Všechny bolesti I.

Léta padesátá – 1954

Ještě bylo slyšet několik muzikantů. Ještě bylo vidět zbývajících pár lidí, většinou v černém, pomalu scházet k vesnici. Začínali mizet za hradbou lipové aleje, která se stáčela k prvním domům. Stupňovitý terén hřbitova končil nahoře polorozpadlou zdí. Pár drobících se cihel vytvářelo nepravidelné cimbuří. Na kopci čerstvé, lesklé a mazlavé jílovité hlíny leželo několik věnců. V odpoledním vedru začínaly uvadat. Bílé a rudé jiřiny, záhlaví z bílých mečíků a několik kytic z růží. Kytička kopretin, zřejmě natrhaná dětskou ručkou. K čerstvému hrobu přistoupil mladík a položil kytici rudých karafiátů. Podíval se na hodinky a popošel kus cesty ke kříži a pumpě. Ve stínu tújí si sedl na lavičku. Má hodinu čas. Nechtěl sedět dole na zastávce. Nad pomníky ze žuly a umělého mramoru se tetelil vzduch. Nejbližší hrob byl osazený šruchami ve všech barvách. Ty naopak milují slunce a teplo. Taky na nich bylo plno včel a několik čmeláků.

„Podívej na ty pilné včeličky. Nevynechají žádný květ,“ znělo mu v uších. Pomyslný hlas se měnil v narůstající bolest. Šířila se celým tělem. Už neuslyší, neuvidí svého šťastného chlapce s bujnou hřívou.

„Musím mít takové vlasy, jedno ucho mi odstává,“ smál se a svým smíchem každého nakazil. Přinášel radost, uvolnění a pohodu.

„Jsi můj skřítek Všetečníček.“

Tak rád ho hýčkal na klíně. Drobečka.

Když ho viděl poprvé, myslel, že ještě chodí na střední školu. Šel se podívat na nabízený privát. V zahrádce plné odkvétajících květin stála malá chaloupka. Okno, dveře, okno. Asi jsem se zmýlil, řekl si. Ještě jednou se podíval na lístek. Číslo i ulice odpovídala. Tak jsem to špatně opsal. Už chtěl odejít, ale pak zazvonil. Nejdřív na spodní tlačítko. Drnčení slyšel až venku. Zkusím ještě horní. Po chviličce se otevřely dveře a v nich usměvavý chlapec. Tipnul ho tak na patnáct. Oba pozdravili:

„Dobrý den.“

„Nevím, jestli jsem se nespletl, ale snad by tady mělo být jedno volné místo pro studenta.“

„To ses nespletl, Martin,“ podával mu ruku.

„Ota, nastupuji na pedagogickou fakultu. Teď nás změnili z univerzity Palackého na Vysokou školu pedagogickou.“

„Já jdu do druhého roku na Přírodovědecké fakultě a můj spolubydlící ji skončil. Tak jsem si nemohl dovolit luxus bydlet tady sám.“

„Ty, ty studuješ druhým rokem?“

„Nemusíš být z toho vykulenej, to je každej. Nedávno jsem ukazoval index esenbákům a řekli mi, že je to padělek, i občanka. Ale pak se mi dokonce omluvili. Tak nestůj ve dveřích a pojď do domečku.“

Teprve když Ota vešel, viděl, že dál pokračuje dlouhá veranda zalitá sluncem. Na oknech byla spousta květin. Muškáty všech barev a modré zvonky, nazývané ženich, bílé, nevěsta. Prošli chodbičkou a verandou až na konec, kde vedly dveře do zahrady a druhé do malé místnosti zařízené jako kuchyňka. Martin otevřel další dveře do pokojíku. U každé stěny postel, uprostřed mezi nimi podlouhlý stolek. V jednom rohu skříň, ve druhém kamna a uhlák. V kuchyňce bílý plechový sporák, stará kredenc, dřez a pod oknem vedoucím na verandu kanape. Stůl, dvě židle.

„Není to žádný luxus, ale máme i kuchyňku. Kousek zpět, jak jsme šli, je záchod a koupelna s lázeňskými kamny. Drvárka se dřevem a uhlím je hned za dveřmi na zahradu. Je to vlastně výměnek. Vepředu je zase malá kuchyně na jedné straně, na druhé ložnice a směrem k nám pokoj. Naše domácí je milá babička. Přijde večer. Pokoj má syn, když přijede. Jezdí různě, ale málo. Už jsem myslel, že nikoho ta paní z trafiky, co jsou inzerce, nepošle. Paní Helga chtěla chlapce, co solidně vypadá, tak doufám, že se jí budeš líbit. Já s tím problém nemám. Připijeme si vínem z chlebových kůrek. Neboj, je staré půldruhého roku, žádný bolehlav.“

Martin vyndal z kredence dvě sklenice a zespodu láhev. Nalil víno, které se nijak barvou nelišilo.

„Co když mě ta paní nevezme?“

„Neboj, vezme, tak ať se ti u nás Nad Lánem bydlí.“

Sklenice cinkly.

„Je to velice dobré, z chlebových kůrek?“

„Tvůj předchůdce byl mistr. Dělal víno ze všeho. Tak mě něco naučil. Švestky už nakládáme na pálení. A víno máme z malin, rybízu, angreštu, budou se lisovat jablka. Děláme z chlebových kůrek, z rýže, ze šípků, bezinek, trnek, z reveně a z pampelišek. Doufám, že se přidáš. Něco kvasí, něco se stáčí, na šípky, trnky a bezinky vyrazíme. Vidím, že máš jen tašku.“

„Ostatní si přivezu, jestli to vyjde.“

„Vyjde. Babička je zlatá. Jen v červnu ji málem kleplo. To víš, měna. Nám nemělo co padnout. Tak jsme vzali od ní po třech stovkách a šli měnit. Já vozím ledaco z domu. Bydlíme na malé vesnici a rodiče dělají v družstvu, co vyrábí dřevěné hračky a různé drobnosti ze dřeva. Dělali tam i před znárodněním, tak jsem neměl problém s třídním původem.“

„To mám naštěstí podobné, rodiče dělají v továrně. Ale bydlíme ve starém činžáku. Tak je jenom, co se koupí. Ještě když bylo všechno na lístky, tak to šlo. Teď nejsou lístky ani peníze, a když jsou, není zboží. V řeznictví visí tři salámy a na pultě bůček a kosti na polívku. Jak něco přivezou, je fronta. Máma je domluvená se starou paní v přízemí. Ta hlídkuje u okna, a jak něco vidí, hned tam utíká. Odpoledne už je všechno pryč.“

„Nezdá se, že bys fandil tomuhle režimu.“

„Rozhodně nefandím, ale víš, jak to je.“

„To tě zlanařím do naší buňky Ochránců přírody pod ČSM. Budeš mít činnost a jako pracovní praxe pomáháme měsíc v lese. Kdes byl na předškolní?“

„Na stavbě sídliště. Byli jsme jako přidavači u zedníků. Prošlo mně rukama milion cihel,“ Ota se rozesmál.

„Tak to nezávidím.“

„Spali jsme po deseti na slamnících, bylo nás tam třicet a jedna sprcha. Jídlo nám vozili vojáci ve várnicích a dávali do ešusů. Všichni jsme měli hlad. Večer jsme chodili do hospody na polívku, někdo měl i na guláš a na pivo. Lahvový nám vozili ze stavby v sobotu. Měli jsme všichni zrasovaný ruce i přes rukavice. Podívej.“

Ota napřáhl ruce.

„Máš krásný ruce, úžasně tvarovaný. Oděrky a mozoly zmizí. Kdybych uměl malovat.“

Martin vzal jeho ruce dlaněmi navrch a chvíli je držel.

