Malá elektrifikace I.

Léta šedesátá – 1969

Hvizd píšťalky a zatroubení malé dieselové lokomotivy proťalo monotonní hluk z výrobních hal. Mladík u otevřeného okna popíjel kávu a díval se, jak u rampy překládají z vagonu štosy desek, sepnuté kovovými pásky. Kdoví, co se z tohoto dřeva bude dělat. Krásně rozjetá výroba na zakázku, byla dočasně pozastavena. To slovo se stalo během roku prokletím. Dočasně umístěná armáda Sovětů, dočasně zrušené kde co. Ředitele už odvolali, taky jednoho náměstka pro výrobu, dva mistry, co se příliš angažovali. Možná je na řadě i on.

„Přemi, bude jedenáct, máš jít k řediteli, nezapomněls?“ ozvala se Ivonka, zatím pomocná kancelářská síla.

„Jenom dopiju kafe, hrníček si rozhodně pak vezmu, ten tady nenechám.“

„Myslíš, že tě…“

„Vyrazí? Co taky jiného. Teď tady nebudu k ničemu, když se bude dělat sériovka. Ani nevím, co budu dělat.“

Postavil nedopitý hrnek na stůl a šel. Dlouhou chodbou až ke schodišti a výtahu. Zaklepal na dveře sekretářky.

„Soudruh ředitel vás očekává, dáte si kávu, nebo čaj?“

„Kávu, prosím.“

Přešel místností a po zaklepání a vyzvání vešel. No co už, pomyslel si, škemrat nebude.

V docela honosné kanceláři s velikým akváriem na boku zdi seděl za stolem, ještě z kubánského mahagonu, docela statný muž k padesátce s prošedivělými vlasy. Příjemná, trochu hranatá tvář, tmavé, téměř černé oči.

„Přijměte místo, mladý muži, Přemku, doufám, že vám tak říkají, i když vidím vaše křestní jméno Přemyslav, to je velmi neobvyklé. No půjdeme hned k věci. Doba je složitá, tu nezměníme. Řeknu vám upřímně, o tenhle post jsem moc nestál. Tady si člověk může lehce zlomit vaz. Přecházíme na jinou výrobu a můj předchůdce i všichni ostatní odvolaní tady měli slovo a byli oblíbení. Na tom ovšem já nemám žádný podíl, ale lidé to bohužel vidí jinak. Jste tady rok, ale slyšel jsem, že jste si zde vytvořil tým skvělých řemeslníků u zakázkového nábytku. S tím je zatím konec, ale doufám, že se k tomu zase vrátíme. Jen bych chtěl, abyste to lidem vysvětlil, aby nám neodcházeli. Zůstal tady jeden náměstek, ale jak víte, je už delší dobu nemocný. Stejně jen hlídal finance, to zvládne i běžná účetní. Dáme si kávu.“

Přema upíjel a čekal, co z ředitele dál vyleze. Že by ho chtěl vyhodit, to nevypadalo.

„Řeknu vám to přímo, nejste sice ve straně, ale nijak jste se ani neangažoval v takzvaném ozdravném procesu s nestraníky. I za rok jste se tady s celým provozem seznámil. Neseděl jste jen v kanceláři u výkresů. Potřebuji někoho, kdo to tady skutečně zná. Takže ode dneška jste jmenovaný provozním náměstkem. Zajdete si na kádrové, tam vás seznámí se vším, co bude třeba. Co ta vaše Ivona, jak píše na stroji?“

„Má ekonomku, píše slušně, byla i na nějakém mistrovství republiky a má tuším třetí nebo čtvrté místo.“

„Tak máte vyřešenou sekretářku, samozřejmě, je to pak už na vás, koho si zvolíte. Jinak vaším hlavním úkolem bude, aby všechno šlo jako dosud a plnil se a překračoval plán. Nic víc, nic míň. Tak hodně štěstí, soudruhu náměstku.“

Ředitel mu podal ruku a pokynul mu k odchodu.

Na kádrovém byla také nová soudružka – Květa. Všechno s ním probrala a šla mu pak ukázat jeho kancelář. Teprve ji uklízeli. Byla docela útulná, malá a spojená se vstupní pro sekretářku a s další, kde byla starší paní, která zatím vedla všechno potřebné papírování. Velmi příjemná, po čtyřicítce, Slovenka, paní Aranka. Nezbývalo, než si přenést potřebné z vývoje, který zatím zůstane uzavřený. Samozřejmě že Ivona byla nadšená a vypadalo to, že si s paní Arankou budou dobře rozumět. Přema si sice taky oddechl, místo vyhazovu povýšení, jenže, pokud něco nepůjde, jak mu naznačil ředitel, poletí první. Přehodil na něj zodpovědnost. Bude muset zajít do dílen, kde se pracovalo na zakázkovém nábytku, a nějak chlapům vysvětlit, o co jde. Jistěže nadšeni nebudou. Z dobré, spíš ruční práce a zaplacené přecházet na sériovku za míň, kdo by o to stál? Ale trochu počítal s tím, že v okolí nic podobného není, tak snad to půjde.

Taky vše prošlo s odřenýma ušima. Těch pár jeho zaměstnanců mu sice popřálo, mají radost, že sem nepřijde nějaký partajní vůl, ale nadšení moc nebyli. Dalšího velkého provozu se nic nijak nedotklo, vše zůstalo při starém. Bude pár dnů trvat, než se se vším seznámí. Konečně byl večer, prošel vrátnicí, odevzdal klíče, pomalu vyšel k nábřeží a svému paneláku. Králíkárně. Musel se zasmát. Svítící a zhaslá okna tvořila v jednom místě krásnou šachovnici. Za chvíli ji poruší jeho rozsvícené okno. Před rokem dostal místo, malinký, ale byt. Nadšení v práci. Plno zakázek. Odtrhneme se od továrny, založíme si výrobní družstvo. A pak ráno tanky v ulicích. Raději nevzpomínat. Nevěděl, jestli se má radovat z takového úspěchu, nebo je to k pláči. Ještěže si tady za dobu, co tu je, nenašel žádné přátele. Dívali by se na něj jako na kolaboranta. Ale mohl odmítnout? A pak hledat složitě místo za pár korun?

Zamířil do malé restaurace ještě ve staré zástavbě. Občas tady večeřel. V poledne závodka a něco si vařit večer se mu nechtělo. Navíc, ledničku si zatím nepořídil.

Na zahrádce ve dvoře bylo jako vždy plno. Hodně lidí sem chodilo právě z paneláků. Celé rodiny i s dětmi. Na večeři, kafíčko, zákusek, zmrzlinu. Později pak milovníci piva a dvojičky na víno. Nikdy se tu s nikým nesblížil, i když pár hostů už od vidění znal. Pozdravili se, takové to počasí, práce a se ztišeným hlasem už aby Ivani táhli domů, ale nic víc. Mívali dobré guláše, klobásky a makrely z udírny, nakládané sýry, utopence, tlačenku nebo salám s cibulí. To všechno měl rád, pak jedno pivo. Někdy dvojku nebo i sedmičku vína. Vozili jim ho od Hodonína pro místní štamgasty, kam se už také počítal.

„Čus Přemo, jsou dnes výborný makrely, dáš si?“ lákal ho pobíhající vrchní, snad v jeho létech.

