A na tom jediným záleží aneb Zimní pohádka (2/2)

Oskar

Na tu sobotu se vážně těším. Přitom na to lidma přecpaný náměstí by mě jinak nikdo nedostal, to je zážitek, kterej člověku stačí jednou za dvacet let – jenže s Vítkem to bude o něčem úplně jiným, než když jsme tam v prváku byli na tahu s děckama z kolejí a smyslem celý akce bylo ochutnat co nejvíc punčů. S Víťou si můžeme dát jakýkoliv jiný dobroty, jo a taky jsou tam na programu nějaký koncerty, a ačkoliv je mi jasný, že asi zrovna z koled odvařenej moc nebude, tak aspoň z něj budu moct vytáhnout, jaká hudba se mu líbí a jestli rád tancuje a tak. Do toho to tam bude všechno pěkně svítit a vonět… Přijde mi to prostě jako pěkný místo, kam vzít někoho na… na rande.

Jo, na rande. Tahle moje úvaha sice zarazí i mě samotnýho, ale nakonec si musím přiznat, že to přesně takhle beru. Teď už to takhle beru. Jako rande.

Ty první dvě domluvený setkání u mě na pokoji, to byl… scuk s někým, koho jsem doteď neznal a o kom se ukázalo, že máme nějaký společný zájmy. Pak to mý pozvání na sushi, to pořád ještě… nevím, nějak jsem si nepřipouštěl, že by to mohlo bejt rande. Hlavně jsem si totiž nebyl moc jistej, jak přesně to bere Vítek. Jestli je to pro něj prostě jenom večeře a je mu jedno, kde a s kým si ji dá, s kámošema v menze nebo se mnou v restauraci – nebo jestli se tam těší podobně jako já víc než jenom kvůli kusu žvance, a sice proto, že tam budeme spolu… Nedával mi holt nijak najevo, co a jak. A uznávám, že jsem si pochvaloval, že od něj nemusím poslouchat žádný balicí hlášky, no ale pravda je, že díky nim jsem vždycky aspoň hned věděl, na čem u toho kterýho kluka jsem. Kdežto u Vítka jsem si nebyl jistej vůbec ničím.

Až do posledně.

Do toho našeho loučení před jeho pokojem.

Bylo mu jasný, že mu chci dát pusu. A pokud bych si to všechno špatně vyložil, tak to byl přesně ten okamžik, kdy by mi to býval dal najevo. Prostě tím, že by mě od sebe odstrčil. Poslal mě do prdele. Nebo se rozesmál, že jsem idiot, když jsem si myslel, že mezi náma je něco víc. Ale on neudělal nic z toho, jenom mi oplácel můj upřenej pohled, v očích mu jiskřilo, mezi náma to jiskřilo… Chvilku jsem pak měl chuť Míru za to jeho naprosto příšerně načasovaný ántré zastřelit, ale tak zase v tu chvíli už jsme měli s Vítkem domluvenej další sraz… a mně došlo, že ta pusa nám neuteče. Že se zase brzo nějaká příležitost naskytne.

Třeba zrovna dnes, až se budeme vracet zpátky na kolej, rozehřátí tím punčem… Uvidíme! Zase nechci to nijak uspěchat a nějakou příležitost hledat za každou cenu – vypadá to totiž, že Vítek není zvyklej brát tyhle věci hopem… A já bych ho nerad vyplašil. Což určitě bezděky dělám už tím, že vypadám, jak vypadám – jako někdo, komu jde jenom o jedno a komu se taky doteď to jedno dařilo získávat lusknutím prstu, že… Jenže s ním mi nejde jenom o jedno. S ním mi jde tak nějak… o všechno.

Nakonec se teda tý soboty dočkám – a spolu s ní i takovýho menšího překvápka: narazím na Víťu totiž u výtahu na kolejích už ve chvíli, kdy se vrací od rodičů, kdežto já si byl v bufáči pro něco menšího k obědu, nějak se mi totiž nechtělo táhnout se až do menzy. Úplně automaticky ho doprovodím k jeho pokoji, rozumí se to tak jaksi samo sebou, ostatně stihneme mezitím rozkecat zajímavý téma (proč je o víkendu nabídka jídel v menze tak omezená – není to vůči studentům, co tu zůstávají, fér), no a když užuž otvírám pusu, že se mi má teda ozvat, až se mu bude chtít vyrazit ven, tak on mě pozve k sobě na pokoj.

„Jenom trochu roztaju – venku dost solidně mrzne a za tu chvilku, než jsem sem došel ze zastávky, ze mě začaly růst rampouchy, haha – a klidně můžeme jít, hm?“

„Jasně, proč ne,“ souhlasím. A mám děsnou chuť dodat i něco ve smyslu, že mu s tím roztáváním klidně nějak pomůžu, že ho můžu třeba obejmout, kdyby chtěl, mňo… ale… radši se kousnu do jazyka. Co by si pomyslel? Že minutu potý, co mě pozve k sobě na pokoj, mu začnu dělat nějaký návrhy?!

A tak si radši sednu na Mírovu postel, zády se opřu o zeď… a pak další dvě hodiny jenom kecáme. O Švýcarsku, o cestování, o zimních sportech… Ačkoliv konkrétně s těma jsme hotoví dost rychle – shodneme se totiž na tom, že je moc nemusíme, a to ani provozovat, ani na ně koukat v telce.

„Týjo, to jsi asi první člověk, kterýho znám, kdo taky nesleduje hokej!“ rozesměju se překvapeně.

„No, možná jsem jenom první, kdo ti to přizná,“ kontruje Vítek pobaveně. „Ono jednak je to náš národní sport, takže říct někomu, že sledovat chlápky na bruslích, jak se honěj po ledě tam a zpátky za pukem, je nuda, to si vyloženě koleduje o přeshubu, chaha… No a pak taky asi každej, kdo tě vidí, tak si tě automaticky mezi nějaký hokejisty nebo jiný podobný profesionální hráče něčeho podobnýho zařadí, víš? Takže by si taky vlastně koledoval o přeshubu, kdyby ti přiznal, že na hokeji neshledává nic zajímavýho.“

„Náhodou, já lidi nemlátím jenom proto, že mají jinej názor nebo vkus než já,“ ohradím se vysmátě, ale než na to Vítek stihne nějak zareagovat, zvědavě zasonduju: „No a ty sis mě taky automaticky zařadil mezi hokejisty, když jsi mě viděl poprvý?“

„Já si tě zařadil spíš někam do posilky,“ přizná s úsměvem.

