Chlupáč I.

A tak jsem šel,
když pozvali mě známí,
abych jim hrál a taky zpíval
s kytarou…

Tak tahle asi ne. Mrknu na futrál v rohu obýváku, kde je bezpečně ukrytý můj poklad. Tentokrát s sebou nepotáhnu žádný sladký dřevo, nepotáhnu se tam ani já, protože co je mi do nich. Dvacet let jsem nikoho z nich neviděl a vůbec mi to nevadilo. Znovu pohledem přejedu pozvánku, kterou pořád svírám v ruce. Sraz abiturientů po dvaceti letech. Téma – Back to the Nineties. Jako by se to dalo vrátit. A já bych ani nechtěl, protože na ten poslední rok začínající jedničkou v letopočtu jsem nevzpomínal rád. Na celý ty čtyři roky, protože všechny ty vzpomínky nevyhnutelně vedly k jednomu jedinýmu zážitku.

Vlastně to všechno pořádně začalo až podzimním společenským plesem třetích ročníků našeho gymnázia, kde jsem si konečně přiznal, že naprosto beznadějně miluju Dominika. A Lucii jsem zatraceně záviděl, jak ji tam celou nápadně nenápadně osahává při tanci. Já bych tenkrát vynechal ten tanec, ale osahat bych se od něj nechal. A nejen osahat.

Kamarádi v pravým slova smyslu jsme s Dominikem nebyli, ale v lavici jsme spolu proseděli skoro celý tři roky. Na začátku prváku mi řekl:

„Musíme držet spolu a ukázat jim, že jsme chlapi. Když si je rozdělíme napůl, máme na pár měsíců co klátit. A pak mrkneme vedle do béčka.“

Samozřejmě tím myslel naše spolužačky a mně z představy tolika holek, který bych měl obtáhnout, cukaly koutky, protože jsem už tenkrát tušil, že bych si to spíš rozdal s naším tělocvikářem.

Taktně jsem ho upozornil na další kluky ve třídě:

„A co ostatní, že jen my dva na půl?“

„Nemaj šanci,“ zašklebil se na mě a já se cítil polichocenej, že zrovna já mu asi připadám nějakým způsobem atraktivní.

Byli jsme oba patnáctiletý ucha a i Dominik se v prváku přes ty svoje silácký řečičky spíš rozkoukával. To až další rok se rozjel naplno.

Ples jsem nakonec přežil, spolužačka Katka byla nejen dobrá tanečnice, ale i příjemná holka. Když viděla, že nejsem úplně v pohodě, zatáhla mě pěkně daleko od všeho křepčení a rachotu, z mini kabelky vylovila placatku s vodkou a tam ve tmě pod schody jsme si tu náladu trochu upravili oba. A co. Mně i jí bylo osmnáct, Dominikovi za pár týdnů taky. Jenže ten s náma tu vodku stejně nepil, že.

„Na Lucku kašli, Kubí, akorát velký kozy a to blonďatý háro. Mezi tím jenom dutoprázdno.“

Takže si všimla, že po nich koukám, akorát nepoznala, na koho přesně.

Tři týdny po plesu Dominik pustil Lucku k vodě a na řadu přišla Tereza. A do mě rejpal, ať sebou mrsknu, aby na mě ještě nějaká nepoužitá zbyla.

Vymýšlet si nějaký pitomosti a lhát se mi nechtělo, říkat pravdu taky ne. Začal jsem hodně kamarádit s Katkou a na všechny otázky odpovídal stylem, že gentleman o takových věcech nemluví.

Po Vánocích, třetím kině a pátým nebo šestým výšlapu za město se zeptala i Katka. Jak na tom jsme. To už jsem se cítil ultra trapně, protože ona byla vážně skvělá a rozuměli jsme si skoro ve všem.

