A na tom jediným záleží aneb Zimní pohádka (1/2)

Vítek

Na kolej se tentokrát vracím nějak zdrblej. Dnešní přednáškovej blok mi dal zabrat! Středy jsou náročný všechny, protože trčíme ve škole od sedmi ráno až do pěti a volnou máme jenom jednu hodinu kolem poledne, ale dnes když k tomu připočtu ještě všechny ty informace ohledně pomalu, ale jistě se blížících zápočtů a zkoušek… Jestli já jsem se s tou vysokou vážně nepřecenil! Čím dál víc jsem totiž přesvědčenej o tom, že tohle mý studium je jeden epickej, kolosální přehmat. No jenže když všichni do mě hučeli, že to dáš levou zadní, a že když to zvládl takovej Petr, zvládneš to taky, a že co dneska bez diplomu, když titul má každej tydýt, a taky že musíš mít před těma všema moderníma technologiema nějakej náskok. Nechal jsem se prostě úplně obyčejně ukecat a spolu se zvládnutou maturitou a zvládnutýma přijímačkama na docela žádanej ekonomickej obor jsem se pak chvíli cítil jako king. A že to jako fakt dám.

Ale teď, o pár měsíců později, ve mně čím dál víc sílí dojem, že to nedávám. A ten dojem se v lednu, až začne zkouškový, přetaví do jistoty, teda jestli se k těm zkouškám vůbec dostanu, protože ono získat i jenom takovej zápočet třeba z matiky, to se mi teď taky nejeví zrovinka jako snadno zvládnutelná mise…

S dlouhým povzdechem vystoupím z výtahu v pátým patře a zamířím ke svýmu pokoji. Teda k našemu pokoji – na dvoulůžáku se mnou bydlí ještě Mirek. Taky prvák, ovšem z jeho chování byste to nikdy nepoznali. Zdravě sebevědomej, věčně vysmátej, nikdy ho nic nerozhází, a to i přesto (nebo právě proto), že ke všemu, co se studia týče, přistupuje dost laxně – připomíná mi spíš páťáka, kterej si je jistej, že už má tu školu za pár a že má inženýrskej titul v kapse. Někdy si říkám, že je na můj vkus rozveselenej a hlučnej až příliš, ale dnes se na jeho společnost vlastně dost těším, protože potřebuju přelít trochu toho jeho nikdy neubývajícího optimismu do žil…

Že se ale dneska žádný přelívání dít nebude, zjistím hned, jakmile se zaklepáním vpadnu na pokoj. Mirek tam totiž není sám. Vedle něho na posteli posedává… ehm… týjo, jak je tohle možný? Kde se k němu Míra dostal?

„Áhoj… te…,“ pozdravím lehce rozhozeně a nasucho polknu, zatímco za sebou zavírám dveře.

„Čus, Víťo!“ mávne na mě Mirek vesele. „Hej, to už je tolik, že už jsi tady…? No fakt! Haha, Oskare, a to bylo keců, že je to desetiminutová záležitost, kterou bych zvládl i sám bez tvý asistence, a přitom už tu trčíš přes dvě hodiny! Jsi trochu vyšel ze cviku, ne? Hehe, nech si to, jauvajs! Pomoc, Víťas, on mě mrzačí!“

„Co tady vyvádíte?“ nedokážu se v té změti jejich smíchu, pošťuchování a nadávek pořádně zorientovat.

„Osky mi původně přišel na deset minut pomoct s noťasem, víš, jak ho mám poslední dobou děsně zpomalenej a zasekanej, no ale nakonec mi tu rozdává nevyžádaný moudra ohledně něčeho úplně jinýho, tak jsme se tu nějak zakecali… Jo, Oskare, tohle je Vítek, Víťo, Oskar,“ podá mi Mirek jakýsi rychlovysvětlení, jehož součástí je zjevně rovnou i rychlopředstavení.

„Ehm, ahoj,“ kývnu na Oskara, když konečně otočí hlavu a vezme mou přítomnost na vědomí.

Když si mě konečně všimne.

Totiž takhle: já jsem si jeho všiml samozřejmě hned v září. Někoho takovýho na chodbách školy prostě nepřehlídnete. Tak akorát vysokej, ovšem s blonďatou kšticí, která září do dálky, namakanej, s rafinovaně potetovanýma pažema, díky čemuž ty jeho svaly o to víc vyniknou… Týpka jeho vzezření byste čekali ve fitku, nebo dejme tomu v budově fakulty tělesné výchovy a sportu, a ne u nás, mezi budoucíma inženýrama ekonomie! Ale zatímco pro mě – a pro všechny holky a kluky, který přesně tohle bere – je nejenom nepřehlídnutelnej, ale rovnou otočeníhodnej, tak já jsem mu samozřejmě za ohlídnutí nebo aspoň za letmej pohled nikdy nestál. Nikdy, tedy ani jednou ze všech těch sedmnácti situací, při kterých jsme se náhodou potkali.

Až dnes. Dnes mu za pohled stojím. Za pohled – a dokonce i za úsměv a za pár slov! No tohle, jsou snad letos Vánoce o měsíc dřív?!

„Čau, Vítku,“ vypadne z něj totiž, doprovodí to sympatickým úsměvem – a očima přejede celou mou postavu k patám a zase zpátky. „Ty prej studuješ taky finance, říkal Míra… Tak jakej je tvůj první dojem? I když ptát se na první dojem koncem listopadu je asi divný, uznávám… Jinak neboj, už to tu balím, nebudu vám tu zaclánět, jenom mi dej ještě pět minut, než doběhne tady ta instalace, neva?“

„Co? Ne, neva,“ nepodaří se mi honem tou smrští slov, kterou mě tak nečekaně zavalil, probrat. „Dodělejte, co potřebujete, mně tu nepřekážíš! A ty finance, no, hmm… První dojem asi je, že je to celý jeden velkej omyl,“ uchechtnu se posmutněle a utahaně se svalím na svou postel. „A počkej, taky… Takže ty jsi taky na financích?“ teprve teď mi to secvakne. „A v kolikáťáku seš?“

„Ve třeťáku,“ uculí se, ovšem taky u toho nevypadá bůhvíjak rozveseleně. „Takže letos už jde do tuhýho, čekají mě státnice… Škoda mluvit,“ mávne rukou. „Proč velkej omyl? Jenom proto, že ti to přijde náročný? Nebo to není zrovna tvůj vysněnej obor?“ převede řeč zpátky ke mně.

„Vlastně od všeho něco,“ pousměju se – a rozpovídal bych se klidně víc, ale mám dojem, že třeťáka moje prvácký ufňukaný stížnosti nemůžou vůbec zajímat, a tak se zase zkusím vrátit k němu: „A to jsi dobrej, že jsi dolezl až do třeťáku! Klobouk dolů teda, já mám dojem, že pro mě budou konečná už prosincový zápočty! Už víš, o čem budeš psát bakalářku? Jak to vlastně je? Jsem zahlídl na intranetu ty vypsaný témata – musíš si vybírat jenom z nich, nebo můžeš přijít i s nějakým vlastním?“

„Můžeš, ale nemáš jistotu, že se tě pak s tím tvým tématem někdo ujme. Což je právě i můj případ, takže zatím vůbec netuším, o čem budu psát – jedna pí-ejč-dý, se kterou jsem domluvenej, že mi bude dělat vedoucí, už mi dvě témata vrátila, že prej nejsou dostatečně sotisfikovaný,“ rozesměje se. „A vůbec, to tě už v prváku zajímají vypsaný témata bakalářskejch prací? Neblbni, tím se zatím vůbec nestresuj!“

A asi by ještě nějak pokračoval, jenže to už nám do toho skočí Míra.

„Bože, vy jste se hledali!“ protočí na nás oči a zatváří se zmučeně a otráveně zároveň. „Středa, šest večer, party time – a vy točíte o škole! Jako prosím, klidně, když vám to dělá dobře – ale ne na tomhle pokoji!“

„To ti připomenu, až zase budeš něco potřebovat!“ drcne do něj Oskar loktem, rychlým loupnutím očima na monitor překontroluje, jak probíhá instalace, a začne se z Mirkovy postele zvedat.

„Ts, jak – ne na tomhle pokoji? Je to i můj pokoj!“ připomenu svýmu spolubydlovi brblavě, trochu zklamanej, že tu naši konverzaci takhle náhle a zbytečně brzo přerušil, ale zároveň příliš utahanej na to, abych se vlastně cítil doopravdy zklamanej. Ostatně kluk, na kterýho dva měsíce zírám jak na svatej obrázek, kdykoliv ho někde míjím, se mnou právě prohodil několik vět – takže jsem všechno, jenom ne zklamanej!

