?“

„Chvilku budeme abstinovat.“ To už se Tolja smál.

A pak jeli, jeli a jeli. Za městy a městečky, vesnicemi a vískami, přijeli do hornatého kraje s hlubokými lesy. Jako v pohádce. Vyčnívající skalky a samé borovice. Kousek loučky a dřevěný barák, jaké byly všude po válce. Stavěly se pro brigádníky a budovatele staveb socializmu. Nápis ovšem hlásal Turistická ubytovna. Dlouhá chodba. Vpravo široké lítačky a nápis SALOON. Za nimi stoly, židle, lavice, výčepní pult. Nikde ani noha.

„Halóó,“ volal Tolja. „Dva kovbojové umírají žízní.“

Z dalších dveří za pultem vyšel opálený čtyřicátník v kostkované košili.

„Ty seš náš údržbář? Jasně, viděl jsem tě na podniku. A dali ti i brigádníka, paráda, to není práce pro jednoho a já nikoho nemám.“

„Údržbář jsem, ale tohle je kamarád, co přijel na dovolenou.“

„No, rád pomůžu.“

„Podrž mě, ty vole, tak oni ti nikoho nedali? Tak jestli pomůžeš, samozřejmě to podnik zaplatí. Jinak jsme v prdeli. Přivezli nám nový palandy. Při tom máme obsazeno. V největší sezónu. Idioti. Ty starý se musí rozebrat a nový sešroubovat. Pět pokojů po čtyřech palandách. Hned vám to ukážu. Ale dáme ruma, ať mě nejebne.“

Vyndal tři odlívky a nalil.

„Co jídlo, holky vám hodí párky. Jdeme na to. Jinak jsem Jára.“

Přiťukli si, představili se a zašli se podívat na jejich práci. Palandy pamatovaly jistě ještě první republiku. Dřevo bylo místy odřené, poškrábané a taky s různými rytinami a nápisy.

„Matrace jsme nestihli, než se odsud vyprdolili. Hodí se do chodby na prostěradlo. Ty nový jsou složený na konci vlevo. Starý ven, ukážu. Šrouby budou zarezlý.“

„Nevadí, nastříkám si je. Honzo, jestli můžeš matrace. Budeme dělat pokoj po pokoji. Dojdu pro nářadí a vrtačku.“

Než si všechno Tolja nanosil, měl jeho pomocník matrace v chodbě. Odsunuli palandu, aby k ní byl přístup. Na každou matku se kápl odrezovač. Pak to bude hračka. Přinesli jim po čtyřech nožkách párky, hořčici, křen a velké solené pletýnky. Pivo. Nástavec na povolování šroubů, pomalý chod a docela rozebírání šlo. Jen těch šroubů bylo hodně. Honza přidržoval díly a odnášel na dvůr. To už se začali objevovat první turisté, kteří se vraceli na oběd. Většina má jídlo v tlumocích vyfasovaných ráno a dojdou až večer. Sem tam bylo potřeba použít násilí. Něco šlo odseknout nebo odřezat. Před obědem už měli nanosené nové díly. Oběd kus uzeného, knedlík a zelí. Odpoledne už věděli, jak na to a Honza nasazoval do otvorů hned šrouby. Končili sice dost pozdě, ale osazenstvu to nevadilo, popíjeli v restauraci.

Dva pokoje. Zítra dva a v sobotu poslední. Šéf Jarda byl nadšený.

„Zítra, kluci, udíme, v sobotu bude výslužka. Něco už visí a kuchař bude hlídat.“

Sprchy byly oddělené plechovými díly. Nejdřív dámy, pak páni. Když se kluci šli sprchovat, většina už spala.

„Tak tady musíme být slušní, kdyby sem dorazil nějaký opozdilý opilec.“

Spali v menším pokojíku. Dvě postele, každá u jedné zdi.

„Moc řádit nebudeme. Jsem celej rozlámanej. To byla rozcvička.“

„Pro mě taky. Tisíckrát se ohnout.“

Ale stejně neodolali. Ležení na boku je vyprovokovalo.

„Moc široká postel není, ať nespadneme.“

„Neboj, mám tě napíchlýho na péru, udržím tě.“

Smáli se. Tak tady bylo už jen mýdlo s Jelenem. A pak to, co si kdo donesl.

