Malá elektrifikace II.

Přema pustil hity osmašedesátého roku. Po večeři zašli níž do chaty. Eda byl nadšený z hudební skříně a hlavně z desek.

„Rebels, Bože, Plíva, Korn, taky Olympic s Jandou a Matadors. Sodoma, můj miláček.“

„Poslyš, ty Sodomo. Musíme se domluvit na noclehu. Tady je všechno při ruce. Chceš spát dole? Nebo nahoře jsou malý pokojíky, ale příkrý schody.“

„A vy?“

„Budeme spát ve srubu. Byl jsem tady zatopit v lázeňkách. Chceš se umýt, nebo vykoupat, chceš pomoct s něčím?“

„Do vany, spíš z vany se trochu bojím, kde to neznám.“

„Pomůžeme ti.“

„Můžu si sundat nohu, tedy protézu?“

„Jasně, jen řekni, co potřebuješ.“

„Teď nic, až pak. Ale věci mám ve srubu ve fialové tašce.“

„Skočím ti tam, ještě něco?“

„A vezmi, Přemo, borůvkovici. Dáme ti taky panáka, je skvělá.“

„Tak to jsem nepil, jinak piju, co teče.“

„Bacha, je ti čtrnáct, jen ochutnávka.“

„Kdybys viděl, co jsme pili na rehabiliťáku, to ani dědovi nemůžu říct a máti by z toho měla infarkt.“

Eda si svlékl tričko, přivoněl k němu, řekl dobrý. Pak si rozepjal pásek, vstal a svlékal rifle. Měl bílé slipy. Sedl si. Byly vidět řemínky a gumy na stehně. Všechno povolil. Vilda se raději moc nedíval. Rozvázal tenisku na zdravé noze a vyzul. Ostatní pak i s riflema stáhnul a i s botou odložil na pohovku. Teď si ze zdravé nohy stáhl bílou podkolenku.

„Můžeš se dívat, když ti to nevadí, ale Vikingové nebyli žádný sračky. Znali i amputaci. Prostě nohu usekli a polili vařícím olejem, aby se zatáhla. Nějaký byliny, pár hader a buď přežil, dostal dřevěnou, nebo ho pak i s tou odseklou šoupli do hrobu, nebo spálili na hranici.“

„Koho tady pohřbíváte?“

„Moji nohu.“

Přiběhl Vori a trochu zarudlý konec nohy olízal.

„Nemáš strach, že ti tam něco zanese?“

„Co tak, lidi mají zcestný názory. Není tam žádná rána. Úplně se všechno srovnalo, žádnej pahýl. Spíš mám teď takový povislý stehna. Plaval jsem, jezdil na kole. Snad někdy. S kámošem jsme plánovali, že utečeme, to ještě o Ivanech nikdo neměl ponětí. Necháme se najmout na loď jako plavčíci a vyrazíme někam za oceán. Mu se to splnilo. Stihli utýct, půl roku v Rakousku v takovým táboře a před týdnem přišel pohled z Brazílie. Jsou na kávové farmě jednoho Čecha, co je tam od osmačtyřicátýho.“

„Jdi, Přemo, napouštět vodu, pomalu tam dojdeme.“

„Dojdu s berlí ten kousek.“

Eda taky vstal, stáhl si slipy a nahý vyrazil do koupelny. Vilda za ním. Jinak by ho to docela rozhodilo, krásný, vyspělý tělo. Jenže mládí a celá tragika teď myšlenky na sex brzdila. Bylo vidět, že Eda nemá s nahotou nejmenší problém. Vždyť byl až do jara po nemocnicích a v rehabiliťáku, jak říkal.

V koupelně se opřel o Vildu. Přehodil zdravou nohu. S Přemou ho vzali v podpaží a posadili ho.

„Pak zavolej, pomůžeme ti ven.“

„Hezkej kluk. Nevypadá, že by měl nějaký problémy.“

„Možná je to právě jen to, čím se brání. Třeba nám něco řekne. Myslíš, že mu můžeme nalít trochu té borůvkovice?“

„Já mu ji už slíbil. Kluci v jeho letech chodí do hospody a nikdo to neřeší. Jasně, nepřeženeme to. A navíc je jí trochu.“

Jak zavolal, šli ho vyzvednout. Vypouštěli hned vodu. Držel se Vildy. Přema ho utíral osuškou. Nejdřív neměl odvahu zajet s froťákem do Edova rozkroku, ale ten se držel kolem ramen Vildy. Už to vypadalo, že to nedá. Nádherná černá houštinka byla buď upravená, nebo, těžko říct. Hebký a holý šourek s většími varlaty. Penis, malounko naběhlý. Rychle pryč. Stačil jen pohled dolů na krásné prsty jediného chodidla. Úplně ho zamrazilo a málem mu vytryskly slzy. Vilda vzal Edu do náručí a odnesl ho na pohovku.

„Vezmi mně, Přemo, prosím třetí nohu,“ ukazoval hoch na berli a smál se.

Ten ji vzal, podíval se na vodoznak, kolik je tam vody, ještě na oheň, pak šel pustit desku.

„V jednom chudém království, je to dávno prý, tak pradávno, žil starý dobrý král,“ zpíval zároveň i Eda. Při tom si z tašky vyndal lehké tepláky a nasunul si je v sedě. Bílé tílko. Pak z riflí zbytek nohy. Sundal tenisku, sroloval podkolenku, pak tělovou punčochu na umělé náhradě. Všechno mimo tenisky naskládal na hromádku i s upevňovacími popruhy a zakryl malým froťáčkem. Oba kluci ho sledovali a měli slzy v očích. Pořád při tom zpíval. Vypadalo to jako nějaký pohanský rituál přinášení oběti. Najednou se k nim otočil.

„Promiňte,“ přestal zpívat, „mám pohádky rád a moc díky, jak jste mi pomohli ve vaně. Přiznám se, zvládl bych to pomalu i sám, ale já si tam s vámi připadal taky jako král se svými nejmilejšími rytíři. To vás tak dostala ta písnička? Vidím slzy. Promiňte, jsem někdy magor.“

„Ne, nic se neděje, zpíváš krásně, co zpěv?“

„To mně na škole říkali, ale nemám na zpěv výdrž. Na nic nemám výdrž. Jdu do deváté, nevím co dál. Na nic, co jsem chtěl, to nejde. Když končila škola, tak jsem se sesypal. No co, říct vám to můžu, jste jiní než lidi venku.“

„Tak zkusíme tu borůvku?“ Vilda jim nalil.

