Zamilování na první poslech (4/5)

Viktor

Beethovenova Patetická sonáta vo mne zanecháva zmiešané pocity. Hlavne jej Adagio Cantabile ma vždy niečím dojme a ja tú emóciu prenesiem aj do svojej hry. Lenže dnes sa mi to nedarí, a preto profesor po mne niekoľkokrát požaduje, aby som tú časť zopakoval.

„Stále to nie je dobre,“ povzdychne si tesne pred koncom našej individuálnej dvojhodinovky. „Nie je tam dostatok hĺbky. Viktor, vieš to predsa lepšie.“

Otočím hlavu od klaviatúry a ospravedlňujúco sa usmejem.

„Mám dnes asi priveľmi dobrú náladu.“

„To by klaviristu nemalo brzdiť,“ oponuje mi a ja viem, že má pravdu, ale niekedy je emóciám ťažko rozkázať. Každý máva dni, keď nedokáže uchopiť podstatu niektorej zo skladieb. Dnes to postihlo mňa, i keď sám neviem prečo. Možno to len podvedome tuším, ale úplne si to nepripúšťam.

V hlave mám totiž od rána úplne inú skladbu. Storáz jednoduchšiu, ako bežne hrávam, ale aj tak niečím krásnu, a práve dnes viem, že sa stane kompletnou. Dnes ju s Adamom zahráme úplne celú, cítim, že to tak bude. Veľa nám toho na docvičenie nechýba.

Teším sa hlavne na to, aký bude nadšený, lebo na začiatku našich lekcií určite neveril, že sa to naučí a že tú skladbu niekedy dokáže zahrať. Vôbec nevadí, že bude hrať len jednou rukou, ak bude chcieť, tak ho naučím hrať aj tou druhou. Talent na to určite má.

Profesor pochopí, že dnes už zo mňa lepší výkon nedostane, a tak ma pustí domov. Cestou sa ešte zastavím v obchode. Kúpim citróny, limetky a aj nejaké pomaranče. Dnes chcem Adamovi pripraviť na pitie niečo poriadne osviežujúce. Neodolám a kúpim aj pivo, a to ešte dokonca alkoholické. Nie je to úplne ideálny nápoj na oslavu a prípitok, ale netuším, čo iné rád pije. Na začiatku, keď začal ku mne chodiť, po mne pivo chcel, a tak mu vezmem rovnakú značku, ako vtedy pochválil.

Kúpim aj syr a šunku na toasty, ak by zase nestihol obed. V poslednej dobe ho nestíha často a ja síce mám výčitky, že ku mne stále chodí a miesto toho radšej nevenuje čas maturite alebo oddychu, ale môžem mu tie chvíle u mňa aspoň spríjemniť.

Doma všetko vybalím, dám si sprchu a všetko nachystám na Adamov príchod. Potom si sadnem ku klavíru a zahrám si pár svojich obľúbených skladieb. Všetky sú energické a plné optimizmu, lebo na nič iné nemám náladu.

Adam ku mne chodieva o štvrtej, ale v poslednej dobe meškáva, tak mi nie je divné, keď je tomu tak aj dnes. Len o štvrť na päť ma prepadne zlý pocit, ale rýchlo ho zaženiem. Pravdepodobne zaspal alebo sa stalo niečo podobné, a to je vlastne dobre. Potrebuje si oddýchnuť, lebo za jeho kruhy pod očami by sa nehanbili ani maskéri v hororových filmoch.

O ďalších pätnásť minút svoje čakanie vzdám. Chvíľu zvažujem, že napíšem Adamovi správu, ale bojím sa, že by ho mohla zobudiť, a tak to neurobím. Veď on sa ozve sám, keď zas vstane.

Znovu si sadnem ku klavíru, ale ešte kým začnem hrať, zazvoní mi mobil. Usmejem sa a vezmem ho do ruky. Nevolá mi Adam, ale jeho babička. Mám jej číslo uložené ešte z doby, keď Adamovi u mňa dohadovala lekcie. Nepríjemná predtucha mi zovrie žalúdok, a tak mi chvíľu trvá, kým hovor prijmem, ale nakoniec to urobím.

„Dobrý deň,“ pozdravím.