Pozval jsem ji k nám domů, a když viděla, čí plakát mi visí nad postelí, konečně jí to docvaklo. Jo, Leonardo bez Kate sám na přídi Titaniku pro mě byl tehdy vrchol erotických snů. Na tom plesu mi došlo, jak výrazně se mu Dominik podobá. Sice nebyl tak moc blond, ale ty jemný rysy, rošťáckej úsměv a průzračně modrý oči, to všechno tam bylo.

„Takže jsi nekoukal na Lůcu, ale na Dominika,“ zkonstatovala Katka a já jen přikývl. Co taky jinýho.

Ani jsem ji nemusel prosit, aby si to nechala pro sebe. To byla totiž její druhá věta. Že je to jenom moje věc. A třetí nabídka, že jestli mi to trochu ulehčí Dominikovo popichování, tak se klidně jako pár tvářit můžeme. Úplně se mi do toho nechtělo a už jsem jí to chtěl říct, když…

„Víš, Kubi, ono by se to docela hodilo i mně.“

Řekla to tiše a tak nějak nešťastně a já si ji poprvý pořádně prohlídnul. Postavu měla celkem slušnou, ale jinak…

Vybavil se mi jeden text z novýho alba mámina oblíbenýho muzikanta.

Na Španělských schodech se stmívá
a v zátylku světa zní zvon
jsi nenápadná a nepůvabná,
ale chtivá jak Napoleon…

Krásná vážně nebyla. Vlasy jako myší ocásky ani kudrnatý, ani rovný, neurčitá barva ani blond, ani hnědý. Padaly jí na ramena a rámovaly obličej, který kvůli trochu rozpláclýmu nosu a větší bradě vlastně mohl být stejně tak dívčí jako klučičí. Jediný hezký, co v tom obličeji za něco stálo, byly hustýma řasama rámovaný velký hnědý oči, pokud by mě tedy ta barva brala, což pochopitelně nebrala. Já byl vždycky na pomněnky. Volná, trochu vytahaná mikina a kapsáče její ženskost taky zrovna nezvýrazňovaly, kolikrát mě napadlo, jestli Káťa není lesba, jenže nebyla.

Dívala se skoro prosebně a mně jí v tu chvíli bylo líto jako nikdy nikoho. Určitě si to musela uvědomovat, že ve třídě je v tom měřítku krásy holek úplně na chvostu. Sám jsem v tu dobu bojoval se svou vlastní tělesnou nedokonalostí v určitým ohledu, protože já byl přesnej opak toho, co se mi na klucích líbilo. Žádný hladký tělíčko eféba, ale pořádně huňatej kožich od klíčních kostí až pod pupek. Ramena a záda o nic moc lepší. Už od čtrnácti. Okolo péra a na koulích to samý, ale to už se aspoň řešit dalo. Hrudník a břicho jsem tehdy oholit zkusil jen jednou a ten výslednej efekt blbě oškubanýho kuřete byl děsivější než to rouno.

„Ale je ti jasný, že pravda to nikdy nebude?“ potřeboval jsem se ujistit, aby věděla, že vážně a doopravdy ne.

„Jasně,“ kývala na můj vkus trochu moc horlivě, ale co už.

„Hraješ?“ mávla rukou zase k plakátu s Leem. Vedle visela stará otřískaná španěla.

„Na tuhle se už nedá. Ta je jenom památeční.“

„Památeční?“

„Jo, po strejdovi. V 87. emigroval.“

„Kam?“

„Do Kanady. Po revoluci se už nevrátil. Já ji vybagroval na půdě, když mi bylo dvanáct. A chtěl jsem na ni hrát, jenže to už se nedalo, když skoro deset let ležela ladem v pytli.“

„To je škoda,“ vypadala vážně zklamaně, „mohl bys občas zahrát.“

„Fakt? Tebe by zajímal folk a bluegrass?“

„Hm,“ pokrčila rameny, „třeba jo.“

„Ale víš, že to je něco úplně jinýho než Stánky.“

Jenom se ušklíbla a vyplázla jazyk:

„Blééé, je slizkej.“

I v tom jsme se shodli. 

