Kam ses podělo, štěstí? II.

„Hned jsem zpátky, moment.“

Vyběhl ven, zrovna když Mirek nasedal na kolo.

„Počkej, kam jedeš!“

Chytil ho za nosič.

„Včera jsem je viděl, byli tu s tebou přes noc a teď jste se líbali!“ vykřikl.

„Co sakra blbneš? Pojď dál, vysvětlíme ti to. Nemám s nimi nic společnýho, jen mají blbý rodiče a nemají kde být.“

Mirek se nevěřícně díval, ale pak se otočil a kolo opřel u dveří.

„No jenom pojď, nikdo tě neukousne.“

Pozdravil se s kluky, ale stál u stolu zaraženě.

„Tak to je Mirek, jestli můj, to nevím.“

Nakonec si sedl u vína, připil si. Michael mu začal vyprávět jejich problém.

„Nejhorší je, že kdybych si domů přivedl jinýho kluka, nějak by to skousli. Vůbec nechápeme, proč mezi našimi rodinami je taková nenávist. Zbudou nám koleje, a pokud nás nevyhodíte, tak občas azyl tady.“

„Takových případů je víc. Za něčím byla válka, pak osmačtyřicátý, teď osmašedesátý rok. Nebo v tom byla zhrzená láska a kdoví co ještě. Nejsme sice v Itálii, ale lidi jsou někdy divní. A předávají svou nenávist dál,“ dodal Bořek.

„Budeme se muset zvedat.“

„Ne, to já pojedu domů.“

„Nikdo nikam nepojede. Letiště je velký, můžeme dát mezi sebe třeba smeták,“ smál se Bořek. „Nebojte. Na půdě jsou složený původní postele. Neměl je kdo vyhodit. Jen jednu hodíme do kuchyně, venku se vyklepe prach.“

„Tak tam můžeme spát my.“

„Neodmlouvat, příště. Jdeme na to.“

Konečně zavládla veselá nálada, ještě zatopit v lázeňských kamnech. Kluci pak proběhli kolem v pase s ručníky.

„Tady je všechno jak za Rakouska. Mimo ložnici, tu si můžeme vychutnat zítra odpoledne. Pokud se zase nerozmyslíš. Teď máš domluveno, že nepřijdeš?“

„Tak na půl.“

„To je co?“

„No kdybych nepřišel, tak že se nic neděje.“

„To máš pravdu, nic se neděje. A bude se dít?“

„Stydím se, co když otevřou dveře?“

„Tak je zase zavřou. A budeme pod dekou. Tady máme klid. Jdeme do vody, jen co se napustí. No my se už kdysi viděli, tak se stydět nemusíme.“

„Prosím, to mi ani nepřipomínej.“

„Proč, bylo to krásný a mohli jsme si zablbnout už tehdy.“

Už stáli před sebou jen ve slipech, co se mocně vydouvaly.

Bořek je začal pomalu stahovat ze svého protějšku. Hůř šly dolů jeho. Krásně se jejich péra vylouply jak ze skořápky. Mirek si klekl, nesměle se podíval nahoru a objal Bořkův klacek. Začal ho honit. Ten jen sykl, trochu se prohnul a vytáhl si chlapce k sobě. Líbali se, pak se sklonil on a pohrával si s penisem partnera. Najednou ho vyzvedl a položil do vody.

„Vana mohla být větší. Až tam vlezu za tebou, přeteče nám voda.“

Zase měl před očima, jak tady býval s Patrikem a krátce s Dušanem. Všechno, všechno je pryč. A štěstíčko, že by opravdu zapustilo drápek? Zasunul se pod Mirka. Přitáhl si zadeček a posunoval ho nahoru a dolů. Přejížděl s ním po svém pořádném klacku. Viděl, jak tyhle pohyby chlapce rozdráždily. Jeho samozřejmě taky. Krásné dráždění. To hlavní si nechají do postele. Jen ještě chvilku. Hoch se přetočil. Posadil se na Bořkova stehna, přisunul se blíž. Oběma rukama objal jejich penisy. Sjížděl až dolů ke koulím. Taková činnost by rychle vedla k jedinému. Tohle ne. Trochu chlapce oddálil a pokrčil nohy.

„Chci si tě poprvé užít, jak jsem tě viděl na kole. Naplnit tvoji rozkošnou prdelku.“

Taky když se přesunuli na postel, nastavil si ho do kleku a na své si přišly i prsty a jazyk. Táhlé áááááh bylo tím zvukem, co slyšel tehdy v lese. Musel několikrát přerušit, ale stejně se neudržel. Otočil si Mirka na záda právě včas, aby se mu dostalo jeho smetánky. Oba oddychovali, než je opět spojilo líbání.

Postel zas tak úzká nebyla a oba byli přituleni k sobě.

Jak se ráno probudili a začali mluvit, přišli i kluci z ložnice.

„Jsme už vzhůru, ale nechtěli jsme vás budit. Udělám chleba ve vajíčku, těch tady máš hodně.“

Míša šel dělat snídani.

„Skočím s Mirkem uhrabat záhonky. Při sázení jsme je pošlapali.“

Mirek přikývl. No jo, asi si chce Ivan s ním popovídat. Díval se na Michaela, jak namáčí chleby a smaží jich celou hromadu. Byl šikovný jako vyučený kuchař. Bořek seděl u stolu a napadaly ho různé myšlenky. Docela by bral žít tak ve čtyřech. Představoval si, jak by bylo hezké milovat se v ložnici a vytvářet různé kombinace. Jenže… Začal se smát.

„To jsem u sporáku tak legrační?“

„Ale ne, Míšo. Jen jsem si něco představoval. Bylo by krásný takhle bydlet. Ale lidi by nás ukamenovali.“

„Myslíš, že budou nějaké problémy? Uvažoval jsem, že bude dobré vystoupit o zastávku dřív, dojet autobusem do vedlejší vesnice a dojít kousek sem z opačné strany. Stejně nepřijedeme najednou. Ale pokud bysme vadili, tak dá se i zůstat na kolejích, jen jsme každý jinde.“

„Jistě, že nevadíte, to bych vás sem nezval. A tady po cestě nikdo nechodí. Silnice, asfaltka níž, je i mnohem kratší. Bude to chtít taky oplotit, aspoň od cesty. Nejlepší by byl plot z dřevěných latí. Já ani nevím, co je moje a co ne. Je to sice v plánku, ale dřív nás to nezajímalo. A nevyznám se v tom.“

„Můžu se na to mrknout?“

„Jistě, po snídani ti ty papíry ukážu. Ještě mě napadlo, ložnice je zbytečně veliká. Mimo letiště a skříně tam není nic. Dala by se třeba dřevotřískou přepažit. Vedle dát rozkládací gauč, nějakej stolek nebo křesílka a byl by z toho pokojík. Ne jen kvůli vám, ale nic jiného tady není. Akorát by to chtělo vybourat tam okno. Dřív tam asi byly dvě místnosti. Nějaká komora a někdo to předělal. Na stropě je vidět, že to bylo jinak.“

„S tím samozřejmě můžeme pomoct. Chce to rozměřit. Postele dát pod okno. Měl bys tady i malý obýváček.“

Kluci z venku se vrátili. Nakrájená cibule, hořčice, okurek. Vaječné chleby jen mizely. Po snídani šli obhlídnout hranice pozemku.