„Tak to sis mě zařadil správně,“ uznám mu bod a ten úsměv mu oplatím. „U nás máme totiž obrovský fitness studio jenom přes cestu od našeho baráku, takže jsem tam poprvý nakoukl už ve čtrnácti… A chodil jsem tam pak tím častějc, čím víc to tátu vytáčelo.“

„Hele, tak třeba to celý povede k nějakýmu zajímavýmu vyústění! Otevřeš si vlastní fitko – a budeš tam dělat i trenéra i finančního bosse. To nezní zase tak špatně, ne?“ kření se.

„To náhodou nezní! A když budu potřebovat zahladit nějakou díru ve financích, zavolám si o úvěr svýmu známýmu bankéřovi – určitě mi dáš nějakej slušnej úrok, že jo?“

Podobně vážně nevážně pak vydržíme tlachat, než se venku zešeří a my na sebe z jedný postele do druhý už nedohlídneme. Dojde nám, že je nejvyšší čas vyrazit, a tak se Vítek zabalí do šály a do kabátu, pak mě doprovodí na můj pokoj, kde se, co se oblečení týče, zařídím stejně, jenom na rozdíl od něj nemám k dispozici takovej parádní tematickej svetr – a vydáme se na autobusovou zastávku.

S tím, že je venku pořádná kosa, Vítek rozhodně nepřeháněl! Navíc jak přes den svítilo sluníčko, tak sníh začal lehce tát, kdežto teď večer to na těch dlažebních kostkách na náměstí začíná zase pěkně namrzat. V jednu chvíli, když Vítkovi trochu podjede noha, ho rychle zachytím za loket, no ale podobně rychle ho zase pustím. Nechci totiž, aby si myslel, že zneužívám první příležitosti k tomu, abych ho vzal za ruku – udělat to při snaze tomu druhýmu pomoct udržet rovnováhu je ten úplně nejlacinější trik ever!

Jenže když mu to takhle podklouzne i podruhý, potřetí a počtvrtý, přičemž napočtvrtý ho zachytnu úplně na poslední chvíli, zatímco on je rozpakama kvůli svý epický marnosti, jak to sám nazve, úplně rudej ve tvářích, už to nevydržím:

„Vzal bych tě za ruku, než se mi tu přizabiješ, ale nejsem si jistej, jestli můžu…“

„Jo, můžeš,“ hlesne potichu, načež znejistělým hlasem dodá: „Akorát jsem asi pořád trochu… ehm, mastnej… od toho bramboráku…“

„To já taky a vadí to?“ mrknu na něj – a on zavrtí hlavou a na tváři mu vykvete nádhernej úsměv. Takovej trochu jinej, než jak se usmíval doteď.

Já mu ten úsměv zkusím oplatit, i když si nejsem vůbec jistej, jestli se mi to podaří – dost možná v mým repertoáru úsměvů zrovinka tenhle nemám… Ale přestanu nad tím špekulovat, napřáhnu ruku, nahmatám Vítkovu dlaň, lehce ji stisknu… on mi ten stisk oplatí… A i jenom z tohohle jemnýho dotyku se najednou cítím jako v ráji. Jako jo, možná tomu pomáhají ty dva vypitý punče a asi tomu nahrává i ta rozzářená, slavnostní a tisícema barevnejch žároviček prosvětlená atmosféra, ne že ne. Jenže bez Víťovy přítomnosti by to byly jenom obyčejný zimní trhy. Kdežto s ním je to… zimní pohádka.

Chviličku jenom tiše stojíme a tady to nový mezi náma si vychutnáváme a pak to ticho prolomím sérií otázek:

„Takže co dál? Dáme ještě jeden punč? A tentokrát zvu zase já? Nebo co třeba něco sladkýho? Svýmu trenérovi ve fitku bych to nikdy nepřiznal, ale miluju takovou tu hustou čokoládu se šlehačkou… Nedal by sis?“

„Jo, tak tu zbožňuju taky!“ rozzáří se mu oči.

„Mléčnou, nebo hořkou?“ doptávám se, zatímco ho pomalu vedu mezi stánky a očima lustruju nabídkový tabule.

„Mléčnou! A pěkně slaďoučkou,“ přeje si – a já se musím usmát, protože úplně přesně vyspecifikoval i mou nejoblíbenější variantu.

Užuž mu chci oznámit, že tamhle u toho stánku mají přímo čokoládovou fontánu a že ta čokoláda vypadá fakt mega hustě, když vtom mi oči padnou za ten stánek – na osvětlený vyhlídkový ruský kolo.

„Víťo,“ otočím se k němu, „a co kdybysme vyzkoušeli i něco jinýho než jenom místní občerstvení?“

„A co myslíš…?“ zvědavě na mě nakloní hlavu, ale než abych mu odpovídal, využiju toho, že ho držím za ruku, jemně ho za ni zatahám – a k tý atrakci ho dovedu.

„Hele, a už tu není ani taková fronta,“ zaraduju se. „Ono taky bodejť, mají to vstupný dost přepálený…“

„Počkej,“ zarazí se Vítek a zmateně se zahledí nejdřív na mě, pak na to ruský kolo, „ty chceš jít jako sem?“

„A proč ne? Má to zase úplně jinou atmošku, podívat se na to nasvícený náměstí trochu z vejšky…“

„Nooo… ehm, ale… no… a není to třeba jenom pro malý děti…?“

„To fakt ne, neboj,“ pobaví mě ta jeho zvláštní obava. „Předloni jsme se tu s lidma z kolejí točili půl hodiny v kuse, protože jsme si koupili těch lístků každej několik… No, taky to stálo dobře třikrát míň, haha, tak jsme si to mohli dovolit,“ vzpomínám rozjařeně, zatímco za nás u pokladny platím vstupný. Úplně samozřejmě pak Vítka zase chytnu za ruku – a to, že můžu, mi zvedne náladu ještě o notnej kus vejš.

