Fuerte Ventura (2/2)

Druhej den se vzbudím až po osmé hodině, nebo spíš mě vzbudí Mates tím, jak se pohybuje po pokoji a jak pak v koupelně šumí sprcha…

„Jdeš zase běhat?“ zívnu, zatímco na mobilu kontroluju čas.

„Jsem se právě vrátil,“ informuje mě s úsměvem.

„Aha! Takže na snídani už jsi byl? I s našima?“ zjišťuju.

„Ne, na snídani teprve půjdu. Přidáš se? Vaši už tam nebudou, ti přece dnes brzo ráno jeli na ten vejlet.“

„Jo, já vím, ale myslel jsem, že jste se právě ráno ještě potkali… Tak jestli chvilku počkáš, tak se přidám,“ začnu se na posteli protahovat.

„Jasně, žádnej spěch! Ostatně snídaně se podává až do jedenácti,“ zazubí se na mě.

„Tak že bych se ještě natáhl…?“ zapřemýšlím, ale vážně to nemyslím, spát už se mi nechce.

„Hele, jak chceš, ale já bych se šel dneska projít na tu vyhlášenou pláž Sotavento a je to odsud asi deset kilásků… A chtěl bych tam dojít za přílivu, víš, to tam vznikne taková megalaguna… No však mrkni na netu na fotky. Každopádně bych teda chtěl vyrazit nejvejš za hoďku, hoďku a půl.“

To už držím v ruce mobil a hledám si tam, o čem to Mates vlastně mluví. Megalaguna, hmmm…

„To vypadá dobře!“ nadchnou mě ty obrázky a popisky. „Teda jako, no,“ pátravě se na něj zahledím, „a můžu jít s tebou i tam? Nebo to tvý pozvání, jestli se přidám, se vztahuje jenom na tu snídani…?“

„Nevztahuje,“ usměje se, „klidně se přidej i pak!“

„Bezva! A říkals, že tam chceš dojít, jo?“ ověřuju si ještě. „Nehodláš tam tak náhodou doběhnout?“

„Ne, neboj,“ tlemí se. „Běhání mi už pro dnešek stačilo. Leda bysme potřebovali utíkat před nějakou vysokou přílivovou vlnou nebo tak něco.“

„Co?“ vykulím na něj oči. „A ono něco takovýho hrozí?“

Ale ten jeliman si ze mě dělá tak akorát prču, protože se rozesměje:

„Jasně že ne, ale měl ses vidět, jak ses zatvářil!“

Už nad ním jenom mávnu rukou a během snídaně si hraju na nafučenýho a on na blahosklonně mlčenlivýho, ale když pak vyrazíme naboso, jenom v plavkách a s Matesovým batohem, ve kterým máme ručníky a lahve s pitím, podél pobřeží na sever, postupem času se zase rozkecáme.

„Ty, hele,“ nevydrží Mates neokomentovat, když v průběhu půlhodiny míjíme už asi tak padesátýho nahatýho turistu, „zpátky půjdeme taky jenom tak, co?“

„A proč až zpátky?“ zašklebím se na něj. „Jestli tě něco takovýho láká, tak si klidně svlíkni plavky hned! Mrkej, takhle se to dělá!“ ukážu na jednoho týpka, co šel celou cestu asi padesát metrů před náma, pak se na chvilku ztratil kdesi za útesem – a najednou si to taky vykračuje s nahým zadkem.

„Haha, no mě to zase až tak neláká… Jenom si říkám, že když je to něco jako místní kolorit, tak bysme to taky měli vyzkoušet.“

„Místní kolorit je třeba i takovej windsurfing,“ poučím ho pobaveně. „Takže když už, tak bych vyzkoušel spíš to.“

„To taky nezní špatně,“ uzná. „Akorát že na to dneska asi dost nefouká…“

A tak se začneme bavit o sportech a o všelijakých adrenalinových záležitostech, zatímco se brouzdáme vodou, brodíme lagunama nebo překonáváme čas od času kamenný úseky pláže, což je takhle naboso taky chvilkama docela adrenalin.

„Týjo, abysme se vůbec dostali zpátky, jestli ta voda ještě o něco stoupne,“ měřím si podezřívavě další takovou úzkou, kamenitou část pláže.

„No co, mobily máme, tak napíšeme vašim, že se holt vrátíme na hotel až při odlivu,“ má z toho Mates srandu.

O další hodinu později se před náma konečně otevře výhled na jednu z nejkouzelnějších pláží na ostrově a mně hned dojde, proč je to pro všechny turisty must seen místo: protože to opravdu je kouzelný! Voda hraje všema odstínama modré, většinou ale nabírá zelenkavý, tyrkysový odstíny, do toho ten žlutobílej písek… A zatímco po pravý straně se teda rozprostírá oceán ve vší své velkoleposti, tak nalevo se třpytí ohromná, zdánlivě nekonečná mělká laguna, v níž, jak rychle zjistíme, je voda vyhřátá jak někde v lázních. No a mezi těmahle dvěma vodníma plochama vystupuje písečnej pruh, po kterým se prochází nebo kde se opaluje pár desítek lidí – což rozhodně není moc, na to, jak nádherný a svým způsobem jedinečný to tady je!

„Myslíš, že je to tady takhle poloprázdný i v sezóně?“ hodím do placu dotaz, zatímco vytahuju mobil, abych udělal pár fotek.

„Hm, to těžko říct… Asi sem budeš muset za rok zaletět a zjistit to. A počkej, půjč mi to, udělám ti pořádný foto! Když si stoupneš semhle a já tě vezmu zespodu, bude to vypadat, jako že chodíš uprostřed oceánu po vodě!“

A tak Mates odhodí batoh do písku a chvilku blbneme s foťákem, vymýšlíme jeden pro druhýho co nejlepší pózy a pozice a skvěle se u toho bavíme, než si všimnu, jak kousek od nás podobně blbnou taky dva kluci, akorát že ti jsou očividně pár. Co chvilku se jeden druhýho dotkne, chytají se kolem pasu, berou se za ruce…

Mates zaregistruje, že jsem najednou nějak zmlknul, a když vysleduje můj pohled, rychle se i dovtípí proč.

„Krucinál, Čendo, nebo teda… sorry… Jenom jsem chtěl…, prostě musíš toho kreténskýho Valentýna už konečně hodit za hlavu! A když to nejde po dobrým, tak to půjde po ještě lepším! Musíš si prostě najít někoho jinýho! Vždyť studuješ na jedný z největších škol v našem největším městě, tam si přece musíš někoho nabrnknout jedna dvě!“

„Ty si to představuješ děsně jednoduše,“ ucedím, schovám mobil do kapsy a co nejrychlejším tempem, jaký mi ten horkej, sypkej písek dovolí, se rozejdu pryč, aby Matesovi došlo, že na další řeči na tohle téma fakticky nemám náladu.

„No protože to je jednoduchý… A počkej!“ doběhne mě. „Ty sis…,“ chytne mě za rameno, ale tím mě tak akorát ještě víc nasere. Nesnáším tyhlety projevy účasti!