„Vidíš, jsou tady nivelační kolíky. Tyhle stromy patří sem. Od těch několika velkých jabloní je to už jiný pozemek, co asi patří k listnatému lesu. Najednou na oplocení by to bylo moc. Pokud nemáš dostatečnou finanční zásobu.“

„No, něco mám, ale nechtěl bych se hned ze všeho vydat.“

„Nejlíp bude nakoupit sloupky z trubek ve sběrných surovinách. Latě se dají vyřezat z odkorků na pile a zbude ti ještě plno na topení. Jenom se tam domluvit. Nebo bývají i ve druhé třídě. Příští sobotu to s Ivanem objedeme a uvidíš.“

Oběd z plechovek, ale výborný a pak se všichni kluci rozjeli domů. Bořek si sedl s kávou na zápraží. V duchu už viděl dřevěný plot. Nikdo přes něj k domku neuvidí. Na jedné straně dřevěné kůlny, na druhé záhonky a nasazené stromky zákrsky. Od všeho něco, co víc sám potřebuje? Sám? Usmíval se. Co asi Mirek řekl tetě. Aby to nebyl zase další konec něčeho, co teprve začíná. A Ivana s Michaelem tu bude mít o víkendech. Jak to zjistí rodiče. No mohli by něco zkusit. V tomhle nemá strach. Není to nic politického, to by bylo horší. Z myšlenek ho vytrhl Jirka.

„Jedu domů, dnes brali jako diví. Nechám ti tady pár ryb, nevadí?“

„To víš, že ne. Už víš ceny za stromky?“

„Zatím ne. To nespěchá. Hned jedu. Eli je trochu nachlazená.“

Vzorný manžel. To já nikdy nebudu. Co je sakra špatného na tom, když by tak žili dva chlapi, nebo dvě ženský? Nebo třeba i víc lidí, pokud by si vyhovovali? Není to zase všechno jen o sexu. Bořek šel připravit ryby do mrazáčku v lednici. Šel se pak podívat do ložnice. Je opravdu zbytečně veliká. Půjde rozdělit. Bude to chtít okno a dveře z chodby. Nakonec, i kdyby sem kluci nejezdili, pokojík by se hodil.

„Nesu večeři,“ ozvalo se z kuchyně. Mirek. „Teta posílá večeři a můžu tu dnes zůstat. Ráno pojedu do školy na kole. Jsi rád? Budeme mít na sebe klid.“

„Určitě jsem rád, ale co teta?“

„Přiznal jsem se, ale říkala, že to tušila a nevadí jí to. A máš brzo přijít.“

„Teď se budu stydět já,“ usmíval se Bořek.

Když dávali kastrůlek s koprovkou na vařič, ozvalo se zaklepání. Za dveřmi Michael.

„Co se děje, Míšo?“

„Jdu poprosit, můžu si v kůlně nechat kolo a nějaký věci?“

„Jistě, stalo se něco?“

„Sice jsem to čekal, ale ne tak brzo. Někdo nás ve městě viděl. Doma nikdo, na stole napsáno, že jsem porušil všechno, když se někde peleším s Ivanem. Mám si vzít, co budu potřebovat, oblečení mi pošlou na kolej. A prostě konec. Tak mám venku kufr a tašky.“

„To je mně líto. No, Ivan podle toho dopadne stejně. Dej si všechno zatím v ložnici do skříně. Většina je prázdná. V kůlně by se ti do toho daly myši. A dáš si s námi koprovku.“

„Díky, za hodinu musím na autobus. Není to daleko.“

„Já myslel, že vám jenom vyhrožují, abyste se rozešli. To já mám štěstí, tetě nevadí, že jsem s Bořkem.“

„Mám obavy o Ivana. Jeho otec je navíc děsnej nervák. Zítra si zavoláme z kolejí, jsme domluvení.“

Míša si všechno uložil, kolo dal do kůlny. Vyšel po jídle k první vesnici na autobus.

„Tak to vypadá, že budeme mít stálé hosty. Ložnice se rozdělí. Přece je nenecháme někde venku.“

„Budou to mít těžký. Já se radoval z toho, jak to vzala teta. Mluvili jsme o všem s Ivanem. Nedokážu pochopit tu vzájemnou nenávist. Teď je dost lidí rozhádaných kvůli vyhazovům, emigraci. Ale tohle je už dávno. Teď mě napadlo, kdybys sháněl postele nebo gauč, prostě nábytek, je ho prý moře v Bazaru. Mají někde celou stodolu plnou věcí zabavených po emigrantech, říkala teta. Já vím, je to blbý. Vlastně ukradený. Ale zloděj byl stát. Ale hlavně velice levný. Podívám se tam i tady do kuchyně.“

„Fakt je, že na nový věci nemám. Zeptám se v práci. Jezdí tam pro písek soukromníkům jeden kluk z komunálu. Když něco bude, odvezl by to. Mohl by vědět i o dřevu na pile a o sběrných surovinách. Zítra v práci.“

„Budou tam určitě i kola. Nebudeš k nám chodit pěšky.“

„Tak to už by bylo moc věcí najednou. Nejsem banka, ale za podívání se neplatí.“

Mirek přinesl do vázičky poslední zlaté květy topinambur. Kdysi je tady asi vysadili myslivci pro zvěř. Tvořily celou houštinu dvoumetrových slunečniček za boudami k lesu.

„Znáš židovský brambory? Jsou výborný uvařený, jen sladký. Pokud není zmrzlá zem, dají se vykopávat. A navíc krásně kvetou.“

Přitáhli si k posteli stolek. Svíčky, víno, solené mandle.

„Tak tady si tě, kotě, náležitě vychutnám. Bože, pořád mám před očima tvůj nenasytný zadeček.“

Mirek se rozesmál.

„Teď si říkám, jakej jsem byl vůl. Mohli jsme si užívat už ten den. Jenže mě to tehdy strašně vykolejilo. Měl jsem strach. Z tebe, z lidí, z tety, prostě ze všeho. Teď naposledy z kluků. Měl jsem plnou hlavu, jak se milujete ve třech.“

„Z toho máš strach i teď?“

„Nevím, asi ne. Jsou fajn, i hezcí, ale taky do sebe moc zamilovaní. Vzdají se všeho, aby byli spolu. U nich je to i veliká láska duševní.“

„My jsme jen pro sex?“

„Ne, to ne, ale vzali jsme to z jiného konce. Moc tě chci, ale taky nejen jak si užijeme. Chci, abychom to tady měli hezký, těším se na jaře na záhonky. Snad mi tam dovolíš i nějaké květiny. Mám rád mečíky. Chodíval jsem na výstavy. Ale nebylo kam je nasadit. Jsou úžasný ve velkých vázách. Vykvetou do posledního poupátka a mají všechny barvy. I černou, hnědou, modrou a zelenou. Některé navíc krásně voní a jsou jako z vosku. Jsem do nich zamilovanej.“

„Tak už začni shánět cibulky, nebo myslím hlízy. A záhonků klidně přiryjeme.“

„A pak, měl bys tu mít pejska, co říkáš?“

„O tom uvažuju, co jsem tady. Mohl by se mnou chodit do práce, aby mu tady nebylo samotnýmu smutno. Jakej by se ti líbil?“

„Mně se líbí velicí psi. Když jsem byl malej, ještě jsem nechodil do školy, sousedé měli ovčáka. Těch je moře druhů, tenhle byl nějaká směska. Byla to fena, větší jak vlčák, i když to je vlastně taky ovčák. Černohnědě bílá. Jak jsem se ztratil, byl jsem u ní. V boudě, na zahradě, nebo venku před domem. Jenže to mělo jednu těžce snesitelnou nectnost pro mou máti. Celý rok línala. A mé jakékoliv oblečení bylo samý chlup. Musel jsem být před vstupem do domu očesán.“

„Já mám rád retrívry, labradorští jsou takoví mírumilovní budulínci, sice to není pes na hlídání, prý jde i přivítat zloděje.“

„To pak stačí si k němu pořídit něco malého na hlídání, třeba jezevčíka.“

„Máš taky takový pejsčí čumáček,“ smál se Bořek a povalil chlapce na postel.

Zřejmě se mu to líbilo, hned stahoval ze svého protějšku svetr i košili. Večer už zatopili, teď tu bylo příjemné teplo. Pak šlo už dolů i všechno ostatní. Chvilku se jen tak váleli v objetí, využívali plochy letiště.

