Polynemos 1/2

 

PROLOG

Ležet za úsvitu ve vlastní vodě je luxus, který se nedá koupit. Je to ostatně jediný druh luxusu, který za něco stojí, a proto si ho každé ráno dopřávám dosyta. Nebýt ničím. Jen tělem na hladině. Ničím se nezabývat. Nikoho neslyšet.

Od chvíle, kdy mě tu matka přivedla na svět, mě to ještě neomrzelo. Vzhledem k tomu, kolik věcí nesmrtelnou bytost za pár tisíc let omrzí, je to výkon hodný zaznamenání. Pochopitelně ho nikdo nezaznamenal, protože kroniky píší lidé a ti zaznamenávají hlavně války, mory a případy, kdy se někomu narodilo dvouhlavé tele.

Nevadí mi to. O zápis v kronikách nestojím. Kdybych o něco stál, byla by to nějaká pěkná báje. Příběh, co se dá vymalovat na stěnu nebo se jím dají ozdobit džbány a talíře.

A možná se mi to i poštěstí, protože můj ostrov není jen tak ledajaký ostrůvek, co jich je v moři jako prázdných mušlí. Lidé o tom sice nic netuší, ale pro bohy je to pupek světa. Nebo ne pupek, to místo je ještě o kapánek níž, nicméně právě proto je ještě důležitější než pupek.

Hladina je čistá a voda má přesně tu teplotu, jakou mám rád. Není to náhoda, protože si ji nastavuji sám, ale i tak mě to každé ráno znovu potěší. Moje pravá ruka leží na hladině mezi dvěma květy. Jeden je levandulový, druhý téměř karmínový. Ten karmínový roste sám v zákoutí pod převisem, a má proto o sobě vysoké mínění. Kdybych zvedl prst, oba by mi zazpívaly.

Ne, nezazpívaly by. Lekníny zpívat neumějí a ani já je k tomu nedokážu přimět. Jejich květy by se nanejvýš skřípavě rozvlnily. Zní to, jako když se drhne podlaha, a jako hudba se to počítá jen ve Spartě. Ale mohl bych chtít. Boha totiž nedělá bohem to, co dělá, nýbrž to, co by dělat mohl. Kdyby chtěl.

Jenomže já nechci. Je mi dobře tak, jak jsem.

Většina kolegů to nezvládá. Nesmrtelnost má totiž jednu konstrukční vadu: skládá se převážně z času. Bůh, který má čas, se začne dřív nebo později nudit. Bůh, který se nudí, dojde skoro vždycky k závěru, že by měl něco dělat. A devět z deseti bohů si pod tím představí, že by měli něco řídit. V ideálním případě dějiny.

Začnou tedy spřádat plány a motat se ostatním do života. K sobě rovným si to pochopitelně troufne málokdo, takže to pokaždé odnese nějaký nebohý smrtelník, který si do té doby docela spokojeně oral své pole, a najednou je z něj Vyvolený hrdina, aniž se ho kdo zeptal, zda mu to vyhovuje.

Nikdy jsem to moc nechápal. U velkých Olympanů budiž, tam je to náplň práce. Bůh v jejich postavení musí občas seslat mor nebo někoho proměnit v pavouka, jinak by se říkalo, že změkl. Ale my ostatní? My menší a místní, s jedním ostrovem a jednou tůní? Každý z nás by udělal nejlíp, kdyby si hleděl svého. Postaral se o příznivé počasí pro úrodu, dobrý vítr pro rybáře a lekníny, protože jsou krásné. Dost na tom, když nějaký ten dějinný úkol přijde nařízený shora.

O tom, jak jeden takový přišel, budu brzy vyprávět.

Ale ne teď. Teď je ráno a já právě poslouchám něco jiného.

Slyším jeho. Šplhá po pěšině z paláce nahoru k jezeru. Slyším ho dřív, než vůbec tuší, že ho slyšet lze. Pěšina je dlouhá a kameny jsou vybroušené tak, aby padly bosé noze, ale ne sandálu. Nechal jsem je tak udělat. Tenkrát jsem ještě nevěděl proč. Vlastně to nevím dodnes. Jsou věci, které uděláte s předstihem a pochopíte je, až když je potřebujete. Některé nepochopíte ani potom, ale to nevadí, protože zvenčí vypadají jako prozřetelnost.

Smrtelníky mám rád. Také jsou tu podstatně častěji než moje rodina. Matka se zastaví jednou za čas, zpravidla s úplňkem, a otce jsem tu neviděl už opravdu dlouho. Nezazlívám mu to. Má nás dětí tolik, že kdyby měl pravidelně všechny obcházet, nedělal by už nic jiného. A je koneckonců vládcem moří, což obnáší spoustu důležité práce, jako je potápění lodí a soupeření s Athénou o města, ve kterých stejně nikdy nebude bydlet.

Matka je na tom s časem lépe. Ráno přetáhne přes otcovu říši červánky a pak má celý den volno. Trvá jí to chvilku a pokaždé to vypadá jinak, což je víc, než se dá říct o většině umění. Bratrů mi porodila jen tucet, takže nás stihne všechny obejít a ještě jí zbude čas na bloudění za krásnými mladíky.

Kdysi si něco začala s Áreem a Afroditu to prý poněkud popudilo, takže na matku seslala touhu po mladém lidském mase. Ne doslova. Matka je pouze dost bezhlavě honí do svého lože ve snaze trochu si užít. Osobně si ovšem myslím, že se to na Afroditu jenom svádí.

Pohled na krásná těla mladých mužů je totiž milý i mně. A mě neproklel nikdo. Pokud vím. Takže to bude spíš dědičné.

Polynemos. Vyslovuji jeho jméno tiše do hladiny.

A pak znovu. A ještě jednou, protože jednou to nestačí.

Slyším ho blížit se, a proto musím udělat to, co dělám každé ráno, když se sem přijde vykoupat. Musím zmizet.