„Nešahej na mě!“ oženu se po něm. „A strč si všechny tyhle svý nevyžádaný rady někam! Nebo si myslíš, že seš první, kdo mi něco takovýho říká? Žes jako objevil Ameriku? Až budu chtít, tak si někoho najdu – a tvý požehnání k tomu teda fakticky nepotřebuju!“

Ještě chvíli se propalujeme očima, než se Mates úplně klidným hlasem zeptá:

„Už ses vyvztekal? Fajn, protože já jsem se chtěl zeptat, jestli sis náhodou nezapomněl ráno namazat záda. Máš je totiž úplně rudý! Hlavně teda na pravý straně…“

Myslím, že v tu chvíli mi zrudnou i tváře – tak já se tu na něj utrhuju, div že ho nepošlu do hajzlu, a on má zatím starost o mý záda…

„Nooo,“ poškrábu se za krkem a oskenuju očima svý pravý a pak levý rameno, „jako mazal jsem se, ale záda jsem možná vynechal… Si tam stejně pořádně nedosáhnu. Ale ramena natřený mám, což je hlavní, ty se mi vždycky spálily nejvíc, když jsem se na nějaký krémování vykašlal!“

Mates nade mnou zakroutí očima:

„Tak to jsi mi nemohl říct, ať ti helfnu, když si tam sám nedosáhneš? Jako jo, ramena se asi chytnou dřív, ale počkej, jak se ti bude v noci na těch spálenejch zádech úžasně spát, ty pako!“ Načež se rozhlídne kolem sebe a pak vykročí ke dvěma na ručnících polehávajícím holkám, přidřepne si k nim a dá se s nima do řeči. Chviličku nechápu, co mi tím jako chce demonstrovat, ale když se ta jedna najednou začne hrabat ve své tašce a pak mu do dlaně ze žlutý lahvičky prskne trochu krému, docvakne mi to.

„Teda, tos… nemusel,“ zahuhlám, když se Mates se spokojeným úsměvem vrátí zase ke mně.

„Nemusel, no,“ uculí se, obejde mě a začne mi ten krém roztírat po zádech, což příjemně chladí, „ale pak mi došlo, že ono když se v noci nevyspíš ty, tak se nevyspím ani já. Protože na tý posteli když se jeden z nás převaluje, tak druhej nadskakuje jak na trampolíně, haha.“

„Na tom něco je,“ dám mu se smíchem za pravdu, zatímco vnímám jeho dlaně, jak mi vmasírovávají krém do kůže. Týjo, to už je hodně, hodně dlouho, co se mě někdo takhle… ehm… dotýkal… „Poslyš,“ radši rychle změním téma, abych zvukem svýho hlasu přehlušil ty příjemný pocity, co se mi začínají rozlívat celým tělem, „ale nevím nevím, co na to bude říkat ta tvoje, až se dozví, že tady takhle flirtuješ s jinýma babama! Jak že se to jmenuje…?“

„Dobrej pokus,“ zasměje se Mates, zatímco já v duchu zakleju, že mě tak snadno prokoukl. Jenže ještě než na to stihnu nějak vtipně zareagovat, svou další poznámkou mi úsměv ze rtů šmahem setře: „A mimochodem, to, že s někým flirtuju, aniž by to byla pravda, už jsi proti mně přece jednou použil. Opakovanej vtip není vtipem, víme?“

Prudce se nadechnu a stejně prudce se k němu otočím čelem:

„Dobře víš, že to nebylo vtipný ani tenkrát! A já jsem si sakra nezačal!“

„Já jsem si taky nezačal!“

„Vždyť jsi mě proflákl jako první!“ ukážu na něj, divže mu ukazováček nezabodnu do hrudníku.

„Já jsem tě neproflákl, mně to ujelo! Kolikrát ti to mám ještě říkat? Kdežto ty sis to na oplátku celý vymyslel a nevzal jsi to zpátky, ani když se do mě Štefan s klukama pustili!“

„Nevzal, no!“ rozhodím rukama. „Protože tys to taky nevzal zpátky – už jsi to totiž zpátky vzít jaksi nemohl!“

„No právě!“

„No tak právě!!!“

Aaargh, zavyju v duchu, je to pořád dokola! Vždycky, když se jeden z nás neuhlídá a vytáhne tu čtyři roky starou záležitost na světlo, tak se přesně takhle dohádáme – a přesně na tomhle stejným místě se zasekneme! Protože je to celý prostě totálně zacyklený a ani jeden z nás nehodláme uhnout a uznat svůj podíl viny na tom všem…

Sehnu se k jeho batohu, vytáhnu si z něj ručník a lahev s vodou, všechno to mrsknu do písku, pod ručník zastrčím mobil – a vystartuju do vody, abych ze sebe smyl pot… a taky ten krém, protože kdo se ho sakra prosil?… a taky tu podivnou frustraci ze všeho, úplně ze všeho. A doufám, že až zase vylezu na břeh, tak Mates už tam nebude! Doufám, že si sebere svý věci a vysmahne odsud, na sever nebo na jih, je mi to jedno… A že než se doplahočím na hotel, tak snad trochu vychladnu a budu schopnej s ním sdílet pokoj, aniž bysme se dorafali úplně totálně a definitivně.

Takhle jako na houpačce už to mezi náma funguje celý ty čtyři roky. Ono takhle: moje a jeho máma jsou kamarádky už snad od školky. A mě a Matěje měly v podstatě ve stejnou dobu, jsme od sebe jenom čtyři měsíce… Takže se rozumělo tak nějak samo sebou, že z nás taky budou nejlepší kámoši. A my jsme byli, až do devátý třídy jsme byli. Trávili jsme spolu veškerej čas. Dopoledne ve škole, odpoledne a o prázdninách u nás nebo u nich v baráku – na obou místech to bylo naše společný doma a staral se o nás ten, kdo měl zrovna čas, tedy naši, jeho rodiče, jeho babička… Až na druhým stupni základky jsme se lehce trhli, když on se začal zajímat víc o sport a já o ajtý, takže on po odpoledních hrál basket a florbal a běhal a bruslil a já se zase rád zašíval doma a hleděl do počítače. I když už jsme ale na sebe neměli tolik času jako dřív, stejně jsme si pořád hodně dobře rozuměli.

