Snění II.

Ráno si udělal nahoře čaj. Po cestě si koupí povidlové šátečky. Ani nešel do kuchyně. Rodiče už byli v práci. Byl snad stupeň nad nulou. Šátečky snědl cestou. Můžou si dát kávu. Po včerejšku se na Jiřího těšil. I za tu chvilku, co spolu mluvili, měl pocit, že z něj vyzařuje pohoda. Seděl hned naproti dveřím. Mávnul a usmál se.

„Dobré ráno, počasí nám moc nepřeje a tady je hlučno a nakouřeno.“

„Restaurace ve městě otvírají až o desáté, ale od osmi je kousek cukrárna. Teď tam bývají jen babičky u kávy. Tu si nakonec můžeme tam taky dát.“

Jiří zaplatil limonádu a vyšli do nepohody.

Naproti tomu, v cukrárně bylo voňavo, teplo a příjemná obsluha. Poloprázdno. Babičky a dvě matky s kočárky. Dali si kávu se šlehačkou a šlehačkový řez.

„Vidím, že máme docela stejné chutě,“ ukazoval Jiří. „Já chodil jako malý mlsat smetanu do spíže. Dal si do pusy kostku cukru a upíjel ze džbánu.“

„To bylo i v jedné ruské pohádce. Jenže tam se děti na kostky cukru zavěšené jen dívaly.“

Povídali si. Došlo i na dění kolem Jirkova bratra.

„Je to trošku složité, ale něco se ukazuje, víc budu vědět po neděli. Myslím, že o šikanu nejde. Určitě ne na škole a v internátě. Můžeme se sejít příští týden?“

„Mohu až v sobotu, pokud nemáte službu.“

„Jo, to by nebyl problém, můžeme se zase sejít na nádraží?“

„Jistě, přes týden pracuji v kanceláři strojírenského závodu. Budu rád, když na něco přijdete.“

V příjemném hovoru si ani nevšimli, že se blíží poledne.

„Promiňte, prosím, omlouvám se, mohu vás pozvat na oběd?“

„Jedině, když vám příště oplatím stejně.“

Zašli do restaurace na hlavním náměstí. Zařízená v předválečném stylu. Mezi stolky u oken byly přepážky z pleteného rotangu a židle byly čalouněné dekorační látkou s květy.

„Promiňte, myslím, že jsme stejného věku, plus mínus něco málo, mohu požádat o tykání?“

„Samozřejmě, už jsem to chtěl taky navrhnout, ale netroufal jsem si.“

„To vypadám tak upjatě?“

„Kdepak, ale k učitelům a vychovatelům mám respekt.“

Jiří objednal dvě vodky. Připili si. Pak se shodli na rybím filé s bramborovým salátem a frankfurtské polévce. Celý oběd proběhl i v příjemném rozhovoru. Pivo na zapití, pak sedmička Veltlínu. Nikdo nenaznačoval, že by se měli rozejít. Zřejmě bylo oběma příjemně.

„Měli jsme ryby, ale nechceš se podívat na rybičky? Kamarád je v akváriu u Pionýráku. Je to kousek a určitě tam už bude.“

Jiří s radostí přikývnul. Venku snad bylo na nule a zvedal se vítr. Zato u nádrží byla pohoda. Arnošt byl nadšený, že tady má někoho, komu může jejich rybí království ukázat. Přišli i jeho dva pomocníci a hoši se předháněli ve vysvětlování okolo ryb, vody, rostlin.

„Poslední vlak mi jede před půlnocí. Pokud ti to nevadí.“

„Jak by mohlo. Navíc doma jsem se chytil s otcem, takže tam nespěchám. Dáme večeři. Možná tam, co jsme byli, ne?“

Napadla ho i vinárna, kde dělal Emil. Ale nevěděl přesně, jestli je v práci, a najednou mu připadlo, jako by se před Jiřím styděl, že má kluka. Ještě pak svého hosta vyprovodil na nádraží. Cítil nesmírnou úlevu ode všech starostí a musel si přiznat, že se na sobotu těší. Ale co řekne Emilovi, kdyby měl službu a zůstával ve městě? Taky musí zítra nějak zapracovat na Toníkovi. Rozmýšlel jak. Zná jednoho místního herce, ochotníka. Je to sice taková slepičí prdel, ale tady by mohl být užitečný. Zajde ráno do knihovny, kde pracuje. Bude sice muset vyslechnout plno narážek, jak by jim to spolu pasovalo v posteli, ale vždycky jeho řeči bez úhony přežil.

Doma všude tma. Vyšel do poschodí. Podíval se na svoji postel. Jako by ji jeho čertovský černovlásek teprve opustil. Ale měnil se v jeho představách v plavovlasého anděla. Stejně asi zůstane jen u představ a možná kamarádství.

Zašel brzy ráno dolů, bylo mu líto matky. Seděli už u snídaně. Pozdravil, otec nic. Dostal kakao a zřejmě včera pečené koláče. Tvarohové, nahoře s marmeládou z černého rybízu. Pochválil je, měl je velice rád. Zato otci rybíz smrděl. Ale nekomentoval to. V knihovně našel Rudu. Rozzářil se.

„Konečně krásnej kluk. Kde jsi zalezlej? Nenacpali tě rodiče do chomoutu?“

„Neměj obavy. Nebudu tě nijak zdržovat, jen bych se chtěl na někoho zeptat.“

„To jako zůstaneš stát ve dveřích? Dáme si aspoň malinkatýho panáčka. Dostal jsem skvělej hnědej kubánskej rum.“

A už naléval docela slušná štamprlata.

„Takže jaký Adonisek tě zajímá?“

„Adonisek žádnej, jen jeden redaktor krajskýho deníku.“

„No ten je ve městě jen jeden a bacha, je to strašná kurva.“

„Až tak?“

„A to se musím kurvám omluvit, pro něj snad není jméno.“

„Co udělal tak strašnýho?“

„Plno lidí, když přišli Sověti, udal a doslova zlikvidoval.“

„Tak takových znám víc.“

„Neznáš, hochu. Přitom je našinec. Tváří se, jako že nad teplejma drží ochrannou ruku. Teď mu sice hrozí průser, kšeftuje s Rusama s naftou a benzínem, ale ta svině se z toho určitě dostane. Na někoho to hodí. Od něj si zachovávej odstup za děsjať verst.“

Tak to je průser. Raději stočil hovor jinam. Ještě panáka a šel. Usilovně přemýšlel, co dělat. S kým se poradit. Že by byl Toník homosexuál? Nic tomu nenasvědčovalo. Mohl by třeba za příslib změny školy na uměleckou kluka nějak sexuálně vydírat. Úvahami se nikam nedostane. Nezbude než promluvit s Toníkem. Měl by počkat, až tam dnes půjde, a pak se pokusit něco z něj dostat. Taky se tak zachoval. Snažil se, aby nebyl moc vidět. Byly tu naštěstí živé ploty z pámelníku, plné bílých plodů. Jak uviděl Toníka, sehnul se za plotem a zavazoval si tkaničky. Pak ani nečekal dlouho. Hoch tam byl jen pár minut a vyběhl ven. Hned se za ním pustil. Měl co dělat, aby ho dostihl. Viděl, že má v očích slzy.

„Toníku, chci si s tebou promluvit. Máme o tebe všichni starost. Rodiče, bratr, ale i tví kamarádi. Kdes teď byl, to vím i kdo to je. Nebudeme venku zmrzat. Zajdeme tady, kousek je kavárna.“

Jenom přikývl. Kavárna měla velký dětský koutek a přes den ji vyhledávaly maminky s dětmi. Bylo tam sice velmi hlučno, ale sedli si do opačného rohu. Nikdo z hostů jim nevěnoval pozornost. U šálku vonícího moku hoch začal pomalu vyprávět.

Škola dala jeho kresby na výstavku v kulturním domě. Tam je viděl redaktor a přišel s tím, jak se mu líbí a že některé použije do novin. Pozval ho k sobě. Trochu popili, řekl, že by mu mohl domluvit přestup na školu s uměleckým zaměřením. Příště že si ho vyfotí. Mohl by být modelem do zahraničního časopisu. To už se Toník začal bát. Ale přišel. Všechno bylo v pohodě. Pak se něco slavilo, ukazoval mu spoustu fotek nahých kluků. Nakonec si prý ani neuvědomil, co dělá, snad mu dal něco do pití a nechal se také vyfotografovat nahý. Nic jiného po něm nechtěl. Jenže příště mu řekl, že se mu líbí, je jedno, že není homosexuál, prostě má pár přátel a pěkně jim podrží. Určitě se mu to bude líbit. To strachy utekl. Jenže mu pak zavolal do školy, že pokud nepřijde, pošle jeho fotografie, které upravil, řediteli a bezpečnosti. Vyhodí ho ze školy a zavřou ho za prostituci. Teď mu dal adresu, kam má v sobotu přijít, když nepřijde, pošle fotografie a udá ho navíc, že ho chtěl okrást.

„Neboj se, vyřešíme to, teď půjdeme na internát. Zítra jeď domů.“

Když se vrátil, zavolal si jednoho z kluků, co s ním byli na pokoji. Jen něco naznačil, ať se stále snaží někdo z nich být Toníkovi blízko. Podle toho, co slyšel, by tady Bezpečnost nepomohla. Buď by všechno popřel, nebo ty fotografie použil. Žádného právníka nezná, ale mohl by takového znát Emil.

Ráno se za ním vypravil. Měli ještě zavřeno. Emil snídal míchaná vejce se slaninou.