„Kdo dřív přijde… Znáš to!“ zakření se na mě Mirek, načež svou pozornost obrátí zpátky k Oskarovi: „Počkej, to už jako jdeš? A seš si jistej, že už mi to pojede, jo…?“

„Jsem,“ ujistí ho Oskar. „A kdyžtak číslo mýho pokoje znáš,“ mrkne na něj, pak mým směrem pro změnu kývne – a než mi dojde, že to byla náhražka za rozlučkový čau, tak za ním zapadnou dveře a moje „ahoj“ tak zazní naprázdno.

„To je nezmar, fakt, to už tu těch pár minut taky mohl vydržet,“ mlaskne Mirek nespokojeně a podezřívavě se zahledí na svůj noťas. „Co když se mi to zase zasekne? Už teď jsem ho naháněl skoro tejden, než se uráčil si na mě udělat čas!“

„Tak to se nediv, určitě radši půjde pomoct nějaký krásce v nesnázích než zrovna tobě,“ uchichtnu se, načež si s úlevou konečně sundám z očí brýle, odložím je na noční stolek a promnu si kořen nosu. Teď už si můžu dovolit vidět rozmazaně, Míru mám nakoukanýho do zásoby a jeho grimasy si dokážu odvodit i jenom podle toho, co a jak říká.

„No on by spíš spěchal pomoct nějakýmu krasavci v nesnázích, když už jsme u toho,“ uvede to Míra na pravou míru. „I když moment,“ zarazí se, „co tím chceš jako říct? Že já nejsem dost krásnej?“

„Co…? Já? No počkej, to jsi řekl ty!“ snažím se v tom všem narychlo zorientovat. Jakože – vážně? Vážně je Oskar, nejvíc sexy kluk, jakýho jsem kdy na vlastní oči viděl, taky na kluky? Vánoce, Vánoce přicházejí!!! Teda jako ne že bych si dělal nějaký naděje, ale… dělat si je můžu, a to je oproti tomu, kdy jsem si byl na skoro sto procent jistej, že je na holky, přece jenom znatelnej rozdíl! „A vůbec, odkud se znáte?“ neudržím už svou zvědavost na uzdě. Čím víc toho totiž Míra prokecne, tím míň to vypadá, že by to byli jenom dva náhodní známí, co se dali někdy nedávno do řeči na busové zastávce…

„Oskar je můj bráchanec,“ vysvětlí Míra. „Vtipný je, že jsme spolu doteď v žádným bůhvíjakým kontaktu nebyli, jeho rodina bydlí na druhým konci republiky, takže jsme se vídali maximálně jednou dvakrát do roka… A teď se sejdeme na jedný vejšce! Přičemž Oskar dostal najednou pocit, nebo dost možná dostal nakázaný od tety, chacha, že by se ke mně měl začít chovat trochu víc jako brácha než jako vzdálenej bratránek – a tak se tu ke mně docela zná…“

„Fakt?“ vykulím na něj oči. „A že jsem si vás doteď spolu nikdy nevšiml…?“

„Tak já se s ním zas tak neukazuju,“ podrbe se Mirek vytlemeně za uchem, „aby si holky nemyslely, že jsem taky teplej! To nemůžu potřebovat!“

„Ty seš pako,“ zavrtím nad ním hlavou, zatímco sám pro sebe dál jenom překvapeně valím oči. Takže o Oskarovi se tak nějak všeobecně ví, že je na kluky? Jak to, že já si toho nikdy nevšiml, že se to ke mně nedoneslo, že mě můj gaydar neupozornil? No, asi jsem tak zaslepenej studijníma starostma, že na nic jinýho nemám kapacitu…

„No dovol? Proč bych měl jako bejt pako?“ brání se Mirek. „Jo a jen tak mimochodem, Oskar je teda kromě toho, že je na kluky, taky dost machr přes počítače, tak kdybys někdy s něčím potřeboval pomoct, dej mi echo! Na mě – a tím pádem i na tebe – si čas udělá! Sice mu to zase chvíli potrvá, než se uráčí, no ale přijde.“

„Jo, díky, dobrý vědět,“ řeknu, ovšem nepočítám s tím, že bych zrovna tenhle typ služeb od Oskara někdy potřeboval. S počítačema si docela rozumím i sám, teda aspoň natolik, aby to pokrylo mý aktuální studijní potřeby… Dost možná, že bych býval dokázal pomoct i Mírovi s tím jeho zasekaným noťasem, jenže přede mnou akorát několikrát vztekle zanadával, že ten jeho shnilej krám patří tak akorát na smeťák a že ho tam milerád odkopne rovnou z našeho okna, a z toho jsem si jaksi nevydedukoval, že to má být něco jako volání o pomoc, haha.

Užuž otvírám pusu, abych na to Mirka upozornil – aby prostě věděl, že taky nejsem na počítače úplně marnej, protože je docela pravděpodobný, že se mu ta informace bude ještě hodit, ale pak se rozhodnu tuhle příležitost, kdy Míra nadhodil ty holky a kluky, využít k něčemu jinýmu.

„Ty, Míro,“ otočím k němu hlavu, „a jenom ať víš, no… Možná by ses teda radši neměl moc ukazovat ani se mnou. Já to mám totiž nastavený stejně jako Oskar.“

Teď pro změnu vykulí oči Míra na mě – sice na něj nedokážu zaostřit, ale vidím to všema ostatníma smyslama.

„Cože?!“ vyjekne totiž překvapeně – a pak se začne chechtat jako blázen. „No to snad není pravda! Co se to děje? Proč nemůžu mít štěstí na nějakýho bráchance nebo spolubydlu, se kterýma bych mohl pořádně rozebrat všechny místní prvandy? A teda i druhačky klidně, některý jsou dost… No ale co se namáhám, tobě je to jedno!“

„Některý druhačky jsou dost co?“ pobídnu ho s cukajícími koutky. „Protože ještě předevčírem jsi na ně nadával, pokud se dobře pamatuju, že se nad všechny prváky děsně povyšujou – a najednou už jsou… co?“

„Tůdle,“ udělá na mě dlouhej nos. „Vždyť ty ty moje narážky nemůžeš vůbec pochopit!“ pobaveně předstírá rozhořčení.

„Ale neremcej a radši to vyklop! Něco se stát muselo, když jsi najednou tak otočil,“ nepolevuju ve vybízení a Mirek si samozřejmě nakonec říct dá, protože je dnešního extempóre v menze, jak celou příhodu sám nazve, úplně plnej.

„A tak si tak říkám,“ zakončuje svou zábavnou storku po několika minutách, „že bych měl využít příležitosti, ne? Sice jsem se předvedl jako totální lempl, ale hlavní je, že Denisa už o mně ví. Už mě vzala na vědomí. Celá její suita už mě vzala na vědomí, haha. Tak to bych byl úplně marnej, kdybych to celý nechal zase usnout…“

„Jo, jasně,“ bavím se, „můžeš ji takhle zlít polívkou jednou dvakrát týdně, aby na tebe neměla šanci zapomenout! Občas to můžeš pro okořenění trochu obměnit a třeba jí vyklop do klína bramborovej salát…“

„Hele, nezlehčuj to,“ čertí se naoko. „Náhodou, já si myslím, že trochu takový pomoci do začátku nemůže žádnýmu vztahu uškodit! Jak se dneska chceš nějaký holce – pardon, nebo v tvým případě klukovi – zapsat do palice? Musíš prostě něčím vyčnívat. Takovej Oskar vyčnívá tím, jak vypadá a taky co má v hlavě, příroda je prostě děsně nespravedlivá, že mu nadělila na všech frontách… A holt my ostatní, jako sorry, ale víš, jak to myslím – no tak my ostatní si musíme pomoct nějak jinak. Klidně i tím, že někomu jakoby omylem zničím tři různý sukně, no!“

„Hmm, no úvaha to není špatná, jenom si nejsem jistej, jak chceš ve svůj prospěch využít to, že se v Denisiných očích zapíšeš jako gramlavý nemehlo,“ zauvažuju nahlas.

„To ještě nevím,“ poklepe si zamyšleně ukazováčkem po bradě, „ale na něco přijdu!“

A zatímco se to jeho napůl nadějeplný, napůl už dopředu jaksi vítězoslavný zvolání odráží od stěn pokoje, něco z těch jeho myšlenek ve mně podivně zavibruje. Měl bych využít příležitosti. Hlavní je, že už o mně ví. Byl bych marnej, kdybych to nechal usnout… Nějak si musíme pomoct sami, když nám příroda pořádně nic extra nenadělila, čím bychom nějak viditelně vyčnívali…

Neplatí to celý tak náhodou i o mně…? Myslím to tak, že kluk, kterej mě doteď ve škole jenom bez povšimnutí míjel, už o mně taky teď ví. Zná i mý jméno, ví, že jsem kámoš jeho bratrance, a ví, že studuju finance… No, jenže to mi takhle samo o sobě k ničemu není. To mi samo o sobě žádnej prospěch nepřinese. Ovšem kdybych nějak proaktivně využil toho, jak mi Vesmír nahrál, a nějaký další setkání si zinicioval sám… nějak… Hmmm!

