Duca delle Maschere II.

Všichni zúčastnění nabyli nevídané kořisti. Vévoda se ještě rozhodl se svými muži pomoci poblíž Říma. Všechno proběhlo bez velkých potíží nebo ztrát. A ještě poslední prosba císaře, vyřešit spor mezi několika hrady poblíž Ancony. Jednak to byl veliký přístav a město také bylo námořní republikou. Na pobřeží i dál v úrodné krajině bylo více jak dvacet hradů. Velké obranné, i menší, spíš strážní. Majitelé byli velmi různorodí, u moře většinou pod správou Anconského přístavu, tedy republiky. Některé, jako Monte San Vito, markýze z Ancony, ale i dalších místních šlechticů. V jednom z velmi starobylých, Castel d´Emilio, došlo k zabrání hradu majiteli protiprávně a k jeho uvěznění. Bylo to poslední přání císaře zjednat zde pořádek. Vévoda se svými lidmi se utábořil u hradu markýze. Začne zima, i když zde nebývá nijak silná, ale kousek odsud, na Monte San Vicino, známé taky jako Suavicino, se objevoval ještě se rozpouštějící bílý příkrov. Podle pověstí to prý značí, že zima bude chladná. Byli přijatí vlídně a markýz je seznamoval s tím, co se zde událo. Starý a velmi dobře opevněný hrad Castel d´Emilio patřil po léta rodině Orsiniů z Říma. V zimě starý di conte zemřel. Vše přešlo na jediného syna Lorenza. Na pohřeb se sjeli příbuzní a jeden z nich, Jacopo, se se svojí družinou hradu zmocnil a Lorenza uvěznil. Což nebylo nic zvláštního mezi příbuznými. Kolikrát došlo i k vyvraždění dědiců. Nelibě to ovšem nesou další Orsiniové a požádali císaře o nápravu.

„A císař vévodu,“ Ricardo se smál. „To snad nebude tak těžké jako dobývání Milána. Kolik jich tam je?“

„Těžko říct, asi okolo třiceti. S nikým tady se nestýkají, jen jezdí na trhy, vždy povoz s původním kuchařem a pomocníkem a několika vojáky, co je hlídají. Hrad má jedinou bránu, je na strmém kopci. Je tam skvělá vyhlídka. Už zdaleka vidí, pokud někdo přijíždí, a mají dobré lučištníky. Tady se nikomu nechce nasazovat život. Ani není vůle. Starého hraběte někteří nesnášeli.“

„Musíme jednat rychle, než se ten lotr dozví o naší přítomnosti. Kdy jezdí povoz pro nákup do Ancony?“

„Ještě se přeptám, ale myslím, že zítra určitě. V přístavišti je velký rybí trh.“

Večer se vévoda radil se svými muži. Dobývat hrad zvenčí nemá cenu. Dalo by se zaútočit na bránu s vozem s krytím štítů, ale brána bude určitě velmi pevná, padací most, mříže. Ne, zvolí trochu nekalou taktiku. Desítka mužů ve zbroji se lehce skryje v podobném voze a na tržišti doprovod zneškodní. Vozku zajmou, nebo se někdo obleče do jeho šatu. Ostatní se uvidí, nač hned prolévat krev. Budou to určitě jen najmutí zbrojnoši. Taky všechno proběhlo, jak se domluvili. Mimo kuchaře s pomocníkem a vozky byli uvnitř jen tři ozbrojenci, kteří se rychle vzdali. Jeden z Ricardových vojáků se oblékl do pláště s kapucí, co měl vozka. Na kozlíku ještě seděl kuchař. Ve voze místo zásob se ukrylo několik vojáků. Po projetí bránou zlikvidují stráže, aby nemohli vytáhnout most. Druhý povoz hned vyrazí za nimi, jak bude první uvnitř. V něm budou další, co zlikvidují muže u střílen. Pak vyrazí rytíři na koních.

Zajaté muže odvedli do vězení ve městě. Všechno proběhlo podle plánu. Většina vojáků na hradě se hned vzdávala. Jednak jim bylo jasné, že proti přesile nemají šanci, a doufali, že je dobyvatelé ušetří. Pár místních sloužících se radostně přidalo a začali odzbrojovat vojáky, co se vzdali. Až v hradním paláci narazili na odpor několika mužů s meči.

„Nevidím Jacopa!“ vykřikl markýz, co jel s nimi.

Ostatní prohledávali hrad.

„Tam,“ opět vykřikl markýz. Oknem viděli postavu na spojovacím můstku k masivnímu donjonu. „Jde do vězení ve sklepě.“

Joseph víc rozevřel okno a vystřelil z luku. Hned na to se i z dalších oken snesla na muže sprška šípů. Zavrávoral a přepadl přes dřevěné zábradlí na kamennou dlažbu nádvoří. Dostali se na chodbu vedoucí k mostku.

„Pozor, Josephe, mohl už uvolnit na druhé straně mostek, ten by se pod námi propadl. Bývá to na hradech často.“

Zbrojnoši přinesli z jídelny sud s vínem. Kutálel se a naproti se zarazil o dveře pobité železnými pláty.

„Nejprve půjdu já,“ vévoda přešel a otevřel dveře. „Tak, chlapci, víno si hned načněte,“ volal. Prošel i Joseph a soudek poslal zpět za jásotu mužů. Ještě za nimi prošel Matteo a Gabriel. V donjonu byly dvě komnaty a schodiště. Opatrně sestupovali, až zřejmě dosáhli sklepa. Ve zdi už nebyly střílny. Před nimi tři zamřížované cely. V prostřední na zemi na troše slámy ležel muž. Nehýbal se ani nemluvil. Jen se zdálo, že pootočil hlavu. Vysoko shora sem dopadalo něco světla z úzkého okna, jen jako ze střílny. Před mřížemi bylo pár mučicích nástrojů. Ricardo vzal sekerku a urazil na mřížoví zámek. Na zemi ležel zřejmě Lorenzo. Dlouhé černé slepené vlasy a prořídlé vousy. Snažil se zvednout ruku. Z jeho úst jen tiše zaznělo:

„Díky, díky.“ Pak zavřel oči.

„Musíme ho přenést, máme doktora.“ Matteo ho uchopil s Gabrielem a vynášeli ho po schodech. Pak ho položili na postel v hradním paláci v jeho komnatě, co jim ukázali sloužící. Přišel i doktor. Vysvlékli ho ze skvostného oblečení, teď potrhaného a špinavého. Dali mu napít. Pak ho omyli a Matteo mu ostříhal vlasy a vousy a pak je oholil. Před nimi ležel kdysi krásný chlapec. Jen tělo bylo plné modřin a ran a strašně vychrtlé.

„Jen polévku, později kaši. Tyto kapky a rány obvážeme, nejsou zanícené ani hluboké.“

„Kdo jsi, pane? Přijmi mé díky. Jsem mezi lidmi?“

„Jsi, chlapče, našich masek se neboj. Jsme přátelé, odpočívej.“

U Lorenza se střídali Matteo, Joseph, Gabriel a Eusebio. Většinou spal. Vévoda ho také navštěvoval a nechal si podávat zprávy o jeho stavu. Na požádání anconských zasahovali proti pirátům, kteří občas napadali přístav. Samotná Ancona bylo velmi staré město ještě z dob starých Římanů, o čemž svědčila spousta památek. Veliký Trojanův oblouk z druhého století sloužíval jako denní maják. Jeho sochy a obložení z bronzu byly viditelné z moře na míle daleko. Teď byl po různých nájezdech a taženích většinou své bronzové ozdoby zbaven. Stále se pracovalo na dostavbách kostela Santa Marie della Piazza s velkou boční věží a na katedrále San Ciriaco. Navštívili i zdejší klášter, známý podporou rytířů a jejich koní při naloďování za druhé křižácké výpravy. Rybí trhy byly velmi proslavené. Prodávaly se tady i druhy téměř neznámé i mnoho jiných mořských živočichů. Také mořští ptáci a jejich vejce.

Stav mladého hraběte se rychle lepšil. Chodil už do jídelního sálu a vyjížděl na krátké lovy a do města. Na jeho pozvání se rozhodli na Castel d´Emilio přezimovat při mírné zimě, zatímco při návratu by se dostali do nejkrutější zimy v horách. Lorenzo sedával vedle Josepha a trávil s ním hodně času. Ricardo byl rád, oba si byli léty blízcí a mladý hrabě zde neměl žádného vrstevníka. Vypadalo to, že jejich náklonnost začíná mít i jiné náznaky než jen přátelství. Uvažoval, není-li pro Josepha už příliš starý, ale ten mu neustále dokazoval svoji lásku za dlouhých nocí. Jedné chladivé, kdy se komíny krbů proháněla meluzína, leželi po krásném milování blízko u sebe a vyprávěli si o minulých dnech. Oba mladíci byli před tím na dlouhém výletu po okolí. Taky se věnovali utužování svých dovedností ve zbraních, navštívili starou kapli sv. Klementa, patrona námořníků, vylámanou na pobřeží. Po modlitbě se Lorenzo přiznal, že je zamilovaný do vévody, přestože ví, jak na tom jsou s Josephem.

„Můj drahý pane Ricardo, musím se ti svěřit s něčím, co mne velmi tíží. Ale nechci, aby to ublížilo Lorenzovi.“

„Chlapče, už dříve jsem si všiml vašeho krásného vztahu. Nikdy jsem nikomu nebránil v lásce.“

„Ach ne, pane, jsme vskutku blízcí přátelé, ale mladý hrabě je zamilovaný do tebe, můj pane. Bojí se, aby to nevznítilo tvůj hněv, ale nemůže si pomoci. Prosí o vyslyšení někde o samotě.“

„Ví, co se skrývá pod mojí maskou?“

„Ano, pane, říká, že je to laskavost a ušlechtilost.“

„A ty, můj milý? Určitě se nemýlím, cítíš k němu víc než jen ke svému druhovi.“

Joseph jen přikývnul.

„Naše láska je stejně láskou prokletou, ale není horší než láska k ženě. To jistě víš a znáš. Ráno s Lorenzem promluv. Můžeme vyjet ke kaštanovým hájům, je tam opuštěná poustevna. Hned po snídani.“

Ještě u snídaně vyzval vévoda chlapce:

„Můj milý mladý příteli, mohu tě požádat o doprovod? Rád bych navštívil starou poustevnu.“

Uzardělý hoch přikývnul. Projeli loukami, hájem, kde ještě sbírali poslední úrodu, pak hornatou vyvýšeninou s vavříny, tymiánem a trsy starých jalovců. Poustevna byla v nízké skalní puklině jen dostavěna pár kameny s jediným oknem se skly zalitými v olovu. Koně uvázali u statné pinie obalené šišticemi vedle prostého kříže. Vévoda vzal z tlumoku u sedla džbán s korkovým uzávěrem a dvě nazelenalé těžké sklenice. Uvnitř byl malý krb, širší dřevěná lavice. Stůl a dvě židle. Na skalní zdi dřevěný obraz Svatého Pavla Thébského s havrany, kteří mu podle pověsti nosili jídlo. Na vysekané římse svícen, držáček na loučky. Také hromádka kamínků, které nahrazovaly růženec.