„Dáš si se mnou, skočím za holkama.“

Přinesl z kuchyně další porci. Ještě je půl hodiny čas. Všechno mu pověděl.

„Ten kluk, Toník, je teplej?“

„Říká, že ne. Asi to tak je. Jenže s těma fotkama je to průser.“

„Každopádně ten redaktor je pěkná svině. Znám sice pár právníků, ale nevím, kdo by do toho šel. Jeden mě napadá, zavolám mu do práce.“

Asi po hodině právník přijel, vyslechl si Huberta.

„Jsou dvě cesty. Jedna je legální, přes Bezpečnost, soudy, ale může trvat i rok a výsledek je nejistý. Vím, o koho jde. A kluk to nemusí psychicky zvládnout. Sice se nad tím redaktorem stahují mraky okolo kšeftů s ruskými vojáky. Ale jak je vidět, věří si, když podniká takovou sviňárnu. Druhá cesta, tu jste ode mě neslyšeli, je šikovně na něj rychle přitlačit, získat fotografie a negativ a tou kauzou s Rusy mu pohrozit. Ostatní by bylo tvrzení proti tvrzení. Fotografie, to je problém. Pokud by je neměl, těžko by se do něčeho pouštěl.“

„Co na něj vlítnout tam, kam má přijít Toník? Mám kámoše vzpěrače a zápasníky z jedné tělovýchovné jednoty,“ ozval se Emil.

„Tam fotky mít nebude. Bude je mít schované doma, nebo v redakci. To by bylo horší.“

„To znamená ale všechno uskutečnit dnes odpoledne nebo večer.“

„Hlavně pozor, nic co by mohl použít. Modřiny, nebo i malá zranění. No chlapci, nemluvili jsme spolu.“

Sakra, když to praskne, vyhodí mě i z intru. Stojí takovej kluk za nebezpečí? Hubert se rozmýšlel. Není to nic politickýho, to by bylo horší. Nikdy nic takového nepodnikal. Je to doslovná partyzánština. Ale to už se vrátil Emil, vyměnil si dnes službu a na odpoledne má domluvený kluky. Teď už couvnout nejde.

„Nestresuj se z toho. Pěkně si v klidu rozmysli, co mu řekneš. A ještě mě něco napadlo.“

Přinesl kartičku navštívenky.

„Polkovnik Afanasij Antonovič Sorokin, vojennaja policia, staršij sledovatěl.“ Telefoní číslo dopsané rukou.

„Chlapci se nám tady pěkně zbořili, rozbili na záchodě umyvadlo. Kdo ví, jestli tady neřeší ty rozkrádačky. Každopádně všechno zaplatili, poslali pak ještě bedýnku vodky. Tohle jsem dostal za pomoc a úklid bordelu, co nadělali. Kdybych prý měl problém, stačí zavolat. A problém je, né? Jasně, volat mu nebudeme, ale mohl bys to tomu zmetkovi ukázat, že máš taky vlivné známé.“

„Sice nejsem žádnej strašpytel, ale prdelku mám pěkně sevřenou. Už aby to bylo za náma.“

„Pak skákneme k tobě a já ti prdelku krásně rozevřu,“ začal se smát Emil.

„Jak si můžeš z něčeho takovýho dělat srandu?“

„Neděs se, za pár přes hubu se do basy nejde, a my mu nijak neublížíme, jen si vezmeme film a fotky.“

Hubert byl z té situace na prášky. Seděl a pil třetí kávu. V poledne snědl jen polívku, že má sevřený i žaludek. Po třetí se přihnali tři pěkně namakaní mladíci. Emil jim všechno vysvětlil. Venku fičelo a začal poletovat sníh. Huberta napadlo, jestli jel Toník domů, ale jeden z kamarádů, co jel stejným směrem, snad jede s ním. Musím se vzpamatovat. V duchu si promítal, co řekne. Najednou přišel Emil.

„Mám v redakci taky známou, ten zmrd jel domů a prý mu není moc dobře, udělá si grog. Tak jdeme na to.“

U nižší řady paneláků byli rychle. Prošli okolo pámelníkového plotu. Dole dveře otevřené. Nejdřív šel Emil s Hubertem, za nimi tři jejich pomahači. Nikde nikdo. Stoupli si bokem k výtahu. Hubert zazvonil. Po chvilce otevřel muž ke čtyřicítce. Ptal se, jestli mu nese fotografie stadionu, že ho čekal až večer.

„Ne, spíš si nějaké fotografie míním odnést.“

Muž se chystal přivřít dveře a sahal po řetízku, ale to už se dovnitř nahrnuli ostatní. Pokoušel se vytrhnout.

„Volám esenbé, to vám přijde draho.“

„Ztichni, nebo dostaneš po držce,“ řekl mu jeden z kluků.

„Policajty by určitě zajímal tvůj pokus o zneužití mladistvého,“ přidal se Emil.

„Cože?“

Teď se teprve ozval Hubert. Řekl mu, co chtějí.

„Zřejmě nevíte, kdo jsem a jaké mám konexe.“

„My taky, možná tě to bude zajímat,“ ukázal mu navštívenku.

Muži se sebevědomý a arogantní výraz ztratil s obličeje.

„Dobře, ať mě pustí,“ vstal, zašel k nábytkové stěně. Pak z dolního šuplíku vyndal sáček a podal ho.

„Stejně je to zkurvená buzna, tak proč tolik povyku? Je tam všechno.“

V sáčku byl film i pár fotografií. Prohlédli ho.

„Pokud by se ještě nějaká objevila, mohl bys upadnout do tvrdých pěstí. Ale taky by tě mohl přejet Gaz,“ usmál se na něj Emil. „A teď si uvař ten grog, když ti není dobře, máš důvod.“

Tahle poznámka redaktora opět rozhodila.

Nejdřív vyšli jejich sportovci. Nikde nikdo. Za nimi Emil s Hubertem. Když byli na konci pámelníkového plotu, kolem projela Volha VB.

„Zase máš sevřenou prdelku? Neboj, nikam volat nebude. Tohle není nic, co by mu pomohlo. Je to hajzl, ale hloupý není.“

Ve vinárně poděkovali klukům, dali pár panáků.

„Mám neplánovaný volno, co s tím uděláme? Tady, nebo k tobě?“

Dole se potkali s Hubertovou maminkou.

„Dobrý večer, Berti, mohu vám nabídnout švestkové knedlíky s mákem?“

Hubert se už chystal odmítnout, ale Emil se rozzářil.

„Pokud můžeme, tak ty miluju. I s jiným ovocem. Dělávala je babička.“

V kuchyni pozdravili otce. Ten složil noviny.

„Jdu na jedno.“

Maminka jim zatím plnila talíře.

„Ať vám chutná, chlapci.“

Emil si nechal přidat. Dali si kávu, pak přinesl Hubert ze sklepa litřík vína ze Znojma.

„Máš výbornou maminku,“ řekl Emil, když šli nahoru.

„Ale jo, máma je fajn, jen má taky pořád obavy, abych se oženil.“

„Musíš to brát tak, že rodiče v tom vyrostli. Pro ně je to určitá norma, na kterou byli zvyklí. Žili tak všichni. Taky se lidi tolik nerozváděli jak teď. Tak co, už ses uklidnil?“

„Pořád mám nepříjemný pocit. Za celý život jsem nic takového nedělal. Navíc učitel, teď vychovatel a chovám se jak kriminálník.“

„A teď si představ, kdyby tam ten kluk šel. V podstatě by ho znásilnili. A jestli je opravdu heterák, jako že asi je, víš, jak by to na něj mohlo působit? Dost často pak skončí taková událost sebevraždou, nebo pokusem o ní. A s tím by se ti lehce žilo? Bylo to jediný řešení. A teď už obrátíme list. Doslova.“

Teprve ve vaně se Hubert usmál, snad všechno dopadne dobře.

„Pořádná píchačka, to je nejlepší lék na pocuchaný nervy.“

Hlazení jeho partnera, jako by smazávalo předchozí nepříjemné mrazení. Pak už všechno mizelo s jejich polibky. Je úžasné nebýt sám. Mít se s kým rozdělit o radost i starosti. Leželi vedle sebe. V duchu se mu míhali jeho snoví hrdinové. A mezi nimi Jiří. Přestože se právě pomiloval s Emilem, viděl jeho modré oči a chtěl slyšet jeho hlas. Za týden se spolu uvidí. Toužil po setkání. Uvědomoval si, tohle není ani tak sex jako spíš souznění duší.

V pondělí ráno nedojel Toník na internát. Hubert měl čtyřiadvacítku a byl docela vyděšený. Volal na školu, mohl přijet později a jít hned tam. Nakonec ho uklidnili, jeho rodiče telefonovali, má zřejmě chřipku. Tak to byly nervy. S kolegyní si šel udělat kávu. Ta ho zahrnula informacemi o potížích se svými děvčaty. Musel si v duchu přiznat, že jeho kluci jsou zlatí. Trochu bordeláři, s úklidem to nepřehánějí, ale jinak je nemusí do ničeho honit. Jak přišli ze školy, přišel se jeden z Toníkova pokoje zeptat, co s ním je. Prý má chřipku, ale měli obavy.

„Je jinej než my. Škoda že nemohl na školu, kde by svý kreslení a malování využil. Schválně se podívejte, pane vychovateli, na výkresy, co jsou v chodbě do tělocvičny. Jsme tam na různých nářadích, kruhy, bradla, koza, jak zachytil pohyb. Lepší než fotografie.“

Hubert se šel podívat. Okna tělocvičny zářila do tmy naoranžovělou barvou. Bylo slyšet zřejmě hráče košíkové. Výkresy byly jen přichyceny špendlíky na podložkách z hobry. Většinou se tam umísťovaly fotografie ze soutěží mezi školami. Viděl už hodně Toníkových prací, ale tohle ho fakt dostalo. Jen tužka a papír. Přesto zachycený pohyb do nejmenších detailů.