Když říkám zmizet, nemyslím tím to, co si pod tím představují lidé. Lidé mizí špatně. Skrčí se, schovají se za strom, zatají dech, což je zhruba všechno, co se s jedním tělem dá dělat, a proto je také skoro vždycky někdo najde.

Já mizím jinak. Nepotápím se, to by nadělalo bubliny a on je pozorný. Přestávám být tím, čím jsem, a stávám se tím, čím je jezero. Voda je teď já. Lekníny jsou teď také já. Ta malá ještěrka, která právě přelézá kámen u břehu, já není, ale tváří se, jako by byla, a pro tuto chvíli jí to nebudu brát. Každý má právo na své ambice.

A z této polohy, z polohy všeho, čím se v tomhle jezeře dá být, sleduji, jak přichází po pěšině mezi stromy. Až skočí do vody, obejmu ho a prostoupím. Budu sledovat, jak ho to vzruší. Sledovat a cítit.

Dobré ráno, Polyneme. Dobré ráno, můj princi.

 

KAPITOLA I. Lekníny

Pěšina z paláce nahoru k jezeru měla sto čtyřicet šest kamenů. Polynemos je poprvé spočítal v sedmi letech, v deseti je pro jistotu přepočítal a ve dvanácti dospěl k závěru, že sto čtyřicet šest je konečné číslo a nedá se s ním nic dělat. Tak to na ostrově chodilo s většinou věcí.

Říkalo se, že kameny za čtyřicet pokolení vyhladily nohy poutníků. Možná. Polynemovi jen odjakživa vrtalo hlavou, proč tedy bosému chodidlu padnou jako dlaň a sandálu jako past. Vyzkoušel obojí a vyvodil z toho jediný rozumný závěr: přestal nosit sandály.

Dvůr to nesl těžce, ale potichu. V tom spočívá celé umění být princem: lidé s vámi nesouhlasí výhradně šeptem. S výjimkou vašeho otce, který si hlasitý nesouhlas může dovolit z podstaty věci, a v poslední době ještě jednoho muže, který by si ho nejspíš dovolit neměl, ale dovoluje.

Z paláce vyběhl ještě za tmy. Obyčejně vycházel společně se sluncem, ale tentokrát zmizel otcovým rádcům dřív. Tohle ráno bylo v jistém smyslu poslední a poslední věci si má člověk vychutnat. Bylo mu osmnáct a v poledne měl před bohy, otcem a celým lidem odložit chlapce, stát se mužem a úředně a nahlas se dozvědět svůj osud. A cestou k němu ho čekalo ještě pár věcí, na které se raději snažil nemyslet.

Když vystoupal k jezeru, mlha nad hladinou se právě trhala. Lekníny ještě spaly, zavřené jako pěsti. Znal je všechny. Nejvíc jich rostlo u východního břehu, kde bylo mělko. Jeden, téměř karmínový, rostl sám pod skalním převisem, stranou od ostatních, jako by mu nebyly dost dobré. Ten měl Polynemos tajně nejradši.

Od jezera bylo přes koruny stromů vidět dolů na záliv. Nad přístavem stoupal kouř z prvních ohňů a rybáři právě stahovali lodě na vodu. Drobné postavičky, drobné starosti.

Syn každého rybáře na tomhle ostrově je na tom líp než já, pomyslel si. Nebyla to nová myšlenka. Byla obnošená a padla mu dokonale, jako ty kameny.

Rybářův syn si vybere loď. Vybere si síť, vybere si vodu, vybere si ženu, a když je úlovek mizerný, může si nahlas odplivnout, aniž tím způsobí státní krizi. Odplout sice nemůže, protože z Echydney se bez svolení neodplouvá, pokud se chce člověk také vrátit, ale rybářova syna ani nenapadne to zkoušet. Blahobyt se neopouští. A to je možná nejlepší svoboda ze všech: nevědět o mřížích.

Vědění je výsada princů. A je to výsada mizerná.

Podíval se k východu, kde za kopci houstlo světlo. Za chvíli tam Hélios zapřáhne koně do svého vozu, pokud tedy existuje, pokud vůbec někdo něco zapřahá a pokud to celé není jen velká ohnivá koule, které je všechno jedno.

Nezáleží na tom. Lekníny se pod paprsky prostě otevřou. Všechny. Najednou. Ne proto, že by chtěly, ale protože leknín, na který dopadne světlo, nemá na vybranou. Večer se zase zavřou a všichni kolem budou říkat, jak je to krásné.

Jenže ony o tom aspoň nic netuší, pomyslel si. To já ano. A ještě se z toho mám radovat. Protože takový už je úděl princů. Sloužit bohům. Přinášet oběti. Konat hrdinské skutky na objednávku.

Rodokmen tvrdil, že Hélios je jeho předek. Idemon, zakladatel rodu, byl prý jeho syn. Za zabití elgonského kozla získal ostrov a založil zde královský rod, tvrdily svitky. Polynemos tomu nevěřil. Většinou. Skutečnost, že se za celý život ani jednou nespálil sluncem, za důkaz nepovažoval. Náhoda je náhoda.

S vlasy už to bylo trochu horší. Proč jsou na celém ostrově blond právě jen on a jeho otec, už se bez jisté dávky cviku a ignorace vysvětlit nedalo.

Svlékl se a nechal šaty ležet na plochém kameni, který k tomu sloužil od nepaměti a nejspíš proto tam také byl. Chvíli stál na okraji. Voda pod ním byla rudá svítáním, klidná a čekající.

„Nezbývá než naplnit svůj osud,“ zašeptal nad hladinu a skočil.

Voda ho přijala. Přijímala ho vždycky tak nějak ochotně. Jinak než moře nebo palácová lázeň. Spíš jako lože, do něhož člověk uléhá. Polynemos to nikdy nikomu neřekl, protože věta „mám dojem, že mě jezero má rádo“ nezní dobře ani v hlavě, natož nahlas.

