Duca delle Maschere I.

XII. století

Hlouček malých dětí dováděl u horského potůčku. Postavily si hráz z plochých kamenů a drnů ostřic. Ve vzniklé tůňce moc vody nebylo. A hlavně byla velmi studená. Ti odvážnější chlapci se koupali nazí, ostatní i s děvčaty v plátěných košilkách po sobě jen cákali vodu. Kousek pod nimi byla část odkloněna do kamenného napajedla pro dobytek. Taky se popásalo kolem pár krav, koz a ovcí. U vody byla šťavnatá, kvetoucí louka, kde děti pásly dobytek. Horské údolí obklopovaly vysoké a strmé štíty. Podle vody vedla hrbolatá cesta, napůl zarostlá travou. Za malou osadou směřovala do vedlejšího údolí Spáleného, kde vyrostl veliký hospodářský dvůr, a končila další hradbou hor. Jen nad ní u malého průsmyku se vypínal mohutný hrad. Zcela splýval se skalami, jen věž, donjon, s kamenným ochozem odrážela několika podlouhlými okny odpolední letní slunce. Většina hradů v horách vypadala stejně.

Původní byl napůl dřevěný, stál zde od nepaměti, stejně jako dvůr ve Spáleném údolí. Jen několik velmi starých osadníků si pamatovalo tu hrůzu. Blesky prý bily do hradu jeden za druhým. Na několika místech započalo hořet. Silný vítr rozdmýchal oheň a celý hrad shořel. Ani se všichni nestačili zachránit. Když se chtěli uchýlit do dvora ve vedlejším údolí, přibíhali odtamtud vyplašení koně a pár těch, co přežili. I dvůr zasáhly blesky a vyhořel do základu. Požáry při bouřkách nebo nepozornosti bývaly časté, ale zde shořelo vše. Původní majitel zvolil jedinou možnost. Všechno opustit. V rozvalinách se uchytily nálety křovin a stromů. Všechno zarůstalo horskými travinami, šalvějí, tymiánem a na severních vlhkých místech vřesy a kapradinami.

V tomto Bohem zapomenutém kraji žilo jen pár rodin. Chudě, skromně, ale poklidně. Nezasahovaly sem války mezi Francií a Itálií, ba ani zloděje a lapky sem nic netáhlo. Co se sklidilo na pár políčkách, ani nestačilo na obživu místních. Bylo nutné dokoupit pšenici, boby, rýži. Přesto měli co nabídnout. Několik druhů vynikajících sýrů a horský med. V době trhů vypravili velký vůz. Čtyři muži ho doprovázeli s kopími a cepy. Jednou se stalo, že až u města byli okradeni dvěma zlosyny.

Bylo to jen tři roky, co se poklidné údolíčko změnilo. Přijíždělo veliké množství lidí, povozů, koní. Přivážely se kmeny jedlí, buků, vápno, písek. Na místě zříceniny vyrůstal rychle nový hrad. Staré skalní zdivo nenarušené ohněm se použilo, takže sklepy a přízemí bylo vlastně hotové. Jen se opravily kamenné klenby. Hrad rostl před očima. Stejně ve Spáleném údolí hospodářské hradiště s dvojitými palisádami. Jen nového majitele neviděli. Dnem i nocí jezdily vozy s plachtami. Pak během dne všichni odjeli mimo snad sloužící.

Před týdnem, za stejného slunečného dne, směřovaly k osadě dvě skupiny jezdců. Všichni v plné zbroji. Větší skupina byli zřejmě zbrojnoši, sloužící nebo panoši rytířů. Projeli ke hradu. Na návsi se shromáždilo dvacet rytířů ve skvostné zbroji. Nádherné přilbice, pláště, spony. V čele zřejmě jejich pán. To by ovšem nebylo nic zvláštního, jenže všech těchto jednadvacet mužů mělo masky. Ne jaké někdy vídali při oslavách ve městě. Strašidla, ďábly, smrtku nebo zase šaškovsky usměvavé. Tyto byly jako namalované na tvářích. Těsně obepínaly kůži. Nebyly hrozivé a strašidelné, ale smutně pochmurné. Jeden z mužů všem, co se zatím shromáždili, sdělil, že tento kraj koupil italský vévoda. Osamělý rytíř se uklonil. Vše potřebné přijde vysvětlit jejich písař. Nato se rozjeli ke hradu. Večer u korbele piva v malém šenku se řešily masky. Jaký důvod? Začaly mezi nimi vzrůstat obavy.

„Možná to ani nejsou lidé,“ sděloval starý kovář. „Proč jinak by měli masky?“

„Nebo známí trestanci se snaží pod maskami schovat.“

„Nesmysl, musí to být někdo nesmírně bohatý. Jinak by hrad stavěli deset let.“

„Co když jsou to ti mrtví, co tam kdysi uhořeli?“

Obrazotvornost vesničanů pracovala na plné obrátky.

„Mohou to být nějaké zrůdy. Musíme poslat pro mnicha, bude si vědět rady a posvětí naše příbytky před čarami zlých sil.“

„Všichni jen hledáte na nich zlé. Můj syn Alessio si dole u potoka dělal píšťalku. Vylezl hodně vysoko, aby měl co nejrovnější proutek. Větev se zlomila, právě když přijížděli rytíři. Chtěl je totiž líp vidět. Spadl. Ten vévoda seskočil z koně, vzal ho do náručí a ještě s jedním z mužů ho prohlédli, není-li zraněný. Pak ho pohladil a podívejte, co Alessiovi dal.“

Vyndal v hadérce dvě velké mince. Hned se zaleskly ve svitu loučí.

„Jsou určitě zlaté, ale takové tady neznáme.“

Všichni si chtěli sáhnout. Byla tam hlava a nějaký nápis, i na druhé straně. Bohužel nikdo neuměl číst.

„Teď jsi boháč, když jsou zlaté.“

„Já ne, patří synovi, uschovám mu je, dokud je dítětem.“

„Jen aby ti je někdo nevzal,“ prohodil kovář.

Muži ještě dlouho mluvili, uvidí zítra, až přijde písař. Pak se pomalu rozcházeli do svých domovů. Světla v oknech zhasínala. Zatímco v donjonu naopak zářila do houstnoucí tmy.

„Máš ještě nějaké přání, pane?“

„Nikoliv, drahý Matteo. Jen si chci nerušeně odpočinout, kdyby, zazvoním. Krásnou noc. Chlapci dole ať si užijí pečeně i vína. Ráno mi pošli písaře.“

„Ty nejhezčí sny, můj pane.“

Starší sluha, trochu přihrblý a kulhající v namodralém plášti, vzal olejovou lampičku a vyšel ven. Znal vévodu od narození, bylo mu tehdy pětadvacet. Stejně jako mladému pánovi dnes. Byl jedním z nejlepších žoldnéřů na dvoře vévodově. Po zradě a zničující porážce v bitvě u Parmy byl jedním z několika mužů, co se s vévodou vrátili. Bohužel jeho těžká zranění mu další službu neumožňovala. Stal se ochráncem malého Ricarda. I dnes nezapomněl vojenské umění, což mnohokrát dokázal po boku svého mladého vévody.

Ricardo odložil pás, svlékl načervenalý kabátec a vysvlékl nohavice i spodní bruchy. Ještě košili. Vzal si jednu loučku a zamířil nahý k zrcadlu za paravánem. Byla tam připravena ve džberu voda a mořská houba s mýdlem a utěrkami. Chvíli si prohlížel své tělo. Bylo krásné a mnoho urozených dam po něm toužilo. Marně. Jemu ženská krása nic neříkala. Miloval jinou krásu. Zapovězenou, zatracovanou, nebezpečnou, ale o to víc mučivě vzrušující. Až do toho dne. Prožil si totéž jako jeho otec. Opět zrada. Neskutečná přesila vojáků Almohadského chalífátu. Probral se ve věži někde u moře. Vězení. Pak uviděl svého Mattea a vedle ještě několik mužů. Místo svých drahých zbrojí měli jen bílé hábity. Ani medailon od jeho matky mu nenechali. Zůstala mu jen šílená bolest ve tváři. Měl na ní obvazy z odřezaných kusů jejich oblečení.

„Lež, můj pane. Žijeme, budou nás chtít vyměnit, nebo požádají o výkupné. Utrpěl jsi, pane, mnoho sečných zranění. Všechno se zanítilo. Musíme se dostat odsud.“

Podíval se nahoru, kde bylo vidět světlo ze zamřížovaného okénka. Pak už nevěděl nic. Probral se pod obrovskou olivou. Jen cítil zase svoji bolest. Sklonil se nad ním Matteo.

„Jsme zachráněni, pane.“

Oklepal se nenadálým chladem a vymanil ze vzpomínek. Opět se díval do zrcadla. Jediné, co zbylo na jeho těle, byla maska. Úžasné dílo židovského umělce. Vytvořená přesně podle jeho tváře na sádrovém odlitku. Jemné vrstvy hedvábí, vyztužené stříbrnými plíšky. Prošití opět stříbrem a zlatem. Mohl v ní bez překážek jíst, pít i mluvit. I líbat. Pousmál se. Jen není koho. Vydržela déšť, sníh i poryvy větru. Jako přirostlá k jeho tělu. Sundal upevňující pásky ve vlasech a na zátylku a pomalu ji stáhl. Hned ji zase nasadil na vytvarovanou hlavu z tenkých drátků, která byla zakrytá hedvábným poklopem.

„Odpočiň si, má milá, jako já. Zůstali jsme sami,“ usmál se. „Co naplat, vždyť mě denně vidíš. Jsem jako oživlá smrt.“

Zvedl hlavu a podíval se. Každodenní rituál. Celý obličej byl jako rozsápaný drápy šelmy. Rány byly dávno zhojeny, ale co po nich zbylo, nebylo lidské. Pomalu houbou otíral kdysi krásnou tvář. Osušil se a malou utěrkou z vlny nanášel osvěžující olej. Měl jich několik. Krásně voněly a každý byl k nějakému účelu. Tlumící bolest, která se občas hlásila, zjemňující jizvy, chladící v létě a hřející za špatného počasí.

„Tak dobrou noc, můj Ricardo,“ řekl směrem k masce pod poklopem. Oblékl si lehkou noční košili s vyšitými pávy. Šel k oknu, ještě víc ho rozevřel a uhasil louč. Měsíční paprsky dopadaly blízko postele.

