Dokonalej ú… kryt (2/3)

Do pondělí se mi povede celou tu prožitou událost trochu zpracovat, a tak jdu ráno do školy skoro natěšenej – na to, jak se s Jamiem a Mirandou o takovej mega šílenej zážitek podělím. Jenže když je pak oba vidím, vyklidněný, v pohodě a v dobré náladě, během vteřiny si to všechno rozmyslím. Nechci je něčím takovým děsit. Nechci, aby se o mě odteď pokaždý báli…, a taky popravdě nechci, aby se báli o sebe, až je někdy zase někam vytáhnu. A to já je vytáhnu. Protože… od sólo návštěv nočních klubů si asi dám teď na chvíli oraz… Asi si hned tak nehodlám zopakovat ten pocit, že vlastně nikdo neví, kde jsem…, a že mě nikdo nepostrádá, když se náhodou dostanu do úzkých.

„Tak to je super, že sis ten sobotní večer nakonec taky užil,“ poplácá mě Jamie po rameni, když mu vylíčím hooodně upravenou a osekanou verzi průběhu předvčerejší noci.

„A hlavně je super, že ses vyhnul tomu klubu, jak tam udělali ten protidrogovej zátah! Četli jste to, ne?“ mávne na nás Miranda svým mobilem. „Muselo to být dost drsný, prý odtamtud odváželi i nějaký zraněný lidi, protože tam propukla panika a někteří tam po sobě šlapali… No hrůza, člověk si jde zatančit – a nakonec skončí buď v nemocnici, nebo v poutech na policejní stanici. Vidíš, Zachu? Tohle je to, co se ti na akci pořádaný školou stát nemůže. To kdyby ses mě příště zase ptal, proč s tebou nikam do víru velkoměsta moc nechci.“

„Jasný, chápu,“ přikývnu. Ani nevíš, jak MOC tě chápu! Ale rozmazávat to nehodlám, a tak radši obratně změním téma.

A zatímco prvních pár dnů a nocí jsem z toho všeho ještě pořád vykolejenej natolik, aby mě tíha toho zážitku dokázala udržet doma, ve středu už se pro mě moje přítomnost mezi rozhádanýma rodičema stane neúnosnou – a já znovu zatoužím někam vypadnout.

A tak se obleču, jako když se oblíkám do klubu.

A nechám se taxíkem k jednomu ze svých oblíbených klubů dovízt.

A před vchodem si hmátnu do kapsy pro svou falešnou občanku… a pak ji do té kapsy zase schovám… a co noha nohu mine, se začnu loudat od toho klubu pryč. Protože, no… prostě… V tu sobotu to opravdu bylo drsný. A bylo nás tam moc. Až moc. Příliš. A z mýho dokonalýho úniku… se stala téměř dokonalá past… A i když vím, že ta pravděpodobnost, že něco takovýho zažiju dvakrát za sebou, je v podstatě nulová, stejně nějak… se mi to nechce pokoušet. Zatím.

No jo, jenže co s načatým večerem?

Vytáhnu z kapsy mobil a chvilku uvažuju, že zkusím narychlo povolat do služby Jamieho s Mirandou, nebo aspoň jednoho z nich, a vylákat je třeba zase do kina, nebo na pizzu nebo na hambáč, nebo prostě kamkoliv… Jenže pak mě ta chuť je takhle na poslední chvíli zatahovat do mých únikových plánů přejde. Oni za to, že já to nemůžu vydržet doma, nemůžou. Budu se muset nějak zabavit sám…

Rozhlídnu se kolem sebe, kam to vlastně kráčím, a oči mi padnou doprava, do uličky, kde se na fasádě staré budovy proti světlu lampy rýsuje silueta postranního únikovýho schodiště. Únikovýho. Je určený k tomu, aby se jím lidi v případě požáru dostali z budovy ven, no ale pro mě by naopak mohlo být únikem přede všema a před vším nahoru, na střechu, ne?

A tak k němu úplně automaticky zamířím. Chvilku teda špekuluju nad tím, jak se vyhoupnout na první plošinu, která je asi tři metry nad zemí, no ale povede se mi povyskočit a stáhnout si k sobě spouštěcí žebřík – vzhledem k tomu, že je zabezpečenej dost nedbale, nejsem evidentně první, kdo něco takovýho dělá. Se spokojeným úsměvem a srdcem rozbušeným podobně, jako jsme to zažívali, když jsme byli malí a s klukama ze sousedství jsme do sytosti blbli na různých dětských hřištích nebo v zábavních parcích, se začnu opatrně škrábat nahoru. Není to úplně snadný, ty železný schůdky jsou na některých místech dost vratký, chtěl bych vidět nějakou osmdesátiletou babču, jak tudy prchá před plamenama! A nahoře je pak zábrana, kterou musím dost krkolomně přelízt, abych měl vstup na střechu… Ale jakmile tam jsem… a rozhlídnu se kolem dokola…, tak okouzleně vydechnu.

Páááni…

Jak je možný, že mi něco takovýho zůstalo osmnáct let úplně utajený? Ten výhled, ten klid, to ticho! A taky je tu teda dost chladno, příště se musím líp oblíct… Sám pro sebe se usměju nad tím příště. Dojde mi totiž, že jsem pro sebe právě objevil novej, dokonalej únik… a úkryt… Nemusím se schovávat nutně v davu cizích, anonymních lidí, v tom hluku, v tom dunění taneční hudby. Nebo aspoň ne pořád… Ukrýt se dá i tady, přímo pod dohlíživými zraky všech těch hvězd na obloze, jakkoliv jich je teda vidět jenom pár nejjasnějších, ale i tak tuším, že ve skutečnosti jich na mě shlíží statisíce. A tamhle zleva na mě kouká i vycházející měsíc, no paráda…

Z téhle v podstatě omylem objevené kratochvíle se stane moje nová vášeň.

