Co se stane v Římicích, to zůstane v Římicích (2/5)

O necelou hodinku později už se ale Elen tak bezstarostně netváří.

Na recepci v římickým kempu Tři žáby jí totiž oznámili, že místo dvou chatiček o celkové kapacitě deset lidí pro nás mají volnou jenom jednu – s osmi lůžkama…

„Maximálně je prej k dispozici ještě stan pro dva, ale holej, čili bez karimatek, bez spacáků, takže to nasrat!“ rozčiluje se Elen před hlavní budovou. „A ještě se ta ženská tvářila, jako že je všechno cajk! Že prej jsme mladý a na ty palandy se v pohodě smrsknem! Nejradši bych jí ukázala prostředníček a pakovala se odsud!“

S Adamem a Kačkou si vyměníme nenápadný pohledy: jakmile Elen začne mít potřebu ukazovat ostatním fakáče, jde do tuhýho!

O tom ale Jirka nic netuší, a tak ještě přilije trošku oleje do ohně:

„No tak se pakujem, ne? Co je za problém? Seženeme něco jinýho…“

„Jo? A kde?“ poklepe si Elen podrážděně na čelo. „Určitě na nás takhle začátkem prázdnin všude čekají s otevřenou náručí! A s deseti rozestlanýma postelema!“

„Eluš, ser na to,“ vložím se do toho, „však se do tý chaty nějak vměstnáme… Zažili jsme už i horší ubytka!“

Elen si povzdychne:

„No, jenže právě proto jsem letos chtěla, aby to celý bylo víc na pohodu, žádný spaní na zemi, žádný záchody v lese mezi stromama…“

„Ale tak ber to zase z tý lepší stránky,“ přidá se se svým postřehem Katka. „Proto tuhle akci podnikáme, ne? Že chceme být spolu. No tak holt budeme spolu ve dne – i v noci.“

„Navíc je to jenom dočasný, hm? V tom dalším kempu už snad budou mít rezervace v pořádku,“ pohodí ramenama Tom.

„No tak okej,“ uzná Elen. „Pokud jste s tím v pohodě vy, tak já taky! Tak se teda jdem konečně ubytovat,“ zatočí v ruce klíčem navlíknutým na stužce.

„A dát si sprchu!“ zatouží Renata.

„A hlavně rozhlídnout se po nějakým pořádným bufetu,“ přeje si pro změnu Robert.

„Ten by tu být měl, někde u druhýho vchodu do areálu a vaří se tam prý až do desíti, na dnešek tam měli napsanej guláš nebo xxl řízky… Ale já už neuvěřím ničemu, co se píše na netu, dokud to neuvidím na vlastní oči!“ zavrtí Elen hlavou, zatímco se, náma všema následovaná, rozejde hledat chatu s číslem 27.

„Nono!“ obtočí jí Adam paži kolem ramen. „Tenhle skepticismus ti nesluší!“

„Jo,“ podpoří Adama Katka a obejme Elen z druhé strany, „ještě si nakonec po tomhle čundru místo sexy zdravýho opálení přivezeš vrásky…“

„A šediny!“ zavolá Filip rozverně.

„Dobře, dobře, už mlčím!“ směje se Elen, už zase v dobré náladě.

A ta dobrá nálada ji nepřejde, ani když konečně všichni nalezeme do chatky, která bude po další tři noci naším domovem.

„No, je dobře, že i když je tu jenom osm lůžek, tak peřin, polštářů i ručníků je tu po desíti,“ zhodnotí to Katka prakticky.

„Jo, to jsou hodní,“ ucedí Elen sarkasticky.

„A jak se teda rozdělíme?“ podrbe se Karel za uchem.

Na chvilku se všichni odmlčíme a jenom po sobě koukáme, nikdo nechce do placu hodit nějakej návrh… Než se toho chopí Adam:

„Tak já myslím, že holky by měly mít každá svou vlastní postel…“

„A tím pádem máte i vy tři,“ postupně ukážu prstem na Adama, Karla a Roberta a chápavě se na ně zašťuřím, „taky jistou svou vlastní postel, že?“

„Tak jestli ti o to tolik jde, já se s tebou klidně vyměním!“ zazubí se Karel. „Ale ne že mě bude Filip v noci ošahávat!“

„Ale ne, mně o to nejde, jenom… jsme mohli třeba losovat nebo tak něco,“ povzdychnu si. Achjo, proč se to musí tak komplikovat? Jako jasně, kdybych s Filipem opravdu chodil, tak by mi představa, že se spolu mačkáme na posteli pro jednoho, asi vůbec nevadila, ale takhle…? A hlavně, jak k tomu přijde on? Sliboval jsem mu, že ubytko i stravu mu zařídím a že mi jde jenom o to, aby to naoko vypadalo, že jsme pár – no a hned první noc se mu pak nasáčkuju do postele! A ještě do takovýhle… úzký! „Uf, no každopádně v tom případě si teda zamlouváme tohle jednolůžko!“ ukážu na postel v levým rohu. „Zapomeňte, že ještě polezeme nahoru na palandu!“

„Nápodobně,“ ozve se Tom, „taky s Jirkou bereme jednolůžko,“ ukáže na druhou samostatnou postel v místnosti.

„Jé, no já do patra nemůžu, já bych v noci slítla!“ vypískne Renata a udělá na Roberta psí oči. „Robí, že můžu být dole?“

Kluci s holkama se tak začnou domlouvat, kdo bude spát kde, samozřejmě to by nebyli kluci, aby na téma, kdo bude dole a kdo nahoře, nezačali mít sexuální narážky, a tak zatím, s Filipem v závěsu, zamířím k naší posteli. Krosnu na zemi opřu o stěnu, popadnu jeden ze dvou povlaků na polštář, roztřepnu ho – a polštář do něj začnu soukat.