„Nelíbil bych se ti, měsíčku, ani hvězdám. Možná je někde jedna určená i pro mne. Byla.“

Ulehl pod lehkou přikrývku z kožešin. Na posteli bylo neskutečně místa. A tak tomu bude navždy.

Vzbudil se velmi časně, chvíli stál u okna, ze kterého viděl louku, pár polí a vesničku. Taky už některé děti, co hnaly dobytek na pastvu. Vzpomněl si na malého kloučka, sotva desetiletého, co mu spadl z vrby přímo do cesty. Bál se, ale pak mu řekl, že se jmenuje Alessio a hlídá na pastvě jejich kozy. Chtěl chlapci dát nějaký denár, vzpomněl si, že má v měšci i římské dávné, ale zlaté solidusy. Chtěl z nich udělat sponu. Chlapec poděkoval, a když odjížděli, mával jim. Ať má památku, je prvním, se kterým se zde setkal. Sám dědice mít nebude. S tím se ovšem smířil už dávno. Ještě trochu pudru a nasadit masku. Právě se oblékal a chtěl zazvonit na Mattea, když ten zaklepal a vešel.

„Máš tu písaře, můj vévodo. Mám přinést snídani?“

„Buď tak hodný, pojím zde, ať písař nemusí čekat.“

Ten se také objevil s pergamenem, kalamářem ze slonoviny a pery. V pytlíku měl posypový prášek. Uklonil se.

„Jen, pane, přečtu vše, na čem jsme se dohodli. Pokud se rozhodneš jinak, opravím to podle tvého přání.“

Ricardo ani písaře neposlouchal. Bude se muset večer oholit s pomocí Mattea. To byla vůbec nejhorší věc na jeho znetvořené tváři. V jizvách vousy nerostly a mimo tvořily nepravidelné ostrůvky. Monotónní písařův hlas jakoby odbublával z horského zřídla. U jednoho takového strávil týden. Poslali ho mniši z jejich kláštera. Vedle pramene byla postavena kaplička sv. Agáty Sicilské, kde se modlil. Ale žádný zázrak se nekonal. Vstoupil do služeb císaře římského a krále italského, Konráda III., který neustále válčil s Jindřichem Lvem. Vévoda s maskou se stal v bojích legendou. Kolem něj se shromáždilo několik mladých rytířů, kterým většinou zachránil v bitvách život. Podle něj začali všichni nosit masky. Jeho otec koupil tato území a věnoval je synovi. Ten si v tomto odlehlém a zapomenutém horském kraji hodlal odpočinout od neustálého válčení. Věnovat se lovu a umění. Jen osud chtěl jinak. Přišla druhá křížová výprava. Svým rytířům dal na vybranou, ale všichni zvolili jeho cestu. Stali se na čas Strážci Božího hrobu. Rytíři Masek. Po skončení se teprve mohl ujmout svého panství. Jeho rytíři zůstali s ním. Někteří milovali chov koní, měl zde básníka i pěvce s loutnou. Taky kdysi ranhojiče i alchymistu. Všichni zde najdou domov, který většinou ztratili.

„Můj drahý vévodo,“ teď teprve začal vnímat písaře.

„Promiň, Isidore, jistě, nic měnit nehodlám, zajdi do osady a seznam všechny s mým přáním. Taky mi sepiš obyvatele, včetně dětí, a mají-li tady zdatné řemeslníky.“

Hned po odchodu písaře přišel jeden z jeho prvních rytířů Eusebio. Vysoký snědý mladík, který vzhledem nezapřel matčin španělský původ.

„Ricardo, posílají mne zezdola, zda můžeme vyjet na lov. A pojedeš-li také s námi.“

„Jistě. Nebude špatné poznat nejbližší hory. Já se přidám až v dalších dnech. Jen jsem chtěl říct, že v dobách mírových snad můžete odložit masky.“

„Můj drahý, vidíš, že doma je nenosíme. Jen na cestách nebo taženích. Není v tom žádná obtížnost, nosíme je se ctí a vděkem.“

Když odešel, stále měl vévoda jeho tvář před sebou. Je to krásný muž. Také sečtělý, mluví několika jazyky, krásně zpívá a hraje na loutnu i píšťalu. Je protikladem zlatovlasého Francouze Gabriela, básníka pochmurných eposů i veselých popěvků u vína. Rovněž ovládá píšťalu a bubínky. Jsou s Eusebiem vždy zdrojem zábavy u večerní tabule. Neváhali by příliš stát se jeho milenci. Měli sklony k oběma pohlavím. Jenže jsou krásní a on? Z úvah ho vyrušil Matteo.

„Bože, můj pane, kaše ti nechutná? Byl na ní zdejší sýr a chlapci dole si přidávali, až už nezbylo.“

„Je dobrá a sýr je kořenitý, výborný, jen jsem se trochu zapovídal a zasnil.“

„Říkal jsi, můj pane, jak zde počneme nový život.“

„Vždyť vidíš, místo válčení lov.“

„A ty?“

„Projedu se po okolí po našem panství, ale dnes jen zajedu do hradiště s hospodářským dvorem a vesnicí, co je pod námi.“

Dojedl studenou kaši, napil se vína a oblékl se. Jen lehce, beze zbroje, která by zbytečně tížila. Vzal si i lehčí meč a luk s loveckými šípy. Dole na nádvoří už čekal Matteo s jeho osedlaným koněm, Síriem. Nádherný, mírně grošovaný bělouš. Bohatá hříva byla spletená do copánků. Měl v sobě převahu arabské krve. Byl to dar jeho otce, když slavil dvacet let. Později se dozvěděl, že otec za něj zaplatil cenu rovnající se střednímu panství. Snad chtěl synovi trochu vynahradit předchozí utrpení. Zároveň se objevil u koně i Aram, na hlavě s kipou, což byla vyšívaná čepička. Dostal ho i s jeho hřebcem, aby se o koně staral. Aram, židovský chlapec s velikým a zahnutým nosem, černýma očima, byl němý od narození. Zato uměl odpovídat v několika jazycích, svým způsobem. Nosil u sebe malou tabulku a křídu. Vše zavěšené v malém váčku. Přestože výborně slyšel, uměl i odezírat ze rtů. Což se kolikrát velmi hodilo. Znal i posunkovou řeč a s Ricardem si vytvořili vlastní, těch nejzákladnějších slov. Na taženích se staral nejen o jeho koně, ale byl i druhým sluhou. Taky byl jediným spolu s Matteem, kdo znal jeho tvář. Častokrát ho holil, dělal mu i lázeňského, když byli ve válečném táboře. Tady ho chtěl Ricardo učinit správcem hřebčína v blízkém hospodářském hradišti. Zvlášť pečovat o chovné stádo.

Aram mu už posunky vysvětlil, že jeho rytíři, ne všichni, vyjeli k jižním stržím, kde hodlají lovit kozorožce. On že vezme Helia, kterého vychovával a cvičil. Také zatleskal a skvostný hnědák s bělošedou hřívou a ohonem přiběhl ze stájí. To už se vracel i Matteo se svým Kupidem. Kůň byl strakatě zbarvený a žádnou krásou nevynikal. Byl menší, ale silný a neskutečně odolný. Pocházel až ze skytských plání někde nad Černým mořem. Ricardo rád v mírových dobách tak vyjížděl po kraji se svými sluhy. Byli zároveň i blízkými přáteli a věděli o něm vše. Zase se zamyslel. Tady se těžce s někým novým seznámí. Byť by to byl jen přítel. V co jiného mohl doufat. Několikrát si zaplatil hezké chlapce, kteří bývali v lázních nebo nevěstinci. Tělo si snad přišlo na své, ale on toužil po lásce, souznění duší. Pak měl neustále strach, že mu maska spadne. A pravý její důvod milence zcela ochromí. Tak si každý chlapec myslel, že je to urozený pán, co nechce být poznán, a za tučnou odměnu dál nepátral.

Vyjeli naopak na sever, proti proudu malého potoka. Jedna cesta vedla k hospodářskému dvoru a byly vidět kůly z palisádového ohrazení. Ricarda ale zlákala jiná. Docela malá pěšina, jen pro jednoho koně, směřovala mezi skály s pokroucenými keři borovic a jalovců, co vyrůstaly z dávných pahýlů. Stoupali pomalu, není potřeba unavovat koně. Nespěchali. Nikde není slyšet hlas polnic a víření bubnů. Ticho jen narušoval bzukot horských včel, pasoucích se na polštářích tymiánu a mateřídoušky. Nad hlavami se jim vznášeli dva orli. U horských louček si hráli svišti a sýkorky hledaly potravu na větvích mladých buků. Taky se jim do cesty připletla zelená housenka, visící na vlákně z nalomené větve. Kolem se začal objevovat vyšší porost. Smrkový les se stáčel téměř v opačném směru. Ricardo vyndal mapu kraje a zakreslené panství, které je jeho. K jihu mimo jejich vesnice dalších šest. Některými projížděli při cestě sem. K jedné horské právě mířili. Na západ je větší vesnice, spíš městečko, kde jsou trhy, mlýn a kostel. A všude roztroušené samoty. Ve směru jízdy slyšeli údery sekyr. Ano, tady někde jsou uhlíři. Taky se brzo objevil kouř, pak malý palouk a několik milířů čerstvě skládaných. Jeden, pokrytý hlínou a drny hořel. Dva chlapci, tak dvanáctiletí, přivírali dole vzdušnice, aby nedošlo k náhlému prohoření. Vyběhli jim vstříc, ale jak uviděli Ricarda v masce, polekali se a hledali úkryt u své matky před polozemnicí zapuštěné do svahu. I ta se zarazila, ale na to už byli zvyklí. Hned je pohostila pšeničnou kaší s medem, sýrem s bylinkami a chlebem. K zapití mléko a jeden z chlapců skočil se džbánem pro vodu ze studánky. Muži a větší děti jsou dál v lese. Oni jen hlídají hoření. Nechali na stole několik drobnějších stříbrných brakteátů císaře římského. Cesta pak vedla k blízké vesnici.

Jenže osud tomu chtěl, že se k ní nedostali. V úžlabině mezi kameny a kořeny mohutných smrků, kudy protékala malá horská bystřinka, viděli ležet někoho v hnědém mnišském hábitu. Ricardo s Matteem seskočili z koní a nechali je pod dohledem Arama. Sešplhali k ležící postavě. Vévoda s ním jemně zatřásl. Muž se otočil tváří k nim a zděšeně vykřikl.