Přes týden tak po večerech objevuju nový a nový, lidem s mojí mírou šikovnosti a sportovní zdatnosti dostupný požární schodiště, nový a nový střechy a nový a nový vyhlídky, zatímco v sobotní večery zůstanu věrnej svýmu původnímu programu. Přece jenom, jak jsem nedávno říkal Jamiemu: jsem mladej, čerstvě dospělej a žiju ve městě, který nikdy nespí. No a z toho je potřeba taky něco vytěžit! Nebo spíš někoho, no, protože už opravdu dlouho se mi nepovedlo nikoho šikovnýho sbalit… a ten obyčejnej mezilidskej kontakt mi začíná dost chybět.

Ve středu, dva týdny poté, co jsem svou novou únikovou vášeň objevil, se obloha celý odpoledne i večer dost kaboní, a tak užuž zvažuju, že tentokrát zůstanu doma, ale nečekanej příjezd babičky, taťkovy mámy, mě donutí změnit plány. Jestliže moje máma by z fleku vyhrála Oscara za nejhašteřivější ženskou roku, tak babi… Inu, ta by mohla dostat zlatou sošku třeba za semetriku roku, haha. A ty dvě když se spolu dostanou do křížku… a do toho se ještě vrátí z práce už tak dost podrážděnej táta… Ne, tohle drama ověnčený Oscarama ze všech stran opravdu nepotřebuju vidět! Ani slyšet. A to ani přes dveře svýho pokoje. Natož abych se ho nedejbože účastnil, což hrozí – protože mamka většinou nabyde dojmu, že aby se síly vyrovnaly, mohla by mě do debaty přibrat…

A tak si akorát přes mikinu natáhnu ještě softshellovou bundu a co nejrychleji se z bytu zdejchnu. Doufám, že z těch mraků, co nad městem visí, bude tak maximálně pršet a nepřižene se nějaká bouřka. I když čemu bych se měl divit? Bouřka doma, bouřka venku. Jak trefný.

Taxikářovi nadiktuju adresu tanečního klubu, místo do něj se ale zase vydám za něj, do uličky, ve které jsem si tu existenci požárních schodů zvědomil poprvý. No, tak co? S Kylem jsme čas od času chodívali na místo našeho prvního rande, tak proč bych se já nemohl čas od času vracet na místo svýho prvního… nevím, třeba pozorování newyorských panoramat? Někdy bych sem mohl vzít i Jamieho s Mirandou. Kdo ví? Třeba se z nějaké takovéhle střechy časem stane místo jejich prvního rande.

S úsměvem na tváři zdolám schody do nebe a zamířím k okraji střechy. Sednu si, pokrčím kolena, obejmu si je pažema… a prostě jenom jsem. Sám se sebou. A s tímhle městem. A se svýma příjemně vyklidněnýma myšlenkama. Třeba, ale opravdu jenom třeba, by se tahle střecha mohla stát i památečním místem mýho příštího rande… S někým… Jak ten někdo asi bude vypadat? A kde se potkáme? A hlavně kdy? Co, vy hvězdy, skrytý dnes za peřinou z mraků, vy nevíte? Ne nadarmo se přece říká, že osudy nás všech jsou napsaný ve hvězdách! Co kdybyste mi pošeptaly, jakej je můj osud?

No, že se hvězdy se mnou dnes nejenom nehodlají bavit, ale že mají moje smělý dotazy dost na háku, se mi potvrdí hned vzápětí: a sice poté, co na mě začnou dopadat první kapky deště. Pokud to teda je déšť, a ne hvězdný chcanky, hahaha… Rozesmátě nad svýma úvahama zavrtím hlavou, narazím si do čela kapuci… a dál zůstanu sedět na místě. No co, nejsem z cukru a jako každej správnej Newyorčan jsem na dešťový přeháňky zvyklej. I na lijáky. I na slejváky. I na bouřky. Měli jsme tu dokonce už i hurikán… Tak daleko to ale dnes naštěstí nedojde, intenzita deště se ustálí někde mezi tou přeháňkou a lijákem, a tak zůstanu na střeše bez hnutí sedět další skoro dvě hodiny, než se do mě dá zima.

Požární schody jsou kvůli tomu dešti dost kluzký, takže dolů lezu pomalu a opatrně, jenže evidentně ne dost opatrně: na posledním odpočívadle se asi nějak předčasně zaraduju, že už jsem skoro na zemi – a podjede mi noha… Nestihnu se ani zachytit rukou zábradlí – a těch několik posledních schůdků sjedu po zadku. Spouštěcí žebřík si tím pádem taky nestihnu spustit a dolů na zem tak ty zhruba tři metry napůl seskočím, napůl spadnu… Dost blbě kvůli tomu dostoupnu na levej kotník a odporoučím se tak rovnou k zemi, na poslední chvíli se aspoň zapřu rukou a nerozrazím si o chodník čelo. Ufff…!

Chvilku zůstanu na tom mokrým betonu ležet, zatímco se v duchu snažím dopočítat, jestli mám všechny končetiny, všechny prsty… všechny kosti… všech pět pohromadě, haha… A zrovna když se rozhodnu vyhrabat se do kleku a pak do podřepu, abych vyzkoušel, jestli mě ten poraněnej kotník unese, jakýsi nepříjemný zašimrání v zátylku mě instinktivně donutí zvednout hlavu – a já si všimnu, jak ke mně uličkou kráčí nějaká tmavá postava.

Do prdele!

Né, prosím, ať mě nejde okrást… a ať mě nejde zabít… Třeba… třeba tudy jenom někam prochází, což…? Přece… přece není možný, abych měl takovou smůlu!