„Můj milý chlapče, jsem velmi rád tvému zdraví a velmi děkuji za tvé pohostinství. Mluvil jsem s Josephem, my nemáme před sebou žádná tajemství. Nejprve se trochu napijeme na zdraví a pak se mi svěř se vším, co tě tíží.“

Napili se, najednou si Lorenzo klekl před vévodou a políbil lem jeho pláště.

„Promiň, můj pane, promiň mou opovážlivost. Přestože vím o tvé a Josephově náklonnosti, zamiloval jsem se do tebe láskou, která mne spaluje, a nevím si s ní rady. Prosím, sundej si svou krásnou masku. Vím o tvých zraněních, ale já tě vidím jiného. Byl jsi prvním laskavým mužem v mém životě. Vím, že mne i moji lásku odmítneš. Ale chtěl bych si uchovat v paměti tvoji tvář a líbat ji ve svých snech.“

„Lorenzo, mohl bych si teď vzít sobecky tvé tělo. Naše láska je zakázaná a mnohde je za ni smrt. Josepha za ni chtěli upálit, to jistě už víš. Přesto je krásná a čistá. Chceš-li ji s námi, přijď večer. Pomůžeš Josephovi sundat moji masku i jeho. Ta také skrývá tajemství, i když není hrozivé jako moje. Necháme si přinést lázeňskou káď a Matteo nás oholí. Teď popijeme výborné víno a v tlumoku mám placky a slaninu. Ještě si můžeme popovídat o životě, můj milý.“

Když se vraceli, byl hájek po sklizni plný nahnaných prasátek. Hlídalo je několik chlapců. Neomylně rozhrabovala listí a každý zapomenutý kaštan mizel v jejich rypáčcích. Pak je přeženou do dubin na žaludy, které už začínaly padat.

Večer bylo vše připraveno. Když vstoupil mladý hrabě, vévoda s Josephem už seděli na lavici vedle kádě, odkud se nesl jemný vonící opar. Vysvlečeni, jen s rouškami plátna. Matteo si připravoval lázeňské a holící potřeby. Pokynul i Lorenzovi, aby odložil svůj šat. Přistoupil pak k vévodovi a s Josephem mu sundali masku, kterou hned Matteo uložil na hlavu z drátků. V obličeji mladíka se nezračilo žádné zděšení, naopak přistoupil blíž a políbil nejhůř znetvořenou jizvu. Hned sundali masku Josephovi. I jeho znaménka se dočkala polibku. Vyzvedli chlapce a v kádi omývali jeho tělo. V osuškách ho oholil Matteo. Tak se všechno opakovalo, jen holení vévody trvalo déle. Zatím sloužící vybrali vodu a vynesli káď. Matteo připravil košík s mastmi a vonnými oleji. Popřál dobrou noc. Odložili osušky a chlapce odnesli na lože. Všichni už byli viditelně vzrušeni. Lorenzovo tělo bylo jak z bílého mramoru. Ricardo pociťoval stejnou neukojitelnou touhu jako poprvé s Josephem. Líbali se. Jeho ruce se zmocňovaly těla, jako když sochař si vychutnává všech tvarů, co vykouzlil z kamene. Jenže zde cítí bijící a milující srdce. Pomalu ho otočili na břicho a masírovali. Růžová štěrbina byla zatím sevřená a odolávala jazyku i prstům.

„Neboj se, neublížíme ti.“

Znovu ho otočili. Joseph si klekl k chlapcově hlavě, pokrčil jeho nohy a vyzvedl je. Zároveň se sehnul k ztvrdlému penisu a objal ho rty. Klečící vévoda shrnul pod Lorenza záhyb kožešiny. Dál masíroval svěrač, který pomalu povoloval jeho nátlaku. Chvílemi se vystřídal s Josephem v líbání. Slyšeli jen nepatrné vzdechy. Skoro se bál a nechtěl žádný masivní nátlak. Pak najednou vše povolovalo a celý žalud si vydobyl své místo. Steny byly hlasitější. Pomalu zajížděl dál, až hoch vykřikl. Zastavil se.

„Promiň, můj pane, můžeš, ano, prosím.“

To už Lorenzo přijal svými ústy, co mu nabízel nad ním klečící Joseph. Je tolik podob vzrušující lásky.

Po večeři trávívali všichni tři společné noci. Vyprávěli si své příběhy, popíjeli lahodné víno. A fantazie byla návodem k milování. Přešly svátky, mše a modlitby v kapli. Zima byla velmi mírná. Zábavou byl lov a návštěva okolních hradů. Také několikrát vypomohli proti pirátům v přístavu. Jeden ze zásahů odhalil jejich zločinné počínání. Na malých řeckých ostrovech najali mladíky mezi čtrnácti a dvaceti léty jako veslaře. Jak byli na moři, přikovali je k řetězům. Pokud byla taková loď zajata, byly vysekány otvory na dně a veslice potopena. Osud přikovaných nikoho nezajímal a smrt našli, i když nevinní, na dně moře. Vévoda je nechal vysvobodit, ale místní měšťané je v Anconě nechtěli. Vzal je k Lorenzovu hradu, ubytoval je ve stodole. Pomohou při zpáteční cestě s koňmi a nákladem. Mohou časem doplnit i řady vojáků. Jejich mluvčí a zřejmě zvolený vůdce Athanasios byl asi dvacetiletý silák s černými kadeřemi a trochu orlím nosem. Děkoval za jejich životy a slíbil jakoukoliv pomoc. Domů se vracet nechtěli. Nebyla tam jiná práce jak rybářství, ale trhy byly velmi daleko ve městech, kam ani ostrovany nechtěli pouštět. Zatím pomáhali při opravě hradeb.

Začalo brzké a velmi teplé jaro. Bylo třeba pomýšlet na návrat. Loučení bude těžké. Netušili, že bude i tragické. Joseph s Lorenzem a několik mladších rytířů vyjeli k nedalekým jezerům a mokřadům. Při svých přeletech se tam shromažďovalo množství vodních ptáků. Doprovázela je smečka cvičených psů, kteří z vody a bažin přinášeli zastřelenou kořist. I v okolních horách bylo dosti lovné zvěře. Bude dobré, něco vyudit a nasolit na dlouhou cestu. Do týdne mohou vyrazit.

Jeden večer, těsně po podávaném jídle, dostal Lorenzo vysokou horkost, jen hořel. Odnesli ho do jeho komnaty, kterou vykropili svěcenou vodou. Zapálili v miskách sušené byliny. Jejich doktor si nevěděl rady. Ráno už ulehlo několik mužů i rytířů, co byli lovit ptáky. Místní starý sluha říkal, že tohle je „horká smrt z bažin“. Přichází při teplém brzkém jaru a málokdo přežije. To potvrdil i lékař z Ancony. Ulehl i Joseph, Matteo, Eusebio, Gabriel, snad všichni, co byli na lovu u jezer. Obrovské horečky se po dvou dnech střídaly se zimnicemi. Nemocní zvraceli, trpěli bolestmi a svíjeli se v křečích. První zemřel chlapec, co byl u loveckých psů. Další doktoři se snažili podávat nějaká léčiva, přikládali pijavice, nic nepomáhalo. Ani sloužené mše v kapli hradu a v katedrále San Ciriaco v Anconě. Lorenzo a Joseph už nenabyli vědomí. Zemřeli sedmého dne. Pohřbili je do hrobky v kapli vedle Lorenzova otce a několika dalších příbuzných. Ať zůstanou spolu po krátké a šťastné lásce. Ostatní pohřbívali na hřbitově pod hradem. Do tří společných hrobů. Eusebio s Gabrielem horečky překonali. Ale byli slabí, pojedou ve vozech. Vévoda se modlil u lože svých milenců a nabízel Bohu sebe za jejich mladý život, ale nic nepomohlo. Jen doprovázel hrobníky při jejich práci. Je čas k návratu. Během dalších několika dnů už nikdo nezemřel. Shromáždil všechny své muže. Pět rytířů i řady vojáků zbrojnošů a sloužících značně prořídly. Z Říma přijela Lorenzova sestřenice ujmout se dědictví. Sebevědomá, odvážná, v rytířské zbroji, jen s několika vojáky. Nakonec uprosila vévodu ještě o týden, než všechno stačí převzít. Pomohl i markýz se svým písařem. Někteří z okolních hradů moc nakloněni nové paní nebyli.

I když se snažili co nejvíc nabyté kořisti směnit za hřivny a různé měny, stále bylo množství vozů velké a v případě napadení po cestě, zvlášť v úzkých horských průsmycích, bylo ochránců málo. Zachránění řečtí chlapci se rychle učili základním dovednostem se zbraněmi. Někteří ze zbrojnošů varovali, vždyť byli na pirátské lodi. Ale vévoda si zavolal Athanasiose a dlouho s ním rozmlouval. Mladík mu vyprávěl o svém rodu. Nebyli vždy rybáři. Ale předkové upadli kdysi v nemilost a na ostrovech se zachránili. Skoro všichni ovládají střelbu z luku, oštěp, který užívali i při lovu na moři, a umí vrhat nože. Nechal ho pak vybrat dva z chlapců coby velitele pro dvě skupiny po dvanácti, co budou při ochraně vozů. Ti také uměli částečně latinsky. Jízdu na koních zvládnou všichni. Jeho zařadil po boku svých rytířů. Eusebio s Gabrielem se sotva drží na koních, jsou jen do počtu. A zůstali mu jen tři, navíc co mají nejlepší válečnická léta již za sebou. Athanasios dostal zbroj. Bylo vidět, že ovládá i meč. Rychle se učil a taky žádná jiná možnost nebyla. Zvažovali i volské potahy, uvezly mnohem víc, ale byly pomalé. I tak je čeká nejméně tříměsíční cesta, a když všechno půjde dobře, dorazí domů v půli srpna.