Krásná mladá tvář. Jen pohublá a bledá.

„Neboj se nás, jsem vévoda Ricardo a tento kraj je teď mým domovem. Odkud pocházíš? Z kláštera? Nebo jsi mnichem putujícím k Božímu hrobu?“

„Ne, pane, prosím o smilování. Utíkám z kláštera, kde mne chtějí upálit. Poslal mne otec Josephus, abych si zachránil život. Ale neunikl jsem. Ty mne jistě necháš upálit taky. Měl jsem velkou žízeň a hlad. Slezl jsem k vodě, ale vyčerpání mě přemohlo. Děj se tedy vůle Boží. Amen.“

Matteo vyndal z brašny kus slaniny, vodnici a chléb.

„Posilni se, hochu, vezmeme tě s sebou na vévodův hrad. Tady ti nic nehrozí, nikoho neupalujeme.“

„Zvláště pronásledované a trpící.“

Mladý mnich se pořád díval k cestě. Z tváře mu nezmizela úzkost a strach. Rychle pojedl.

„Zvládneš cestu nahoru?“ zeptal se vévoda.

„Myslím, že ano.“

Hoch pomalu vystupoval mezi kameny. Na lesní cestě mu sjela kapuce. Rychle si ji nasazoval. Byl opravdu nezvykle krásný. Jen na lícních kostech měl souměrná mateřská znaménka. Jako by tam patřila odjakživa. Bylo to trochu zvláštní na první pohled, ale dodávalo mu to osobité kouzlo.

„Sedni na koně za Mattea. Neboj, jeho kůň je silnější než naši dva dohromady. Jedeme.“

Vyjeli směrem zpátečním. Po příkré stezce se dalo jet jen pomalu. Uhlíře objeli lesem. Chvíli se zdálo, že v dálce za nimi štěkají psi. Sestupovali do údolí k cestě. Když se za nimi zavřela brána, v místech, odkud přijeli, se objevilo asi tucet mužů a smečka psů, které připínali na řetězy. Pomalu se celá tlupa blížila ke hradu. To se zrovna vraceli rytíři z lovu a s nimi sloužící, nesoucí úlovky na tyčích. Z hradu vyjel vévoda a jel oběma skupinám vstříc. Psi zuřivě doráželi a muži je jen stěží udržovali na řetězech. Cítili krev zabitých ulovených zvířat. V čele jezdců byl Eusebio.

„Kdo vám dovolil vstoupit do našeho údolí? Trest vás nemine.“

To už ke skupině dojížděl vévoda. Jeden z mužů, co měl i drátěnou halenu a přilbu, se ozval:

„Hledáme uprchlého mnicha. Je na něj vypsána veliká odměna. Určitě se tady někde schovává.“

Eusebio vytasil meč a namířil ho proti muži.

„Klekni na kolena, otrhanče, mluvíš s vévodou Masek. Jsme strážci Božího hrobu v Jeruzalémě.“

Všichni pronásledovatelé poklekli a snažili se ztišit psy. Mezi lovci projel Gabriel. Vytáhl píšťalku. Ostrý hvizd ukončil psí štěkot. Muži u psů se nechápavě dívali. Psi si sedali a lehali a jen tiše kňučeli.

„Tvá vévodská milosti, my jen plníme přání opata z kláštera v Puy Saint André. Mnich má být upálen a odměna je vysoká.“

„Poslyš,“ obořil se na něj vévoda, „vaše dnešní odměna je, že máte hlavy ještě na krku. Zmizte. Pokud se tady někdo objeví z vás nebo jiných lapků, nechám vás pověsit na tomhle starém buku. To vyřiďte i opatovi.“

Muži se otočili k odchodu. Psi šli jen neradi, stále se otáčeli ke Gabrielovi.

„Vidím, můj milý, že ta píšťalka je účinná i na zdejší psy.“

„Jistě, Ricardo, i na vlky, také na medvědy, tam musím zmáčknout jiné dírky. Prý vydává zvuk, který my neslyšíme, tvrdil mi mohamedán, kterého jsem zachránil z pouštní studny.“

„Zřejmě ji vnímají i naši koně, byli velmi neklidní. Máte krásné kozorohy a divoká prasata. Nuž, mí drazí, večeře volá.“

Vévoda se šel převléknout do pohodlného domácího oděvu. Gong k podávání večeře ještě nezazněl, i když mnozí holdovali jídlu už od božího poledne. Čekalo se na lovce. Po zaklepání vstoupili Matteo a Aram. Za nimi krásný mládenec. Kožené lovecké boty, žluté nohavice a skořicový kabátec s jemným kožešinovým límcem. Na hnědých do stran rozčesaných vlasech lovecký klobouček. Vévoda byl pln obdivu a jen stěží v tom krasavci viděl ustrašeného mnicha. Jen jediná věc ho ihned prozradila. Dvě znaménka na kůži lícních kostí.

„Náš pane, je o něco menší jak ty, i drobnější. Oblečení jsme mu našli u stejně velkých rytířů. Od každého má něco.“

„Zvládli jste to skvěle, pospěšte k večeři, my přijdeme později. Musím si jen popovídat, co bude dál. Posaď se, chlapče.“ Hoch si sedl, odložil klobouk a rozepjal si horní část kabátce.

„Jistě už víš, jsem vévoda Ricardo, bojovali jsme v císařově vojsku, byli jsme na taženích druhé křížové výpravy. Chtěli jsme vstoupit do řad Rytířského řádu svatého Božího hrobu jeruzalémského. A také v něm byli, jenže nám role ochránců nijak nepřirostla k srdci. Ani Řád rytířů špitálu svatého Jana v Jeruzalémě nebylo to, co jsme očekávali. I když z našeho působení máme různá ocenění. Po neslavném konci tažení jsme čas bojovali pro císaře a získali obrovskou válečnou kořist. S pomocí mého otce jsem koupil toto malé panství, nechal opravit vyhořelý hrad a hodlám pár let, bude-li to možné, věnovat se odpočinku, lovu, vzdělání a umění. Já a mí blízcí přátelé jsme Řádem Masek. Nikdo zde nemusí vědět, kdo vlastně jsme. A teď je na tobě vypovědět svůj příběh.“

„Jsem Sigmund. Má matka byla Němka. Narodil jsem se na svátek sv. Valpurgy. Noc před ním byla nocí ďábelskou, nocí zlých sil, temnoty a čarodějnic. Lidé kdysi zapalovali ohně, ale i čarodějnice upalovali. Ta znamení jsem měl už při narození. Ve vesnici to rozhlásila porodní bába a lidé nás chtěli upálit. Je to prý otisk zubů vlkodlaka, nebo samotného ďábla. V noci musela máma se mnou utéct. Byla vysílená po porodu a dostala se jen k blízkým bažinám. Podařilo se jí dostat na kamenitou vyvýšeninu. Z vrbového proutí a rákosí spletla úkryt a tam jsme byli několik dnů. Chytala ryby. Ale noční, i když malý oheň ji prozradil a znovu musela utíkat. Občas někde požádala o práci na venkově a mne zakrývala, že nesnáším slunce. Někde vydržela i rok dva, ale pořád jsme utíkali na jih. V jedné vesnici jsme se učili trochu francouzsky, dál zase italsky. Do Němec se nechtěla vrátit. Já od mala pracoval s ní. Ušila mně pásek, který zakrýval ta znamení. Byli jsme blízko italského kláštera na jednom církevním statku, když vypukl mor. Aspoň to tvrdili mniši. Má matka zemřela a ve statku mě obvinili, že jsme tam mor přinesli. Strhli moji pásku, odvlekli mě do kláštera, kde jsem měl být upálený. Večer se tam zastavoval opat z jiného vzdáleného kláštera. Řekl, že jsou to naopak prsty Boží, a vzal mě s sebou. V klášteře můj vzhled nikomu nevadil. Byli tu i lidé postižení různými neduhy ve špitále. Pracoval jsem na klášterních polích, zahradách a odpoledne jsem chodil k různým bratřím. Učili mne řeči, vědy i teologii. Měl jsem se stát mnichem. Opat byl mladý vzdělaný a hezký. Večery po modlitbách jsem s ním trávil v knihovně. Sedávali jsme ve skriptoriu u stolu s lavičkou. Už jsem byl dávno dospělý a stal se novicem. Klášterní slib jsem měl skládat za rok. Naše blízkost, zájmy a nadšení nás stále sbližovalo. Pozdě v noci jsem chodíval do jeho pracovny, pak i do cely. Přišlo na víc než jen duševní sblížení. Byli jsme si vědomi strašného nebezpečí, ale dávali jsme pozor. Starší mnich, kterého podle jeho slov opat přeskočil, začal proti němu brojit. Pár bratrů se přiklonilo k němu a napsali biskupovi. Ten jen odpověděl, že nehodlá nic měnit. Závistivý novic, co sdílel se mnou celu, nás začal špehovat. Přistavil pod okno žebřík a nahlížel do opatovy cely. Šel pro mnicha, co nás nenáviděl. Pak se přikradli s kovovým starým svícnem a vyrazili dveře. Opat, otec Josephus mne políbil, „uteč přes zahradu k lesu“, vzal nůž, který ležel vedle skývy chleba, a vrazil si ho do srdce. Všichni se k němu vrhli, já nahý chytil hábit, přeskočil do zahrady. Až tam jsem si natáhl oblečení a utíkal k lesu. Šel jsem, ale nevěděl kam. Myslel jsem si, že mě budou pronásledovat. Pralesem nemohou na koních, ale mají psy. Pak jsem se chtěl napít a uklouzl. Tak jsi mne našel tvá milosti, pane vévodo. Svému prokletí jsem neunikl. Asi je přáním Božím, abych zemřel na hranici.“

„Božím přáním není smrt, ale život. Dal nám jej a nikdo jiný než on nemá právo ho vzít. Vím, i přes to se vedou války s nevěřícími, ale i bratrovražedné. Z touhy po bohatství a moci. Takový je náš svět. Budeš-li chtít, nabízím ti pohostinství. S jednou podmínkou. Budeš nosit masku jako já a mí muži. Tak tě nikdo nepozná. A možnosti vzdělávat se dál jsou i na našem hradě. Mám tady hudebníky i básníka, alchymistu a mořeplavce. Ale rozhoduj se rychle. Tvé jméno se dá vyslovit i jako Sigismond, dávný francouzský svatý. Ale vyber si jméno jiné. Jiné do nového života.“

