Chlupáč II.

Z bejvalejch kamarádů,
pánové a dámy,
za chvíli byli všichni
trochu pod parou.

Na pozvánce kromě toho blýskavýho nápisu vybízejícího k návratu do časů, kam už se dost dobře vrátit nedalo, byly pochopitelně i datum, hodina a místo. Ještě po obědě jsem setrvával v pevným rozhodnutí, že zůstanu doma, tedy doma… Větší část života už jsem měl doma jinde. Ale jak se malá rafička hodin nad ledničkou blížila k sedmičce, cítil jsem neklid. Kdybych byl skutečně doma, možná bych se šel poradit s angakkuqem, protože ta otázka jít nebo nejít ve mně hlodala, ač jsem si ji nechtěl připustit. Tady jsem se mohl zeptat leda máti, a to se mi z pochopitelných důvodů moc nechtělo. Stavil jsem se za ní v nemocnici, po trošce dohadů a otestování jsem s ní mohl krátce promluvit, ale zatěžovat ji takovou blbostí jsem doopravdy nechtěl. Moje vnitřní nervozita narůstala, až… Chvilku po sedmý jsem už sbíhal schody. 

Město se neuvěřitelně změnilo. Při těch několika málo návštěvách jsem samozřejmě něco viděl. Přesto mě to znovu a znovu překvapovalo. Šeď ulic devadesátek dávno zmizela, domy na hlavním náměstí vystavovaly nový kabáty, vůbec celý centrum neuvěřitelně prokouklo za těch dvacet let. A konečně se v něm začaly objevovat moderní prvky, i když pro mnohé hodně kontroverzní, mně se líbily.

Od tramvaje jsem se vydal přes náměstí ke Švejkovi. Ještě jsem tam nikdy nebyl. V červnovém podvečeru proudily všude davy lidí. Nepamatoval jsem si, jestli to tak bývalo i dřív, a připadal jsem si trochu ztraceně, jako v obrovském mraveništi. Možná tu všichni korzovali, protože už zkrátka zase mohli. Vlastně jsem si ani nedokázal představit, jak to tady ještě před dvěma měsíci asi vypadalo. U nás v podstatě nebylo co zavřít a na izolaci jsme byli zvyklí, ale tady?

V restaurantu mě barman za pultem odkázal do patra. Ještě jsem mohl odejít, ale neudělal jsem to. Koneckonců, už jsem nebyl ten osmnáctiletý kluk, a když jsem loni na podzim neutekl ani před medvědem…, pravda, na podzim už se chystají nacpaní k prasknutí do hajan, ale stejně.

Byli tam. Postávali a posedávali v hloučcích, většina se sklenkou nebo půllitrem v ruce. Tereza, Majka, Lucie, David, Karel… Tamhle, to je přece Bohouš, no potěš, docela mu narostl pupek, a Šárka by zadkem taky mohla konkurovat valachovi. V rohu u jednoho menšího stolku jsem zaregistroval i Šímovou, bývalou třídní, a Poláčkovou, která nás učila češtinu. I po tý době jsem si pamatoval, jak zasněně vyprávěla o jazyce Palackého, Dobrovského a Tyla a my si z toho dělali pochopitelně prdel, a kdo měl nějaký kontakty, sháněl si přípravu k maturitě jinak než tím, že by otevřel Jiráskovo Temno. Ke svýmu zklamání jsem nikde nezahlédl Míru, toho bych asi jedinýho viděl doopravdy rád.

Oči mi klouzaly od jednoho k druhému, dvě nebo tři holky jsem ani nepoznal, u Pavla jsem si taky nebyl úplně jistý. Pamatoval jsem si, že měl na hlavě pořádnou řepu… Ale jistě, jistě že nejvíc jsem hledal toho jednoho jedinýho člověka. Zvědavost je svině. Vlastně jsem mu ani nemusel vidět do obličeje, abych věděl, že je to on. V obleku kobaltový modři, sakra, stoprocentně nosil právě takovej, aby mu ladil s očima. Okolo něj největší shluk lidí, jak jinak. Jana na něj koukala stejně jako před lety. Udělal jsem dva kroky vpřed, když jsem zaslechl vypísknutí, jak si mě konečně taky někdo všimnul. Šárka. Hnala se ke mně doslova s otevřenou náručí.

„Jakube, to není možný, ahoj.“

Skutečně mě objala. Chytl jsem ji v bocích a zabránil jí tak v tom, aby se na mě nalepila. Ale ne, nevadilo by mi to nějak fyzicky, protože je ženská, ale nikdy jsem neměl moc rád, když mi někdo vstupoval do osobního prostoru.

„Ahoj. Všechno je možný,“ trochu nuceně jsem se na ni usmál.

A pak už jsem jen přes její rameno sledoval, jak se po nás naši bývalí spolužáci otáčí. On ne, ne hned. Dominik. Konečně se obrátil. Vypadal pořád skvěle, dokonce bych řekl, že líp, než když byl ještě kluk. Teď byl chlap. Stejně jako já, na prahu středního věku. Ale já v něm stejně pořád viděl toho kluka. Podíval se na mě a pozvedl vinnou sklenku, kterou držel. A já byl zas zpátky v chatce, na břehu Lipna a on…

…seděl na posteli, pořád nahej. V jedný ruce držel flašku s fernetem. V druhý svoje furt naběhlý péro. Podíval se na mě a tu flašku mi podal…

„Doprdele, Kubajs, mně pořád hučí v klacku…“

Napil jsem se. A ještě jednou, než jsem mu lahev vrátil. Přihnul si hodně zhluboka taky.

