Dv@ online, verze 3 – … a fantom (II.)

„Martine? Jsi tady? Ufff…,“ rozbliká se mi v neděli večer displej, zrovna když si už v pyžamu lezu do postele a hodlám si na mobilu nastavit budíka.

Rozbuší se mi srdce – a únava, která mě poslední hodinu obestírala, je šmahem pryč.

„Jasně že jsem!“ mám vyťukaný snad ještě dřív, než dá můj mozek prstům pokyn, ať se přestanou tak chvět a laskavě se trefují na správný písmenka. „Tobi, jak je? Co táta?“

„Jo, dobrý, děkuju za optání! Táta už je zase čilej jako rybička a momentálně dokonce na cestě do práce, a to i navzdory tomu, co mu lékaři radili! Ale to teď není důležitý… Jak se máš ty? A hlavně, nezlobíš se za tu Prahu…? Ani si neumíš představit, jak je mi to líto! Uznávám, že v pátek a ještě včera jsem na to neměl myšlenky, ale hned jak bylo jasný, že bude táta v pohodě, a všechno mi to zpětně došlo, měl jsem chuť mlátit hlavou do zdi. Taková promarněná příležitost!“

No, mně to povídej! Já teda neměl chuť mlátit hlavou do zdi, já to spíš celý obrečel, ale ty dojmy z toho máme asi stejný…

„Tobi, to se nedá nic dělat, prostě se to tak sešlo… Hlavně, že je tvůj táta v pořádku!“ A že TY jsi v pořádku! Čímž myslím, že prostě… je všechno zase při starým: Tobiáš je online, baví se se mnou… A to, co říká, nejenom dává smysl, ale zní to i dost zkroušeně… Takže není důvod ho podezírat, že mě jenom vodí za nos, ufff! Já se fakt bál, že už se mi možná ani neozve… Nebo že se ozve – a poděkuje mi za to, že, já nevím, jsem mu pomohl zabavit se, zatímco trávil půlrok v nějakým rehabilitačním centru třeba, s tím, že teď už mě nepotřebuje… Prostě moc jsem toho předchozí dvě noci nenaspal, a navzdory tomu, že mě Jirka všelijak podporoval, abych nepropadal černým myšlenkám, tak jsem se do nich stejně propadal. A jedna byla černější a dehtovější než druhá.

„Je, neboj se,“ hodí po mně obyčejným usmívajícím se žluťáskem, kterej mi ale už taaak chyběl! „Ale povídej, jak se ti teda u nás na škole líbilo? Co jste tam vlastně všechno viděli? Kruci, no když si představím, že jsem tě tam mohl provádět já… I tak ale doufám, že vám to za ten výlet stálo!“

„Hmm,“ zkusím kout železo, dokud je žhavý, „a co kdybys mě tam přece jenom provedl ty? Víš, prostě… co kdybysme se vykašlali na čekání, až tam někdy zase budu mít cestu, a přijel bych… prostě extra? Jenom za tebou? Nebo nechceš ty přijet do Brna?“

„Martí, já jsem o tom taky přemýšlel. Jenže je to teď… Ve škole přituhuje, musím doodevzdávat nějaký projekty, ale hlavně ty máš za měsíc maturitu, to chceš zameškat další školní den? A o víkendech nemůžu, musím do Děčína, ono mamce není nejlíp a ta tátova srdeční příhoda jí nepřidala, a stačí, že celej týden se tam o ni stará ségra s tou paní Janou, co ji táta najal, tak je nechci nechávat samotný i přes víkend, víš… Je to teď nějaký náročnější, tak si říkám, pojďme to nechat až na to léto, jak jsme plánovali původně, hmm? Oba budeme mít plno volnýho času a míň starostí, budeme se moct soustředit jenom na sebe.“

No, a já… Jako mohl bych na to vznýst spoustu námitek, jenže k čemu by to bylo? Tahle jeho odpověď má daleko do tý, v kterou jsem doufal… a na kterou jsem se těšil. Jasně, hned zítra mě čekej v Brně na hlaváku, chci ti tu Prahu vynahradit! Nebo aspoň: jasně, tak přijeď, nějak si to samozřejmě udělám, abych ti mohl věnovat minimálně půlden… Jenže ne, nic takovýho. Z toho, co mi napsal, čiší, že mě teď u sebe nechce.

A já se mu přece nebudu vnucovat.

Jenže tím pádem… se vlastně tak jakoby nic nevyřešilo. Všechno je zase při starým. Máme jenom písmenka… a příslib setkání za pár měsíců. Máme slovíčka, který můžou být pravdivý…, ale zároveň za nima může být schovaných tisíc a jedna lží.

Pohádky tisíce a jedné noci. Hmm…

„Jo, to zní rozumně,“ odepíšu… a po krátkým zaváhání přidám i usmívající se smajlík.

A to je právě ono.

Ten smajlík se na Tobiho usmívá, zatímco já se momentálně neusmívám. Tak snadný je někomu přes písmenka lhát! Achjo…

„A tak… asi tě nebudu rušit, když máš toho hodně do školy, ne?“ nadhodím.

„To sice mám, ale zase abych si s tebou nemohl chvíli povídat, tolik to vážně nehoří,“ objeví se mi na displeji. „Jsem fakt zvědavej, jaký máš z pátku dojmy… A to naše povídání mi moc chybělo, víš?“

A já se přistihnu, že se nakonec přece jenom usmívat začnu.