No jenže na výletě v devítce se to posralo. Prostě z něj na mejdanu na jednom z holčičích pokojů vypadlo, že proč prý chci tak nutně sedět na posteli vedle Jany, když mě holky beztak neberou… Konsternovaně jsem zalapal po dechu a nevzmohl jsem se na slovo, protože propálil tajemství, se kterým jsem se svěřil jenom jemu – a tahle moje dost průhledná reakce dala všem okolo najevo, že to není jenom nějakej blbej vtípek, kterým si ze mě Mates utahuje, ale že je to celý pravda. Možná kdybych zareagoval nějak líp a obrátil to do srandy, tak by se nad tím nikdo ani nepozastavil, jenže já z toho byl prostě tak v šoku, že jsem ze sebe žádnou šikovnou reakci nevypotil. Tenkrát jsem se ještě v tom zjištění, jak to vlastně s holkama a klukama mám, dost plácal, byl jsem z toho zdrblej a tak jaksi nejistej i sám před sebou, a tak jsem neměl sílu to řešit a obhajovat ještě před ostatníma…

Když jsem se Matesovi podíval do očí s němou otázkou proč?, viděl jsem, jak je taky v šoku z toho, co způsobil. Čili mi bylo hned jasný, že to prokecnul omylem, že to nebyl úmysl… Jenže místo abych to bral, že už se to prostě stalo, že nikdo nejsme dokonalej a že každej můžeme udělat chybu, tak já zatoužil se mu nějak pomstít… A tak jsem bez mrknutí oka prohlásil, že je lepší být na kluky, než flirtovat a líbat se s Milunou – to byla kočka z vedlejší třídy, se kterou tenkrát chodil náš spolužák Štefan. A opět: za normálních okolností by mi to asi nikdo ani nevěřil, jenže teď to všichni vzali tak, že Mates prozradil pravdivý tajemství o mně – a já tedy prozradil pravdivý tajemství o něm. Nikoho nenapadlo, že bych si to celý vycucal z prstu. Matějovo „To není pravda!“ tak nikdo nebral vážně, no a když ho Štefan s dalšíma dvěma klukama vytáhli z pokoje ven, aby si to s ním vyřídili ručně, tak já… jsem je nechal. A jeho jsem v tom taky nechal.

Celý prázky jsme se jeden druhýmu vyhýbali a znovu jsme se dali opatrně do řeči až někdy v září, když jsme se jedno ráno potkali na busový zastávce, já jel do našeho krajskýho města na průmku a on na gympl… Ale od té doby je to mezi náma tak nějak střídavě oblačno. Prostě chvilku se spolu celkem bavíme, protože víme, že to máslo kvůli tomu nepodařenýmu výletu máme na hlavě oba, a pak na to nějak dojde řeč – a dohádáme se jak koně a dalších pár dnů nebo týdnů si nemůžeme přijít na jméno. A takhle pořád dokola. Prostě to mezi náma visí… a nejsme schopní to nějak definitivně rozseknout.

A popravdě je to už docela otravný… a vlastně i únavný. Jako jo, nevídáme se už tak často jako na základce, ale tak když jste s někým sousedi, ze své zahrady vidíte na jeho zahradu, z naší kuchyně do jejich obýváku, za příhodných podmínek, a ze vsi vám do města a zpátky jezdí průměrně jeden bus za hodinu, tak do kontaktu přijdete i bez sdílené lavice ve třídě. Val, kterej byl do všeho zasvěcenej, mi vždycky říkal, ať se na Matěje vykašlu úplně, že nemám to naše věčný dohadování zapotřebí, ale já tak nějak… Prostě známe se fakt od kolíbky a to se asi na člověka nevykašlete jenom kvůli jednomu přehmatu, i když teda velkýmu. Ostatně, on se na mě za ty roky taky nikdy nevykašlal natrvalo, vždycky po každým vzájemným poštěkání jsme si k sobě tu cestu zase nějak našli.

A vypadá to, že si ji najdeme i dnes, protože Mates se nevydal ani na sever, ani na jih, a ani na západ, to kdyby se chtěl třeba vykoupat na druhý straně ostrova – ne, jeho větrem rozcuchaná čupřina se za chviličku objeví vedle mě.

„Do prdele už!“ spustí zhurta. „Mě už to vážně nebaví, abys věděl! My si snad budeme muset najmout nějakýho arbitra, aby rozsoudil, kdo z nás má větší právo bejt kvůli tomu pitomýmu vejletu dotčenej a ukřivděnej!“

„Třeba to nejde rozsoudit, třeba je to přesně půl na půl!“ prsknu po něm, a tak trochu prsknu i proto, že mi vítr zrovinka vehnal do pusy trochu slané vody.

„Fajn! Tak možná bysme se s tím mohli konečně smířit a přestat to proti sobě pořád používat!“ vyštěkne.

„Jo, to bysme mohli! Ale jsem zvědavej, jak dlouho nám to tentokrát vydrží!“

„Třeba by mohlo aspoň do konce týhle dovolený,“ řekne už o něco smířlivějším tónem.

„Tak nějak,“ zahučím, převrátím se na záda, nechám se nadnášet slanou vodou a zahledím se na průzračně modrý nebe, jehož barvu oceán kopíruje… A pak mi to nedá, znovu začnu šlapat vodu a počkám si, až Matěj udělá to samý a podívá se mi do očí. „Mates, já… Promiň. Bylo to ode mě tenkrát fakt hnusný. Strašně jsi mě nasral, fakt děsně moc, ale i přesto… Doteď mě sere, že jsem je nechal, aby tě zmlátili za něco, co jsem si vymyslel. Tenkrát jsem si asi říkal, že si to zasloužíš, ale dneska… No prostě jestli si někdo zasloužil dostat přes hubu, tak jsem to byl já.“

„Ale hovno,“ zavrtí Mates nesouhlasně hlavou – a v tu ránu mám chuť vzít celou tu svou omluvu zpátky! Tak já se mu tu omlouvám – a on to takhle shodí?! Ale on naštěstí pokračuje: „Jako jo, bylo to od tebe svým způsobem dost podlý, ale přitom jsem to vlastně chápal… Mě to fakticky mrzelo, že mi to tak pitomě vyklouzlo, a bylo mi jasný, že mě za to musíš nenávidět… A bral jsem to, že pokud je těch pár kopanců od kluků cena za to, že se se mnou ještě někdy budeš bavit, tak budiž, ať se na mně klidně vyřáděj. Spíš jsem nechápal, jak je možný, že tomu nesmyslu tak snadno uvěřili, víš? Plácnul jsi to úplně bez rozmyslu, neměl jsi v ruce ani jedinej důkaz – a stejně to všichni brali jako hotovou věc. Takže já jsem na tebe byl pak spíš naštvanej za to, že jsem kvůli tobě zjistil, že jsem devět let považoval za kámoše lidi, kteří nikdy žádnýma kámošema nebyli…“

„Na tom něco je,“ uznám. „Já si říkal něco podobnýho, když mi pak od některých začaly chodit na mobil a na mail vtípky o buzerantech…“

„Jo, no, umím si představit, že ses nad těma vtípkama asi smíchy popadal za břicho,“ ušklíbne se, za očima mu na chvilku probliknou účastný jiskřičky.

„Naštěstí se to stalo v devítce, takže s většinou těch lidí už jsem se pak v podstatě nikdy neviděl,“ pokrčím ramenama.

„Tak nějak,“ usměje se Mates, načež mu v očích zajiskří znovu, tentokrát spíš tak nějak uličnicky. „No a co my dva teda, dobrý? Vydržíme se spolu minimálně do konce tohohle tejdne už nehádat?“

Zacukají mi koutky:

„Jenom aby to ale potom nebyla moc velká nuda…“

„Haha, tak nudy se myslím bát nemusíš,“ prohlásí tajuplně… a vrhne se na mě s cílem mě stáhnout pod hladinu, což si samozřejmě nenechám líbit, a tak se za chvilku pošťuchujeme úplně stejně, jako když jsme ještě na základce jezdili každý horký letní odpoledne do města na bazén. Týjo, už jsem skoro zapomněl, jak umí být Mates podlej s těma svýma lechtavýma dloubancema těsně pod mý žebra… a jak velký zadostiučinění to je, když se mi povede ho podplavat a čapnout za kotník!