„Tak to si asi budeš muset poradit sám. Neboj, šmírovat nebudu,“ řekl jsem mu na uklidněnou.

Stejně budu vědět, že si ho právě honíš a bude to super inspirace, letělo mi hlavou. Už jsem se pomalu chystal, že zalezu nahoru na druhou palandu, když promluvil znovu:

„Ta blbka mi slíbila kuřbu, sakra…“

Představy jsou taky svině. Nastartovanej jsem byl, už když jsem se vrátil. Nejen z pohledu na něj, ale taky z toho odéru vzrušenýho kluka, jak kdyby byl vzduch kolem nás nabitej tesťákem. Moct ho i ochutnat! Možná ten starej fór o odkrvení mozku při ztopoření péra není jenom blbej vtip, ale prostej popis reálnýho stavu, protože já…

„Kdybys chtěl, tak já bych mohl… to…, teda klidně i něco víc…“

Už když jsem to říkal, věděl jsem, že je to blbost.

Dominik na mě chvilku zíral, než se zeptal:

„Ty vole, Kubajs, tak takhle to je?“

„Hm, jo. Vadí?“

Rozesmál se:

„Asi ne, já nevim. Já teplej nejsem. Ale i kdybych byl buzna, viděl ses někdy? By to bylo jak prcat chlupatýho orangutana.“

Znovu se napil a přetáhl přes sebe spacák. Konec představení pro jednoho hloupýho chlupáče.

„Chceš jít za ním?“ Šárčina otázka mě vrátila do reality současnosti.

„Ani ne, díky. Jdu si vzít něco k pití. Omluv mě.“ Díkybohu pochopila a nešla se mnou.

I tady v patře stál malej bar, dvě dívčiny kolem dvacítky zručně míchaly, nalévaly a čepovaly. Další spolu s docela fešným číšníkem pobíhala po placu. Na otázku, co si dám, jsem čekal jenom chvilku.

„Nějakou kanadskou máte?“

„Jistě. Na led?“

„Ani omylem,“ zhrozil jsem se naoko, „čistou.“

Se sklenkou v ruce jsem se pootočil, lehce se opřel bokem a dál tu smečku sledoval. Občas ke mně zalétly nějaký zvědavý oči, Dominik už zas stál zády, věnoval mi jen ten jedinej pohled a gesto. Co tady do prdele vůbec dělám? Co chci? Konfrontaci? Omluvu? Zjištění, že je nakonec přece jenom buzna jako já a strávit s ním noc? Nebo bych alespoň cítil zadostiučinění, kdyby se změnil, ztloustnul, zplešatěl? Ale ne, to už dávno ne. Mezi náma nebylo nic k řešení. Možná mě to sem táhlo z úplně jiných důvodů, než znovu vidět svůj idol z pubertálních let. Ale Katku tady stejně nepotkám a dneska ani nevím, kde bydlí. Jestli je vdaná, s jiným příjmením, budu ji těžko hledat i na sockách.

Při mým druhým panáku se osmělily Lucie a Tereza. Asi abych je nezakousnul, přišly spolu, a když zjistily, že o sobě se rozmluvit nijak moc nechci, během pár minut mě zasypaly lavinou drbů kdo co s kým kdy a jak. Naštěstí obě vynechaly proč, takže mě ušetřily sáhodlouhých psychologických rozborů o ničem a dozvěděl jsem se, že z Dominika je nakonec pan doktor. Já naštěstí pediatra nikdy potřebovat nebudu.

Vedly se řeči, jak dá se světem kejvat
a o tom jak je skvělý dělat pumpaře.
Jeden znal prominenty, za mocný se skrejval
a druhej zase soukromýho zubaře.

„Co Katka,“ přerušil jsem Terezin vodopád slov, „tu jste nepozvali?“

Terka zmlkla, ozvala se Lucka:

„Přece s námi nematurovala, Jakube, vždyť to víš.“

„Já ji párkrát potkala ve městě,“ ozvala se zas Tereza, „s nějakým chlapem. Jestli to byl manžel, tak nechápu, co na ní vidí. Vypadal skvěle.“

„Tak to asi manžel nebyl,“ rozhihňala se Lucie. „Pořád vypadá tak…?“

„To jste pořád takový slepice?“ skočil jsem jí do řeči, protože tohle jsem doopravdy slyšet nepotřeboval.

„Co si to dovoluješ?“ vyjela jedna, zatímco druhá jen poulila oči.

„Dobře, tak nejste slepice, ale berušky…,“ na chvilku jsem se odmlčel, „ty maj totiž ještě menší mozek než slepice.“

Sledoval jsem jejich vzdalující se záda a do mýho úlevnýho vydechnutí zazněl tichounkej trylek smíchu. Tmavovlasá barmanka s výraznou kérkou na krku a kroužkem v pravým obočí zklidnila rty a zeptala se:

„Ještě jednu? Na účet podniku.“

„Dáte si se mnou?“

Jen s úsměvem zavrtěla hlavou.

