Zamilování na první poslech (1/5)

Adam

Očima kloužu po jménech na jednotlivých zvoncích, až se zastavím na tom zjevně správným.

Viktor Banáš.

Sám pro sebe zvednu oči v sloup a s odhodlaným povzdechem stisknu tlačítko. Ani ne dvě vteřiny poté to v reproduktoru zachrastí – Viktor snad na to zazvonění vyloženě čekal, to není jinak možný – no a než se stihnu nějak ohlásit, usměvavej klučičí hlas mě rovnou osloví:

„Ahoj, Adam! Výťahom na šieste, dobre?“

„Jo, díky,“ zahučím. Tím výtahem bych úplně nejradši sjel do p… pekla, pomyslím si otráveně a nad svýma myšlenkama se uchechtnu. Co by tomu asi pan umělec řekl, kdyby mě slyšel takhle klít? No, to už se evidentně brzo dozvím. Protože klít před ním určitě budu. Minimálně se ho chci přeptat, proč sakra neposlal mou i svou bábi s tím návrhem do p…? Jo, opět myslím samozřejmě do pekla, pfff… Kdyby to odmítl rovnou, mohl jsem si tuhle trapnou anabázi ušetřit. No, snad se s ním aspoň bude dát rozumně domluvit, že tahle moje první návštěva bude zároveň i poslední!

Totiž, věc se má tak.

S babi žiju v Banské Bystrici už skoro dva roky. Od tý chvíle, co naši získali tu skvělou pracovní příležitost – otevřít nový pobočky jedný mezinárodní auditorský firmy v Ženevě, v Londýně a v Bruselu, a tak pendlují mezi těmahle třema městama. Teda čtyřma – občas se zastaví i v mý rodný hroudě, a sice v Praze… Přišlo jim, že v šestnácti je pro mě důležitější dostudovat střední školu, než s nima brázdit Evropu, a tak jsem do třetího ročníku na gympl přestoupil sem, do Báně. Protože tady zároveň žije babi, tátova máma, a tak mi má kdo vařit teplý večeře a celkově mě mít pod dohledem, že. Paráda prostě!

A jako babi je fajn, ne že ne. Ona to, mezi náma, s tím dohledem ani moc nepřehání, teda jako když ty svý volnočasový aktivity držím v určitých mezích… A když taky nosím ze školy dobrý známky. Což nosím, protože dobrý znamená i tady na Slovensku za tři, haha, a tak je babi spokojená, a to, že naši mi vždycky vyčiní, že bych se měl snažit víc, pouštím druhým uchem hned pryč. Od tý doby, co jim byl před dvěma rokama dost ukradenej můj názor týkající se mý bezprostřední budoucnosti, jsou mi na oplátku dost ukradený jejich názory.

Ale zpátky k babi: je fajn.

Když ji moc nenaseru.

Což se občas stane, třeba když jsem po asi třetí oslavě svých osmnáctin přitáhl domů hooodně pozdě v noci, no spíš už k ránu, a ještě jsem úplně zapomněl čekovat mobil. Nebo když jsem si půl roku nato půjčil od babi auto, abych nás s kámošema dovezl na jednu akci mimo město – a tam jsem pak pustil z hlavy, že jsem vlastně řidič, takže jsem se lehce připil… a babi si pro mě i pro auto musela přijet taxálem… Vždycky jsme pak měli pár dnů tichou domácnost.

Jenže minulej týden jsem ji nasral fakt mega hodně. Tak hodně, že tichá domácnost coby trest tentokrát nestačila.

Babi totiž odfrčela ještě s nějakýma svýma známýma na prodlouženej víkend do Maďarska do termálů, no a mě nenapadlo nic lepšího, než uspořádat zatím v bytě párty. Tak že jo, ať z toho života taky něco mám, ne? Naši si lítaj po Evropě, babi po termálech… A mladej jsem jenom jednou. Střední školu studuju jenom jednou. A už mi to za necelý čtyři měsíce skončí, protože právě začal únor, február (jo, naše český názvy měsíců pořád dělají mým spolužákům problém, tak jsem si navykl to pro ně automaticky překládat), a maturity nás čekají koncem května, mája…

Ať nechodím kolem horký kaše – ta párty se moc nevyvedla. Teda jako párty taková se vyvedla, jenom ty následky potom… Prostě někteří si babin klavír tak trochu spletli s… odkládacím stolkem. A možná i gaučem. Nepamatuju si úplně přesně, co všechno se v obýváku dělo, i když si pamatuju, jak důrazně jsem všechny varoval, ať jsou opatrní na dvě věci – na to debilní piáno a pak na vitrínu, ve který má babi vystavený všelijaký památeční skleněný a porcelánový serepatičky.

