Všechny bolesti II.

„Otíku, já, no prostě ten tvůj kamarád, byl víc jak kamarád, viď?“

„Měli jsme se rádi.“

„Myslel jsem si to. Mně nic takovýho nevadí. Jenže já to mám jinak. Až to po čase přejde, někoho si najdi. Dnes je to těžký, ale nezůstávej sám. Utrápil by ses. A to by ten, kdo tě miloval, určitě nechtěl. Jseš taková romantická dušička. Já vyrůstal v drsným prostředí. Ale nejsem bez citu. Jenom to nějak neumím vyjádřit. Pokud by ti něco nešlo pod nos, tak mi to řekni. Chce to trochu vrhnout se do života. Furt se něčím zaměstnávat. Ty houby ti nevadí?“

„Ne, chodili jsme na ně s Martinem, ale to bych nemohl vůbec žít. Vždycky se něco najde, co mi ho připomíná. Určitě tě tady nebudu otravovat?“

„Jistě že ne. Loni tady byli dva kluci, jenom měsíc. Dýl to nevydrželi, ale hlavně mezi sebou. Prý kámoši. Tady se věčně hádali a mysleli si, že jsem nějaká služka. Pěkně mě srali volové. Ty seš jako brácha. Teda takovej, jakýho si představuju. Jo, v děcáku nás bylo třicet. Ale moc rád nevzpomínám. Někde děcka drží při sobě. Budeš tam mít Přibovýho bratrance. Byl tu už loni přes prázdniny a jeho čtyři sourozenci. Toho jsem obdivoval. Vede tu smečku a dělá všechno pro to, aby přežili. Chodí na brigády už od dvanácti let. Nejdřív na černo. Ale on to nikdo moc neřeší. Chceš odpočívat, nebo jdeme na houby?“

„Vidíš, jak jsem dopadl s odpočíváním. Jdeme.“

„Fajn, v autě mám bedny, vezmeme koše a vyrazíme kousek dál. Za Tesák, k Juhyni. Mám tam místo za lávkou, hustá smrčina, kde nic neroste, ale jen z kraje. Pak je tam kus, kde nebudeme stačit sbírat. Nežs přijel, pršelo. Hlavně tam budou v jehličí smrkáči jako bečičky. Úplně bělounký i po usušení.“

Pod Tesákem, ve zlomu cesty, odbočili do lesa na malou loučku u potoka. Kousek byla lávka ze tří klád.

„Není tu zábradlí, ale dole jsou kluzký kameny. Bacha.“

„To je v pohodě.“

Prodírání v uschlých větvičkách byl opruz. Ale pak viděli jen kopečky jehličí.

„Čisti je jen zhruba, hlavně od jehličí, aby se nepopíchaly. Brzo tu bude tma.“

Taky s tmou končili. Úlovek tři koše.

„Nebudeme ponocovat. Hodím je do sklípku. Na těch si musíme dát záležet. A k večeři opeču cigáro na pánvi. Oheň už dělat nebudeme.“

„Musím ti to zaplatit.“

„Jasně, to je právě všechno za houby. Někdo na ně nemá čas, do lesa nechodí, ale má zase něco jinýho. Směnnej obchod. Jsme taková prvobytně pospolná společnost. Ráno tě hodím.“

Tonda je výborný kamarád. A to se znají chvilku. Je to zvláštní. Že by se kluci mohli mít rádi, i když nejsou…?

Ráno byla vánočka, máslo a džem.

„Tady ty cigára vezmi. Opečte si je s Přibou. Dovalím s obědem, tak sedej!“

U klád Ota vystoupil. Chlapi už byli v lese. Chodí hned, jak je světlo. A Přibu uviděl za chvíli. Jeho a zřejmě celý klan jeho bratranců a sestřenic.

„Vedu zvěřinec,“ volal z dálky. „Ruda, bude tu s náma, Máňa, zítra půjde s ženskýma, dnes odvede domů Jardu, Justýnu a Vaška.“

Přelétl je všechny zrakem, ale vlastně ani ne. Zarazil se hned u Rudy, když mu podával ruku. Trochu mu zase zatrnulo. Byl postavou jako Martin. Ty vlasy. „Musím mít takové vlasy, jedno ucho mi odstává.“ Jako by ho slyšel. Jo, postava, vlasy, ale jinak je, prostě je mu podobný. Jenom trochu, ale vidí ho tak, protože chce. Přece nechce. Musím se uklidnit, říkal si v duchu.

„Ty budeš učitel?“ Malý Vašek ho stále držel za ruku. „A nemohl bys učit v naší škole? My máme soudružku učitelku a mně se moc nelíbí.“

Všichni se začali smát. Ten Rudův smích. Jen se mu to zdá, uklidňoval se Ota.

„Přinesli jsme višňovej koláč,“ Marie nabízela z košíku. Hned se k němu hrnul i Vašek s Jardou.

„Teď jste snídali, jste jak kobylky,“ okřikovala je.

„Když my máme hlad.“

„Mají furt hlad,“ usmál se Ruda.

„Kluci, nedali byste si opečený cigáro?“

„Júú, jasně.“

„Ale opečete si ho sami. Máte nožíky na pruty?“

„Každej chlap má přece nůž,“ prohlásil malý Vašek a z kapsičky na krátkých plátěných kalhotách vytáhl rybičku.

„Lepší bude mřížka. Jsou tenký. Máme tady takovej rošt za dveřima. Skočím tam, udělejte oheň, Rudo.“

„Pro všechny to nebude, necháme to dětem, né?“ Ota šel s Přibou.

„Jistě, říkal jsem ti, jsou jak kyselina. Nevím, nepamatuju, že bysme v mládí tak žrali.“

Přišli jejich sousedé a zdravili se s Rudou.

„To je ta tvá familie? Přibo, skoč za Jarynem. Nestačí osekávat a jdou na svah.“

„Tak to vidím, že vás opustím, půjdu rovnou. Rudo, přebrus Otovi tak po hodince. Přijdu na sváču.“

„Kluci, otočit, ať se vám ten vuřt nespálí, a hlídat a rozdělte se s Justýnou.“

„Já si radši vezmu koláč,“ ozvala se holčička.

„To můžeme všechno sníst?“ ptal se nadšeně Vašek.

„Aby vám nebylo špatně,“ usmíval se Ruda.

„Neboj, táta říká, že máme každej aspoň dvě tasemnice,“ dodal Jarda.

Taky cigáro v klucích zmizlo a s holkami se vypravili k současnému domovu.

„Na druhej den ti to pěkně jde. To já byl nemehlo. Zkusíš i pilu?“

„Nevím, jestli bych to uměl.“

„Naučit se dá všechno. Já brigádničím už pár let. Prostě jsem se nemohl dívat, jak je máma sedřená a fotr chlastá. Už jsem dělal všechno možný. V zahradníctví, u jézéďáků, u klempíře, ve stolárně, rámoval obrazy, řezal sklo, v tiskárně, na nádražní poště, v pekárně, i v zoologický zahradě. No bylo by toho ještě víc. Chodil jsem třeba jen na dvě hoďky, ale nějaká korunka byla. Teď budu končit za rok průmyslovku a pak vojna.“

„Nejdeš dál?“

„Možná až pak, dálkově při práci. Jak půjdu na vojnu, tak kluci musí na dva roky sem k tetě. To by Máňa nezvládla. A zůstat tam všichni, tak by je dali do děcáku.“

„Přece máte otce.“

„Papírově. Teď po smrti mámy nedělá bordel. Ale zase nechodí domů. Přinese peníze, co musí, a konec. Je u nějaké ženské a oba jen chlastají. Někdy mě to strašně sere, všechno visí na mně. Jo, dělám to rád, ale chtěl bych i vlastní život. Nikdy to u nás nebylo růžový, ale máma umřela. Chtěla nám udělat bublaninu. Uklouzla na Zelňáku na třešních, byly jen dvě. Spadla na záda a hlavu. Je tam kamenná dlažba. Byla na místě mrtvá. Prý ti taky umřel kamarád. Prostě umírají ti, který milujeme. Zpátky člověk nic nevrátí. Není to film, kterej si pustíš znovu. My se třikrát stěhovali. Furt k horšímu. Možná bylo víc peněz. To dřív jsem nedokázal posoudit. Tady je krásnej vzduch a klid v duši.“

„Máš pravdu. Vzdálený sekání tak nějak patří k lesu. Je tady klid.“

„Letos musím bronz nabrat až tady.“

Ruda svlékl košili a kalhoty. Ota taky.