„A mě bys nepozval, když už sem jdu jenom kvůli tobě?“

Povědomý hlas mě donutil se s trhnutím otočit. Ne, doopravdy jsem si nikdy nemyslel, že můj bývalý tělocvikář je obdařenej nějakou schopností věštění, přestože v tu chvíli to tak vypadalo.

„Jak jsi…, jak jenom kvůli mně?“

„Pozvali mě. Nešel bych, ale něco mi našeptávalo…,“ rozesmál se. „Máš zapnutý Scruffko. A já bydlím prakticky za rohem. Těch šest set metrů nebylo tak těžký odhadnout. V nejhorším bych si dal se Šímovou pivo, zavzpomínal na starý dobrý časy a šel domů.“

„Tak si dáme radši toho panáka, vzpomínat moc nechci.“

„Ne že by bylo na co, viď.“

Moc nebylo. Škoda. Přesto…

Když jsem se tenkrát znovu, toho večera už naposledy, vyplížil z chatky, zatímco Dominik spokojeně usínal, aniž by věděl, jak mi ublížil tou svou stupidní větou, v duchu jsem ho omlouval. Toho fernetu bylo moc a já měl mít rozum. Sledoval jsem ho dost dlouho na to, abych věděl, že prostě je na holky. Jen jsem se modlil, aby do rána zapomněl a držel hubu.

Bloudit po kempu se mi zdálo celkem nebezpečný, protože čert a Šímová nikdy nespí. Šel jsem se radši zašít na břeh přehrady. Respektive měl jsem to v plánu, chvilku si tam sednout a urovnat si myšlenky. Jenže v tý vodě něco bylo. Někdo. A ten někdo vylezl, sotva mě spatřil a šeptem zavolal, ať nikam neodcházím. Ten večer jsem viděl už druhý cizí péro naživo a zblízka, akorát že teď jsem se vůbec nezanášel nějakou myšlenkou na cokoliv erotickýho, přestože to Mírovo vysportovaný tělo bylo fakt krásný. Takový to klasicky do trojúhelníku, a hlavně, hlavně úplně hladký, to bylo poznat i v tý skoro tmě okolo nás.

Často mě později napadlo, co by se bývalo stalo, kdybych za ním předtím večer šel, jak mi to nabízel. Jestli by něco bylo. Takhle byl jenom pokec, kdy jsem se mu částečně svěřil a on mě trochu uklidnil.

Třetí whisky už jsem tedy nepil sám a možná napomohla tomu, že jsem se alespoň zeptal:

„Bylo by tehdy něco, kdybych býval přišel hned? Nebo kdybych tenkrát u přehrady řekl, že chci něco víc?“

Zavrtěl hlavou:

„Nebylo. Ne proto, že jsem byl učitel a ty student, ne proto, že by ses mi nelíbil, ale někoho jsem tehdy měl. A nějak jsme si nezahýbali. Jenom se mi zdálo, že máš nějaký trable… A pak už vyšlo najevo, že to tak je.“

„A teď už jo? Teď už si zahejbáte?“

„Jestli narážíš na tu seznamku, tak jsem už několik let single a extra teď nikoho moc nepotkáš.“

„Promiň, nic mi do toho není.“

„To ne, ale… Hele, nevypadneme někam jinam? Mám pocit, že nám čučí až do žaludku,“ pohodil hlavou směrem ke smečce.

Kdyby to neřekl, navrhnul bych to sám. Zůstávat nebylo proč, žádnej zázrak velkýho smíření se nestal a já o něj vlastně ani neměl zájem. Ne s Dominikem. Vyrovnal jsem účet, přihodil slušný dýško sympaťandě za barem.

Mrkla na mě a usmála se:

„Hezký večer, pánové.“

A pak jsme brali útokem dolů schody,
vždyť se vlastně ani tolik nestalo.
Z hydrantu napil jsem se obyčejný vody
A splách’ to hořko, co mi v krku zůstalo…

V hospodě U Herolda to samozřejmě nebyla voda, ale pivo. A já jsem konečně popustil uzdu svýmu vyprávění. Líčil jsem mu krásu přírody na Bear Creek i polární záři, zimu, kdy rtuť teploměru vůbec nebyla vidět a rádio při svítání hlásilo minus dvaapadesát. Jak jsme se strejdou přibíjeli na dveře srubu deky a medvědí kožešiny a i jeho inuitská manželka připustila, že je kurevská zima. Povídal jsem mu o svý práci u cestářů pod kanadskou vládou a později o kariéře průvodce, když jsem vodil stejně jako strejda turisty do kempů na severu, pochopitelně v létě, protože tamní zimu by přežil málokdo. Sám jsem ji zažil celou dvakrát, ty první dva roky, a myslel jsem si, že umřu, nebo že se zblázním, protože některý dny se vážně nedal vystrčit ani nos.

