Dv@ online, verze 3 – Múza… (I.)

„Dneska s náma taky nejdeš, co,“ zkonstatuje Jirka a odevzdaně zavrtí hlavou. Jo, zkonstatuje. Se zvednutím tý věty do otázky už se nenamáhá.

„Nejdu, no,“ trhnu rameny a přidřepnu si, abych si mohl zavázat tkaničky. „Tobi má dnes školu jenom do čtyř, toho musíme využít…“

„Využíváte toho každej den, pokud vím,“ zabrblá.

„Každej den ne, jenom když má čas.“

„Což je každej den,“ jede si svou.

„Nepruď,“ ohradím se, ale žádným protiargumentem do mlýna přispět nemůžu, protože když si tak v hlavě promítnu svůj program za poslední týden… čtrnáct dní… tři týdny… „No tak jo, no tak nám to poslední dobou vychází každej den,“ uznám nakonec, zvednu se na nohy, strčím si školní křusky do skříňky a zabouchnu ji.

„Ty vole, Martine, ty už úplně ztrácíš pojem o čase!“ pozvedne na mě Jirka obočí. „Normálně ti z něj hrabe!“

„Nehrabe!“ hájím sebe… a vlastně i Tobiho. „To tobě asi hrabe, když si myslíš, že dám přednost společnýmu projíždění si maturitních otázek před ním!“

„Vidíš? To je další důkaz, že ti hrabe! Jsi poslední dobou úplně mimo! Dnes nejsou v plánu otázky, dneska se chystáme do kina! Ještě sis ráno z Dity utahoval, když se snažila přelouskat španělsky origoš název toho filmu…“

„To je vlastně pravda,“ matně si nějakej takovej rozhovor vybavím. „No bóže, tak jsem se zrovna zamyslel nad něčím jiným, když jste to řešili, nedělej z toho vědu!“

„Ne nad něčím, ale nad někým, že… To fakt nevidíš, nebo spíš nechceš vidět, jakej on má na tebe vliv? Že všechno, co děláš, podřizuješ jemu?“

Začínám toho mít dost.

„A co má být, sakra? Žárlíš, nebo co?“ obořím se na něj podrážděně.

„Co…?“ vykulí Jirka oči. „Jdi někam, proč bych měl jako žárlit?“

„No právě! Proč bys měl? Tak se tak laskavě nechovej!“ napomenu ho a rychlým krokem se rozejdu ze šatny pryč.

„Hlavně že ty se chováš jako podle příručky, ty debile!“ zakřičí za mnou.

„Nápodobně!“ hodím po něm přes rameno.

„Trhni si!“ musí mít poslední slovo.

No, bezva! A to jsem měl ještě před minutou tak parádní náladu! Další nudnej školní den za mnou, volný odpoledne a hlavně večer – a hlavně Tobi – přede mnou… Sakra, ten Jirka mě fakt vytáčí! To už je třetí hádka! Za poslední týden! Jenže můžu já za to, že se poslední dobou chová tak děsně… prostě děsně?! Vyčítal jsem mu snad já, když chodil s Katkou, že má na mě míň času? No nevyčítal! I když teda… nějaký věci jsem mu asi předhazoval, ale to proto, že Katka byla děsná kráva! Tahala Jirku za nos, vyloženě si s ním pohrávala a on byl snad jedinej, kdo to neviděl! A když se rozešli a já ho poplácal po zádech, že teda konečně tu její falešnou povahu prohlídl, tak to ještě lakonicky okomentoval, že to pohrávání si bylo vzájemný, jeliman… Ten by se jí zastával, i kdyby ho snad za bílýho dne přímo uprostřed školy okradla! A mně bude vyčítat, že já něco nechci vidět?!

Jako jo, Tob na mě má vliv. Jasně že má, o tom žádná.

Ale dobrej vliv.

Tobias. Tobiáš.

Takhle: na jednom webu s erotickýma povídkama pro kluky vystupuje jako Tobias. A vlastním jménem je Tobiáš. Mně dovolil, že mu můžu říkat Tobi.

Ještě teda, to říkat… tím se myslí vlastně psát. My se totiž jinak neznáme. Jenom přes písmenka.

Což je svým způsobem v pořádku, protože jak jinak bysme se měli znát než přes písmenka, když jsme se potkali na Povídkách? Navíc Tobi je tam autorem těch povídek. Ne všech, autorů se tam střídá spousta, ale Tobi píše ty nejlepší a nejčtivější příběhy. Aspoň teda za mě určitě! A i podle spousty dalších čtenářů, ne nadarmo už tam párkrát nějaká jeho povídka získala nějaký to čtenářský ocenění…

Ale ostatní čtenáři jsou mi volní. Můžou být. Tobiáše totiž ze všech čtenářů zajímám nejvíc já.

Když jsem se tím chlubil Jirkovi, nevěřícně se napůl smál a napůl vrtěl hlavou. Že prý jestli těm Tobiho kecům věřím, tak jsem fakt idiot, dvakrát podtrženej a s vykřičníkem.

A to já teda nejsem.

Protože úplně zezačátku jsem to Tobimu taky nevěřil… Když jsme se před víc než půl rokem dali na Povídkách kvůli jedný jeho sérii na pokračování do řeči a vyměnili jsme si mailový adresy, tak jsem byl sice poctěnej, že mu stojím za pár slov, odstavců… a pak i stránek, ale bral jsem to celý s rezervou. Že prostě až si o sobě sdělíme pár nejzákladnějších informací a probereme to nadhozený téma, tak ty maily zase postupně utlumíme. Nebo spíš ony se utlumí samy.