Přišla paní domácí. Vyšší stará paní s holí. První k nim doběhla na krátkých nožkách Ťula, jak na ni volal Martin. Hnědá fenečka jezevčíka. Povyskočila na něj, ale hned i na Otu. Párkrát štěkla, nechala se drbat za ouškama.

„Dobrý večer, chlapci.“

Ota se představil a řekl o paní v trafice, která ho sem poslala, když hledal privát.

„Musím vás vzít. Podívejte, Ťula už vás přijala. Toho si važte, je to nejlepší doporučení. Jezevčíci jsou nesmírně tvrdohlaví. Když se jí někdo nelíbí, štěká jak pominutá. A vidím, že s Martinem si taky rozumíte. Tak pojďte, chlapci, do kuchyně. Dáme si polévku, jen ji trochu přihřeju.“

Kuchyně byla podobná jak jejich, jen o něco větší. Kamna tady byla kachlová se dvěma troubami a velký dřez. Dvoudílná kredenc, stůl se čtyřmi židlemi, ale stejný otoman. A hlavně na stěnách plno poliček se vším možným, obrázků, talířků, prostě lapačů prachu, jak říkával Otův otec. A to u nich doma toho ani tolik neměli. Polévku přinesla paní Helga ze spíže a ještě jeden hrnek. Ten dala první ohřát na elektrický vařič. Ťula radostně štěkla. Dostala do misky taky svou polívečku. Pak došlo na ostatní.

„Je to silný vývar z kostí, poslední zelený hrášek, houbové nudle. Já chodím špatně, ale chlapci běhali loni pořád. Za Mariánské Údolí, na Radíkov. Navozili spoustu hub. Z bedel brali i nožky. Když jsou mladší, tak z té ztlustlé nohy jsou výborné škvarky. Pak je už dřevnatý klacek. Ale když se usuší a pomele, vznikne prášek se silnou houbovou vůní. Pak když dělám nudle, tak ho přidám do těsta. Nudle vypadají jako špinavé, ale ta chuť. Uvidíte sám.“

„Určitě budeme, paní Helgo, chodit i s Otou. Začneme hned příští týden. S houbama ani nemusí být maso. Jsou z nich řízky, smaženice, omáčka, guláš, polévka a zavařit se dají na spoustu způsobů. Určitě si letos uděláme zavináče z čirůvek a mlženek. Václavky s cibulí a holubinky v másle. Někdy bývá volné odpoledne. Musíš každou neděli domů?“

„Ne a na houby chodím rád, i když my jsme sbírali spíš jen hříbky, kozáky, křemenáče a klouzky. Ještě bedly, žampiony, jo a kuřátka, teda lišky.“

„Hned zítra zjistím, jestli něco roste.“

Vstal a začal scházet dolů k bráně. Zastávka byla jen kousek od hřbitova. K vesnici vedl mostek přes potok. Nikdo jiný nejel. Sedl si v poloprázdném autobusu hned za řidiče, ale cestu přestal vnímat. Znovu se ho zmocnila bolest. Vyschlo mu v krku. Zakašlal. Na nic jiného se nedalo myslet. Když autobus zastavil, vyšel na přestupní zastávku. Kus zídky na zastávce už byl opravený. Prostranství kolem bylo vydlážděno malými žulovými kostkami. Mezi nimi si vybojovala místo pampeliška a kousek dál trsík jitrocele. Sehnul se a utrhl poslední klásek. Dal si ho do kapsy saka. Tady. Tady vinou opilého řidiče vyhasl Martinův život. Dlouho nejela sanitka, pak nemohli najít doktora, co by mu snad pomohl. Druhý autobus přijel dřív, než se stačil rozhlédnout dál. Jen dvě zastávky, nádraží s oprýskanými písmeny názvu. Několik zastávek lokálkou. Lokomotiva mocně dýmila. Otevřenými okny padaly saze.

Doma. Jeho rodiče mu nekladli žádné překážky. Kolikrát šli kaštanovou alejí s Martinem. Skoro dva roky šťastné lásky. Jen se zavřely domovní dveře. Polibky a… Zabolelo ho u srdce. Dveře zaklaply, předsíň se dvěma květináči Aspidistry, kořenokvětky. Taky jí říkají domácí štěstí. Martin tehdy objevil její červenohnědé malé květy, které opravdu vyrůstaly jakoby ze zeminy v květináči. Ota přistoupil k zeleným trsům listů a pohladil je. To už měl v očích slzy. Prošel do pokoje. Zase pocítil bolest. Všechno, úplně všechno tady připomínalo jeho šťastného chlapce. Sedl si na kraj válendy. Ne, nemůže tady být. Je to jak mauzoleum ztracené lásky. Když přišli rodiče, rozhodl se. Musí přes prázdniny pryč. Najde si brigádu, ale někde jinde. Bude muset i změnit privát v Olomouci. Ale to by musel od paní Helgy. Za dva roky se sblížili jako rodina.

„Víte, Oto, my si děláme snídaně a většinu večeří. Hodně se tím ušetří. Peněz moc nemáme nikdo. Já něco seženu od známých, na trhu, něco je na zahradě, máme slepičky a králíky. Něco přiveze Martin. Chodívali s Tomášem na houby, na různé lesní plody. Něco nosili i do výkupu. Tomáš byl moc hodný chlapec, naštěstí ho nevyhodili. Měl jenom mámu. Já děti neměla, tak teď se raduji z vás, chlapci.“

„Já samozřejmě zaplatím, na všem se dohodneme, ale já toho moc nepřinesu. Bydlíme v činžáku. Ale chodit něco sbírat, to by mně nevadilo. Taky jsme chodili na lipový květ, na maliny, na houby nebo na šípky.“

„Myslím, slušní lidé se vždy domluví. Dáme si, chlapci, kávu, tedy meltu, a mám koláč z malých modrých mirabelek. Akorát mají pecky. Ty na podnosu si vezměte pak na pokoj. Jinak vám všechno ukáže Martin. Jsem unavená, půjdu si lehnout. Jdeme, Ťulinko, ty moje holka zlatá.“

„Nic ložního si sem nosit nemusíš. Všechno tady je. I pračka, sice ruční, kývačka. Jsou tady i příbory a všechno do kuchyně. Jenom snad oblíbenej hrníček na meltu nebo čaj.“

Martin nalil víno. Pozvedli sklenice.

„Už jsme si připili na tvůj pobyt u nás, na školu, co láska? Máš někde nějakou?“

Ota se zarazil. Co má říct? Láska. Neměl štěstí. Zato měl strach. V sousedství asi přes tři domy se odehrála strašná tragédie. Chlapce jeho věku odvezli na léčení do psychiatrické léčebny. Moc ho neznal, nechodil na gymnazium a přistěhovali se v osmačtyřicátém. V léčebně se prý oběsil. Pak se začalo proslýchat, že kvůli homosexualitě. A on prožíval něco podobného. Už snad dva roky se mu líbili kluci. Rodičům se bál s tím přiznat. Jeho vzdálený příbuzný studoval medicínu. I když s hrůzou, co řekne, se mu svěřil. Všechno s ním probral. Není to podle něj nic na léčení. Musí se s tím smířit, někoho takového si najít a hlavně si dávat pozor před lidmi. Je to pořád trestné.

„Ne, nikoho nemám.“

„Na škole budeš mít příležitost, tam je dívek plno.“

Skoro chtěl říct, že dívky nejsou to, co hledá, ale samozřejmě se zarazil.