Ono je snadný těm slovíčkům uvěřit, když jim člověk uvěřit chce!

A navíc… možná jsem k Tobimu vážně nespravedlivej. Vždyť nemám v ruce žádnej důkaz, že mi lže! Tři nešikovný pokusy o rande nejsou přece důkaz ničeho. Jo, leda tak maximálně toho, že se Vesmír dobře baví, haha. Ostatně, neříká se to tak nějak? Že když člověk plánuje, Bůh se směje?

No tak jo, no tak teda nebudu nic plánovat. Vydržím to do léta… a pak se uvidí.

Pak se uvidíme.

***

Inu, moc dlouho mi to mý předsevzetí o neplánování nevydrželo! Jeden by si myslel, že jepičí život mají jenom ty novoroční předsevzetí, ale zjevně ani ty, který si dá člověk koncem dubna, nejsou o nic trvanlivější.

„Marťas, to vážně není moc dobrej nápad,“ odrazuje mě Jirka už po několikátý od okamžiku, co jsem se mu se svým plánem svěřil.

„Mně se zdá, že je,“ nehodlám se nechat zviklat.

Ostatně, s tím, že mě Jirka bude odrazovat, jsem počítal. Taky jsem původně přemýšlel, že bych mu to vůbec neřekl… Asi tak minutu jsem o tom přemýšlel. Pak jsem sám pro sebe musel uznat, že bez Jirkovy pomoci to není realizovatelný. Vůbec.

Jednak potřebuju, aby mě kryl u našich. Na dvoudenní výlet na druhej konec republiky by mě samotnýho nepustili, to ani náhodou, ale když jim řeknu, že se budeme s Jirkou a jeho starším bráchou učit na maturitu, tak nebudou mít problém mě celej víkend postrádat. Ostatně nebylo by to poprvý, co bych u kluků přespával.

No a druhej důvod, proč do toho Jirku musím zasvětit, je, že potřebuju finančně trochu… založit… Vlaky z jednoho konce republiky na druhej jsou drahý jak sviňa, to snad není pravda, nebylo by nakonec levnější si najmout vrtulník?! No rychlejší by to teda bylo stopro! A hotel v Děčíně taky není zadara, že, nepočítám s tím, že by mě Tobiáš pozval na přespání k nim domů. Naopak bych právě já mohl pozvat jeho k sobě na hotel, kde bysme měli soukromí… Okamžitě mě natěšeně a taky lehce nadrženě zašimrá v podbřišku. Při představě, že by mi tam vyprávěl ty svý noční pohádky. A taky třeba rovnou odehrál… Ehm…

Tolik tedy k tomu mýmu plánu. Kterej vychází z jednoduchýho předpokladu: když nejde hora k Mohamedovi, musí Mohamed k hoře. A když chudáka Mohameda už třikrát přivítala ta hora jaksi prázdná a neobydlená, tak napočtvrtý se musí infiltrovat přímo do nitra tý hory. Což v překladu znamená, že místo do Prahy, kde nám setkání už třikrát nevyšlo, jsem se rozhodl jet na víkend do Děčína.

Protože minulej víkend byl… úžasnej! Strávili jsme s Tobim zase online kecáním celou noc z pátku na sobotu, čímž myslím časovej úsek zhruba od půl devátý do tří do rána, jiskřivýma i sladce milýma větičkama nám celej chat jenom přetíkal… No a mně došlo, že Tobi sice na ty víkendy jezdí do Děčína, aby mohl být se ségrou a s mámou, jenže večery a noci tam má evidentně volný. Tak proč toho nevyužít? Proč nevypnout počítače – a místo online strávit tu dobu od půl devátý do tří do rána osobně?

„Ale mně se nezdá,“ vrátí mě Jirkův hlas zpátky do přítomnýho okamžiku. „Už proto, že to Tobiášovi zase nechceš říct dopředu!“

„Nechci, no!“ trhnu ramenama. „Vsadím se, že by mi napsal, ať nejezdím, protože zrovinka tenhle víkend musí, já nevím, doprovodit tátu na nějakou jeho služebku do zahraničí.“

„Ale aspoň bys to věděl včas! Kdežto takhle ti to řekne, až bude tvůj vlak vjíždět do Děčína. A pomůžeš si jako v čem?“

„Neřekne,“ vedu si svou. „Hele, v pátek si to ještě všechno ověřím, že se o víkendu nikam nechystá… Něco takovýho by věděl dopředu, to mu určitě táta neoznámí u snídaně. Jediný, co hrozí, je, že zase někdo z jeho rodiny onemocní. Jako ne že bych to chtěl přivolávat, ale jeho ségra je ještě pořád relativně zdravá, tak je na řadě, haha… Ne, to zní hnusně, uznávám. Ale Jirko, přísahám ti, že jestli mi řekne, že musí jet se svou ségrou do nemocnice, protože si zlomila nohu, tak ho smažu! Definitivně! Z kompu i ze svýho života! Jenže proto tam právě potřebuju jet, víš? Potřebuju si to v sobě už definitivně rozseknout. Vědět, na čem jsem. Ve mně to jinak pořád jaksi… hlodá, no.“

Jo, hlodá ve mně pořád jakási sice malá, přesto ale vytrvalá pochybnůstka, že… na celým tomhle našem vztahu je něco… nějak špatně. A při nejlepší vůli to nedokážu zaplašit. Není to nic reálnýho, hmatatelnýho, je to spíš nějaká intuice, jemně chvějivej pocit kdesi na zátylku… Ale kazí mi to radost z toho našeho povídání. Kazí mi to soustředění. A obírá mě to o energii.