A když pak po těžko odhadnutelné době vylezeme z vody spíš mrtví než živí, ovšem vysmátí do zásoby a v perfektní náladě, můžu, aspoň v duchu, Matesovi na tu jeho otázku odpovědět: jo, my dva už dobrý. Co mělo být řečeno, bylo řečeno… A řekl bych, že konečně přišel čas, abychom tu čtyři roky starou záležitost definitivně zametli pod tenhle horkej fuerteventurskej písek… a nechali ji tady pohřbenou už napořád.

***

Když mě ovšem další den Mates lanaří, ať se k němu zase přidám na túru, i když tentokrát na opačnou stranu ostrova, odmítnu ho:

„Mates, já si dám dneska oraz… Normálně mám z toho včerejšího výšlapu puchýře!“

„Cože?“ nedůvěřivě na mě vytáhne obočí. „Jak můžeš mít z chůze bosky puchejře?“

„No právě!“ směju se. „To se mi nestalo ani při chození po horách, a že jsem měl kolikrát na nohách totálně nevhodný boty! Takže tohle je jasný znamení, že mám dnes zůstat tady a nikam se neštrachat!“

„Okej, jak chceš, ale jenom teda doufám, že tím tady nemyslíš přímo tady na pokoji! To by byla škoda!“

„Prosím tě,“ dobírám si ho, „ty už jsi jak máma – té je taky všechno škoda! Je škoda si přispat, je škoda neochutnat každej den k večeři něco jinýho, je škoda nezkusit si tu potrénovat špáninu… Každopádně neboj, nehodlám strávit celej den na pokoji, spoko?“

„Budu, když mi každou půlhodinu pošleš fotku!“ tlemí se.

„To víš, že jo! Radši už vysmahni!“ ukážu mu na dveře, ale v duchu se už dopředu uculuju: chceš každou půlhodinu fotku? Jak je libo!

Pokoj opustím chvilku po něm, nejdřív si zajdu na pláž trochu si zaplavat, pak Matesovi pošlu fotku svýho stínu, kterej vrhám na písek (od něj mi na oplátku přijde fotka nějakýho vzdálenýho majáku), no a pak se přemístím k bazénu, konkrétněji k bazénovýmu baru, a objednám si pěknej tříbarevnej drink, ten se bude na fotce hezky vyjímat! Mám v plánu si tu postupně objednat všechny možný drinky, který tu míchají, aby Matěj viděl, že v jeho nepřítomnosti nezahálím, haha, ale nakonec z toho tak trochu sejde: všimnu si totiž, že to mý snažení o co nejhezčí fotku s úsměvem pozoruje jeden ze dvou barmanů, takovej dost pohlednej mladej černoch… No a když mu ten úsměv oplatím, dá se se mnou dokonce do řeči! Začne španělštinou, ale když vidí, že se nechytám, bryskně přejde do angličtiny – a začne vyzvídat, jestli jsem nějakej food blogger nebo tak něco…

Zapovídáme se, ani nevím jak, a další drink přede mnou přistane, aniž bych si o něj musel říct. A k tomu dalšímu mi Andrés, tak se jmenuje, donese dokonce misku s arašídama obalenýma v nějakým pikantním těstíčku nebo co to přesně je. Vůbec netuším, odkud to vyčaroval, ale všimnu si, že nikdo jinej tady nic takovýho nekřoupe… To asi nebude běžná součást all inclusive nabídky!

Čím víc úsměvů a pozornosti mi Andrés věnuje, tím si jsem jistější: on mě asi normálně balí! Jedno mý já začne uvažovat o tom, že je zřejmě nejvyšší čas se na něco vymluvit a zdejchnout se odsud, protože… se na to prostě necítím, ale pak si vzpomenu na to, co mi včera říkal Mates: že už bych měl Vala hodit za hlavu, a to nejlíp tím, že si nabrnknu někoho jinýho… A taky si vzpomenu, jak příjemný mi bylo, když mi včera natíral záda opalovákem – úplně obyčejný gesto a jak mě to rozechvělo! Protože už jsem dlouho nic takovýho necítil – a protože už mi to chybí, no! Tak proč se podle té Matesovy rady nezařídit a nenechat Andrése, ať se teda ukáže? Proč mu nedat najevo, že jestli má zájem on, tak že mám zájem taky? O nějaký, hmmm… jednorázový dostaveníčko, o nějakou vzájemnou masáž zad třeba… nebo něčeho jinýho, že…

Před druhou hodinou se na zhruba dvacet minut omluvím, abych si zašel na rychlej oběd, a když se pak vrátím, má už Andrés míň času se mi věnovat, protože o půl třetí se otvírá zmrzlinovej koutek a ve tři se začnou podávat sendviče a saláty a on u toho všeho musí částečně asistovat. I tak se ke mně ale přichomýtne a špitne mi, ať přijdu večer do Plaza Baru kousek za hlavní restaurací na diskotéku, že mě tam bude vyhlížet… A já přikývnu. Načež si na pokoji vyzvednu ručník, vydám se na pláž… a tam se potkám s vracejícím se Matesem.

„No, moc těch fotek jsi mi nakonec neposlal,“ změří si mě pobaveně, když si sedá vedle mě do písku. „Vzhledem k tomu, že jsi s tím focením přestal po třetím drinku, tak odhaduju, že tě ten alkohol v kombinaci se sluníčkem tak zmohl, že jsi nakonec přece jenom zakotvil na pokoji, haha…“

„Náhodou jsi vedle jak ta jedle!“ opravím ho rozjařeně a sám nevím, jestli jsem tak rozjařenej prostě jenom z radosti ze života, nebo jestli mi Andrés ty koktejly vážně míchal nějak silnější. „Včera jsi mi říkal, že potřebuju nějaký rozptýlení – tak jsem si jedno našel! Teda jednoho, hihi… Maká v tom baru, víš? Takovej černej, vysokej, sexy! Pěkně jsem si s ním pocvičil anglinu!“

„To si umím představit! A co jiný jazyky, ty jste si taky pocvičili?“ tlemí se ten tydýt.

„Zatím ne, zatím!“ zdůrazním to slovo. „Ale říkal, ať večer přijdu na tu místní disku, tak kdo ví, jak se to vyvrbí… Půjdeš taky?“

„Já?“ vyjeví se. „Mě nezval!“

„Ale já tě zvu!“

„Abych vám tam křenil?“ kření se.

„Ts, jaký křenil? Se tam půjdeme prostě pobavit. Zjistit, jak to tam vypadá. Kdo ví, třeba tam Andrés nakonec ani nebude a jenom si ze mě utahoval…“

„Hm, no tak můžeme to prubnout, když teda chceš. Ale teď si zajdu pro něco k jídlu,“ zvedne se na nohy a opráší si plavky od písku.

„Zajdi, je tam toho plno… Haha a aspoň mi můžeš nenápadně zkontrolovat, jestli tam Andrés zatím nebalí někoho jinýho. Ať vím, na čem jsem!“ pobídnu ho vesele.

„Okej, pošlu ti nějakou fotku,“ uculí se ještě – a s mávnutím vyrazí pryč.