Nadto bylo jezero posvátné. Zapovězené všem kromě mužů jeho rodu. Což jen tak mimochodem protiřečilo tomu, čím nebo kým byly vyhlazené kameny na cestě. Nohama poutníků to nesporně nebylo.

Pod hladinou bylo ticho. Ne ticho, které nastane, když všichni zmlknou a čekají, co řekne. To znal z paláce a nesnášel. Tohle ticho s ním souznělo. Nebo to aspoň tak vypadalo. Hluboko v zeleném světle se kořeny leknínů vlnily jako jemné závoje látek a drobné rybky se před ním rozestupovaly s ochotou dvořanů.

Vynořil se uprostřed jezera a nabral dech.

Osud, služba, oběti, hrdinské skutky. Čtyři věci, které mu vybrali dřív, než se narodil, tak jako se dědí jméno, půda a dluhy. Jen se ho nikdy nezeptali, jestli po něčem z toho také touží.

Ale co na tom záleží. Před vůlí bohů není úniku. Ať už existují, nebo ne.

Jednou, když mu bylo čerstvě dvanáct, se rozhodl zjistit, jestli se v jezeře dá utopit. Ne že by chtěl umřít. Chtěl jen vědět, zda by mohl, kdyby chtěl. I vězeň má právo znát možnosti své cely.

Nadechl se, potopil se ke dnu, zachytil se kořenů a vydechl. To, co následovalo, se popisuje těžko. Voda jako by ho nadzdvihla, kořeny mu vyklouzly z prstů a neviditelná síla ho jemně, neúprosně a s čímsi, co se skoro podobalo pobavení, vysadila zpátky na hladinu, jako by byl jen měch plný vzduchu.

Zkusil to ještě dvakrát. Pak toho nechal, protože prohrát s vodou třikrát stejným způsobem je pod úroveň i pro rybáře, natož pro prince.

A pak tu byla ta věc s teplotou. Voda měla vždycky přesně tu správnou. V létě chladila, v zimě, když na kamenech ležela jinovatka, se nad hladinou tiše kouřilo. Polynemos to připisoval horkým pramenům. Nikdo je nikdy nenašel, ale to nic neznamenalo. Spousta věcí se nikdy nenašla.

Převalil se na znak a nechal se nést. Rozpažil. Nebe nad ním bledlo do zlatova a kolem něj se z hladiny zvedaly zavřené květy. Dával pozor, aby žádný nepolámal. Byly koneckonců stejnými vězni jako on.

Tohle byla jeho hodina. Jediná v celém dni, kdy nepatřil nikomu. Jediné místo na ostrově, kde se na něj nikdo nedíval a nikdo ho nesměl vyrušit. Téměř nikdo.

Slunce se vyhouplo nad kopce a červánky bohyně Éós vystřídalo měkké ranní světlo. Lekníny se začaly otvírat, jeden po druhém, poslušně a krásně. Karmínový pod převisem jako poslední. Dost pozdě na to, aby se dalo na okamžik uvěřit, že se neotvírá kvůli slunci, nýbrž proto, že sám uznal za vhodné.

Polynemos ho pozoroval s tichým uznáním.

A pak se na pěšině mezi stromy něco pohnulo. Hnědá řasa pláště, hůl a lysé temeno, na kterém se zablýsklo ranní slunce.

Co zas ten tady hledá, pomyslel si Polynemos.

Věděl to pochopitelně moc dobře. Přišel si pro něj obřad a kněze poslal napřed.

 

KAPITOLA II. Kněz a princ

„Dobré ráno, můj princi,“ pozdravil ho starý kněz a usadil se na balvan u břehu s důkladností člověka, který počítá s tím, že vstávat bude až za dlouho. Hůl si opřel o koleno. „Rád vidím, že jsi již začal s očistou.“

Polynemos zůstal ležet na hladině. Bylo to dětinské a věděl to, ale hladina byla jeho a ráno také, alespoň podle zvykového práva, a nehodlal se vzdát ani jednoho dřív, než bude muset. Dost na tom, že jeho starý učitel coby Echydnésův velekněz byl jediným dalším obyvatelem ostrova, který měl k posvátnému jezírku přístup. Mohl ho tu tedy vyrušit, aniž cokoli porušil. Do vody ovšem ani on vstoupit nesměl.

„To už se nemůžeš dočkat, Olyfone?“ řekl Polynemos nebi nad sebou. „Nebo mě hlídáš, abych se náhodou neutopil?“

„Ale no tak. Oba dobře víme, že utopit se tu nedá. Jednak je tu na to málo vody,“ řekl kněz tónem, jakým se dětem vysvětluje, proč nemohou spadnout z podlahy, „a Echydnés by si jistě nenechal znesvětit domov utopeným bratrancem.“

„Bratrancem,“ opakoval Polynemos.

Bylo to jediné slovo a zároveň past. Polynemos do ní jako obvykle šlápl oběma nohama. Olyfon spustil s gustem učitele, kterým také byl.

„Hyperion a Theia zplodili trojici: Hélia, jenž vozí den, Selénu, jež vozí noc, a Éós, která oběma chystá cestu. Héliovým synem byl Idemon, zakladatel tvého rodu, zatímco synem Éós je Echydnés. Idemon a Echydnés si tedy byli bratranci, z čehož plyne, že Polynemos, sedmý z Idemonovy krve, je božím…“

„…vzdáleným příbuzným, já vím,“ vzdal to Polynemos, protože rodokmeny byly jako bažina: čím víc se člověk bránil, tím hlouběji ho stáhly. „Tak co tu hledáš, pokud nehledáš mě? Snad ne našeho dobrotivého ochránce?“

„Přesně tak. Přišel jsem ho požádat, aby k tobě byl dnes shovívavý.“

Dnes. To slovo bylo všude. Sedělo i v laskavostech starého kněze jako pecka v olivě.