Jenže místo utlumení se ta naše komunikace zintenzivnila. Přestalo nám stačit kecat offline, tak jsme si vyměnili čísla – a od tý doby kecáme přes WhatsApp. Zrovna zítra to mimochodem bude přesně půl roku od naší první vyměněný zprávy, ale ne že bych to nějak počítal… Postupně jsme si to nastavili tak, že přes den si dáváme pokoj, protože já chodím do školy a on taky, dokonce oba do čtvrťáku, akorát že on na výšku – no a sejdeme se vždycky odpoledne nebo večer, abysme pak mohli prokecat několik hodin v kuse. A o víkendech – to Tobi jezdívá domů, do Děčína, za ségrou a za mámou, která je po nehodě upoutaná na invalidní vozík – spolu vždycky prokecáme noc z pátku na sobotu a pak ze soboty na neděli.

A to je právě ono, to je ten můj hlavní argument pro to, že nejsem žádnej idiot. Protože jakej lepší důkaz bych mohl mít v rukách, že Tobiho doopravdy zajímám, než ten, že mi věnuje tolik svýho času? Vždyť kromě školy, těch rozhovorů se mnou a péče o mámu už mu moc času na nic jinýho nezbývá, taktak že ještě stíhá psát pořád nový a nový povídky. Což mimochodem říkal, že mu to teď jde rychleji, protože ho to povídání se mnou inspiruje, hihi. Že prý jsem taková jeho múza.

Ale to už jsem si nechal pro sebe a s Jirkou jsem se o to radši ani nepodělil. Nepotřebuju slyšet, že jsem idiot třikrát podtrženej a se třema vykřičníkama, že jo. To ať si nasere.

Nebo teda… no dobře, přiznávám, že mě to od něj zároveň dost mrzí. Jirka je můj kámoš zhruba od šestý třídy, posledních pár let ho beru vyloženě jako nejlepšího kámoše… Takovýho toho do nepohody, toho, co umí podpořit za každý situace, toho, kterej pochopí úplně všechno. A tak mě mrzí, že zrovna tohle moc nechápe. A vůbec mě v tom podpořit nechce.

Naopak si skoro připadám, jako kdyby mě od Tobiho spíš odrazoval… Přitom proč? Nechápu to.

„Vždyť ho vůbec neznáš,“ vmetl jsem mu do tváře někdy před týdnem, když měl zase nějaký pindy, že jestli to takhle povedu dál a budu kvůli vykecávání s Tobim kašlat na školu, tak bude mít Tobiáš na svědomí mou maturitu. Nebo teda spíš nematuritu.

„No jenže o to právě jde, že ty taky ne!“ vyjel po mně.

„Jak to můžeš říct? Jak bych ho mohl neznat za takovou dobu? Vím o něm už úplně všechno!“ bránil jsem se.

„Víš o něm jenom to, co chce, abys věděl! Nebo, a to je asi přesnější, jenom to, co ti o sobě nafabuloval! Nezapomeň, že je to zdařilej autor fikce!“

Nevěřícně jsem zalapal po dechu:

„To jako že mi kecá? A proč by to dělal? Co by z toho měl, že by hodiny a hodiny seděl před kompem a psal mi o sobě nějaký báchorky?“

„No to nevím, ale v podstatě asi to samý, jako kdyby seděl hodiny a hodiny před kompem a říkal ti o sobě pravdu! Proboha, zapoj na chvíli mozek, Martine! Podle tebe je mu čtyřiadvacet, studuje vysokou v Praze, na fotkách vypadá dost k světu – a veškerej svůj volnej čas přesto tráví u kompu? To ti nepřijde, že na tom něco nehraje?“

„V jakým smyslu…?“ zasondoval jsem.

„No že někdo takovej by byl obklopenej reálnýma friendama a boyfriendama, neměl by potřebu schovávat se před světem za monitorem! Takhle mi to přijde, že ve skutečnosti je to nějakej čtyřicetiletej nezaměstnanej zkrachovalec nebo o dalších třicet let starší děda v důchodu, co si jenom krátí volnou chvíli! Nebo nějaká máma na mateřský, co se dobře baví při hlídání děcek!“

„To určitě,“ zavrtěl jsem nad těma jeho nápadama hlavou. „Já taky nejsem nezaměstnanej nebo na mateřský! Je mi osmnáct, studuju v Brně, to, jak vypadám, komentovat nebudu, ale úplně marnej snad nejsem – a přesto trávím všechen volnej čas u kompu, s ním! Tak proč by to nemohlo být oboustranný?“

„Může – ale nemusí! To ti tu celou dobu vykládám! Že si prostě nemůžeš být jistej! Tak si dávej aspoň trochu bacha!“

„Vždyť dávám!“

„Nedáváš! Jsi do něj normálně zabouchlej!“

„No, to… no,“ docela mě tím svým postřehem rozhodil, protože jsem nad tím takhle nikdy nepřemýšlel. „No, tak možná trochu jsem…“

„Trochu? Kámo, pěkně natvrdo, žádný trochu! A to je právě to, ta tvoje neopatrnost! Jak se můžeš zamilovat do někoho, koho přitom vůbec neznáš?“

Přišlo mi, že se točíme v kruhu… a hlavně že se Jirka dotkl mýho citlivýho místa, a tak jsem zaútočil nazpátek:

„A jak ses ty mohl zamilovat do Katky přesto, žes ji znal?“

Na tváři mu vyskákaly červený fleky.

„Říkal jsem ti, že to byl… no, spíš takovej… Prostě jsem… ona byla… jenom jsem tenkrát asi…“

Mávl jsem rukou:

„Nepotřebuju to vysvětlovat, je to tvoje věc! A tohle zase moje!“

A s tím jsme od sebe tenkrát nakvašeně odklusali, abysme se pak spolu druhej den bavili, jako kdyby se nic nestalo.