„To zíráš, Bertine,“ ozvalo se vedle něj.

Tělocvikář z učňáku. Krátce střižené hnědé vlasy, hranatější obličej, nadšenec bojových sportů.

„Není to jen kresba, to je přímo anatomická studie. Podívej na svaly toho kluka na kruzích. A takový talenty zadupeme do země. Ani nevím proč. Nejspíš rodiče něco řekli, nebo se angažovali tím podle dneška nesprávným směrem. Stejně si myslím, že se kluk časem k malování nějak propracuje. Vidíš tu grimasu tváře? Zachytit něco, co trvá jen zlomek vteřiny, to je sakra umění.“

Kolem se přehnalo stádo kluků. Zdravili. Jeden dlouhán se zastavil.

„Pane vychovateli, viděl jste, jsem tu taky, u koše. Tonda je borec. A ani se neznáme.“

Hubert přešel kousek dál, jak ukazoval chlapec. Byl tam zobrazený ve výskoku, jak doklepává míč. Povytažené tričko, shrnutá nohavice dresu.

„Chce to dát na chodbu školy, tady to nikdo nevidí, jen studenti. Promluvím s ředitelem.“

Všichni se už vzdalovali, jenom Hubert si ještě obdivně prohlížel kresby. Kdo ví, jak by to dopadlo kdyby… Někdy je opravdu třeba hodit slušnost za hlavu. Vracel se a viděl zase Jirku. Jsou si hodně s Toníkem podobní.

Týden utekl, byla sobota ráno. Jsem nervozní jak student, co jde na první rande. Stál před zrcadlem. Jo, tenhle sportovní svetr s kosočtverci bude snad vyhovovat. Boty to chce kotníčkové s kožešinkou. Jsou dva pod nulou a zataženo. Černý zimník, zatím bez teplé vložky. Dole si dal kakao a koláč. Otec ještě spal. Od návštěvy Emila spolu nemluvili. Jen pozdravy. Mámě řekl, že přijde až večer nebo v noci.

V restauraci se podíval na hodinky. Je tady brzo. Kolem prázdno až na rodinku, co se posilňovala párky. Dal si vídeň a kofolu. Zároveň uviděl Jiřího. Usmál se na něj a zrovna mu objednal co sobě.

„Jak je bratrovi?“ ptal se hned.

„No, víš, jak to chodí, neléčená chřipka sedm dní, léčená týden. Ještě bude týden doma. Školu rychle dožene.“

„Myslím, problém je vyřešený, nemusí se ničeho bát, řeknu ti to, ale někde venku, už jsou kolem lidi.“

Taky se restaurace zaplnila těmi, co přijížděli i co zvolili odjezd. Venku se rozpršelo. Oba vyndali pláštěnky. Zelená, modrá.

„Musíme se někam schovat, nejlíp do muzea, ale otvírají až v devět. Je tady v parku altánek.“

Ten se také ukázal nejvhodnějším. Široko daleko ani noha. Jen pár kosů a zvědavá veverka. Hubert všechno povyprávěl. I o kresbách, které všechny nadchly.

„Moc díky. Myslím, něco takového by udělal málokdo. Riskovat zaměstnání kvůli klukovi, kterého ani pořádně neznáš. Snad ten hajzl dá pokoj. Bohužel, lidé, co mají moc, ji dokážou i zneužívat. Nevím, jak by se s tím Toník srovnal dojít k tomu. Moc se v něm nevyznám. Doma sedává u stojanu a maluje. Nádherný snový krajiny, jen šíleně smutný. Až depresívní. Žije ve svém uzavřeném světě, kam nenechá nikoho vstoupit.“

Seděli, rozepjaté pršipláště, kolem crčící čůrky vody. Listy nedalekého platanu, zatížené kapkami, vytvářely vrtulky snášející se k zemi. Obloha s pomalu plujícími mraky barvy olova vytvářela pocit těžkosti a zmaru.

„Neboj, Jirko, všechno už bude dobré.“

Hubert vzal vedle sedícího za ruku. Držel ji. Jejich prsty se pozvolna propojily. Oba vzdychli, podívali se na sebe a pak se rozesmáli. Odzbrojujícím smíchem, uvolněným a sbližujícím.

„Zkusíme muzeum?“

„Proč ne? Dnes to na procházky venku nevypadá. Mohl bys přijet příště k nám.“

„Co jsem slíbil, je splněno. Bude ještě nějaké příště?“

„Já to tak cítím. Ty?“

„Byl bych rád.“

Ještě zapnout ochranu před deštěm. V muzeu nikdo. Jen dole pospávající stará paní. Hubert s Jiřím si sundali pláštěnky i zimníky a pověsili je v šatně. Zaplatili, nad lístky mávli rukou. Začali si prohlížet dávnou historii města. Keramické nádoby se šňůrovým zdobením, urny, hroty šípů, oštěpů a kopí. Jistě, hned se Hubertovi připomněli jeho kluci z možná dávnější doby a najednou měl velikou chuť své sny povyprávět Jiřímu. Ovšem bez erotiky by neměly smysl a nebyl si jistý, jak by něco takového přijal. Cítil obrovské porozumění mezi nimi, ale zatím nijak nenaznačovalo, že jsou oba stejní i jinak než jen v rovině přátelství. Procházeli jednotlivé sály a diskutovali o všem kolem. Bylo vidět, že Jiří má i velké znalosti ve všech možných oblastech. Co vlastně dělá? Snad říkal, že je v kanceláři někde v továrně. Upoutala je místní sbírka zkamenělin. Ulity, škeble, trilobiti, otisky kapradin a přesliček v uhlí i na kamenech. Hmyz uvízlý kdysi v jantaru. Pak byl Jiří nadšen hudebními nástroji.

„Taky trošku hraju na klavír, tady je krásné cembalo a taky pozdější spinet. Zde ovšem nejsou kladívka, ale trsátka.“

Vysvětloval rozdílný způsob vzniku zvuku od klavíru.

„Promiň, nerad bych tě nudil. Dnes všichni spíš preferují kytary, elektrické varhany. Mám rád i dávnější hudbu, barokní mistry a provedení na starých nástrojích.“

„Tak to máme společné. Já jsem jen posluchač. Ale mám slušnou diskotéku. Vivaldi, Monteverdi, oba Scarlattiové, samozřejmě Bach a Händel.“

„Telemann, Purcel, Corelli, no to snad není možné, tohle dnes poslouchá málokdo. U nás bývají občas koncerty v zámku. Mají nádhernou atmosféru dávné doby. Někdy bývají i hudebníci v kostýmech s parukami. Můžu tě pozvat?“

„To rozhodně. Mám jednu humornou příhodu. Loni tady byl koncert v parku a do toho se najednou ozval městský rozhlas s výzvou ke sběru železného šrotu a hader.“

Zase se oba smáli.

„Jsou tu i krásné kroje. Ty dnes uvidíš jen na nějakých slavnostech. Většinou na dožínkách nebo svátcích jara, jak komunisté překřtili Velikonoce.“

„A do Vánoc nám nacpali dědu Mráze místo Ježíška. Betlémy, ty tu bývají v kostelích. Koledy. Asi jsme přílišní staromilci.“

„Člověk by měl mít k místním tradicím úctu. Vznikaly staletí a je v nich zobrazený celý život se svoji krásou i bolestmi.“

Byli tady jediní návštěvníci. Venku se zvedl vítr a skučel i mezi starými špatně doléhajícími okny.

„Bude poledne, musíme dolů, do dvou mají zavřeno.“

Zvolili pro oběd restauraci na náměstí jako minule. On tady moc velký výběr nebyl. Bylo poměrně plno. Nakonec místo našli u stolku zřejmě s mladými manželi. Ti navíc už seděli u kávy. Ale do venkovní nepohody nespěchali.

Cibulová polévka, divočák na hříbkách s rýží. Svařené víno než vyrazí ven. Venku se teprve rozmýšleli kam.

„Pokud by ti,“ Hubert udělal větší pomlčku. „Myslel jsem, že by,“ opět se odmlčel. „V tomhle počasí, a když máš rád baroko,“ nebyl schopný dát dohromady souvislou větu. Sakra, to jsi učitel?

„Nemám žádnou skvělou aparaturu, ale mohli bysme zajít ke mně,“ dořekl s viditelným ulehčením.

„Velice rád, pokud ti nebudu vadit.“

„Naopak, i hudba se poslouchá líp ve dvou.“

Vyšli. Otec si určitě dává šlofíka. Po sobotním obědu a novinách. A máti? Přežila Emila, docela se jí líbil. Jenže teď kdo ví, jak zareaguje. Všude klid. Vyšli nahoru.

„Vyber si desku, jen zaskočím dolů a sedni si do křesla.“

Sakra, asi se i červenám. Copak jsem úplný trotl? Maminka seděla v kuchyni v ušáku, v ruce pletení, klimbala.

