Co se stane v Hrozejově, to zůstane v Hrozejově (1/5)

Varování: místopis využitý v povídce je kompletně smyšlený – nechtělo se mi tentokrát strávit hodiny pouze přípravou, studováním map, hledáním a propočítáváním tras, vymýšlením výletů a reálných možností přespání a podobně ;). Zase si aspoň každý můžete pod těmi smyšlenými názvy představovat nějaký svůj oblíbený kousek (a koutek) naší vlasti, neboť se ta místa popsaná v povídce opravdu podobají spoustě reálných míst rozesetých po celé naší nádherné domovině. :-)

A ještě jedno N.B., tentokrát pro čtenáře, kterým podobně jako mně dělá problém zapamatování si většího množství vedlejších postav – jejich jména jsem schválně zvolila tak, aby se pamatovala snáz. Takže Elen chodí s Adamem (dvě samohlásky na začátku), Katka s Karlem (2x K), Robert s Renatou (2x R), no… a ten zbytek už se vám snad vryje do hlavy i bez mnemotechnických pomůcek, čistě pro to, jací ti kluci jsou ;).

 ***

„Ahoj, Marku! Tak co, máš na mě deset minut? Už to mám všechno konečně kompletní!“ zní mi do ucha Elenin nadšenej hlas.

„Jasný, val to do mě,“ usměju se a najdu si na posteli o něco pohodlnější pozici. Je mi totiž jasný, že Eleniných deset minut se úplně na pohodu protáhne na hodinku – a ani jeden z nás si toho nevšimneme!

„Paráda!“ úplně ji vidím, jak se u svýho mobilu zubí. „Takže nakonec nás pojede přece jenom devět. Já s Adamem, Katka s Karlem a tvoje maličkost jsme jasní. Robert nakonec nejede sám, ale vezme s sebou svůj novej objev, Renatu. Zdenda to letos vzdal, nastupuje hned prvního července na brigošku a bylo mu blbý si říct, jestli by ten nástup nešel o dva týdny posunout… Ale zase teda, hmmm, no,“ Elen najednou lehce znejistí, „Tom si s sebou taky bere svůj novej objev, Marku.“

BUM.

Ne, to mi nespadl kámen ze srdce.

To mi naopak někdo hodil balvan na srdce – a rozdrtil mi ho.

Znovu.

Moje původně dobrá nálada se okamžitě rozplyne do ztracena.

„Tak to je výborný,“ zavrčím. „Takže nakonec…,“ začnu – a užuž chci nerozvážně dopovědět, že nakonec tam budu jedinej singl, jedinej kůl v plotě, jedinej křenáč… To tam teda letos radši nepojedu vůbec, beztak se mi bůhvíjak nechtělo, ani když to vypadalo, že tam Tom pojede sólo! Tak co bych tam dělal teď, díval se na něj, jak se cicmá se svým dalším borcem?

Ale na poslední chvíli mě něco napadne.

A tak ten svůj dodatek úplně pozměním:

„Takže nakonec tam budou hned dva úplně cizí lidi… Můžu teda taky pozvat svýho novýho přítele?“

„Jůůů!“ Elino vypísknutí mi málem protrhne ušní bubínek. „A ty někoho máš? A koho? A od kdy? A jak to, že to nevím? Markuuu! Nebo ti mám začít říkat mistře tajuplnej?!“

To její nadšení se na mě znovu přelije, Eli je v tomhle úžasná.

„To mi říkej, jak chceš,“ začnu se proti své vůli pochechtávat. „Ale hlavně mi teda řekni, jestli bude v pohodě, že nás místo devíti bude deset…“

„Jasně že to bude v pohodě! To bude naopak ještě lepší!“ raduje se Elen. „Víš, trochu jsem se bála, že se ti možná nebude chtít jet, když nepojede ani ten Zdenda a když tím pádem bys tam byl mezi náma všema jedinej nezadanej… A ještě když jede i Tom, že jo… Ale takhle je to boží! Obvolám všechny ty ubytka a nechám nám tam přidat jednu přistýlku nebo tak něco, nějak se seskládáme. No a tak kdo to je? Odkud se znáte? Kdy jste se dali dohromady? Povídej, přeháněj!“

„Hele, nebuď zvědavá! Tůdle! Já taky o těch druhých nováčcích nic nevím. Tak se prostě všichni navzájem poznáme až na místě srazu. Což je teda kdy a kde?“

„No dobře, ale jestli do tý doby zvědavostí umřu, máš mě na svědomí! A mezi náma, Marku, moc ti to přeju, fakticky moc, a mám radost za tebe! Bože, nejradši bych tě objala… A tak hele, když už teda jsi, no, ehm, hodil Toma takhle za hlavu, konečně, tak nemám tě zase pozvat na WhatsApp do naší skupiny? Budeš mít všechny informace zase z první ruky…“

„Ne, díky,“ odmítnu a podvědomě se z té představy ošiju. „Necháme to takhle… Já zase tolik informací nepotřebuju, prostě mi řekni, kdy a k jakýmu vlaku mám přijít. Teda máme. Detaily o programu na jednotlivý dny zase tak nutně znát nemusím, je mi jasný, že jsi to vyladila dokonale!“ pochlebuju jí, i když ono to vlastně žádný pochlebování není, Elen opravdu je dokonalá organizátorka! Čundry a výpravy, který pro nás chystá, si v ničem nezadají s nějakýma all inclusive zájezdama pořádanýma prověřenýma cestovkama. Člověk se prostě jenom veze – a nemusí se o nic starat!

A Elen si je svých kvalit dobře vědomá.

„Jo, no, myslím, že se mi to dost povedlo,“ přizná bez mrknutí oka. „A hlavně teda nemusíme tahat ani stany, ale tentokrát ani karimatky, zamluvila jsem nám samý pěkný chatičky. Bude to o něco dražší než dřív, ale to asi zrovna tobě vadit nebude, že… A taky jsem to letos pojala, že nebudeme spát každou noc jinde, ale že na jednom místě zakotvíme i na víc dnů – a můžeme si dělat výlety odtamtud. Ať se prostě pořád tak nehoníme z místa na místo, ale máme to letos víc na pohodu. Ono kdo ví, jestli se nám za rok ještě podaří se takhle sejít, tak ať to prostě stojí za to…“

„Jasně, to zní všechno dobře!“ přikyvuju automaticky, i když mě Elen nemůže vidět.

Další půlhodinu mi pak to, jak to celý pojala, trochu víc konkretizuje, i přesto, že jsem jí řekl, že detaily znát nepotřebuju – ale vím, že Elen organizováním všeho možnýho doslova žije, a tak ji nechám, ať mi přeříká celej itinerář naší dvoutýdenní červencový výpravy.

„No tak jo! Tak teda v pondělí sedmýho července v pět čtyřicet pět před nádrem!“ shrne to. „Těším se! Na tebe a na…?“

Rozesměju se:

„Já ti dám a na! Říkám ti znovu, nech se překvapit!“

A s touhle větou se rozloučíme.

Nedodám, že to doporučení nech se překvapit platí i pro mě. Taky se budu muset nechat překvapit… Ani já totiž nemám nejmenší tušení, koho s sebou na ten náš čundr vezmu! A na to, abych na to přišel, mám odteď přesně dva týdny. Paráda!

Chvilku ještě koukám do stropu a sám sebe peskuju, do čeho jsem se to namočil… a pak se překulím na břicho, znovu popadnu mobil a s napůl odevzdaným, napůl odhodlaným povzdechem si najedu do jedné seznamovací apky. A to jsem se nedávno dušoval, že už nikdy víc! Jenže taky… to jsem tam tenkrát šel hledat přítele. Opravdovýho. Kdežto teď… teď tam jdu s trošku jiným záměrem. Bude mi stačit najít někoho, s kým spolu vydržíme dva týdny… Čili ten někdo nemusí splňovat veškerý moje požadavky na ideálního kluka. Nemusí jich dokonce splňovat ani většinu. A to přece takovej problém být nemůže. Najít někoho… obyčejně průměrně sympatickýho.

***

O pět dnů později už si tím svým přesvědčením, že to přece takovej problém být nemůže, nejsem zdaleka tak jistej.

Popravdě: začínám ztrácet veškerý naděje.