„Och, ahoj, Viktor,“ povie a už podľa tónu jej hlasu spoznám, že sa niečo stalo. „Volám ti, aby si vedel, že Adam dnes nepríde. Prepáč, že som si na teba spomenula až teraz, ale mala som toho veľa a som stále v šoku, tak ma nenapadlo, že by som ti mala dať vedieť, keď spolu mávate tie lekcie klavíra. Napadlo ma to až teraz, tak ti volám. Predstav si, Adama zrazilo auto…“

Celý čas vo mne pri jej slovách stúpa napätie, ale pri poslednej vete to už nevydržím.

„Je v poriadku?“ spýtam sa. Sám sebe zniem až nelogicky agresívne, ale nedokážem si pomôcť.

Chvíľu zostane v telefóne ticho a ja svoju otázku takmer zopakujem, ale nakoniec Adamova babička pokračuje:

„Je v nemocnici. Má narazené rebrá, poranené koleno a zlomené zápästie, tiež majú podozrenie na otras mozgu, tak si ho tu cez noc nechajú na pozorovanie.“

Vydýchnem si, ale v momente si uvedomím aj vlastné správanie.

„Prepáčte, že som vás tak prerušil. Len som sa zľakol a potreboval som vedieť, že…“

Tentoraz preruší ona mňa:

„To je v poriadku, neospravedlňuj sa, ja to chápem, reagovala som podobne, keď mi volali jeho kamaráti, čo sa stalo.“

Ďalšiu minútu ju nechám, aby mi všetko vyrozprávala. Adam ráno nestíhal, a tak sa ponáhľal do školy a vtedy sa to stalo. Pravdepodobne sa nerozhliadol a vbehol rovno pred prichádzajúce auto. Našťastie vodič nešiel rýchlo, a tak sa to obišlo bez vážnejších následkov.

Po skončení telefonátu si sadnem na gauč v obývačke. Nalejem si z džbánu limonádu pripravenú pre Adama a napijem sa. Chutí výborne a ja viem, že by mu tiež chutila. Lenže on si ju dnes vypiť nepríde, pretože ho zrazilo auto a leží v nemocnici.

Postavím sa a prejdem ku klavíru. Dlho nad skladbou neuvažujem, lebo len jediná práve vystihuje moje pocity. Je to Beethovenova Sonáta mesačného svitu. Jej prvú časť zahrám bez toho, aby som si dovolil premýšľať. Do druhej časti sa nepustím, je príliš živá a ja sa vôbec živo necítim. Práve naopak mám pocit, ako keby zo mňa vyprchala všetka energia. Adamova nehoda ma zasiahla nepripraveného a ja to v sebe vôbec neviem spracovať. Mal by som sa tešiť, že bude v poriadku, a miesto toho myslím len na to, že ho potrebujem vidieť, aby som si to overil na vlastné oči.

Rýchlo na mobile vyhľadám stránku nemocnice a zistím, čo ma vôbec neprekvapí. Je už po návštevných hodinách. Budem musieť vydržať do zajtra, kým ho pustia. Možno niekedy poobede by mohli. Môžem mu skúsiť zavolať, alebo radšej zavolám jeho babičke, aby som ho nezobudil, ak by spal. Snáď jej nebude prekážať, ak sa za ním zastavím na návštevu.

Adam

Proberu se z dalšího naprosto šílenýho snu… A jelikož na vteřinku zapomenu, kde jsem a co se mi stalo, automaticky se v posteli zkusím překulit na druhej bok. Hned nato mi uteče fňuknutí – a rovnou to teda doprovodím i zaklením. Jauvajs, do prdele!!!

V tu chvíli si samozřejmě na všechno vzpomenu a okamžitě se celej přeladím do mnohem opatrnějšího režimu: taaak, pěkně pomaličku, opatrně… Ufff! A je to. Oči mi padnou na noční stolek, kam mi babi položila džbánek s čerstvě vymačkanou pomerančovou šťávou – nedala si říct, že mi na pití stačí klidně obyčejná minerálka. A že mi na mý potlučený tělo vitamíny beztak nepomůžou. Ale žízeň mám, ne že ne, a tak skousnu zuby a rozvážnýma, úspornýma pohybama se překotím do sedu, abych na noční stolek dosáhl a mohl si trochu tý oranžády odlít do skleničky.