„Bertíku, už ses vrátil? Chceš něco k jídlu?“

„Ne, jen nemáme něco sladkého ke kávě?“

„Jistě, vždyť víš, nahoře v kredenci. Máčené oplatky, perníčky, já jsem nepekla, až večer bábovku na zítra. Měl ses zastavit. Emil je velice příjemný chlapec.“

„No, není to Emil, něco jsme řešili na internátě ohledně jednoho žáka.“

„To je policie?“

„Prosím tě, co by tady dělala? Buď v klidu. Pustíme si hudbu. Nic jinak nepotřebuju.“

„A večeře?“

„Mám tam všeho dost, jen kdybys byla tak hodná a udělala nám na sedmou vaječné chleby. Mám nahoře něco v lednici, pokud ti nebudou vajíčka chybět do bábovky.“

„Jistě udělám, přijď si pro ně, Berti.“

Jiří v houpacím křesle vstal.

„Počkal jsem se začátkem na tebe. Našel jsem tady Telemannovy Overtury, britský královský komorní orchestr, tohle provedení neznám, mohu?“

„Jistě, koupil jsem ji v Praze na burze a byla docela drahá. Ráno jsem ji zapomněl na pokoji v hotelu a pak mi ujel vlak.“

„Taky mám desky s historií nebo historkou. A sedni si do křesla, jsi na něj určitě zvyklý.“

„Ne, ne, to je pro hosta. A máš rád sladší vína? Mám tu Tokaj Sweet.“

„Je lahodné, to jistě přivítám.“

Připili si a zaposlouchali do hudby.

Jiří v křesle se nepatrně pohyboval, zavřel oči. Co to jenom se mnou je, rozvažoval Hubert. Prohlížel si ho. Hezký je, jenže tuhle vlastnost vůbec nesleduje. Přemýšlel, jak to, co cítí, vyjádřit. Nakonec nic jiného nenašel, než že se zamiloval. Byl vůbec někdy v pravém slova smyslu zamilovaný? Možná ještě jako školák. A od svého idolu dostal facku, když ho chtěl políbit. Pak jen náhody jako s Benem nebo s Emilem. Tohle je něco jiného. Jistěže je tam i touha po sexu. O to asi bude větší zklamání, až tenhle vztah skončí. A skončí? Zatím to vypadá, že je vše oboustranné. Chtěl trochu zabrousit v myšlenkách k Raminovi s Mahanem. Co se stane, až zapálí hranici dřeva? Ne, nejde to. Všechen prostor jeho mysli i snů opanoval modrooký plavovlásek. Deska dohrála.

„Některé vůbec neznám. Napsal prý jich přes šest set. A dost jeho díla je ztraceného. Bože, venku je tma, měl bych pomýšlet na návrat. Posledně jsem tě zdržel až do půlnoci.“

„Musíš se nutně vrátit? Vedle je zařízený pokoj pro hosty. Kdybys…,“ nechal větu odeznít do ztracena.

„Nemusím, jen…,“ Jiří taky nedopověděl.

„Ještě je čas, pak dojdu k máti pro vaječné chleby. Doděláme si je v kuchyni tím, co máš rád.“

„Budou stačit i bez ničeho. Kdosi moudrý řekl, že záleží víc na stolovnících než na přeplněném stole. A snad můžu doufat příště u mne, hned jak ti vyjde podobně volno.“

Pustili si další desky. Hubert skočil pro vaječné chleby, kam maminka mimo hořčice, cibule a kyselé okurky přidala plátek šunky a sýra. Poděkoval. Viděl, že by určitě přivítala dozvědět se něco o jeho návštěvě, proto spěchal nahoru.

Něco málo si doplnili a pojedli.

„Ukážu ti tvůj pokoj a koupelnu. Je tady teplo, uděláme si pohodlí a můžeme si pak pustit i jinou muziku.“

Probrali ještě knížky a pustili si bigbít.

„I populární hudba už má své klasiky.“

Po půlnoci se rozloučili. Skoro to vypadalo, že se snaží být od sebe dál.

Hubert měl teď hlavu plnou vzpomínek na dnešní, vlastně už včerejší den. A pěkně zamotanou. Ne, tohle není snění, ale dokonalý zmatek. Převaloval se ze strany na stranu a spánek byl v nedohlednu. Navíc měl žízeň. Vstal a šel do kuchyně. Z lednice vyndal dvě kostky ledu a nalil si na ně jahodový sirup a vodu. Najednou si všiml, jak se nedovřené dveře pootevřely. Jiří s přehozeným županem jako on.

„Promiň, viděl jsem, že tu svítíš. Nemůžu usnout a mám taky žízeň,“ usmál se a ukázal na Hubertovu sklenici.

Ten naplnil druhou a podal mu ji.

„To po tokaji, měl jsem tam dát spíš citronovou šťávu.“

„Ne, je výborná.“

Stáli proti sobě. Chvílemi klopili zrak. Na tvářích se začal objevovat úsměv.

„Jirko, promiň, sakra už jsme dost velcí a staří kluci.“

„To jsme. Přiznám se, neumím to říct.“

„Já taky ne a bojím se.“

„Že by to nebylo dál tak krásný jako dosud?“

„A bylo to pro tebe krásný?“

„To bych tady nebyl.“

„Chceš být i s tím…“

„Se vším.“

„Bože, vidět nás tvůj brácha a kluci z intru, popukají smíchy. Dva staří volové si vyznávají lásku a neví jak na to.“

„Jenže zatím jsem nic takovýho neprožil.“

„Taky ne. Asi přišlo, co mělo.“

Jirka položil jednu ruku na Hubertovo rameno. Ten svoji naopak.

„Stojíme tady jak antický sochy, zkusíme i víc, nebo nemáš odvahu?“

„Nemám, ale zkusíme.“

Přitáhli se a políbili. A znovu. Při polibcích doputovali k Hubertově posteli. Jejich nahota jakoby je najednou zarazila. Na chvíli je zmrazila. Pohledy směřovaly jinam než na jejich těla. Pak přišel osvobozující smích.

„Jsme teda povedení milenci.“

„No ještě jimi ani nejsme. Měl bych ti něco povědět,“ Jiří zvážněl. „Já, no jak to říct. Prostě mám kluka ve vedlejším městě. Občas se sejdeme a… Je to jen čistě sex. Nic jiného nás nespojuje. Není to žádný romantik. Při poslechu Vivaldiho by dostal osypky. Myslím, že ukončit s ním vztah mu žádný stres nepřinese. Jen bych nechtěl ti něco zatajovat.“

„Tak to jsme i na tom stejně. Podobný vztah tady mám i já. Nezávazný, jen jsme i přátelé. To je kluk, co vlastně vymyslel a i zorganizoval všechno okolo Toníka. Ale myslím, že tohle pochopí a přáteli zůstat můžeme. Prostě dnes někoho najít, co by splňoval všechno, co člověk od druhého očekává, je skoro nemožné. S tebou od první chvíle to bylo něco nepoznaného a krásného. Byl bych rád, kdybys to viděl stejně.“

„Chtěl bych, život bývá složitější, než čekáme.“

Oba už byli vzrušení naplno, jen jako by se báli podlehnout své vášni. Hubert vyndal gel ze stolku. Dorozumívali se spíš posunky. Lehli si na bok. Jiří trochu nadzvedl nohu svého partnera. Zase zaváhal.

„Můžeš, prosím,“ ozvalo se téměř neslyšitelně.

Copak je to poprvé, pomysleli si oba. Zjevovali se jim bývalí milenci, jen dnes je pořád svíral strach. Co když tohle nevyjde? Nechtěli ztratit jeden druhého. Jejich milování pomalé, až opatrné se měnilo v rychlejší a vzrušivější. Počáteční obavy mizely. I jejich hlasité projevy nabývaly na intenzitě. Několikrát změnili polohu. Všechny psychické zábrany šly stranou. Ještě Jiří trochu pomohl s Hubertovým penisem. Konečně přišlo, co oba toužebně očekávali. Zůstali chvíli ležet.

„Už nemáš obavy?“ usmál se Hubert.

„Ne, teď mi připadá směšný, že jsme měli strach. Zato nám bude smutno samotným.“

„To bude a hodně. Já dřív spíš snil. Vytvářel si různé příběhy, jeden mám ještě nedosněný.“

„Povyprávíš mi ho někdy?“

„Jistě, můžeme snít nahlas společně.“

Ráno, krásné ráno. I slunce vyšlo. Leželi u sebe.

„Budu se těšit na každé takové ráno s tebou, Berte.“

„I já, doufám, že jich zažijeme co nejvíc. Musím si tě pořádně prohlídnout, tentokrát bez obav.“

Hladil bříšky prsů tvář svého milence.

„Už asi oba trošku škrábeme, můžeme se, až vstaneme, oholit.“

Jeho ruka sjížděla na krk, pohladila ohryzek a sunula se k bradavkám.

„Zlaté vlásky, včera jsem tu krásu nestačil vnímat.“

Ruku následovala ústa a sunula se břichem. Jiřího penis už dávno vykoukl z plavého houští a přímo lákal svým poloobnaženým žaludem k ochutnávce.

„Pěkně se přetoč, milánku, já si tě taky včera moc neužil. Dnes je všechno osvobozený od našich strachů. Jo, proč se vůbec říká kouření? Je to líbání, sání, cumlání, vlastně honění ústy a ožužlávání.“

„Ožužlávání, to krásně vystihuje naši činnost. Tak se teď pořádně vyožužlujem. Neučils náhodou češtinu?“

Už se dávno přetočili a znovu si užívali doteků a polibků.

„Skočím dolů pro bábovku, posnídáme.“

V kuchyni byla jen maminka.

„Už jsem měla strach, vezmi si bábovku, upekla jsem včera dvě, když máš návštěvu. Táta nejspíš pospává u televize. Na oběd bude sekaná, je jí dost. Snad s ní neurazím.“

„Mami, mohli jsme si na oběd zajít, ale pokud ti to udělá radost, budeme za ni rádi. Jen si všechno odnesu nahoru. Víš, jak by to dopadlo, a nechci si dnes kazit krásný den.“

Už na schodech slyšel Beatles.

