Fuerte Viento (1/2)

„Vážení cestující, dnes naposledy k vám hovoří kapitán vašeho letu,“ naplní se prostor kolem mě příjemným, úsměvem podbarveným barytonem, což mě vytrhne z mýho podřimování a já si s povzdychnutím promnu oči a zabořím se hlouběji do sedadla. Kapitán měl dneska povídavou, česky i anglicky se s náma pořád dělil o informace, kudy prolítáváme, co vidíme po pravé a co po levé straně, přidával historky, jak se na tom kterým letišti přistává nebo co tam za roky své praxe zažil on, no prostě pokud jsme někdo doufali, že se během těch čtyř a půl hodin letu třeba vyspíme, měli jsme smůlu. A to já jsem teda doufal – nejlíp že usnu a vzbudím se, až celá tahle osmidenní akce bude za náma!

Po hladkým přistání na fuerteventurským letišti se ze zadní části letadla rozšíří děkovnej potlesk, tak ze slušnosti taky třikrát plácnu dlaněma o sebe, načež do mě mamka s rozzářeným, nadšeným úsměvem na tváři drbne loktem a naoko mě začne napomínat:

„To nemůžeš zatleskat pořádně? Takovej sympaťák, ten kapitán! Celou cestu se nám věnoval! A ještě s náma tak krásně přistál!“

Zvednu oči v sloup.

„Mami, uvědomuješ si, že tadyhle přes uličku sedí táta?“ ukážu tím směrem palcem. „Takže bys to svý nadšení nad sympatickým kapitánem mohla trochu krotit…“

Mamka se navzdory mýmu nevrlýmu tónu a celkově podrážděnýmu výrazu pobaveně rozhihňá:

„Oldí, ty jsi číslo! Ale poslyš, jsme na místě, dovolená začíná! Takže ty si ji nenech pokazit Valentýnem – a já si ji nenechám pokazit tebou!“

Trochu se zastydím.

„Já ti dovolenou samozřejmě kazit nehodlám,“ zahučím omluvně.

„To ráda slyším,“ usměje se na mě a poplácá mě po stehnu. „A ty si ji nenech pokazit Valentýnem,“ zopakuje s důrazem.

Na to už neřeknu nic, protože co se mě týče, tak já už mám dovolenou zkaženou dávno… Měla to být jedna z nejlepších akcí mýho dosavadního života, a zatím zdatně aspiruje na tu nejhorší!

Mamka mi ještě jednou účastně stiskne koleno a pak už počkáme, až nám nad hlavama zhasnou symboly ‚připoutejte se‘, a přidáme se do toho všeobecnýho vystupovacího mumraje. Máma se začne vybavovat s tátou a Matějem, je na ně samej úsměv a cukrblik, zatímco já se naopak snažím pohledu tím směrem za každou cenu vyhnout. Bohatě mi stačí slyšet Matesovy odpovědi pronášený tím jeho typickým usměvavě-ležérním tónem, nepotřebuju ho ještě vidět!

„Tak jdeš? Nebo tu hodláš sedět, dokud s tebou letadlo neodroluje někam do hangáru?“ dá mi po chvíli Mates možnost, abych vylezl z trojsedačky a zařadil se v uličce před něj.

„To druhý,“ zavrčím, ale samozřejmě jeho nabídky využiju a ze sedadla se vyhrabu, jinak bych se s takovou probojoval k východu až odhadem za další půlhodinu. A ten německy hovořící děda, co celou dobu seděl u okýnka, vypadá, že už by taky rád svý místo opustil – za celej let se kolem mě a mamky ani jednou jedinkrát neprotáhl, aby si zašel na záchod!

Aby teda mamka neměla dojem, že jí kazím dovolenou, nebo spíš že kazím dovolenou jim všem, na dalších dobře dvacet minut se odmlčím a k tomu jejich spokojenýmu a natěšenýmu štěbetání, zatímco čekáme na kufry a poté se rozhlížíme po letišti a hledáme delegátku z cestovky, se se svýma jízlivýma vsuvkama nepřidám. A že mě těch komentů na jazyku pálí spousta! Naši to mý mlčení naštěstí pochopí a akceptují, kdežto Mates mě i tak do hovoru občas zatáhnout zkusí… a já ho aspoň pohledem, případně pro ostatní nenápadným, pro něj nepřehlídnutelným gestem pošlu někam, zmetka. Týjo, dovolená sotva začala – a už teď ho mám plný zuby, fakt že jo! O co se jako snaží? Vždyť už tu s náma zatraceně je! Teď už před našima nemusí předstírat, jak je úžasnej a skvělej a kamarádskej, nemusí si hrát na společenskýho a vtipnýho frajera a lízt jim… lízt nám všem… jo, přesně tam!

V autobuse, kterej má turisty rozvízt do resortů po celé východní straně ostrova, je naštěstí dost místa, takže zatímco naši si samozřejmě sednou k sobě, já i Mates si můžeme dovolit zabrat každej svý vlastní dvojsedadlo. Vyhrabu si z batohu mobil, strčím si do uší sluchátka, vytáhnu lahev coly, co mi ji vyplivl automat v letištní hale…, a hodlám si ty zhruba dvě hodiny samoty užít do mrtě! Protože jakkoliv jsem samozřejmě rozhodnutej se Matějovi příštích sedm dní a hlavně nocí co nejvíc vyhýbat, tak mám trochu obavy, že se mi to přece jenom na sto procent dařit nebude. Hlavně v ty noci ne. Jako vážně odmítám přespávat někde na lehátku u bazénu jenom proto, abych s ním nemusel sdílet pokoj… A nejsem ani takovej hajzl, abych to chtěl po něm. I když mě to samozřejmě už nejednou napadlo. No co? Jako noci tu mají být i takhle v říjnu krásně teplý, teploty neklesají pod dvacet stupňů. Básnila mamka. Mně to za to nestálo, abych si ty informace zjišťoval. Ne, mně už je to několik měsíců jedno.