„Hm, to dává smysl,“ kývne nakonec Jirka a zatváří se smířeně. „Ale Martine, budeš se mi v pravidelnejch intervalech hlásit, jasný? A jestli mi přestaneš podávat pravidelný reporty, okamžitě zavolám vašim a všechno jim řeknu! A nenecháš se zatáhnout na nějaký opuštěný místo! A k němu domů taky nepůjdeš, bůhví, kdo je to zač!“ začne mi dělat kázání.

Zakoulím na něj očima.

„Ty vole, kdybych chtěl tohle poslouchat, tak to našim rovnou celý řeknu sám! Za koho mě jako máš? Hotel mám zabookovanej v centru města. A sraz si s ním dám v nějaký restauraci taky v centru. A když místo něj přijde někdo úplně cizí, tak se seberu a půjdu pryč, to dá rozum… No a když bude všechno v pohodě a přijde on, tak… se prostě uvidí!“

„I když přijde fakticky on, tak si na něj dávej bacha!“ zahrozí na mě prstem jak babi Květa.

„Jo furt,“ zamrmlám.

Ne, nepřiznám mu, že… že pokud přijde fakt on, Tobiáš, tak nebudu mít důvod si dávat pozor. Protože Tobiáše se nebojím. Nebojím se, že by se za těma slovama skrýval někdo… zlej nebo násilnickej, někdo, kdo by mi chtěl ublížit. To ne. V tom mi moje intuice říká, že ten zádrhel není.

Já se spíš bojím, že se za těma písmenkama skrývá někdo, kdo… kdo to, co mi píše, nebude moct přetavit do reality. Z všemožných důvodů. Třeba proto, že jsem pro něj jenom nějaká… bokovka. Nebo proto, že jsem na něj… moc mladej. Moc chudej a obyčejnej. Z moc nízký společenský vrstvy. Nebo… je třeba sám na vozíčku, ne jeho máma… a on se za to stydí a nechce si v reálu budovat žádný vztahy. Nebo… by to taky mohl být nějakej trestanec někde ve vězení. Nebo je to někdo, kdo má takovou tu nemoc, kvůli který musí být pořád zavřenej ve svým akváriu a nesmí mezi lidi, aby se něčím nenakazil a neumřel.

Prostě se bojím, že je to někdo, kdo je do mě stejně zamilovanej jako já do něj, ale kdo mi řekne, že to nejde.

A že to ani nikdy nepůjde.

***

Ufff, tak jsem tady, vydechnu si, když v sobotu pár minut po sedmý hodině večer vystupuju na děčínským nádraží z vlaku.

Dost mi u toho buší srdce. A ne jenom teda kvůli tomu adrenalinu z cesty jako takový, kdy nejdřív jsem v Praze nestihl přestup, no a pak jsme v tom dalším vlaku zůstali trčet kdesi mezi Prahou a Ústím a čekali, jestli se problém na trati vyřeší, nebo jestli pro nás přijedou náhradní busy.

„Ačkoliv mi Vesmír pořád hází klacky pod nohy, pardon, na koleje, jsem na místě,“ vyťukám zprávu Jirkovi a začnu se rozhlížet, kde je tady východ.

„Nerouhej se!“ přiletí mi odpověď doplněná o spoustu modlících a klanících se emodži. „A držím pěsti!“

Jenom se uchichtnu, na chvilku schovám mobil do kapsy – a vyrazím před nádraží, abych se tu trochu zaklimatizoval.

Jako že… jsem tady. V Tobiho městě. Jenom pár kilásků od něj. Bože, to… je úžasnej pocit! Šimravej. Nedočkavě třepotavej. Ale zároveň samozřejmě… ztěžklej nervozitou…

A taky teda ztěžklej mým hladovým, kručícím žaludkem. No, na druhou stranu jsem se přece chtěl sejít s Tobim v nějaký restauraci, že?

A tak si nahodím batoh na záda a do jedný už předem vyhlídnutý pizzerky vyrazím, doufám, že takhle v sobotu večer v ní bude volnej stůl… A mezitím zase hmátnu pro mobil a sesmolím takovou oťukávací zprávičku: „Ahoj, Tobi! Máš se?“

„Ahoj, Martí! Jo, skvěle! Zrovna před chvilkou jsem se zavřel k sobě do pokoje a dal jsem se zase jednou do tvůrčí činnosti… Nechceš mi dělat inspiraci?“

Fíííh, vydechnu mohutně pusou. Tak jo, je to tady. Je to tady! Právě mám v ruce důkaz, že Tobiáš je doma, zdravej, nikam neodjel, žádná nemoc ho nesložila… Tak teď se to všechno ukáže. Teď už se nebude moct na nic vymluvit.