„Je sice mou povinností uctívat ho obřady v honosném chrámu, který mu zbudovali tvoji předci,“ pokračoval Olyfon a rozhlédl se po hladině, „věřím ale, že tady mě slyší lépe. Právě tady se Echydnés z bohyně Éós narodil.“

„Jistě, jistě,“ řekl Polynemos. „Tvůj oblíbený příběh.“

A protože věděl, že mu stejně neujde, spustil ho sám, nosovým hlasem chrámového předříkávače a o poznání stručněji, než by to kdy dokázal jeho učitel:

„V podobě rudého mlže se tu ukryla před nadrženým Poseidónem…“

„Polyneme…,“ pokusil se ho Olyfon zarazit.

„…který ji ovšem vyslídil,“ nedal se Polynemos, „proměnil se v modrého a ona mu tu pak porodila našeho dobrého fialového Echydnése.“

„Bla, bla, bla,“ Polynemos se převalil ve vodě. „Ty tomu snad skutečně věříš?“

„Jistěže věřím. Jsem jeho kněz.“ Stařec se na něj káravě podíval přes hladinu. „A ty bys měl také. Kdo jiný než vznešený syn krále Leonkése, princ Polynemos z Echydney, potomek Idemona, syna Héliova, by měl věřit víc!“

Polynemos otevřel ústa, ale Olyfon zvedl dlaň, což byl signál, který znal. Přicházelo kázání. Tohle konkrétní měl v duchu vedené jako kázání číslo čtyři: O víře poddaných. Uměl ho nazpaměť, a tak ponořil hlavu, až mu voda zalila uši a z Olyfonových slov zbyla jen ozvěna všech dávných promluv.

Není příliš důležité, čemu věří kněz, a ještě méně, čemu věří princ. Důležité je, čemu věří lid. A lid věří, že ostrov oplývá blahobytem a mírem, protože ho Echydnés chrání. Věří, že se lodě den co den vracejí do přístavu obtěžkané úlovkem, protože to Echydnés vyprosil u svého otce Poseidóna. Věří, že mušle plné nejvzácnějšího purpuru, které s každým úplňkem zaplavují zdejší břehy a po nichž lační každý král, jenž se kdy ozdobil látkou jím obarvenou, jsou darem bohyně Éós jejímu synovi. A věří, že vzdušné proudy obepínající ostrov jako neviditelné hradby jsou darem Echydnésových bratrů, kteří mu nad nimi přenechali vládu.

Zpod hladiny se vynořil až na závěr. Znal to kázání tak dobře, že věděl, kdy přijde.

„…a mimo to všechno věří také, že každý král zde vládne s jeho požehnáním.“

Ta věta byla stará jako všechny ostatní. Jenže dnes nepatřila lidu. Dnes patřila jemu. Rozladilo ho to.

„Což mimo jiné obnáší nechat si od tebe zmalovat záda,“ odsekl, „abychom se všichni dozvěděli, jaký že to hrdinský čin mám pro to požehnání vykonat.“ Odfrkl si. „Děkuji pěkně za tak laskavé příbuzenstvo. Doufám, že si to alespoň užiješ.“

„Což mimo jiné obnáší,“ odvětil Olyfon s neotřesitelnou důstojností, „také kousnutí posvátným hadem. Pro mě.“

„Takže ano. Nepochybně si to užiju.“

„A vylez už, prosím, z té vody. To, že se tu nemůžeš utopit, ještě neznamená, že se nemůžeš rozmočit. Nerad bych ti sedřel záda na kost.“

Na to už nebylo co namítnout. Polynemos doplaval ke břehu a vytáhl se na kameny. Najednou mu bylo trapně. Starý učitel seděl na balvanu, opíral se o hůl a čekalo ho dnes totéž co jeho, jen z jiné strany.

„Odpusť, Olyfone,“ řekl omluvně. „Já to tak nemyslel.“

„Moc ti to sice nevěřím,“ odvětil smířlivě kněz, „ale omluvu přijímám.“ Hraně se zamračil a přitom bez ostychu sledoval, jak ze sebe nahý mladík stírá vodu.

„To nemůžeme mít nějaké normální orákulum?“ utrousil Polynemos, zatímco ždímal z vlasů poslední vlhkost. „Jako mají všude jinde. Nějakou kouřem omámenou Pýthii, která za zlaté trojnožky vykřikuje dvojsmysly?“

„Co máme, to máme.“ Kněz pokrčil rameny. „Alespoň se nám tu netlačí davy věštby chtivých poutníků jako v Delfách.“

„Tomu se není co divit!“ ušklíbl se Polynemos a s nosem stisknutým mezi prsty si profoukl zalehlé uši. „Málokdo se nechá pro věštbu dobrovolně veřejně bičovat.“

„To je jen malá daň, kterou přinášíš svému postavení,“ opáčil klidně starý kněz. Postavil se pomalu, po kouscích, jak se zvedají staří muži, kteří už nemají proč spěchat.

„Já jsem si to nevybral!“

Z Polynema to vyjelo ostřeji, než chtěl. Olyfon však jen naklonil hlavu, jako by tu větu vážil na lékárnických vážkách.

„To nikdo z nás,“ řekl. „Ani sami bohové si nevybírají, jak a kdy se narodí. Co Moiry jednou spletou, ani Zeus nerozpojí.“

Nechal to chvíli ležet mezi nimi a pak pokračoval věcně, jako by předčítal chrámový řád:

„Posvátný had musí poznat, že o věštbu žádá právoplatný dědic Idemonovy krve. Ochutná ji tedy. A pak se zakousne do mě, aby mými ústy mohl promluvit náš dobrotivý Echydnés.“

„To jsem skutečně jediný, komu to přijde morbidní?“ oklepal se Polynemos, aniž bylo zřejmé, zda odporem, nebo jen proto, aby odehnal poslední kapky stékající mu po tváři.