„Ráno půjdeme spolu. Kousek je konečná zastávka, vyřídíš si průkazku. Myslím, že mám jednu volnou, hned se podívám. Máš fotku?“

„Nechal jsem si udělat i pro školu.“

„Fajn, hned si ji vyplníš, zítra necháš potvrdit na sekretariátě a v pokladně dopravního podniku ti ji potvrdí.“

Nedovedl si představit, že by bydlel s někým jiným. Zašel do kuchyně. Napil se studeného čaje. Je to všechno moc bolestivé, ale musí se s tím srovnat. Takový privát by v Olomouci těžko sháněl. Ale někoho bude muset vzít. Paní Helga říkala, nechá to na něm. Podívá se pak na nástěnku. Nebo někoho potká na brigádě, na předškolní praxi. Tam, co byli loni, nemůže. Převlékl se. Pozdravil se s rodiči, co přišli. Maminka šla k němu, objala ho a políbila.

„Mluvil jsi s rodiči?“

„S nikým, to bych nedokázal. Mají na tom stejnou vinu jako opilý řidič. Čekal jsem, až všechno skončilo. Kněz mluvil, jak ho milovali. Jaká je to pro ně ztráta. Stáli tam, matka měla na klobouku závoj a otec hleděl do země. Ani nešel hodit zem na rakev. Proč jsem mu v tom nezabránil, aby jel domů. Ani rodný list a pár dokladů nepotřeboval. Žil by.“

„Otíku, nikdo jsme nevěděli, co se stane. A tady jsme ho přijali jako syna. Nemáš si co vyčítat.“

Přistoupil k nim otec, v ruce dva panáky. Podal je a sám si vzal skleničku ze stolu.

„Na Martinovu památku.“

„Nemůžu, tati, nemůžu nic. Promiňte, půjdu někam ven.“

„Chlapče, dávej na sebe pozor. Prosím, zůstaň raději doma. Můžeš si lehnout v pokoji. Dám ti prášek na uklidnění.“

„Neboj, mami, vrátím se. Jenom nějak nemůžu dýchat. Všechno ve mně svírá bolest. Já vím, neměl bych se tomu poddávat, ale nejde to, neumím vypnout mozek. Snažím se, věřte mi. Život se nezastaví a nejsem sám s takovou bolestí, jen neumím s tím bojovat.“

V předsíni pohladil kořenokvětky. Venku přes pokročilou dobu ještě svítilo slunce. Vyšel zcela bez cíle. Nevnímal okolí. Neuvědomoval si, že přechází cestu. Až skřípění brzd ho probralo.

„Sakra, kam čumíš, vole? To seš tak zamilovanej?“

Teď se teprve Ota podíval na mladíka v červeném Tudoru se staženým okénkem. Hnědé vlasy padající do čela. Takový sympatický týpek, na hlavě rádiovku, zřejmě jen v pracovních lacláčích. Bylo vidět široká ramena, zamazaná trochu od šmíru.

„Promiň, já jsem…“

Bylo vidět, že má v očích slzy.

„Kam jdeš? Nasedni, jedu tu mršku trochu projet.“

„Přijel jsem z pohřbu přítele a nemůžu se s tím srovnat.“

„Jo, to znám, i když já jsem spíš drsňák, taky se mi zabil kámoš na mašině. Byl jsem zťatej tři dni. Nasedni, někam tě zavezu.“

Ota obešel auto a nasedl. Vůbec o tom neuvažoval.

„Ota,“ podával ruku.

„Jindra, tak kam máš namířeno?“

„Nikam, jen jsem měl pocit, jako bych se dusil. Nemůžu být nikde, kde se mi připomíná.“

„Trošku se projedeme. Když tak si okýnko zavři, ale je hic, mně to nevadí.“

To už vyjížděli na hlavní sinici a mířili ven z města. Ota se snažil trochu vymanit ze stavu, v jakém byl, jen bolest ho stále srážela. Auto odbočilo na prašnou cestu a najednou se ponořilo do úvozu mezi břehy s trčícími kameny. Řidič přeřadil a začali poskakovat ve vymletých strouhách do prudkého kopce.

„Trošku tě vytřesu, ale neboj, je to jen kousek.“

Vyhoupli se na zelenou louku s kopkami sena a hned se ponořili do stínu lesa. Smrky s podrostem semenáčů, borůvčí a černého bezu vystřídal smíšený les, kde svítily bílé kmeny bříz a zlatohnědých borovic. Míjeli pásy pasek s houštím malin a ostružin. Na jedné stál malý dřevěný domek a za ním plno přístřešků s úly. Slunce se pomalu sklánělo k hradbě lesa. Z domku ke kamennému ohništi vyšel muž jen v krátkých kalhotách a sandálích. Zastavili kousek od stolu a lavic z půlené kulatiny.

„Hojky, Berny. Máš ještě guláš? Já se opozdil a jedu s kámošem.“

„To víš, že jo. Pojďte, kluci. Bernard,“ podával ruku Otovi.

Jindra už byl v domku a přinesl tři hluboké talíře a lžíce. Bernard velký kotlík a pověsil ho nad žhavé uhlíky.

„Pěkně si ho ohřejeme. Ale je dost ostrý,“ řekl směrem k Otovi.

Ten si začal uvědomovat, kam ho Jindra zavezl. Berny, dřevorubec, včelař a partyzán za války, ale taky jedna z prvních obětí hned v devětačtyřicátém, propuštěný až na nátlak bývalých spolubojovníků ze Sovětského svazu. Podivín, který se skoro s nikým nestýkal. Žijící v lese jen se svými psy. Ti se také objevili. Dva němečtí ovčáci, vlkošedí, se posadili u svého pána. Nero a Darek. Potomci legendární feny, která prý nosila z blízké vsi partyzánům potraviny přes německé vojáky. Vyprávěly se o tom úplné legendy. Po válce byl Bernard u policie, ale pak zatčen a jako západní špion odsouzen na doživotí. Po smrti Stalina, kdy se ve Svazu do vrcholných armádních pozic dostali jeho bývalí spolubojovníci, ho přijeli navštívit a zjistili, že je ve vězení. Byl propuštěný, vrátil se do polorozpadlého domku v lese. Stal se dřevorubcem, včelařem a zanevřel zcela na lidi. Zase se vyprávělo kdoví co. Hlavně, že to nemá v hlavě v pořádku. Stýkal se jen s hajným a pár dřevaři, co s ním pracovali. Ale i tak prý kácel jen s jedním mužem, co byl hluchoněmý a bydlel na kraji vesnice. Nemohl mít víc jak třicet. Vysoký, do hněda opálený, dlouhé světle hnědé až jantarové vlasy, s dvoudenní strništěm. Trochu orlí nos a skoro srostlé obočí. Velké pronikavé, ale veselé oči.

„Guláš je srnčí,“ usmíval se, „ovšem srnku nestrhli mí psi, i když by to pro ně nebyl problém, ale maso je od hajného, zlámala si na svahu nohy. Chlapci jsou vychovaní.“

Taky seděli vedle něj a skoro se nepohnuli. Jen jim visely jazyky z mordy v tom horku.

„Budeš mi moct sjet na jatka?“

„Jistě, taky proto jedu. Vezmu dvě konve. Už jsem se domluvil. Jen chlapi chtějí med, jestli budeš tolik mít.“

Ota se pustil do guláše. Uvědomoval si, že dnes skoro nic nejedl. Tenhle byl výborný, i když první sousto ho skoro zarazilo. Měl pořádný říz.

„Doufám, že chutná. Guláš chce cibuli, papriku a rum. A nechat odležet. Mám tady sklípek ve skále, kde je osm stupňů. Tady není elektřina. Tak baterie, dobíjím si je u hajného, na malé světýlko a rádio. Jinak svíčky a petrolejka. Jako za války nebo starých časů. Chci si pořídit dynamo u potoka, ale není čas.“

Když pojedli, přinesl Berny pivo.