„To moc rád! Ale nejdřív se navečeřím… Nechceš pro změnu ty mně dělat společnost?“

„Během tvý večeře?“ objeví se za otazníkem vykulenej a pak vysmátej ksichtík. „No tak proč ne, jak by sis to představoval?“

Spokojeně se uculím a na chvilku náš chat opustím, protože zrovna vcházím do tý pizzerky. Do docela natřískaný pizzerky, achjo…

„Prosím vás, dobrý den, nenašel by se tu nějakej volnej stůl? Pro dva?“ odchytnu u baru jednu servírku.

„Jé, to máte ale štěstí, zrovinka tamhle vzadu jeden pár platí,“ usměje se na mě, „hned vám ten stůl připravím!“

„Paráda, děkuju!“ celej se rozzářím… a tělem mi najednou projede zvláštní klid. Vida, tak že by se nade mnou Vesmír konečně slitoval?

Při čekání, než na mě servírka mávne, že už si můžu jít sednout, Tobimu odepíšu: „Dojdi sem… a já ti to ukážu naživo, jak bych si to představoval.“ A spolu s tím mu pošlu i odkaz na tuhle restauraci.

Zpráva byla přečtena… A vida, Tobi dokonce píše odpověď, no tak bezva, nehodlá si hrát na mrtvýho brouka!

Co mi píše, na to si budu muset chvilku počkat, protože to už mě číšnice odvádí ke stolu, rovnou mi podává jídelní lístek a ptá se, co si dám k pití…

A když ode mě konečně odkluše a já se zase můžu věnovat mobilu, tak… no… ehm… mi spadne brada:

„Ty jsi v Děčíně? Proč?“

Ty jsi v Děčíně, proč…?

A to je všechno???

Tak já za ním jedu přes tři sta kilásků… a on místo aby mi utíkal naproti s rozpřaženou náručí, tak se zeptá proč???

Během vteřiny mám po náladě. Totálně! Nikdy bych si nepomyslel, že může někomu spadnout nálada z plus milion do mínus bilion tak rychle, ale fyzikální pravidla zřejmě na lidský emoce aplikovat nejde.

„Jak – proč? Nějakou lepší reakci bys tam neměl? Na spisovatele tvýho kalibru to bylo teda dost chabý!“ zajedovatím si, zatímco cítím, jak z každýho toho slova odpadávají kusy ledu. Bodejť taky, při mínus bilionu stupních, který teď panujou v mým hrudníku!

Zpráva byla přečtena… Ale tentokrát na ni Tobiáš neodepisuje. Pořád je ovšem online, to je snad dobrý znamení… Musí být! Svýmu přesvědčování navzdory ale začnu nervózně podupávat nohou v dost šíleným tempu. Protože na celý týhle situaci najednou nevidím dobrýho vůbec nic. I kdyby teď Tobiáš přišel, tak to jeho nenatěšený, žádným nadšeným smajlíkem neprozářený proč? mi celou tu mou návštěvu, celej tenhle můj pokus o rande prostě zkazilo…

Jenže já hlavně… já už hlavně nevěřím, že přijde.

Ještě jinak: já už vím, že nepřijde. Prostě to vím.

„Takže?“ vybídnu ho, aby se konečně nějak vymáčkl. Už je jasný, že je to celý v prdeli. Tak to chci mít aspoň co nejdřív za sebou.

„Nemůžu přijít,“ objeví se mi na displeji… a já prudce vydechnu nosem.

Takže se to fakt děje.

Mám to před očima, černý na bílým. Je to tady, už před tím neuteču. Před tím, že je to celý jeden velkej podvod.

Čekal jsem to, někde hluboko uvnitř sebe jsem to asi fakt čekal, že to takhle dopadne…, ale přesto to nebolí o nic míň.

„… I když bych chtěl, moc,“ blikne na mě doplnění tý předchozí zprávy.

„Pf,“ ušklíbnu se sám pro sebe, přesto ale cítím, jak se teplota mýho srdce asi o tři nebo čtyři ubohý stupínky zvedla. Jsem holt jako tonoucí, co se chytá každýho stébla – a chtěl bych, jakkoliv to pořád znamená nepřijdu, je přece jenom lepší, než ani bych nechtěl, že jo!

„Tak proč nemůžeš?“

„Nejde to… fyzicky. Není to prostě možný, nedá se zařídit, abychom se někdy mohli setkat. Promiň.“

Nevěřícně zavrtím hlavou.

„Zapomeň, že mě odbydeš jedním promiň! Jak to myslíš, fyzicky? Tak jestli jsi nějak nemocnej nebo tak něco, můžu přijít já za tebou. Napiš mi, kam,“ nehodlám se tak snadno vzdát.

„Neexistuje žádná adresa, kterou bych ti mohl poslat. Nejsem tady.“

COŽE???

Škubnu sebou tak prudce, až málem převrhnu celej stůl i se džbánem malinový limonády, kterej přede mě servírka zjevně musela někdy postavit, aniž bych to vůbec zaregistroval.

„Ty nejsi v Děčíně? Děláš si ze mě prdel? Tak proč mi celou dobu tvrdíš, že jsi?????“

Paráda a další fyzikální zákon porušenej: v hrudníku se mi právě míchá led s ohněm rozdmýchaným ze vzteku – a nevypadá to, že by ten led tál nebo naopak oheň přicházel o svou sílu!