„Na vojně jsem ještě nebyl, ale vidíš, khaki zeleň. Vedle nás bydlí podpraporčík, co je někde u výstroje. Vyřazujou vždycky různý věci. Co si nerozeberou vojáci, jak jdou do civilu, tak prodává za babku. Je to takový plechový plátno. Ale tady dobrý. Doufám, že ti nevadí.“

„Proč by? Moje civilní taky nejsou nic moc. Červený jsem nechtěl, světlý se hned zašpiní. Tak mám sem modrý a černý. Ono to byl celkem problém. Většinou mají červený a bílý, spartakiádní, ale vybírat si moc nemůžeš. Pořád něco není.“

Trenýrky si vykasali do podoby plavek. Aby byli co nejvíc opálení.

Stáli proti sobě. Pustili se do práce. Nejdřív zhruba odkorňovačem na topůrku, co připomínal podobný sekáček na zledovatělý povrch chodníků, nebo na seškrabování zaschlého bláta. Bylo vidět, že Ruda to má v ruce. Zase viděl hru svalů na jeho pažích a jeho stehna byla jako… Ota nechápal, co se s ním děje. Jako by se rozdělil na dvě poloviny. Jedna se pořád nedokáže smířit se ztrátou Martina, druhá do jeho role vkládá kluky kolem něj. To je začátek prázdnin. Oba se blížili k sobě, až byli na dotek. Každý z jedné strany.

„Dáme oraz, děláme jak v ruským filmu. Nejsme žádní stachanovci.“

Sedli si obkročmo na kládu naproti sobě.

„Když vidím ty hromady, tak by tady mělo být daleko víc lidí.“

„Kdepak, tamto půjde na pilu, kde mají strojový odkorňovač. My děláme stavební dříví přímo pro výstavby tady v okolí. Něco jde i na restaurování památek. Loni jsme tady měli odborníka na rezonanční dřevo. Chodí po lese a vybírá. Tady smrky. Vyvrtá v kmenu tenký váleček a z něj přečte letokruhy. Na centimetru, nejmíň čtyři. Ještě to musí splňovat plno jiných podmínek. Takový strom se pak skácí a hned odkorní, kvůli kůrovci. Pak si ho už odvezou a různě skladují. Po létech se vyrábí z takového dřeva housle, ale hodí se i na klavíry. Třeba kytary se dělají z javoru a jasanu, ale používá se i olše, bříza, topol. Nejlepší smrky jsou na Šumavě, ale všude jich ubývá.“

Pustili se zase do práce. Když přišel Přiba, dali svačinu.

„My máme dnes chleba, špek, oharky a cibulu.“

„Já salám a chleba.“

Přiba ze všeho udělal tři hromádky. Ruda skočil pro pivo. Pojedli. A pokračovalo se dál. Hodinu před polednem chlapi, co káceli, šli domů. Měli normu a je hicna, říkal Jaryn. I Tonda přijel dřív.

„Zítra jenom do svačiny,“ ohlašoval Přiba a vyrazil s Rudou k domovu.

„Gulášová polívka, koprovka, dvě vajíčka. My máme po třech a kopec knedlí. Ty si uděláme večer zase s vajíčkama, jestli ti to nevadí, a najíme se doma.“

Doma odnesl zbylé knedlíky Tonda do sklípku a přinesl pivo. Taky jich dvě bedny přivezl.

„Zajedeme v neděli do Kromclu?“

„A houby?“ smál se Ota.

„Když teď pěkně nakrájíme včerejší úlovek, budeme mít síta i na posteli. Taky bys mohl říct, že tě tady využívám.“

Po jídle káva a ještě zákusky. Pak krájení. Tady moc odpadu z kloboučků nebylo. Jenom první řezy, ty se sušily zvlášť. Další řezy měly nožičku i hlavičku. Seděli s tím pod břízami ještě i po večeři, kdy se přihnala bouřka. Honem všechno uklízeli. Udeřilo hned někde blízko v lese.

„Je tam skalka, nejspíš do ní. Ono neplatí, že vždycky zasáhne blesk to nejvyšší. U stromů spíš ty, co jsou u vody. Třeba buky a břízy mají v kůře olej a to je špatný vodič. A když, tak je blesk poškodí jen málo, po hladké kůře sjede. Nejčastěji to odnese dub, javor, mají hluboké kořeny. Třeba modříny bývají osamocené a vysoké, ale blesky se jim taky vyhýbají. Často to odnesou lípy, ale většinou přežijí. A naše maringotka má zemnění. Kus od háječku je zaražená zemnící tyč a propojení od střechy. Nerad bych, kdyby mi shořel domeček. Jinak o stromech to vím od hajného. Toho ještě neznáš. Určitě se zastaví. A venku pěkně leje. Do hodiny bude klid, stáhnou to Javorníky.“

Taky se Tondova předpověď splnila. Dokrájeli hříbky, dali si knedlíky s vejci a okurky, pivo a šli spát. Otovi se zase honily myšlenky hlavou. I když nechtěl, neubránil se srovnávání Martina s Rudou. Ale i kdyby nakrásně tam nějaká podoba byla, nic to neznamená. Zřejmě s ním bude dva měsíce pracovat. Není to rozhodně konfliktní typ. Svírající bolest přece jenom ustupovala. Nesmí tomu tak podléhat. Dřív ho nic moc nerozhodilo. Co by dělal, mít takovou hordu sourozenců na starost? Každý má nějakou strast.

Sobotní směna byla krátká. Po dešti se krásně vyčistil vzduch. V lese to vonělo jehličím, na jejich pracovním plácku dřevem, kůrou, smůlou a taky valašskó kyselicó, které kluci přinesli pětilitrovou konev.

„Nevím, Oťas, to dělá naša bába, hříbky, zelí, mrkva, špek, smetana a brambory, tady erteple. Přidal jsem tam klobásu.“

Dnes ani nesundali oblečení, po svačině se šlo domů. A kyselica psala. Ota vykročil k maringotce. Tonda přijede až po obědě jako vždycky. Do Vičanova vezl i oběd na neděli, tam dělají furt. Konečně přijel a měl podezřele usměvavou náladu.

„Zavři chvilku oči.“

Něco dělal na stole. Pak to najednou zapištělo a ozvala se hudba.

„Rádio?“ divil se Ota. „Na tohle na baterky jsem se díval, než jsem jel sem. Stojí osm set osmdesát pět korun. To ti dali na Správě?“

„To víš, že jo. Koupil jsem ho, abys mi tu nesmutnil. No chtěl jsem si ho naložit k Vánocům, ale radovat se můžeme už teď. Anténu jsem měl připravenou, ale měl jsem strach, jestli tu bude příjem.“

„Páni, to je jak měsíční plat.“

„Neboj, za houby i lokomotivu. Vyzkoušíme, co všechno tady chytneme. Ale nejdřív oběd. Karboš, bramborová kaše a salát máme ve sklenici. A čočková polívka s párkem.“

Otovi stouply do očí slzy.

„Co je, stalo se něco?“

„Naopak, prostě mě to tady všechno dojmulo. Seš skvělej kámoš.“

„Teď si dáme od hub oddech. Po neděli vyrazíme na maliny. Je dobrá cena a uděláme si malinovej likér. Odpoledne, což už vlastně je, se pořádně vysprchujem a zítra vyrazíme mezi lidi. Jdu první.“

„Vyrazíme mezi lidi.“ To říkával i Martin. Oba měli obleky. Od maturity, ale docela jim sedly. Nevynechali jedinou příležitost, pokud měli volno a peníze na lístky k návštěvě divadla. V činohře shlédli Višňový sad, Ideálního manžela nebo Radúze a Mahulenu. V operetě Cikánského barona a v opeře Rohovína Čtverrohého. A konečně jejich zamilovaný balet. Sůl nad zlato, Othello a další. Oba uchvacovali tanečníci v trikotech, kde vynikly všechny křivky jejich těl. Někdy se prodávaly i fotografie. Sehnali si, co se dalo, a pak si vzájemně vyprávěli, co si pamatovali z představení.

„Jsou úžasní a hodně je jich jako my. Představ si takového kloučka i z toho křoví tady mít. Moci si sáhnout na dokonalost těla. Dovedeš si ho představit s námi?“

„Myslíš milovat se s ním?“

„Jistě, nebyla by to nevěra, byli bysme s ním oba a odnesli si krásné pocity jako vzpomínku.“

„Ty bys, Martínku, nežárlil?“

„Asi na každého, ale na společného baleťáčka ne. Byl by jen povzbuzením naší lásky. Něčím krásným, dokonalým, obživlým obrazem naší fantazie.“

Musel se tehdy smát a pak se dívali na jednu fotografii, chlapce zachyceného při konci piruety. I přes baletní suspenzor a trikot byla krásně vyrýsovaná varlata i penis.