Cestou koukám z okýnka autobusu na tu bezútěšnou krajinu. Poušť, poušť, poušť, akorát čas od času někde problikne výhled na širej, nekonečnej, prázdnej oceán… Cítím se stejně bezútěšně, stejně prázdně. Rty se mi stáhnou do opovržlivýho úšklebku: přitom stačilo tak málo – a ty samý výhledy do krajiny se mi mohly jevit jako něco úžasnýho a slibujícího skvělý zážitky! Stačilo by, aby vedle mě seděl Val… Spolu bysme byli těma výhledama nadšení. Nemohli bysme se dočkat! Nemohli bysme se dočkat, až si tady tu jednotvárnou, ale přitom svým způsobem přitažlivou krajinu projezdíme vypůjčeným autem, prochodíme, možná i projedeme na kolech, až zdoláme tady ty marsovský kopce, až vyzkoušíme na vlastní kůži každou jednu tu nádhernou, parádně opuštěnou pláž… Znovu si opovržlivě odfrknu – no, kromě pláží jsem tu teď parádně opuštěnej i já! Akorát že na tom ve skutečnosti nic parádního není.

Před naším hotelovým komplexem s náma vystoupí ještě dvě další rodinky, ale tři recepční si nás spravedlivě rozdělí a zmáknou nás v rekordním čase. Dostaneme každej mapu areálu i s přednáškou, kde přesně bydlíme a kde najdeme všelijaký restaurace a pool bar a towel service a další služby, a jedinej drobnej zmatek nastane až ve chvíli, kdy si chceme pobrat svý kufry, ale hotelovej poslíček nám je začne tahat z rukou s tím, že nám je na pokoje rozveze.

„Vždyť ten blok deset, kde bydlíme, je podle všeho hned tadyhle za rohem!“ čučím nechápavě do mapky.

„Nerozčiluj se, Oldo, tak jsou tu na to asi takhle zvyklí,“ mírní mě táta. Naši ostatně dostali pokoj až v bloku devatenáct, což je podle letáku na úplně druhým konci areálu, a tak jim skutečnost, že se nebudou muset tu dálku hrkat s kuframa, udělá naopak radost.

Trhnu ramenama, rozčilovat se teda vážně nehodlám, pro mě za mě mi to mý zavazadlo ani nikdo přinýst nemusí – plavky mám v batohu a ručník tu kdesi u bazénu dostanu. A nic jinýho nepotřebuju, když na to přijde.

„No, tak já se jdu teda ubytovat, zatím čau,“ zahučím na ostatní přes rameno. Přece jenom, ta vypitá lahev coly a ten rozdrncanej bus udělaly během té dvouhodinové jízdy svý.

Mates si to dohasí na pokoj, zrovna když vylízám z koupelny.

„Pěknej pokojíček!“ protáhne uznale obličej, když se rozhlídne kolem dokola. „A pěknej balkon!“ otevře široký posuvný dveře a promotá se skrz dlouhatánský záclony ven. „S výhledem na moře, paráda!“

„Hm,“ okomentuju to nenadšeně… a bodne mě kdesi v hrudníku.

S Valem jsme se tenkrát dost smáli, když jsme zjistili, že za pokoj s výhledem na moře je třeba připlatit si dalších skoro pět táců! Přišlo nám prostě vtipný, že někdo za něco takovýho ty prachy opravdu vyplázne – a vymýšleli jsme, co si za těch ušetřených pět tisíc koupíme my. Ten by z toho měl teď srandu, že máme výhled na oceán i bez příplatku! Jenže s Matesem se mi o tuhle storku dělit nechce.

Ono s Matesem se mi teda nechce dělit ani o tenhle pokoj… a o tuhle postel, do kelu… Probodnu to široký letiště naštvaným pohledem, jako kdybych doufal, že se díky tomu rozpadne na dvě samostatný jednotky, jenže to se samozřejmě nestane. Jako jasně, že hned poté, co bylo jasný, že Valentýn se mnou nikam nepojede, už nikdy, a co mamka vymyslela tohle náhradní řešení, tak se snažila přes cestovku domluvit i to, abychom s Matějem dostali pokoj s nemanželskou postelí. Ale tvrdili nám, že takový postele tu nevedou, leda že nám můžou nabídnout dva samostatný pokoje, samozřejmě dohromady o dost dražší než jeden dvoulůžkáč, nebo že nás můžou všechny čtyři přestěhovat do čtyřmístnýho apartmánu, kde bysme byli celou dobu i s našima… No prostě jak mi bylo v té době všechno jedno, tak jsem i nad tímhle nakonec mávnul rukou a řekl jsem, že to necháme, jak to je.

Z neveselých myšlenek mě vytrhne zaklepání na dveře – no jo, naše kufry! Otevřu dokořán, s jednoslovným anglickým poděkováním, ač ten poslíček na mě mluví španělsky, to mý a Matesovo zavazadlo převezmu a užuž se chci loučit, když mě najednou Mates chytne za rameno, jemně mě odstrčí kousek bokem – a s úsměvem od ucha k uchu doplněným jednoduchýma španělskýma frázema vloží tomu poslíčkovi do dlaně nějakou bankovku.

„No ty vole,“ podivím se, když chlapík s máváním konečně odkvačí a já za ním zavřu dveře, „za co to jako bylo? Za to, že s tím sjel výtahem z recepce a pak vyjel výtahem sem?“

„No co, něčím se tu ti lidi živit musej,“ nerozhozeně pokrčí ramenama.

„Samaritáne,“ zavrčím ještě, ale Mates se jenom zasměje a víc si mě nevšímá, dá se rovnou do vybalování svýho kufru.

„Na který straně postele chceš spát?“ zeptá se jen tak mimochodem, zatímco si hází na poličku do skříně nějaký trika.