Do další hádky.

A pak to bylo zase dobrý…

Do tý dnešní hádky.

Takže předpokládám, že zítra to bude zase dobrý.

Ale stejně mě to sere.

Teda mrzí.

Mám prostě dojem, že s Tobem nám začíná něco hezkýho. Už začalo. Něco krásnýho a vzácnýho a jedinečnýho.

A mrzí mě, že Jirka to se mnou nechce sdílet. Že od toho… a ode mě… dává ruce pryč.

***

„Představ si, mám skvělou zprávu!“ zahlaholím nadšeně, jakmile zapnu na notebooku WhatsApp a zjistím, že Tobi je online.

„Jakou?“ vybídne mě a přidá usměvavej a pak zvědavej emotikon.

Na oplátku mu tam hodím jeden rozveselenej, takovej ten v tý narozeninový čepičce. Mám totiž úplně luxusní a přesně takhle rozjásanou náladu! Jednak jsme se ve škole s Jirkou zase udobřili, z čehož mám samozřejmě radost – i Tobi si včera všiml, že jsem nějakej míň hovornej než dřív, až takovej vliv na mě to dohadování s Jirkou má –, no ale hlavně jsme se dnes dověděli ve škole super novinku!

„Dověděli jsme se dnes —“ začnu psát…

A najednou mě něco napadne.

Napadne mě, jak celou tuhle akci povýšit na něco lepšího. Na takový… překvápko. Nečekaný – a o to příjemnější. Ale zároveň nečekaný – a o to líp mi hrající do karet. Protože přece jenom… hmm, no nikdy bych to nahlas nepřiznal, ale trochu mě to Jirkovo nepřestávající nadhazování všeho, co se mu na Tobim nezdá, nahlodalo…

A tak tu rozepsanou větu zase smažu – a zaimprovizuju: „Třídní nám dneska říkala, že ředitel nám přece jenom zase povolí pořádat poslední zvonění!“

„Tak to je bezva! Ale popravdě bych nečekal, že zrovna z toho budeš mít až takovou radost,“ přilípne Tobi na monitor usmívající se emodži. „Vždyť ještě v lednu jsi tvrdil, že je ti úplně jedno, že o tuhle tradici přijdete a že ti to přijde spíš trapný a dětinský…“

Hodím do placu červenající se ksichtík. Jo, když mi to teď Tobi takhle předhodil, tak si taky vzpomínám, že něco takovýho jsem mu tenkrát vážně psal… Je fakt neskutečný, jakou má paměť na všechno, o čem se spolu bavíme! Já toho o něm teda taky vím dost, ne že ne, ale až takový detaily, jaký si dokáže vybavit on, mi v hlavě fakt neuvíznou.

„Jo, tak zdálo se mi to trapný, ale když teď holky začaly vymýšlet všelijaký trefný scénky o jednotlivých učitelích, který bysme tam mohli sehrát, tak mi to zase tak úděsný nepřijde,“ přiznám.

Co už mu ale nepřiznám, je, že ve skutečnosti je mi to poslední zvonění dost putna – a že mnohem větší radost mám z něčeho úplně jinýho! A tak zatímco skrz písmenka se začnu rozplývat nad tím, že se celá třída i s vedlejšíma áčákama těšíme, jakej uspořádáme v tělocvičně vtipnej kulturní program, úsměv mám na tváři vyčarovanej díky tý druhý informaci, kterou nám dnes třídní sdělila: a sice že když jsme v lednu kvůli epidemii střevní chřipky museli zrušit plánovanej výlet do Prahy na Den otevřených dveří na ČVUT, tak ředitel svolil, že prý místo toho tam teď, přesněji už za týden, můžeme jet na akci s názvem Kariérní dny!

Jasně, že nějaká kariéra je mi taky dost putna! Ale pojedeme do Prahy! Na ČVUT! Čili přesně tam, kde studuje Tobiáš!

A ačkoliv se od tý minuty, co jsme se to dozvěděli, těším, jak to Tobimu oznámím a jak to spolu naplánujeme, tak na poslední chvíli mě něco zarazilo… a já si řekl, že bude lepší mu to říct až těsně před tím, než tam přijedu.

Až už nebude moct couvnout.

Protože… No protože takhle podobně jsme se měli vidět už před Vánocema. To jela mamka do Prahy na vánoční trhy, má tam nějakou kámošku, chtěly si spolu dát svařák, pokecat… Dost se divila, když jsem se nabídl, že pojedu taky, i když jsem si tam samozřejmě pak hodlal udělat trochu jinej program. Tobi mi psal, jak je to super a jak se těší, že se konečně poznáme osobně, plánovali jsme, kdy a kde se sejdeme – no ale pak dva dny předem se omluvil, že to musíme odpískat, že prý ho skolila nějaká angína nebo co.

Nebral jsem to nijak tragicky, protože to už jsem věděl, že se v lednu celá třída chystáme do Prahy právě na ten Den otevřených dveří, no tak jsme se domluvili, že si to vynahradíme. Tobi ještě vtipkoval, že kromě toho, že mi otevře dveře, tak na mě bude čekat i s otevřenou náručí – on to se slovíčkama fakt umí, to se mu musí nechat, jenom ty činy trochu pokulhávají, no… Protože zase: dva dny předem mi napsal, že se omlouvá, ale že nakonec vůbec nebude v Praze – protože musí do Děčína za mámou, který se nějak zdravotně přitížilo. Hmm.

No, a já si z toho opět nestihl nic moc dělat, protože už pár hodin nato se zdravotně dost přitížilo i mně a spolu se mnou i většině mých spolužáků, takže nakonec celou akci tak jako tak zrušil říďa.