„A j-jak… jak je to v-vysoký?“ vydrkotá, zatímco jeho dlaň se v tý mý zimomřivě chvěje. Jsme holt pitomci, že jsme si ani jeden nevzali rukavice! A tak se nakonec ve vteřině rozhodnu – a schovám naše spojený dlaně do kapsy mý bundy. A ještě mu začnu tak zlehka přejíždět palcem po kůži… Abych ho trochu zahřál samozřejmě…

„Jenom pětatřicet metrů,“ přečtu z cedulky umístěný před kolem.

„T-to zase není tak moc,“ zadrmolí potichu.

„No to není… Nebo počkej,“ zahledím se na něj starostlivě, „je?“

„Co? Ne, není,“ zvedne ke mně oči a rychle se usměje, „já jenom, že jsem na ničem takovým ještě nikdy nebyl…“

„Ani když jste byli tenkrát se třídou v Londýně?“ vzpomenu si na jeho odpolední vyprávění.

„Ne… Tam si nás to tenkrát nechala ujít spousta, přišlo nám to fakt zbytečně předražený,“ pokrčí rameny.

„No tak však už víš z přednášek z mikroekonomie, jak se chová cena statku, po kterým je vysoká poptávka, ne?“ uculím se na něj.

„Jo, no,“ dá mi se smíchem za pravdu, „to jsme naštěstí probírali hned v rámci první kapitoly, protože za ni už jsem se ve skriptech nedostal!“

Takhle vtipkujeme až do chvíle, kdy na nás konečně dojde řada a my můžeme nasednout. Kabinka je sice pro šest osob, ale lidi z party, která celou dobu hlučí za náma, se k nám nechtějí cpát, a tak nás obsluha nechá v kabince samotný. Paráda! Třeba, no… kdo ví? Taková první ochutnávací pusa třicet metrů nad zemí… To patří mezi zážitky, na který se vzpomíná i po letech, ne?

Jenže nakonec se ukáže, že budeme zřejmě i po letech vzpomínat na úplně jiný věci.

Už když se naše kabinka pomalu rozjede směrem nahoru, Vítek vypadá tak nějak… já nevím… Ten jeho úsměv na tváři prostě vůbec nepůsobí potěšeně nebo nějak hřejivě. Spíš tak trochu… křečovitě. Do háje, napadne mě, taky dost možná po těch dvou horkejch punčích potřebuje na záchod – a já ho místo toho vytáhl sem! No, doufám, že to není tak akutní, aby to těch deset minut nevydržel! I když tím pádem je mi jasný, že z romantickýho polibku nic nebude… Zkouším ho ale aspoň přivíst na jiný myšlenky tím, že mu ukazuju na všechny světový strany, kde je k vidění něco zajímavýho.

Jenže když se celý kolo na chvíli zastaví a naše kabinka zůstane trčet pár metrů od vrcholu, zahledí se mi Vítek naléhavě do očí… a vší silou si skousne rty.

„Hele, Víťo, seš v pohodě…?“ nevydržím se nezeptat. Jakkoliv ho nechci přivádět do rozpaků tím, že by mi musel přiznávat, že by si nutně potřeboval odběhnout, tak ale na jeho chování mi něco jaksi nehraje…

„Moc ne,“ přizná potichoučku… a začne mou dlaň v tý svý vyloženě drtit.

„A co je? Je ti blbě…?“ přisednu si blíž k němu, čímž ale tu kabinku nechtě trochu rozhoupám – a Vítek vyjekne tak hlasitě, až mi málem prasknou bubínky:

„Ne, NE!!! N-nehýbej se, ne! Ne, ať se to nehoupe, spadneme…“

„Co…? Nespadneme, neboj… Dobře, už sedím a ani se nehnu, okej?“ ujistím ho, natáhnu k němu i druhou ruku a pevně stisknu i jeho pravačku. „Ty, Víťo, ty nemáš rád vejšky, co?“ dovtípím se.

Jenom zavrtí hlavou a přistiženě uhne očima z těch mejch, jenže tím pádem mu padne zrak na všechny ty baráky a taky miniaturní postavičky pod náma – a on pevně semkne víčka k sobě a začne zrychleně polykat, zatímco jeho dlaně se v těch mejch začnou nekontrolovatelně klepat.

Bez přemejšlení se posunu až těsně k němu, stáhnu si ho k sobě a pevně ho obejmu.

„Hele, klídek, jo? To bude dobrý, za chvilku budeme dole… Neotvírej oči a zůstaň takhle u mě, jo? To bude dobrý, neboj… Proč jsi mi to ale krucinál neřekl hned?“ nechápu.

„Když… ty jsi sem tak chtěl,“ zahuhňá mi do ramene.

„No a?“ nepřestávám ho hladit po zádech. „To přece neznamená, že musíš kejvnout na všechno, co já vymyslím!“

Na to už nic neřekne, jenom se zhluboka, trhaně nadechne… a dál se v mým náručí třese jako ratlík.

Taky si povzdychnu a zavrtím nad ním hlavou – a jelikož se ruský kolo zase s cuknutím rozjede a on sebou vyděšeně škubne, přitisknu si ho k sobě ještě o něco pevnějc.

Když pak naše kabinka pomalu klesá dolů, ani jeden už nic neříkáme, ale mně se teda hlavou prohání úplnej myšlenkovej uragán. Jakože… to působím vážně tak… já nevím, tak odstrašujícím dojmem, jako nějakej bezohlednej frajer nebo arogantní primadona, že se bál se mi s něčím takovým svěřit? Myslel si, že se mu vysměju? Nebo že ho pošlu do háje a nakvašeně z toho náměstí odkráčím, když se mnou nebude chtít na to kolo vlízt? No možná mě to mělo trknout samotnýho, jak to s těma vejškama má, když se zatvářil tak jaksi nervózně a vyplašeně… a pak to zamaskoval tím rychlým úsměvem… Achjo, no o tomhle si budeme muset pořádně promluvit. Aby ho to už nikdy příště ani nenapadlo, že má s něčím souhlasit jenom kvůli mně… Protože jak bych mu potom mohl věřit, že ty ostatní věci fakticky dělat chce? A že jenom…

A že to všechno jenom…

Naprázdno polknu… a hlavou se mi rozletí vzpomínky na všech těch několik málo našich dosavadních rande.