„Hele, sorry,“ špitnu směrem k Filipovi, když jsem si jistej, že si nás nikdo další nevšímá. „Tohle,“ kývnu hlavou k té posteli, „v plánu nebylo…“

„To mi došlo,“ usměje se Filip. „Neřeš to. Nějak to zmastíme.“

Nedodám už nic, ale aspoň uznale protáhnu pusu. Jako… musí se mu nechat, že když už se jednou do celé téhle akce nechal uvrtat, tak je prostě očividně odhodlanej mi to opravdu nijak neposrat! Protože kdyby se teď začal taky bránit, že se mnou jednu postel sdílet nehodlá, bylo by to před ostatníma dost divný…

Takhle to zůstane divný jenom nám dvěma. A sice když se po výborné večeři a krátké obhlídce kempu prostřídáme v pidikoupelně, a protože jsme po dnešku všichni dost utahaní a unavení, zalezeme si všichni postupně do svých postelí, aniž by nás Elen přemlouvala k hraní nějakých her. Dokonce ani Karel s Robem se netlemí, že spát před půlnocí chodí jenom děcka, a nelanaří nás k nějaké ponocovací aktivitě, která v jejich podání většinou zahrnuje lahve nějakýho alkoholu…

„Budíka mám na půl osmou!“ zahlásí nám Elen ještě, než její obličej přestane osvěcovat displej mobilu.

„Ježíši!“ zaúpí Jirka s Renatou unisono, my ostatní už jsme na Elenin režim za ty roky zvyklí. „Tomuhle říkáte prázdninovej čundr? Vždyť musíme vstávat dřív, než když se chodí do školy!“

Ostatní začnou těm dvěma pobaveně odpovídat, kdežto já se Filipa polohlasně přeptám:

„No ne, a ty seš s tím v pohodě?“ Překvapí mě totiž, že on se nad tím Eleniným upozorněním coby nováček vůbec nepozastaví.

„Jo, co by ne?“ prohodí, načež se už dobře podesátý nadzvedne na lokti a zkusí na naší posteli trochu uspořádat dva polštáře a dvě peřiny. „Ale s tímhle v pohodě nejsem,“ zavrčí. „Hele, Máro, na dvě peřiny plus na nás dva je tu fakticky děsně málo místo,“ šeptne, „co kdybysme to zkusili jenom s jednou? Ostatně tvůj ex a Jirka to tak udělali rovnou, že tý druhý se zbavili…“

„Já vím,“ špitnu Filipovi zpátky. Toho, jak Tom přes sebe a Jirku pak tu jednu zbývající peřinu přehodil a jak se pod ní hned začali nenápadně hladit, jsem si nemohl nevšimnout! „Jenže my dva… ty… prostě…“

„V klidu,“ zašklebí se Filip. „Myslím, že tři noci pod jednou peřinou s tebou přežiju – určitě líp, než kdybych se až do čtvrtka nevyspal vůbec!“

„Okej, tak jak chceš,“ nechám ho, aby přebytečnou pokrývku a rovnou i polštář odhodil na zem… a zalezl si pod tu mou.

Ke mně.

Kruci! To… no… jakože… Jasně, nelepí se na mě, naopak se snaží držet mezi náma co největší mezeru to jde, ale i tak – pod jednou peřinou prostě nejde necítit teplo jeho těla… a… a tu jeho blízkost… Krucinál, a taky teda i vůni… Radši se k němu rychle otočím zády, než si nějak všimne, že se mi z toho postavily chloupky na pažích do pozoru… A nejenom ty!!! Bože, kdy naposledy se mi to takhle vedle nějakýho kluka stalo?! No a že tím dalším v pořadí bude zrovinka Filip, tak to už mi tuplem přijde ujetý… a prostě totálně mimo!

S povzdychnutím zavřu oči… a zadoufám, že ke mně spánek bude milosrdnej, obalí mě do své mlhy… a já na všechno tohle do druhýho dne zapomenu.

Ostatně, co se stane v Římicích, to zůstane v Římicích, no ne?! Takže není důvod si s tím dělat hlavu.

***

Když v úterý ráno dosnídáváme v kempáckým bufetu párky s rohlíkem, nebo spíš, jak trefně podotkne Filip, rohlík s párkama, Karel si hřbetem dlaně otře zbytky hořčice ze rtů, začne se pohupovat na židli a upře na Elen zvědavej pohled:

„Tak kam že to razíme dneska…?“

Elen se zatváří zhrozeně:

„Vždyť jsem vám to včera v noci do detailu popisovala!!!“

„No jo, jenže to jsme někteří… jaksi… už spali…,“ podrbe se Robert za uchem.

„Jo, nebo dělali jiný věci,“ zamrká Jirka významně na Toma – a já mám co dělat, abych se nepřidal k Eleninu zakoulení očima!

„Vy jste fakt nemožní!“ vzdychne.

„Ale prosím tě, jenom se nedělej, vždyť ty si tady tyhle rozhovory maximálně užíváš!“ ukáže na ni Robert prstem a přehnaně se na ni zaculí. „Pět kilometrů tam, zastávka tamhle, další tři kilometry po červený, pak můžeme buď kilásek po modrý nebo dva po zelený, sice to bude delší, ale zato horší cesta…“

„Nech si to!“ natáhne se Elen přes stůl a pleskne Roberta přes ruku, ovšem nejde samozřejmě nevidět, jak jí pobaveně cukají koutky. „Každopádně dnes je v plánu okruh kolem vodní nádrže Vratská… Vychází to celý zhruba na sedmnáct kilásků s tím, že na druhý straně přehrady je pláž, kde zakotvíme na oběd a na koupačku… Takže plavky s sebou, Renčo!“

„Jenom Renata, jo? My ostatní budeme plavat na Adama a na Evu, nebo jak?“ zašťuřím se na ni.

„Ježíši, Filipe, zkroť si ho trochu, už ho zase berou choutky veřejně pohoršovat!“ chytne se Adam hraně za hlavu, zatímco ostatní se začnou vesele pochechtávat.

„Tss, já jenom jinýma slovama opakuju, co řekla tadyhle Elen!“ bráním se, malinko červenej ve tváři.

„Což ale nic nemění na tom, že si tě zkrotím moc rád, brouku,“ nenechá samozřejmě Filip tu hozenou rukavici nezvednutou, obtočí mi paži kolem pasu a lechtivě mě stiskne pod žebrama.