Když postava, konkrétně teda očividně nějakej chlápek, asi tři metry přede mnou zpomalí a pak se zastaví, proti své vůli se rozklepu strachy. No možná taky trochu zimou a otřesem z toho pádu, nejsem zase taková poseroutka, ale i tak, co si budem, moje obvyklá kuráž a sebejistota mi pro tuhle chvíli daly vale a vypařily se do ztracena.

„Já… j-já nic nemám, fakt,“ vydrkotám ze sebe polohlasně.

„A já ani nic nechci, neboj,“ pronese ten chlapík – a do jeho klidnýho hlasu se propíše nejenom jakejsi hřejivej podtón, ale dokonce i úsměv. „Jenom mě zajímá, jestli seš v pohodě. Ten tvůj seskok vypadal dost drsně,“ přidřepne si ke mně a vzhledem k tomu, že je před drobným mrholením podobně jako já chráněnej černou bundou s kapucí, která mu sahá hluboko do čela, tak spíš vycítím, než uvidím, jak mě pátravě skenuje pohledem.

„Dobrý, nic mi není, jenom mi trochu luplo v kotníku,“ zkusím se znovu převalit do podřepu a zadoufám, že mě pobolívající kotník nezradí. Jo, sice mě uklidnilo zjištění, že v nejbližších pár vteřinách mě nikdo nezastřelí, ale to pořád ještě neznamená, že ten maník nemůže mít nějaký postranní úmysly! Radši bych se odsud měl co nejdřív klidit!

„Počkej, pomůžu ti,“ nabídne mi chlápek, a než se naděju, už mi pevně svírá loket a zvedá mě na nohy. „Dobrý…? Odvezu tě domů, mám kousek odsud auto…“

No neříkal jsem to?!

„Ne, díky,“ prudce se vyškubnu z jeho držení a zkusím před ním ucouvnout, jenže mrcha kotník přece jenom není úplně v olrajtu: sotva na něj dostoupnu plnou vahou, celou nohou mi projede bolest ostrá jako šíp, takže usyknu a zavrávorám – a ten maník se po mně natáhne a na poslední chvíli mě zachytí, abych se zase neodporoučel k zemi! To mi ale nezabrání, abych ve svých protestech nepokračoval: „Neexistuje, že bych si s váma sednul do auta! A vůbec, nešahejte na mě! Já se odsud nějak dostanu sám!“

„Klídek, nevyšiluj,“ doporučí mi nerozhozeně a skoro mám dojem, že i pobaveně. „Kdybych ti chtěl něco udělat, tak bys to zjistil už dávno… Každopádně okej, nebudu tě nutit, ale aspoň tě doprovodím tamhle k hlavní silnici, jo?“ ukáže palcem za sebe. „A chytneš si tam taxíka.“

„Jo, tak… tak jo,“ zkrotnu, protože… protože má pravdu. Kdyby chtěl vytáhnout nůž nebo bouchačku a potrénovat si na mně svý kill skills, tak byl bych v tuhle chvíli už dobře tři minuty po smrti. No a naopak, jeho pomoc se mi šikne – ten můj zatracenej kotník se totiž evidentně rozhodl, že mi dá můj pokus o akrobatický číslo roku pořádně bolavě vyžrat!

„Fajn, tak se o mě opři… Vezmu tě kolem pasu, jo? Dobrý? Tak jdeme,“ naviguje mě ten chlápek a já zjišťuju, že mi dělá dobře se jeho vedení a jeho péči aspoň takhle na chvilku poddat. A nemuset nic řešit, nemuset si aspoň pár minut, než doklopýtáme k silnici, s ničím dělat starosti. Jo, v příští minutě už mi ty starosti začnou – a sice jak se s bolavým kotníkem nasoukám do taxíku, a jak z něj potom vylezu, haha… a jak po čtyřech polezu po schodech k našemu bytu… Ale to jsou starosti mýho příštího já. To současný… prostě zatím jenom tak potichoučku přede blahem.

U silnice se oba rozhlídneme na obě strany, v dohledu ale žádnej taxík není.

„Já… chvilku si sednu,“ pohodím bradou ke schodišti vedoucímu k hlavním dveřím rohovýho cihlovýho domu. Přece tu nebudu další minutu nebo pět postávat v podstatě v náručí cizího chlapa?! Nebo… nebo kluka? Když mi totiž pomůže sednout si a sám si kecne vedle mě, sundá si z hlavy kapuci a já si ho díky světlu z jenom metr vzdálené lampy můžu pořádně prohlídnout. A nevypadá vůbec tak staře, jak se mi na první dojem z nějakýho mně neznámýho důvodu jevil! Teď bych si tipl, že mu může být nějak kolem pětadvaceti… Má blonďatý vlasy, a když se ke mně otočí a pátravě mě oskenuje očima, tak ten jeho pronikavej pohled mi někoho… nebo něco… připomene…

Už v příští vteřině nabere tahle moje vzpomínka mnohem konkrétnější obrysy.

„Hej!“ vyjeknu, rozrušenej tím, že jsem to rozklíčoval. „My už jsme se viděli! Ty jsi tenkrát,“ přejdu automaticky do tykání, „no, zhruba před měsícem, varoval řidiče mýho taxíku, ať se vyhne ulici, na který prý hoří auta a… a lítají dlažební kostky…“

Kluk se pousměje a trhne ramenama.

„Jo, no, to jsem mohl bejt já…“

„Že jo? Týjo, to je ale náhoda! A co jsi tam dělal? Ty pracuješ jako… Počkej, počkej,“ vykulím na něj oči poté, co mnou jako blesk projede další střípek uvědomění, „ale tys… ty jsi byl… i v tom tanečním klubu, že? Před dvěma týdnama… Ty seš ten, kdo mě vytáhl ven, když tam propukla ta panika!“ Ty jeho pronikavý oči… a ten jeho hlas… To je on!!!

