Snění I.

Léta sedmdesátá – 1970

Žluté, trochu narezlé bobulky hroznů se zaleskly ve slunci, které se v pozdním říjnovém odpoledni prodralo mezi tmavými mraky. V loubí, přitisklém k vedlejšímu dřevěnému plotu, na bambusovém křesílku seděl štíhlý brunet s krátkým zástřihem velmi hustých vlasů, co vypadaly spíš jako kožešina. Výrazné hnědé oči, široké obočí, prostě hezký, ale běžný typ mladíka okolo pětadvaceti. V rukou držel rozevřenou knihu, ale nezdálo se, že by četl. Spíš sledoval vosu, jak se krmí na jedné načaté bobuli přímo proti němu. Vstal, odložil knihu a šel si utrhnout hrozen. Usmál se, taky miluje nasládlou muškátovou chuť. Uslyšel křupnutí a hned si mohl labužnicky vychutnávat tento podzimní dar. Nejen vosa. S plnými ústy se vrátil ke knize.

„Zdar Berti, máma už nese kávu a štrůdl.“

Mladík se pootočil ke svému otci. Úsměv mu vymizel ze tváře. Tahle odpolední rodinná sezení nesnášel. Určitě se nakonec s otcem pohádá. Jako vždy.

„Čau, utrhni si hrozen, jsou skvělé.“

„Jistě, jen jsem se chtěl zeptat, vidím, že čteš, ty Parmény by se měly otrhat, už začínají padat. Když bys měl chvilku.“

„Už jsem chvilku měl, jsou v bedničkách v boudě.“

„Tys byl dopoledne doma?“

„A kde bych byl? Jsou tři dny volna. Na internátě nikdo není.“

„Aha, no já to mám s těmi tvými službami nějak popletené.“

„Nemusíš, když jsem doma, tak mě snad vidíš a jo, záhonky poryju, pór jsem nahrnul i růžičkovou kapustu a další jablka sklidím v týdnu. Ještě něco?“

„No, nerozčiluj se, jen Klepšovi už mají poryto, ptali se, jestli nejsi nemocný.“

„Ta stará čarodějnice mi může, víš co? Obrať list. Místní ani další klepy mne nezajímají.“

„Co čteš?“

„Childa.“

„Člověk svým tvůrcem,“ slabikoval otec titul vzhůru nohama. „Není to něco na indexu? Musíš si dávat pozor.“

„Není, neboj a Child byl spíš marxista. Jinak světový historik a archeolog, zakladatel difusionismu. Což je nauka o tom, že kultura a pokrok vznikaly za neolitu vždy na jednom místě a odtamtud se šířily do okolí.“

„To tě zajímá?“

„Jistě, přece si mohu číst, co chci? Nebo tady potřebuji nějaké povolení doporučené četby jako na škole?“

„Chlapci, nesu kávičku a část štrůdlu jsem nepocukrovala, jak máš rád, Berti.“

Přicházela Hubertova matka s prošedivělými blond vlasy v malém drdůlku. V ruce dřevěný podnos se šálky, konvicí a nakrájeným moučníkem.

„Nemáš se s tím tahat, mami, stačilo zavolat. Zrovna sice vylezlo slunko, ale příště už raději budeme na verandě.“

„Venku je zdravý vzduch, ještě si ho užijeme,“ dodal otec.

„A nejzdravější je ve tvé hospodě.“ Mladík poposedl, aby si nalil kávu.

„Vždyť tam jdu jen na dvě piva!“

„Dej si jich třeba deset, ale přes kouř tam není vidět.“

„Co na večeři? Budou vám stačit obložená vejce? Zítra bude kuře, to přijdou Tvrdí a v neděli pojíme v restauraci U hřbitova. Doufám, Berti, že s námi zajdeš na hroby?“

„Na hroby zajdu, ale zítra něco mám. Nestojím o konverzaci s Janou a Evou.“

„Vždyť jsou to milé dívenky a líbíš se jim.“

„Bože, máti, to mi chceš pokazit i kafe? Řekl jsem to snad stokrát. Jsem teplej, nebudu se ženit jen na oko, abych byl jako ostatní. Někdo to tak může, někdo ne. Já ne.“

„Vždyť tě nikdo do ženění nežene. Ale můžeš mít aspoň přítelkyni. Občas s ní někam zajít. Do kina, kavárny, na koncert, nebo divadlo, to máš rád,“ chlácholil ho otec.

„Jo, to mám rád. Jenže bez dámského doprovodu. Nejsem nesvéprávný a změňte téma, nebo jdu raději k sobě.“

„Tak promiň, Berti, chceme pro tebe jen to nejlepší, vždyť víš. Mám zase nějaké hrozno zavařit? Letos je ho dost.“

„To budeš hodná, mami, natrhám ti ho zítra dopoledne. Něco ještě necháme na mlsání. Pokud nebudou větší mrazíky, vydrží tady pod stříškou až do Vánoc.“

Hubert si konečně oddechl. Začali popíjet kávu. Zítra před polednem musí vypadnout. I kdyby pršelo. Zastaví se v biologickém kroužku u Domu pionýrů a mládeže. Určitě tam bude Arni, pokochá se rybičkami a zajdou si na oběd. Díval se na svoje rodiče a bylo mu jich skoro líto. Usilovně se snaží zapadnout tady v jejich ulici. Vznikla před deseti lety. Asi dvacet domků ve dvou vzhledových variantách. Stavělo se najednou, všichni se tady znali a při stavbě si pomáhali. Během let je už všechno jinak. Změnili se obyvatelé, zvlášť v letošním roce. Hned tři vilky v osmašedesátém majitelé opustili. Emigrovali. Přišli sem noví, kteří je prý koupili za babku. Určitě velcí straníci. Bývalé dobré sousedské vztahy se rozbily. Půjde si raději nahoru k sobě číst, nebo snít.

„Ochladilo se, raději tu moc nevysedávejte. Jdu si udělat nějaké přípravy.“

Ještě slyšel matku, jak říká, že štrůdl je v kuchyni pod poklopem, aby neoschl, a otce, že si jde pustit televizi.

Vyběhl po schodech do patra. Měl pokoj na jih, naproti koupelnu. Vedle malá kuchyňka a další tři pokoje. Jeden zařízený pro návštěvu, další dva prázdné. Spíš plnily funkci skladiště pro odložené věci. Tehdy se horní část stavěla pro druhou, mladou generaci. Jistě, sousedé už na půdě dostavovali další pokojíky. Jedna dcera vdaná, děti, babička, ale tady se nějaký hlahol drobotiny neozve. Posadil se do starého houpacího křesla, co si koupil v Bazaru. Na stolečku vedle měl minerálku. Vzal knihu a začetl se do Gordona Childa. Po chvíli ji odložil do klína. Zavřel oči. Před ním se odvíjely dějiny stále zpět až do dob před možná osmi deseti tisíci lety.

***

Malá skupina lidí skromně oděných v kůžích a hrubých plátnech se zastavila na vyprahlé stepi. Na uschlé trávě se snažilo pár kusů rohatého dobytka a koz urvat ještě něco napůl zelených stébel. Za nimi zůstaly lesy, před nimi, kdo ví. Ale rada starších tak rozhodla. Najdou si nový domov. Kde bude řeka, zelená tráva a země vhodná pro zasetí zrna. Nedokázali v bývalém údolí čelit nepřátelské skupině lovců. Ještě chvíli se obrátili k hradbě lesa. Pak vykročili. Svůj skromný majetek měli přivázaný na hřbetech dobytka, ženy si malé děti zavěsily na prsou nebo na zádech. Muži v kožených vacích nesli všechny potřeby k obdělávání země. Kostěné a kamenné nářadí. V rukou oštěpy, přes ramena luky a šípy. Dobytek udržovali pohromadě psi. Poněkud stranou se drželo pár větších chlapců v družném rozhovoru. V jejich čele už dospělí dva mladíci. Na kožených pásech spletené torny z pevného rákosu, zasunuté nože z pazourku a kostí. Náhrdelníky ze zubů značily, že jsou i lovci. Šípy s kostěnými hroty rovněž v rákosových toulcích a luky z pružného dřeva. Prsa a svalnatá stehna měli pomalovány hlinkou. Starším mužům se tato válečnická móda nelíbila, jsou přece zemědělci, ale při ohrožení byli za jejich umění vděční. Vůbec se jim dnešní mládež nelíbila. Na všechno se dívali jinak. To, co platilo po staletí, jim bylo málo. Chyběla jim úcta ke starým bohům, ale zavrhnout je a odehnat je nemohli. I tak jich bylo málo. Po cestě narazili na podobnou skupinu. Zřejmě je někdo napadl v noci. Ne dravá zvěř. Byli to určitě lovci. Podřízli je jako kůzlata při obětech. Stáhli cennější šat a zřejmě odvlekli mladé ženy. Ostatní tam leželi zohaveni. Kolem pak psi přihnali stádečko koz a několik ovcí, které se při přepadení rozutekly. Nebyl čas je spálit. Útočníci by se mohli znovu objevit. Do stepí se nepouštěli. Nebylo tam nic, co by jim mohlo sloužit. Drželi se v lesích, kde byla zvěř, lesní plody a na loukách zemědělci jako oni. Zase snadná kořist.

„Kiane, myslíš, že najdeme novou zemi? Před námi je jen suchá step. Třeba nikde nekončí,“ obrátil se jeden ze starších chlapců k černovlasému mladíkovi s vysoce vyčesanými vlasy, sepnutými kostěnými hřebeny a jehlicemi.

„Kdo ví, zatím všechno, co jsme poznali, mělo nějaký konec. I lesy na opačné straně prý končí u řeky a dál jsou hory. To je mnoho kamenů na sobě až do mraků. Tak to říkal jeden z poutníků. Z této strany nikdo nikdy nepřišel.“

Kian zalovil rukou v torně a vyndal kus sušeného masa. Ukrojil a nabídl svému společníkovi. Druhý mladík, spíš s hnědými vlasy a poněkud světlejší pleti s jemnými rysy tváře, poděkoval.

„Díky. Já už svůj díl rozdal. Ale bude mléko, možná placky sušené na slunci, nebo večer rozděláme oheň.“

„To těžko, Ramine, není tu široko daleko kousek dřeva, a kdyby chytla step, uhoříme. Slunce je nad hlavou. Do večera urazíme kus cesty.“

Ramin viděl jednoho z nejmenších, jak se toužebně dívá po kousku masa. Polovinu z obdrženého odkrojil.