„Myslím, že se ani nerozmotáme, a už by to bylo žádoucí. Tvoje péro se tlačí někam, kde není žádný kalamář.“

„Neboj, žáčku, inkoust ještě neteče.“

„Bože, inkoust, představ si, kdyby ta naše šťávička byla modrá, ale jak jsem viděl na jednom pornofilmu ze Švédska ještě s Honzou u jeho kamaráda, černoši mají mrdku krásně bílou.“

„No vida, co z tebe leze.“

„My hlavně měli strach, aby se nevrátili jeho rodiče. Promítačku měl půjčenou i s filmem. A bylo to navíc drahý.“

„Tady není nic takového. Takže převezmeme roli porno herců, jdeme na to.“

Bořek si natáčel Mirka do výhodné boční polohy a přizvedával jeho nohu. Pak se plně odevzdali svému vzrušení.

„Vůbec se mi nechce do školy. Už tam magořím měsíc, zatímco kluci byli na brigádě. Musím, jinak přijedu pozdě, a po práci se u nás stav. Jo?“

„Teta mi bude dělat kázání?“

„To ne, ale chce s tebou mluvit.“

Bořek šel zamávat. Pak si dal chleba s máslem a plátky česneku. Indický černý čaj. Byl velmi levný, ale docela dobrý. Nejsem žádný znalec. Ani kávy nebo vína. Prostě buď mně to chutná, nebo ne. A čeho je dnes znalec? Leda tak písku. Do prdele, to je sešup. Večer se možná s paní Lídou pobaví o tom, čím kdysi žil. Byl tak nekriticky nadšený vším, co se dělo. Vždyť bylo jasné, že Sověti to tak nenechají. Události by dostaly dominový efekt. Jak jsme mohli být tak blbí? A kde byli do té doby zalezlé takové kurvy jako Karásek?

Ozval se Dušan. Je na dole Nejedlý III v Libušíně, kousek od Kladna. Dostal se do dobré party. Mají moderní posuvnou výstuž a dobývací kombajn. Je šest set metrů pod zemí. V Kladně je i nějaká možnost, jen se zatím se vším seznamuje. O ženský by nouze nebyla. Ty cítí prachy, tak je jich tu víc jak much. Bude mu muset napsat. Jen aby se zase něco neposralo. Když v práci končil, vydal se k tetě. Tentokrát se mu moc nechtělo. Bude určitě mluvit o jeho vztahu s Mirkem. Takovým rozhovorům se vždy vyhýbal a navíc s ženskou.

Teta ještě seděla na verandě. Na klíně měla bílou kanavu a vyšívala barevné ornamenty.

„Jsem moc ráda, Bořku, že jste přišel. Promiňte staré bábě, ale mám jediného synovce a mám ho ráda. I přes to jaký je. Lidi posuzuji podle jiných měřítek. Taky vím, je to příliš rychle a brzy a záruka není nikdy žádná. To je ve všech vztazích. Vím, že už někoho měl, vy v Praze jistě také. Připadáte mně jako čestný člověk.“

„Těžko jde předvídat budoucnost, byl bych rád, kdyby nám to vydrželo. A velice si vážím vašeho pochopení. Díky.“

„To mi stačí, Mirek přijde s nákupem. Zajdeme do kuchyně, nezapla jsem si kamínka. Je tady už chladno.“

Zrovna se chlapec vracel, v rukou dvě síťovky.

„Koupil jsem krásný uzenáče. Zrovna rozdělávali bedničku a velice voněly. A slaný rohlíky s kmínem. Doufám, Bořku, že je jíš?“

„Mám rád všechno z ryb. Chodívali jsme na Václaváku do Rybí jídelny.“

„Když jsem byla v Praze, chodili jsme tam taky na saláty, do Koruny na chlebíčky a myslím, že to bylo někde na nároží, snad hned v první ulici od Muzea, nebo pak myslím Ve Smečkách, byla Banánová cukrárna. Zmrzlina byla úžasná. Asi se to jmenovalo nějak jinak, ale měli tam všechno s banány. To bylo něco.“

„Tady mají, teti, v mlíčňáku taky banány. Ale jen tvarem s nějakou polevou.“

„Musím se smát, ten mlíčňák si chtěl jeho vedoucí vzít do socialistickýho pronájmu. To mělo být takový na půl na soukromo. Byl veliký soudruh, všem tam říkal, jak je vyhodí. Nakonec jeho spolustraníci vyhodili jeho. Vlastně je to spíš k pláči, ale on si to zasloužil. Abyste si nemyslel, Bořku, že ty vyhazovy schvaluji. Promiňte.“

„Proč, já to na sebe nevztahuju. Prostě jedna etapa života skončila. Ale samotný život jde dál.“

Zatímco povídali, Mirek rozpůlil uzené ryby. Hlavy, páteř s většími kostmi a ocas vyndal a taky menší, co v řádku vyčnívaly.

„Ještě tam něco zůstalo, dávejte pozor a dobrou chuť.“

Zapilo se lahváčem, pár končících rajčat.

„Zkusíme chvilku klavír?“

Teta se usmívala.

„Jen si běžte popovídat, pustím si televizi, pokud tam něco bude.“

Mirek se v pokojíku vrhl Bořkovi kolem krku.

„Máme si jen povídat, říkala teta.“ Smáli se.

„A před tím?“

„Je skvělá. Jen měla obavy, jestli to s tebou myslím vážně, nebo je to jen nějaký úlet.“

„A jak to myslíš?“

„Hádej.“

„Myslím, že se na nás usmálo štěstí.“

„Jen ho nezakřikni. Stačí, když se nebude mračit.“

Druhý den si domlouval na sobotu auto se šoférem z komunálu. Protože pořád někomu něco vozil, měl přehled, kde co je, kde je nejlevněji, nebo se to dá nějak zaonačit. Všude měl pochopitelně známé. Radili se i s Jirkou. Ráno v sobotu tam bude i Míša a Ivan. V pátek kolem poledne se v pískovně objevil Ivan.

„Čau, nepotřebuješ pomoc?“ smál se. „Kolo a věci jsem si hodil do kůlny. Myslím, že otce dnes trefí šlak.“

Začal vyprávět, co se stalo. Volal mu Míša. Tak bylo jasný, že dopadne stejně. Nechtěl se s otcem hádat, tak se omluvil na cvíčkách, co měli ve škole s asistentem, a přijel ráno. Rodiče jsou v práci. Kolo se zámkem, u svého pokoje nachystaná fabka na výměnu. Tak si sbalil, co nutně potřeboval, zámek u kola uřezal pilkou a odjel. Mluvil jen se sousedem, který se ho kolikrát zastal.

„Tak nás máš na krku. Pokud budeme vadit, něco si najdeme. Ale jen na neděli by to byl asi problém. Ostatní domluvíme až s Míšou.“

Všechno probrali. Pak ho Bořek poslal domů, aby všechno změřil. Je i bazar na stavebniny. Hodně by se dalo stihnout za sobotu. Peníze si vyzvednul s Jirkou na motorce. Zapíchli to jeden den o hodinu dřív. Pověsila se tabulka. Pro technické problémy zavřeno. Večer ještě mimo Míšu přijel i Mirek. Dovezl upečené kuře.

„Dnes spíme v kuchyni my. A příště už bude pokojíček.“

„To by byl zázrak, kluci.“

„Jak tu bude brzo ráno auto, stihneme to.“

„Teď mám zase problém jít přes kuchyň. Co když se vyčůrám z okna?“

„No klidně. Mečíky tam ještě nejsou a trávu spálí mráz. Nebo ty,“ Bořek se kuckal smíchy.

„Aspoň zaklepu.“

Mirek zaklepal, ozvalo se dál, a jak prošel, smích. Když se vrátil, usmíval se taky.

„Vůbec se nestydí. Seděli jeden druhýmu v klíně a přes to hodili trenky.“

„Vidíš, máme inspiraci, co ty na to?“

Vstávali v šest, ale za chvíli tam byla Praga espětka.

