V zátiší II.

Honza měl nákupy usnadněné, i zákusky si objednal dole v samoobsluze a nechal si udělat dárkový koš. Tam bylo vždy i něco, co běžně v prodeji nebylo. Pár kroků ke vchodu a k výtahu. Ještě všechno nevybalil a slyšel zvonek. Otevřel, viděl tři dřevěné bedýnky, Tolju a dalšího kluka s okouzlujícím úsměvem. Zvlněné, trochu rozcuchané nazlátle hnědé vlasy a oči stejně hnědé. Hned ho napadl Oleg, kterého mu Tolja popisoval. Chytl jednu bedničku a zavelel.

„Jdeme, ať mi nezarostete do rohožky u dveří.“

Odnesli bedničky do kuchyně.

„Jistě jsi Oleg. Tolja mi tě vykreslil dopodrobna. Tak čau!“

Oleg měl ještě aktovku, vytáhl z ní vodku.

„Tak si připijeme na seznámení, než zvednu kotvy.“

Tolja podal skleničky, díval se spíš smutně.

„Já musím vrátit auto, Tak…“

„Po jedné se nezboříš. Musím Honzovi vysvětlit, jak všechno vzniklo. Prostě jsem netušil, že někoho má, tak jsem ho chtěl překvapit. Je to moje vina, já jsem jak kůl v plotě, tak jsem si myslel, když je delší volno. Tak, kluci, promiňte. Já bych sem ani nechodil, ale chtěl jsem tě vidět. Slyšel jsem o tobě úplný legendy. Tak nic, Tolja vrátí auto a já se někde zbořím a možná se probudím na záchytce. No co už. Zaplatím pokutu a pojedu zpět budovat socializmus.“

„To není řešení. Já jsem tak zahajoval zdejší pobyt a zlil se jak hovado. To je delší vyprávění. Toljo, odvez auto, my si zatím s Olegem pofoukáme bolístky. A hned se vrať.“

„Takže já mám zatím zůstat?“

„Jistě, nakonec ztřískat se můžeme i tady. Zásoby jsou slušný, když budeš mermomocí chtít.“

Tolja se tvářil rozpačitě, ale šel.

„Musím se ti přiznat, Honzo, já si spíš ze všeho dělám prdel, ale tohle moc nevyšlo a cítím se rozpačitě a provinile.“

„To můžu říct i já. Taky jsem mohl počítat s tím, že se vrátíš. Jenže v nás bouchly saze. Najednou jsme mohli, co bylo před šesti lety jen drásající touhou. Člověk pak neuvažuje o ničem jiným.“

„To beru a chápu. U mě to bylo takový náhlý vzplanutí. Potkali jsme se, oťukávali. Jistě ti říkal, jak jsme byli v kině. Nesměle jsme se ve tmě drželi za ruce. Můj Plavovlásek. Nikdy nezapomenu na jeho poprvé. Já už něco prožil. U něj to právě bylo poznávání nesmírně krásný. Jen byly problémy, kde se scházet. Ale určitě všechno víš. Teď v práci nic. Všichni jdou po penězích a pak je utratí s děvkama a za chlast. Jo, taky jsem okusil něco takovýho. Tihle kluci jsou jako umělý stroje. Jako by zmáčkli stopky. No vezmi si mě, rychle, udělej se, máš ještě půl hodiny. Pak se jde vypláchnout a další na řadě. A já snil o Toljovi. Jistěže nám šlo taky o to udělat se, ale vzájemně, přinýst druhýmu víc než sobě. Nevím, jestli tohle je zrovna láska. Máme to hozený jinak než heteráci. Prostě jsem se měl ozvat dřív, něco o tom napsat. Jenže romantika mě nikdy nelákala. Bral jsem všechno, jak to šlo. A dnes se mi všechno posralo. Ale nejsem závistivej hajzl. Přeju Toljovi štěstí.“

„Já taky. To, že nás pojilo kdysi něco nenaplněně krásnýho i dnes, si musí rozhodnout sám. Nerad bych mu zasahoval do života.“

Kluci si povídali a ani si všechno nestačili říct, když se vrátil Tolja.

„Promiňte mi to. Já nevím co dál. Budeme teď nešťastní všichni tři.“

„To je jedna z možností,“ přikývl Oleg.

„Může to být i opačně. Oba tě chceme. Zatím moc Olega neznám, ale myslím, že je fajn kluk, co tě chce a má tě rád. Můžeme zkusit být ve třech. Třeba to vyjde. U nás je to jinak. Nebudeme spolu žít ve dvou ani ve třech, nebudeme mít děti, ani se pak o ně tahat a soudit, když by to nevyšlo. Žádné spory o majetek, dědictví. To jsou všechno věci, co dělají rodinu, a stejně ji pak rozbíjí. Myslím, že nám nic nebrání být přátelé i milenci. Tolja nic řešit nemusí a my to můžeme zkusit. Souhlas, Olegu?“

„Sakra, to jsi mně vzal slova z úst. Zatím se známe jen z vyprávění našeho miláčka. Toljo, nic neříkáš.“

Nemohl, seděl, na tvářích slzy.

„Nedělejme z toho melodrama. Toljuško, tak už něco řekni, nebo nás pošli…“

Tolja Olega políbil a hned na to Honzu. Ale trochu zadržovaný pláč teď propukl naplno.

„Doufám, že jsou to slzy štěstí. No chlapci, spácháme něco k jídlu, na miliskování bude času dost. Honzo, jdeme na to.“

Jejich společný miláček si utíral slzy a přidal se. Udělali si lahůdkovou mísu, každý si nabere na talířek. Pojedli, ještě vinný střik. To už se všichni smáli.

„Myslím, že je na čase trochu se poznat blíž, když už jsme se o tebe, Toljo, podělili.“

„Chci být celej.“

Vzájemně se objali a ústa spojili u rtů jejich chlapce. Najednou se odtrhli, začali se smát.

„Musíme si tě naposledy prohlídnout. Teď už budeš náš.“

Vystřídali se v koupelně. Pán domu, host a Tolju přivítali obtočeni ručníky. Odnesli si ho na postel. Posadili a klečíc se dělili o stoupající penis a šourek s varlaty. Přitáhl si je nahoru a každou rukou směřoval jejich naběhlá péra k polibkům a sání.