„Nevadí jen tak z láhve?“

„Vůbec ne a moc děkuju za guláš, byl výborný.“

„Jedete domů, nebo přespíte?“

Jindra se otočil na Otu.

„Jak jseš na tom?“

„Měl bych se vrátit, aby rodiče neměli strach.“

„My se totiž potkali náhodou, málem jsem Otu nabral. Dnes se vrátil z pohřbu kamaráda. Chtěl se provětrat, tak jsem ho vzal sem. A já jdu ráno na šest. Začaly dovolený, na dílně je nás málo.“

„Proto jsi mi připadal nějakej divnej. Jo, chlapče, vím, co je to přijít o někoho blízkýho. I když to není rodina. Já tady měl jen dědu a babičku. Rodiče se nevrátili z koncentráku a já utekl do lesa. Tady pod tím domečkem jsou troje sklepy nad sebou. Pak jsme je s partizánama ještě zvětšili. Bylo nás tady jedenáct. Konce války se nás dožilo pět. A v kriminále jsem měl kámoše a toho umlátili. Naši lidi. Seděl jsem se švagrem Jindrovýho táty. Umřel tam na zápal plic. To je život. Někdy zkurvenej, někdy krásnej. Tvůj kamarád byl nemocnej?“

„Ne, čekal na autobusové zastávce a srazil ho opilý řidič. Nepřijela včas sanitka a pak nemohli najít doktora.“

„Já si vždycky říkal, je nahoře u pána Boha, i když v něj nevěřím. To mě naučil jeden fráter, co dostal taky doživotí. Takovej drobeček. Nechápal jsem, jak mohl snášet bolest. Vždycky ho přivlekli od krve, ale on dodával sílu a naději nám.“

„Drobeček,“ při tom vhrkly Otovi slzy do očí.

„Bude dobře, najdi si něco, co tě zaměstná. V jiným prostředí. Nejlíp zapomeneš při práci. To jsem vlastně řekl špatně. Úplně zapomenout by člověk neměl, ale vzpomínat s láskou, ne s bolestí. Tak se zastav, když budeš chtít. Mějte se, kluci. Ještě, Jindro, konve.“

Naložili dvě hliníkové konve na dvacet litrů s gumovým zapouštěcím uzávěrem. Rozloučili se. Jejich hostitel přinesl dva balíčky.

„Trochu srnčího, mám toho hodně a pro psy je to škoda. Tak ahoj!“

Cesta teď ubíhala rychle. I když to pěkně s nimi skákalo a třáslo.

„Když něco, dělám v autodílně. Zastav se, ahoj.“

Viděl světlo v kuchyni. Otec v pyžamu, máti v županu.

„Proboha, kde jsi? My byli hrůzou bez sebe.“

„Zítra vám to povykládám, byl jsem u Bernyho, toho bývalýho partyzána a tady je srnčí. Jdu si lehnout.“ Na další otázky jen odpovídal, že až ráno. Taky šel a brzy usnul.

Vstal před šestou, rodiče šli na sedm. Uvařil meltu a namazal chleby marmeládou. Stručně povyprávěl včerejšek.

„Komunál má inzertní tabuli, půjdu se podívat po brigádě. Do továrny nechci, někam ven, na pole, do lesa i na září. Tam, kde jsme byli loni, nemůžu. Je to moc bolestivý.“

Taky se hned vydal s rodiči. Zastavil se u výlohy s inzeráty na brigády i s nabídkami a nábory práce. Zase mu vytanula v mysli nástěnka v trafice před dvěma lety. Bodlo ho u srdce, ale jak začal číst, uklidnil se. Nábor stavby, doly, hutě, železárny. A tady brigády. Tiskárna, státní statek, družstva, chmelnice, něco v místě i různě po republice. Najednou někdo uvnitř tabuli otočil, a když se vrátila na své místo, uviděl přišpendlený nový inzerát v zeleném rámečku.

„Různé práce v lesnickém oboru, pouze pro chlapce, fyzicky náročné, nástup ihned, telefon Bystřice pod Hostýnem.“

Zašel dovnitř. Dívčina v brýlích právě přijímala k vyprání záclony ve velkém balíku. Musel počkat.

„Jistě, volali sem ráno. Chcete si tam zavolat?“

Tak to byla ochota, jinak by musel na poštu. Pustila ho za přepážku a dokonce mu i vytočila číslo. Mužský hlas se první ptal, jakou dělá školu. Tak to je bez problémů. Není to pro mladší ročníky. Kosení v oplocenkách, vysekávání křovin, odkorňování, prostě co bude třeba. Ještě domluvili podrobnosti. Pozítří se může hlásit v Bystřici pod Hostýnem na Lesní správě. Tak tam v životě nebyl, ale doma mají v předsíni okrasný talířek, kde je dole pod obrázkem napsáno bazilika Nanebevzetí Panny Marie – Svatý Hostýn. Ještě se mu vybavily schody a dvě věžičky. Pracovní oblečení dostane, ale má si vzít i něco svého. Dělá se dva týdny a pak je dva dny volno. Stravování podle místa. Buď se vozí, nebo lístky a hospoda, nebo obchod. Zašel hned na nádraží. Rychlíkem do Hulína a pak pár zastávek.

Odpoledne s maminkou chystal věci, co si vezme. Kotníčkové pracovní boty, sandále, staré kalhoty a dvoje krátké plátěňáky, dvě košile flanelové, dvě lehké, trika, trenýrky, vojenský ešus a termosku. Šumáky, oplatky, meltu, čaj a cukr.

V podstatě to co loni, když byl s Martinem na Šumavě. Zase ho zabolelo. Tam kosili louky u státního statku. Sušili seno, na loukách vysekávali nálety. Teď bude snad spíš v lese. Večer nemohl usnout, pak viděl zvadlé kytky na věncích, nákladní auto se na něj řítilo na zastávce a měnilo se v červeného Tudora. Ráno zaspal. Vzbudila ho maminka.

„Ještě si rozvaž, co si vzít, a běž si koupit nějaké konzervy.“

Zašel do města. Zrovna jak naschvál moc konzerv nebylo. Že přivezou zboží zítra, mu nepomůže. Ale snad něco sežene i tam. A vůbec už má bágl plný. Ještě si koupil lístek. Kartonovou kartičku si dal do peněženky.

Vyjížděl ráno po páté. Bylo příjemně. V kupé vagonu samí mladí, co jeli na čundr. Do Hodonína a pak do Malých Karpat. V Hulíně ho zmátlo nádraží, které je uprostřed mezi kolejemi. Tak musel projít budovou na druhé nástupiště, kde byla stará lokomotiva a tři dřeváky vagony. Do Bystřice jen pár zastávek. Kousek od nádraží viděl velké okrasné školky. Vydal se dlouhou Nádražní ulicí přes mostek na náměstí. Došel k menšímu podlouhlému domu. Venku stála Ifa F devítka šedozelené barvy, poněkud oprýskaná. O ni se opíral kluk v něčem, co byly kdysi zelené montérky, a v šedém triku a kouřil.

„Jdeš sem? Odkud tě zlanařili? Co děláš za školu? Ahoj, vole, Tonda.“ Samá otázka. Podával ruku.

„Ota, půjdu do třetího roku pedagogické školy v Olomouci.“

„Jenže tady se maká rukama.“

„Loni jsem byl na svazácké brigádě na Šumavě. Kosili jsme louky a sušili seno.“

„Tak to jseš nějakej svazáckej funkcionář, co si chce vylepšit kádrovej profil.“

„Ve svazu být na škole musíme a nijak to nežeru.“

Prohlížel si svůj protějšek. Opálený černovlásek na krátko střižený, zřejmě zvyklý práci v lese. Típnul cigaretu o kapotu. Z čela si rukou prohrábl vlasy, které tam ovšem neměl. Zřejmě síla zvyku.