„Hej!“ vypísknu a škubnu sebou, tu jeho ruku ze svýho těla zase odmotám a pro jistotu si s ním propletu prsty, aby ho nenapadlo to zopakovat. Jsem totiž fakticky hodně lechtivej – a není to zrovna vlastnost, kterou by o mně musel Filip vědět! „Požaduju uvíst do zápisu,“ rozhlídnu se kolem stolu, „že to nejsem já, kdo tady veřejně pohoršuje!“

„No ale vždycky se to děje ve tvý společnosti!“ podotkne Elen. „No nic, takže všichni jsme po jídle? Tak se asi zvedáme, ne?“

Za hromadnýho vrzání židlí tak ruku z té Filipovy zase vyvlíknu, myslím, že na jedno ráno bylo toho divadýlka ažaž!

Při pochodu po zelené trase okolo přehrady jsme rozdělení spíš na skupinky, většinu cesty se vybavuju s Adamem a Karlem, zatímco Filip našel společnou řeč s Elen a Renčou, ale jakmile, celí zpocení, protože poslední kus cesty vedl po prašné pěšině bez stromů, dorazíme na pláž, Filip si vzpomene, proč že tady vlastně je, a sotva si na volným plácku rozložíme deky a ručníky, napřáhne ke mně ruku:

„Jdeme vyzkoušet vodu?“

„J-jo, jasně,“ zakoktám se maličko, protože jsem měl zrovna napilno při zavírání lahve s minerálkou nenápadně pozorovat, jak Tom povalil Jirku do trávy… a jak ho zalehl svým tělem… a jak se začali líbat… Rychle se ale vzpamatuju, vložím svou dlaň do Filipovy, nechám se vytáhnout na nohy a zamíříme k písčitýmu břehu.

„Proč po něm pořád koukáš?“ prohodí Filip jakoby nic, sotva se ostatním dostaneme z doslechu.

„Co? Po kom?“ nechytnu se hned.

„No po Tomovi,“ trhne ramenama. „Pokud se dobře pamatuju, říkal jsi, že je to debil. Debil, se kterým jsi kdysi chodil. Ty ale vypadáš, jako kdybys s ním pořád ještě chodit chtěl…“

Proti své vůli cítím, jak se mi do tváří žene červeň.

„No to teda nechtěl! A vůbec, co je ti po tom? Dovol, abych ti připomněl, že my dva jenom předstíráme, že jsme pár! Nemáš na mě žárlit doopravdy!“

„Já nežárlím,“ zasměje se. „Jenom ti říkám, že když jsem si toho tvýho pokukování po něm všiml já, mohli by si všimnout i ostatní.“

„Jdi někam!“

„To dost dobře nemůžu, platíš mě za to, abych byl s tebou, brouku,“ ušklíbne se.

„No a čím dál víc toho lituju!“ naštve mě to jeho samolibý chování a chci se z jeho držení vysmeknout, jenže Filip se rozesměje ještě víc, pak si přidřepne, popadne mě pod kolenama – a normálně si mě přehodí přes rameno jako pytel ovsa!

„Hej! Pusť mě!“ začnu sebou házet.

„Pustím, neboj, ale Elen a Katka mi ukazují zdvižený palce, tak bych si možná zasloužil příplatek za věrohodnost, co?“ chechtá se ten debil.

„Za tohle tě zničím!“ slíbím mu temně.

„Nemůžu se dočkat,“ ujistí mě ještě… A to už se začne brodit vodou, která mi šplíchá do obličeje, takže další mluvení vzdám a prostě si jenom počkám, až se dobrodí do dostatečné hloubky, aby mě mohl do té, mimochodem parádně studené, vody hodit.

Jakmile se postavím na nohy a vymnu si vodu z očí, hned se po něm vrhnu s cílem ho utopit, oživit a utopit ho znovu, kreténa jednoho vysmátýho, jenže Filip můj útok samozřejmě čeká, nebo spíš, přesněji řečeno, na můj útok nečeká a s řehotem se mi snaží uplavat z dosahu.

„Vždyť jsi říkal, že se nemůžeš dočkat!“ zběsilým tempem se vydám za ním. „Tak proč zdrháš?“

„Protože,“ na pohodu se převrátí na záda, aby mě mohl propálit rozveseleným pohledem, aniž by se mi ale přestal vzdalovat, „když se ty budeš snažit utopit mě, vždycky to dopadne tak, že nejdřív utopím já tebe. A to bych pak nedostal zaplacený nic, víme?“

„Nech si ty… nadřazený… kecičky!“ vyhekávám, zatímco prskám vodu, protože neumím plavat rychle a zároveň ladně, zatímco on vypadá, jako že je ve vodě jako doma, parchant jeden. „Ty vole, jsem myslel, že seš… mistr světa ve fotbale… A ne v plavání!“ uznám.

„Já jsem mistr světa ve všem,“ zamrká na mě.

„Hlavně v machrování, co?!“

„V tom už dokonce trojnásobnej,“ ušklíbne se – a malinko zpomalí, pravděpodobně naschvál, abych ho vůbec dohnal, než že by jako už ztrácel síly… No ale v tuhle chvíli je mi to jedno a beru všechno.

Okamžitě tedy využiju příležitosti, vrhnu se po něm a zatlačím mu na ramena, abych ten jeho rozesmátej obličej dostal pod vodu – a teprve pak se dovtípím, že pokud Filip zpomalil schválně, tak tím pravděpodobně sleduje nějakej cíl…

A taky že jo. Nad jeho pobaveným kukučem se sice zavře hladina, jenže než se naděju, už cítím jeho dlaně pevně zakleslý za mý boky – a to, jak mě stahuje pod vodu s sebou… Taktak stihnu do plic nasát aspoň trochu vzduchu!