„Vidím, že se moc nelišíme.“

„Co sis, Honzo, představoval?“

„Třeba mírně zahnutej, delší nebo silnější.“

„Jak vidíš, Stvořitel se moc s náma nepáral. Odbyl to podle jednoho mustru.“

Rozesmáli Tolju. Ten si je zrovna tiskl ke tvářím a střídal je v ochutnávce.

„Má to chlapec jednoduchý, už nás má oba přečtený. Ví, co na koho platí.“ To zase mudroval Oleg. „A my se vyzkoušíme za provozu. Myslím, že nám i líp stojí. Každej se chce před druhým předvíst v tom nejlepším světle. Necítíš to tak, Honzo?“

„Tolja říkal, že jsi smíšek a velkej srandista. Měl pravdu.“

„Kolik se toho nasměješ v našem životě. Všechno je nalajnovaný. Odsud, posud. Svobodně si můžeš leda tak uprdnout, ale i to potichu. Snad se prý otepluje. Jen aby nám pak nebylo až moc horko. Nebo spíš sibiřskej mráz. Ale tímhle si nekažme večer.“

Ono ve třech jde vymýšlet neskutečné kombinace. Tady doslova kraloval Oleg.

„Musím si nějak vykoupit vaši přízeň, chlapci. Za to, že jste mě neposlali k vodě, nebo spíš neodložili k ledu. Ještě máme před sebou spoustu technik z Kamasutry. A nejen z ní. Můžeme si vytvořit vlastní. Některé jogínské polohy bysme asi těžce zvládali. Já zbožňuju přeliz mezi půlkama a pak hned čubičku.“

„Není špatnej ani lotosovej květ, nebo na kovboje.“

„Hned za dveřma opřít svýho miláčka o zeď a je tam.“

Rozesmáli Tolju.

„Vidím, jak vás řeči pěkně nabudily. Zvládneme ještě jedno kolo?“

„To víš, ušukáme tě k smrti.“

Ovšem situace vypadala obráceně.

„Chlapci, stačí. Ať si je nestrhnete. Koho bych pak hledal.“

„Máme ještě prsty Toljušenko. Společně tě odrovnáme, neboj.“

To už se oba jeho milenci potkali u krásně rozevřené štěrbinky. Pár zlatých vlásků provokovalo. Jazyky si je rozčesaly do stran.

„Příště si dvojici zkusíme nejen s prsty,“ sliboval Oleg.

Jejich miláčka pěkně udělali masáží prostaty. Na světě je tak krásně, pomyslel si Tolja usínající mezi svými milenci. Kluci jsou hezky utahaní. Jeho ruce zabloudily do jejich klínů, pro poslední noční pohlazení.

„Kluci, sluníčko, vyjedeme někam na výlet.“

„Toljo, ty provokatére, podívej, no jen se podívej, pěkně jsme se vyšťavili, ale zase vstáváme čtyři,“ ukazoval Oleg.

„Ochutnali jste se vůbec včera?“ Tolja chytil Honzu a přetáčel ho. Ostatní už zvládli hoši sami. Jejich pokušitel si klekl a občas pomáhal přihonit. Nadšeně pozoroval, jak se hezky udělali. Hned ho kluci povalili mezi sebe a podělili se o jeho smetánku.

„Kam chceš vyrazit?“

„Zajedeme k paní kněžně. Na chvilku. Určitě tam budou její pravnuci, dva kluci a dvě hočičky, jsou to taková roztomilá koťátka.“

„Bacha, Toljíku, za to je kriminál,“ smál se Oleg.

„Vy ve všem vidíte jen mrdačku. Je i normální život.“

„A k tomu patří i mrdačka.“ Teď se smál Honza.

Po snídani vyjeli.

„Hned u baráku máš poschoďový garáže. Už ses ptal, jestli není nějaká volná?“

„Nevím ani koho.“

„Máte tady nějakýho domovníka, nebo důvěrníka, jak tomu asi říkají.“

„Myslím, že mi dával klíče od sklepa, domovní řád. Ještě jsem ho nečetl a ve sklepě nebyl.“

„Něco není v pořádku. Nevidím u domu žádná auta. Rozhodně mladí nedojeli.“

Přijížděli k vile. Prázdno, ticho. Stará paní seděla na stejném místě u okna a v rukou měla časopis. Vzájemně se pozdravili.

„Oleg, jednou jsi tady byl s Toljou, je to víc jak dva roky, viď?“

„Máte úžasnou paměť, paní Zojo. Co Andrej?“

„Poslal telegram, jeho manželka je nemocná, nepřijedou. Jídlo tady mám, kdyby ne, zavolala bych Slávkovi. Toljuško, udělej nám kávu a nějaké keksy tam myslím jsou. Posaďte se, chlapci. A ještě se, prosím, podívej a vypni jistič nahoře. Nemá cenu tam topit, když nedojedou. Díky.“

Poseděli, popovídali si. Zašli do sklepa pro ovoce.

„Opravdu nic nepotřebuju. Chodí sem i jeden děda z další samoty. Bere si trávu, seno, sklízí ovoce, opraví malé věci. Ale jsem ráda za vaši společnost. Jsem zvyklá, ale někdy je člověku smutno. Ja grůstnaja ženščina.“

Vyjeli zpět k městu.

„Slávek, to je ten tvůj věčný obdivovatel? Ještě si někoho nenašel? Je to docela hezkej a hlavně hodnej chlap. Něco mě napadlo. Nesjedeme tam třeba na oběd?“

„Můžeme, ale vždycky mám blbý pocit, že ho jen využívám.“

„Zajeď, Toljo, na Bělidla.“

„Tam žádná hospoda není.“

„Taky do žádné nejdeme.“

„Kam?“

„K autoservisu. Prostě, je tam klouček, kterýho jsem chtěl sbalit ještě před tebou. Paráda. Jako čertík z pohádky. Dobře jsme si tehdy popovídali, bylo nám jasný, že jsme teplí, ale pak nic. Je na hodně starší a měl dokonce nepříjemnosti už na škole. Pokud nikoho nemá, tak se z něj tvůj Slávek posere.“

„Není můj, nemůžu za to, že je do mě zamilovanej. Taky jsme si to řekli. A přes to, říkám ti, je mi trapný, ví, že nic nebude, a chová se pořád skvěle.“

„Honzo, zastav tady, skočím se mrknout. Začíná pršet. Přeběhnu.“

Oleg vyběhl do protější vilky, kterých tady byla celá řada. V předzahrádkách ještě kvetly poslední růže a zastříhané keře pámelníku se skláněly pod tíhou plodů. Byl tam docela dlouho. Pak vyběhly k autu dvě postavy pod přehozenou zelenou pláštěnkou. A už byly na zadní sedačce. Jo čertík. Doslova a do písmene. Chybí jen růžky. Kučeravé vlasy jako uhel. Neskutečně černé široké obočí, stejně tak dlouhé řasy. Malá brada a nosík, velké plné rudé rty. Snědý jako Ital někde od moře.