„Pokud mohu zůstat, děkuji ti, pane vévodo. Masku jsem stejně nosil, i když to býval proužek sukna. Budu ti oddaně soužit.“

„Do zítřka si vyber jméno. Masku ti nechám udělat, jen ti Matteo sejme odlitek tváře. Toho se nemusíš bát. A za naši bránu se nikdo nedostane. Budeš se starat o knihovnu a pomáhat mému písaři. Později uvidíme. Všechno ti vysvětlí Matteo. On a Aram jí u našeho stolu. U nich budeš mít místo. A teď jdeme do jídelního sálu.“

Název byl honosný, ale všechny místnosti byly celkem malé, zato se lépe vytopily v zimě. Jídelna byla tou jedinou větší, ale i tak se tam vešel jen podlouhlý stůl, dvě řady vysokých židlí, u oken lavice a naproti mezi dvěma krby police na džbány s vodou, vínem či pivem, dřevěné podnosy, prkna na zvěřinu, talíře, mísy, sklenice a korbely. V čele stolu seděl Ricardo, po stranách jeho rytíři a na konci Matteo s Aramem. Na Sigmunda zůstal druhý konec stolu. I přes dálku seděl naproti vévodovi. Tomu se tohle řešení nelíbilo. Na chlapce moc neviděl. A on chtěl vidět. Už když v úžlabině viděl matně jeho tvář, bodlo ho u srdce. Byl sice obávaným válečníkem, ale toužil stejně jako ostatní po porozumění někoho blízkého a po dlouho odříkané lásce.

Jeho chlapci, jak říkal, i když mnozí se blížili ke čtyřicítce, ho nadšeně přivítali. Zazpívali hned píseň, co složil Gabriel pro jejich hrad. Všichni se usmívali a přátelsky kynuli Sigmundovi. Tady už byla zábava v plném proudu, piva a vína rychle ubývalo. Zachráněný hoch si připadal jako v ráji. V jejich zahradě byla jen malá kašna, pár keřů růží a různých květin. Ne, nesmí na klášter vzpomínat. Přesto nikdy nezapomene na svého prvního a jediného milence Josephuse. Svojí sebevraždou mu poskytl kousek času k útěku. Přemýšlel o jméně, které si má vybrat. Joseph. Uctí tak památku svého přítele. Taky když šli spát, zavedl ho Aram do poschodí, na opačnou stranu, než měl komnatu vévoda.

První byla Matteova. V objímkách z bronzu vedla u stropu šňůra od Ricarda. Mohl tak kdykoliv zazvonit. Další komnata byla Aramova. Nesmírně si toho vážil, že ji má, ač není rytířem. Ale měl se stát vrchním podkoním a správcem dvora. Třetí a další dvě byly pro hosty. Když Sigmund otevřel dveře a zapálil od ruční lampičky louč, byl plný úžasu. Jeho předchozí klášterní cela se skládala ze dvou tvrdých postelí po stranách, stolku, židle a klekátka u okna. U dveří věšák na hábity a kbelík vody. U klekátka na zdi veliký kříž. Tady byla široká postel s baldachýnem, jemné pokrývky a kožešiny. Pod oknem stolek a židle, naproti postele paraván, za ním stojan na zbroj a vedle dvě truhlice. Police se džbánem a sklenice. Zdi pokrývaly trofejní kožešiny, parohy a zatočené rohy kozorohů. Malý křížek z perleti, pod ním polička s inkoustem, brky a svitek pergamenu. Tyglík s pečetním voskem. Největší část stěny zabíral krb. Pod křížkem malé klekátko. U dveří dvě vědra. Na stole vedle držáku louče malá vázička s lučními květy. Sigmund vyndal klekátko a modlil se. Jeho modlitba byla díkem a přímluvou za opata. Jeho smrt ho vykoupila z otroctví. Dnes by možná už hořela hranice, ať tedy plane a shoří na ní jeho jméno. Navždy už bude Josephem.

Ricardo stál u svého zrcadla. Tenhle krásný chlapec byl snad seslán nebem. Nebo peklem? Mohl by mu dát vše, po čem tak horečnatě touží. Navíc je přivyklý takové lásce. Je krásný a ta dvě znaménka vnímá spíš jako ozdobu než prokletí. Pomalu snímal svou masku. Před ním se zjevila tvář jak z pohanských soch. Rozervaná s krutým pošklebkem. Ne, tak ho nemůže spatřit hoch, kterého mu přihrálo štěstí. Ruce se sevřely, jako by chtěly nádhernou masku roztrhat. Poprvé k ní pocítil nenávist. Ty si budeš užívat, tak jako si užíváš dosud. Ty budeš sklízet polibky, ty se budeš dotýkat andělského těla. Chvíli byly všechny smysly napnuté jak tětiva před výstřelem. Pak jen masku odložil na hlavu z drátků. Promiň, uniklo mu z úst. Schoval ji pod poklopem. Šel zase k oknu. Zatáhlo se a z horských úbočí se sesouval chlad do údolí. Pocítil mučivou bolest na hebkých kožešinách. Jeho tělo si žádalo víc, jak kmitající ruku na svém penisu. Vzdychl. Jeho uvolnění plnilo kus plátna. Cítil, jak prosakuje ještě teplá životodárná tekutina. Odložil smotek sukna a usnul.

V noci přišel chladný déšť od severu. Někde z končin, kde se možná narodil Sigmund. Jsem zvědavý, jaké si vybral jméno, pomyslel si Ricardo u snídaně. Jako vždy chléb, pak ovesná polévka s vodnicí a mladým hráškem. Opečená slanina. On i jeho společníci nebyli rozmazleni krmí boháčů. Při taženích býval často i hlad. Jedlo se to, co bylo v dosahu. Nejhorší byla liduprázdná krajina. Žádný strom, palma ani voda. Kdo neměl zásoby, strádal. Mnoho lidí tak zemřelo zbytečně, aniž by se dostali do boje.

Matteo připravil sádru, obličej chlapci natřel olejem, nasadil zvláštní rám a pořídil odlitek. Ten byl ovšem tenký a křehký. Nesnesl by dopravu do Itálie. Proto teprve do něj se vlila opět sádra vyztužená drátky. Vznikla tak částečná bysta, podle které bude maska vymodelována. Po pečlivém zabalení vyjeli hned dva poslové k Ricardovu otci. Když vše půjde dobře, mohou tu být za čtrnáct dní s maskou. Vezli i děkovný a pozdravný dopis. Vévoda právě rozmýšlel o masce. Bude ji dělat syn maskéra, prý je vynikající. Masky se totiž vyráběly k zábavě, tancům a radovánkám. Některé byly i zdobeny drahokamy a měly obrovskou cenu. Byly to většinou škrabošky, které nekopírovaly přesně hlavu, a některé se jen držely před obličejem zvláštním držátkem. Nebo byly skládací v kombinaci pergamenu, kůží a plíšků. Masky vytvořené pro vévodu přesně kopírovaly povrch, nebo naopak zakrývaly, co nemělo být vidět. Byly smutně krásné. Měly tělovou barvu a jen základní křivky byly prošity stříbrem a zlatem. Budily tak dojem, že jsou namalovány přímo na obličeji. V šeru svítily odlesky od pochodní a nabývaly dojmu hrůzostrašnosti.

„Tak jaké je tvé rozhodnutí, tvé nové jméno? Chtěl bych tě zařadit mezi své rytíře. Na panoše jsi už starý, ale oni tě naučí vše potřebné. A ty některé můžeš zato naučit písmu a čtení. I to by měl zvládat rytíř. Maska bude do úplňku.“

„Můj pane, chceš mne učinit rytířem? Jsem jen obyčejný kluk, co se vzdělal péčí mnichů.“

„Snad odmítáš mou volbu?“

„Ach ne, pane, ale myslím, že jí nejsem hoden.“

„To nech na mém rozhodnutí a jméno sis vybral?

„Ano, prosím, jméno mně nade vše drahé. Jméno muže, který mi dal moudrost i lásku a obětoval za mne život, abych mohl uniknout. To jméno je Joseph.“

„Budiž, je to staré a vzácné jméno. Známé křesťanům, muslimům i židům. Ať je ozdobou tvou, i tvých činů. Půjdeme do kaple. Nemáme tady mnicha a ty již určitě po mnišství netoužíš. Ale máme svěcenou vodu. Pokřtím tě jako mistr Rytířského řádu svatého Božího hrobu jeruzalémského a nyní Řádu masek.“

V kapli přinesl Ricardo bibli, dal ji do rukou chlapci. Pak nabral svěcenou vodu do dlaně a odříkal křtící formuli.

„Chci vám, bratři, představit našeho nového člena, ode dneška Josepha. Žádám vás, abyste ho naučili svým dovednostem rytířským, aby mohl být pasován a zaujmout místo mezi námi.“

Ozval se potlesk a všichni si připíjeli. Starý Matteo se též usmál. Chlapec je zřejmě nadaný i přičinlivý. Má všechny předpoklady stát se vévodovým chráněncem. Možná i Ricardo potkal své štěstí.

V příštích dnech Josepha vídával jen v době, kdy bylo podáváno jídlo. Eusebio s Gabrielem si ho oblíbili. Krásně zpíval, když večer zasedli k loutně a píšťale. Byl tomu rád. Byli pro něj těmi nejlepšími učiteli, i pokud šlo o umění válečné. Čekal každým dnem příjezd poslů s maskou. Místo toho, když byl s Aramem u svého Síria, přiběhl strážný, že před hradem je nějaký jezdec s několika vojáky a chtějí prohlížet hrad. Prý je to nařízení biskupa. Samozřejmě tušil, o co jde. Jenže tady nemá žádný biskup nějaká práva. Sdělil to Gabrielovi, raději ať Josepha odvedou nahoru do hradu. Pak sám vyjel na koni na malou loučku, kde viděl rytíře a deset zbrojnošů.

Rytíř hned spustil.