Pojedou v blízkosti Jaderského moře až k San Marinu. Pak Boloňa, Modena, Parma. Horami do Santo Stefano di Magra. Odtud už známou cestou, co přijeli. Janov, Savona, Turín. Cesty byly dobré. Snažili se vždy za hezkého počasí a na rovině ujet co nejvíc. Pokud začne deštivo, cesty se rozbahní. A horské cesty bývají zavaleny sesuvy kamení. Nikdy se nedalo přesně určit, kam až dojedou. Spali ve stanech a vozech. Strážím vojáků vždy přidělili dva Řeky. Ale chlapci si na život v doprovodu vozů rychle zvykali.

První napadení karavany proběhlo v blízkosti Fana. Město pocházelo z doby Julia Caesara a náleželo Svatému stolci. Cesta po záplavách byla rozbahněná a uvízlo na ní několik vozů v obou směrech. Všichni se snažili dostat se na pevnější kamenitou loučku. Z lesa vyběhlo několik mužů a napadli konec karavany. Zřejmě se snažili ukořistit dva poslední vozy. Vojáci, co s nimi jeli, popojeli pomoci vozům před nimi. I vozkové a pomocníci měli luky, jen zloději nepočítali, že pod plachtami jsou řečtí chlapci. Zvlášť jeden přezdívaný „vátrachos“, neboli žába, byl neskutečně rychlý. Pohyboval se po plachtě na vozech a mistrně házel nože. Zlikvidoval tři útočníky. Ještě přišly ke slovu luky a útočníci prchali k blízkému lesu. Ztratili čtyři muže a měli i zraněné. Zraněný byl i vozka na posledním voze. Hned mu rány obvázali. Když se k nim dostal Ricardo s Athanasiosem, Christos, zvaný „žába“, už měl své nože očištěné a zavinuté v plátnu. Všem hned vévoda vyplatil odměnu. Největší Christosovi, který měl velkou radost. V hostinci ve Fanu si všichni užili dobré krmě a vína. Město mělo i velký přístav. Ráno nechal vévoda odsloužit děkovnou mši v tamější katedrále.

Další delší zastávkou byla návštěva San Marina. Už z dáli byla vidět vysoká vápencová hora se třemi vrcholy. Na jednom, La Rocca, byla velká pevnost s mohutnou věží a silnými hradbami, La Guatia. Město bylo prý založeno křesťanskými uprchlíky v čele se sv. Marinusem třetího září roku třístého prvního. Bylo nezávislým městským státem. V čele byl volený kapitán regent. Překročili řeku Marecchiu a pak vlevo s pohořím Apenin využívali velmi hustě používané cesty přes Boloňu, Modenu, Parmu. Velkým městům se vyhýbali. Bylo krásné počasí ani nestavěli stany, jen si vždy vyhlédli místo s dostatkem kvalitní vody pro koně. Občas navštívili zájezdní hostinec. Nakonec odbočili už za Modenou vlevo do hor. Dostanou se tak spíš k Santo Stefano di Magru.

Celá hornatá oblast byla velmi řídce obydlena a rozdělena na plno malých panství s několika malými hrady a tvrzemi. Vedla místy údolím nebo v blízkosti řeky Secchie. Někde požadovali poplatek za průjezd, ale vévoda rád zaplatil. Ve větší osadě Cervaricia byla i kaple, kam věnovali několik svícnů a vzácný opis Bible. Zato zcela vykoupili místní trh. Jejich kuchaři i vojáci. Mimo jedné malé bouřky bylo hezké počasí, jen cesta připadala nekonečnou. Nahoru, dolů, mostky, brody, vápencové skály a hluboké lesy. V noci bylo slyšet vlky. Všude budili velkou pozornost. Tolik lidí, povozů a koní pohromadě ještě místní nikdy neviděli. Konečně se hory poněkud rozestoupily a oni uviděli jim už dobře známé Santo Stefano di Magro. Zde pár dní odpočinou. Problém byl najít za hradbami dostatek místa na všechny vozy. Večer se sesedli rytíři Masek u teď jen malého stolu. Vzali mezi sebe i Athanasiose. Mají za sebou polovinu cesty. Tu další už znají, bude utíkat rychleji.

Ricardo sledoval své zbylé rytíře. Rozhodně už se nenechá zlákat k dalším cestám a bojům. To už si jednou říkal. Mučivá vzpomínka mu připomněla léta s Josephem i krásných pár dnů navíc s Lorenzem. Na boj, který nelze vyhrát. Nepřítel, kterého nevidíš, abys mu mohl zasadit smrtelnou ránu. Zato co on kosí tvé přátele bez těla, beze zbraně a není nic, co by ho zastavilo. Prohlížel si mladého Řeka. Bylo to zvláštní. Jistě že byl krásný a viděl všude, jak k němu vzhlíží ženy. Jenže v něm nevzbuzoval žádnou touhu. Nebylo to smutkem po jeho milencích. Jistě mu zůstanou navždy v srdci, ale věděl vždy, jak je osud válečníka vrtkavý. Až se vrátí… Ale kde najde naplnění mučivé představy. Ne, nemohl by vstoupit do kláštera, na to byl přílišným hříšníkem. Vlastně ani neprojel celé své panství, co hrabě Leopold a jeho Mariola? Jak hospodařil Aram? A co malý Alessio? Musel se rozesmát, malý? Vždyť už bude jako Athanasios.

Tady si přišli na své všichni milovníci trhů. Žel Bohu, koňské budou až po úplňku, sdělili mu. Zatím byl jen tenounký srpek. Tak dlouho čekat nemohou. Teď pojedou podél Ligurského moře a zdálo se, jako by čas utíkal rychleji. Už viděli San Benigno s majákem, janovský přístav, Savona a vzhůru k Turínu. Najednou, jen kousek od domova, jako by všechny sevřel smutek. Všem se vybavoval jejich nadšený odjezd na korunovaci do Říma. A viděli návrat. Už rozeznávali hory jejich lovů, otvíralo se údolí s vesničkou…

Malý oddíl jezdců stál před bránou, Ricardo se smutně ohlédl. Několik rytířů a ostatní u přeplněných vozů. Ano, vezou veliké bohatství, získané ve válkách pro císaře. Až do konce se jim dařilo. Pak je porazil nepřítel, který ani nebyl vidět. Malárie. Starého dobrého Mattea zanechal v hrobě, stejně jako svého mladého přítele a milence Josepha i Lorenza. Většinu jeho mužů zničila v krátkosti zlá nemoc. Nezbývalo než se dát na strastiplnou cestu zpět. Nepomohly prosby, modlitby, ranhojiči ani ti nejlepší lékaři.

Brána se otevřela a povozy mířily do hradu. Ani se nevešly na nádvoří. Některé musely čekat na vykládku. Jiné hned zamířily k hospodářskému dvoru. Brzo odtamtud přijel jezdec. Aram. Zamířil k vévodovi. Seskočili z koní a objali se. Sledovali projíždějící vozy. Aram něco psal na tabulku. Ricardo přikývnul. Přidali se k nim Eusébio a Gabriel. Ti sice také onemocněli, ale přežili. A další tři.

„Vyjelo nás dvaadvacet a vrátilo šest. To je konec Masek přátelé. Můžete je navždy odložit. Kdo chce, dostane svůj podíl a může odejít. Nemusí se mnou sdílet smutek.“

„Myslím, že nikdo z nás nechce odejít. Bohatství není všechno, náš pane. Je nás jen pár, ale stále jsme tví věrní rytíři a druzi jako dřív,“ objal ho Gabriel.

Bylo vyloženo. Prázdné vozy směřovaly ke dvoru.

„Posilníme se, přátelé. Odpočineme po dlouhé cestě,“ pokynul Ricardo a sám projel poslední bránou v doprovodu žoldnéře Athanasiose. Na cestách se velmi osvědčil, jistě v skrytu duše doufá, že se stane rytířem. I vévoda o tom uvažoval. Obdivoval jeho sílu i věrnost, jen byl typem, který nevzbuzoval u něj žádné erotické vášně.

Předal u stáje koně a pomalu stoupal do své komnaty. Noci bývaly v kamenném hradu mezi skalami chladné. V krbu hořela a praskala velká polena. Šel přivřít doposud pootevřené okno. Pohlédl na postel. Jak rád sledoval nahé tělo svého chlapce. Zářívalo na černém sametu. Jako dávné římské sochy. Pak ho ukládal do dřevěné rakve vedle Lorenza. Smrt je častou družkou rytířů a vojáků. To znal dobře za ta léta. Ale tohle nebyl boj. Sám byl smířený se smrtí. Nepřišla. Přestože byl stále se svými muži.

V údolí pod hradem už blikalo pár světel z osady. Pomalu ji pokrývala šednoucí mlha. Vzpomněl na kovářského učně. Nejprve vyděšené dítě, pak hezký chlapec, dnes určitě dospělý mladík. Zeptá se Arama.

V lehkém oděvu sešel mezi své muže. Zvolili menší místnost. I ta mu připadala prázdná. Přípitek oblíbeným vínem. Ještě před hostinou se byl ptát Eusébio, mohou-li pozvat ke stolu dva potulné mnichy s píšťalou a loutnou. Teď se právě pustili do rozverné písně o životě klášterním. Růžovolící, možná stejných let. Bylo vidět na jejich tvářích i postavách v hnědém hábitu, že rozhodně na cestách nestrádají. Měli hezké hlasy. U známých písní se přidávali rytíři zpěvem a Gabriel s Eusébiem i s nástroji. Ricardo se nakonec přidal taky. Nebyl nikdy změkčilým, život válečný ho zocelil, ale přesto mu chyběl Josephův hlas. Nejen ten. Jeho tělo bylo stále mladistvé a plné síly i touhy. Zajedou do Grenoblu, navštíví nového biskupa Stephana II. Může zajít do hampejzu, kde jsou i chlapci. Plášť noci a malý pokojík skryje jeho úmysly i činy pro jiné nečisté a hříšné. Víno zachutnalo a někteří byli odneseni.

Vzbudilo ho volání mužů od stájí. Slunce bylo vysoko. Přinesli mu snídani. Horkou kaši se sušeným ovocem, ořechy a medem. Kameninový hrnek husích jater zalitých v sádle a pepři. Nezapomněli chlapci v kuchyni, co má rád. Měl konečně hned po probuzení, o ránu se zdaleka mluvit nedalo, skvělou náladu. Poslal pro Arama. Ukázal, pojedou na statek. Záhy vyjeli. Byl to jen kousek a v hospodářském dvoře ho všichni vítali. Prošli stáje, kde se jeho správce mohl pochlubit nádhernými mladými hřebci i klisnami. Prohlédl zásoby všeho krmení, chlévy, kde většinou byl dobytek na pastvě, sýpky, všechna řemesla okolo dřeva. Obdivoval mistry koláře, muže u obrovských sudů i hrnčíře sedící u kruhů. Řemesla všeho druhu se za dobu, co byl mimo, velice rozrostla. Přinesli mu džbán piva a opečený kus jehněčího. Bušení kladiv prozrazovalo, že se blíží k velké a nové kovárně. Zrovna se díval, jak je kován statný hřebec. Posadil se na lavici z klády. Dva mladíci drželi koně hlavou u hrazení s řemeny a provazy. Další, zřejmě také mladík, držel zvednutou zadní nohu a právě dokončoval přibíjení podkovy. Byl otočený zády. Na sobě měl jen nějakou roušku a vepředu koženou zástěru.