Musím se obsloužit levou rukou. Kterou mám navíc celou dodřenou, pořád mě to trochu štípe a pálí, ale aspoň v ní ten džbán v pohodě unesu. To pravačku mám momentálně… na odpis…

Jako takhle: rozhodně si nechci stěžovat. Mohl jsem dopadnout mnohem hůř! Na to, jak celá ta nehoda podle Máry a Joža vypadala… a na to, jak jsem se já cítil, když jsem se na tý silnici probral a nade mnou se skláněl dav lidí a jeden přes druhýho na mě švitořili, ať se nehýbu a co prý mě bolí a jestli se můžu hýbat a ať radši nemluvím… Nebyl jsem pořádně s to reagovat, myšlenky se mi odrážely jedna od druhý a nehodlaly zapadnout na svý místo, a jediný, čeho jsem byl schopnej, bylo vyhledat pohledem ty známý oči, ty, co patřily klukům, a tak nějak vnímat, že jsou tam se mnou. Že prostě na ten divnej zmatek a paniku, ale taky na tu bolest, co se mi šířila celým tělem, nejsem sám.

Pak jsem na chvilku zase odpadl… A probral jsem se v nemocnici. Tam už mi bylo tak jaksi líp, dost možná za to mohla ta kapačka, co mi vedla do paže, ale určitě se na tom podílelo i to, že doktoři, co mě měli na starost, na mě působili fakt profesionálně – a tím pádem konejšivě. Už žádnej ten chaos a rozruch, ze kterýho se mi těsně po tý nehodě dělalo vyloženě fyzicky zle. Ne, v tý nemocnici bylo všechno tak krásně bílý a uklidňující, věděl jsem prostě, že jsem v dobrých rukách… a že hůř už mi nebude.

Pak jsem zase tak nějak spal nebo pospával nebo… no prostě trošku mám některý chvíle v mlze, a když jsem se probudil do třetice, tak to bylo v nemocničním pokoji a na židli u mě seděla babička. A vypadala teda příšerně! Až jsem se jí málem neomaleně zeptal, co se jí stalo, ale naštěstí už mý mozkový buňky začaly zase vykazovat nějakou činnost, a tak mi včas došlo, že babi takhle vypadá kvůli tomu, co se stalo mně… Podle toho, jak se tvářila, jsem se na chvilku lekl, že jsem snad přišel o nohy nebo budu nadosmrti ochrnutej nebo tak něco, ale nakonec z babi vylezlo, že se prostě jenom strašně lekla, když jí volali z nemocnice, a že se z toho šoku ještě nevzpamatovala. Ale jinak že se mi nic vážnýho nestalo – nějaký naraženiny, polámaniny a odřeniny všeho druhu, a hlavně teda podezření na otřes mozku, kvůli čemuž prý musím zůstat v nemocnici přes noc, ale to je díky bohu všechno…

„Stáli pri tebe všetci svätí, Adamko!“ zopakovala mi babi minimálně desetkrát.

Já svou odpověď pokaždý trochu obměnil, no po desátý jsem už musel uznat, že jakkoliv na žádný svatý, co by nad kýmkoliv stáli, nevěřím, tak přesto jim jsem teda za tu jejich ochranářskou činnost vděčnej. Protože i jenom během těch pár hodin v nemocnici jsem už viděl nebo slyšel křičet bolestí lidi, kteří opravdu dopadli mnohem hůř než já…

To ale nic nemění na tom, že mě ty naražený žebra bolí skoro při každým hlubším nádechu. Nebo při zavrtění se v posteli. Pravý koleno, který mám v ortéze, mě sice nebolí, když polehávám, ale kdykoliv se belhám na záchod, musím si dávat extra pozor na to, jak přesně na nohu našlapuju, protože jakmile našlápnu blbě, začnou mi před očima tančit hvězdičky, jauvajs!

Nejvíc mě ale sere to pravý zápěstí. Doktor mi sice tvrdil, že není zlomený, čili ho ani nemám v sádře, taky prý stačí jenom ortéza, ale i tak! Momentálně v ruce neudržím ani propisku, hrnek, nic. Když si jenom představím, že bych nedejbože měl dlaň položit na klaviaturu a zkusit jednotlivýma prstama vyťukat nějaký tóny… Neexistuje. Podle doktora, když nechám ruku v klidu, nebudu nic hrotit a naopak ji budu poctivě ledovat, tak za tři čtyři týdny už by to snad mělo být v pohodě. Snad. Dopředu se to prý říct nedá, protože zranění zápěstí bývají komplikovaný a blábláblá, no ale pro mě z toho plynou dvě věci: za prvý – nemám šanci zvládnout písemný maturity v řádným termínu. Babi už ve škole všechno pozjišťovala, zatímco jsem ještě dopoledne polehával v nemocnici, a tak vím, že náhradní termín maturit bude první týden v dubnu – a do tý doby se mi snad to zápěstí uzdraví natolik, abych byl schopnej rukou normálně psát… Pokud by mi to pořád nešlo, tak by tu byla možnost mít při těch testech asistenta. No ale to je ještě daleko a tím se teď nechci zatěžovat.