A já bych teď nerad, aby i do třetice se nám to takhle potentovalo. Nerad bych to zakřiknul tím, že se na to budu až moc těšit – a zároveň nechci dát Tobimu příležitost z toho zase nějak vyklouznout. Ne že bych mu nevěřil, že by si minule tu angínu i ten mámin zdravotní stav vymyslel! Ale přece jenom… No holt se Jirkovi povedlo do mě nějaký semínko pochybností přece jenom zasít, zatraceně!

„A co jinak, co děláš?“ zavyzvídám, protože se těch znejistělých myšlenek chci zbavit… a taky proto, že mě to opravdu zajímá. Všechno, co mi Tobiáš povídá, mě zajímá!

„Píšu povídku,“ odpoví a přidá tajuplnej úsměv.

„Nějakou sexy?“

„Tak všechny jsou snad sexy, ne?!“ ohradí se hraně.

„No dobře, tak nějakou hodně sexy?“ specifikuju.

„Definuj hodně sexy,“ baví se.

„Vždyť víš,“ přihodím červenajícího se smajlíka. O tom, co mi přijde hodně sexy, jsme se bavili už mockrát – a byl jsem z toho pak pokaždý parádně nadrbanej! Zvlášť proto, že Tobi každý takový naše povídání dokáže stočit do jakýsi… no dejme tomu hry… Začne mi vyprávět děj nějaký jakože nový erotický povídky, ve který ale já hraju hlavní roli, takže to má na mě podobnej efekt, jako kdybych sledoval porno natočený mně přímo na míru…

„Hmm, tady má zase někdo nějaký chutě, co?“ odhadne mě. „To abych si zase nachystal nějakou speciální pohádku na dobrou noc, že?“

„No bránit ti nebudu,“ přiznám, „ale jenom jestli máš čas!“

„Na tohle mám vždycky čas,“ ujistí mě – a já se zatetelím, protože v tom slyším: na TEBE mám vždycky čas. A to je… prostě milý. „No ale než bude čas na pohádku, tak mi zatím řekni, jakej jsi měl den? Teda kromě toho, že plánujete ten extra program… To vám vaše třídní možná ani neměla říkat, ne? Teď se už vůbec nebudete nikdo soustředit na učení!“

„To jsme se beztak nesoustředili,“ zasměju se – a s úsměvem, kterej mi ze rtů během večera už nezmizí ani na vteřinu, se mý prsty rozběhnou po klávesnici, abych mohl zodpovědět všechny Tobiho otázky.

***

A je to tady! Den D! Den Dééé!!!

Chce se mi jásat, chce se mi zpívat, chtělo by se mi asi i tančit, kdybych to aspoň trochu uměl… A jo, klidně i tady, v uličce nacpanýho zájezdovýho busu, ve kterým frčíme směr Praha. Je to tadyyy!!! Dnes se uvidím s Tobim!!!

„Tak co myslíš, kdy mu to mám oznámit?“ ptám se Jirky od výjezdu z Brna už asi potřetí, zatímco v ruce drtím mobil jako nějakej talisman pro štěstí.

Nakonec jsem Jirku do všeho zasvětil, i když jsem měl původně strach, že mi to bude rozmlouvat nebo se nad tím nějak ušklíbat… Jenže je to prostě příliš velká věc, nechtěl jsem na to být sám. A pak, on by to na mně beztak poznal… Vždyť i já cítím, jak nejsem ve svý kůži! Na jednu stranu jsem v šíleným hypu, jako kdybych si něco šlehnul, a na druhou stranu se nervózně klepu jako osika.

„Ty vole, klídek, Marťas,“ zahledí se na mě Jirka starostlivě, načež se mu v očích poťouchle zableskne: „Ještě tě skolí infarkt dřív, než tam dojedeme, a všechno to plánování a chystání můžeme spláchnout do kanálu! A bože, tak mu už konečně napiš! V Praze budeme kdy, za hodinu a půl? To je akorát, ne? Ať má čas si to nějak zařídit. Třeba se bude chtít jít ještě převlíct na koleje… Nebo ti koupit kytku, haha…“

„Hej, nedělej si ze mě srandu!“ drcnu do něj loktem, i když mě z tý představy, že by na mě Tobiáš opravdu čekal s kytkou, příjemně zabrní v dlaních. „Zase ale o to víc času bude mít někam zdrhnout, když mu dám toho času hodně.“

„Hele, jestli se ti bude chtít vyhnout, tak se ti vyhne tak jako tak, to nijak neovlivníš,“ pokrčí Jirka rameny. „Ale jestli tě chce fakticky poznat a bude tohle brát jako vaše první rande, tak by bylo fér mu nějakej čas na přípravu dát.“

Uznale na něj vytáhnu obočí: no vida, já myslel, jak Tobiho nesnáší a jak je proti tomu, abych s ním cokoliv podnikal, a on se ho nakonec v podstatě ještě zastává – a promýšlí to celý tak, aby to mělo co největší šanci na úspěch!

„Okej, to máš asi pravdu,“ uznám – a pak na displeji konečně začnu vyťukávat zprávu, kterou mám v hlavě seskládanou už dobře pár dnů.