A sice ještě nevím jak, ale krucinál, jestli na něco zvládne přijít ten lišák Mirek, tak já stopro taky!

Oskar

Když další den procházím budovou fakulty a mířím do menšího přednáškovýho sálu, přistihnu se, že se rozhlížím kolem dokola, jestli náhodou nezahlídnu Vítka. Přitom… proč? Proč bych ho jako měl potkat zrovna teď a zrovna tady? A hlavně – proč ho chci potkat? Včera jsem s ním strávil všehovšudy pět minut, a to ještě to slovní spojení strávit s ním čas je dost nadnesený, když v podstatě se jenom přichomýtl k mý a Mírově konverzaci chvilku před mým odchodem. Ale stejně, něco mě na něm zaujalo. Nevím, asi že byl celkově tak… v pohodě. Nebyl ze mě nervózní ani z něj naopak nečišelo přehnaný sebevědomí, neloupal po mně podrážděně pohledem, že co zrovna já oxiduju zrovna v jeho pokoji, ani mě neposlal do prdele, že po celým dni stráveným na přednáškách nemá náladu bavit se o škole… Naopak se mu ještě tak zvědavě rozsvítily oči, když ze mě tahal to info o tý bakalářce…

Jako ne že bych tak moc ulítával na školních tématech, abych s ním potřeboval rozebírat zrovna státnice nebo bakalářku, v tomhle směru ostatně mý potřeby plně pokryjou spolužáci ze skupiny a popravdě teda i naši, ale jde o ten princip. Jsem zvyklej, že jiní kluci mě buď považujou za hrozbu, pokud mají strach o svoje krasotinky, nebo, to když jsou z druhý strany barikády, tak na mě pohvizdujou, sjížděj mý tělo lačným pohledem a vyptávaj se, odkud jsem tak nabušenej a jestli dělám nějakej sport profesionálně. Ti nesportovně založení pro změnu začnou vyzvídat, co znamená to tetování, který mám na pažích, no a ti úplně nejdrzejší a nejsebevědomější mají narážky na to, přes co a kde by mě rádi ohnuli. Nebo přes co bych mohl ohnout já je. Ale že by se mě někdo prostě jen tak zeptal na to, jakej studuju obor nebo o čem hodlám psát bakalářku, tak to se mi fakticky už dlouho nestalo!

Celkově holt při pohledu na mě napadají kluky i holky jiný věci, než že by mi nabídli: pojď na jedno, dáme řeč. Jako ne že bych se tomu divil; a k tomu, abych cvičil nebo se nechal tetovat, mě nikdo nenutil, takže to, že kolemjdoucí uhodí jako první do očí moje namakaná a kérkama ozdobená postava a nic dalšího o mně už je většinou nezajímá, těžko můžu dávat někomu za vinu. Maximálně sobě.

A možná taky trochu tátovi. Trochu. Protože to, jakej jsem, nebo spíš jak vypadám, je vlastně výsledek mýho vzdoru vůči němu.

Zezačátku teda věnoval veškerou svou pozornost mý o deset let starší ségře. Ona byla to hýčkaný a protežovaný děcko, ona byla jeho naděje, že po něm jednou převezme naši rodinnou firmu – no jenže když se v jednadvaceti na vejšce začala víc než na studium soustředit na svýho dnes manžela, tak tátovy sny, představy a ambice vzaly za svý. A zatímco ségra se vdala, aniž by studium dokončila, a odstěhovali se s Milošem do Linze, kde vychovávají tři caparty, tátova pozornost se automaticky přesunula na mě. Dal mi dost jasně najevo, že mým úkolem je stát se otitulovaným intelektuálem, kterej bude jednou naši firmu řídit – a já mu na oplátku začal dávat okatě najevo, že chci bejt všechno, jenom ne to, co ze mě chce mít on.

Místo abych se nějak bůhvíjak věnoval učení, tak jsem chodil do posilky – a pařil gamesky. V maturitním ročníku, potý, co jsem se nechal potetovat, což ale nemělo na tátu takovej efekt, v jakej jsem doufal, jsem to zkusil jinak: zkusil jsem s ním vyjednávat. Navrhl jsem mu, že okej, může ze mě bejt intelektuál, můžu teda mít titul – ale v oboru, co mě zajímá. Čili informatika, počítače. Jenže táta na mě začal tlačit, že ajťáka dnes zvládne dělat kdekterej tutan i bez vysoký, zatímco kvalifikovanejch ekonomů, kteří svýmu řemeslu nejenom rozuměj, ale kteří navíc mají k dispozici vlastní firmu, co ji můžou díky svýmu umu a znalostem postupně rozšiřovat, zase tolik není – a navíc, ty prý žádná umělá inteligence, který má dnes každej plnou hubu, nenahradí.

A tak jsem nakonec tak nějak ustoupil. Zase jako… nechtěl bych, aby se mnou táta přerušil veškerý kontakty a následně mě vydědil jenom proto, že jsem se rozhodl vzdorovat mu až do hořkýho konce… Přišlo mi, že takhle můžeme bejt ve výsledku víceméně spokojení všichni: táta, kterej bude mít komu předat firmu – i já, protože nikde není napsaný, že coby finanční ředitel se nebudu moct na vedlejšák věnovat ještě informatice. Ostatně, mám to tak nastavený už teď: studuju sice finance, ale stejně jsem pro dobře půlku kolejí místní computer guy, protože moje pověst někoho, kdo si poradí se vším, co se počítačů týká, se tu už stihla docela rozšířit. No, tak proč by to takhle nemohlo pokračovat i potý, co odsud za necelý tři roky odejdu jako inženýr ekonomie?

Haha, a vida, jako chlápka přes počítače si mě zjevně brzo zafixuje i Vítek. Když totiž v pondělí večer přijíždím na kolej po víkendu, kterej jsem výjimečně trávil doma, objeví se mi na mobilu v rychlým sledu hned několik zpráv od bratránka Mirka:

„Osky, SOS! Kde seš? Nemohl by ses tu co nejdřív stavit? Vítkovi se posrala instalace Jedenáctek… Trochu tu vyšiluje, že asi přišel o všechny data. Dorazíš na kolej ještě dnes? Nebo jsi někde mimo?“

Nezdržuju se s odepisováním a rovnou Mírovi zavolám, že budu na koleji tak za půl hoďky – a že hned, co do sebe nasoukám něco rychlýho k večeři, tak za nima zajdu. Když pak strkám mobil zpátky do kapsy, nedá mi to, abych se tak trochu potěšeně nepousmál. Ne že bych Vítkovi teda přál zrovna takovýhle starosti s noťasem, kdyby šlo o mě, tak bysme se mohli potkat i za míň kritickejch okolností, no ale na druhou stranu jsem si jistej, že ty data mu zachráním… Takže si snad můžu dovolit mít aspoň malou radost z toho, jak rychle a nápaditě mi Vesmír mý tajný přání – dostat příležitost s Vítkem znovu prohodit pár vět – vyplnil!

Vítek

„Takže fakt to tady beze mě zvládnete?“ ujišťuje se Mirek s poťouchlým úsměvem už asi potřetí, dlaň položenou na klice dveří.

„Nejenom že zvládneme, ale ještě si po tvým odchodu bouchneme šáňo,“ ujistí ho Oskar bez mrknutí oka. „S tímhle tvým tempem to vyjde tak akorát na Silvestra!“

„Dobrý, dobrý, však už mizím!“ zakření se Mirek. „Sákra, snad mi ten bus vážně nefrnkne… Ale Oskys, ne že zkusíš Vítka za mý nepřítomnosti nějak očurat a zdejchneš se odsud dřív, než bude mít data zase v cajku! Jeho noťas je pro tebe stejně prioritní jako můj, kapiš?“

„No nevím, kámo, jestli správně chápeš význam slova prioritní,“ oplatí mu Oskar to zakřenění – a rovnou se zvedne ze židle, popadne Mirka za ramena a vystrčí ho za dveře. „Kašpar jeden,“ otituluje ho pak polohlasně, když se vrací zpátky k mýmu stolu. „O co, že ho z týhle brigády vyrazej stejně jako z tý předchozí – pro nedochvilnost!“

„Jo, to docela hrozí,“ uznám pobaveně. „Ale Oskare, jestli na to dneska nemáš čas, tak já to bez toho noťasu pár dnů vydržím, fakt! Míra trochu přeháněl, když jste si volali…“

„To je dobrý,“ mávne rukou, „kdybych nehasil tenhle IT požár, hasil bych jinej.“

Uchechtnu se:

„Tak je fakt, že to už se mi taky doneslo – že jsi něco jako místní počítačovej mág!“

„Mág?“ zvědavě ke mně natočí hlavu a pousměje se. „To je pěkný, takhle tuhle mou funkci ještě myslím nikdo neoznačil!“