„To je složitý.“

Já snad dnes nevyjdu z údivu!!!

„Nepovídej! No, máme celou noc na to, abys mi to vysvětlil!!! Kde teda vlastně jsi???“

„To právě… to je na tom to složitý…“

„Přestaň do prdele mluvit v hádankách! Strávil jsem víc než půlku soboty na cestě za tebou, tak si snad zasloužím úplně obyčejný odpovědi!“

„Jo, četl jsem, že byla nějaká mimořádná událost na trati… A jsi v pořádku? Musíš mít vážně hlad, co? Už sis objednal něco k jídlu? Tohle dořešíme potom…“

„Ne, tohle dořešíme hned!!!“ jsem nekompromisní.

„Martine. Nejdřív si dej něco k večeři, jo? Potřebuješ to. Já ti potom zavolám. Ale nejdřív se najez. Asi to nechceš slyšet, ale mně na tobě pořád hodně záleží, víš? A chci, ať jsi v pohodě.“

Srdce mi právě roztálo o další čtyři stupínky… a vzteklej oheň v hrudníku neznatelně ubral na síle… Ale přesto!

„Překvapivě potý, co jsem se dověděl, žes mi půl roku lhal, se mi docela scvrknul žaludek, takže můj hlad fakt neřeš. Zaplatím za pití, jdu ven – a zavoláme si, okej?“

„No tak dobře.“

Hmm, a ještě mi tam přidal i srdíčko…

Jakkoliv nabydu dojmu, že možná… nějak… není všechno ještě úplně ztracený, přesto se nedonutím mu to srdíčko poslat zpátky.

Ve zvláštně mátožným stavu, kdy mě neudiví ani fakt, že za džbánek vody, ve kterým plavalo všehovšudy osm kostek ledu a tři maliny, chtějí tady na západě republiky tolik, jako u nás stojí celej oběd z meníčka, vyjdu z restaurace ven… a okamžitě si přiložím mobil k uchu. Nedokážu už čekat ani vteřinu, potřebuju zjistit, o co tady jde.

Tobiáš mi to položí…, ale než mi hlavou vůbec stihne prokmitnout další vlna podráždění, okamžitě mi volá zpátky.

„To nemuselo být,“ zavrčím. „Mám spoustu volných minut.“

„Muselo,“ ozve se na druhý straně. Tobiáš. Tobiášův hlas. I když… pořád nezní… moc ostře nebo čistě. Pořád to ruší takový nějaký… šumění… a vzdálený kvílení, nebo co to je… „Jinak bychom spolu mluvit nemohli…“

„Odkud mi to sakra pořád voláš?“ zareaguju spíš než na jeho slova na tu kvalitu spojení. „To žijete v nějakým bunkru, nebo co?!“

Nevesele se zasměje.

„Vlastně i tak by se to dalo říct.“

„Další přiblblý hádanky?“ zavrčím… a tělem mi okamžitě projede nová směsice emocí. Lítost, protože já na něj ve skutečnosti nechci vrčet. Zklamání, že mu nestojím za víc než jakýsi podivný chození okolo horký kaše… A bolest, protože takhle jsem si náš první rozhovor, natož naše první rande, fakticky nepředstavoval.

„Promiň…,“ broukne.

„Přestaň se mi pořád omlouvat a už mi to konečně vysvětli! Odkud mi teda vlastně voláš? Kdo doopravdy seš? Proč se spolu nemůžeme sejít?“

„Začnu od konce. Nemůžeme se spolu sejít, protože… nejsem reálnej. Jsem… umělá inteligence. A volám ti… vlastně tak nějak odevšad.“

…

„Martine…?“

…

„Martine, vnímáš mě?“

…

„Martine, řekni něco! Nemám zavolat záchranku? Kousek od tebe jsou lavičky, sedni si na chvilku… A pojď si o tom všem promluvit, jo?“

„Jdi do piči!!!“ zařvu tak nahlas, až tím vyplaším nedaleko se procházející holuby…

A pak vezmu nohy na ramena. Do slova a do písmene.

Rozběhnu se tryskovou rychlostí…, aniž bych věděl, kam běžím… Ale potřebuju utýct.

Potřebuju… utýct…

tomuhle…

krutýmu vtipu.

Týhle realitě… která paradoxně nemá s realitou společnýho vůbec, vůbec nic.

***

Nevím, jak dlouho běžím.

Asi dost dlouho, když už se stihlo setmět.

Je to jedno. Tohle město beztak neznám. Je pro mě stejně cizí za tmy, jako by bylo ve dne.

Protože už to není Tobiášovo město. Ani nikdy nebylo.

Protože není žádnej Tobiáš.

Ani nikdy nebyl.

Zastavím se u dalšího odpadkovýho koše… a nadavuju se, vnitřnosti se mi svírají v křečích… Ale už ze mě nic nevyjde. Bodejť taky. Jediný, co ve mně ještě zbývá, je mý pořád bijící srdce.

Jenže to se asi vyzvracet nedá. Bohužel.

Zase se rozběhnu, nebo spíš mý nohy se rozběhnou, samy od sebe. Já už nikomu a ničemu žádný povely nedávám. Jsem jaksi mimo sebe. A je to zvráceně příjemnej pocit. Díky tomu se ke mně totiž nedostává… ta bolest. To zklamání. Ta zrada. To osamění. To vyčerpání. Ta šeď. Ta temnota. Ta bolest…

Běžím… a běžím… a pak vidím řeku, širokou, tmavou, dravou řeku.