„Máš hlad, viď, Navide? Měl jsi zůstat u své matky.“

„A hlavně hned všechno nesežrat. Jste jako kobylky,“ rozčiloval se Kian.

Slunce nemilosrdně pálilo. Zato před zvířaty bylo bezpečno. Tady vše ožívá hlavně v noci. Velkým nebezpečím byli jedovatí hadi, kobry a zde zmije. Větší zvířata jako lvi, tygři, hyeny byla opět někde ve skrytu stínu. Jenže stín by rádi vyhledali i oni. Už dávno nebyla vidět hradba lesa s buky, duby, tisy, cypřiši a jalovci. Všude, kam oko dohlédlo, jen step, na které ubývalo i travin a měnila se v písčitě hlinitou poušť. Kolem okousaných zbytků trav byly nory syslů. Tak putovali dva dny. V noci zapálili skromné ohně. Dřevo měli jen to, co si vezli. Pak někdo zvolal:

„Kameny.“

Skutečně se ve chvějícím vzduchu zdálo, že jsou zde vysoké úzké a strmé útesy. Nic podobného nikdy neviděli. Byly jako slepeny ze zrnek písku. Ale zcela mrtvé. Nic na nich nepřipomínalo život. Jediné, co dávaly, byl vytoužený stín. Všichni se mezi skalisky shromáždili k odpočinku. Posilnili se mlékem a neseným sýrem. Kian s Raminem a několik větších výrostků se rozhodlo prozkoumat okolí. Jejich jednání se nesetkalo s příznivým ohlasem. Ale stařešina, co je vedl, je nakonec nechal. Věděl, že by ho stejně neposlechli. Chyběl tu skutečný silný vůdce. Ten, než se vydali na cestu, zemřel po uštknutí několika hady v jámě, kam spadl.

Skupina mladých procházela mezi skalními útvary.

„Tady se dá vylézt,“ ukazoval jeden z hochů Parham.

Hned se obratně šplhal po rozdroleném pískovci. Po chvilce úsilí byl nahoře.

„Vidím stromy,“ volal nadšeně, „a zelenou trávu.“

„Asi z toho horka má vidiny,“ řekl Ramin.

„Ne, ne, je to kousek.“ Parham už byl dole a přes varování se rozběhl mezi skalami.

Dali se za ním. Mezi útesy se objevily trsy pelyňku, měnily se v houštinu sahající až po kolena. Pak se před nimi otevřela zelená krajina s několika stromy, zřejmě olšemi a duby a keři zimostrázu. Určitě je tam říčka. Tráva tady byla směrem ke stromům stále větší a zelenější.

„Počkej, Parhame. U vody mohou být různá nebezpečí. Vrátíme se pro ostatní.“

Ten sice nerad, ale poslechl. Teď se hnal s tou novinou do tábora. Odsud se vypravila s mladíky polovina mužů. S holemi a oštěpy. Nesdíleli zatím radost mladíků. Byli to zemědělci a z možných ohrožení měli strach. Ale zeleň před nimi jim vrátila odvahu. Úzký zelený pruh se vinul na obě strany, zřejmě kolem potoku nebo říčky.

***

Hubertovi při jeho snění vyschlo v krku. Napil se minerálky. Pomalu rozmýšlel, co se svými hrdiny podnikne. Ještě jednou se napil. Takoví dva pěkní samečkové by si to mohli rozdat. Ne, jenom je trochu nabudí. A touha udělat se mu zvedala tepláky v rozkroku. Ještě trochu napětí. Zavřel oči a pomalu se na křesle rozkolébal. Už viděl celé zelené údolíčko kolem menší řeky. V dálce byly hory a lesy.

***

Celá skupina se blížila k vodě. Nebylo vidět žádná zvířata, jen pár vodních ptáků. V trávě tloukli holemi, aby zaplašili hady. S obou stran pomalu tekoucí říčky byly pozvolné svahy. Kus dál široká písčitá naplavenina, kde bylo zřejmě napajedlo zvěře, o čemž svědčily spousty stop.

„Divoké ovce a kozy. Osli, tohle jsou kočky, nějaké větší šelmy, možná hyeny a zřejmě i takové, co neznáme. Chodí sem určitě z rána, večer, v noci,“ ukazoval Ramin.

Jeden z mužů se vydal zpět. Přiženou dobytek k napojení.

Mladíci se zatím pustili níž po proudu. Ve vodě byly vidět ryby. Kolem mezi trsy vodních travin ropuchy, skokani, zelené rosničky. Ptáci jen vždy popolétli a usadili se o kus dál. U další písčiny bylo několik želv. Ty vezmou. Dají se upéct v krunýři. Ještě nasbírali divoký česnek a pár plodů ne zcela zralého tomelu na několika stromech.

Když se vrátili, bylo už moudře rozhodnuto na noc se vrátit s dobytkem mezi útesy. Stačí je přehradit větvemi a rozdělat ohně. Budou v bezpečí. Kian s Raminem, zatímco ostatní chystali nocleh, se vypravili ke skupince menších skal, které byly ze zvětralého vápence. Bylo tam plno puklin a malá jeskyňka. Spíš protáhlý převis s hradbou popadaných kusů. Oštěpy místo prohrábli kvůli hadům. Přes nakupené kameny jim byly vidět jen hlavy. Usmáli se na sebe. Tohle hledali. Schováni před ostatními mohli ulevit nutkající touze.

***

I Hubertův penis se začal vzpouzet. Jen tu neměl kamaráda.

„Tak jo, Berte, jdeme na to!“ řekl si polohlasně.

Vstal z křesla a zašel do koupelny. Pustil vodu, svlékl se a vlezl do vany. Napustil si vodu jen po kořen penisu. Jeho krásně ztopořený úd už nadšeně pocukával. Posunul se a pod záda opřená o stěnu vany si dal nafukovací gumový polštářek. Není nad pohodlí. Trošku pokrčil nohy a zavřel oči.

***

Kian s Raminem už byli dávno ve věku, kdy jim měli přidělit ženy. Tedy mladé dívenky, které už byly zralé. Jenže nebyly. Při posledním přepadení všechny odvlekli lovci. Bylo to časté. O ženy s dětmi už neměli zájem. A ty jen rodily mezi přípravou jídla, ošacení a prací na políčkách a s dobytkem. Muži s dřevěnými háky uvázanými k jejich rohatému skotu obdělávali půdu, získanou žďářením. Uhlíky pak používali při vaření, hlavně na cestách mimo osadu. Dřevem vytápěli pece na vypalování hliněných nádob. Ale oba mladíci byli spíš lovci. Naučili se všechno, ale raději se věnovali lovu drobné zvěře, bažantů, holubů a rádi ochraňovali pole před daňky, jeleny, gazelami i divokými osly, kteří dokázali za noc zničit celou úrodu. Noční samota je naučila i vzájemně si prospět ve svém dospívání. Stačilo jen poposunout pásek s kusem kůže nebo kožešiny a ruce se zmocnily krásné naběhlých penisů. I tady, za kameny si stoupli naproti sobě. Prsty projížděly po hrázi a dráždily šourky s varlaty. Pomalu oba přicházeli na další a další doteky, které jejich ukojení umocňovaly. Kian si představoval prsatou dívku a tohle byla jen krásná náhrada z nedostatku. Jistě, že by mu neodmítla žádná z žen v jejich osadě. Krásný a sebevědomý, odvážný mladík, co víc si přát. Ale on toužil po takové, co bude jen jeho. Ulovit si ji jako lovci. Ale sám nebo i s Raminem neměli šanci. Osady lovců byly silně střeženy a vetřelce čekala jistá smrt. Ramin si jejich občasných honění také užíval, ale po dívce netoužil. Spíš se viděl v roli ženy nebo svírat v náručí hezkého chlapce a proniknout do něj. Doufal, že by to mohlo napadnout i Kiana, ale marně. Zatím jejich vzdechy sílily, až se konečně jejich těla napjala a mohutné cákance semene stékaly po zelených lišejnících na kamenech. Ramin poslední dobou přidržoval penis svého druha co nejdéle, aby mu část semene uvázla v dlani. Rychle se otočil a vychutnával si mandlovou chuť.

***

Hoch ve vaně prožíval honění svých snových hrdinů s nimi. I jeho dlaň už plnilo bělostné nadělení. Trochu ho olízl. Nebylo špatné, ale není nad cizí, jak se už kolikrát přesvědčil. No, nechá své hrdiny usnout na rozprostřeném natrhaném pelyňku. Dopustil si vodu a vzpomínal na loňský konec školního roku. To ještě učil na střední zemědělské škole s maturitou i v tříletém učilišti. Že ho vyhodí jako několik kolegů a ředitele, mu bylo jasné. Za postoje v srpnu minulého roku i jak celou věc po prázdninách vysvětloval studentům. Řešilo se to ostatně dlouho a čekalo se jen na konec školy. Ani moc neřešil, co bude dál. Někam ho pošlou. Je mladý, nejspíš doly. Klaustrofobií netrpí. Pak si ho zavolali. Takové to čeho všeho se dopustil, co četl nový ředitel, ani neposlouchal. Díval se z okna na větev, kde se namlouvaly hrdličky. Skoro se usmíval. Až najednou slyšel, jestli by nepřijal místo vychovatele na zdejším internátě.

„Podívejte, jste mladý, takový člověk se kolikrát nechá něčím strhnout bez uvážení. Nakonec žáky znáte, měl jste dobré výsledky a vychovatele s patřičným vzděláním nemáme. I tak by to bylo na přesčasy. Samozřejmě zaplacené. Zůstanete v místě, v podstatě i na škole, uběhne nějaký rok a můžete se vrátit. Já osobně tyhle změny za pár slov neschvaluji. Ovšem nedá se nic dělat. Mohu s vámi po prázdninách počítat?“

Samozřejmě přikývnul. Tady všechno zná a kdoví, kam by ho dali. Doma to ovšem okomentovali rodiče jinak. Říkali jsme ti, nic neříkej, nedělej, no vyslechl si své. Jen je trochu uklidnilo, že plat menší nebude. Mohou říct, že je to kvůli platu, že jen přešel na stejně zodpovědné místo v rámci školy. Jistě, hlavně co tomu řeknou lidi. Když pak viděl na komunální nástěnce s inzeráty, že přijmou přes prázdniny plavčíka na bazén, vzal to. Sice mu řekli, že je to tak pro studenty z vysokých škol, ale jeden jim chybí. Peněz nic moc, ale hlavně nebude muset poslouchat doma rodiče.