„Skoč si do kanclu. Počkám tě. Pak tě hodím do Pazdeřiny.“

Vytáhl z krabičky další partyzánku a zapálil si ji lihovým zapalovačem, ještě mu pokynul.

V kanceláři proběhlo všechno rychle. Údaje z občanky si zapsala starší paní s šedivými vlasy. Pár podpisů.

„Budete mimo civilizaci, se vším vám poradí Tonda.“ A bylo to.

„Máš žrádlo na dnešek? Ještě nejsi ve stavu. No když, něco domluvím. Já jsem tady místo telefonu. Taková děvka pro všechno. Ruksak si hoď za sedačku.“

Tonda sešlápl spojku, sáhl pod palubní desku, zařadil neutrál a musel párkrát otočit klíčkem, než motor naskočil.

„Je to hrozná kraksna, ani ne tak stará, ale jezdilo s tím nějaký hovado. Tříválcovej dvoutakt, ale zase má náhon na přední kola, odevšad se vyhrabe. A teče chladič. Musím se na to podívat. Když tak dolijeme. Ještě sjedu na pilu a pak vyzvedneme obědy.“

Nejdřív se vraceli ale po hlavní směrem k nádraží. Pilu bylo vidět z dálky. Kolem štosy prken a vysoký zásobník na piliny. Tam se dlouho nezdrželi. Ještě znovu projeli náměstím ke žluté nízké budově hospody.

„Pomůžeš mi s várnicema. Vezmi tady ty dvě velké.“

Prošli chodbou ke kuchyni. Uvnitř postavili várnice na stůl. Byla tady dvě děvčata a zřejmě kuchařka, tak okolo čtyřicítky. V bílém, na hlavě čepečky se sítí na vlasy.

„Hoj, Toňo, dnes si dáš, jsou řízky.“

„Holky, byl by oběd navíc? To je náš brigádník.“

Podával hned velký jídlonosič. Jak říkal, žrádelník, co vytáhl z plstěného pytlíku.

„V sobotu je v Rajnoškách zábava, dojeďte, kluci.“

„V sobotu se místo poskakování pořádně zliju. Dojeďte do Pazdeřin.“

„Dyť tam lišky dávají dobrou noc.“

„Tam nejsou ani lišky, prý tam straší,“ dodala jejich šéfová.

„Jasně že straší, noční ptáci, dravci. Víte, holky, jak se řekne noční dravec na dvě písmena?“

„Na tři by to byl výr, na dvě nic není, luštím křížovky,“ ozvala se blonďatá holčina.

„Tak to je to, co u nás straší, úd.“

„Co jste od Toni holky čekaly?“ smála se kuchařka.

„Jedem, Oťane, tady by nám mohly ublížit.“

„Ještě bereme tu bednu s večeřema a taky snídaně. Dostali jsme i my. Já večeře ani snídaně neberu, ale holky mi vždycky něco přihodí, tak valíme. Bude to pěkně do kopečka, nejdřív podle Bystřičky a od Tesáku lesem na Vičanov.“

Projížděli Chvalčovem, protáhlou obcí podle cesty a říčky.

„Vpravo je Hostýn, vlevo v dálce Kelčský Javorník, před ním Javorník, dál je pak Čerňava. Je tady plno různých chat.“

Projeli okolo chaty na Tesáku a odbočili do lesa směrem na Vičanov. Na mýtině stály tři maringotky. Tam taky zatím končila jejich cesta. K autu se hrnuli chlapi. Většinou jen v kalhotách a v tílkách. Na hlavě čepice se štítkem nebo rádiovky.

„Je jich tady deset. Od jara do zimy. V zimě se stěhují k Chvalčovu. Tady bývá moc sněhu. Nebo dělají v zimě jinde. Pár chodí na kampaň v holešovským cukrovaru.“

Vyndali velké várnice. Polévka, řízky a bramborový salát. Naložili zase prázdné z minulého dne. Tonda s nimi prohodil pár slov, ale hned jeli zpět. Kus za Tesákem odbočili do leva.

„Budeme to mít ještě teplý. V tom fusaku je jak v troubě. Tady vpravo je zřícenina hradu Obřany. Ale je to zarostlý.“

Z lesní cesty odbočili mezi stromy k březovému háječku, kde stála rovněž maringotka.

„Jsme doma. Bágl si vezmi, za maringotkou je posezení. Skočím pro talířky. Máš příbor?“

„Mám i ešus.“

„Řízky si dáme z talířků, jsou málokdy.“

Než si Ota vyndal příbor, Tonda už naléval polévku.

„Bramboračka, ale dobrá. Hodně hub a majoránky. A každej máme dva řízky a kopec salátu. Je bez majonézy, abysme se v tom horku neposrali.“

Po jídle přinesl Tonda ze sklípku pivo.

„Tak se pojď podívat, kde máš ležení.“

Ke dveřím uprostřed vedly dřevěné schůdky. Za nimi u zdi kamna, na obě strany lavice, před nimi stůl a židle.

„Tady vlevo máš království, vedle mám kutloch. Jsou tam palandy dvě, pro dva brigádníky, ale šetří se, budeš sám. Můžeš si dovlíct nějakou kočenu.“

Za závěsem na každé straně z ohoblovaných prken něco jako šatní skříně, ale jen bez dveří. Pak dvě palandy s polštářem a zelenými dekami, stůl a petrolejová lampa, toť vše. Tři měsíce domov. Ota si vyndal věci z batohu. Tonda se vrátil z venku s opláchnutými talířky.

„Ještě se pojď mrknout, kde co je. Tady ta ohrádka z odkorků a nad ní černej sud je naše sprcha. Když tam pere celej den slunko, tak je to jak luža. Pokud nesvítí, tak studená, nebo se na hygienu vysereš. Za dveřma je taky umyvadlo a vedle si dáváme boty a na věšáku gumáky do deště. Tos viděl, u břízek je kadibudka, tady ve stínu ten plechovej poklop je sklípek. Tam jsem dal večeři. A mám tam pivo. Ve sprše je pumpa, z jímky, kam teče pramínek. Musí se dopumpovávat sud. Proč se tady říká Pazdeřina, nevím. Žádná pazderna tady nebyla. Stejně tak blízko je vyhlídka Pardus, prý to znamená výprask u pranýře. Tam bývala osada Jestřebí, ale dávno zanikla a kus dál je další vršek Skalný. Samé kamení a býval tam taky hrad. Roste všude kolem plno jalovců. Sjedeme kousek níž, tam je parta, kde budeš od zítřka dělat. Jsou tam mladší a berou si dovolený. Chodí tam zespoda z Rusavy a obědy si nosí z domu.“

Taky sjeli jen kousek. Začal hustý smrkový les. Už na Pazdeřině bylo slyšet sekery. Přijeli na loučku, kde byly velké hromady kmenů. Smrků i listnáčů. Koňský potah právě přivlekl další kmen. Od několika mužů většinou ve starých zelených vojenských kalhotách a košilích s vyhrnutými rukávy nebo v tílkách přišel hřmotný čtyřicátník s počínající pleší. Utíral si hlavu kapesníkem.

„Tondo, vezeš ty papíry?“

„Nevezu, na správě mají dovolenou a paní Kučerová tam nebyla. Ale vezu brigádníka. Od zítřka nastoupí.“

„Já su Jaryn, parťák,“ podával pořádnou tlapu.

„Ota,“ podal svoji pravici.

„No, nési žádné věchomýtek, tak to pude.“

Ukazoval na odkorňování. Kmeny byly vyzdvižené na sloupcích v kovových půlobloukových držácích.