„Valíme, kluci. Ať jsme brzo na řadě.“

S ním vyjeli Bořek s Míšou. V Bazaru stavebnin byli třetí. Kluci to šli omrknout i s řidičem. Ten všechny zdravil: „Čús“, „Tě vidím, vole“, „Ať nám stojí ve dne v noci“. Byl tady jako doma. Pak už se Bořek nestačil divit. Míša měl v rukou papíry s mírami a se šoférem Mildou měli nakoupeno hned.

„Okno máš jako tvoje, tahle dřevotříska byla v suchu, umakart je jak novej, dveře i zárubeň jsou v cajku. Ve stavebninách koupíme jen hranoly. Šrouby, hřebíky a cement. Sochy na plot jsou i s patkama. V pondělí jim sem hodím dvě fůrky navíc. Zaplatíš sochy a okno. Ve stavebninách jen hranoly a pár maličkostí.“ Doma byli na svačinu. Káva a jelo se na nábytek. Bořek opět nestačil valit oči.

„Sakra, chlapi, něco tady mám. Dal jsem to bokem. Ono na první pohled je to průser. Finská rozkládací sedačka se dvěma křesílky z kůže. Šíleně drahej dovoz. Jen ten debil, co to měl, byl ožrala a cigaretu nevyndal z pazourů. Tak je to na pár místech propálený. Divím se, že u toho neshořel. Ukážu vám, jak by se to dalo opravit, a máte supermodernu.“

Přinesl pár barevných časopisů. V jednom byla kožená pohovka, co měla na sobě různě velké podélné pásky z jiného odstínu kůže. Vypadala opravdu dobře.

„Mám i machra, co by vám to udělal,“ podával hned cedulku. „Cokoliv z kůže. Jenom má moře fušek. Chce to domluvit.“

Ani tak to nebylo levné vzhledem ke stavu. Zatím se tam může dát deka. Bořek se rozhodl. Vzali ještě čtyři stohovací servírovací stolky. Složené nezaberou místo. A dost. V poledne byli zpět. Po cestě koupili v samoobsluze velký kus hornického točeného a v Masně bůček. Milda hned jel na další kauf. Kostru dělící stěny ze silnějších hranolů měli velmi brzo. Z jedné strany dřevotříska, z druhé umakart.

„Krásně všechno dosedlo. Nebude se do ložnice prášit. Vybouráme dveře a okno. Nejdřív jenom pásek pro překlady, aby se nám zeď nesesula.“

Ale ta držela až moc a cihly jen zvonily. Pak už se jenom rozebíralo. Usadili zárubeň a dozdili. Okno ráno.

„Tady to skutečně kdysi bylo předělené. Našel jsem poklepem komín. Souvisí s komínem v kuchyni. Na novou stěnu kupte papírové tapety, asi bude lepší pokojík vytapetovat celý. Nejsou drahé.“

Seděli v kuchyni u buřtguláše. Řešily se různé problémy. Třeba pošta.

„Oba máme trvalé bydliště, kde jsme byli. Příští sobotu domluvíme, aby nám dopisy a ostatní nechávali na poště. Tu paní tam znám. V pátek nám to vyzvedne Mirek. Co by nešlo, tak nám řekne. Doktory teď máme na školách. Zase moc nechceme, aby se vědělo, že jsme tady. Pokud to půjde. Za týden se pustíme do usazení soch. Plot se dá dělat, i když bude mrznout.“

„Horší to bude s penězi. Seženeme si brigády, doufáme ve stipendium, ale tady spíš zatím se vším pomůžeme.“

„Vždyť budete celý týden pryč. Trochu jídla mě nezabije. Za pomoc jsem rád. Sám bych se na nic nezmohl. Byl bych hlavně líný něco tady měnit.“

Další víkend jim Milda přivezl kamna do nového pokojíku a dvakrát se otočil s odřezy z pily. Polovina byly normální latě, další bez zarovnaných okrajů.

„Dáte dvě latě kus od sebe a přes ně nezarovnanou. Dobře to vypadá a není tam nikde žádná škvíra. Akorát je to víc materiálu, ale za týden dovezu další. Tady tímhle natřít. To můžete v chodbě a venku přes to hodit térák, kdyby pršelo.“

Zapouštěly se sochy a dobetonovávaly. Plot bude dost těžký. Večer tapety. Pak se natíraly latě. Dveře v chodbě otevřené proti sobě. Nátěr se sice krásně vsakoval, ale taky pořádně smrděl. Bylo chladno. Vařil se grog. Zbytek budou natírat přes týden Bořek s Mirkem. Vždycky odpoledne a večer.

Státní svátek osmadvacátého října se přesunul na pátek třicátého a vznikly tak tři dny volna. Kluci z kolejí přijedou o den dřív. Ve středu sice občas poprchalo, ale v tu dobu je sychravé počasí skoro vždycky. Přijeli až pozdě v noci. Bořek s Mirkem jim v pokojíku zatopili. Ráno musí Bořek do práce a Mirek na kole do školy. Druhá dvojička se dá hned do práce a Míša uvaří. Vařil vždycky a rád. Tentokrát přivezl spoustu uzených kostí, ale i uzené ocásky a nožičky. Maso obrané z uvařených kostí se zapeče s brambory. Ostatní uvařené s hořčicí a chlebem. Ještě mají našetřené ryby v mrazáčku. Teta poslala dvě podkovy nakrájeného štrúdlu, někdy se prý za nimi vypraví, jak tam hospodaří. Taky deky a přehoz na koženou pohovku. Na opravu dojde až v lednu. Je moc zákazníků. Když se vracel jako poslední Bořek, kus plotu už stálo. Vrátka a vrata mu svaří z jeklů v družstevních dílnách a latě se na kostru přišroubují. To snad do Vánoc.

„Nožky se taky udí?“ divil se Bořek. „Vím, že se z nich dělal sulc a vařily se psům.“

„Tyhle se nejdřív naloží, trochu předvaří a pak udí. Na ocáscích je i dost masa. Máme jablečný křen s jablíčky, ocet, cukr. Říká se tomu vejmrda. Kousek od kolejí je výrobna Masny. Plno kluků se tam hlásilo, ale jak zjistili, že si musí nechat u doktora vystavit zdravotní průkaz, tak se na to vybodli. Chodím tam s holkou, co je v druháku. Taková správňačka. Já si myslel nejdřív, že je to kluk, nějakej starší učeň. Když byla blíž, tak jsem viděl, že má pořádný kozy. Hlavně tam umýváme hliníkový lorny na maso, všelijaký bedny z umělé hmoty, kotle, vany. S chlapama se baví, že se i já červenám. Samozřejmě se tam i najíme a něco nám dají i koncem týdne domů. Zaplatí se míň jak za večeři v hospodě. A když je tam hlavní šéf, tak mávne rukou. Ještě mám štangli salámu. Říkal jsem mu, že s kamarádama budu stavět plot.“

„Chtěl jsem taky někam, kde je něco k jídlu, ale bez šance. Chodím do tiskárny a chystám časopisy a noviny na rozvoz. Snad se časem podaří.“

Bořkovi se společné večery líbily. Bylo to trochu jako v redakci nebo v divadle. Samí mladí. Tady navíc všichni jedné krve. Jen se bál, aby něco nepodnikli rodiče kluků. On by se rozhodně o sebe postaral. V práci je všechno v pohodě a od doby, co tam není Karásek, je klid. Nový předseda se ukázal lepší, než jak na začátku vypadal. Třeba se štístko usadilo. Další volné dny jim přálo i počasí. V noci nic moc, jen okolo pěti, zato přes den rychle plující mraky s malými přeháňkami, ale odpolední teploty přes šestnáct.