V pondělí ráno podepsal pár papírů, pak mu řekli, co bude s kolegou hlavně dělat. Dostal klíče od převlékací kabinky pro plavčíky. Jeho kolega už tam prý je. Byla uprostřed ostatních podle čísla. Zaklepal.

„Rač vstoupit do tý boudy, podívat se na velbloudy. Čaues, říkají ti Berte? Jsem Ben, tedy Benjamin a druhým rokem zápasím s medinou,“ vypálil na něho smějící se chlapec s kudrnatými světle hnědými vlasy, širokým hrudníkem, štíhlým pasem v plavkách s ostrůvky palem. Stejné vytáhl z baťůžku.

„Určitě ti budou sedět, ať jsme kluci sladění. Neboj, jsou nový z Tuzáru. Jako na Havaji. Já tu byl už loni. Žádná dřina, nikdo se netopil. Nejhorší jsou matky s dětma na brouzdališti. Kecají pod slunečníkama a na děti se vyserou.“

Hubert se ani nedostal ke slovu.

„Jdeme, ukážu ti procházkovej chodník, sedačky, jak mají rozhodčí na tenisu. Prostě se tu budeme procházet a chytat bronz nebo holky. Jseš docela kus, v rozkroku máš hezky nabito, musím si tě pak prohlídnout pořádně. A ty vlasy, vole, jsou jako polštářek ze sametu. Ženský se z tebe poserou. Plavky jsou jak plechový, neboj, kdyby ti stoupalo péro. Tak tfuj, tfuj, jdeme na ně.“

První si to namířili ke stánku se zmrzlinou. Z dívčiny viděli jen vystrčený zadeček, jak něco dělala pod pultíkem. Zvedla se.

„Ježíš, kluci, vám to sekne. Bene, paráda, budeme v loňské sestavě a ty?“ usmívala se na Huberta.

„To je Bert,“ předběhl ho Ben.

„Už začínají chodit lidi, zmrzka za čtvrť hoďky. Mám tu obří kornouty. To jsou fakt vlasy? Můžu si šáhnout?“

Bert se naklonil.

„Ty vole, jako samet a šíleně hustý. Jo, to je fakt hustý.“

Prošli celý areál a Ben všechno ukazoval.

„Sem tam tu chce nějaká káča učit plavat, ale to je jenom, aby cítila, jak na ni šaháš, a už by tě rvala do kabinky ke šmiku.“

Střídali se ob dva dny s druhou partou.

„Ani jsme si nezašli na panáka na seznámení, co dnes večer? Zítra můžeme vyspávat,“ navrhoval asi po týdnu Ben.

„Nejsem proti.“

Zvolili malou vinárnu s reprodukovanou vážnou hudbou, jak hlásal nápis u dveří. Přítmí, svíčky, na stěnách kočárové lampičky. Malé boxy. Servírka se rozzářila.

„Bóže, vy jste kluci z plovárny, holky se zblázní, máte tu samé ctitelky.“

Sotva se usadili, přinesla jim na stůl útlá dívenka v bílém dva obří zmrzlinové poháry.

„Ať se vám u nás líbí, to máte od nás z kuchyně.“

„Co si dáte, chlapci,“ vrchní okolo třicítky. „Jo, vodečku, ta rozum nekalí.“

Preclíčky, solené mandle, jednohubky se sardelkami, olivy.

„Můj Bože, to jsme v ráji?“ smál se Ben.

„V ráji, ale Jednoty, ne RáJe.“

Posedělo se i chvíli po zavíračce.

Ještě se loučili před vchodem.

„Kde vlastně bydlíš?“ ptal se Bert.

„Na novým sídlišti u Obory.“

„To je šílená dálka, proč nejezdíš na kole?“

„Před prázdninama nám někdo vykrad celou kolárku v přízemí.“

„Já to mám kousek, bydlím nahoře sám a máme pokoj pro hosty.“

„To zní lákavě. Z cesty domů moc radost nemám. Tak jo. Co rodiče?“

„Dávno spí dole, jdeme.“

V jejich ulici, mimo pouliční lampy s tancem můr, tma. Potichu vyšli nahoru.

„Dáme vanu? S vonící pěnou?“

„Jo, dnes jsme se ani mimo sprchy moc nenamočili.“

Kluci si vlezli do vody naproti sobě. Ve sprše se viděli kolikrát, když končili. Nijak to nekomentovali. Prostě zřejmě vypadali tak nějak podle svých představ normálně. Teď je přece jen trošku nabudila vodka.

„Můžu něco zkusit, Berte? Jen abys mě pak nevyhnal do mrazu.“

„Neboj, cokoliv, a když, je tam venku dvacet, tropická noc,“ usmíval se Hubert.

Ben pokrčil víc nohy a poposunul se. Ještě, pak se nahnul a svůj protějšek políbil. Než by se stačil odtáhnout, Hubert si ho přidržel a polibek přešel v nekončící líbání.

„Tak tos mě dostal, i když jsem si to myslel. Co teď?“

„Má postel je dosti široká, a když, tak máme pokoj pro hosty.“

Jo, tak to byla krása. Kuřba jak ze švédskýho porna. Ještě teď cítil tu trošku slanou a nahořklou chuť. Vylízal všechny kapičky ukryté u uzdičky a zapomenuté ve štěrbince žaludu. Pak si jazykem převaloval v ústech ochablý a vláčný penis.

„Dáme jim chvilku odpočinku, ne?“ smál se Ben, co podobně ožužlával Bertova miláčka.

Teď došlo na pořádnou líbačku. Je toho tolik na tělech, co stojí za ochutnávku. Prsní bradavky přímo vybízejí svými cuplíky. Pár chloupků okolo šimrá nos a dráždí smyslnost. Pupeční jamka jako by odemykala cestu po pevném břichu až do hustého houští, teď se schlíplými ptáčky. Ale už zvedají hlavičky. Nohy se zvedají a visící kulky jsou dalším cílem hrátek na cestě k úžlabince rozkoše.

Hubert teď celou tu vzpomínkovou cestu podnikl svojí rukou, jejíž prsty skončily v objetí svěrače. Bylo to tak krásný. Kus bezstarostných prázdnin. Chodili pak ráno spíš, když tam ještě nikdo nebyl a hezky si užívali milování ve všech možných polohách. Opíral se dlaněmi o stěnu kabinky, nebo se přidržoval věšáčků, zatímco Ben do něj vnikal. Cítil tehdejší sevření jeho rukou v pase, které sjížděly a oddalovaly půlky. Stejně mu oplácel. Moc řádit nemohli, přece už tady bylo pár zaměstnanců. Co kdyby je někdo hledal v kabince.

„Přidej, Berte, na doraz, víc, víc, to je ono, stříkej, per to do mě, až omdlím.“

Ben mu vycházel vstříc a snažil se své prosby spíš šeptat. Někdy si celý rituál zopakovali po skončení večer. Z kabinky se vypotáceli jako opilí. A taky opilí byli svojí neukojitelnou touhou.

Jen čas běžel rychle. V půli srpna končili. Ben šel na praxi, Hubert na přípravu v internátě. Poznal svou kolegyni, která bude mít na starosti děvčata. Šlachovitá černovláska, po třicítce, sportovkyně, ale pohodářka. Začala škola. Ben ještě párkrát přijel, ale našel si někoho, vzali si společně privát a přišlo loučení. Žádný melodram. Bylo to krásné, ale jen tělesná potřeba. Popřáli si vzájemně štěstí. Uběhl rok a nikde nikdo. Jen růčo a snění.

Hubert vylezl z vany, otřel se, vzal si slipy a froté župan. Přesunul se opět do houpacího křesla a vrátil se v duchu ke svým dávným hrdinům.

***

Oba mladíci si natrhali něco pelyňku, přinesli jemné větvičky s listím a lehli si. V noci si zajdou k napajedlu. Měli štěstí, byla měsíční, bez mraků a slabý vítr vanul od řeky. Dalo se předpokládat, že je zvěř neucítí. S oštěpy se plížili kolem skal. Skoro se srazili se stádečkem divokých koz. Na písčině bylo vidět velkého jelena. Musí se dostat co nejblíž, až k prvním laním a pak rychle vyrazit. Dobře zasadit ochromující ránu a hned druhou. Určitě se bude chtít dostat přes vodu. Šípy mají velmi ostré hroty. Proniknou hluboko. Ale rozhodující budou rány oštěpy. Prolezli pod vyvráceným kmenem vrby, který už obrůstal novým proutím. Kian se vrhl vpřed a zásah byl tak silný, že se zlomila násada. Jelen se vzepjal ke skoku k vodě. To už ho zasáhl oštěp Raminův. Klesl na přední nohy, ale pokusil se dostat do říčky. Ještě dva šípy a převalil se do vody. Jen jeho paroží vyčnívalo. Byl to pořádný kus. Toho ke skalám nedostanou. Ramin u něj zůstal a Kian běžel pro pomoc. Zatím se na protějším břehu objevila smečka hyen. Natahovaly hlavy a větřily. Zároveň se vracel Kian s několika muži s pochodněmi. Hyeny se stáhly za rákos a křoví. Jelena odtáhli na odsekaných větvích do jejich skalního tábora. Hned se dali do jeho vyvrhnutí. Bude dost čerstvého masa a nemusí porazit kozu nebo ovci. Oba mladíci byli pochváleni. I když některým mužům se to nelíbilo. Nejsou přece lovci. Na místě ještě vytrvali několik dnů, pak skupina mladíků našla mělký brod a přesunuli se přes říčku. Měla velmi široké koryto a zřejmě po větších deštích v blízkých horách se rozlije do okolí. Musí rychle najít nové místo. Bude potřeba zasít pšenici a ječmen. První hrách, který nejrychleji dozrává, taky čočku, boby, proso a len.