„Není to krása, hezčí, než kdyby byl nahý.“

Dlouho se pak líbali a hladili. Jeho drobeček se postavil na špičky a sehnul se na stolek. Nádherně se vyšpulil. Tomu nešlo odolat. Povzdechl si.

„Máš půl sudu vody, já pak dopustím.“

Když pouštěl sprchu, všechny vzpomínkové vidiny mizely s voňavou pěnou mýdla. Zbyla jen bolest. Nesvírala, jen v skrytu hlodala. Jako zoubky nenasytné krysy. Omotal si ručník a šel se do maringotky obléct. Když vešel, zpívala z rádia Jiřina Salačová velký hit.

„Neodcházej, když víš, jak pláču,
neodcházej, když znáš můj žal.
Pokoj můj zesmutněl,
ty odcházíš,
šedý stín je blíž a blíž…“

„Ještě jsem ti vzal čokoládu, snad ji máš rád,“ Tonda podával malou tabulku ve staniolu.

„Díky, Tony, vezmi si se mnou,“ rozlomil ji a podal.

Seděli vedle sebe. Tonda v trenkách, Ota opásaný ručníkem.

„Bude dobře, bude dobře, neboj.“

Zvenku se ozvalo zaštěkání.

„Pojďte dál, pane Lošan, udělám vám kávu. Právě jsme se sprchovali. Tohle je náš brigádník Ota.“

Ten podával ruku a šel si za svou plentu vzít trenky.

Hajný jako vystřižený z filmu a s ním černobílá, anglická kokršpanělka Mia. Nechala se pohladit a pak si lehla ve dveřích. Tonda vařil vodu na kávu.

„Teď jsme tu měli manévry. Tomu sochaři z Losiny se ztratila matka. Má nějak po sedmdesátce. Přivezl si ji sem. Šla se projít. Sbírala maliny a pak si to popletla a dala se na jinou stranu. To bylo ráno. Všiml si toho až v poledne, že tam není. Tak ji hledal, nenašel. Volal na Tesák i na Troják, kluci z chat šli hledat. Teď jsme skončili. Všichni byli přesvědčení, jak bude bába vyděšená. A ona byla nadšená, že seděla kus od liščí nory a viděla liščata. Ani nechtěla domů. To je fakt káva. Nedělej si, Tony, takovou škodu.“

„Ale co. Dnes to už jde. Byla pětkrát dražší. Já pil poprvé kávu na učňáku. Jeden kluk ji přivezl. Ještě jsme si dvakrát zalili ten lógr. Už to nemělo chuť ani barvu. V domově byla jenom melta a to v neděli. Jinak čaj nebo mlíko. Starší kluci chodili pomáhat hospodskýmu. Bylo po válce. Měl spoustu králíků, kozy i prase. Chodili jsme sekat trávu, jetelinu, ještě jsme i nakrmili. Dostali lahvový pivo, ale museli jsme ho vypít tam. Nejstarší i panáček rumu nebo kořalky, co dělal. Kmínku, fefrmincku. A hlavně talíř husté polívky a rohlík. Jeho manželka v kuchyni nám tam vždycky něco přidala. Trochu uzenýho, uzenku, jak říkala viřtlu, nebo točenej. Byly hody. V domově byly polívky jen zasmažená kmínka, kroupová, bramboračka, chlebová, mlíčná s koprem. A pak brambory se zelím, s nudlema, nebo kynutý knedle a omáčka kdoví z čeho. Maso bývalo ve středu a v neděli. No a přežili jsme to.“

„Nechystáte se kluci do Rajnošek na zábavu?“

„Tam bude hlava na hlavě. Přiba jde se Zuzou.“

„A ty? Žádná frajerka?“

„Už vidím, jak se hrne do maringotky.“

„Dostal bys byt.“

„To není pro mě. Mám rád svobodu a domeček na kolečkách. Až budu starej, tak si možná najdu bábu, co by mně pekla pagáče.“

Hajný jim ještě řekl, kde je nejvíc malin, aby stálo za to zajít tam s kýblem, rozloučil se a s Miou se vydali směrem k silnici.

„Taky to nemá lehký. První žena mu umřela i s děckem při porodu. On tady kdysi vojančil. Je z Loun. A s druhou nemůžou mít děti. Tak vyřizujou adopci. Je taková shánčlivá. Peče lidem dorty a na svatby. A nějakej hajzl ji udal. Nakonec všichni potvrdili, že to neprodává a každej si dodá vajíčka, máslo, mouku. Pekla i policajtům na bál. Tak to prošlo, ono se i ví, kdo to je. Rodina, která za války udala lidi, co pomáhali partyzánům. Tady bylo v okolí pár skupin. Murzinovci a Zelený kádr. Pak se hned obrátili a zase udávali ty, co sympatizovali s protikomunistickým odbojem. Někteří lidi jsou svině.“

Cesta ráno utíkala rychle. Bystřice, Holešov a za ním ve Všetulích ukazoval Tonda čokoládovnu Sfinx. Pak Hulín a konečně cíl cesty. Traktorová stanice, závod Pal-Magneton, veliký válcovitý zásobník plynárny a právě dokončený nový most přes Moravu. Za ním starobylé město se zámkem a mnoha památkami. Prohlédli si zámek a Podzámeckou zahradu s pávy, labutěmi a klecemi s liškami, jezevcem, kunami a dravými ptáky, které byly zasazeny do umělé skály. Poobědvali na náměstí v hotelu Haná a čekala je cukrárna a druhá zahrada s nádhernými výsadbami, kolonádou a rotundou. Odpoledne se vraceli. Ještě se byli podívat zvenku na zámek v Holešově a synagogu.

Přivezli si i laskonky a ovocné řezy. K večeři ohřátá čína.

„Já se naučil kouřit už v domově. Pak učňák a vojna. Chtěl bych přestat. Vidím, že ty nekouříš. Taky co seš tu, jsem to hodně omezil.“

Sedli si venku a povídali až do tmy.

Ota si pomyslně odškrtnul první týden. Jistě, bolest stále hlodala, ale byla snesitelnější. V práci se přesunuli na čas vysekávat nálety, kde se budou sázet stromky. Jezdil s Tondou do výkupu. Na maliny dostali loupkové košíky, aby se nepřesypávaly. A houby vyplnily všechen volný čas. Dovezli z restaurace menší skleničky na zavaření do sladkokyselého nálevu. A taky párkrát zapařili. S Přibou a Rudou. Docela si rozuměli. Tonda byl spíš takový opatrovatel, Přiba nadšeně vyprávěl o Zuzaně, Ruda líčil příhody jejich rodinné smečky. Na přelomu prázdnin sjel Ota za rodiči. Zašel za Jindrou a sjeli k Bernimu. Vyhnul se tak spánku doma. Poslední týden v srpnu musel Tonda na školení řidičů.

„Nejradši bych nejel, ale je to povinný. Tak se tady starej o domeček.“

Dohodli se, že ten týden tam bude i Ruda. Aby Otu nesebrala nějaká divoženka. Obědy bude vozit kluk z pily. Ota ho vypravoval na cestu.

„Ty vole, jsi jak moje stará. Ale jo. Od vojny jsem nikde nebyl. Nechápu, co tam týden budeme dělat. Je to v hotelu v Otrokovicích. Furt v hadrách, to mě z toho jebne. A bude hic. Určitě se osypu a budu pak marodit. Nezapomeň na kotrče.“

Odjížděl Ifou, tu prý trochu dají do pucu v Bystřici v autodílně. Když odjel, chlapci šli do práce. Vysekávali nálet na mírném svahu asi pět minut daleko. Dole byl kus lesa s mechem a studánka. Akorát na chlazení piva. Obědy jim budou vozit dva i večeře.

„Už se těším, jak si od děcek odpočinu. Mají přísný zákaz sem chodit. Kluci pytlačí na potoce. Člověk nemůže ani zapařit. Dnes si uděláme pánskou jízdu. Vzal jsem vodku a máme pěkně vyuzenou bokovinu.“

Měli mačety a sekerky. V trenkách to nešlo. Byli by pěkně zrasovaní od ostružin, šípků, trnek a jalovců. Tady píchalo, na co se člověk podíval. Když jim přivezli oběd, byli už v maringotce. Polévka s játrovými knedlíčky a znojemská s knedlíkem. Na večeři chleba, máslo a kus kabanosu na opečení. To bude na snídani. Dnes si zakrojí večer krásně prorostlého vyuzeného bůčku. Po obědě se natáhli na deky pod břízkami. Byla to docela zabíračka. Ota si už zvykl a nedělali pořád stejnou práci, ale odpoledne chodili na houby, nebo na maliny, začaly ostružiny. S Rudou trochu zalenoší.