„Ne? No je pravda, že Mirek použil jiný slovo na em,“ zachechtám se, „ale mně teda mág zní líp.“

„Machýrek, že jo?“ zasměje se smířeně, zatímco pohledem se na vteřinku vrátí zpátky k displeji mýho noťasu – a pak zase zakotví očima na mně. „On to slovo mág podle mě vůbec nezná – nemá odkud, ale o tobě to trochu něco prozrazuje, nebo se pletu? Nehraješ ve volným čase nějaký fantasy gamesky? Protože kdyby jo, tak to by bylo úplně parádní! Už dlouho jsem si s nikým něco nezapařil…“

„Nooo,“ protáhnu a podrbu se ve vlasech. Mysli, Víťas, mysli! Jako úplně se mi tu nechce znovu sehrát roli barona Prášila a bájit, jak fantasy hry zbožňuju, když jsem přitom za celej život zkusil jenom jednu – a tu jsem ani nedohrál, tak nudná mi přišla! Jenže zároveň Oskara nechci zklamat – a navíc se tak připravit o další možnost, jak s ním strávit čas… A tak to zkusím tak nějak šikovně obkecat: „Hraju všechno možný, i ty fantasy. Nepatří teda mezi moje nejoblíbenější, ale pokud bys chtěl, tak si po síti něco zahrát můžeme…“

„A co hraješ nejradši?“ zavyzvídá.

„Jako celkově, nebo z těch fantasy?“ přeptám se, zatímco v hlavě začnu rychle listovat vzpomínkama na všechny možný fantasy hry, o kterých jsem kdy něco četl nebo zaslechl.

„Celkově,“ upřesní Oskar – a já si nepatrně vydechnu.

„Úplně nejradši mám Transport Tycoon, znáš to?“ zajiskří mi nadšeně v očích. „Zkoušel jsem i plno dalších her na podobným principu, ale přijde mi, že tahle je nepřekonatelná…“

„Tak v tom by sis rozuměl s mým tátou!“ rozesměje se. „Ten mi tyhlety hry tak trochu nutil – že prej když už mě baví sedět u kompu tolik hodin, tak ať se aspoň učím, jak budovat a rozšiřovat nějaký impérium, hahaha… Za mě je to ale děsná nuda. Teda jako bez urážky, ale prostě… no pokud seš i na fantasy, tak bych vybral spíš něco z tohodle žánru. Dva roky zpátky jsme tu s klukama z páťáku pořádali u nich na pokoji herní víkendy, to nemělo chybu! Jenže od tý doby, co dostudovali, tak se mi žádný podobný nadšence už najít nepovedlo.“

„Jo, tak já jsem pro,“ odkývám mu to natěšeně. No pane jo, v takhle skvělej vývoj událostí jsem vůbec nedoufal! „Jestli teda budu mít na čem hrát,“ pohodím hlavou směrem k mýmu notebooku, na kterým pořád svítí instalační obrazovka – a podle čísla odpočítávajícího, kolik procent procesu je zdárně za náma, tam ještě hodně dlouho svítit bude.

„Neboj, to bude v pohodě,“ ujistí mě Oskar za tenhle večer už po několikátý – a já se, taky už po několikátý, zastydím.

Za to, co jsem s tím svým noťasem spískal.

Za to, jakou habaďůru tu na Oskara hraju.

Ono totiž… věc se má tak: nejsem zase takovej lúzr, abych si sám nezvládl na notebooku upgradovat operační systém. Jenže pokud jsem chtěl, aby mi místní počítačovej mág přišel pomoct, tak jsem se holt musel do role té neschopné lamy tak trochu nastylizovat… A nic lepšího, než pokazit přeinstalaci Windows, mě nenapadlo – cokoliv jinýho by totiž bylo vážně až příliš trapný a dost možná i průhledný. Že jako abych si sem Oskara nechal zavolat s tím, že „mně se ztratily důležitý poznámky ve Wordu, co jsem je tu měl někde uložený“, nebo s něčím podobným, s čím se na něj obrátil Míra, „podívej, když chci spustit tenhle web, tak se mi to otvírá deset minut“… Ne, musel jsem přijít s něčím větším a věrohodnějším.

A tak jsem si na externí disk zazálohoval všechny důležitý data, pak jsem noťas odpojil ze sítě, počkal jsem, až se mi téměř vybije baterka – a kliknul jsem na ikonku, kterou jsem doteď úspěšně ignoroval: na pomocníka s instalací Jedenáctek. Instalace chvilku vesele běžela, pak se ovšem noťas vypnul – a od té doby se mi ho, ó jak nečekané, nepovedlo rozchodit. Takže jsem několikrát jakože napůl naštvaně, napůl vyplašeně zaklel před Mirkem – a ten, přesně podle mýho plánu, hned zalarmoval Oskara. Před ním jsem si pak pro změnu nasypal na hlavu trochu popela, jak jsem nemožnej, když se pustím do tak dlouho odkládané přeinstalace a nevšimnu si, že nemám noťas v zásuvce… Připadal jsem si u toho jak ta nejneschopnější lama v celým tomhle vysokoškolským areálu a chvilkama jsem i pochyboval, jestli mi ten hloupej, ponižující pocit vůbec stojí za to… Jenže když se na mě Oskar usmál s tím, že nemám panikařit, že to bude v pohodě, a když pak během večera těma úsměvama a milýma slovama vůůůbec nešetřil, tak jsem se ujistil, že mi to za to stojí.

A aby toho teda nebylo málo, tak úplně nečekaným a neplánovaným výsledkem celé té mé Akce Windows je, že už tuhle sobotu sedíme u něj na pokoji, noťasy a externí monitory máme propojený změtí kabelů do jednoho funkčního celku a paříme hru, která, inu okej, přiznávám – sama o sobě by mě absolutně nebavila, ale díky Oskarově přítomnosti to má úplně jiný grády! Během týdne jsem si teda o té konkrétní gamesce i o dalších must play z tohohle žánru něco málo nastudoval, abych nebyl totálně trapnej, když už jsem tvrdil, že fantasy hry taky hraju, ale ono naštěstí na žádný velký tlachání o hrách vůbec nedojde, protože se do týhle adventury tak ponoříme, že na rozebírání čehokoliv dalšího není kdy.

A když si v osm večer vzpomeneme, že jsme od jedenácti, co jsme zapojovali kompy dohromady a u toho kousali do rohlíků, nic pořádnýho nejedli, čtyři balíčky chipsů nepočítám, a rozhodneme se objednat si nějakou pizzu, tak se sice dáme konečně víc do řeči – ale ani tak netočíme o hrách, na přetřes přijdou úplně jiný témata.

„Jakou pizzu máš nejradši?“ zeptá se Oskar, zatímco studuje letáček s nabídkou pizzerky, která má provozovnu přímo v areálu kolejí.

„Hmmm, no, takovou nějakou… klasiku,“ plácnu nakonec. Nechce se mi totiž přiznat, že moje top kombinace je… inu, zvláštní: smetanovej základ, spousta sýra, oliv a kukuřice, kolečka klobásy – a hlavně vajíčko, mňams…

„Klasiku, jo?“ loupne po mně Oskar zvědavě očima. „To je co? Rajčata, sýr a oregano? Já teda popravdě ulítávám na docela neklasice – fazole a klobása, a úplně topový je tam volský oko, nejlíp dvě nebo tři, haha!“

„Kecáš!“ rozesměju se ohromeně. „Já taky můžu pizzu s vajíčkem, ale přišlo mi to… nebo teda takhle: zatím to každýmu přišlo dost divný,“ přiznám tedy nakonec.

„Jo, mám stejnou zkušenost,“ přidá se k mýmu smíchu. „Takže co? Necháme si dát vajíčka na obě pizzy? A budeš chtít ochutnat i tu fazolovou a dáme to tak nějak napůl, nebo si vezmeme každej svou?“

„Tak jestli budeš chtít ty pro změnu ochutnat smetanovou se sýrem, tak můžeme napůl,“ zapřeju si.

„Jasně, to zní dobře,“ mrkne na mě – a rovnou se natáhne po mobilu, aby vyřídil objednávku.

„No a tak,“ uzobne Oskar o nějakou půlhodinu později kolečko klobásy ze svýho plátku pizzy a zpytavě se na mě zahledí, „jak je to teda s tebou a s těma financema? Posledně jsi nadhazoval něco o velkým omylu, jestli si to dobře pamatuju… V jakým smyslu je to omyl?“

Pár vteřin mu ten upřenej pohled znejistěle oplácím. Jakože… vážně ho to zajímá? Nějaká moje dojmologie o tom, jestli jsem se vůbec měl pouštět do studia? Ale proč…? Vždyť kluk jako on si z fleku umí zařídit deset lepších akcí na sobotní večer, než tu se mnou sedět na pokoji a bavit se zrovinka o škole… a konkrétně o mně…

Jenže v jeho očích se zračí upřímnej zájem, a tak se rozhodnu mu svůj příběh ve zkrácené verzi odvyprávět.