Ta vitrína to přežila bez úhony.

Ten klavír ne.

I mně bylo jasný, že je to průser jak vrata, ale přece jenom jsem nečekal, že se babi vytočí tak… tak… Ne, ona ani nekřičela, nic takovýho, ale šel z ní najednou takovej chlad… a taková přesvědčivost a rozhodnost, když mi oznamovala, že si mám sbalit věci a z bytu se vystěhovat, protože osmnáct už mi bylo, už mi bylo dokonce i devatenáct, a že je jí odteď úplně jedno, jestli ten gympl dostuduju, nebo ne. Že je jí úplně jedno, jestli si tu najdu nějaký vlastní bydlení na těch pár měsíců, nebo jestli budu muset odtáhnout do Prahy a tím pádem tuhle střední nedodělám. A pak si zašla pro mobil, a i když to, co dělá, nijak nekomentovala, bylo mi jasný, že jde volat našim.

„Ne, babi, prosím!“ vylítlo ze mě zoufale, a i když bych to nikdy nikomu nepřiznal, mám dojem, že mi vyhrkly i slzy. Protože najednou… babi prostě vypadala tak odhodlaně… A já si teprve tehdy naplno uvědomil, že ona je v mým životě vlastně jedinej spojenec, kterýho mám. „Já… udělám cokoliv, fakt cokoliv, jenom… nevolej našim a… a nech mě tady ještě do maturity! Prosím! Já… najdu si ještě jednu brigádu a všechno ti to zaplatím, úplně všechno, a taky, no… prostě udělám fakt cokoliv…“ Nějak mě vůbec nenapadalo, co přesně bych jí měl navrhnout nebo slíbit, ale byl jsem rozhodnutej jí odkývat všechno, s čím přijde. Doufal jsem, že s něčím přijde. Že to se mnou nevzdá.

A babi vážně s něčím přišla.

V očích se jí zablýsklo, ale tak jaksi jinak, ne naštvaně a mrazivě, jako se jí v nich blýskalo od příjezdu z termálů. Spíš to bylo… šibalský zablesknutí. Protože z ní vypadlo:

„Čokoľvek hovoríš? No tak dobre. Nechám ťa tu ešte bývať a rodičom nič nepoviem pod jednou podmienkou. Začneš chodiť na lekcie klavíru.“

„C–cože?!“ zajíkl jsem se, totálně v šoku. Jakože… cože? Lekce klavíru? Já?! Já, kterej na hudbě dokážu ocenit akorát to, když je parádně osolená hlasitost a když bicí duní tak, až vibruje podlaha?

„Počul si,“ byla se mnou babi hotová raz dva. „Do zajtra si to môžeš rozmyslieť.“

Vlastně na tom k přemýšlení nic nebylo. Pokud ta věc stála tak, že je to buď vyhazov, nebo lekce klavíru, odpověď byla jasná. Přes noc jsem se tak akorát trochu uklidnil, protože jsem si říkal, že takhle v únoru mě beztak do žádnýho hudebního kurzu nebo kroužku nebo vím já, kam se chodí pro lekce klavíru, nevezmou, a že než se nějaký volný místo někde najde, tak babi na celou tu záležitost pozapomene a pak už budu mít hodně starostí s maturitou, tak mě nebude nutit řešit ještě tohle…

Jenže babi to měla všechno už parádně nejenom vymyšlený, ale i zorganizovaný! Protože když jsem jí teda druhej den řekl, že teda okej, že s tím jejím návrhem souhlasím, rovnou spokojeně mlaskla a oznámila mi:

„Výborne! Už som sa trochu popýtala – a v pondelok o štvrtej sa pôjdeš predstaviť Viktorovi. To je ten vnuk Adélky, no veď som ti o ňom hovorila, ako už štvrtý rok študuje na Fakulte múzických umení, teraz v januári sme boli aj na novoročnom koncerte ich katedry. Pamätáš, nie? No, tak to je on. Občas nejaké súkromné lekcie dáva, má to miesto brigády… Zo známosti ti urobí slušnú cenu, vravela Adél. Ale aby sa to jemu vyplatilo a aby to hlavne tebe k niečomu bolo, tak sa dohovorte aspoň na tri lekcie týždenne, Adam, rozumieme si?“

„Co? Tři lekce týdně?!“ měl jsem pocit nedoslýchavosti. „To je hodně! Jako… kdy se budu učit?“ Načež babi se jenom blahosklonně usmála, takže s mírným začervenáním jsem se opravil: „No dobře, tak kdy jako mám chodit na brigádu, abych si na ty lekce vůbec vydělal?“