A zatímco naše kabinka dál pomalu míří zpátky k zemi, tak Vítka pořád držím pevně u sebe – jasně že ho držím, když to potřebuje – no ale… něco uvnitř mě se od něj začíná odtahovat.

Vítek

Když konečně zase stojím nohama na pevný zemi, neskutečně se mi uleví. Panebože, tak obyčejná věc – stát nohama na chodníku – a jak úžasnej pocit to je!!!

Oskar mě za ruku odvede od toho kola o kus dál, pak mě chytí za ramena, počká si, až k němu zvednu oči, a zeptá se:

„Dobrý? Není ti na zvracení nebo na omdlení nebo tak něco…?“

„Ne, dobrý… a děkuju,“ dodám potichu, protože tam nahoře mě do slova a do písmene zachránil.

Jeho starostlivej pohled ale během jediné vteřiny ochladne, Oskar odsekne:

„Fajn!“ – a strčí si ruce do kapes. Ajajaj, nevzal mě znovu za ruku… No, tak to je asi naštvanej… Teda ne že bych se mu divil, jenom to vypadalo… myslel jsem si… „Poslyš, jak to bylo s tím sushi? Vážně ti bylo blbě už od oběda? Nebo jsi mi jenom nechtěl říct, že sushi nesnášíš, protože jsem do tý restaurace chtěl jít?“ uhodí na mě z ničeho nic.

A já se nadechnu, abych se nějak bránil, abych mu to nějak vysvětlil, abych to celý ještě nějak zkusil zachránit… Jenže potom si dlouze vydechnu… a sklíčeně špitnu:

„To druhý.“ Protože… tohle už se zachránit nedá. Tohle je konečná. Přišel na to, nějak si to dal všechno dohromady… A já mu už znovu lhát nebudu. Nikdy v ničem. I když víc než tuším, že to nikdy ve skutečnosti nebude mít dlouhýho trvání.

„Hmmm, jasně,“ sykne odměřeně. „Ten dnešní punč taky asi není zrovna tvý bůhvíjak oblíbený pití, co?“

„No… mně to spíš voní. Vánocema a zimou. Ale pít to zrovna nemusím…“

Nevěřícně zavrtí hlavou.

„A co to Proroctví? Vážně ses na ten seriál chtěl podívat od tý chvíle, co vyšel?“

„Nechtěl…,“ zahuhlám, a ještě než zničeně sklopím pohled k zemi, všimnu si, jak se Oskar prudce nadechne a zklamaně nade mnou zavře oči.

„Ještě něco dalšího sis vymyslel?“ ucedí skrz pevně semknutý rty.

„Nemám rád fantasy hry,“ pípnu.

„Cože,“ zalapá po dechu, „ani to ne? Takže ta herní sobota… Tak já měl jako ten nejnaivnější kretén pod sluncem radost z toho, že si ten společnej čas užíváš stejně jako já, a ty jsi to jenom předstíral! Celý sis to prostě jenom odtrpěl, protože jsi nebyl schopnej mi…“

„Ne, tak to není!“ zvednu hlavu a naléhavě se mu podívám do očí. On totiž není žádnej naivní kretén! „Nepředstíral jsem to všechno! Já jsem si to celý užíval i tím, že jsem prostě…“

„Sklapni! Radši už buď sakra zticha!“ doporučí mi vytočeně.

„… byl s tebou,“ došeptnu si sám pro sebe sklesle a zase se zahledím na svý boty.

„Vajíčko na pizze bude asi ten samej případ, co? A všechny ty kecy o hokeji… Ty vole, bylo aspoň něco z toho, co jsi mi naservíroval, pravda?!“

„Jo, jasně že jo,“ kuňknu, ale na víc se nezmůžu. Přišlo by mi totiž trapný a nedůstojný pro nás pro oba, kdybych ho tu začal přesvědčovat, že zrovinka ty dvě věci, který zmínil jako poslední, pravdivý jsou… Ani mu tu jako školáček na hanbě nebudu vyjmenovávat všechny ostatní věci, ve kterých jsem mu nekecal. A už vůbec tohle není vhodná příležitost k tomu, abych mu přiznal, že ryzí a pravdivý bylo i to, co se skrz všechny ty naše setkání táhlo jako červená nit bílým kobercem: že jsem do něj zamilovanej…

Už je to jedno. Jemu je to už jedno. Protože se právě otáčí na patě a bez rozloučení odchází pryč.

A mně je jasný, že je to naposledy, co jsme spolu mluvili.

A přitom… přitom stačilo tak málo, tak strašně málo! Stačilo, abych, když navrhl tu vyhlídkovou jízdu, řekl jednu jedinou větu:

„Víš, když já nesnáším výšky.“ A bylo by. Pět pitomých slov, který mohly všechno změnit. Všechno zachránit. Nebo spíš – všechno zachovat tak pěkný a nádherný a kouzelný, jaký to bylo do té chvíle. Jenže když… on mě prostě držel za ruku a to bylo tak skvělý, že se mi šíleně moc nechtělo pokazit tu chvíli přiznáním, že jsem větší strašpytel než všichni ti malí špunti, co jdou na tu atrakci s rodičema… A když pak řekl, že to kolo je vysoký jenom pětatřicet metrů, tak se mi vlastně i dost ulevilo. Protože ono to vážně nezní jako nějak bůhvíjak hodně! Ta vyhlídková plošina na Žižkovské věži, kde jsem před pěti rokama dostal panickej záchvat, je ve výšce devadesát tři metrů nad zemí (to číslo si budu pamatovat přesně až do konce života!) – a ve srovnání s tím se mi tady to ruský kolo zdálo… prostě sympaticky nízký, no. Minimálně teda zespodu. Achjo…

No vlastně, když se nad tím teď tak zamýšlím, tak jsem to celý mohl zachránit ještě o několik hodin dřív. To když jsme se s Oskym potkali v přízemí kolejí u výtahu. A já ho pozval k sobě na pokoj. Svlíknul jsem si kabát – a teprve v tu chvíli mi došlo, že to možná celý nebyl nejchytřejší tah: měl jsem totiž na sobě takovej ten typickej zimní pletenej svetr, červeno-bílo-zeleno-modrej, akorát s lehce netypickým motivem vysokohorských štítů a červenou kabinkou lanovky. Koupili jsme si ty svetry celá rodina ve Švýcarsku a máma má ráda, když je kolem Vánoc nosíme, tak jsem jí chtěl dnes na obědě udělat radost… Jenže jsem měl samozřejmě v plánu se převlíct, než se uvidím s Oskarem, myslel jsem, že by mu takovej ohoz přišel příliš… infantilní.