„Ahoj, Tobi, překvápko! Za hoďku a něco budu u vás na škole na Kariérních dnech, budeme tam mít rozchod až do jedný… Kdy a kde se sejdeme? 🤗“

Jo, nad tou otázkou trochu zaváhám, samotnýmu mi zní trochu troufale, jenže na druhou stranu… já doopravdy počítám s tím, že se sejdeme! Takovou příležitost si Tobi přece ujít nenechá i za cenu toho, že kvůli tomu obětuje jednu nebo dvě přednášky! Takže by mi přišlo trapný se ho ptát, jestli se sejdeme, nebo ho dokonce nějak prosit, jestli by si na mě neudělal náhodou čas… Tůdle! Už spoustu týdnů mi tvrdí, jak je rád, že mě poznal, a jak jsem skvělej a jak je tu kdykoliv pro mě, protože mu na mně záleží… A x-krát mě ujišťoval, jak ho mrzelo, že nám ty předchozí dvě setkání nevyšly… Tak holt teď, když se mu naservíruju až pod nos a po něm se nechce nic víc, než si mě v tom areálu školy najít, prostě počítám s tím, že to udělá!

Ostatně, ne nadarmo jsem se včera několikrát ujišťoval, že dnes Tobiáš normálně ve škole bude, že se nechystá přednášky nějak zazdít a například místo toho vyrazit se spolužákama někam na bazén nebo odjet na druhej konec Prahy na nějakou jednorázovou brigádu, jak to občas dělává… A zároveň jsem si ověřil, že se jedná o přednášky, na kterých není povinná účast nebo tak něco, takže se nic nestane, když je pro jednou vynechá. Jo, no, mohlo to včera vypadat, že jsem tím jeho rozvrhem hodin trochu posedlej, haha, ale ani mu to nijak zvlášť divný nebylo. Je zvyklej, že se s ním rád bavím o kdečem a že mě o něm zajímá každej prd.

Jeho o mně ostatně taky, takže jakýpak copak.

Ještě jednou si to po sobě přečtu… no dobře, tak ještě dvakrát… A pak zprávu konečně odešlu. A nedočkavě, zároveň ale dost roztřeseně se zahledím na displej. Tobiáš si to každou chvilku přečte a pak…

„Schovej to,“ přikryje mobil Jirkova dlaň. „Nebo se tu z tý nervozity ještě pobliješ…“

„Blbečku,“ zahudrám, ale protože uznám, že má pravdu, zastrčím mobil do kapsy… a místo toho otevřu batoh, co ho mám položenej na kolenou, a už po několikátý se podívám, že tam mám tu čokoládu. Třistagramovou Milku s mandlema, Tobiho oblíbenou.

A když si ověřím, že tam je, že jsem ji ani nenechal doma, ani mi ji zatím nikdo nesnědl, s úlevným vydechnutím se zapřu do sedačky… a dovolím si na chvilku zavřít oči a od tý svý vyčkávavý rozechvělosti si odpomoct tím, že se vrátím do vzpomínek.

Byl to jeden z našich prvních rozhovorů přes WhatsApp. Přes maily už jsme o sobě věděli takový ty obecnější věci, jako odkud jsme a co studujeme a co nás baví a čím chceme být… a co si myslíme o Povídkách a o Kingdom Come dvojce a o Trumpovi a o pokračování Hry na oliheň… Ale ta možnost pokecat si online, v reálným čase, bez nutnosti čekat na odpověď minimálně pár hodin, když ne rovnou do druhýho dne, jako kdyby nás sváděla k tomu bavit se víc osobně. Víc konkrétně. Víc detailně.

A zatímco já jsem se v rámci toho svěřování rozpovídal dost o Jirkovi i o svý rodině, o tom, kde naši pracují nebo že ve skutečnosti nejsme nikdo rodilí Brňani, tak Tobi o svým rodinným zázemí docela mlžil. A když jsem na to zvědavě poukázal, tak z něj vypadlo, že jeho otec je dost známej a vlivnej politik, a tak že si to nemám brát osobně, ale že je Tobi zvyklej o svý rodině nebo celkově nejbližším okolí žádný info nepouštět. A to nejenom proto, aby Tobiho někdo nezneužil k vylákání informací, který by pak mohl proti jeho otci použít, ale i naopak – aby pak nekolovalo po republice, že syn tohoto vlivnýho politika je gay píšící pornotexty…

„To by mě otec asi nechal vykostit! Prostředky i lidi na to bezesporu má, haha,“ napsal mi tenkrát Tobi, ale moc vesele na mě ty dvě poslední slabiky teda nepůsobily.

„No dobře, a tak co se o tobě teda můžu dovědět, aniž by tě to stálo život?“ snažil jsem se to celý trochu odlehčit.

„Tak když přiznám, že jsem po něm zdědil zálibu v historii i závislost na čokoládě, tak za to mě snad odstřelit nenechá,“ věnoval mi Tobi andílkovskej úsměv.

„Závislost na čokoládě je fakt dědičná?“ chytl jsem se toho. „Vidíš a mně mamka tvrdí, že stoprocentně ne. A vůbec jí není blbý, že slyším, jak u toho rychle křoupe poslední čtvereček čokošky, zatímco v ruce nenápadně muchlá prázdnej obal, hahaha… Jakou čokoládu máš nejradši?“

„Mandlovou Milku,“ vypálil Tobi bez přemýšlení. „Akorát je teda dost drahá – dnes už stojí víc než celej oběd v menze!“

„Hmm, že by synátor vlivnýho politika neměl dostatečně velký kapesný?“ dobíral jsem si ho.