„Určitě, mám děsnej hlad.“

Sledoval Hanziho, jak mu tady říkali. Hezká chlapecká tvář, vybledlé blond vlasy na patku, co mu padala do čela, skvělá postava. Tak nějak se proslýchalo, že je na kluky, ale nijak to v práci nedával znát. Taky to tady nikdo neřešil. Přemek pořád o tom uvažoval, ale nemohl se rozhodnout. Třeba je to jen kec, ztrapnil by se a kam by pak chodil večeřet? Od vojny nic a na vojně půl nicu. Až ke konci s nováčkem, co mu přidělili. Něco s tím musí udělat. Za chvíli přijde třicítka, pak Kristovy léta a je starej chlap.

Makrela byla skvělá. Pivko pěkně zachutnalo, dal si mimořádně ještě jedno. Hanzi se mu smál, co třetí, čtvrtý, desátý? Jistě, tady byli i tací, co dali patnáct a kolo je pak odvedlo domů. Prohlížel si ho a fantazie pracovala. Měl co dělat se pak zvednout. Nevstával jenom on. Doma si bude muset ulevit. Taky když přišel do své poustevny, dal si sprchu a hned se přesunul na rozkládací gauč. Rozprostřel froté osušku, vyndal olejíček s vůní jasmínu a dildo, které si sám vyrobil. Taky z mahagonu, jenže afrického, konkrétně z Khaya senegalensis, barvy tmavého jantaru. Přesně podle fotografie domorodých artefaktů používaných při sexu. Byl na tohle dráždidlo a uspokojovadlo zvyklý a dával mu jednoznačně přednost před moderními umělohmotnými. Objevovaly se i u nás vibrátory, ale nijak ho nenadchly. Se svým mírně zahnutým dildem se dala krásně stimulovat prostata. Vyrobil si ho přesně na míru, aby splňovalo vše, po čem toužil. Při tom na škole o nevhodný sex nouze nebyla. Pár kluků tady bylo teplých a nijak se s tím netajili v rámci studentů. Taky si tehdy užil zcela všeho. Jenže pak přišel náhlý konec. Něco málo na vojně a teď nic.

Vždycky se nachystal, pak si připravil své dildo a hezky se s ním pomazlil. Připadalo mu, jako by ožilo. Jeho ruce po něm klouzaly jako po penisu skutečného milence. Musel se usmát, když ho tvořil. Vylaďoval tvar i mírné zakřivení. Rýžku na žaludu i zaoblení jeho hran. Bylo to nespočet hodin láskyplné práce. Teď si mohl vychutnat po zakotvení v dutince speciálního polštářku jemné nasednutí. Pak vše už řídila jedna ruka, zatímco druhá se věnovala vlastnímu penisu. Oddalování a dráždění pak neudržitelně vyvrcholilo. Vždycky když se pak vrátil ze sprchy, snil o skutečném konkrétním milenci, kam si dosazoval tváře, které se mu při náhodných setkáních líbily. A říkal si, teď si už musím někoho najít. No jo, ale kde. Zkusit nakonec Hanziho?

Do práce mu zavolal jeden z jeho strýců. Ve velmi početné rodině neměl zrovna nejlepší pověst, ale když bylo potřeba, všichni ho využívali. Nikdo vlastně nevěděl, co dělá. Jen byl vždy vedoucím nějakého obchodu. Měl známé všude a sehnal cokoliv. Nic nebyl problém. Osmašedesátý přežil bez problémů a měl dobré styky se vznikajícími ruskými obchody u jejich posádek, hlavně v Milovicích. Stejně tak i v Tuzexu, Mototechně nebo v Čedoku. O Přemově orientaci věděl, nijak to neřešil, naopak, říkal, že homosexuálové patřívali dříve k nejlépe oblékaným mužům, a přivezl vždy zahraniční pánské prádlo, jaké kolikrát nebylo ani v Tuzexu.

Vyzvedne ho za dva dny hned po třetí z práce a zajdou někam na skleničku. To také dodržel, nasedli do jeho Simcy jedenáctistovky a zajeli do malé kavárny ve městě. Hned Přemovi gratuloval. Jistě, všechno si na podniku zjistil, i že budou mít za týden velkou celozávodní dovolenou čtrnáct dnů.

„Kam máš, chlapče, namířeno?“

„Zatím nikam.“

„Dohodil bych ti něco přes Čedok, ale mám velkou prosbu. Ten Čedok příště. Totiž mně jde o takovou malou elektrifikaci na chatě. Je to spíš starý srub, co ještě stavěl táta s dědečkem po válce, ale té první. Otesané klády i spojované do sebe zase dřevem. Jedna zeď kamenná. Nikdo tam nechce jezdit, protože tam není elektřina. A tu by mi tam zavedli, jenže my budeme v Jugošce. Já bych tam ani nejel, ale manželka a děcka. Je to prostě móda. Vrátíme se, budeme na chatě zase bez elektřiny a ani ji pak neprodám. Je to samota, tedy vedle je ještě jedna postavená po druhé válce, modernější, ale taky tam nikdo nejezdí. Není tam ani voda, mimo malého potůčku. Kolem dokola, kilometry nic.

Obchod ve vesnici, tak asi dva tři kilometry. Nikoho z rodiny tam nemůžu dostat. Myslíš, že bys mě mohl zachránit? Samozřejmě ti tam navezu jídlo a pití, ovšem jen v konzervách. Je tam malý sklep, ale bez ledničky už je dnes problém. A taky ti dobře zaplatím. Pokud by tam nikdo nebyl, tak se mi na to energetici vyserou, to mi už řekli. No, jak to vidíš?“

„Je to narychlo, ale jo, stejně nic nemám nikde domluveno. Mám magnetofon Uran na baterie i rádio.“

„Což o to, dal bych ti tam přenosný televizor a autobaterii na napájení, ale bohužel tam není signál, až někde výš. Kolem jsou krásný lesy a taky louky. Taky jsem dřív uvažoval o benzínové centrále, ale tohle je nejlepší. Bude tam pak i třífázový na větší cirkulárku. Takže domluveno? Tady máš plánek, klíče ode všeho popsané, papíry pro elektrikáře, finance, takový povídání, kde co je. Ještě ti tam navezeme jídlo. Pokud něco povezeš, nejezdi na zastávku autobusem, je to pak daleko, ale vezmi si taxíka ve městě, zaveze tě až k chatě.“

Ještě chvíli povídali, strýček ho hodil domů a odjel. Přemek se ani nestačil vzpamatovat. No co, vypne, pár dní klidu bude jen k užitku. A že bude sám, vždyť to už je rok.

Vyrazil hned v pátek dopoledne, dřív když bylo potřeba, jim odchod blinknul vrátný, na píchacích hodinách. Teď jako náměstek se téhle povinnosti zbavil. Jen někdy nahlásil, kde bude. Batoh si vzal už ráno, aby nemusel ještě domů. Ve vlaku bude sice horko, ale snad tam budou cestující, kterým nebude vadit průvan. Jednou přesedal. Ještě v nádražní hale, spíš haličce, viděl u telefonu nápis taxi a číslo. Ve financích od strýce byla i položka na taxi, tak proč ne. Za čtrnáct dnů se nachodí, bude-li chtít, až dost. Přijela stará zelená Volha, a když řekl, kam jede, řidič nezavřel celou dobu ústa. No spíš hubu. Jistě že strýce znal a během cesty Přemu zahrnul stovkami informací, které mu samozřejmě nebyly k ničemu. Pak si vzal jen polovinu, prý stejně neměl zaplý taxametr a co by neudělal pro dobrého známého. A když bude potřeba, telefon je asi půl druhého kilometru na hájovně.