Oskar mě ovšem překvapil.

„Týjo, ten svetr je parádní!“ zazíral na mě obdivně.

„Fakt…?“

„Jo! Znám všelijaký ty přitroublý svetry se sobama nebo s vločkama, ostatně jeden tmavě zelenej mám i doma, haha, ale tenhle je teda boží! To asi není koupený u nás, co?“

„Ne, ten je ze Švajcu,“ prozradil jsem.

„Jezdíte tam asi lyžovat, že? To teda klobouk dolů, já jsem těm nekonečně dlouhejm sjezdovkám nikdy nepřišel na chuť…“

„To já taky ne,“ přiznal jsem – a dost mě potěšilo, že jsme zase jednou narazili na něco, co máme doopravdy společný a co si nemusím nijak upravovat a přimalovávat. „Celkově na zimu jako takovou moc nejsem, mám ty hory radši v létě… Ale byli jsme tam jednou na podzim a už tam ty svetry měli v prodeji, tak máma neodolala.“

No a v tuhle chvíli jsem mohl zároveň dodat něco jako:

„Jo a mimochodem, do té lanovky, co je tu tak krásně vyšitá, bych v životě nesedl – já mám totiž dost hrůzu z výšek, víš…“ No, jenže mě to bohužel nenapadlo. Nenapadlo mě, že už za pár hodin bude tahle informace klíčová…, rozhodující… a fatální.

A nenapadlo mě ani… bože, jak se teď za to stydím!… nenapadlo mě ani, že už je možná celkově načase začít mu konečně říkat pravdu. A tak jsem nenadhodil ani to, že radši než návštěvu lidma přecpaných trhů – kde všude stojíte dlouhou frontu a furt do vás někdo vráží loktem, a to ještě v tom lepším případě, už jsem zažil i punč vylitej na zádech a ruku popálenou od horký medoviny – jsem mu chtěl úplně původně navrhnout spíš procházku nějakou klidnější částí města. S tím čerstvě napadaným sněhem křupajícím pod nohama jsou ty procházky večerem nebo nocí vždycky krásný, světlo lamp se od toho sněhu jemně odráží a všude panuje takový větší ticho a klid… Do toho mají lidi už světýlkama opentlený balkony, záclony nebo třeba keře před vchodama do baráků… Je to prostě moc hezká atmosféra, taková sváteční, pohádková, romantická. Mám ji moc rád – a ještě nikdy jsem ji neměl šanci s někým sdílet. Jenže když pak on přišel s tím, že bysme si mohli zajet na náměstí, tak mi došlo, že jeho asi na takovýhle nudný procházení se městem neužije, že on má asi radši místa, kde to víc vibruje životem a společností. A tak jsem ten svůj návrh spolkl.

Zase.

A odkýval mu radši něco, co navrhl on.

Znovu.

Čili se teď vůbec nedivím, že mě má plný zuby, protože mě považuje jenom za nějakýho ubohýho debílka bez vlastního názoru. Za někoho, kdo se na něj nalepil – a rozhodl se udělat všechno pro to, aby mohl zůstat nalepenej co nejdýl… Fuj, vážně se hnusím i sám sobě, natož jak hloupý to musí připadat jemu! A to ještě na rozdíl ode mě neví, jakou boudu jsem na něj ušil úplně na začátku s těma Windowsama…

Jenže zároveň… zároveň ho nemůžu nechat při tom, že to bylo sehraný, předstíraný a fejkový úplně celý. Prostě nemůžu. I když pro sebe tím přiznáním už nic nezískám, tak ať aspoň on ví, že ty důležitý věci byly založený na něčem opravdovým, skutečným a reálným. Ostatně neslíbil jsem si, že už mu nebudu v ničem lhát?

A tak když se pozdě v noci konečně došrákám na pokoj, vytáhnu si z kapsy mobil a pořád ještě promrzlýma, zkřehlýma prstama mu vyťukám zprávu: „Ptal ses, jestli bylo aspoň něco z toho všeho pravda. Jo. Že jsem si užil každou minutu, kdy jsme spolu byli. Protože jsi skvělej. V.“

No a co, že některý ty věci z toho všeho, co jsme spolu zatím podnikli, bych sám nedělal, samotnýho by mě nebavily? S ním jsem je dělal rád. S ním jsem byl rád.

S ním jsem rád.

A na tom jediným přece záleží.

Nebo by aspoň mělo.

Oskar

Popravdě, v prvních chvílích… hodinách… dnech… jsem jenom naštvanej. Zklamanej. Podrážděnej.

A taky se teda cítím podvedeně a zrazeně, což jsou z celýho toho komba pocitů ty nejmíň příjemný. Jo, načapal jsem kdysi svýho dnes už ex, jak se v baru líbá s jiným. A jinej můj bejvalej – i když jestli se o něm vůbec dá mluvit jako o bejvalým, když jsme spolu technicky vzato ani nechodili, scházeli jsme se jenom kvůli sexu – tak ten mi zase tak nějak zapomněl říct, že se ze stejnýho důvodu schází i s dalšíma klukama. No, ale ani jednou mě to zjištění nezasáhlo tak moc jako to, s čím na mě přišel Vítek.

Jeho jsem totiž vnímal… jinak. To, co mezi náma vznikalo, jsem bral jinak. Byl pro mě něčím… výjimečnej, vzácnej. A důležitej. S ním jsem se cítil jinak než doteď. Příjemně. Pochopeně. Přijímaně. A asi bych takhle dokázal najít ve slovníku další desítky vhodnejch výrazů od pé, ale… k čemu by to bylo? Nakonec bych tak jako tak musel zase nalistovat tu stránku se slovíčkem podvedenej. Já jsem podvedenej – a on je proradnej a prolhanej podvodník. A tímhle zjevně celá tahle zimní pohádka končí.