„Pokácený teďkom, to se jenom lópe, ale ze zimy je to horší. Zítra ti to ukáže Přiba. To je ten zrzavé.“

Hoch jen v kraťasech byl k němu zády a takovou jakoby malou lopatkou odsekával kůru v místě bývalých větví. Jen se pak krátce otočil a zamával Tondovi.

Vraceli se na Pazdeřinu.

„Dáme meltu. Vidím, že máš termosku. To chce ráno si ji uvařit s sebou. A vezmi si ešus, je tam bouda na věci. Tam přijedu s obědem a pojím s tebou. Na pivo se domluv s chlapama. Ten Přibyslav je docela fajn, přišel loni z vojny. Po obědě valíme sem. Vzbudím tě. Dělají v úkole od pěti do oběda. V neděli volno. Na Vičanově se dělá durch tři týdny a pak je volno. Sbírat houby ti nevadí?“

„Určitě, chodívali jsme s kamarádem u Olomouce.“ Ota se zarazil, spíš se ozvala bolest.

„To je skvělý. Já chodím tady nebo zajedu dál a suším. Jsou za to dobrý prachy. Snad budeme taky kamarádi, ne?“

Viděl, jak Ota zbledl a utíral si oči.

„Co je? Řekl jsem něco blbě?“

„Ne, promiň, ten kamarád, Martin, měl v neděli pohřeb. Zabil ho opilej řidič s náklaďákem na zastávce. Musel jsem někam pryč.“

„To je mně líto, udělám meltu, tak nikam nemusíme, aby ti to nepřipomínalo…“

„Ne, půjdu rád, jenom se z toho nemůžu dostat.“

„Člověk nikdy neví, co ho potká. Já jsu z děcáku, rodiče si moc nepamatuju, zahynuli za války. Já byl u příbuzných a pak v domově. S Přibkem jsem byl v lesáckým učilišti. Já si na vojně udělal řidiák, u ženistů, tak jsem chytl tenhle flek. Bydlím tady celej rok. Ale v zimě parkuje maringotka na Správě ve dvoře a topím jim tam v kotli. Chtěl bych si ji koupit a udělat si tady všechno, jak to mají kolotočáři. S jedním jsem vojančil. Vzal mě k nim. Takovej bývák nemá ani náš ředitel. Tak škudlím peníze, kluci na to serou, a aby náhodou zase nepadly prachy, tak vždycky něco koupím a bydlím ve skladišti. No mrkni se. Počkej, postavím vodu a mlíko snad je ve sklínce ve sklípku. Mám tu i lihovej vařič, ať nemusíme zatápět.“

Tonda skočil pro mléko do sklípku. Byl přes metr v zemi a vznikl v prohlubni, která se pak zasypala. Metr krát dva a člověk tam musel být sehnutý. Pak ukázal svůj příbytek za plentou. Stejná palanda, deky a polštář, malý stolek, židle a na zbývajícím místě bylo několik krabic a zřejmě nějaký nábytek pod plátěnými přehozy.

„Všechno je z bazaru. Tolik zase nevydělávám. Ale budu mít od kluků, co dělají nábytek, pak stejné dýhy, co mi pomůžou přidělat. Mám i sadu nádobí. I pár knížek. Proto neberu večeře, abych ušetřil. S kuchařkou jsem se potkal v bazaru. Tak mi dává i večeře zadara. Já si to přehodím na snídani a večer dělám často houby. Guláš, omáčku, smaženici, salát, škvarky, řízky. To jsem se všechno naučil. Je tady zdvojenej strop. Tam mám síta na sušení. Posunuju je bidlem. Je tam hic a tma. A v zimě tam narvu starý slaměný zahradnický rohože. Stejně pak mezi jeden bok a zeď a mám to krásně zateplený.“

Ota poslouchal. To on měl život zatím bez velkých problémů až do teď. Musí se vzpamatovat.

„Co nám dali na večeři?“

„Chleba s máslem a salámem, ráno stejný se sýrem.“

„Zajdeme na houby, máš pro mě koš? Nožík mám.“

„Fajn, za hoďku jsme zpátky. Vezmeme to hned tady ten smíšenej les.“

Během půldruhé hodiny byli zpět s plnými koši.

„Přinesu síta. Můžeš je vyndávat. Všechny pravý hřiby na hromádku, vybereme ty s tlustou nožkou. Suším je zvlášť. Ty středový, kde je plátek celé houby. Vypadají pak úžasně a je za ně pětkrát víc jak ostatní. Bere je tady jeden sochař a dal mi kontakt na dva kuchaře v Praze. Když jich mám dost, zavezu je tam v krabici vlakem, aby se nepolámaly. Stojí to za to. A na ostatní mám další hotely a zbytek do výkupu. Kováře, kozáky a křemenáče suším zvlášť. Někdo je nechce, že jsou moc tmavý, ale jiní zase je chtějí pro aroma. A máme plno syrovinek, ty usušený jdou na dračku. Nic nemá takovou vůni. Taky si pak vezmeš, co budeš chtít. Bedlí je pár, uděláme škvarky i z holubinek.“

To zase všechno připomnělo Otovi Martina. Čistil hřiby a zase se tlačily slzy. Tonda už smažil škvarky. Trochu kmínu a pepře. Pak ještě chlebem vytřít pánev.

„Ten zbytek sádla s kmínem je šíleně dobrej. Určitě je to nezdravý. Jdu si ven dát čouda. To je taky nezdravý.“

Než se všechno zpracovalo, bylo po půlnoci. Nakonec se Ota sám pustil do toho, co všechno z hub dělali. Ještě to bolelo, ale cítil, že se mu tím ulevuje. Bylo to krásný a krásný budou i vzpomínky.

Měl pocit, že si teprve lehl.

„Dojdeš k těm dřevařům sám? Já jedu s něčím do Kromclu a musím se vrátit na obědy. Ten ti přivezu. Snídani máš na stole. Vem si košili, ať se nespálíš. Dovezu nějakej krém. Pak zamkni, ahoj.“

Venku slyšel Ifu párkrát škytnout, ale než si u umyvadla protřel oči, byl Tonda pryč. Pojedl. Nesmí zapomenout poslat domů telegram po Tondovi. Oblékl se. Na papírovém sáčku měl napsáno svačina a u termosky konvice s meltou. Usmál se, stará se o něj jak maminka. Neměl to chlapec nijak lehký v životě. Dovede se o sebe postarat. Ještě aby si rozuměl s tím Přibkem, to je vlastně Přibyslav. Bylo za deset pět. Za pět pět byl na místě. Přiba právě kráčel ke kmenům. Docela hezky se usmál.

„Ahoj,“ napřáhl ruku. „Už jsem o tobě slyšel, Přiba. Bude pěkně teplo. Jdem si pro vercajk.“

Směřovali k podlouhlé boudě mezi stromy. Po cestě se zdravili ještě se dvěma asi třicátníky.

„Tady je nářadí. Vezmeš si lehkou sekyrku, odkorňovač, to je taková malá jako lopatka, ale bacha, ostrá. Jak ti bude drhnout, tak ti nabrousím. A tady to železo s držadly je poříz, taky ostrej. Jinak se používá dřevorubecká mačeta, to je tohle. S ní se odsekávají větve a křoviny. Na tenčí je lesnickej srp. To teď nepotřebujeme. Tady máš rukavice. A nežeň se, než do toho přijdeš. Na držácích máme starší těžbu, ta už je zaschlá a jde hůř. Po neděli půjdeme na čerstvou, tam se loupou velký kusy skoro samy.“

U kmene mu ukazoval, jak odsekávat a pak potahováním dorovnávat pořízem. Pod jakým úhlem nasazovat odkorňovače.