Kluk se tajuplně uculí:

„To jsem asi taky mohl bejt já…“

To jeho tajnůstkaření mě nejenom naštve, ale taky trochu… vyděsí. Protože… jak je možný, že ať jsem, kde jsem, pokaždý se nějak dostane do mé blízkosti? Ve městě s deseti milionama obyvatel?! A zjeví se, aby mě před něčím varoval – nebo mi rovnou pomohl? Kdo to sakra je?!

„Jako bavíš se dobře?“ zkusím skrýt ten náhlej nával strachu za ostrej tón, zatímco si od něj nenápadně o kousek odsednu. „To mě jako stalkuješ, nebo co?!“

Otočí ke mně tvář a tentokrát se usměje jinak, mile.

„A co nějaký poetičtější vysvětlení, to v záloze nemáš? Třeba jsem tvůj strážnej anděl. Nebooo… nebo umím nahlížet do osudů ostatních lidí, a když si tam přečtu, že ti něco hrozí, všeho nechám, nasednu do svýho auta,“ kývne hlavou k temně modrýmu Aston Martinu zaparkovanýmu jenom pár metrů od nás, „a přijedu ti na pomoc…“

„Pěkný!“ uznale protáhnu tvář, jak nad tím luxusním vozítkem se zatmavenýma sklama, tak nad tou pohádkou, kterou mi tu předestírá. Poslouchá se mi totiž až překvapivě dobře. A překvapivě příjemně mě z představy, že by něco takovýho byla pravda, šimrá v podbřišku… „A to vidíš do budoucnosti úplně každýho? Nebo jenom do mý?“ hraju s ním tu hru na jasnovidce dál, když už ji začal. Ostatně, co já vím? Třeba opravdu čte v lidských osudech! Miranda začala nedávno osobně docházet za jakousi kartářkou, kterou do té doby sledovala jenom přes Instagram, a dušuje se, že to, co jí ta holčina předpoví z tarotu, se jí pak doopravdy uděje…

„Každýho,“ zajiskří mu v těch jeho pronikavých očích. „Ale jenom tebe jezdím pořád zachraňovat.“

„Proč…?“ hlesnu, očarovanej tím jeho pohledem… i měkoučkou barvou jeho hlasu… a tím, co říká…

„Protože seš sexy… a roztomilej,“ odpoví mi polohlasně… a pak nasucho polkne, odvrátí ode mě tvář a zadívá se k silnici. „Tak co je to s těma taxíkama?“ prohodí už zase normálním hlasem.

„No, ehm,“ musím si odkašlat, protože z nějakýho důvodu mě to jeho přiznání, nebo co to bylo, úplně rozhodilo, „ty seš tady ten, kdo si hraje na vědmu, ne? Tak musíš vidět, kdy sem nějakej taxál dorazí.“

„Já akorát vidím, že kdybych tě hodil domů autem, bylo by to rychlejší,“ nadhodí.

„Hmmm,“ protáhnu a znovu se zahledím na jeho nablýskanou káru. Jako ne že bych se v ní nechtěl svízt, jenom…

„Ale ty domů asi zas tak nespěcháš, že,“ dořekne, a jakkoliv by to mohlo a mělo znít jako otázka, on tu větu zakončí tečkou.

Protože on se neptá. On to ví.

Zachvěju se… a znovu si od něj o kousek odsednu.

„Ty… ty to s tím čtením osudů a budoucnosti a tak všelijak podobně myslíš vážně?“

On se ale uvolněně rozesměje:

„Klid! Na to člověk nemusí mít žádný spešl schopnosti, aby poznal, že se ti domů moc nechce, když radši strávíš několik hodin na střeše cizího baráku, a to i v dešti…“

Podezřívavě na něj přimhouřím oči.

„Čímž se dostáváme k mý původní otázce: jak to víš? Jak jsi věděl, že zrovna dneska budu zrovna tady? Když teda nemáš spešl schopnosti?“

„Hmmm,“ rozverně trhne ramenama, „tak třeba jsem si tu pouštěl drona, abych udělal záběry nočního upršenýho New Yorku, protože se živím jako fotograf. Anebo jsem policajt – a lidi z baráku tadyhle odnaproti si všimli kluka pobíhajícího po střeše, tak to nahlásili… Vyber si!“

„Tak v tom případě zní ten jasnovidec skoro nejlíp,“ zadrmolím, ale po očku si ho prohlížím, jestli na sobě nebo u sebe nemá něco, co by ho vážně identifikovalo jako poldu. Nebo je to třeba policista v civilu? Smysl by to dávalo, že u policie pracuje – když byl v blízkosti těch pouličních protestů tenkrát, a potom na tom zátahu v tom baru… v baru…

V baru!!!

„No počkat!“ téměř se mi z toho odhalení zatmí před očima, a tak několikrát rychle zamrkám. „A tenkrát v tom baru… ten… ten kdosi, kdo do mě strčil a vylil mi to pití, tos byl taky ty???“ Vybavím si totiž, že to byl taky někdo vyšší než já… a celej v černým… a měl blonďatý vlasy…

„Možná…,“ pobaveně se kousne do rtu.

„Nech si už to svý možná!“ rozčílí mě to. „Tak byls to ty?“

Otočí se ke mně a tentokrát bez úsměvu přikývne:

„Jo, byl jsem to já. A vůbec mi to nepřipomínej! Radši nechtěj vědět, co ti ten hajzl nasypal do pití! Proboha, kolik ti je, že neznáš ani tu nejzákladnější poučku o tom, že svý pití nesmíš nikdy, ani na vteřinu, nechat bez dozoru?“

Okamžitě zrudnu, protože mi dojde, že má pravdu, jenže na druhou stranu – co mě má zrovna on co školit? Co je mi po něm? A hlavně – co je jemu po mně?!