Šel jsem ke skříni. Vypískla nadšením, když jsem vyndal svou dřevěnou lásku. Když jsem našel tu strejdovu a zjistil, že už žádnou parádu neudělá, žmuntral jsem tak dlouho, až mi máma pod stromeček koupila mou první kytaru zároveň s příručkou akordů. Tu, kterou jsem ukazoval Katce, jsem si koupil už sám, za prachy z letní brigády v jednom obchodě. Vybalil jsem tam snad tuny špaget, rejže a konzerv, abych si pořídil konečně dreadnought, protože máma se v tom moc nevyznala a já chtěl krásku se štíhlým krkem, ne obloustlou španělu. Samozřejmě jsem nehodlal hrát koncerty vážný hudby a už jsem tomu rozuměl dost na to, abych věděl, jaký typ se k čemu hodí.

„Zahraj…, prosííím.“

V těch čokoládových očích byl opravdový zájem a prosba. Já se před lidma hrát ještě styděl, ale před kým jiným, než před ní. Byla skutečně výborná kamarádka.

Ráda se miluje, ráda jí,
ráda si jenom tak zpívá.
Vrabci se na plotě hádají,
kolik že času jí zbývá…

Dohráno, dozpíváno, ani jsem se při tom na ni radši nedíval. Taky mlčela, takže…

„Sakryš Kubí, to bylo skvělý!“

Skvělý to určitě nebylo, autor by mi asi nakopal, kdyby mě slyšel, ale ten její obdiv příjemný byl. Od té doby mě ukecávala, abych kytaru bral i ven. Když na to začalo bejt počasí, už jsem se tomu ani moc nebránil. Aspoň mě to donutilo víc cvičit. A pak přišel červen. Na konci třeťáku všichni v rámci těláku museli absolvovat povinný sportovní týden. U autobusu jsem zjistil, že moje kytara nebude jediná.

Náš tělocvikář se na mě povzbudivě usmál:

„Fajn, tak to budu mít parťáka. Co umíš?“ Celou cestu jsme se bavili a došli k tomu, že si docela sedneme.

Jižní Čechy, kemp u Lipna. Program kola, lodě, orientační běh. Ředitel našeho gymplu byl na svou dobu hodně pokrokovej, rodiče se tenkrát chytali za hlavu. Dneska jsou takový věci naprosto normální.

Připadalo mi vtipný pozorovat holky. Všechny kromě Katky tak nepřipravený na nějakej pobyt venku, protože tam, ven do přírody, se absolutně nehodily jejich načančaný hadříky a vymalovaný ksichtíky.

Ubytovaný jsme byli v chatkách po čtyřech, akorát já a Dominik jsme měli jako přívěsek jenom Bohouše. A ten třetí den dostal horečku, takže si pro něj přijel táta a Bohoušek svištěl domů. Dominik hořel nadšením.

„Ty vole, Kubajs, to je trefa! Večer to pořádně rozjedem. To by bylo, aby nebylo!“

Asi jsem koukal hodně nechápavě, protože to pro jistotu ještě rozvedl. Hodlal si na chatku zatáhnout poslední oběť, Šárku, a mně velkomyslně povolil, abych si tam vzal Katku, i když…, „absolutně teda nechápu, co na ní vidíš. Je hnusná.“

Dostal jsem chuť ho poslat do prdele, protože co mu bylo do Káti, že jo. Jenže…, jenže jsem to prostě nedokázal. Měl jsem ho u sebe tak blízko, vnímal jsem každej jeho sval, kdykoliv se svlíknul. Viděl jsem ho ve sprchách. Bylo to jak zhmotněnej nejerotičtější sen. Moct se pokochat pohledem na dokonalý tělo, hladký a souměrný, s krásně rostlým pérem a svalnatým zadkem. Zahlídnout jeho ranní erekci, když se vymotal ze spacáku. Bylo to nebe i peklo zároveň a já každej den zavřenej na hajzlu honil jako o život. Šílený prostě…