„Ať se nám daří a najdeš nějakou školu.“

„Tak trochu jako vodka s příchutí, ale borůvky v tom necítím,“ řekl znalecky Eda. „Musím to vysvětlit, k nějakému pití jsem se dostal na rehabiliťáku. Byli jsme čtyři na pokoji a Jaryn měl osmnáct pryč. Tomu vděčím, že žiju. Ale prostě, začnu od toho srpna. Jasně, blbí třináctiletí kluci. Viděli jsme se už o pár let starší a na všechny jsme házeli kakáč. Začali pokukovat po holkách a hlavně ty o rok dva starší od nás. Říkalo se, že jsme předčasně vyspělá generace, což se nám líbilo. Bral jsem to spíš jako hec, ale docela tam jedna ušla. Tak jsme si jen párkrát popovídali po atletických závodech škol. No, naše holky to děsně štvalo, tak to byl spíš takovej na truc. Nic víc. Pár nás jezdilo na kolech, tam jsem měl i toho kámoše, co je v Brazílii. Přišli Rusi, prostě stalo se. Nejhůř bylo, když jsem se v nemocnici probral, tak mě hrozně bolela noha. Odkryl jsem si deku a já ji neměl. Prý jsem začal hystericky řvát, kde mám nohu. Museli mi dát nějakou injekci. Dál to byl děs. Pořád jsem chtěl tu nohu, že si ji pohřbím u dědy na zahradě. Jistě, hned na mě zavolali psychiatra. Přišla už od pohledu nesympatická doktorka a něco povídala. Já ji neposlouchal, neodpovídal, zavřel oči a dělal, že spím. Určitě to myslela se mnou dobře. Přišla ještě několikrát, já nechtěl nikoho vidět. Nemluvil jsem ani na vizitách, ani s rodiči. Přišel děda, nechtěli ho ke mně pustit se psem. Pak to primář povolil. To už jsem byl na normálním pokoji. Vori vyskočil na postel, sestru z toho málem šlehlo a já začal s okolím komunikovat. Doktoři si pochvalovali, jak se všechno dobře vyvíjelo. Jezdil jsem na vozíčku, každý den cvičení, pak že půjdu na rehabilitaci do nějakého ústavu. Ale není místo. Tak si mě naši odvezli zatím domů, máma si vzala zbytek dovolené a nějaké volno. Řekli jí, co se mnou dělat, a já se rozhodl, všechno doženu ve škole, nechám se přezkoušet, neztratím rok. Taky to začalo dobře. Pak mě máma brala ven na vozíku. Přes nohy jsem měl deku. Bydlíme v paneláku, tak vždycky jsme jeli výtahem. I když dole bylo plno lidí a někdo by se k nám vlezl, nikdo nešel. Pak jsme jeli dolů dobytčákem, co je i na stěhování. Paní s kočárkem raději zase vyjela ven, aby nemusela s náma. A ty řeči, dole u schránek na dopisy. Snad si představovali, že jsem i hluchý? Stejně venku. Někteří známí přešli na druhou stranu, aby nás nemuseli potkat. Máma šla do lékárny a já slyšel:

‚To je ten trotl z mostu, kvůli němu nás mohli všechny postřílet. Teď je z něj kripl, hajzl.‘

Prostě mi z toho zase ruplo v bedně. Dostal jsem takovej záchvat, že nechci žít. Naštěstí mě odvezli do rehabilitačního ústavu.“

Kluci si ještě jednou přiťukli a s borůvkovicí byl konec. Vilda udělal velký džbán limonády z bezinkového sirupu.

„Neštvu vás s mým povídáním?“

„My se jenom osprchneme, dokud je teplá voda, pustím ti písničky ze Semaforu, hned jsme zpět.“

Vlezli si do vany, namydlili a opláchli. Intimno si nechají až do postele. Eda bude tady a oni půjdou spát do srubu.

„Tak jsme zpět, povídej.“

„Povídej, jestli tě má hodně rád víc než já, jestli když večer jdeš spát, ti polibek dá tak jako já, to už je dávno, tak povídej, hej povídej.“

Eda zpíval Novákovu písničku, přivolal Voriho, ten nadšeně vyskočil a oblízl ho. Pak se stočil do klubíčka vedle.

„To je ten polibek,“ smál se, „jiný nepříjde. No, to vám taky povím. V ústavu, kam jsem moc nechtěl, nakonec bylo nejlíp. Čtyři postele, čtyři beznoháči, jak říkal nejstarší z nás, Jaryn. Byl tam už potřetí. Vždycky po tom, co mu uřízli kus nohy. Ještě dvakrát, ukazoval mně. Pak už bude jen:

,Ave Maria, gratia plena, já byl kdysi i ministrantem, a Rekviem, požehnaný, kdo přichází ve jménu Páně, hosana na výsostech. Šlus a šup do země.‘

Jaryn, to byl zjev z jiného světa. Tady byl jako doma, se všemi mladšími z personálu si tykal. Primáři říkal šéfe. Chodil volně po areálu i venku. Nosil pacošům, beznoháčům a bezručkům nákupy z kiosku od vrátnice. Hlavně pivo, čučo a pleskačky rumu. Jasně, že se to nesmělo, ale pokud se někdo neožral, byl klid. My měli pravidelný přísun ovocného vína. V tom žádnej alkohol není, říkal Jaryn a doplňoval si ho rumem nebo Zednickou. Chodilo se do takové jako tělocvičny a do bazénu. Samozřejmě mimo další terapie. My jediní měli i dvoje bradla na pokoji. Nastavila se výška a učilo se tam chodit, pak s protézou. Samozřejmě, že jsme na nich blbli. Hlavně mezi osmou večer a desátou. To už na pokoj nikdo nechodil. Myslím, že by i olympionici žasli, co jsme tam dělali. Jak jsem se bál, co tam bude za hrůzu, bylo to nejlepší období po úrazu. Hrůza mě čekala od lidí doma. Rodičům jsem řekl, že se do paneláku nevrátím. Jistě, tady jsem zůstat nemohl. Děda měl pár měsíců do důchodu, šel dřív, chodil i na nějaký kurz, jak se o mě starat. Ono doma by to ani nešlo. Oba rodiče chodili z práce až večer. Dědečkovi jsem nesmírně vděčný a taky Voríškovi, viď.“

Pes radostně zamykal ocasem. Vilda šel udělat kávu, přinesl zákusky, co přivezl děda Karel.

„Jenže to, co mě úplně zlomilo, teprve přišlo. Nakonec se domluvilo, že poslední dva měsíce už budu chodit do školy. Děda mě ráno odveze na vozíku, po škole můžu s berlemi. Seděl jsem sám vzadu, vedle vozík, tašku, berle. Spolužáci se ke mně nehrnuli. No nedivím se. Spíš z vedlejší třídy jeden z kamarádů, co jsme jezdívali na kolech. Říkal mi, na kole to taková zátěž na nohu není, prý se ptal. Kolikrát šel s námi a párkrát se i zastavil. Děda zrušil napůl malý obýváček, co má verandu a dveře do zahrady, a přestěhovaly se tam některé mé věci a válenda. I sousedi byli perfektní. Z obou stran staří lidé, na nic se nevyptávali, večer posezení u kafe, bábovky, domácího vína. Jistě díky dědečkovi, ale to nejhorší přišlo ve škole. Záchody pro kluky a holky jsou kvůli odpadům vedle sebe. Z umýváren, když jsou otevřená okna, je slyšet, co tam kdo říká. Plno holek o velké přestávce se tam chodí šlechtit. Sice jim to zakazují, ale jako všechno se to míjí účinkem. Řasy, rtěnky. Šel jsem si opláchnout ruce a slyšel, že se baví o mně. Bylo to hrozný. O mým pahýlu. Je hezkej, ale představte si, když se vysvleče. Rozebíraly, jestli mi z toho trčí kost. Mám tam fáče od krve. Poznával jsem je podle hlasu. Jediná neřekla nic pozitivního. Jenom fuj, hnus, to bych se poblila. Ve mně se všechno sevřelo v takové šílené křeči, začal jsem slyšet úryvky toho, co jsem slýchal na vozíku, sevřel se krk a já letěl k míse a zvracel, až jsem se dávil a omdlel. Odvezli mě do nemocnice. Pár dní před koncem školy. Už jsem se tam nevrátil. Teď jsme byli s dědou u psychiatra, co prý je specialista na takový problémy. Co mi řekl, to všechno vím, nejsem zase úplnej debil. Ale mluvit s ním jako tady se nedá. Chápu, že se děda i naši o mě bojí. Tady se cítím dobře, jak na rehabiliťáku s Jarynem. Musím zjistit, kde teď je. Rád bych ho viděl. Je to hrozně duševně silnej kluk. Ví i, kdy umře, a nehroutí se z toho. Pomáhá jiným. Já… No, to je moje curriculum vitae.“

