Kam ses podělo, štěstí? I.

Léta sedmdesátá – 1970

Pěšinou, spíš vyšlapanou zvěří jak lidmi, procházel mladík. Kecky a rifle, tričko, nezářící už bělí. Štíhlý, střední postavy, husté kratší světle hnědé vlasy. Pětadvacet, možná už ke třicítce. Tvářička jak ze žurnálu, říkalo se o něm. Jeho vzhled ho nijak nebral. Teď už vůbec ne. Neměl zrovna dobrou náladu. Kopl do kusu dřeva na cestičce. Ozval se praskot a v místě, kam klacek dopadl, se objevil obláček hnědého prachu. Trefil se do vyschlé plodnice pýchavky obrovské. No, je moc sucho. Najít ji čerstvou a bílou, měl by řízky. Proč sem vůbec chodil?

Kurevský horko, kurevská doba, nic, ale vůbec nic mu nevyšlo. Všechny plány se zhroutily. A ještě koupil domek uprostřed ničeho. Jistě, chtěli sem s Patrikem jezdit. Kde nejsou lidi. Kde budou prožívat takovou romantickou robinsonádu. A kde je mu konec? Stačil zdrhnout. Zatímco on si myslel, jak se všechno postupně urovná. Místo toho už není ani v divadle, ani v redakci a v zimě chcípne hlady. Byl tak zvaně odejit. Možná ho vezmou na Lesní správě. Bude s bábama vyžínat trávu a pálit klestí. A překládat z němčiny v oboru, o kterém ví prd. Taky jen možná. Další klacek v cestě. Tentokrát se sehnul a praštil s ním do skupiny malých smrčků. Musí mít nějaké razítko. Všechno je špatně. Jak se říká, na posranýho spadne i hajzl. Pěšina se dělila, vlevo, vpravo? Teď se mu do čela trefila vosa. Naštěstí ho nestačila bodnout. Sakra, uklidni se, vole. Nějak to dopadnout musí. Jenže zase viděl před sebou nafintěnou úřednici.

„Co vy vlastně jste? Tady čtu promovaný historik. Co jste dělal?“

„Dramaturga v divadle a v redakci jsem měl na starost všechno kolem umění. Divadlo, koncerty, výstavy. Studoval jsem dějiny umění se zaměřením na současnost.“

„Máte tady uvedeno, že váš postoj k současnému socialistickému zřízení není kladný. Přijďte po neděli, pane Bořku Štychu, musím se poradit s vedením. A ti mají teď dovolenou.“

A když ho nevezmou? Byt v Praze, který si ani nestačil zařídit, musel vrátit. Tady bydlení je, ale někam dojíždět? Sakra, ty klacky tady někdo dává schválně. Tenhle překročí. Ušel ještě kousek a v šumění lesa uslyšel podivné zvuky. Známé zvuky. Znovu se zaposlouchal. Jasně, někdo tady souloží. Ovšem ty zvuky určitě nevydává žena. Je to, jak když do toho bušili s Patrikem. Opatrně se rozhlížel tím směrem. Popošel hustým lesem. Tady za tím křovím. Už bylo znát nějaký pohyb. Ještě kousek, rozhrnul závoj březových větví. To, co uviděl, mu vyrazilo dech. Na malém mechovém plácku mezi dvěma stromy bylo kolo. Na něm někdo seděl s vysunutým holým zadkem. Jednou rukou si přidržoval zřejmě dildo z ohebné hmoty, zaražené napůl. S úpěním zasunul, povytáhl a znovu zasunul. Začal zrychlovat a vzdechy sílily.

Bože, to je krásná prdelka. Bořkovi už péro trhalo slipy. Opatrně ho obejde a podívá se zepředu. Kruci, o něčem takovém už dlouho snil. Jen se přidat. Minul hustou skupinku smrčků a konečně uviděl chlapce sedícího na kole. Krásná tvářička, tak sedmnáct osmnáct let. Stejné světle hnědé, ale delší vlasy. Měl zavřené oči, druhou rukou se držel řidítek kola. Bořek si rozepjal zip a vysvobodil úplně ztopořené péro. Párkrát po něm přejel, když kluk najednou otevřel oči. Jeho tvář, zatím se zmítající rozkoší, se změnila ve výraz hrůzy.

„Nechceš tu umělinu nahradit živým?“ usmál se.

Hoch si honem natahoval krátké kalhoty.

„To dildo si vyndej, přece si ho nenecháš v zadku. A můžeme to zkusit tady s mým. Líbí se ti?“

Držel svůj pořádný klacek v ruce.

„Já, já, nikdo tady nikdy není. Jenom jsem zkoušel, jestli, no víte, já nevím, jak…“

„Neboj se, jsem taky teplej, bydlím tu kousek. Nechceš to zkusit se mnou?“

„Já nevím, řeknete to?“

Bořek si narval svůj penis do kalhot.

„Nechci tě děsit, nejsem žádnej násilník. Nikomu nic neřeknu, nevykej mně. Bořek.“ Natáhl k němu ruku.

Viděl, že se klukovi jeho třese, ale nakonec ji podal. Byl úplně rudý.

„Mirek, Jaromír. Tobě to…, ty jsi taky?“

„Taky, pořádně se obleč a vyndej si to. Jak bys jel na kole? Nedívám se.“ Taky se na chvíli otočil.

Mirek zakašlal. Stál už vedle kola.

„Jsem tady na prázdninách u tety. Tam se bojím.“

„To víš, nám moc lidí nefandí. Máš někoho?“

„Měl jsem. Odstěhovali se na Slovensko. Jeho tátu vyhodili z práce. A tam ho vzali. Já mám maturitu a budu dělat takovou nástavbu. Tady ve městě. U nás nebylo místo.“

„Nebuď vyděšenej, zajdeme si na kafe nebo nanuka, bydlím kousek, jen nevím, jestli jsem odbočil dobře. Les moc neznám. A neboj se, nic ti neudělám. Jedině, kdybys chtěl,“ usmál se na něj.

„Tady vedle je lesní cesta. Vede k bývalému lomu.“

„A kus za lomem je malej domek, ten je můj, tak jdeme.“

Možná na cestě sedne na kolo a ujede. No, co už. Bylo by to krásný kdyby. Zřejmě kluk nejde s kde kým. Při mým štěstí určitě nic nevyjde. Po pár metrech byla zatáčka lesní cesty, pár desítek metrů a Bořek byl doma.

„Kolo si dej ke kůlně. Nečekej žádný luxus. Nemám ani pořádnou kuchyni.“ Když také otevřel dveře, byl vidět jen starý uhelný sporák, stůl, židle, lednička, jediná nová věc, zavěšený dřez a na polici trochu nádobí. Nedávno zařízená a krásná byla ložnice, ale tam ho nepovede. Mohl by se vyděsit. Tu si zařídili s Patrikem. Byla taky pořádně drahá, tak na další nezbylo.