Prostě a jednoduše to vypadá, že na celým světě neexistuje nikdo, kdo by se mnou byl kompatibilní aspoň natolik, že by byl ochotnej to se mnou na ty dva týdny zkusit… A když už se najde někdo, kde nám to navzájem aspoň lehoulince zajiskří, tak se ukáže, že je třeba z opačnýho konce republiky a rodiče ho na čtrnáct dnů za nějakým cizím týpkem určitě nepustí. Nebo druhej že naopak pracuje a nemůže si jenom tak z ničeho nic říct šéfovi o dovolenou. Z dalšího zase po prochatované noci vylezlo, že byl před tři čtvrtě rokem na operaci s kyčlí a ještě to nemá úplně uzdravený, takže víc než kilásek dva denně bez berlí neujde… Což teda do běžnýho vztahu by mi nijak nepřekáželo, jenže když ho potřebuju vytáhnout právě na akci, která je celá pojatá dost sportovně a jedním z jejích hlavních účelů je pořádně si po tom celoročním sezení ve školních lavicích protáhnout nohy?! No, tu konverzaci s ním nakonec nesmažu, on je mi Evžen opravdu dost sympatickej, jenže… k řešení mýho akutního problému jsem se vůbec nepřiblížil.

Do kelu.

Ve čtvrtek, předposlední den letošní školní docházky, jsem tak jedinej, kdo se v naší třídě tváří dost zasmušile.

I když teda zrovna dnes nejsme dokonce ani ve třídě, ale takhle den před rozdáváním výza jsme i se třeťákama z béčka rozlezlí všude možně po gymplu s cílem vyklízet některý místnosti a kabinety před prázdninovým malováním… Druhákům ten los letos padl líp – jsou totiž v parku a podílejí se na organizaci sportovního dne pro děcka ze základky, no a prváci se teprve dnes odpoledne budou vracet z týdenního sportovního soustředění.

„Co se tváříš, jak kdyby ti ulítly včely?“ břinkne mě do zad Dan, zatímco si sedá vedle mě na žíněnku. My dva a spolu s náma deset dalších kluků z áčka i béčka jsme totiž dostali na starost vyklidit tělocvičnu.

„Ale netvářím,“ zahučím.

„Ale netvářím!“ zopakuje po mně Dan a náležitě se u toho zapitvoří, aby zdůraznil, že opravdu vypadám jako kakabus.

„No tak možná se tak trochu tvářím!“ uznám a na tu žíněnku se rozplácnu na záda. „Nějak se takhle těsně před prázkama všechno sere.“

„Taky?“ zachechtá se.

„Jaký taky? Tobě se taky všechno sere?“ zpozorním.

„No mně ne, ale zrovna před chvilkou se Filip rozčiloval, že mu na poslední chvíli klekla brigáda, se kterou počítal, protože dost nutně potřebuje nějaký prachy… Vyptával se, jestli náhodou někdo o něčem nevíme,“ trhne Dan ramenama, že jako nevíme, sami jsme rádi, že se nám povedlo si aspoň nějakej přivýdělek včas domluvit.

„Filip, pff,“ mávnu rukou, že mě jako tohle téma víc nezajímá…

Jenomže hned nato se mi v hlavě rozcinká takovej výstražnej zvoneček.

Že jako hele, bacha, tohle by mohlo být podstatný info.

Filip. Shání brigádu. Potřebuje prachy.

Vymrštím se do sedu, rozhlídnu se po tělocvičně a zvědavě na jmenovaným zakotvím očima.

Zrovinka si jenom tak ležérně dribluje s volejbalovým mičudou, zatímco druhou rukou zaníceně gestikuluje, protože něco očividně dost důležitýho vysvětluje Kubovi…

„Co je?“ vyruší mě Dan z mýho rozvažování. „Ty o nějaký brigádě takhle narychlo víš?“

„Jak se to vezme,“ zaksichtím se na něj.

„A že ses nepochlubil…,“ malinko dotčeně nafoukne tvář. Dobře totiž ví, že občas se přes mý rodiče – a jejich rozličnou klientelu – dá dostat k dost zajímavým formám přivýdělku…

„Kámo,“ natáhnu ruku a poplácám ho po zádech, „věř mi, že kdyby ses k tomu jenom malinko hodil, tak bys byl první, komu bych si řekl! Ale jednak seš na holky. A druhak seš dokonce i zadanej.“

Dan na mě nechápavě vytřeští oči:

„A jak to jako souvisí s možností vydělat si prachy?“

„No momentálně úplně nejvíc! Hele, já ti pak někdy povím víc, jo? Ale teď mě nech chvilku přemýšlet… A taky mi drž pěsti, je to pro mě fakticky mega důležitý!“

„Jasně, tak teda držím!“ zakření se Dan, už zase v dobré náladě, a těma zatnutýma pěstma mi zamává před obličejem. „Jenom bys u toho přemýšlení mohl aspoň předstírat, že i něco děláš, protože až sem zase naběhne Kraťák a zjistí, že ty žíněnky jsou pořád na stejným místě, tak z toho asi nadšenej nebude!“

„Klídek, času je dost,“ kývnu na Dana hlavou, myšlenkama už jsem ale někde úplně jinde. Času je dost – ale jak na co! V určitých záležitostech se mi ten čas naopak dost krátí…

Ještě než se ze žíněnky zvednu, nechám si celej ten svůj plán pro jistotu projít hlavou znovu.

Filip. Hmmm. Upřímně nikdy dřív by mě nenapadlo, že zrovinka o něm budu někdy uvažovat jako o jediné osobě, která by mi mohla vytrhnout trn z paty! Ale na druhou stranu, proč vlastně ne? Nouze naučila Dalibora housti, že, hahaha…

Když se to vezme kolem a kolem, tak my se s Filipem vlastně ani nijak moc neznáme. Ten náš vzájemnej vztah by se dal označit, že se nijak zvlášť nemusíme – holt takhle to dopadá, když jeden kluk od sedmi let kope za Jestřáby (já), kdežto ten druhej naopak hraje za FK Meteor (on). Roky a roky zpátky jsme do fotbalové přípravky chodili spolu, to jsme se spolu asi i úplně normálně bavili, prostě jako všechny děcka zapálený do sportu, ale jak se naše cesty potom rozdělily, tak už zůstaly rozdělený a nic na tom nezměnilo ani to, když jsme pak prvního září před třemi lety zjistili, že jsme oba nastoupili na sportovní gympl, ačkoliv nás každýho strčili do jiné třídy. Nebo když pak v průběhu prváku o nás obou postupně vyplavalo na povrch, že jsme na kluky… Takže jo, když se potkáme někde na chodbě, tak na sebe kývneme. No při nějakých sportovních akcích nebo rovnou na zápasech máme jeden pro druhýho v záloze spíš pošklebky a posměvačný poznámky, ale zase jako umíme oba obdivně protáhnout hubu, když se tomu druhýmu něco fakt povede.

No a teď teda evidentně jsme dospěli do bodu, kdy tenhle náš vztah nevztah zkusíme posunout o level výš. Protože já něco potřebuju, on něco potřebuje – a když to dáme dohromady, mohla by z toho být win win situace. A každej, kdo je tělem i duší sportovec, jako že my dva jsme, chce přece vyhrát, no ni?!

S odhodlaným nadechnutím tedy odlepím zadek od žíněnky a rádoby ledabyle, s rukama v kapsách přejdu tělocvičnu na druhou stranu, k basketbalovýmu koši. Štěstí mi přeje minimálně v tom, že Filip s Kubou už spolu ten rozhovor pravděpodobně ukončili a jenom se střídají v pokusech o hod míčem na koš, nerad bych jim totiž skákal do řeči…

„Čus,“ kývnu tak nějak na oba dva, když k nim dojdu, načež se pohledem zaměřím jenom na Filipa, „hele, můžu s tebou chvilku mluvit?“

„Se mnou?“ vytřeští na mě Filip oči – a mně z toho bezděky cuknou koutky. Očividně jsme fakticky na jedné vlně, protože kdyby místo toho s žádostí o rozhovor přišel on za mnou, reagoval bych úplně stejně nevěřícně! Vlastně, když se nad tím tak zamyslím, tak tohle je asi první neposměvačná věta za minimálně deset let, co mezi náma zazněla…

„Jo, no, že prej ti na poslední chvíli vybuchla brigoška,“ specifikuju, kolem čeho se náš dialog bude točit.

„Týjo,“ ušklíbne se, „místní tamtamy zjevně ani takhle na konci roku neztratily nic ze svý pověstný rychlosti! No, a co ty s tím?“

„Třeba bych o něčem věděl,“ nadhodím, zároveň těknu pohledem po Kubovi. Kruci, jak mu dát nenápadně najevo, že to, co se tu chystám nabízet, není žádná obyčejná brigáda, a tudíž mi není úplně po chuti, že nás pořád poslouchá…?