„Nevím, jak bych se choval já. Myslím, žes to zvládl dobře. Jsou chvíle, kdy člověk potřebuje podržet, jsi hodně mladej, dokážeš se přes to přenést a určitě si najdeš někoho, kdo vidí i víc než nějakou úplnou dokonalost. Kdo ji vidí v srdci, v duši.“

„To je od tebe hezký, Přemku, jenže třeba ty máš jistě už dlouho perfektního kámoše Vildu. V dobrým ti ho závidím, Vikinga.“

„Tak milej Eduarde, hezky se pleteš v tom dlouho, s Přemou jsme se v životě neviděli, až tady. Neznáme se ani týden.“

„Si děláte, kluci, prdel, to není možný!“

Střídavě mu povyprávěli svůj příběh, ovšem bez toho hlavního, jejich intimního sblížení. Eda se nestačil divit.

„Taková náhoda se mně nepovede. Ženský nechci vidět. Už vidím naši šťastnou rodinu. Dnes mám migrénu, lehnu si na kanape. Všechno mě bolí. Zakryj se svojí dekou. A při tom by někde šoustala s kolegou v práci. Kterej je celej. Ne, ani dvoumetrovou holí nešáhnu na žádnou holku. Nejsou jenom ženský na světě. No nedívejte se tak na mě. Určitě bych spíš našel kluka, kterýmu by nevadilo, že jsem mrzák, jak holku.“

Oba kluci přemýšleli, jak Edu převést na jiné téma. Jeho představy jsou zatím spíš o přátelství než o sexu.

„Co Stouny? Mám tu Aftermath.“

„Jo, to je přesně ono. Stupid girl. Look at that stupid girl.“

„Pořád překvapuješ. Ale je tam i Lady Jane.“

„Ta se mi víc líbí od Neckáře. Váš smích, Lady Jane, to je říčka a mlejn, zpěv jar, voda z hor, jasný zvon, ptačí chór, úsměv jak bílý pléd, ve kterém já se zhléd, srdce jsem dal vám, Lady Jane.“

„Zpíváš opravdu krásně, mohl bys třeba učit zpěv.“

„Tak to jste kluci už zapomněli, jak krutý bývají děti. Už to vidím. Kdo vás má ze zpěvu? Kulhavec, Dřevěná Noha, Protézák, Jednonožec, jste kluci hodní, ani si to nezasloužím. Jsem pořád zblblej rybíz.“

„Cože, rybíz?“

„Jo, nedozrálej, jen musím rychle dozrát a rozhodnout se, co dál. Možná tady na něco přijdu. Pusť desku, prosím.“

To už začalo: „What a drag it is getting old…“

Šlo se spát.

„Všechno je zamknuté zevnitř, jen hlavní vchod zamkneme zvenku, ať nemusíš vstávat. Ale klíč visí na klice, dojdeme ráno a uděláme snídani jo? Tak hezký sny.“

Kluci vyběhli ke srubu.

„Řeknu ti, Přemo, jsem z něj úplně vedle. Čtrnáct let, prý v lednu patnáct. No to je jedno. Krásně zpívá, zná skupiny naše i zahraniční, navíc většinu textů i v angličtině. To se nenaučil teď za půl roku. A přitom leze s kolem proti tanku. Nebo že chtěl s kámošem zdrhnout někam na loď. Překoná šílenou bolest a všechno kolem a pak se totálně sesype z blbých řečí pár holek. A sám pak řekne, že je rybíz.“

„Ale jde to s ním. Představoval jsem si ho hůř. Úplně nám překopal naše plány a úmysly. I když měli jsme vůbec nějaký?“

„Teď jenom jeden, ať si naše péra zadovádí. Jen přes den to nepůjde.“

„Jsou tu dva sklepy.“

„Tam by nás vyčenichalo to psisko Vori. No, napadlo by tě tak zpitvořit Vořecha?“

„Kluk má snovou fantazii, Vikingu. Asi se mu líbíš.“

„Naštěstí jen jako postava z nějaký ságy. A už o něm ani slovo.“

Ráno trochu zaspali. Probudil je za dveřmi štěkající pes. Vilda vstal, odemkl a otevřel.

„Doufám, Vořechu, že páníček je dole. Ale jo, to víš, že tě máme rádi, a nejraději tě má Přema, běž ho pomuchlat do pelíšku,“ ukázal a Vori se tam okamžitě vrhnul.

„Ty postelová příšerko, jak to, že máš jedno ouško klapušáka? Mělo by pěkně stát.“

Přema se zvedal z rozložené sedačky, zatímco psisko si z deky muchlalo pelíšek.

„Klapušáků je tu víc. Přitom po ránu většinou stojí.“

„Jak to tak s námi půjde s kopce, při odjezdu si budeme myslet, že děti nosí čáp.“

„Trencle a na snídani. Máme čerstvý vejce i slaninu a kvašáky.“

„Jdeme, Vořechu, nepeleš se tam, musíme zamknout, aby nám někdo nevykradl sklep.“

Sešli k chatě. Všechno uklizené, složené.

„Asi si bude…, ty vole, vidíš co já?“

Všude ve vysekaných žlábcích byly natažené husí krky a uchycené po částech sádrou.

Vilda vběhl do kuchyňky, koupelny, všude stejně, Eda nikde. I schodiště. Přema šel za ním. Konečně ho objevili v ložnici rodičů. V ruce zednickou fanku se zbytkem sádry. Ve druhé malou špachtli. Na sobě květovaný trenky, nohu bez protézy zapřenou v malém modrém taburetku, který byl z koupelny. Hole nikde. Úsměv od ucha k uchu.

„Ty vole, přece tě nebudeme hlídat i v noci, co blbneš? Kdybys spadnul z těch kurevskejch schodů, je po tobě.“

„Nečil se, já myslel, že budeš rád. Vzbudil jsem se, nemohl spát. Světlo je před pátou. Dole mi to šlo. O tady to z koupelny se mi noha krásně opírá, lepší jak protéza, tak co řešíš, vole?“

Přema se začal nehorázně smát. Vilda se pořád mračil.

„Slyšels,“ kuckal se smíchy Přema. „Co řešíš, vole.“

„To chce panáka, srdce mám až v trenkách. A jak teď polezeš dolů, bez hole, bez protézy.“

„Já počítal s tím, že mě sneseš dolů jako z vany.“

„A zabijeme se oba.“

Najednou se Vilda otočil zády k Edovi.

„Chyť se, snesu tě dolů, na koníčka!“

Hoch ho objal, ještě podchytit nohy a už sestupovali dolů. Šel s ním až do kuchyně a usadil ho na židli. Přema za nimi se ještě smál.