Ricardo přihlížel tomuto výjevu zcela očarován. Kůň občas vyhodil a sekl nohou, na které stál. Ale mladý kovář přes jeho pokusy vymanit se zvládal ho zřejmě velkou silou. Bylo vidět až na malý páseček sukna mezi půlkami vše. Hru svalů na rukou, na silných krásně tvarovaných stehnech i zádech. Jak oživlá socha z mramoru nebo z bronzu. Konečně zazvonil poslední přihnutý hřeb. Hoch pustil hřebcovu nohu, která hned udeřila kopytem do kamenného dláždění, až se zajiskřilo. Mladíci měli co dělat udržet uzdu. Teď se teprve hřebec zklidnil a nechal se odvést. Mladý kovář se otočil. Tvář dávného boha. Spojující odhodlanost, strohost až tvrdost s dokonalostí andělskou. Silný krk a část prsních svalů. Ostatní kryla zástěra až po kolena. Zvláštní kožené řemínkové boty, pokryté plátky železa. S tím se ještě Ricardo nikdy nesetkal. Nemohl ani promluvit. Mladík si odsunul padající vlasy z čela. Usmál se a hluboce se uklonil.

„Dovol mi, přivítat tě, můj drahý pane vévodo Ricardo. Taky jsem se vrátil z cest domů.“

Pak z koženého váčku na krku vyndal dva zlaté solidusy.

„Stále je mám jako vzpomínku na naše setkání před lety. Jsem Alessio, co ti spadl při tvém příjezdu před koně. Pak jsem šlapal měchy u kováře. Loni mne pan správce Aram přijal do kovárny. Jsem rád, že jsi doma, pane.“

„Můj Bože, Alessio, chtěl jsem tě hledat. Byl jsi první, s kým jsem se tady setkal. I v kovárně jsi byl ještě dítě. Teď přede mnou stojí krasavec jak z řeckých bájí. Vidím, jak mne dohnalo stáří.“

„Jsi stále stejný, můj pane, jako před léty.“

„To jen má maska nestárne, Alessio.“

Viděl Arama, jak mu něco ukazuje posunky.

„Aram říká o dalekých krajích, cos navštívil. Přijmi pozvání k večerní tabuli, rádi si tě vyslechneme. Naše cesty zničila nemoc, nikoliv nepřítel. Možná byla výzvou zanechat dobrodružného života. Vidím na slunečním stínu, že čas stolování už není daleko. Já i mí druzi tě budeme očekávat.“

Alessio se uklonil, Ricardo s Aramem vyšli ke svým koním. Vyjeli ze dvora, aby po chvilce předávali koně na hradě.

Ricardo šel spláchnout prach do lázně. Pak se ve své komnatě prohlížel za plentou v zrcadle. Jeho tělo je skutečně ještě pevné, svalnaté jako před pár lety. Jen přibylo něco jizev. Ozvala se obrovská touha po milování. Snad? U Josepha bylo jisté, jaký je. Taky mu proto hrozilo upálení. Nebude raději o ničem takovém přemýšlet. Jen jak se člověk neskutečně změní. Nohatý klouček a teď? Jistě, svalnaté tělo, to je i kladivo a kovadlina, ostatní je dar Boží. Dole se čekalo jen na něj. Alessia posadili naproti dvěma mnichům, kteří neskrývali nadšení z další hostiny. Mladík měl krátké svrchní kalhoty bez nohavic, stejně krátkou bílou svrchní košili, přepásanou koženým řemenem s váčkem a loveckým nožem. Ve vlasech podvázanou stužku s černým vyšíváním. Velký, zřejmě stříbrný náramek a na krku váček se solidusy. Působil dojmem mladého velmože, jaké vídal Ricardo v Janově nebo v Římě. Viděl, jak se baví s mnichy zřejmě latinsky. To rozhodně od kováře nečekal. Konečně přípitky a hlavní večerní krmě. Nadívaná pečená selata. Misky naložených oliv a malých žlutých jablíček v sladkokyselém nálevu. Vévoda si poposedl trochu bokem, aby na chlapce lépe viděl. Rozhodně ho někdo učil stolování. Těšil se na jeho vyprávění, ale zatím se stále hodovalo. Mniši se už chtěli pustit do hry a zpěvu. Když povstal Eusébio a zjednal klid.

„Můj drahý Ricardo, myslím se můžeme utišit a poslechnout si našeho mladého kováře o jeho cestách po dalekých zemích.“

Alessio se postavil, ale vévoda mu pokynul.

„Jen seď, chlapče, můžeš si občas zakousnout a napít v klidu vína, vyprahne-li ti v ústech.“

„Díky, můj pane. Já vlastně na cesty nevyšel, ale spíš jsem utekl z domova i z kovárny. Hned po tom, náš vévodo, co jsme se viděli, jak jsem šlapal měchy. Ještě byl sníh a já se vydal na sever. Měchy můžu šlapat všude, myslel jsem si. Kus níž u hlavní cesty jsem viděl velkou vozovou karavanu. Chvíli jsem šel kolem vozů a obhlížel vozky, že některému řeknu o svezení. Myslel jsem si, jaké mám dobré oblečení, ale začal vítr a bylo mně zima. Vrátit se, toho jsem se bál. Jeden vozka si všiml, jak se brodím sněhem, a vyzval mě, ať si vyskočím za ním. Viděl jsem v dálce vojáky na koních a dostal strach. Muž, co mě vezl, rozhrnul kožešinu a řekl, ať si zalezu do vozu. Byli tam nějaké pytle a ze šera se ozval hlas. Nerozuměl jsem. A znovu jen v jiné řeči. Nakonec ve francouzštině. Blýsklo se křesadlo a rozhořela se malá olejová lampička. Uviděl jsem starého muže s plnovousem, zabaleného v kožešinách. Na jedné straně cíp nadzvedl a řekl mi, ať se jdu ohřát. Netušil jsem tehdy, kdo je ten muž. Jen mi řekl, že je Viator, což je v latině cestovatel. V kožešinách bylo teplo a bezpečně. Usnul jsem. Probudilo mne zastavení a velký hluk.

‚Jdeme do hostince. Pojíst a přespat v teple. Drž se u mne, Alessio!‘

Bylo vidět, jak si ho všichni váží. Pojedli jsme maso z rožně, sýr a sušené ovoce. Taky místo, kde jsme spali, bylo pro mne přepychové. Na velkou postel přinesli jeho sluhové plátno a jemné kožešiny. Voněly bylinné oleje. Když si svlékal teplý kabátec, pomohl jsem mu. Usmál se.

‚Díky, chlapče, chceš být mým pomocníkem, nikoliv sluhou?‘

Já nadšeně přitakal. Z proutěného koše jsem mu podal knihu vázanou v kůži a ukazoval mi písmena, a jak se čtou. Doma jsme spávali v jedné velké posteli, zakrytí ovčími houněmi. Ráno, než se zapálilo ohniště, bývalo vždycky zima. Když pak nemrzlo, spával jsem rád ve slámě u chlíva. Tady hořela polena ve velikém krbu. Nějaký sloužící přišel v noci přiložit. Spal jsem za zády mého nového pána. Dlouho jsme putovali, stále na sever. Když jsme spali ve voze, přinesli nám kožené měchy naplněné horkou vodou k našim nohám. Jednou zastávkou byl veliký hrad plný vojáků a služebnictva. Viator mi nechal zhotovit nové ošacení. Ani jsem nevěděl, jak se co obléká, hodně jsme se při tom nasmáli. Taky se mnou začal mluvit latinsky. Učil jsem se nejběžnější slova. Vždy mi své přání řekl v mé mateřštině, pak v latině a nechal mne opakovat slova. Na hradě jsem pak viděl, čím vlastně je. Nastěhovali jsme se do komnaty s několika malými ohništi, nad kterými byly sopouchy odvádějící kouř. Sluhové přinesli koše a truhly. Džbány, skleněné i kameninové amfory, sklenice, kotlíky, tyglíky. Nic z toho jsem nikdy neviděl. Tady jsem slyšel, že je slavným alchymistou, lékařem i hvězdopravcem. Zdejší kníže Gorazd trpěl nějakou zvláštní nemocí, ke které přišel při druhé křížové výpravě. Zde se mluvilo různými jazyky, ale převládala němčina. Viator celý den vařil, pekl, míchal a cedil své lektvary. V noci jsme vycházeli na cimbuří a ukazoval mi hvězdy. Jak vytváří na nebi různé obrazce, zvířata, jak která hvězda ovlivňuje náš život.

‚Dobrý kovář, natož mečíř, by měl znát o železe vše.‘

Navštívili jsme doly na železnou i stříbrnou rudu v okolí. Obdivoval jsem nesmírně těžkou práci v dolech. Štoly šly hluboko do země a vyrubaná ruda se vynášela v dřevěných putnách na zádech. Viděl jsem i pece, kde se s přísadami železo tavilo, i jeho zpracování do plátů i drátů.“

Alessio se chvilku odmlčel a napil se vína.

„Poprvé jsem uviděl, jak se vyrábí ocel, která je pro meče rozhodující. Viator mně všechno ukazoval a snažil se vysvětlit. Byl rád, když jsem si hodně pamatoval. Tavenina z pece, kde se topilo dřevěným uhlím za pomoci dmychadel, se odlévala a pak štípala na kousky, které se znovu kovářsky svařovaly. Já kladivo, kterým se do vzniklých kusů bušilo, ještě skoro neuzvedl. Přesto mne oheň a v něm rudé železo úplně uhranulo. Celý postup se mnohokrát opakoval. Vznikalo svářkové železo. Do něj se přidávalo nové z tavby a dalším kovářským zpracováním vznikala ocel. Čím víckrát byla zpracovaná, tím kvalitnější, ale i mnohonásobně dražší. Bylo to úžasné vidět, ale mě lákalo, co bude s ocelí dál. Chtěl jsem se stát mečířem. Na měkké železo navařovat ocel pro ostré břity čepele.

U Gorazda jsme byli až do podzimu. Jeho stav se velmi zlepšil a naše putování pokračovalo dál na sever. Viator se mnou mluvil většinou jen latinsky.