„Pokud je to nenápadný vyzvídání, jestli jsem nějak zhýčkanej penězma, tak to fakt nejsem,“ bavil se Tobiáš. „Táta není držgrešle, to fakt ne, ale ani nás se ségrou nerozmazluje. Když chceme cokoliv nad rámec nějakýho běžnýho standardu, musíme na brigošku jako každej jinej smrtelník.“

„I vy chudáčci!“ škádlil jsem ho. „Takže do školy nejezdíš limuzínou, obědy si neobjednáváš v michelinský restauraci a na dobrou noc ti nelítá zazpívat Taylor Swift?“

„Ne, no,“ vypleskl na monitor rozesmátý kukuče. „Metro, menza, Netflix. Můj život v kostce. I když místo Netflixu poslední dobou spíš ty Povídky…“

Tolik tedy k tomu, proč s sebou do Prahy táhnu tu tabulku čokolády. A culím se tu při představě, jak ho potěší, že jsem si to zapamatoval…

No jo, ale aby se mohl zatvářit potěšeně, to bysme se nejdřív museli sejít! A jakkoliv během další hodiny kontroluju svůj mobil čím dál častěji, na tom, že moje otázka zůstává sice přečtená, ale bez odpovědi, to nic nemění!!!

„To je vážně divný! Proč nic nepíše?“ házím do placu lehce zpanikařeně už asi po desátý, zatímco vystupujeme z autobusu kousek od školy. Od jeho školy.

Kousek od něj!!!

„Tak mu sakra zavolej!“ poradí mi Jirka už taky dobře po desátý, akorát že v předchozích variantách se to obešlo bez toho sakra i bez toho zřetelně znějícího vykřičníku.

„Hm, no, tak asi jo,“ povzdychnu si, a zatímco se ostatní spolužáci po dlouhý cestě protahují a naše třídní s říďovým zástupcem se domlouvají, co a jak, poodejdu o kousek stranou… a roztřeseně si přiložím mobil k uchu.

Roztřeseně proto, že… no, my jsme si ještě nikdy nevolali…

A ne že bych já nechtěl! Já jsem chtěl naopak moc! Přiřadit si k těm všem písmenkám a větám i jeho hlas. Dosadit si za všechny ty rozesmátý emodži jeho smích. A zjistit, jestli to „í“ na konci, když mě někdy oslovuje Martí, zní vážně tak něžně, jak si to představuju…

Jenže Tobiáš byl překvapivě proti, když jsem mu to navrhl. Že prý na telefonní hovory moc není, že má prostě radši písmenka… Nakonec z něj vypadlo, že prý když je nervózní, tak do mobilu koktá, a tak že se přede mnou nechce shodit.

„Ale to si neber osobně,“ dodal hned, „já s tím válčím pořád! Já se i k doktorovi radši objednávám přes formulář na webu, než abych tam volal. A když občas rezervuju místo v restauraci, tak to samý. Podniky bez možnosti udělat rezervaci online si ani nevybírám…“

No, tak mrzelo mě, že ani kvůli mně to nechce zkusit překonat, že nemá potřebu získat do tý prozatím písmenkový skládačky nějakej osobnější kousek mě, ale zase… jo, musel jsem uznat, že bych se do toho možná taky moc nehrnul a nechtěl se před ním ztrapňovat, kdyby byly role obrácený a já byl ten, kdo se do telefonu nezvládne pořádně vymáčknout.

Jenže tím pádem je to teď celý dost v kelu, protože on mi ten telefon buď nezvedne, nebo sice jo, ale nakrkne ho, že jsem všechno nechal tak na poslední chvíli, kdy nám nezbývá, než se domlouvat telefonicky, ačkoliv vím, že to nemá rád, a prostě… To, co se mi už týden jevilo jako akce s velkým A, na kterou jsem se těšil jak malý děcko na Ježíška, se najednou nějak… kazí nebo co! Kazí se to ještě dřív, než to vůbec dostane příležitost být hezký!

Tobiáš ten hovor přesně podle mých očekávání opravdu nepřijme.

Nezvedne mi to ani za dalších pět minut a ani za dalších deset… a na WhatsApp se už taky nepřipojí. To už mi z vývoje celý situace začíná být vyloženě fyzicky zle.

„To je fakt divný!“ zoufám si, zatímco se celá zhruba padesátičlenná grupa couráme prostorama jeho školy. „Měl jsi pravdu, je to celý jeden velkej podvod!“ hledím na displej mobilu, ale mluvím k Jirkovi.

„Klid, ještě nepředbíhej, třeba se to ještě vysvětlí… Ještě má dvě hodiny čas,“ konejší mě Jirka.

„A jak asi? Tohle žádný vysvětlení nemá! Vůbec tu nestuduje, celý si to vybájil a já mu to na to skočil…“

„Nedělej si žádný domněnky, jasný? Prostě počkej, s čím se ozve.“

„A co když se neozve?“ upřu na něj oči plný otazníků… a touhy po nějaký uspokojivý, uklidňující odpovědi.

„No… tak pak budeš vědět, že to byl celý jeden velkej podvod,“ povzdychne si Jirka zasmušile. „Poslyš, pojď se zatím zkusit…“

Jeho návrh si už ale nevyslechnu, protože se mi mobil v dlani rozvibruje – a mně se rozbuší srdce tak hlasitě, že na chvíli přestanu slyšet okolní šum a ruch.

„To je on,“ kuňknu.

Jirkova tvář se rozzáří:

„Tak paráda! Tak si to vyřiď a pak dojdi, nebudu daleko…“ A s tím mě břinkne do zad a zamíří ke skupince holek ze třídy.

Nasucho polknu, přejedu palcem po displeji… a přiložím si mobil k uchu. „Ah… ahoj, Tobi,“ vydechnu napjatě.

„Ah… aho… ahoj-j-j! Mar… ne, sl… š mě?“ ozve se na druhý straně, konečně, ale nemám si tu skutečnost, že právě mluvím s Tobim, kdy užít: skoro vůbec mu totiž nerozumím!

„Tobe? Tobiáši, slyšíš mě?“ zvýším o něco volume a zároveň si ukazováčkem volný ruky zkouším zacpat levý ucho, aby mě ten okolní hluk tak nerušil.