„Hele, tak už to vybal!“ vypěním. „Kdo do prdele seš? Proč mě pořád sleduješ?“

Chvilku mi jenom potichu opětuje můj upřenej pohled, než se pousměje:

„A u toho, že jsem tvůj strážnej anděl, to nechat nechceš?“

Rezignovaně zavrtím hlavou a začnu se hrabat do stoje:

„Tak si naser!“

„Okej,“ vyskočí na nohy a podepře mě, „dám na tvý milý doporučení, ale nejdřív tě hodím domů.“

„No to teda nehodíš!“ vztekám se. „Pusť mě!“

„Dobře, když nechceš k vám, tak tě hodím ke mně domů,“ prohodí, jako by se nechumelilo. „Ale poflakovat se po městě tě nenechám… Myslím, že dobrodružnejch zážitků už jsi na jeden večer měl ažaž.“

„Říká kdo?!“

„Connor,“ usměje se nerozhozeně. „Jmenuju se Connor.“

„No, a z toho si mám sednout na zadek? Že znám tvý jméno?“ zaskřípu zubama. „Pusť mě! Nikam s tebou nepojedu! Nejdřív mi vynadáš, že si od někoho cizího nechám donýst pití, a pak mi klidně navrhneš, ať s někým cizím jedu k němu do bytu?“

„Ale já nejsem cizí. Jsem tvůj andělíček strážníček,“ tlemí se ten jeliman.

Vykulím na něj oči:

„Nejseš nakonec ty pod vlivem nějakejch drog?“

„Nejsem,“ zavrtí hlavou, obtočí mi ruku kolem pasu a pomalu mě vede ke svýmu autu. „A ty přestaň jančit, Zachu. Vezmu tě k sobě domů. Ošetřím ti ten kotník. Uvařím ti horkej čaj, ať se trochu zahřeješ, nebo můžu třeba objednat nějakou polívku… A až bude ten správnej čas pro návrat domů, tak tě tam odvezu. Nic víc, nic míň.“

Zní to všechno skvěle, o tom žádná, jenže na jazyk se mi, už po kolikátý za poslední čtvrthodinu, dere zásadní otázka: PROČ??? Proč to všechno dělá? A odkud mě zná, jak ví, jak se jmenuju?! Co se to tady děje???

Nakonec se ale na nic z toho nezeptám. Protože… ty odpovědi na otázku PROČ? už mi nabídl: Protože je strážnej anděl. Nebo umí nějak nahlížet do cizích osudů. Nebo je fakt polda, pracuje někde v téhle čtvrti, a tak na sebe občas narazíme – sice častěji, než je statisticky možný, ale tak když se můžou dvě kamarádky, co se přes dvacet let neviděly, srazit na ulici při dovolené v Tokiu, jak nám nedávno s očima navrch hlavy tlumočila Miranda, tak proč by se občas dva lidi nemohli úplnou náhodou potkat v ulicích Manhattanu? No, anebo se na mě nalepil prostě proto, že mu přijdu sexy a roztomilej.

Hmmm.

A tuším, že nemá smysl se ptát znovu a znovu, protože nic novýho bych se od něj beztak nedověděl… Ta pravda je buď skrytá někde mezi tím vším, co už mi takhle na udičce nadhodil, anebo je to naopak něco, co mi říct nechce. A tak to pátrání po ní prozatím vzdám – prozatím! –, a na tu jeho nabídku mu kývnu.

Ostatně nechtěl jsem se nedávno nechat sbalit starším klukem s vlastním bytem? Haha, některý přání se tady v New Yorku zjevně plní až překvapivě rychle!

A navíc, Connora nevnímám jenom jako náhodnýho kluka s vlastním bytem. Ne, vedle něj se totiž cítím jinak, zvláštně… Tak jaksi v bezpečí nebo jak to říct. Jakkoliv jsem si teda nikdy dřív nepřipadal nijak ohroženě, tak přesto vedle Connora, i když jsme se seznámili teprve před chvilkou, to slovo bezpečí dostává takovej novej, konejšivej rozměr… Ono je asi vždycky příjemný zjistit, že nad váma někdo bdí, že nad váma někdo drží ochranný ruce. A konkrétně ty Connorovy ruce, když mě jemně, přitom ale pevně podpírá, zatímco se belhám k jeho autu, jsou… ehm, no prostě i přes svý mokrý oblečení cítím, jak mě hřejí na kůži… Byl bych blázen, kdybych se místo toho nechal odvízt domů, mezi chladný zdi, na kterých ulpívá vyloženě námraza z toho, že nálada a vzájemnej soulad a respekt mezi našima se málokdy přehoupnou do kladných hodnot!

No, a i kdybych odhlídl od těchhle svých niterných pocitů a přešel víc do praktična, tak pak se do jeho bytu rád podívám i z čiré zvědavosti. Protože kdo ví, třeba se mi u něj doma podaří něco o tom, kým opravdu je, vypátrat…

Nu, o nějakou půlhodinu později se mi podaří vypátrat akorát jednu jedinou věc: Connor evidentně žije v nějaké… pevnosti! Umístěné pod městem! Protože poté, co jsme vjeli do něčeho, co vypadalo jako obyčejná podzemní garáž, tak už dobře tři minuty pokračujeme v jízdě. A Connor si svou ID kartičkou odemkl už čtvery vrata.