„Dáme pohárek, ne?“

Ruda skočil pro vodku do sklípku a malinovou šťávu si tam trochu přicmrndli, jak říkal. Pilo se to dobře a hladinka stoupala.

„Můžeme načnout za chvilku druhou. A skočíme do té vaší sprchy.“

Ota to nějak nevnímal, byli spolu v práci skoro dva měsíce a společná práce postupně utlumila přirozenou touhu po druhém těle. Občas si večer odskočil do lesa a odpustil ventil. Taky pití udělalo své. Všechno si uvědomil, až když byli na těsno pod jejich sprchou. Ruda ho otočil a namydlil mu záda. Přes zadek jen lehce přejel. Teď byla řada na něm. Začalo se mu vybavovat, co chtěl zapomenout a vytěsnit. Záda před ním jako by ožila svádivým pohybem. Jeho ruce, aniž by chtěl, hladily zadeček a palce zkoušely přejíždět po štěrbince před ním. Penis už pěkně tuhnul.

„Chceš mě?“ ozvalo se.

Ruda se otočil a jejich ztopořená péra se dotkla. Ota pocítil zvláštní bolest. Rozum mu říkal ne. Výčitka se v něm usadila a snažila se bránit. Jenže tělo, zvyklé kdysi na téměř každodenní milování, odmítalo poslechnout. Ruce prohmatávaly všechnu krásu ve slabinách.

„Trošku mi je stiskni,“ vybavilo se Otovi. „Ještě víc.“ Poprve ve svých představách neviděl Martina. Hlasy splynuly v jeden. Mokrá těla se třela o sebe v předtuše milostné křeče.

Chtěli dát postele k sobě, ale byly na bocích přišroubované ke stěnám maringotky. Odsunuli stolek. Ota zavřel dveře a zamknul. Ruda vyndal matrace na zem. Natáhli na ně deku. To už se svíjeli v klubku a v prvních polibcích. Byly to pohyby tak známé a přece jiné. Ota se zmocnil úžasné hračky v klíně svého milence a po chvíli ochutnal božský nektar. Špulila se na něj neopálená prdelka. Mozek nic nesrovnával. Zcela vypnul a vládu převzalo nadržené tělo. To přiráželo v pomalém i zrychlujícím tempu až k výkřikům obou. Chvíli leželi a bylo slyšet jen zrychlený dech.

„Rudo, ty jsi taky teplej?“

„Asi, takhle jsem to ještě nezažil. Byl jsem s holkama, pak jsme to zkoušeli s kámošem a teď, co jsem byl na brigádě ve skladě, mě opíchal vedoucí, tak čtyřicátník, ale žádnej mi ho nevykouřil. Ani holky. Až nám stoupnou, tak si je vykouříme, jo? Naliju nám.“

Kluci trochu ještě popili a usnuli. Ale krásná kuřba proběhla ráno. Na svah se dostali až po desáté. A moc jim práce nešla. Před polednem konec. Teprve po obědě si Ota všechno uvědomil. Rojily se mu hlavou výčitky svědomí. Zase hryzaly malými zoubky jako krysy. Nakonec se se vším svěřil Rudovi.

„Prostě oba jsme byli opilí, ale chtěli to. Určitě by ti přál. Nevyčítej si nic. Život jde dál. Jistě, nejsme žádná zamilovaná dvojička, jenom si chceme užít toho, co vlastně nesmíme. V Olomouci si jistě někoho najdeš, tam je mladých plno. Já budu taky hledat, na škole jsem se zatím bál, ale na rok vojna. V září sem určitě dojedu a tenhle týden?“

„Asi nemám žádnou vůli, chci tě.“

„Já taky. Nic nám nebrání celej týden promrdat.“

Hlavně si dávali pozor, aby vždycky zamkli, což se vyplatilo. Ve čtvrtek to Jarda s Vaškem nevydrželi. Klepali na dveře. Potom je slyšeli, jak se domlouvají, že se podívají kolem. Viděli je oknem. Odemkli a zavolali na ně.

„Já vím, žes nám zakázal sem jít, ale babička udělala moc dobrých lívanců, tak jsme ji uprosili, že je zaneseme,“ říkal skoro smutně Jarda.

„My jsme jich snědli kopec,“ přidal se Vašek.

„Tak ty si dáme, chystejte se na návrat. Škola. V neděli ráno jedeme.“

„Dostali jsme štěňátko, je moc miloučký.“

„No nevím. Nemáme dvorek ani zahrádku. Budete s ním muset chodit ven.“

„Budeme i Máňa a Justa. Že nám ho necháš?“ žadonil Vašek.

„Uděláte si rozpis a budete ho dodržovat. Jinak ho zavezu zpátky.“

Klukům do košíku dali dva kotrče. Dva počkají ve sklípku na talířku s trochou vody. Prý i trochu dorostou. A z jednoho největšího bude zítra držková polévka na večeři. Když kluky poslali domů, šli se posadit ven. Ještě zbylo pár lívanců.

„Budeš mi chybět, za dva měsíce jsme se přece jenom dost sblížili. Asi to není jenom postel.“

„Mám to stejně. Sice pořád se ozývají nějaký výčitky, to tak rychle nezmizí, ale naše milování bylo krásný. Budu tady ještě měsíc, když bys některou sobotu mohl. Tonda by pro tebe sjel.“

„To je zvláštní kluk. Já si nejdřív myslel, že jsi s ním. Jak se o tebe staral, mluvil, to nebylo jen, že tu s ním býváš. Vážně spolu nic nemáte?“

„Taky jsem o tom přemýšlel. Já se mu hned přiznal, jak to bylo s Martinem, nebo on to spíš vytušil. Je spíš jako bratr, nevím, nepoznal jsem nikdy něco takovýho. Bude mi taky moc chybět.“

„Je vidět, že tě má rád. Loni s těma brigádníkama byl spíš naštvanej.“

„Jsem mu za všechno velice vděčnej. Nedokážu si představit tak žít. Sice je přes den mezi lidima, ale večer je tu sám.“

„Možná po děcáku po společnosti netouží.“

Vrátili se. Ještě jednu, možná dvě noci. Vždycky se na začátku smáli. Světlým trojúhelníčkům. Trenky si vykasali a srolovali. Zůstal jen neopálený kousek. Ale skrýval to, co hlavně Ruda neskutečně miloval.

„Tvoje péro bych mohl mět v hubě furt.“ Stejně miloval cumlání kulek.

V pátek večer přijel Tonda i s Ifou. Přivezl štangli uheráku a pytlík pomerančů.

„Uherák si dáme a pomeranče vezmi děckám. Dostávali jsme jenom dva, ale někteří to nechtěli. Hned jsem věděl, že je to nějaká kulišárna. První den byl sice okolo aut, druhý školení bezpečnosti práce. Pak do nás tři dny valili o Svazu, proletářské revoluci, o Leninovi, prostě politický školení. A nešlo z toho utýct. Hlídali nás jak děcka. Tak většina pospávala. Co tady, chlapci?“

„Všechno v cajku. Máš kotrče ve sklípku. Začaly růst kuřátka. A já v neděli končím. Jestli ti nevadím, zůstal bych tady.“

„Jistě chlapci, tak jdeme večeřet. Vy jste dostali co?“

„Sýr, máslo, chleba.“

„Nakrájím salám na tenký kolečka.“

Kluci matrace neuklízeli. Jen zatáhli závěs. Trochu se odchlípnul a Tonda se smál.

„To vám trvalo, přišli jste na to, že postele jsou přišroubovaný. Tady vás žádná bdělá soudružka nenahlásí.“

Přišlo rozloučení. Dvakrát ještě Ruda přijel a Tonda jim nechal volnou maringotku. Sjel vždycky někam na chatu. Září bylo ve znamení ostružin, šípků, trnek, bezinek, hlohu a samozřejmě hub. Nabalili velkou krabici sušených Otovi domů a poslali poštou. Na nádraží v Hulíně se párkrát objali.

„Určitě přijedu. Uvidím rozvrh. Kolikrát vyjde i volná sobota. Moc díky za všechno. Ahoj.“

Po cestě měl docela obavy. Doma byl dlouho vzhůru s rodiči, popili víno a rychle usnul. Jen ráno se probudil s výčitkami. Nachystal si věci a jel do Olomouce. Tak tam to bude nejtěžší. Už viděl malý kouzelný domeček, který mu přinesl tolik lásky. Píchlo ho u srdce. Musí to nějak překonat, nebo jít jinam. Zazvonil. Ozvala se Ťula. Paní Helga otevřela. Pozdravili se. Obejmula ho.