„Paráda, plot zmákneme, předek bude celý až na vrata, na bocích tak pět deset metrů. Ostatní z jara,“ pochvaloval si Míša. Příští víkend doděláme a uklidíme. Pak čtrnáctýho je pracovní sobota, to nepřijedeme. Ivan přijede za mnou večer na koleje, projdeme se po městě. A pak uvidíme. Myslím, že nebudete proti, připravit si hezké svátky. Pro nás budou první spolu.“

„Jistě, my, doufám, budeme taky spolu. Na Štědrý den by mohl někdo přivézt tetu. Nebude tam sama. Postel jsme nevyhodili a po svátcích ji odvézt. Je to velice příjemná dáma.“

„To by bylo krásný, nemohl bych ji tam nechat samotnou. Jeden den pojedu domů k rodičům. A teď, myslím, jak bude pracovní sobota, taky.“

Krásné večery provoněné upečenými jablíčky v troubě. Michael vykouzlil z tenkých, do kornoutků složených plátků salámu a bramborového salátu květy na velké míse. Z uzeného vývaru a krup polévka. Smažené ryby a bramborová kaše. V neděli odpoledne šli kluci na autobus. Mirek pojede ráno. Zůstali sami. Když ještě obešli plot, stmívalo se.

„Víš, já měl nejdřív z kluků strach, teď mně připadá strašně krásný, jak jsme tady. Ale zase je to jen jako. Vlastně žádný oficiální domov nemají, jen ten u rodičů, kde nejsou. Ale zato jsou šťastní. Až mě z toho mrazí, aby se něco nepokazilo.“

„Doufejme. Myslím, dojíme, co zbylo, a naložíme se do vany. Pěkně v klidu do horké vody.“

Tahle pracovní sobota byla výjimečná. Taky se do práce nikdo nehnal. Uklízelo se, někde měli schůze ROH, v pískovně to zapíchli před polednem. Bořek nijak nespěchal. Na vyvrácené olši našel trs hlívy. Teď si ji sklidí. Taky taška byla plná a je vidět, že porostou další. Když vyšel za zatáčkou, uviděl před nedodělanou bránou stát Volhu Veřejné bezpečnosti. Co sakra můžou chtít? V duchu se ujišťoval, má na všechno doklady, co v poslední době dělali. Nikde nic neřekl. Kluci sem chodí chvíli. Když došel k bráně, viděl dva muže v uniformách. Pozdravili se.

„Doklady do práce nenosím, moment, jen otevřu.“

„Ty nepotřebujeme. Všechno máme ve spisu. Jen si něco ověříme.“

„Pojďte dál. Kuchyni mám zatím, jak byla. Dáte si kávu?“

Mladší z obou mužů se podíval na staršího.

„Ale, proč ne? Je to jen spíš polooficiální. Vidím, že si děláte plot, vysázel jste si nové stromky. Byla to taková pastouška. Je dobře, že se toho někdo ujal.“

„Jestli chcete doklady od materiálu…“

„Ne, žádné doklady. Všechno jsme si už prověřili. Víte, lidé si celkově myslí, jací jsou obyčejní esenbáci blbci. Jenom těch vtipů jsou snad tisíce. Já budu končit vysokou. Kolega má léta praxe. Dokonce jsem četl i některé vaše články a úvahy z kulturní oblasti. Myslím, že byly skvělé. Prostě víme, co jste dělal, kdo jste, i že vám tady pomáhají tři již dospělí, plnoletí chlapci. Jistě, ten plot byste sám dělal do jara. Jenom prošetřujeme anonymní udání. To smést ze stolu nejde, i když víme, kdo za tím stojí. I v malém městě máme své informátory. Ty má každá policie i ta západní. Nemusíte nám nic vysvětlovat. O žádnou protistátní činnost zde nejde. To je vše. Káva byla v tomhle počasí výborná. Vidíte, někdo nás vidět, myslel by, že jde o úplatek.“

Oba příslušníci se rozloučili s úsměvem.

Bořek umyl hrnky. Návštěva ho nepotěšila. Kdyby v tom bylo něco z minula, řešila by to Státní bezpečnost. Zmínka o protistátní činnosti a udání? Prověřovali si, kdo sem chodí. To by ukazovalo na někoho z rodičů kluků. Někdo je musel sledovat. Máme své informátory. Jistě, kde kdo je fízl. V podstatě po něm nic nechtěli. Jen jako by ho upozorňovali, že někomu vadí. Budou něco chtít příště? A bude nějaké příště? Teď to nebude řešit. Nezkazí tím všem svátky. Už má vybranou jedličku a domluvil se s hajným. Ještě je měsíc čas. Šel si udělat grog. Stál pak s hrnkem u okna. Příští víkend dodělají bránu a od cesty sem nebude vidět. Z jara plot aspoň z pletiva. Prošel do ložnice, kde měl výhled na druhou stranu do sadu a lesa. Zdálo se mu, že viděl nějaký pohyb. Už magořím. Ale nedalo mu to. V chodbě vzal hůl, co byla v kůlně. Prošel kolem několika starých jabloní, kde ve vrchních větvích nechali pár jablíček pro ptáčky. Jedno spadlé na zemi bylo ohryzáno malými zoubky. Zřejmě myš. Šel až na kraj lesa a kousek dál. Nebyl žádný stopař, ale za teď na půl opadaným křovím našel pár vajglů. Někdo tady stál delší dobu. Podle z části navátého listí už zřejmě dřív. Nebo i teď? Večer, když si šel lehnout, měl nepříjemný pocit. Ještě kdysi s Patrikem uvažovali na okna dát mříže. Ale pak si řekli, byli by jak v kriminále. Nikdy se nic neztratilo. Musí si pořídit psa. A pořádného hlídače.

V neděli si ani nic nevařil. Jako na počátku, konzerva a chleba. Znatelně mu chyběl Míša s Ivanem. A pochopitelně Mirek. Jenže jednou to tak skončí. Kluci si někde najdou práci, byt, stejně Mirek. Bude zase sám. Sakra, to nejsou moc pozitivní myšlenky, navíc před svátky. Ivan vyrobil dvě krmítka. Jedno před kuchyní a druhé tak, aby bylo vidět z ložnice i pokojíku. Zatím dával jen slunečnici před kuchyni. Tu hned rozebralo hejno sýkorek. Vezme si zlomkové obilí z deputátu, ať se tu ptáčci mají dobře. Nepříjemný pocit z VB mu zůstal. Bylo to nějak podezřele skoro přátelské. Takové spíš dávejte si pozor na lidi kolem. Ale zároveň nevyslovené, my o vás víme. Co když budou chtít nějakou spolupráci. Tohle ovšem dělají spíš estébáci. Ti nechodí v uniformách a nejezdí vozem se znaky a majáčkem. Nevzpomněli událost s Karáskem, zato jeho činnost jako redaktora. Celou neděli měl zkaženou. Chvilku se díval na televizi, co také koupili v Bazaru, ale nic ho nezaujalo. Uvidí, až se staví Mirek a s čím přijedou ostatní.

V pondělí byl v práci fofr. Zatím nemrzne, ale budou svátky, a kdo může, vezme si volno. Teď se všude honí a překračuje plán. Staví se i v zimě. Roznesou se v místnostech koše s koksem a dělají se všechny vnitřní úpravy. Jirka slíbil na Vánoce kapry. Už je má doma v bazénku. Ten se pak vypustí a bude výlov. Musel ho obdivovat. Má jenom základní vzdělání, ale rozumí kde čemu. Všechno stíhá. Práci, rodinu, zahradu, ryby. Moc mu tady pomohl. Koupil mu na Vánoce celý rybářský kufřík. Je tam i skládací trojnožka, olůvka, splávky, vlasce, háčky a umělé návnady. Nosí pořád ryby a nic za to nechce. Ještě nemá nic pro tetu. Plete, vyšívá, šije, takže nic od látek. Snad nějakou vázičku, sklo nebo keramiku. Klukům kazetky s holícími potřebami a trochu pánské kosmetiky z Tuzexu. Knížky. Napsal známému do Prahy. Všechno mu sehnal, jen se divil, že ještě žije. Mohl by se tam rozjet s Mirkem. A taky pro něj měl zvláštní dárek. Předplatil mu na jaro sadu několika desítek odrůd mečíků. V obálce byly na barevných fotografiích, ať ví, na co se těšit.

V úterý večer přijel Mirek na kole.