Druhá věc, co mě rozčiluje a zároveň mrzí ještě víc, je, že si teď minimálně ty tři čtyři týdny nešáhnu na klavír. Takže se měsíc neuvidím s Viktorem. A taky mu nestihnu k narozeninám natrénovat tu písničku, co jsem mu chystal jako překvápko. Jako do hajzlu, fakt! Tak moc jsem se na to všechno těšil a pak stačí jedna pitomá sekunda nepozornosti a… Seš prostě kretén, Adame, no! Podělal sis to všecko sám.

Už po několikátý beru do ruky mobil a přemýšlím, jestli Viktorovi nezkusit něco napsat. No, teda v mým případě spíš nadiktovat – nejlepší by bylo poslat mu hlasovku, protože vypisovat se se zprávama mi jenom levačkou fakt nejde, jak už jsem zjistil… Ale hlavně beztak pořádně nevím, co bych mu tam vlastně vykládal. Babi mi říkala už včera, že mu volala a že mě z příštích lekcí omluvila, takže informovanej je… Ostatně kdyby ho zajímalo, jak mi je, tak na mě číslo přece má, ne? Ale on všechno, co vědět potřebuje, už ví, takže dokud nebudu moudřejší ohledně toho, na kdy si s ním můžu domluvit další hodinu, tak je asi trapný se mu připomínat…

„Adam…?“ přeruší moje úvahy babiččin hlas doprovozenej tichým zaklepáním na dveře. „Spíš…?“

„Nespím,“ houknu.

Babi tedy rovnou vejde do mýho pokoje, s úsměvem mě přejede očima – a rozejde se přímo k oknu, který otevře dokořán.

„Ako ti je, vyspal si sa trochu? Nepriťažilo sa ti?“ sonduje.

„Ne, neboj,“ vrátím jí ten úsměv. „Kdybych neměl tady tohle,“ zamávám na ni rukou v ortéze a zároveň si levačkou poklepu na zraněný koleno, „tak ani nevím, že se mi něco stalo…“

Jo, trochu to zlehčuju, ale prostě nechci, aby se kvůli mně babi trápila. Už tak jsem jí přidělal spoustu starostí a vrásek, nemusí ještě účastně křivit tvář pokaždý, když bolestivě syknu i já! Ostatně to mi bohatě stačilo dnes kolem poledne, když mě doprovázela z nemocnice. Bolel mě fakticky každej krok, protože po tom dlouhým ležení v posteli jsem byl celej strnulej a nerozchozenej, no a babi si kvůli tomu, jak jsem občas vyjekl, co chvíli nenápadně utírala slzy… Radši jsem skousnul zuby a tvářil jsem se, že než mě dovezla autem domů, tak mě veškerá bolest jako mávnutím kouzelnýho proutku přešla.

„Tak to som rada,“ usměje se na mě teď široce. „Počúvaj, vravela som si, že by ti mohla urobiť radosť…“ V tu chvíli se bytem rozlehne zvuk zvonku. „Jé, už je tu! No vravela som si, že by ti mohla urobiť radosť Viktorova návšteva, doobeda mi volal a pýtal sa na teba, tak som mu povedala, nech sa okolo štvrtej skúsi zastaviť, že keď nebudeš spať, tak ho rád uvidíš…“

Mám pocit, že jsem jí snad musel špatně rozumět.

„Cože?! Jakože… Viktor? Je teď tady? A to mi… říkáš až teď?“

„Veď aj tak nemáš iný program, nie? Ako som ťa viezla z nemocnice, tak som na to úplne zabudla, a potom sme obedovali a potom si spal…,“ krčí babi rameny, zatímco spěchá do předsíně, aby Viktora bzučákem pustila do domu. Já mezitím zhrozeně přejedu očima po svým propoceným pyžamu. Co jako… co teď? Bez babiččiny pomoci se nezvládnu převlíct vůbec, natož tak rychle, než sem Viktor dojede výtahem…

To už je babička zpátky v mým pokoji.