„Co rodiče, nemají námitky?“

„Máma je skvělá, zato otec má námitky kdykoliv. Doufám, že jíš sekanou?“

„Jistě, jen měli jsme jít do restaurace, ne?“

„Tady se víc užijeme. Kdo ví, kdy nám zase setkání vyjde. I když něco si můžu vyměnit. Bude krutý budit se sám.“

„Bude, ale víš, jak to je. Jen příště počítám se setkáním u nás, nevadí?“

„Jistě že ne. I když mě napadlo, jak se k tomu postaví Toník, že to jeho brácha táhne s jeho vychovatelem,“ zasmál se.

„Neboj, o mně to ví, tobě by měl být vděčnej a nakonec je to rozumnej kluk.“

„A rodiče?“

„V pohodě, ty rozpaky a pochybnosti si už dávno vytrpěli, budou rádi.“

V poledne donesl Hubert zezdola květákovou polévku, sekanou v síťce, neboli bránici, vylepšenou kostičkami špeku s bramborovou kaší a kyselými okurkami. Byla skvělá. Odpoledne si povídali, poslouchali hudbu. K večeři jim maminka udělala obložené chleby s plátky uzeného. Nakonec ještě skončili v posteli, v opačné roli. Pak tak tak stihli půlnoční vlak. Když se Hubert vracel, poletoval sníh. Veliké načepýřené vločky. Dlouho nevydrží. Budou Vánoce. Ani se přesně nedohodli. Uvidí, jak vyjdou služby a mezi svátky a Novým rokem bude mít volno. Vrátil se, zalehl a spal. Musí tuhle okolnost vyřešit s Emilem. Snad to vezme dobře. Od začátku si řekli, že se na sebe nebudou vázat.

Nakonec si přehodil službu a příští víkend se rozjede k Jirkovi. Pojede v pátek odpoledne. Měl by zajít za Emilem. První den, co měl volno, neměl odvahu. Pak měl další. Konečně se odhodlal. Když ho viděl, jak s úsměvem kmitá mezi stolky, popadla ho najednou lítost. Bylo to přece tak krásné. Jenže stejně jako s Benem tomu chyběla duševní vazba. Prostě kluci si pěkně popustili uzdu svému chtíči a život jde dál.

„Hned jsem u tebe, ještě rozhodím kávy.“

Zase zmizel s úsměvem a Hubert si připadal děsně provinile.

„Doufám, že už se z toho hajzla nehroutíš. Viděl jsem tě. Už jsem si myslel, žes toho Toníka, co byl na fotkách, sbalil sám. Nejspíš brácha, ne?“

Tak to ještě scházelo. Nevěděl, jak zavést řeč.

„Seděli jste v dešti v tom altánku jak věční milenci, to jsem běžel na vlak a v neděli jste se loučili na nádraží, akorát jsem přijel. Znáš ho už dřív, nebo to byla rychlovka? Neplaš se. Prostě jsme si užili a máme nač vzpomínat. Taky mám namočenou udičku. Je to sice mlaďošek, ale léta už má, abych nebyl v průseru. Tak se vymáčkni, jsem jedno ucho.“

„Je mně trapně, poznali jsme se na třídní schůzce a já mu slíbil, že zjistím, co je s jeho bratrem. Nějak jsme přišli na naše zájmy a ani nevím, jak se všechno seběhlo.“

„Že by vás políbila pravá láska? Tak to ti přeju. A vezmi ho klidně sem. Můžeme posedět ve čtyřech. Já se ti taky chtěl svěřit. I když bych to zvládl na obě strany. Hodit si trojku by byla paráda. To tě asi teď nerajcuje, chápu.“

Sice si mohl blahopřát, jak všechno vyšlo, ale do úsměvu mu nebylo. Jako by podvedl oba.

„Přinesu ti nějakej drink, co vzbudí i mrtvýho. Tak tady nesmutni, kazíš kšeft.“

Vzpamatoval se až v pátek ráno, když ho na chodbě zastavil Toník.

„Pane vychovateli, počkám na vás, prý jedete k nám. Kdy tady končíte?“

„Domluvil jsem se na druhou.“

„Jasně, budu tady.“

To ho zase trochu rozhodilo. Toník ví, že bratr je teplej, tak si to logicky doplní i o něm. Aby něco neřekl kamarádům. Vždycky se něco posere. Ale hoch ho hned ubezpečil ve vlaku.

„Nebojte, bráchu mám rád a vás taky. Kdyby mě tam, kam jsem měl jít, no…, víte co. Asi bych nezvládl dál žít. Já vím, jsem asi šáhlej, vidím všechno jinýma očima než kluci.“

„Hlavně tvoje oči vidí víc než druzí a umíš zachytit pohyb jako momentka ve fotografii.“

„Ředitel, on je sice velkej komouš, říkal, že něco z toho pošle kamarádovi na nějaký Umprum, nebo co, že je mě tady škoda. Tak snad to myslel vážně, ne jako ten magor.“

Pak už si povídali o všedních věcech. Na nádraží je čekal Jiří. Jen si stiskli ruce. Bydleli v domku na první pohled podobnému baťovským červeným kostkám v Gottwaldově, kdysi Zlíně. Dole větší předsíň, kuchyně, propojená s jídelnou, spíž, sociální zázemí, obývací pokoj, nahoře ložnice rodičů koupelna, WC a šatna, na opačné straně chodby končící na verandě dva pokoje kluků. Všude spousta kreseb uhlem, tužkou, akvarelů i oleje.

„Neděste se, já tady všechno zamořil mými patlaninami. Už jsem to chtěl vyházet, ale máma snad schovává i mý čmáranice ještě v kočárku,“ ukazoval smějící se Toník.

A maminka se objevila první. Příjemná, trochu silnější, přes padesát, světle hnědé vlasy na krátko.

„Vítám vás, pane Křička, nebo mohu zvolit Berte? Právě jsem přišla. Jsem lékařka na dětském oddělení. Je nás málo, samé přesčasy, ale to vy také znáte. Udělejte si pohodlí. Manžel je stavař, ale kvůli problémům s nohama musel vzít spíš kancelářskou práci, přijde později, chodí ještě doučovat angličtinu. Nachystala jsem vám, chlapci, proboha, promiňte, pane Berte, abyste se neurazil. Já jsem tak zvyklá, koláčky a udělám kávu, nebo čaj?“

„Mami, nešil, my se obsloužíme, s tím chlapcem jsi Berta potěšila,“ smál se. „Sedni si, nebo dopadneš jak otec. Taky jsi pořád na nohách.“

Přešli do obývacího pokoje. Jednu stěnu zabírala moderní sestava skříněk až po strop. Některé prosklené s keramikou a poháry, volné se spoustou knih a různých malých džbánečků. Z keramiky, skla, dřeva, slonoviny, ale i z tykviček a jiných plodů, z kůže a všeho možného.

„To sbírá máma. Tady jsou jen ty nejhezčí, má jich přes šest set. I z čokolády, cukru, perníku,“ ukazoval nadšeně Toník.

Dvě sedačky, stejná křesla, televize na stolku s vestavěným rádiem, gramofonem a magnetofonem. Na bocích starožitný skleník s porcelánem, u jídelního vchodu rovněž starožitná komoda. Stěnu s okny a dveřmi do zahrady zdobily dvě palmy a veliký fíkus. Na oknech různé druhy sanseviér, známých jako tchýniny jazyky. Jinak všude, kde bylo kousek volné zdi, Toníkovy kresby a malby. Ten je také obsluhoval. Zvolili kávu. Šlehačku z lahve na bombičky. Když byl Toník v kuchyni, děkovala Hubertovi maminka:

„Musíme vám poděkovat, i manžel pak. Jak jste pomohl synovi. Je pro nás malým zázrakem. Po Jiřím jsme moc chtěli další dítě a léta to nešlo. To bývá často. Smířili jsme se s tím. Tak je mezi kluky takový rozdíl.“

„Pane vychovateli, nechcete ještě šlehačku?“

„Bože, Tondo, říkej třeba pane Křičko, nebo pane Huberte. Ještě že neříkáš soudruhu vychovateli, připadal bych si tady jako v kriminále.“

„Tady mi klidně i tykej, ale na internátě to nejde.“

„To my víme, učitelům taky říkáme pane, kde to jde. Jen tomu magorovi, co nás má z politické ekonomie, musíme říkat soudruhu. A řediteli, ten je aspoň rozumnej.“

„To si, chlapci, vyřešte, ale samozřejmě vykej. Myslím, že jde táta, Toni, prosím, udělej ještě kávu.“

Vstoupil vyšší muž, trochu kulhající s dřevěnou holí. Takhle bude za čtvrt století vypadat Jiří. Oba kluci jsou přesnou kopií svého otce. Vlasy, trochu prořídlejší, ale stejně plavé, modré oči, souměrný hezký obličej.

„Dobré odpoledne, no spíš už večer, Berte, Václav. Jsem rád, že jste přijel. Moc díky za syna. Možná za syny. Víte, moc návštěv nemíváme. Je to i dobou. Dva roky zpět bylo všechno jinak. Ale nač naříkat.“

Příjemné popovídání, večeře jitrnice s bramborem a zelí. Pivo. Pak se rozloučili, mají ještě dva dny. Nahoře ho překvapily hned dveře jako do chladicího boxu.