„Konstantin, Kosťa,“ natahoval ruku.

„Bože kluci, nejste všichni z Ruska? Tolja, Oleg, Kosťa. Jak se řekne rusky Jan?“

„To Rusi neznají. Mají Ivana, Váňu, nebo z angličtiny Džona,“ řekl Oleg.

„Ale viděl jsem i Jan. Ale nepíše s j, v azbuce obrácené ň, ale s ja, to je obrácené R,“ dodal Kosťa.

„Už jsem obrácenej celej, jedeme, máme určitě všichni žízeň.“

„Já jenom, abyste počítali s tím, že já…“

„Kosťo, nemel nesmysly. Snad jsme si to jednou řekli. To mně nevěříš?“

„Jo, jsem rád, že přijdu mezi lidi. Tady mě nikdo z kluků nemusí. V televizi nic není jako obvykle, venku hnusně, máma má blbou náladu. Furt pere a žehlí, uklízí, prej je to nějaká skoro nemoc. Nebudu jí zavazet a dělat šlápoty na umytém linoleu. Už jsem chtěl jít do práce. Dělám papíry tady naproti v servisu, ale šéf mi řekl, že stačí, když je tady služba, jeden automechanik a mám někam vyrazit za babama. On v mých letech prý ojel půl města. To mi tedy pomohl.“

Honza byl v pokušení nastavit si zrcátko, aby tohohle chlapečka viděl. Nádherné stvoření k hrátkám. Jenže by musel mít aspoň dvacet let navíc. Prý. To se nechce ani věřit. To už jeli po Kubánské k hotelu. Na parkovišti zbylo jen místo těsně u kmene stromu. Všichni vylezli, než tam zajel. Pak měl co dělat. Že by přibral?

Vevnitř narváno. Popošli dál a nahlédli k výčepu.

„Toljo, máme tady tři svatby. Šéf tady někde pobíhá. Chvilku počkejte, někam vás vmáčkne,“ volal výčepní.

„Toljuško, zlatíčko, je tady blázinec, salonky jsou obsazený. Zavolám ti Slávka.“ To byla vrchní s bločkem a portmonkou.

„Sere se nám zmrzlinovej parchant. Je zima jak v Rusku a všichni chtějí zmrzlinu. Mrkneš se na to, Tolko,“ vykoukl z kuchyně zřejmě učeň.

„Chlapci moji, dnes je to na infarkt. Ty jseš myslím Oleg, na krásný kluky mám paměť, Honza, tenhle Adonisek patří taky k vám?“

„Konstantin, Kosťa.“

Šéf jemně uchopil nabízenou ruku a držel ji jako vzácnou relikvii.

„Znal jsem dobře Kosťu Biebla, básníka. Bohužel, odešel příliš brzy. Dodnes se stýkám s jeho ženou, je překladatelkou a básnířkou. Krásné, krásné jméno.“

Stále se drželi za ruce. Kosťa se červenal a nevypadal, že by mu to vadilo.

„Kam vás, chlapci, dám? No jdeme, jen vyzvednu klíče.“

Zamířili k hotelovému vchodu a dolů po schodech do vinárny. Vedoucí ji odemkl.

„Tady budete mít klid, obsluhu vám pošlu. Zdeněk přijde až o páté. Toljunko, ty jsi tady jako doma, když byste šli odsud, tak zamkni. No, když budete mít na něco chuť, tak to jen napiš pro Zdeňka na lístek. Musím nahoru, jak se utrhu, přijdu a doufám, že zůstanete i na noc. Pusťte si magnetofon. Dobrou chuť, milánkové.“

„Ty tady, Toljo, děláš?“ divil se Kosťa.

„Jo, údržbáře v RaJi.“

„Obskakují tě tady všichni, jako by ti to patřilo. To jsem v šoku. Na mě pořád někdo huláká. Rychle, zákazník spěchá. Co tam pořád děláš, pohni. Blbě mám výplatu, nemám tam přesčasy. Ještě mi do kukaně jde smrad a kravál.“

„To chce změnit místo,“ uculoval se Oleg.

„A kam asi, je tady ekonomka, a všichni chtějí do kanclu holku.“

Přišla servírka tak v jejich letech.

„Toljo, šéf mě sem málem hnal bičem. A Jirku zpražil, že na zmrzliňák má zavolat tvůj zástup. Chvíli se prý bez zmrzliny hosté neposerou. To by dřív nevypustil z huby. Není na tom něco, že se mu prý líbíš? Já bych tě brala taky. Jste tu, kluci, jak navybíraní. Tak tady je jídelní lístek a je i to, co je škrtlý.“

Rozesmáli se. Tolja to nijak nekomentoval, ale všiml si, jak Kosťa zpozorněl.

„Nedáme bažantíka? Je dobrej, lehkej a málokdy. Tady ho umí,“ zeptal se.

„Chcete ho s rýží, s bramborovou kaší, nebo s malými bramboráčky hodně na divoko s brusinkami?“

„Na divoko, ne?“

Ostaní přitakali.

„Víno si vyberte za barem v chlaďáku. Nebo mám pak donést pivo?“

„Vybereme si, dík.“

„To jsem snad v nějakým filmu?“ divil se Kosťa.

Večeře skvělá i víno. Kosťa se nestačil divit.

„Tady je všechno otevřený, to nemají strach, že něco zmizí?“

„No dovol, nejsme žádní zloději. Pustím magič.“

„Šala, lala, li“, ozvalo se.

„To bylo v televizi, Neckář tam málem leze po zdi. A je furt i v dráťáku, co máme v práci,“ Kosťa usrkával víno.

Když se ozvalo Dej mi pár okovů, Honza s Olegem si klekli před Tolju a natáhli zkřížené ruce.