Celá jejich karavana se pomalu přesouvala. Zelené údolí končilo a začala znovu step. Nebyla ale sežehlá horkem jako ta, po které přišli. U vzdálených skal bylo vidět stromy. Kian s Raminem a ostatní omladina vyrazili ke skalám. Kolem proběhlo jen velké stádo gazel. Ale žádný pronásledovatel jako leopard, lev nebo tygr se neobjevil. Pozorně se dívali na všechny strany. Nejlepší ochranou před šelmami byl vždy oheň. Za pruhem nižších skalisek, kam lehce vylezli, byla další říčka a okolo ní zelená step se stromy. Vrby, olše, habry, ale i duby s jedlými žaludy, lahodné tomely a granátová jablka. Ta se hned stala kořistí chlapců. Blízké skály chránily údolíčko ze všech stran a dál pokračovaly vysoké hory. Kian poslal všechny menší chlapce nazpět, ať sem všechny dovedou.

„Kolem říčky budou dobrá pole, nevypadá, že by se rozlévala, má hluboké koryto, u skal se postaví domy z hliněných cihel. Co by chtěli víc?“

***

„Berti, Berti, jsem v půli schodů, slyšíš mě, večeře.“

„Jo, mami, už jdu,“ ozval se neochotně Hubert. Zrovna chtěl svým snům dát erotický náboj. No co, dosní si kus dávného příběhu po večeři. Talířky s nakrájeným výrobním salámem, půlky vařených vajec, kyselá okurka, vše polité majonézou. Housky s mákem a solí.

„Ten salám nemá žádnou chuť. Kdoví, co tam ti učni melou. Ani barvu, není slaný ani kořeněný. To už jsme na tom tak špatně, že nemůžeš koupit šunkový?“ rozčiloval se otec.

„Máš tu koření i sůl, je dietní.“

„Copak držíme dietu? No řekni, Berte, chutná ti?“

„Já jsem si tam klepnul trochu chilli a osolil. Zázrak to není, ale jde to. Stejně si dáš v hospodě tlačenku nebo guláš.“

„A to jako proto doma nemám nárok slušně pojíst? Máme tři platy a večeříme jako v padesátých letech. To pivo ani neotvírej. Dám si čepovaný.“

Otec ani nedojedl, zvedl se, šel do předsíně a za chvíli bouchla venku branka.

„Dej mi to sem, mami, dojím to.“

„Ale já ti ještě přidělám.“

„Ne, to bude stačit. Jen si vezmu nějakou pletýnku, nahoře mám paštiku, kdybych byl vzhůru.“

„Tak se nezlob, chtěla jsem trochu ušetřit, když zítra přijdou hosté.“

„Kolikrát jsem ti říkal, pokud ti nevyjdou peníze, stačí říct. A na žádný zařízení nahoru nešetřete. Bydlet tu nebudu. Najdu si něco malého. Jednak kvůli lidem v ulici, abych tu nevyčníval a neměli pořád starosti, a taky si žádnou holku nepřivedu. Jinak to nebude. Můžete pak vrch pronajmout. A hlavně se pořádně najez ty. Moc sis toho nenandala.“

„Kafíčko si se mnou dáš?“

„Jistě, mami, velice rád. Chodím spát až o půlnoci. A jak máme čtyřiadvacítky, pijeme kafe celou noc. Já po něm klidně usnu. Ráno sklidím hrozno a přijdu asi až v neděli ráno. V pondělí mám denní.“

Ještě chvíli popovídal se svojí matkou, než šel k sobě nahoru. Bylo mu jí docela líto. Bohužel je příliš navyklá na způsob života, který je normální. Otec, hlava rodiny, rozhoduje o všem. I když nebyl žádný despota, ale přece těžce nesl, že jeho syn je ve všem jiný. A úplně nejhůř jeho homosexualitu. Strach, že se bude o tom v okolí mluvit. Hubert si pustil na magnetofonu Vivaldiho Jaro. Usmál se, jo, je už sice podzim, ale pro další snění to bude ono. Kolikrát tak i v křesle usnul, ukolébán hudbou a snovými příběhy.

***

Vysoké skály v dolní části obrůstaly duby, cypřiše a cesmíny. Výš byly tisy a jalovce. Před nimi se po keřích honily divoké kočky. Bylo vidět, jak z těch míst vždy odlétají ptáci. Přítomnost lidí jim nijak nevadila. Pak je zaujali na štěrkových plošinkách pískomilové a snažili se nějakého ulovit. Což se jim také podařilo.

„Zajdeme výš tady kolem pramene, co stéká shora,“ ukazoval Kian. Ramin, Parham a Reza ho následovali. Parham byl velmi mrštný a první zdolal výstup na malou římsu. V chráněném převisu objevil včelí plástve. Přehrnul si přes většinu hlavy kus plátna, co měl svinuté a omotané v pase. Když ostatní vystoupali nahoru, běžel už k nim s velkým plástem, ze kterého ukapával med. Hned ho rozlámali a dopřávali si další lahůdku. Včely se spíš shlukly na ulomeném místě a těch pár žihadel nikdo neřešil. Postoupili bočním popraskaným úbočím na další plošinku, která byla vysunutá směrem do údolí, a pozorovali odtud hemžení jejich skupiny dole. Dobytek už byl mezi skalami a vchody zatarasené trnitými větvemi. Několik stanů z kůží, spíš jen přístřešků. Ženy, kterých byla převaha, mísily na hromadách hlínu a utloukaly ji do dřevěných forem. Cihly hned pokládaly na okolní skalky k vysušení.

„Máme nějaké zásoby?“ otázal se Ramin.

„Sušené maso, kousek uzeného, pytlík drceného prosa na placky, každý má malý měch s vodou. Pár granátových jablek a tomelů.“

Všechno vyskládali na hromádku.

„Taky něco ulovíme,“ prohlásil Kian. Jen to dořekl, kus od nich se snesl veliký pták. Nejdřív mysleli na orla nebo supa, ale poznali hned dropa. Určitě ho něco dole na stepi, kde žije, pronásledovalo, že se dostal až na kraj hor. Velký, těžký kohout. Než se stačil rozběhnout a vznést, srazily ho šípy. Kian ho vzal na záda.

„Najdeme místo na rozdělání ohně a k přespání.“

To také našli v malém smíšeném lese. Ptáka vyvrhli, otrhali větší pera. Pak ho obalili v mazlavém bahnu s listím pelyňku a šalvěje. Krásně se upeče na uhlících. Kolem se přidá další suché dřevo, nahoru větve jalovce. Ráno se popel rozhrabe a bude neskutečná dobrota. Pojedli ze zásob a uložili se u ohně pod starým tisem. Parhama s Rezou poslali spát, v noci se vystřídají. Přiložili na oheň. Chvílemi slyšeli vlky, ale hodně vzdálené. Vstali od ohně a zašli k dalšímu padlému tisu. Dalo se tam hezky opřít. Jejich ruce už svíraly naběhlé penisy. Pěkně se rozdráždili. V momentě, když se uvolnilo všechno napětí, uviděli kousek před sebou v odlesku od ohně svítící oči. Tady ve skalách nejspíš rys, ale i leopard nebo tygr. Poslední by bylo nejhorší. Slýchávali plno historek o lidožravých tygrech. Měli u sebe jen nože. Kian se sehnul pro kámen a hodil. Ozvalo se zavřeštění a oči zmizely. Určitě to byl rys. Hned se uchýlili k ohni, kde už oba probuzení mladíci sahali po oštěpech. Do rána byl klid. Pochutnali si na upečeném dropovi a ještě do větších listů si každý kus zabalil na později. Pustili se do zdolávání hor. Z vrcholků bude vidět na velikou dálku. Tady v horách nebudou lovci ani pastevci. Loučky s travou jsou jen malé, stromy roztroušené. Jediná větší zvířata byly divoké kozy. Ulovili pár syslů. Dva dny trvalo, než se dostali k vrcholkům. To bylo království orlů a supů. Kroužili vysoko a pak sklouzávali na druhé straně do nížiny. Vlevo se do dálky táhla poušť, pak přecházela v suchou step. Na opačné straně bylo vidět velikou řeku, která mířila až ke skalám a zatáčela se podle nich. Za řekou viděli pro ně obrovskou osadu. Obehnaná vysokými kůly, místy s věžemi z nepálených cihel. I přes dálku viděli v osadě čilý ruch i bokem na polích, ke kterým vedly z řeky uměle vytvořené kanály. Hory se taky vpravo rozšiřovaly a vytvářely další údolí. Vydali se tím směrem. Konečně se dostali na malou plošinu, odkud přehlédli celou přední část údolí. Dolů nepůjdou, vrátí se zpět do jejich vznikající osady a vyzkouší opačnou stranu s pouští. Pod místem, kde sedli a rozhlíželi se, byla hluboká propast, odkud bylo slyšet hukot vody. Zřejmě na dně byla nějaká říčka, ale neviděli žádné pokračování. Zato v dálce zahlédli velikou skupinu rychle jedoucích postav na podivných zvířatech. Takové nikdy neviděli. Dlouhé nohy, štíhlé krky s podlouhlou hlavou a na nich sedící zřejmě muže, oděných v kůžích a kožešinách s dlouhými oštěpy. Jak se blížili, bylo vidět, že jsou to dvě skupiny. Druhá se rozdvojila a sevřela tak pronásledované. Byli ve velké přesile. Viděli, jak zasažení padají k zemi. U skal ostatní dostihli a zřejmě všechny pobili. Chytali pak zvířata, na kterých všichni jeli. Tady neznámé koně. Z mrtvých strhávali ozdoby nebo součásti oblečení. Rychle se pak rozjeli zpět a zmizeli v začínajícím lese. Ještě jednou je bylo vidět, jak vyjeli z lesa. Až pak zmizeli. Ramin snad něco uviděl na okraji skály. Ale jak se přiblížil, celá část, na které stál, se zřítila do propasti. Mladíci hned ustoupili od okraje blíž k pevné skále. Nedá se nic dělat. Takový pád mezi skalami nemohl přežít. Do propasti každý vhodil kamínek jako rozloučení a otočili se k návratu.

***

Hubert už v duchu viděl další pokračování. Jistě že nemohl nechat svého hlavního hrdinu zahynout. Ale to si nechá na příště a hezky si ho užije. Dnes už dá prostor spánku. Když se ráno vzbudil a sešel dolů, rodiče nebylo vidět. Zřejmě spí. Vzal košík a zahradnické nůžky v přístavku, co měl být kdysi chlívkem. Malý žebřík. A první se pustil do už mírně scvrklých bobulí s úžasnou chutí nasládlého muškátu. Během hodinky měl sklizeno. To už se objevila i matka.