‚S latinou, můj milý, se domluvíš po celém světě. I s národy, co nejsou křesťané. Všude najdeš někoho, kdo latinu ovládá. I knihy jsou psány v latině.‘

Učil mne číst i psát. Bylo toho moc, ale já se snažil. Věděl jsem, že mečířství i kovářství není jen o síle. Ty nejtěžší práce pak zvládají pomocníci s velikými těžkými kladivy. Přivařit pak břit, taušírovat do železa jiné kovy, zatepat, brousit, to všechno je umění, které si každý střeží. Putovali jsme celou zimu. Obrovskými horami, úzkými průsmyky. Občas jsme přijali přístřeší skalního hradu, nebo využili pohostinství klášterů. Všude mistra Viatora přijímali rádi a využívali jeho umění. Dostal jsem smotek pergamenu a důležité poznatky si zapisoval. Večer u hořící loučky nebo svíce si všechno opakoval a snažil se naučit. Co máš v hlavě, můj milý, ti nikdo nevezme, říkal mi můj učitel.

Začínaly kvést stromy a my dojeli do města Ulm. Starobylé město, na levém břehu Dunaje, který byl plný lodí a vorů. Obdivoval jsem královský palác, veliké trhy, kde místní i okolní řemeslníci nabízeli vše možné. Viator mi pořídil nové oblečení. Za rok jsem hodně vyrostl. Cestou jsem pochytil i něco z němčiny. Po pár dnech pobytu v hostinci jsme odjeli jen kousek k přítoku Dunaje, řece Iller, do kláštera benediktýnů, Wiblingenu. Zdejší opat nás srdečně přivítal. Shlédli jsme hned zdejší vzácnou relikvii, třísku ze Svatého kříže, kterou věnovali zakladatelé kláštera bratři Kirchbergové. Za klášterem byla osada s několika kovářskými dílnami. Kovář podkovář, který mne učil vyrobit i přibíjet podkovy pro různé použití. Pro koně stahující klády v lese, jiné pro povozníky, pro jízdu nebo koně válečné. Druhý kovář dělal železné mříže a všechno možné ze železa. Třetí byl pasíř. To už byla velmi jemná práce. Přezky, spony, ozdoby, pásy. A konečně mečíř. Viator se mi smál. Říkal, že je to jediné místo, co zná, kde je vše, co bych se měl naučit. Navíc to byli bratři a vždy večer se scházeli ke společné večeři. Měli spoustu učedníků a pomocníků, ale já jediný měl výsadu zúčastňovat se těchto večerů. Právě mečíř vděčil Viatorovi prý za život. I ostatním pomohl s různými neduhy nebo zraněními.

Ubytoval jsem se u mečíře Otta. V malé místnosti přilepené na zeď pece. U ní byla také velká postel, kde spával další učedník, mečířův syn Helmar. Měl jsem obavy. Ostatní se se mnou nebavili. Jednak jsem moc německy neuměl a byl jsem pro ně pán, co má plno výsad. Helmar byl spíš smíšek, který měl stále dobrou náladu. Obdivoval, co všechno už znám, a mou latinu. Já ho učil tomuto umění a on mě na oplátku německy. Stali jsme se po celou dobu nerozlučnými přáteli. Každý týden jsme byli u jednoho z bratrů. V neděli chodili všichni na mši do klášterního kostela a byla bohatá večeře. Ale i přes týden byla strava výborná. Všechna kovářství sice patřila klášteru, ale odváděla jen určitou smluvenou daň. Ráno bývaly sladké kaše, ovoce, mléko, tvaroh, sýr a chleba. Během dne silná polévka z kostí, zelí a řepy, večeře většinou maso pečené či vařené i uzené, slanina, klobásky, naložené kvašené zelí, okurky, vodnice, tuřín, řepa, pastinák, cibule, česnek. Přes den u kovadliny pivo, večer o nedělích i víno. Začínalo se brzy ráno, zvlášť v létě a končilo se západem slunce. Rychle jsem si zvykl a byl šťastný, co všechno budu jednou umět. V neděli jsem s Helmarem navštěvoval v klášteře mého milovaného Viatora a byl smutný, když se vydal opět za rok na další cestu dál k severu. Říkal, že se zastaví, a měl radost, jak si vedu.

Přišla velmi krutá zima. Ke kovárnám vedly umělé potoky, vyvedené ze skutečných. Všechno zamrzlo, dokonce i blízký Iller a částečně i Dunaj. Z města k nám přicházely děti poprosit o trochu jídla a ohřát se u ohně. Kováři měli dostatek peněz, ale nebylo za ně co koupit. Větší chlapci se pouštěli po zasněžených polích hledat umrzlé zajíce, ptáky a vznikaly o nalezené i krvavé půtky. Mniši v klášteře vařili polévky a rozdávali je i kousek chleba. Přesto hodně lidí pomřelo hladem i mrazem. Dokonce se říkalo, že některé zemřelé ostatní snědli. Kolem vody vysekávali díry v ledu a každý se snažil něco ulovit. Ale ryby se asi držely u dna a bylo těžké něco chytit. Pak se rychle oteplilo a přišla povodeň. Tady byli zvyklí, že se Dunaj z jara rozléval po okolních loukách a lesích, ale tentokrát voda zaplavila i část kováren dvou bratrů. Všichni jsme pomáhali, tak k velkým škodám nedošlo. S Helmarem jsme chodili do kláštera a učili se od mnichů. Byl jsem u kovářů přes tři roky. Složil pak zkoušky a dostal pergamen potvrzující mé dovednosti. Přijel i Viator. Bylo to krásné shledání a já se s ním vracel na jih. Loni jsme projížděli poblíž. Rozhodl jsem se navštívit otce a zkusit kovářství zde. Ale nepřijali mne vlídně. Když jsem utekl, není tu pro mne místa. Už jsem se chystal odejít a připojit se někde k Viatorovi, jenže přišel za mnou Aram a nabídl mi místo v nové kovárně ve dvoře. Jsem tady skoro rok a staví se další výheň a dílna k mečířství. To je vše, můj pane.“

Všichni po potlesku vstali s poháry. Připíjeli na další úspěchy.

„Těšíme se na tvé meče. Naše už mnoho vytrpěly.“

„Jsou-li vám milé, jdou opravit. Navaří se nové břity, nazdobí se rukojeť i záštita. Budou lepší jak nové.“

Ricardo nemohl z Alessia spustit oči. Když se jejich zraky potkaly, mladík se usmál, přiložil ruku k srdci a uklonil se.

Hned druhý den se vydal do dvora. Alessio ho přivítal hlubokou úklonou. Pak mu ukazoval velkou výheň s měchy, kde se dosahuje až bílého žáru velmi kvalitním dřevěným uhlím s přísadami a nastavitelnými mohutnými měchy. Z kousku železa za pomocí kleští a kladiva vykoval malý zdobený křížek. Přinesli jim chléb, tvaroh a naloženou vodnici. Dva velké korbely piva. Do ozdobných rýh v křížku zatepal Alessio bronzový tenký drátek. Křížek se rozzářil, a což teprve když v místě křížení vytvořil další ze stříbra. Ještě proklepnout poutko na řetízek nebo řemínek. Po vyhlazení ho podal svému vévodovi.

„Je to jen drobnost bez použití jemnějších nástrojů. Jen abys viděl, že je možné udělat obyčejný šperk jen s pomocí kladiva.“

„Je možná obyčejný svými surovinami, ale krásný a svědčí o tvém velkém talentu a umění. Děkuji ti, Alessio.“

Vévoda se vrátil na hrad. Křížek navlékl na stříbrný řetízek a zavěsil na krk vedle křížku z Jeruzaléma. Pocítil touhu po krásném kováři, která zcela ovládla jeho tělo. Vyjede s ním někam ven, nejlépe na lov. Odpoledne pro něj nechal poslat.

„Tvé přání, pane? Vidím, nosíš můj křížek, velice si toho vážím. A odpusť, není dokonalý. Dokonalost si žádá spoustu času.“

„Pro mne je dokonalý. Stvořily ho dokonalé a krásné tvé ruce. Viděl jsem, žes přijel na koni. Co lov?“

„S Helmarem jsme chodili na zajíce a divoké králíky pro klášter. Ale byl jsem i s Viatorem na lovu srnčí. S lukem umím zacházet. Vždyť i hroty šípů jsou z kovářské dílny, stejně jako lovecké nože.“

„Skvělé, rád bych navštívil o samotě památná místa a zavzpomínal. Nechci s sebou celou družinu, jsou moc hluční. Přesto člověku samotnému hrozí různá nebezpečí. Myslím laviny kamenů, pády a jiné nástrahy v horách. Chci, abys mne doprovodil. Vezmi luk i lovecký oštěp a dýku. Vyrazíme s prvním paprskem slunce. Zítra tě očekávám.“

„Jistě, můj pane vévodo, budu tvou přízní poctěn.“

Mladík se uklonil a pak už se Riccardo díval, jak vyskočil do sedla a projel nádvořím.

Musí se připravit. Vybral si lovecký lehčí meč a ještě jeden pro Alessia. Pohladil meč Josephův. Válečný ho doprovodil do hrobu, daleko odsud. Vzpomněl i na Mattea a všechny ostatní, co nezkosila žádná zbraň, ale malárie. Nechal si připravit jídlo pro dva na několik dnů. Taky vše pro holení. Nějak to vyřeší. Maska by delší dobu nevydržela a nechtěl ji poškodit. Svinutý teplý plášť. Počasí v horách se lehce zvrtne. Večer svůj záměr sdělil Eusebiovi a ten mu popřál štěstí.

Když za šera vyjel z brány, Alessio ho zdravil. Oba sestoupili z koní.

„Nejsi sice rytíř ani voják, ale přijmi na cestu tento meč. Při setkání s medvědem se může oštěp zlomit, luk selhat, a dýka je přílíš krátkou na medvědí drápy. Meč je vždy jistota.“

„Děkuji za tu výsadu, můj pane.“

„Můžeš ho ode dneška na koni nosit. Jen jistě si ukováš vlastní. Jedeme, obzor rudne.“

Vyjeli stejnou cestou jako před léty. Pomalu stoupali sotva znatelnou stezkou mezi starými jalovci. Sluneční paprsky rozzářily četné pavučiny s kapkami rosy. Jako malé drahokamy, které s přicházejícím teplem mizely. Monotónní hukot včel bylo slyšet nad polštáři mateřídoušky a tymiánu. Pak už začal les, který stále houstnul. Milíře minuli bokem. Zase jen se nesl lesem pach doutnajícího dřeva. Vévoda se často zastavoval. Dostali se k mostku a kamenité úžlabině s říčkou. Uvázali koně a sestoupili níž k vodě. Ricardo sepjal ruce a tiše se modlil. Alessio se přidal. Viděl, jak po masce sklouzávají dvě slzy. Pak vystoupali zpět a beze slova pokračovali. Zastavili na malém plácku z kamenů. Ohniště, sedátko i stůl byly z plochých zvětrávajících kusů opuky. Kolem vysoké modříny.