Nakonec se z toho vyklube bitka téměř na život a na smrt, jakkoliv mám teda celou dobu neodbytnej dojem, že Filip má ve skutečnosti dost navrch a vlastně si se mnou jenom tak pohrává… Ale ať, to mým pokusům o to, aby se taky nalokal aspoň trocha vody a abych si mohl připsat na konto aspoň jeden jedinej bod, vůbec nebrání! Ostatně, ani si nepamatuju, kdy naposledy jsem si ve vodě takhle zařádil… To už musí být hodně let zpátky! A ne, překvapivě tentokrát v tom nehrál roli Tom, jakkoliv jinak hraje roli ve většině mých dobrých vzpomínek… Ale na nějaký blbnutí ve vodě on nikdy nebyl, s ním se dalo akorát zaplavat si několikrát tam a zpátky – a pak se šmajchlovat na břehu.

„Tak co, už máš dost?“ všimne si Filip, že jsem poněkud polevil v ostražitosti – i ve svým snažení.

„Vzhledem k tomu, že jsem vypil už minimálně půlku přehrady, tak asi zatím jo,“ přiznám prohru, zatímco vykašlávám vodu z míst uvnitř mýho těla, kde nemá co dělat.

Filip připlave blíž, takže před ním automaticky ucuknu, na další kolo už fakticky nemám sílu, ale on mě překvapí:

„Neboj,“ řekne totiž úplně jiným tónem, než se mnou mluvil doteď, a pak mi zlehka obtočí paži kolem těla. Tentokrát ovšem ne proto, aby mě stáhl pod vodu, ale proto, aby mě podepřel… Kdybych neměl tolik práce s lapáním po vzduchu, asi by mi samou nevěřícností vypadly oči z důlků!

„No co?“ uculí se Filip, kterej evidentně dokáže v mých výrazech číst, i když zrovna nejsou dvakrát výmluvný. „Dovol, abych ti zopakoval, že pokud se mi tu utopíš, nedostanu výplatu.“

Napadne mě dobře pět odpovědí, jedna jízlivější než druhá, ale nakonec si vyberu tu šestou:

„Prosím tě, a na co ty prachy tak urgentně potřebuješ?“ zavyzvídám.

„Na autoškolu,“ pokrčí Filip ledabyle ramenama.

„Ty ještě nemáš řidičák?“ zaujme mě to.

„Ne, no,“ všimne si, že už jsem dostal svoje dýchání zase pod kontrolu, pustí mě a pomalýma tempíčkama vyrazí ke břehu. „Zato ty máš i řidičák i auto, jak jsem si nedávno všiml, co?“

„To je tátovo starý firemní,“ zahučím, protože se před ním najednou cítím malinko trapně.

„Zas tak staře nevypadalo,“ mrkne na mě.

„To byly tátovy slova, mně taky nepřijde starý!“ uvedu to na pravou míru, aby si nemyslel, že jsem až takovej zazobanec, když pohrdám Audinou, která opustila brány autosalonu sotva pět let zpátky.

„U nás je to naopak,“ zasměje se Filip. „Naši zase o svý sedmnáct let starý Fábce tvrdí, že je pořád ještě jako nová… Ačkoliv na STK už se technici posledně netvářili zrovna souhlasně.“

„Podle táty se technici často netváří souhlasně ani na fungl nový fára,“ přispěju se svým postřehem do diskuze, a k našim dekám a ručníkům se tak vracíme za zajímavé debaty o zkušenostech z autoservisů, jakkoliv ani jeden z nás v žádným nikdy osobně nebyl, haha.

„No ne, přežili jste! A oba!“ zatleská Elen. „Adame,“ drbne do své druhé polovičky loktem, „hvízdni na Roberta s Renčou, jestli už se jim taky nechce z vody… Já už mám dost hlad, vy ne? Že bysme zašli omrknout, co tu mají k obědu, a pak v těch hrátkách můžete zase pokračovat…“

„Jaký můžete?“ dloubne do ní Adam zpátky. „Já chci taky hrátky!“

„No já si hodlám jít po obědě zaplavat,“ objasní Elen. „Jestli máš chuť na hrátky, tak to si domluv tadyhle s klukama…“

„Pff, my jsme náhodou taky plavali!“ ozvu se.

„Okej, okej, nebudeme slovíčkařit,“ zvedne Elen pobaveně ruce do obrannýho gesta. „Ale až tamhle k tomu ostrůvku jste se nedostali, že? A tam chci doplavat já. Můžeš se přidat,“ věnuje Adamovi cukrblik.

Karel se začne rozhlížet kolem dokola:

„Já bych se přidal, leda kdyby tu měli půjčovnu lodiček.“

„Si půjč tamhle od těch děcek nafukovací kruh,“ navrhne Filip, zatímco si ručníkem suší vlasy.

„No vidíš, to není špatnej nápad!“ chytne se toho Karel.

„Ježíši, jenom to ne! Ještě se mezitím někdo z těch děcek utopí a bude to na tobě!“ namaluje čerta na zeď Katka.

Za podobnýho špičkování počkáme, až k nám z vody dojde i zbytek naší party, a společně pak zamíříme k několika stánkům s rychlým občerstvením, kde si po kratší domluvě každej stoupneme do své fronty: já s Filipem máme chuť na langoše, ostatním klukům se sbíhají sliny nad grilovanou klobásou a holky se pro změnu rozhodnou pro smaženej sýr s hranolkama.

„Nech to, já to zatáhnu,“ odmávnu rukou Filipovu snahu vytáhnout si z kapsy kraťasů peněženku, když na nás dojde řada.

„To přece nemusíš…“

„Jak, nemusím? Dohoda byla, že ti zaplatím jídlo i ubytko, když se mnou pojedeš. A včera u večeře i dneska ráno u snídaně jsi mi nějak proklouzl…“

„Nejsem zase taková socka, abych neměl na jídlo!“ nafoukne se Filip.

„To přece neříkám!“ překvapeně se k němu otočím. „Jenom říkám, že dohoda zněla jinak.“

„No, tak bysme to měli probrat ještě jednou,“ schová si Filip šrajtofli zase do kapsy. „Když jsi to na mě prve v tý tělocvičně vybalil, neuměl jsem si pořádně představit, o čem vlastně točíš…“

„Co…? To jako že z toho chceš vycouvat? Teď?!“ zamračím se, zatímco si od obsluhujícího chlápka přebíráme svoje tácky s hojně počesnekovanou a potatarkovanou mastnou plackou.