„Možná je to jen divadlo pro poddané,“ připustil Olyfon. „A možná není. To ví jen sám Echydnés,“ pokrčil rameny. „Ale pokud si chceš jednou na hlavu nasadit purpurový diadém Echydney, budeš se tomu muset podřídit. Propůjčit své tělo bohu je pocta, která se neodmítá.“

Řekl to s klidem člověka, který ví, o čem mluví. Propůjčil svá ústa bohu už při věštbě pro Polynemova otce. Polynemos si uvědomil, že ho vlastně nikdy nenapadlo zeptat se, jaké to je.

„A teď se konečně obleč!“ Kněz poklepal holí o kámen. „Erectulus čeká a kněží tě musí ještě připravit.“

„Nač ten spěch?“ Polynemos zvedl chitón z plochého kamene a oblékal si ho s okázalou pomalostí. „Do toho hokusu pokusu se naposledy pustil můj otec, a to bylo před dvaceti lety. Pár minut navíc toho krvežíznivého beznoháče snad už nezabije.“

„Polyneme!“ Hůl udeřila o kámen. „To už by stačilo! Tvůj rod ho jako ochránce obdržel od samotné Athény. A ty znevažuješ bohy i sám sebe, když o tom pochybuješ!“

Bylo to poprvé za celé ráno, co stařec doopravdy zvýšil hlas, a Polynemos mlčky dopnul sponu na rameni. Slunce už stálo kus nad kopci a jezero za jeho zády bylo tiché, lekníny otevřené do posledního. Karmínový pod převisem zářil, jako by věděl, že se na něj někdo dívá.

„Olyfone…?“

„Ano?“

„Já… já se bojím.“

„Ale nepovídej.“

Knězův hlas změkl, ale jen do té míry, aby se na něm dalo ještě stát.

„Ty se také něčeho bojíš? Snad ti pár švihnutí starou hadí kůží nenahnalo strach? Pořád lepší než kdyby ses musel říznout do dlaně nebo do předloktí. Athéna nemá jizvy na pažích od jisté doby ráda. A má pravdu! Ještě by sis zbytečně ublížil. Na rozdíl od zad se rány na rukou často špatně zhojí.“

Polynemos zakroutil hlavou.

„Důtek se nebojím. Bojím se té věštby.“ Polynemos se díval na karmínový leknín, protože na leknín se dívalo snáz než na kněze. „Co když to bude něco, co nedokážu splnit? Zabít nějakou příšeru…, zachránit princeznu…, co já vím.“

„Raději se neptám,“ řekl Olyfon, „jestli se víc bojíš příšery, nebo princezny coby případné nevěsty.“

Polynemos ztuhl.

„Jak… jak to…?“

„Jak to myslím? Ale no tak.“ Stařec si povzdechl. „Musel bych být slepý, abych neviděl, že tě Feleasův zadek přitahuje víc než přednosti všech otcových služebných dohromady.“

„Olyfone. Nic se mezi námi nestalo.“ A po chvíli, tišeji: „Netrestej ho. Prosím.“

„To jsem ani neměl v úmyslu.“ Olyfon se usmál. „Ale jsem rád, že to říkáš.“ Opřel si bradu o ruce složené na holi. „Od té doby, co ho tvůj otec určil tvým vychovatelem, ses skutečně hodně změnil. Dospěl jsi v jeho péči, na těle i na duchu víc, než bych se kdy odvážil doufat. Zejména výcviku bojových dovedností se věnuješ s nebývalým zápalem.“

Odmlčel se a dlouze si upravoval tuniku.

„Ale jakkoli věřím, že bojový výcvik může být pro mladého muže vzrušující,“ pokračoval s potměšilým úsměvem, „jistě ne natolik, aby ti musel zvedat spodní chitón pokaždé, když se s ním dostaneš do úchopu.“

Polynemos poprvé v životě zalitoval, že se v tom jezeře nedá utopit.

„Byl bych samozřejmě ještě raději,“ pokračoval Olyfon nemilosrdně vlídným tónem, „kdybys se stejným nadšením věnoval i studiu starých svitků a umění vládnout, ale to snad časem také přijde. Prozatím se uspokojím tím, že v případném boji s příšerou dozajista obstojíš.“

Polynemos mlčel a čekal, kdy přijde nějaké ale. Nepřišlo. Olyfon pokračoval klidně a věcně.

„Je ti dobrým vychovatelem a nevidím jediný důvod, proč by se nemohl stát tvým mentorem se vším, co k tomu náleží.“ Kněz to řekl stejným hlasem, jakým prve mluvil o purpuru a vzdušných hradbách. „Nadto nevěřím, že by tvá náklonnost byla jednostranná. Pokud mu ji vyjevíš, podle mě nezůstane oslyšena. I jeho chitón bývá v tvé přítomnosti často neklidný.“

Polynemos na něj zíral. Čekal cokoli: kárání, mlčení, v nejhorším i nějaký trest. Namísto toho se jen červenal.

„Není zač se stydět. Nerozhodujeme o tom, do koho se zamilujeme. Ať už je to dílo erótů, nebo samotné Afrodity, není na tom nic zlého,“ pokračoval Olyfon, téměř jako by vykládal jen další naučení. „Patří to k životu stejně jako jídlo a pití. A ani sami bohové se takového potěšení nikdy neodříkali. Zeus unesl Ganyméda, Apollón miloval Hyakintha a bez Patroklovy lásky k Achilleovi by i Ílias byla jen další hloupý hrdinský epos, který by nejspíš zapadal prachem v knihovnách.“

„No právě!“ vyhrkl Polynemos. „Ona nezůstala oslyšena. I když jsem ji ani nevyjevil.“ Na okamžik se zarazil, než dořekl: „Včera mě políbil a pak mi udělal návrh.“ Nadechl se. „A já ho musel odmítnout.“

Ticho. Stařec vypadal překvapeně, což se nestávalo často.