Srub byl opravdu z obrovských kmenů, přízemní okna zakrytá okenicemi. Na střeše velký a široký komín z kamene. Odemkl masivní dveře na dva zámky a připnul je k trámům háčkem. Další stejné se otvíraly dovnitř. V šeru byla vidět jen jedna místnost. Šel postupně otevřít okna a okenice. Teď viděl vnitřní zařízení. Na jedné straně vedly příkré schody nahoru, asi na půdu. Pod nimi vestavěná skříň. Starý sporák a police na nádobí. Stůl, židle a zase dřevěné skříně až po strop z trámů. Uprostřed místnosti na kamenném podstavci ohniště se sopouchem vedoucím šikmo ke krbu. Vedle krbu litinová kamna na celá polena. Krb zřejmě v zimě nestačil tak velký prostor vytopit. Pak už jen dřevěné, zřejmě rozkládací sedačky, lavice, židle, jídelní stůl a židle. Na zdích i zavěšené petrolejové lampy. Pár starých trofejí, kůže z divočáka. Na zemi běhouny utkané ze starých látek.

Položil si batoh na stůl v kuchyňském koutě. U schodů byl široký poklop, pod ním schody do sklípku, kde byla pumpa na betonové skruži studny. Taky police se sklenicemi zavařenin a lahvemi sirupů a vína. Na nízké půdě byly položené matrace a deky pro případné další nocležníky. Strýc říkal, že před válkou jich tam bývalo i třicet. Ve stěně kuchyňské části byly další dvojité dveře na opačnou stranu. Venku kus trávníku a velké ohniště, sedáky ze špalků. Všechno ovšem zarostlé. Letos tady určitě nikdo oheň nerozdělával. Kus dál malá plošinka s kadibudkou. Byla v ní ovšem normální záchodová mísa, jen vedle kbelík na spláchnutí. Taky hned u ní byla trubka, ale suchá. Vedla z menší skalky nad srubem. Tam objevil vysekaný žlab, do kterého ústilo rameno vedlejšího potůčku. Stačilo jen předělat dva kameny a z trubky dole tekla voda. Po pár kamenech zase padala do potůčku, který vytvářel nádherné malé vodopády a zatáčel se pak u vedlejší chaty směrem k louce.

Přema zašel do srubu a vzal si jen zelené plavky. Slunce nemilosrdné pálilo na své pomalé pouti k západu. Nad vyčnívajícími kameny se tetelil vzduch. Přinesl si k ohništi napsané pokyny od strýčka. Odsud byla vidět i horní část sousední zděné, ale poněkud zašlé chaty. Okna v podkroví byla také otevřená, někdo tam rozhodně je. Taky při čtení najednou uviděl nějaký pohyb u podobného ohniště, jen o dobré tři metry níž u potůčku. Bylo stejně zarostlé trávou. Mířil k němu vysoký štíhlý chlapec se složeným plátěným lehátkem. Stále byl k Přemovi většinou zády. Rozhodně mladší, ale skvělá figura. Takové ruce by ho určitě dovedly sevřít a svalnatý zadek by se nebál pořádně přirazit. Zvlněné, jen trochu delší vlasy odhalovaly silnější krk a zářily barvou jako jeho dildo. Jantar, sluncem přecházející v bronz. Už měl lehátko složené, ale lehl si na břicho. Stejně jako vlasy svítily oranžové mini plavky, úplně se ztrácející mezi krásně vyklenutými půlkami. Sakra, to je tedy nálož. Měl by asi na něj zavolat. Zrovna o tom rozmýšlel, když se mladík otočil, zaclonil si oči a zamával mu.

„Ahoj,“ zavolal, „hned jsem u tebe.“

Nazul si vietnamky a vyšplhal se po srázu na loučku s ohništěm.

„Vilda, Vilém Tyll, nikoliv zbojník Tell. Jen místo é, tvrdé ý a taky dvě el. Jseš nepochybně Přema, včera tady byl tvůj strýc, tak vím o tobě, i kdy ses narodil.“

Nato se Vilda začal krásně smát a pevně stiskl podávanou ruku.

„Taky tě uhnali čekat, až nám sem natáhnou dráty?“

„To víš že jo. My jsme tu byli loni z kraje prázdnin. Dva dny. Moje sestra se rozhodla opalovat nahoře na těch skalkách. Jenže sotva tam vlezla, uštknula ji prý zmije. Přiběhla sem a řvala jako blázen, pak řvala mladší sestra, máti a otec ji hned vezl do nemocnice. Tam řekli, že se píchla o nějaký keřík, stříkli ji dezinfekci. Když se vrátila, dostala zase hysterický záchvat, že tu zmiji viděla. Nikdy v životě už sem nepojede. My jsme pak sem chtěli jet s bráchou a tátou, jenže přišli Rusi a bylo po všem. Teď půjdu do třetího ročníku na ČVUT, snad. Je doba, že nevíš, co bude za hodinu. Jsem tady druhej den, tak se zkouším trochu opálit. Taky by ti trochu slunka neuškodilo, když jseš zavřenej v kanceláři nebo v nějakejch halách.“

„Bože, strýc je hrozná drbna.“

„Tak se nečil, náměstku, asi bych ti měl vykat.“

To se rozesmáli oba.

„Jdeme si, Vildo, připít, co večeře?“

„Zatím konzervy, potom konzervy, žádnou dívčinu tady nemám, co by vařila.“

„To jsme na tom stejně. Jako když vařil pejsek s kočičkou.“

Zašli do srubu.

„To je šalanda, větší jak ve vesnici hospoda. Taky je tu sporák, kamna a ještě krb, ten spíš na okrasu, není moc očouzenej. Kde budeš spát?“

„Nevím, výběr je tady velkej.“

Když si kluci připíjeli, měly jejich plavky trochu problém. Ale zatím to nikdo nekomentoval. Šli se podívat, co si dají k večeři. Paštika, sardinky, rohlíky s máslem, okurky a rajčata. A je uvařeno.

„Zítra zase pojíme u mě. Jen já tam takové zásoby dobrot nemám.“

„Jsme tady jako strážci majáku. Rozhled po okolí krásný a budeme strážit ty chlapy, co tu budou natahovat dráty.“

Taky se popíjelo a připíjelo. Ve vzduchu bylo cítit napětí. Přema si oblékl košili a druhou dal Vildovi. Vevnitř se nepatrně ochladilo, ale kluky už jejich nahota docela brala. Zatím žádný nechtěl ožehavé téma načat. Nakonec se rozloučili a Vilda seběhl předem k jejich chatě.

Oba si při usínání představovali svá těla, ale pití bylo dost a spolehlivě je uspalo. Ruce sahající do rozkroku, trošku na dobrou noc pohonit, klesly, aniž dosáhly svého cíle.

Vilda volal ráno Přemu na kakao a vánočku.

„Než nám mlíko chcípne. Neposekáme loučky kolem ohnišť? Mám tady kosu i hrábě.“

„Kosu znám jenom z obrázků,“ smál se Přema.