Akorát že… něco ve mně nechce, aby to takhle skončilo. Takhle neslavně. Pitomě a hloupě. Jak že mi to napsal…? Natáhnu se pro mobil a znovu si už naučeným pohybem rozkliknu naši konverzaci.

Ptal ses, jestli bylo aspoň něco z toho všeho pravda. Jo. Že jsem si užil každou minutu, kdy jsme spolu byli. Protože jsi skvělej. V.

S dlouhým povzdychnutím zavřu oči. A on se mi na ty zavřený víčka okamžitě promítne. Ty jeho oči, sice schovaný za sklama brýlí, přesto ale tak jiskřivý, tak usměvavý! A jeho hlas. A to, jak se uměl rozchechtat, až se smíchy skoro zajíkal – cítil jsem se pokaždý poctěnej, že jsem ho takhle pobavit dokázal zrovna já… Hmmm. Není to vlastně svým způsobem milý, že někdo jako on chtěl trávit svůj volnej čas zrovna se mnou? A chtěl to tak moc, že mu stálo za to si vymejšlet – a pak v důsledku těch svejch pohádek trávit čas činnostma, který mu nic neříkaly? Ta gameska, ten seriál, ochutnávání sushi… Když se na to podívám z týhle strany, tak mi to nakonec vlastně skoro až lichotí. Si připadám jak Zlatovláska, pro kterou Jiřík plnil úkoly, aby ji získal, když už jsme u těch pohádek…

A nutno dodat, že nic podobnýho pro mě zatím nikdy nikdo neudělal. To bylo akorát samý hvízdání a plácání po zadku a sebevědomý pozvánky typu „tenhle drink je na mě“ nebo „zařídil jsem nám prázdnej pokoj“, ale nikoho z těch kluků nikdy nenapadlo absolvovat se mnou něco jenom proto, že by mi to udělalo radost. Naznačil jsem, že rád pařím gamesky – „jo, dobře ty“. Naznačil jsem, že by mě třeba lákalo zkouknout společně nějakej film – „škoda času, za ty dvě hoďky stihneme plno jinejch věcí“… Kdybych někoho z nich zkusil vytáhnout na vánoční trhy, asi by se mnou dotyčnej šel jenom proto, že by doufal, že se přes náměstí jde do nějakýho tanečního klubu s příjemně vyhřátýma, v šeru schovanýma boxama.

Kdežto Vítek? Ten se snažil. Jo, možná k tomu nepřistoupil úplně nejšikovnějc, a jo, možná tím sledoval i nějaký svoje zájmy, ale zároveň – zároveň plnil mý přání mně. Všechny. I za cenu toho, že on sám pak dopadl dost blbě – což musel přinejmenším tušit, že to pro něj nemusí dopadnout dobře, když se mnou stál ve frontě na to vyhlídkový kolo…

Pravda je, že jsem si užil každou minutu, kdy jsme spolu byli, napsal mi. Protože jsi skvělej.

A pravda je, že já si zase užil každou minutu s ním.

Protože on je skvělej.

A mně bylo skvěle v jeho společnosti.

No a co, že nemáme stejnej vkus na filmy nebo na hry? I přesto se mnou byl rád.

A já s ním.

A na tom jediným záleží.

A tak se zvednu z postele a tak, jak jsem, jenom v domácích teplákách a v tričku, vyběhnu na chodbu a zamířím ke schodům.

A když pak o nějakou minutu nebo dvě pozdějc zaklepu na dveře a otevře mi Mirek, zeptám se prostě:

„Je tady?“

Vítek

Zaslechnu jeho hlas, ty dvě obyčejný slova – a bezděky se mi rozbuší srdce.

„Jo, je,“ odpoví mu Mirek – a to už se otáčím na židli a vidím, jak Míra doširoka otvírá dveře. „Potřebujete chvilku to… soukromí?“ přeptá se – a na něj to zní nezvykle plaše.

„Není potřeba,“ řekne Oskar – a mě z toho píchne v hrudníku. Není potřeba… Čili se mnou nechce řešit nic důvěrnýho, nepřišel si pro nějaký vysvětlení nebo omluvu. Ne, pravděpodobně mi chce jenom ještě do tváře vmíst pár nadávek, který ho od našeho posledního setkání jistojistě napadly…

Zůstane stát mezi futrama a zpříma se mi zahledí do očí, zatímco já znervózněle polknu.

„Máš večer čas?“ vypadne z něj nakonec.

„C-co…?“ vyhrknu, ten jeho dotaz mě dokonale zmate. „No jo, mám…“ A už dopředu proti své vůli zrudnu. Hlavou se mi totiž rychlostí blesku prožene, jak by tenhle rozhovor mohl pokračovat – Oskar by se mohl ušklíbnout a jízlivě se mě přeptat, jestli náhodou zase nekecám. Jestli náhodou takhle neodpovídám jenom proto, že si myslím, že on to chce slyšet. A já bych si tenhle políček samozřejmě zasloužil…

Oskar ale nemá potřebu mě v čemkoliv máchat.

„Tak tě tu tak za hodinu,“ ověří si čas rychlým mrknutím na hodinky, „vyzvednu, může bejt?“

„A… kam půjdeme?“ troufnu si se zeptat. Když pro nic jinýho, tak proto, abych věděl, co na sebe – jestli chce jít někam ven, nebo jenom tady někde po areálu…

„Vypadneme na chvilku někam pryč, hm?“

„Jo, tak jo,“ souhlasím, i když vlastně pořádně nevím, s čím souhlasím. Ale tak aspoň vím, že se mám pořádně oblíct.

„Fajn, tak v šest,“ shrne to. „Zatím čau,“ dodá ještě, i když to už očima probodává Mirka – a pak za sebou zavře dveře a je pryč.

„No,“ podrbe se Mirek za uchem a chvilku na mě opatrně kouká, evidentně si není jistej, jak moc mě to setkání s Oskarem rozhodilo, „už jsem ho viděl i v lepší náladě!“

„Mně to povídej,“ povzdychnu si.