„Martine! Ma… ne, pr-pr… miň, … na cestě… Asi-si-si… signál… Musím domů, víš, tá… si infarkt… n… vím, … ne-e-e… cnici…“

„Co?“ snažím se tu změť slabik, jakýchsi divných ozvěn a šumění nějak rozklíčovat. „Kdo měl infarkt? Tobe, slyšíš? Táta…?“

„J-j-jo-j-já… ti… zvu, jo?“

„Hele, víš co, tohle nemá cenu, spojíme se později, jo? Vůbec tě neslyším… Drž se, jo? Drž se…“ A s těma slovama, úplně rozhozenej, hovor ukončím.

Vůbec nemám sílu hledat Jirku někde v davu, přijde mi momentálně, že ani nemám sílu udělat pár kroků, a tak se svezu na nejbližší lavičku… a zahledím se do prázdna.

Což je poloha, ve který mě po těžko odhadnutelný době Jirka objeví.

„Marťas…? Seš v pohodě?“ zamává mi dlaní před očima a sedne si vedle mě. „Co je? Nedopadlo to?“

Jenom němě zavrtím hlavou… Což může znamenat cokoliv… A Jirka si správně vydedukuje, že to znamená především to, že jsem se z toho ještě nesebral, a tak se na nic dalšího nevyptává, zahledí se podobně jako já kamsi před sebe a dává mi čas.

„Není tu. Jeho táta měl infarkt. Asi,“ hlesnu nakonec.

„Asi…?“ zatápe Jirka.

„Já… nevím, já jsem mu vůbec nerozuměl…“

„Tak… to je pochopitelný, asi byl dost mimo, když ti něco takovýho říkal…

„Ne, tohle nemyslím,“ zavrtím hlavou. „To bylo, jak kdyby mi volal z nějakýho tunelu nebo co…“

„Možná měl hodně slabou baterku,“ nabídne Jirka vysvětlení.

„Možná,“ povzdychnu si. „Achjo, to prostě… nemá cenu…“

„Co nemá cenu?“ zahledí se na mě zaraženě.

„Tohle všechno!“ máchnu rukama. „Vesmír nám prostě vůbec nepřeje! Už jsme se třikrát mohli vidět! A ani jednou to nevyšlo! A ještě jsou vždycky všichni v jeho okolí nemocní! To abych mu příští setkání už vůbec nenavrhoval, nebo ho rovnou přivedu do hrobu!“

Jirka se neovládne a zacukají mu koutky:

„Ty seš ťulpas…“ Pak mě vezme kolem ramen a na chvilku si mě přitáhne k sobě: „Pojď sem, ty Vesmíre… Nesmíš všechno vidět hned tak tragicky, hm? Prostě nehody se stávaj a náhody se dějou… Možná jsi měl místo čokolády koupit tiket do Eurojackpotu a mohli jsme teď být ve vatě, haha… Každopádně neboj, ono se to poddá. Až bude Tobiho tátovi líp, tak on se ti zase ozve. A zatím nad tím nešpekuluj.“

„Hmmm,“ zahuhňám mu do ramene, než si od sebe zase odsedneme.

„Tak co teď?“ zadívá se na mě vyčkávavě. „Jdeme se tu trochu porozhlídnout, ne? Když už tu jsme… Ať víme, co nás za pár měsíců čeká! Jestli se sem teda dostaneme… Hele, a tu čokošku z toho báglu rovnou vytáhni, jakýpak copak, přece ji nepovezeš zpátky!“

„Zpátky ji nepovezu, ale že bys ji musel schlamstnout zrovna ty, to se mi teda nějak nezdá!“ rozesměju se, vděčnej, že mě dokázal tak rychle vytáhnout z mýho splínu.

Ten se do mě znovu zahryzne až o pár hodin později, když už zase sedíme v busu a uháníme po dálnici domů. Achjo!!! Já se na ten dnešek tak těšil! A teď jsem tu měl sedět celej rozzářenej, šťastnej, nadšenej, utopenej ve vzpomínkách na Tobiho oči… a hlas… a úsměv… a dlaně… A místo toho… jenom polykám další hořký zklamání. Další.

„Áchrr… Co čteš?“ probere se Jirka s roztomilým zachrápáním z polospánku a zvědavě se mi zahledí na mobil, zatímco si nenápadně protahuje ztuhlou šíji.

„Ále, hledám, jestli dnes nějakýho předního českýho politika neodvezli do nemocnice,“ přiznám.

„A…?“

„Nikde nic,“ trhnu ramenama a displej zhasnu.

„Tak,“ podrbe se Jirka ve vlasech, „to je ale spíš dobrá zpráva, ne? Protože kdyby někdo takhle známej umřel, tak už by se to všude psalo.“

„Jo, jenže to taky může znamenat, že… se nestalo vůbec nic, víš? A že si to Tobiáš celý vymyslel a dneska to na mě sehrál, aby se se mnou nemusel ani vidět, ani se mnou mluvit. Nebo možná vůbec žádnýho známýho otce nemá. Třeba tráví půlroční dovolenou v Karibiku se svou manželkou a třema dětma, proto jsme měli tak mizerný spojení – a proto radši nikam nevolá…“

Jenomže na druhou stranu, co by z toho měl? Proč by mě už přes půl roku takhle tahal za nos? Chápal bych to, kdyby to bylo naopak – jako že by mě chtěl dostat do postele… Jenže co by tím sledoval, že by se mnou trávil tolik času – a osobně mě přitom poznat nechtěl?

„Tak třeba… ti řekl pravdu jenom napůl. Třeba on je nějakej významnej politik, nebo třeba herec, sportovec nebo tak někdo… A tak se s tebou nemůže sejít, i když jinak seš mu sympatickej a rád s tebou tráví čas,“ nadhodí Jirka.