„Nechci, klid! Ale zároveň nechci, abys za mě platil úplně všechno – a ještě mi pak chtěl poslat na účet nějaký další prachy. Je to… prostě přemrštěný.“

„Jenom zopakuju,“ zaksichtím se na něj, „že taková byla dohoda. Mně to přemrštěný nepřijde – za to, co po tobě chci. Tak to neřeš.“

Filip se nadechne, pravděpodobně k nějakýmu dalšímu protestu, ale to už k nám doběhnou Adam s Karlem se svýma umělohmotnýma talířkama naloženýma až po okraj klobásou, krajíčkama chleba a hořčicí, a tak téma radši rychle změníme a společně zabereme jeden velkej dřevěnej stůl pod slunečníkem.

Po výborným obídku zase pozvu všechny na zmrzlinu, nebo teda dneska konkrétněji na nanuka, pak se na chvilku vyvalíme na dekách, Karel na tom sluníčku dokonce i usne, a pak nás Elen téměř všechny nažene do vody v rámci výpravy na ostrůvek.

„Já se dobrovolně hlásím, že nám tu zatím budu hlídat věci,“ zubí se na nás Karel, oči přimhouřený proti sluníčku.

„No nevím, kolik toho uhlídáš, jestli zase usneš jako špalek,“ zatváří se Elen skepticky.

„Jo, aby mi tě ti případní zloději neodnesli taky,“ chichotá se Katka. „Hele, tak já tu radši zůstanu taky…“

„Jak chcete,“ rozhodí Elen rukama, „ale ne že na vás budou muset místní zavolat policajty pro pohoršování!“ dořekne a zakření se pro změnu na mě.

„Opakovanej vtip není vtipem!“ zamrmlám a bezděky hodím pohledem po Tomovi. Jemu tohle věčný připomínání našeho úletu taky nemůže být příjemný!

„No jo, tak to vás někdo bude muset nejdřív trumfnout, aby se na to vaše extempore zapomnělo!“ poplácá mě Robert po zádech.

„Kdo se směje naposled, ten se směje nejvíc!“ upozorní ho pobaveně Filip a tak trochu jakoby ochranářsky mě obejme kolem pasu.

Plavbu k ostrůvku si pak už užijeme bez vzájemnýho popichování, na přetřes spíš přijdou témata, jako kam se kdo letos ještě chystáme na dovolenou nebo kam bysme vyrazili, kdybysme v nějaké cestovce vyhráli zájezd na přání, a v podobným duchu se vlastně vybavujeme i při návratu z pláže do kempu, i když to už nám chvílema trochu dochází dech, přece jenom jsme po celým dni stráveným na sluníčku a v pohybu docela utahaní.

„Týjo, Elen, parádní to dnes bylo,“ pokývá uznale hlavou Jirka, když po večeři sedíme v bufetu kolem stolu nad kelímkama s Fantou a Colou. „A co nás čeká zítra?“

„To víš že jo, já vám to tu budu popisovat – a vy se zítra u snídaně zeptáte znovu! Tůdle! Aspoň se budete mít na co těšit,“ udělá na nás Elen dlouhej nos.

No a cestou zpátky do chatky se ukáže, že ten parádní dnešek ještě nekončí! Vezmeme to totiž kolem ohniště, okolo kterýho sedí dvě nebo tři rodinky s dětma, takhle na první pohled to těžko spočítat, kdo vlastně patří ke komu, no a jeden z těch fotříků docela válí na kytaru, zatímco zbytek osazenstva ho doprovází zpěvem.

„Jů, táborák!“ nadchne se Elen okamžitě. „Můžeme se přidat?“ udělá oči nejdřív na nás a pak na ty lidi od ohně.

„Jasně, berte místo!“ rozmáchne se s úsměvem paží blonďatá mamina.

Nenecháme se pobízet dvakrát, rozesadíme se, kde se dá, no a když se trochu rozkoukáme, přidáme se pobrukováním nebo více či méně falešným zpěvem k tomu jejich.

„Děcka, co vám mám zahrát?“ nabídne nám kytarista po dalších třech písničkách od Nedvědů. „Máte nějaký přání?“

„Jé, co třeba něco od Wanastovek nebo od Lucie, to v repertoáru máte?“ zapřeje si Katka.

„No to neváhej! Já už se bál, že budete chtít něco od Lady Gagy nebo co dneska vlastně letí,“ zasměje se ten maník.

„Teď momentálně spíš Billie Eilish, co?“ blýskne se znalostma moderní hudby jeho pravděpodobně manželka.

„Jo, ale ta je teda dost neposlouchatelná,“ zavrčí Tom, kterej má na tenhle hudební fenomén, doteď vlastně nevím proč, doslova averzi.

„Vidíš? Já ti to říkal, ona ta dnešní mládež ještě není tak zkažená!“ zazubí se kytarista na blondýnu, potom hrábne do strun – a po kratičké, typické předehře spustí: „Slunce… rozpustilo třásně… Vltavíny prší z nebe…“

Okamžitě ucítím, jak mnou projede zvláštní zachvění. Tenhle song je totiž můj oblíbenej… A jo, je to, opět, převážně díky vzpomínkám na Toma… Ale i když ten už sedí naproti mně a drží za ruku někoho jinýho, nezabrání mi to, abych se nenadechl – a ke zpěvákovi se nepřidal: „Já, čarovník, už dopsal básně… Už nemusím, mám tebe!“ U posledního slova ale radši rychle sklouznu pohledem z Toma někam daleko za něj. Jeho už totiž nemám…

„Srdce otevíráš… jsou-li spoutána… Květy rozevíráš,“ vzdychnu, zatímco se mi až do morku kostí zažírá ten dokonalej kytarovej doprovod. Tenhleten tatík od rodiny se ho snad učil se samotným Robertem Kodymem!