„Pojďte dál, Otíčku. Musím vám něco říct. Nevím, jestli se nebudete na mě zlobit. Ale byl tady syn. Nějak jsme to probírali a pak jsme se rozhodli váš pokoj předělat. Aby vypadal jinak a víte…“ Měla v očích slzy.

„Jistě, jak bych se mohl zlobit. Už se někdo přihlásil jako spolubydlící?“

„Ne, já inzerát nepodala, až jak budete chtít. Pro věci Martina si přijela jeho matka. Vaše tam máte složené. No pojďte se podívat.“

Už kuchyňka vypadala jinak. Bylo tam všechno, ale úplně jiné. Zůstal jen sporáček. A vedle byl také jiný nábytek. Postele nebyly naproti sobě, ale za sebou u jedné stěny. Stál tam, ale stále viděl jejich starý pokoj. Takhle to bude lepší. Musí všechno překonat a někoho sem vzít. Sám by tady nezvládnul být. Poskládal si svoje věci, i co si teď přivezl. Co by dal za Toníka. Bude mu moc chybět. I Ruda, Přiba. Zase hryzala stará bolest.

„Jestli dovolíte, zašel bych s tím inzerátem. Zajedu zase k vaší známé.“

„Jistě, mám ho i připravený.“

Ota chvíli čekal na konečné. Přijela tramvaj. Musí si taky vyřídit průkazku. Jel průvodčí, se kterým se trochu znal. Povídali, chvílemi u zastávek odskočil. Až když vystupoval, uvědomil si, že jel bez lístku. Dostal hlad, zašel do bufetu. S tácem vystál malou frontu. Dal si hovězí vývar s nudlemi, maďarský guláš se šesti. Kus dál malé pivo. Hledal volný stolek. Bylo už dávno po době oběda, ale hodně obsazeno. Prošel až do boční místnosti, kde viděl sedět u stolku mladíka. Viděl ho sice zezadu, ale podle oblečení to byl určitě někdo mladý.

„Dobrý den a dobrou chuť. Je zde prosím volno?“

Hoch se pootočil, usmál se a pokynul mu rukou.

„Samozřejmě, jsem tady sám, posaď se a nápodobně. Mám taky guláš a docela je dobrý, jen málo ostrý.“

„Občas, když jsem tady v okolí, tak sem zajdu. Mívají i dobré zelí nebo fazole.“

„Jsi místní?“

„Ne, ale dva roky na pedagogické. Tak člověk hledá, kde se i dobře vaří. Jinak jím v menze, tam je to podle kuchaře. Někdy dobré, někdy průměr, ale i blivajz.“

„Tak to tady přece znáš. Já jsem tu poprvé v životě.“

„Jakou budeš dělat školu?“

„Jedině školu života. Právě jsem skončil vojnu a šoupli mě sem. Budu dělat v depu v Koželužské. Jsem elektromechanik, tak se budu starat, aby tramvaje jezdily. Tady měl nastoupit někdo místní, ale nějak to nevyšlo. Myslel jsem, že budu v Praze. Mám rád divadlo, balet, koncerty, tak teď je konec. Zdejší tramvaje si už svoje v Praze odjezdily, teď je sem šoupli na dožití. I mě. A navíc, dnes budu spát asi na nádraží a zítra si hledat nějaký podnájem, ale bude to problém, když je tady plno škol a univerzita.“

„Neboj, nejsme tady bez kultury. Je tu divadlo, opera, opereta i balet i koncerty vážné hudby. Na všechno, když jsou peníze, chodím.“ Už chtěl říct chodíme.

Prohlížel si nenápadně chlapce před sebou. Má rozhodně jeho léta, nebo o rok dva víc. Pohledný, usměvavý, kaštanové, teď krátké vlasy, hodně tmavé hnědé oči, úplně jiný typ, než jaký byl Martin. Není žádný Drobeček. Zase ho bodlo u srdce. Hledá bydlení. Ale určitě by nestál o společný pokoj. Najde si tu nějakou holku a bude chtít soukromí. Ale pak se odhodlal. Když má rád divadlo a balet, má jistě i mírnou povahu.

„Já jdu právě tady do trafiky dát inzerát. Hledám spolubydlícího. Je to pokoj a má i kuchyňku. Domácí je skvělá babička. Je to na konečné v Nové Ulici.“

„Jenže já nejsem student vysoké školy.“

„Ale máš rád divadlo a balet. Jako já.“

„No zkusit bych to mohl. Vyhodit mě můžeš kdykoliv.“

To už se usmál. Ota na jednu stranu byl rád, že mu v ničem nepřipomíná Martina. Je to ovšem moc zbrkle rychle. Vidí se pár minut. Ovšem kdyby někdo přišel na inzerát, nevěděl by o něm taky nic.

„Ještě jsem se ani nepředstavil, promiň, Lexa, po dědečkovi.“

„Ota, tak sjedeme za paní Helgou.“

Lexa měl menší kufřík a aktovku. Teď když se postavil, byl skoro o čtvrt hlavy vyšší jak Ota.

„To je krásný domeček,“ obdivoval Lexa stavení, kde Ota odemykal. Přihrnula se Ťula, snad dvakrát štěkla, ale nechala se od nově příchozího poškrábat za ouškama i na krčku.

„Pojď se nejdřív podívat.“

Prošli verandou s muškáty a zvonky.

„Kuchyňka a tady pokojík.“

„Pokud by to šlo, tak určitě. Stejně je člověk většinu dne v práci. A rád chodím do lesa, snad tady v okolí jsou.“

„Tak jdeme za naší domácí.“

Nabídla jim meltu a koláč. Všechno probrali a domluvili se.

„To víte, mladíku, nemohu říct ne. Když si vás dovedl Ota a líbíte se Ťule. Ta je rozhodující,“ smála se.

Domluvil se také na snídaních a večeřích. Domů do Kamenných Žehrovic pojede jednou za měsíc. Budou mít služby i v neděli a pak víc volna. Šel si vyndat věci. Zapili to angreštovým vínem. Sic se u toho zase zaryl drápek bolesti. Při Lexově vyprávění se pomalu vytrácela.

K večeři byly uzené kosti na obíračku, zelný salát a hořčice. Pak si povídali u skleničky vína.

„Polštář si dej, jak chceš, můžeme být k sobě nohama nebo hlavou.“

„Myslím, že hlavou, můžeme si ještě povídat.“

Ota nemohl dlouho usnout. Probleskl mu zase Martin. Ale vzpomínal na Rudu a Tondu. Bude tak brát i Lexu?

Musí se podívat na kina, co bude v divadle. Nebo by mohli zajít do kavárny. V jedné hrají občas i něco z džezu a pak je tady i swingová kapela. Za prázdniny i něco vydělal. Nemusí tak škudlit. A Lexa bude mít výplatu. Mohli by zase na houby, šípky, jako s Toníkem i s Martinem. Taky s těmito vidinami usnul.

Byl zvyklý vstávat brzy, ale jeho nový kolega už byl vzhůru. Paní Helga byla skřivánek i sova zároveň. Zato si pospala po obědě. Posnídali a rozjeli se každý po svém. Přešlo pár dnů. Zajel se svým kolegou na houby. Ne že by tady nerostly, ale chodilo na ně hodně lidí. Lexa mu ukázal i houby, které dřív nesbíral. Mechovky, strmělky, muchomůrky šedivky, nebo stročky. A taky drobné lišky nálevkovité, které rostou většinou pospolitě ve velkých množstvích, stejně jako na pařízcích václavky.

„Jen musí člověk vědět, jak některé neběžné houby zpracovat. Strmělky jsou silně aromatické, je dobré je povařit a vodu pak vylít. Čirůvky fialové a václavky vyžadují delší tepelnou úpravu. Muchomůrky šedivky musí mít prsten, který je rýhovaný, na rozdíl od muchomůrky tygrované. A také má dole hlízu a ne pochvu. Není nijak zvlášť dobrá, proto je nejlepší s mletým masem zapečená. Všude, kde jsou blízko města, bývají hřibovité houby vysbírané. U nás pražští houbaři. Proto jezdíme až za Nové Strašecí.“

Ota mu vyprávěl o houbových žních v létě. Chtěl sjet za Tondou a za Rudou, který byl v Brně. Ale čas ubíhal rychle a byl najednou konec listopadu. Byli dvakrát v divadle a několikrát zkusili vinárny. Lexa mu vyprávěl svůj rodinný příběh. Jeho otec byl legionář a maminka dcera ruských emigrantů. Tak po dědečkovi dostal jméno. Je to vlastně zkráceně Alexandr. Ale měli hospodu, tak mu studovat dál neumožnili. Kluci se dosti sblížili, ale bylo to přátelství, taky vzhledem ke společným zájmům. Na vánoční svátky jeli oba domů. Dohodli se, že se vrátí před Silvestrem.