„Pojíme, Alessio, prohlédneme potraviny a rozdělíme si je podle trvání. Je velmi teplo. Vidím tu studánku.“

„Můj drahý vévodo, dovol mi, abych tě obsloužil. Rozdělám oheň a připravím nasolené maso. Ostatní nám vydrží.“

Několik plátů masa omyl vodou, pak natrhal mateřídoušku, šalvěj a dodal vzácný pepř. Na kameny ohniště položil několik železných bodců přes ně silnější oloupané proutky a na tak vzniklý rošt maso. Ještě dvě hrudky sýra s kmínem, chléb, cibuli, vodnici a česnek. V čutoře z měchýře pivo. Ricardo sledoval kuchařské umění mladíka. Kusy masa už dostávaly červenavou kůrečku. Pustil se do vyprávění.

„Jistě jsi slyšel o Josephovi. Tam v úžlabině, co jsme se modlili, jsem ho před léty našel. Hrozilo mu upálení v klášteře, kde byl novicem. Pár šťastných let nám dopřál osud, ale nakonec mi ho vzala zákeřná nemoc. Vrátil jsem se sám, jen s několika muži. Chtěl jsem navštívit toto místo a pomodlit se za klid a spásu jeho duše. Teď se chci konečně dostat k hranicím mého panství, kam jsme tehdy jeli. Vím, že Aram mě skvěle zastoupil a díky němu se mohu těšit tvé mladistvé společnosti, můj milý Alessio. Jen vidím, jak mne dohání stáří. Jistě, má maska nestárne, stačilo jen pár oprav. Je to dokonalé mistrovské dílo. Ale mé tělo už není tím, co bylo, když jsem tě vyzvedl jako malého kloučka u staré vrby. Byl jsi prvním, koho jsem zde potkal. Často jsem na tebe vzpomínal. Mezi tím jsi nejen vyrostl, naučil se kovářským a mečířským dovednostem, ale jsi i vzdělaným mladým mužem. Krásným mužem. Ale víš, jaké prokletí mne stíhá. Naštěstí mí lidé jsou s tím srozuměni. Nikdy mi nepřáli nic zlého. Určitě tušíš, proč jsem tě vzal na tuto cestu. Jen chci upřímnost, nikoli poslušnost. Když odmítneš, budu hledat dál někoho, kdo by byl ochotný pominout má léta, vzhled a daroval kus svého života mé lásce. Přišla hned, jak jsem tě viděl přitloukat podkovu divokému hřebci.“

„Můj pane Ricardo. Znám takovou lásku. Je mnohými prokletá. Já ji poznal s Helmarem a oba jsme ji skrývali. I když se mluvilo, že mniši v klášteře jsou jí v úkrytu svých cel naklonění. Ale hlásali o plamenech pekelných a věčném zatracení. Ne, je krásná a těžké bylo loučení. Když jsem se vrátil sem, nezbylo než doufat, že někoho takového potkám. O tobě, můj pane, jsem se neodvažoval snít. Pak přišla zpráva, že se vracíš, i o neštěstí, které vás někde za Římem potkalo. Pro mne jsi stále laskavým mužem, co pomohl dítěti, a vážím si tvého daru.“

Alessio poklekl:

„Můj život je tvůj, pane.“

Ricardo se sklonil, vzal mladíka v pase a vyzvedl si ho k sobě.

„Už nejsi tím kloučkem, lehkým jako jarní vánek, můj drahý. Já bych měl klečet před tebou jak před dávným bohem, který mi vrací sílu, štěstí a lásku. Díky, chlapče.“

Dlouhé políbení stvrdilo jejich vyznání.

„Pojíme, můj pane, vezmi si kus masa na česnekové placce.“

Ricardo byl stále víc okouzlený svým společníkem. Nadcházející noc bude jejich. Do malého městečka to nebude daleko. Je tam prý docela slušný hostinec, říkal Aram. Taky se dostali na cestu v zatáčkách vydlážděnou kameny. Potkali i dva povozy tažené voly, rovněž směřující k palisádové hradbě.

„To je spíš ohrada před zvěří,“ ukazoval vévoda.

U brány byli dva zřejmě najmutí zbrojnoši s kopími. Mluvili italsky. To ovšem zde blízko hranic nebylo nic divného. Jak uviděli vévodu s maskou a čapkou s vévodskými znaky, poklonili se a zavolali mladíka, aby je zavedl ke krčmě, která patří rychtáři – reevemu, kde jsou určitě i místní konšelé. Lidé se jim ukláněli a volali Duca Ricardo, Duca delle Maschere. Najednou vběhl do cesty malý chlapec, usmál se na ně, otočil a volal:

„Mámo, mámo, maškara, přijeli komedianti, honem, mami.“

Ta se hned k němu vrhla a strhla chlapce k zemi do prachu silnice.

„Promiň, náš pane, neubližuj mu, prosím, výsosti, známe tě jen z vyprávění, byl jsi ve válkách, odpusť nám.“

Poklekla vedle ležícího chlapce. Ale to už seskočil vévoda i Alessio. Ricardo zvedl chlapce, jeho společník ženu.

„Proč bych měl ublížit nevinnému chlapci? Měl pravdu, viděl masku a já jsem Vévoda Masek. Je to má vina, že mne dosud neznáte. Není ti nic, hochu? Jak ti říkají?“

„Lorenzo, pane.“

Vévodu bodlo u srdce. Není to dávno, co ukládal do rakve svého mladého přítele a milence stejného jména. Ricardo poposunul měšec na opasku. Chvíli hledal. Pořád nosil pár solidusů. Bývaly vždy dole na dně. Pak dva vyndal. Zaleskly se ve slunci. Alessio se usmál, vzpomněl si na podobný obrázek před mnoha lety.

„To máš, chlapče, na památku. Až budeš jednou velký, přineseš mi kytku na můj hrob.“

Chlapec přikývnul a díval se k matce.

„Ne abys je někdy utratila, ochraňuj je, dokud je malý. Tady máš na oblečení pro hocha, vidím, je jen v hadrách. Čím se živíš?“

„Dařilo se nám, pane vévodo. Pěstovali jsme ovoce a zeleninu. Muž zemřel, kus svahu se sesunulo, pobořilo nám domek, nevím, co v zimě, a z trhů mne vyhnali.“

„Zjednám nápravu, neboj se. Teď míříme do hostince. Zaveď nás tam, Lorenzo.“

Hoch radostně běžel před nimi. Na malém náměstíčku stál opět jen malý kostel se zvonicí, pár poschoďových budov, většinou s kamenným přízemím a dřevěným patrem. Některé domy byly jen dřevěné. Hostinec byl největší a dá se říct i nejhonosnější. Široký otevřený vchod, velká okna z tabulek skla v olovu, také v pozdním odpoledni otevřená. Na jednom boku vjezd do dvora, na druhém kláda na kamenech pro uvázání koní. Tam taky zamířili. A pak do hostince.

Uvnitř, i přes otevřená okna bylo šero. Veliká podlouhlá místnost na druhé straně končila kamennou zdí s kožešinami a trofejemi paroží. Vpravo zřejmě nálevní pult a dveře do kuchyně. Taky police s dřevěnými a plechovými talíři, korbely a sklenicemi. Nalevo dva velké nezapálené krby a mezi nimi plápolající ohniště s opékající se půlkou prasete. Hned za dveřmi přístěnek, co sloužil katovi a jeho pohůnkům. Uprostřed dva dlouhé stoly. U levého z obou stran lavice, u pravého vysoké židle. Odsud se také zvedl muž v načervenalém plášti. Zřejmě si už zdejší hosté dopřávali počátku večeře. Všichni u stolů vstali a skláněli se směrem k vévodovi.

„Jsem zdejší rychtář, už mne o tvém příjezdu zpravili. Nečekali jsme tě, náš pane vévodo Ricardo. Dovol pozvat tě ke stolu. Prokážeš mně i konšelům,“ ukázal na sedící kolem něho, „nesmírnou čest. Uvolníme hned místo i pro tvé rytíře.“

„Není třeba, jsme jen dva.“

„Ale to,“ rychtář bezradně rozmáchl rukou.

Jeden z konšelů ukázal na Alessia.

„Kdo ví, pane, neznáme tě. Máš masku a tenhle možná ani není voják, nemá žádnou zbroj, jen meč a luk. To má každý lapka.“

Alessio popošel až k němu.

„Máš pravdu, nejsem voják, ale mečíř a kovář. Ale svého pána ochráním lépe jak deset rytířů.“

Chytil konšela, vyzvedl jak ulovené zvíře a praštil s ním o stůl. Jak ho vhodil, ležící muž se valil stolem a všechno, co bylo na něm, srážel na stolovníky a hrnul před sebou až ke kamenné zdi. Stůl zůstal prázdný, jen se na něm leskly kalužiny z rozlitého piva a vína. Vřava překvapení ztichla.

„Má ještě někdo pochybnost?“ vykřikl Alessio a ruku položil na rukojeť meče.

Ti, co byli nejblíže, zděšeně couvali.

Za pultem byl vyplašený hostinský a zřejmě zdejší obsluha a kuchař s kuchtíkem. Ostatní stáli v hloučcích. Rychtář jako přimražený nebyl schopen slova.

„Co je tomu muži? Řekl si o to, nic naplat. Hostinský, všem to, co měli na stolech, samozřejmě zaplatím i to rozbité, hezky všechno spočítej. Tak co je s tím mužem?“

Pomalu vystoupal do popředí pochybující konšel, jeho plášť byl ulepený i vlasy měl se zbytky jídel. Stoupl si k vévodovi a bojácně se díval na Alessia. Zatím už utřeli stůl, smetli vše na hromadu a odnášeli. Teď si teprve všimli, že za Alessiem stojí malý Lorenzo a drží se pochvy meče. Ve dveřích byla jeho matka.

„V kuchyni jim dejte pořádné jídlo i něco do košíku. Jak je možné, že jste tuto ženu vyhnali z tržiště?“

Vévoda se otočil k rychtáři.

„No, nevím, tam je správce tržiště,“ ukázal na jednoho z konšelů.