„Jako byste to trénovali léta.“

Vilda otevřel dvířka na staré dřevěné lince. Vyndal láhev rumu a pořádně se napil.

„Vy nic, to byla má rumoterapie.“

„Má cenu ještě snídat?“

„Udělám lečo, je dost vajec, i zelenina a klobásky,“ neodolatelně se usmíval Eda. „Jen poprosím o to modrý pod nohu, chci si od toho všeho odpočinout. Vám to nevadí a nikdo tu není a budu sedět. Můžu na plynovým?“

„Myslel jsem si, že nic horšího jak můj brácha neexistuje. Poblblej puboš. Ale ty jsi desetkrát horší. Tvůj děda půjde jednou rovnýma nohama do nebe. Musím si dát ještě loka.“

Vilda si znovu přihnul z láhve rumu.

„Hlídej ho, jdu natrhat višně. Chtěl jsem je naložit do rumu, ale asi si ho budu muset schovat na podobný příležitosti.“

Přema si sedl vedle. Eda už měl nakrájené papriky.

„Jak budeš něco potřebovat, podám, nebo mám taky krájet?“

„Až budu u vařiče. Vás dva moc vaření netáhne, že?“

„Jo, tos uhád. Vilda má mámu a dvě sestry a já, vařit si pro jednoho se ani nevyplatí. Ani bych neměl kdy nakoupit. Když jdu z práce, většina věcí už není. Koupím si nějakej salát nebo pomazánku nebo zajdu do hospody. V poledne závodka, ráno máme svačinářku, ta nám koupí, co kdo chce.“

„Já, ne že bych byl do vaření blázen, ale rád jím. Jaryn vždycky říkal, že my, co nám nějaká končetina chybí, máme vlastně v těle díru, kudy nám utíká energie a musíme ji dobře doplňovat. Fakt je, že sežeru za dva. Třeba Zdeněk, co jezdí s dědou, pořád shání mimo práci fušky, aby měl nějaký koruny a mohl se oženit a postavit si malej domek. On je fajn. Má jenom mámu, dobře se učil, tak se vyučil elektrikářem, byl u toho i na vojně. Ty jseš sám?“

„Jako kůl v plotě. Rodiče bydlí jinde, než já dělám, mám garsonku, ještě za rok ani nezařízenou.“

„Dřív jsem o tom neuvažoval, teď vidím, jak plno lidí žije velice smutně.“

„Smutně?“

„Jasně, ve městě určitě a v panelácích úplně. Vstanou, něco zhltnou, letí do práce, pak z práce, doma kafe, večeře, čumí na bednu a jdou spát. Když mají rodinu, ženský lítají kolem domácnosti, dětí, kolikrát ani na tu televizi nemají čas. Chlapi jdou na jedno, tam kecají o píčovinách. O víkendu fotbal. Viděl jsem to, když jsem tam taky bydlel. Co mají domek se zahrádkou nebo místo v nějaké zahrádkářské kolonii jsou už na tom líp. Vidím dědu a sousedy. Venku je plno práce, ale i potěšení. Když něco kvete, roste, sklízí se. Mají psy, kočky, všelijaký zvířátka. V paneláku můžeš mít psa, ale je tam sám a trpí, nebo rybičky. Teď vůbec jsou lidi zalezlí, bojí se promluvit, přišli o práci. Každej má v rodině někoho, kdo na osmašedesátej doplatil. Ale to jsem utekl od toho, co jsem chtěl říct. Lidi jsou moc sami. Sedí vedle sebe kolem stolu, ale každej je sám. Mí rodiče. Dřív jsme o všem povídali, smáli se, teď jen sedí a říkají si samý špatný zprávy. A to jsem tam jen na návštěvě. Pak se diví, že jsem z rehabiliťáku nechtěl domů.“

„Je to složitý, Edo, ale máš pravdu s tím smutkem. Pořád pohřbíváme plány a naděje.“

„Tady je krásně, tak bych chtěl žít. Udělat si takovou vesničku, kde budou jen přátelé. Třeba děda, Zdeněk i s nějakou holkou, až si najde, i naši sousedé u dědy, vy dva, Jaryn, snad by se změnili i mí rodiče.“

„Měl bys studovat filozofii. Třeba bys něco takového vymyslel. Takový pokusy byly, ale zase to ztroskotá na lidských povahách.“

„Krásně tu voní cibulka, co řešíte?“

„Utopii. Eda říká, jak by se mu líbilo žít jako tady a s dalšíma pohodovýma lidma.“

„No to by se mi taky líbilo.“

„Ráno to vypadalo, že mně dáš pár facek,“ uculoval se Eda.

„Moc k tomu nechybělo, provokatére. Ale když tě vidím vařit, to bych mohl denně. Můžu ti ukrást půl nožky klobásy?“

„Ne!“

„To jako vážně?“

„Za pár minut to bude. Zvládli jsme i polévku. Česnečku.“

„Já jen přihlížel.“

„Dávals mi psychickou podporu. Ta se taky počítá.“

Přema si najednou uvědomil, jak rychle a neskutečně se svět kolem něj změnil. Vilda a pocit všeho, po čem toužil. A tohle štěně? Vždycky záviděl kamarádům sourozence. Teď tu jednoho nezbedu má. Eda měl pravdu, taky žije smutně. A život tak rychle utíká. Ano, taky by si tak přál žít. Mezi svými. Jenže tohle se dá jen částečně splnit o víkendech a ne všech. A všechny vztahy na dálku jsou neustále ohrožené. Jisté ovšem nejsou ani ty každodenní.

„Nesni, Přemo, polévka,“ právě ji naléval Vilda. „Jíme zase jako lidi z talířků.“

Jako lidi teď jedli většinou. I rybičky z konzervy s nasekanou cibulí, kyselou okurkou nebo čerstvou a paprikou. Nakrájený chleba v košíčku a pivo ve sklenici. V pátek večer dorazil děda Kája se Zdeňkem. Přivezli spoustu jídla, co se chystalo na sobotní svatbu.

„Svatba zachráněná, přes víkend uděláme rozvody a v pondělí vás napojíme.“

Kluci se hned vrhli na krabici svatebních malých koláčků. S kávou jen mizely. Vori dostal škrupličky z vařeného masa. Posedělo se ještě chvíli u vína. Děda se Zdeňkem spali nahoře, Eda dole u reprobedny. Kluci ve srubu.

„Jdeme na to, Přemo. Týden bude pryč a ani jsme se moc neužili.“

Nedá se říct, že by nebylo nic. Jen teď se trochu mírnili v hlasových projevech. Za víkend bylo vše hotovo. V sobotu odpoledne vyvezli kluky příkrými svahy do kusu rovinatého lesa na houby. To Eda zvládal s holemi. Moc toho nerostlo. Nejdřív si mysleli, že pojedou s prázdnou. Kus popojeli. Eda už z dálky viděl u lesa bedly. Stály tam jak vojáci. Sice pak zase chvíli nic než pýchavky. Za další lesní cestou smrkové hřiby i kováře a takovou všehochuť. Klouzky, kozáky, křemenáče, holubinky. Bedly jako řízky byly skvělé, ostatní na omáčku v neděli. Ve sklípku byly jak čerstvě utržené. V pondělí ráno došlo k připojení. Ještě všechno vyzkoušet. Žádná chybička se nevloudila. Ve středu jim děda se Zdeňkem přivezou chleba, rohlíky, mléko a o čem se ještě dohodnou.