Během následující hodiny se ukáže, že to ten mamlas s tím focením myslel vážně – posílá mi fotky nějakých random kluků, kteří postávají u baru, s vtipnýma komentama, že nikoho jinýho, kdo by odpovídal mýmu popisu opálenej, vysokej a sexy, prostě nevidí. Marně mu odepisuju, že jsem slovem černej rozhodně nemyslel opálenej a že pod pojmem sexy vážně nemyslím potetovanýho třicátníka s pivním bříškem ani padesátiletýho taťuldu ověšenýho zlatýma řetězama – a svýma dětma! Když se pak Mates vrátí zpátky na pláž, v tom dobírání si mě kvůli mýmu údajnýmu vkusu pokračuje, takže se nám pak obyčejný odpolední poplaváníčko zase zvrhne do snahy toho druhýho utopit.

Večer, nebo možná spíš už v noci, krátce po desáté, se zajdeme podívat do toho Plaza Baru. Mates koulí očima už cestou, poté, co rozklíčuje, co za hit se to nese tmou k našim uším.

„Ty vole, to je Mamma Mia! A ještě v nějaký příšerně starý verzi, nééé!“ úpí.

„No,“ mírním ho, „tak asi jsme nemohli čekat, že tam pofrčí drum and bass, že… Ale třeba i na to časem dojde. Třeba začali u těch starších kousků a postupně dojdou až do naší doby.“

Jenže když dorazíme na místo, ukáže se, že místní DJ vyznává spíš opačnej trend – v tom, co pouští, se noří víc a víc do historie… A ono se ani není čemu divit, protože když se s Matesem opřeme o zeď kousek od baru a rozhlídneme se kolem dokola, nikde nevidíme nejenom ani Andrése, ale ani nikoho, kdo by byl tak nějak plus mínus v našem věku! No a když pak v mumraji na parketu objevím dokonce křepčící mámu s tátou, popadnu Matěje za loket a urychleně ho vyvedu ven.

„Tak to fakt ne!“ zavrtím mohutně hlavou, když jsme zase na čerstvým vzduchu, a rázně se vydám zpátky k našemu ubytovacímu bloku. „Nemíním tancovat na jednom parketu s našima – a ještě na nějakýho Hasselhoffa, nebo jak to ten DJ říkal!“

„Húga čaka húga húga,“ napodobí Mates refrén toho příšernýho songu – a oba vybuchneme smíchy. „No jo, ale co když tě tam teď Andrés marně vyhlíží?“

„Tak ať,“ mávnu rukou. „Neměl mě zvát na takový dementní místo!“

„Jestli ty nejsi moc náročnej!“ utahuje si ze mě.

„No a? Když je to moje první rande po bůhvíjak dlouhý době, tak snad můžu být trochu náročnej, ne?“

„To je fakt,“ uzná. „Hele, a když už jsme tady, co si jít zaplavat do bazénu? Podívej, jak je krásně nasvícenej – a hlavně prázdnej!“

„No bodejť, v tuhle hodinu,“ zahledím se na ztmavlou hladinu, která je úplně nezčeřená a leskne se jako zrcadlo. „A není to třeba zakázaný?“

„Není, jenom je to bez přítomnosti plavčíka na vlastní nebezpečí,“ informuje mě Mates zasvěceně.

„Tak proč ne, skočíme si pro plavky a…“

„Ser na plavky,“ přeruší mě, „vždyť jsme tu úplně sami!“ A s tím dojde k okraji bazénu, rychle ze sebe stáhne tričko a kraťasy, skopne si z nohou žabky – a jenom v boxerkách skočí do vody parádní šipajznu.

Nenechám se zahanbit, shodím ze sebe taky všechno oblečení kromě spodního prádla – a za chvilku už plaveme tam a zpátky vedle sebe a užíváme si, že je celej ten obrovitej bazén jenom náš.

„Paráda!“ ohodnotí to Matěj.

„No to teda!“ dám mu za pravdu, ostatně byl to jeho nápad, tak proč mu nepřipsat zásluhy.

Ještě chvilku jenom tak nazdařbůh křižujeme bazénem, než se uprostřed vodní hladiny natáhnu na záda a zahledím se nad sebe. Celej areál je sice osvětlenej pravidelně rozmístěnýma lampama, i tak jsou ale na obloze vidět ty nejjasnější souhvězdí. Tamhle je Kasiopeja, vidíš? Čili tamhle pod ní je Andromeda… Achjo!

Mates mě napodobí a taky se zahledí nahoru.

„Znáš některý?“ zeptá se po chvilce.

„Já moc ne,“ přiznám.

„Valentýn je znal,“ uhodne.

„Jo, znal,“ přitakám. „A teď kdykoliv mi v noci ulítne pohled na oblohu, tak slyším jeho hlas, jak mi je vyjmenovává… Takže se radši snažím tam moc nekoukat.“

„Hm, takže všechno, co jste dělali spolu, nebo místa, kde jste spolu byli, teď nesnášíš…?“ vyzvídá.

„Tak trochu, nebo spíš… snažím se tomu prostě vyhýbat. Tys to tak neměl, když ses s někým rozešel?“

„Asi ani ne, ale já jsem taky s nikým nechodil tak dlouho,“ pousměje se.

„Achjo! Potřeboval bych nějakej vymazávač paměti nebo tak něco!“ povzdychnu si, rovnou se převalím zpátky na břicho a pár rychlýma tempama doplavu ke kraji bazénu.

„Anebo si fofrem najít někoho jinýho,“ připomene mi Mates svůj včerejší návrh, když doplave za mnou a elegantně se vyhoupne ven z vody. „Akorát jsem teda původně myslel spíš někoho, kdo od tebe nebude vzdálenej čtyři tisíce kilásků,“ uculuje se.

„Neboj, ono z toho stejně nic nebude. Zítra už bude Andrés nalívat drinky a podstrojovat arašídy někomu úplně jinýmu, vsaď se!“

„No počkej, zase bys to neměl tak rychle vzdávat – barman, kterej by nás obsluhoval přednostně a chystal nám nějaký speciální mlsky, by se nám hodil! Čili do konce pobytu bys s ním ještě mohl trochu flirtovat…“

„Blbečku,“ pobaveně do něj šťouchnu a cestou na pokoj a ještě i před usnutím si potom vysmátě předhazujeme, kdo by s kým mohl flirtovat, abychom z toho pak mohli čerpat nějaký výhody.

***

Další den ráno, když se Mates vrátí ze svýho výběhu, jak si z něj utahuju, a jdeme spolu na snídani, se mě zeptá:

„Tak jaký máš plány na dnešek? Další kolo lovení místních číšníků, haha? Na poznávačku jižního cípu ostrova tě ani tentokrát nevytáhnu?“

„Tam jsi byl včera, ne?“

„No právě – a je to tam skvělý! Ta pláž Sotavento byla celkem o ničem, oproti ní jsou tam dole parádní vlny! Tak pojď taky, ať o to nepřijdeš,“ láká mě. „A není to ani tak daleko, jako jsme šli předevčírem – vzdálenostně to vychází asi tak na půlku.“

„Fakt? No tak to zní dobře!“

„Co z toho? Ty vlny – nebo to, že je to kousek?“

„No všechno!“ chechtám se.