„Vážený a ctihodný vévodo Ricardo. Biskup v Grenoblu, Hugo I., nařizuje, abych zajistil pod tvým dohledem prohlídku hradu. Je podezření, že se zde ukrývá zběhlý novic, který má být navrácen do kláštera v Puy Saint André, kde bude podle práva církevního upálen. Mrzí mne tato povinnost. Jsem ze sousedního panství, hrabě Leopold V.“

„Můj milý hrabě, to není příkaz biskupa, ten by poslal své lidi, ale nového opata v klášteře, že je tomu tak?“

„Ano, ale opat říkal, že je to nařízení biskupa a máme prý použít i násilí, což bych nerad.“

„Což o to, pokud stojíte rozloučit se s tímto světem. Podívej, hrabě, za mnou je padesát střílen. Mí lučištníci na tak krátkou vzdálenost nikdy neminou cíl. Dvacet mých rytířů v maskách vás na svých válečných koních stačí rozsekat na kousky. Ještě toužíš napadnout hrad?“

„To nemám rozhodně v úmyslu, chtěl jsem spíš jako soused přijet na zdvořilostní návštěvu, to všechno opat. Netušil jsem, že prohlídku odmítnete. Říkal, že biskupovu nařízení nebude klást nikdo odpor. A proč vůbec nosíte masky? Před čím se skrýváte?“

„Nařiď svým mužům, ať se otočí ke mně zády.“

Hrabě jim pokynul. Sjeli se do hloučku směrem k osadě.

Pak vévoda sundal lehkou přilbu. Popojel blíž k hraběti a sundal si masku. Viděl, jak se hrabě Leopold vyděsil. Zatímco si upevňoval znovu masku a nasazoval přilbu, seskočil hrabě z koňského hřbetu a před Ricardem poklekl.

„Promiň mi, prosím, mou lehkovážnost. Omlouvám se. Když jste přijeli, mysleli jsme, že je to jen nějaká výstřednost, kratochvíle, nosit masky. Ještě jednou prosím o odpuštění. Tvé utrpení muselo být strašné.“

„Vstaň, hrabě, jsme oba rytíři. A vévoda jsem bez vévodství. Možná mé panství je i menší než tvoje. Nedělám to, abych někoho strašil. Prošli jsme nesmírným utrpením, ale díky Bohu jsme přežili. Teď míníme pár let, pokud to běh událostí dovolí, odpočívat a nabírat nové síly. Cos viděl, Leopolde, si nech pro sebe. Rád tě pozvu na svůj hrad, když přijedeš v míru. Myslím, že na toho opata se brzy podívám. Já jsem bojoval o Boží hrob, zatímco on v klášteře netrpěl nedostatkem. Možná ani není zvoleným opatem. Z jeho výhrůžek si nic nedělej, a když, tak zasáhnu. Buď s Bohem.“

Ricardo se pomalu otočil ke bráně. Hrabě Leopold a jeho vojáci se rozjeli přes osadu dál údolím.

„Tak nevím, buď jsem získal přítele, nebo nepřítele. Co na tom sejde?“ usmíval se, když se kolem něj shlukli jeho muži.

Taky v dalších dnech se vévoda s několika svými rytíři a zbrojnoši rozjel do Grenoblu k biskupovi Hugovi I. Zdvořilostní návštěva podle všech pravidel. Biskup vyjádřil své potěšení, že nedaleké panství získal muž tak proslavený v bitvách u Božího hrobu i v řadách vojsk císařských. Taky ocenil, že vévoda, ač Ital, ctí francouzské zvyklosti v této pohraniční oblasti, kde místní horalé nečinili mezi sebou národnostní rozdíly. Byl velmi potěšen vzácným darem, prstí od Božího hrobu v malé zlaté karafě i kůrou cypřiše z míst kdysi tesařské dílny sv. Josefa u stejnojmenného chrámu. Ve vzájemném a přívětivém hovoru se rovněž dostali k událostem v klášteře v Puy Saint André.

„Mé poznatky jsou rozporuplné. Údajně šlo o sodomii opata a mladého novice. Opat byl také pohřben za zdmi hřbitova jako sebevrah. Novic prý uprchl. Ale dostalo se mi také zpráv, že nynější opat té události zneužil ve svůj prospěch. Už bych tam byl dávno poslal někoho k vyšetření události, ale bez doprovodu to považuji za nebezpečné.“

„Takže to nebylo tvé přání, nejdůstojnější pane biskupe, aby hrabě Leopold prohledával můj hrad?“

„Jistěže ne, navíc ani nevím, co se tam skutečně událo. To by měl nejprve zjistit můj vyšetřovatel a exorcista páter Lucius. Nepouštím se do unáhlených soudů.“

„V tom případě velmi rád poskytnu doprovod a ochranu pro otce Lucia.“

Následující den vyjeli k Briançonu rušnou cestou, spojující francouzský Grenoble italským Turínem. V podstatě cestou domů, jen pokračovali dál. Briançon nebylo nijak veliké město vysoko v horách. Zato velmi staré a silně opevněné. Přespali v jednom z četných hostinců, které využívalo mnoho pocestných v obou směrech. Velmi skromné ubytování v dřevěných přístavcích, zato čisté, s možností lázně, službami holiče a bradýře. Mnich se svým písařem dostali samostatnou místnost, upravenou pro pocestné kněze a řeholníky. Ostatní vzali za vděk společnou ubikací. Samozřejmě budili velkou pozornost, ale na to byli zvyklí. Jen biskupův vyšetřovatel si po příjezdu pozval k sobě vévodu a na jejich masky se zeptal. Vévoda si masku sundal a řekl, že se tak chrání i další jeho lidé. Páter Lucius se omluvil a požehnal mu. Zatím se už jeho muži věnovali skvělému jehněčímu na rožni, bohatě sypanému horskými bylinami a pivu.

Časně zrána vyjeli k nedalekému klášteru. Nejprve je nechtěli vpustit. Pak pod pohrůžkou vyšetřovatele Lucia jim bylo otevřeno. Kolem se shromáždila většina mnichů, kteří s novým opatem nesouhlasili. Všichni museli do svých cel a biskupův mnich je vyslýchal jednoho po druhém. Vévoda se svými muži vyjeli do okolí na lov pro zdejší kuchyni. Večer si všichni vyslechli rozhodnutí. Mimo novice, který všechno udal, a dvou mnichů s opatem nikdo nepotvrdil ani sodomii, ani že bývalý opat otec Joseph spáchal sebevraždu. Spíš byli názoru, že to bylo spiknutí s cílem uchopit moc v klášteře.

Rozhodnutím vyšetřovatele bylo novice a dva mnichy se samozvaným opatem vyhnat z kláštera s doporučením, ať se nesnaží v blízkosti vstoupit do jiného. O novici Sigmundovi usoudili, protože nebyl nikde spatřen, že zahynul v okolních velmi nebezpečných horách. Lucius bývalou celu opata vysvětil, nařídil prosebné i odpustné modlitby a mše. Všichni přespali v klášteře. Hned ráno byl zvolený nový opat řeholníky. Ostatky bývalého opata byly vyzvednuty a uloženy v kryptě kostela.

Při zpáteční cestě se v Briançonu setkali s francouzskými rytíři, jedoucími do Grenoblu. Nabídli doprovod biskupovu mnichu a Ricardo se vracel na svůj hrad.

„Milý Josephe, už za Sigmunda byly odslouženy mše. Teď jsi jeden z nás, jen maska ti chybí. Pilně se cvič, místo kříže je teď tvým údělem meč.“

Přivezli masku. Byla zároveň krásnou i hrozivou. Jako by se s vévodovou vzájemně doplňovaly. Strohé odhodlání se snoubilo se smířlivou jemností. Ricardo si ji dlouho prohlížel. Pak nechal zavolat Josepha.

„Můj drahý pane, slyšel jsem, že má maska je u tebe.“

„Pořád je pro tebe nebezpečný tvůj vzhled. Naši rytíři na hradě masky nenosí. Jen my zůstaneme pro vždy s maskami.“

Vzal ji a jemně ji nasadil chlapci na obličej.

„U zrcadla si ji uprav. Naučíš se ji upevňovat, pomůže ti Matteo. Od zítřka ji budeš nosit. A tvé přijetí oslavíme. Zatím budeš mým chráněncem. Až zvládneš všechny znalosti, budeš pasován a staneš se jedním z Rytířů Masek.“

Joseph odešel. Ricardo si bezděčně sáhl na svou masku. Ano, něco na nich bylo společné. I když jeho byla mnohem starší a dělal ji otec nynějšího maskéra. Pak pohlédl na prázdnou postel. Cítil v sobě neukojenou touhu po lásce, za níž byla smrt. Počká, až si Joseph víc zvykne. Jistě ho nebude třeba přemlouvat. Je takový jako on, ale najednou cítil k chlapci zvláštní ostych. Nával něžnosti, starostlivost i obavy. Ráno po snídani se s Josephem a Aramem vypravili do hospodářského dvora. Už na louce před palisádami se páslo plno koní. Aram ukazoval krásné kobyly s hříbaty. Zajeli do stájí.

„Musíš se seznámit se svým koněm, Josephe. Helios je jeden z nejlepších, co Aram kdy vychoval a vycvičil.“

Byl to skvostný hnědák s šedobílou hřívou. Přijal pohlazení, nejevil nepokoj, když ho hoch zatím neobratně sedlal.

„Půjde jim to,“ usmíval se Aram. „Pár dnů a budou nerozlučnou dvojicí, můj pane Ricardo,“ ukazoval znakovou řečí.

Šli si prohlédnout dva nové přírůstky. Přišel za nimi mladý podkoní. Aram mu pokynul.

„Gunar pochází z dalekého severu. Je to hřebec z hor, odolný mrazu. Zvláštní grošování, jakoby postříbřené, připomíná rybí šupiny. Válečný kůň, zvyklý probít se kopyty se svým jezdcem mezi jinými. Cizím i nebezpečný. A tady o kus dál je Sakhar, skála, kámen. Arabský bělouš, jako je tvůj Sirius, pane. Vydrží prý horka a bez vody jako velbloud. Rovněž válečný kůň, s úžasnými skoky. Budou dobrým základem pro naše horské klisny.“

„To doufám, mí drazí, vždyť stáli celé jmění, ale vím, že toho nebudu litovat, jako vždy. Už se těším na první hříbata.“

Ještě byl vévoda seznámen s několika lidmi, přijatými ke koním a starost o louky, sena a další hospodářství. Vracel se sám. Joseph si zkusí svého hřebce pod dohledem Arama. Na nádvoří čekal posel od souseda, hraběte Leopolda. Rád by se zastavil a omluvil za minulou událost. Bylo mu sděleno, že ho vévoda rád přivítá u svého stolu.