„Ty si nejako poradíš,“ neviděla v tom problém. „Aspoň ti neostane toľko času na tvoje popíjanie a párty, ako tak rád hovoríš!“

Popíjanie a párty, hmm, honí se mi teď ty dvě slova hlavou, zatímco vyjíždím výtahem do šestýho patra. Výborný, no. Takže mi zbývají poslední čtyři měsíce sladkýho středoškolskýho života, a já místo abych je propil a propařil se svýma stále ještě spolužákama, mám ten čas zabít hraním na debilní klavír s nějakým debilním… zázračným talentem nebo talentovaným zázrakem, nebo jakýma všema superlativama to babi hýřila…?!

No tak to ne, babi, to fakt ne!

Jedna věc je něco ti odkývat.

Ale druhá věc je, že jsem připravenej na toho Viktora uplatnit veškerý svý zastrašovací, přesvědčovací, uplácecí a jiný taktiky, jenom abych se z těch lekcí nějak šikovně vyvlíknul.

Viktor

S úsmevom na perách otvorím dvere. Nikto síce ešte neklopal, ale nechcem, aby Adam zbytočne hľadal ten správny byt, keď sú na poschodí štyri. Podľa zvuku je výťah práve niekde na prízemí, a tak mám dosť času prebehnúť si v hlave všetko, čo o mojom budúcom študentovi viem.

Veľa toho nie je.

Podľa babičky, ktorá ho ku mne na hodiny prihlásila, je to vnuk jej kamarátky, ktorý by sa rád naučil hrať na klavír. Má devätnásť, je tesne pred maturitou a napriek tomu chce tri lekcie týždenne. To ma prekvapilo už na prvé počutie a prekvapovať ma to neprestalo doteraz. Vnútorne cítim, že tam niečo nehrá, a to sa mi potvrdí hneď v momente, ako vystúpi z výťahu, pozrie na mňa a pretočí očami.

Nemám čas túto jeho reakciu analyzovať a vlastne sa mi to ani robiť nechce, tak ho len pozdravím:

„Ahoj,“ a odstúpim od dverí, aby mohol vojsť. „Poď ďalej.“

Nenechá sa ponúkať dva razy, pozdraví až v predsieni môjho bytu:

„Čau.“

„Som Viktor,“ podám mu ruku a on moje gesto prijme. Má pevný stisk, ale pohľad do očí mi neopätuje.

„Adam,“ predstaví sa. „Ale to už určitě víš.“

„Jasné,“ súhlasím a pustím mu ruku. „Tak sa vyzuj,“ poprosím a ukážem na botník, aby vedel, kde si môže odložiť topánky, a prisuniem k nemu nachystané papuče pre návštevy.

Môj byt je malý, a tak ho najprv vezmem do kuchyne spojenej s obývačkou. Usadím ho na gauč a z nachystaného džbánu s citronádou mu nalejem do pohára.

„Dáš si aj čaj alebo kávu?“ spýtam sa.

„Tohle stačí.“ Trochu sa napije, pôsobí pri tom znudene.

Sadnem si do kresla oproti nemu a začnem svoje klasické vypočúvanie. Príde mi dôležité, aby sme sa najprv porozprávali a ja som sa dozvedel čo najviac, aby som mu vedel hodiny prispôsobiť. Úplne ignorujem, že na mňa pôsobí, ako keby bol najradšej niekde inde. Možno je to nejaká jeho klasická póza, alebo sa len cíti nesvoj, keď sa ešte nepoznáme. Ja som na veľa ľudí na strednej pôsobil ako autista. Bolo to hlavne tým, že som sa málokedy sústredil na konverzácie, ale miesto toho mi v hlave dookola hrali melódie.

„Máš nejaké skúsenosti s hrou na klavír?“ položím najdôležitejšiu otázku.

„Ne,“ odpovie a znovu sa napije.

„To nevadí, som zvyknutý učiť od úplných základov,“ usmejem sa na neho a z džbánu mu dolejem ďalšiu citronádu.

V očiach mu niečo preblysne.

„Ale o klavírech toho vím dost,“ povie.

„Naozaj?“ prekvapí ma.

„Yep,“ uškrnie sa. „Třeba to, že vodka nedělá klávesnici dobře.“

Otrasie ma pri tej predstave.

„Lepšie pomenovanie je klaviatúra,“ opravím ho automaticky.

„Co to…?“ podvihne obočie.