A tak po snídani zase přihodíme do jeho batohu ručníky a pití, rozmatláme si navzájem po zádech opalovací krém, protože samozřejmě nemůžu odolat a nabídnu mu za jeho mazací službu protislužbu, že, a pohodovým tempíčkem vyrazíme. Sluníčko hřeje, ale nepálí, a do toho pofukuje mírnej větřík, žádnej fuerte, ale ligero, jak Mates pohotově zjistí v mobilu.

„A víš, že slabý se řekne taky débil?“ má z pohledu do slovníku srandu. Pak mobil zastrčí zpátky do batohu a rozhlídne se po scenérii, která se před náma mezitím rozprostřela. „Mrkej, a i když tady skoro nefouká a vlaje tu zelená vlajka, jako že je moře úplně klidný, tak tamhle o kousek dál už je žlutá… Ha a tamhle vzadu dokonce červená, ta tu včera nebyla! Paráda, tam půjdeme!“

Načež s nadšeným úsměvem přidá do kroku, ale já úplně automaticky vztáhnu ruku a chňapnu ho za zápěstí, abych ho zadržel.

„Počkej! Ta vlajka tam asi nevisí pro nic za nic! Zapomeň na to, že tam polezeš do vody!“

„Neboj,“ vytrhne ruku z mýho sevření, ale jenom proto, aby sklouzl dlaní do té mé a jemně mi ji stiskl, jako kdyby mě chtěl tím dotykem uklidnit. „Jasně že tam nepolezu! Chci tam jenom na čumendu… Ale u tý žlutý vlajky si zaplaveme, to jsem včera zkoušel taky a je to fakt skvělý! To je úplně jiný pohoupání než u nás před hotelem!“

„No… tak jo,“ kývnu, i když vlastně tak úplně nevím, na co jsem kývnul, protože to, jak mě na chvilku chytl za ruku, mě lehce rozhodilo… Do háje, on měl pravdu – já si vážně potřebuju najít nějakýho kluka a to co nejdřív! Někoho, kdo mi pomůže zaplnit všechny ty prázdný místa po Valovi, někoho, kdo ukojí mou potřebu po něčí blízkosti… a po něčích dotycích…

Zážitky dalších odhadem dvou hodin mi naštěstí pomůžou na Vala i na tuhle mou podivnou osamělost zapomenout – to koupání ve větších vlnách je totiž fakt sranda! Nebo koupání… Ono po většinu času na žádný koupání ani nedojde – vlny mají takovou sílu, že nás často podeberou a vyvrhnou nás zpátky na břeh jako dva vorvaně. Později čtyři, protože se k nám přidá ještě jakási malá holka se svým zjevně dědou – a necháváme se znovu a znovu splachovat tak nějak hromadně… Ti dva mluví jenom španělsky, takže si navzájem vůbec nerozumíme, ale ten společnej smích a výskání nás i přes tu jazykovou bariéru na to jedno dopoledne dokonale spojí, až si mezi nima skoro připadám, že jsme všichni jedna rodina.

Uondaní z té marné snahy vzdorovat oceánu, jak se vyjádří Mates, pak dojdeme ještě o kus dál, k té jím vyhlídnuté červené vlajce – a tam si jen tak sedneme do písku a spolu s další asi desítkou čumilů ty respekt budící silný vlny jenom z uctivé vzdálenosti pozorujeme.

Do resortu se vrátíme asi deset minut poté, co se v hlavní restauraci přestane podávat oběd, ale nevadí, počkáme si na otevření salátovýho občerstvení u bazénovýho baru.

„A hele,“ upozorní mě Mates, „ten tvůj už tě zase hltá očima!“

„Není žádnej můj!“ bráním se. „A nehltá mě, prostě mě chce pozdravit…“ Načež Andrése vyhledám pohledem a usmějeme se na sebe.

„Tak já si tu sváču asi odnesu na pokoj, ne? Ať si můžete pořádně pokecat. Nebo cokoliv jinýho,“ mrkne na mě Mates.

„Klídek,“ mírním ho, „on teď stejně nemá čas, včera říkal, že v době mezi obědem a večeří má největší frmol.“

Jenže Andrés mě překvapí – i přes ten frmol si totiž najde chvilku na to, aby si k nám přisednul a začal se mě vyptávat, proč jsem včera nepřišel na tu disku… No a když se po párminutovým talku rozhlídnu, zjistím, že Mates už vedle mě nesedí! Vypařil se odtud jako duch!

No co, tak když už se to takhle vyvrbilo, objednám si zase nějaký to barevný pití a užívám si, jak Andrés využívá každé volnější chvilky, aby se ke mně přitočil, předvedl mi svůj zářivej, perleťově bílej úsměv a prohodil se mnou pár vět… Je mi to vlastně dost příjemný nechat se takhle okatě balit. To už jsem nezažil ani nepamatuju! Naposledy mě takhle balil skoro před čtyřma rokama Val, že jo… I když u nás to tenkrát bylo takový vzájemný, to balení. Ale na to teď opravdu myslet a vzpomínat nechci… a ani nebudu!

O nějaký tři čtyři hodiny a čtyři pět koktejlů později se přiženu na pokoj… na podivně lehkých nohách, hihi… a s podivně těžkou hlavou.

„Mates? Jsi tady?“ zavolám tak trochu nesmyslně – z koupelny je totiž slyšet puštěná sprcha, takže tu Mates zjevně je. On mě ale přes tu sprchu neslyší, takže mi neodpoví… A já si zatím můžu sednout na postel a zkusit se trochu uklidnit.

„Říkal jsi něco?“ zeptá se, když po pár minutách vyleze z koupelny ven. Kolem pasu má omotanej ručník, z vlasů mu ještě crčí voda…

„Jo, já… chtěl jsem se zeptat…,“ začnu, ale pod tím jeho zkoumavým pohledem najednou nejsem schopnej se dovymáčknout.

„Tak se ptej,“ pobídne mě nakonec pobaveně.

„No, já… chtěl jsem…, jestli náhodou,“ ještě chvíli koktám, ale pak se odhodlaně nadechnu – a vybalím to: „Prostě jestli s sebou náhodou nemáš kondom.“

Mates na mě vykulí oči:

„Až tak, jo? Máte zase rande na disce a předpokládáš, že to bude mít tentokrát jinej průběh?“

„Ne, máme sraz u bazénu a říkal, že ví od recepční o jednom prázdným pokoji…“

„Ahá, jasně, takže to bude asi takovej místní šmajchlkabinet, co? Protože nedělej si iluze, že ten prázdnej pokoj,“ naznačí prstama ve vzduchu uvozovky, „vydyndal od tý recepční až dnes – a speciálně a jenom pro tebe! Vůbec bych se nedivil, kdyby měl sex na jednu noc uvedenej v pracovní smlouvě mezi benefitama! No, kondomy tu myslím někde mám, ale ještě si to rozmysli, protože i tak mi to nepřijde moc… prostě bezpečný…“ A s tím se rozejde ke svýmu kufru a zaloví v jedné postranní kapse.