Byla to tvrdá škola života, škola o tom, co je v životě jediný důležitý. Jídlo. Teplo. Někdo, na koho se můžeš stoprocentně spolehnout. Tam neexistovalo, že bys neměl rád sousedy. Nebo jinak. Mohls je klidně nesnášet, ale musel jsi s nima vycházet, protože tam nikdo jiný nebyl. Naštěstí malá komunita necelých třiceti lidí držela pevně při sobě a stejně jako kdysi mezi sebe přijali mýho strýce, neměli žádný námitky proti dalšímu Čechovi, i když většina z nich ani nevěděla, kde Česko leží. Ale všichni věděli, že ten cestovatel, jehož hrob u Dawsonu byl častým cílem výletníků, z nějaký takový divný země, která si během jeho života říkala různě a naposledy Československo, pocházel. A že měl sever a původní obyvatele tohohle krásnýho, drsnýho a mnohdy smrtícího kusu země rád.

„… no a posledních deset let trávím pravidelně leden a únor někde v teple. Thajsko, Vietnam, Jižní Amerika. Letos to teda neklaplo. Jinak od jara do podzimu je práce dost, strejda má dodnes i svou trap line. Co jsem si přivlastnil jeden opuštěnej srub, tak tam je taky pořád něco.“

„To musí být hodně dobrodružný život,“ usmál se na mě. „Hraješ pořád?“

„Jasně, kolikrát mi to pomohlo. Strejda taky pořád brnká. Ale znáš to, časem se ze všeho stane rutina. I když je pravda, že některý věci mě stále nepřestávaj udivovat.“

„Například?“

„Třeba každoroční hlasování o most.“

„O most?“

„Jo, o obyčejnej pontonovej most,“ pousmál jsem se. „Jde o jednu osadu ještě víc na severu. Každej rok samospráva dává hlasovat, jestli most ano, nebo most ne. Abys chápal, přes řeku pochopitelně jezdí něco jako tady přívozy. Akorát ten měsíc, než zamrzne natolik, aby se po ní dalo přejít, se prostě nijak nikam nedostaneš, pokud nechceš jet dlouhý a dlouhý kilometry. Přesto ten most nikdy nikdo nechce.“

„Proč? Přece by to bylo pro všechny snazší, ne?“

„Právě že pro všechny. Kdyby se oni dostali přes řeku blíž k civilizaci, tak by se i ta civilizace mohla dostávat víc k nim. To je jejich logika a přes tu nepřejedeš ani po pontonovým mostu. Oni o to nestojí.“

„A ty? Ty taky nechceš most? Nebo ty nemůžeš hlasovat?“

„Proč bych nemohl? Aha, myslíš kvůli občanství? Už dávno mám dvojí, takže můžu, ale nehlasuju. Já jim tam přece nepřišel nic měnit, já pouze přijal, co mi nabídli.“

„A nestýská se ti někdy?“

„Po čem myslíš?“

„Tak všeobecně. Vrátíš se sem někdy?“

Otázka k zamyšlení, ale tak možná před deseti lety.

„Ne, natrvalo se už nevrátím nikdy. Nebo leda až budu hodně starej a nebudu to zvládat, ale i tak bych asi spíš hledal teplo někde jinde.“

Vypadal v tu chvíli skoro smutně a dalo se docela dobře odhadnout, co se mu asi tak honí hlavou. Mně taky. Už jsme nebyli student a učitel. Patnáct let mezi náma smazala moje dospělost. A koneckonců, já tu aplikaci neměl v mobilu jen ze srandy.

„Ale teď tu ještě pár dní budu…“

Podíval se mi do očí, přikývnul a usmál se. Natáhl se přes stůl a dal mi pusu.

„Ke mně nebo k tobě? A připomeň mi potom, že ti chci ještě něco říct.“

Šli jsme pochopitelně k němu. Bylo to blíž. Tady se ten most postavit dal a nikdo z nás dvou nechtěl hlasovat proti.

Následující den cestou od něj jsem si v mobilu otevřel mapy a podíval se na adresu, kterou mi nad parádní anglickou snídaní – a vařit uměl stejně dobře jako šukat – spolu s Katčiným novým příjmením řekl. Věděl jsem přibližně, kde to je, ale potřeboval jsem mít jistotu. V tramvaji mě napadlo, že sobotní pozdní dopoledne možná není úplně nejideálnější čas na návštěvu, ale když už jsem se rozhodl, vyběhl jsem ty tři patra a byl rád, že vchodové dveře do domu byly pootevřený. Na ulici u zvonků bych se možná ještě rozmyslel, takhle mi to připadalo jako pokyn shůry: Jdi, utíkání už bylo dost.

Dvakrát krátce jednou dlouze, roky nepoužitý signál. Naposledy, když jsem se jel rozloučit před svým odletem. Bylo to jinde a dveře mi tehdy otevřela Katčina máma. Jestli Káťu zapřela, nebo skutečně nebyla doma, jsem se nedozvěděl. Narychlo jsem škrábal adresu a v duchu mi znělo:

Napiš mi brzy dopis čtyřstránkový,
jak se ti stýská a jak moc ti scházím.
Napiš dopis dlouhý, nešetři na mě slovy,
i kdyby měl být třeba ze samých frází.