Malé, ještě horké klobásky vonící kouřem, vytažené z udírny, to byla samá chuť. Taky i místní turisté nešetřili chválou. Dnes to šlo líp. V poledne uzené kuře, bramborová kaše a okurkový salát. Večer pro ty, co se báli tolika uzeného, žemlovka. Ale ta skončila pak jako zákusek. Přinesený přeuzený koňský salám jedli i ti, co vykřikovali, že koninu nežerou. Stačilo jen ochutnat. A pivo zase nestačila zřejmě Jardova žena čepovat. Noční milování bylo ještě mírnější. Smáli se, je to jen tak, aby se neřeklo. V sobotu poslední pokoj vybudili a skoro vyhnali. Taky nebylo ještě ani půl desáté a měli zabaleno. Vedoucí byl nadšený. Dostali dřevěnou bedničku a ode všeho, co se udilo. Při zpáteční cestě nakoupili pro paní Zoju i něco pro sebe. K vilce přijeli po druhé hodině. Stará paní prý pospávala v křesílku a vzbudil ji motor auta. Velice děkovala za uzeniny, o které se rozdělili.

„Já toho moc nesním, ale když přijedou pravnoučata, vrhají se na všechno jako kobylky. Pořád jsou při chuti. Golodny kak volk.“

Poseděli, přinesli ze zahrady ovoce. Káva, paní Zoje čaj s mlékem. K večeru se rozloučili.

Hned si napustili vanu a ponořili se až po nosy. Prsty na nohou se vzájemně hladili v pase, pak bradavky. Pak si každý vyzvedl nohu svého protějšku a líbání je hodně vzrušilo. Honza si hned vzpomněl, jak ho kdysi rozhodily Toljovy prsty. Seděli na zahradní lavičce a povídali si. Nohy na skládací židličce vedle sebe. Vždycky ujížděl na hezkých prstech. Snad už od školky. Prsty na nohou. Vůbec ho nezajímalo, jak vypadá jejich majitel. Ale krása oblých tvarů, zapuštěné nehty přímo volaly líbej mě. A tehdy? Nohy měli těsně u sebe, aby se na židli vešly. Malíčky se dotkly. Jako malá pimprlátka na jevišti před zraky záhonů plných těžkých rudých aster. Zvedaly udiveně své hlavy a sledovaly úžasnou pantomimu. Dotkly se, uklonily a pozdravily. Tak to viděl smějící se Tolja. Bylo to jen směšné? Ne, oba cítili v nevinných dotecích prstů napětí, chvění a vrcholící touhu jednoho po druhém. Tuhle hru jim nikdo nezakáže. Mohou se jí vzrušit až do krajnosti. Snad jednou…

„Pamatuješ na naše hrátky s malíčky?“

„Zrovna jsem na ně myslel. Bylo těžké se udržet a aspoň tě nelíbat. Doteky, které jsme mohli, co nikoho nepobuřovaly. Jen byly pak kruté nesplněnou touhou.“

„Dnes nám nebrání nic, Honzo, mám tě u svých rtů, a přesto se skoro bojím dotknout. Chci tě, moc tě chci. Mysli si, že mám čtrnáct jako tehdy a žijeme ve světě bez falešných přetvářek a pokrytectví. Pro nás to tehdy bylo peklo. Všechno cítit a nesmět nic. Vezmi si mě, prosím.“ Tolja se vynořil z vany, vylezl a opřel se o kachličky na stěně. Honza ho následoval. Vnikání trochu bránila voda stékající po jejich tělech. Bylo to jen chvíli. Až se přihlásila bolest. Ale oba byli vybičovaní vzpomínkami. Nic a nikdo jim nezakáže užívat si svých těl. Měnil se rytmus až k divokým přírazům.

„Jdeme ještě do vody, opláchneme se. Nesvíral jsem tě moc v pase? Jako bych měl pocit, že mi tě někdo chce vytrhnout.“

„Naopak, nedá se to ani říct. Díky, doufám, že to bylo i pro tebe krásné. Nechtěl bych si tě jen sobecky užívat.“

Pak si v posteli usnuli v náručí. Vzbudili se okolo druhé. Tentokrát bylo jejich milování jen jemné a něžné.