Ricardo zašel nahoru do své komnaty. Měl by být šťastný. Pohlédl na prázdné lože. I to snad bude naplněno. Přesto cítil zvláštní neklid. Ve stájích s novými hřebci se mu připomněla válečná tažení. Ječící vřava, proud koní a jezdců, i pach krve. Zranění, mrtví. Každá bitva měla svou vůni podle místa konání. Vůně cypřišů a oliv, dráždící jemný písek před hradbami Jeruzaléma. Citrusy, rybina u pobřeží Sicílie. Pobřeží italského jihu, pinie na rozpálených skalách, olivy, fíky a výš duby a vavřín. Chybí mu dřívější tažení? Chtěl se věnovat lovu, vědám a pořádání kratochvílí. A lásce, která se nabízí, i když v tu nevěřil. Byl najednou bezradný a zmatený. Ani nepostřehl zaklepání. Probral ho až hlas za dveřmi. Matteo. Již je prostřeno. Úspěšný lov se změnil ve vybrané lahůdky. Přijel i Joseph s Aramem. Všichni však čekají na svého vévodu. Poslední dobou se společných stolování stranil. Sešel dolů zasednout mezi své muže. Přivítali ho potleskem a přípitky. Přidal se k veselí. Na druhé straně seděl Joseph. Jen oni dva měli masky. Nikomu to zvláštní nepřipadalo, znali příčinu.

Hraběte Leopolda pozvali na velký podzimní lov medvědů. Teď byli hezky vykrmení, aby v horách v brlozích přečkali zimu. I nižší vrcholky už byly pokryty sněhem. Zvěř se stahovala do údolí. Často bylo vidět orlosupy, jak krouží ve výškách a hledají nějaké mršiny. Stejně tak orli hledali malou zvěř. Ricardo všechny obešel. Vezmou stany a vrátí se za dva tři dny. Ráno přihnali velké stádo hovězího dobytka, který doplní stávající ve Spáleném údolí. Skot zvláštní šedé barvy, zvyklý na zdejší drsné podmínky. Poprvé pojede s nimi Joseph. Ještě není zběhlý ve všech uměních válečných ani loveckých, to trvá léta, ale lov určitě zvládne.

Hrabě Leopold přijel s deseti muži. Po přivítání a přípitku na nádvoří vyjeli Spáleným údolím ke křivolaké cestě vedoucí mezi skalami do hlubokých strmých lesů, horských luk a úžlabin divokých potůčků. Zatím se lovu nebudou věnovat, až výš, kde byly pralesy buků, smrků a modřínů. Po poledni se dostali k roztroušeným horským loukám.

„Pohleď, Ricardo,“ volal Leopold, „nad jednou loučkou krouží orlosupi. Nepouštějí nic ze zobáků, žádné kosti, spíš tam bude nějaká mršina. Nerozjedeme se tam podívat?“

Ostatní použili přestávku k posilnění. Zdálo se podle zbytků trusu, že na medvědy mohou narazit každou chvíli.

Tři jezdci vyrazili lesem k loučce. Hrabě s vévodou a Joseph. Byla to malá plošinka s kameny a nízkými keři. U jednoho velkého viděli malou postavu, zřejmě dítě, jak holí odhání nalétající orlosupy. Uvázali koně a vyšli pár sáhů k plošince. Na zemi další, ležící postava. Obrovští ptáci vzlétli výš, ale stále nad nimi kroužili. Z druhého konce lesa se vynořil velký medvěd a běžel k nim. Určitě viděl kroužit mrchožrouty a rozhodl se také něco urvat. Jak uviděl lovce, začal vrčet a řvát. Všichni tři zaměřili své šípy, hodili oštěpy. Medvěd se sice skácel na bok, ale ještě se snažil zaútočit. Nejblíž byl Leopold, vrhl se k němu s loveckou dýkou. Zasadil mu ránu do krku, který prořízl. Zvíře ještě chroptělo a párkrát mávlo nebezpečnými drápy. To už tady byli další lovci.

„Co tady děláš, chlapče, a kdo je ten muž?“ otázal se Ricardo italsky asi desetiletého chlapce v šedém hábitu. Neodpovídal. Stejně se zeptal Leopold, jen francouzsky. Opět žádná odpověď. Joseph se zeptal latinsky.

„Nejsem chlapec, ale dívka. Putovali jsme s dědečkem z Castell de Pijoèrt do Ženevy. Za Valencí nás přepadli, pobili naše sluhy, všechno nám vzali. Mysleli si, že jsme také s dědečkem mrtví. Jen byl zraněný, ale cestou se zranění zhoršilo a včera zemřel. Chtěla jsem ho pohřbít pod kameny, ale objevili se velcí ptáci.“

„Eusebio, promluv s děvčetem španělsky. Latina jí dělá obtíže a přineste něco k jídlu a pití. Toho muže pohřbíme, nejlépe hned mezi kameny. Otesejte dvě klády na kříž.“

Všichni se pustili do práce, dívenka pojedla, poděkovala a o jejich cestě vyprávěla Eusébiovi.

Pochází ze slavného rodu Fernández, lékařů a alchymistů. Žili na Castell de Pijoèrt, španělské hradní pevnosti na hranicích s Francií. Dědeček se chtěl dostat do Ženevy. Cesta byla bez problémů, až za Valence se měli dát zkratkou přes hory. Zdálo se, že zabloudili, ale zřejmě je jeden ze sloužících zavedl přímo do rukou lupičů. Přežila jen se zraněným dědečkem a snažili se dostat na nějakou horskou cestu. Je jí čtrnáct, je jen menší postavy, ale velice statečná. Jmenuje se Mariola.

To všechno jim povyprávěl Eusebio.

„Snad ji vezmeme někam do kláštera, má i nějaká zranění. Lékaře máme, ale spíš by potřebovala péči žen.“

„Pokud mohu, vévodo, vzal bych ji k nám, mám stejně starou sestru. A umí i dost latinsky. Až se ze všeho vzpamatuje, rozhodne se sama co dál. Má v Ženevě nějakou rodinu?“ ptal se Leopold.

Eusebio vše tlumočil.

„V Ženevě nikoho nemá, ani neví, kam se měli dostavit. Tvou nabídku ráda přijme, když nebude na obtíž. Nic jiného jí taky nezbývá.“

„Hlavně jí dejte jídlo a pití. Je to od tebe šlechetné, Leopolde. S dívkou podobného věku si jistě porozumí. U nás máme ženy jen v hospodářském dvoře. Asi se budeme vracet.“

Mariola ještě rozmlouvala s Eusebiem.

„Říká, že za všechno děkuje. Teď už ji žádné útrapy nečekají. Jen se pomodlí u dědečkova hrobu. A nechce nám bránit v lovu. Bude ráda, když ji vezmeme, je zvyklá spát jen v trávě. Zná hodně léčivých bylin. A umí jezdit na koni.“

Celá společnost se po občerstvení rozjela dál. Dívka se vyšvihla na koně nesoucího původně náklad zásob. Všichni ji obdivovali. Držela se mezi Eusebiem a Leopoldem. Lovecká společnost se večer utábořila pod skalním převisem. Mariole postavili jeden z menších stanů, i když říkala, že je zvyklá spát pod širým nebem. Ještě večer nasbírala bylinky, rozdrtila je mezi kameny a převázala si jedno větší zranění na noze.

Po dvou dnech se celá společnost vrátila. Leopold měl původně zůstat na zvěřinové lahůdky, ale vždyť lov mohou za čas zopakovat zase na jeho území. Odjel se svou družinou a Mariolou. Ricardo se konečně rozhodl sblížit se s Josephem. Sám si několikrát všiml, jak se hoch na něj láskyplně dívá. Nebyl v tom jen dík za záchranu, ale určitě i jisté zalíbení. Bylo horko i k večeru, i když noci začínaly být v horách chladné. Vrátili se z projížďky od hospodářského dvora. Aram jim ukazoval, co je nového ve stájích koní. I hovězího dobytka.

„Určitě dnes přijde bouře z dusna, jaké panuje. Zajdeme spláchnout prach do lázně, Josephe.“

„Jistě můj pane, jak si přeješ.“

Lázeň byla v dřevěném přístavku. Byl sem přivedený jeden ze skalních pramenů. Ve velkém kotli se ohřívala voda. Lázeňský ji nosil ve džberech do čtyř velkých kádí. Byly zde police s nutnými pomůckami. Dlouhá škrabadla, hřebeny, nožíky, břitvy, mořské houby, kelímky s mnoha mýdly, oleje, masti, osušky. Taky barvy na ztmavení vousů pro ty, kterým už léta přinášela první šediny. Měli připraveny dvě kádě. Na stupíncích k nim vše potřebné.

„Nesundáme si masky, pane Ricardo?“

„Zatím ne, Josephe, jistě můj důvod tušíš. A pak je nutné dát masky na drátěné hlavy, aby netrpěly. Jsou jako živé bytosti.“

Oba sundali svůj lehký šat. Přistoupili ke kádím. Josephovo tělo bylo souhrou dokonalosti. Mohl soupeřit s božskými sochami i s malbami antických hrdinů. Mladé, krásné, bez nejmenšího poskvrnění. Ricardovo tělo bylo stále ještě tělem mladého muže, silné, svalnaté, jen místy pokryté jizvami z četných bojů. Viděl obdivný pohled mladíka.

„Nu což, ať lázeň laská naše těla.“

Vešel lázeňský. Přinesl podnos plný fíků a granátových jablek. Postavil ho na stolek spolu se džbánem chladného vína.

„Ještě máš přání, pane vévodo? Když, na stolku je zvonek.“

„Ne, žádné, obsloužíme se sami.“

Oba muži si užívali koupele. Pak Ricardo vystoupil z kádě na stupně a sešel k Josephovi.