„Je mi to volný,“ ujistím ho, aniž bych se přestal snažit rozepnout svůj kufr.

„Sakra, Čendo, hodláš bejt takhle otrávenej celej tejden?“ položí mi další otázku – a tentokrát už si ho pohledem vyhledám.

„No, řekl bych, že to by zase mohlo být volný tobě, nemyslíš?“ přimhouřím na něj oči.

„Mně to volný je, jenom zjišťuju, jaký máš plány. Abych se jim nějak přizpůsobil,“ ušklíbne se.

„Mám v plánu to tu nějak přežít. To je celý.“

„Tak to nezní zase tak nesplnitelně,“ pousměje se. „Vyhejbej se vysokejm vlnám a písečnejm dunám a budeš v cajku.“

„Debile,“ otituluju ho ještě, ale on se jenom uchechtne a přestane si mě všímat nadobro. Sláva.

Navzdory tomu, jak se mamka dušovala, že když nebudeme my kluci chtít, čímž zezačátku ještě myslela mě a Vala, později se to automaticky převedlo na mě a Matese, tak že se tu s našima nemusíme celej týden potkat a že nás nebudou tlačit do žádných společných programů a večeří a podobně, tak už za pár minut mi zavolá, aby se s tátou pozvala na návštěvu našeho pokoje, prý aby zjistila, jestli ho máme stejnej, lepší nebo horší než oni (stejnej), načež nás všechny zlanaří na společnou obhlídku celýho areálu. Při ní objevíme i bránu, skrz kterou se dá dostat na schody sestupující přímo na pláž, no a za chvilku už se brodíme takhle navečer vychladlým pískem, průzračně modrá voda nám s pravidelným šuměním omývá kotníky, nad hlavama nám poletují racci…

„Bože, je to tu nádherný,“ zatočí se mamka kolem dokola, až se jí zvedne sukně od šatů, a pak se nadšeně přitiskne k tátovi a hned se začnou pokoušet o nějaký selfíčko. Odvrátím se od nich a zapředstírám, že je nevidím. Jako ne že bych jim to nepřál, přeju, ale zároveň jim to prostě kurevsky závidím, no! Taky jsem tu mohl takhle…, jsme tu mohli takhle… ehm…

To Matěj se naopak nabídne, že jim udělá nějakou pořádnou fotku, jak prohlásí, a mamka pak nedá jinak, než že se k nim mám při tom pózování před objektivem přifařit, protože na rodinným snímku samozřejmě nesmím chybět.

„A kdo ví, kdy takhle všichni společně ještě někam pojedeme!“ nechá se slyšet.

„Nikdy,“ zavrčím, ale vítr, kterej tady dole na pláži fouká, mi ty slova z úst vezme a místo k mamčiným uším je odnese k těm Matesovým.

„Soutěžíš o titul nejprotivnějšího synátora na světě?“ přitočí se ke mně, když dofotí a vrátí mobil mamce.

„A ty o titul nejprotivnějšího souseda na světě?“ vrátím mu to i s úrokama, ale toho tydýta to opět akorát pobaví. Sakra, jak může mít někdo pořád tak dobrou náladu?!

„Ta voda je skvělá, já si asi ještě před večeří skočím pro plavky,“ prohodí Mates po chvilce, zatímco se jen tak bezcílně couráme podél pobřeží.

„Žádný nepotřebuješ,“ ušklíbnu se, a když se na mě zvědavě ohlídne, kývnu hlavou doleva – a pak i doprava: ať se člověk podívá kamkoliv, všude je vidět pár úplně nahatejch lidí, ať už se placatí na dekách, nebo se hrdě promenují po pláži… Matně si vybavím, že mi mamka před pár dny předčítala, že celá tahle jihovýchodní oblast ostrova je naturists friendly, no ale bylo mi to celkem jedno, pustil jsem to druhým uchem ven.

„Všiml jsem si,“ rozesměje se Mates, „ale asi nejsem až takovej exhibicionista, takže já si pro ně přece jenom zaběhnu…“

„No a sejdeme se teda potom na večeři? V kolik…?“ začne mamka zase vytahovat mobil, asi aby zjistila, kolik je hodin.

„Mami, a neříkalas, že si nás tu celej týden nebudeš všímat?“ připomenu jí.

„Říkala, ale tak první večeři si snad můžeme dát všichni spolu…?“

Zakoulím na ni očima a užuž se chystám si rýpnout, že takhle nějak podobně nám může hrát na city každej den, jen aby nás měla pořád aspoň trochu pod dohledem, když se do toho Matěj opět vloží:

„Tak já si sem kdyžtak zajdu až po večeři, nebo to seznámení s oceánem nechám rovnou na zítra. Všichni už máme přece jenom po tý dlouhý cestě hlad, že jo… Měli bysme jít očekovat, jak se tady vaří.“

Tentokrát zakoulím očima na něj, a zatímco mamka s tátou se rovnou otočí a pomalým krokem se vydají zpátky k hotelu, potichu zabrblám:

„To hodláš každýmu jejímu nápadu takhle uhnout? Nemusíš kývnout na všechno, s čím přijde!“

„Ts,“ sykne, „stačí, že tu děláš dusno ty!“

„No dovol, já přece…,“ chci se ohradit, že tu žádný dusno nedělám, že jsme jenom prostě byli na něčem domluvení, no ale pak mi dojde, že má Mates pravdu. A že se vážně od samýho rána tvářím jako kakabus, jsem protivnej, uštěpačnej a startuju na první dobrou… A že tím opravdu kazím náladu všem. A jakkoliv Matěj je mi ukradenej a je mi totálně jedno, jakou náladu má on, tak našim náladu kazit nechci. Ostatně, oni za to, že se se mnou Val rozešel dřív, než jsme sem spolu stihli odletět, nemůžou… A tuhle dovolenou, tenhle dárek mysleli dobře.