Filip se to naštěstí nějak dovtípí, protože jednoznačným posuňkem spojeným s úsměvem Kubovi naznačí, že se bude jednat o soukromej rozhovor, a teprve když se k nám Kuba s mávnutím otočí zády a odběhne k jiné skupince kluků, Filip mě vybídne:

„Jsem jedno ucho.“

„Mňo,“ podrbu se ve vlasech a chvilku přemýšlím, odkud to vzít a jak to pojmout co nejlíp, zatímco pozoruju, jak si Filip dál nenuceně dribluje s balonem, „co bys řekl na dva týdny strávený v přírodě, na čundru? Plně hrazený ubytko i jídlo, plus bys dostal i něco nad to, nevím, řekněme patnáct litrů? Nebo šestnáct? Osmička za každej týden? Samozřejmě myslím v čistým, na ruku.“

Filip uznale vytáhne obočí, pak vystřelí na koš, samozřejmě nemine, a když se rozejde pro balon, doptá se:

„A co je podstatou toho všeho? Je to nějakej tábor pro děcka? Chceš po mně, ať jim dělám vedoucího nebo organizuju nějaký sporty…?“

„Ne, to ne, je to normální čundr s partou lidí našeho věku,“ prohrábnu si účes, načež si znervózněle založím ruce na hrudníku – teda jenom do té doby, než po mně Filip nečekaně vystřelí balonem. Taktak stihnu svůj zabalenej postoj zase rozbalit a ten balon chytit, aby se ode mě neodrazil jako od solnýho sloupu!

Filip mi ukáže vztyčenej palec a pak mi dlaní naznačí, ať mu míč přihraju zase zpátky.

„Tak o co teda jde?“ pobídne mě.

Obezřetně se rozhlídnu kolem dokola, jestli není nikdo v doslechu:

„No, hele, ale je to takový…, prostě nech si to pro sebe…“

„Prokrista,“ protočí na mě oči, „tak teď už mi to říct musíš, protože jsem fakticky zvědavej! A jo, prachy sice potřebuju, ale do žádný levárny se mnou nepočítej!“

„No dovol?“ nafouknu se trochu. „Proč hned do levárny?“

„Protože kolem toho tolik naděláš!“ pošle Filip do koše další míč – a já se pro ten balon automaticky rozejdu.

„Třeba je to prostě jenom… osobní!“ párkrát si s balonem prásknu o zem – a přihraju ho Filipovi, zatímco se přemýšlivě hryznu do rtu. Sakra, jak to mám celý podat, aby to nahlas řečený neznělo tak pitomě a trapně, jak mi to zní v mé hlavě?!

„Aha!“ zadribluje Filip – a hodí mi balon zpátky, přičemž kývne bradou směrem ke koši, že jsem jako s pokusem se trefit na řadě. „Sháníš někoho, kdo ti bude během putování vyměňovat plínky?“ zakření se.

„Víš co?“ mrsknu po něm mičudou a tentokrát pěkně zprudka, „tak si naser!“

A s tím se k němu otočím zády, protože ne, zase takhle nutně ho nepotřebuju! Nedošlo mi, že říct mu pravdu pro mě bude tak… tak těžký, a že vzhledem k tomu, že se vůbec neznáme, tak vlastně vůbec nevím, jestli on mi to pak neotříská o hlavu, nerozhlásí to po celé škole a nebude to proti mně vytahovat až do maturity…

Jenže Filip najednou přiskočí ke mně, chytne mě za loket a zadrží mě.

„Počkej, Marku,“ otočí mě k sobě čelem a zpříma se na mě zahledí, „prostě to vysyp. Slibuju, že to nebudu nikde šířit, stačí? A nebudu si z toho dělat prdel.“ Hned vzápětí se mu ale zase šibalsky zableskne v očích: „I když dopředu tuším, že minimálně tahle druhá část nebude snadná…“

„Blbečku,“ vytrhnu loket z jeho držení, ale nutno mu přiznat bod za to, že moje útěkářský úmysly vzaly po tom jeho proslovu za svý. Ještě chvilku se propalujeme pohledem a já rozvažuju všechny pro a proti, než to na něj vybalím tak, jak to je:

„Prostě hledám někoho, kdo se mnou pojede na čundr – a bude předstírat, že spolu chodíme!“

Filip na mě vykulí oči:

„To myslíš vážně…?“ A okamžitě se začne rozveseleně pochechtávat. „Ty vole, tak tohle je… Hahaha… Jako fakt?“

Založím si ruce na hrudníku.

„Říkals, že se nebudeš smát!“ zahlížím na něj dotčeně.

„A zároveň jsem tě varoval, že to asi nebude snadný dodržet,“ dál se nepokrytě baví.

„No tak to můžeš brát jako takovej bonus v rámci tý brigády,“ hudruju. „Budeš mít zadara ubytko, jídlo – a ještě každej den spoustu zábavy na můj účet! Mimochodem, o výši tý odměny jsem ochotnej ještě vyjednávat…“

Filip zase začne driblovat, ale tentokrát nesleduje očima ten balon, ale mě.

„Ty vole, Marku, ale proč…?“

„Jaký proč?“ rozhodím rukama. „Protože když teď znáš detaily, tak ti šestnáct litrů může přijít málo. Co dvacet…?“

„Ale to nemyslím,“ Filip předvede prudkou vývrtku, mrští balonem na koš a znovu se natočí ke mně, aniž by ho zajímalo, jestli se trefil, nebo ne (jasně že jo). „Myslím, proč potřebuješ něco takovýho předstírat? To tam máte zakázaný jet sólo bez partnerů, nebo co?“

„Ale hovno zakázaný,“ zavrtím hlavou, došourám se k balonu a začnu ho zpracovávat nohama, „prostě… tam bude debil, se kterým jsem kdysi chodil, a přivede si tam jinýho debila, a… a celá parta si myslí, že taky někoho mám. Nemůžu tam přijít sám!“

„Jasný, takže klasika,“ kývne Filip hlavou.

„Přijde ti?“ zvědavě k němu zvednu hlavu – a kopnu balon jeho směrem. „Mně by teda mnohem klasičtější přišlo, kdybych žádný takovýhle pitomnosti řešit nemusel…“

„No, tak je neřeš – a vyser se na to!“ mykne ramenama.

„Jenže to nemůžu! Já prostě nechci, aby měl dojem, že vyhrál! Že mě odkopl – a udělal dobře, protože zatímco se mu daří a střídá jednoho sexy kluka za druhým, tak já nikoho nemám!“ Sotva to ze sebe vyplivnu, okamžitě se přistiženě kousnu do jazyka: no do háje, já se mu tady normálně svěřuju s věcma, který jsem doteď nebyl pořádně ochotnej přiznat ani sám sobě…

Filip přemýšlivě přimhouří oči.

„To, že zrovna nikoho nemáš, přece neznamená, že on vyhrál…“

„Hele, nerozebírej mě,“ doporučím mu lehce nakvašeně. „Prostě jdeš do toho, nebo ne?“

„No tak byl bych blbej, kdybych takhle snadno vydělaný prachy nevzal… A vlastně je to pro mě i dost pocta, když máš dojem, že když se budu ukazovat vedle tebe zrovna já, tak to bude vypadat, že se ti daří, haha,“ tlemí se ten jeliman.

Přehnaně okázale ho přejedu očima od hlavy k patám:

„No tak nevypadáš špatně – a nedělej, že to o sobě nevíš!“

„Pf,“ odfrkne, „možná vím, možná nevím, ale o mě tady nejde, že? Tohle je, nebo teda bude, tvoje hra. Takže co dál? Co po mně budeš chtít? Abych na tebe na tom čundru obdivně koukal jako na někoho, kdo umí chodit po vodě, abych ti visel na rtech, chválil tě a velebil každej tvůj nápad?“

Zamračím se na něj:

„Přidám ti dalších pět táců, když to nebudeš takhle rozpatlávat – a spolkneš ty svoje posměšný komenty!“

„Okej!“ zvedne ruce, jako že se vzdává. „Žádný rýpání, chápu. Jenom si ujasňuju pravidla. Kdy se teda celá ta akce koná? A dostanu nějakou zálohu?“

„Vyjíždíme příští pondělí, sedmýho,“ informuju ho. „A jestli potřebuješ prachy hned, tak není problém.“

„Je mi jasný, že prachy pro tebe nejsou problém,“ mrkne na mě. Taky aby mu to nebylo jasný! Ne nadarmo je jméno mýho táty vyvedený hodně vysoko a hodně velkým písmem na tabuli sponzorů na místním fotbalovým stadionu! „A nejde o to, že bych je akutně potřeboval. Ale chci mít jistotu, že prostě… tohle celý… není nějakej blbej fór… I když čím víc tě poslouchám, tím víc je mi jasný, že asi ne,“ pátravě na mně zakotví očima.