„No, naši měli dojem, že s diplomem z vejšky bude moje budoucnost jistější než bez něj.“ Aha, tak to byla hodně zkrácená verze – i na mě!

Sám nad sebou pozvednu rty do mírnýho úšklebku a radši si uhryznu další kousek pizzy. No co, tak jakýs takýs vysvětlení to je, ne? Aspoň jsem Oskarovi dal šanci z toho tématu snadno vycouvat. Nemá zapotřebí tu poslouchat mý několikaminutový vzdychání ohledně toho, jak mi některý předměty vůbec nelezou do hlavy a jak…

„Takže tě sem dotlačili rodiče, chápu to správně?“ zvědavě nakloní hlavu.

„To zase ne, nemůžu říct, že by mě sem vyloženě dotlačili,“ uvedu to na pravou míru. „Spíš na mě vychrlili takovou salvu argumentů, že už jsem pak sám nevěděl, co chci… A vlastně se mi ta představa, že budu ještě dalších pět let studovat ekonomii, nakonec docela zalíbila. Jenže měl jsem dát na svůj prvotní instinkt, kterej mi od začátku radil, že se mám spokojit s maturitou na ekonomickým lyceu a do žádných dalších ambiciózních projektů se nemám pouštět… Je to tu vážně dost náročný,“ povzdychnu si.

„A co bys dělal, kdybys nešel na vejšku?“ zajímá Oskara.

„To je právě to – já jsem měl už v podstatě jistý místo v bance, víš? Byl jsem tam na praxi ve třeťáku i ve čtvrťáku, to teda vždycky jenom na dva týdny, ale i tak mě to bavilo – a šéf pobočky byl se mnou taky spokojenej a říkal, že až odmaturuju, tak že mě tam rád zaměstná. Dvě ženský totiž nedávno odešly, jedna do důchodu a druhá na mateřskou, a jemu se doteď nepovedlo najít někoho dostatečně schopnýho, kdo by je nahradil, což teda jsou jeho slova, aby to nevypadalo, že se chvástám, haha… Když jsem tam byl teď přes léto na brigošce, tak byl dost skleslej, že k nim nenastoupím natrvalo. Jenže naši do mě hučeli, že prej banky budou první, kde budou zaměstnanci vyměnění za umělou inteligenci, a tak že bych měl umět i něco navíc, abych nebyl tak snadno nahraditelnej.“

„No,“ polkne Oskar další sousto pizzy, „ale na tom asi něco je, ne?“

„Myslíš? Já nevím, ale jak dlouho už se o té umělé inteligenci mluví – a zatím nikde nic pořádnýho nedělá, teda kromě toho, že zahlcuje internet fejkama. Nemluvě o tom, že lidi ještě pořád dávají přednost kontaktu s lidma – a to mluvím z vlastní zkušenosti… Když nám klienti volali s nějakým problémem nebo i dotazem a my jsme je podle novýho nařízení z centrály odkazovali do online bankovnictví nebo do appky, kde si všechno zvládnou spolu s naším nápomocným robotem nastavit sami, tak odhaduju, že tak tři čtvrtiny z nich nás posílali do háje s tím, že nemají zájem si něco nastavovat sami nebo komunikovat s nějakým chatbotem. A do těch tří čtvrtin zdaleka neřadím jenom generaci třeba mých rodičů nebo prarodičů, to vůbec! I mladý lidi, holky i kluci jenom o pár let starší, než jsem já, chtěli mít prostě jistotu, že se spolu na něčem opravdu domluvíme a že pro ně zajistím přesně to, co potřebují, a ne že budou muset ztrácet drahocennej čas snahou vysvětlit našemu robůtkovi, co a jak,“ ukončím svůj monolog s výmluvným ušklíbnutím.

„Jo, no, na tom asi taky něco je,“ zazubí se Oskar. „Zrovna předevčírem jsem před cvikem poslouchal, jak se dvě holky čertěj kvůli nějakýmu ztracenýmu balíčku nebo co – prej zaboha nebylo možný dovolat se rovnou nějakýmu živýmu operátorovi tý zásilkový služby a ten umělej si s tím přitom nebyl schopnej poradit. Po čtvrthodinovým hovoru, kdy se prej točili pořád v kruhu a nikam to nevedlo, milostivě seznal, že tenhle případ předá dál nějakýmu živýmu expertovi – což přitom ty holky chtěly od samýho začátku, ale ne, musely si nejdřív zaplkat s voicebotem… Má to holt ještě svý mouchy jako každá technologie na svým počátku.“

„Ale jo, to chápu,“ pokrčím rameny. „Ovšem než budou všechny ty mouchy dokonale vychytaný, tak jsem klidně ještě pět deset let mohl strávit v té bance. Kde mě to dost bavilo, protože tam bylo od všeho něco: komunikace s lidma, práce s číslama, moderní technologie… Takovej zajímavej mix, no. A až by mě z banky ta rozmáhající se umělá inteligence vykopla, tak pak bych holt teprve řešil, co dál. Kdežto teď mi přijde, že se tu,“ máchnu rukou kolem dokola, „týrám úplně zbytečně.“

„Tak nikde není napsaný, že když už tu seš, tak že tu musíš i zůstat, ne?“ usměje se na mě Oskar povzbudivě. „Ještě tomu chvilku dej, do prvního zkouškovýho – tam se to většinou láme a lidi se na základě toho, jak snadno nebo naopak ztěžka tím prvním semestrem prolezli, rozhodujou, co dál… Ten šéf tě pravděpodobně v tý bance pořád uvidí rád, ne?“

„Asi snad jo,“ uznám váhavě – a překvapeně zaznamenám, jak se mi tělem šíří takovej nečekanej, příjemnej klid. Týjo, to jsem od nástupu sem na vysokou ještě necítil! Ale najednou, když Oskar s takovou samozřejmostí a zároveň hřejivým přesvědčením prohlásil, že přece tady nemusím zůstávat… Cítím se prostě, jako kdyby ze mě spadl obrovskej balvan. Už mě netíží ta vyhlídka na to, jak tu ještě minimálně dva a půl roku trpím. Ne, můžu tomu klidně dát čas jenom do konce ledna – a pak s čistým svědomím, že jsem to aspoň zkusil, odejít… A nikdo mi nebude moct nic vyčítat. Ani naši, ani já sám sobě. Proč jenom mi tohle nedošlo dřív?!

Téměř okouzleně se na Oskara usměju – on doopravdy je mág, a nejenom počítačovej! – a protože mi najednou přijde, že o sobě už dál mluvit nechci, protože to nepotřebuju, zkusím pro změnu převést řeč na něj, abych se o něm taky něco dověděl.

„No a co ty? Vybíral sis, jestli budeš studovat informatiku nebo ekonomii, a nakonec jsi dal přednost tomu druhýmu, nebo jak?“

„Úplně jinak,“ rozesměje se – a dá se do vyprávění, který se, na rozdíl ode mě, vůbec nesnaží nějak zestručnit a shrnout do jedné věty. Naopak, vezme to dost zeširoka, což mi ale v nejmenším nevadí, protože mě to okamžitě zaujme a jeho životní příběh si poslechnu moc rád! A taky si během toho teda dost užívám ten jeho sexy hlas… a všechny ty jeho grimasy, kterýma to svoje vyprávění doprovází… Na kratičkej okamžik si sundám brýle, abych si mohl promnout nos, ale hned si je zase nasadím, aby mi neuteklo ani to nejdrobnější Oskarovo uculení, zašťuření, nebo naopak zasmušení.

Rozvypráví se o ségře, která emigrovala, jak to s úsměvem okomentuje, o tátovi, kterej mu po sestřině odchodu v podstatě rozplánoval život – a o své snaze se všemožně z těch tátových plánů vymanit, povětšinou teda rebelskýma činama všeho druhu, haha.

„Jsem tak trochu doufal, že řekne, že potetovanýho finančního ředitele ve svý firmě nestrpí,“ zašklebí se, když mi popíše další projev svýho vzdoru vůči předchystané budoucnosti, přičemž si poodhrne pravej rukáv na tričku, abych mohl jeho tetování obdivovat v celé kráse.

„A… on strpí,“ vypadne ze mě tak jaksi spíš automaticky, protože veškerou svou pozornost momentálně věnuju potetovaným svalům na jeho paži – a zároveň se snažím včas polykat nadržený sliny, aby mi náhodou některá z nich bezděky neukápla. Bože!