„Nevadí, budeš hrabat. A můžeme se zajít podívat, jak jsou daleko s těmi dráty, určitě budou v lese maliny, na jahody je pozdě. Co ty na to?“

„Vidím, že jseš vůdčí typ, nebo jak se tomu říká.“

„Na škole jsem měl namále, ale než jsem se rozhodl se nějak angažovat, už nebylo proč. Měl jsem totiž hlavu plnou jiných zájmů. Jsem zblblej do rybníků.“

„Rybníků?“

„Jo, navrhovat všechno kolem vody. Každej chce stavět přehrady, zdymadla, jezy, ale navrhnout rybník, nejenom pro rybáře, ale aby zapadl do krajiny, měl bezpečné hráze, nebo využit vytěžená místa, bývalé pískovny, lomy, to dělá málo kdo. Jedno družstvo chtělo obnovit rybníky, které už víc než dvacet let nefungují. Někde mají pole a zbytek je jen podmáčené bahno a semeniště komárů. Ale všechno padlo s příchodem Sovětů. Tak vyrazíme na sečení, než bude hic.“

Vzali si plátěné trenky a tílka. Přema obdivoval svého společníka, jak mu kosení šlo. Po obědě z konzerv, tentokrát fazole s párkem, se šli podívat ke sloupům v lesním průseku. Poptali se montérů. Spíš jak ke konci týdne se k nim nedostanou. Ještě se musí usadit dva sloupy mezi vedením a chatami. To je ale otázka několika hodin. Mají za traktorem vrták na díry, kam se usadí betonové patky s přišroubovanými dřevěnými sloupy.

„Paráda, můžeme se mrknout i někam dál. Má tu být zatopený lom, ale je to výlet na celý den. Byl jsem tam s našima autem.“

V lese narazili na maliny. Měli jen igelitový sáček. Asi se pomačkají, ale se šlehačkou budou skvělé. Vilda ho provedl jejich chatou. Dole kuchyňka, malá koupelna, kam se voda musela nanosit od ruční pumpy, komora a obývací prostor s moderními kachlovými kamny. Jinak podobné zařízení, stůl, sedačka, lavice židle. Nahoře ložnice rodičů a čtyři mini pokojíčky.

„Teď spím dole, máme tu hudební skříň napojenou z komory na baterie z traktoru. Jen televize nejde, to víš, není signál.“

„Co si pustíme? A dojíme s malinami a šlehačkou všechno sladké. Myslím, že skočím pro pásky z druhéhu Beat Festivalu z loňského prosince. Z tvé repro bedny to budeme moct pěkně osolit než z mýho magiče.“

„Fajn, zatopím v koupelně, opláchneme se.“

Do koupelny poslal Vilda Přemu, hned jak se vrátil s kotouči nahraných pásků.

„Vezmi si pak takovej lehkej krátkej župan, je to kýčovitý, ale uděláme si župan párty. Máš ho nachystanej. Já pak musím vyhrábnout žhavý, další vodu se mi nechce nosit.“

„Vypadáme jak děvky z bordelu,“ smál se Vilda.

Župany tak tak zakrývaly jejich rozkrok. Pustili si záznam.

„Je to prostříhané, jen písničky. Od Spáleného Apollobeatu po Samuels Band. I nějací ze zahraničí, tuším britští The Nice.“

Taky se hned ozval nezaměnitelný hlas velkého propagátora a zpěváka rokenrolu, Mikiho Volka.

„Trošku ho ztiším, ať se navzájem slyšíme. Můžu být k tobě, Přemo, trochu drzý?“

„Jen si posluž,“ smál se oslovený.

„Je ti určitě přes pětadvacet.“

„Seduma.“

„Víš, co se dnes říká, v tvém věku, vlastně už i v mém, je každý kluk ženatý, rozvedený, nebo šťastně zadaný. Nebo prožil nějakou tragedii, je nemocný…, nebo teplý.“

Přema se zasmál.

„To poslední, ale pokud ti vadím, pásky si ráno vyzvednu a župan vrátím, můj jantarový klučino.“

„Tak mně ještě nikdo krásně neřekl, mám to vzít jako vyznání?“

„Vezmi to, jak chceš, všechno je na tobě.“

„Myslím, že do smrti nepřestanu děkovat své rodině, že mě sem vyhnali. Chci tě, moc chci, pokud je to oboustranné…“

Vilda vstal, rozvázal pásek a nechal župánek sklouznout k zemi. Přema ho následoval a oba s úsměvy pohlíželi svá těla.

„Jen ještě malou otázečku, ale jsem si docela jistý. Jsi sice starší, ale miluješ to jak? Myslím, že většinou dole, ale ani opačná role ti není cizí.“

„Máš pravdu, kouzelníku. Které zrcadlo ti odhalilo pravdu?“

„Cítím to tak a strašně mě dráždíš. Myslím, že i oni to chtějí,“ rozesmál se a ukázal na jejich penisy.

Objali se. První dotek rtů. Jejich jazyků.

„Myslím, že nastala první fáze elektrifikace, cítíš krásné mravenčení celého těla? Už jsem z abstinence šílel.“

„Jsme na tom stejně. Nemusíme mít žádné zábrany.“

Ozývali se George and Beatovens, Petr Novák.

„Teď si fanynky trhají krajkový kalhotky, to je hlas. Při tom není žádnej krasavec jako třeba Sodoma.“

„No já tě taky asi neokouzlil vizáží. Jeden student malířství na kolejích, když mě viděl ve sprše, tak mi řekl, že by chtěl, abych mu stál modelem. Končili jsme vždycky v posteli. Prohlížel jsem si, co maluje. Stál jsem napůl zády a pootočený. Bylo to krásný, jen hlava byla v náznaku. Pak mi řekl, ať se nenaštvu, ale hlavu mi udělá jinou. Asi se mu ta má nelíbila. Ale bylo mu odpuštěno, píchal božsky. Jenže skončilo malování i láska.“

„Doufám, že tak nedopadneme, jen nevím, jestli to božsky zvládnu já. Nějakou náhradu tu nemám.“

„Neboj, v nejhorším, mám já. Vlastnoručně vyrobené dildo z afrického mahagonu.“

„Černý?“

„Ne, černej bývá eben, je jako tvoje vlasy, jantarový. A musím říct, že se tvému docela podobá. Taky je mírně zahnutý.“

„To musíš zítra přinýst. Já s tím zahnutím měl docela problém. Že někomu něco udělám. Málem jsem se ztrapnil před klukem z medicíny. Chtěl jsem se ho ptát, jestli by to nešlo narovnat.“

Chlapci zmlkli. Jen chvilku. Pak už se ozývaly povzdechy a steny, které přehlušily i varhaníka Keitha Emersona z The Nice. Jo, když se zadaří…

„Ty vole, nějak jsem se zadýchal a teď se málem zakuckal,“ Vilda se zvedal z Přemova klína. „Že jsme na to nevletěli už včera. Ve vzduchu to viselo.“

„Napijeme se a otřeme. Pod náma je snad kaluž.“

„Nemáš hlad, měli jsme samou sladinu, chce to kus pořádnýho masa. Nebo něco pikantního. V komoře jsem viděl enderácký pečenáče. Jsou to velký konzervy, jo?“

„Souhlas.“

K hostině jim zpívala Rottrová z Flaminga.