„Jak jsem říkal, přestaň mě rozebírat!“ zahrozím na něj prstem, načež se začnu šacovat – a dojde mi, že jsem oblečenej ve sportovním a že mobil mám zamčenej ve skříňce v šatně. „A víš co, pošli mi potom QR kód, proplatím ti to. Vyplň si tam částku, jakou uznáš za vhodný. Ale Filipe,“ přistoupím k němu o dva kroky blíž a výhrůžně na něj přimhouřím oči, „jestli mi to nějak posereš, jestli to někomu z mý party vykecáš, tak si piš, že ty prachy budu chtít zpátky – i s úrokama!“

„Jasný, šéfe!“ zasalutuje mi Filip vysmátě – a já od něj s vrtěním hlavou odběhnu pryč.

Radši.

Nebo bych mohl toho svýho rozhodnutí ho do celé akce zatáhnout začít ještě litovat…

***

Navzdory tomu, že mám pořád spoustu pochybností a trochu taky nervy, do čeho jsem se to navezl, tak s tím, jak se čundr blíží, se těším víc a víc! Ono teda takhle: já se na něj těším každej rok už od konce osmičky, kdy jsme ho pořádali poprvý, a těšil jsem se docela i letos, ačkoliv to teda původně vypadalo, že tam úplně poprvý pojedu sám – a Tom tam bude taky sám… No ale teď, když navíc si s sebou přivedu fejkovýho přítele a budu tak moct jak Tomovi, tak i celé partě ukázat, že nejsem žádnej chudák, kterýho když někdo odkopne, tak on se z toho ani za celej rok nevyhrabe… Prostě hned je to těšení takový příjemnější, když nebudu muset předstírat, jak jsem v pohodě s tím, že jsem tam jedinej sólo! Místo toho holt budu předstírat něco jinýho. A sice že chodím zrovinka s Filipem. Hmmm. No ale ať se na to dívám, z které strany chci, tak tohleto předstírání se mi jeví jako mnohem líp zvládnutelný!

Když už jsme u Filipa, ten mě dost překvapil, že si nechal proplatit jenom symbolickou zálohu ve výši tří táců. Pak jsme si ještě vyměnili pár zpráv, ale ukázalo se, že moc zvědavej ohledně toho, jakej je přesnej plán na ty dva týdny, není… Musel jsem se usmát, když jsem si četl jeho vzkaz: „Já toho zas tak moc dopředu vědět nepotřebuju, akorát kde a v kolik to celý vypukne, zbytek už se nějak vsákne.“ Evidentně má k celé akci podobnej postoj jako já! Hlavní je nezmeškat start; no a do cíle už se pak vždycky nějak dokodrcáme.

V pondělí, v den D, se mi však málem celej ten pověstnej start zmeškat povede! Nějak mi prostě nedošlo, že emhádéčko teď jezdí v nových, prázdninových intervalech, čili bus jenom každých dvacet minut místo deseti a tramvaj každých deset místo pěti. Myslel jsem, jak se na nádraží dovalím něco po půl – a ještě tam budu mezi prvníma, a zatím k hloučku svých už nervózně mě vyhlížejících kámošů i některých nekámošů dobíhám s těžkou krosnou na zádech a s jazykem na vestě až dvě minuty před šestou!

Elen si místo pozdravu důležitě poklepe na hodinky:

„Řeklo se ve tři čtvrtě!“

„No neboj, já jsem to nezapomněl! Jenom mi ujely všechny spoje…,“ zkusím se hájit.

Elen se užuž nadechuje k nějaké další odpovědi a podle toho, jak se tváří, je mi jasný, že za rámeček si to nedám, ale Adam, Elenina za všech okolností stoicky klidná druhá polovička, mě obejme kolem ramen a se smíchem se mě zastane:

„No co, tak logicky vždycky někdo musí přijít poslední! Letos to holt vyšlo na Marka.“

„Paráda, aspoň si díky tomu zapamatuju tvý jméno, protože jinak se mi to dost motá… Teda jako bez urážky!“ rozhihňá se drobná černovláska a přistoupí přede mě s napřaženou pravačkou, zatímco prsty levé ruky má propletený s těma Robertovýma: „Čau, já jsem Renata.“

„Marek, ahoj,“ stisknu jí dlaň, a než se na ni stihnu pořádně usmát, vymění si s ní místo statnější kluk, moje babi by pro něj použila označení chlap jak hora, a taky mi podá ruku:

„Jirka, čus…“

„Jo, čau,“ odpovím malinko roztržitě, protože mám nejvíc napilno prohlížet si ho od hlavy až k patám a podvědomě ho hodnotit: Takže Jirka! Tak TOHLE je můj další náhradník! Takovej… taková korba! Ha! A že se Tom nikdy dřív nezmiňoval, že by ho přitahovali takovíhle… namakanci?!!

Kmitnu očima doprava a konečně, téměř po roce, si troufnu udělat něco, čemu jsem se posledních dvanáct měsíců tak usilovně vyhýbal: zakotvím pohledem na Tomově tváři. No, ehm… Teda jako není to po dvanácti měsících, ale tak zhruba po desíti, protože několik prvních týdnů po našem rozchodu jsem ho docela stalkoval… a snažil jsem se ho přesvědčit, že to my dva k sobě patříme, ne on a Martin… Snažil jsem se ho ukecat, ať se k sobě vrátíme… nebo teda přesněji, ať se on vrátí ke mně… Snažil jsem se poukazovat na to, že to, co jsme mezi sebou měli, to, co jsme tolik let budovali, si nezaslouží, aby to tak rychle spláchnul do kanálu… Až poté, co se na to Dan fakt nemohl dívat a dost ostře mi dal najevo, že mu moje chování přijde ubohý a hlavně destruktivní, jsem se pak v noci v jednom baru ožral… a vyspal jsem se s klukem, kterýho jsem nikdy dřív ani nikdy potom už neviděl… a druhej den jsem se z toho všeho vyblil… No, a od té doby pro mě Tom přestal existovat.

Do chvíle zhruba měsíc zpátky, co se ke mně donesla zpráva, že se s Martinem rozešel.

A já si spokojeně zamnul ruce, že jako a máš to, ty hajzle, karma je zdarma! A byl jsem dost zvědavej, jestli se mi třeba neozve. S tím, že… před tím rokem přece jenom udělal chybu. Říkal jsem si, že kdo ví, že třeba na tomhle letošním čundru… k sobě zase najdeme cestu…

No, ale jak se ukázalo, Tom se mnou žádnou další cestu nikdy hledat nehodlal – a nehodlá.

Místo toho si našel tadyhle Jirku…

Tom zachytí můj pohled, pousměje se na mě a pusou naznačí čau, ale to už potřesu hlavou, abych všechny ty svoje vzpomínky zahnal, kam patří, o krok od Jirky odstoupím a rozhlídnu se po ostatních přihlížejících, než konečně najdu očima ty Filipovy. Parádně pobavený mimochodem, protože jasně, hihi haha, je to očividně strašně vtipný – pozorovat někoho, jak se seznamuje s novým vyvoleným svýho ex, že jo!

„No, a tohle je Filip, kdo ho ještě neznáte,“ ukážu na něj paží a chci dodat dvě slůvka: můj přítel – aby to vyznělo tak, jak jsem si to už hezkých pár dnů představoval, že to vyzní, a aby to zarezonovalo v uších hlavně Tomovi, že jo, proto to dělám…

Jenže Elen mi do toho skočí:

„Všichni už ho známe! Než ses uráčil sem dorazit, už se nám stihl představit od á do zet, a ještě i povyprávět spoustu vtipnejch historek!“

„Ale! A o čem?“ povytáhnu zvědavě obočí nejdřív na ni a hned pak na pana vypravěče. Co jim krucinál mohl za tu chvilku stihnout navykládat…?

„No o čem, o fotbalu!“ zazubí se Filip, přejde ke mně a ležérně mi položí paži přes ramena.