„To měl sjednáno muž, umřel, tak tím…“

„Pošlu sem svého písaře, tentokrát i s rytíři. Bude třeba tady udělat pořádek. Postavíte jim domek na nesvažité půdě, příští trh bude už prodávat bez jakéhokoliv poplatku a odvodu. To vše vyřídí písař a podívá se i na ostatní. Teď si tím nebudeme kazit večeři. Máte tady lázeňského?“

Hostinský poslal trochu přihrblého muže.

„Dej do pořádku tohohle ulepence, ať může opět ke stolu. Až tady skončíme, připrav lázeň a taky ať nám připraví pokoj. Koně, co jsou venku, do stáje.“

„Tak milý rychtáři, zasedneme k večerní krmi,“ vévoda se usmál, ale ostatním moc do smíchu nebylo. Pomalu si sedali za stoly.

Dvě mladší ženy a výrostek s koženou zástěrou roznášeli jídlo a pití na prázdný stůl. Vévodovi a Alessiovi uvolnili místo uprostřed stolu. Přinesli jim hned kaši, chléb, naloženou vodnici s olivami a veliký kus horkého pečeného masa. Korbely s pivem i džbán vína. Ještě miska se solí a druhá plná zlatého medu s tlučeným pepřem.

„Maso je skvělé, pochval kuchaře,“ sděloval Ricardo hostinskému při přinesené další porci.

„Pivo, můj pane, vaří nejlepší Němci v klášterech, ale víno z Burgundska je dobré,“ chválil Alessio.

Vedle vévody se objevil konšel, co tak neslavně uklidil stůl.

„Nejurozenější pane, pane vévodo Ricardo, prosím o odpuštění.“

„Nemám co odpouštět, to musíš vedle, k mému osobnímu ochránci, aby tvoji omluvu přijal.“

Muž se sklenicí v ruce se postavil u Alessia a opakoval prosbu.

„Vše se vysvětlilo, beru, že jsme se ti zdáli podezřelí, ale příště vol opatrněji slova. Doufám, že máš všechny kosti celé. Milerád si s tebou připiji a zvol místo vedle mne. Já byl dlouho v cizích krajích a rád se dozvím, jak tady žijete.“

Muž vedle něj, na kterého se teď všichni dívali, jako by povyrostl. Ode dneška se bude pyšnit svým přítelem, samotným ochráncem vévody. Ta naražená žebra stála za to.

Lázeň, to byla bouda za stavením, kamenná podlaha, lavice, kotel nad ohništěm, dva velké sudy na vodu a jediná koupací káď. Ale všude čisto. Police s mýdly, hřebeny a masti proti vším, vonné oleje a soli. Jako jinde. Lněné osušky.

Teď si teprve pořádně všimli lázeňského. Docela ještě chlapec, příjemná tvář, ochotný.

„Jak se jmenuješ, hochu?“

„Christian, pane vévodo.“

„Jsi tady dlouho lázeňským?“

„Skoro od dětství jsem tu pomáhal, hned když jsem začal znovu chodit po pádu z koně.“

Ricardo si hned vzpomněl na drahého Mattea, vychovatele, holiče, skvělého vojáka i přes své postižení a přítele. Spolu s Josephem, Lorenzem a dalšími leží daleko, tak strašně daleko. Ano, potřebuje lázeňského, má na hradě jen jednoho spíš sluhu, co ho holí, ale je vidět, že mu to není příjemné. Vyzkouší i Alessia.

„Christiane, můžeš nás i oholit?“

„To všechno patří k mým službám, pane.“

„Alessio, pomůžeš mi sundat masku?“

„Jistě, můj pane, ale zvládl bych tě i oholit.“

Přistoupil k němu a rozepjal ve vlasech řemínky. Vévoda si pomalu snášel masku z obličeje. Alessio mu hleděl do tváře a ničím nedal znát nějaký údiv ani ostych. Ale stejně tak i Christian.

„Mám zde léčivé masti, pane, a tinktury, sám jsem se některé naučil dělat ze sbíraných bylin. Když dovolíš, po oholení ošetřím tvá dávná zranění. Musel jsi, pane, velmi trpět.“

„Alessio, prosím, v torně mám v uzlíčku kulatý polštářek z hedvábí, napni na něj masku, prosím.“

Díval se, jak ji mladík láskyplně chystá k nočnímu odpočinku. Až půjdou do pokoje, přetáhne si na plášti kapuci k tomu uzpůsobenou. Lazebník si nachystal všechno potřebné ke své práci. Omyl nejprve celý obličej, pak nanesl krásně vonící mast.

„Ta mast vše zjemní, pane, jen malou chvilku.“

Skutečně, ani pak necítil mýdlo a hoch se různě nakláněl, aby dokonale zdolal všechny zatoulané vousky. Tohle bylo snad jemnější a ohleduplnější jak holení Matteovo. Pevně se rozhodl, vezme toho chlapce na hrad. I jeho muži s radostí ocení tyto služby.

„Alessio, zajdi do kuchyně k hostinskému. Snad ještě nespí a zanes prosím džbán vína do našeho pokoje.“

Ten byl za chvíli zpět a lázeňský ho také oholil. Postupně se vykoupali za pomoci Christiana.

„Připrav si všechny své věci, zítra pojedeš s námi, navštívíme ještě klášter a pak tě vezmu k sobě na hrad. Máš někoho?“

„Rodiče zemřeli a vzdálený příbuzný, co se mne ujal a tady všemu naučil, zemřel loni. Spávám tady u ohniště a pár kousků oblečení mám v přístavku schované. Vše tady ale budu muset nechat. Snad mi povolí vzít si mé masti a byliny.“

„Potřebné nakoupíme v klášteře. Mívají tam nejkvalitnější břitvy.“

„Mohl bych, můj pane, vévodo, doma i nějaké vyrobit.“

„To můžeš, Alessio, tak jdeme.“

Oba se zahalili do plášťů. Nahoře je hned Alessio smotal a zajistil řemínky. Připevní je zase u zavěšených brašen za sedly. I ostatní jejich oblečení pověsil na věšák. Na stole hořela olejová lampička. Vévoda stál u okna a zavíral ho. Alessio obdivoval siluetu jeho těla. Ještě pořád měl před sebou krásné mužské tělo. Silné paže, zocelené v mnoha bojích. I když se otočil, mohl stále stát modelem antickému sochaři. Stáli proti sobě. Plápolající ohýnek vytvářel na jejich tělech vlnité šmouhy. Alessio přistoupil blíž a poklekl před Ricardem.

„Můj pane, vím, tam dole v lázni jsi mne zkoušel. Ne, žádné jizvy mi tě nevezmou. Odevzdávám ti, pane, celý můj život.“

„Díky, chlapče. Vstaň a obejmi mě. Dopřej mému tělu pocit štěstí. Naplň ho svou mladistvou vášní. Ať ještě chvíli zazáří, jak zašlý pohár naplněný jiskrným vínem.“

„Můj drahý pane, můj milý Ricardo. Tvůj pohár není zašlým. Jen na něj usedlo něco prachu z dalekých cest. Jsem tady pro tebe, pane, a dovol mi ho slíbat.“

Oba už byli na pokraji velké postele. Objali se, líbali. Na malou trojnožku připravil Alessio svůdně vonící olejíček.

„Protkni mne svým kopím, šípem s pery orla, pramenem svého mládí.“

Ricardo dlouho neochutnal tuto roli. Teď si užíval pomalé vnikání svého milence. Ten jako by tušil, co je očekáváno. Miloval postupné rozechvívání. Dlouhé noci s Helmarem byly plné jejich nezkrotné lásky, stejně tak jako pomalého oddalování, dráždění, přerušování, až když nad svými těly zcela ztráceli kontrolu.

Tohle bylo podobné, ale přece jiné. Všechny jeho pozdější fantazie, když už odešel daleko na sever, se probouzely, sílily a dávaly mu neskutečnou sílu. Vyvrcholení obou se stalo krásnou křečí.

Uzené maso, vejce, kaše s medem a mléko bylo jejich snídaní. Očekával je rychtář a naříkal, že jim vezme Christiana.

„Jak jste se k němu chovali? Spával u ohniště v lázni. Neměl kousek střechy nad hlavou. Co si vydělal, utratil za zbytky jídla z tvého hostince. Ještě potřebujeme koně, zaplatím za něj. I když,“ vévoda mávl rukou. Jak se chystali k odjezdu, přijel na docela slušném koni konšel, co včera došel újmy, ale i pozvání ke stolu.

„Můj drahý pane, ctihodný vévodo, sháníš prý koně. Nemáme sice žádný slavný chov, ale je to kůň klidný a poslušný a za ten včerejšek, prosím, přijmi ho ode mne jako dar.“

Vévoda se usmíval.

„Velmi ti děkuji, přijímám tento dar. Ale buďme i nadále v dobrém. Tady máš bolestné za včerejší nedorozumění.“

Pak vyplatil muži částku, kterou by dostal za velmi dobrého koně. Ten jen zářil, klaněl se a děkoval. Přišel se rozloučit malý Lorenzo s matkou, která také děkovala.

„Musím se zeptat Arama, jestli tady rychtáře dosazuje vrchnost, nebo jej volí. V obou případech má tenhle muž naději. Je mnohem rozhodnější než ten současný, který jen naříká, že jsme mu vzali lazebníka a holiče. Nuž, vyjedeme ke klášteru Puy Saint André. Jsi připraven, Christiane?“

Hoch přikývnul, malý uzlíček si přivázal k sedlu koně a s lehkostí se vyšvihl. Říkal, že jezdil na koni až do úrazu.

Vyjeli. Teď je čekalo klesání až do hlubokého údolí mezi horami na cestě k Brian çonu. Zde už byl silný provoz, stejně jako před lety. Město s mohutnými hradbami. Hned u brány se Alessio zeptal na dobrý hostinec. Vše tady bývá obsazené, to konečně už také vévoda zažil. Ale je tady prý jeden malý, ale neskutečně drahý. Patří italské staré kněžně. Projeli městem, kde nejprve vévoda nakoupil pro Christiana oblečení. Dokonce kupec, jenž byl i krejčím, přidělal do pláště dvě vycpávky, tak postižení jejich lazebníka nebylo téměř vidět. Vypadal jen sehnutě s kulatými zády.