„Jinak bys poškodil horní dřevo, nebo by ti tam zbylo moc lýka. Do oběda to zmákneš. Teď shodíme košile, pak se oblečeme. Tady si člověk spálí ramena a záda. Jdeme proti sobě.“

Jeho spolupracovník byl skloněný, viděl jen spíš nazrzlé, než zrzavé vlasy, ramena a napínající se svaly, když potahoval poříz. Taky kus plochého břicha s pupíkem. Pustil se do stejné činnosti. Šlo to. Ani si nevšiml, že Přiba stojí za ním.

„Počkej, Oťas, tak by ses nadřel. Máš blbej sklon. Drž ho, já ti to ukážu.“

Stoupl si vedle, jednu ruku položil na jeho s držadlem a nakláněl ji na správný úhel. Přitom se jeho prsa těsně přimáčkla k jeho boku a druhá ruka se opřela o jeho záda. Tenhle tělesný kontakt docela probudil jeho tělo. Ale hned všechno zemřelo v nesmírné bolesti. Už nikdy nepocítí dotek Martina.

„Jo, vidíš, jde to. Za chvilku se zase na tebe mrknu. Nemá cenu se tady zhuntovat.“

Teď se od něj odlepil a znova bolest.

Kolikrát když se svým drobečkem skončili, vyzvedl si ho na sebe. Nebo když rajtoval na něm, přitiskl si ho, aby jejich kůže co nejvíc splývala. Byli tehdy jedno tělo. Ale i jedna duše. Tolik toho měli společného. I podobných vzpomínek, jako by vyrůstali spolu. Co by za to dal. Jen chvilku pocítit znovu Martinovu kůži. Slyšet jeho dech, bezstarostný smích. Jak se něco takového může stát? Vůbec se nedivil, že někdo odchod milého nezvládne. I on pomýšlel, že… Tehdy stál u železničního mostu a najednou slyšel svého miláčka, jak říká s úsměvem:

„Život je tak krásný, je to zázrak, je to dar. A nejkrásnější je ten dar darovat druhému. Spojit jej láskou.“

Pořád cítil dotek Přibkova těla. Plného života, surového, nespoutaného, ale cizího. Cizího? Dokáže ještě někdy milovat?

Sledoval pásky kůry. Některé zůstávaly dlouhé, jiné se svinovaly do klubíček a padaly pod nohy. Přibližoval se ke svému parťákovi. Má tak dvě třetiny oloupáno z toho co on. Ale je tady první den. Snad…

„Ještě, drž to volněji. Moc svíráš prsty. Jak když vedeš kočenu po parketu. V sobotu je v Rajnoškách zábava. Musím vyvíst Zuzu. Pojeď s náma. Kluci berou traktor, máme vlečku se sedačkama. Je to děsná prdel. A bab je tam vždycky víc jak kluků. Tam už jsou Valašky. My jsme tady po válce odevšad, ale nejvíc tady od Kroměříža.“

„Já, něco ti musím říct. Před týdnem měl pohřeb můj kamarád. Zabil ho opilý šofér na zastávce autobusu. Tak…“

„Jo, to chápu. Loni jsme tu měli taky smrťák. Kluka přimáčkla vlečka. Měl se ženit. Holt člověk musí mít i kus štěstí. Moje teta v Brně šla na Zelňák koupit třešně. U nějakýho pultu šlápla právě na třešeň na zemi, uklouzla, spadla na hlavu a bylo po ní. Doma pět děcek a starej ožrala. Taky čekám, kdy přijedou. Budou tu celý prázdniny. Matka z nich zcvokne.“

Kluci se dali do druhé strany kmenu. O kus dál sousedi jim pomohli otočit. Ostatní bylo slyšet z lesa. Řezání pil jako táhlé šššššš-šššššš a údery seker. Pak se s praskotem položil kácený strom a za chvíli další.

„Dáme sváču, máš něco?“

„Chleba se sýrem.“

„Trochu sýru ti přidám, jestli jíš kozinu.“

Přiba vyndal z plátěné tašky čtvrtku chleba a veliký smaltovaný hrnek.

„Přines si lžicu. A v bedně vem dvě piva. Platí se, když bereme.“

Když se Ota vrátil, napřáhl hrnek.

„Zkus, a když, tak si vždycky naber. To je namíchaný, je tam kmín, paprika, česnek, něco zelenýho a taky dřevěný bukový uhlí, ale na prášek. Neboj, to dělá babča a já to mám rád od kolíbky.“

Ota nabral různobarevnou hmotu jinak vypadající jako tvaroh. Zrovna to nevonělo, ucítil česnek a papriku, něco mírně štiplavého, mírně kyselkavého, pak se všechny chutě spojily. Bylo do dobré a v nastávajícím horku osvěžující.

„Jen si ber, příště přinesu víc. Pokud nedojedou kůrovci. Tak říkám těm děckám od tety, co umřela, taky všechno sežerou. No děckám, jeden fakan už půjde na vojnu. Jinak schody po třech letech. Ale já to beru. Přijedou vychrtlý, doma se moc nenají. Jejich otec furt chlastá. Něco snad dává Rudovi, ale chodí na fušky a to hned promění v pivo a rum. Ruda tu bude taky dělat. I Mařa s bábama v lese. Zajdu pro studený pivo. Dávám si ho do studánky, tady kousek. Chlapi, co kácí, ho mají v potoce. A bedny nám vozí Tonda. Máš oběd?“

„Jo, přiveze ho a pak půjdeme na houby.“

„Je to magor, sebere každou muchomůrku. Ale prostě nikoho nemá, to je průser. A chce si udělat domov v maringotce. To my jsme tady samá přízeň, a když někdo spadne na držku, ostatní mu pomožou. Na druhou stranu, jak se tady furt jebou mezi sebou, tak jsou v dědině dva úplně mišuge. Taky jsem si narazil Zuzanu rači až od Vsetína. Jsem rád, že nespěchá se svatbou a fakanama. Trochu si užijeme. A kdyby nám ujely nohy, tak do toho prásknem. Co ty?“

„Ještě mám před sebou dva roky pedagogické školy v Olomouci. A vojna.“

„Budeš učitel?“

„No snad.“

„To tě lituju. Rači bych kácel sekyrou než se otravovat s děckama. Leda učit už takový ty větší, co bys mohl pěkně někde v kabinetu oprcat u stolu. Vedle sousedovic Jožina udělala od gymplu až po promoci všechno s roztaženýma nohama. Paní inženýrka. Byla blbá jak pucštok, tak se chytla Strany a je nějakou tajemnicí na ministerstvu. Některý baby jsou děsný. To už je lepší rozdat si to s klukem. Co?“

Ota netušil, jak to Přiba myslel. Asi určitě jenom kec.

„No, nevím,“ pokusil se usmát, ale už bylo jiné téma hovoru.

„Ty vole, kecáme, chce to trencle a naopak košilu. U mě je to jedno, chodím tak od jara. A ukaž, nářadí ti nabrousím. Mrkni, budeš si brousit pak sám. Zase je důležité sklon.“

„Kosu brousit umím z loňska.“

Přiba měl trenky docela těsný a… Odvrátil zrak a zase to pořádně zabolelo. Bronzové tělo, skoro stejné vlasy, silný krk, krásně rozehráté svaly, když brousil poříz.

„Zkus si to. Moc rozdílu v tom není.“

Nahnul se k němu. Ucítil trochu potu. Nebyl nepříjemný. Naopak. Netušil, že bude prožívat taková muka. Mozek říká něco jiného, ale živočišné tělo si dělá své. Byl rád, když se Přiba odklonil a šel si dopít pivo. Se sousedy přehodili kmen. Bylo slyšet jen zvuky pořízů a odkorňovačů. Blížily se hlasy z lesa.

„Kurňa, je hic jak sviňa. Serem na to. Máme naddělaný. Už vám tam leze stín, ale dneska stačilo, kluci,“ volal Jaryn.