„To, kde sa nachádzajú biele a čierne klávesy, sa volá klaviatúra a nie klávesnica,“ vysvetlím. „U niektorých digitálov sa používa názov klávesnica, ale lepšie bude, ak si vžiješ pomenovanie klaviatúra.“

„Aha, no bez týhle informace bych večer neusnul,“ odfrkne si.

„Tak to ťa určite zaujmú aj ďalšie časti klavíra, ja ti ich rád vymenujem,“ tvárim sa, že som tú ironickú poznámku nepochopil, ale červená kontrolka, ktorá sa mi rozsvietila v hlave už pri jeho príchode, začne intenzívne blikať.

„Když to musí být,“ pohodlne sa oprie a skríži si ruky na hrudi. V tvári má výzvu a ja si doprajem chvíľu na zamyslenie. Už sa mi stalo, že ku mne na hodiny poslali rodičia deti, ktoré nijako zvlášť pre hru na klavír nepociťovali nadšenie. Buď ich to začalo baviť, alebo som ich rodičom vysvetlil, že by im mali hľadať iné hobby. Lenže on je dospelý, tak prečo prišiel?

„Pozri, asi mi budeš musieť objasniť, čo sa teraz deje. Viditeľne tu nechceš byť a ja neviem, kde sa stala chyba. Či som ti nejako nesympatický a rád by si iného učiteľa, alebo je problém niekde inde?“

„Nedělej ze sebe blbce,“ ukáže na mňa rukou. Zaujme ma, že má krásne dlhé prsty. „Z nás obou! Dobře víš, že sem chodit musím.“

„Prečo by si musel?“ pokrútim v nepochopení hlavou.

„Za trest,“ zahundre. „Neříkej mi, že tě babi neinformovala!“

Tak to ma fakt neinformovala.

„Vodka na klaviatúre?“ začne mi to dochádzať.

„Hej,“ odsúhlasí mi to. „Takže vybal, kolik mě tyhle hodiny budou stát a co musím přihodit, abys mě před babi kryl, že sem třikrát týdně fakticky chodím, zatímco já si najdu lepší program… Ideálně takovej, kterej není laděnej pro důchodce.“

Chvíľu na neho prekvapene hľadím a rozmýšľam nad vlastnou reakciou. Asi by bolo ideálne, keby som ho slušne vyprevadil a babku poprosil, aby mi niečo podobné už nikdy neurobila, ale nakoniec mi to nedá. Jeho posledná poznámka vo mne vzbudí súťaživú náladu a ja mu musím dokázať, že klavír nie je len od toho, aby hral melódie, ktoré mladým nič nepovedia.

Postavím sa a prejdem do vedľajšej izby, je to moja spálňa, študovňa a hlavne miestnosť, kde mám tú najvzácnejšiu vec. Digitálny klavír na nerozoznanie od klasického. Yamaha si dala pri tvorbe Clavinovy naozaj záležať.

Sadnem si na stoličku a okamžite začnem hrať. Zámerne volím skladbu, ktorá by ho mohla zaujať. Imagine Dragons a ich Believer.

Adam

Okej, tak beru zpátky ty důchodce.

Ten song, kterej se line z vedlejšího pokoje, je všechno, jenom ne důchodcovskej. Ostatně pochybuju, že by babi věděla, kdo jsou to Imagine Dragons, haha! A i když je ta skladba hraná jenom na jeden jedinej nástroj, tak je v ní perfektně vychytanej ten rytmus, zní to rázně, jakýmsi způsobem i velkolepě, má to říz…

Nedá mi to, a ačkoliv mě Viktor nevyzval, stejně se zvednu z gauče a vlezu za ním do tý vedlejší místnosti. Nebo teda ne přímo do ní, zůstanu stát mezi dveřma a ležérně se opřu o futra, když si všimnu, že je to jeho ložnice. Víc mu ale očima po pokoji nešmejdím, zakotvím pohledem na něm a na tom, s jakou vervou se opírá do kláves, aby z nich vyloudil všechny ty správný tóny s patřičným důrazem. Ehm, do kláves…? Nebo do klaviatury? To abych se ho ještě nakonec doptal!

„To bylo… dobrý,“ uznám, když dohraje.

Přikývne a pousměje se, pak udělá gesto k židli umístěný jenom kousíček od tý jeho.