Však taky když jsem na Vánoce našel pod stromkem obálku s vytisknutým poukazem pro mě a pro Vala, byl jsem radostí bez sebe! Naši mě pak trochu uvedli do obrazu, že teda jako pojedou taky a že původně chtěli vzít s sebou jenom mě, že je to myšlený jako taková odměna za to, až v květnu odmaturuju, no ale pak jim prý došlo, že bych bez Valentýna sám na týden nikam jet nechtěl, a tak to rovnou koupili i pro něj. Ostatně, s Valentýnem jsme spolu v té době chodili už něco přes tři roky a byl u nás pečenej vařenej, naši ho brali v podstatě jako člena rodiny…

No a Val z toho byl taky nadšenej! Trávili jsme spolu sice spoustu času po odpoledních a každý léto jsme spolu vyrazili na týden na vodu a v zimě pro změnu do Krkonoš na lyže, no ale na takovýmhle exotickým místě jsme spolu samozřejmě ještě nebyli, tak jsme se dost těšili. Fuerteventura je proslulá nekonečnýma plážema, na kterých nepotkáte živáčka, když nechcete, takže jsme plánovali, jak si půjčíme auto, celej ostrov si projedeme, zastavíme vždycky tam, kde se nám bude líbit, a tam tu pláž společně… no, říkali jsme tomu, že ji pokřtíme… Proto mě zastihlo úplně, totálně a dokonale nepřipravenýho, když mi Val dva týdny po našich maturitách oznámil, že… že si našel někoho jinýho…

Trhnu hlavou a nechám vítr, aby mi ty náhle zvlhlý oči zase vysušil… A pak popoběhnu, abych mámu s tátou dohonil, a jakoby nic se přidám do jejich hovoru. Ostatně neslíbil jsem mamce v letadle, že jí tuhletu dovču nehodlám kazit? Slíbil. Tak pokud to znamená, že se občas účastním společné večeře nebo nějakýho výletu, tak budiž. Stejně žádnej jinej program nemám. Teď už ne.

***

„Tak jak jste se tady první noc vyspali? Oldí? Maty?“ přeběhne mamka u snídaně očima ze mě na Matese a zase zpátky a už po několikátý si zívne.

„Dobře,“ odbydu ji, zatímco s Matesem si vyměníme rychlej, ještě pořád lehce načuřenej pohled, protože v noci jsme se úplně hloupě a debilně pohádali kvůli… no, kvůli kufru, kterej jsem, pravda, nechal ležet na dost nešikovným místě, a když šel pak Matěj potmě do koupelny, málem se o něj přerazil… Samozřejmě se hned roznadával jako špaček, já naopak nadával jemu, že jako proč si do prdele nerozsvítí tu pitomou lampičku, když chce někam jít, no a nakonec jsme se v tom výčtu věcí, který nás na tom druhým rozčilujou, vrátili až do dobře deset let starý minulosti! Chvíli jsem si navážno pohrával s myšlenkou, že se opravdu půjdu radši vyspat na to lehátko k bazénu, ale Mates nakonec celou tu naši ostrou výměnu názorů shrnul poznámkou, že jsme nemožní, protože se chováme hůř než manželé po dvaceti letech…, a já jsem mu chtě nechtě musel dát za pravdu. A otočil jsem se k němu zády a zabručel jsem dobrou a on udělal to samý… A překvapivě jsem pak asi do minuty usnul… a vážně jsem se vyspal docela dobře.

Tuhle storku v plným znění ale naši znát nemusí, že jo, a tak radši umně převeksluju řeč jinam a sice na to mamčino zívání:

„Ale radši mi řekni, proč jsi trvala na tom, že půjdeme na snídani už na sedm, když ti očividně těch pár hodin spánku nestačilo? Jednou jsme tu na dovolené, tak proč bysme si nemohli pospat třeba do jedenácti?“

Táta na mě se spikleneckým mrknutím souhlasně pokývne, kdežto máma naopak nesouhlasně zavrtí hlavou, ba dokonce se úplně zhrozí:

„Do jedenácti? Teda Oldo, vy jste s Milošem úplně stejní!“ sjede mě a hned vzápětí tátu přezíravým pohledem. „Spát můžeme doma, ne? Tady je tak krásně! A je tu toho tolik, co chci vidět, vyzkoušet, zažít… A jsme tu jenom na týden! Že, Maty, no nemám pravdu?“

„Máš, teto,“ uculí se na ni Mates a věnuje jí přes hrnek s kafem, z kterýho si zrovna ucucává, přeslazenej cukrblik. „Mně brzký vstávání vyhovuje, protože si chci zaběhat po pláži, ještě než v osm vyjde slunce… Pak už začne asi bejt hodně rychle hodně horko.“

„Zaběhat říkáš…?“ povytáhne na něj mamka obočí. „Tak to zase, no, ehm,“ odkašle si, „že bych musela na dovolené zrovna běhat, to asi nemusím, to tě obdivuju, že se ti chce! Ale jenom projít po okolí bychom se mohli, co říkáš, Mílo? Dnes procházky, zítra možná nějakej ten poznávací výlet, jak nám nabízela delegátka… Co ty, Oldi, co máš v plánu ty? Přidáš se?“

„Ani náhodou,“ ujistím ji s patřičným zaksichtěním a rovnou se začnu zvedat od stolu, a to i s talířem, abych si tamhle vepředu ještě nandal pár těch výborných palačinek, tentokrát bych je mohl zkusit s hruškovou marmoškou. „Ale můžeme se zase sejít na večeři,“ prohodím smířlivě přes rameno. Jako jasně, občas s našima pro mě za mě něco podniknu, když o to budou stát, ale abych s nima a hlavně pod jejich dohledem strávil hned první den dovolené úplně celej, tak to zase prrr! Když už jsem se tady ocitl sám, tak si to tu chci i sám trochu prozkoumat. Sám a po svým.