„Hoď na seba iba župan,“ poradí mi, jako kdyby mi četla myšlenky, a rovnou přejde k židli, přes kterou je můj tmavomodrej župan přehozenej. Je teda měkkoučkej, příjemnej, nosím ho jinak rád, o tom žádná, ale…

„Budu v něm vypadat jako plyšák!“ nesouhlasně nafouknu tváře.

„Ale prosím ťa,“ pousměje se babi – a prohrábne mi dlaní účes. „Však Viktor vie, čo sa ti stalo, tak určite nečaká, že budeš vymódený podľa posledných trendov, ty trdlo. Keby si zostal v nemocnici a on by za tebou prišiel tam, tak by si mal na sebe len nemocničné oblečenie a tiež by ti to nevadilo.“

„Vadilo,“ brblám nepřesvědčeně, zatímco nechávám babi, ať mi do županu pomůže… Zároveň ale cítím, jak se mnou rozlívá takový příjemný teplo. Viktor je tady… Nevolal sice přímo mně, takže jsem si z toho dovodil, že ho nezajímám, no ale on místo toho zavolal babi a vyptával se na mě přímo jí… Možná si nebyl jistej, jestli jsem ve stavu, že vůbec udržím mobil v ruce. Nebo tak něco.

„Ty brblo,“ zasměje se babička. „Môžem vás tu nechať chvíľu osamote? Využila by som toho, že na teba Viktor dohliadne, a skočila by som do obchodu. Potrebujeme doplniť zásoby. Mala som to v pláne už včera…“

„Nepotřebuju, aby na mě někdo dohlížel!“ ohradím se. „Klidně můžeš jít nakupovat nebo třeba na kafe za kámoškama kdykoliv, nepotřebuju žádnej čtyřiadvacetihodinovej servis…“

„No, zatiaľ som kľudnejšia, keď viem, že tu neostaneš sám. Tak sme dohodnutí. Nebudem preč dlho.“

Pak už babi odejde do předsíně, aby Viktorovi otevřela dveře, a chvilku nato ke mně dolehne jeho přátelskej hlas.

Zatímco poslouchám, jak ti dva vedou cosi jako small talk, vybavují se o počasí, babi pak zjišťuje, jak se Viktorovi daří na vysoký a kdy ho čekají první zkoušky a jestli nebude mít někdy v blízký době další koncert a podobně, cítím, jak se mi po tváři úplně samovolně rozlívá úsměv… a taky jak se mi všechny chlupy na těle staví do pozoru. Trochu radostí… a trochu nervozitou. Protože jako… co tady budeme spolu sami dělat, když nemůžu hrát? Nemůžu mu ani oplatit jeho pohostinnost a nabídnout mu něco k jídlu nebo pití, i když, hmm, jak slyším, to už za mě obstarává babi… Co když si po pěti minutách nebudeme mít co říct? Navíc vypadám fakt příšerně a… A taky je sobota, určitě má na sobotu jiný plány než konverzovat s idiotem, kterej vběhne na silnici přímo pod auto…

Všechny mý obavy ale ustoupí do pozadí, jakmile Viktor jenom tak jemně, aby se neřeklo, klepne na stejně už otevřený dveře do mýho pokoje, nakoukne dovnitř a propojí se pohledem s tím mým.

„Ahoj, Adam!“ zazubí se na mě, zůstane ale vyčkávavě stát mezi dveřma. „Môžem na chvíľku ďalej?“

Viktor

„Ahoj, jasně, určitě,“ usmeje sa na mňa Adam a ja vojdem do jeho izby. V tej chvíli zo mňa aj opadne vnútorné napätie. Vyzerá dobre, nie síce práve úplne fit, ale určite lepšie, ako som čakal, keď som sa dozvedel o jeho nehode.

Vlastne vtedy som sa pár sekúnd obával toho najhoršieho a ten pocit bol strašný. Síce sa zlepšil, keď mi jeho babička vysvetlila, čo presne sa mu stalo, ale aj tak vo mne ostala nervozita – taká až potreba si všetko overiť na vlastné oči, a to sa konečne podarilo.