„Dáš si? Káva, čaj, víno, nanuk?“

„Jestli můžu, kávu a trochu vody.“

„Z vody jsou v břichu žáby. Dáme si Müllera. Nejdřív kávu. Silnou, slabou, cukr je na stole. Voda se vaří na starém vařiči.“

„Normální.“

„Normální není nic. Ani doba, ani my.“

„Promiň, já se strašně stydím.“

„Proč? Máš krásnou prdelku k zulíbání. A udělat si to, když nikoho nemáš, to je pohoda.“

„Dřív jo. V okolí s tím nikdo neměl problém. Úplně jsme tomu propadli. S Honzou, spolužákem, co se odstěhoval. A teď se bojím. Teta občas přijde, jestli něco nepotřebuju, je fajn, ale tohle neví. A kdyby mě viděla…“

„Já taky neměl problémy. Tohle jsem koupil nebo spíš vyměnil za dědictví po dědovi. S kámošem, se kterým jsem to táhl, jsme si tady chtěli udělat pěkný hnízdečko. Vyšla jen ložnice. Ten, zatímco já se rozhlížel, vzal roha. Mě vyhodili z práce v redakci i z takovýho přicmrdání v divadle i z bytu. Máš barák, bylo mně řečeno. Ale nemám práci. Co jde dělat tady, kde není nic?“

„Já chtěl na výšku, ale nevzali mě. Tak si budu dělat ošetřovatelskej kurz, dva roky. Jinak bych musel na vojnu. Chtěl bych dělat v domově pro důchodce nebo v nějaké ozdravovně.“

„Máš školu na dva roky, pak vojna, do té doby bude snad líp.“

„Nebo taky hůř.“

Pomalu popíjeli.

„Já už musím, díky, tak sbohem.“

„Ne nashledanou? Když budeš chtít pokecat, zastav se. Ne že bych tě nechtěl do postele, to přiznám po tom všem, ale nejsem magor a nikoho nenutím. Tak čau!“

Vyprovodil Mirka přede dveře. Díval se, jak nasedá, a zamával mu. Kluk se otočil a taky mávl. Tak to bylo něco. Kdo ví, jestli se chytne. Představa toho, co viděl v lese, ho zase vzrušila. Zamkl dveře, šel do ložnice. Všechno ze sebe shodil. Posadil se na okraj ohromného letiště a podíval se do zrcadel, která byla na jedné straně na všech zašupovacích dveřích nejmodernější skříňové sestavy. Už měl Mirkovu krásu tak blízko, jen vyhodit dildo a zasunout. Vidina rozevřeného análu ho tak vzrušila, že se nemusel moc snažit a bílé výstřiky skrápěly ručník.

Šel se opláchnout ke staré vaně s koupelnovými kamny. To taky zůstalo z dřívějška. Elektřina tu byla slabá. Chtěli udělat novou přípojku. Bojler a ledničku plus vařič a čerpadlo by neutáhla. Když se zatopilo v kamnech, byla teplá voda hned. Ale teď? Ohřál si klobásku s fazolemi z konzervy. Byl to spíš silnější kratší párek. Ukrojil kus chleba. Musí šetřit. Trochu peněz ještě má, ale nemůže je rozfofrovat jen za jídlo. Uvidí po neděli. Pojedl, dopil zbyteček vína. Měl by se pustit do uklízení kůlny. Když jezdili s Patrikem, nebyl čas. Říkali, že tam čas jen promrdají. No, daleko od pravdy to nebylo.

Otevřel dřevěnou boudu, jako už kolikrát, ale vždycky ho bordel uvnitř odradil. Žádné poklady tam nebudou. Co s tím? Kovové věci do sběru, taky papír nebo hadry. Každá koruna dobrá. I když, jak to tam a na čem odveze? Udělá hromádky. Třeba přijede Mirek a vysvobodí ho od neradostné práce. Taková příležitost. Zase viděl kmitající ruku. A je všechno, no kde? Právě tam, kam chtěl i on. Rozesmál se. Já chtěl do prdele, ale nakonec v ní jsem. Jen v hodně jiné. Přinesl si malý kapesní tranzistorový přijímač, Teslu T60-C. Malé rádio mělo kožené pouzdro. Naladil nějakou hudbu.

Jak se do všeho pořádně zakousl, šlo to. Polovina kůlny byla hotová. Pytel hader, dva papíru, venku hromádka železa a velká dřeva na spálení. Nic jako vozík, nebo kolo. Jen několik kbelíků a zbytky nářadí.

Večeře, chleba se sádlem a pár rajčat. Příští rok si musí nasadit zeleninu. Pokud stihne udělat nějaké záhonky. Všechno bylo zarostlé vším možným. Jako všude kopřivy. Nálety křovin. Bez, olše i bříza na hromadě suti. Občas pohlédl k oknu. Nic. Asi kluka moc vylekal. Do prdele, taková šance a podělal to. Zase mu zbude jenom dlaňovka. Jak to bylo krásný s Patrikem. Poprvé, když sem přijeli, na to vlítli ve starých postelích. Bylo tu cítit nevyvětranou zatuchlinou a plísní. Prach, pavučiny. Ale když je chuť. A tu měli pořád. Stačilo, když se pár dnů neviděli. Záchodky v redakci. Okno vedlo do malého prostoru mezi dvěma domy. Takové šachty se světlíkem. Vůbec si nevšimli, že zřejmě naproti jsou taky záchody. V létě bylo úzké okénko otevřené. Pěkně si to rozdávali. Pak zjistili, že v protějším byla hlava vyděšené ženy. Patrik jen okénko přivřel a jeli dál. V divadle ve skladu kulis. Jo, tak to je všechno jen vzpomínka. A dnešek bude taky jen vzpomínkou. Nenaplněnou.

Uběhl další den. A další dva. Zašel si ráno nakoupit na opačnou stranu do vesnice. Chleba, rohlíky, máslo, sýr, výrobní salám, paštiku ve staniolu a zavináče. Jenom co bylo levné. Kousek hovězí kližky na polévku. Vůbec ho netěšilo vaření. Ale co se dá dělat. Našel i starý kalendář z počátku století. Bylo tam plno receptů, jak uvařit při dnešní drahotě obyčejný měšťanský oběd. Musel se smát. Kapoun na rozmarýnu, kapr na modro, vaření raci, morák neboli krůta s kaštany. Ale i grenadýrmarš, kroupový kuba a další opravdu levné pokrmy. No co, dá se do vaření. Po cestě domů si nalámal igelitku mladých kukuřiček. Sobota, neděle, Mirek nikde. Bude muset vidinu pěkné šukačky pohřbít.

V pondělí dopoledne se vypravil na Lesní správu.

„Bohužel, pane Štychu, tady místo není. Je to kvůli vašemu posudku. Náš nový šéf je kádrová rezerva, to víte, bere všechno po stranické linii. Ale možná by o vás měli zájem v JZD. Ústředí mají ve vedlejší vesnici. Tam je původní předseda, možná mu vaše prohřešky nebudou až tak vadit. Zkuste to. Jinak v okolí není nic. Tak přeji úspěch. Na shledanou.“

Paráda, pomyslel si. Ještě ho poliši zavřou za potulku a příživníctví. Bude si muset nechat aspoň vystavit nějaký glejt o překladech. Jenže to je tak na půl na černo. No nic, zkusí JZD.

Přešel malou vsí. Nikde ani noha. Jenom rybník na další cestě byl obležený dětmi. Obilí už měnilo zlatou barvu a začnou žně. Družstvo mělo na návsi kanceláře v bývalém statku. Nad bránou byl nápis JZD X. Sjezdu KSČ. Tak to bude samý straník, když už je to i v názvu. Před dveřmi hned první budovy seděl na schodku asi padesátník v montérkách. V ruce držel viržinko a vypouštěl sešpulenými ústy kroužky kouře.

„Dobrý den, prosím, jdu se zeptat na možnost práce. Bydlím U Lomu. V blízkosti nic není. Kam se mám obrátit?“

„Tak pojď se mnou, soudruhu.“

Muž uhasil viržinko o schodek, položil ho na okraj a zvedl se. Vešli do chodby a zastavili se u jedněch dveří. Na cedulce předseda JZD, Jaroslav Vymlátil.

Vešli, muž si sedl za stůl v čele.