„Posaď sa.“

Aniž bych se hnul ze svýho pohodlnýho stanoviště, máchnu paží směrem k Viktorovi a k tomu klavíru:

„To ale nic nemění na tom, že tohle celý není nic pro mě!“

„Prečo nie?“ trhne rameny, a aniž by nějak komentoval moje rozhodnutí zůstat postávat ve dveřích, natočí se zpátky ke klaviatuře a bez zaváhání spustí další skladbu. Po pár vteřinách v ní poznám další pecku od Imadžinů, a sice Natural.

Automaticky zavřu oči, lehce zakloním hlavu a začnu si podupávat do rytmu, jako to dělávám, když jdeme se spolužákama někam na disku, a teprve když se místností podruhý rozezní refrén, proberu se z jakýhosi zvláštního zasnění, oči zase otevřu… a pomalu, opatrně, abych Viktora nějak nevyrušil ze soustředění a celý to jeho představení nepokazil, se rozejdu k tý volný židli vedle něj.

Viktor ovšem nevypadá, že by ho moje blízkost jakkoliv rušila: zvedne ke mně oči a celou tu dobu, co si vedle něj sedám, mě s úsměvem pozoruje. Týjo, vůbec se nepotřebuje koukat na svý ruce! Mimochodem, ehm, krásný ruce, když už jsme teda u toho! Má na předloktích takový jemný, zlatavý chloupky… A ty jeho dlouhý, štíhlý prsty, kterýma s takovou jistotou dosáhne přesně tam, kam potřebuje… Hmm, a dokonce si všimnu i nějakých motivů vytetovaných zespodu na zápěstích, když občas natočí ruce do určitýho úhlu… Sice pořádně nevidím, co to je, ale skutečnost, že vůbec nějaký tetování má, mě celkem dostane – představoval jsem si ho jako ulízanýho, uťáplýho studentíka, a on má zatím za sebou minimálně jednu návštěvu tetovacího salonu!

Nasucho polknu a násilím se donutím místo na jeho ruce zaměřit zrak na ten klavír jako takovej. Na to naleštěný černý dřevo… a na zlatej, nablýskanej nápis Yamaha… A až když ten nástroj vyloudí poslední tóny, zamyšleně odpovím na tu Viktorovu předchozí otázku:

„Něco takovýho se stejně nikdy nenaučím…“

„Nebudem ti klamať, toto sa vážne rýchlo nenaučíš, ale pokiaľ sa ti to páči, tak tieto a im podobné skladby sa dajú hrať aj štvorručne. Alebo trojručne. Keby si sa naučil hrať svoju pasáž, ja by som sa postaral o zvyšok a dohromady by to znelo skvele. Môžeme pokojne pracovať na niečom takom, ak by ťa to bavilo.“

A dřív, než na to stihnu nějak zareagovat, se natáhne pro tablet položenej na místě, kde běžně klavíristi mívají opřený noty, chviličku rejdí prstama po displeji a pak mi jej přistrčí před oči, aby mi na názorným videjku z Youtubka ukázal, jak taková verze pro tři ruce vypadá a zní.

„Takže, čo na to povieš? Skladbu si môžeme vybrať aj inú,“ zakotví na mně zvědavě očima, když si tablet zase bere k sobě.

„No…,“ začnu – a samotnýho mě překvapí, že o tom jeho návrhu vůbec uvažuju! Ještě před pár minutama jsem si byl jistej, že mu nabídnu cokoliv, jenom aby mě před babi prostě vykryl a já si mohl jít po svých… A teď se mi od něj najednou nějak nechce! Protože ty skladby v jeho podání zněly fakticky dobře… Kruci, a i Who I am od Alana Walkera, kterou v klasický verzi úplně zbožňuju a kterou začne hrát teď, jako kdyby tušil, že potřebuju ještě trochu dopřesvědčit, zní skvěle! No a pak taky… jak by babi koukala, kdybych jí za pár týdnů, nebo teda kdybysme jí, i s Viktorem samozřejmě, za pár týdnů něco takovýho předvedli! Beztak si určitě někde v koutku duše myslí, že to vzdám a že za ní po pár pokusech o lekce přijdu s prosíkem, ať mi vymyslí jinej trest než zrovna hraní na klavír… A já bych jí pak místo toho předvedl nějakou takovouhle parádní pecku!

„Tak teda jo,“ dokončím tu svou odpověď, když si Viktor otře dlaně do kalhot a vyčkávavě se na mě zahledí.

Viktor

„Super,“ usmejem sa. „Takže toto ti bude vyhovovať? Nechceš žiadne základy? Tie mám úplne vynechať?“ spýtam sa. Vôbec mi nerobí problém vyhovieť mu, nech sa už rozhodne akokoľvek.

Na okamih sa zamyslí a potom sa zakloní dozadu, ako keby sa chcel oprieť. Rýchlo sa spamätá a našťastie nespadne.