„Jste šášové, to je i naopak.“

„Vy, jako fakt jste spolu? Tady je všechno divný.“

„Takže ti to vadí?“

„Určitě ne, ale proč jste mě sem brali?“

„Co šéf, Slávek, ten se ti nelíbí?“

„Má Tolju, je z něj úplně pryč.“

„Tak to by chtěl, jenže nemá, řeknu ti to po lopatě. Líbíš se mu, to je jasný. A ty?“

„Já ale nechci být náhradou na jednu noc.“

„A co na dýl, to bys bral?“

„Co mám říct? Jo, po něčem takovém toužím, je to moc rychle. Nevím.“

„Tak nech všechno plynout jako vodu. Uvidíš.“

„Tenhle kluk, včera mi pusu dal…,“ ozvala se další písnička.

„To je bigbít Crystal a holky Krystalky.“

Kluci obrátili hovor jiným směrem. Kosťa se smál. Je moc rád, že ho vzali. Sám nikam nechodí. Co bude dál, kdo ví?

Přišel barman Zdeněk.

„Šéfík mě upozorňoval, že tady mám návštěvníky. Toljo, to jste tomu moc nedali.“

Díval se na lístek na baru.

„Nechceme se umrtvit, je teprve večer.“

„Skoro se ti bojím říct, abys mi tady utáhnul pár šroubků. Slyšel jsem, jak starej seřval kluky kvůli tomu krámu na zmrzlinu. Přijel tvůj náhradník, sežral půl bažanta, tři piva, tři rumy, večeři pro manželku. Pak tam dvakrát hrábnul, trvalo to dvě minuty. Napsal si opravu dvě hodiny, cesťák a to tam byl pěšky. Ale pohoda.“

„Tak co tě trápí, Zdeňo?“

„Jenom ať nedojde Slávek, ale motá se kolem svateb. Tady u boxu ta lišta. Nejde přišroubovat a pak se to celý blbě zavírá.“

„Tak tu můžeš šroubovat do skonání věků. Není tam vidět, ale vypadly matičky. Měly být přichycený. Prostě zmetek, jako kde co. Plán se plní na sto padesát procent, ale všechno je nedodělaný. Vydrž, po svátcích. Ty dvířka se musí rozdělat celý. K tomu tady v dílničce nic není a stejšna tu nemám.“

„Takový schody do nebe…,“ další hit s Matuškou.

„To je přesně ono. Za chvíli se přihrnou svatebčané. Ale budou to schody do pekla. A máte i čertíčka. Bože, kluku, to jsou vlásky. Skoro mám chuť si zkusit, nemáš-li tam růžky. Mikuláše ještě není, ale máme tu zlatovlasého andílka i čertíka, co vy, kluci?“

„My jsme padlí andělé, co mají peklo teprve slíbeno,“ dodával Oleg.

„Už se sem hrnou.“

Bylo slyšet hlahol. Z pásku právě znělo „Dominiku, Niku, Niku.“ A rozveselená společnost mladíků a dívek zpívala, co zpívala, řvala s Juditou Čeřovskou.

„Mládeži, klid. Ještě je deset minut zavřeno.“

„Když nás nahoře vyhodili.“

„To se nedivím.“

„Umíráme žízní a máme i Dominika. Niku! Ukaž se!“

Z chumlu dívek se vyvlnil dlouhán s delšími vlasy a brýlemi v kulatých obroučkách.

„To je náš Dominik, řečený John Lénon. To je podoba co?“

„Můžete ten magič osolit, pane barmane Zdeňku? My si zalezeme dozadu k výklenku.“

„Pustím vám to tam do amplionu. Co si dáte?“

„Jé, to je složitý. Šest vodek, tři kubánský bílý, tři griotky a čtyři tuzemáky.“

„Nebo nám raději dejte od každýho flašku, chechtáče máme, ženich nebyl škrt a teď už do toho někde perou,“ dodával John Lénon Dominik.

Zdeněk je obsloužil a pustil jim Beatles.

Přicházeli další hosté a taky šéf.

„Dnes je blázinec, ale už se uklízí malý salonek. Tady bude randál, večeři si dáte v klidu tam. Pošlu pro vás, chlapci.“

Taky se asi po půl hodince přesunuli.

„Toljo, přepni si bednu,“ ukazoval v salonku číšník z restaurace. „Na večeři si dejte něco studenýho, tentokrát jsme úplně vyžraní. Tři nešťastníci do toho vlítli. Chtěl bych je vidět za deset let.“

„Co čtyři gothaje s octem a cibulí?“ provokoval Oleg.

„Vždyť je dobrej,“ dodal Kosťa.

„Jako vážně? No jak chcete.“ Číšník zmizel.

„Nestane se ti z toho něco, Honzo?“

„Proč, dělám si ho i doma, nebo dám v hospodě. Každej den nemusí být kaviár,“ to už se smáli všichni.

Ještě nestačil Tolja pustit muziku a byl tu kuchař.

„Ty vole, Toljo, to je nějakej novej fór, co neznám?“

„Né, jenom objednávka. Vážně.“

„Ani nevím, jestli ho máme. No někam do hospody ti pro něj nepůjdu.“

Gothaj přinesla servírka.

„Jste fakt cáklí. Ještě pivo v kelímku a jsme jak bufáč na nádraží. Píííívo, horké párky.“

Ale klukům chutnalo. Každý si zavzpomínal na studentská léta. U vína zůstali u stejné značky. Hlavně bylo pořád o čem povídat. Hovor nabýval na intimitě. Kosťa se konečně víc rozmluvil. O průšvihu na škole, i když nakonec vše dopadlo nejlíp, jak mohlo. Jak je těžký si někoho najít na delší dobu.

„Vím, že jsem hezkej, ale to je i chyba. Mladí jako vy mi nic neříkají a starší, někam na víkend, užít si a adié. Slávek se mi líbí, ale myslím si, že to bude stejný. Má manželku a tři dcery. Byl bych jenom doplněk udělat si dobře.“

A vzpomínaný Slávek se objevil. Hned se začal smát.