„Tak chlapci, dřeli jsme jako diví, teď se budeme rekreovat. Lehátka, natřít, ať se nespálíme. Ty tu hlídej s Vořechem, my lehátka přinesem. Pěkně se to rýmuje.“

Sotva přinesli tři lehátka a namazali Edu, na jednom se hned uvelebilo psisko. Sklopilo vztyčené ucho a dělalo, že neslyší.

„To je moje lehátko, rozumíš,“ ukazoval Vilda.

„Přines mu, Viloušku, taky lehátko, buď té lásky,“ usmíval se Eda.

„Cože? Odkdy se psi opalujou? Viloušku. Máš štěstí, že mám dobrou náladu. A kdo nás vzbudí za půl hoďky?“

„Vori, viď, vzbudíš nás, viď, zlatíčko.“

Zlatíčko se rozvalilo po lehátku a protahovalo si nohy.

„Po pár dnech s tebou budu tak odolnej, že by se mnou nehla ani další Karibská krize. Jaderný konflikt je proti tobě slabý odvar.“

„Přemo, to jsem vážně tak strašněj?“ smál se Eda.

„To víš, že nejseš. I když někdy má Vilda pravdu. Jseš takovej přírodní úkaz. Jako povodně, smršti a zemětřesení.“

V lenošení se pokračovalo i další den. Před spánkem po poledni rozevřeli nad Edou slunečník.

„Skočíme si do srubu, když tak pošli Vořecha.“

„Nemůžu za to, Přemo, ale mám chuť na zcela jiné ležení. Tak chvíli snad na to vletíme, ne?“

„Hlavně musíme zamknout. Když tak Vori zaštěká.“

„Je to těžký, když je chuť. Zapojíme i to tvoje…, už jsi ho nějak nazval?“

„Můžeme po tobě, stejná barva, jak říká Eda, Viking.“

„Byla to tehdy zvláštní doba. Pořád byli na lodích, na válečných výpravách, určitě i takovou lásku znali. Ovšem o tom se v ságách nepíše.“

„Když jednou bude někdo něco číst o naší době, bude si taky myslet, že homosexualita neexistovala. Taky se o ní nic nedočteš. Víme to jen občas o lidech nějak hodně v té době známých.“

„Tak napíšeme kousek ságy o nás.“

„Jo, to bude skvělý, kam můžu se svým brkem?“

Oba se rozesmáli a jejich polibky sklouzávaly stále níž.

„Myslím, že jsme to moc natáhli. Jdeme, psisko nepřišlo, kdo ví, co Eda dělá.“

„Všechno je hotové, co mělo být. Mám chuť na palačinky. Snad na ně přemluvíme našeho kuchaře.“

Když už scházeli k chatě, uviděli neskutečný obrázek. Nad potůčkem byl přendaný slunečník, v takové větší kalužině stál Eda, u nohy berli, v ruce krumpáč. Mydlil s ním do kamenitého podloží a Vori vesele poskakoval v plytké vodě.

„Mě jebne. To snad není možný. Co tam hodlá vykopat? Je to skála.“

Uviděl je a mával. Taky hned vyběhl Vori a těsně u nich se oklepal. Což o to, zchlazení bylo příjemné.

„Ty prostě nemůžeš být sám. Magore. Ještě se s tím krumpáčem zmrzačíš!“ rozčílil se Vilda, ale hned si uvědomil nevhodnost slova, co použil. „Sakra promiň, já si to neuvědomil, prostě se to tak říká.“

„Ale jo, já to taky nijak neberu. Vím, že o mě máš starost. Ale nešli jste a já se šel osvěžit s Vorim. A vidím u přepadu znovu jako by vyvěrala voda. Podívejte, pod tím vodopádem je malá prohlubeň, ale tam, kde není přes vodu vidět, celou tuhle kaluž jako slupku voda podtéká. Je tam prohlubeň, taková vana pro nás tři a Voriho. Jen to chce tu slupku rozbít a kameny dát jako přehrádku a je to skvělé koupání. Plavat v tom nepůjde, to je malé, ale můžeme si tam udělat sezení v perlivé chladivé vodě.“

„To máš pravdu, ale podívej, nohu máš přivázanou k berli, může se ti zvrtnout.“

„Nezvrtla. Tak jdeme na to ne? Bude to hračka.“

„Myslím, Vildo, máš následovatele, stavitele bazénků, místo rybníků.“

Hračka to sice nebyla, ale odlámali slušný kus kamenů, ještě zítra a poslední dny si mohou užít koupele.

Edu moc večer přemlouvat nemuseli. Nasmažil palačinek z mísy těsta a k nim našlehanou, višňovou pěnu. Večer jako vždy u hudby.

„Myslím, že mi tohle bude hodně chybět,“ svěřoval se Vilda, když si chlapci lehali předposlední noc.

„Nejenom tobě. Ale nemusí být všemu konec.“

„Cože, ty bys chtěl končit?“

„Nemyslím my dva, ale i Eda.“

„Už jsem to vymyslel. Seznámím ho s bráchou, u písniček se vyblbnou. Myslím, že to bude dobrý pro oba. Nebudou mít problém sem zajet. No ty seš kus dál, ale navštěvovat se a někdy i tady. Budeš snad jezdit do srubu. A kdyby tu měl strýc plno, tak u nás máme nahoře pokojík. Myslím můj pokojík. A to jsem si myslel, jak tady tu malou elektrifikaci přežiju.“

„To máme stejně, doufám, že za týden přijedeš? Snad nebudu muset strašit v sobotu v práci. Ještě si zavoláme.“

Jejich milování bylo spíš klidnější. Nic jim přece neuteče a týden není tak dlouhý. Jistě že později, jak začne brigáda a škola Vildovi, se budou intervaly prodlužovat, ale vše je jen na nich. A sem si určitě taky zajedou.

Poslední den chlapci posmutněli. V poledne přijel děda a Zdeněk se Žukem. Všechno už bylo připraveno, vypnuta elektřina, naopak zavřené okenice. Rozloučení na nádraží. Vilda pojede jen kousek, Přema hodinku. Eda se vůbec nestyděl za slzy a kluci k nim neměli daleko. Mezi ně se nadšeně pletl Vori.

Přema první otevřel okno svého kupé i protější v chodbičce. Souprava zcela zavřená stála někde na slunci a na koženková sedadla bylo strach si sednout. Všechno sálalo horkem. Vlak byl skoro prázdný. Proudící vzduch, jak se rozjeli, trochu vymetl horké kouty. Posadil se a ruce roztáhnul po sedačce. Ještě byla teplá. Teplá? Tahle dovolená byla skutečně teplá. Povedla se. A dál? Zabloudil trochu v myšlenkách do práce. Tam snad problémy nebudou. Za týden přijede Vilda. Měl by jeho domácnost trochu zlidštit. I když ten nebude z těch, kterým by vadila jeho nezařízenost. Na čem spát je. Sprchový kout funguje. Hospoda je pár metrů. Nějakou muziku tam taky má. Doplní víno. V obchodech jsou většinou litrovky s univerzální chutí. V lahůdkách zkusí něco sehnat. Cestou pár cestujících přibylo, ale když doma vycházel z vlaku, nádražní hala už byla zcela prázdná. Venku pěkně dusno. Žádný mráček. Zajde si na večeři, možná tam bude Hanzi.