„Ten domek koupil prý nějaký Pražák, jsi z rodiny?“

„Ne, to jsem já. Byl jsem v redakci a v divadle, jenže teď je všechno jinak.“

„Takže tě holt vylili. No to se stalo hodně lidem. Máš nějaké papíry?“

Bořek podal obálku. Muž, zřejmě předseda, si posudek prohlížel.

„Něco mě napadá. Na opačnou stranu od Lomu jsme otevřeli pískovnu. A nemáme tam koho dát. Stavíme tam malej domek. U něj bude časem váha. Zatím to jde odhadem, kolik lžic nabere nakladač. Většinou jsou to podniky, vyplní se jen dodací a vážní list a všechno jde na fakturu. Ale jezdí si tam i soukromníci, ti platí v hotovosti. Pracovní doba od sedmi do šestnácti. Někdy podle potřeby, v zimně kratší. Peněz málo, ale zato naturálie. Ty bývají slušné. Tam snad národní hospodářství neohrozíš, ne? Navíc je to pro tebe kousek, pro lidi od nás daleko.“

„Budu rád, tady se těžko něco shání.“

„Přede mnou, ale na opačné straně je kancelář. Dostaneš razítko a další informace. Řekni, že budeš na Pískovně. Tak čest, soudruhu.“

Tak to vyšlo. Vybírat si nemůže. V protější kanceláři seděl muž a dvě ženy. Bořek řekl, že ho posílá předseda a kde by měl nastoupit. Muž s posledními zbytky vlasů okolo hlavy si vzal jeho papíry.

„Jste promovaný historik?“

„Ano, pracoval jsem v divadle a v redakci.“

„Tak to rozhodně nepůjde,“ vyštěkl. „Nejsme zaopatřovací ústav pro nepřátele socializmu a nositele kontrarevolučních myšlenek. Určitě věděli, proč vás vyhodili. Takoví rozvraceči nalezli všude. A nebýt bratrského Sovětského svazu, už by tady vzkvétal kapitalizmus, pod maskou socializmu s lidskou tváří.“

Jo a je to v prdeli. Sakra, co bude dělat? Bořek tam stál a nevěděl co dál. Najednou se muž s jeho papíry v ruce zvedl a vyšel na chodbu. Práskl dveřmi a hned znova zřejmě naproti.

„To je Karásek, na toho si dávejte pozor,“ řekla jedna z žen sedících u vedlejších stolů.

„Je to hajzl a udavač. Vnutili ho sem. Nejraději by nás vyhodil všechny. Začnou žně, tak může jezdit s kombajnem.“

„S kombajnem? Blázníš, umí jen držet v ruce tužku. Teď se bude hádat s předsedou. Snad vám to dobře dopadne. Jarda se jen tak nenechá, a když se zabýčí, nehne s ním ani deset normalizátorů.“

Bylo taky slyšet hádku. Pak se otevřely dveře a nahlédl předseda.

„Děvčata, ukažte tady Bořkovi co a jak. Toho zmrda snad jednou zabiju. Šel se uklidnit do skladu. Dvacet let seděl jak šedá myš a teď nám bude dělat přednášku o politice. Hovado.“

„Jardo, klídek, ať tě z něj neklepne. On si to posere sám, neboj.“

Předseda odešel. Tak to bylo o fous. Snad to ten idiot nějak nezvrátí. Ženy s ním všechno vyřídily. Zítra v sedm ráno má být na místě. Jak přijede nakladač, domluví se další. Konečně má razítko. Peněz bude asi málo, ale z čeho by žil? Slyšel hrůzostrašné řeči o tom, jak někteří dopadli. A on nemá nikoho, kdo by ho nějak podpořil. Zpáteční cesta už ubíhala rychle. Ve druhé vesnici si v obchodě koupil bábovku a ořechové pusinky. Trochu si odpoledne osladí. Ještě by se mohl objevit Mirek a bylo by štěstí dokonalé. Ale opět vyhlížel marně. Vidina překrásné prdelky ho zase vzrušila, ale došlo jen na ruční pohon.

Vyšel o něco spíš, ale slunce už pěkně pálilo. K pískovně to bylo opravdu jen kousek. Původně pole. Taky z dálky nebyla vidět. Vrchní vrstva ornice se odhrnovala a odvážela na hromadu u lesa. Pod ní byl kvalitní písek pro stavební práce. Vybraná část byla zatím jen malá. Prostě díra hluboká okolo tří metrů. Na kraji kovová závora na zámek a za ní dřevěný domeček se svažující se střechou. Závora ještě zamčená. Domek nezamknutý. Taky tam nebylo nic než stolek, dvě židle a v koutě stará kamna. Ve druhém stolitrový barel s vodou. Na skobách dvě petrolejové lampy. Celá přední část byla nahoře prosklená, aby bylo vidět na cestu, kde bude zřejmě po čase váha. Za domkem hromada kamenů a u svahu dřevěná latrína. Jinak jen písek, rezavě žlutý. Na zemi i na svazích kolem dokola. Ale co, změna, pomyslel si. A klid. Právě když se zaposlouchal do zdejšího ticha, jen s šuměním blízkého lesa, uslyšel zvuk motoru. Vyšel z domku. Bránu právě odemykal snědý snad třicátník v montérkách a tričku.

„Čau,“ volal, „ty jseš ten novej? Prej bylo v družstvu pěkný pozdvižení. To víš, nejsi první, koho předseda přijal z osmašedesátníků. A ten hňup, Karásek, co mu tam nasadili, se může pominout.“

Přišel blíž, docela namakaný boreček, černé vlasy trochu spadající přes čelo.

„Dušan, takový děvče pro všechno. Teď jezdím s honem. O písek je velkej zájem. Tak jsem rád, že tady někdo bude. I když budou žně, tak prý se pískovna nesmí zastavit.“

Bořek si s Dušanem podali ruce. Pevný stisk, hezký úsměv. Pohodář. Předal mu klíče od domku, od závory a dodací listy. Všechno vysvětloval.

„Za chvilku začne frmol. Budou tu auta a traktory stát v řadě. Lžíce má půl kubíku. Tak ti vždycky pošlu lístek, kolik jsem naložil. Ještě budeš psát podnik tady do sešitu. To ti nahlásí. Pak kolik odvezli, a když jde o soukromníka, hned zaplatí. Tady máš tabulku, ceny. Teď to půjde rychle. V poledne máme půl hoďky na oběd. Svačina, když je hlad. Ono se to chvíli neposere. Jen někteří šoféři moc spěchají. Pár volů je všude. Zrovna jeden jede. Vidí závoru, ale zjistil, že na ní není zámek, tak si ji zvedl.“

Dušan popošel k bráně.

„Kdes to viděl, vole, otvírat si závoru? To nemůžeš počkat?“

„Je tu napsaný otevřeno od sedmi hodin.“

„Jo ale mám poruchu, tak se nevzrušuj a závoru zavři.“

Chlap nadával, ale závoru spustil.

„Bez nakladače si neškrtne, idiot.“

„No nic, jdu, za pět minut to zvedni.“

Před vjezdem už stálo nejméně šest aut a traktory. Dál nebylo z hlubiny vidět. Prohlížel si i odcházejícího Dušana. Tělo přepychový i docela hezký. Jen…, prostě nemůže vidět v každým sexuální objekt. Šel zvednout závoru a kecy řidiče nevnímal. Ten rovnou zajel k nakladači. Za ním projelo druhé auto, aby jak ho naloží, bylo co nejblíž. Vyjíždějící mu podal objednávku a lístek s počtem lžic. Bořek mu vypsal dodací list, razítko a za chvíli už odjížděl další. Šlo to hodně rychle. Pak traktor zajel trochu bokem a začal se podhrabovat. Dušan ho musel vytáhnout. Taky tam hned navezl horší písek z boční hromady a upěchoval lžící. Po desáté se přihnalo poslední auto a byl klid.