Užuž ho chci setřást, že jako co si to dovoluje, načež mi docvakne, že spolu přece jakože chodíme… Sám nad sebou musím protočit oči: panebože, do čeho jsem se to uvrtal? Vždyť já tu svou vlastní hru málem posral hned v první minutě!

A tak Filipovi věnuju takovej naoko usměvavej cukrblik, on mi to oplatí rozveseleným zamrkáním – a to už Elen tleskne do dlaní:

„Hele, tohle svoje vrkání si nechte na pozdějc, teď už máme nejvyšší čas zdrhat na nástupiště! Ten vlak v týhle stanici začíná, už tam určitě bude stát, tak ať chytneme nějaký dobrý místa…“

„Ty jsi nám nevzala místenky?“ podivuje se Katka.

„Je to osobák,“ vysvětlí Elen, „sice pojede dýl, ale zase bez přestupů až na místo… Hele, přiznejte se, že vy jste ty detaily, co jsem vám posílala, nikdo nečetli?“

„Já náhodou jo!“ zvedne ruku Adam – a všichni se rozchechtáme.

„Tak bodejť, tys to dostal nařízený jako povinnou četbu, že jo?“ chláme se Karel.

„Jo, a dokud jsi nezvládl odhrkat program celýho čundru minutu po minutě, nebyl žádnej sex,“ přisadí si Robert.

„Kreténi,“ zavrtí Elen hlavou, ale cukají jí u toho koutky.

„Já jsem to teda nečetl, přiznávám,“ vmísí se do hovoru Filip – a vezme mě úplně samozřejmě a nenuceně za ruku. Navzdory té lehkosti, s jakou to udělá, z toho ale úplně strnu… Protože kdy mě naposledy držel někdo za ruku? Odpovím si okamžitě: už to bude skoro rok… a byl to ten samej člověk, co se teď tak lepí na Jirku… A mezi mnou tenkrát a Jirkou dnes se podobně lepil na Martina – to kvůli němu mě tenkrát poslal k vodě… Filip ale o mých vnitřních myšlenkových pochodech nemá nejmenší tušení, a tak s provokativním podtónem v hlase pokračuje: „Mně to převyprávěl tadyhle Mára. Místo pohádky na dobrou noc.“

Pár lidí vybuchne smíchy.

„To bych myslel, že si před spaním vyprávíte mnohem pikantnější stories!“ nechá se slyšet Rob.

„Nebo ještě líp, že místo vyprávění si je rovnou sehráváte,“ kření se Karel.

„Tak chápeš to?“ otočí se Katka na Elen s hraným nepochopením. „Ještě není ani šest ráno – a oni už netočej o ničem jiným než o sexu!“

„Co se divíš? Sex je základ života, ne?“ obejme ji Karel zezadu a lípne jí pusu do vlasů.

„Neříká se to náhodou o škole…?“ zamyslí se Renata.

„Hlasuju, aby slovo škola bylo odteď zakázaný!“ zvedne pravačku Tom. „Kdo souhlasí?“

„Všichni!“ odpoví ostatní téměř sborově, já se k nim ze zcela zřejmých důvodů nepřidám.

„No, a já hlasuju, ať se okamžitě odebereme na to nástupiště!“ začne nás popostrkovat Elen.

„Prosím tě, klid, ten osobák tam na nás počká,“ vezme ji Adam za ruku. „Ostatně bez nás by musel vyjet prázdnej, protože uznej, kteří jiní blázni by jeli v prázdninový pondělí v šest ráno do Římic?“

Karel hýkne smíchy:

„Ty vole, tys ten itinerář očividně fakt četl! Takže do Římic, jo? A nebyli jsme tam předloni…?“

„Byli,“ přikývne Elen, zatímco se hromadně rozšouráme ke vchodu na nádraží. „Ale to jsme tam došli pěšky z Lokštejnu a hned druhej den jsme pokračovali dál. Letos tam zakotvíme na tři noci, protože je v okolí plno krásnejch turistickejch tras."

„To zní skvěle,“ usměje se Renata. „A na ten Lokštejn se už nechystáte? Teda nechystáme? Protože já tam ještě nikdy nebyla…“

A tak za hovoru o tom, jak pevný nebo naopak variabilní jsou ty který úseky našeho vandru, dojdeme na nástupiště k dvoupatrovýmu Elefantu, kterej je, jak prorokoval Adam, opravdu téměř prázdnej, čili nic nebrání tomu, abysme si pro sebe v jednom vagonu obsadili téměř celý horní patro, a ještě se pohodlně rozložili kolem okýnek.

„Proč jsem si myslel, že osobáky jsou starý, červený, rozhrkaný lokálky s děravou podlahou?“ vrtí hlavou Filip.

„Protože už jsi dlouho vlakem nikam nejel?“ nadhodí Elen s úsměvem.

„Nebo protože rád koukáš na starý český filmy?“ zaksichtí se na něj Karel.

„Jo, hej, obojí je platný,“ uzná Filip – a debata se pak sama od sebe stočí k českým filmům jako takovým, kdo jsme co naposledy viděli a jestli to stojí za doporučení a podobně.

Nutno dodat, že se moc nezapojuju, protože zrovna český filmy nejsou můj šálek čaje, ale o to pozorněji poslouchám ostatní – a teda Filip má můj obdiv, fakt! A teď nemyslím proto, že má v téhle oblasti docela solidní přehled, ale proto, jak rychle mezi všechny mý kámoše zapadl… Nejsem si jistej, jestli já na jeho místě bych se dokázal tak rychle rozkoukat a taky uvolnit v partě pro mě cizích lidí! A jako jo, sice to má slušně zaplacený, protože kdo vám dneska dá dvacet litrů za to, že se budete dva týdny leháro tempíčkem procházet po české vlasti?! Ale i tak, kdyby někdo něco takovýho nabídl mně, tak bych měl tendenci se držet spíš v pozadí, nechal bych toho, kdo to celý zosnoval, ať si to vede po svým, a jenom bych mu sekundoval; kdežto Filip působí, když o dvě hodiny později z vlaku vystupujeme, že ty lidi zná skoro líp než já! No, možná se na rozdíl od něj jenom nedokážu tak uvolnit před Tomem… a před tím jeho svatým Jiřím… Kterej zrovna teď pomáhá Tomovi nasadit na záda jeho krosnu… a nezapomene ho u toho samozřejmě jenom tak jakože ledabyle ošahat… a pohladit přes boky… a…

„Kde tě mám, brouku?“ přichomýtne se ke mně najednou Filip a vezme mě za ruku.

Překvapeně povytáhnu obočí, zatímco se s jeho dlaní v té mé tak jaksi smiřuju… a pořád ještě seznamuju. Jako vau, nutno mu přiznat body za to, že naprosto jasně pochopil moje zadání – a to předstírání, že spolu chodíme, mu jde skvěle! Zatím nevynechal žádnou příležitost, aby ostatním sehrál scénku z běžnýho života běžnýho páru! Na druhou stranu… mi ale přijde divný se ho držet za ruku. Je to… On je… No on prostě není Tom… Tomovu dlaň jsem znal. Jeho dlaň do mé dlaně perfektně zapadla. Přišla mi v té mé taková přirozená, jako kdybych se tak už narodil. Kdežto ta Filipova dlaň je pro mě takovej… cizí element… No jo no, jenže co jsem si navařil, to si holt musím sníst! Těžko tu teď můžu Filipa začít od sebe odstrkovat!

A tak se střepu ze svých podivných úvah a věnuju mu letmej úsměv, aby se neřeklo, načež se rozhlídnu po plácku před malým nádražíčkem a hodím do prostoru dotaz:

„A teď kudy?“

„Tudy!“ zavelí Elen neochvějně – a celá tlupa odhodlaně a plní sil vyrazíme za ní.

Využiju toho, že už po pár minutách se cesta začne klikatit do ne zrovna mírnýho kopečka, a svou ruku z té Filipovy vyvlíknu, s poukázáním na to, že náročnější terén se mi líp zdolává sólo.

„Jasný,“ trhne Filip ramenama a zahákne si prsty o popruhy své krosny.