Ani tentokrát jsem ve dveřích nespatřil svou dávnou nejlepší kamarádku, bývalou. Otevřel mi chlap, kterého jsem si ani nestihl pořádně prohlédnout, natož pozdravit, protože mou pozornost upoutal pták. Tomu týpkovi na rameni seděl papoušek. Co papoušek, papouch. Obrovskej, bělouš až do růžova s velkým černým zobákem, kterým by patrně člověka dokázal pořádně zrychtovat. A aby toho nebylo málo, jednou rukou si na hrudník tiskl něco chlupatýho, buď malýho králíka se zdegenerovanýma ušima, nebo obrovský morče. Přísahám, že ve chvíli, kdy se mu mezi nohama objevila třínohá čivava, měl jsem pocit, že mi regulérně hráblo. Probralo mě ňafání toho nekompletního psa a otázka:

„Potřebujete něco?“ A hned potom: „Padej na místo, Kerbere.“

Čivava přestala ňafat, udělala čelem vzad a zaplula do bytu.

„Ne…, teda jo,“ zakoktal jsem se, „je Káťa doma?“

„Káťa?“

„No, Katka, Kateřina Ježková.“

„Jo aha. Ježková už dost dlouho není.“ Zamračil se na mě a přes rameno zavolal: „Matýsku, pojď sem, prosím, máš tu nějakýho frajera.“

Abych tak ještě dostal přes držku, pomyslel jsem si, protože tohle byl nepochybně pan manžel. Celkem hezkej chlap, světlovlasej, s přímým pohledem modrých očí, jak jsem si konečně všimnul. Určitě o něco starší než Katka, tipl bych tak pětačtyřicet. Postavou zabíral skoro celý dveře, ne že by byl tlustej, spíš takovej nařachanej. Nejspíš jsme s Katkou měli i stejnej vkus na chlapy, protože mně by se líbil nepochybně taky, i teď.

„Co se děje?“ ozvalo se za jeho zády a on trochu ustoupil a já ji konečně uviděl.

Říct, že se po dvaceti letech nezměnila, by byl nesmysl. Ale poznal bych ji, i kdybych nevěděl, kdo přede mnou stojí. A dokonce bych s klidným svědomím mohl prohlásit, že ve skoro čtyřiceti vypadala líp než kdysi. Pod krátkýma letníma šatama plnější v prsou i bocích, ale stále se štíhlýma nohama, vlasy sestříhaný a probarvený světlým melírem, z mírně zakulacenějšího obličeje jí brada už nevystupovala tak výrazně, jen ten trošku rozpláclej nosík zůstal. A oči. Hnědej laskavej samet, teď s výrazem údivu a nevěřícnosti.

„Panebože,“ uniklo jí ze rtů, „Kubí…“

Zůstala stát, patrně neschopná slov ani pohybu.

„Mám ho srazit ze schodů, nebo ho pozveme dál?“ zazněla tichá otázka.

Katka nic, žádná odpověď, jen na mě dál zírala.

„Slyšíš, Mates?“

Malinko do ní drcnul, až ji to konečně vzpamatovalo.

„Pozveme ho dál, vyhodit ho můžeš kdykoliv.“

Tomu jsem věřil, při jeho tělesné konstituci by mě patrně mohl vzít podobně jako toho hlodavce, kterého stále držel na prsou.

„Fajn, jdu zavřít Nyx.“

Přemýšlel jsem, které z těch zvířat myslí, a usoudil, že patrně toho papoucha, i když mě ani v nejmenším nenapadalo proč.

„A ten třetí se jmenuje jak?“ vypadlo ze mě, když už se Katčin manžel vzdálil.

„Je sucho, kašli na to,“ zarazila mě, když jsem se chtěl zouvat. „Ta třetí se jmenuje Pepina. Tu pojmenoval náš mladší syn.“

„A ty dva?“

„Ty pojmenoval náš starší syn. Nyx byla původně Lily, ale v noci vřeští jako pomatená, když ji někdo vzbudí, takže jsou prý kvůli tomu všechny noci božské. A Kerbera ti snad vysvětlovat nemusím. Naštěstí nejsou naši, ale Jirkovy sestry. Je na dovolené, proto tu trochu praskáme ve švech.“

„Jirka…, manžel?“

„Ne, soused ob dvě patra,“ rozesmála se. „Samozřejmě že manžel. Tak pojď, pak vás nějak oficiálně představím. A dělej, mám na sporáku brambory, ať nejsou na kaši.“

Usadila mě v kuchyni.

„Kafe, čaj, limonádu nebo pivo?“ zeptala se. „Jenom to sleju…“

„V pohodě, nespěchej, hlavně se neopař. Klidně jenom vodu.“

Sledoval jsem, jak brambory ve slupce přendává do pekáče, přidává bylinky, sůl, máslo a bylo to…, bylo to zvláštní, ten vstup do cizího bytu, kterej mi ale cizí vůbec nepřipadal, protože v něm byla ona.

„Tak, tady máš.“ Sklenku s vodou mi vylepšila plátkem citronu a lístkem máty z květináčku na okně. Měla jich tam vícero, jak jsem si všiml.

„Asi jsem si vybral hodně blbej čas, viď, takhle před obědem.“

„To je jedno, odpoledne bys tu zas zvonil zbytečně.“ Stiskla knoflík na troubě a zašoupla pekáč do ní.

Posadila se ke stolu naproti mně.

„Chystáte se někam?“

„Jenom chlapi, já mám v plánu nejdřív sednout k testům a potom se snad konečně dostanu ke knížce, kterou čtu pomalu od Velikonoc. Nejspíš bych zvonek u dveří ignorovala, pokud by zrovna nehořelo. Už se těším na prázdniny.“

„Míra říkal, že učíš. Baví tě to?“

„Potkali jste se?“

Vytanula mi vzpomínka na včerejší noc, uhnul jsem očima a možná se i malinko začervenal. Vítej zpátky, puberto!