„Hej, ty židle teda moc pohodlný nemáš,“ povie.

„Sú presne také, aké majú byť,“ zasmejem sa. „Je to kvôli správnemu držaniu tela. Poď si to skúsiť.“ Postavím sa a ukážem na svoje pôvodné miesto.

Zaváha, ale nakoniec si presadne. Sme približne rovnako vysokí, tak nemusím na stoličke meniť výšku, dokonca sa zdá, že bude vyhovovať aj jej vzdialenosť.

To si hneď overím.

„Polož prosím prsty na klaviatúru.“ Kmitne ku mne pohľadom, ale poslúchne. „Super,“ pochválim ho. „Ešte sa skús vystrieť a mierne nakloniť dopredu.“

Ramená sa mu pohnú, ale k vystretiu to má ďaleko. Aspoň pre mňa, čo presne viem, ako má prirodzená krivka chrbtice vyzerať.

„Zhlboka sa nadýchni a skús ramená stiahnuť viac dozadu.“

Po tejto mojej požiadavke už na mňa zazrie a svoj nádych využije, aby mi povedal pár slov:

„A není jedno, jak sedím?“

V mysli mi prebehne niekoľko dôvodov, prečo to nie je jedno, ale tuším, že ak by som mu ich vymenoval, tak by sa pustil do ofenzívy, a tak zvolím úplne inú taktiku.

„Mohol by som?“ natiahnem k nemu ruky, aby pochopil, že sa ho chcem dotknúť.

„Pro mě za mě,“ odvrkne.

Bez toho pubertálneho módu bol síce príjemnejší, ale aj túto myšlienku si nechám pre seba. Položím mu obe dlane na plecia a jemným tlakom ho donútim, aby sa vystrel, a s takto vyrovnanou chrbticou ho odnavigujem do veľmi mierneho predklonu. Tým pádom sa aj jeho lakte tak nejak automaticky dostanú do správnej polohy. Len mu ich posuniem viac od tela.

„Takto je to dobre.“

„Jenom dobře…? Bych čekal, že s ničím menším než s výborně se nespokojíš,“ podpichne ma, ale zostane sedieť bez pohybu, takže vidím, že sa chce učiť, len mi to nechce dať úplne zadarmo. Je čas v ňom vzbudiť dobrý pocit. Aspoň dúfam, že sa mi to podarí.

Klaviatúry sa dotkne len môj ukazovák. Vyberiem si dvojoktávové F a tón podržím. Hneď na to rovnaký postup volím s D, C a ešte raz C. Znovu mu to ukážem a potom sa stiahnem.

„Teraz ty,“ poviem a Adamova dychtivosť ma až prekvapí. Ešte viac ma ale prekvapí, že nie len, že trafí správne tóny, ale zvládne aj takmer presne dĺžku ich trvania.

„Znova.“

Splní môj pokyn a ja si zatiaľ prisuniem stoličku, na ktorej predtým sedel on. Moja poloha má od tej správnej poriadne ďaleko, ale ja si to po tých rokoch hry už môžem dovoliť. Klaviatúra by pre mňa dávala zmysel, aj keby ju niekto otočil úplne naopak.

„Znova.“

„Znova.“

„Znova.“

Po troch opakovaniach ho to prestane baviť. Poznám to podľa toho, že na mňa pozrie a pretočí očami.

„A co to má být? Nezní to nic moc,“ povie. Počujem v jeho hlase frustráciu. Veľmi trpezlivý teda nie je.

„Ale znie,“ odporujem mu a položím ľavačku nad klaviatúru. Za normálnych okolností by som svoju časť mal hrať pravou rukou, ale takto je to o niečo pohodlnejšie. „Znova, dva razy bez prerušenia,“ požiadam.

Nezačne hrať, ale zato mi opätuje pohľad do očí.

„No tak poď,“ usmejem sa na neho.

Pohodí hlavou, ale predsalen začne hrať. Okamžite zachytím jeho nástup. Aj moja časť je jednoduchá, i keď o niečo zložitejšia ako tá jeho. Hlavné ale je, že naše spojenie vytvorí melódiu a on ju spozná.

„To je Coldplay,“ vykríkne, prestane hrať a postaví sa. Vlastne by sa dalo povedať, že z tej stoličky vyletí. Pre mňa je podstatné, že je nadšený.

„Hymn for the Weekend,“ prikývnem.

„Pecka,“ poteší sa a nastaví ruku, ako keby si chcel tľapnúť. Tak toto som nerobil od strednej, ale to gesto mu doprajem. Je úžasné, akú má radosť z takej maličkosti. Odráža sa mu to v tvári.