„Můj drahý pane, hned jsem u tebe, jaká jsou tvá přání?“

„Přání mám jediné. Už dlouho mu čelím. Ale nelze se mu ubránit.“

„Každé tvé přání je předem splněno, můj pane. Vrátil jsi mi život, jsem dlužníkem za jeho záchranu.“

„Nic mi nedlužíš, a pokud nebudeš s mou prosbou souhlasit, i tak bude všechno jako na počátku.“

„Ano, pane Ricardo, co mohu pro tebe udělat?“

„Chci tě. Vím, poznal jsi takovou lásku, co je mezi muži, ale možná už po ní netoužíš.“

„Toužím, můj pane. Jen jí nejsem hoden. Jsi vévoda, pane, já ti nemám co dát než své tělo a duši, svůj život, pane.“

„Pojď ke mně, hochu.“

Joseph vystoupil na stupínky u kádě. Jeho mužství se právě probouzelo. Ricardo se poněkud sehnul a začal líbat zvedající se penis. Léta nahromaděná touha se drala jako horská řeka. Chlapcovo sotva znatelné úpění ho rozdráždilo. Cítil jeho ruce na svých zádech. Zintenzívnil pohyby svých úst. Objal pevný zadek a přirážel si ho ještě víc.

Pocity nepoznané léta ho zcela ovládly. Ještě a ještě. Už. Ústa mu zaplnily výstřiky spermatu. Hned ho otočil, namáčkl ke stupňům. Na nich nahmátl džbáneček s vonícím olejem. Roztáhl půlky před sebou, párkrát projel prsty. Docela nedočkavě až drsně se zmocnil chlapce. Jejich mokrá těla se třela o sebe a výkřiky stále hlasitější svědčily o vzájemném ukojení. Nic kolem sebe nevnímali až do trhavých pohybů. Zůstali tak chvíli napůl skloněni. Znovu si Josepha otočil. Začali se líbat. Jejich dokonalé krásné masky jim nijak nebránily.

Od toho dne už Joseph sdílel s Ricardem stejné místo u stolu, ale i v loži. Začal podzim. Ten byl v horách jen krátký. Některé roky jako by vůbec nebyl. Skončily teplé dny, začalo deštivé počasí. Blízké vrcholky už byly bílé. Déšť se měnil ve studené plískanice, v noci zamrzaly kaluže. Všude se připravovali na zimu. Dlouhou, nelítostnou a nemilosrdnou. Do teď pasoucí se dobytek už byl v ohradách, přístřešcích a stájích. Ještě rychle doplnit zásoby dřeva. Připravit množství pochodní, loučí a oleje do lamp. První sněhová vánice se divoce ohlásila v noci. Aram se ubytoval v hospodářském dvoře. Někdy v zimě se nedalo vyjet ani na krátkou vzdálenost. Obrovské závěje neustále doplňoval skučící vítr. Taky tuto noc vmetal vítr obrovské chuchvalce sněhu do zavřených okenic. Ricardo s Josephem se vrátili z večeře. Předtím ještě procházeli všechna místa s uskladněnými potravinami. I kdyby se delší čas nedostali do dvora, mají tady všeho velké zásoby. Starostlivý Matteo přinesl velikou konvici horkého vína s bylinami. Bude se těžko usínat. Kvílení vichru sílilo. Oba už postupně za zástěnou odložili své masky. Jen Ricardo měl tmavý hedvábný šátek přes obličej s otvory pro oči a ústa. Neměl odvahu ukázat chlapci svoji tvář. Sundával si ho jen v naprosté tmě, až zatáhl závěsy u postele. Místnost přece jen osvětlovaly plameny krbu, i když byl částečně za plechovou zástěnou, které říkali krbové brnění. Viděli tak jen siluety svých těl. Joseph se několikrát pokusil požádat, ať si jeho pán sundá noční šátek, ale Ricardo měl stále obavy.

„Matteo tě chodí holit, můj pane. Zvládl bych to také, vím, že tvé tváře, brada i čelo jsou zjizvené. Ale není nic, co by mne odradilo od lásky k tobě.“

Seděli u pohárů a popíjeli horké víno. Přestože krb dostatečně hřál, jako by si vítr našel nějaké skuliny. Ochladilo se.

„Dnes jistě oceníme hebké a teplé přikrývky z kožešin, můj milý. Dopijeme a zvolíme dobrodiní lože.“

Na stole ve stojanu hořela malá loučka. Už se chystali zvednout, když pojednou jako by praskla a nepatrný hořící kousek zasáhl Ricarda. Jeho šátek se vzňal. Ale zároveň se napřáhl Joseph a strhl jej na stůl. Scvrkl se do malého škvarku.

„Probůh, nespálil tě, pane?“

„Ne, a kdyby, vždyť vidíš, jaká jsem zrůda.“

„Já tě vidím jinak. Nehroutím se z toho. A dovol mi každou z těch jizev zlíbat. Bylo by všechno jinak, kdybys měl tehdy nějakého ranhojiče. Vyprávěli mi o vězení a tvém utrpení. Miluji tě, jaký jsi. Přede mnou se nemusíš skrývat, pane.“

Ricardo vstal, šel políbit svého chlapce, vyzvedl ho a odnesl k loži.

K jejich nočnímu milování hrál vítr jak kvílející píšťaly. Bylo také divočejší nežli jindy. Nebylo třeba brát ohledy na šátek. Poddávali se mu zcela bez zábran. Ráno Matteo zastihl Josepha, jak holí tváře svého pána.

„Jsem rád, můj pane. Už není nic, co by bránilo celé vaší lásce.“

Jeho pán se zcela změnil. Byl zase tím veselým mladým mužem jako dřív. I v zimě byla období krásného, i když mrazivého počasí. Vyjeli navštívit biskupa do Grenoblu, blízký klášter i Leopolda. Zachráněná dívka Mariola se zde cítila jako doma. Byla ve věku jeho sestry a obě si velmi rozuměly.

Po návratu přišly skutečně silné mrazy. Dole pod hradem byl les s krásnými buky. Na mnohých popraskaly kmeny. To už léta nikdo nepamatoval. Ricardo, když projížděli vesnicí, si vždycky vzpomněl na kloučka, kterému dal v upomínku solidusy. Jak jen se jmenoval?

„Josephe, zastavíme v naší vsi. Byli na zimu snad dobře připraveni, ale přesto. Neuškodí pozeptat se.“

Vesnice, mimo cestu k údolí a ke hradu, byla zcela zapadaná sněhem. Některé domy měly už vyvedeny sopouchy od krbů na střechy, jiné byly zahaleny kouřem z dýmníků. Všude byly jen proházené úzké uličky. Sníh chránil příbytky i stáje před velkými mrazy. Zastavili někde asi uprostřed u kovárny, odkud se ozýval zvonivý hlas kladiva. Uvnitř byl starý kovář, jen v režné košili s vyhrnutými rukávy. Od žhoucí výhně se šířilo teplo. Na kovadlině zpracovával velkou skobu.

„Buď Bůh s tebou, náš pane vévodo. Jaké přání tě přivádí? Tady je práce i v zimě, jak vidíš.“

„I tebe provázej Bůh. Jen jsme se zastavili, není-li něčeho třeba. Snad nikdo nestrádá v tomhle nečase.“

„Ne, můj pane, jsme malá, ale i díky tobě bohatá osada. Ničeho nám není zapotřebí.“

„Na počátku, když jsem poprvé přijížděl, spadl mi do cesty z vrby chlapec. Tuším jménem Alessio. Nevíš, jak se mu daří?“

„Je zde, pane vévodo. Šlape měchy. Jednou bude také kovářem. Má rád železo a oheň. Dali mi ho do učení. Alessio!“

Za výhní se objevil chlapec. V zelené haleně, hnědých nohavicích. Teď si ho Ricardo mohl pořádně prohlédnout. Pěkná jemná tvářička. Spíš by si ho dokázal představit s loutnou než u kovářských měchů.

„Bůh ti žehnej, náš milostivý pane. Jaké je tvé přání?“

„Máš prý rád oheň.“

„Bez něj by tady nebyl život. Chrání nás před krutými mrazy. Vaříme na něm. Dokáže rozžhavit i železo. Jednou bych chtěl umět udělat tak krásný meč, jaký nosíš ty, pane. I koně mám rád. Když je chodí ze dvora plavit do řeky, můžeme se na nich svézt. A děkuji ti, pane, za vzácný dar. Otec mi jej uschoval a dnes jej nosím v koženém váčku.“

„Tak ať se ti splní přání být zdatným kovářem, pasířem i mečířem. Kéž se vám dílo daří.“

Vyjeli ke hradu, kde několik mužů odhazovalo sníh, aby mohl projet i povoz.

Přestože zima byla velmi krutá, zde si žádnou oběť nevybrala. Ale koncem února dorazila zpráva, že zemřel císař Konrád. V březnu byl zvolen římským králem Fridrich I., zvaný pro svůj vous Barbarossa. Ale vztahy, hlavně s italskými městy, byly velmi napjaté. Mnohá se nechtěla novému králi podvolit.

„S Fridrichem se dobře znám, bude určitě korunován římským císařem. Možná rád využije našich služeb.“

Zatím si ovšem užívali lovu po dlouhé zimě a krásy rozkvetlých luk a strání. Hory byly stále bílé.

Ricardo často vyjížděl s Josephem po okolních lesích. Vždycky si našli místečko, kde bylo možno věnovat se i lásce. Jemná rašící tráva, kypré polštáře mechu, chladivé vody horských bystřin soupeřily s jemností přikrývek a kožešin na jejich loži. Jeho milenec už nebyl ustrašeným novicem. Jízda na koni a cvičení se zbraněmi změnilo jeho chlapecké tělo v mladého muže. I on dokázal sevřít svého partnera v náručí a nabýt i v milování vrchu. Rádi zajížděli do dvora za Aramem. Chovné stádo se neustále rozrůstalo. Taky se věnovali vzájemným návštěvám s Leopoldem. Zdálo se, že zachráněnou Mariolu si zamilovala nejen jeho sestra. I biskup Hugo v Grenoblu rád využil jejich služeb, když bylo třeba někde zakročit. Zároveň byli i častými hosty u jeho stolu. V bezstarostnosti ubíhaly roky. Těžba dřeva na stavby, kamenolom, dřevěné uhlí a hlavně koně byly nevelkým, ale stálým přínosem.

Rozptýlením byla i svatba Leopolda s Mariolou. Malá, zato velmi bohatá. Přijel i její bratranec z Castell de Pijoèrt, kde ji pokládali za ztracenou. Schylovalo se ke korunovaci Barbarossy římským císařem v Římě.