„Aha,“ neptala se s vědoucím pohledem dál.

Jen jsem rozhodil rukama v gestu: já nic, já muzikant a ona pokračovala, jako bych nic neřekl, což jsem taky vlastně neřekl.

„Učit v době kovidu je docela fičák, to ti řeknu, ale ano, vlastně mě to baví i tak. Natáčíme podcasty, vymýšlíme hry. V dějepisu se to docela dá. Míra to měl těžší, ale naše ředitelka trvala na tom, že i tělocvikáři se musí zapojit, takže u nás na škole jede on-line i tělocvik. Ve fyzice natáčí pokusy. Při jednom si málem podpálil byt. Schválně se ho na to zeptej, až…,“ uculila se. „Snad už to příští rok bude lepší. Ale nejspíš jsi nepřišel, aby ses mě zeptal na mou kariéru středoškolské učitelky, ne?“

V tom měla pravdu. Že bude učit, jsem tušil, zjistit, že ji přijali na univerzitu, se taky dalo. Já tenkrát cokoliv dál vzdal a místo vejšky radši zabalil kufry. Máma si v tý době našla dalšího chlápka, kamarády, natož nějakou lásku jsem tady neměl a dálky mě lákaly vždycky. Možná jsem trochu toulavý krve po strejdovi přece jen zdědil.

„Zajímá mě to, opravdu. Jak se máš, co děláš, jak žiješ…“

„Nic nevšedního, Kubí. Ještě na vejšce jsem otěhotněla, takže jsem se vdala. Žádný nedopatření nebo tak něco, ale to by bylo na dlouhé vyprávění. Chvilku jsem učila na jedné základce, na druhé, dlouho jsme nemohli mít další dítě, až jsme to už vzdali. A pak přišel Boreček. Když jsem po mateřské sháněla místo, měla jsem štěstí, protože na gymnáziu, kam se přesunul Míra asi před sedmi lety, se právě uvolnil tříčtvrtinový úvazek. Zkusila jsem výběrko a vyšlo to. Naštěstí latinářů tolik není a nepotřebovala jsem na plný. I ten dějepis nakonec na malém gymplu zas učím. Manžel je veterinář, má s kamarádem menší praxi a externě pracuje pro zoo. Občas máme místo bytu výběh pro divou zvěř, jak jsi viděl, ale vlastníme jen tu činčilu Pepinu.“

„Takže hlídáte i tygry a lvy?“

Ta otázka nebyla úplně na vážno položená, ale Káťu nijak nezarazila.

„Ne, ze zoo si zvířátka jen tak nepřineseš, i když i to za určitých okolností jde. Naposledy jsme tu měli malou vlčici. Ne ze zoo, ale z lesa. Piplali jsme ji pomalu čtyři měsíce, než se zvládla všechna byrokracie a mohla jít do zoo do výběhu. Ale horší to bylo potom. Vlastně pořád je.“ Povzdychla si a vstala.

„Proč?“

„Protože…, promiň, jen si tady ještě něco udělám.“

Díval jsem se na druhý dějství přípravy oběda. Candáta jen osolila, pak přišly na řadu další bylinky z okna, nakonec alobal. Za chvilku už se ryba pekla na mřížce nad bramborama v troubě.

„Kde jsme skončili?“

„Odchodem vlčice do zoo. Co bylo horší?“

„Kluci byli naštvaní. Extra Borek si myslel, že prostě budeme mít pejska. Ale chovej vlka v činžáku. Naštěstí můžou za Freyou chodit v podstatě kdykoliv. Je pořád i po roce a půl krotká a kluky si pamatuje. Nevěřil bys…“

V tu chvíli se rozlétly dveře:

„Mami, mami, Nýma se mnou nechce hrát!“

Blonďatej kudrnatej chlapeček by vypadal jako andílek, kdyby neměl nakrabacený čelo a neklepala se mu brada.

„Ale no tak, Borku, musíš bráchu taky někdy nechat, aby se učil.“

„Neučí se. Má sluchátka a kouká do mobilu.“

„Ty jsi ale práskač,“ ozvalo se vzápětí od poněkud většího kluka, který se vynořil za tím malým zvonečkem. Neznělo to nijak zle, spíš škádlivě a ten kluk se taky rozesmál. Směrem ke svojí matce vysvětlil: „Poslouchám Šostakoviče, aby se v pondělí Herbič nepo… nezbláznil.“

„Ale já se z vás zblázním. Nevšimli jste si náhodou, že tu máme hosta?“

Ani Káťa nezněla nějak naštvaně, když se otáčela od kluků zpátky ke mně:

„Takže, Jakube, tohle je Borek.“

Prcek udělal pár kroků a způsobně natáhl ruku:

„Borek. To jsem já. A tamto…,“ mávl rukou ke staršímu chlapci, „… je Nýma. Zlobí mě.“

„Nezlobí, nelži. A tohle tedy je…“

„Nýma, to stačí, mami,“ skočil do řeči Kátě a také ke mně natáhl pravici. Stiskl mi ji o poznání pevněji než jeho mladší bratr a já si jen pomyslel, jak hezkej je to kluk. Teď mu bylo odhadem šestnáct, a i když byl zatím samá ruka samá noha, stavba jeho těla dávala tušit, že jednou z něj bude nepochybně kus chlapa.