„Nemohl jsem to vydržet. Jednak se těším na tebe, sehnal jsem odvoz pro tetu k nám na svátky a doma jsem řekl, že spolu chodíme.“

„A reakce?“

„První se máma zajímala, jestli to ví teta. Pak se uklidnila. Otec nejdřív vypadal, že spolkl pravítko. A když se ho máma asi potřetí ptala, co na to říká, šel se ven projít. Když se vrátil, udělal mi asi půlhodinovou přednášku, jak budu všemožně trpět, co škola, lidi, ale pak řekl, že máme přijet, když už to jinak nejde.“

„Tak to se moc netěším. Řekls, že jsem starší jak ty?“

„Jo, prý budeš určitě rozumnější a usměrníš mě.“

„To mají pravdu, už tě usměrňuji,“ smál se Bořek a stahoval ze svého miláčka svetr. A nezůstalo jen při něm.

V ložnici šel hned zatáhnout závěsy.

„Máš strach, aby nás neviděla třeba kuna? Ta běhá po nocích.“

Užuž chtěl říct, co se stalo v sobotu, ale rozmyslel si to.

„Taky tu nemáme ještě moc teplo, od oken jde chlad.“

„Máme deky.“

„Nechci tě pod dekou, chci vidět tvoji rozkošnou prdelku, jak tehdy na kole.“

„Ještě teď se stydím.“

„Kde vůbec máš dráždivou pomůcku, měl bys dildo přinést, užijeme si ho.“

„Nevyrovná se tvé kládě,“ smál se Mirek.

„Kládě? Kdo tě učí takové výrazy? Byls vždycky jemný klouček.“

„To mě už napadlo tehdy v lese. Když jsi měl rozepnuté kalhoty. Pořádně jsem se lekl. Že ji do mě vrazíš.“

„No mohli jsme si užívat už dávno.“

„Teď si všechno vynahradíme.“

To už si Mirek užíval klády, jak to jen šlo. Najednou přerušil líbání. Odběhl do kuchyně. Přinesl si na talířku med a nastrouhanou čokoládu.

„Neboj, vosy už spí. Pak mi to můžeš oplatit. V cukrárně mají takové čokoládové trubičky. Sice o dost menší.“ Byl samý smích a hned se věnoval svému zákusku.

„A bude i smetana.“

Tak tohle jeho partner mohl. Chlapcovy rty shrnovaly nalepené sladkosti, zuby jemně svíraly na hraně žaludu, aby uvolnily místo jazyku. Tohle sladké kouření si oba užívali. Samozřejmě i s konečnou odměnou. To už si Bořek rovněž připravil svého hocha jako lízátko. Neochudil ani kulky v hebkém šourku, které tak rád cumlal. Ještě chvíli si potom dopřáli děvětašedesátky.

„Je ti, Bořku, taky tak krásně? Jako by nic neexistovalo, jenom my dva a naše milování.“

„Je. Doufám, že pojedeš až ráno. Nejlíp se mi usíná, když mi ležíš v klíně.“

Znovu mu vytanuli na mysli esenbáci, ale snad nic nehrozí. Ale jistě tam nejsou jen tihle dva. Co když se začne zajímat někdo jiný? Do jaké doby jsme se zase dostali? Všechno vypadalo tak nadějně. Co by vlastně mohli použít proti jejich malému světu, který si tady vybudovali?

Ve čtvrtek se Bořek zastavil ve městě. Svezl ho Jirka na mašině. Stavil se u tety. Jako obyčejně, seděla u vyšívání.

„Buďte tak hodný, Bořku, udělejte kávu, ať nemusím vstávat. Mirek šel k mé známé s ubrusem a dečkami. Co nevidět jsou svátky, tak nestačím vyšívat.“

Probrali přípravu svátků, jak je všechno drahé a na co všechno se stojí fronty. To taky nikdo z nich nemůže. Jen teta má nějakou známou v obchodě.

„No co, nemusíme mít všechno. Jídla bude spousta. Nemusíte se, paní Lído, strachovat.“

Mirek se přiřítil jako velká voda.

„Honem se něčeho podržte, mám neskutečnou novinu. Tátové Michaela a Ivana se porvali v obchodě se sklem. Rozbili výstavní skříň a věci vevnitř. Řešila to policie, dostali pokutu, všechno k náhradě a půjdou před nějakou komisi. Hrozí jim prý i soud. To už není normální.“

„Bohužel, taky něco takového pamatuji. Před válkou. Kolikrát je příčinou maličkost. Nemusí se všichni milovat. Ale až tak se nenávidět, to už je nemoc.“

„Zůstaneš?“ prosebně se tvářil Mirek.

„Asi je jedno, jestli budu mrznout večer, nebo ráno. Půjdu hned do práce.“

Ráno sice nemrzlo, ale zato drobně pršelo. Půjčil si pláštěnku. Večer přijedou kluci. Asi nebudou vědět, jak se vyznamenali jejich otcové. No co, tím se trápit nemusí. Možná budou doma spíš jako on. Dostal chuť na pečená jablíčka, co si vždycky dělávali. Vykrojil se jadřinec a nahradil trochou cukru a skořice, nebo lžičkou marmelády, mletými ořechy. Nejlíp chutnala připečená šťávička, co se táhla jako med. Dodělají vrata. Popovídají si, co kdo za týden zažil. Uvědomoval si, jsou teď vlastně jako rodina. Čtyři naprosto cizí lidé, které dala dohromady náhoda. A taky láska. Láska, kterou tady nemusí skrývat.

Jako teď každý pátek končívali odpoledne spíš. Poprchalo. Jirka ho hodil i ten kousek domů na motorce. Ani nechtěl dál, spěchal. Někdo už je doma, kouřilo se z obou komínů. Docela dostal chuť naložit se na chvíli do vany. Podle kabátu v síňce to byl Míša. V kuchyni vonělo vařící se uzené. Už se mu sbíhaly sliny. V takovém nečase bude zvlášť chutnat. Polévka s kroupami bude skvělá i na snídani. To už Michael vycházel z pokojíku. Pozdravili se.

„Ještě půl hodinky, taky se těším, i když máme žebra ob týden. Přivezl jsem francouzskou hořčici,“ začal, když viděl Bořka naklánějícího se nad hrncem. „Bože, ti naši tátové jsou ale magoři, doufám, že víš, co vyvedli?“

„Je toho plné město, ale jak to víš ty?“

„Kamarád vedle ze sousedství mi večer hned volal na koleje. Konečně, je to jejich věc, tím si teď nebudeme kazit náladu. Máš ohřátou vodu. Zítra doděláme bránu. Kdy přijde Mirek?“

„Asi později, roznáší tetě vyšívání. A Ivan?“

„Taky zřejmě později, dej si vanu, zatím nachystám pro nás.“

Bořek si znovu uvědomoval, ano, tohle je štěstí. Už se drží drápkem. Snad je neopustí. I ze staré koupelny kluci udělali příjemné místo. Z prken na plot obroušených a nalakovaných veliká police na všechno možné, poschoďová polička pod zrcadlem. Pohárky, zubní kartáčky, pasty, holení. Všechno čtyřikrát. Rozesmálo ho to. Jako v chaloupce trpaslíků. Těch sice bylo víc a měli Sněhurku. Tak tu tady mít nebudou.