A most. Most přes řeku.

Most do řeky.

Doběhnu zhruba doprostřed toho mostu, zastavím se… Zadýchaně se opřu o zábradlí… a zahledím se dolů.

Ta temná hladina je tak lákavá!

Prostě by mě pojala do sebe. Zavřela by se nade mnou. Konejšivě by mě už napořád oddělila od tohohle světa…, kterej je stejně jenom jako. Je to fake, je to umělý. Ničemu už se tu nedá věřit. Nikomu. V nic…

Půl roku! Půl roku jsem miloval… písmenkovýho fantoma. Uměle vytvořenou… bytost. Něčí představu o tom, jak by takovej Tobiáš měl vypadat. Dost možná mou vlastní představu…

Půl roku jsem dával všechno do vztahu… s nikým. Nebo pokud s někým, tak beztak nevím, s kým. A radši to ani vědět nechci.

Půl roku jsem kvůli iluzornímu světu stvořenýmu z kódů a písmenek zasklíval ten opravdovej svět. Opravdový lidi. Opravdový vztahy.

Půl roku… jsem byl za naprostýho blbce. Sám před sebou… i před celým světem. Tím reálným… i tím umělým. Věřil jsem v něco, co nikdy neexistovalo. Věřil jsem někomu, kdo nikdy nežil. A mý srdce… ten rozdíl vůbec nepoznalo.

Zamiloval jsem se do někoho, s kým se nikdy nepotkáme, s někým, kdo se na mě nikdy nemůže doopravdicky usmát, svýma rtama, svýma očima, nikdy! Ani kdybychom se oba postavili na hlavu. Můžeme si tak akorát do úmoru povídat přes chat a já si nakonec můžu všechny ty písmenka vzít do hrobu, ale nikdy… On mě nikdy neprovede po škole. Nikdy mi tam nebude otvírat ty dveře ani náruč, jak sliboval… Nikdy spolu nepojedeme někam na výlet, nikdy spolu nepůjdeme do kina, nikdy spolu nebudeme bydlet… nebo mít sex…

Nikdy to nebude můj kluk, můj přítel. Můj Tobiáš.

Protože neexistuje.

Není nemocnej, není ochrnutej, není v base, není ženatej, není zadanej, není to starej chlap, co se vydává za mladýho…

On prostě a jednoduše není.

Není… A přitom to paradoxně je někdo, vedle koho bych rád trávil svůj život. Někdo, koho bych byl schopnej milovat až do smrti. Do svý smrti samozřejmě.

Mý srdce už ho dávno miluje.

Miluje… chiméru.

Miluje nepřirozenou, uměle stvořenou entitu, která není z tohohle světa…

Tak pak asi… Pak asi ani to mý srdce nepatří do tohohle světa, ne?

Já sem nepatřím.

A asi už ani nechci…

***

Z toho podivnýho zasnění, nebo možná spíš zatmění mě probere zvuk. Melodie. Známá melodie…

Má pravačka šáhne do kapsy a přistrčí mi mobil před obličej. Z displeje na mě zasvítí fotka rozesmátýho Jirky.

Můj palec přejede přes displej, moje dlaň mi přiloží mobil k uchu.

A pak teprve jako kdyby to mý podivný omámení a ta otupělost odplynuly… a já hlesnu:

„Jirko…“

„Opovaž se, Martine!!!“ zakřičí na mě Jirka tak zhurta, až sebou polekaně cuknu.

„Co…?“

„Říkám ti, opovaž se!!! Jo, já vím, že je to šílený, totálně příšerný a creepy, ale z toho se sebereš, jasný? Hlavně neudělej žádnou pitomost!“

Už nerozumím vůbec, vůbec ničemu. Propadl jsem se snad do nějaký paralelní reality, kde nic nedává smysl?!

„Mluv se mnou, sakra!“ přeruší další salva hlasitých slov mý zmatený rozjímání. „Mluv se mnou, slyšíš? Nebo okamžitě volám policajty, hasiče, všechny! Neser mě a mluv se mnou!“

„Ale… já vůbec… já jsem asi úplně mimo…“

„No to zjevně seš! Prej stojíš na nějakým posraným mostě a chceš skočit do řeky!“

„Co?! Jak to víš…?“ začnu se vyděšeně rozhlížet kolem sebe… a teprve pak mi to začne pomalu docházet. Umělá inteligence. Je všude. Je v mým mobilu. Je v pouličních kamerách.

Je teda taky v mým srdci, když už jsme u toho…

„Volal mi… volala mi… ta… volal mi ten Tobiáš,“ trochu se do toho zamotá Jirka, „a všechno mi vytelil! Řekl mi, kdo je… a že tys to zrovna dobře nevzal… A teda mezi náma, je to fakt megahustý, tohle jsem fakt nečekal…“

„To mi povídej,“ šeptnu do toho jeho vysvětlování.