Počkám si na ten správnej moment – a po nádechu pokračuju:

„Na začátku všeho bylo modrý ticho, já bloudil mezi skalami a hledal sebe, potom ucítil jsem novou chuť a vůni… Milá, mám tebe! Srdce otevíráš…“

Tak jaksi bez přemýšlení loupnu očima po Filipovi – a nečekaně se nabodnu na jeho upřenej pohled.

„Květy rozevíráš… poprvééé… A chci to tak i já, hvězdy nad náma s tebou přepočítám…“

Pak pohled od toho Filipova radši odlepím a zahledím se místo toho do plamenů. Jako klobouk dolů, herec je skvělej! Jak že mi to sliboval, když jsme tuhle akci domlouvali? Budeš po mně chtít, abych na tebe obdivně koukal jako na někoho, kdo umí chodit po vodě, abych ti visel na rtech a velebil každej tvůj nápad? No, a přesně to i dělá. Hledí na mě jako na svatej obrázek a visí mi na rtech.

Po Lucii pak s partou hodíme do placu ještě několik nadhodů, co bysme si rádi zazpívali nebo někteří aspoň poslechli, a kytarista nám vždycky nadšeně vyjde vstříc.

„Musí se mu nechat, že měl neskutečnej přehled!“ okomentuju to o nějaký dvě hodiny později, když se, v příjemné náladě, couráme nocí do chatky. „Znal úplně všecko!“

„To ty taky,“ dloubne do mě Filip zlehka ramenem – a vezme mě za ruku, i když v té tmě a v tom chumlu, v jakým teď jsme, si podle mě nikdo z party už takových detailů nevšímá.

„No jo, tak Marek je takovej náš zlatej skřivan, to se ti ještě nepochlubil?“ rozchechtá se Robert.

„Neříká se slavík…?“ svraští obočí Katka.

„A není to jedno? Prostě zlatej zpívající pták!“ baví se Karel.

„Do debaty o zpívajících ptácích bych se takhle na noc radši nepouštěl,“ napomene je rozjařeně Jirka.

„Celkově bych možná ptákům radši nedával žádný přídavný jména,“ přidám se.

„Ježišmarjá, vy vážně vždycky skončíte u toho jednoho!“ chytá se Elen za hlavu.

„Jo, u sexu,“ přikývne horlivě Adam.

„Sex je kořením života!“ vypálí Karel další moudro.

„Navíc posledně jste měly kecy, že je na téma sex moc brzo ráno, teď je zase evidentně moc pozdě v noci… Zjevně do toho svýho itineráře budeš muset zaznačit okýnka, kdy máme tohle téma povolený!“ dobírá si Elen Robert.

„Co třeba nikdy…?“ navrhne Elen ve stejnou chvíli, kdy z Adama, Toma a Karla vypadne jednohlasně:

„Pořád!!!“

„A vůbec, Eluš, nehraj si tu na puritánku! Všichni víme, že jakmile budete mít s Adamem chatku nebo stan jenom pro sebe, bude se otřásat v základech!“ neodolám, abych nepřipomněl, že: „Co se stalo v Brdlíkově, zůstane v Brdlíkově, pamatuješ?“

Při vzpomínce na to, jak Adamovi a Elen spadl na hlavu nedobře ukotvenej stan, zatímco si to uvnitř rozdávali, se zlomí smíchy v pase celý původní jádro naší party, akorát Filipovi, Renče a Jirkovi to musíme hýkavě a chvilkama teda i dost nesrozumitelně povyprávět.

Nadhozený téma nás všechny docela rozparádí, a tak se vlastně vůbec nedivím, když hned od několika lidiček najednou přijde návrh, že pro urychlení očistnýho procesu bysme mohli chodit do koupelny po dvou.

„Ale hovno očistnej proces!“ nebere si Jirka servítky. „Chcete si z tý pidikoupelny udělat šmajchlkabinet!“

„No tak chceme, no!“ přizná Karel bez uzardění. „Máš snad něco proti?“

„Jasně že ne!“ zasměje se Jirka – a začnou se s Tomem bezostyšně vykusovat přímo uprostřed místnosti.

„Hej hej! Nechte si to na potom!“ mírní je Rob.

„A proč? My se rády podíváme, že, holky?“ zaprotestuje s nadrženo-pobaveným pomrkáváním Kačka.

„Já bych se radši díval na něco jinýho, nebo teda na někoho jinýho,“ upřesní Filip, a než se naděju, popadne mě za ruku, druhou rukou hmátne po našich ručnících, co se povalují po posteli, a rychlým krokem zamíří do koupelny. „Zamlouváme si ji první!“ zavolá ještě poťouchle přes rameno.

„To není fér!“

„Dámy mají přednost, ne?!“ snaží se mu v tom ještě holky zabránit, ale mají to marný, Filip za náma zabouchne dveře a otočí klíčem.

„Co blbneš…?“ zahledím se na něj podezřívavě.

„No co, nepotřebuju se koukat, jak se tam ti dva ojížděj,“ mykne ramenama, načež se ode mě odvrátí a někam do zdi zamručí: „A ty už tuplem ne.“

„Jo takhle!“ docvakne mi to. „No neboj, já bych se s tím nějak srovnal!“ ujistím ho. „Rozhodně líp, než s tebou v jedný koupelně! A do sprchy s tebou nejdu, na to zapomeň!“

„Však to po tobě ani nechci,“ rozesměje se. „Já se zvládnu namydlit sám. Si zatím můžeš vyčistit zuby nebo tak něco.“

„Jo, a čím? Kartáčky jsi nám nevzal…“

„Tak nemůžu myslet na všechno!“ zazubí se na mě přes zrcadlo – a přetáhne si přes hlavu tričko.

„No tak teď nevím,“ založím si ruce na hrudníku, „mám pro ně zajít, nebo tě mám roztleskávat při striptýzu?“

„To první,“ mrkne na mě – a začne si jakoby nic stahovat kraťasy.

„Hmm, ale jestli odsud teď odejdu, nahrnou se ti sem nadržený holky!“ bavím se.

„Tak ať se kouknou, však mě neubude, neboj, zůstane ti ze mě na případný hraní ještě dost,“ zamrká na mě a zatváří se přehnaně samolibě a rozrajcovaně zároveň, takže radši jenom mávnu rukou a s očima obrácenýma ke stropu z koupelny vysmahnu.