„Kluci, s tím Gothajem, to se vám povedlo. Ale je dobrý si občas připomenout i doby minulé. A nikdy nevíš, můžou se i vrátit. Přiznám se, někdy ho doma děláme jako řízek, děvčata ho mají rády a bramborový salát jen s cibulí a okurky. Přinesou nám za chvíli studený bufítek. Doufám, že nebudu vadit. Přiznám se, hlady mně kručí v břiše. Nabito a tři svatby. Vdávala se dcera okresního tajemníka. Tak jsem tu měl i lidi z kraje. Znáte to. Je dobré vyhovět. My máme laťku hodně vysoko. Jen nejsou jako všude lidi. Schopní lidi. Náš provozní jde za půl roku do důchodu. Teď postonává, jenže léta tady doslova dřel, tak to musím přehlídnout a mám tady dvě paní jako takovou brigádu. Ale každá na čtyři hodiny. Občas se na něco zapomene. Ještěže tu máme skvělej kolektiv až po uklízečky. Taky to trvalo. A někdy bych si potřeboval odpočinout. Někam k vodě, jen lenošit. Loni jsme byli s rodinou v Bulharsku. Letos jen manželka s holkama v Tatrách a já tam zajel na tři dny. Promiňte, ale člověk nemá ani s kým promluvit. Skvělé lidi si musíme hýčkat. Tolja byl vždycky něco víc. Má svoji práci rád. Tady nám ušetřil spoustu peněz a taky nervů. Nehledí na čas. Tak už nám nesou něco k zakousnutí. Dobrou chuť, chlapci.“

Tolja šel namačkat do mjůzikbedny pár písniček. Smál se a taky první se ozval hit ze Semaforu Představte si, představte si, co jsem měl dnes k obědu. Po Šlitrově výčtu všeho možného jim Kubišová vzkazovala Nepiš dál a pak už šla jedna písnička za druhou. Šéf se vyptával, co kdo dělá. Nad povzdechem Kosti, jak je v autoservisu, se ptal, co všechno z kancelářských prací zvládá.

„Co tak změnit zaměstnání? Hned bych tě bral místo těch dvou brigádnic.“

„Nevím, jestli by mě pustili, sice se tam prý byla podívat nějaká účetní, ale…“

„Stačí se rozmyslet, vedoucího znám, problém v tom nevidím.“

Probrali i politiku, socializmus s lidskou tváří a možné změny.

„Máte, chlapci, dva pokoje propojené koupelnou. Bohužel jen obyčejné. Jsme plní. Tak zase vyběhnu, kde se co děje. Přijdu vám popřát dobrou noc.“

„Hodin jak na kostele. Myslím, že se přesuneme na pokoje.“

V recepci měli připravené klíče. Pokojíky až pod střechou jako všude jinde. Tentokrát žádný přepych.

„Nebude ti vadit, Kosťo, když tě tady nechám samotného, já se vracím do Tušimic, tak ještě pokecáme, asi u kluků zůstanu.“

„Stejně půjdu spát, tak hezkou noc.“ Neříkal to nějak moc nadšeně, ale samozřejmě věděl, že nic intimního ani v plánu nebylo.

Ještě zaklepal šéf, jestli něco nepotřebují.

„Kde máte Kosťu?“

„Já se budu vracet, tak ještě pokecáme, je vedle.“

„Myslíš, že šel k němu?“ ptal se Honza.

Tolja chvíli postál u koupelnových dveří z druhého pokoje.

„Jo, je slyšet povídání. Přál bych oběma, aby jim to vyšlo.“

Kluci si na dvouposteli dopřáli i trochu hrátek a s Toljuškou se pořádně udělali, jen se krotili v hlasových projevech. Když se pak Tolja vrátil z koupelny, prý je stále slyšet slabý hovor.

Ráno na Kosťu zaklepali.

„Pojďte dál, zvědavci. Skoro jsem nespal.“

„A bylo něco?“ Oleg se usmíval.

„Jak myslíš, nebylo. Ale tak mi ještě hlavu nikdo nezamotal. Říkal mi všechno, co by chtěl, kdybych chtěl i já. Je to moc zvláštní člověk. A i život má úplně jinej než ostatní. Za týden mě chce vzít k němu. Abych poznal, že bych nevadil jeho ženě a nemusel mít strach z nějakého skandálu. Nejsem trotl, kvůli mně se nerozvede, to asi nikdo. Zatím si to neumím srovnat v hlavě. Má všechno, co bych chtěl, můj vztah taky není normální, ani z hlediska teplých. Takže mu nemůžu nic vyčítat. Všechno jsme probírali, pro i proti. Vážím si ho, že hned po mně nevyjel. I když jsme to chtěli oba. Mohl bych za půl roku dostat to místo provozního. Dala by se ještě udělat nějaká potravinářská nástavba při práci. Je toho moc, ale tady by se mně líbilo. Myslím jako v práci.“

„No vidíš, určitě z vás bude šťastná dvojka.“

„A vy jste taky šťastní?“

„Jo, šťastná trojka,“ culil se Oleg.

Honza s Toljou se smíchem souhlasili.

Po snídani se rozloučili s Kosťou i šéfem hotelu. Na oběd si zajedou do Zátiší. Trošku povzpomínat, pak k paní Zoje, potěšit ji v samotě. Zůstanou u Honzy a ráno jede Oleg do Tušimic. Upsal se na rok, teď skončit nemůže. Přišel by o hodně peněz. Zkusí si domluvit buď stavebniny, nebo něco na jistotu, až se vrátí. Kosťa zůstal, vedoucí ho provede celým provozem, spadají pod něj ještě dvě restaurace a jeden kiosk.

Na Tolju už čekal kuchař.

„Čekáme tě, zachraň nás,“ spínal ruce a smál se.

„Mám volno a za sebe náhradu.“

„Ten ví pendrek. Toljo, nebuď labuť. Jenom chviličku.“

„Tak jo, kluci, hned jsem zpět.“

Ono to hned nebylo. Přinesli jim vídeň a zákusky.

„Myslím, že bysme se měli přejmenovat na Zmetkostan. Všichni překračují normy, samej závazek a brigáda místo toho, aby udělali práci pořádně. Nebudu se rozčilovat. Dělají krůtí závin, vypadá dobře, ten si dáme. Venku je docela slušně, zajdeme si po obědě k naší lavičce.“

„Myslím, že projít se potřebujeme. Jen žereme, pijeme ani jsme moc nedali včera šuku.“

„Cože?“

„Když se šuká, je to šukačka, v mužským rodě šuk.“

„Oleg má na všechno nějakou průpovídku,“ usoudil Honza.