„Jo, no, řekl mi, že stejně budu nosit hlavně obleky,“ zakroutí Oskar očima. „A víc už ho asi teda pokoušet nebudu, jako že bych si třeba oholil vlasy, chachacha…“

„Ne, to nedělej,“ zvednu pohled od jeho ruky a zadívám se mu do očí. „Takhle ti to… no… sluší…“

„Dík,“ usměje se – a zatváří se u toho jaksi… hmm… nesměle, což mi přijde dost zvláštní, protože podobný komplimenty musí slýchat stokrát do hodiny. „No, každopádně jsem se teda nakonec rozhodl, že tátovi vyhovím, tu vejšku vystuduju, tu práci po něm převezmu – a počítačům se budu věnovat tak jakože vedle toho. Líp to asi vymyslet nešlo, takže jsem s tím docela smířenej…“

„Nooo, když řekneš docela smířenej, tak ti to docela věřím,“ chytnu ho za to slovíčko – a teď je to on, kdo se mi na chvíli pátravě zadívá do očí… a neuhýbá.

„Asi… asi máš pravdu,“ hlesne nakonec. „Možná s tím ve skutečnosti nejsem tak smířenej, jak se sám sobě snažím celou dobu namlouvat…“

„Tak… taky z toho můžeš kdykoliv vycouvat, ne? Nikde není napsaný, že když ses na tuhle cestu jednou vydal, tak že z ní ještě pořád nemůžeš odbočit úplně jinam,“ dám mu v podstatě stejnou radu, kterou jsem si o něco dřív vyslechl já od něj. „On by se s tím tvůj táta nakonec smířil, nic jinýho by mu nezbylo.“

Oskar se uchechtne, ale tak jaksi zjemněle, mile.

„Tak to je vtipný! V podstatě řešíme oba to samý, plus mínus, a zjevně oba známe i to řešení. Jenom jsme to asi potřebovali slyšet nahlas od někoho druhýho.“

„Na tom asi něco je,“ zaculím se, spokojenej, že jsem mu mohl být podobně nápomocnej, jako byl on mně. „Vidíš? A to je další důkaz, že umělá inteligence nemá šanci. Vždycky je lepší pokecat si s někým naživo, z očí do očí.“

„No to teda! A stejně tak je lepší si zahrát s někým naživo nějakou parádní gamesku. Takže co kdybys domlasknul zbytek tý pizzy a ještě si chvilku zapaříme? Nebo už jsi unavenej?“ sonduje.

„Blázníš?“ vyjevím se. „Slovo únava tak do dvou, do tří v noci vůbec nemám ve svým slovníku!“

Oskar tedy ještě zaběhne dolů do bufáče pro nějaký další pití, protože už nám docházejí zásoby – a pak až do půl třetí máme plný ruce práce v tom našem lítým boji se všema možnýma černýma čarodějama, orkama, elfama a zvířecíma mutantama, ufff! Jako asi ani po týhle noci ze mě žádnej velkej fanda fantasy her nebude, ale o to přece nejde. Jde o to, že jsem si všechny ty hodiny strávený v Oskarově společnosti užil.

A že se pravděpodobně dost dobře bavil i on, mi dá najevo tím, že poté, co mi pomůže odnýst noťas a monitor na můj pokoj, se mě zeptá, jestli už mám nějaký plány na zítra. Nebo vlastně na dnes.

„Co…? Proč? Chceš si ještě něco zahrát? Ale to jsme teda nemuseli odnášet ty věci,“ jsem z jeho otázky trochu zmatenej… anebo jsem prostě už příliš vyšťavenej, než aby mi věci snadno secvakávaly.

„Popravdě hraní bych nechal zase na někdy příště, ale napadlo mě, když seš na fantasy – tak platí to i o filmech? Dunu sis v kině, předpokládám, ujít nenechal, oba díly, ale co ten seriál Proroctví, kterej je vlastně takovej prequel k těm dvěma filmům? Má to jenom šest dílů a už se na to chvíli chystám, ale vždycky mi do toho něco vlezlo. Ale zítra bysme to asi zvládli dát celý najednou… teda kdybys chtěl. Jako zase nechci si tě uzurpovat na celej víkend, určitě máš i jiný plány, než…“

„Ne, nemám! Totiž… jo, to by bylo super!“ skočím mu do řeči dřív, než ten svůj nápad sám vezme zpátky. „Taky jsem, ehm… taky jsem se na to chystal někdy podívat, vlastně se k tomu chystám už od té doby, co to vyšlo, jenom prostě… není čas,“ vydrmolím a poposunu si brýle na nose.

„Tak bezva! No, pořádně se na to vyspíme, vzhledem k tomu, kolik je,“ s pobaveným úsměvem mrkne na hodinky, „ale třeba ve dvanáct by to šlo, co? Zase u mě? Můžeme si k tomu objednat nějakej oběd, třeba čínu…“

„Jo, tak platí, na poledne dorazím,“ ujistím ho, spokojenej, nebo spíš vyloženě nadšenej tím, jak se to celý vyvíjí. Je vůbec možný, že ještě před týdnem jsem na tohohle kluka jenom zbožně zíral, když jsem ho náhodou někde potkal, a teď si mě už podruhý za dva dny rezervuje pro společnej program?

Už míň nadšenej jsem ale tím, co konkrétního jsme si domluvili. Protože… no, Duna… Jako jo, nejsem úplnej neznaboh, abych netušil, o co jde… Ale to je právě to – jenom to tuším! Nečetl jsem to a neviděl jsem ani jedno jediný filmový zpracování, protože to prostě a jednoduše není můj šálek čaje. Kruciš… Jenže bylo vidět, že se na to Oskar fakticky těší, a tak jsem mu to prostě nedokázal odmítnout. A hlavně teda… jsem mu nechtěl přiznat, jak to s tím mým nadšením pro fantasy ve skutečnosti je. Co kdybych se tím připravil nejenom o to zítřejší seriálový odpoledne, ale rovnou i o všechny další? Vždyť Oskar musí mít na každým prstu deset známých, kteří s ním podniknou cokoliv, co bude chtít; akorát evidentně zrovna teď mezi nima nefiguruje nikdo, kdo by s ním sdílel jeho zájem o fantasy. A pokud bych mu řekl, že můj nejoblíbenější žánr jsou ve skutečnosti horory, čím víc lekaček, tím nadšenější jsem – tak proč by se se mnou dál zahazoval? Radši by ten čas strávil s někým jiným, s někým, s kým se líp zná, s kým může líp pokecat. Dost možná i s někým starším, s někým, s kým má třeba společnej kus minulosti… Co je mu do nějakýho spolubydlícího jeho bratránka, ne? Takže pokud chci dostat šanci s ním ještě pár hodin pobýt a mít tak možnost objevit nějaký jiný témata, který budeme mít doopravdy společný, tak holt zítra – vlastně už dnes – strávím nějakých zhruba sedm hodin koukáním na něco, čemu bych sám nevěnoval ani pět minut svýho času. No bóže! To se zvládne. Za ty Oskarovy spokojený úsměvy a rozzářený pohledy, který mi pak věnuje, protože bude mít radost, že jedeme na stejné vlně, mi to stojí.

A jsem ochotnej tomu obětovat i mnohem víc: dám si budíka už na osm, abych dopoledne zkusil ve zrychleným režimu skouknout oba nejčerstvější Duna filmy, a zároveň si ještě stihl načíst nějaký zákulisní historky z natáčení, všelijaký perličky, zajímavosti, ale i informace o knižních předlohách. No co? Tak ať mě Oskar nenachytá na švestkách, kdyby pak v tom seriálu byly nějaký narážky na cokoliv – a já je nepochopil… To by bylo fakt trapný.

Pár minut před polednem do sebe ještě hodím téměř na ex plechovku energeťáku a zadoufám, že ten seroš nebude příliš nudnej, protože stejně tak trapný by bylo, kdybych uprostřed vytuhl, haha… A s odhodlaným, zároveň ale i neskutečně natěšeným nadechnutím vyrazím k Oskarovu pokoji.

Oskar

Celej další tejden si připadám jako v nějakým snu. Nebo jako kdybych byl vyměněnej. Jako kdyby kulisy kolem mě byly vyměněný. Jako kdybych prostě žil úplně jinej, novej život…

A za všechno pravděpodobně může Vítek.

Teda pravděpodobně… On za to může stoprocentně. Jenom já to pořád moc nechápu. Jak se to tak najednou stalo? Vždyť je to úplně obyčejnej kluk.

A přitom právě vůbec obyčejnej není.

Je neobyčejnej tím, jak se ke mně chová. Úplně jinak, než jsem zvyklej od ostatních. Žádný přemrštěný balicí hlášky, žádný přehnaně vtipný hlášky, žádný lichotící hlášky, žádný sebevychvalující hlášky, žádný hlučný hlášky, žádný smyslně šeptaný hlášky. Vůbec žádný hlášky! Prostě si se mnou úplně obyčejně povídá o úplně obyčejnejch věcech – a tím je právě neobyčejnej. Proto si připadám, jako kdybych se najednou ocitl v úplně jiným, novým světě.

Ve světě, ve kterým se mi mimochodem dost líbí.