Když se pak vrátím s kartáčkama, pastou i našema volnýma trikama a kraťasama, co máme na spaní místo pyžam, Filip už stojí ve sprchovým koutu a tak trochu očekávám, že v tom svým provokování bude pokračovat, on ale překvapivě změní téma.

„Teda, ale to mi řekni, kde průměrnej fotbalista za Jestřáby přišel k tak pěknýmu a evidentně vytrénovanýmu hlasu?“ hodí do placu otázku, zatímco si zády ke mně rozpatlává po těle sprcháč.

„Haha,“ nanesu si na kartáček trochu pasty, „a kde průměrnej hráč za Meteor přišel k takový vášni k plavání?“ vrátím mu to.

„Tak to zase taková záhada není, trenér nás nutil plavat už od mala… Váš ne?“

„Ne, ten nás nutí akorát k běhání a posilování,“ ušklíbnu se a začnu si čistit zuby.

Filip se mezitím osprchuje, no ale když pak vodu zastaví a natáhne se po ručníku, k tématu se zase vrátí:

„Ale vážně, Máro, odkud znáš všechny ty písničky?“

„Od babičky,“ zahuhňám s pusou plnou pěny – a skloním se k umyvadlu, abych si mohl ústa vypláchnout. „Ona byla učitelka zpěvu na ZUŠce. A já u ní trávil každý prázdniny. Celý prázdniny. Zpívali jsme u klavíru každej večer. K většině těch písniček umím i druhej hlas…“

„Pane jo!“ úplně živě si představím, jak Filip právě obdivně pozdvihl obočí. „Tak to muselo být fajn, trávit prázky takhle… Jako že v rodině…“

„No, v rodině,“ otřu si rty do ručníku, „byl jsem u babi právě proto, že na mě naši nikdy neměli čas.“

„Ale aspoň ona měla,“ doutírá se Filip a s ručníkem ovázaným kolem pasu vyleze ze sprchovýho koutu. „Ty vole nezabij se tam, dost to klouže,“ pronese mimochodem, ale hned se zase vrátí zpátky k tomu, co jsme rozpovídali: „Mě naši pro změnu každý prázdniny posílali na nějakej tábor – fotbalovej, obecně sportovní, nebo třeba i jazykovej… Jsem se doma skoro neohřál. Vlastně jsem se poprvý vzteknul až loni, že nikam nejedu…“

„Fakt?“ vykulím na něj přes zrcadlo oči, zatímco si začnu rolovat triko ke krku. „A tak zase… jsi tam asi poznal plno fajn lidí, ne? To já trávil veškerej čas fakt jenom s babi. Bydlela na vesnici, nikdo se tam s cizím klukem z evidentně bohatý rodiny z města kámošit nechtěl, víš jak,“ trhnu ramenama, otočím se k němu zády a vylezu z kraťasů i boxerek najednou.

„Tak ono za dva tři tejdny se taky s nikým bůhvíjak nesčuchneš, a navíc na těch sportovních táborech jsme většinou byli všichni se všema soupeři,“ vzpomíná Filip. „Každopádně ten letošní čundr je zatím vážně parádní!“

„No tak to řekni Elen, bude mít radost,“ vlezu do sprcháče a zavřu za sebou průhledný plastový dvířka.

„Ale ona mě sem nepozvala, takže to říkám tobě,“ donese se ke mně ještě Filipův hlas, než pustím vodu. „Jak dlouho tyhle letní akce vlastně pořádáte?“ doptá se o pár minut později, to už je převlečenej, ručník má přehozenej přes rameno a nonšalantně se zadkem opírá o umyvadlo, zatímco já se snažím v tom pidikoutku utřít dosucha a neomlátit si přitom lokty o kachličky.

„Hmm, poprvý jsme vyrazili o prázdninách na konci osmičky, to s náma ještě jeli Elenini a Tomovi rodiče. Mezi devátou a střední už jenom ti Elenini… No a pak už k nám asi začali mít víc důvěry, haha, tak nás nechali jezdit samotný.“

„Škoda, žes nějakýho brigádníka nehledal už dřív,“ zaslechnu v jeho hlase takovej lehce lítostivej podtón, ale když, s ručníkem taky omotaným kolem pasu, vylezu ze sprchovýho koutu ven, na jeho tváři už po žádné lítosti není ani stopa. Místo toho mě s takovým lehce namlsaným pohledem sjede očima od hlavy k patám… a zase zpátky.

„Co je?“ zarazím se.

„Nic,“ zazubí se poťouchle, „zkouším, jestli dokážu silou vůle zapůsobit na ten froťák, aby ti spadl k nohám…“

„To jako že mě chceš vidět nahýho?“ přeložím si to.

„Však spolu chodíme, ne?“ trhne ramenem.

„Jenom jako!“ upozorním ho. „Takže si mě nahýho laskavě taky představuj jenom jako.“ Jenže i když se snažím o lehkej tón, tak atmosféra v té malinké místnůstce jako kdyby najednou… nějak zhoustla…

A Filip ji zahustí ještě o něco víc, když jakoby nic prohodí:

„To já si tě představuju i nejako. Ale třeba by nemuselo zůstat jenom u představ…“

„To… mě jako balíš?!“ snažím se v tom poněkud konsternovaně zorientovat.

„Možná…?“ odpoví mi otázkou, přistoupí ke mně o kousek blíž… a položí mi ruce na boky… a bříškama prstů začne přejíždět po lemu toho mýho ručníku. Občas se dotkne i mé holé kůže… a jeho zkoumavý, zvědavý prsty mi naznačují, že by stačilo, kdyby vklouzly pod tu froté látku… a použily jenom malinko, malinko síly, aby ze mě ten ručník sklouzl…

Rozrušeně vydechnu… a představím si, že podobně bych já mohl položit dlaně na jeho boky… a pro změnu mu třeba stáhnout z nohou ty jeho teprve před chvilkou oblečený volný kraťasy…

Jenže pak jako kdyby se ve mně něco zlomilo nebo možná vzpamatovalo, těžko to popsat – chytnu ho za zápěstí a jemně jeho dlaně od mýho těla odtáhnu:

„Ne, já… ne, to… to by nešlo…“

Filip ode mě okamžitě o krok odstoupí a zvedne ruce, jako že se vzdává:

„Okej, beru! Když nechceš, nechceš. Ale uznej, zkusit jsem to musel,“ olízne si ret a usměje se na mě.