Ricardo se odhodlal k návštěvě s celou svojí družinou Masek.

„Milý Arame, předávám ti správu hradu i hradiště. Mám pocit, že budoucí císař bude chtít využít našich služeb. Naše meče dlouho odpočívaly. Přece jen, jsme rytíři, ne lovci. Snad se s Boží pomocí vrátíme.“

Po několika dnech příprav vyjeli. Budili velkou pozornost, ale někde i strach. Dvaadvacet rytířů ve skvostných maskách, okolo třiceti zbrojnošů a dvaceti dalších sloužících a více jak stovka koní. Celá armáda. Itálie v té době byla velmi nejednotná. Jednak Italské království v severní a částečně střední části a jih království Sicilské. Mimo plno vévodství a městských svobodných států. Ty nejvíc vadily římským císařům. Nechtěly se podrobit jejich vůli a neustále se válčilo s různými úspěchy na obou stranách. To čekalo i nastávajícího budoucího císaře, Barbarossu.

Nejprve se vydali známou cestou do Turína, pak dolů na jih k středomořskému pobřeží. Zatím jeli bez zastávek mimo noclehy ve stanovém táboře. První delší zastávkou byla Ceva. Markrabství stejného názvu s vládnoucím Anselmem del Vasto. Byli vlídně přijati a strávili zde příjemný den odpočinku, obklopeni okolními horami. Po dvou dnech cesty se před nimi rozprostřel velký Ligurský přístav Savona. Nezávislé město spojené s císařstvím, věčně soupeřící s Janovem. Tyto dva městské státy zcela ovládaly veškerou námořní dopravu a obchod nejen v oblasti, ale ve velké části Středozemního moře. Už z dálky viděli vysokou věž Torre del Brandale a katerálu dell’ Assunta s ostatky sv. Valentýna. Přijali ubytování v klášteře františkánů. Bylo skromné a ostatní mimo rytíře spali ve stanech. Pak je po dalších dvou dnech čekal Janov.

Velmi bohaté město a obrovský přístav. Zdejší loďstvo mělo obchodní stanice po celém pobřeží Středozemního i Černého moře. Mohutné hradby, úzké uličky a množství paláců a kostelů. U katedrály sv. Vavřince, San Lorenzo, byl palác janovského arcibiskupa. Znali se ještě z dob křížové výpravy a byli zde přepychově ubytováni. Prohlíželi si město, jehož hradby vznikly už v devátém století. Kostel San Siro di Struppa s vzácnými relikviemi ze Svaté země jim ukázali benediktýni. Krásná vyhlídka na moře byla u majáku na kopci San Benigno. Byli se dokonce podívat až nahoře, kde se svítilo v noci hořícím suchým jalovcovým dřevem. Dole byl klášter s výborným vínem a medovými plackami. Eusebio a Gabriel přesvědčili Ricarda s Josephem k návštěvě známé školy okcitánských trubadúrů. Vznikaly zde písně i básně o křížových výpravách i zcela světské, o lásce i zradě. Taky je pohostili vyhlášenou ořechovou jíchou. Janov byl i městem labužníků. Dalšími skvělými omáčkami byla česneková, zelná, ústřicová a mnoho dalších. Každý hostinec měl svoji. Různé těstoviny a specialita vařené dršťky a rovněž všechny možné klobásy. Ani se jim nechtělo od takových hodů.

Z Janova se stále pohybovali mezi horami a pobřežím až do Santo Stefano di Magra. Město s mohutnými hradbami bylo už nejméně dvě století vyhlášené svými trhy. Byl zde i velký hospic a ubytovna pro poutníky do Říma. Ricardovi muži ale zvolili stany před hradbami, v blízkosti velkého statku. Ranní trh si šli druhý den prohlédnout. Stovky pultů, plátěných stánků, povozů. Prodávalo a kupovalo se doslova vše. Od ryb a mořských plodů až po látky a oděvy. Koně, dobytek, drůbež, ale i zbraně a výstroj. Něco takového ještě nikdy neviděli. Ricardo koupil Josephovi krásný prsten.

„Škoda, že s námi není Aram. Jsou tady koně z celého světa. Ale také ceny tomu odpovídají,“ ukazoval vévoda.

Ale i oni, stejně jako všude, budili svými maskami pozornost. Někde se lidé dokonce báli a spěšně ustupovali. Každý si něco koupil. Jejich kuchař s pomocníkem měli obrovský výběr. V hostinci večer si dali pečená selata. Skoro pak byl problém dostat se ven z města k ležení. Městské brány už byly zavřené a nezbývalo než za otevření zaplatit.

Ještě jedno svobodné město je přivítalo ve svých hradbách. Město mnoha bazilik a kostelů, Lucca. Zde měli doporučení z Janova ke zdejšímu biskupu, sídlícímu u katedrály Di San Martino, s velikou věží s cimbuřím a fasádou plnou sloupů. Navštívili i baziliky San Michele in Foro a San Frediano. Dál už pojedou mimo Pisu podél pobřeží, minou Grosseto neustále ve sporu se Sienou až k samotnému Římu.

Město bylo zcela přeplněno místními, poutníky, taky zvědavci. Korunovace císaře se nevidí často. Naštěstí jim posel objednal celý hostinec. I tak byl problém hlavně s množstvím koní a většina byla jen v hrazení z kůlů. Zbývalo ještě několik dnů a Ricardo vyjel navštívit zatím jen římského krále, Fridricha I., Barbarossu.

Bohužel atmosféra v Římě nebyla nikterak příznivá. Zvlášť místní šlechta a duchovenstvo nelibě nesly jednak papeže, který byl Angličan, tak i volitele, kurfiřty, což byla říšská knížata a arcibiskupové z Trevíru, Mohuče a Kolína. Barbarossa byl ubytován v jednom místním paláci, kde ho navštívil Ricardo. Hned se domluvili na vévodově pomoci proti odbojným italským městům. Hlavně proti Milánu. Ani zde nebylo bezpečno. Neustálé rozbroje mezi místními a Barbarossovými vojáky a rytíři. Příští den přijal vévodu papež Hadrián IV. Byl to statný muž s velkým plnovousem, energický a rozhodný. Velký a uznávaný diplomat.

Konečně nadešel osmnáctý červen jedenáct set pětapadesát. Nejprve zvolení kurfiřty v červených kloboucích a pláštích, pak slavnostní korunovace v chrámu sv. Petra. Došlo zde k nedorozumění. Císař měl vést za uzdu papežova koně, což odmítal jako podřízenost papeži. Teprve když mu vysvětlili, že to patří k celému ceremoniálu už z dob císaře Konstantina Velikého, svolil. Nový císař pak uspořádal slavnostní hostinu. Už zde docházelo k výtržnostem a vévoda i jeho muži museli stejně jako císařovi rytíři zasahovat. V dalších dnech vypukly sváry, bitky a císařské vojsko se z Říma stáhlo. Císař ovšem celou dobu při svých taženích bojoval s italskými odbojnými městy. Ricardo se svými muži zasahoval u Spoleta. Město při placení daní použilo falešné peníze. Bylo dobyto a zcela zničeno. Přesunuli se do Německa, kde se zapojili do různých dědických sporů.

Příští rok na sněmu ve Würzburgu byla domluvena s kancléřem českého knížete Gervasiem a biskupem Danielem podpora císaře v boji proti italským odbojným městům. Kníže Vladislav II. měl přislíbenou královskou korunu. Vévoda se spolu s českým knížetem a částí císařských zúčastnil tažení do Polska proti Boleslavu IV. Čeští rytíři byli k nezastavení a dostali se až k Poznani. Ricardo si s Vladislavem velmi porozuměl. Jak při bojových akcích, tak při večerním pohoštění ve stanech s notnou dávkou vína. Několikrát, když nehrozilo nebezpečí útoku, byli odneseni.

Na cestách bylo vždy i dost večerů, kdy se Ricardo s Josephem mohli oddávat i jinému zápolení než válečnému. Obklopeni svými rytíři byli v bezpečí před nepřejícími zraky. I přes neustálé boje byla tato doba pro ně dobou šťastnou, plná lásky a vzájemného porozumění. Z mladého novice se s léty stal rychlý a pohotový válečník. Jeho bezchybné tělo už zdobilo pár jizev, ale větším zraněním se vévodovi muži vyhýbali. Poslední zimu přečkali v Čechách, na jednom z Vladislavových hradů. Nemuseli se nijak uskromňovat. Kořist byla obrovská. S několika židovskými obchodníky směňovali vše objemné za hřivny stříbra nebo různé měny k oboustranné spokojenosti. Všichni se chystali na tažení proti Milánu a jeho spojencům.

Postupně se stahovala všechna vojska císařská i jeho spojenců. Ricardo se vydal se svými muži s vojskem knížete Vladislava. Armáda prošla Brennerským průsmykem a pak na italské území. Milán byl obehnán mohutnými hradbami se sedmi branami. V cestě stála řeka Adda, na které milánští zničili všechny mosty. Při pokusech o přejití, vyjížděli obránci z bran a útočníky odráželi a ničili ještě v brodech. Barbarossa rozdělil armádu a spojence na sedm částí. Sám obléhal hlavní bránu. Jeho bratr Konrád, kníže Vladislav a Ricardovi muži dostali bránu Dionýsovu. Třiadvacátého července skupina Čechů, vedená Odolenem ze Střížovic a jeho druhem Bernardem, přeplavala řeku a našli brod. Než se milánští zmohli vyrazit z brány, za velikého rachotu bubnů přešlo vojsko Vladislavovo, Konrád i Ricardo přes řeku a obránci se rychle stáhli. Při dalším výpadu sám Vladislav zabil vůdce milánských, Deciuse. Z této brány se už neodvážili znovu vyrazit. Vladislav si získal všeobecný respekt u obou stran. Šestého až osmého srpna začalo obléhání Milána. Z brány sv. Dionýse už obránci nezaútočili a prvního září vyjednávali přes Vladislava kapitulaci. Ta konečně proběhla osmého září. Kníže Vladislav byl Barbarossou korunován českým králem. Odolen ze Střížovic, který našel brod, dostal erb s vlnitým modrým pruhem, jenž symbolizoval překročení řeky Addy.