„Chvilku si tady sednu. Máš co jíst?“

Oba vyložili chleby.

„Taky si tu nechám přes židli montérky i triko.“

„Já si říkal, že seš tak opálený.“

„Je vedro, shoď to taky, pokud nejsi na ostro. Na půl jsi venku, ať chytneš zdravou barvu.“

To bude trochu problém, pomyslel si, když viděl, jak má Dušan v trenýrkách těsno. Kdyby tak. Jenže konec snů. Mirek to zabalil a tenhle vesničan určitě není přihřátý. Shodil své oblečení. Oba měli bílé trenýrky. Jako by se domluvili.

Přijela další vlna aut. Už se nespěchalo. Pohoda. Před polednem klid. Každý někde obědvá. V hospodě, závodce nebo na mezi. Dušan měl kastrůlek s nějakou omáčkou a brambory. Bořek půlku číny a chleba.

„Blbý je, že tady není elektrika. Ale prý ji zavedou. Pak sem hodí elektrický rypadlo, pás a násypku. Jenže letos to určitě nebude. Plno projektů se zastavilo. Komanči to zase posrali. Přitáhnout sem Sověty.“

Bořek vyndal z tašky dvoulitrovou termosku se šťávou vychlazenou ledem. Nabídl Dušanovi.

„Dík, nosíval jsem si osmičku pivo, ale není kam dát. Všude je jak chcanky. Chtělo by to vařič na plyn. Kafe z termosky mně nechutná.“

„To můžu zítra vzít a nějaký hrnky jsem našel v kůlně. Ta voda v barelu je doufám pitná.“

„To je, ale spíš na vaření a opláchnutí. Za boudou je konev s kropítkem. Dá se na skobu a máš sprchu. Prostě jako za krále Klacka. Jdem na to, už se sjíždějí. Tahle vlna a pak pár opozdilců už bude v pohodě.“

Ale těsně před koncem Dušan něco utahoval a praskla hadička na hydraulice. Bylo ho slyšet akorát nadávat.

„Už jsem to spravil, ale jsem jak prase, co se válelo celej den v bahně. Prosím tě, skoč nejdřív zamknout závoru.“

Mimo hlavy byl od oleje durch. Trenky měl přilepené a otíral se do starých kusů hader, co si přinesl od nakladače.

„Praská furt něco, je to starý. Ale nikdy mě ten sajrajt nezlil. Máma se zblázní. Bílý trencle mně zakáže. V prdeli, rudý nebo zelený. Můžeš mně pomoct umýt. Jen to taky ze sebe shoď, nebo budeš jako já.“

Bořek se zarazil. To nedopadne dobře, ale co už. Napustil plnou konev. Jeho parťák už stál za boudou a kouskem dřeva seškraboval olej.

„Tady na trámku je Solvina. Až mě opláchneš, tak se tím musím namydlit a poprosím zase o opláchnutí. A dávej bacha, ať se taky nezasereš. To bysme tu byli do nekonečna.“

Ale olej je svině. Zbavit se ho není tak snadné. Kluci se zatím moc neprohlíželi, ale cítili oba, že na ně něco leze.

„Nedá se nic dělat, vidím, že na tom nejsem sám.“

Oběma se jejich penisy začaly zvedat.

„Takže jo, nebo je to jen tím olejem?“

„Jak vidíš, usmálo se na nás štěstí?“

„Zatím na mě nesedlo a to jsem pořádnej vůl.“

Rozesmáli se.

„Nebude ti vadit trochu mi ho umýt? Moc dobře tam nevidím. Oplatím, jen co toho většina ze mě sleze.“

„To chceš vážně?“

„Smrtelně a nezkusíme to hned večer?“

„Jsem pro. Taková příhoda je zázrak. Chce to teplou vodu. Tak půjdeme ke mně?“

„Můžeme i k nám, ale máma by z toho měla smrt.“

Kluci se snažili co nejvíc oleje zlikvidovat. Neobešlo se to bez škádlení s jejich miláčky. Dušan si natáhl montérky. S honem vyjel ven. Všechno pozamykali a vyjeli k Bořkovu domku. Ten šel hned zatopit v lázeňských kamnech. V teplé vodě dokončili očistu a začali hrátky, které se přenesly do ložnice.

„Ty vole, já zírám. Jak v americkým filmu. Parádní letiště, to jsem ještě nezažil.“

„Ale jenom ložnice, jinak tu není, jak jsi viděl, nic.“

„A s kým se tady válíš?“

„Teď budu možná s tebou, ale ten, co tu býval, je už za Železnou oponou.“

„A máš to… jak?“

„Oboje, no jsi tady host, nechám to na tobě a vyměníme se.“

„Budeš mně věřit, že jsem od vojny nikoho neměl? Vůbec se divím, že mně stouplo péro. Tady je všechno jak v hrobce. Nikde nikdo, už jsem chtěl risknout jednu kavárnu, ale najednou jsem se zvedl, zaplatil a utekl. Pak jsem si nadával. Ale ještě že tak. Nakonec tam byl nějakej průser. V družstvu je střední věk. Všechno ženatý, nebo rozvedený.“

Otevřeli si posledního Müllera. Když pocítil Bořek, jak Dušanovy ruce zpracovávají jeho zadek, vytanul mu na mysli Mirek. Teď on špulí svůj.

„Zase olejíček? Neměls ho dneska dost?“

„To víš, bez oleje ani ránu. A z tvé kosmetiky mi připadl nejlepší.“

„Zásoby se dlouho nedoplňovaly, musíme to napravit.“

Pak už Bořek cítil pomalé vnikání prstů. Mihl se mu hlavou Patrik, který tak nejraději začínal, aby pak iniciativu předal partnerovi, ale i Mirek na sedle kola. Všechno přehlušily pomalé průniky a oba je pohltilo dlouho nepocítěné vzrušení. Brzo se sladili jako dávní milenci. Už cítil nepatrné ochabnutí a pak s hlubokými přírazy pulzující výstřiky. Oba se svalili na bok. Dušan se hned zmocnil penisu svého milence a dovedl ho ke stejnému ukojení. Šli dopít víno a chvíli si povídali. Líbání a hlazení je dovedlo k opačné výměně. Snad i chvilku usnuli.

„Musím domů, jak krásně změní svět prasklá hadička.“

Pár polibků. Pak už Bořek jen slyšel vzdalující se nakladač.

Byla to vůbec skutečnost? Po samých průserech práce a ještě milenec? Šel nachystat do bedničky vařič s plynovou lahví, hrníčky, kastrolek a menší hrnec z věcí v kůlně. Příbory, sklenice. Ráno se staví Dušan a odveze ho.

V ložnici to ještě vonělo hříchem. Čím jiným. Ale krásným. Rozvaloval se po letišti a ve všech místech mu naskakovaly obrázky z jejich milování.

Začaly žně, ale jich se to v pískovně nijak nedotklo. Okresní stavební podnik neboli OSP zjistil, že písek je velice kvalitní a dovážel odjinud jen říční, betonářský. Práce bylo dost. Jen jejich setkávání nemohlo být každý den. Dušan měl povoleno parkovat doma ve dvoře. Zbytečně by se projížděla nafta. Žil u své maminky, pracující v družstvu. Měl zemědělsko-mechanizační učiliště a po vojně vyfasoval hon. Rozvedený otec si pořídil už další rodinu, ale dosti daleko. Nestýkali se. Nechávat hon u Bořka nešlo. Nikam se s ním nedalo zajet, aby nebyl vidět. A i když tudy skoro nikdo nechodil, lidi jsou všímaví. Do práce i z práce vozil Bořka, to bylo po cestě. Když chtěl zůstat, přijel raději později na kole. Všechno se zdálo v pohodě.