„Musíme někam, kde mě nikdo nenajde. Znám jedno místo.“ Posnídali. Tolja vzal auto. „Nebudeš na svým zbytečně cintat benzín…,“ a vyjeli přes město k polím. V dálce byly tři kombajny a traktor s vlečkou. Odbočili na šotolinovou cestu mezi hájky a zahrady. Objevila se ohrada a v sadu mezi stromy ovečky. Dojeli k polorozpadlé plechové boudě, kam zajeli s autem. Překročili klády. Hned se k nim sbíhaly ovečky i s beranem.

„Na toho pozor. Dokáže člověka zezadu trknout, až spadneš. Je to jenom kousek.“

Mezi keři bezinek se zvedalo něco nedostavěného. Kůly a na nich zřejmě zárodek budoucí podlahy z prken. Žebřík na horní plošinku. Jinak nic. Tolja měl u sebe deku.

„Objevili jsme to s Olegem na jaře, než jsme šli na vojnu. Jen bylo moc zima. Hezky se tady můžeme opalovat na Adama.“

Taky se hned začal vysvlékat.

„A Oleg? Říkals, že je v Tušimicích.“

„Jo, snad se vrátí. Toho bych si dokázal představit s námi. Určitě by se ti líbil, Smíšek. Neuvažovals někdy o někom dalším?“

„Copak úvahy jo, jen myslím, že tři by se těžko ve všem shodli. Problém je i ve dvou. Ale zní to lákavě.“

„Žít jako rodina stejně nepřipadá v úvahu, ale jako přátele, co si vyhoví a mají se rádi. Jenže je daleko a určitě tam někoho má. Tak si musíme vystačit sami. Mám tady krém, namažeme se. Když sem jezdím sám, všude si nedosáhnu. Tak si beru koupelnový kartáč a omotám ho kouskem plátna. Musíme se taky otáčet a neusnout.“

Měli konzervy, pití a vydrželi do večera. Taky se proběhli sadem a natrhali si pár jablíček žňovek.

Zajeli sem ještě pár odpolední. Dopoledne byl Honza na ONV. Všechno je vyřízené, výměna se uskuteční prvního září. Je to sice pátek a hned volná sobota. V klidu si pár věcí přestěhuje. Byt v paneláku, klasika. Kuchyně tam je a prý mu dají nějaký příspěvek, aby nespal na zemi. No je to chvilka. Kluci si užívali posledního milování. V neděli se vracel Honza do Prahy. Kolegům v práci nic neříkal. Hned první den potkal Beďu.

„Vidím, že jsi vysmátý, tak jaká dovolená?“

„Skvělá, ale líčit ti ji nebudu, měj se.“

Přece mu jen pohnul žlučí, ale vlastně by mu měl poděkovat. Má svého snového hocha, místo, kde se nepřetrhne, a byt. Co víc si přát. Všechno si doma pořádně zabalil, hlavně trochu skla, porcelánu. Byla to jen krabice a ještě vycpaná novinami. Do kufru si dá polštář a prošívanou deku. Větší oblečení jako kabáty a bundy. Ostatní mezi zadní sedadla. Na novém místě jsou prý i garáže. Jeho dva roky stará tisícovka byl takový kompromis s rodiči. Šlo o část dědictví a za peníze se koupilo auto, které už mělo předchozího majitele. Hodně jezdil, ale neboural a auto bylo zachovalé. Sice mu posměváčci říkali tisíc malých bolestí, ale on si stěžovat nemohl.

V pátek prvního si prohlédl kancelář. Malá, ale s velkým oknem. Pracovní stůl, pohodlná židle a jinak samé skříně s dřevěnými roletami, nabité pořadači s daty. Malý stolek s bednou dálnopisu. Ten znal z Prahy. Bude mu tady občas rachotit. Umyvadlo, vařič na poličce a ještě dvě židle. Víc se sem nevešlo, ale proč taky. Byl úplně na konci chodby vedle nouzového schodiště. Vypadá to, že tu bude od jiných pracovníků klid. Do okna si koupí květiny. Byt byl jako všechny panelákové. Do jednoho pokoje mu sehnali šatní skříň a docela hezkou válendu s úložným prostorem. Odpoledne se zastavil Tolja.