„Týjo,“ nevydržím to, „kam mě to vezeš? To je, jako kdybys žil v nějakým podzemním trezoru nebo co…“

„Neboj,“ usměje se, „žiju v úplně normálním věžáku, do kterýho se v pohodě dostaneš i úplně normálním vchodem z ulice. Tenhle podzemní trezor tu máme jenom pro naše auta…“

„Chápu,“ přikývnu a znovu přejedu pohledem po luxusně vymazleným interiéru Connorovy káry. Něco takovýho asi opravdu nemůže zůstat stát přes noc jen tak někde!

Když Connor konečně zaparkuje a pomůže mi z auta, pomalu se vydáme k jednomu z několika výtahů – a ten se rovnou otevře.

„Tak v kterým patře bydlíš?“ přejedu zvědavě očima tlačítka od jedničky do třicítky.

„Hádej,“ uculí se, vytáhne z kapsy kartičku, zlehka jí přejede po stěně výtahu nad tlačítkama – a výtah se zavře a rozjede se, zatímco na displeji začnou naskakovat čísla jednotlivých poschodí. A jak jsem si správně vyvodil, u třicítky se to odpočítávání nezastaví…

„Nevím, hmmm, tak v padesátým?“ zkusím to. Nemám vlastně tak úplně tucha, ve které části Manhattanu právě teď jsme a tedy do kterýho z mrakodrapů mě asi tak zatáhl…

Connorovi zajiskří v očích:

„Trošku přidej…“

„V sedmdesátým…?“

„To už jsi blíž,“ usměje se, a když pak výtah zastaví a na displeji zůstane svítit číslo 84, dodá: „Moje šťastný číslo.“

„Fakt?“ vykulím na něj oči. „Moje oblíbený je čyřicet dva… a to tvoje je dvojnásobek…“

„No,“ rozesměje se, „rozhodně se ti líp bude hledat nájem. Padesátipatrovejch budov je tady ve městě mnohem víc než těch stopatrovejch!“

„To je dobrej point,“ přidám se k jeho smíchu, když pozoruju, jak přikládá kartičku ke dveřím do svýho bytu – a navíc vyťukává na malinké dotykové obrazovce osmimístnej kód. „Ale jestli platí přímá úměra, že čím vyšší patro, tím vyšší nájem, tak si budu hledat byt spíš někde v podzemí…“

„Tak jak jsi viděl, v garážích je místa dost, čili stůl se židlí, postel a nějaká skříň se ti tam v pohodě vejdou!“ mrkne na mě Connor pobaveně, znovu mi úplně samozřejmě omotá paži kolem pasu, zatímco já se ho přidržuju za rameno – a napůl mě dovede, napůl vmanévruje do svýho apartmentu.

„To jsou teda vyhlídky,“ zabrblám a chtěl jsem dodat ještě něco – jenže další slova z úst mi vezme doopravdická vyhlídka na noční New York, kterej se přede mnou rozprostře díky prosklené stěně v Connorově obýváku. Vzmůžu se jenom na užaslý: „Vaaau!!!“

Connor mi pomůže z bundy a doprovodí mě až těsně k oknu, a jelikož na takovouhle výšku nejsem zvyklej, bezděky mu sevřu rameno o něco silněji.

„Copak? Že by někdo, kdo leze po nocích po střechách, měl strach z výšek?“ rýpne si, navzdory tomu mě ale stiskne v pase o něco pevněji a navine mě těsněji na sebe.

„Pff,“ odfrknu, „nemám strach z výšek! Teda jako… z normálních výšek. Tohle už je… nevím, přijde mi, že takhle vysoko už musíme překážet letadlům!“

Connor vybuchne smíchy:

„Tak toho se fakt bát nemusíš, zas tak vysoko nejsme. A na ten výhled si člověk časem zvykne. Jako ostatně na všechno, co na první dobrou vypadá nebo zní neuvěřitelně… Za měsíc už se nad tím vůbec nepozastavíš.“ A spolu s těma slovama mě pomalu odvede od toho okna pryč a posadí mě na gauč.

„Poslyš, sundej si ty kalhoty, hm? Hodím ti je do sušičky, zatím se přikryj tady tímhle a udělej si pohodlí,“ hmátne po dece přehozené přes opěradlo a podá mi ji. „Já ti donesu led na ten kotník… A uvařím ti čaj, jak jsem slíbil, jo? Zázvorovej, ten tě prohřeje.“

„Tak dík, to mi bodne,“ uznám, a jakmile se ke mně Connor otočí zády a odejde do kuchyně, zuju se, vysvleču se z provlhlých kalhot a vděčně se zachumlám do heboučkýho, huňatýho přehozu. A taky teda krásně voňavýho! Začenichám nosem – a ucítím z té deky Connorovu vůni. Hmmm…

O pár minut později, když už pomalu, opatrně usrkávám horkej čaj, můj kotník je obloženej kostkama ledu nasypanýma do látkovýho pytlíku a mý kalhoty se převalují v sušičce, si Connor s hrnkem naplněným pro změnu kafem přisedne na gauč vedle mě.

„Nevím, no,“ usměje se na mě a poprvé za celou dobu vypadá trochu znejistěle, „nechceš se třeba kouknout na nějakej film…?“

„Tak… můžeme, jestli chceš ty,“ pokrčím ramenama. „Popravdě, mně se líbí, jaký je tu úžasný ticho…“

„To je fakt, hluk dopravy se sem nedostane,“ přikývne Connor a lokne si kávy.

„Já myslel spíš… no, to je jedno,“ na poslední chvíli od toho tématu uhnu.

Connor ho ale polohlasně hodí do prostoru místo mě:

„Rodiče, že… Zajímalo by mě, proč dva lidi, co se takhle nedokážou vystát, nejdou radši od sebe?“

„Hmm, tak tuhle otázku si kladu už dobře deset let!“ ušklíbnu se – a zaujatě se k němu natočím. To už je dnes podruhý, co přiznává, že o hádkách mých rodičů ví! Možná, jestli je teda fakt policajt, tak byl někdy mezi těma poldama, co je sousedi na mámu s tátou už několikrát zavolali kvůli rušení nočního klidu. No, a jestli není policajt…

Ze všech těch dalších možných i nemožných vysvětlení se zachvěju.