„Tohle je ostravské Flamingo, Zagorová, Němec, Rottrová, pak je Flamengo pražské. Tam zpíval i Novák a Sodoma. V kapelách se moc střídají zpěváci i muzikanti. Prostě najednou si přestanou rozumět a jdou jinam, nebo založí něco jiného.“

„I v našich vztazích to tak bývá. Všechno je krásný a vypadá navěky. Pak někde uvidíš kluka s pěkným kukučem, zblbneš, na všechno ostatní se vysereš, zapícháte si a zjistíš, že to vůbec není ono. Ale pak už je většinou pozdě lepit předchozí lásku dohromady. Začnou jen seznámení na noc, dvě. Jde jen o tělesný vlastní ukojení. Přestaneš si dávat pozor a chytíš filcky nebo svrab, kapavku nebo ještě něco horšího.“

„Tos mi to, Vildo, vymaloval ale hodně černě. Tak špatný zkušenosti snad nemáš.“

„Ale jo, byl jsem tele. Proto už nechci mladýho kluka. Co pořád myslí, jaký nasbírá zkušenosti se stádem partnerů. Šuká s tebou, ale už myslí na druhýho, jak si svůj život okoření. Dnes, můj Bože, to bylo nádherný. Se vším a byl bych rád, kdyby to pokračovalo. Šíleně se na sebe nevázat, ale být nejenom milenci, ale i přátelé, prostě kluci do nepohody, kteří si umí užít i prožít, pomoct si, podržet se. Byl bych rád, kdybys to tak taky viděl.“

„Trošku jsi mě překvapil. Z těch prvních řečí jsem si spíš myslel, že ti jde jen o sex.“

„Ale jasně, o ten jde každýmu, i když bude říkat, že nejde. Ale pořád něco hledat? Zkusíme to spolu i mimo postel? Jistě, každej jinde, ale jsou už volný soboty. Někam si zajet. Mám rád starý města, uzounký uličky, náměstíčka s kašnou, kamenný mosty, co ty?“

„Zámky, hrady, zříceniny, kláštery, jo, to všechno bych poznával s tebou rád. Někam do Itálie nebo Španělska nemůžeme, stejně tak třeba do Vídně, co je jen kousek. Ale nádherný místa jsou i u nás. I tady, bez elektřiny, bez vody.“

„A bez lidí, co hned vidí bůhví co, když někam přijedou dva kluci. Moh bys dojet i k nám. Naši by byli rádi. Pořád mají starost, abych se s někým nezapletl, neriskoval. Ve všem vidí politiku. Ono je těžký nevidět v tom, co se děje.“

„Můžeš i ke mně. Garsonka v paneláku, jedna plus nic. Za rok ani neznám lidi z poschodí.“

„Tví rodiče to berou jak?“

„Díky strýci překousli hrůzu, že syn je teplej. Nadšení nejsou. Teď snad z postupu v práci. Ale jako bych je slyšel. Nikde nic neříkej, všude jsou udavači, lidi si jdou po krku. Já vím, prožili válku, osmačtyřicátej a loňskej rok. Jenže člověk nemůže jen sedět někde strachy v koutě. Nakonec ruce nemám levý, uživil bych se i u lopaty, nebo někde v truhlářské dílně.“

Kluci leželi vedle sebe, občas se zvedli pro skleničku vína nebo pro pár poloplaných višní, které si natrhali ve stráni pod chatou. Skoro černé, s velkou peckou, rudou barvící šťávou, trochu natrpklé chuti.

„Tohle je kytarovej mág, Holanďan, Eelco Geeling, myslím z Cuby and The Blizzards, já se zase moc v tom nevyznám, ale díky strýci mám docela slušnou sbírku gramodesek.“

„Taky tak. Mám mladšího bráchu, ten je tím posedlej. Jezdí i na nějaký burzy a do desek dá každou korunu. Já to mám rád, ale moc se ve skupinách nevyznám. Je to výborná kulisa k pořádný šukačce. Myslíš, že máme na to vyměnit si role? Ať víme, jestli nám to půjde i tak?“

Stejně se k tomu schylovalo. Přema pustil pásek ploužáků. Užíval si líbání nejprve dosti sevřeného zadečku. V duchu viděl jeho jantarové dildo, jak dráždí podlouhlý, nepatrně se rozevírající otvor. Připomínal mu tvarem pecku švestky. Musel se usmát. Tohle dlouho, dlouho neměl. Ale co se jednou naučíš… Vildovy reakce byly silně vzrušující. Skulili se na bok. Ani v téhle opačné sestavě jim nic nevadilo, spíš naopak.

„Myslím, žes naboural moje představy, co si užívám líp.“

„A to je špatně?“

„Naopak, skvělý. Na tuhle dovolenou budeme dlouho vzpomínat.“

Snídaně u Přemy. Veliká pánev vaječiny, chleba a čaj. Samozřejmě s velkým kusem špeku. Právě se chystali zalehnout na lehátka, když uslyšeli auto. U srubu, kde měli pootevřené dveře, zastavil Žuk s korbou a plátěnou střechou. Vystoupil jeden z montérů. Docela mladý klučina. Žádné lamželezo, ale ani střízlík. Pohodář.

„Jdu to omrknout, co bude potřeba.“

Prošel srub i chatu.

„Jak to máte domluvený dál?“

„No asi pak seženou naši nějakýho elektrikáře, co udělá rozvody.“

„My tady máme už něco nakoupeno,“ dodal Přema.

„Prostě já s mistrem tohle děláme. Legálně. Ale přes víkend. To by se dalo zmáknout, není toho nijak moc. Co není, bych dokoupil. Tady to půjde v liště, vedle dole husí krky, to si pak zamáznete. Zítra večer vám to přijedeme namalovat na zeď. Plánky tady máte. Cihly jsou jak perník, to máte vysekaný za půl dne. Nakonec všude bude krabice na další rozvod, pokud by byl potřeba.“

„Tak dnes a zítra a budeme v práci. Pomůžeš mi s tím sekáním?“

„Jistě. Přece se nebudu na tebe dívat. Co dnes? Nahoře v lese budou houby. Byly by dobrý smažený jako řízek, to umím.“

Ale hned z kraje lesa u loučky s protékajícím jejich potůčkem byly krásné žampiony. Úžasně voněly, ale pak dál v lese nic. Pár pýchavek, konečně několik hříbků.

„To bude stačit. Pýchavky drobnější a nožičky posekáme a uděláme řízky sekaný.“

Byla to dobrota. Brambory s cibulkou a z posledních okurek, co měli, salát. Pivo, chvíli opalování. Opláchnout se šli do potůčku.

„Je tady všude skála, ta by se musela jedině odstřelit na nějakou tůňku.“

Ještě si natrhali višně. Večer budou ve srubu. Teď trošku bronzu na lehátkách s poslechem Přemova magnetofonu.

„Doufám, že ti elektrikáři nedojedou zítra,“ smál se Vilda při přípravě večeře. Tentokrát chleba s máslem, sýrem a turistickým salámem. Pár oček na jednohubkách. Víno, jemná hudba. Rozložený gauč, na stole trochu kosmetiky, krém, olejíček.

Přema přinesl krásnou dřevěnou krabičku s vyřezanou velrybou. Uvnitř, zabalené v sametu, dildo. Vilda ho opatrně rozevřel. Leželo tam v celé své kráse.

„To je nádherný, pár takových věcí jsem viděl i zkoušel. K tomuhle si jen domyslet hezkou tvářičku, je jako živý.“

Vzal ho do obou rukou a vyzvedl si ho ke tváři. Pomalu si ho otíral o obličej.