„Ale,“ vystrčí proti mně ukazováček, „už jsem ho viděl i v horší!“

„Jo? Tak to mě asi trochu uklidňuje…“

Mirkovi jsem totiž hned v pondělí všechno v nějaké zestručněné verzi řekl. Nebo teda on to ze mě začal tahat, hned jak se dotřepal na kolej – jednoduše si nemohl nevšimnout, jak jsem přešlej a bez nálady… A mě ani nenapadlo se mu nějak vymlouvat nebo mu kecat, vždyť to už bych si s takovou mohl na to lhaní založit živnosťák!

Bylo mi z toho všeho před ním pěkně trapně, ale bral jsem to, že si to holt musím vyžrat do dna. Ostatně Oskar je jeho bratránek, takže jsem se už dopředu připravoval na to, že Míra bude stát na jeho straně a pořádně mi vycinká…

Mirek si to ale celý přebral s optimismem sobě vlastním.

„Tak jako za mě se toho zase tolik nestalo, ne?“ usmál se na mě a povzbudivě do mě drcnul. „No tak sis holt trochu některý věci přibájil. No bóže! On se z toho Oskar nepo, vlastně by mu to mělo spíš lichotit… Ostatně, kdo z nás to občas neudělá, no ne? Jooo, Jani, jasně že jsem si všiml, že máš novou sukni, a sluší ti moc! Hahaha! Nebo: yep, to byla nejlepší romantická komedie všech dob, checheche! Však vzpomínáš, co jsem ti nedávno říkal o tom, že si taky chci trochu pomoct, aby mě Denisa jen tak rychle nedostala z hlavy, ne? Akorát že zatímco já jsem zůstal u teoretizování, tak ty jsi to holt přetavil do praxe, good for you, Víťas! A jestli Osky není úplnej imbecil, jako že asi není, protože část DNA máme stejnou, tak mu časem dojde, že z toho dělá zbytečný drama, neboj!“

No, akorát že zrovna teď se trochu bojím, protože vážně nevím, co mě za tu necelou hodinu čeká. Napadá mě víc možností, ale ani jedna z nich ve mně nezpůsobuje radostný, natěšený chvění. Spíš vystrašený a nervózní.

Oskar mě vyzvedne přesně v šest, jak slíbil, a bez jedinýho slova vyrazí přes areál kolejí směrem k busové zastávce, takže se automaticky zařadím vedle něj. Taky nic neříkám, protože nevím, jestli mě vytáhl ven proto, že čeká, že se mu začnu omlouvat, nebo jestli naopak pořád platí to jeho vytočeným tónem pronesený doporučení, ať už jsem radši zticha – a tak jenom rozpačitě klopím oči k zemi a čekám, s čím přijde.

Autobusovou zastávku k mýmu překvapení mineme, a když za chvíli skončí i solená část chodníku, znatelně zpomalím, protože bych si tu před ním nerad rozbil nos… Oskar se tedy pro změnu přizpůsobí mně, taky zpomalí – a po chvilce se zeptá:

„Můžu tě vzít za ruku?“

Vykolejeně k němu zvednu oči. Jako čekal jsem fakt všechno možný, ale tohle ne… Nestřílí si ze mě náhodou? Nebude tohle nějaká odplata za to moje lhaní…? Ale Oskar na mě upíná pohled plnej vyčkávání a čistýho zájmu, žádný pokoutný úmysly nebo třeba posměch se mu v očích nezračí.

„J-jo, můžeš,“ vykoktám tedy… A jeho dlaň si najde tu mou skoro dřív, než to dořeknu, a Oskar je zase obě hbitě schová do vyhřáté kapsy své bundy.

A mě to najednou uklidní. Uklidní mě, že i když je na mě evidentně pořád ještě naštvanej, tak se ke mně ale pořád chová s respektem. A nedovolí si mě ani vzít za ruku, dokud si není jistej, že to chci. Uff, mňo, tak v tom případě mě snad netáhne někam bůhvíkam jenom proto, aby mi dal pár facek a nechal mě tam pak ležet a umrznout ve sněhu, což mimochodem byla jedna z variant, který se mi taky prohnaly hlavou…

„Ehm, takže… tohle je… Kam jdeme?“ nevydržím už nakonec to stále hlučnější ticho mezi náma.

„Hmmm,“ zaváhá – a teprve po chvilce ke mně stočí pohled, „že by na rande? I když jsem tě na něj pozval dost… no prostě moc jsem se nepředvedl, uznávám… Ale tak zatím to vypadá, že snad ještě někdy příště dostanu šanci to napravit, co myslíš?“ Načež mě palcem pohladí po hřbetu dlaně a koutky úst se mu – konečně – začnou roztahovat do úsměvu.

„Ah… aha,“ zajíknu se – a úplně samovolně stisknu tu jeho dlaň o něco pevněji, což mi Oskar okamžitě oplatí. „Já… no… myslím, že zrovna ty nejsi ten, kdo by tady měl cokoliv napravovat,“ povzdychnu si, ale ten úsměv se mi po tváři začne bezděky šířit taky.

„Tak v tom případě si můžeme ty mínusový body navzájem umazat a začít znovu a s čistým štítem, co myslíš? Pak by tohle mohlo bejt takový první rande, opravdický, čímž myslím… prostě že tě chci poznat, Víťo, doopravdy poznat, tebe jako tebe, ne tebe jako nějakou tvou pomýlenou představu o tom, koho bych vedle sebe chtěl. Takže co kdybysme začali tím, že mi řekneš, kam bys chtěl jít? Kam bys teď doopravdy rád šel?“

Jo, no, to několikrát zdůrazněný slovíčko doopravdy jsem si zasloužil, uznávám! Takže když se vzápětí znejistěle ošiju, není to kvůli téhle jeho narážce na všechno to moje kecání a lhaní. Je to proto, že… no prostě když mu řeknu, kam bych s ním teď vážně rád šel, tak se mi tak akorát vysměje… a stopro mu to přijde trapný a nudný a…

„No tak, prostě to vybal,“ vyloží si Oskar to moje váhání správně. „Tady nejsi na zkoušce, neexistuje žádná správná nebo špatná odpověď…“

„Okej, tak… tak pojďme do parku,“ vypadne ze mě nakonec.