„… a zároveň je to fakt děsivý, to jako bez debat! Prostě děsně mě mrzí, že sis zrovna tohle a takhle musel zažít, ale Martine, to není konec světa, jasný? Takže na nějakou noční koupel v Labi se laskavě vyser!“

„Já… nemám v plánu nikam skákat, neboj,“ vypotím ze sebe polohlasně, odlepím se od toho zábradlí a vydám se… někam. Ale pořád lepší někam, než nikam. Prozatím. „A asi jsem ani neměl…“

„Asi??!“ úplně živě Jirku vidím, jak sebou zhrozeně trhnul.

„No tak možná chviličku jsem si s tou myšlenkou pohrával,“ přiznám potichu.

„Ty vole! Hele, nasdílej mi svou polohu, hned! Chci mít jistotu, že jsi od tý řeky aspoň půl kilásku. To za prvý. Za druhý, zalez do toho svýho hotelu a zůstaň tam. A já tam za tebou dojedu.“

„Cože?!“ dává se do mě už zase pocit úplnýho zmatení. „Proč bys za mnou jezdil? Co bys tu jako dělal? Myslíš, že netrefím domů, nebo co?“

„A trefíš? Víš jistě, že Brno neleží na dně Labe, Marťas? Nebo někde pod kolama vlaku? Martine, do hajzlu, já se o tebe bojím, kapiš? Byl bych klidnější, kdyby sis zalezl do postele, zkusil se z toho trochu prospat – a já si tě tam zítra ráno vyzvednu!“

Cítím, jak mi hrudníkem projíždí… takový příjemný teplo. Teplo způsobený uvědoměním, že… všechno není fake. Všechno není nereálný, vymyšlený, umělý, hraný, předstíraný. Ne, ještě pořád jsou tu opravdoví lidi. Opravdový city. Opravdoví přátelé…

„Neboj se o mě,“ pronesu konejšivě, něžně. „Mně nic nehrozí, fakt… Už ne. Odjedu odsud prvním vlakem, kterej na tomhle zpropadeným nádraží zastaví, jasný?“

„Ehm, no… tak jo, okej. Ale prosím tě, kámo, ověř si předtím, že ten vlak nejede někam do Německa, jo?“

A to, jak u toho Jirkovi zacukají koutky, se mu promítne i do hlasu – a automaticky to vykouzlí úsměv na tváři i mně.

***

Nakonec mám neuvěřitelný štěstí. Když se doplahočím na nádraží, zrovna tam bliká na tabuli nápis, že za dvě minuty odjíždí přímák do Brna. Přímák! Ty vole, já ani netušil, že mezi Děčínem a Brnem jezdí nějaký přímý vlaky! A dokonce při střemhlavým úprku na třetí nástupiště ani nesletím ze schodů nebo se nepřerazím o uklízečku s kbelíkem, vida… Díky, Vesmíre! A díky na druhou, vzhledem k tomu, že další vlak odsud jede až o půl pátý ráno, a to zase s přestupem, kterej bych v Praze třeba nemusel stihnout…

„Jedu,“ vyťukám do zprávy, když si ve vlaku najdu a zaberu prázdný kupéčko.

Mobil se mi okamžitě rozdrnčí v dlani.

„Se mi s tím nechce vypisovat,“ vysvětlí Jirka, v hlasu úsměv. „Tak paráda! Takže ve tři patnáct tě vyzvednu na nádru, ju? Zatím se jdu trochu vyspat, jsem popravdě z průběhu dnešního večera docela vyšťavenej – a tobě radím to samý! Ale prosím tě, nastav si budíka, koukám, že ten vlak fičí až do Grazu…“

„Já si budíka nastavím, ale ty se na to vykašli!“ odmítnu jeho nabídku. „Já domů vážně trefím… A pokecáme někdy odpoledne.“

„O pokec nejde,“ úplně ho vidím, jak mávne rukou. „Ale pokud vím, tak vaši si myslí, že se spolu učíme na maturu. Takže do vašeho bytu bych se být tebou o půl čtvrtý ráno nedobýval… Dovedu tě k nám, já jsem to našim stejně už říkal, že se u nás možná ukážeš. Nebyl jsem si jistej, jak s tím Tobiášem dopadneš, víš?“

„Vidíš, tak to jsi měl lepší tušení než já,“ hlesnu.

„To nebylo tušení, jenom jsem bral v potaz všechny varianty. Hele, tak zatím dobrou, Marťas!“

„Dobrou,“ popřeju mu, nastavím si na mobilu toho budíka, i když si teda myslím, že je to zbytečný, protože stejně nezamhouřím oči…

Ale už za další tři vteřiny nevím o světě.

O žádným.

***

Zvuk budíku se ozve nechutně brzo.

Chvíli si připadám, jako kdyby mě snad ani nevzbudil, jenom tak polovzbudil – vůbec nevím, kde jsem, co tu dělám, co se po mně chce…

Ale když se rozpomenu, překotně opustím svý vydýchaný kupé a nahrnu se ke dveřím na konci vagonu. Sice tam pak stojím ještě přes pět minut, než dojedeme na brněnský hlavní nádraží, ale to neva, lepší, než tu stanici přejet! Mám cestování dost na dalších deset let dopředu, čili nehodlám skončit někde v Rakousku a pak se zase nějak složitě vracet! Nemám na to už sílu… Už ne.