V kuchyni právě Míša chystal dva talíře. Nakrájená kolečka cibule, hořčice, nastrouhaný křen, sladkokyselá okurka, nakrájený chleba. Vyndal dva velké kusy žeber. Maso sice bylo jen mezi kostmi, ale ty šly krásně vytáhnout a zůstalo pak v takové blance. Tu měl Bořek nejraději, říkal tomu pergamen. Sliny se už sbíhaly. Královská hostina za doslova pár korun. Ještě vylovit z vývaru kousek vařené mrkve a celeru a vařenou cibuli, ta byla vyloženě pro pána domu. Trochu ještě posolit, popepřit a špetka chilli. Vždycky mu před očima proběhly různé hostiny a recepce, kterých se ještě nedávno zúčastňoval. Na talířcích se krčilo několik soust drahých lahůdek, jen na ochutnání. U stolů si každý nabíral jen trochu, aby ho druzí nepomluvili. Což ovšem nebyl styl jeho a Patrika. Klidně snesli, že o nich budou kolovat řeči, že jsou vyžírky, měli z toho prču. Jo, kdo ví, kde je mu konec. Možná i napsal, ale v jeho bývalém bytě je už dávno kdovíkdo. A Dušan? Když posledně psal, tak si tam někoho našel. Možná přijede za máti ve svátky. No což, rád ho uvidí, pokud se zastaví.

„Dáme ještě jedno na půl?“ vyrušil ho z myšlenek Míša.

„Zbude dost na kluky?“

„V hrnci ani neubylo, neboj.“

„Jasně, jenom uděláš pak jablíčka?“

Míša se rozesmál.

„Ještěže máš hodně jablek, minule jsme jich za víkend sežrali šest pekáčů. Můžeme dva po jídle nachystat.“

První se objevil Mirek. Prý jedl u tety a dá si až s Ivanem. Přinesl další zprávy o teď hlavní události ve městě. Nějak se prý domluvilo, že to, co rozbili, zaplatí, jako že to koupili. Tak to bude jen přestupek, pokuty zaplatili, ale vyhnou se soudu. Jen proběhne nějaká komise. No, přejdou svátky a pomalu se na to zapomene. Ivan přišel až po desáté. Ten o ničem nevěděl. Mirek a Míša mu všechno povyprávěli. A nakonec se rozhodl Bořek říct i o návštěvě esenbáků.

„Myslím, že bát se zase nemusíme. Poradím se s klukama, co dělají práva. Naši rodiče si to pěkně pohnojili. A tady si uděláme hezké svátky. Už jste domluvili tetu?“

„Jistě, dovezeme ji den před Štědrým dnem. Ten je už volný místo neděle.“

„Poslední víkend si zajedeme do Prahy, už máme na sobotu hotel. Přijedeme v pondělí jednadvacátého a odjedeme taky v pondělí čtvrtého. To si nás užijete až, až, ne?“

„Naopak, už jsem si na naši malou rodinu zvykl, Ivane.“

„Chlapci, žebírka, my si to zopákneme, viď, Bořku?“

„Myslím, že jsme to s jídlem dnes přehnali. Ani jsem nemohl vylézt z vany a asi hned usnu,“ culil se Mirek.

„To asi všichni. No co, zítra po ránu…,“ smál se i Bořek.

Někdy v noci, spíš už k ránu se probudil. Měl šílenou žízeň. Opatrně vstal a šel do kuchyně. V kamnech rozhrábl zbytek uhlíků a přiložil odřezky dřeva. Zrovna když se rozmýšlel, co si dá, přišel Míša.

„Taky tě vzbudila žízeň. Dáme pivo.“ Otočil se a z chodby přinesl dvě lahve.

„Nějaký noční sněm? Taky mám žízeň,“ Ivan stál ve dveřích.

„Vezmi i jedno Mirkovi, určitě dojde za náma.“

„Už jsem se lekl, že je ráno, co tady řešíte?“

„Zatím žízeň.“

Ale spát se už nikomu nechtělo. Probralo se všechno možné.

„Jsme horší jak ženský. Ale je krásný mít možnost si i popovídat s někým, kdo je na tom stejně. Musíme nějak dořešit finance, Bořku. Míša vozí proviant, ale já bych mohl vzít jen tak balík novin.“

„To mě nebolí, spíš tady bude smutno, až tu nebudete, skončí vám škola, vojna a pak kdovíkde.“

„Rozhodně nezapomeneme, budeme se navštěvovat, ale ty taky nemusíš zůstat v pískovně. Všechno se časem změní.“

„A budeš tady mít mě, Bořku.“

„Taky tě někam může zavanout vítr, no nic, Vánoce si uděláme hezké.“

Dodělala se brána a branka. Stejně se zamykat nebude, když na většině boků a zezadu plot není. V týdnu dovezl Milda brikety. Místnosti jsou malé, když se před spaním naloží a přivře dole, vydrží až do rána. Sundala se jedna postel pro tetu. Obrousila, natřela, byla jak nová. V pátek osmnáctého přivezl Mirek tetu. Sám odjel k rodičům. Kluci byli v Praze. Všichni se sejdou v pondělí. Bořek půjde do práce až v neděli sedmadvacátého. Ještě pár dnů do Nového roku.

„Tak mě tady máte na krku, Bořku.“

„Naopak, budu velmi rád, paní Lído, byli bysme každý sám. Tak si uděláme hezký víkend. Od známého v Praze jsem sehnal nahrávky ze Semaforu i Činoherního klubu, Bratislavskou Lyru, Kryla. V pokojíku kluci vyrobili reprobedny, máme i starší magnetofon, gramofon, desky. Míša s Ivanem i Mirek jsou velice šikovní. Já bych to tady měl, jako když jsem se sem nastěhoval. Nebyl jsem zvyklý. I v pražském bytě jsem měl všechno jen napůl. Jenže ani nebyl čas. Chodil jsem tam jen přespat a někdy ani to ne. Jen jestli tady nebude pro vás moc hlučno.“

„Kdepak, když žil manžel, chodívali k nám přátelé, hrálo se, zpívalo, taky jsme měli vlastní svět, kde se člověk nemusel bát něco říct. A vám ho přeji.“

Teta pro ně dva uvařila a pustila se ještě do pečení cukroví, i když ho už pár krabic dovezla. V pondělí dopoledne se vrátil Mirek. Přivezl další cukroví od rodičů. Odpoledne kluci z Prahy. Dovezli pomeranče, mandarinky, banány, datle a fíky, ale taky velký ananas.

„Zelený vršek se dá opatrně vyříznout, zakořenit a může prý jednou i přinést plod. Byli jsme v tržnici, když zrovna přivezli zboží. A koupili jsme baňky na stromeček. Ty pohádkové postavičky jsme vzali pro Jirkovy děti.“

Bořek měl skoro slzy v očích. V podstatě rodinný život nepoznal. Byl s matkou, a když si pro něj přijel otec, neobešlo se to nikdy bez hádek. Naštěstí ho to nijak nedojímalo, naučil se rychle proplouvat životem sám bez pomoci rodičů. Ani s nevlastními sourozenci z obou stran si nevytvořil nějaké pouto. Zato dnes cítil skutečnou atmosféru pohodového domova.

Zážitky z Prahy i od Mirkových rodičů vyplnily celý večer.

„Já, já tu mám, i jak jsi tehdy viděl, dildo. Říkals, no nevím, chceš ho zkusit?“

„Jistě, jen v tichosti, aby se teta nevylekala,“ smál se Bořek.

„Jako vždycky si pustíme potichu rádio, stejně jako kluci vedle, tak snad?“

Trošku se podráždit, nejen fantazií. Bořek cítil najednou až tísnící potřebu milování. Zcela jinou než kdysi. Prolétly mu hlavou všechny možné večery, kdy se s Patrikem předháněli, kdo uloví nejvíc dychtivých mladíčků, co se chtěli stát aspoň hvězdičkami na pár nocí. Dva tři článečky o nadějném studentu herectví nebo jiných umění. Tak to je pryč. A co zbylo? Vzniká takhle naopak zamilovanost a láska? Ale Mirek ho z úvah rychle vytrhl.

„Trošku si ho přihoním, aby byl, jak mám rád.“

Po dildu ležícím na polštáři se moc nedíval. Zato si nasedával na jeho klín. Často tak začínali. Ne, že by se z toho stal rituál, ale jeho milenec si tak sám rozhodoval o pomalém, dráždivém vnikání. Později se všechno rozplynulo v někdy až příliš rychlém, jak říkali se smíchem, nabíjení. To už převládal spíš zvířecí instinkt. Touha po oboustranném ukojení. Ale i po dalším a nejen po něm. Po všech drobných, jak by dřív nazval serepetičkách kolem. Pohladit malíčkem malou pihu na krku. Shrnout neukázněný pramínek vlasů. Sotva znatelnými polibky pokrývat tvářičku s nepatrným strništěm. Tak tohle je štěstí?