Když se po vydatné snídani vrátíme na pokoj a Mates si na sebe začne natahovat sportovní hadry, užuž ho chci počastovat další uštěpačnou poznámkou, ale předběhne mě s dotazem:

„Nechceš jít taky?“

„Co…?“ zaraženě se na něj zahledím, čekal jsem totiž něco úplně jinýho než zrovna takovouhle nabídku. „Jako si zaběhat?“ ujišťuju se.

„Jo, no, nebo myslíš, že jsem kecal a ve skutečnosti jdu lovit ryby?“

„O tvý pravdomluvnosti nemám od jistý doby žádný pochyby!“ odseknu napruženě, načež o něco mírnějším tónem dovysvětlím: „A běhání nesnáším.“

„Tak co děláš za sport? Jestli vůbec nějakej…?“ zeptá se, a jelikož v té otázce překvapivě neslyším žádnej výsměch nebo pohrdání, ale obyčejnej zájem, tak popravdě odpovím:

„No, kolo… I když teď už tolik ne. Jsme jezdili hlavně s Valem. Nebo jsme hodně chodili, po horách a tak…“

„Tak zrovna to jsou činnosti, který jdou provozovat i bez sparingpartnera, ne?“ podiví se.

„Jasně že jdou!“ trochu se na něj utrhnu. „Jenže… už to prostě není ono, no! Když jsem si v červenci sjížděl naše oblíbený traily na kole sám, tak jsem měl celou dobu dojem, že jede vedle mě, úplně zřetelně jsem v hlavě slyšel ty jeho komenty a typický vtípky… A na vodě s původně naší, teď už spíš mou partou to samý. Prostě tam chyběl, no.“ Byl jsem z toho tenkrát tak naměkko a zpitomělej, že jsem mu dokonce poslal pár fotek! Samozřejmě obě ty mý zprávy naprosto odignoroval, takže mi pak bylo ještě hůř – z toho, že všechny ty vzpomínky na naše společný zážitky mám v hlavě zjevně jenom já, zatímco on už pilně pracuje na vytváření nových… S někým jiným…

Povzdychnu si – a hned nato nasadím naoko ostrej tón:

„A vůbec, nezdržuj se, za chvíli ti vyleze to slunko, tak bys měl běžet!“

„Už vylezlo,“ pousměje se, „ale to neva, ono to asi ještě chvíli potrvá, než začne fakticky pálit… No tak teda zatím čus. A víš jak, pozor na ty vysoký vlny a písečný duny!“

„Pf,“ odmávnu ho, počkám si, až za ním zaklapnou dveře…, a pak hupsnu zpátky do postele. V břiše mám jako v pokojíčku, na plavání je zatím brzo, ostatně pool bar otvírá až v deset, tak jakýpak copak… Čemu nebo komu bude vadit, když si ještě chvilku poležím…?

Probere mě až takovej… no, pocit… Prudce otevřu oči – a nabodnu se na Matesův pobavenej pohled. Culí se od ucha k uchu, míří na mě svým mobilem…

„Tááák, ještě úsměv – a posílám!“ komentuje rozveseleně svý počínání.

„Co jako děláš?“ zeptám se podezíravě.

„No tvoje máti chtěla, ať jí průběžně posíláme fotky, jak se máme a co děláme, ne?“ chláme se ten osel.

„Tos neudělal!“ nevěřícně na něj přimhouřím oči.

„Co by ne?“ pokrčí ramenama. „Určitě bude mít radost, že spinkáš na pokoji jako andílek, haha, měl jsi vidět ten svůj spokojenej, sladkej kukuč!“

„Jdi do prdele!“ obořím se na něj a zvednu se z postele. „A vůbec, co máš co mý mámě posílat nějaký mý fotky? Si pošli fotky svý mámě! Třeba jak běžíš po pláži a vyhejbáš se nudistům!“

„Už se stalo,“ rozesměje se. „A jako nejsem žádnej puritán, ale tady jich je fakt neskutečně moc! Normálně maj na sobě akorát sandále, na zádech batoh – a štrádujou si to ze severu na jih… nebo z jihu na sever… Co to vaši vybrali za zájezd?“ tlemí se.

Na jeho vtipkování ale jaksi nemám náladu.

„Tak se sbal a odfič prvním letadlem zpátky, když se ti tady nelíbí!“

„Jsem neřekl, že se mi tady nelíbí!“ opraví mě, načež se jeho tvář malinko zakaboní: „A nebuď sakra pořád tak zpruzenej, Čendo!“

No to snad…

„Hele, neser se do mě! A neříkej mi pořád Čendo, krucinál, už tě na to upozorňuju dobře potřetí! Nejmenuju se tak!“ vypěním.

„Ty vole,“ rozhodí rukama, „znám tě tak celej život! Nikdy dřív ti to nevadilo! Nebo to jako od tý doby, co jsi před pár tejdnama nastoupil na vysokou, už seš pro všechny jenom Oldřich? Nebo dokonce pan Čenský, hmm…?“

„Naser si,“ mávnu rukou, na tohle nemám náladu.

„Jaký naser si? Tak jak ti mám teda říkat?“ nedá se.

„Co kdybys na mě třeba nemluvil vůbec?“ navrhnu mu, očima k němu metám blesky.

Chvilku mi můj upřenej pohled jenom pronikavě oplácí, než z něj vypadne:

„Tak jak chceš.“

„Super!“ neodpustím si, načež si zastrčím do kapsy kraťasů kartu od pokoje – a vypadnu pryč.