„Táta to včera trochu přehnal. Něco slavili, tak ještě spí. Vezmeš si štrůdl a kakao, nebo chleba se sýrem?“

„Štrůdl ale s čajem a hned pak půjdu.“

Podíval se na hodinky. Půl deváté, to už bude Arnošt v akváriu. Spěšně se převlékl. Nerad by se potkal s otcem. Bylo by to stejné jako vždy. Když přicházel k Pionýráku, potkal Arnošta se dvěma kluky, co byli nadšení akvaristé. Bydleli blízko a většinou Arnošta doprovázeli. Už z dálky se všichni zdravili.

Akvárium bylo hned za skleníkem. Tři velké místnosti. Dvě s ukázkovými nádržemi nad sebou, třetí se vším potřebným k chovu. Hlavně menší elementky pro potěr a technické zázemí. Arnošt učil jinak biologii a tohle byl vedlejšák, ale i velká srdcovka. Trávil tady většinu volného času. S Hubertem se znali z Karlovky, dokonce byli i spolu na vojně, i když každý u jiné baterie. A pojilo je velmi silné přátelství. Arnošt o Hubertovi věděl už od školy, že je teplý. Ale jednou si to řekli a víc nic takového neřešili. To byla oblast, o které se nemluvilo. Sám prožil na škole lásku s trpkým koncem. Dívenka, kterou velice miloval, mu zahýbala hned s několika kluky. Naštěstí pak přišla vojna, ale nějaká nedůvěra už v něm zůstala. Teď se plně věnoval vodnímu živlu.

Hubert vzal s sebou sáček hroznů, ale i pár kousků štrůdlu. Většinou tak sedávali, když přišel ve čtyřech u kávy, kterou taky kluci hned udělali. Ti pak šli čistit akvárka vedle a oba přátelé probrali, čím se bavil jejich maloměstský svět. Posteskli si na dobu a přešli k rybičkám. Byly tady i krevetky, spousta vodních šneků a vodní žáby. Obojživelníci, hadi a podobná havěť byli v teráriích z opačné strany skleníku. Tu obhospodařovala kolegyně, jen z jiné školy. Samozřejmě přišla i prohlídka, čas utíkal rychle, kluci si skočili na oběd domů a oba kamarádi do blízké hospody. Vařili tam klasická domácká jídla. Guláše, rajskou, koprovku, svíčkovou, ale i sekaný řízek, čočku, fazole, hrachovou kaši. Ceny mírné, porce velké. Taky měli pořád plno. Pomohl pak stěhovat nová akvária. Večer ve vinárně lahvinku a Čertovo pokušení, což byl vzletný název pro všude běžný kaťák, neboli katův šleh. V Arnoštově zimovišti, jak říkal své garsonce, si po sprše pustili trochu džezu, co oba milovali. Ještě lahvinka na dobrou noc a každý spočinul na jedné válendě. Hubert už už přemýšlel o svém snění, ale spánek byl rychlejší.

Vrátil se dopoledne a toho, jak se otec významně díval na hodinky, si nevšímal. Vzal velký věnec na jejich hrob, rodiče menší a dva koše chryzantém. Všude bylo plno lidí. Obešli tři hroby a chvíli vystáli frontu na oběd v restauraci U hřbitova. Jako v kiosku na nádraží. Honem. Všichni si dávali svíčkovou. To prý k Dušičkám patří. Maso bylo tuhé a omáčka řídká. Na křivě ukrojeném terčíku citronu se krčilo pár bobulek rybízové zavařeniny. Doma šel hned nahoru. Konečně se může zasnít. Natáhl si budíček, aby ho máti nemusela zase volat k večeři.

***

Ramin se vší silou držel pahýlu tisu, co se utrhl se skálou. Ten se zachytával, a brzdil tak pád. Dopadl do prohlubně vířící vody. Ucítil pár odřenin. Vyplaval pod dalším převisem, kde nebyla vidět obloha. Břehy byly srázné a voda ho nesla dál do skal. Uviděl hromadu nakupeného dřeva. Větve, přelámané kmeny. U stěny se voda ztrácela v podzemí. Zachytil se kusu cypřišového kmenu a po něm vylezl na malou loučku plnou popadaných kamenů. Mezi stěnami se táhla úzká puklina. Nejprve si chvíli odpočinul na plochém kameni. Zůstala mu jen torna na opasku, kde má křesadlo a něco jídla. Jinak nic, ani nůž. Na hromadě dřev si vybral pevnou hůl. Taky mezi kameny uviděl kobru. Plazila se opačným směrem. Bude si muset opravit skromné oblečení z kůže, trochu potrhané. V torně má jehlu a kus lněného vlákna. Pustil se puklinou. Holí před sebou klepal na kamenitou zem. Mohly by tady být zmije. Puklina se několikrát zatočila. Pak vyústila u malého jezírka s krásně čistou vodou. Jeden břeh byl z oblázků a druhý vyšší s chomáči travin. Jen horská loučka a opět skály. Sundal si opletené sandály z nohou, rozepjal pásek s tornou i řemen přes rameno s kusem kůže na zádech a něco jako suknici v pase. Odřeniny až na dvě nekrvácely. Najde byliny na lepší zhojení. V duchu děkoval jejich bývalém vůdci, že všechny učil plavat. Starší muži a ženy to neuměli. Stojatá voda byla docela teplá. Pomalu vstupoval po oblázcích do vody. Až sem doléhal hukot říčky. Jinak bylo slyšet jen štěbetání drobných ptáčků na keřích. Vody bylo víc u protějšího břehu. Přesto jen po stehna. Zrovna si chtěl promnout koule a zbavit se trochy uvízlého smetí v houštince rozkroku, když ho někdo pootočil a srazil do vody. Než se mohl bránit měl zkroucenou ruku a hlavu pod vodou. Stihl jen zachytit vzhled svého protivníka, zřejmě také mladý, ale světlejší pleti a o dost silnější. To už polykal vodu a snažil se dostat hlavu nad ni. Ale nezdálo se, že ho chce útočník utopit. Nadzvedl mu hlavu a nechal ho vykašlat vodu. Zároveň ho tlačil k travnatému břehu. Ramin se volnou rukou snažil uchopit trs sítiny, vytrhnout ho a oslepit jím na chvilku druhého mladíka. Ten ho vší silou přirazil ke břehu. Hned ucítil jeho prsty dobývající se do jeho análu. A za prsty pořádný klacek. Bylo to náhlé, drhlo to a bolelo. Ale pak všechno naplňovalo jeho sny. Přestal se bránit. Cítil pronikání a vyrážel ze sebe vzdechy ukojení. Mladík za ním pustil jeho ruku. Hned se oběma chytil trsů trav. Ucítil ruce svírající ho v pase a jeho přírazům vycházel vstříc. Pak cítil zuby svírající zátylek. Neznámý sténal a blížilo se jeho vyvrcholení. Pak už to byly jen záškuby jeho penisu a vstřiky semena. Otočil si Ramina, vyzvedl ho na trávu a pustil se do líbání jeho penisu. Ramin si lehl do trávy a vzápětí naplnil mladíkova ústa. Ten se hned vysunul k němu. Objali se a váleli po trávě. Pak si vzájemně pomohli vstát. Hoch měl hezké souměrné tělo, samý sval. Usmál se.

„Mahan,“ ukázal na sebe a něco řekl neznámou řečí.

„Ramin,“ následoval ho jeho protějšek.

Byli zcela ulepení od trávy, písku a listí. Ukazovali na sebe a smáli se. Pak si vlezli do vody a vzájemně si umývali svá těla. Neobešlo se to bez polibků. Mahan měl své oblečení složené u oštěpu a kamenné sekery. Bylo mnohem dokonalejší i s použitím plátna. Ramin obdivně sledoval jeho oblékání. Zvlášť když si vázal plátěnou roušku. Ve výšce nad nimi začali kroužit supi. Mahan ukázal dál mezi skály. Přelezli menší pahorek a před nimi těsně u skal bylo místo bitvy, co viděli před tím. Pár supů už trhalo vnitřnosti z těl objetí. Většinou muži jejich věku a pár starších. Někteří polonazí nebo nazí, všichni měli odřezána varlata. To bylo v té době obvyklé. Mohli se s nimi doma pochlubit, kolik zabili protivníků. Někteří válečníci je i pak vařené jedli, stejně jako mozky. Aby získali sílu, plodnost i chytrost nepřátel. Ležel tam i mrtvý kůň. Mahan ukazoval, že se skryl v keřích. Našli oštěp se zvláštním hrotem. Stejný měl i Mahan. Taky nože, jaké ještě Ramin neviděl. Postupně prošli bojiště a vzali si, co by mohli sami užít. Našel se i luk a množství šípů. Supi jen poodlétli. Když ustoupili do skal směrem k jezírku, uviděli medvěda a hyeny. Musí dál, ukazoval Mahan posunky. Tady v okolí nebude bezpečno. Vydali se směrem ke skalám, za jejichž hradbou, i když daleko, byla veliká osada. Našli malou jeskyňku, prohlédli, jestli tam nejsou hadi. Vhodili dovnitř zapálené větve. Pak oheň rozdělali u vchodu. Jen bylo zvláštní, že kouř najednou změnil směr a místo coby stoupal ke vchodu, mizel na konci jeskyňky v malém otvoru. Když přišli blíž, viděli přes něj kus oblohy. Byl to další, jen zasypaný otvor. Odstranili pár kamenů a prolezli. Byli uvnitř malého údolí. Kolem se tyčily vysoké, naprosto kolmé srázy, jako ve velké propasti. Dno tvořila louka s potokem, který vytékal ze skal a na opačné straně mizel. Na protější straně byla malá políčka, pár stromů a keřů. Vše za ohradou z větví. Přiběhlo k nim několik ovci a koz. Žádné obydlí, stan, polozemnice, nebo domek z nepálených cihel nebyly vidět. Když přišli blíž k políčkům, bylo vidět, že jsou nějakou dobu opuštěná. Čočka i hrách vypadaly na zem a všude bylo plno hustě vyklíčených malých rostlinek. Ukázali si, že údolíčko obejdou. Místy vyrůstaly v louce trsy česneku a zřejmě i jiných pěstovaných plodin, jen je spásaly ovce a kozy. Objevili další jeskyňku, našli tam jen navršené kamení a vedle zbytek kostry, kde ještě bylo plno brouků a mravenců. Zřejmě poslední obyvatel. Ale zřejmě obýval nějakou další jeskyni. Kameny vedle jsou určitě také hrobem. Zase si ukázali, že kostru zakryjí kameny. Podobných jeskyněk našli ještě pár. V jedné byly jámy na obilí, zakryté plochými kameny. V další pec na pálení keramiky. Blízko potoka byl malý lesík keřových fíků. To bylo vítané osvěžení. Dostali se zase až k políčkům. Za kusem spadlého kamene objevili otvor zakrytý dveřmi ze spleteného vrbového proutí. Odstavili je na bok.