„Do parku…?“ zopakuje po mně a z jeho mírně pochybovačnýho tónu jde poznat, že zrovna tuhle odpověď vážně nečekal, ale hned vzápětí se už zase pevným hlasem doptá: „A do kterýho?“

„Jak je tady takový to malý náměstíčko, tak za ním,“ upřesním, a když asi po půl kilometru k tomu parku dojdeme, jemně převezmu vedení a zavedu ho na svou oblíbenou lavičku. Na podzim jsem se tu hrozně rád zašíval cestou ze školy, protože sem vždycky dlouho svítilo sluníčko… No a teď je zase skrz keříky vidět doprostřed parku na tu vánočně osvětlenou fontánu. Ta barevná vánoční výzdoba se přes ty větve pěkně mihotá a světélkuje, a to v kombinaci s tím sněhem všude okolo působí tak nějak kouzelně… a tajuplně… a pohádkově…

„Doufám, že k tý lavičce nepřimrzneme,“ prohodí Oskar po chvilce s uchichtnutím – a na dalších pár minut je to to jediný, co mezi náma zazní. Nevadí mi to ale. Se svou dlaní v té jeho, krásně teplé a taky hladivé, nepotřebuju už nic dalšího – slova, smích, víc světla, víc tepla… Prostě nic.

Po chvíli ovšem Oskar mou ruku pustí, z lavičky se zvedne – a zeptá se:

„Počkáš tu na mě chvilku?“

Znervózněle poposednu:

„A kam jdeš?“

„Zařídit, abysme tu fakt nepřimrzli,“ zasměje se. „Neboj, hned jsem zpátky…“ A s těma slovama odběhne z parku pryč. Jenom za ním zmateně hledím. Co má v plánu? Nehodlá se vracet až zpátky na koleje pro nějaký deky, že ne…?

Když se mi dvě minuty nato rozvibruje v kapse mobil a já zjistím, že tím, kdo mi volá, je Oskar, zmatenější už být fakt nemůžu!

„No…?“ ohlásím se nejistě.

„Takže,“ spustí a i na tu dálku jde z jeho hlasu postřehnout, že se do telefonu usmívá, „punče tu mají hned čtyři druhy, ale to jenom pro úplnost, když je nemáš rád… Ovšem co ta horká čokoláda se šlehačkou, v tom jsi mi taky kecal, že máš rád mléčnou, hustou a sladkou? Nebo tu mají ještě královskou medovinu. A pak grilovanou klobásu, párek v rohlíku nebo langoše.“

Dojde mi, že když jsme šli sem do parku přes to malý náměstí, tak jsem si v rohu koutkem oka všiml dvou osvětlených a hloučkama lidí obklopených stánků – a před nimi Oskar zřejmě právě postává.

„O té čokoládě jsem nekecal ani trochu,“ ujistím ho a doufám, že se k němu taky donese můj potěšenej úsměv.

Ten úsměv si pak nechám přilepenej na tváři celou dobu, než se za mnou Oskar vrátí – a vtiskne mi do dlaně jeden ze dvou kelímků ozdobených obrovským kopcem šlehačky, ze kterýho trčí umělohmotná lžička.

„Týjo, to je aspoň dvojitá porce, ne?“ překvapí mě to množství.

„V podstatě jo,“ rozesměje se Oskar a sedne si vedle mě. „Původně mi to chtěli načepovat do takovejch směšně malinkatejch kelímečků, tak jsem jim řekl, ať mi to daj do těch od punče. A ať se rozhodně nebojej je pořádně naplnit.“

„Jé, tak děkuju,“ neodolám a rovnou si na lžičku pořádnou porci šlehačky naberu. Mmmm, mňam, je poznat, že je fakt poctivá, žádná náhražka! Labužnicky mlasknu – a napodruhý hrábnu lžičkou hlouběji, abych se dostal i k čokoládě.

Když pak s blaženým výrazem olizuju lžičku a mrknu Oskarovým směrem, co na tu božskou manu říká on, nabodnu se na jeho upřenej, a jestli to v tom přítmí dokážu odhadnout, tak i náhle zvážnělej pohled.

„Ehm… ty vůbec nejíš!“ obviním ho.

„Ono mi stačí dívat se na tebe,“ zareaguje potichu, aniž by očima z těch mých uhnul.

„Ti to zatím vystydne. Nebo spíš ti to rovnou zmrzne. Budeš z toho mít nanuka,“ melu pátý přes devátý, i když mám tak trochu pocit, že moje oči – a hlavně moje rty – říkají ve skutečnosti celou dobu něco úplně jinýho: dej mi pusu. Dej mi pusu. Nebo můžu dát pusu já tobě?

Nervózně si poposunu brýle po nose… a pak si je rovnou sundám a zastrčím si je do kapsy kabátu. Hrooozně nenápadný! No ale tak k čemu mi teď jsou, ne? Stejně tu v tom šeru toho není moc vidět. A Oskar sedí tak blízko mně, že na něj dohlídnu i bez brýlí…

„Hmmm,“ protáhne Oskar – a zřejmě bezděky si olízne rty, „a vadilo by to? Tak moc? Kdyby to trochu zmrzlo? Dobrý to bude i tak, ne?“

Neznatelně trhnu hlavou. Proč mám dojem, že jsem právě slyšel spíš něco jako: chceš, abych ti dal pusu? Můžu ti dát pusu? Co kdybys mi dal pusu?

„Jo, já… ehm,“ špitnu a několikrát naprázdno polknu, „klidně si to můžeme dojíst i pozdějc. Ve formě zmrzliny.“

A to už se k sobě nakláníme, v jedné ruce držíme každej ten kelímek, ale dlaní volné ruky vyhledáme dlaň toho druhýho… A naše prsty se propletou ve stejné chvíli, kdy se poprvý, zlehounka a opatrně, dotknou naše rty. Sladký a hebký a čokoládou vonící rty.

A barevná vánoční výzdoba se přes větve keřů nádherně mihotá a světélkuje a to v kombinaci s tím sněhem všude okolo, s tou omamnou vůní čokolády a s Oskarovou blízkostí působí tak nějak kouzelně… a tajuplně… a pohádkově.