Bylo tak skvělý, úlevný a vlastně i ve výsledku osvobozující pokecat s ním v sobotu o tátovi a o naší rodinný firmě a celkově o mý rodinný situaci a o škole! A bylo tak zajímavý a osvěžující prokecat s ním neděli o filmech a seriálech! Chvilkama jsem fakt zíral, jak velkej fanoušek je do Duny a jaký lahůdky a zajímavosti o jednotlivejch filmech i o knížkách sypal z rukávů. Pak se rozpovídal pro změnu o svejch oblíbenejch hororech, a jakkoliv tenhle žánr jde mimo mě, tak to jeho vyprávění bylo tak poutavý, že jsem skoro dostal chuť se na něco z toho taky podívat! Pak ze mě tahal, na co dalšího ještě rád koukám já – a nechal mě se vykecat fakt do poslední tečky, neměl potřebu mi hned za každou druhou větou skákat do řeči a uzurpovat si slovo zase pro sebe.

Ve výsledku ta neděle utekla až nechutně rychle – a tak mi nakonec večer nezbylo, než se tak trochu odkopat a jednak si říct o jeho číslo a druhak se ho zeptat, jestli třeba nechce někdy brzo podniknout zase něco ve dvou. On se na mě podíval tak překvapeně a skoro až vyplašeně, až jsem se nejdřív lekl, že jsem se svým odhadem ohledně jeho orientace šlápl vedle, ale hned nato se celej rozzářil a řekl, že určitě chce, protože prej – a to ho cituju – tenhle víkend byl boží. Načež jsem se teda asi zase celej rozzářil já.

A od tý doby zřejmě zářím tak nějak nepřetržitě. I když teda zároveň u toho občas nakrabatím čelo – no protože marně přemejšlím, co bysme mohli podniknout! Ono to není jenom tak. Jsem zvyklej zvát kluky do baru na skleničku nebo ty odvážnější tancovat a pro změnu jednoho, kterej neměl rád hluk a velkou společnost, jsem vzal do soukromý vířivky. Jenže Vítek je jinej. Takovej… jemnej, takže bar nepřipadá v úvahu. A taky je docela stydlivej, takže nějaká vířivka nebo sauna taky nebude šálek jeho čaje. Zároveň je inteligentní a má neskutečně širokej záběr a rozhled, takže musím vymyslet něco zajímavýho, něco, aby ho to nenudilo… No a aby těch podmínek nebylo málo, tak ještě taky nechci, aby měl pocit, že ho uháním. Čili by to chtělo vymyslet něco příhodnýho, něco, co by působilo, že se to vlastně naskytlo úplně samo a bez mýho přičinění…

Nakonec se asi Vesmír už nemůže na to mý přemejšlení a váhání dívat, protože to vyřeší za mě: v podobě nějaký holčiny mi připíchne přímo před očima na nástěnku letáček informující o otevření nový running sushi restaurace v centru, kde bude první tejden platit zaváděcí akce jeden plus jeden host zdarma. No tak paráda, to bysme mohli prubnout, ne? Zní to vlastně dost dobře, že budeme takoví testeři v úplně novým podniku. A navíc – nebude to vypadat, že jsem na to, aby se mnou Vítek někam šel, tak hrrr, ale svedu to na tu zaváděcí cenu, která platí jenom pár dní…

Spokojenej s tím, jak jsem to celý šikovně vymyslel, nebo možná spíš jak se to celý pěkně vyvrbilo a vrbí, si vytáhnu z kapsy mobil a s úsměvem od ucha k uchu vytočím Vítkovo číslo.

Vítek

„No, takže nakonec jsem tam tím Pendolínem dojel jenom o pět minut pozdějc, než kdybych býval nasedl už o dvě hodiny dřív do toho RegioJetu,“ zakončím se smíchem další veselou storku na téma cestování vlakama po republice.

„Chacha,“ baví se Oskar, „ono se ne nadarmo říká, že cesta mezi Prahou a Ostravou zabere vlakem čtyři až deset hodin.“

„Jo, a po dé jedničce trvá čtyři až dvacet hodin,“ doplním ho rozveseleně – a oba vybuchneme smíchy.

„To je fakt, na tohle téma by mohl vyprávět hlavně táta, pro toho jsou naše dálnice něco jako druhej domov… Hele, už jsi měl tady tenhle závitek s krevetou? Je skvělej!“

„Já, no… ehm, neměl, já radši…“

„Ty máš radši sushi bez ryb, jak tak pozoruju,“ všimne si Oskar – a ve mně by se v tu chvíli krve nedořezal. „Ale vždyť jsem se tě ptal, jestli na sushi seš, tak proč jsi mi neřekl, že ne? Mohli jsme jít přece jinam,“ pokračuje – a já cítím, jak mi pod tím jeho zpytavým pohledem začínají hořet tváře.

„Ale ne, já mám sushi rád, jenom, ehm… dneska mi asi nějak nesedl oběd v menze, ale nechtěl jsem už… ehm… tu dnešní rezervaci tady rušit… A jako už je mi celkem dobře, ale radši to nechci pokoušet syrovýma rybama. A ty zeleninový závitky jsou náhodou dobrý!“ snažím se narychlo splácat aspoň nějakou rozumnou výmluvu. „Nebo ty nasladko, ty jsou taky skvělý! To jsem popravdě ani nevěděl, že se sushi dá dělat i jako sladký dezerty…“

Oskar vezme celý to moje vysvětlení na vědomí účastným přikývnutím a dá se do vyprávění, jaký všelijaký druhy sushi vyzkoušel na rodinné dovolené v Dubaji, no ale i když to vypadá, že mi tu povídačku o ne moc kvalitním obědě v menze naprosto v pohodě uvěřil, tak já se stejně po zbytek večera cítím jako kolosální pako. Protože měl pravdu: mohl jsem mu úplně jednoduše říct, že ze syrových ryb a celkově z mořských plodů se mi dělá šoufl! Když mi volal, tak se mě fakticky nejdřív zeptal, jestli vůbec sushi jím… Nebylo nic snazšího, než říct, že ne! Jenže… to je právě to: já byl z toho jeho telefonátu tak paf, že jsem… no prostě jsem nějak asi zpanikařil nebo co.

Nemohl jsem absolutně pobrat, že mi jenom tři dny po našem nedělním Duna maratonu volá – a zase mě chce někam pozvat! Protože jako… jako vážně?! Já mu nebyl v tu neděli schopnej nabídnout nic víc než kecání o filmech, což je ten nejnudnější topic ever – protože tohle téma vytáhne na světlo zaručeně úplně každej, s kým se kdy Oskar dá do řeči! A že takových lidí musí být desítky, stovky! Když se pak Oskar po mým pobídnutí rozmluvil o svých nejoblíbenějších seriálech a filmech, tak jsem se v duchu chytal za hlavu, že mě musí mít plný zuby, protože nedokážu přijít s žádnýma originálníma tématama nebo aspoň postřehama – prostě jsem ho v podstatě jenom nechal, aby mluvil sám, zatímco jsem jako ten nejnudnější patron na světě jenom přikyvoval a čas od času se na něco zeptal… Přitom já si to užíval – a moc! Bavilo mě poslouchat, jak zapáleně o všem vypráví, a pozorovat, jak u toho gestikuluje, no a když se občas rozesmál, tak mi to rezonovalo tělem, jako kdyby mi tam drnkal na nějaký struny… Jenže jsem to celou dobu bral tak, že on mi odpovídá spíš ze zdvořilosti; a že jakmile z jeho pokoje odejdu, tak si vydechne – a nikdy příště už nebude mít potřebu se se mnou vidět.

Jo, pravda, když si pak říkal o mý číslo a nadhazoval, že bysme zase mohli někdy něco podniknout, tak mě to sice potěšilo, ale pořád jsem to bral tak, že tím někdy myslí něco jako: až se třeba za půl roku budu nudit a narazím do tebe někde na chodbě, tak se můžeme domluvit a jít si sednout někam na pivo. A najednou se mi dva dny nato rozvibroval v kapse mobil – a na displeji svítilo Oskarovo jméno! Takže se mi nemůžete nikdo divit, že na jeho otázku, jestli mám rád sushi, jsem vyhrkl, že jo! Bylo mi jasný, že když se mě na to ptá, tak pravděpodobně proto, že on ho rád má a rád by si ho v mé společnosti dal – takže po mým ne by taky klidně mohl místo toho zavolat někomu jinýmu, že, a to jsem prostě nechtěl… Věděl jsem už ale, že v running sushi restauracích mívají i vegetariánský verze závitků, a tak jsem doufal, že tenhle novej podnik nebude výjimkou – a že díky tomu ten svůj odpor k syrovým rybám zakryju.