„Je ti pořád zima?“ všimne si Connor.

„Ne, je mi fajn,“ usměju se na něj. Protože jo, je mi fajn! Je mi dokonce víc než fajn, a to navzdory tomu, že nemám nejmenší tušení, co se to kolem mě děje… Připadám si, jako kdyby mě na návštěvu do svýho zámku vzal princ, kterej mě na svým bílým, respektive teda tmavým koni přijel už několikrát zachránit… A teď mě posadil na svůj trůn a opečovává mě, jako kdybych ve skutečnosti já byl tím princem… Ehm, a to jsem prosím dneska nepil žádnej alkohol!

Nebo teda… doufám, že jsem nevypil něco… něco…

„Hele,“ napůl ze srandy, ale napůl tak trochu podezřívavě se na Connora zakřením, „nenasypal jsi mi něco do toho čaje, že ne? S tím, že mi v baru někdo cizí donese pití, máš ooobrovskej problém, ale pak mi v podstatě uděláš to samý!“

S úsměvem zavrtí hlavou:

„Už jsem ti přece říkal, že já nejsem cizí…“

„No jenže tahle informace je sama o sobě dost nedůvěryhodná, když zároveň nedodáš to bé, a sice: kdo teda vlastně seš?“

Connor mi chvilku oplácí můj upřenej pohled, pak sklopí oči a zamumlá:

„Promiň…“

„Co… co přesně?“ vydechnu zmateně.

Znovu zvedne hlavu a propálí mě těma svýma pronikavýma laserama:

„To, že jsem tak tajuplnej. To, že ti nemůžu pořádně nic říct. Umím si představit, jak je to nepříjemný…“

Vezmu tu jeho omluvu a zároveň vlastně přiznání toho, že se kolem mě fakticky děje něco, o čem nemám nejmenší tušení, na vědomí přikývnutím… a hned nato mi na tváři zase vykvete rozvernej úsměv.

„Zase tak nepříjemný to není, co si budem! Vzal jsi mě někam, kde je klid, neprší tu, je tu teplo – a navíc ten fantastickej výhled!“ A ještě jako bonus jsi tady ty…

„Na to nejdůležitější jsi zapomněl! Jsem tady já!“ mrkne na mě Connor – a já okamžitě ucítím, jak se mi po tváři rozlije kýbl červeně.

„Hej!“ ohradím se rozpačitě. „Říkal jsi, že umíš číst budoucnost, ne myšlenky!“ Načež mi dojde, že tou poznámkou jsem prozradil víc, než bych býval chtěl – a zrudnu o další dva tři odstíny.

Connor se pobaveně rozchechtá, postaví svůj hrnek se zbytkem kávy na stůl – a k mýmu překvapení jemně vykroutí hrneček s čajem z mých dlaní, aby ho mohl taky odložit. Nechápavě na něj přimhouřím oči, ale hned v další vteřině pochopím: Connor si totiž poposedne blíž ke mně – a obejme mě.

„Seš roztomilej, když se takhle červenáš,“ pronese polohlasně kousek od mýho ucha. „A mezi náma, seš roztomilej, i když se zrovna nečervenáš, ale to už jsem ti říkal… Zachu, fakt mě mrzí, že jsme se nepotkali za jinejch okolností. Ale na druhou stranu jsem rád, že jsme se vůbec potkali. A slibuju, že jednou ti to všechno vysvětlím.“

„Beru tě za slovo,“ špitnu a přilípnu se mu do náručí o trošku těsněji.

Ucítím, jak se mi usmál do vlasů, pak mi dokonce líbne takovou zdánlivě ledabylou, přesto ale všema mýma smyslama zavnímanou pusu na mou stále ještě horkou tvář… A po chvilce se jemně vymaní z držení mých paží, počká si, až se mu podívám do očí, a přeptá se:

„Tak co, vážně nemáš náladu na nějakej film, než bude čas jet domů? Ale nenutím, klidně můžeme i jenom koukat z okna, když budeš chtít. Sice jsem říkal, že si na ten výhled člověk zvykne, ale to neznamená, že by se mi to omrzelo…“

„Ten film nezní špatně,“ odpovím a pousměju se. Protože děj toho filmu mi snad pomůže rozptýlit mý rozjuchaný myšlenky, který se všechny točí jenom kolem tebe… a tvý vůně… a tvých rtů…

„Bezva!“ zaraduje se. „Máš nějakej tip?“

„A ty?“ pinknu mu tu otázku zpátky, a tak nakonec skončíme u nějakýho scifíčka o tom, jak se ukáže, že s náma lidma tady na planetě Zemi už přes sto let žijí mimozemšťani, aniž bysme o tom věděli… A já si celou dobu lámu hlavu, jestli mi výběrem zrovna tohohle filmu nechce Connor něco naznačit!!!

Když se ale o zhruba dvě hodiny později soukám do už vysušených kalhot a nazouvám si boty, napůl pobaveně, napůl rezignovaně nad svýma úvahama zavrtím hlavou: týjo, mně už regulérně hrabe! Aby nakonec řešení tohohle rébusu nebylo až proklatě jednoduchý (a zároveň parádně kýčovitý): při tom nedávným policejním zátahu v tom tanečním klubu jsem ve skutečnosti téměř umřel – a teď ležím v kómatu v nemocnici a tohle všechno se mi jenom zdá! Nebo bysme taky mohli žít v Matrixu – a Connor je novodobej Neo… Nebo chyba v programu, hahaha…

„Čemu se tlemíš?“ všimne si ten sexy softwarovej bug.