Najednou byl v družstvu průser. Jeden z kombajnérů jel sekat lidem záhumenky a Karásek, co nechtěl přijmout Bořka, ho někde odchytil a prý zjistil v zásobníku družstevní obilí. Zavolal Bezpečnost a všechno se vyšetřovalo. Kombajnér tvrdil, že už byl někde sekat a obilí nebylo družstevní. Každopádně to půjde k soudu a předseda to prý má nahnutý.

Ještě všechno probíhalo a dotyčný Karásek se začal srát úplně do všeho. Jedno ráno, když kluci odemykali závoru, si ho všimli nahoře, těsně nad srázem, kde si lehal na zem.

„Vidíš toho hajzla, tam nemá co dělat, počkej, já té svini zatopím.“

Dušan sjel s honem až k místu, kde nahoře ležel Karásek. Ubral dole kus pískové stěny, ještě jednou, podruhé, břeh se sesul na lžíci honu i s mužem, co ležel nahoře. Ten taky hned začal řvát. Doběhl Bořek a dojelo nákladní auto OSP.

„Bezpečnost, kriminálku, to je pokus o vraždu. Volejte sanitku.“

„Tak volej, vole,“ řekl řidič náklaďáku, „uslyší tě až v nemocnici. Měls tam nahoře hovno co dělat. Do nemocnice tě zavezu, jestli ti něco je.“

„Mám polámaný ruce a nohy. Za to půjdeš sedět. Určitě jste podváděli. Všichni jsou tady zloději a nepřátelský živly.“

Řidič s Bořkem ho vyzvedli do kabiny. Zatímco muž pořád nadával a vyhrožoval.

„Do prdele, to se nepovedlo. Musíme pro předsedu a bezpečáka.“ Dušan sjel s jedním traktoristou, co odpojil vlečku, do družstva. Pak už šlo všechno rychle. Přijeli z družstva, udělal se zápis. Začaly se nakládat čekající vozy. Kolem poledne přijelo auto Bezpečnosti. Karásek podal udání. Jenže všechno už vypadalo jinak. Většina sesunutého písku byla odvezená. Má prý otřes mozku, zlomenou nohu a pohmožděnou ruku. Den se nic nedělo. Pak přijela celá vyšetřovací komise. Řešily se desítky udání. Několik lidí přišlo o místa. Někteří sice mohli zůstat v družstvu, ale na nižších postech. Předsedu přemístili někam do Jižních Čech. Dušan, kombajnér a jeden skladník dostali na výběr Kladenské nebo Ostravské doly. Na Bořka se zatím zapomnělo. Ale mohl jen čekat, kdy dojde na řadu, až se Karásek vrátí. Večer, než Dušan odjížděl, se loučili.

„Tak nám to dlouho nevydrželo. Na každou svini se sice vaří voda, ale vidíš to. Ještě že nejdu do kriminálu. Aspoň vydělám nějaký prachy. Teď ti sem někoho dají. Tak si ještě naposled zařádíme.“

Oba se snažili brát všechno s humorem, ale moc jim to nešlo. A zase je po štěstí, jen na chvilku zatnulo drápky a je pryč. Tohle veliké letiště bude prázdné. Všechno tak krásně vždycky začalo. Konec školy, rok vojny v AUSU, knihovna, hudebniny. Pak místo v redakci, oblíbené články, divadelní dramaturgie, výstavy, vernisáže. Třpytivé šampaňské a Patrik.

A najednou tanky v ulicích. Nejdřív to vypadalo, jak celý národ táhne za jeden provaz, ještě na Palachovu pohřbu. Pak už byl jen pád. V lidech se probouzely ty nejhorší stránky. Co bude dělat, až se Karásek vrátí a vyhodí i jeho? Ale ten se už nevrátil. Jen přijela Státní bezpečnost, prohlížela psací stroje, které byly v družstvu. Nakonec se nějakými oklikami dozvěděli, že dostal pár dopisů, kde mu psali, že příště už to nebude nešťastná náhoda. Nevyšetřilo se nic. Přišel nový předseda. Události z dřívějška neřešil a zajímalo ho jen plnění plánu. Bořek dostal prý do jara nového spolupracovníka. Jezdil na motorce z města. Jirka měl okolo čtyřicítky, nemluvný a tichý, vášnivý rybář. V pískovně postavili plechovou garáž pro nakladač.

Byla polovina září, denně okolo dvacítky, ale noci dosti chladné, jen pět šest stupňů. Bořek se snažil zkultivovat zpustlou zahradu. Pár keřů vysekal a ostatní mu z družstva poorali, vyvláčeli kořeny a projeli kultivátorem od zelinářů. Jen si hráběmi nadělal chodníčky mezi záhony. Naštěstí Jirka v práci byl i zdatný zahrádkář a poradil se vším co dál. Jeho moc zahrádkaření netáhlo, ale ušetří tak peníze a bude mít vše čerstvé. Koncem zimy mu i prořeže pár stromů a teď v říjnu mu sežene několik stromků nových a keřů. Taky mu občas přinesl rybu. Ale na nějakou domácí zvěř ho nezlanařil. V družstvu dostane koupit i vejce, slepici, kuře, dělá se občas zabíjačka. Spíš uvažoval pořídit si psa. Mohl by s ním klidně i do práce, aby nebyl doma sám. Uvidí, přes zimu se rozhodne. Už si na život bez města zvykl. Jen jedno jediné mu citelně scházelo. Vzpomínka na Dušana slábla a na Mirka už zcela vybledla.

Vrátil se z práce. Šel uložit do komory sadbu česneku. Donesl ji Jirka. Na sázení je prý brzy. Až před zámrazem. Jinak vyraší, a když není sníh, tak omrzne. A taky ozimou cibuli sazečku.

„Doufám, že ti nevadí, když tě tak poučuju.“

„Naopak, na tohle jsem vůl. Ani bych nevěděl, jak se česnek sází. Musíš mi všechno vysvětlit polopatisticky. Ještě mně, prosím, zkontroluj jámy na stromky.“

Byl pochválený. Když Jirka odjel, sedl si na lavičku a rozhlížel se po zahradě. Něco takového by si před rokem ani nedovedl představit. Za pár dnů se bude vracet za šera, v zimě skoro za tmy. Měl by sjet do města. Třeba do kina. Nebo vůbec mezi lidi. Určitě tam bude knihovna. Od toho, čím dřív žil, se teď úplně odstřihnul. Právě když uvažoval o hrnku kávy, uviděl na rohu domku postavu. Úplně ho přicházející rozhodil. Mirek.

„Čau, už tě skoro nemůžu poznat, Mirku!“

„Ahoj, můžu?“

„Jaký můžu? Můžeš cokoliv, chystám se na kafe, dáš si se mnou?“

Dočkal se přikývnutí. Zašli do kuchyně, která se zatím až tolik nezměnila. Hoch zůstal u stolu stát.

„Posaď se, ubrus na stůl nemám ani čínskej porcelán.“

„Já…, když tehdy, no vždyť víš, neměl jsem odvahu. No nemám ji ani teď a strašně se stydím říct, že mi to moc chybí.“

„Tady se ničeho neboj a stydět se není proč. Počkej, mám nějaký sušenky.“

„Můžeme si jenom promluvit?“

„Můžeme, ale to jsem ti nabízel dávno.“

„Nebudeš se zlobit, když…, když víc než…“

„No, řeknu ti to rovnou. Odhoď všechny zábrany a řekni, o co jde. Rád si s tebou popovídám a k ničemu tě nutit nebudu. Co tvoje škola? V pohodě? Nějaký problém?“

Mirek si vzal sušenku a pomalu ji převaloval v ústech. Napil se kávy. Pak se podíval psíma očima.