***

Rozdrnčel se budík. Zrovna teď, když se zdálo, jak bude pokračování napínavé. Hubert se neochotně zvedl. Pomalu sestupoval dolů. Na stole už byl hrnec s naběračkou a talíře.

„Berti, nechala jsem ti i kousek kuřátka od včera a bramborového salátu. Chceš kuřátko ohřát? Bylo v lednici.“

„Díky, mami, jsi hodná. Nic neohřívej, vezmu si ho pak nahoru.“

„Máme černou polévku z jelita a sladké kosti. Táta je má rád. Jsou z ječné mouky. A taky koláčky s tvarohem. Kuřátko ti dám do misečky.“

„Dobrý večer,“ přišel otec od televize. Vzal si topinku a začal jíst.

„Polévka je nějaká moc řídká. Říkám ti, nešetři tolik. Dřív se na ni kupovala krev. Tohle jsou samé kroupy. Zabíjačková prdelačka. Ale ta je mastnější a hustší a topinky ani česnek neviděly.“

„Táto, tobě není nic vhod. Polévka je dobrá a česnek máš vedle na talířku.“

„To nemůžu u večeře ani promluvit? Co člověk na tom světě má než trochu žrádla. Kudláček říkal, že tě už dvakrát viděl ve městě s nějakou holkou. Jestli už do toho praštíš.“

„Ta holka je moje kolegyně z internátu. A rozhodně do toho nepraštím. Odmítám se o čemkoliv podobném bavit. To bys už měl vědět. To kuře si sním nahoře, mámo.“

„Sakra, jsi nedůtklivej jak nějaká ženská. Co by ti to udělalo pozvat ji k nám na víkend. Prostě jen jako kamarádku. Místo toho trčíš někde u rybiček s malými kluky. Ještě budou říkat, že jsi pedofil.“

„To stačilo, táto. Všechno má své meze. Hned si začnu hledat podnájem. Denně se dohadovat nezvládám. Mám svůj život a nikdo mi do něj nebude kecat.“

Hubert spěšně dojedl polévku, talíř s kuřetem a salátem si dal na malý podnos. Přidal si tam dvě topinky a popřál dobrou noc. Sedl si nahoře v kuchyňce. Jedl, ale necítil žádnou chuť. Pak si k topinkám vzal z ledničky načaté sardinky. Takhle to prostě nejde. Nejsou to sice bůhvíjaké hádky, ale stokrát nic umořilo osla. Musí se pozeptat. A ve středu jsou třídní schůzky. Zároveň se pak mohou ti, co mají své děti na internátě, informovat, jak si tam vedou. Naštěstí se nic vážného neděje. Jen jako všude. Kouření, občas někdo v náladě. Hodin málo, usadil se znovu v křesle. Ponořil se do říše fantazie.

***

Ještě u vody, kde se chlapci tak podivně seznámili, si posuňky a pak klacíky kresbou v písku o sobě něco pověděli.

Ramin, že byl nahoře na skalách a zřítil se dolů. Jsou zemědělci, nakreslil srp a stébla obilí. Tam za skalami. Mahan byl v těch pronásledovaných. Zasáhli jeho koně, spadl na kameny a nepřátelé zřejmě mysleli, že je mrtvý. Využil chvíle jejich nepozornosti, když prohlíželi mrtvé, a skulil se mezi keře. Je z veliké dálky někde na severu. Když viděl Raminovo nahé tělo, musel se ho zmocnit. Je to u nich zakázané, ale na dlouhých cestách bez žen, když to nikdo nevidí, dělají to mnozí. Zůstanou spolu. Ve dvou spíš přežijí. Ještě než se dali do prohledávání otvoru za dveřmi, vrátili se přes potok k místu, kudy sem přišli. Pečlivě otvor zaskládali kameny. Někdo by se mohl dostat za nimi. A podle mrtvého a polí to vypadá, že jsou zde sami. To už se smrákalo. Hned v chodbě za proutěnými dveřmi byly v puklinách kamenů zasazeny louče. Jednu vzali a zapálili. Po pár metrech v chodbě byla nízká jeskyně, dřív sloužící jako obydlí. Kamenná deska zřejmě jako stůl a na zemi na sezení kožešiny a různé barevné tkané látky. Stejně tak v rohu u ohrazeného ohniště další kožešiny a látky, kde se spalo. Nad ohništěm ve skále puklina, co zřejmě odváděla kouř. Za stolem ve vysekaných výklencích bylo plno různých nádob z pálené hlíny a v nich zbytky vyschlých nebo zcela zkažených potravin. Dobrým byl určitě med, různé ořechy a hrubě i jemně mletá mouka. Sůl. Na dvou místech byly ve skále otvory, jakási okna, zakrytá zase spleteným proutím. Venku byl úzký průhled s hvězdnou oblohou. Za dalšími pletenými dveřmi byla zase chodba, která vyúsťovala do obrovské jeskyně. Tam ale chodba končila propastí. Odsud nikdo nepřijde. Prozkoumají ji ráno. Na okraji bylo něco jako zábradlí z kusů dřev. V několika výklencích bylo plno různých látek, ale také podivné škrabošky napodobující tvář lidí a zvířat. Vrátili se. U ohniště byla kupka dřeva. Přinesli si vodu z potoka. Do ní med a sušené fíky. Kameninovou nádobu postavili na kraj ohniště. Každý měl nějaký zbytek zásob. Zítra si mohou uvařit čočku. Ještě rozžali víc loučí a důkladně protřásali látky i kožešiny. Mohli by tam být hadi, štíři, pavouci. Ale mimo pár malých pavoučků nic. Možná i proto, že všechno vonělo po nějakých bylinách. Lehli si. Tentokrát spíš hladili svá nahá těla. Nechali jen jednu loučku. Praskal oheň a jejich vzdechy a tiché výkřiky svědčily o milování.

***

Hubert si lehl do postele. Zvedl si pod hlavou, pokrčil nohy. Jeho péro už bylo připravené. Představoval si milující se dávné kluky. Projížděl rukou po hrázi a pomalu na ni tlačil. Ty druhé ruce zde citelně chybí. Většinou ho při tom napadla podoba jednoho z čtvrťáků. Měl už osmnáct, a jak viděl ve sprchách, mimořádně vyspělý. Navíc se chodil sprchovat až po večerce, jako by čekal, až se tam kontrolující vychovatel objeví. Jenže, učitel a žák, to je vždycky katastrofa. Vychovatel a žák je přímo průser. Jo holka v těch letech před koncem školy, to by prošlo. Ten kluk, Víťa, Vítězslav, ho určitě provokoval. Ale mohlo by to být i jinak. A vyhazov ze školy, i když z politických důvodů, mu stačil. Přesto se mu pletl do vidin, teď zastínil vysněného Ramina a Mahana. Viděl ho sehnutého ve sprše. Krásně na něj vystrkoval pevný zadek a svalnatá stehna. Jeho půlky byly docela rozevřené a věneček svěrače trošku pootevřený. Musel slyšet, že bouchly dveře, zřejmě se i podíval, kdo jde, ale jako by si omýval prsty na nohou. Měl tehdy co dělat. Péro mu vystřelilo v teplácích. Nezbylo než se pootočit, jen něco řekl a vyběhl ven. Podruhé si zase nanášel pěnu do podpaží a lákal svým trochu naběhlým penisem. Za ním visela velká varlata. Levé trošku výš. Tak to byla muka. Přitom se nezdálo, že by vyjížděl po někom na internátě. Navíc měl Víťa i krásné ruce s dlouhými prsty a plné rty, které si občas smyslně oblízl. Toho teď mít, zezdola, seshora. Jakkoliv. Zatím mu jeho miláček ohlašoval, že bude. Kousek toaleťáku. Začal se smát. Jeho pravěcí kluci to s hygienou určitě nepřeháněli. Vidiny všech chlapců pomalu mizely. Konečně usnul.

Do středy se nic nedělo. Jen s kluky připravili dvě nástěnky k Říjnové revoluci. Neobešlo se to bez poznámek. Ale zdálo se, že na internátě nikdo kovaný není. Ve svazu mládeže byli všichni, to ani jinak nešlo. Ještě zvlášť u stolku v místnosti návštěv umístili Leninovu bystu a kytku umělých rudých karafiátů. Schůzky rodičů vypukly odpoledne po třetí hodině ve třídách a v podstatě trvaly do večera. Tak aby se mohli všichni vystřídat podle konce pracovního procesu. Hubert se tam většinou jen nudil. Žádné problémy se svými chovanci neměl. Zato kolegyně, co měla dívky, byla neustále v obležení. Pak si všiml hezkého blonďáka jeho let, který mu hned připomněl jednoho z kluků snad ve druháku. Toník. Drobnější blonďáček s krásně modrýma očima. Velice hezky maluje. Je ve výtvarném kroužku. Tak to určitě není jeho otec. Snad starší bratr. Viděl, že rozmlouvá se všemi učiteli a pak si to namířil k němu.

„Promiňte, prosím, pane vychovateli nebo učiteli, říkali mi, že jste tady původně učil.“

„No to bylo, jaké máte přání?“

Trochu ho připomínka rozhodila. Představili se. Jak odhadl, byl to Toníkův bratr Jiří.