„Jedeš z Jadranu?“ smál se Hanzi s několika talíři v ruce. „Vypadáš skvěle, hvězda Hollywoodu. Pojď na zahrádku, je tam zrovna místo.“ Vrchní ho nasměroval do koutku ke stolku pro čtyři, kde byla cedulka Obsazeno a kde seděl už kluk taky v jejich letech. Hnědovlásek, trochu kudrnatý, hnědé hluboké oči, velmi příjemný vzhled. Jen hodně světlé pleti.

„Můj přítel Simon,“ představil ho Hanzi, „a kamarád Přema. Ještě rozhodím nějaké večeře a jsem u vás, chlapci.“

Kluci si podali ruce. Tak jsem se nemýlil, tohle je zřejmě Hanziho kluk a docela kus.

„Tak to bych potřeboval, neměls problémy s vyjetím? Plno lidem dovolený zatrhli.“

„Určitě neměl, byl jsem odsud pár kilometrů na starém srubu.“

„Dáš si krásně vychlazenej kuřecí salát v tom vedru, ne?“ Hanzi před něj postavil skleněnou misku. „Docela jsme tě vzpomínali, na chvilku se utrhnu. Máš za týden volný víkend?“

„Mám, akorát mi přijede přítel, ještě u mě nebyl.“

„Tak to promiň, zkusím někoho tady z kluků. O nic nejde.“

„No nemáme žádný program, chceš s něčím pomoct?“

„Já jsem tu dostal byt a práci, stěhuju se. Taky do Králíkárny. Jen na jiný konec,“ ozval se Simon.

„V tom nevidím problém, rádi pomůžeme. Vždyť je to furt v jednom baráku.“

„Já ti to vysvětlím celý, klidně jez.“

„Chlapci, tak já mažu,“ řekl Hanzi a šel kasírovat vedlejší stůl.

„My se s Hanzim známe od vojny, jenže pak jsme šli každý jinam a snažili se nějak dostat do jednoho města. Já jsem kuchař. Tady otevřeli novou jídelnu, bylo místo, všechno vyšlo i s jedna plus jedna a stěhuju se. Ale má to háček. Vedle Hanziho bydlí jeho kamarádka kadeřnice. Ji napadlo, že bysme si svoje byty vyměnili, my byli vedle sebe a ona by měla okna na jih, má ráda kytky. Já mám za okny tak šnitlík. Tak jsme to řešili, nevypadalo to dobře, ale když se zjistilo, že je Růženka kadeřnice, šlo to. Mně přiveze věci kamarád, tak bysme chtěli hned všechno stihnout najednou. Není to nijak moc krámů, když by ti nevadilo s kámošem nám pomoct?“

„Předem dohodnuto. Jasně že pomůžeme.“

To už tu byl Hanzi a na tácku nesl sedmičku a tři skleničky. A hned za ním rozkošná panenka. Blondýnka, krátké mikádo, velice příjemná a milá, Růženka. Přema měl k ženám komplikovaný vztah. Samozřejmě mimo sex. Ale i tak ženskou společnost moc nemusel. Ale určité typy mu byly sestersky blízké. A jednu takovou má před sebou. Trochu ho to rozhodilo, ale i uklidnilo. Růženka mu určitě vadit nebude. Ještě nedopili sedmičku a už si povídali jako staří známí. Po zavíračce počkali na Hanziho. Pak se všichni vypravili ke Králíkárně. Byl to kousek, Přema bydlel jen o pár vchodů dál.

Opláchnul se. Zítra zavolá z práce Vildovi. Určitě nebude protestovat. Natáhl budíček, pro jistou ho podložil talířkem.

Zjistil, že většinu jeho práce tvoří podepisování. Ivonka i paní Aranka se usmívaly, v deset už zatahoval žaluzie a hned mu bylo sděleno, že v ledničce jsou nanuky. Jo, ten sedí. Místo kávy vychlazený džus. Teď musí být v jejich bazénku jako v ráji. V poledne jahodové knedlíky s tvarohem. Ředitel byl služebně někde. Po telefonu všechno probral s Vildou. Ten byl nadšený, že pozná někoho jako oni. Když skončili, rozjímal o všem možném a trošku klimbnul. Vzbudil ho jednotvárný šum. Venku pršelo a jeho děvčata ani nepoužívala psací stroje, aby si mohl zdřímnout.

„Bože, tos mě nemohla probudit?“

„A proč? Nic akutního nemáme. A krásně se ochladilo. Jak půjdeš v tom dešti?“

„Nevím, co autobus?“

„Jede za půl hoďky, taky nemám deštník.“

Byl doma nezvykle brzo. Měl by v lahůdkách něco nakoupit na víkend, ale pršet pořád nebude. Na večeři je brzo. Rozhlížel se po svém království. Něco si v práci nechal udělat podle vlastních návrhů. Samozřejmě zaplatil. Ale s tím je zatím konec. Šatní skříň, krásnou lehce rozložitelnou pohovku, dvě polohovatelná křesílka, stolek a knihovničku. Nic víc potřebovat nebudou. Bože, teprve je pondělí. Určitě zavolá strýc, za čtrnáct dnů by mohli do srubu, když bude volno. Mohli by tam vzít zase Edu. Docela mu přirostl k srdci.

Konečně pátek. Když končil, před bránou ho čekalo překvapení. Vilda.

„Kolik tu máte ve městě cukráren s dobrou zmrzlinou?“

Samozřejmě nebyli sami s takovým nápadem. Skončili v parku na lavičce, v rukou obří kornouty. Pak kavárna a znovu pohár se šlehačkou.

„Jen abysme zítra nedostali průjem,“ smál se Vilda.

Večeřeli u Hanziho a kluci si sedli do noty. Poznal i Růženku, která si uřícená přišla na vychlazený salát. Ráno se domluvili na sedm hodin.

Hned za dveřmi se začali líbat a Vilda rozepínal na Přemovi rozhalenku.

„Musíme si ještě zopáknout chatu, než budu mít praxi. Co za týden?“

Ale to už byly jejich svršky na věšáku, pidisprcha a rozložená pohovka.

„Taky cítíš obrovskou úlevu z toho bordelu kolem nás? Nebude nic, jen my dva.“

„Jistě. To byl dlouhej týden. Ale budou i delší. Vidím, že tě nijak neubylo.“ Přema už směřoval ke svému cíli. Byl oboustranný. Odevzdat se jeden druhému a prožít si dokonalou rozkoš. Zítra by určitě dopoledne zůstali v posteli, ale vidina vstávání je brzy ukolébala.

Ráno byli na místě nějakou minutku po sedmé a u Hanziho vchodu už stál Robur s plachtou a diskutující hlouček. Hned se poznali s řidičem a dirigentem celého představení.

„Stěhování je sranda. Standa,“ představil se. Podíval se na hodinky. „Na oběd už vybírejte putyku, to bude šlus.“

Rozepjal popruhy, sundal zadní bočnici a dřevěný sešup.

„Rampa tu není, tak nábytek bude makačka. Ale máme háky a popruhy. Růženka bude hlídat u auta. Vyndáme všechen Simonův. To je na dva stěhovací výtahy. Nahoru Simon, dolu Růženka,“ rozesmál se. „Jen obrazně.“

Taky hned se do toho dali.