Po dalších zhruba třech kiláscích nás cesta dovede do další malé vesničky – malé, ale rozhodně šikovně vybavené! Hned vedle místní sámošky se totiž nachází hospůdka, sice v tuhle ranní hodinu ještě zavřená, no ale součástí jsou i dřevěný stoly a lavice na travnatým plácku před hospodou… A tak se Elen rozhlídne po nás všech a se spokojeným úsměvem nadhodí:

„Co takhle dát si svačinu, panstvo? Nebo teda pro některý z nás to bude teprve snídaně…“

„Uf, paráda!“ vydechne Robert a hřbetem dlaně si setře neexistující pot z čela. „Jsem se chtěl ozvat už dřív, ale nechtěl jsem ti kafrat do tvejch plánů!“

„To klidně kafrej, Robe, ale nebylo by ti to nic platný – uprostřed lesa bych snídani nevyčarovala. Kdežto uvnitř tadyhle obchůdku, jakkoliv zvenčí vypadá mrňavej, určitě seženeme spoustu dobrot!“

A tak si u dřevěnýho posezení odložíme batožinu, a zatímco Adam s Elen zůstanou venku, aby ty naše cennosti hlídali, my ostatní se nahrneme do sámošky – čímž ji v podstatě zaplníme až po strop, jak se trefně vyjádří Katka.

„Vsadím se, že tolik lidí pohromadě tady v životě neviděli,“ baví se Jirka.

„Tak to nakupuj rychle, nebo na tebe nic nezbyde – určitě tu nemají žádný bůhvíjak velký zásoby!“ poplácá ho Karel po rameni.

Hmm, no bůhvíjak velký možná ne, ale pro nakrmení našeho kontingentu, jak nás vtipně označí usměvavá starší prodavačka, to stačí bohatě.

„Ty vole, takhle dobrou snídani už jsem neměl, ani nepamatuju,“ libuje si o pár minut později Karel, když už jsme všichni posedaní na dřevěných lavicích a hodujeme.

Filip na něj nechápavě povytáhne obočí:

„Vždyť máš obyčejný rohlíky se salámem…“

„No ale čerstvý rohlíky! Křupavý! Voňavý! S čerstvě nakrájeným salámem!“ rozplývá se Karel s očima navrch hlavy. „Doma jsou ty rohlíky gumový už v to odpoledne, co je máti z hypermarketu dovalí, natož druhej den u snídaně… A vakuovanej salám prostě nechutná jako salám, nemůžu si pomoct!“

„Někomu holt zjevně stačí málo,“ uculí se Tom.

„A někdo zase neví, kdy má dost,“ vyprskne smíchy Robert a kývne bradou k Jirkovi, kterej má před sebou rozložený hned čtyři prázdný krabičky od vlašáku a právě rohlíkem vyjídá pátou.

„No co?“ rozhlídne se po nás Jirka. „Vlašskej salát je topka!“

„Se z toho posereš,“ prorokuje mu Robert vysmátě – a já mám co dělat, abych uhlídal svý grimasy a neušklíbl se, že jako jo, poser se z toho! Patřilo by ti to, za to, že si tě můj ex vybral místo mě!

***

O nějakou hodinku později se ovšem ukáže, že bych se měl ohledně toho, jaký přání vysílám do vesmíru, trochu krotit! Když totiž po pohodové přestávce u sámošky zase vyrazíme na cestu, tak Jirka začne nejdřív tak jaksi ztrácet tempo, Elen všímavě zkonstatuje, že vypadá i jaksi pobledle… A pak se najednou jeho tvář zkroutí do bolestivé grimasy, Jirka shodí ze zad krosnu a sprintem odběhne za nedaleký keře. Nebo jako takhle: jemu ty keře určitě přišly hodně, téměř nekonečně vzdálený, ale my, co jsme zůstali postávat na silnici, bysme neměli nic proti tomu, kdyby se tahle přírodní toaleta nacházela ještě o nějakýho půl kilásku dál, haha! Nebo aspoň za nějakou zvukotěsnou stěnou… Ne, jako já fakt nevím, kde se ve mně ta zlomyslnost bere, ale… ale prostě… nemůžu si pomoct, hahaha!!!

„Ježíši, chudák Jirka,“ okomentuje to Renča účastně, zatímco my ostatní se tváříme, no… no prostě nejsem jedinej, komu se chce začít strašně smát!

„Netlemte se, blbouni,“ okřikne nás Tom, v očích mu ale hrají úplně stejně pobavený jiskřičky jako nám ostatním – a tohle jeho napomenutí je signálem, abysme všichni vybuchli smíchy naplno. Katka se odbourá dokonce tak moc, že si nestačí utírat slzy z očí!

„Kámo, já nechci bejt škodolibej,“ dojde Filip ke Karlovi a rádoby přátelsky ho poplácá po zádech, v očích se mu ovšem potměšile blýská, „ale nevypadá to, že v tý sámošce prodávali všechno úplně dokonale čerstvý! Kolik jsi toho salámu snědl? Já jenom, aby ses za chvilku nepotýkal se stejnýma nepříjemnostma jako tamhle Jirka!“

„Ježišmarjá, nestraš!“ vyjeví se Karel.

„Klid,“ drcne do něj Katka, „to už bys asi dávno poznal!“

„Mám s sebou kdyžtak živočišný uhlí,“ nabídne mu Elen.

„To si spíš šetři pro Jirku,“ kývnu hlavou ke keřům, zpoza kterých konečně vykoukne Jirkova statná, i když teď po všem tom utrpení, který se mu odehrálo ve střevech, malinko nahrbená postava.

Tom mu vyjde naproti:

„Jak ti je? Žiješ…?“

„Bohužel jo,“ donese se k nám Jirkovo povzdychnutí. „Takovej trapas!“

Zase jak na povel bouchneme smíchy, holky však zároveň mezi vším tím pochechtáváním začnou Jirku utěšovat:

„Prosím tě, jakej trapas… To se může stát každýmu!“ mávne rukou Elen.

„A navíc, co se stane v… Eluš, kde že to jsme?“

„No, kousek od Hrozejova…“

„Tak to je trefný! Takže: co hroznýho se stane v Hrozejově, to zůstane v Hrozejově!“ doplní Katka.

To nás smíchy odrovná úplně, začneme tu hlášku všelijak upravovat a komolit a vzpomínat na další zážitky tohohle typu z let minulých… Jenom Filip, Renča a Jirka po nás koukají malinko nechápavě.

„Hele, to je prostě taková tradice těchhle našich čundrů,“ dá se Robert do vysvětlování, zatímco čekáme, až Elen vyhrabe ze své krosny pro pořád poněkud pobledlýho Jirku to živočišný uhlí. „Začalo to před… týjo, kolika? No už tak před třema rokama, ne?“

„Jasně, v Drbohlavech!“ přispěchá mu na pomoc Adam – a já malinko zrudnu. A kruci!

„Jo, hahaha! Legendární Drbohlavy!“ zopakuje Robert – a pobavený pohledy většiny okolo postávajících kámošů začnou kmitat mezi mnou a Tomem.

„Mňo, já bych to zase tak nerozmazával…,“ ozvu se, ale je mi samozřejmě už dopředu jasný, že účinek mé námitky bude nula nula nic.

„Ale Marku, přece bys tadyhle naše nováčky nepřipravil o kontext?“ zamrká na mě Karel – a rovnou si to uzmutý slovo i nechá. „Prostě to se tenkrát tadyhle Marek s Tomem maličko, ale opravdu jenom maličko připili – a nenapadlo je nic lepšího, než že se půjdou v podvečer koupat do řeky. Jakože nazí, že jo, jak jinak. A nezůstalo teda jenom u toho, že by si potřebovali navzájem vymydlit nohy, chápete…,“ přejede významně očima od Renaty přes Filipa až k Jirkovi.

„No a někdo z místních na ně zavolal poldy kvůli pohoršování,“ dovysvětlí Robert. „Jako podle mě ti policajti museli mít zaparkovaný auto někde za bukem, protože jinak není možný, že stihli přijet tak rychle… Bylo z toho každopádně spousta vysvětlování, někteří místňáci jak viděli blikat majáčky, tak se přišli i podívat zblízka, co se děje… No a na pláži tam drkotali zubama tadyhle naši dva naháči…“

„Ježíši, stačí! Nepřipomínej mi to!“ napomene Roba Tom, a když po něm těknu očima, všimnu si, že je mu tahle vzpomínka podobně nepříjemná jako mně. Nebo teda takhle: mně není nepříjemná ta vzpomínka jako taková. Naopak, bylo to tenkrát… no prostě… takový správně žhavý mezi náma a… ehm… Každopádně to, co je mi nepříjemný, je to tady takhle vytahovat před jeho současným přítelem! A v podstatě i před mým, i když Filip ve skutečnosti žádnej můj přítel není… Tak jako tak mě ale trochu potěší, že zatímco se Tom celou dobu tváří jako největší suverén a jak je strašně nad věcí, tak zase tak jedno mu ta naše společná minulost evidentně není!