„Nemá ještě brášku?“

„Nemá, ale udělat by šel.“

„Můžu si dát objednávku?“

„Mám pocit, že dnes tady budu zbytečnej. Moh jsem si domluvit toho mladýho montéra, docela by šel.“

„Neboj, přijde na tebe řada, jen se s tím, jak mu říkáš? Pomazlím.“

„Nijak mu neříkám.“

„Tak vymyslíme jméno. Když budou pak dva, tak aby bylo vidět, že patří k sobě, třeba Romulus a Remus, nebo Petr a Pavel, víš, jak to myslím.“

Přema se začal smát.

„Co Křemílek a Vochomůrka, už vidím, jak si užívám s Vochomůrkou a komentuje to Jiřina Bohdalová.“

„Třeba by se podívala ráda, to nevíš. Tak pohádkové postavičky vynecháme. Neuškodí mu voda, mýdlo a olejíčky?“

„Není s tím ve styku trvale a je speciálně ošetřený. Nemusíš se ani bát, že by se z něj něco uvolňovalo. Jistě po použití se musí ošetřit, ale to cokoliv.“

Vilda konečně dildo odložil. Začali se věnovat víšňolíbání. Višně byly poměrně pevné a měly velké pecky, takže přetláčení plodů z úst do úst, pak už jen pecek docela trvalo.

„Vypadáme hrozně, jako od krve a ta osuška, myslíš, půjde vyprat?“

Vyběhli ze srubu a oplachovali se u trubky s vodou z potůčku. Byla krásně studená. Dobrý důvod pořádně se zahřát.

Vrátili se, trochu oblékli, zašli do chaty, spěšně se vykoupali, vzali pár oplatků, čokoládu.

„Raději zamkneme oboje dveře. Stačí nějaký zbloudilý turista a mohl by dostat infarkt.“

„To budeme tak divočit?“ ptal se s úsměvem Přema.

„Naopak, můžu tebe i dildo?“

„Myslím, že dovoleno je vše.“

Na začátek klasika, i když postaveno bylo dostatečně. Leželi pak na boku, Vilda nadzvedl Přemovu nohu a pomalu se mazlil svým penisem s rozšiřujícím se svěračem. Při tom připravil dildo a zasunul ho. Jeho partner slyšitelně vyjekl.

„Tak tím mě nepřekvapíš, i když je to krásný.“

„A tímhle?“ Vilda zasunul svůj penis.

„To už sice znám taky, ale poznám ho rád i víc.“

„Tři tu nejsme, ale zkusit bych to mohl ne?“

Vilda si nasadil hračku s barvou jantaru, s barvou jeho vlasů, i cestičky několika chloupků vedoucí k šourku. Táhlé vzdechy mluvily za vše. Píchat perfektního kluka a při tom se tak trochu obdělávat sám, co ještě víc?

Zatím bezejmenné dildo si tuto noc užilo ze všech nejvíc. Neustále měnilo své milence, kteří už všechny své náboje vystříleli.

„Ty vole, ještě že sekat budeme až pozítří. Dnes bych ani nezvedl kladivo. Vlastně ani nevím, jestli tady kladivo a majzl máme.“

„My máme určitě, je ve skříňce na nářadí, jak se leze do sklepa.“

„Dáme na zem noviny, pak to jen setřeme hadrou. Umývat podlahy odmítám, to pak můžou ségry.“

K snídani párky z plechovky, hořčice.

„V pátek zajdeme ráno do vesnice na chleba a rohlíky. Nebo makovej závin. To bylo na vojně. Vánočka, makovej závin, někdy jablečnej a buchty jak hlavy.“

Kluci se šli natáhnout k vodě.

„Myslíš, že jsou tady ryby?“

„Tady možná jo, ale směrem k nám je přepad dobrý tři metry a směrem výš stejně. Tam jsme se byli podívat, stéká se postupně několik pramenů. Mohou v nich být tak mloci. Ale ryby nemají šanci. Co oběd?“

„Klasika, čína po studenu a topinky. Zelenina došla, je tam jen cibule a česnek.“

„U nás jsou hovězí konzervy, mletá paprika je, zítra to jistí guláš a brambory i na večeři.“

„S těma rybama jsem si vzpomněl na uzený makrely, co dělají v hospodě, kam chodím občas na večeři.“

„Uzenáče nebo zavináče budou mít v obchodě a tvarůžky. Pokud jim neodešly i s poklopem. Máš je rád?“

„Jasně. Naskládat do sklenice a zalít pivem. Pak je žereš lžící. Táhnou se jak guma, nebo přímo tečou.“

„Hergot, už dostávám hlad. Nevletíme na tu čínu?“

Vletěli. Trochu potřít hořčicí, posypat kmínem, Bože, to je žrádlo.

„Chleba ještě jde, na topinky hodíme kakáč až večer.“

„Vidím, Vildo, že nás zdolala lenora.“

Z jejich dalšího lenošení je vytrhl odpoledne zvuk Žuku. Přišli nahoru v trenkách, co si nachystali u lehátek. S klučinou, který domlouval další elektromontáž, vystoupil starší muž, okolo důchodového věku. Ale pořád docela statný, příjemný, s oválným obličejem a malým bílým knírkem.

„Sjel jsem se Zdeňou, jednak se na to mrknout a definitivně se domluvit.“

Představili se.

„U nás je toho nejvíc, pane Karel, pak zajdeme do srubu a dáme si kávu.“

Zdeněk vyndaval z vozu husí krky a další věci. Taky lišty z nějaké náhrady dřeva. Pak tužkou naznačil, co se bude sekat. Moc toho nebude. A cihly jsou prý opravdu jako perník. Přesunuli se k Přemovi. Tam to bude ještě jednoduší. Jednak to měl strýc nakresleno. Navíc provrtat trámek a další vedení pod lištami. Je to jen jedna místnost. Půda, sklep. Připojení do budoucna na čerpadlo. Seděli u kávy a ještě vše probírali.

„Kluci, máme na vás jednu prosbu. Nikdo sem na víkend nepřijede, ať nejezdíme cik cak, tak jsme mysleli, že by se tady dalo přespat.“

„Jasně, dokonce si můžete vybrat kde,“ usmíval se Vilda. „Načneme flašku, pustíme muziku, televize tu nemá signál, není problém.“

„Jenže jsme chtěli vzít i šéfova vnuka, má čtrnáct.“

„Na chatě nahoře máme každej malej pokojík a jsme čtyři.“

„Je to složitější,“ ozval se Karel. „Můj dobrej známej vdává dceru. Na víkend chtějí na jejich chatu. Tam jim včera vyhořela elektrika. Jedeme tam teď zprovoznit nouzově lednici a mrazák. Tak jsem myslel, že v pátek zajedeme odpoledne sem, pak pojedeme dodělat přes noc kuchyň na chatě a ráno zpět. Zítra musím s vnukem na kontrolu.“

„Tak vnuka nebudete vláčet po nocích. Může tady zůstat. S pitím, tak se omezíme, dáme na něj pozor, nebojte, jen zajdeme dokoupit chleba a rohlíky, máme tady plno konzerv.“

„Jste hodní, dík. Bojím se ho nechávat samotného už rok. Loni v srpnu přišel o nohu. Amputovali mu ji pod kolenem.“

Karel nemohl mluvit. Sklonil hlavu a po tvářích mu tekly slzy.