„Ještě že je to samá překližka a laťovka,“ ukazoval Přema. „Se sekretářem z mahagonu bysme se zapotili.“

To rozesmálo Vildu. A skutečně to tak vyšlo. Dva výtahy nábytku a větších věcí a jeden krabic a pytlů. Simon měl všechno nahoře a nezbylo než kus popojet a vyvézt Růženčiny věci. U obou rozestavit nábytek. Ostatní si už poradí bez auta. Taky Standa se uculoval.

„Že jsem se nevsadil, tak kde je krmě?“

„Bože, stěhovals kuchaře, tak u mě,“ volal Hanzi.

Tam už bylo všechno připraveno. Polévka z lesních hub se smetanou a šest nadívaných holoubat, rýže, hlávkový salát.

„Ty vole, holoubě jsem jedl naposledy u babičky, to jsem začal chodit do školy,“ byl nadšený Standa.

Přema si matně vzpomínal, že taky dávno, Růženka a Vilda nikdy.

„Jí se rukama,“ upozorňoval Simon, „máte tu misky s vodou a ubrousky.“

„Na půl hoďky dáchnu. Vzbuďte mě.“

Standa si šel lehnout vedle k Simonovi. Ostatní si dali víno, pak se Standou kávu a šli mu zamávat.

„V osm u Růženky, vyrazíme do nočního života vše pořádně zapít.“

Nikdo neměl námitky.

Nakonec postel zřejmě zvolili všichni.

V osm je Hanzi vedl do místního jediného skutečného nočního podniku. Jinak všude zavírali o půlnoci nebo v jednu. Tady, jak se zadařilo. Kdo místo neznal, těžko by ho hledal. Nesl hrdý název Umělecká vinárna, ale známý byl jako V studni. A ještě známější V prdeli. Všechna jména měla svá opodstatnění. Vchod byl z Palackého náměstí v nejstarší části města na konci slepé uličky. Byla prý tu krčma už v patnáctém století. Taky z té doby na konci hlavního sálu stála asi metrová kašna s nahou dívkou a nahým hochem. Samozřejmě pod mřížemi. Hosté, zvlášť po větší konzumaci alkoholu, by do ní lezli, tak aspoň házeli do vody mince. Kolem byl taneční parket. Z jedné strany vchodu bar, ze druhé pódium pro muzikanty a do boků čtyři klenutá sklepení se stoly, lavicemi a židlemi. Místní tu měli svoje místa a dostat se bez objednání bylo skoro nemožné. Bylo to také místo, kde se setkávala zdejší teplá komunita. Odtud další název a některé dny se tu přednášela poezie nebo vystupovala různá kvarteta. Jinak do toho pral místní bigbít. Taky to vypadalo, že podnik zavřou. Ale syn nového předsedy strany tu hrál na kytaru. Kuchařka měla syna na krajském Národním výboře, v šatně seděla bývalá partyzánka s několika řády, co prodávala pašované nebo zabavené západní cigarety. Místní estébák, po čtyřicítce se začínající pleší, tady měl pár mladých favoritek. A šéf podniku už loni pochopil, že slovo dočasně znamená navždy. Občas tu udělal pro naše osvoboditele mejdan. Tak tu pak žili, jedli a pili jako v pohádce. A nikdo si jich nevšímal. A kdyby se nějaký šťoura našel, pro nevhodné chování by ho vyvedla hlídka VB. Nebylo to ovšem nic neobvyklého. Každý chtěl kousek místa na pomyslném slunci. Život utíká rychle.

S tímhle je cestou Hanzi seznámil. Místa měli objednaná. Většina ho tu znala, i když sem zřejmě moc nechodil, ale dobrého vrchního zná celé město. Na pódiu klasická sestava obohacená o příčnou flétnu.

„V jednom chudém království…“

Oba kluci si hned vzpomněli na Edu. Docela by se sem hodil. Místní zpěvák měl dlouhé zkadeřené vlasy.

„Nechodí k tobě na trvalou?“ ukazoval Hanzi.

„Kdepak, co by za to daly ženský, ale já bych byla bez práce. Bubeník s šiltovkou, ten nemá ani vlásek, má nějakou poruchu, zato prý má už stádo dětí. Dělá je se zárukou,“ smála se Růženka.

Na parketu plno. Dostali se ke svému místu, kde se o židli opíral číšník.

„Hanzi, už jsem doufal, že nepřijdete. Potřeboval bych sem protlačit tři kočky. Místo je akorát v Téčku, tam jste si měli sednout,“ začal se smát.

Byl hned zpět, šampaňské, spíchlá kolečka z banketky s třemi druhy sýrů, olivy s papričkou, slané mandle. Druhá láhev v karafě s ledem. A taky padla vzápětí. Taková událost se musí oslavit. I když nikdo neholdoval tanci, šli si s Růženkou zatančit. Spousta legrace a příjemný večer. Kolem půlnoci se objevil šéf. Elegán, trochu prošedivělé skráně v šedém obleku. Zlatý náramek, několik prstenů, chvíli se zdržel a pak poslal další dvě lahve šampusu. Sice si dávali tatarák, taky chlebíčky a jednohubky, jenže i s dámou zlatý bols a pak Jeníka Chodce. Kolem třetí zaplatili a objednali taxi.

„Dámu pěkně přes kolínka, ať se tam vejdeme.“

Vyprovodili Růženku až domů, pak popojeli, vystoupili a rozešli se.

„Myslím, že máme solidně zapito.“

Měli. Z nadcházejícího objetí už nic jiného nevzniklo.

Ráno, tedy před polednem, se kluci sešli v kuchyňském koutě u vody s citronem.

„Co jsme to včera vůbec domluvili?“ mnul si oči Přema.

„Za týden jedeme všichni na chatu. Jen musíš domluvit strýčka, ale když, tak vlezeme i k nám a vezmeme i Edu a spol.“

„Zavolám mu zítra z práce. Jeli bysme vlakem a pak taxíkem.“

„A ve dvě u Růženky. No já nic nemám, tak pojedu zítra ráno, jak půjdeš do práce. Abysme si ještě užili pořádnýho šmiku. V noci jsme ho zaspali.“

„Kluci na tom byli určitě stejně, jenže ti na to budou mít každý den.“

„Co budeme jíst?“

„Navštívíme Hanziho a Simona.“

Nakonec Hanzi skočil do práce a přinesl řízky a bramborový salát. S jednou porcí se stavil u Růženky.

„Za řízek byla ráda, taky se jí nechtělo vařit a má už skoro všechno uloženo a plný stůl jahod od nějaké zákaznice. Večer prý bude zavařovat.“

„Bože, to by byla manželka,“ smál se Simon.

U Růženky byla samá jahodová vůně. A taky kbelík jahodového koktejlu. Krásně vychlazený neměl chybu. Domluvili příští víkend. A večer si konečně chlapci užili i milování.

„Teď si představ, kdyby se Hanzi se Simonem rozešel, když už jsou konečně u sebe.“

„No nemožný není nic, tak by si každý někoho našel.“

„A už ses podíval po nějakém dřívku?“

Přema se rozesmál.

„To bude složitější. Představ si, že jsem u soustruhu v dílně. Co to bude, pane náměstku, skoro to vypadá…“

Zatím vystačili bez náhrady. V oddechovém čase si kreslili prsty na záda obrázky.