Taky se ozvala Ifa a Tonda nesl oběd do boudy.

„Polívka ze zelených fazolek, knedlík a játrová máčka,“ vyndával žrádelník.

Zatím se loučili dřevorubci. Taky Přiba volal:

„Tak zítra.“

Po polévce už byli všichni pryč.

„Vezu parádní zákusky z Kromclu. Máme eště dom.“

V balíčku byly punčové řezy a indiánky.

„Per to do sebe, doma toho máme hafol. Hodil jsem holkám hříbečky. Nechávají mi i celofán, abych do něj mohl balit ty lepší sušený. A mám žitovku v termosce. Doma si dáme kafe, taky z cukrárny.“

Tonda byl v trenkách. Od krku se mu spouštěla kapička a směřovala k prsní bradavce. Ota se fascinovaně díval a nemohl zase odtrhnout oči.

Viděl Martina. Seděli u rybníka ještě celí mokří. Kapička od krku mířila k prsní bradavce. Ne jedna. Nahnul se k němu a začal je slíbávat.

„To raději nedělej, je to žabák, vylíhnou se ti v žaludku pulci,“ smál se jeho Drobeček.

„Třeba krokodýli, prostě to nejde nepolíbit tě.“

Kolem byly jen louky, které kosili. Několik kolegů jim intimitu přálo a byli na opačném konci za rákosím. Před rokem prožíval ty nejkrásnější dny lásky. Zase ta palčivá bolest a úzkost.

„Otíku, není ti něco? Nevypadáš dobře. Bylo to moc těžký?“

Kapička najednou sjela dolů a její pouť skončila na lemu trenýrek.

„Ne, všechno je fajn, jenom mě zase straší vzpomínky. Nemůžu tomu uniknout.“

„Rád bych ti pomohl, jenom nevím jak. Chceš v sobotu do kina v Bystřici? V neděli můžeme do Kromclu. Je tam velikej zámek, zahrady, plno cukráren, kavárny, je to krásný město.“

„Chtěli jsme na houby.“

„To jsem chtěl já, ale ty rostou až do zimy, i v zimě. Nebo k vodě, je tady takovej zašitej rybník.“

To už Ota viděl zase jejich rybníček a Martina.

„Nezlob se, raději půjdeme na houby.“

„Tak si pober věci. Já to tady zamknu a jedeme domů. Pokud se chceš ospršit, tak voda je teplá až moc. Já si to nechám na večer. Nezalehneme chvilku?“

Ota přkývnul.

„To je pekáč, aby ty houby pod střechou nechytly. Ale je tam průvan a tady taky. Vyspi se, pak si dáme kávu a další sladinu.“

Lehl si. Oči utkvěly na stropě z dřevěných prkének.

Loni na Šumavě. Spali taky v dřevěné boudě. Ostatní v jedné místnosti. Oni dva v jednom kumbálku. Měli tam jen dvě postele vedle sebe a jednu židli. Na ní baterku, budíček, džbánek vody, jednu skleničku a vždycky si natrhali nějaké plody. Od pozdních trávnic, přes moře malin až k ostružinám a borůvkám. A taky žňová jablíčka z vesnice, zlaté mirabelky, rudé dříny.

Spávali stejně na jedné posteli.

„Tolik, tolik tě chci mít u sebe, lásko. Musím poděkovat lesním bůžkům, že mi tě dali.“

„Spíš paní trafikantce, že mně vybrala takový malý domeček s malým kloučkem.“

„No zase tak malý nejsem, jen vypadám o nějaký rok mladší, ale za to nemůžu.“

„Ale můžeš za to, že jsem docela ztratil hlavu. Pamatuješ naši první noc?“

„Moc jsem se bál. Že se něco pokazí, nevyjde. Přišels, shodil ručník. Byl modrý s červenými proužky na koncích.“

„Já ho neshodil, upadnul mi, rozvázal se a najednou jsem tam stál před tebou nahý a měl strach, jestli mi stoupne.“

„Lháři, stál ti přímo božsky, jen si kleknout a líbat.“

„Tak dobře. Já byl zvědavý na tebe, ale tys měl ruce v klíně. Musel jsem si tě položit a líbat tu krásu, co se mi nabízela. Taky jsem se bál, jak si vyhovíme.“

„Byli jsme nesmělí. Toho výstřiku jsem se nejdřív lekl. Dnes se tomu musím smát. A toužím po něm úplně pořád.“

„Jsme na tom stejně.“

To už se mazlili se svými miláčky. Většinou se jeho drobeček vyšpulil, jak se smíchem říkal.

„Děsně se mi líbí to slůvko vyšpulit. Přesně si ho spojuji s naší činností. Rty jsou našpulené, ale prdelka je vyšpulená.“

„Ale jdi, ty moje prdelko.“

To už se skláněl k tomu vyšpulenému skvostu a jazyk si dopřával všech jemných vrásek svírajících se do úzké štěrbinky. Jak vzrušující bylo ji dráždit jazykem, nosem a konečně zvědavým prstem.

Tři měsíce lásky. Tři měsíce, kdy si říkali denně miluju tě, stejně jako poprvé. Každý den byl poprvé. Něžnosti, které pak převládla vášeň. Vášeň za hranou lidského bytí. Vášeň zcela spalující jejich těla jak bájné Fénixy. Propojení.

„Jsme jedna bytost. Naše srdce jsou jedním.“

„Nikdy bych netušil, jaká až může být láska. Kdyby mi někdo něco takového vyprávěl, smál bych se mu.“

„Možná tam někde ve vzdálených světech jsou taky dva kluci. Milují se, i když nesmí. Jen někde v skrytu jeskyně nebo nějakého hradu. Kdysi to měli o moc těžší než my.“

„My jen můžeme děkovat toleranci tvých kamarádů a naší babičky Helgy.“

Deka na louce už byla navlhlá večerním chladem, ale oni ho necítili.

Tělo Martina vycházelo vstříc Otově touze.

„Ještě, lásko, ještě. Drž mě pevně, mám pocit, že vzlétám k oblakům.“

Tak to říkal. Neudržel jsem ho, neudržel, neudržel. Bolest sevřela chlapcovo hrdlo. Jako by ho sevřely něčí ruce. Přidušený chrapot se měnil v sípání.

„Co je ti?“ Tondova slova ho probrala.

„Asi sen, vyschlo mi v krku.“

To už měl před sebou sklenici vody.

„Je zteplalá, uvařím nám pravý kafe a ve sklípku máme zákusky. Pojď si sednout ke stolu. Nemáš úpal? Hned jsem tu.“

Ota si šel sednout. V hlavě měl najednou prázdno. To už se vracel Toník. Postavil konvici na kávu. Přinesl dva krásné porcelánové hrníčky, z papírového pytlíku nabral umletou kávu. Pak všechno i s cukrem postavil na stůl. Přidal zákusky.

„Vezmi si. Rakvičky jsou plněný krémem s vaječňákem a nahoře je šlehačka. To si dělají holky pro sebe.“

Otočil se k Otíkovi a viděl, jak mu tečou slzy.

„Nezlob se, nemůžu, všechno se mi motá v hlavě, ty rakvičky…“

„Promiň, to mi nedošlo, jsem vůl.“

„Seš skvělej, to já. Asi z toho zmagořím.“

Tonda si sedl vedle něj a objal ho.

„Chce to čas. Člověk vydrží strašně moc, překonáš to a neboj se brečet. Slzy odplavujou bolest. To nám říkala jedna hodná teta v domově.“

Bolest už pouštěla drápky. Vystřídala ji spíš lítost, co se měnila ve vděk.

Ota si utřel slzy a vzal si z talíře rakvičku. Byla vážně skvělá.