Sakra, ten mi hnul žlučí, soptím v duchu, zatímco sbíhám schody na pláž. Na nádhernou pláž mimochodem, to se musí nechat! Oceán se šustivě, lísavě vlní, převaluje průzračnou vodu tam a zpátky, odráží se v něm dopolední sluníčko… a celá ta scenerie mě vyloženě zve k vykoupání, jenže to bych se musel vrátit na pokoj pro plavky. A to se mi nechce, a tak se chvilku jen tak rozhlížím kolem dokola, lámu si hlavu nad tím, proč se v té čisťounké a na omak teplé vodě vůbec nikdo necachtá… A pak se vydám jen tak nazdařbůh líným tempem doprava. Courám se podél vody, často teda přímo i vodou, užívám si, jak na mě nikdo nemluví a jak nemusím s nikým mluvit já a jak tu nikde neslyším češtinu… A zároveň mě to vnitřně všechno strašně užírá. Že tu na mě nikdo nemluví, že nemám s kým mluvit já. Konkrétně s Valem. S ním bych mluvil moc rád…

Mohli jsme jít na tuhle procházku spolu. Ruku v ruce. Daleko bysme asi nedošli, protože já bych ho pravděpodobně brzo zkusil zatáhnout do vody… a on by mě povalil na záda do písku… a naklonil by se nade mě a… Bylo by to tááák skvělý! Není tu moc lidí a i ti, co tu jsou, si zjevně nikoho a ničeho nevšímají, byli bysme všem úplně ukradení… No, a místo toho jsem tak akorát já ukradenej jemu. Podle mě už dávno zapomněl, že jsme spolu tenhle týden měli někam letět. Místo toho je teď v Praze, sedí na nějaké přednášce… a přes mobil si pilně vyměňuje zprávy s tím svým novým objevem… Kterej, jak jsem zjistil, není vůbec novej – je to nejlepší kámoš Valovy o tři roky starší ségry! K popukání, fakt! Tak proč se nesměju, proč mám místo toho vlhký tváře?! Achjo…

V nenáladě minu několik dalších dovolenkových resortů, stejně jako před tím naším, ani tady nikde na plážích nepřekáží žádný lehátka a slunečníky, nehemží se tu žádný davy lidí. Ne, čas od času někdo polehává v písku na ručníku a potkám pár lidí, co si to šinou vycházkovým tempem naproti mně, minimálně půlka z nich si nechala oblečení i plavky doma, haha… Ale jinak je tu vážně neskutečná pohoda a klid. Už jsem s našima prubnul Řecko, Itálii i Turecko, ale takováhle pohoda nebyla nikde, všude jsme prostě byli součástí dovolenéchtivé masy… Kdežto tady člověk snadno propadne dojmu, že se spíš tak nějak ztratil, že zabloudil. A mně dojde, že já se takhle podobně cítím už několik měsíců. Ztraceně. Zbloudile. Že jako putuju životem tak nějak… bez cíle, bez elánu. Sám. A ještě to dávám vyžrat všem kolem, jako kdyby za to mohli…

Třeba Matesovi. Přitom ten k tomu všemu vážně přišel jako slepej k houslím. Protože mamka samozřejmě, když bylo definitivně jasný, že Val s náma nikam nepoletí, hledala nějaký náhradní řešení, aby to jeho místo nepropadlo nebo aby nemusela platit vysoký storno poplatky. No a vymyslela geniální plán: zeptala se naší sousedky, které ona neřekne jinak než Bětuš a já jinak než teta Běta, jestli by s náma nechtěl jet její syn, Matěj… Že by to i pro něj mohl být skvělej dárek za maturitu. A že se spolu my dva teda mimo jiný dobře známe, že jo. Mates, když se to dověděl, tak se mu samozřejmě nikam nechtělo – což se nedivím, protože já jsem za ten nápad mamku taky zrovna nepochválil. Jenže jinej, náhradní plán jsem v zásobě neměl, no a aby naši zaplatili zájezd pro čtyři, když poletíme jenom tři, to jsem samozřejmě taky nechtěl. A jelikož mamka i teta Běta umějí být dost přesvědčivý, když jim o něco jde, tak na to Mates nakonec kývnul. A já se k němu přitom chovám, jako kdyby se sem nějak vnutil, a to ještě s jediným cílem – vytáčet mě do běla…

Rozhodnutej, že to zkusím nějak napravit, se pomalu, co noha nohu mine, vydám zpátky k našemu hotelu. Ostatně, sluníčko už začíná docela připíkat – a já jsem se ani nenatřel žádným krémem, a to mi jich mamka vnutila hned několik. Jestli se tu hned první den spálím, budu mít po náladě už tuplem, a ještě ze mě budou mít všichni ostatní srandu, jak jsem nemožnej!

Na pokoji to teda napravím, rozetřu si vrstvu opalováku všude, kam dosáhnu, navlíknu se do plavek – a vydám se nejdřív do ručníkárny (tátův překlad towel servisu) a pak, s tmavě modrým froťákem pod paží, znovu na pláž. Než bude čas jít na oběd, stihnu si aspoň jednou zaplavat – už mě ty mírný, sympaticky se převalující vlny vážně lákají!

Voda je i takhle v říjnu jako kafe, pořádně se v ní porochním a pohoupu, no a když po neodhadnutelně dlouhé době lezu zpátky na břeh a očima hledám svůj ručník, všimnu si, že tamhle nalevo na velkým černým kameni posedává a po okolí se rozhlíží Mates… A tak nechám ručník ručníkem a místo toho zamířím k němu.

Je vidět, že taky před chvilkou vylezl z vody, plavky i vlasy má ještě vlhký… Když si všimne, že se k němu blížím, přejede mě očima od hlavy k patám a zase zpátky, ale pak se znovu odvrátí, jako kdybych byl jenom cizí, kolem procházející turista, kterej ho za mák nezajímá. Jo, je mi jasný, že mi nic nedá zadarmo, přesto si odhodlaně kecnu do písku kousek od něj.