„Okej, okej, už mlčím!“ tlemí se Robert. „Každopádně tehdy se poprvý použila ta hláška, že co se stane v Drbohlavech, zůstane v Drbohlavech. A od tý doby nám na konto podobnejch zážitků přibývá…“

„V podstatě by se dalo říct, že skoro každý druhý místo, kde jsme na chvilku zakotvili, se pro nás takhle stalo nějak památečním,“ usměje se Elen a podá Jirkovi černou tabletku.

„Jo, kámo, takže si z tohohle svýho dnešního extempore nic nedělej, protože: co se stane v Hrozejově…“

„… to zůstane v Hrozejově!“ doplníme Karla sborově.

„Každopádně, Máro, ty se nezdáš!“ přitočí se ke mně Filip, když se dosmějeme a začneme se pomalu sbírat, abysme pokračovali v cestě. „Jsem netušil, že seš takovej… divočák!“ rozverně se mu blýská v očích.

Já na něj oči naopak přimhouřím a užuž mu chci odseknout, že však mu taky do mé minulosti nic není, ale Robert mě předběhne – omotá paži Filipovi kolem krku a rozveseleně mu slíbí:

„Neboj, Filipe! Než tenhle náš letošní čundr skončí, dozvíš se o Markovi úplně všechno! O to se postaráme!“

„Jenom aby se Filip nedověděl i věci, který o sobě neví ani sám Marek!“ kření se Katka.

„Hele, zrovna ty se moc neozývej!“ ukážu na ni ukazováčkem a poťouchle na ni zamrkám. „Co kdyby ses rozvyprávěla o tom, co se stalo a zůstalo v Raždějově?“

„Ne, Raždějov ne! Ten už je promlčenej!“ vypískne Katka.

„Ale hovno promlčenej! Promlčený není nic!“ směju se, a i přes Katčiny protesty a naopak povzbuzovanej všema ostatníma se dám do vyprávění.

Na oběd se zastavíme v jedné menší obci v hospodě, před kterou velká černá tabule popsaná křídou zve na dvoudruhový meníčko, no a s břichama nacpanýma dobrotama nás pak už Elen trochu šetří – vláčí nás jenom zhruba tři kilásky, k přírodnímu koupališti, který je asi hlavně díky symbolickýmu vstupnýmu dvacet korun na hlavu v obležení dětma, mládeží, rodičema i prarodičema. Hnědozelená voda totiž ke koupání zase až tak neláká.

„No,“ podrbe se Elen rozpačitě za uchem, „na fotkách to vypadalo trošku líp! Ale tak to je jedno, nemusíme se koupat. Můžeme tu jenom chvilku posedět, tamhle mají stánek se zmrzkou… Potřebujeme nějak zabít ještě asi dvě hodiny, než pro nás budou mít v Římicích nachystaný ty chatky. A ten kemp je už v podstatě za rohem, ani ne kilometr odsud…“

„Jasně, to není problém, tak tu na chvíli zakotvíme!“ začne si Renata sundávat bágl ze zad, my ostatní ji rychle napodobíme. „Stejně než bych tady našla plavky,“ kopne do své krosny špičkou boty, „tak by ty dvě hodiny utekly jenom tím, haha… Mě nějak nenapadlo si je nechat nahoře.“

„Aha, takže další, kdo nečetl můj itinerář,“ zakření se Elen.

„My prostě žijeme přítomným okamžikem,“ oplatí jí Robert to zakřenění.

„Přesně,“ přikývnu, „a kouzlo přítomnýho okamžiku mi velí jít nám všem koupit zmrzku, dokud ještě nějaká je! Takže kdo jdete se mnou? A kolik nás vlastně je…?“

„Já jdu,“ přihlásí se Filip.

„Deset nás je!“ vykřikne Elen ve stejnou chvíli.

„Ale těch zmrzlin klidně vezmi jedenáct, dám si dvě,“ zapřeje si Katka.

„V tom případě dvanáct…,“ přidá se Robert.

„Hej, to sami neunesete, jdu s váma,“ usměje se Renča.

„A Marku, nezapomeň: co se stalo v Hrabšinově, zůstane v Hrabšinově!“ zamrká na mě Adam – a všichni ostatní pamětníci vyprsknou smíchy.

Jenom na ně zakoulím očima a následovanej svýma dvěma pomocníkama vyrazím ke zmrzlinovýmu stánku.

„A co že se stalo v Hrabšinově?“ zeptají se mě ti dva téměř unisono.

„Ále,“ mávnu rukou. „Pozval jsem všechny na oběd do takový na první pohled nóbl restaurace – a číšník nám až potom řekl, že neberou karty, takže jsme pak horko těžko dávali dohromady hotovost… Ale od tý doby jsem zásobenej,“ poplácám si rukou po kapse, ve které mám zastrčenou peněženku, „nemusíte mít strach!“

Holka v našem věku, která obsluhuje zmrzlinovej stroj, pak asi vůbec nechápe, proč všichni tři vybuchneme v hurónskej řehot poté, co se mě zeptá, jestli budu platit hotově, nebo kartou.

„No tak chápete to?“ rozjařeně vrtím hlavou, když se obtěžkaní kornoutama plnýma dvoubarevné mražené hmoty vracíme zpátky k naší partě. „Takovej pidistáneček uprostřed ničeho – a berou tu i karty! A tenkrát v tý restauraci se na mě dívali skoro jak na velezrádce, že nemám osm litrů cash!“

„Týjo, osm litrů? To ses teda plácnul přes kapsu!“ protáhne Renata obličej.

„Já ne,“ trhnu opatrně ramenama, aby mi ty kornouty nepopadaly. „To táta, on je takovej mecenáš, víš… Je rád, že se mě na dva týdny zbaví, tak neváhá poslat mi i pořádný kapesný,“ ušklíbnu se nevesele… A protože zaregistruju, jak si Renata s Filipem vymění takový všeříkající pohledy, radši rychle změním téma a začnu poukazovat na to, že Robert s podezřele lačným výrazem ve tváři zkouší rukou teplotu vody, její barvě navzdory.

„Vsadím se, že tam nakonec vleze, on je schopnej všeho!“

„Tak závadná ta voda asi nebude, to by tu nebylo tolik lidí,“ podotkne Filip.

„No ale oni už jsou zvyklí,“ rozesměje se Renata. „Jestli se tu koupou od narození, tak mají hroší kůži…“

„Na druhou stranu, tu má Robert taky, to sis ještě nevšimla?“ zamrkám na ni.

„Hej! A ty to jako víš jak?“ šťouchne do mě loktem.

„Jo, brouku, ty to jako víš jak?“ chytne se hned Filip.

„To vím tak, zlato,“ natočím se k němu, „že už jsem ho párkrát viděl koupat se v ještě odpudivějc vypadajících nádržích!“

Renata hraně zkřiví tvář:

„Fůůůj… Co já se ještě nedozvím?“

„No, že má hroší kůži – a taky bezednej žaludek, proto mu neseš dvě zmrzliny,“ poukážu s pochechtáváním.

„Ale Marku, to se zase nenech zmást!“ věnuje mi Renča samolibej cukrblik. „Ty dvě zmrzliny jsou pro mě! Možná dokonce všechny tři! On to teda Rob zatím neví… Ale možná mu dám aspoň líznout!“

To už se ovšem dostaneme na doslech ostatním.

„Mluvíš pořád o zmrzlině,“ otočí se na Renatu Karel, „nebo už osnuješ plány na noc? Že bych se jako kdyžtak přidal…“

„Hele, ty prasáku,“ dloubne do něj Katka loktem s takovou vervou, až se Karel se smíchem stočí do klubíčka, „ty se v noci k nikomu přidávat nebudeš! A vůbec, Elen, jak je to vlastně naplánovaný s chatkama? Už máš nějak vymyšlený, kdo bude spát s kým?“

„To se rozdělíme až na místě,“ odpoví Elen, zatímco s Filipem a Renčou rozdáváme kornoutky mezi ostatní a pak si k nim sedáme na trávu. „Máme zarezervovanou jednu chatku pro šest a jednu pro čtyři, takže žádný soukromý lízání se konat nebude!“ zahrozí na nás všechny postupně prstem.