„To je úprava, co jsme udělali. Máma občas přijde z práce i dopoledne a potřebuje se vyspat. Když jsem si pustil varhanní koncert, celej barák duněl jak katedrála. I bráchův pokoj jsme zvukotěsně zaizolovali, stěny do chodby dvakrát. A taky dveře. Pomohl nám s tátou jeho kamarád. Akorát materiál byl z dovozu a docela drahej. Tak se tady nemusíme na nic ohlížet.“

„To zní slibně. Stejně mi zatím všechno připadá zase jako snění. Přišlo to moc rychle. A přitom mám pocit, že se známe snad od školky. Jako bych si vzpomínal na naše zážitky z dřívějších let. Není to jenom hudba, co nás spojuje.“

„Možná žijeme víc životů a v některém jsme se už potkali.“

„A byl rozhodně hezčí než současný.“

„Buďme rádi i za něj.“

Jiří otevřel a otočil vypínačem. Místnost zalilo rozptýlené světlo z několika míst. Vlevo skříňová sestava a na protější straně přes celou plochu orchestřiště. Jen bez hudebníků. Zato na nebo u každé židle hudební nástroj, stojánky na noty, v pozadí piano. Jako by právě muzikanti odešli na chodbu. I pootevřené dveře.

„Tady se brácha vyřádil, je to kresba uhlem. Spotřeboval jich celou krabičku. Abych prý měl dokonalou iluzi místa, když poslouchám hudbu. Jinak to jde zatáhnout závěsy z obou stran.“

Pod oknem psací stůl, palma a skříňka s gramofonem, rádiem a studiovým magnetofonem. Na kolečkách pojízdný pořadač na desky. Velký rozkládací gauč se stolkem uprostřed. Válenda s polštářky.

Hubert zůstal stát a sledoval obrovskou kresbu.

„Už přímo vidím, jak se hráči vrací a berou si své nástroje. Skvělý.“

„Až tak dokonalý, že musím kolikrát závěsy zatáhnout. Mám pocit, že odtamtud táhne,“ smál se Jiří.

Zašli si do koupelny. Pak rozdělali gauč.

„Nechci nic pouštět, promiň. Chci si nás užít bez všeho kolem. Cítit tvou vůni, slyšet tvůj dech. Doteky, pohlazení, malé vzájemné něžnosti. Spolu snít, usínat a probouzet se. Nebudeme to mít každý den.“

„Proč, proč oni mohou a my ne? Čím ohrožujeme tento svět?“

„Jen tím, že jsme trochu jiní.“

„A mám obavy, že se to nikdy zcela nezmění.“

„Je krásné probouzet se vedle tebe.“

Ještě ani neotevřel oči, měl je stále přihmouřené. To bylo první, co ráno uslyšel Hubert.

„Taky nespěchám, jen, není už moc pozdě?“

„Kdepak, tady jsme zvyklí, když to jde, přiležet si. Něco ti pustím. Corelliho Vánoční koncert. Napsal ho pro jeho mecenáše a obdivovatele, kardinála Pietra Ottoboniho. Jinak kardinál byl velmi hezký muž a miloval nejen ženy, tak kdo ví. Ale každopádně se činil. Zůstalo po něm prý okolo šedesáti potomků.“

Dole v kuchyni byla jen maminka.

„Dáte si, chlapci, hemenex? Je jenom z šunkového salámu, ale sladkého si užijeme ve svátky až moc.“

„Zajdeme si do pavilonku. Jen si přehoď zimník, je to kousek, na zahradě.“

Vyšli pěšinou, zapadanou trochou sněhu, malým stromořadím růžičkové kapusty a kadeřávku, k několika velkým stromům. Zřejmě kdysi polokmeny s hustými korunami. V opadaných větvích bylo vidět teď opuštěná ptačí hnízda. Za nimi u zdi stál dřevěný, částečně prosklený altánek, připomínající rotundu.

„Stál tady už prý před první světovou. Dům byl poškozený za války, zbořil se a postavil náš. Uvidíš, jak je krásně náš pavilonek zachovalý. Je z modřínu.“

Prošli dvojitými dveřmi. Kolem dokola byly pod okny lavičky, mezi okny police. Uprostřed kulatý stolek, židle a naproti dveřím stará americká kamna. Dvě dřevěná čalouněná křesíka.

„Tak taková kamna jsem ještě neviděl. Nádherná, dole je dokonce ještě slída.“

„Hned si v nich zatopíme, jen dřevem, koks by se rozehřál až někdy odpoledne. To je mé místo, kam chodím snít. Je úžasné slyšet praskání dřeva, vidět šlehat plameny, cítit sálání. Máme tady různé čaje, kávy, něco ti připravím. Jestli se trefím do tvé chuti.“

Přisunuli si stoleček, dřevo se rozhořelo. Jirka postavil na kamna velkou konvici. Do druhé porcelánové dal několik lžic ze zabroušené sklenice. Před ně postavil vysoké hrnky s dekorem stébly rákosu. Vařící vodu přelil do porcelánu a po zamíchání do jejich hrnků. Nápoj měl zlatavou barvu a nádherně voněl.

„Poprvé si zahřeješ ruce, pak si užiješ vůni a nakonec chuť.“

„Citron, zázvor, určitě i med a nějaký čaj. V tomhle počasí skvělé.“

„Čaj zelený, citron i s kůrou, med lesní a trocha rumu.“

„A od kamen už jde i teplo. Překrásné romantické místo. Dřív bývala aspoň otevřená besídka nebo přístřešek na každé zahradě. Přátelé se scházívali, třeba jen u melty nebo žitovky. Taky máme přístřešek porostlý vinnou révou.“

„Jen romantika mizí, když si tady sám. A tolik toužíš podělit se o své niterné pocity. Jenom můžeš snít. To snad máme společné, viď? Co tví hrdinové z dávných dob?“

„Taky sedávali u ohně jako teď my. Byl pro ně zdrojem tepla, světla, sloužil k přípravě jídla i k obraně před zvěří.“

Hubert začal vyprávět svůj nedosněný příběh. O putování stepí, pádu Ramina do hlubin a jeho poněkud nezvyklém setkání s Mahanem. Jednou už příběh částečně líčil Emilovi. Dostal se až k rozhodnutí chlapců zapálit velkou hranici dřeva před vchodem do jeskyně.

***

Oba chlapci si pořádně prohlédli místo nahoře v jeskyni. Byly tam různé přehozy z kůží i s velkými ptačími pery, masky podoby zvířat i podivných bytostí. Taky dvě ohniště a jedno uprostřed. Na ohniště připravili dřevo. Ještě prohlédnout, jestli se na tohle místo nedá dostat zezdola jeskyně. Vzájemně se naučili několik nejpotřebnějších slov jako ano, ne, nahoru, dolů, oheň a podobná. Jak se začalo stmívat, zapálili hranici. Nejprve se nic nedělo, pak podobná hranice vzplála u hradeb osady. Vyšel dlouhý průvod postav zahalených v plátěných hábitech. Někteří nesli pochodně. Až k nim se nesl útržkovitý zpěv a bubínky. Stáhli se do jeskyně a vylezli na plošinu. Zapálili prostřední oheň. To už průvod vstupoval do jeskyně. Nejprve několik postav v bílém, které směřovaly k velkému plochému kameni. Další, zřejmě vesničané v různém oblečení z látek nesli obětní dary a pokládali je na menší kameny. Pak si všichni klekali na zem a k zemi se skláněli. Mahan si navlékl tygří kožešinu i masku, Ramin leopardí. Zaplály menší ohně. Všichni se klaněli a postupně couvali z jeskyně, za zpěvu a víření malých bubínků z oslí kůže. Zůstali jen kněží v bílých hábitech. K plochému kameni přivedli jednoho z nich. Svlékli plátno z vysokého mladíka. Na krk mu byl nasazen kožený obojek s provazem, který dosahoval až k poslední nádobě s dary. Po odměření konec přivázali ke kamennému oltáři. Do otvorů byly zabodnuty pochodně. Kněží chlapce přivázali za ruce a nohy. V doprovodu zpěvu a bubínků se s úklonami vzdálili. Chlapci se spustili po žebříku. Mahan se přikradl k otvoru do jeskyně, ukazoval, že jsou už daleko na cestě k osadě. Ramin už chtěl chlapce odvázat, ale viděl odmítavé gesto svého druha. Samozřejmě mu došlo, je tady přece pro ně nachystaný. Hoch měl zavřené oči. Nijak nedával najevo strach. Mahan se rychle zbavil navlečené maškarády. Byl vzrušený na nejvyšší míru. Podsunul ruce pod hochovy půlky, trochu je nadzvedl, ale kámen přece jen bránil pohodlnějšímu vniknutí. Povolili provazy na nohách. Teď to bylo ono. Se stejnou dravostí jako před tím Ramina hocha znásilňoval. Byl tu přece pro ně. Teď je jeho bohem a bohové mohou vše. Ramin se zájmem a obdivem sledoval svého druha. Krásně před ním kmitala jeho prdelka, jak se snažil přirážet co nejhlouběji. Dostal chuť přidat se, ale pak mu bylo líto hocha na chladném kameni. V kožešinách to bude jiné. Zdálo se, že hoch začíná souhlasně vzdychat. Mahan se přisál na jeho krk vedle obojku a po několika divokých výkřicích se svalil na bok oltáře. Těžce oddychoval a ukazoval Raminovi, ať si také užije.