„Mám takový pocit, že mi kreslíš Vořecha.“

„Doufám, že tam bude taky.“

„Ve středu přiveze děda k nám Edu. Seznámit s mým bráchou Jardou. Je to stejně prdlej puboš. Buď si budou náramně rozumět, nebo si vjedou do vlasů. Ale myslím, že muzika je dá dohromady. To je kytara, že?“

Přema najednou posmutněl. Má skvělého milence, ale daleko a na škole. Povzdechl si.

„Můžu?“

„Jistě, pěkně studíš a budeš mi moc chybět.“

„Nebudeš v tom sám.“

Strýček Přemu předešel. Volal a rozplýval se v superlativech.

„Jasně, příští týden bez problémů. Dotáhnu tam ledničku a chtělo by to teď koupelnu. Musím ti doplatit, je to podezřele málo. Hleď si zařídit svůj byt a uvažuj o větším.“

Strýc byl jak protržená přehrada. Když končil, bolela Přemu hlava. Ale do srubu se těšil.

V pátek odpoledne se sešli u vlaku. Kluci s baťohy, Růženka navíc se dvěma taškami.

„To se už zase stěhuješ?“

Hodinka utekla jako nic. Na nádraží je čekal Zdeněk se Žukem.

„Hodil jsem tam montérskou sedačku a dáma vepředu. Nebudete utrácet za taxík. Čeká se jen na vás.“

Bylo vidět, že ho Růženka pěkně rozhodila, zvlášť když mu při představování dala letmou pusu. Kluky sedačka pěkně vytřásla a užili si spoustu legrace.

Zastavili u srubu. Hned se k nim hnal Vori a Vilda.

„Ostatní jsou v chatě. Pomůžu vám.“

Vynesli si svoje věci a pak všichni sešli dolů. Zdeněk nesl Růženčiny tašky. Eda se nedal přehlédnout a hned představoval stejně starého Jardu, bratra Vildy. Podoba i stejné vlasy. Děda Karel a Vildovi rodiče. Jistě, otec taky Viking, jen ve starším vydání. Maminka, drobná blondýnka, se hned ujala Růženky. Jak se přesunuli dovnitř, z reprobedny a dvou dalších zavěšených malých tlampačů se ozval slavnostní pochod z Aidy a oznámení, že o hudbu a zábavu se bude starat duo Jared, které jim přeje krásný pobyt. Za bednou se zubili oba puboši. Dostalo se jim potlesku.

„No uvidíme, znají se tři dny,“ pochvaloval si Vilda.

Maminka s Růženkou přinesly dvě mísy chlebíčků. Tatínek obcházel s vodkou jako led a Vori byl všude. Simon se šel domluvit s ženskýma na dalším jídle. Konečně si všichni posedali a hovor se ztišil.

„Nějak nás ubylo,“ díval se starostlivě Vilda starší.

„Růženka dělá Věrušce hlavu,“ sděloval Zdeněk, „a pokud mají zájem pánové, není problém.“

„Proto ty dvě tašky,“ culil se Přema. „My si můžeme zajít doma.“

„Myslela, že tady budou tvoje ségry,“ otočil se k Vildovi Zdeněk.

„Ty se lekly uklízení a ty děláš Růži mluvčího?“

Zdeněk viditelně zčervenal.

„Nešel jí fén.“

„Tak to je od tebe hezký, Zdeňo. A kdo bude vařit?“

„Máme tu Simona a v nejhorším mě,“ ozval se Hanzi.

„A pubini?“ nedal pokoj Vilda.

„Nauč se říkat Jaredi, když si nás bereš do huby,“ ozval se bratříček.

„Radši jím.“

„Ani jsme se ve srubu nevybalili. Neskákneme tam?“ díval se Přema na hodinky.

„Když, tak jsme nahoře,“ ukázal Hanzi a vyšli.

„To je šalanda na diskotéky. Jak tady budeme spát?“

„Tam, kde kdo spadne. Prostě je možnost pro dvojičku nahoře, nebo když budeme každej na jiným konci, tak se ani neuslyšíme.“

„Myslím, slyšet se, by bylo spíš inspirativní,“ smál se Hanzi.

„Jako třeba, ty vole, už nemůžu, pojď ho dorazit?“

„Jen si važme, co máme. Takoví Aleuti mrznou pod tulení kůží.“

„Proto ti nabídnou manželku, abys neumrznul taky.“

„Kluky tam nenabízí?“

„Prostě večer uvidíme. A zítra si uděláme posezení tady. No, teď by to třeba nahoře šlo, ale když tu nemáš Simona, Hanzi, tak tě nebudeme dráždit.“

„Klidně na to vleťte, chlapci, nebo tady se šuká podle harmonogramu a vyplňují se políčka s počtem dokonaných a nedokonaných šmiků?“

„Nedokonaný je co?“

„Když začneš nadrženej s nadšením a najednou lehne a ani se nehne.“

„Tak to je absolutní trapas, zvlášť když jsi s někým poprvé a chceš mu předvést, jaký jsi king.“

„Od toho nás, Bože, chraň. Zajdeme se podívat k vodě.“

„Tví rodiče, Vildo, to berou jak? Kdybysme se třeba se Simonem políbili, aby nebyl problém.“

„V pohodě. Nějakej blbej kec může mít brácha a Eda, pokud to neví od něj, tak je mu to jasný.“

Po večeři měli Jaredi připravenou muziku z pásků a desek s vtipnými glosami. Taky se tančilo. Ještěže většina tanci moc nebo vůbec nedala. Růženka měla skoro pořád stálého tanečníka. Vildovu mámu postupně vyvedli i chlapci a dědu si okupoval Vori. Trošku se popíjelo víc. Hanzi se Simonem si lehli na opačný konec než Přema s Vildou. Ale bylo slyšet spíš smích a milování si nechali na ráno. Snažili se při tom chovat tiše, ale to už nešlo. Jo, je krásný, když člověk má blízko svou lásku. Budit přiběhl Vori a nevěděl, ke komu se spíš připelešit.

Vůbec nikomu nevadila polední přeháňka. Ani několika koupajícím se.

„Ten déšť je teplejší než tahle kaluž,“ smál se Zdeněk, co nosil Růžence k vodě různé laskominy.

„Ti dva vypadají jako dávní milenci, ale zasloužili by si to,“ ukazoval Vilda.

„Je tady příznivé prostředí pro lásku,“ myslel si Simon, co hlídal nad uhlíky pořádné bifteky. Jarda s Edou pekli v troubě čtvrtky brambor na kmínu a nachystali obrovskou mísu zeleninového salátu. Obědvalo se venku, odpoledne slunění.

„Musíme přikoupit lehátka,“ měl starost Vildův tatínek.

Ale nakonec stejně většina zvolila deky v oschlé trávě a čabrání ve vodě. Večer opět Jaredi sestavené pásmo z písniček a z vyprávěných vtipů na magnetofonu.

„Bylo to fajn, když se člověk nemusí ohlížet, co může a co ne,“ pochvaloval si Simon.

„Do konce prázdnin si ještě nějaký víkend můžeme udělat,“ mínil Přema.

„Je tady krásně i na podzim a v zimě,“ dodal Vilda.

„Tak chlapci, hezkou noc,“ usmíval se Hanzi.

I přes puštěný magnetofon bylo chvílemi slyšet dovádění obou dvojiček.

Jak krásné je, i v těžké době, kterou si člověk vybrat nemůže, mít několik skvělých přátel.