„Mám takový pocit, že se něco s Toníkem děje. Zhoršil se ve všech předmětech. Není to zase žádná tragédie, ale byl vždycky premiantem a rodiče to těžce nesou. Navíc máti se uvolnit nemohla, otec marodí s nohama, tak jsem to odnesl já. Není tam nějaká šikana nebo něco, čeho by se bál? Moc vás prosím. Zastavil bych se za týden. Budete mít čas nebo na internátě? Mohu hned ráno.“

Hubert se podíval do rozpisu. Měl zrovna dva dny volno a říkal si, že se zajede někam podívat mimo město. Nabídl, že by se mohli potkat na nádraží v restauraci. Domluvili se. Až se loučili, teprve si ho lépe prohlédl. Příjemný mladík se stejně krásnýma modrýma očima, působil dojmem pohody a klidu. Teprve když odešel, vybavoval si ho v paměti. Jen povzdechl, tak by si dovedl představit ideálního přítele i milence. Jenže jako už kolikrát jen sen. S posledními rodiči se vytratil. Ani se mu nechtělo domů. Po cestě přemýšlel o Toníkovi. Tři kluci, se kterými bydlí, patří mezi naprosto bezproblémové. Těžko si dokáže některého z nich představit při nějaké šikaně. Byli vždycky docela otevření ke všemu, co se tam dělo. Zavolá si je. Chce to trochu rozptýlení. Zajde si do vinárny, kde byl s Benem. Dnes tu byl mužský personál, aspoň v lokále. Zvolil malý stolek pro dva. Mladý číšník, snad ještě před vojnou, nebo z učení. Černovlásek, delší zkadeřené vlasy, menší nos… Jsem ale vůl, každého hodnotím do postele. Tenhle by šel. Musel se usmát.

„Přeji krásný večer, pane. Jsem rád, že máte dobrou náladu. Zřejmě očekáváte dívku svého srdce. A když ne, podívejte, je jich tady plno. Holky z nějaké krejčovské dílny si přišly povyrazit.“

Taky viděl dva větší stoly sražené k sobě a pořádný babinec. No to zrovna není, co by potřeboval.

„Po dámské společnosti netoužím. Nikoho nečekám. Jen jsem si přišel odpočinout. Ještě se rozhodnu, co si dám. Zatím možná jen turka.“

Hoch se mírně uklonil, proplul mezi děvčaty a za chvíli byl zpět s kávou ve skle, baleným cukrem a malou oplatkou. Sklenička vody. Usmál se.

„Už vybráno?“

„Asi vodku, ale je-li s tonikem.“

„Stoličnou? Máme i jiné, třeba polskou.“

„Vodka za to nemůže, že je všechno v háji.“

„Sneslo by to i tvrdší slova. Já měl domluvené Německo. Nakonec tu dělám pinkla.“

„Takže jseš v mých letech? Vypadáš moc mladě. Hubert, teda říkají mně Bert.“

„To máš pravdu, v hospodě mi nedají ani pivo,“ rozesmál se, „Emil. Navíc poliši kolikrát řeší moje háro. Už mě chtěli i nechat ostříhat. Byli v domnění, že ještě chodím do školy.“

Emil přinesl požadované, občas, když měl čas, se zastavil a prohodili pár slov. Hubert měl pořád silnější pocit, že tenhle hoch je na tom jako on. Nebylo by špatné nahradit na chvíli snění skutečností. Dámská společnost se pomalu začala rozcházet. Vrchní je kasíroval.

„Tak si děvčata trochu vyhodila z kopýtka. Doma už čekají manželé, milenci. Někteří už své poklady byli zde vyzvednout. Nějaké tady budou volné, jak to vypadá, nemáš zájem?“

„Zájem by byl, ale ne o ně,“ zkusil Hubert nadhodit udičku.

„No podívejme. Taky by byl zájem, myslíš-li to takhle. Máme tady pokojík na přespání, když je potřeba.“

Končilo se. Hubert zaplatil. Emil vzal ještě další pití. V chodbě za kuchyní byla místnost hned vedle personálního WC a sprchy. Tu používal hlavně personál kuchyně. Teď byl všude klid. Dvě válendy šoupli k sobě. Šaty do skříně. Ve sprše si stáhli slipy. Černovlásek obdivně pohladil, jak říkal, skvost svého protějšku. I ten jeho byl k zulíbání. Zabořil ruce do jeho vlasů a prohrabával je. Hlazení pod sprškou vody je hodně rozdráždilo. Jaké to asi bude, říkával si Hubert, když šlo o první poznávání. Docela rád by si užil jako jeho snový Ramin. Trochu drsnější úvod. Emil, i přes to, že vypadá moc mladě a není žádný nabušenec, má rozhodně všechny předpoklady dokonale ho udělat.

„Pokud ti to nebude vadit, s preservativem. Zatím se neznáme, taková jednorázovka je risk. Promiň.“

„Myslíš, že zůstaneme u jednorázovky? smál se Hubert. „Máš někoho?“

„Jo a ne. Táhli jsme to rok. Je na vojně, ještě rok. To jsme se viděli jen dvakrát. Kdo ví. Ale docela jsme si vyhovovali. Žádná romantická láska, ale zase nejen šukačka. Prostě kámoši. Ale tělo to žádá, tělo to potřebuje, cítíš to tak taky?“

„Docela jo, nemám zatím nikoho a ani ho nemůžu nějak viditelně shánět. Byl jsem učitel, teď vychovatel. A to je vždycky na průser.“

Kluci shodili ručníky. Trochu kouření nikdy neuškodí. Pak Emil vyndal z malé aktovky gel a preservativy, oboje z Tuzexu.

„Dnes už jsou na šprcky i automaty.“

Hubert pokrčil nohy a nechal se podložit polštářem. Cítil, jak se chvěje nedočkavostí. Emil ani moc nekroužil kolem.

Jeho zásun byl rychlý bez jakéhokoliv odporu.

„Ty vole, málem jsem se hned udělal. Prostě přestávka byla dlouhá.“

Pak si už oba užívali vzrušující těsnosti. Vybavil se mu Ben a kabinka na plovárně. Je to podobný, ale přesto jiný. Tenhle hoch je skvělý nabíječ. Cítil pleskání jeho koulí a napínající se svaly stehen. Tohle si musí zopakovat bez gumy. Najednou uchopil jeho nohy a dal si je na záda. Ruka se potkala s jeho na penisu. Ještě pár stahů a už viděl stejné rozrušení i na Emilově tváři. Napětí ustoupilo slasti. Hubert si ho přitáhl na sebe. Chvíli leželi, pak si dali sprchu. Ještě budíček. Pak je uspala vodka. Ráno si to vyzkoušeli v opačné roli. Naprostá pohoda. Jen se nechtělo končit. Ale Emil musí do práce. Hubert se trochu projde a půjde domů, má noční.

„Byla středa, bylo ho tam třeba,“ smál se černovlásek. „Tak kdy si dáme další číslo?“

Shodli se na neděli. Emil končí v sobotu večer, Hubert v neděli ráno. Někam si zajdou přes den a večer si ho vezme domů. Ten krcálek ve vinárně je nic moc a konečně s Benem se také neohlížel, že by je někdo viděl. Vzpomněl si na dědu, co říkal, kdo se bojí, sere v síni.

Doma nikdo, rodiče v práci. Na stole napsáno, co si má v poledne ohřát. Ledvinky s rýží. Ty měl rád, ale v hospodě si je nedával. Měl vždycky pocit, že tam cítí moč. I když to byl možná jen pocit. Šel na zahradu a poryl kus záhonů. Po obědě sklidil další jablka. Tak dva dny a je hotovo. Odpoledne, dřív než se vrátili rodiče, vyšel k internátu. Kolega byl nadšený, zrovna si potřeboval ještě něco vyřídit. Začali se vracet i kluci. Na chodbě potkal jednoho z kluků, co byl na pokoji s Toníkem. Zavolal si ho na vychovatelnu. Byl zvyklý mluvit se svými svěřenci na rovinu. Věděl, že to docela oceňují. Řekl, že i jim se zdá Toník nějaký divný, určitě ho nijak nešikanují a pošle i další dva. Bylo to stejné. Prý si jen stále kreslí něco do bloků a někdy je úplně mimo. Nějaká holka prý za tím určitě není. Zkusil ještě promluvit s Toníkem. Trochu oklikou. Že by se rád podíval na něco, co maluje, a chtěl by to ukázat známému výtvarníkovi. To byla pravda, mluvili o tom. Opatrně se vyptával dál, ale k ničemu nedospěli. Poptá se ještě učitelů.

Do neděle zryl záhony a očesal všechna jablka. Jistě, ještě nemají shrabáno listí, jak nezapomněl poznamenat otec. Na odpověď, že listí nikam neuteče, se mu dostalo odpovědi, co všechno otec musel dělat, když byl v jeho věku. Dělal, že nic neslyšel. V neděli ráno se potkal s Emilem u vinárny. Bylo sice pochmurné počasí, ale to k listopadu patří. Zvolili cestu kolem řeky. Na hladině se držely chuchvalce špinavé pěny a bylo cítit nasládlý pach. I zdejší cukrovar vypouštěl odpady z výroby. Vždycky to odnesla spousta ryb. Bylo to každý rok a náprava se jen slibovala. V aleji vedoucí k bývalému statku, kde byly sklady, sklízeli právě sladké jeřabiny.

„Poláci z nich pálí výbornou pálenku, Jerzabiňak.“

Došli mezi poli do blízké větší vesnice. V hospodě se vařilo z konzerv. Guláše, lečo, fazole s párkem. Zvolili raději pěkně opečený kabanos s nakládanými papričkami. Pivo. Návrat do města. V jejich ulici několik místních obyvatel umývalo auta. Stal se z toho nedělní odpolední zvyk. Samozřejmě, že sousedka je zaregistrovala. Prošli rychle, než mimo pozdrav stačila něco říct. Dole pootevřel dveře do kuchyně.

„Mám návštěvu, mami, všechno tam máme, nic nenos.“

Šel hned napouštět vanu. Po procházce v sychravém počasí je dobré se zahřát. Svařili si víno do konvice. Vana, svědek mnoha Bertových snění, je přijala s vonící pěnou.

„Máš tady krásný houpací křeslo. Můžu vyzkoušet?“

„Jistě, taky je to mimo postele nejužívanější kus nábytku.“

Emil si sedl, trošku popojel níž a jemně se pohupoval.

„Skvěle by se v něm snilo.“

„Taky ho tak využívám.“

Hned se pustil do vyprávění o Raminovi a Mahanovi.