„Nevím jak dál. Nejsem žádná děvka, ale už nemůžu vydržet. Moc mi milování chybí. Jenže jsme se poznali v takovém ponižujícím okamžiku. Co si tak o mně můžeš myslet? Nikoho takovýho neznám. Bojím se, aby mě nevyhodili ze školy, kdyby se to někdo dověděl. Nebo by mě vyhodila teta. S Honzou jsme nejdřív spolu chodili, i když se to asi tak nedá nazvat. Jenom tajně. Víš, jak to je. A teď najednou hned, kdybys chtěl, nevím, jestli bych dokázal. Mám z toho zmatek.“

„Uklidni se. Nějak jsem vyrozuměl, jestli to správně chápu, že ti chybí partner ne jen na sex, ale i jako přítel. Řeknu ti upřímně, líbíš se mi, chtěl bych tě, ale prožívat nějakej zamilovanej románek, na to už nejsem. Ale chápu tvoje obavy. Nic o sobě nevíme, možná bysme si mimo postel nesedli. A dnes vůbec. Je třeba si věřit. Že jeden druhýho nepodrazí a může se spolehnout. Já měl taky stálýho kluka. Nestojím moc o jednodenní vztahy na jednu noc. To je vždycky riziko. Zdravotní i společenský. Jestli máš čas, můžeme si zatím jen povídat. Udělám něco k jídlu. Moc velkej kuchař nejsem. Ale chleba se salámem, vejcem na tvrdo a okurkou snad zvládnu.“

„Můžu pomoct?“

„Jasně, pokud umíš nakrájet slušně chleba a namazat máslem. Já krájím takový dřevorubecký.“

„Tady prý taky je nový předseda a nějací lidi museli pryč. Tak jsem se bál, jestli tě ještě uvidím.“

„No, zatím mě čistka minula. Ale jak se někdo začne šťourat v minulosti, nevím, kde skončím. Už tahle práce je tak pro důchodce, ale dík za ni. Doufám, že nejsi přítelem tohohle bordelu.“

„Ve Svazu mládeže jsme všichni, to by ani jinak nešlo, to víš. Rodiče, máma v obchodě, táta v továrně, snaží se moc nevyčnívat. Se mnou mají problém. I když nejsou vyloženě proti, bojí se, abych se nedostal do průšvihu. A teta je v důchodu, špatně chodí. Ale vyšívá nádherný ubrusy, háčkuje, plete. Teď jí chodím nakoupit. Pokud je hezky, sedí na malé verandě. Má tam i rám na vyšívání. Domek je jako nudle. A všechno naštěstí malé, tak tam zůstala sama. Mám pokojík, kde je ještě klavír. Strýc, co zemřel, učil na hudebce. Já neumím na nic. To asi tetu mrzí, pořád říká, že bych se mohl naučit hrát, nějaký známý prý dává hodiny. Ale já pro to nemám vlohy ani hudební sluch. Naši jí dávají něco za bydlení a na stravu. Obědvám ve škole. Po čtrnácti dnech jezdím domů. Tak teď už víš o mně všechno. Jen ještě…,“ odmlčel se.

„Teď ve škole. Je tam kluk, co jsem si myslel, že je taky jako já. Jenže mě odstrčil. Jestli to na něj ještě zkusím, tak všem řekne, jaká jsem buzerantská zrůda. Bojím se ho.“

„Když to zatím neřekl, tak jen vyhrožuje. Ale tak to bývá. Snaž se mu vyhýbat, ať nemá záminku. Prostě většina lidí nás nemusí. S tím nic neuděláme. Ale hroutit se z toho nemá smysl. Máš v pokojíku klavír? Já docela slušně hraju. Doprovázel jsem mého bývalého v kavárně, když recitoval poezii. Někdy i v divadle jsem si zahrál. Samozřejmě živit bych se tím nemohl. To chce denně cvičit, tady není na čem. A byl bych na to i línej. Ale pokud bys chtěl, nějaký základy bych tě naučit mohl. Naučit se hrát zvládne každej. Hrát opravdu dobře, to chce nadání a píli.“

„Já nevím, teta by byla nadšená, kdybych začal. Pak bys jí mohl říct, že jsem pitomý střevo a na muziku nemám vlohy.“

„Nepodceňuj se. Nevíš, možná tě hraní chytne. Mohl bych večer nebo přes víkend. To záleží na tobě.“

A zase je to v háji nebo spíš v prdeli. Jenže v té obrazné. Místo šukačky bude kluka učit na klavír. Třeba pak povolí. Domluvili se na sobotu dopoledne. Mirek mu nakreslil plánek cest. Chtělo by to kolo. No co, projde se. V pískovně se moc nenachodí. Když kluk odjížděl, šel ho vyprovodit. Zase ho vzrušila krásná prdelka, jak nasedal na kolo. Jo, co naplat, snad časem.

Jirka v práci mu zase přinesl pěkného kapra. Stromky budou hned patnáctého října, možná dřív. No to má skoro měsíc čas. Jámy má vykopané. Žádné práce nehrozí. V sobotu se vypravil k Mirkově tetě. Po cestě v cukrárně koupil malou bonboniéru. Je to starší paní, určitě pamatuje i lepší časy. Nijak se nedomluvili, jak se poznali. Mirek to určitě nějak vysvětlil. Bude si muset dávat pozor, aby neříkal něco jiného. Našel uličku i domek. Byla to opravdu nudle. Štít do ulice měl jen dvě okna a celé stavení se pak táhlo podél vysokého plotu z tújí. U vchodu byla malá, nízká, dřevěná veranda, natřená modrou barvou. Už přes skla viděl v křesle starou paní s poměrně krátkými bílými vlasy. Měla šedou sukni a nahnědlý svetr. V rukou pletení. Zaklepal. Paní pokynula rukou. Když vstoupil, viděl, že u nohou má elektrická kamínka s topnými spirálami. Pozdravili se a podali ruce. To už se u nich objevil Mirek. Předal dárek.

„Velmi děkuji. Mlsání je má velká radost. Naštěstí mi nic nezakazují a je to jen občasné. Teď, co zemřel můj muž, moc návštěv nemám. Jsem ráda, že tu mám Jaromíra. Doufám, pane Bořku, že se chvíli posadíte se starou bábou. Měla bych vám říkat pane doktore. Já vím, jak je to dnes s tituly složité. Slyšela jsem, že jste teď v pískovně. Bohužel. Za třicet let jsme třikrát přišli o velkou část inteligence. Válka, padesátá léta a konec šedesátých. Ale máte naštěstí domek a práci. To nechme, nic nezměníme. Jsem ráda, že jste Mirka přemluvil, aby to s klavírem zkusil. Manžel učil na konzervatoři a tady na hudebce. Samozřejmě nemusí být virtuóz, ale hrát na nějaký nástroj by mělo patřit ke vzdělání.“

Mirek přinesl čaj, bábovku a misku modrých rynglí. Povyprávěli o jaru v osmašedesátém, o redakci, divadle.