„To bol len začiatok skladby, ale sám vidíš, že takáto hra môže fungovať, stačí, aby si si povedal, čo by si takto chcel hrať.“

„Co to máš vlastně vytetovaný na tom zápěstí?“ spýta sa úplne odveci a jeho pohľad kĺže k mojim rukám, i keď už mi na tetovania nemôže vidieť.

„Na jednom husľový a na druhom basový kľúč,“ odpoviem. „Ak prídeš do ďalšej hodiny na to, prečo to tak je, tak ti ju urobím zadarmo.“

„A kolik mě bude stát tahle?“ zaujíma sa a pozrie na hodinky. Končiť máme až za tridsať minút, ale vyzerá to, že nepočítal s tým, ako dlho sa tu zdrží.

„Nič. Prvá je vždy zadarmo. Dokonca sa budem tváriť, že si ju tu strávil celú.“

Adam

„Kde sa flákáš?“ přivítá mě Maroš s patřičným zašklebením, když se s víc než půlhodinovým zpožděním konečně dovalím do naší klubovny. Tak říkáme garáži patřící k rodinnýmu domku, ve kterým Maroš s rodičema a dvěma mladšíma ségrama žije – garáž mají monstrózní, na tři auta, ale parkuje jim tam v podstatě jenom jedno. A to ještě taky ne pořád. Takže nevyužitej prostor Maroš okamžitě znárodnil, přitáhl si tam jeden starej gauč a dvě rozvrzaný židle, stolek a dokonce i miniledničku – a s klukama to bereme jako takovou zašívárnu. Kde se, na rozdíl od Marošova pokoje, může i kouřit. Ne že já bych to teda využíval, ale Maroš i Jožo na cigára občas chuť dostanou. A čas od času i na něco jinýho než na cigára. Jejich věc.

„No kde asi,“ zakoulím na Máru očima, „žehlil jsem váš průser!“

„Môj nie!“ rozchechtá se. „Vravel som ti, že ja som sa toho klavíru ani nedotkol!“

„Ale opieral si oň Ninu,“ připomene mu Jožo.

„To by som si pamätal,“ hájí se Maroš už po několikátý.

„Choď za ňou a popros ju, nech ti to pripomenie, možno si po názornej ukážke spomenieš,“ popichuje ho Jožo.

„Dobrej nápad – ale názorně si to ukazujte minimálně kilometr od našeho klavíru!“ zatvářím se výhružně, zatímco se skláním k ledničce a vytahuju z ní plechovku Coly.

„Jasné, chápeme, budeme sa pre istotu vyhýbať celému vášmu sídlisku, aby sme na tvoju babču náhodou niekde nenarazili,“ natáhne se Maroš a poplácá mě po zádech. „No a ako to teda dopadlo? Podarilo sa ti toho Vincenta ukecať, aby ti s nejakým brnkaním dal pokoj?“

„Viktora,“ opravím Máru automaticky, zatímco se kolem něj protahuju ke gauči. „A, ehm, no… Vlastně se mi to tak úplně nepovedlo,“ odpovím nakonec šalamounsky. Přiznávat, že jsem si to sám rozmyslel, se mi totiž moc nechce…

„Cože?“ vyjeknou oba kluci unisono, načež se slova chopí Maroš: „To ťa núti, aby si k nemu na tie lekcie chodil, inak ťa nabonzuje babke? To je ale kokot!“

Není to žádnej kokot, proběhne mi bezděky hlavou, nahlas se ale ani o tuhle úvahu samozřejmě nepodělím. Nepochopili by to. Ne bez doplňujícího vysvětlení – který jim ale momentálně nejsem ochotnej poskytnout… A tak si radši mohutně přihnu Coly, abych získal pár vteřin na promyšlení jiný odpovědi ve stylu chytrý horákyně – tedy abych sice neřekl pravdu, ale ani vyloženě nekecal:

„Nenutí mě, jenom říkal, ať tomu dám ještě šanci, než to odpískám.“

„To akože dal prednosť tomu, že sa navzájom budete trikrát do týždňa okrádať o čas, miesto toho, aby si zarobil prachy za nič?“ nepozdává se to Jožovi. „Koľko si mu ponúkol vlastne naviac za to, že ťa zakryje?“

Než na to stihnu jakkoliv zareagovat, to už se s podezřelým pochechtáváním přidá se svým názorem Maroš:

„Možno mu vôbec nejde o prachy, haha… Možno je vo vate – a viac by ocenil, keby si mu ponúkol niečo iné!“

„Jako co…?“ skočím mu na lep – a správná odpověď mi docvakne až ve stejnou chvíli, kdy dojde i Jožovi.