„Jsi nějaký moc vážný, Bořku? Děje se něco?“

„Nevím, asi jsem se zamiloval.“

„Znám toho šťastlivce?“

„Pevně ho držím v objetí.“

V kuchyni vonělo kakao. Mísa koláčů s tvarohem a povidly. Míša s tetou se dají do vaření. Ivan šel uklízet a Bořek s Mirkem do lesa pro domluvenou jedličku.

„Ta je krásná, nevezmeme raději smrček?“

„Jenže jsou tři vedle sebe, prostřední musí pryč. Bude až ke stropu. A zase je cesta plná klacků.“

Bořek vzpomínal na den, kdy se poznali.

„Tady jsou tvoje dva stromy,“ smál se.

„Nenuť mě, abych se červenal. Tehdy jsem byl pěkně vystrašenej.“

„To už je dávno. Podívej na pařezy, vypadá to, že začínají penízovky. Zajdeme si na ně na novoroční polévku.“

U vrátek právě Ivan přiklepával smrkové větvičky a věneček z šišek.

„Tak to je vánoční strom jako na náměstí. Máš stojánek?“

„Asi ne.“

„Nevadí, sklepnu ho na míru.“

Na oběd zeleninová polévka s topinamburami. Rýže a játrová omáčka. Večer se uvařily brambory, rohlíčky na zítřejší salát, který se pěkně do Štědrého dne zaleží.

Štědrovečerní ráno přijel Jirka se dvěma kapry a štikou. Taky každému jinou, keramickou rybičku na zeď. Pár drobností. Předali mu dárky pro něj a rodinu. Pak všichni obešli a doplnili krmítka, rozvěsili lůj a ze staré jabloně už skoro v lese natrhali jmelí. Zdobení stromečku. V poledne polévka z luštěnin a krup. Večer ryby smažené v trojobalu a po mlynářsku, tři druhy salátu. Tetin, Míšův a podle starého kalendáře. Vynikající byly všechny. Budou i s rybami i na druhý den. Pak už nezbylo než pustit si vánoční koledy a rozbalovat dárky pod stromečkem. Všichni se shodli, že takovou úrodu dárků ještě neviděli. Pro obě dvojice byly prvními svátky spolu. Drobnosti, ale od srdce s láskou. Svíčky na stromečku a prskavky. O půlnoci se ještě prošli venku. Kolem všude byl les, obloha s hvězdami. Jen v jednom místě trochu naoranžověle rušila přírodní scenerii zář z blízkého města. Zatím jen ze sněžného poprašku vyčnívaly trsy trav. Mrazy byly slabé a občas bylo i nad nulou. Pravá zima přijde vždy v lednu a únoru. Ještě svařené víno, tak krásně vonící skořicí, hřebíčkem a badyánem. Pár pečených jablíček, pořád se nemohli rozloučit.

Ráno se moc nikomu nechtělo vstávat. Snídaně bílá káva a cukroví. Ještě se pořádně nerozkoukali, přijel Jirka na motorce s malou krabicí s otvory.

„Moc všichni děkujeme za dárky. Ještě jeden opožděný vezu. Snad ho udám.“

Otevřel krabici a v ní na hadře krásné bílé štěňátko.

„Je to německý ovčák, čili po našem vlčák. Na chov nemůže být bílý. Oni i bílí jsou, švýcarští ovčáci, ale tohle je německý a ten nesmí být bílý. To jsem to zamotal. Pokud ti barva nevadí, Bořku, je ze skvělého chovu, jen s ní, je to fenečka, nemůžeš na výstavy, nebo ji použít k chovu. Taková štěňata se hned likvidují. No tohle zůstalo, my už máme doma dva psy. Tak snad? Co říkáš? Jmenuje se Kimi. Má přes dva měsíce. Vzal jsem ti i příručku, co se štěnětem.“

To už měl Kimi v rukou Mirek. A kluci se k němu nahrnuli.

„Určitě si ji necháme, je nádherná, nemůže za to, že je bílá.“

„Bude to normální vlčák. Nemá žádné jiné vady, jen barvu srsti. Je veterinárně ošetřená.“

„Nějak kňučká, asi chce čůrat.“

To už se všichni tři se štěnětem rozběhli ven.

„No vidíš, Jirko, už je rozhodnuto. Co stojí?“

„Nic, mají taky malého chlapce. Kvůli němu štěně nechali, ale teď ho mít nemohou. Taky možná se trochu i vybarví časem jinak, ale spíš bude bílá. Já si ji původně chtěl nechat, ani jsem ji dětem neukazoval, ale Eli sice se smíchem, ale říkala, že dva psi a dvě děti stačí. Tak v neděli.“

Kluci se vraceli s nadšením.

„Kimi je velice inteligentní, řekla si a vyčůrala se.“

„Mrknu se do brožurky, co jí uděláme na papání,“ sháněl se po ní Míša.

„Uděláme jí pelíšky, v boudě jsou krabice i bedýnky. A stará deka,“ dodal Ivan.

„Můžeš si ji brát do práce, v domečku topíte. Aby tu nebyla sama. A už na Kimi slyší.“

Konečně se k štěněti dostal i Bořek. Hned ho nadšeně oblízlo.

„Tak nám přibyl další člen domácnosti, Kimi. Kde přišli k takovému jménu?“

„Můžu si ji taky pohladit?“ dostala se ke štěněti teta.

„Jistě, taky byste si mohla třeba něco menšího pořídit.“

„Kdepak, pes to je minimálně deset let. Co by si počal pak beze mě. A neříkejte mi, že mám na takové řeči čas. Prostě ji občas, chlapci, přivedete, ať se mohu potěšit.“

„Máme tu kuřecí játra a žaludky i maso, to může,“ Míša dělal inventuru ledničky.

„Udělal jsem tři pelíšky. K vám, k nám a do kuchyně. Ať si vybere,“ přihrnul se Ivan.

Bořek se díval na kluky, jak se s nadšením věnují štěněti. No, trochu práce mu přibude. Řekne Mildovi, mohl by občas něco přivézt z jatek. Zatím se musí podívat, co všechno malé štěně může. A nesmí ho rozmazlit. Bude hlavně hlídač. Z jara se dodělá plot. V práci mu udělá taky pelíšek. Musí si navyknout na auta a traktory.

To už Kimi po napapání zaujala místo v pelíšku v kuchyni u kamen. Dnešní večer se hovor točil jen kolem fenečky.

„Musíš v neděli do práce?“

„To víš, nesplnil by se plán a nepřátelé socialismu by se zaradovali,“ řekl s vážnou tváří Bořek.

„Říkáš to, jako kdybys tomu věřil,“ usmíval se Mirek.

„Tady to po nás nikdo nechce. Ani jsme si nepustili zprávy. Byly to krásný svátky. Snad se štěstí unavilo a sedlo, víš, jak se říká, na vola.“

„V tom případě na voly. Jenom ať sedí. Za naším plotem je zcela jiný svět. Vidíš, ani vlčák nesmí být bílý. Lidi si dělají vlastní pravidla proti přírodě, proti všem. My taky nejsme. Tady za plotem v pohodě. Jen když nás nikdo nevidí. Při tom určitě podobně žijí i jiní, ti, co měli právě kousek štěstí a poznali se. Mám radost z kluků. Z nich zamilovanost přímo srší jak z prskavky. Jsou ti moc vděční. Co ty, by málokdo pro ně udělal. I teta si je oblíbila.“

„Je krásný jen tak ležet, cítit blízkost našich těl, která se mohou každým okamžikem změnit v milence. Ani člověk nemusí říct, chci tě.“

„Nemusí, ať je to tak i ten příští rok.“