„Překvapuješ mě čím dál víc,“ řekl pomalu. „Neočekával bych, že s nějakou božskou zápovědí si právě ty budeš lámat hlavu.“

„Bohové s tím nemají co dělat!“ Polynemos zvedl bradu. „Dal jsem slib. A ten platí.“

V šestnácti podstoupil kúreion, obřad, při kterém chlapec odevzdával první pramen vlasů a byl přijat mezi mladíky. Otec obětoval ovci, Olyfon mu odstřihl zlatou kadeř a Polynemos před bohy složil přísahu, které se říkalo slib prahu. Až do zkoušky krve měl zůstat nedotčený ženou i mužem.

V ostatních rodech kúreion potvrzoval, že chlapec začal dospívat. Idemonovi potomci k tomu přidali hada a dva roky nepohodlí.

Olyfon se na něj dlouze zadíval. V jeho tváři bylo něco, co Polynemos nedokázal přečíst, a to ji znal líp než tvář vlastního otce.

„Ať tak, nebo tak, potěšil jsi mě,“ řekl kněz nakonec. „Koruna ti jednou bude slušet. Dostát danému slovu, i když vášeň právě tlačí ve slabinách, je vlastnost hodná krále.“

„Krále možná,“ řekl Polynemos a zahleděl se na karmínový leknín. „Feleas se ale urazil a od té doby se mi vyhýbá.“

„Feleas je cizinec. Povolali jsme ho s tvým otcem až ze Sparty, takže jistě nezná všechny naše zvyky. A nejspíš ani neví, že tvůj slib prahu končí teprve dnešním obřadem. Vysvětlil jsi mu to?“

„Ne.“ Polynemos vzdorovitě zaťal dlaně v pěsti. „Nic jsem mu neřekl. Utekl jsem.“ Kopl do kamínku. „Nebudu se přece chlubit tím, že věřím na pohádky. A navíc je to stejně jedno. Všechny bych tím jen zklamal.“

„Nemyslím, že by ses tím kromě místních děvčat někoho přespříliš dotkl,“ řekl Olyfon suše. „Dokud se lidem daří, nezajímá je, s kým jejich král sdílí lože.“

„A co otec? Ten by to přece nikdy nepřipustil.“

„Jsem si jistý, že tě otec miluje takového, jaký jsi.“ Kněz se napřímil a otočil se směrem k cestě. „A Feleas tvé odmítnutí po obřadu jistě pochopí. A jestli ne…“ Pokrčil rameny. „Je to hlupák, který si tě nezaslouží.“

„Snad máš pravdu.“ Polynemos si povzdechl. „Doufám, že to Echydnés ocení.“

„Co vidím já, vidí i on. Nemáš se čeho bát. A po žádném z tvých předků ještě nežádal nic, co by nebylo splnitelné.“ Máchl holí směrem k pěšině. „A teď už bys skutečně měl jít. Erectulus nerad čeká.“

„Však už jdu.“ Polynemos vykročil a přes rameno dodal: „Nerad bych Athéninu mazlíčkovi zkazil jeho velký den.“

„Bohové tě slyší!“ zavolal za ním Olyfon. „A jen proto, že jsi z jejich krve, si tvoje urážky nemusejí nechat líbit donekonečna!“

Polynemos jen zvedl ruku na pozdrav a ani nezpomalil.

„Na tvém místě bych se na to tolik nespoléhal!“ zahrozil za ním ještě starý kněz, ačkoli to neznělo nijak zvlášť výhružně.

Sto čtyřicet šest kamenů uteklo pod bosýma nohama skoro samo. Dole čekal den, kněží, obřad, had a osud, úředně a nahlas. Ale hlouběji než strach, na místě, kam strach nemohl, mu seděla dvě slova, která tam zasadil starý učitel, možná bezděky, možná ne.

Po obřadu.

 

MEZIHRA I. Bůh jde do práce

Stojím na břehu, opírám se o hůl a poslouchám, jak jeho kroky sbíhají dolů po pěšině. Sto čtyřicet šest kamenů. Znám je po sluchu líp než on chodidly. Každý zvoní trochu jinak. Vím tedy naprosto přesně, kdy zmizel za ohybem mezi stromy. Teprve potom tiše řeknu, spíš hladině než jemu, to, co jsem mu nedokázal říct do očí.

„Mohlo by tě to jednou ještě mrzet.“

Vyhrožování je totiž řemeslo jako každé jiné a kdo ho chce dělat pořádně, nesmí se při něm culit.

A pak mám padla.

První letí sandály.

Kameny na pěšině jsem kdysi dávno nechal vybrousit tak, aby seděly bosé noze. Olyfon ovšem musí nosit sandály, protože bosý stařec s holí nevypadá jako kněz, nýbrž jako blázen. A rozdíl mezi těmi dvěma je menší, než by si kněžský stav přál. Celé roky tedy kloužu po vlastním díle a nadávám si přitom do prozíravých. Některé chyby si člověk musí odšlapat, dokonce i když je bůh.

Pak si narovnám záda. Obratel po obratli, jako když se rozplétá starý provaz. Shodím ze sebe tíhu staroby, která mi nikdy nepatřila, ramena se vrátí tam, kde bývala, vousy zhoustnou a kůže si vzpomene, že je vypnutá a… a fialová. Rudá po matce, modrá po otci, obě smíchané v jedinou barvu, kterou nenosí nikdo jiný pod sluncem.

Purpur.

Princ označuje matčin příběh za pohádku pro důvěřivé starce. Docela se trefil. Je to pohádka pro důvěřivé starce, která se navíc slovo od slova stala. Takové bývají nejlepší a poznají se nejhůř, pokud jste u toho nebyli. Já u toho pochopitelně také nebyl. Jen jsem se tu pak narodil. Jako následek.