Ramin si sundal zvířecí převlek. Chlapec měl, pokud to šlo, pokrčené nohy. Otevřel oči a zdálo se, že se usmál. Měl chuť mu odvázat ruce, ale nakonec jen kouskem kožešiny otřel jeho půlky a začal zasouvat svoje naběhlé péro. Necítil odpor. Pomalu zrychloval. Přiblížil se k jeho ústům a políbil ho. Hoch mu oplatil stejně. Pak už oba zažívali krásné milování se vším všudy. Mahan obhlédl dary a pustil se do kusu pečeného masa. Za chvíli se přidal Ramin. Ukazovali chlapci na sebe a říkali jména.

„Parsal,“ řekl. Pak pokračoval řečí, ze které Mahan rozuměl některým slovům. Postupně vynosili zásoby a všechny obětiny nahoru. Parsala zatím nechali na obojku a Mahan si druhý konec provazu, který zkrátil, přivázal na sebe. I když nevypadal, že by chtěl utéct. Stále jim projevoval božskou úctu. Bohové přece na sebe berou různé podoby. V jejich jeskyni si chtěl lehnout k ohništi, ale vzali ho mezi sebe. V noci jim znovu dobře posloužil. Ráno připravil snídani z mléka, tvarohu a chleba. Pak se snažili domluvit. Nevěděl, jestli tu bohové byli odjakživa. Když za úplňku hořel před jeskyní oheň, přinášeli se oběti. Lidské přivazovali ke kamennému oltáři. Bohové rozhodli, jestli oběť zabijí, bude jim sloužit, nebo ji pošlou zpět. Jeden úplněk dívka, druhý chlapec. Poslední léta krvavé lidské oběti nebyly. Z těch, co se vrátili, se stávali kněží a kněžky. Parsal není z této osady, ale z menší, dál k vysokým horám. Každá z osad posílá každý rok dívku a chlapce k uctění bohů. Mahan odřízl chlapci obojek. Řekli mu, že si ho ponechají.

***

„Jako bych to viděl, Berte, určitě tak tehdejší bohové mohli vypadat. Většina pověstí a bájí má podobný základ. Jak je to ve skutečnosti, vědělo jen pár kněží. A dál?“

„Možností je plno. Určitě by si ještě jednoho chlapce nechali, nebo si z dalších pořídili malý harém. A dívky by mohly být dobrými ženami pro bývalé Raminovy druhy. Kian by si tak ulovil hned několik žen. A Mahan, ten by jistě ani opačným pohlavím nepohrdl.“

Pomalu se vydali zpět k obědu. Kuře na houbách s rýží. Bílá káva a makové koláčky. Po obědě si šli něco pustit.

„Zůstaneme u baroka, nebo si dáme třeba jazz?“

„Viděl jsem tu alba Procol Harum, jestli můžeš, říká se, že je to barokní rock nebo symfonický.“

„Jistě. Na tyhle desky mám dodavatele. Jezdí na západ s autobusem. Na burzách bývají moc předražené. A Whiter Shade of Pale, ta nejznámější tu ovšem není, tu mám na singlu. Tady deska začíná Conqiustadorem.“

Pohodlně se usadili a nechali se unášet hudbou. Drželi se za ruce. Oba cítili krásné propojení.

„Naše blízkost dává poslechu zcela jiný rozměr. Musíme si takových chvilek vážit. Budou jen občas.“

„Teď doufám, na svátky budeš mít volno?“

„Končíme třiadvacátého, tentokrát je na Štědrý den volno, ale je pracovní neděle. My mezi svátky jsme některé dny na internátě. Budou se dělat nějaké úpravy a já jako svobodný to pěkně odskáču. Ale mohl bych k vám přijet po Štědrém dnu a ty bys mohl ke mně na Silvestra.“

„Myslím, že určitě, ještě se domluvíme s našima.“

Nakonec se domluvili. Štědrý den s rodinami, pak přijede Hubert k Jiřímu a Silvestra oslaví naopak. Zajdou do vinárny, kde bude Emil, navrhoval mu to, bude tam mít svého mlaďoška. Navíc je tam reprodukovaná hudba, mohli by vzít pásky s barokem. A pak je vezme domů. Mají přece pokoj pro hosty.

Na Štědrý den odpoledne si zašel Hubertův otec ještě na jedno. Vrátil se brzy. Zatím nastrojili stromeček. Měli jednak ozdoby staré, z poválečných let, většinou z papíru a vaty, pak klasické skleněné i z různých přírodních materiálů, co dělaly děvčata na internátě ve výtvarném kroužku. Večeře klasika. Rybí polévka, smažený kapr, bramborový salát, ovocný chlebíček, cukroví. Pro otce i řízek kuřecí. Ryby jedl jen kousek, prý kvůli tradici. Všechno proběhlo tentokrát bez poznámek. Rozdaly se většinou praktické dárky jako vždy poslední léta. Pustili si pak nahrávku Rybovy mše vánoční v provedení FOK s Blachutem, Kroupou, Mrázovou a dalšími známými umělci.

„Hej mistře, vstaň bystře, vzhlédni na jasnost, nebes na švarnost, krásu uhlídáš, v tento noční čas,“ rozlehl se tenor Beno Blachuta.

Otec seděl v malém křesílku a trpěl, jak většinou říkával. Do kostela na půlnoční by ho nikdo nedostal. Tohle byl jeho ústupek tradicím. Předvečer svátku Narození Páně ho nechával chladným. Hubert měl tuhle vigilii rád, samozřejmě text byl, i když upravený, pro dnešního člověka příliš staromódní, ale při zpěvu to tak nebylo znát. Ještě pár koled a šlo se spát. Ráno pojede hned prvním vlakem, kterým ve všední den jezdí školáci.

Jiří ho očekával na nádraží. V malé nádražní hale bylo jen několik spěchajících lidí. Jen se ohlédli a letmo políbili. Hned se tomu museli zasmát.

„Vidím, že máme oba nastavené obranné mechanismy. Ohlížíme se, jako bysme chtěli spáchat atentát.“

„No, on to tak trochu je pro ty, co nám nepřejí, ale teď na svátky se snad lidé líbají i bez nějakých jiných představ.“

„Taky naši státníci se žhavě líbají. Stačí se podívat na filmový týdeník nebo na zprávy v televizi.“

„U nás ještě všechno spí. Včera jsem zatopil v altánku koksem, bude tam jako v lázních.“

Taky se do příjemně vytopeného místa odebrali. Jiří tam měl připravené talířky s vajíčky a oblohou. Rohlíky si dali rozehřát na plech. Brusinkový čaj. Mezi jedním oknem byl malý stromeček. Všechny ozdoby na něm byly ze slámy.

„Dárečky až později nahoře. Tohle je jen trošku bolestná vzpomínka. Když jsem byl prvním rokem na ekonomce, měl jsem tam spolužáka, co jsme spolu seděli v lavici. Oba jsme si postupně uvědomovali, že jsme na tom jinak jak ostatní. Bylo mezi námi krásné přátelství. Milovali jsme hudbu. Tyhle ozdoby vytvářel. Před Vánocemi mi jich přinesl celou krabici.

‚To máš ode mě, na památku. Já už žádný stromeček strojit nebudu.‘

To bylo poprvé, co jsem se líbal s klukem. Já ty jeho slova nějak nechápal. Najednou nepřišel do školy, říkali, že je v nemocnici, a den před Štědrým dnem zemřel. Nádor na mozku. Bylo to hrozné. Díky mámě jsem se z toho dostal. Nechtěl jsem dál žít. Všechno krásné, co by nás dál čekalo, se najednou zhroutilo. To jsem si poprvé uvědomil, že jsem homosexuál a jinak to nikdy nebude. Celý další rok jsem se z toho vzpamatovával. Nikoho se mi nepodařilo najít, až před vojnou. Poslední prázdniny jsem vyrazil jen sám trochu poznávat místa, o kterých jsem jen četl. Bylo to poznávání zřícenin. Udělal jsem si seznam bývalých málo nebo skoro neznámých zbytků hradů, kam běžní turisté nechodí. Málokde jsem někoho potkal. Někdy byl taky problém vůbec nějaký pozůstatek staré zříceniny najít. Na jednom takovém místě, kde bylo jen znát zbytek zarostlého valu a možná kdysi vodního příkopu, jsem potkal muže jednou tak starého jak já. Seděl u malého ohníčku a vařil si guláš v kotlíku. Dali jsme se do řeči, on o těch zbytcích zřícenin psal knížku. Všechno si kreslil, zaměřoval. Docela mě to nadchlo. Seděli jsme pak dlouho do noci jen na celtě a vyprávěli. Zůstal jsem u něj. Ráno jsme se šli vykoupat do malého rybníčku. Prostě všechno ze sebe shodil a já byl úplně fascinovaný jeho nádherným tělem, on zase prý mým. Nějak jsme usoudili, že jsme na tom stejně, ale došlo jen na polibky, když zjistil, že jsem ještě s nikým nebyl. Odpoledne jsme se dostali k turistické chatě. Zaplatil pokojík s postelemi nad sebou. Dole jsme si dali klobásky z udírny, víno a nějaké vzal nahoru. Po sprše jsme ještě povídali, ale pak došlo i na moje poprvé. Všechno jsem znal jen teoreticky, ale bylo to krásné. Byli jsme spolu čtrnáct dnů a milovali se pak všude možně. I v bývalé studni, ve troskách sklepů, u zbytků cimbuří. Jako bych chtěl dohnat všechno, co jsem dřív nestihl. Ještě jsem byl za ním těsně před nástupem na vojnu v Praze. Jedna noc. Pak mi ukázal svého přítele, no bylo to jasné od začátku, že naše milování není nic na věky, ale jen vyplněná příležitost. Na vojně nic, pak jsem dělal dvouroční kurs už při práci a tam jsem měl v prváku druháka a v druháku prváka. Byly to všechno jen příležitostné vztahy se sexem. Žádné souznění duší. To bylo jen tehdy, dodnes ta vzpomínka bolí. Každý rok si tady strojím vzpomínkový stromeček. A teď s tebou. Díky, že mi tě osud dal.“

Jejich ruce se spojily nad slaměnou hvězdičkou na vrcholu stromečku. Jirka měl v očích slzy. Hubert si ho přitáhnul a políbil.