„Tss, no zahroz si i sama na sebe, vy s Adamem máte taky smolíka!“ upozorní ji Tom pobaveně.

„Hmm, tak v tom případě nezbývá, než si rychle nesoukromě zalízat teď! Eluš, chceš ochutnat?“ natáhne Adam k Elen ruku se svou zmrzkou.

„Já chci taky!“ nakloní se Jirka k Tomovi a jazykem si od něj nabere pořádnou porci dvoubarevné hmoty.

„Kájo, z které ruky chceš?“ rozesměje se Katka a zamává Karlovi před obličejem svýma dvěma kornoutkama.

Pozoruju je všechny malinko zaraženě:

„To jste měli říct, že z toho chcete dělat vzájemnou ochutnávačku, mohl jsem vám vzít tu zmrzku každýmu jinou!“

„Takže to mám chápat tak, že ty ode mě ochutnat nechceš?“ zablýskne se Filipovi pobaveně v očích.

Užuž mu chci odpovědět, že samozřejmě že nechci – no ale pak mi dojde, že my tu teď přece předstíráme, že spolu chodíme, takže by asi tak úplně neposloužilo svýmu účelu, kdybych ho poslal někam…

„Ne, takhle to chápat nemáš,“ zamrkám na něj tedy řasama… a pak se k němu pomalu nakloním… A on svůj kornoutek přiblíží až těsně k mým rtům… A já pootevřu pusu, a aniž bych se s ním přestal propalovat očima, přejedu po té studené, lahodné hmotě jazykem.

Filip nasucho polkne.

„Jaká je…?“ přeptá se, přičemž mu u toho malinko přeskočí hlas.

Spokojeně se uculím, ulíznu mu ze zmrzliny ještě trochu – a pak pro změnu přišoupnu svůj kornoutek před jeho rty:

„Si to testni sám…“

Filip mě chytne za zápěstí, aby si mohl mou ruku se zmrzkou naklonit do šikovnějšího úhlu, a pak, s podobně smyslným výrazem ve tváři, o jakej jsem se snažil i já, pomalu přejede jazykem odspodu až nahoru.

Sakra.

Teď jsem to já, kdo musí nasucho polknout, protože… no… nějak jako kdyby tu stoupla teplota minimálně o dvacet stupňů… a některý dosud spící části mýho těla jako kdyby se začaly probouzet k životu…

„Dobrá, že…?“ zachraptím… a rychle si odkašlu.

„Ty, Elen, jim bys měla vyjednat chatku jenom pro dva! Podívej, jak jsou na sebe už teď nažhavení!“ vrátí mě Karlův hlas zpátky do reality z místa, kde na pár vteřin přestali všichni ostatní existovat… a kde jsme se nečekaně octli jenom já – a Filip.

Rychle se ale vzpamatuju:

„Nažhaveně vypadáš spíš ty, když na nás tak mlsně koukáš!“ otočím se ke Karlovi čelem. „Tamhle věnuj radši pozornost svý drahý polovičce, který za chvíli kápne ta fialová hmota rovnou do klína!“

„Jejda,“ lekne se Katka, rychle cukne rukou – a obrovská fialová kapka se tak začne rozpíjet na Jirkově bílým tričku.

„Paráda!“ zvedne Jirka oči k nebi.

„No neříkal jsem ti, že brát si na čundr bílý hadry je blbost?“ dloubne do něj Tom.

„Jenže víš, Tome,“ zachechtá se Adam, „v jiný barvě by tak nevyniklo Jirkovo prvotřídní opálení!“

„To je fakt,“ přimhouří na něj Elen oči, „kde jsi to stihl nabrat? Červenec sotva začal – a ty už bys mohl konkurovat Italům!“

„Nebo Španělům! Ti jsou víc sexy!“ plácne Renča.

„Tak ti ď,“ ucedí Robert naoko uraženě.

„Neboj,“ pohladí ho Renata po paži, „já to nemyslela, že jako Jirka je víc sexy než ty… Ale že španělští kluci jsou sexy!“

„To si moc nepomáháš,“ mrkne na ni Filip.

„Vraťme se radši k tomu Jirkovu opálení,“ navrhne Elen se smíchem – a tak se Jirka rozpovídá, že jeho starší ségra se švárou si staví svépomocí barák a on jim jezdí na stavbu pomáhat.

„Každopádně, kdybyste chtěli tenhle čundr protáhnout třeba o týden, o dva, vůbec bych se nezlobil!“ zakončí to svoje vyprávění vesele.

Na to plynule naváže Katka, která sice nemusela své starší sestře pomáhat stavět dům, ale zase si často hraje na tetičku jejích malých dvojčat, Renča pak začne vzpomínat, že ona pro změnu musela skoro každej druhej večer trávit mimo byt, když se její starší brácha vrátil z kolejí a potřeboval jejich společnej pokoj jako takovej šmajchlkabinet – no a ve výsledku se tihle naši benjamínci shodnou, že mít staršího sourozence je docela opruz.

Já se k tomu jejich společnýmu přikyvování nepřidám – já si totiž odjakživa nějakýho staršího sourozence přál! Nebo klidně i mladšího, ale prostě někoho, abych na rozmařilý nápady mých rodičů nebyl pořád tak sám… Od devítky do konce druháku bylo super, že jsem se mohl se vším svěřovat aspoň Tomovi. A utíkat za ním. Nebo ho naopak zvát k nám domů – a používat ho jako takovej nárazník, protože před ním byli naši jako vyměnění, samej úsměv, samej milej tón…

Nenápadně mrknu jeho směrem – a malinko závistivě polknu, když si všimnu, jak Jirkovi úplně bezděky přejíždí bříškama prstů po paži. Jo, no, jeho pozornost a péče už teď holt patří někomu jinýmu. Jenže spolu s tím, jak ode mě odešel, jsem přišel nejenom o partnera, ale i o skvělýho kámoše… O někoho, kdo už znal poměry u nás doma, kdo se na mě jenom podíval a věděl, že jsme se s našima zase kvůli něčemu chytli… Vlastně, i když to bude znít divně, jsem v něm ztratil nejenom přítele, ale tak trochu i toho bráchu, no. Prostě spřízněnou duši.

Tohle zjištění na mě najednou jaksi dolehne, zůstanu ztracenej ve svých myšlenkách a vzpomínkách, a tak si vůbec nevšimnu, kdy a kdo dal pokyn k tomu, že se máme začít zvedat a tohle naše dočasný sezeniště opustit. Filip do mě musí drknout loktem:

„Brouku, vstávej! Ty normálně spíš s otevřenýma očima! Všechno v pohodě?“

Vím, že to je součást naší hry, hry, kterou jsem já vymyslel a do které jsem ho já zlanařil, přesto mě ale tenhle jeho předstíranej zájem nakrkne.

„Jasně, nestarej se,“ zavrčím a zvednu se na nohy.

Filip na mě jenom pozvedne obočí a přestane si mě všímat – ovšem jenom na chvilku: jakmile se ostatní v rozcouraným houfu odeberou k východu z areálu, chytne mě za paži a zpomalí mě, ať se dostaneme ostatním z doslechu.

„Co máš za problém?“ zeptá se polohlasně.

„Nic!“ vytrhnu se mu. „Nebo teda všechno! Neříkej mi pořád brouku!“

Znovu na mě povytáhne obočí, že mu jako tahle moje reakce nepřijde přiměřená.

„Tak chtěl jsi, ať vypadá věrohodně, že spolu chodíme!“

„No právě! A dnes už si tak nikdo neříká…“

Uchechtne se:

„I kdyby, tak to jako poměřuješ autenticitu vztahu podle toho, jestli se podobá většině ostatních?“

„Ježíši, nech si ty moudra!“ zakoulím na něj očima.

„A ty si nech tady to svoje štěkání! No tak mi teda pošli seznam, jak si dneska buzíci říkají, asi dostatečně náruživě nesleduju aktuální trendy! Bože!“ A spolu s tímhle povzdychnutím a zavrtěním hlavou se rozběhne, aby se mohl vmísit mezi mý kámoše.

No, mý… Vlastně ode dneška evidentně už i jeho.

A aby se z nich časem nestali jenom jeho kámoši, popoběhnu za nima taky, hodím všechny svoje aktuálně rozřešený problémy za hlavu a přidám se do Karlova a Elenina bezstarostnýho pošťuchování na téma, co je pravdy na tom, že holky neumějí číst v mapách tak dobře jako kluci.