„Ehm,“ malinko znejistím, „tak nejdřív jsi říkal, ať si najdu někoho pro rozptýlení, a když to udělám, tak mě od toho odrazuješ?“

„Já jsem ale nemyslel zrovna takovejhle druh rozptýlení!“ otočí se ke mně a natáhne ke mně ruku s krabičkou kondomů. „Říkal jsem přece, ať si nabalíš někoho v Praze! Jakože nastálo, místo Valentýna!“

„No,“ tu krabičku od něj s lehkýma rozpakama převezmu, „ale v Praze o mě nikdo nestojí! Kdežto Andrés…“

„Andrés o tebe taky nestojí,“ oponuje mi Mates. „Jde mu jenom sex.“

„No a co?“ trhnu popuzeně ramenama. „Mně jde třeba taky jenom o sex!“

„Aha,“ zacukají Matesovi koutky. „Tak to jsi měl specifikovat hned, že nehledáš náhradu za Vala, ale jenom jednorázový uspokojení. Sex jsme mohli mít i spolu.“

„Cože…?“ zazírám na něj… a z toho jeho prohlášení, z té jeho nabídky zůstanu tak perplex, až mi ty kondomy vypadnou z ruky. „Jak jako – spolu? Vždyť jsi na holky…?“

„A ty jsi roztomilej s tímhle svým vyšokovaným kukučem,“ zasměje se, pro tu krabičku se sehne a znovu mi ji vtiskne do dlaně. Akorát že tentokrát zůstane stát jenom kousíček ode mě… a… mňo… Nasucho polknu, aniž bych byl schopnej odtrhnout oči od těch jeho. Jakože… kolikrát jsme stáli takhle blízko u sebe, když jsme o něčem diskutovali nebo když jsme se hádali…? Tisíckrát, milionkrát…? Ale ještě nikdy, ještě nikdy nebyl ten prostor mezi náma… plnej těchhle zvláštních jisker… a tohohle žhavýho napětí.

„Takže… nejsi na holky?“ zeptám se úplně pitomě, když to ticho i to napětí začne být téměř nesnesitelný. „Ale vždyť… jsi chodil s holkama…“

„A co na tom?“ usměvavě na mě zdvihne obočí. „Verča, to je holka, co jsme to spolu táhli ve čtvrťáku, mi zase, když jsem ji zval poprvý na rande, tak trochu vyčetla, že jsem před ní chodil s klukama… Není jedno, s kým jsem kdy chodil? Hlavní je, že aktuálně nechodím s nikým, ne?“

„Ty jsi chodil s klukama?“ vyberu si z toho jeho sdělení jenom jednu část, tu, kterou pořád nejsem s to nějak pobrat. „A jak to, že o tom nevím?“

„A ono se to musí někde hlásit?“ zakření se.

Jenom zavrtím hlavou, ale sám nevím, jestli to myslím jako odpověď na jeho otázku, nebo jestli je to reakce na ten můj stále trvající zmatek v hlavě…

Asi bych tu takhle vrostlej do podlahy byl schopnej prostát celou noc, kdyby Mates jedním krokem nezrušil tu mezeru mezi náma… a zlehka mě nechytil za bradu… a nesklonil se ke mně… a neotřel se svýma rtama o ty moje.

„Takže co?“ šeptne s potutelným úsměvem. „Chceš si ten sex na jednu noc střihnout radši s ním – nebo se mnou?“

Jako… jako ještě pořád nemůžu uvěřit, že se to, co se děje, opravdu děje… Přijdu si úplně mimo, opilej, zdrogovanej a jako ve snách, to všechno dohromady! Přesto mi to ale myslí natolik jasně, abych naprosto přesvědčeně a bez jakýhokoliv zaváhání vydechl:

„To si sakra piš, že s tebou!“

A Matěj se usměje a zablýskne se mu v očích, potěšeně, ale zároveň taky docela sebejistě, řekl bych, a pak jedním jediným pohybem nechá sklouznout ten ručník ze svýho pasu na zem, druhým pohybem mě popadne do náruče dřív, než omdlím z toho, jak se mi najednou nedostává kyslíku… A třetím pohybem mě hodí na postel. Hned nato se tam vyhoupne za mnou, ještě mi teda sebere z ruky tu krabičku kondomů, ani jsem si neuvědomil, že ji pořád drtím v dlani… A pak už se ke mně skloní a… a panebože! Je to neskutečný.

Je to síla.

Je to fuerte.

A pak si to dáme ještě jednou…

A ještě jednou.

***

Ráno je nejdřív takový… docela rozpačitý. Bodejť taky ne, když se s Matějem vzbudíme – a zjistíme, že ležíme ve vzájemným objetí!

„Ehm,“ odkašlu si a trochu se od něj odtáhnu, „ahoj…“

„Pěkný ránko,“ zazubí se na mě a taky se o kousek poodsune. Pak na mě zpytavě přimhouří oči – a s uličnickým úšklebkem se zeptá: „Takže…? Nelituješ toho, že jsi dal přednost mně před možností mít sex s černochem?“

Vyprsknu smíchy, a i když je díky tomu jeho dotazu celá situace jaksi ještě trapnější, tak paradoxně se zároveň ta trapnost a rozpačitost najednou rozplynou.

„Proč bych měl litovat? Ještě pořád to můžu zkusit i s ním – a oba zážitky porovnat,“ poškádlím ho.

„Žádný takový, zakazuje se!“ natáhne ke mně ruku, chytne mě za pas a přitáhne si mě zpátky k sobě.

„Nono, nejsi nějakej majetnickej? Na to, že to byl sex na jednu noc – a noc už skončila!“ upozorním ho, ale svým slovům navzdory se spokojeně uvelebím na jeho hrudníku.

„A tak to je zajímavý, že noc už skončila – a ty mi pořád ležíš v posteli!“ začne mě dlaní zlehka hladit po zádech. „Tím ty pravidla sexu na jednu noc dost porušuješ!“

„Je to i moje postel!“ ozvu se nesouhlasně – a spokojeně zavřu oči. Pod těma jeho hebkýma dotykama mám chuť vrnět jako kotě… „A ony copak existujou nějaký takový pravidla, jo? Jsou popsaný ve Špačkově Velký knize etikety, nebo kde je najdu?“

„To já už nevím, jak se ta knížka jmenuje, ale můžu ti ty pravidla odcitovat,“ nabídne, z hlasu mu zní línej úsměv.

„Tak prosím,“ vybídnu ho.

„Pravidlo číslo jedna – ráno se k sobě ti dva zásadně netulej.“

„Aha,“ zamrmlám a pravačkou, kterou jsem měl volně položenou podél jeho těla, mu vklouznu na záda a bezděky ho tam začnu šimrat bříšky prstů, zatímco on mě naopak hladit přestane, místo toho mi obtočí ruce kolem pasu a pevně mě na sebe natiskne. Ach…

„Pravidlo číslo dvě – ráno host urychleně opustí pokoj svýho hostitele…“

Tiše se uchechtnu:

„Tak to bude v naší situaci docela oříšek rozklíčovat, kdo je host a kdo hostitel!“

„Chichi… Pravidlo číslo tři – po sexu na jednu noc spolu ti dva zásadně nesnídají.“

„Vidíš a já se tě chtěl zrovna zeptat, jestli už nevstaneme a nepůjdeme si dát něco k jídlu, protože mám děsnej hlad! Takže kolik těch pravidel ještě je? Já jenom, abych zatím hlady neodpadl…“

„Tohle bylo poslední,“ usměje se mi do vlasů.