„Jakub Richtr,“ představil jsem se konečně i já a Katka mě doplnila.

„Spolužák z gymnázia. Teď jděte vedle za tátou a řekněte mu, že oběd bude za patnáct dvacet minut. A pokuste se tu čtvrthodinu vydržet a nerušit.“

Nýma přikývl:

„Tak pojď, brácho. Něco si zahrajem.“

Čelo se jako zázrakem srovnalo, rty se roztáhly do úsměvu a malá tlapka vklouzla do mnohem větší dlaně.

„Jo, brácho, na klávesy.“ Bez nadsázky by se dalo říct, že ten malej k tomu velkýmu vzhlíží.

Říkal mi brácho a já měl ho za to rád
a naše jména byly zkrátka vedlejší,
oba jsme měli víc, než moh’ by si kdo přát,
společný nebe, dny a cesty včerejší…

Zase jsme osaměli.

„Máš super kluky, Katko.“

Vděčně se usmála:

„Jsou oba prima, jen je mi jich občas líto, jak musí trčet doma. Ale konec plků, Kubí. Řekneš mi konečně, proč jsi přišel?“

„Abych tě viděl?“

„Ale no tak, sobě navzájem jsme si snad nikdy nelhali, ne?“

Ne, to skutečně ne, jeden druhému jsme si nikdy nelhali. To jenom všem ostatním…

Dominik by tenkrát možná mlčel, kdyby se druhej den ráno neprobudil s parádní kocovinou a bez nálady. Já už byl dávno venku u vyhaslýho ohniště. Bohužel jsem u něj nebyl sám. Seděla tam i Šárka, Lucka, Terka, Pavel, Kája…, zkrátka zhruba polovina třídy. A hlavně Šárka na mě dělala oči a štěbetala – a pár ostatních holek jí přizvukovalo, jak to večer bylo prima a jak by poslouchala klidně všechno ze včerejška znovu a vůbec jim nebylo trapný, že tam sedí i Katka, o který si už všichni natuty museli myslet, že je moje holka. A do týhle situace se přihrnul Dominik. Chvilku to sledoval a pak zvýšeným hlasem pronesl:

„Se z něj neposerte, z buzeranta. Včera se prokec a asi si myslel, že ho vojedu místo Šáriny.“

Všichni ztuhli. Já taky. Jen Katka ne. Ta vylítla.

„Drž hubu, ty idiote,“ vyprskla na něj.

Ale Dominik hubu nedržel. Osopil se i na ni:

„Jasně že se ho zastáváš. V tý vaší dvojce jsi chlap spíš ty, že?“

Plesk! Na ksichtu mu přistála facka, bohužel ne ode mě. Moje nejlepší kamarádka tehdy byla skutečně větší chlap než já. Tu hubu mu zavřela, alespoň na chvíli. Já toho v tom okamžiku nebyl schopnej. Já jen vnímal hučení v hlavě a to, jak si mezi sebou začínají špitat a čumí na mě, na Katku, na kterou se paradoxně přesunul ten hlavní zájem, protože jim pokořila idola. Poslední, co jsem slyšel, bylo:

„Trapácí, hrát si na milence…“ Pak jsem poprvý utekl. A ji tam nechal.

Naštěstí se to tenkrát odehrálo bez účasti učitelů a my nebyli zvyklí na sebe bonzovat. O tý facce se žádný z našich vyučujících ani rodičů patrně nikdy nedozvěděl.

Do kempu jsem se vrátil až snad za dvě hodiny. Tehdy kvůli mně Katka naposledy lhala. Řekla, že je mi špatně a ležím v chatce, a Míra ji v tom podpořil, aby se Šímová za mnou nevydala. Orienťáku jsem se tedy nezúčastnil. Katka ano. Čekal jsem, že za mnou potom přijde, ale nepřišla. Večer nepřišla ani k ohni. Hned po večeři zalezla do chatky. A já za ní nešel. Utekl jsem podruhé a i já se toho posledního ohně nezúčastnil a zbaběle předstíral, že spím, když se na mě přišel Míra podívat. A totéž, když dorazil Dominik.

S tím jsem nepromluvil jediný slovo ani u balení a cesty domů. Katka se dívala skrz všechny okolo a při každým mým pokusu se k ní přiblížit jen pokaždé změnila směr. V autobusu domů už jsem to nevydržel a chtěl si k ní přisednout. Její:

„Ne, Jakube!“ znělo tak, že bych radši držel tu facku za Dominika. Říkal jsem si, že se přes víkend oba dáme dohromady a v pondělí za ní zajdu a zas to budeme my dva, parťáci na život a na smrt. Jenže v pondělí bylo její místo v lavici prázdný a další den nám Šímová oznámila, že Katka přestupuje na jinej gympl mimo naše město. Asi se jí chtělo tak moc pryč, že jí nevadilo ani každodenní dojíždění vlakem.