„To je jako s náma. Kluk po dvacítce, co není ženatej, je buď nemocnej, teplej, nebo má ptáka samici a neví, co je. Dva takhle staří jsou jasní buzíci. Ale tři v očích lidí jsou nerozluční kámoši.“

Hoši se řehtali, až se na ně ohlíželi hosté z vedlejších stolů.

„Mohl bys dělat propagandistu. Vymýšlet hesla na všechny oslavný dny.“

„To víš, že jo. Třeba do průvodu. Studený máj, v prdeli ráj. Přeje vám teplárna.“

„Co, hoši, slavíte, k čemu mám popřát, Toljo?“

Vrchní právě kasírovala vedlejší stůl.

„Ale, jen jsme rádi na světě. Báli jsme se, že nás jdete seřvat. Tady je dnes jak na nějaké tryzně.“

„No jsou i Dušičky. Lidi u nás je slaví málem pláčem. Když jsem bydlela vedle hřbitova, touto dobou tam býval stánek ze zahradnictví. Hned za vchodem byl urnový háj a lidi tam kupovali hlavně věnečky. Z šišek, chvojí, statice a slaměnek. Ty slaměnkové hýřily všemi barvami jako od kolotočů. A šli na rvačku. Prodávající si pochvaloval, jak všichni chtějí něco veselýho na hrob. Dnes tu nemáme žádné děti. Těm je jedno, co je za den.“

Krůtí závin byl opravdu skvělý i knedlíky s burizony jako dech.

„Jsou v tom houby a něco zelenýho,“ Oleg pitval nádivku.

Tolja zaběhl do kuchyně. Vracel se s vysokým klukem v bílém.

„Tady máš Fandu, co je to zelený? A jakej je rozdíl mezi závinem a roládou?“

„Doufám, že chutná. Jsou tam houby, ještě z čerstvých, zelená je růžičková kapusta. Všichni dělají roládu, tak my máme závin. Zní to líp, ale je to stejný. U sladkýho je roláda hlavně z piškotovýho těsta, závin z lístkovýho.“

Kluci poděkovali a kuchař si cestou zpět vyslechl další chválu.

„Na cestu si vezmeme do termosky grog,“ Tolja šel pití zajistit.

Lavička byla zcela zapadaná listím.

„Tady jsou žluté z habru, malé jsou břízy, oranžové a načervenalé z javoru a pár hnědých z kaštanu a buku. Ještě ve školce jsme je sbírali, obkreslovali a vybarvovali,“ vzpomínal Honza, když lavičku ometali kouskem zlomené větvičky.

„U průhledu je krásný, ještě žlutý modřín. Zafouká větší vítr a zbudou jen shluky drobných šišek. Je nádherný rozhled.“

„Jsem místní, ale o tomhle místě nevím, je vidět krásně do daleka. Vidíte parkoviště u hřbitovů. Taky hrají barvami jako listí. Určitě je tam někdo jako my.“

„Vidíš, taky nás to tady s Honzou napadlo.“

Oleg ukazoval vesničky, vzpomínal na jejich jména. Napili se hřejícího grogu a líbali se.

„Musíme se vždycky podívat. Už dva kluci líbající se, to by byl pro někoho problém, ale vidět tři, rovnou by z hotelu volali do blázince nebo esenbákům.“

„To asi jo, Honzo, a ty, pracovník ONV,“ Oleg se smál.

„Pracovník. Vždyť mě tam nikdo nezná. Jsem zalezlej v malým kanclíku. Ale o žádnou popularitu nestojím. To Toljušku všichni nosí na rukou a jsou do něj zamilovaní. Tomu by takový prohřešek prošel.“

„A nás by za trest poslali někam do dolů, jak se to dělá. Tak zajedeme za paní kněžnou, ne Toljo? Ta je taky v řadě tvých obdivovatelů, plavovlásku.“

„Kluci, snad nežárlíte?“

„To víš, že jo, jsi jenom náš a nikomu tě nedáme.“

„Netvařte se tak vážně. Skoro bych tomu věřil,“ usmíval se jejich blonďáček.

„Počkej večer, ukážeme ti, zač je toho péro.“

„Říká se loket.“

„Tak loket bysme dohromady nedali, to je tuším skoro šedesát centimetrů,“ ukazoval Honza.

„Už jseš jako rybáři, co ukazuješ. Ale fakt, do lokte nejmíň tři. Večer poměříme.“

Za dalšího vyprávění došli k autu.

„Mám dobrou kávu, jen skočím k sobě.“

Tolja vyběhl po schodech.

„A dvě plechovky ananasovýho kompotu, misku šlehačky z kuchyně. Jsme tam hned.“

Paní Zoja je přivítala s radostí.

„Chlapci, to je od vás milé. Díky. Jenom se kvůli mně nezdržujte.“

Výborná káva. Jablečný závin paní Zoji, šlehačka s ananasem. A večer s Olegem. Pak až na Vánoce.

„Kluci, těžko se mi to říká, ale budete mi moc chybět. To jsem ještě nezažil. Před vojnou nám s Toljou bylo krásně, ale že se musíme rozejít, jsme moc neřešili. Já se pak shlídl, jak něco vydělám a našetřím. Teď bych se toho klidně vzdal, být s váma. Do jara snad vydržíme. Tak ještě si pohrajeme. Nejsem žádnej romantik, ale vidím, že dnes mě hlazení a líbání dostává víc jako kdysi. Tohle není devětašedesátka, ale rovnostrannej trojúhelník. Triangl. A taky si strany vyměníme, ať má každej, co miluje.“

Pár neskutečných dnů skončilo. Všichni měli spoustu práce. Honza si pořádně máknul a chodíval kolikrát až v noci. Vídal se s Toljou většinou jen o víkendech. Od prvního prosince nastoupil Kosťa v hotelu místo brigádnic. Slávek prý to do Nového roku nemohl vydržet. Líčil jim, jak ho přijala vedoucího manželka. A dcery jako bratra. Ale rychle si zvykl. Jen k jejich poprvé zvolili chatu známého. Je to skvělé, tak jak oba očekávali.