„Bydlíš až pod hvězdama.“

„Sedmé patro a konec. Původně jich mělo být prý devět. Ale panely nějak nevyšly. Na patře tady jsou čtyři byty. Zatím jsem nikoho neviděl.“

„Jseš jen dvě ulice od našeho bytu. Já když šel na vojnu, tak můj pokojík okupoval bráška. Když jsem viděl, jak se tváří, když jsem se vrátil, tak jsem si vzal tu služební špeluňku. Mám dva bratry, dvojčata. Patnáct let. Chápu, že chtějí mít soukromí. A navíc s rodiči je to, no nevím, jak bych to nazval. Mají mě rádi, ale hlavně když jsem jinde. Že jsem teplej, to nemůžou skousnout. Hlavně mají strach, co lidi kolem. V práci máme sklad všeho možnýho, co se týká nábytku. Projdeme to. Je to všechno restaurační a hotelové. Jistě za pár kaček. Kolik tady platíš nájem?“

„Sto čtyřicet korun.“

„To jde. Určitě bude u nás dvojpostel. Nebudeme se tlačit na válendě. Stůl, židle. Nějaký stolek na televizi. V pondělí odpoledne tam vletíme. Umakartový jádro jako všude. Vana nevana. Kuchyň je neomlácená, sporák taky. Asi moc nevařili. Jakej máš sklep?“

„Nevím, mám jen klíče s číslem. Je tady prádelna, sušárna, kolárna. Dole samoobsluha a trafika. Vedle hospoda. To v Praze jsou sídliště a kolem nic. Žádné vybavení.“

„Nemyslíš, že bysme měli tvůj byteček pokřtít?“

„Jasně, už se chystám k tomu, cos přišel.“

„Tady se ani dva nevejdeme na stojáka.“

No, vešli se. Jen voda byla rezavá a zapomněli na ručníky.

„Jsou za náma krásný ťapky. Neříkej, že ručníky máš ještě v autě.“

„Strašně se tady všechno rozléhá, jak je pokoj prázdný. Raději zavřu dveře na balkon.“

„Nějak jsem ještě ze všeho vyvalenej. Konečně něco, co mám a znám. A po čem se mi moc stýskalo, Toljuško.“

„Tak aby nám válenda vydržela.“

Vydržela.

„Nechceš na stěnu plakáty různých skupin? Jeden můj brácha je sbírá. Ty západní mu posílá kluk z NDR. Neměl bys to tak prázdný. Nějaký reprodukce budou zase u nás ve skladu. Omrknu to.“

Omrknutí se povedlo. Hotelová dvoupostel, kavárenský stůl a čtyři židle, starší lednička s mrazáčkem. Na faktuře ovšem mimo ledničky byl stůl na ping pong.

„Je to tedy za babku, ale místo postele tu mám stůl na pinec.“

„To víš, mají v tom bordel. Postel přebývala a stůl chyběl. Doufám, že ti to nevadí? Pět obrázků, třeba Cézanne, Chlapec v červené vestě nebo Zrzavého krajinka s lodičkama. Co ty na to?“

„Ani nevím, kam to dát.“

Zatím měl každý pokoj z poloviny prázdný. Tolja většinou přicházel v podvečer a o víkendech si někam zajeli.

„Jsem tady skoro obden, ale z tvého poschodí jsem neviděl jediného nájemníka. Bydlí tady vůbec někdo?“

„Vedle mne starší manželé. On chodí nakupovat dolů a vedle pro obědy, ale to jsem v práci. Říkala mi to zdravotní sestra, co tam občas chodí. Pak jsou dva velké byty. Jeden je určitě prázdný, nemá na cedulkách ani na zvonku jméno, další je mladá rodina s dětmi do školky. Vidím občas ji s dětma.“

První výplata Honzu příjemně překvapila. V Praze osmnáct set. Tady dva tisíce a stovka osobního ohodnocení.

„To si můžeš gratulovat. Já mám jako údržbář skoro tisíc devět set, ale zásluhou Slávka. Navíc se najím všude po našich provozovnách zadarmo. Tak budeme slavit, co ty na to. Zajdeme ke konkurenci, vedlejší hospoda je Jednoty.“

Hospoda měla u vstupu pivnici. Tam to jen hučelo. Dál byla restaurace, taky dosti zaplněná.