Ota byl na Štědrý den s rodiči. Hned když přijel, vyhledal Jindru a domluvili se na další svátky k Bernymu. Bylo slabě pod nulou a okolo dvou centimetrů sněhu. Berny měl doma malý stromeček, ale venku nazdobený veliký smrk. Místo ozdob tam byla mrkev, řepa, jablka, svazečky sušené vojtěšky a výš ve větvích lůj a lojové koule s mákem a taky několik krmítek s ptačím zobem. Napůl usušené jeřabiny a šípky. A bylo tam plno ptáčků i srnek. Smažený kapr a salát od Štědrého dne, druhý svátek pořádný kotlík zvěřinového guláše. Vzal tam pití, cukroví, vánočku a suchý salám. Při řeči se přiznal, že vlastně utíká z domu. Právě pro připomínku Martina.

„Berny, promiň, abys to nevztáhl tady na vás, není to jen pro ten tísnivý pocit. Tady je klid a nevím, jak bych to nazval. Něco jako smíření. U tebe to bylo něco jiného, ale taky se straníš lidí, protože ti ublížili. Člověk vyslechl kdovíco. Při tom jsi úplně jiný. Narušil jsem tvoje soukromí, nevyhnal jsi mě.“

„Nevím proč. V nouzi si lidi mají pomáhat. Já poznal Jindru na ambulanci v nemocnici. Já tam byl s úrazem na noze, on se zlomeným prstem. Byl jediný, kdo tam se mnou promluvil. Pak se ptal, jak se dostanu domů, a odvezl mě. Neřešil, kdo jsem. Nabídl se, že mi přiveze krmení pro psy. Taky měl v té době problémy. Pak jsme přišli na to, že jsem byl s jeho strýcem v kriminále. Jo, naši se rozváděli a oba chtěli, abych zůstal u jednoho z nich. To jsem nechtěl, tak se všechno obrátilo proti mně. Nějakou dobu, než jsem si něco našel, jsem tady bydlel. To se ke mně obrátila zády většina přátel. No přátel, myslel jsem si to. Tvůj problém je i v tom, že se s tím nemůžeš svěřovat. Pořád je to trestné a hlavně v očích lidí něco hrozného. Při tom je všechno stejný cit jako u těch normálních. Když jsem se sem vrátil, taky mě nadšeně nepřijali. Tak jsem začal dělat s hluchoněmým Pepou. Dnes si už docela i povykládáme. Naučil jsem se znakovku. Je to velice citlivej kluk. Ten strom pro zvířata, to jsem udělal podle něj. Chodil vždycky do lesa. Děti si s ním nehrály. Ale zvířatům nevadil. Srnky a veverky mu žraly z ruky a má doma ochočeného puštíka. Našel ho jako mládě. V noci létá lovit, ale pak se vrací do budky.“

„Je zvláštní, jak se někdy lidi potkají, normálně by se nikdy nepotkali. Najednou se něco přihodí a jejich cesty se protnou.“

„Věřící by řekl, že je to vůle boží. Někdo říká, že se jen naplnil osud, který je nám daný. Pamatuju jednu příhodu z války. Podzim čtyřiačtyřicátý. Všude kolem byli Němci. Byl jsem v noci pro potraviny, ale protože se přesunovaly jejich jednotky, nemohl jsem se vrátit. Večer začalo silně pršet. Měl jsem batoh a tašku. Schoval jsem se pod mostek na cestě. Najednou jsem uslyšel motorku. Nachystal jsem si německou pistoli Sauerku. Slyšel jsem hlasy a někdo šel dolů. Zásobník byl na sedm nábojů. Mohou být nanejvýš tři, pokud by měli sajdkáru. Viděl jsem čůrek moče. Snad to vyjde. Ale pak bota a proti mně se objevil voják. Určitě neměl ani dvacet. V ruce samopal MP čtyřicítku. Stál jsem bokem, mou pistoli neviděl. Zvedl jsem ukazováček k nosu. Měl jsem pocit, že se usmál. Chvíli jsme tak stáli. Pak se otočil a vystoupal k cestě. Bylo slyšet, jak odjíždí. Kdoví, jak by to dopadlo. Jeho obličej vidím zcela jasně i dnes po jedenácti letech. Možná přežil. Co ten tvůj spolubydlící?“

„Je fajn. Skoro mně připadá že, no byli jsme dvakrát v divadle. V lednu se chystáme na balet. Je to zvláštní kluk. Zná věci, který ani já neznám, a to budu učitel. Asi vzdělání není všechno.“

Tady kluci připomínali Otovi Tondu. Jsou od sebe deset let a jsou jen přátelé. Povídalo se ještě dlouho. Spali na rozkládacím gauči v kuchyni. Berny v malém pokojíku vedle, kde kvůli topení nebyly dveře. Dopoledne šli naplnit vzdálenější krmelec a večer Otu Jindra zavezl domů. Seděl pak zase s rodiči u svařeného vína. Ráno si vzal cukroví a nějaký proviant a jel do Olomouce.

Druhý den jen bloumal městem. Sněhu málo. Město moc zimně nevypadalo. Spíš bylo špinavé. V koutech listí a odpadky. Zato se mu podařilo sehnat lístky na balet Král Lávra spolu s Chačaturjanovou Maškarádou. Tři lístky a dobrá místa. Vezmou paní Helgu. Bude to zároveň i takový opožděný dárek. A první lednová kulturní akce. V pátek přijel Lexa. Dali si vzájemně malé dárky. Za týden půjdou na balet. Silvestra oslaví s paní Helgou. Ta po půlnoci půjde spát a oni budou pokračovat u sebe. Ještě než odjížděli před svátky, nazdobili malý stromeček. Každý na něj přivezl pár ozdob. A taky tam pověsili jablíčka a ořechy. Na Silvestra budou vlastnoručně vyrobené chlebíčky, pak novoroční aspik, kde se mimo obrané vepřové hlavy, jazyka, jater a nožek uplatnily i sladkokyselé houby, vajíčka, celer, mrkev a naložené okurky.

Na Silvestra byl v rádiu zábavní program se scénkami, vtipy a hlavně s písničkami. Ale byla to spíš kulisa. O půlnoci si s jejich domácí připili a šli do kuchyňky. Nechali si svítit jen dvouramenný svícen.

„Už jsem ti chtěl něco říct před Vánoci. Doufám, že to nevezmeš ve zlém. Snad jsme dobří přátelé,“ ozval se Lexa.

„Jistě, tři měsíce snad neměly žádnou poskvrnku. Moc si toho vážím a děkuju ti.“

Ota ucítil ruku svého přítele na své.

„Myslíš, že bysme mohli být i víc? Mluvil jsem s paní Helgou. Trochu mi naznačila. Asi víš, jak to myslím. Když ne, tak promiň.“

„Před pár dny jsem mluvil se dvěma přáteli, prý je nám osud daný. Ta ztráta Martina moc bolela a bolí dodnes. Snažím se z toho dostat a už jsem o prázdninách i s někým byl. Prostě se mi to vymklo z rukou. Byli jsme opilí, ale na to se nechci vymlouvat. Není to žádný závazek. Každý si hledáme štěstí jinde. Nevím, byla to jen taková horečka. Krásná. Stydím se za to. Nic se vrátit nedá. O tobě jsem se bál tak uvažovat. I když jsem si říkal, co nás svedlo dohromady. Byl to hlad. Navíc po době oběda. Nic romantickýho. Prachsprostý žrádlo.“

„To vadí?“

„Ne, asi je to ten osud.“

Ota se k Lexovi naklonil. První polibek byl spíš přátelský.

„Zkusíme to spolu?“

Zůstali v kuchyňce na kanapi. Ještě se ozvala vzdáleně bolest, ale rozpouštěla se v jejich polibcích. Bylo krásné objevovat svá těla. Taky jejich předehra byla skoro nekončící. Oběma touha a napětí už dělaly velký problém, už se nedalo vydržet. Skončili v klasické podobě a každý si přišel na své. Tak je zastihlo svítání.