Oleg zůstal přes svátky v práci, vzal si volno na konec roku. Na Štědrý den vzal Tolja Honzu k rodičům. Jeho bratři byli v předmaturitním ročníku. Rodiče už o vztahu svého syna s ním věděli a nijak to neřešili. Po večeři a dárcích zašli kluci k Honzovi. Tam si dali další malé dárky. Oleg poslal telegram. Vše oslaví na Silvestra. Za výklady se objevily betlémy, kostely byly plné, všichni cítili veliké uvolnění.

Kluci stáli dlouho na balkoně. Celé město zářilo.

„V takovou šťastnou chvíli nám ten třetí schází. Cítíš to taky tak?“ zeptal se Tolja.

„Schází a moc. Tomu bych nikdy nevěřil. Všechno dřív bylo jen hlavně o sexu. Někoho mít, někam se zašít pořádně si zapíchat. Jistě, to chceme i dnes, ale je v tom i veliký kus přátelství, vzájemné podpory, kéž nám to vydrží co nejdýl.“

Drželi se za ruce. Před nimi, za poschoďovými garážemi bylo pár domů z padesátých let. Bylo vidět jen horní druhé patro. V několika oknech svítily stromečky a jeden se rozzářil prskavkami. Z vedlejšího balkonu, z bytu, kde to vypadalo, že nikdo nebydlí, byl slyšet zřejmě z gramofonové desky varhanní koncert. Honza políbil svého zlatovláska na čelo.

„Pořád tě vidím tehdy. Krásného, vzrušujícího a nedostupného. Jen zhmotněnou touhu.“

„Vždyť víš, bylo to stejné.“

Vrátili se. K Vánocům patří svařené víno. Skořice, hřebíček, badyán, slupka z jablíčka a trošku cukru. Zvedli sklenice a symbolicky si připili se vzdáleným Olegem.

V první vánoční den se jim nechtělo vařit. Zašli si do hotelu na Kubánské. Přišel jim popřát Kosťa. Měl krásný tmavě modrý oblek se stejnou vázankou a zdejší dámy všeho věku na něm mohly nechat oči.

„Přeju i za Slávka, jel na dva dny povinně po jejich rozvětvené rodině. Ale Štědrý den jsem byl u nich i s mojí mámou. Nejdřív vypadala na infarkt, trávit večer s rodinou mého milence. Pak si velice rozuměla s manželkou i dcerami. No je to fakt na palici. To by asi nechápal nikdo. Kdy přijede Oleg? Doufám, že na Silvestra budete u nás. Budeme tady mít kapelu, zpěváky, nějaké scénky.“

„Uvidíme, jak bude mít Oleg volno. Vyšlo to blbě. Je pracovní sobota, volno neděle Silvestr a pondělí Nový rok. Vezme si nějaké volno, ale nevíme zatím, jestli před nebo po. Ale na Silvestra s námi počítej.“

Dali si krůtu se smetanovo-brusinkovou omáčkou a opékanými brambory. Kosťa je na kávu a zákusek pozval k sobě.

„Jsme tady trochu stísnění. Vypadalo by blbě nastěhovat se do kanceláře provozního, dokud marodí a čeká na důchod. Teprve se se vším seznamuju. To je jiný jak v autoservisu. Měl jsem strach, že mi budou místní házet klacky pod nohy, ale tady nejstarší vrchní mi řekl na rovinu, jak mají Slávka rádi, že by se tak nikde neměli. Když si nebudu s něčím vědět rady, pomůžou. Jsem tady sice od rána do noci, ale baví mě to. Zkraje jsem se skoro na Olega zlobil, že mě sem dohodil jako kuplíř, ale až přijede, musím mu poděkovat.“

Kluci pak zvolili procházku městem. Bylo zataženo, okolo nuly, sněhu jen poprašek a sem tam poletovaly vločky. Večer horká sprcha.

„Vana tady znatelně chybí.“

„Nejenom vana,“ usmíval se Tolja. „K paní Zoje zajedeme v týdnu k večeru. Teď tam má rodinu. Zítra zajdeme na oběd k našim, bude kachna a červené zelí. To míváme každý rok. Já mám výhodu. Všude mi dají to nejlepší. Jak si papáte na ONV?“

„Já ani nevím, kam ta restaurace patří, ale když tam nejezdíš, bude Jednoty. My tam chodíme zadem přes dvůr, z našeho dvora. Hospodská klasika jako všude. Objednávka na týden ze tří jídel. Mají docela dobré a husté polévky. Ještě je k tomu pivo nebo limonáda.“

Společné noci byly vždy krásné. Někdy většinu jen proleželi s vyprávěním a vzpomínkami. Trošku milování se přece jen vkradlo.

Oběd u Toljových rodičů byl hezký, docela rodinný. Jen bráškové měli obavu, jestli se Tolja nevrátí domů.

Když se byli projít, probírali to.

„To ubytování V zátiší je opravdu jen na chvíli. Budu si muset o nějakou garsonku zažádat. Zeptám se na podniku a Slávka. Ten má obrovské známosti všude. Bude to čekat i Olega, pokud si tady na jaře najde místo. Má sice svůj pokoj, ale to víš, dokud je doma, rodiče si myslí, že by měli o všem vědět. Naši mě překvapili, je jim už jasný, jak je to s námi, jen nevím, jestli by strávili ještě Olega. To riskovat nebudu. Prostě jsme i z hlediska teplých jiní. Ale snad, no uvidíme, co další rok přinese. Lidi se dělají velké naděje.“

Čtyři dny do Silvestra utekly rychle, oba byli v práci vytížení. Honza odesílal zpracované výsledky. V sobotu po poledni přijel Oleg a zastavil se za ním v práci.

„Teda, skoro bych se tady bál dělat, že mě ty všechny slohy s papíry zasypou. Máš tady akorát krásné okno jak botanickou zahradu. Venku sníh, tady všechno v květu. I když je to spíš poprašek. Jak jste se domluvili?“

„Pojedeme hned na Kubánskou. Kosťa nám tam drží pokoj a budou mít nějaký program.“

„V televizi bude Dvořák s Bohdalovou, ale stejně to budou opakovat.“

Zajeli v hotelu do dvora. Při silvestrovském veselí by mohl někdo posilněný nemírným pitím něco provést. Před tím se převlékli. Honza doma, Oleg u rodičů.