„Niečo som ti doniesol,“ vytiahnem z tašky čokoládu s nápisom Skoré uzdravenie. Našiel som ju v jednom obchode a nedokázal som jej odolať, i keď je to tak trochu gýč.

„Jé, děkuju, ale… to… to jsi nemusel,“ vezme ju Adam odo mňa zdravou rukou a rozpačito sklopí oči.

„Netuším, akú príchuť máš rád, tak som vybral mliečnu, lebo tú mám najradšej ja.“

„Já taky,“ zdvihne ku mne zrak a v hlase sa mu objaví náznak nadšenia. „Mléčná je top!“

„Ešteže som nevzal inú,“ zasmejem sa.

„No ono ani tak ji nesním,“ povie potichu. Prekvapene podvihnem obočie. Zarazí sa. „Víš, jako že… no… jakože ne hned… celou… ehm…“

„Jasné,“ súhlasím a poobzerám sa okolo seba. Je divné dívať sa na neho takto zvrchu. Adam akoby si toho všimol.

„Počkej, přistrčím ti sem židli,“ chce sa postaviť. Zakňučí u toho bolesťou.

„Neblázni,“ zastavím ho svojou dlaňou na jeho zdravej ruke. „Ja si ju podám, ak môžem.“

„Jasně,“ prikývne. „Jenom je mi blbý, že když jsi tady host…“

„Ty si predsa maród,“ ukážem na stoličku, ktorú má pri písacom stole, a keď nenamieta, tak si pre ňu zájdem a pritiahnem si ju k jeho posteli.

„No to sice teoreticky jsem, ale zase tak moc se mi nestalo,“ povie.

„Našťastie,“ vydýchnem. „Mohlo to byť oveľa horšie. I keď predpokladám, že aj toto ti poriadne skomplikuje maturitu. To zápästie je zlomené? Myslíš, že sa do náhradného termínu uzdravíš?“ pozriem na neho s nádejou a dúfam v kladnú odpoveď na druhú z mojich otázok. Stále mám výčitky, že som mu k sebe dovolil chodiť napriek tomu, že som videl, aký je unavený. Mal som to zatrhnúť, mal som sa snažiť viac.

„Ne, zlomený není, jenom naražený, ten náhradní termín už bych stihnout měl,“ pokúsi sa o úsmev. „No moje chyba, že jsem takovej pitomec…“

„No, no,“ preruším ho. „Tak o sebe nehovor. Len si si toho na seba vzal priveľa a takto to dopadlo. Hlavné je, že budeš v poriadku. Na inom nezáleží. Zmaturuješ v náhradnom termíne a všetko ostatné je druhoradé.“

„Jenže nemůžu hrát,“ sklopí pohľad na bandáž na svojom pravom zápästí.

„Môžeš to skúsiť druhou rukou. Bude to pre teba nové, ale bude fajn, ak ju začneš cvičiť. Aj tak som ti to chcel navrhnúť už dávno, aby sme potrénovali aj tvoju ľavú ruku. Hru len s pravou som pôvodne navrhol len preto, že som vôbec nepredpokladal, ako ťa to chytí.“

„Hmm, no jenže tu Birdy už jsme uměli skoro celou… Než se to naučím levou rukou, to bude zase trvat šíleně dlouho. To s takovou do maturity ani nestihnu.“

„Ale prosím ťa, zase sa tak nepodceňuj… A okrem toho, veď nemusíme trénovať len do tvojej maturity. Keby si chcel, môžeš ku mne chodiť aj ďalej.“

„Fakt…? No já jsem myslel…, babička původně říkala…, no… tak to by bylo super,“ Adam úplne pookreje.

„To bude super!“ opravím ho s úsmevom. „A kým budeš úplne fit, tak môžem chodiť ja za tebou, pretože sa predsa nebudeš trepať s tým zraneným kolenom cez celé mesto.“

„Jé, tak to můžeme začít trénovat už dnes, co?“

Pobavene ho prebehnem pohľadom.

„Zase sa trochu šetri. Pokiaľ viem, tak ťa včera zrazilo auto, netreba to preháňať.“

Pozrie na mňa trochu sklamane.

„Hmm… A tak co kdybys aspoň něco zahrál ty? Aspoň se s babiččiným klavírem seznámíš…“

„Jasné, ak chceš a babičke by to nevadilo.“ Predsa len by som nerád hral na cudzom klavíri bez dovolenia.