„Vůbec jsme nespali, Lexo, a nejsem ospalý.“

„Půjdeme snídat, naše babička s Ťulou už bude vzhůru.“

„Chlapci, krásné novoroční ráno. Měli jste ještě vyspávat.“

„My, paní Helgo, vůbec nespali. Nocí na spaní máme před sebou ještě spoustu. Skoro nemrzne. Zkusíme místo, kde rostou hlívy a budou i penízovky. Pozítří už jde Lexa do práce a já ve středu.“

„Upekla jsem novoroční závin, jablíčka, mandle, ořechy, hrozinky a tady ten kousek je s fíky. Dáme si kakao.“

Vypravili se pak do Přestavlk, k potoku Loučka, a podle něj lesem do Krčmaně. A byli bohatě za novoroční návštěvu odměněni. Zima skoro bez mrazu dopřála nejen hlívám na topolech a jívách, ale i penízovkám v blízkosti potoka. Ty už sbírali loni s Martinem. Teď rozšířili zimní houby o třepenitku makovou na jehličnatých pařezech. Taky u shluku modřínů rostly zelenožluté šťavnatky modřínové, které, jak říkal Lexa, rostou jedině pod modříny. Neodolali posbírat z opadaných větví krásnou rosolovku mozkovitou jako jedlou ozdobu. A trsík mladých pařezníků. Oba koše měli plné. Na oběd si nesli v umělohmotné krabičce novoroční sulc z vepřové hlavy, který pojedli v lese. Něco takového se nepodaří léta. Večer se vrátili. Paní Helga tomu ani nechtěla uvěřit. Hlívy vydrží, i pařezník. Zítra bude houbová omáčka. V úterý smažená hlíva jako řízek a další den ze zbytků hlív a pařezníků guláš.

„Budete, chlapci, přehoubovaní.“

„Kdepak, nám to nevadí, ve čtvrtek si dáme hodně vypečený bůček a v pátek poprosíme o koblížky. Pak už přejdeme na chudší večeře.“

Večer bylo ještě plno různých zbytků ze svátečních jídel. Když přišli do kuchyňky, otevřeli si aromatické rýžové víno.

„To ještě dělal Martin s Tomem. Musíme prohlédnout ta naše.“

Měli kvasit šípkové, trnkové, ze sladkých jeřabin a ještě odchytili poslední bezinky. To bylo také jejich první, co dali kvasit.

Taky hned přišly i polibky.

„Ještě je pořád Nový rok.“

„Myslíš, jak na nový, tak po celý?“

„Myslím.“

Jejich milování bylo jiné. Nejdřív se v mysli vynořovaly dávné momenty, ale postupně hasly. Lexa nebyl žádný drobeček. Když byl nahoře, byl pořádně cítit a sevření nohou jak svěrák. A přesto byl jemný a něžný. Pak zase přitiskl Otovy půlky a pevně si ho přirážel. Pomalá vláčnost se střídala s neukojenou chutí. A oba chlapci si dokázali své touhy dokonale vychutnat.

Ráno vyběhl Lexa na poslední chvíli. Pak začala Otovi škola. A přišel vytoužený balet. Paní Helga měla tmavé velurové šaty a stříbrný náhrdelník a stejný náramek. Kabelku se stříbrným kováním s divadelním kukátkem. A jak říkala, vyvětrala svůj předválečný kožich v kombinaci králík a liška. Chlapci obleky a zimníky. Jejich trojice vypadala jak babička s vnuky. Chlapci si s kukátkem užili i detailů na krásných tělech. Doma pak pokračovali v hodnocení a taky se dostali k tomu, že mezi nimi jsou i takoví jako oni.

Ota dokonce i vzpomněl Martina a jeho přání s takovým kloučkem se společně pomilovat. Už to nebolelo u srdce. Spíš vyvolávalo lítost.

„Tomu bych se také nebránil. Dovedu si představit takové milování i lásku,“ usmíval se Lexa.

„Taky jsem o tom uvažoval. My nebudeme mít děti ani rodinu. Asi by člověk byl schopný milovat dva.“

Zatím si vystačili spolu. Pomalu se zima krátila. Koncem února už sněženky vystrkovaly hlavičky. Lexa při opravě tramvaje našel zapomenutou tašku s něčím, co vypadalo jako bílé cvičky. Taky to byly baletní cvičky, piškoty a skoro nové. Ještě mimo dvě brožované detektivky tam byl kus listu s programem Krajského oblastního divadla Olomouc. Tašku vzal domů a zkusili zajít do divadla na Horním náměstí. Paní dole ve vrátnici jim řekla, že se zeptá, ať se staví za dva dny a řekne jim, jestli se někdo přihlásil.

Za dva dny se zastavili.

„Váš nález už má majitele, pošlu pro něj, chce vám poděkovat.“

Po jedné procházející dívence poslala vzkaz.

Za chvilku přiběhl chlapec zachumlaný ve světle šedém zimníku a dlouhé šále slonovinové barvy, které mu kus visel přes rameno.

„Vy jste ti nálezci? Moc vám děkuji, nezajdeme na kafíčko, mohu vás pozvat?“

„Nálezce je tady Lexa, já jsem spolubydlící a kamarád Ota.“

„Miloš, ale říkají mi zkráceně Milo. Tohle počasí není na mne. Víte o nějaké kavárně trošku dál? Tady chodí kolegové.“

„Jistě kousek na Uhelné je malá kavárna, tam bývá vždycky místo,“ zval je Ota.

Když se vysvlékli, viděli chlapci, jakého mají vedle sebe krasavečka. Černovlasý, skoro antický typ. Nakonec se domluvili na svařeném víně. A Milo vyprávěl.

„Já jsem tady teprve čtrnáct dnů před Vánoci. Několik nás sem přitáhl choreograf a vedoucí baletu Milda Lipinský z Prahy. Teprve se rozkoukáváme a tak jsem si i zapomněl tašku. Ty piškotky byly dosti drahé, takže moc díky. Pokud máte rádi balet, mohl bych nějaký lístek?“

„To bysme byli rádi. Teď jsme byli na Králi Lávrovi.“

„Vážně, to je skvělý. Co divadlo? A taky účinkujeme v opeře a operetě.“

„Jistě i opera a opereta.“

„Bydlím se dvěma herci, ale balet považují za změkčilou dekadenci. Oni mají nejraději takový ten ruský, nebo spíš sovětský heroismus. Rudý komisař, komsomolec, kolchoznice a tak podobně. Doufám, že nejste nadšenými obdivovateli tohoto režimu. Abych si hned nebalil fidlátka a neputoval někam budovat přehradu.“

„Tak to určitě nehrozí. Děláme jen, co musíme. A mimo kultury jsme rádi v lese. Teď jsme byli na houbách a dali si smaženou hlívu, omáčku a guláš.“

„Já miluji houby ve všech úpravách. Jenže to je pro normálního smrtelníka nedostupné. V restauraci bývají jen výjimečně žampiony, většinou jako omáčka. Vozím si z domu naložené v sladkokyselém nálevu.“

„Nebyl by problém, když nám všem vyjde volné odpoledne, vyrazit na houby s námi, nebo tě můžeme pozvat na nějaké houbové jídlo.“

„Tak to bych bral. Jak se říká všemi deseti. My teď studujeme Mozartův balet Les petits riens. To moc známé není, ale zrovna příští odpoledne v sobotu a neděli mám volno.“

„Pokud nezačne moc mrznout, můžeme do lesa. Ale máme i spoustu naložených hub v sádle, másle, ve vlastní šťávě, marinované, jako zavináče, s cibulí, zeleninou.“

„Hele, zadrž, nebo jedu hned s vámi.“

„No nic tomu nebrání.“

„Vážně?“

Kluci se domluvili, zaplatili a bylo to. Paní Helga se zrovna rozmýšlela nad večeří. Ráda přijala vzácného hosta. Dokonce nic proti návštěvníkovi nenamítala ani Ťula.

„Cibuli, česnek, máslo, máme naložené mladé kloboučky bedel s holubinkami. Trochu to pokazíme vajíčky, ať máme všichni dost. Co ty na to, Milo?“

„To budou božské hody. Já bych šel na gulášovou polévku. A po houbách nepřiberu. Musím se trošku hlídat. Zatím jsem se omezovat moc nemusel. Zřejmě to všechno vyskáču.“

„Dáme si trochu rýžového vína. Na bedly se prý moc alkohol nehodí. Ale my jsme nikdy žádný problém neměli.“

Milo byl nadšený. Pak se ještě s paní Helgou bavili o olomouckém baletu před válkou.

„V druhé půli třicátých let tady byl Josef Judl. Skvělý tanečník i jeho primabalerina Gregorová. Bohužel ta zemřela velmi mladá. Za války jsem byla na Zlomeném srdci a Coppelii. Po válce na Šeherezádě a Labutím jezeře. Potom jsem už nechodila, až teď mě chlapci vyvedli. A jsem ráda. Člověk o pár let omládne,“ smála se paní Helga.