Naštěstí za chvíli začaly prázdniny a po nich to až na pár trapných poznámek nebylo pro mě nijak nesnesitelný. Několik měsíců do maturity se vydržet dalo. Jen Dominik už se mnou neseděl v lavici a já se s nikým z nich nechtěl bavit. Míra po několika pokusech si se mnou znovu promluvit svoje snažení vzdal a vrátil se ke svý roli pouhýho učitele. Jako by naše noc svěřování u přehrady neexistovala. Možná tohle byl nejlepší možný trénink izolace před mou cestou na sever na Yukon.

„Tak bez keců, Káťo. Míra mě pozval, ať si s ním jdu zahrát. A taky mi samozřejmě napráskal, s kým chodí hrát. Takže jsem se nejspíš přišel zeptat, jestli už se na mě nezlobíš a můžu přijít.“

„To ses mohl zeptat rovnou. Samozřejmě, že můžeš. A Kubí,“ dotkla se mojí dlaně na stole, „já se nikdy nezlobila na tebe. Vždycky jenom na sebe, za ten svůj pitomý nápad namočit tě do tak hloupého předstírání.“

„Proto jsi zdrhla?!“ vyjelo ze mě úplně samovolně a já se hned vzápětí kousnul do jazyka, protože nějaký obviňování už dávno nemělo cenu a jako hlupáci jsme se tenkrát zachovali oba.

„Dobře, tak přiznávám, měla jsem na tebe vztek, že ses před Dominikem prořekl. A stačil mi ten jediný den. Víš, kolik hnusných narážek jsem při tom orienťáku slyšela? A nechtěla jsem je poslouchat znovu, nejenom kvůli sobě. Kdyby nás dva spolu stále měli na očích, neskončilo by to asi tak rychle, jako když jsem vyklidila pole. Nebo snad potom na tebe byli nějak moc zlí?“

Na chvíli jsem se zamyslel. S odstupem dvaceti let mi to vlastně ani tak nepřišlo. Jen po ní mi bylo smutno a prázdno.

„Asi jsme to tenkrát posrali oba, viď.“ Žádná otázka, jen mý konstatování faktu. Ale kdo v osmnácti udělá vždycky všechno správně.

„Hm,“ přikývla, „ale snad se mi to povedlo aspoň trochu napravit.“

Na můj tázavý pohled se usmála:

„Víš, ten starší se nám před dvěma roky vyoutoval. A já byla hrozně pyšná kvůli tomu, proč to udělal a že se nám podařilo ho takhle vychovat. Že nechce nic tajit a hrát si na něco, co není, a taky neustále odmítat slečny, kterých je kolem něho plno. Trošku mi zrovna tímhle někoho připomíná, když si vzpomenu na Šárku…,“ protočila oči. „Je taky muzikant, i když na kytaru nikdy hrát nechtěl, když viděl moje prsty.“

Její dlaň stále ležela na hřbetu mojí ruky. Jemně jsem ji zvedl a otočil bříšky vzhůru. Malý zatvrdlinky na konečcích prstů výmluvně dokazovaly, že v tomhle bytě nejspíš nějaká šestistrunná kráska stojí taky.

„No jo no, řekla jsem si tenkrát, že než bych hledala chlapa, co mi zas bude brnkat na kytaru, naučím se hrát radši sama. Není to žádná hitparáda, ale na background pro Míru a spol. stačím. Určitě bude fajn, když přijdeš taky.“

„Káťo, a co máš?“

„Hádej.“

„Takže Martinku.“

Do našeho společného smíchu vrzly dveře a v nich se objevila plavá hlava Katčina manžela.

„Matýsku, bude ten oběd dneska někdy?“

„Ale jo furt taky. Dáš si s námi, Kubí? Jasně, že dáš,“ odpověděla si sama a já neměl důvod nesouhlasit. Vůně ryby a tymiánu se lákavě linula z trouby a ten chlap se netvářil už nijak hrozivě, spíš trochu zoufale. Jako by ho od smrti hladem nedělily dny, ale pouhé vteřiny.

„A tohle je Jirka, pro kamarády Grizzly. No nekoukej, občanská jména u nás moc nefrčí.“

I on mi došel podat ruku. Cestou zpátky ke dveřím dal Kátě letmo polibek do vlasů, než zavolal jejich syny.

Po hodně dlouhý době jsem seděl u oběda s lidmi, kteří všichni mluvili jenom češtinou. A nemůžu říct, že by mě ten pocit úplně malinko netisknul pod krkem. Možná mi celý ty roky přece jenom něco chybělo.

O necelý týden později jsem na tu zpívanou šel. Káťa nejenom celkem slušně hrála, ale i hezky zpívala a s Mírou byli sladění. Mně to chvilku trvalo, ale chytnul jsem se taky. A když jsem sledoval a poslouchal nejdřív bachratý tóny foukací harmoniky a pak jemně protáhlý zpívání fléten toho mladýho kluka, kterej se zjevně ničeho nebál, bylo mi dobře na duši. Cítil jsem, že jsem přesně tam, kde být mám. Doma.

Dál za vozem spolu šlapem,
někdo rád a někdo zmaten,
kdo se vrací, není sám.
Je to věc, když pro nás voní
z hor divokej tymián.

Léto, zůstaň dlouho s námi,
dlouho hřej a spal nám rány,
až po okraj naplň džbán.
Je to věc, když pro nás voní
z hor divokej tymián…

„Dolaď si géčko, mami…“