Olyfon dnes ráno řekl, že tady ho Echydnés slyší lépe. Měl pravdu. Tady se poslouchám nejlépe, protože nejraději. Jsem tu doma.

Olyfona jsem si vymyslel pečlivě a mám ho rád. Bolavá záda jsem mu přidělil schválně. Kněz, kterého nic nebolí, je podezřelý kněz. A číst si každé ráno ve vlastních kloubech je pohodlnější než ve zvířecích vnitřnostech. Výsledek vychází nastejno a žádné zvíře při tom nepřijde k úhoně.

Hlavu jsem mu oholil, protože lidé věří lysým hlavám. Vousy jsem mu nechal, protože vousy jsou moudrost a moudrost, na rozdíl od pýchy, roste sama. Každých pár let mu přidám vrásku a uberu kousek rovných zad. Stárnout se musí poctivě. Lidé si stárnutí všímají pozorněji než zázraků.

Jednou bude muset Olyfon i umřít. Mám to promyšlené. Vkusně, v zimě, po dobré večeři. Ale ještě ne. Ještě je potřeba.

Prezentace je v naší profesi důležitější než teologie. Teologii si koneckonců píšeme sami. Náležitou prezentaci po nás vyžadují lidé.

Někteří kolegové si to ovšem vzali k srdci víc, než je zdrávo. To rouhání, které tu dnes ráno zaznělo, nebylo zdaleka první a nahoře se to sčítá. Tetička Héra vede o smrtelnících účetnictví pečlivější než všichni výběrčí daní dohromady. Na poslední výroční večeři si mě vzala stranou a naznačovala, že míra se naplnila. Dokonce jen tak mezi řečí navrhovala předhodit toho drzouna Kerberovi. Jako svačinu.

Naštěstí mi nedalo moc velkou práci jí to věcnými argumenty rozmluvit. Jeho zadnice by jedné tlamě stačila sotva na oblíznutí. Zbylé dvě by se nepochybně cítily ukřivděné a nakonec by z toho bylo jen mrzení se strýčkem Hádem.

Nemluvě o tom, že kdyby ho nechala sežrat, poštvala by proti sobě víc bohů, než by zvládla. Po pravdě, pokud vynecháme Athénu, Artemidu a Hestii, které si panenství zvolily za životní strategii, poštvala by tím proti sobě nejspíš úplně všechny ostatní.

Nakonec tedy uvážlivě uznala, že jí to za rozhádaný Olymp nestojí a že přiměřený výchovný výprask bude stačit. Takže až dnes v poledne dopadne na princova záda odložená hadí kůže, poslouží obřadu i tetiččině spravedlnosti najednou. Dvě mouchy jednou hadí kůží, a to při zachování olympského míru.

Moiry totiž pro jeho prdelku určily úplně jiný úkol, než je sycení hladu dávných příšer.

Ačkoli jak se to vezme. Sám už nejsem nejmladší a doufám, že mě k tomu Moiry připletly také.

Na to, co ji čeká, by měl našeho zlatovlasého hrdinu připravit někdo zkušený. To, že nemusí zabíjet žádnou příšeru, protože ty už za něho obstaral Héraklés a ostatní rekové z dávných časů, ještě neznamená, že by se příprava měla podcenit. O což se rád postarám.

To všechno ovšem až po obřadu. Teď bych se měl na věštecký výkon připravit já. Přece jen jsem tu komedii naposledy předváděl před dvaceti lety a nerad bych si po tak dlouhé přestávce utrhl ostudu. Naštěstí jsme s Erectulem kamarádi. Přátelství s hady se udržuje snadno. Jsou v citech až nečekaně přehlední. Pamatují si, kdo se u nich každý den staví s miskou mléka.

Menší osvěžující koupel tedy ještě stihnu.

Koupel je naštěstí zcela podle předpisů. Do vody nesmí nikdo kromě mužů Idemonova rodu. Přísně vzato by tedy byl vstup zapovězený i mně, protože bratranci se nepočítají. Jenže to pravidlo jsem psal já a navíc tady bydlím. A na pana domácího se pochopitelně nevztahuje.

Voda mě přijme jako svého. Však jsme svoji.

Musím uznat, že matka nevybrala úplně nejhorší místo, kde se před dotěrným vládcem moří schovat. Jako skrýš jí sice příliš platné nebylo. Vybírala tenkrát ve spěchu, červánky nepočkají. Ale i tak to trefila. Teplá mělká tůň, lekníny, ticho.

Je to téměř ráj.

K dokonalosti mu chybí už jen vhodná společnost. Přesně jedno zlatovlasé princátko.

A to myslím brzy doplníme. Obzvlášť když proti tomu zjevně nebude nic namítat.

Feleas se už také nemůže dočkat.

Na rozdíl od Olyfona totiž ani není maska. Jsem to já, v plné síle a po otci při chuti.

Jen bez té fialové.

 

KAPITOLA III. Zkouška krve

Před posvátným prahem jeskyně se sešel celý ostrov, ať už v jeho posvátnost kdo věřil, nebo ne.

V jiných řeckých obcích skládali osmnáctiletí mladíci efébskou přísahu, dostali štít a bylo jim oznámeno, že jsou od této chvíle muži a obránci vlasti. Na Echydnee předstupoval dědic Idemonova rodu před posvátného hada, nechal se veřejně zbičovat a vyslechl si, co s jeho právě nabytou dospělostí zamýšlejí bohové.

Každý ostrov si občanskou způsobilost vykládá po svém.

Zkouška krve byla obřad stejně důležitý jako královská korunovace či svatba. Na rozdíl od korunovace a královské svatby se při ní navíc dalo spatřit něco, co prostý lid vídá rád.

Totiž že i mocní mají své horší dny.