„Určitě nevadilo! Když jí nevadí, že jí ho svýma nešikovnýma prstama ničím já, haha, tak proti tobě nic namítat nemůže. Tak jestli chceš…,“ vetu nechá vyznieť do stratena.

„Takže si mi práve priznal, že hrávaš poctivo aj doma?“ usmejem sa nad myšlienkou, že ho to tak chytilo, postavím sa a vrátim stoličku na jej pôvodné miesto, aby mal Adam dostatok priestoru vstať.

„Nooo… občas. Trošku,“ opatrne sa posadí. Skriví pritom tvár bolesťou a mňa z toho pohľadu pichne na hrudi.

„Pomôžem ti?“ som dvomi rýchlymi krokmi u neho.

„Nemusíš, já to…,“ začne, ale potom si prehodí nohy cez okraj postele a pozrie na mňa. „Tak možná trochu bys mohl…,“ zašepká.

Skloním sa k nemu, opatrne ho podopriem pod ľavým ramenom a pomaly mu pomôžem vstať.

„V pohode?“ spýtam sa.

„Jo, dobrý,“ vydýchne.

Zdá sa, že mi hovorí pravdu, lebo jeho hlas znie síce zastrene, ale nie ubolene.

„Mimochodom ten župan je super,“ pohladkám končekmi prstov huňatú látku na jeho chrbte, až potom si uvedomím, že má Adam ten župan na sebe, a tak to rýchlo zahovorím. „Čo by som ti mal zahrať?“ spýtam sa.

„No… asi… třeba klasiku,“ zakoktá sa.

Spravíme pár prvých krokov. Ide to fakt dobre. Len Adam nesmie zaťažovať zranené koleno a ja sa zároveň nechcem dotýkať jeho zranených rebier, a tak ho podopieram trochu nešikovne. Určite by z toho bola vtipná fotka.

„Takže klasiku?“ spýtam sa. „Myslel som, že budeš chcieť niečo moderné.“

„Ale k tobě se mi hodí víc klasika,“ povie, keď sme už takmer pri klavíry.

„Počkaj,“ požiadam, pustím ho, overím si, že udrží na jednej nohe balans a poobzerám sa okolo seba. Vhodnú stoličku zbadám pri okne. Má rovnú opierku a ja predpokladám, že sa mu na niečom takom bude sedieť lepšie ako na gauči. „Môžem ti ju posunúť ku klavíru?“

„Určitě, díky.“

Zájdem pre stoličku, prenesiem ju a pomôžem Adamovi pri sadaní.

„Achjo, máš se mnou jenom starosti,“ povzdychne si.

„To vôbec nie je pravda,“ usmejem sa. „Radšej mi povedz, prečo sa ti so mnou spája klasika,“ snažím sa to zahovoriť, aby som mu nedal dôvod na smutné myšlienky. Je mi jasné, že k nim má blízko. Každý by mal, keby bol ubolený a mal problém sa voľne pohybovať. „Pripadám ti starý?“

„Co? To určitě ne!“ vypúli na mňa oči, ale potom pochopí, že som si len robil srandu, a tak od neho čakám nejakú vtipnú odpoveď, ale on ma prekvapí. „Jenom prostě… v tvým podání se mi to prostě líbí… Přitom normálně takový věci vůbec neposlouchám, ale ty se do toho vždycky tak ponoříš a je fakt vidět, jak jsi ve svým živlu…, a díky tomu je to fakt zážitek, no.“

„Budem sa červenať,“ zasmejem sa, ako keby som to myslel zo srandy, ale pritom to myslím úplne vážne. Jeho slová na mňa zapôsobili až nečakane silne. „Máš nejakú požiadavku, alebo to necháš na mne?“ pozriem na klavír. Je to nádherný kúsok a klavirista vo mne sa nevie dočkať, až sa ho dotkne.

„Něco, co je tvoje oblíbený,“ požiada Adam.

Prikývnem, posadím sa, odklopím kryt klaviatúry a pohladím pár kláves. Pozriem na Adama, na jeho zranenia, na jeho tvár, ktorú poznačila bolesť, i keď má na nej teraz pokojný výraz, a skladba sa mi v mysli vyberie sama.