Ten večer, kdy se událo všechno, co ovlivnilo zbytek mýho času na střední, se jako obvykle dělal táborák. S Mírou, učitelem těláku, jsme se sladili a sypali jednu kotlíkářskou za druhou. Na konci devadesátek to ještě jakž tak šlo, a když jsem vybalil svůj pečlivě nacvičenej list top oplodňováků, nemohl jsem si nevšimnout těch nyvých pohledů všech holek okolo. A načuřenýho pohledu Dominika, protože pro jednou nebyl on ten hlavní samec a moje kytara nad jeho klukovskou přitažlivostí tentokrát vítězila na body. Abych je všechny trochu uklidnil, nebo minimálně holky ještě víc naštval, schválně jsem se upřeně zadíval na Katku, podladil éčko, tiše se v duchu pomodlil, abych to intro nezkurvil a spustil…

Chtěl bych králem být aspoň chvíli krátkou
Dal bych narazit mince s malou Katkou…
Žlutý jako lán v odpoledním žáru
Jsem však jenom kmán, co drnká na kytaru…

Míra vedle mě se vědoucně usmál, ale já mu zavrtěním hlavy dal najevo, že ne, že teď si to chci vážně zahrát úplně sám. Pochopil a nechal svoje dřevo odpočívat a já si začal s refrénem konečně taky trochu věřit.

Na vodu zrcátka pouští slunce, než skryje ho mrak
Kluci se schovali v houští a holky se koupou jen tak
Takhle si maluju léto, zima když nechce být krátkou
přemítám, zdali půjde to být aspoň tři týdny s Katkou?

Katka vedle mě se usmívala a v odlescích plamenů ohně jí to doopravdy slušelo. A já ji v tu chvíli skutečně miloval a v duchu poprvý litoval, že to mám tak, jak to mám. Kdyby ne, měl bych skvělou holku, se kterou bych si naprosto dokázal představit celej život včetně dětí, psa, vnoučat a možná i diamantový svatby. Jenže co by to bylo za život, když na šukání bych stoprocentně utíkal někam úplně jinam. To by si nezasloužila. Málem jsem při tý myšlence zapomněl text, ale nakonec se mi povedlo dozpívat.

Nejsem pilotem ani panem králem,
nemám žádnou moc a nejsem generálem.
Písně zkouším psát obrace i hladce,
slova splétám rád, slíbil jsem je Katce.

Položila mi ruku na rameno, malinko stiskla dlaň, možná jako povzbuzení, abych se probral, nebo jako poděkování. Nevěděl jsem to tehdy, nevím ani dnes. Jak málo někdy stačí k tomu udělat někoho šťastným. Nebo naopak, jak jsem měl velice brzy zjistit.

S Mírou jsme se pak vrátili ke známějším písničkám, učitelé jako by se rozhodli, že nás tentokrát nechají, jak dlouho si jen budeme přát, s námi seděli dlouho přes půlnoc. Pamatuju si, jak mě tenkrát naše třídní, chemikářka Šímová pochvalně plácla po zádech se slovy, že netušila, jak dobře hraju. A taky Míra, pro ten večer víc parťák než učitel, mě chválil.

„Zdrž se trochu, Jakube,“ dodal tišším hlasem, aby nás nikdo neslyšel. Ostatní už se pomalu rozcházeli, Dominik na mě významně gestikuloval. Tak jasně, za chvilku v chatce…

Schválně jsem protahoval balení zpěvníků a kytary, byl jsem zvědavej, co mi Míra chce.

„Překvapils mě,“ usmál se, když jsme u dohořívajícího ohně zůstali jen sami dva.