„Ceny jako u nás. Vidím, že většina si dává spíš obědová jídla. V poledne něco zhltnou v bufáči a teď si popřejí. Máš něco vybrané?“

„Co to valašské prkénko, sice dvanáct korun, to je tady nejdražší jídlo, ale je tam bůček po studenu, klobása, paprikový ovar.“

„Pokud šetříš, mají fazole s vejcem za tři sedmdesát, nebo sekanou svíčkovou za čtyři osmdesát,“ ukazoval se smíchem Tolja.

„Tak tu jsem měl v poledne. Chodíme taky do restaurace hned u ONV a můžeme si vybrat ze tří jídel.“

„Dáme dvě prkna a červené slovenské Rubesco.“

Přinesli jim košík chleba, na tácku v miskách hořčici, křen, jemně krájenou cibuli, kečup. Na prkénku na plátky pečený bůček, popaprikovaný ovar a na kolečka polosuchá klobása. Na salátových listech, s přízdobou proužků papriky, a naložených kozích rohů a okurek. Ještě pár větviček kopru a kudrnky.

„Zírám a to je trojka. Musí tu mít dobrého kuchaře. Taky kolem jídla nevypadají zle. Nebudeš se muset namáhat s vařením.“

Hezký večer jen kazila koncentrace kouře, i když byla okna dokořán.

„Válenda přežila, pokřtíme postel. Počkej, nalijme si víno.“ V restauraci si vzali na doma lahvinku.

„Co si smočit naše ptáčky?“

„Budou jako od krve. Chceš být jako Čachtická paní?“

„Zhasnu, nechám jen na stole svíčku.“

Stejně pak ochutnávku přerušili.

„Musím si sem dát síť. Slyšíš pískot? Je tady komár jak autobus. V sedmém poschodí.“

„Vidím ho, je plný krve. Vlastně ji, krev sají jen samice. Když ji plácnu, budeš tu mít flek.“

Naštěstí popolétl na sklo reprodukce.

„A je po něm, přinesu něco na utření.“ Honza donesl houbu a zavřel na balkon.

Postel byla opravdu skvělá. Jako na Kubánské, jen jí chyběla nebesa.

„Nebesa tady nemáme. Jinak ta šířka je skvělá. Můžu si tě natočit ze všech stran, Toljo.“

Tady nic nebránilo krásným hrátkám. Čas ubíhal rychle. Počasí se stávalo dušičkovým. Osmadvacátý říjen, Den znárodnění, se nikdy moc neslavil, jen straníci měli různé konference. Navíc u něj blízko byly Dušičky, které se oficiálně neslavily, zato je slavil každý. Šílenství vypuklo až sedmého listopadu, což byl jen významný den, přesto všude místo práce slavili Říjnovou revoluci. I po kancelářích se roznášely vlaječky, hvězdy k výzdobě oken.

„Budou tři dny volna, co provedeme? Za mě bude na drátě jeden náš důchodce, kdyby něco. Buď někam zajedeme, ale všude bude narváno. Nebo si u tebe uděláme pelíšek. Jídlo, pití, vidím, že sis pořídil tranzistorák Zuzanu. Naladíme písničky. Nebo jinak?“

„Když ti nebude vadit, zůstal bych doma. Moře věcí tady mám nedodělaných. Uvolnily se lišty v koupelně, končívám o půl čtvrté, přijdu domů, nic se mi nechce.“

„Máš říct, když přijdu, jsem přece údržbář.“

„To ale myslím na jinou údržbu, když tě tady mám. Vždycky, když tě dva dny nevidím, tak mám absťák.“

„U mě je to stejný. Mám chuť zajet za tebou a rozdat si to třeba u dálnopisu.“

„Zalehl bys důležitou zprávu, třeba o kolik procent se překročila výroba podprsenek pro naše pracující ženy.“

„A co ty nepracující?“

„U nás žádný takový nejsou. Konečně i v bordelu se pracuje a tam podprsenky nepotřebují.“

„Bordely přece nemáme.“

„Nač taky, když je celá republika jedinej, obrovskej bordel.“

„Pití, lahůdky zajistím. Vezmi něco sladkýho a ovoce a sodovku a prostě, co tě napadne a máš rád.“

Domluvili se na čtvrtek večer. Tolja bude muset pak auto nechat službě přes svátky.