„Ts, no jestli umíš číst myšlenky, tak si posluž. A jestli neumíš, tak nevyzvídej!“ odpálkuju ho rozveseleně.

„Fair point,“ zašťuří se. „Co ten kotník teda, fakt to nechceš ještě nějak ovázat?“

„Ale ne, to je dobrý,“ odmítnu. „Pokud mě teda vážně hodláš hodit až domů a nevysadíš mě někde na opačný straně města!“

„Neboj. Doprovodím tě až před dveře vašeho bytu, vzhledem k tomu, že tam nemáte výtah.“

Přemýšlivě si skousnu rty:

„Takže adresu ti evidentně diktovat nemusím…“

„Ne, to nemusíš,“ nahodí Connor takovej lehce omluvnej kukuč.

„Hele, existuje vůbec něco, co o mně nevíš?“ povzdychnu si.

Connor se začne pochechtávat:

„No, ještě zhruba před dvěma minutama bych ti odpověděl, že neznám značku a barvu tvejch boxerek…“

„Ty seš ale!“ zahudruju – a zase ucítím, jak se mi do tváří žene červeň. Bože, přitom jsem nikdy neměl problém se před jakýmkoliv klukem hned na prvním dostaveníčku svlíknout donaha, a u Connora mě jaksi zvláštně umí hodit do rozpaků i představa, že mě viděl ve spodním prádle! A to je to slůvko viděl ještě zbytečně silnej kalibr, protože mezi tím, kdy jsem se vymotal z deky a začal si navlíkat kalhoty, uplynuly tak maximálně tři vteřiny!

„Jojo, já jsem ale – a ty seš zase roztomilej, máme to pěkně rozdělený,“ zazubí se na mě Connor a pak už zamíří k věšákům, aby si přes sebe mohl přehodit bundu – a podat mi tu mou.

Během jízdy nočním městem toho moc nenamluvíme, mně se honí hlavou spousty myšlenek, o který se nechci dělit, a Connor mě do žádnýho small talku netahá. Anebo je možná taky jenom prachobyčejně unavenej, vždyť co já vím, třeba není, na rozdíl ode mě, zvyklej tak ponocovat… Pokud teda mimozemšťani nebo strážní andělé potřebují vůbec spát, že jo! Posmutněle se nad touhle svou úvahou ušklíbnu – jo, na jednu stranu si z toho všeho pořád zkouším dělat srandu, ale to jenom proto, že mě celá tahle situace vlastně dost… děsí…. Děsí mě, že Connor toho o mně ví tolik – a já o něm vůbec, vůbec nic! A taky mě děsí, že… že až vystoupím z téhle jeho naleštěné káry a on šlápne na plyn a odjede…, tak co když ho už nikdy znovu neuvidím? Co když je tohle celý jenom nějakej… přelud, sen? Nebo co když jsem se prostě omylem připletl do nějaké jeho, já nevím, mise – a tak se naše cesty na chvilku propletly, ale nikdy příště už k takovéhle souhře náhod nedojde?

A tak, když Connor zastaví před naším domem, pomůže mi vystoupit z auta a s naprostou samozřejmostí mě chytne kolem pasu, tak já mu taky obtočím paži kolem těla – a chytnu se ho pevněji, než ve skutečnosti potřebuju. Kotník mě už totiž tolik nebolí, no ale jako kdyby mě místo toho nějak víc bolela… ehm, levá strana hrudníku…

„Co je, motá se ti hlava?“ zasonduje Connor.

„Ne, nic mi není,“ zalžu a tu svou lež zamaskuju úsměvem.

Při mým nemotorným hopkání po schodech do třetího patra nás pak oba řeč zase přejde, ale před dveřma našeho bytu, zatímco lovím po kapsách klíče, to ticho znovu prolomím.

„Číslo na sebe mi asi nedáš…?“ zkusím to, i když odpověď víc než tuším.

Connor zavrtí hlavou, ale dodá:

„Já si tě najdu, až k tomu budou zase… vhodný podmínky…“

„Hmm, tak to nevím, jestli mě má těšit, nebo spíš děsit,“ zamrmlám, a i proti mé vůli se mi do hlasu vkrade zklamanej tón.

Užuž strkám klíč do zámku a nadechuju se, abych dodal něco jako tak se měj – když vtom mě Connor chytne za zápěstí a tu mou ruku od dveří oddálí. Nechápavě k němu zvednu oči – a on se ke mně nakloní, jemně si mě přidrží pod bradou a svýma rtama se dotkne těch mých.

A tentokrát ne jenom nějak letmo.

Tentokrát z toho vyčaruje pořádnej, až hluboko ve slabinách šimrající polibek… A teprve až když zalapám po dechu, protože se mi přestane dostávat kyslíku, se ode mě zase odtáhne, jemňounce mi přejede hřbetem dlaně po tváři… a s takovým napůl roztouženým, napůl posmutnělým úsměvem mi popřeje:

„Dobrou noc, Zachu. A buď na sebe opatrnej…“

A aniž by čekal na mou reakci, rozběhne se po schodech dolů.

Zatímco já ještě několik dlouhých minut stojím před naším bytem jako solnej sloup… a vstřebávám, jak mě po tom polibku brní rty… a jak mi buší srdce… a jak mi tělem poletuje hejno poblázněných motýlků. Páni, takhle euforicky jsem se cítil naposledy s Kylem… Od té doby, co se i s rodinou odstěhoval ze Států, jsem ten pocit marně zkoušel najít v náruči jiných kluků, až už jsem skoro přestával věřit, že to ještě někdy zažiju.

A ono jo.

S někým, koho jsem nenašel já, ale kdo si – z bůhvíjakých důvodů – našel mě…