Zdeněk postavil hrnek s kávou a začal:

„Srpen, přijely ruské tanky a pár kluků ve věku Edy jezdilo na kolech. Ve městě ještě tanky nebyly, tak se kluci rozhodli, že se postaví na most s koly a do města je nepustí. Říkají, že jsou naši přátelé a bratři, říkal prý jeden, tak tanky do nás nenajedou, a když by jeli, tak ujedeme. Byli tam snad i nějací dospělí, všude byl zmatek. Jeden tank popojel na kraj mostu. Kluci na ně volali prý rusky. Tank stál a kluci s koly se přiblížili. Pak najednou popojel, pár kluků vhodilo kola před pásy, jedno se vzpříčilo a přerazilo Edovi nohu. Ten bolestí omdlel. Lidi panikařili, že ho zastřelili, protože střelba byla slyšet. Nějakej chlap ho odtáhl mimo most. Odvezli ho do nemocnice. Tříštivá zlomenina. V tom zmatku, jaký vypukl, kdoví. Prostě mu nohu kus pod kolenem amputovali. Až do jara byl v nemocnici a nějakým rehabilitačním ústavu, dostal protézu, celou dobu se učil, v pololetí ho neklasifikovali, ale všechno dohnal a najednou ztratil o život zájem.“

„Promiňte, já měl jít za pár měsíců do důchodu, domů nechtěl, tak jsem si ho vzal k sobě. Šel vlastně jen kvůli psovi. Je to složitý, nechci vás tím zatěžovat. Všechno už vypadalo dobře, jak končila škola, něco se stalo. Nic nechce říct, nikam nechce jít, začal se bát místních lidí. Ani rodiče moc nechce vidět. Já tuhle práci vzal jako brigádu kvůli penězům, to ještě vypadal, že je všechno dobrý. Pořád jen chce někam ven, kde není moc lidí. Nevím co dělat.“

„Tu naši elektřinu můžeme klidně odložit. Ale pokud myslíte, že by mu tady nějaký den prospěl, budeme tady i příští týden. Sice jsme už starší, ale já mám bráchu ve stejných letech. Vezměte ho sem třeba už zítra večer, ať není doma sám.“

„Kočky tady nemáme ani psy, tak nebude problém.“

„Ty vole, každej dobrej čin je hned potrestanej. Zbytek dovolené bude určitě v prdeli. A můžu za to sám. Nevím, kde se ve mně ta charita vzala. Nemám svatozář? Vzít sem kluka, se kterým puberta mlátí o zem, to vidím na bráchovi. Navíc postiženýho a zřejmě i mišuge. Jsem prostě vůl jak anděl.“

„Nemusíš vidět všechno tak černě. Máš dobrý srdce.“

„Jo, ale s tím si nezapícháme.“

„Tak snad s náma spát nebude. Eda, to je Eduard, ne?“

„Promiň, Přemo, je to vlastně hrozný, nevím, jak bych něco takovýho zvládnul teď, ne tak když měl třináct. Jen je divný, že nejdřív zvládl i školu a najednou má problémy s psychikou. No uvidíme zítra. A budeme muset všechno zavírat, aby nám to nesežralo psisko. Mám sice psy rád, co ty?“

„V mým bytě už by si neměl kam lehnout.“

„To se tam nevejdu ani já?“

„Možná, ale kousíček bude přečnívat.“

„Myslíš tenhle?“

„Jo, právě ten.“

„Bože, já to říkal, všechno se sere, i Pánbíček na nás chčije, okny fouká, můžu zapálit v těch velkých kamnech? Je tam naloženo.“

„Jistě. Na snídani dršťkovou ze sklenice, horká nás zahřeje. Jen si přečti návod. Jestli se má vařit, nebo jen ohřát. Už lezu za tebou. Myslím, že v dálce hřmí.“

„No, hromosvody tady máme.“

„Jen mám podezření, že náš ještě konstruoval Prokop Diviš.“

„Když jsi už zatopil, tak teď provrtáme ta místa přes trámy. Ta ruční vrtačka jde zlehka, jenom vrták se moc nezavrtává.“

„To musíš, milánku, přitlačit. Lidi dnes moc zpohodlněli. A je to držková polievka. Gramáž, datum, Mäsové závody v Bratislave. Tak ji trochu povařím na kamnech, nebo mám jít na plynovej vařič?“

„Stačí kamna. Musíme se mrknout ven, z potůčkovýho vodopádu bude Niagara.“

„Když dýl prší, rozlije se voda na louku pod chatou.“

Taky jak otevřeli na venkovní plácek, bylo vidět místo pár padajících stružek kalný vodopád. Černé mraky se hnaly velkou rychlostí. Občas se zablýsklo, pak zarachotil hrom.

„Už se vzdaluje, zhruba dvacet vteřin, tak je okolo sedmi kilometrů. Za chvilku bude slunko. Jdeme pojíst.“

Taky do půl hodiny byla bouřka v nedohlednu. Povrchová voda na špalcích a venkovním stole se rychle vypařovala. Zato potůček byl stále veletokem. Napájela ho voda, co se nestačila vsáknout v lese.

„Tak vyrazíme na sekání k tobě. Máte tam dost novin?“

„Stačí to jen na husí krk. To je dva majzlíky. Neboli půl druhého palce.“

„Cože,“ smál se Vilda, „nejsme ve středověku.“

„Jo, my ty staré míry probírali na škole. Býval v tom neskutečný bordel. Každá země, území, ale i město, měly míry jiné. Třeba loket byl český, moravský, německý, polský, ale i podle doby. Jiný byl přemyslovský, pobělohorský, vídeňský. Pamatuji si dobře sáh dřeva tři celé, čtyři sta dvanáctin kubíků. Ale sáh hornický byly necelé dva metry a byla to míra délková, stejně jako sáh český, ten byl okolo metru osmdesáti, a ještě byl sáh plošný, což bylo tři a něco přes půl metru čtverečního.“

„Už z toho mám v hlavě zmatek, vrať se do dvacátého století. Já se málem proboural přes zeď. Ty cihly jsou fakt perník. To máme do večera hotový. Vylezeme trochu na vzduch. Moc se z toho nepráší, ale ženský si pak můžou všechno vyluxovat, až tady bude proud.“

Tráva venku už oschla, ale dole, kam chodili na višně, byla ještě vylitá voda. Do večera určitě opadne.

„Škoda, že za chvíli tu budou jen pramínky. Jeden rok prý potůček byl přes léto vyschlý. Co k snědku?“

„Nevařím, nepeču, neohřívám. Máme tam plno ryb. Tady u tebe i u mě.“

„To je hezký, ale chleba došel. A s brambory?“

„U nás u sporáku v té skříňce je kolik balíčků označené jako Slané suchary.“

„Ty vole, ty pamatují určitě Dolfka Hitlerů.“

„Když se namočí do oleje nebo do rajské šťávy, budou určitě poživatelný.“

„Už to vidím, jak se pak posereme.“

„Zazdíme to slivovicí, nebo nějakou jinou icí. Ve sklípku jsou zásoby. Omrkneme to.“

„Strejda má palírnu? Hruškovice, meruňkovice, törkölypálinka padesát pět procent, připsáno terkelice Baloň, teď jsou tu různý ročníky, původ. Jablečné brandy, tady je u hruškovice poznámka kosher, to je pro ortodoxní Židy. To ještě nikdo nevykradl?“

„No já to nechal otevřený, dveře jsou dvojitý a za prvníma jsou kotouče drátů, šroubky v pixlách a podobný voloviny.“