„Kluci, paráda,“ vítal je Kosťa. „Já se picnu, moje máma se Slávkovou manželkou tady dělají hostesky i s holkama. Máme samozřejmě plno. Bude to uzavřená společnost. Jídlo mimo večeři a novoroční pochoutky z prasátka budou doplňované v chladících boxech. Takové švédské stoly po našem. Berte si, co chcete, Toljuška něco spravuje v kuchyni.“

„Neříkal jsem to, kluk udělal štěstí. S jeho mámou a manželkou Slávka to je teda rána. Ale líp, než kdyby si vjely do vlasů. Kosťa mi psal, tak všechno líčil jak román. No, nás by lidi taky asi utloukli holemi. Jak něco vybočuje ze zažité šablony, tak Sodoma, Gomora.“

Zrovna přicházel Tolja s lahví šampusu.

„Korek bude lítat až o půlnoci, ale teď na shledání. Máme stolek na boku u toho improvizovaného jeviště a tanečního plácku. Je tam krásně vidět, jen pokud do toho muzikanti budou moc řezat, tak ohluchneme,“ smál se.

Obsluhu zajišťovali kluci a holky z učiliště. Jejich stůl měl na starost hezký tmavovlásek, o kterém hned Oleg prohlásil, že by ho bral do čtverky. Vypadal jako mazlíček s růžovými líčky a překrásnou prdelkou.

„Kosťa je holt ďáblík pokušitel, nasadil nám ho tu určitě schválně,“ mínil Oleg.

Hoch jim přinesl sklenky a nerezovou nádobku s ledem na chlazení.

„Na druhý přípitek, pánové, aby nezteplalo. Mohu?“

Odjistil zátku, vykývnul ji. Ozvalo se jen takové škytnutí, nalil, láhev dal k ledu, popřál dobrou zábavu a odcházel. Jako by se jemně kolébal v bocích a upnutá štěrbinka mezi jeho půlkami se vlnila se strany na stranu.

„Sakra, dívejte se. Ten si je hodně vědomý, jak vypadá. Teď u těch ženských. Každá už má z něj poloviční orgasmus. Jak přijde podruhý, tak vytečou.“

Tolja se smál.

„Kosťa si ho už prověřil, prý je heterák. To víš, mohl by ho ohrozit být na starší. Prý přešmikl i jejich vychovatelky na intru a většinu tamních holek. Domluvil si tady pokojík, kam by si mohl odskočit na šmik.“

„Jo, přejme mu to, kanečkovi. A my?“

„Taky máme pokojík s velikou vanou“, culil se Tolja.

„Bože, kluci, ani netušíte, jak se na vás těším. Ten nedobrovolnej celibát už mě pěkně sere. Do jara mi prasknou koule.“

„Musíš občas uvolnit.“

„To se ti řekne, Honzo, ale kde. Kam vlezeš, všude někdo je. Na hajzlíku o to není co stát, a i tam, když jseš dýl, už někdo bouchá na plechový dveře. Moc chlapů na jednom místě a toalety skoro žádný. Při práci se chčije do betonu. Prej to zvýší kvalitu. Dáme, kluci, ještě jednu lahvinku?“

To už se kousek od nich chystali muzikanti.

„Tak tu máme bigbít,“ pochvaloval si Tolja. „Nevím, co na to ti starší.“

Ale kluci s kytarami a bicími byli velmi přizpůsobiví a dokázali zahrát úplně všechno. Během večera vystoupili klauni, taky místní ochotníci s průpovídkami a vtipnými krátkými scénkami. Malý parket byl pořád plný. Šéf Slávek měl bílý oblek a při půlnočním přípitku pronesl krátkou řeč s přáním všeho nejlepšího ve slibně začínajícím novém roce. Nastoupil i celý přítomný personál a za ně popřál Kosťa. Část hostů se šla podívat ven na bouchající rachejtle. Zábava pokračovala dál. Kluci si popřáli se všemi známými a šli na pokoj. Dvoupostel a opravdu velká vana.

„Tak sem se vejdeme všichni,“ pochvaloval si Oleg. Taky šel napouštět vodu. Na stolku měli zákusky. V ledničce pití a chlebíčky.

„Kosťa je zlatíčko. Máme se jako milionáři. Budeš jim tady muset odpracovat, Toljo, aspoň týden zdarma.“

„Chlapci, můžeme se ponořit,“ přišel Oleg jen ve slipech.

Hned ho následovali.

„Nevím, vody je moc, aby nepřetekla.“

Byla akorát až k vrchnímu přepadu. Honza s Olegem si sedli naproti sobě a Tolja si sedl se skrčenýma nohama uprostřed. Oba si ho chtěli přitáhnout.

„Nechci rozpůlit, musíte se rozpočítat.“

„Půlit tě nebudeme, přišli bysme o to mezi půlkama.“

Jejich miláček si rukama uchopil oba penisy a jemně je hladil. Mazlení ve vodě museli zkrátit. Ještě osušit a už si nesli Tolju na postel. Jejich rty se setkaly při líbání hebkého šourku a nasávání koulí.

„To asi nevydržím,“ kňoural.

„Nevadí, tak kohoutek pusť.“

„Krásný dostřik, tady ho přepůlíme. Každý máme kousek. Chceš, Honzo, břicho nebo prsa?“

„Zase si mě půlíte?“

„Jasně, nejraději bysme tě láskou snědli.“

Je tolik krásných kombinací ve třech. Občas se ozývaly z venku další rány. Dole se bude hrát až do rána.

Šli se napít a něco zobnout.

„Doufám, že nám tenhle rok přinese štěstí.“

„To už nám přinesl ten minulý. Ale štěstí není nikdy dost.“

„Ani milování, i když se tak dívám, náš Toljuška může furt, zatímco my už tak tak nabíráme síly,“ ukazoval Honza.

„Vždyť je krásný jen ležet, hladit se a cítit tělo toho druhýho.“

„A třetího už ne?“

„To bylo obrazně.“

„Mám pocit, že mi obrazně stoupá,“ smál se Oleg.

„Máš pravdu, asi jsou domluvený.“

„To je dobře, kluci, už jsem si říkal, koho asi šuká ten pikolík, co je prý na ženský. Myslím, že by si dal říct.“

„Cože?“ ozvali se oba.

„Chtěl jsem vás trochu nabudit žárlivostí.“

„Žárlivostí, jo? My ti ještě ukážeme, jak umíme žárlit.“

„Úplně tě zžárlíme a nesměj se.“

Ale rosesmáli se všichni tři.

Vždyť tak krásně začínal osmašedesátý rok.