„No to je krása, jejich seznámení. Myslíš, že už tehdy byli i takoví jako my?“

„Jistě, homosexualita není jen lidskou výsadou. Je i u zvířat. Z té doby jen nemáme žádné dochované zprávy.“

„Kolikrát mě lákalo vyzkoušet si to pěkně na tvrdo. Žádná koupelna, sprcha, vana, šprcky, olejíčky, ale nikdo k tomu neměl odvahu. Prostě se vysrat na veškerou hygienu a narvat ho tam a hotovo.“

„Asi to tak kdysi fungovalo. Když někoho přepadli a znásilňovali, ať holku nebo kluka, určitě se nešli nejdřív vykoupat. Paradoxně Řekové nebo Římané se péči o tělo věnovali intenzívně, zatímco ve vrcholném středověku třeba ve Versailleském zámku neměli ani záchody. Nebo byli mniši, kterých se za celý život nedotkla voda.“

„Prostě špína uschla a oloupala se. Nevzrušuje tě něco takovýho?“

„Zatíms nechtěl ani bez gumy a co z tebe najednou leze.“

„To jsme se ještě neznali. Jednou v Praze jsem si to rozdal s jedním pracovníkem z ministerstva a chytil jsem filcky a kapavku.“

„Před filckama tě guma neochrání. No je to zajímavý. Taky nevím, jak se na píchačku připravovali mí neolitičtí hrdinové. Určitě víc živelně. Byla chuť, tak na to vletěli.“

„Dnes můžeme začít klasikou. Devětašedesátka to jistí. A ty igelitový pláštěnky na ptáky potom můžeme vynechat.“

Hubert se rozesmál, Emil se přidal, zatímco si lehl a lákal svůj protějšek nad sebe. Nic už nebránilo jejich touze.

„Pořádná kuřba, jo, ta tvrdí muziku,“ dodal ještě černovlásek. Vlasy mu padaly až pod bradu. Jeho hezky nabitý klacek si už hledal místo v Hubertových ústech. Tak to bych mohl denně, pomyslel si obdarovaný. Chlapci si své miláčky začali trošku přihoňovat. Jak jinak nazvat tuhle bohulibou činnost? Ta se také projevila nejlépe, jak mohla.

„Jsem magor, došlo mi kafe. Zatím se zasni v křesle. Skočím dolů a možná se chvilku zdržím.“

Taky to podobně dopadlo.

„Někdo z práce?“ ptal se otec.

„Chcete něco na večeři?“ starala se máti.

„Z práce to nikdo není, můj kamarád je číšník z vinárny. Došlo mi kafe, jinak nic nepotřebujeme. Všechno jsme si přinesli. A bude tady přes noc, abyste byli v obraze.“

„Měl by sis tam vzít čisté povlečení, Berti, víš, že nahoru moc nechodím. A ráno na snídani?“

„Neboj, mami, jinak všechno máme.“

Maminka mu stejně vnutila k pytlíku s kávou ještě perníčky a oplatky. Otec se tvářil kysele.

„To pod tím županem nic nemáš?“

„Mám, tati, smoking, co jiného pod župan. Není mi patnáct. Prostě mne nevnímej, když ti vadím.“

Naštěstí další konverzace skončila.

„Jdeme na kávu a nachystáme si večeři.“

„Tak kávu bych si dal,“ Emil se smál, „ale mám jinou chuť jak na večeři, na tebe!“

„Už, tak rychle?“

„Vadí?“

„Vůbec ne.“

Dopili kávu. Emil si stoupl za Huberta, nadzvedl ho, odsunul židli. Župany spadly, ještě se zapřít o stůl. Trochu gelu z tuby. Pomalé, táhlé vniknutí.

„Ááááh,“ ozvalo se.

„Mysli si, že jsem ten tvůj Maharadža.“

„Mahan, bylo to někde, kde je dnešní Írán. Neboli Persie.“

„Jo, peru ho. Natoč trochu hlavu, ať se můžeme i líbat.“

Do úst se jim pletly Emilovy kadeře. Jenže jejich vzrušení bylo tak velké, že nějaký vlas nevadil. Oba vzdychali. Vzdechy přecházely v supění. Už, cítit výstřiky, ta slast, žádná guma s tím nemůže soupeřit. Bert se nadzvedl, jeho klacek dostříkl až na odsunutý podšálek. Na stole se vytvořil krásný bílý pramen. Taky ho Emil hned slíbal.

„Ty vole, šukat tak denně, tak se rozplynu ve vzduchu. Teď ta večeře sedne. V noci si píchačku dáme naruby. Taky potřebuju pořádně protáhnout díru.“

Ráno nikam nespěchali. Dali si repete. Z postele vylezli až po desáté. Tentokrát venku nikdo nebyl. Pršelo. Emil šel na nádraží, jel do sousedního města k rodičům. Hubert měl před sebou noční. Kolikrát je totiž měnil s kolegou, který noční moc nemusel. Myslel na Toníka. Co řekne ve středu jeho bratrovi? Jiří se mu zjevil jako podzimní duch. Krásný duch. S žádným blonďákem zatím nic neměl. Jaksi nebyli k mání. I po včerejším maratonu ho představa modrookého plavovláska tak vzrušila, že jeho miláček se pěkně stavěl. Jenže, sen je sen. Zatím má všechno, po čem se dalo toužit. I když je jasné, že to není na furt.

Když přišel na noční, čekal ho jeden ze spolubydlících Toníka.

„Pane vychovateli, vím, je to blbý, ale já trochu špehoval Tondu. Ve čtvrtek chodí i se slohama do jednoho paneláku ve městě. Nejsem si jistej, ale v přízemí bydlí redaktor krajských novin. Určitě šel tam. Tady jsem vám napsal adresu a jeho jméno.“

„Díky, já si to prošetřím.“

Nejdřív si zjistí, kdo to je, pak se zeptá přímo Toníka. Jméno mu nic neříkalo. Ve středu musí Jiřímu říct, že zatím nic neví, ale nevykašlal se na to. Čtvrtek má volno, jistě chtěl už ve středu někam si zajet. Musí si všechno ověřit. Prohlédl si pár čísel krajských novin. V jednom objevil dvě kresby nadaného žáka ze zdejší školy, tak to by měl mít Toník spíš radost. Bude v tom asi něco jiného.

Byl klid. Minulý týden dva výtečníci se trochu přiopili. Vděčně přijali trest, co zavedl. Klečení na hrachu. To totiž znamenalo týdenní domácí vězení bez vycházek, sportu, kina a ostatních aktivit. Ale nikam se přestupek nezapsal, jen pokud by něco znovu porušili. Dávali si raději pozor. Prošel po večerce pokoje. Pár kluků bylo u televize. Sedl si do křesla, nohy hodil na stoličku a konečně se dostal ke svým dávným hrdinům.

***

Sluneční paprsky pronikly mezi spleteným proutím na otvorech, jakýchsi oknech. Odsunuli uzávěry a do jeskyně proudilo sluneční světlo. Rozdělali oheň a do mísy dali vařit čočku. Vydali se prozkoumat další chodbu a velkou jeskyni. Přišli do míst, kam včera nahlíželi. Horní část s hrubým zábradlím tvořila něco jako balkon. Pod nimi byla jeskyně s propadlým stropem. Zbytky kamenů byly vyskládány po bocích. Vznikla tak veliká síň se zarovnanou podlahou. Hned dole pod nimi stál mohutný plochý kámen. Shora se dal spustit provazový žebřík. Taky se hned spustili dolů. Za kamenem nebyl vidět. Na kameni byly zvláštní malby. Něco jako dvě postavy. Před ním byl další kámen. Takové už oba viděli. Dole byly uchyceny provazy, kterými se poutaly zvířecí nebo lidské oběti. Další menší kameny sloužily zřejmě na potraviny, nebo jiné přinesené věci k usmíření bohů. Dál pokračovala dlouhá chodba, co ústila na plošině, odkud v dálce byla vidět velká zemědělská osada. Před vchodem vévodila veliká hranice dřeva. Vrátili se zpět a domlouvali se gestikulací i kresbami v písku. Ti mrtví byli zřejmě považovaní za bohy, kterým vesničané přinášeli oběti. Při zapálených ohních se jim na horní ploše zjevovali v různých přestrojeních, co zde byly. Pro obětiny si pak slezli dolů, až zřejmě všichni odešli. Což si na něco takového zahrát. V nejhorším mohou utéct přes zasypaný otvor, kudy se sem dostali. Měsíc se blíží úplňku. To je doba uctívání bohů. Zkusí pak za tmy zapálit hranici, aby vesničané mysleli, že se jejich bohové vrátili.

***

Tak tohle si nechá na doma. V klidu si obětní rituál vyšperkuje. Ale na nic takového nedošlo. Chytl se s otcem. Tentokrát dost tvrdě. Nesnášel jeho „mělo by se, dřív jsme už měli to a to uděláno“ a podobně. Nikdy neřekl jdi, a když máš volno a čas, udělej to. Začalo všechno sklizní jablek, která se dávaly na police v jedné místnosti sklepa.

„Sousedi už mají vybílené sklepy a vysířené na ovoce a zeleninu. Mají přijít mrazy. My jsme vždycky poslední.“

„A poslední zůstaneme. To nemůžeš říct udělej to? Dřív jsi něco dělal i ty. Nejsi starý, nemohoucí ani nemocný. Zatím tady sloužím jako údržbář a služka. Na nic tady nechytneš a necháš mámu tahat brambory v pytlích do sklepa. Prostě končím, najdu si bydlení, dělej si tady, co chceš.“

„Tak to jsme se dočkali, umožnili jsme ti vysokou školu. Ani toho sis nevážil a nechal ses vyhodit. Teď sem vodíš pochybná individua, místo co by ses oženil jako všichni ostatní.“

„Ano, žij si tady jako všichni ostatní. Podívám se po inzerátech ve městě.“

„Ale Berti, táta to tak nemyslel. To víš, tady jsme v ulici jako pod drobnohledem.“

„Neboj, zastavím se, a co bude třeba, tak ti pomůžu. Ale šikanovat se nenechám, dobrou noc!“

Vyběhl po schodech. Má tady jen oblečení, knihy, desky, houpací křeslo. Trochu nádobí a ledničku. Postel, stůl a židle koupí v Bazaru. Zítra se hned… Jistě, zítra ráno má schůzku s Jiřím v restauraci na nádraží. Začal přemýšlet nad Toníkem. Byl docela rozhozený, na snění není nálada.