„Tak dobře jako vy nehraju, bohužel,“ usmál jsem se taky. Nijak jsem nepřeháněl, byl vážně borec. Uměl, já tenkrát sice věděl, že existují flažolety, ale pokoušel jsem se o ně dost marně.

„Nemyslím tou hrou. Spíš výběrem. No a taky… Málokterý kluk ve tvém věku by dal tak jasně najevo, že je do nějaké holky zamilovaný. To chtělo odvahu.“

Cítil jsem, jak ve tmě rudnu, a nevěděl, co na to říct. Kdybych doopravdy měl odvahu, nikdy bych tohle divadýlko neudělal. Bylo mi trapně. Nakonec jsem ze sebe vymáčknul:

„No…, Katka si to zaslouží. Je skvělá kámoška.“

Zas se jen tak trochu pousmál.

„Kámoška? Dobře, nebudeme to dál rozvádět. Ale kdyby sis chtěl o něčem promluvit, kdykoliv přijď. Možná bych ti mohl pomoct nejen s tou hrou na kytaru.“

A pak se ke mně naklonil, rukou mi přejel po tváři a lehce mě cvrnknul do nosu.

„Dobrou noc, Jakube.“

Vzal futrál a moje tiché ‚dobrou‘ zaniklo v jeho vzdalujících se krocích.

Měl jsem tehdy jít za ním, svěřit se mu? Asi měl, možná by moje poprvý bylo jiný, protože mi to samozřejmě došlo. Bylo mu třiatřicet, svobodnej, bezdětnej, to měly holky velmi dobře zjištěný. A taky to, že celých těch deset let na našem gymplu byl absolutně nedobytnej nejen od studentek, to bylo vcelku pochopitelný, ale i od všech kolegyň ze sboru. Místo toho, abych šel za ním potvrdit si tu klíčící myšlenku, že to má hozený stejně jako já a že možná…, místo toho jsem se vydal k naší chatce.

Dominik už tam měl Šárku a nalitý nějaký pití. Katka seděla na druhé palandě, zřejmě ji přibrali s sebou. I ona držela kelímek. Vypadala trochu vyjukaně a viditelně se jí ulevilo, když jsem si sedl vedle ní.

„Tak popojedem,“ zavelel Dominik a i mně vrazil do ruky pohárek s tmavou tekutinou. Opatrně jsem přičichl. Fernet, no asi lepší než rovnou rum. Kopli jsme to všichni do sebe a Dominik rovnou nalejval další rundu.

Šárka začala něco švitořit, jak to bylo u ohně skvělý, a vyptávala se Katky, jak dlouho spolu vlastně chodíme. Dominikovi se to asi moc nelíbilo, Katce určitě ještě míň, protože mi po třetím panáku šeptla, že radši půjde. A já jí fakt nechtěl nějak zdržovat, protože to, co měl Dominik v plánu, se mi ani za mák nelíbilo. Jestli si to chtěl se Šárkou rozdat, tak klidně, ale bez nás.

„Hele, my se s Káťou trhnem,“ oznámil jsem, když Dominikova pravačka doputovala Šárce na prsa a ona se už mírně připitě a připitoměle zachichotala. Zaslechnul jsem Katčino úlevný vydechnutí.

Vypadli jsme z chatky rychlostí blesku, ani jsem pořádně nezaznamenal, že Dominik protestuje. Jeho: ‚Kubajs, nebuď srab,‘ mi bylo absolutně ukradený.

„Děkuju,“ pronesla Katka jednoduše. Víc říkat nemusela.

„Není za co, spíš promiň. Měl jsem tě varovat.“

„Dominik je zkrátka debil. Chudák Šárka.“

„No, snad budou rychle hotový, nerad bych spal někde pod širákem,“ zasmál jsem se.

„Zůstanu s tebou, neboj.“

Chtěli jsme si jít sednout k uhlíkům, který zbyly z táboráku, ale nebyl to dobrej nápad. Naše třídní si to ani ne deset minut po tom, co jsme dosedli na jednu z klád, co tam byly místo lavic, z chatky šinula směrem k umývárnám. A pochopitelně si nás všimla.