Což se mi teda zjevně úplně dokonale nepovedlo… a je mi z toho teď fakt mizerně. Ze všeho. Z toho, jak Oskara pořád tahám za nos. Fantasy hry, Duna, teď tohle… Jako jo, jsou to ve výsledku malý věci, který na to, jak dobře si spolu rozumíme, nemají vliv, jenže… začíná se to nějak nabalovat. A hlavně, jak z toho se ctí ven? Co když se mnou bude chtít jít na sushi i příště? Znovu si vymyslím nějakou historku o bolavým žaludku? A přespříště…?!

Nakonec nad tím ale obrazně mávnu rukou. Proč si kazit náladu uvažováním o nějakým příště a přespříště? Teď je teď, ne? A teď jsme spolu a dobře se bavíme. A jestli u toho jím syrovou rybu nebo suchou rýži, to je nakonec podružný, ne?

V závěru večera se mi tedy povede se zase uvolnit, nebo možná za to může i ten koktejl, kterej si nakonec objednáme, a tak když dojdeme na kolej a Oskar mě doprovodí před pokoj, přijde mi to od něj tak milý, že mám chuť mu to nějak… oplatit. Ne, nemyslím nějakou pusu nebo tak, na to bych si sám od sebe netroufl ani za milion let, ale na jednu věc si přece jenom troufnu: a sice iniciovat nějaký další setkání sám… Tak proč ne? Během večera jsem docela získal jistotu, že do háje mě nepošle; když mě neodepsal už po tom společným víkendu, tak po dnešku k tomu nemá žádnej zvláštní důvod… A já mu chci taky dát jasně najevo, že je mi v jeho společnosti hezky a že bych stál o opáčko. Jako jo, nemám asi tolik sebevědomí a zkušeností jako on, ale to neznamená, že taky nedokážu kluka pozvat na rande a dopřát mu ten pocit, že on je ten, kdo se jenom poveze, zatímco já se nám postarám o program! No a to je právě druhá věc – když ten program navrhnu a zařídím já, tak se mi aspoň znovu nestane, že bych se zamotal do nějakých dalších výmluv a výmyslů, že.

„O víkendu budeš tady? Nebo se chystáš domů?“ zeptám se ho tedy.

Jeho už tak širokej a spokojenej úsměv se ještě o něco rozšíří:

„Ne, nechystám… Pročpak?“

„No, v sobotu sem sice přijedou naši a chtějí se mnou zajít na oběd, ale od odpoledne dál už budu volnej, tak bysme mohli zase něco podniknout, kdybys chtěl…“

„Jasně že bych chtěl! Vidíš, teď mě napadá – nepřijedou oni náhodou na trhy? Já jenom, že tam bysme pak večer mohli nakouknout taky, co myslíš? Já na nich byl naposledy v prváku a teda bylo tam na můj vkus šíleně moc lidí, ale zase dát si tam pár kelímků punče a grilovanou klobásu nebo třeba čerstvě upražený oříšky, to má něco do sebe. Navíc když včera nasněžilo, tak to má tu správnou atmošku… No prostě mohlo by to bejt pěkný, hm?“ zakotví Oskar vyčkávavým pohledem v tom mým.

A já užuž otvírám pusu, abych mu řekl… abych mu řekl, že… No jenže když vidím ty nadšený a takový jaksi zvláštně hebce rozzářený jiskřičky v jeho očích, tak tu svou původní odpověď spolknu a vyhrknu:

„Jo, tak fajn, to je dobrej nápad! Jako trefil jsi to přesně s tím, že naši přijedou na trhy – a samozřejmě mě tam taky tahali, ať se k nim přidám, ale řekl jsem jim, že mě na to neužije. No ale s tebou to bude o něčem úplně jiným!“ Což je samozřejmě pravda. Ono s ním by mi určitě bylo hezky i v kotli v pekle – kam se teda zajisté jednou dostanu za to, že mu pořád tak kecám, achjo…

„To doufám, že to se mnou bude jiný než s rodičema!“ rozesměje se. „No tak jo, jsme domluvení – s vašima si užij ten oběd, no a až pak budeš zpátky na kolejích, tak mi napiš.“

„Fajn, platí,“ ujistím ho… A pak na chvilku… no přísahám, že atmosféra jako kdyby o trochu zhoustla a ty jiskřičky v jeho očích jako kdyby trochu nabraly na intenzitě… Nebo… nebo ne? Vykládám si to špatně…? Nebo si to naopak vykládám dobře, ale Oskar prostě jenom čeká, až mu naznačím, že chci? Že může? Já totiž, no… ehm… jako je dost trapný to takhle přiznat, ale nemám, co se líbání týče, zase tolik zkušeností, takže vlastně vůbec nevím, jak to chodí a co se po mně chce nebo očekává…

Ale než se to všechno v mé hlavě sesumíruje do nějakýho výsledku a než se tahle jiskřivá šance stihne proměnit v něco hmatatelnějšího, tak se zpoza rohu ozvou přibližující se kroky – a do zornýho pole se nám nedostane nikdo jinej než Mirek.

„No nekecejte!“ zahaleká rozjařeně místo pozdravu, zatímco my s Oskarem od sebe tak trochu přistiženě o krok poodstoupíme. „Jako nenechte se rušit, hrdličky,“ povykuje dál na celou chodbu. „Já se tu jenom s dovolením kolem vás ne-ná-pad-ně protáhnu do svýho pokoje,“ přičemž mi věnuje jedno významný mrknutí, „no a vy můžete pokračovat, kde jste skončili!“

„Skončili jsme tím, že už jsme skončili,“ usměje se na mě Oskar. „Že jo? Takže jsme domluvení… A přeju pěknej večer.“

„Neblbni, Osky, nemusíš odcházet kvůli mně,“ zkusí ho Mirek ještě zadržet. „Hele, tak mi příště jeden textněte, že se mám ještě deset minut vybavovat dole s vrátnou, no… Možná by vám stačilo i pět, ne? Jak se tak koukám na ty vaše nažhavený pohledy, chacha…“

„Ty seš fakticky kašpar!“ naznačí Oskar, že mu chce za tu prostořekost vlepit pohlavek, ale víc se s ním nezahazuje, mně naopak věnuje ještě jeden usměvavej a takovej lehce rozněžnělej pohled – a pak s mávnutím rukou zamíří po chodbě pryč.

„Jak jako – kašpar?“ volá za ním ještě Mirek, ale to už ho dostrkám do pokoje a zabouchnu za náma dveře. „No tak chápeš to? On ti chce dát pusu, nestihne to – a já jsem kašpar?“ otočí se na mě vytlemeně.

„Nech si to,“ zacukají mi koutky – a zároveň se trošku začervenám. Jako jestli si Mirek i na tu dálku všiml, že mi chce dát Oskar pusu, tak asi fakticky chtěl! Jé, tak to je… to je fakt, no… pěkný… A vlastně mi ani nevadí, že se to nestihlo, důležitý pro mě je, že Oskar chtěl…

„No co? Nemám snad pravdu? Hele, ale Víťo,“ změní Mirek ze vteřiny na vteřinu výraz i tón a místo rozjařenýho kukuče mi věnuje naléhavej pohled, „dej si na něj pozor, jo? Jako není to žádnej prevít nebo hajzl, to určitě ne, jenom… no prostě nemá tady zrovna pověst nějakýho cudnýho chlapečka, co by se s někým vodil týdny a měsíce za ručičku, jestli mi rozumíš… Pokud ti jde i o něco jinýho než jenom o sex, jako že ty nevypadáš, že by ti šlo jenom o sex, tak ho radši pošli o dům dál dřív, než tam pošle on tebe.“

„Hm, díky za varování,“ kecnu na svou postel, „ale já si nejsem vůbec jistej, o co přesně mu jde. Hlavně jsem až do dneška pořádně ani nevěděl, že mu vůbec o něco jde… Ale víš, přijde mi, že… prostě kdyby mu šlo o sex, tak by lovil v úplně jiných vodách. Řekl jsi to přesně – mně jenom o sex nejde, no a když to na mně vidíš ty, tak to na mně stopro musí vidět i on, ne?“

„No, to asi jo… Tak kdo ví, třeba nám chlapec dospěl, chacha. To abych poreferoval tetě,“ baví se ten jeliman.

„Prosím tě, radši mi místo toho poreferuj, co ten zápočet dneska?“ zkusím ho přivíst na jiný myšlenky.

A zatímco u něj to zafunguje, protože se zeširoka rozvypráví, jak dopadl nejen on, ale i další lidi z jeho studijní skupiny, tak mně moje myšlenky uvíznou v jakýmsi podivným kruhu. No protože vážně – o co Oskarovi jde? Mirek teď jenom vytáhl na světlo a nahlas pojmenoval to, kolem čeho já v duchu přešlapuju už od víkendu: co na mně krucinál Oskar vidí? Co z toho, že se najednou tak rád vyskytuje v mé společnosti, může mít za prospěch?

Nebo je tu přece jenom, inu, sice malinkatá, ale přesto reálná možnost, že je mu se mnou prostě a jednoduše dobře, úplně stejně, jako mně s ním…?