Zeptat se, jaká je podle něj voda, mi přijde trapný, a tak radši mlčím… a přemýšlím, co bych mohl prohodit jinýho… Až už je to mlčení tak dlouhý, že by bylo trapný ho prolomit v podstatě čímkoliv.

„Nevíš, kolik je?“ zeptám se nakonec.

Mates po mně sklouzne tak přezíravým pohledem, až nabudu jistoty, že mě pošle někam, ale nakonec zaloví rukou v hromádce oblečení, co ji má pohozenou za sebou, vytáhne mobil, mrkne na displej a oznámí mi: „Dvanáct deset.“

„A obědy jsou…?“

„Od půl.“ Jo, sice to víc připomínalo zavrčení než odpověď, ale pořád lepší, než kdyby mě ignoroval úplně, ne?

Povzbuzenej tím, že mě teda neignoruje úplně, hodím do placu další otázku:

„A u toho pool baru už jsi byl? Co tam mají za nabídku?“

„Všechno možný,“ zamrmlá, ale než se stihnu nadechnout k další otázce, otočí se ke mně a přeptá se: „Hele, neříkals, že na tebe nemám vůbec mluvit? Tak bych tak nějak předpokládal, že to platí obousměrně – a že tím pádem ani ty nebudeš mluvit na mě!“

„No,“ povzdychnu si trochu schlíple, „já jsem právě doufal, že když na tebe mluvit budu, tak že ti dojde, že ten zákaz mluvení už neplatí… ani jedním směrem…“

Po očku po něm mrknu – a všimnu si, jak mu cuknou koutky, i když se ještě pořád snaží tvářit dotčeně:

„Ty vole, a tak vypracuješ mi nějakej rozvrh? Kdy mluvit můžu, kdy ne… jak ti kdy mám říkat… a tak podobně?“

„Žádnej nepotřebuješ,“ taky se mi samovolně začnou zvedat koutky úst do úsměvu.

„To jsem teda zvědavej!“ nechá se slyšet, pak se vyhoupne na nohy a seshora se na mě zahledí: „Jdu vyzkoušet ten bar, mám docela žízeň, přidáš se?“

„Jo, bezva nápad!“ taky se hned zvednu a zařadím se vedle něj, vděčnej, že je ochotnej tu naši hádku tak rychle spláchnout. Už po několikátý.

U baru ji pak ještě spláchneme jakousi soft verzí drinku Tequila Sunrise, soft proto, že to podle Matese vedle tequily ani neleželo, haha, a oběd pro změnu spláchneme nějakým místním pivem, který si načepujeme do nevhodně malých skleniček, protože něco jako půllitry tu samozřejmě nevedou.

„No,“ pozdvihne na mě Matěj obočí, když ochutná, „mám dojem, že z místní nabídky all inclusive nápojů se tu ještě nikdy nikdo neopil!“

„Tak asi proto se některý pití platí zvlášť – do něj ti už asi nějakej doopravdickej alkohol přicmrndnou,“ bavím se.

„Jen aby,“ culí se.

V dobré náladě, která možná je a možná není způsobená alkoholem – nebo jeho absencí – v těch drincích, kterých si ještě pár zajdeme k baru vyzvednout, spolu pak strávíme celý odpoledne. Nejdřív si zaplaveme v bazénu, ale když tam začne probíhat jakási lekce aqua aerobiku nebo čeho to, radši se přemístíme dolů na pláž. Tam už nás nikdo a nic neruší, máme to tam téměř celý jenom pro sebe, protože kromě ještě jedné šestičlenné party se v oceánu nikdo jinej nekoupe. Neuvěřitelný!

„Tak někde se takový ty reklamní fotky, na kterejch není na pláži ani živáčka, fotit musej,“ krčí ramenama Mates. „Tak je to asi tady.“

„No to zjevně jo, ale… proč? Nahoře u bazénů je narváno, není tam jediný volný lehátko. To sem ty lidi lítaj z celýho světa jenom proto, aby si poleželi u bazénu?“ nechápu to.

„Asi,“ kření se. „Ráno si akorát vyfotí východ slunce nad mořem – a můžou si odškrtnout další cestovatelskej cíl. A za rok pojedou vyzkoušet bazén třeba na Kapverdy.“

Začneme se pak bavit o tom, jaký bazény jsme kde a kdy vyzkoušeli my, no a najednou je sedm večer a já si všimnu na mobilu zprávy od mamky, jestli se k nim prý nepřidáme na večeři.

„Tak asi přidáme, ne?“ čte mi Mates tu zprávu přes rameno. „Nebo se ti nechce?“

„Ale jo,“ uvolím se po krátkým přemýšlení. „Ale zítra na společnou snídani v sedm ráno mě už nikdo nedostane ani náhodou!“

„Co ty víš, třeba budou vaši dnes tak uondaní, že se jim ráno taky nebude chtít vstávat!“

„Jako bys máti neznal, ta když si umane, že tady toho chce zažít co nejvíc, tak je schopná spát každej den jenom čtyři hodiny! S ní dostává pojem dovolená úplně jinej rozměr!“

„Tak asi se ne nadarmo říká, že na dovolenou se jezdí proto, aby byl člověk grogy někde jinde než doma a z něčeho jinýho než z práce…“

„To sedí!“ směju se, a tak si pak pro změnu začneme notovat na téma rodiče a jejich manýry, a naši se při večeři nestačí divit, když tam dorazíme rozchlámaní a plní vtipných postřehů, o který máme potřebu se s nima podělit.

Jenže už o dvě hodiny později ze mě ta dobrá nálada vyprchá. A stačí k tomu tak málo – před spaním na chvilku vylezu na balkon a zahledím se na oblohu plnou hvězd… A najednou jako kdyby vedle mě stál Val. Tamhle je Kasiopeja, vidíš? Čili tamhle pod ní je Andromeda, s tou galaxií, jak jsme se na ni posledně dívali dalekohledem, vzpomínáš? Jé, a tamhle září Jupiter, paráda! Rozjitřeně zatřepu hlavou: krucinál, to se těch vzpomínek nikdy nezbavím? To se mi jeho hlas bude prohánět myslí už napořád?!