„No hej, na tom niečo je!“ vybuchne smíchy. „Možno mu budeš musieť ponúknuť seba.“

„Hej! Nakoniec si opieranie o klavír vyskúšaš na vlastnej koži!“ doplní ho Maroš pobaveně.

„Hovada,“ zavrtím nad nimi hlavou, znovu si loknu z plechovky – a zadoufám, že kluci tohle téma co nejrychleji uzavřou! Nerad bych se před nima totiž nějak prozradil! Stačí, že jsem ze svých myšlenek a… a představ podivně vykolejenej sám! Nepotřebuju, aby se v tom vrtali ještě oni…

Maroš s Jožou si nakonec neodpustí ještě tři nebo čtyři podobně laděný poznámky, ale když se tvářím dostatečně netečně a nad věcí, přestane je to bavit a plynule přejdou k tématu naša slovenčinárka by asi tiež potrebovala opichať, aby konečne prestala prúdiť s maturitou.

Vnímám je ale jenom tak půlkou mozku – v tý druhý mi totiž pořád straší Viktor. Zatraceně, jak se mu to povedlo? Jak se mu povedlo mi takhle obsadit myšlenky? A kdyby jenom myšlenky! Sotva si vybavím jeho oči a to, jak se na mě co chvíli zblízka díval a usmíval, podivně mě z toho šimrá v břiše! No a když si vzpomenu, jak… ehm… no jak mi položil dlaně na ramena… a přinutil mě, ať se narovnám v zádech… Eeechm… Ošiju se a nenápadně změním polohu, v jaký na gauči posedávám, abych zakryl, že se mý nitro probouzí k životu. No ty vole, tohle jsem fakticky potřeboval! A prý „mohol by som?“ – a já na to, že „pro mě za mě“! Kdybych tušil, co se mnou ten jeho dotyk udělá, tak bych… No, co bych? Nic bych. Nechal bych ho, ať to udělá znovu. Protože to bylo… příjemný.

Ze zbytku našeho tradičního pondělního zapíjení novýho týdne už toho moc nemám, protože se jaksi nedokážu pořádně soustředit ani na kluky a jejich vysmátej hovor, ani na svoje vlastní myšlenky. A tak když zaregistruju, jak si Jožo nenápadně zívne, chytím se toho a s poukázáním na to, že jsem taky nějakej unavenej, tenhle náš sedánek rozpustím. Doma ale na spánek nemám ani pomyšlení, protože jakmile babi v pár větách shrnu, jak moje zoznamovanie s klavírom probíhalo, zavřu se k sobě do pokoje – a s lehkým ušklíbnutím sám nad sebou se pustím do domácej úlohy.

Tu mi totiž těsně před rozloučením zadal Viktor.

Že prý si mám doma naposlouchat nějaký klavírní verze mých oblíbených písniček – a mám mu napsat, kterou z nich se chci naučit. Za tím účelem se se mnou dokonce podělil o svý telefonní číslo. Aby prý měl do středy, na kdy jsme si domluvili další hodinu, čas si k tomu sehnat vhodný noty nebo co… A tak si naházím do playlistu asi dvacet skladeb, pak si nasadím sluchátka, natáhnu se na postel, zavřu oči… A sotva se do tý hudby trochu ponořím, hned se mi na víčka začne promítat on.

Jeho pronikavej pohled.

Jeho lehkej, přesto sebevědomej úsměv.

Jeho sebejistej posed, jeho ruce… a dlaně… a prsty, jak se bez jedinýho zaváhání dotýkají klaviatury na těch správných místech…

Jeho dlaně… a prsty… jak se dotýkají mě…

Taky na těch správných místech, ehm…

O pár minut později prudce otevřu oči, a zatímco zrychleně oddechuju, pozoruju, jak po stropě tančí rozmazaný, ne moc zřetelný hvězdičky. Jsou takovej pozůstatek toho ohňostroje, kterej donutil mý tělo svíjet se ve slastných křečích. Bože…

Jako jo, znám storky o tom, že se někdo do někoho zabouchl na první pohled. Ale vždycky mi to přišlo přitažený za vlasy. Nebo nějak vybájený, vyfantazírovaný.

Hmmm.

Tak teď to tu mám, naservírovaný jak na zlatým podnose. Taky jsem se… asi jaksi… zabouchl… na první pohled.

Nebo možná spíš na první poslech.