„Krásné ráno a svátky,“ ozval se ode dveří Toník. „Naši už vás čekají.“

Hubert si s rodiči popřál a u stromečku si dali malé dárečky. Podařilo se mu sehnat bronzový džbáneček z Turecka, co přivezl jeden z jeho bývalých spolužáků. Jirkova maminka byla nadšená. Pro otce plnicí pero z exotického dřeva, Toníkovi velkou sadu grafitových tužek na kreslení. Dostal manžetové knoflíčky a sponu na vázanku, stejné jako Jiří. Toník nakreslil pro Jirku Huberta a naopak. A kluci si po vzájemné dohodě nadělili gramofonové desky. Ještě káva, cukroví a za chvíli byl oběd. Bramborový salát a smažená štika po mlynářsku. Krásně do červena opečená. Odpoledne se zašli všichni podívat do dvou kostelů na betlémy a dali si vánoční svařené v restauraci. Bylo vidět, že zvlášť Jiřího maminku zná ve městě každý. Po večeři si ještě odnesli chlebíčky nahoru. Domácí ořechový likér.

„Zítra se odstěhujeme do altánku, nevadí? Naložil jsem zase koks. Tady bude plno návštěv. Tomu se prostě nevyhneme. Všechno takové spíš děkovné než přátelské. Prostě dětskou lékařku potřebuje každá rodina. S cukrovím si budeme moct otevřít krámek. On si s tím poradí Toník. Jak pojede na internát, budou ho kluci už čekat u vlaku. Může prý toho přivézt vagon.“

„To je pravda. Vždycky říkají, že se musí po večeři dojíst chlebem. Vozí si sádlo, paštiky, salámy. A jsou tam i takoví, co doma moc cukroví mít nebudou. Zrovna dva případy znám. Rodiče alkoholici. Při tom oba kluci se dobře učí. Jen jsem se tě chtěl zeptat, pokud to nevadí, proč nešel Toník na nějakou výtvarnou školu?“

„Víš, jak to je. Kam kdo půjde, už nebyl v osmašedesátém problém. Aspoň většinou. Otec nebyl sice ve straně, ale zakládal ve městě KAN. Klub angažovaných nestraníků. Od dubna do září, to je zrušili. Ještě než přišli Rusi, tak onemocněl s nohama a marodil dlouho. Tak jen přišel o místo, ale ještě ne úplně. Pak se to nějak udělalo jako že ze zdravotních důvodů. Máma byla primářka, tu vyhodili hned, ale za čtrnáct dní ji vzali jako doktorku. Primářka je tam mladá dosazená politicky, ale je rozumná a v podstatě máma dělá, co dělala, takže Toník to odnesl nejhůř. Díky jednomu z učitelů. Ale on si stejně žije ve svém světě a snad se na školu dostane později.“

„V lidech je pořád moc zloby nebo nevím, jak bych to nazval.“

„Ideální lidé jsou jen papíroví. V románech, povídkách. V životě je plno závisti, strachu nebo naopak lhostejnosti. Jen aby někdo nebyl trochu jiný.“

„To píše i Child. Dokud byli lidé jen sběrači a lovci, kočovali, nehromadili žádný majetek, jen si chránili své území. Mí snoví hrdinové se dostali do takového zlomu mezi epochami a až do té nejvyšší třídy. Kněží, vládci, bohové.“

Byly to krásné dny, říkal si Hubert, když se vracel domů. A ještě hezčí noci. Na internátě se dělal mezi svátky velký úklid, spravovaly se různé nedostatky a poruchy na zařízení, osvětlení, nově se vymalovaly šatny. Sešel se s Emilem domluvit Silvestra a poznal jeho mlaďoška. Klučina byl v prvním ročníku ČVUT, taky delší zvlněné vlasy, trošku přizrzlé, podobný usměvavý týpek jako Emil. Váša, jak mu říkali, rozhodně na osmnáct nevypadal.

„Myslím, chlapci, že vám dvěma v hospodě nenalejou bez občanky,“ smál se Hubert.

Doma předem upozornil otce, že bude slavit Silvestra s přáteli ve vinárně a pak, protože jsou z jiných měst, u nich přespí. Že budou vstávat určitě až v poledne. Maminku poprosil o uvaření vepřové hlavy a vnitřností, co má objednáno u řezníka. Otec to okomentoval, že stejně odpoledne půjde na jedno. Maminka se pochopitelně ptala, co má ještě připravit. No snad Nový rok, co připadal na pátek, projde v pohodě. Volná bude sobota, pracovní týden začínal nedělí. To už byl také v provozu internát, i když školy většinou otvíraly až v pondělí.

Jiří přijel ve středu večer a zašli do vinárny domluvit Silvestra. Poznal se s Emilem a Vaškem. Taky jim nechtěl věřit věk.

„To my s Bertem vypadáme vedle vás jako staří pánové,“ smál se.

„Neboj, tady budete nejmladší. Naši hosté jsou z poloviny důchodci. Mladé tu odrazuje vážná hudba. Chodí sem jen zamilované párečky, co chtějí mít klid, a pak starší. Budeme tady mít tři větší společnosti, i ostatní tu prý byli i v loni.“

Moc dlouho se nezdrželi. U Huberta si dali trochu pohoštění k vaně. Venku sněžilo, a ještě když se vrátili, prohrnuli venku chodník podle domu a ke vchodu. S předchozím popraškem dva tři centimetry.

„Na sněhuláka to ještě není, ale hned všechno vypadá jako zima. U vás bude sněhu o něco víc. Co Toník, jde někam s kamarády?“

„Byl rád, že jedu k tobě. Chystal si altánek a prý tam bude mít návštěvu. Naši chodívali ke známým, asi půjdou i letos. Nevím ani, co bych dělal já, nepoznat tě. Nemám tohle období moc rád. Pustil bych si varhanní koncert a smutně snil.“

„Smutně?“

„Mé snění bývalo většinou smutné.“

Seděli naproti sobě ve vaně, mírně pokrčené nohy. Hlazení palci. Višně v čokoládě a koňaku. Venku, zřejmě u sousedů, někdo bouchl silně dveřmi od auta.

„Možná zrovna také teď někdo bouchl dveřmi. U bytu, u auta a startuje.“

„Pohádal se s manželkou, nebo spíš ona s ním. Řekla, že zítra jde k matce.“

„Prostě jejich manželství jen jako, nefunguje.“

„Pojede na starou chalupu po prarodičích, kde původně měli trávit konec roku.“

„Jenže mladá paní ho chce prožít s kamarádkami v kavárně. Ne dělat služku někde v divočině, kde není ani televize.“

„V blízkém městě, na chodbě paneláku se ozval křik a rovněž bouchly dveře. Štíhlý blonďáček sbírá ze země zimník, vyndal kapesník a přitiskl si ho na krvácející ret a nos. Oblékl se a scházel dolů po schodech. Tady nikoho nepotká. Vyšel ven do padajícího sněhu.“

„Pár kamarádů ho zvalo na chatu, ale měl obavy, když trošku přežene pití, neudržel by se. Zvlášť když je tam Karel. Jenže ten? Spíš bude mít podobný názor jako jeho otec, co ho před chvílí vyhodil z domu. Ale kam jinam? Nesmí pít. Na něco se vymluví a teď ještě chytit stopa. Vydal se k výpadovce z města.“

„Mladý muž projel městem a vyjel na okresku, kde potkal na nákladním autě pluh. Byl nervózní a při vyhýbání tak tak nesjel do příkopu. Musí se uklidnit. Tohle manželství mu byl čert dlužen. Stejně se rozvedou. Jenže rozvedený, to není tak podezřelé jako dosud svobodný.“

„Jediné, co by teď potřeboval, by byla pořádná píchačka s hezkým klukem. Jenže kde ho vzít. Všechny vztahy zpřetrhal a na konci roku má už každý někoho domluveného. Z těch, co by si dali říct. Ještěže má na chalupě dost pití.“

Oba se rozesmáli.

„Společné snění nám krásně jde. I když jsou to spíš zkušenosti ze života než snění. Ne sice úplně z našeho, ale tak to chodí.“

Přitáhli se víc k sobě, Hubert natáhl nohy a Jiřího si vyzvedl do klína. Jejich krasavečci teď byli u sebe. Krásný dotek a vlny společného vzrušení.

„Tohle všechno kolem milování, drobné něžnosti, je pro mě nejkrásnější. Prodlužuje a prohlubuje to ostatní potom. Nevím, jak to máš ty, ale myslím, že podobně.“

„Mám, připustím teplé vody, ať ještě můžeme snít. Samozřejmě hoch bude stopovat, ale řidič ho ve vánici přehlédne, a když pak chce zastavit, zaboří se do závěje. Společně auto vyhrabou. Musíme si je také pojmenovat.“

Ještě párkrát odpustili a připustili a zimní příběh vytvářela jejich fantazie. Nebyla až tak neskutečná. Možná, aniž to tušili, se podobný odvíjel ve skutečnosti. Kéž v Novém roce všichni, co hledají, najdou svůj cíl a kousek štěstí. Sněhové vločky jak drobní motýlci dosedaly na okenní rám a nahlížely na dvě milující se těla.