Hostinec byl na malém návrší a vypadal ze severní strany spíš jako malá pevnost. U vchodu byla na tabuli napsaná cena za zdejší ubytování. Jistě, sem se mnoho nocležníků nehrnulo. Cena musela odradit i movitější kupce. Asi moc o hosty nestojí. Po zazvonění zvoncem na dlouhém táhle se objevil mladý muž v zeleném plášti a zřejmě dva sluhové. Trochu ho zarazil vévodův vzhled. Hned odvedli jejich koně a v přízemí je i ubytování a jídelna pro sluhy hostů. Tam zavedli Christiana. Muž je doprovázel po schodech do menší místnosti, se stolky pro dva nebo čtyři stolovníky. Hořel zde veliký krb se zavěšenými konvicemi a opékajícím se kusem jehněčího. Poblíž krbu seděli dva muži. Starší ve vyšívané haleně, mladší měl jen svrchní krajkovou košili, zasunutou ve fialových kalhotách se stejnými nohavicemi. Před nimi džbán nazlátlého vína a sklenice. Vévoda se svým druhem se posadili z druhé strany krbu. Přišla k nim dívka v jemné kožené zástěře. Nabídla jim, co mohou dostat k jídlu. Zvolili jehněčí s česnekovou jíchou, nakládané horské pstruhy, ovesnou kaši s fíky a víno až od Černého moře. Tvrdý ovčí sýr a zvěřinové klobásky. Než vše přinesou, ukázali jim komnatu hned za jídelnou. Veliká postel, židle i stůl, stojany na zbroj a ošacení, truhly a paraván. Za ním police a zrcadlo. Na zdi i na zemi kožešiny z ulovených zvířat. Kanec, jezevec, medvěd. Několik trofejí kozorohů. Opláchli se ve džberu u zrcadla. Odložili pláště. V jídelně je už čekala hostina. Jehněčí bude co nevidět. Pustili se do jídla.

I muži naproti, se kterými se pozdravili pokynutím, se pustili do přineseného jídla. Ještě z opačné strany z chodby přišli čtyři zřejmě arabští obchodníci. Dva v tradiční košili z bílé vlny dišdaš, na ní z velbloudí vlny plášť bišit a na hlavě čelenku kefiju, kterou držel černý kroužek z provazu agal. Dva oblečeni jako zdejší šlechtici. Všichni s plnovousy. Opět se pozdravili povstáním a úklonami. Přinesli jim jehněčí, nějaké kaše, placky, ovoce a zřejmě ovocnou šťávu.

Hosté se věnovali jídlu. Bylo slyšet jen praskání ohně, občasné klepnutí nožů, zazvonění sklenic a tlumený šum hovoru. Po jídle si nechal vévoda zavolat Christiana, aby se zeptal, jak je o něj postaráno. Holení nechají až do kláštera.

Hoch byl úplně u vytržení. Má dřevěnou postel, pokrývku a jídla, která vůbec neznal. Byl se podívat na koně a jsou vzorně ošetřeni. Aby ne, pomyslel si Ricardo, za takovou cenu. Rozloučili se úklonami. Místní lázeň dnes nevyužijí. Zvolili vědra a osušky v komnatě. Alessio jemně sundal masku a pleť ošetřil vonící mastí.

„Doufám, můj pane, že se nezlobíš, jak jsem naložil s konšelem.“

„Jistě že ne, můj milý, ale překvapil jsi nejen místní, ale i mne. Když si vzpomenu, před léty jsi byl jako pírko, když jsi mi padl před koně. A dnes toužím já, můj chlapče, abys mne objal, toužím po tvé síle zrozené ze všech výhní, ztvrzené tisíci údery kladiv do ušlechtilého kovu. Vrátil se mi s tebou pocit dávného mládí, všech krásných nocí plných vášně. Já jsem tím, kdo by měl klečet před bohem Mulciberem, krotitelem a pánem ohně.“

Alessio se rozesmál.

„Můj drahý pane, mám daleko do božské vznešenosti. Oheň mám rád, to se přiznám i kov rozžhavený do běla. Stejně tak miluji i noci v objetí. A co jsem poznal s tebou, můj pane, je naplněním mých snů.“

Jejich polibky a něžnosti pak přešly v horoucí milování.

 *

Po vydatné snídani vyjeli s Christianem na cestu k nedalekému klášteru. Byli příznivě přijati opatem. Šli se pomodlit u krypty předchozího opata Josepha. Jejich nový lázeňský byl užaslý z velké apotéky. Nakoupili zde různá léčiva i mýdla a oleje. Přijali pozvání na skromnou večeři a nabídnutý nocleh, v místnosti pro návštěvy. Příští den ještě něco koření pro hradní kuchyni a vraceli se zpět. Zvolili podle mapy jinou cestu. Horskou úžlabinou, plnou sesouvajících se kamenů. Ale všichni místní koně byli na takové cesty zvyklí. Dál začínal hustý prales jen se sotva patrnou cestou, kudy uhlíři sváželi své zboží do údolí. Na nocleh zvolili skalní převis a velký oheň, u kterého se vystřídali. Tentokrát nebyli slyšet vlci, ale určitě dva medvědi podle vrčení a řevu. Noc proběhla klidně. Přípravy jídel se ujal Christian. V horském údolí se u malého jezera vykoupali. Ještě jednu noc přečkali v opuštěné malé osadě s asi třemi polozemnicemi. Zřejmě obyvatelé vyhnali svá stáda na vyšší pastvu a vrátí se až s podzimem. Pak se dostali na známou cestu mezi údolími a od ní přes vesnici k hradu. Když projížděli pod starou vrbou, smál se vévoda.

„Dnes, můj milý Alessio, by tě žádná větev neunesla. Ale měl bych se poklonit stromu, který mi přinesl tak sladké ovoce.“

Vstříc jim vyjížděli jeho rytíři, společně s Athanasiosem a ještě se dvěma Řeky, které při cestě mladík vybral. Tak to budou jeho noví rytíři. Jistě, bude dobré rozšířit malou skupinu, ale válečná vřava ho už jistě nezláká. Viděl Alessia, jak si je prohlíží.

„Myslím, můj pane, že tihle tři budou skvělými rytíři. Mají to vepsáno ve tvářích.“

„Tebe, Alessio, by nelákal vojenský stav? Už dnes by ses zhostil takové role. Což si dokázal na naší cestě.“

„Ach ne, můj pane. Koňská kopyta mám rád v rukou při podkování, ne pod sebou. Promiň mi to, pane, ale oheň v rukou vojáka je zkáza a smrt. V mých rukou je životem a služebníkem.“

„Jsi mečíř a meče také přináší smrt.“

„Tu přináší ruka, co je třímá, můj drahý vévodo. Mohou být jen ochranou i ozdobou svého majitele. Myslím, můj pane, že jsem tě ochránil i bez meče a pasování. Ale nechci se protivit tvé vůli.“

„Jsi zvláštní, můj drahý chlapče, nenaléhám, ale vždy budeš mít místo mezi mými rytíři. Pro mne jím jsi a doufám, že nám dvěma vykováš meče, co budou ozdobou i ochranou.“

„Jistě, můj pane, spolehni se, v případě nebezpečí budu vždy po tvém boku.“

„A v bezpečí?“

„Podle tvého přání, pane.“

„Jedeme se trochu pocvičit, Ricardo,“ volal Eusebio. „Taky nás zve biskup Stephan a hrabě Leopold.“

Ricardo jim pokynul a usmál se. O tři rytíře víc, to není moc, ale určitě budou skvělí. A ostatní řečtí chlapci se už cvičí se žoldnéři. Možná časem… Ne, mávl rukou. Pohlédl na Alessia. Smrt. Ano, v bojích přinášeli smrt. Byla s nimi, ale šetřila je, a pak zničila vše, co miloval. Nechá v kapli odsloužit mši za své drahé, až je navštíví putující mniši nebo přijede návštěvou některý z biskupových z Grenoblu.

Večer poprvé zasedli v bývalé jídelně. Gabriel se posunul a své místo nabídl Alessiovi. Jako kdysi Josephovi. Usmál se, když Ricardo souhlasně přikývnul. Na druhém konci vedle Arama zasedli tři řečtí chlapci, budoucí rytíři, v čele s Athanasiosem. Bylo to pro ně nesmírnou ctí. I tak zde byla prázdná místa.

Vévoda všechny přivítal přípitkem a pozval k velkým lovům. Podzim bude velmi rychlý, někdy hned léto střídá zima. Neuškodí ulovit medvěda. Už jsou vykrmeni na přečkání zimy a medvědí sádlo je léčivé. I další zvěř, jelení, srnčí a divoká prasata poslouží k uzení a naložení v soli. Po večeři usedli Eusebio s Gabrielem k nástrojům, ale i jeden z Řeků ovládal píšťalu a všichni se přidali k popěvkům. Ricardo vzpomněl hlasu Josephova i krásné minulé zimy v horách u Ancony. I Alessio zpíval posilněný vínem latinské písně trubadúrů.

Když se pak všichni rozcházeli, loučil se mladý kovář s vévodou:

„Přeji ti krásné sny, můj drahý pane. Pojedu s Aramem. Mečířská dílna je hotová. Mohu začít pracovat na svářkovém železe pro naše zbraně.“

„Jistě, chlapče, jen svou cestu odlož do rána. Noci se stávají chladnými. Polena v krbu už nezahřejí mé tělo, které touží po tvé výhni.“

„Jistě, můj pane, ze srdce rád vyhovím tvému přání.“

Oba sešli dolů do lázně.

„Udržuji stále vodu, můj pane vévodo,“ přijal je jejich nový lázeňský.

„Jsi pozorný, ale oholíš nás až ráno. Dnes jen naplň káď, obsloužíme se sami.“

Jen se spěšně omyli. Ani si Ricardo nesundal masku. Až nahoře nechá vše na svém milenci.

V komnatě svítily loučky. Hned si vzpomněl na hořící šátek. Nebyl dnes potřeba. Znají své tváře i těla. A přece. Poklekl před svým druhem a hlavu sklonil až k zemi.

„Musím si užít tvého těla, můj Ganyméde. Přesvědčit se, že všechno tohle bohatství je mé.“

„Bohatství?“ smál se jeho mladý milenec. „Můj dobrý pane, takových jako já je ve světě plno. A mnohem lepších.“

„Jistě že je. Ale nevzbuzují moji touhu jako ty.“

Sundanou masku uložil Alessio na drátkovou hlavu. Stáli u sebe a drželi se jen za ruce.

„Můj kloučku z vrby. Chlapče od kovářských měchů. Můj neohrožený ochránče. Má pozdní lásko. Naše milování je prý prokleté. Zavržené, odsouzené, trestané. Ne, můj drahý. Věřím, že Bůh má radost z každého projevu lásky a žehná té naší.“

Políbili se, připili rudým vínem. Alessio rozprostřel jemnou pokrývku a připravil na trojnožku oleje vonící dálkami.

„Jsem u tebe, můj drahý Ricardo. A vždycky budu. Ať naše těla spojí vášeň v jedno.“