Začnem hrať a už po pár tónoch viem, že by bol môj profesor klavírnej hry nadšený. Dostanem do svojej hry presne toľko smútku, koľko do nej patrí. Možno ešte o niečo viac. Pridám aj svoje vlastné obavy o Adamove zdravie. Pomôže mi v tom aj spomienka na myšlienky, ktoré som mal, kým som nevedel, že bude v poriadku.

„To bola Chopinova Etuda opus desať číslo tri. Je známa ako Tristesse,“ poviem, keď dohrám a spojím s Adamom pohľad. Má v očiach slzy. To by mala byť pre klaviristu jedna z najväčších poklôn, ak dokáže publikum rozplakať, ale ja Adama nevnímam ako publikum, a preto nechcem, aby bol smutný, a tak začnem hrať Dvořákove humoresky.

Po prvej zas na Adama pozriem. Ešte stále sa neusmieva, ale ani nie je už smutný.

„Poznám takýchto skladieb desiatky,“ zavyhrážam sa, a to ho konečne prinúti, aby sa na mňa zazubil.

„To je dobře, já mám teď plno času,“ mykne ramenami. Pochopím to ako výzvu, a tak zahrám ďalšiu. Tretiu mu už hrať nechcem, ale napadne ma otázka.

„Poznáš Vivaldiho Štyri ročné obdobia?“ spýtam sa.

„Hmm, nevím, asi ne… nebo o tom nevím.“

„Vyber si jedno ročné obdobie,“ žmurknem na neho.

Zaváha len na chvíľu.

„Zima?“ navrhne.

„Skvelá voľba,“ pochválim ho. „Budeš nadšený. Tril sa ti budú páčiť.“

Začnem hrať, a tak jeho otázka zaznie už do prvých akordov:

„Tril…?“

„Je to rýchle striedanie susedných tónov,“ odpoviem v momente, keď sa tá časť v skladbe vyskytuje. „Vytvára to taký efekt chvenia.“

Zvyšok hry už Adam neprehovorí, a tak sa na neho otočím až v momente, ako dohrám. Na tvári má zasnený výraz. Páči sa mi to. Konečne vyzerá spokojne a uvoľnene.

Chcem mu ponúknuť ďalšiu skladbu, ale ozve sa buchnutie dverí a o chvíľu sa objaví Adamova babička obvešaná taškami.

„Môžem vám pomôcť?“ postavím sa a poponáhľam k nej.

„Joj, Viktorko, ty si taký zlatý,“ podá mi dve z tašiek. Odnesiem ich do kuchyne a po pár ďalších zdvorilostných frázach sa vrátim za Adamom. Zatiaľ sa stihol postaviť.

„Pomůžu babi vybalit,“ povie.

„Ty sa tak maximálne vrátiš do postele,“ zaznie naraz dvojhlasne. Odo mňa a zároveň od jeho babičky.

Adam nad tým podvihne obočie, ale po krátkom dohadovaní, prevažne s jeho babičkou, uzná, že je naozaj unavený a potrebuje si ešte ľahnúť.

Odprevadím ho do jeho izby a pomôžem mu do postele.

„Dúfam, že som ťa veľmi nezdržal,“ pousmejem sa, keď si ľahne.

„A od čeho, prosím tebe? Ne, jsem fakt rád, že jsi přišel, a…“ zaváha. „Děkuju.“

„Keby si ešte chcel, tak mi len zavolaj, rád sa zas zastavím.“

„Tak jo,“ prikývne.

„Dávaj na seba pozor,“ položím dlaň na jeho zdravú ruku a zahľadím sa mu do očí. „Som fakt rád, že si relatívne v poriadku.“

„Já, no… jo, já taky…,“ pozrie na miesto, kde sa ho dotýkam. Rýchlo svoju ruku stiahnem. Ani som si neuvedomil, že sa asi správam až príliš dôverne a nemusí mu to byť príjemné.

„Tak ahoj,“ rozlúčim sa radšej a otočím sa na odchod.

Jeho ahoj započujem na prahu dverí.

Lúčenie s Adamovou babičkou trvá o niečo dlhšie. Je tak milá, že by ma najradšej nakŕmila, ale ja to odmietnem. Nechcem ich otravovať. Len som potreboval vedieť, že je Adam v poriadku. Teraz to už viem, a tak sa mi vyslovene ľahšie dýcha.