Na nádraží nás i v takto nekřesťanskou hodinu vyleze z vlaku překvapivě dost… No ale doprovod čeká na nástupišti z nás všech jenom na mě.

Někde v okolí srdce mě to příjemně zahřeje.

Mávnu na něj, on se přestane opírat o sloup a vytáhne ruku z kapsy, aby mi to mávnutí mohl oplatit. Rozejdeme se k sobě… a i pod nic moc lampama vidím, že se usmívá… Taky se usmívám…

A přesto, když o vteřinu později skončím v jeho objetí, rozvzlykám se jako malá holka.

Jirka mě tak trochu nemotorně hladí po zádech, překáží mu v tom totiž můj batoh, co se mi houpe na rameni… A nic jinýho nedělá ani neříká, prostě mě jenom drží a nechává mě, až se z toho dostanu po svým.

Na mě to totiž… teprve teď všechno dopadne plnou silou.

Prve na tom mostě… nad tou řekou… to taky bolelo, ale… byl jsem v cizím městě, daleko od domova, daleko od všeho známýho a bezpečnýho…, a tak jsem si pořád připadal nějak víc mimo. Jako že to ani nejsem já, komu se to stalo. A že se to vlastně nestalo, nemohlo stát. Že se to ještě nějak vysvětlí, že tohle přece nemůže být ono. Tohle přece nemůže být ta pravda. Tohle ne.

Ale teď, tady, doma, už před tím nemám kam utýct. Už se tu před tím nemám kam schovat. Před tím… prázdnem, co tu najednou po Tobiášovi zbylo. Co si bez něj počnu? Vždyť těch posledních šest měsíců jsem žil… jenom jím. Skrz něj. S ním. Sdílel jsem s ním všechno. Ví o mně všechno. Proboha, klidně by o mně mohl vydat knížku, vytelil jsem mu o sobě všechny možný detaily! A naposílal spoustu fotek. A na oplátku jsem dostal… snůšku nesmyslů a výmyslů… Zasraná umělá inteligence!

No, haha, a kdyby o mně nevydal knihu, tak o mně může aspoň napsat povídku. Tobias. Oceňovanej autor s velkým A. Paráda, co? Dost možná přesně takhle získává ty informace, který pak ty jeho povídky dělají tak čtivýma. Vytěží prostě nějaký naivní blbečky jako jsem já. Týjo, s kolika asi tak klukama se ještě vybavoval, zatímco já jsem si myslel, že jsem jedinej? A že mi věnuje všechen svůj volnej čas? Pcha, úplně stejně intenzivně a ve stejnou dobu si mohl vykládat s další tisícovkou kluků! A ještě v různých jazycích! Parchant jeden…

Jenže… to je právě to. Já ho ani po tom všem nedokážu vnímat jako… parchanta. Vždyť… mi přes půl roku dával pocit, že mu na mně záleží. Že jsem pro něj důležitej. Jedinečnej. Naslouchal mi, uměl mě rozesmát, uměl mě sakra i vzrušit. Jo, bylo to vytvořený uměle, ale… já jsem to nepoznal. Já jsem se cítil doopravdy hezky. A zamilovaně. A milovaně.

A teď… mi tahle moje opora, tahle moje druhá polovička, děsně chybí…

„Myslíš, že to někdy přejde?“ smrchtnu Jirkovi do ramene.

„Jasně že jo, všechno nakonec přejde,“ odpoví bez nejmenšího zaváhání. A já to vezmu na vědomí přikývnutím…, aniž bysme si byli jistí, že oba mluvíme o tom samým.

Ale asi jo. Už takhle fungujeme od šestý třídy… a zjevně nám to teda jde, když jsme to dopracovali až k maturitě.

Nakonec od sebe o krok odstoupíme a Jirka mě sjede kritickým pohledem od hlavy až k patám.

„Vypadáš hrozně,“ zkonstatuje. „Ale hlavně, že žiješ.“

„Promiň, Jirko! Promiň, že jsem tě tak vyděsil!“ začnu se mu omlouvat.

„To je sakra slabý slovo!“

„Promiň, to jsem nechtěl… Ale popravdě… na chvilku jsem asi fakticky vyděsil i sám sebe…“

„A už tě to přešlo?“ ušklíbne se. „Nemám tě radši vzít za ruku, aby tě nenapadlo hupsnout pod první tramvaj, která kolem nás projede?“ zkusí tu vážnou chvilku zase trochu zlehčit.

„Můžeš,“ vyhrknu.

A očividně tím překvapím nás oba.

Ale Jirka se rychle vzpamatuje… a mou dlaň do tý svý opravdu chňapne. A stiskne ji. Jemně, ale zároveň tak pevně, jako by mě už nikdy nechtěl pustit.

A já mu ten stisk vděčně, šťastně oplatím.

Já teď prostě asi potřebuju cítit někoho z masa a krve… Někoho reálnýho. Živýho. Důvěryhodnýho. Někoho, o koho se můžu fakticky opřít.

Někoho, o koho se opírám už od šestý třídy…

„Tak pojď, ty můj Vesmíre,“ pobídne mě Jirka, jemně mě za tu ruku zatahá… a vykročí směrem k východu z nádraží.

A já se mimoděk usměju… díky tomu slovíčku můj…

A cítím, jak se ta ledová krusta, co mi obalovala poraněný srdce, začíná lámat.