„Loni na podzim jsem ještě byla v Praze. Kamarádka sehnala lístky do Činoherního klubu. Vodňanský a Skoumal. S úsměvem idiota. Bylo to úžasné. Jen jsme čekaly, kdy se otevřou dveře, a někdo vystoupení zakáže. Taky s tím měli prý dost potíží.“

„Záleželo, jací byli diváci. Někteří pak psali udání na všechny strany. Do časopisů, Státního divadelního studia, na Státní bezpečnost. Na větší scéně by se jejich věci nedaly hrát. I když texty jsou založené na slovních hříčkách, lidi si v tom našli své. Prostě takové jinotaje. Třeba Jak mi dupou králíci, v tom každý viděl okupaci a pak zařadit se do poslušného stáda. Chodíval jsem tam často a oba je dobře znám. Bohužel, tady jsem teď zpřetrhal všechna spojení s uměním a kulturou. Chybí mi to. Připadám si jako ve vyhnanství. Ale někde škemrat a prosit, převléknout kabát, to bych nedokázal, a v mém případě by mi to ani nepomohlo. To mi dali jasně najevo.“

Hovor se točil okolo umění i politiky. Bořek si uvědomil, že o tomhle všem nemluvil s nikým, co odešel z Prahy. Ale cítil, že všechno už bylo. Konečně ho zavedl Mirek ke klavíru. Starožitný Blüthner, ovšem velmi kvalitní nástroj. Ukázalo se, že Mirek už přece jen něco o hře ví. Tak to nebude tak složité. Spíš ho chvílemi dráždila jeho blízkost. No co už, couvnout nemůže. A cítil se tady jinak velice dobře. Je to vůbec jeho první návštěva mezi lidmi.

Původně měl v úmyslu před polednem odejít a dát si někde v restauraci oběd. Ale paní Lída, tetinka ho pozvala. Výborné karbanátky, bramborová kaše a zelný salát. Pivo. Pak káva a pudink s ovocem a šlehačkou. Zahrál tetě pár písniček ze Semaforu a Kryla. To je trošku rozesmutnilo. Ještě chvíli s Mirkem a vracel se domů. Po cestě uvažoval o zdejším životě. Dostal chuť zajít si na dvě deci, když míjel malou vinárnu. Byla ve starém domě s malovaným štítem nad vchodem. U purkmistra. Místnost podlouhlá, ale připadala mu hodně zakouřená.

„Máme otevřenou zahrádku, svítí tam sluníčko,“ ukazovala mu servírka.

Na konci vyšel na nevelký dvorek mezi kamennými zdmi. Slunce svítilo na celou řádku stolků. Za nimi u zdi kvetly krásně jiřiny od bílých kaktusovek přes oranžové pomponky až k obrovským fialovým dekoračkám. Za pár dnů tu krásu spálí mráz. Posadil se u prvního volného stolku. Nápojový lístek byl v držáčku z parůžků.

„Prosím sedmičku Rýnského ryzlinku z Rakvic a solené mandle.“

No co, pomalu půl roku nebyl mezi lidmi. Je sice dražší než nějaké rozlívané bílé, co je v každé putyce. Kolem se pomalu zaplnily stoly. Využít hezké počasí se nerozhodl sám. Ochutnal přinesené víno. Souhlasně pokynul. Výborné. Nebo se mu to zdálo tím, že dlouho nic nepil než litrovky z obchodu? Z jeho místa bylo vidět skoro na celou zahrádku. Všiml si u vchodu mladíka, který zřejmě někoho hledal. Rozhlížel se kolem. Pak vykročil přímo k němu.

„Dobrý den, prosím, máte zde volné místo?“

„Jistě, nikoho nečekám, jen si užívám odpoledního slunce a trochy vína. Mohu nabídnout?“

Nečekal na odpověď a kývl na servírku, aby přinesla sklenici.

„Děkuji, jen já…“

„Zjevně na někoho čekáš. No nebudeš tady na sucho. Tohle je rozhodně lepší, nebo máš rád spíš rád tvrdší, nebo červené?“ přerušil ho Bořek.

„Díky, je skvělé, jen študáci mají hluboko do kapsy,“ usmál se.

Hezký blonďáček. Docela opálený. Všiml si jeho rukou. Delší prsty držící sklenici měly zvláštní půvab. Určitě skvělý námět pro malíře.

„Ivan, pokud vám to nevadí. Teď to není oblíbené jméno. Běž domů, Ivane, čeká tě Nataša.“ Trpce se usmál.

„Bořek, ale co, je to hezké jméno. To si tak neber. A naopak vezmi si mandli. Dívenka má zpoždění?“

Hoch viditelně zrudl.

„Já čekám na kamaráda. Spolužáka, no teď už bývalého. Za pár dní jdeme na školu. Každý jinam a přes týden jsme na brigádě, taky každý jinde.“

Bořek viděl, jak jeho host viditelně ožil. Stoupl si a mával ke vchodu. Viděl druhého chlapce. Hezký brunet s delšími vlasy. Ne ovšem přímo mánička, ale i tahle délka by mohla u některých příslušníků vzbuzovat nevoli. Usmál se, šel k jejich stolku.

„Můj kamarád Michael.“

Bořek poprosil servírku o další sklenku a sedmičku vína.

„Můžeme si připít a odložte vykání. Zase nejsem tak starý, jak možná vypadám.“

Neušlo mu, jak si chlapci pod stolem stiskli ruce. Jo, tohle bude zamilovaný páreček. Jen tomu asi doma nefandí, když se scházejí ve vinárně. Mluvilo se o všem možném. Zjistil, že je to zde jediná vinárna. Jinak se všechno zavírá po desáté. Kluci místo U lomu znají. Jezdívají tam někdy na kolech. Dostali se i k jeho bývalému zaměstnání. V příjemném rozhovoru ubíhal večer a najednou byla půlnoc. Těch sedmiček Ryzlinku bylo víc. Naštěstí si s sebou vzal i víc peněz. Nechtěl, aby něco platili, a pozval je v neděli, která už vlastně nastala, k sobě. Nebyl v tom žádný jiný záměr. Měl radost, že zřejmě jsou jako on a mají problém se někde scházet. Pomalu všechno vyplývalo z rozhovoru. I s Patrikem se tak scházeli s dalšími teplými. S Mirkem to zatím nevypadá nijak a aspoň udělá dobrý skutek. Snad.

Trochu počítal i s tím, že kluci nepřijdou.

Vstával okolo deváté a už slyšel hlasy z venku. Stačil si natáhnout tepláky a vyšel.

„Kola si dejte do kůlny tady bokem. Já teprve vylezl z postele. A pojďte dál.“

„Moc díky za včerejšek. Vzal jsem od babičky jablečnej štrůdl a griotku. Ta jediná nám fandí. Jinak je to dost průser,“ Michael přinesl tašku.

„Kuchyň tu mám, jak jsem to koupil. Zatím nebyl důvod něco měnit. Ale můžeme si pak sednout venku. Nějaký jídlo spácháme. Mám tady různý konzervy. Teď si dáte kávu nebo čaj?“

„Nám kuchyně nevadí ani cokoliv jiného. I ta vinárna byl risk. I když tam nikdo z našich rodin nechodí. Ale lidi se vždycky postarají. Že jsme tě potkali, tak to je snad zázrak. Máme pár dnů a problém se scházet. Naše rodiny, to jsou moderní Montekové a Kapuleti. Nevíme vůbec, proč ta jejich nenávist vznikla. Trvá snad už od války. Lidi kolem to jen přiživují. Navíc kluk s klukem. To už je pro ně úplně nestravitelný. Dostali jsme oba ultimátum. Rozejdeme se, nebo nás vyhodí z domu. Nerozejdeme se. Ať si svý baráky nechají. A všechno. Oba budeme na kolejích. Jen hodně daleko od sebe. Tak občasný azyl, cos nám nabídl, bysme rádi přivítali. Jestlis to myslel vážně.“

„Jistě že vážně. Lidi jako my by si měli pomáhat. Já jen čekám, jestli se můj přítel k něčemu rozhodne. Vypadá to, že ano, jenže zatím mě štěstí vždycky rychle opustilo. Ale rozhodně ho přeju druhým. Zatopil jsem vám v koupelně. Ta je stará, nic moc. Máte tam froťáky. V ložnici je nově povlečeno. Letmé a napůl tajné polibky jsou krásné, ale řeknu to natvrdo. Bez pořádné šukačky je každý vztah na hovno. Jdu na zahradu a nebudu vás rušit. Všechno je v levém stolku. Mějte se.“ Bořek vyšel z kuchyně. Vzal košík. Jedny jablka jsou zřejmě podzimní.