„Ježková, Richtr! To nemyslíte vážně.“

„Nic neděláme, paní učitelko,“ zmohla se na naši obranu ještě Katka, ale Šímovka se tvářila jako dračice, který chce někdo ukrást vejce. Jestli se teda draci líhnou z vajec.

„Ještě aby!“ odtušila.

Oba jsme se poslušně zvedli a Katka se sklopenou hlavou zamířila ke svojí chatce. Já tam stál jak pako a asi to vypadalo, že za Káťou zasněně hledím.

„To by stačilo,“ ozvala se zas Šímová, „doma si dělejte, co chcete, ale tady máte smůlu. Tak jdi. Kde spíš, snad víš.“

Abych nevěděl, jenže tam nejspíš právě šuká Dominik Šárku.

„Dobře, tak jdeme!“

Sakra! To bude průser, jestli mě fakt chce doprovodit, letělo mi hlavou, zatímco jsem se pomalu pohnul tím problematickým směrem.

Nakonec jsem se přece jen zmohl na aspoň nějakou reakci:

„Já to zvládnu, paní učitelko.“

„Jistě, přesto počkám, až budeš bezpečně uvnitř,“ odpověděla ironicky.

A skutečně počkala. Před dveřmi jsem se ještě otočil, ohlídnul se, ale pořád tam stála jak patník u cesty a evidentně se nehodlala pohnout, dokud za mnou ty dveře nezapadnou. Nadechl jsem se a vešel.

Leželi už svlečení na jedné dolní palandě v objetí. Líbali se a Dominik rukou rejdil Šárce mezi stehny. Měli sice zhasnuto, ale v těch krátkých jasných nocích na začátku června je prostě vidět i tak dost. Chtěl jsem se proplížit k druhý palandě, vylézt nahoru, otočit se zády a dělat, že tam vůbec nejsem, jenže se mi to nepodařilo. Šárka si mě všimla a vypískla.

„Neřvi, sakra,“ syknul jsem, „venku chodí Šímovka. Bude leda průser, když vás tu vyčápne.“

Samozřejmě, plnoletí jsme byli všichni, ale před touhle akcí nás Šímová několikrát důrazně upozornila, že to je, jako bychom byli ve škole, čili ať zapomeneme na cigára, chlast i sex.

„Do prdele,“ ulevil si Dominik.

Šárka se poplašeně začala zvedat, šátrat po šatech a kníkat, že musí jít, že to nejde, že nechce vyletět a další podobný nesmysly, až jsem jí čapnul za rameno a trochu s ní zatřepal:

„Neblbni, teď nemůžeš ven!“

Naházela na sebe hadry za stálýho pobrekávání a furt mlela, že musí pryč, až jsem to nevydržel.

„Půjdu ven, kdyby tam byla, tak ji nějak zpacifikuju a ty to vezmi druhou stranou oknem a zadem podél chatek k hajzlům. Kdyžtak jdeš od nich, kdyby něco.“

Dominik se taky už konečně probral k něčemu konstruktivnímu, vylezl z postele a začal odšoupávat stolek pod oknem. Nemohl jsem si nevšimnout jeho nahýho svalnatýho zadku a hlavně stojícího péra. Polilo mě horko, radši jsem vypadnul ven, než se mi mozek odkrví definitivně.

Šímovou jsem nikde neviděl, radši jsem ale venku zůstal aspoň pět minut, než jsem uviděl stín mihnoucí se u holčičích chatek na opačný straně oblouku, ve kterým stály.

Vrátil jsem se zpátky do chatky. Dominik seděl na posteli, pořád nahej. V jedný ruce držel flašku s fernetem. V druhý svoje furt naběhlý péro. Podíval se na mě a tu flašku mi podal…