„Nooo,“ vymaním se z jeho držení a o kousek se nadzvednu, abych se mu mohl podívat do očí, „tak to vypadá, že když žádný ty pravidla nedodržujeme…“

„… tak že to možná nebyl sex na jednu noc,“ dořekne to Mates s takovým něžně šťuřivým výrazem – a mně se břichem rozletí hejno kolibříků, aniž bych měl tušení, kde se tam vzali. Ale cvrlikají teda ostošest!

„Poslyš, Čendo, a myslíš, že… nebo teda sorry, Oldo, ehm, no… Myslíš, že…“

„Počkej,“ přeruším ho, „já… prostě mi říkej Čendo, jo? On totiž… Val mi to trochu zprotivil, víš, jak jsme měli před maturitou, tak najednou začal nadhazovat, že je to debilní dětinská přezdívka a že se mu k mýmu dospělýmu já nehodí, ale… od tebe to zní jinak, tak nějak správně. Jsem na to už prostě u tebe zvyklej…“

„Ufff, no tak bezva!“ rozesměje se Mates úlevně. „Já jsem na to u tebe právě taky zvyklej… Jakože vím samozřejmě, jak se jmenuješ, ale stejně když slyším, jak o tobě někdo mluví jako o Oldovi, zní mi to, jako že je řeč o někom úplně cizím… Čenda mi k tobě prostě sedí víc.“

„Ts, no radši nechtěj vědět, co za přezdívky mi sedí víc k tobě, Matýsku!“

„Hm! To bylo náhodou pěkný,“ usměje se… A další přezdívky a všelijaký něžný i lehce perverzní oslovení si ještě nějakou chvíli vyšeptáváme přímo z pusy do pusy.

Celej den pak zase strávíme spolu, ale je to úplně jiný spolu. Nový spolu. Jo, zase jdeme k vodě a zase jdeme na procházku na jižní cíp ostrova a zase blbneme ve vysokých vlnách a zase pak zpátky do hotelu klopýtáme úplně polomrtví únavou a hladem… Ale všechno je to zaobalený do takovýho zvláštního, lehounkýho, téměř snovýho závoje. Matesův hlas jako kdyby měl mnohem víc barevných podtónů a jeho smích se mi tak příjemně zarývá pod kůži a šimrá mě tam a v jeho očích se topím a vznáším zároveň a jeho letmý dotyky mi v těle způsobují lechtivě-vzrušující exploze… O těch míň letmých nebo dokonce vůbec ne letmých dotycích ani nemluvím… Připadám si v jeho společnosti prostě úplně jinej, novej, znovuzrozenej. A z těch jeho pohledů, úsměvů a všelijakých jak uhihňaných, tak i tím jeho obvyklým ležérně-usměvavým tónem pronesených poznámek si udělám obrázek, že on to má plus mínus stejně…

Odpoledne tentokrát nestrávíme u baru, ale na pokoji. Nepotřebujeme popíjet barevný alkoholový drinky, když barevný ohňostroje nám vybuchujou před očima a příjemný teploučko nám koluje žílama i tak, že jo…

No a po večeři, když automaticky zamířím z restaurace směrem k našemu obytnýmu bloku, tak Matěj mě vezme za ruku a odvede mě na úplně druhou stranu areálu. Je tam taková vyhlídková terasa, ale zastrčená, takže už tam nedopadá moc světla z lamp rozesetých po resortu… V temnotě pod náma šumí oceán, no a nad ním se třpytí hvězdy… a z té černé hladiny se pomalu vyloupává vycházející měsíc.

Je to moc krásná podívaná, jenom… no, když zvednu hlavu a uvidím Kasiopeju… a Andromedu… Nepatrně sebou cuknu, a protože si všimnu, nebo možná spíš vycítím, jak se na mě Mates pátravě zahleděl, potichu špitnu:

„Možná je na tohle ještě brzo… Promiň.“ A s hlavou provinile sklopenou chci odejít pryč, a jelikož Matěje pořád držím za ruku, zatahám ho za ni, abych mu dal najevo, že se radši vrátíme zpátky na pokoj.

On ale zůstane stát – a tak mi nezbyde, než se taky zastavit a zvědavě se na něj ohlídnout.

„Počkej chvilku,“ řekne jenom, „něco mě napadlo…“

„A co?“ jsem zvědavej.

„Vydrž,“ je na dalších dobře pět minut jeho jediná odpověď, protože si vytáhne z kapsy kraťasů mobil a něco tam studuje. Teprve když je s tím, co na displeji nakoukal, spokojenej, mobil zase schová a se záhadným úsměvem vykročí zpátky na hlavní chodník, přičemž mě tak trochu táhne za sebou.

„Kam jdeme?“ nevydržím to samozřejmě, ale neodpoví mi. Mlčky mě provede skrz celej areál, pak přes recepci a ven z resortu, tam mě převede přes silnici a nějakou dobu kráčíme kamsi do pryč, než nám ze zornýho pole uhne kopec tvořící místní dominantu – a před očima se nám rozprostře výhled na západní kousek oblohy. Není ještě tak uhlově černej, jako je nebe na východě, pořád jsou tam vidět stopy po zapadlým sluníčku…

Mates chvilku zaujatě těká očima mezi svým mobilem a oblohou a pak najednou napřáhne ruku a ukáže:

„Hele, tamhle ten podlouhlej mlhavej obláček, vidíš? Nalevo od tý naoranžovělý hvězdy… To je kometa.“ Pak znovu mrkne do mobilu: „Tsuchinshan-Atlas,“ přeslabikuje.

„Vau!“ jsem z toho úplně paf a na ten obláček se zadívám o dost pozorněji. „Kometa? Fakt? To… to je docela vzácný vidět kometu na vlastní oči, ne?“

„No to si piš, že jo!“ slyším z Matesova hlasu úsměv. Pak mobil zase schová, stoupne si těsně za mě, omotá mi paže kolem pasu a bradou se opře o mý rameno. „Je to vzácný. S Valentýnem jste možná koukali na hvězdy, ale stopro jsi s ním nikdy neviděl žádnou kometu, teda pokud tě někdy nevzal někam na hvězdárnu,“ pronáší polohlasně kousek od mýho ucha. „Takže tohle nebeský představení je celý jenom tvoje,“ zní jeho hlas jemně, ale neoblomně, přesvědčivě. „A vůbec, celá tahle dovolená je jenom tvoje, všechny tyhle letošní zážitky jsou tvoje, do těchhle vzpomínek ti Valentýn nepoleze, hm? Celá Fuerteventura je jenom a jenom tvoje.“

Spokojeně se v jeho náručí provrtím, položím ruce přes ty jeho a automaticky ho začnu palcem hladit po předloktí.

„Není jenom moje,“ opravím ho potichoučku a zakloním hlavu, abych ho mohl něžně líbnout někam na krk. „Je naše.“