Dlouho povídali a pak šli doprovodit kousek na zastávku svého nového přítele.

„Je to příjemnej a hezkej kluk. Co myslíš?“

„To je. Ale stejně je zvláštní, jak jsme se seznámili. Nezapomenout taneční boty v tramvaji. Že je nenašel průvodčí.“

„Jistě, asi už pak na ten konec nešel. A my se zrovna o něčem podobném bavili. Kdoví, jak na tom Milo je.“

„Je takový bezprostřední. To se asi dozvíme brzo. V sobotu můžeme zase do Přestavlk. Zatím je nejvíc kolem nuly.“

„Dovedeš si ho představit mezi námi?“ smál se Lexa.

„Asi ano. Určitě ano. Když nebude jako my, budeme mít kamaráda.“

Netušili, jak se podobnými myšlenkami zabývá černovlásek ve sprše na konci chodby. V proudu vody hladil své tělo, které už dlouho nepoznalo jiné a milující ruce. Chlapci vypadají jako, no proč to neříct, teplí. Vzpomínka zabolela. Řekl si, už se nikdy nezamilovávat, jen nezávazný, ale bezpečný sex. A někde daleko od zvědavých očí. Hodně, hodně daleko. V očích se objevily slzy. Nebo to byly jen kapky vody?

V sobotu většinou chlapi ve vozovně končili v poledne. Zůstávala jen služba. Lexa koupil vodku, šunkový salám, dvě kila uzených kostí a dokonce citrony bez fronty. Někdy se zadaří. Ota už byl doma a chystal košíky. Pro třetí musel na půdu. Taky chleba se sádlem a škvarky. Jablíčka, hrušky. Do velké termosky svařené víno. Akorát končili přípravy, když zazvonil Milo. Stál tam usměvavý stejně jako prosluněné počasí. Jen se pozdravil s paní Helgou.

Tramvaj, autobus a konečně les. Sluneční paprsky docela hřály a sníh ležel jen ve stinných místech.

„Musíme jinam. Teď roste všechno pomaleji. Kolem vody jsme už sklidili.“

První houbičky našel Milo a měl obrovskou radost.

„Mám tady celý pařízek, to jsou snad opěnky?“

„Jistě, máš štěstí, rostou, když nemrzne. Jsou výborné na polívku a omáčku,“ dodal Lexa.

Oproti novoroční cestě toho moc nebylo. Taky leden a půl února pořádně mrzlo. Našli ještě malý trs začínajících hlív a naopak už končící penízovky. Zato na bezinkovém houští bylo plno ucha jidášova. Nařezali si kočičky. Pár kalíšků červeného ohnivce si vzali i s mechem jako dekoraci.

„Příště se vydáme jinam, to už toho poroste víc.“

Našli i pár sněženek.

„Máme jich plno na zahradě, uděláme ti, Milo, kytičku, tady jich moc není, ať si rostou.“

Doma se pustili do kopce smažených jater, brambor a zelného salátu. Zítra bude z úlovků omáčka a dušená slepice. Ještě si dali meltu a koláč se zavařenými švestkami. Pak se přesunuli do kuchyňky.

„Potom ti usteleme tady na gauči, nevadí?“

„Rozhodně ne. Tak trochu vám tenhle privát závidím. Vaše bytná je neskutečná babička.“

Dali si vodku a sirup z bezinkových květů se sifonem. Navíc s kolečkem citronu.

Vyprávěli si o všem možném, jen jedno téma zatím nikdo nenakousl.

„Já zatím moc štěstí neměl. Od mala jsem chtěl tančit. Už v dupačkách v postýlce. V šesti mě máma dala do baletní školy. Pak přišla válka. Měl jsem úraz na noze. Všechno vypadalo dobře. Ale ozvalo se to později. Konzervatoř jsem končil po válce. Nikdy nebudu prvním tanečníkem. Nezvládnu vysoké skoky, no prostě jsem odsouzený jen na role, co dokážu. Přesto nic jiného nechci. Je to můj život, jinak bych nemohl žít. Možná za nějakých deset let bych si mohl něco dostudovat a pak se věnovat choreografii nebo učit na baletní škole, konzervatoři, to je daleko.“

„Taky jsem chtěl od mládí být učitelem. A hrál si, jak vyvolávám své žáčky. Naštěstí rodiče dělají oba v továrně, tak mě kvůli původu nevyhodili ze školy a na výšku jsem se dostal. Až tady jsem bydlel dva roky s klukem, kterýho na zastávce zabil opilý řidič. Byli jsme si blízcí a já se z toho nemohl dostat. Proto někdy mi to něco připomene, ale už se snažím ovládat a v Lexovi mám velkou podporu.“

„Všichni máme něco v životě, co mohlo být jinak, ale nebylo. Po válce jsem šel na elektrotechniku. Přišel převrat a já maturoval a chtěl na výšku. Od maturity mě vyhodili. Rok jsem dělal na šachtě, vojna. Byl jsem vyučený a měl mistrovské zkoušky. Něco jsem si udělal i na vojně. Tak mě vzali jako elektromechanika v Praze u tramvají. Na podzim mě šoupli sem, ale nelituju. Já hledal podnájem a Ota zase šel s inzerátem. Potkali jsme se u guláše.“ To už se Lexa smál.

„Je zvláštní, jak se lidi někdy potkávají.“

„Jeden z mých mála kamarádů říká, že je to osud.“

„Osud tomu chtěl. Moc se to říká, ale co to je?“ ptal se Milo.

„Filozofové stoikové tvrdí, že je nám celý život dán a nemůžeme ho změnit. Stane se to, co je určeno. A kým? Na to je plno výkladů. Nějaká vyšší síla a nemusí to být zrovna Bůh. Nebo se říká, že ho vytváří naše podvědomí, naše myšlenky a podílí se na tom naše touhy a přání.“

„Já beru osud jako jedno velké Kdyby. Prostě jdeš a najednou tě něco přinutí změnit směr a srazíš se s někým, koho bys nikdy nepotkal Kdyby. Kdyby jsme oba dva na začátku října neměli hlad a nešli ve stejnou dobu do bufetu, kdyby bylo jinde místo, sedl by sis vedle a já bych tady nebyl. Byl by tady jiný kluk, co by přišel na inzerát.“

„Tím bys taky nenašel moje piškoty. Našel by je někdo jiný a možná je hodil do smetí. Máš pravdu, nekonečný počet kdyby. No je na to jedno neslušné pořekadlo. Ale tak to je.“

„Myslím, chlapci, že nám teplá vodka. Ještě na co si připít?“

„No pili jsme na zdraví a štěstí, zůstává láska,“ zvedl štamprli Lexa.

„Té není nikdy dost. Myslím, že vy jste už svou lásku našli. Takže mám smůlu,“ trochu hořce se usmál Milo.

„Asi si s námi náš osud pohrává. My jsme po Maškarádě a Králi Lávrovi projevili lítost nad tím, že tady nemáme nějakého krásného baleťáčka, který by náš vztah trochu okořenil krásou pohybu a nejen jí, ale celým svým tělem. A možná i duší.“

„To je jako pozvánka do vašich osudů.“

„Mohou za to, jak říkáš, piškotky.“

Chlapci seděli v kuchyňce na kanapi. Milo uprostřed. Stačilo se jen nahnout, aby ho oba políbili na tvář. Oběma to postupně vrátil na ústa. Jejich ruce už rozepínaly knoflíčky, stahovaly zipy. Tři krásná nahá těla se snažila o co nejvíc polibků. Nakonec se dvě hlavy setkaly v Milově klíně. Tak kde jsi Ty strůjce osudů, máš radost? Už není žádná jiná cesta. A kam tahle povede?

Ota si při tom uvědomil, jak se plní jejich přání s Martinem. Viděl Bernyho s Jindrou, starostlivého Tondu, Přibu a krásné milování s Rudou. I Lexu. „Zkusíme to spolu?“ Zase po delší době ucítil zvláštní bolest. Byly všechny tyto cesty osud? Promítla se mu spousta příběhů velké lásky, takové, jakou nikdy mít nebude. Literatura všech věků je jich plná. Stane se jejich milování taky láskou? Takovou, jakou cítil k Martinovi?

To už měl dva jazyky na svém penisu. Dvě ruce laskající jeho varlata a Mila, jak se jemně nabodává na jeho hodně ztvrdlé péro. Pololežel na kanapi a ústa mu rozevíral Lexův klacek. Tak to bude jízda. Všechny úvahy o osudu, stejně jako vzpomínky a bolesti mizely v sjednoceném rytmu jejich těl. Pro tuto chvíli se jejich osud naplnil.