Když se vracím zpátky na pokoj, asi za sebou zatáhnu závěs prudčeji, než je normální, protože Mates sedící na posteli ke mně hned zvedne hlavu:

„Co je? Tě tam něco kouslo?“

„Nekouslo,“ zavrčím.

Podezíravě se na mě zahledí.

„No, já myslím, že kouslo – něco, po čem pak vždycky začneš takhle bezdůvodně vrčet!“

„Tak si mě nevšímej – a já zase přestanu!“ odseknu a začnu se soukat pod tenoučkou deku na své straně postele.

Mates ale jako kdyby mě vůbec neslyšel.

„Souvisí to nějak s tím tvým ex?“ začne vyzvídat.

Užuž po něm chci mrsknout další břitkou odpovědí a poslat ho nadobro do prdele, ale pak si to z nějakýho důvodu rozmyslím… a jenom tiše zahuhlám:

„Jo. Ale nevyptávej se.“ A s tím se přikryju dekou až po krk, jako kdyby byla bůhvíjaká zima, což není, a otočím se k Matějovi zády.

Jenže Mates je asi nedoslýchavej nebo nevím, přeloží si ten můj pokyn jako vyptávej se – a ještě horší je, že někde hluboko uvnitř jsem za to vlastně rád… Jako kdybych ze sebe potřeboval všechen ten jed prostě konečně dostat, jenže nikdo si doteď netroufnul mi s tím nějak pomoct. Bodejť, když od sebe všechny pořád jenom odháním! A Mates je první, kdo se tak snadno odehnat nenechá.

„Proč jste se vlastně rozešli?“ zeptá se ležérně, jako kdyby ho to vlastně ani nezajímalo – a možná v tom je ten klíč, proč mám najednou chuť se s ním o tom bavit. Protože v té jeho otázce není už dopředu spousta soucitné účasti, spousta lítosti, ne, je to úplně obyčejnej, věcnej dotaz.

„No proč, našel si někoho jinýho,“ odpovím ledabylým tónem a snažím se vší silou, aby se mi do hlasu nepropsala všechna ta bolest, kterou ještě pořád cítím, když na to myslím. Našel. Si. Někoho. Jinýho. Auuu, kurva!!!

„A jak jsi to zjistil?“ vyzvídá Mates dál. „Ti to řekl? Nebo jsi ho načapal?“

„Řekl.“ Na chviličku se odmlčím, a když i Matěj mlčí, což pochopím jako jakousi němou výzvu, ať klidně pokračuju, tak nakonec fakt pokračuju: „Prý někoho jsem poznal. Hele, když budeš chtít někomu způsobit infarktovej stav, tak mu řekni přesně tohle. Někoho jsem poznal. Tři pitomý slova – a celej svět se ti ve vteřině rozbije na malinkatý kousíčky! A to ještě kecal s tím, že ho poznal – ve skutečnosti ho znal už pěkně dlouho! Jenom prej, když mi oznamoval, že se rozcházíme, tak nechtěl, abych si mylně vyvodil, že mě s ním podváděl už delší dobu…“

„Kokot,“ ohodnotí Mates Valovu ohleduplnost stručně.

Zamelu sebou, chci ho okřiknout, že co má co Valovi takhle nadávat, ale přitom vím, že má pravdu… Sám jsem ostatně Valovi tohle milý oslovení už minimálně milionkrát poslal éterem. Jakože v duchu. A tak nakonec jenom souhlasně zadrnčím do polštáře:

„Hmmm…“ A jo, je to vlastně docela uspokojující, slyšet, jak Valovi spílá i někdo jinej než já. Protože nikomu jinýmu jsem zatím ten opravdickej důvod našeho rozchodu neprozradil. Asi jsem se za to, jak mě snadno a s lehkostí odkopl a nahradil někým jiným, tak trochu styděl…

Zase se mezi náma rozprostře ticho, takže to beru, že tím je moje svěřovací dvouminutovka u konce, zvlášť když Mates zhasne lampičku a podle zvuků a taky podle toho, jak se celá postel začne natřásat, poznám, že se taky začal zavrtávat pod deku… A najednou do toho jen tak mimochodem prohodí:

„Hele sorry, ale to ti snad muselo bejt jasný, že s někým s tak pitomým jménem vám to nemůže klapat, ne? Valentýn, pcha! Navíc se to rýmuje se slovem šulín…“

Zalapám po dechu.

„A nerýmuje se tak náhodou Matěj se slovem kretén?“ vyjedu po něm.

„Co zase vyjíždíš?“ zjišťuje ten osel rozesmátě. „Vždyť mám pravdu, ne?“

„Jak by se jako tobě líbilo, kdybych se navážel do jména tvý holky?“

„Ale on už není tvůj kluk!“ upozorní mě.

„To je jedno! Ale jméno má pěkný,“ mám chvilkovou potřebu se Vala zastat. „Mimochodem, s kým teď vůbec chodíš?“ rozhodnu se, že bych po té svěřovací dvouminutovce mohl pro změnu zjistit něco já o Matesovi.

„To víš, že jo! Já ti to řeknu a ty budeš vymejšlet pitomý rýmovačky až do konce týhle dovolený!“

„Začal sis!“

„No možná a taky to teda rovnou skončím. Dobrou!“ utne tu naši konverzaci pobaveně.

„Srabe… Tak dobrou!“

Až do usnutí pak ale stejně s poťouchlým úsměškem rýmovačky na všelijaký možný holčičí jména vymýšlím, hihi. A až z Matese vytáhnu, s kým chodí, hned mu toho šulína jaksepatří vrátím, ten bude koukat!