Kluci nejdřív zaraženě stáli. V koupelně bylo opravdu zatopeno ve starých lázeňských kamnech. A když pak otevřeli ložnici, jenom nevěřícně zírali.

„Třeba je přes zrcadla vidět,“ obával se Ivan.

„Nestraš, jsou to poloprázdné skříně,“ Michael jednu otevřel a zase zašoupl.

„Máš pravdu, Míšo, vidím ho oknem na jabloni. Ale radši zamknu.“

Ještě chvilka obav, ale možnost dát průběh lásce je nakonec dostala. Když se objevili na zahradě, Bořek nic nekomentoval, jen že si udělají něco k obědu.

„Čína, čína, čína. Fazole s klobásou, lečo s klobásou, sekaná svíčková. Nejvíc tady máš číny. Máš zázvor?“

„Čínu totiž žeru po studenu. Já moc vaření nedám. Zázvor nevím, tady v poličce je koření v pytlíčkách. Já používám jen pepř, papriku a kmín. Ale můj bývalej, Patrik, ten občas něco klohnil.“

Michael vítězoslavně vylovil sáček s mletým zázvorem.

„Můžu něco uvařit?“

„Cokoliv, Míšo, máš k dispozici celou kuchyni. Vedle koupelny je malá komora, tam mám od spolupracovníka z pískovny brambory, mrkev, petržel a celer. Asi je tam i cibule a česnek. Toho mám velkou spotřebu na topinky. Ale ten pověšený ve velké síťce je na sadbu.“

Míša otevřel dvě vepřové číny, dal je na pánev. Na druhou plotýnku vařiče postavil kastrol s propláchlou rýží.

„To vyjde akorát, jídlo bude hned. Jak dostaneme za brigády, tak nějaké konzervy ti zase nakoupíme, ale můžeme si udělat i něco z masa, nebo kuře.“

„Mohl bys tady zůstat napořád. Já vždycky jdu vařit, ale ani ohřát konzervu se mi nechce. Kam ten zázvor?“

„Do číny. Maso bude mít chuť jako játra.“

„Míšu vaření baví. Já tomu taky moc nedám.“

„Našel jsem při vyklízení kůlny kalendář z počátku století a je plný receptů. Jenže jsou tam i žáby, šneci, raci, škeble, všichni možní ptáci, co ani neznám.“

„Můžu se na něj mrknout?“

„Můžeš si ho rovnou vzít. Já podle toho neuvařím ani polívku.“

„Tu teda dnes už nestihneme. Leda na večeři, jestli nás tady necháš.“

„A udělal bys kapra? Je v mrazáku.“

„Jistě, ryby jsou skvělý a nic k tomu moc nepotřebuješ. A můžeme jíst.“

„To je fakt z těch konzerv?“

„Jistě, bylo by to ještě lepší, ale je to jen z toho, co tady máš.“

„Lepší už si neumím představit.“

Kluci mu pomohli po obědě očesat jabloň. Stačil by silnější vítr a plody by popadaly. Dali je zatím na dřevěné lísky v kůlně. Jak přijdou první mrazíky, přehodí se přes ně pytle. Až přituhne, tak do sklepa. Tyhle stejně vydrží jen do Vánoc. Sám je nespotřebuje. Něco dá Jirkovi a nabídne Mirkově tetě. I tady klukům, až budou na kolejích. Nějak rychle mu přirostli k srdci. Sourozence neměl, jen nevlastní, rodiče jsou každý jinde a každý s jiným a ani se nestýkají. Už od gymnázia byl vždycky spíš sám. Až v Praze zapadl do víru života. Potkal Patrika. Několik krásných let a o to větší rozčarování z osmašedesátého. Tihle chlapci se mají zřejmě dost rádi, když riskují ztrátu rodin. Nakonec naštěstí už mají svůj život. Stipendium, brigády. Jeden čas tak chodil v menze na nášupy. Aniž by měl nahlášený oběd. Štěstí, zase jen drápek. Nebyl nikdy nepřející. Snad časem. Kdo ví, jak se zachová Mirek. Začalo mu být po něm smutno. Už ho nevidí jen jako objekt ukojení. Léta běží a mezi nimi je tak tři čtvrtě generace.

Díval se na Míšu, jak vaří kávu a nalévá stopečky griotky. Jak jsou kluci k sobě pozorní. Na malá pohlazení, hezká slova. Po večeři je sám ještě nasměroval do ložnice. Odjížděli po tmě. V ložnici bylo všechno ustlané a srovnané. Sakra, viděl se tady s Patrikem i s Dušanem. Je to pryč. Matně si představoval Michala s Ivanem. Touha po milování byla zcela jiná než dřív. Možná připadám Mirkovi moc starý. Dlouho nemohl usnout, a ráno nemít budíček, zaspal by.

Přešel týden. Klukům končila brigáda. Zastavili se v pátek. Ukázal jim, kde bude v kůlně v sobotu klíč, že jde dávat hodiny na klavír a vrátí se okolo poledne. Zdvořile se dnes tetě omluví, že nezůstane na oběd.

Mirek byl jako nepřítomný. Nepozorný, roztěkaný.

„Nemá to cenu, Míro, dnes toho necháme. Stalo se něco?“

„Ne, jen mi není dobře. Tak asi příště.“

Stará paní by si ráda povídala, litovala, že nezůstane na oběd. Byl celý nesvůj. Tady to asi k ničemu nepovede. Štěstí se zase otočilo. No nic, půjde domů. Aspoň tam mu Michael s Ivanem zvednou náladu. Cestou koupil v samoobsluze víno. Vracel se s blbou náladou. Copak mu nikdy nic nevyjde?

U domku viděl nějaký pohyb. Poznával Jirku z práce. Viděl, jak s kluky sází stromky.

„Známej mi to včera přivezl. Začali spíš, tak než všechno rozvezou. Tady kamarádi se nabídli s pomocí. Ještě dva kousky a znovu zalít. Možná doklepnout ty krajní kůly.“

Hned se přidal. Jirka si pochvaloval, jak se všechno zvládlo.

„Ze země do země. Žádný osychání v základu. Dáme kafčo a mizím. Pak to srovnáme. Zatím ani nevím cenu. Ale bude určitě nízká. Je to tak trochu bokem. To víš, každej hledí na nějakou kačku navíc.“

Taky hned po kávě odjel.

„Ani nevím, jak vám poděkovat. Mám dnes blbej den.“

„To my děkujeme. Jseš náš dobrej anděl. Vzali jsme taky víno. Tak ať ti stromky dobře rostou.“

Připíjeli si. Pak se kluci k němu nahnuli a každý ho políbil na tvář.

„Nebuď smutnej. O rok níž je na škole taky kluk jako my. Nikoho nemá, můžeme vás seznámit. Třeba se zadaří.“

Bořek se usmál. Zvedl trochu hlavu a uviděl venku u okna stát Mirka.