„Pf, nějak se nám najednou obrátily role, ne?“ odfrknu. „Když jsem se konečně dobabral k tomu, že jsem možná fakt jenom naletěl, tak ty se ho začneš zastávat…“

„Já se ho nezastávám, jenom přemýšlím nahlas.“

„To je beztak jedno,“ povzdychnu si. „Tak jako tak by to bylo v prdeli, i kdybys měl pravdu. Protože se tím pádem nikdy neuvidíme. Jenže já to takhle nechci… Já chci… opravdovýho přítele, ne jenom písmenkovýho. To toho chci tak moc? Mít někoho, koho můžu chytnout za ruku? Kdo není jenom nějakej… internetovej fantom?“

„Jasně že toho nechceš moc,“ ujistí mě Jirka a usměje se na mě. „Ale teď už mě přestaň srát s tím, jak to najednou vzdáváš! Pusť to zatím z hlavy, tím dumáním beztak nic nevyřešíš… On je teď na řadě, tak počkej, s čím přijde. Třeba ti to nejenom vysvětlí, ale rovnou navrhne, že přijede on za tebou, když vám to už tolikrát nevyšlo…“

„Jé, to by bylo hezký,“ zasním se.

„Vidíš, takhle ti to sluší víc,“ zakření se ten mamlas.

„Nech si to! A radši mi řekni, co novýho u tebe?“

„Jak jako novýho…?“ zamrká na mě zmateně… A já se tomu zmatku v jeho očích ani nedivím. Kdy naposledy jsem se ho na něco takovýho zeptal? Vždyť poslední dobou jsem dost sobecky myslel pořád jenom na sebe… a na Tobiáše samozřejmě… A pro Jirku mi pak zbývalo akorát štěkavý podráždění.

„No, ty nemáš v hlavě nikoho, koho bys chtěl držet za ruku?“ zavyzvídám potichu, aby nás nikdo neslyšel, i když pochybuju, že kohokoliv z našich rozvrkočených a co chvíli smíchy vybuchujících spolužáků by zajímalo, co si zrovna my dva povídáme.

„Tak,“ ošije se Jirka, na chviličku se zadívá někam mimo mě a tak jaksi záhadně se pousměje, „v hlavě jo, ale to je asi tak všechno.“

„No neke! To je docela změna – po Katce! A tak kdo to je? Znám ji? Někdo ze školy? Nebo počkej, proto poslední dobou tak rád chodíš bruslit na ten novej inline okruh?“

„Ts, tam chodím čistě pro to bruslení jako takový! A necul se! Kdybys šel někdy se mnou, tak bys viděl, jaká je to paráda! Jenže to né, že, to radši honem domů k notebooku… Všichni to ale nemáme se vztahem ke sportu tak bledý a vlažný jako ty!“ pustí se do mě s cukajícími koutky.

„Neodváděj laskavě řeč od důležitýho tématu!“ napomenu ho taky s úsměvem. „Tvou lásku ke sportu ti nikdo nebere, ale já se tě ptám na úplně jinej druh lásky! Nebo možná sportu, haha, to pokud by šlo spíš o sex!“

„Debile… Tobě bych tak určitě něco řekl! Ale hlavně ono není co, fakt… Tak to neřeš.“

„Vždyť jsi říkal, že máš někoho v hlavě, tak jak není co?“

„Není co, protože to nemá cenu. A nevyptávej se. Kdyby bylo co povídat, tak ti to povím. Jó já holt nejsem Tobiáš, abych ti jen tak z hlavy vystřihl nějakou storku na dobrou noc!“

Rozchechtám se – a pak se k němu nakloním a poťouchle mu prozradím:

„My tomu říkáme pohádky na dobrou noc. A radši nechtěj vědět, o čem všem jsou!“

„Prokrista,“ začne Jirka vrtět hlavou a dramaticky si ode mě odsedávat, „sklapni! Bez takových detailů se fakt obejdu, ty pohádko! Bože, takhle zprznit význam krásnýho českýho slova pohádka!“

„Blbečku,“ chlámu se, „ty naděláš! Ale, haha, počkej, až si u matury vytáhneš nějakou otázku věnovanou pohádkám! Doufám, že si na tenhle rozhovor vzpomeneš – a aspoň před tou komisí pořádně zrudneš!“

„No, nápodobně!“ vrátí mi to Jirka a přidá i dloubanec loktem. Po zbytek cesty tak máme o zábavu postaráno, dobíráme si jeden druhýho jak kvůli pohádkám, tak kvůli maturitě jako takový, no a když vystupuju z autobusu s úsměvem od ucha k uchu, přistihnu se, že jsem si za celou dobu na Tobiáše a celou tu naši mizérii ani nevzpomněl!

O to víc to na mě pak dolehne doma. Zapnu počítač… A u Tobova jména svítí poznámka, že byl online naposledy dopoledne. Pošlu mu symbol mávající dlaně, což je takový naše znamení, že máme čas a chuť pokecat, ale nejsme si jistí, jestli má čas i ten druhej… No a když tenhle můj vzkaz zůstane celej večer a celou noc nepřečtenej, nepředanej, tak… na mě z toho padne pocit samoty a jakýhosi niternýho zoufalství. Protože to, že by byl Tobiáš tak dlouho offline, jsem za posledního půl roku myslím ještě nezažil… Byli jsme zvyklí si spolu každej večer vyměnit aspoň pár vět.

Každičkej večer.

Až do dneška.

A tak se dnešek, kterej měl být v našem vztahu čímsi převratným a nádherným, do naší historie zapíše akorát tady tímhle uši i duši rvoucím tichem.