„Je tu pálenka z borůvek, zkusíme ji? To jsem v životě nepil. A raději to zavři, ani bych nemohl spát, že je tady takovej poklad všem na očích.“

„Suchary jsou jako, no prostě dělají čest svýmu jménu. Co ryby. Tuněc v rastlinom masle, to je jasně tuňák v oleji a tady šproty v masle, gorbuša naturalnaja, tu vezmeme jo, myslím, že je to losos a šproty jsou uzený. Mám vzít talířky?“

„Jen v případě, že je umeješ. K čemu? Jediný nádobí budou dvě lžičky a ty pak použijeme u kafe.“

„Vidět nás nějaký ženský, tak to nepřežijou. Na stole máme Rudý Právo, ale fakt ty suchary v oleji jsou skvělý.“

„S Ruďasem pokapaným od oleje pěkně zatopíme, třeba u tebe v koupelně. Na plechovky je tu větší plechovka venku od okurek. Na talířky se můžeme dívat do police. Je jim tam dobře.“

Nakonec padl i tuňák. Přece jen ty suchary, to není nic do žaludku. Dali po dvou stopečkách borůvkovice.

„Ať pak nesekáme žlábky nakřivo. Večer bude posila šnapsem vhodná, až dorazí Eda.“

Slunce ještě bylo vysoko, když přijel Žuk. Jak se otevřely dveře, hned vyskočilo něco, co byl ohlašovaný Vořech. Nakonec nevypadal až tak hrozně. Tříbarevný, trochu podobný na bígla, jen se stojatýma ušima, tedy s jedním, okolo deseti kilo. Hned se vrhl ke klukům s velikým nadšením. Vystoupil Karel, ze druhé strany Zdeněk a nakonec Eda. Vysoký, štíhlý, hezký černovlásek, v bílém tričku se skupinou Slade. Černé rifle, zlatý pásek, bílé ponožky i tenisky. Hned za sebou stáhl dvě francouzské hole, ale docela lehce, téměř bez opory k nim vykročil. Napřáhl ruku.

„Čau kluci, Eda, prý jste mi tady nabídli na chvíli azyl. Mám tykat nebo vykat?“

Usmál se a ukázal v krásných ústech ještě hezčí zuby. Vypadal nejméně na šestnáct, hlavně hezkým hrudníkem a širokými rameny. Kluci řekli svá jména.

„Prostě ti připadáme už tak moc staří?“

„To ne, ale Přema vypadá moc seriozně, prostě jako velký šéf. A Vilda jako vikingský válečník, takový, jací dobyli tehdejší polovinu světa.“

„Přema taky velký šéf je, máš postřeh a za lichotku o válečníku dostaneš nějakou sladkou odměnu, Edo.“

To už se všichni smáli.

„Kluci, tady je nějaký jídlo a v bednách věci. Jedeme zachraňovat svatbu. Jak budeme hotoví, vletíme na to, nebojte. Edo, měl by sis odpočinout a dávej…“

Jeho děda mávl rukou a usmál se.

„Víš, co říkávala babička, tak už, dědo, konečně jdi. Tak kam to odneseme?“

„Naproti do srubu, tam je moře místa, ale ty samozřejmě nic nenos.“

„Tak, chlapci, na rovinu. Vím, co můžu a co ne. Do chaty bych to nezvládnul, to je moc z kopce, ale rovně jo.“

Žuk zrovna odjížděl. Eda v každé ruce jednu hůl naležato vzal bedýnku a šel k otevřeným dveřím.

„Bacha na mý hole, ať vás někoho nebouchnu. Někam si je postavím.“

„Je dobrej,“ poznamenal Vilda.

„To je paráda, ty kráso,“ ozvalo se zevnitř.

Mezitím Vořech všechno oběhl a do srubu vlezl dveřmi z druhé strany. Pak si sedl u stolu, kde před tím kluci jedli ryby. Dal packu na židli a štěkl.

„Byla tu hostina, Vori, hned ti něco nachystám.“

Kluci za ním donesli další bedničky.

„Ostatní hodíme dolů na chatu.“

„Já jen dám Vorimu nějakou papuš.“

Vyndal dva kastrolky z igelitové tašky. V jednom s pokličkou bylo nějaké snad maso ve šťávě.

„Voda, prosím?“

„Na stole v bílém kbelíku. Je tady na půdě nádrž, kam se musí napumpovat, ale nikdo sem nejezdil, kdo ví, jestli to funguje. Na zimu se to vypouštělo. Karel, teda děda říkal, že kolem jídla se máme domluvit s tebou. Nám došel chleba a rohlíky. Jinak je tady moře konzerv.“

Eda dal psovi kastrolek s vodou a druhý s masem na kus kartonu u schodů na půdu. Nejdřív se zeptal, jestli může.

„Nechtěl jsem mu říkat Vořechu, tak je Vori a slyší na to, nebojte, je poslušný, jen se vždycky nejprve seznámí s okolím. Já taky. Je to úžasnej srub a určitě z první republiky. Jen moc velkej. Nebo spíš, že je všechno v jedné místnosti.“

„Kdysi sem jezdívalo spousta mé rodiny, dnes jen občas strýc. Spávalo se mimo zimu i na půdě, ale tam jsou jen matrace na zemi. Jo a záchod, kdyby, je venku kousek budka.“

„Svítíte těma petrolínkama?“

„Ne, petrolej tam je. Máme tu i světla na baterie.“

„Vidím, máš i magneťák na baterky. Promiňte, já kecám, ten otevřenej gril funguje?“

„Snad jo, něco mi k tomu strýc napsal, nějaký táhlo u krbu, já tady v životě nebyl, nebo možná snad malej. Nikdo sem nechtěl jezdit kvůli elektrice, pak tady není voda na koupání, všechno je do kopce a mimo spodní chaty nic kilometry daleko.“

„Já to omrknu. Koupili jsme dvě velký grilovaný kuřata, tak je doděláme k večeři.“

„Je tady i dřevěný uhlí, někde, podívám se.“

Přema vstal a vyšel ven. Vori zatím přišel k nim a díval se na páníčka.

„Nebude ti vadit, když si k tobě vyskočí?“

„Jistě že ne.“

Eda jen naznačil a psík si vyskočil na sedačku vedle Vildy. Trochu se připlížil, a když ho začal hoch hladit, položil si hlavičku na jeho holou nohu.

„Kde si můžu opláchnout ruce, prosím?“

„Venku, Přema ti ukáže.“

Vrátili se spolu. Za chvíli se rozhořely dřevěné uhlíky. Z police pod grilem vyndal jejich host dva rožně. V kuchyňské části udělal z oleje a koření směs na potření.

„Pojď si odpočinout, já s tím zatočím,“ ukazoval Vilda.

„Bude to hned, pak si sednu.“

Kluci nakrájeli chleba, zřejmě z nějaké malé pekárny s krásnou kůrečkou, kuřata se rozvoněla celým prostorem. V podstatě se jenom krátce dodělala.

„Dáme je na mísu a každý si utrhne, co má rád, pak co zbude. Ale dáme si talířky. Z Ruďasu by se nám tam mohly přilepit blbiny, co píšou. Vorimu nic lámavě ostrého a tvrdého a prosím i kousek masíčka.“

Psík seděl u svého pána, který mu občas něco dal. Ostatní dávali do misky, co dostane potom do kastrolku. Nevhodné se zítra spálí venku v ohni.