Užuž mu chci něco odpovědět, nějak to celý… nevím, dovysvětlit, ale vtom se ozve humpolácký zabušení na dveře, jen oba nadskočíme.

„Hej!“ donese se k nám Robertův nakvašenej hlas. „Nejste tu sami!“

„Ty vole, ty seš kazišuk,“ zaslechneme ještě rozesmátýho Toma… A oba spontánně vybuchneme smíchy.

„Chudák Robert, tentokrát k tý nadávce přišel nevinně,“ uculí se Filip.

„Neboj, tahle jedna nefér se ve výčtu všech těch ostatních oprávněných ztratí!“ vrátím mu to zaculení, rychle se k němu otočím zády, abych taky mohl ten ručník vyměnit za oblečení… A pak už z koupelny vylezeme a přenecháme ji dalšímu, tentokrát zaručeně nefejkovýmu páru.

V hlavní místnosti jsou všichni nějak rozjaření – jak se ukáže, tak Robert během naší krátké nepřítomnosti nechal kolovat lahev s vodkou, a Jirkovi evidentně stačí málo, protože i těch několik cucnutí v něm probudilo jeho dosud utajovaný já a on teď na požádání předvádí všelijaký víc či míň ulítlý taneční kreace. Někdo mu pokaždý ukáže něco na mobilu – a on to potom celkem zdařile zopakuje, akorát ty svý příšerný grimasy kdyby si během toho odpustil! Sedneme si s Filipem na postel, zádama se opřeme o zeď a k všeobecné zábavě se přidáme.

Po čase stoupne alkohol do hlavy i Katce, a tak přesvědčí Karla, ať laskavě zvedne ten svůj línej zadek ze země – a předvedou nám jakousi dost dobře vyladěnou čaču, oba totiž chodí už třetím rokem do tanečních a je to na jejich ladných pohybech dost poznat.

„Vau, mrkejte, jak luxusně vrtí zadkem!“ je z toho Renča unešená.

„A kdo z nich?“ vyjekne Elen smíchy. „Kačka – nebo Kája?“

„No oba!“ hýkne Renata.

„Karle, ty vole, to přijde sexy i mně! Kroť se trochu!“ volá na něj Robert rozjíveně. „Nebo ještě způsobíš žárlivý scény tadyhle mezi chlapama…“

„Proč žárlivý scény? To je naopak rajc pro nás oba!“ uculí se Jirka, rozdrážděně Tomovi olízne tvář, načež se oba zvednou a s už dopředu natěšeným pohihňáváním se ruku v ruce vydají do momentálně prázdné koupelny.

„A co vy dva?“ zaměří najednou Robert pozornost na mě a Filipa. „Se nějak moc nebavíte!“

„No bodejť, když jsi je v tý koupelně přerušil v nejlepším!“ má jasno Adam.

„Ale kulový,“ mávnu rukou, „se bavíme úplně normálně…“

Dojde mi ale, jak to asi před ostatníma vypadá: každej sedíme na jednom konci postele… A když k nám už dvakrát dokolovala flaška s vodkou, oba jsme ji bez zájmu poslali dál… No a je pravda, že i když se směju všemu, co někdo jinej předvede nebo vypustí do prostoru za hlášku, tak sám jsem žádným vtipným postřehem nepřispěl. A Filip, jak si to tak rekapituluju, taky ne. Takže ono to fakticky vypadá, že se moc nebavíme… minimálně spolu navzájem…

Hm, no možná se on cítí blbě po tom mým odmítnutí v té koupelně. A já se zase cítím tak trochu… nevím, nesvůj. Protože jedna věc je předstírat, že spolu chodíme, když je to taková hra pro nás oba, ale něco jinýho to je, když teď vím, že on by možná chtěl i něco víc než to jenom předstírat… A to to vlastně ani tak úplně jistě nevím, neřekl mi to nějak jednoznačně! Jenom mi naznačil, že… že některý věci mu nejsou úplně proti mysli…

Otočím k němu hlavu ve stejnou chvíli, kdy se on podívá na mě… Na chvilinku se oba zatváříme trochu znejistěle… Ale on se pak usměje, natáhne ke mně ruku a naznačí mi, že si mám sednout blíž.

A já se nenechám pobízet dvakrát.

Poposunu se po posteli k němu… a on mi obtočí ruku kolem pasu… a já se o něj uvolněně opřu.

Oči mi úplně samovolně sklouznou k Elen, jako bych vycítil, že už se na mě dívá… A ona mi věnuje širokej, nadšenej úsměv, kterým jako kdyby mi znovu opakovala to, co mi řekla už do telefonu: a sice že mi mýho novýho přítele moc přeje. A já jí ten úsměv jenom líně oplatím – a zároveň ho věnuju i sám sobě.

Protože… jo, je mi to příjemný. Tohle všechno. I když to není skutečný. A i když žádnýho novýho přítele v tom pravým slova smyslu nemám.

Přesto je mi ale příjemný se moct takhle o někoho opřít.

Je mi příjemná ta blízkost něčího horkýho těla.

Je mi příjemný takhle s někým být – a cítit se, skoro jako kdybych byl zase zamilovanej.

Skoro.

Hmmm. Ale i tohleto skoro je víc, než jsem tak týden dva zpátky doufal, že vůbec ještě někdy zažiju…

Nasucho polknu… a malinko rozhozeně se ve Filipově náručí zavrtím… Ale pak nad těmahle svýma rozpakama pomyslně mávnu rukou a zavřu oči. Proč si s čímkoliv z toho dělat těžkou hlavu? Vždyť jak už jsem říkal: co se stane v Římicích, to zůstane v Římicích!!!