Na plošině před prahem i na skalách nad severním břehem potoka stálo tolik lidí jako oliv v háji. Rybáři přišli ještě v oděvech páchnoucích mořem, barvíři s rukama zažranýma purpurem, rolníci se slámou ve vlasech a šlechtici s výrazy lidí, kteří se se slámou ve vlasech narodit nedokázali a považovali to za osobní zásluhu. Nikdo nemluvil hlasitěji, než bylo nezbytně nutné.

Po jedné straně tůně se krčila malá Athénina svatyně, starší než většina domů na ostrově a podstatně méně udržovaná.

Měla dva kamenné sloupky, střechu o jedné řadě tašek a sochu bohyně, která hleděla k vodě s výrazem někoho, kdo už velmi dlouho dohlíží na tutéž záležitost a nehodlá připustit další pochybení.

Bohyni se zde říkalo Athéna Strážkyně prahu. Nikdo už přesně nevěděl, kterou stranu prahu měla střežit, a kněží považovali za moudré se na to neptat.

Ve skále nad tůní se otevíral mělký temný výklenek, kterému se odnepaměti říkalo práh jeskyně. Skutečné ústí leželo někde pod ním. Od Idemonových časů však nikoho nenapadlo obydlí Athénina mazlíčka pod hladinou hledat. Už proto, že voda byla považována za hadovo hájemství a nikdo rozumný neměl chuť se k ní příliš přibližovat.

Kněží přišli jako poslední.

Kráčeli od chrámu ve dvou řadách, v dlouhých světlých rouchách přepásaných purpurovými stuhami. Před nimi šli hudebníci. Hluboký hlas bubínků se střídal s táhlým kvílením aulosů a odrážel se od skal tak dlouho, až nebylo jisté, kolik nástrojů vlastně hraje. Dva mladší kněží nesli bronzové mísy s pramenitou vodou. Další drželi olivové ratolesti ovázané bílou vlnou a purpurové stuhy na vysokých žerdích. Vítr si s nimi pohrával a střídavě na nich ukazoval barvu královskou a barvu zaschlé krve.

Průvod obešel tůň, zastavil se před prahem jeskyně a hudba umlkla.

Všichni se dívali na jediné místo.

Na něj.

Polynemos stál na břehu v prosté nebarvené tunice, jak velel obřad, a snažil se vypadat důstojně. Tedy tak důstojně, jak jen dokáže vypadat mladý muž stojící ve spodním prádle před celým shromážděným ostrovem. Byl v té chvíli upřímně vděčný Feleasovi a jeho drilu, který za poslední rok udělal z vytáhlého chlapce muže, jehož tělo hrálo svaly a snášelo cizí pohledy o poznání lépe než jeho majitel.

Pokud šlo o důstojnost, usoudil, že se v podobných situacích skládá ze zvednuté brady a z toho, kam s rukama. Tedy úplně stejně jako při chrámových obřadech, kdy naprázdno pohyboval rty s davem zpívajícím oslavný hymnus pro Echydnése. Dnes to bylo vlastně jednodušší. Tentokrát nemusel předstírat, že zpívá.

Nebýt praotce Hélia visícího mu bez slitování přímo nad hlavou, byl by obřad možná i celkem snesitelný. Prapředek však nejspíš usoudil, že se musí také podívat, a z výklenku za Polynemovými zády naopak táhl chlad, starý, kamenný a vytrvalý. Polynemos byl v tom žáru za něj vděčný.

Napadlo ho, že je to dnes už podruhé, co je za něco vděčný, a že si na to nesmí zvykat.

Otec seděl na vyvýšeném křesle se žezlem na kolenou. Měl na sobě obřadní šat a královský diadém, který nenosil, pokud Polynemova paměť sahala, a tvářil se jako socha sebe sama. Jen ruka na žezle ho prozrazovala. Svírala hlavici tak pevně, až mu bělely klouby.

Kněží se rozestavili mezi Athéninou svatyní a břehy tůně. Hlasatel předstoupil, třikrát udeřil bronzem okovanou holí do skály a pozvedl ji nad hlavu.

Ve skále na tom místě byla prohlubeň, kterou do ní hlasatelské hole vytloukly za staletí obřadů. Kněží ji při úklidu okrsku leštili zvlášť, s úctou příslušející věcem, které vznikly samy od sebe a pravidelně.

„Mlčte před posvátným prahem,“ zvolal. „Nechť je slyšeno, co má být vysloveno, a nechť zůstane nevysloveno, co se slyšet nemá.“

Nastalo ticho, do kterého bylo slyšet potok.

Polynemos předstoupil a pronesl větu, kterou se naučil nazpaměť, protože vlastní slova se při podobných obřadech nepřipouštějí.

„Můj otče a králi, žádám před tváří bohů a lidu Echydney o svolení podstoupit zkoušku krve, jak velí zvyk našeho rodu.“

„Svoluji,“ řekl král. „Nechť bohové promluví.“

Znělo to pevně a královsky. Jen Polynemos, který znal otcův hlas lépe než kdokoli jiný, v něm zaslechl to, co ostatní slyšet neměli.

Otec se bál také.

Kupodivu to pomohlo.

Z řady kněží vystoupil Olyfon. Nesl důtky spletené ze tří pruhů odložené hadí kůže a malý obřadní nůž. Vypadal slavnostně a staře, což byly dvě věci, v nichž dlouholetá praxe přináší značnou výhodu.

Zastavil se před Polynemem.

„Kdo žádá o věštbu před prahem Erectulovým?“

„Polynemos, syn krále Leonkése, sedmý z rodu Idemona, syna Héliova.“

„Předstupuješ z vlastní vůle?“

To byla otázka, nad níž by se dalo strávit příjemné odpoledne s džbánem vína a několika právníky. Obřad však vyžadoval stručnější odpověď.

„Předstupuji.“

„Co zanecháš před posvátným prahem?“

„To, co náleží chlapci.“

„A co si od něj odneseš?“

„To, co náleží muži.“

Olyfon pozvedl nůž. Polynemos sklonil hlavu a starý kněz mu odřízl druhý tenký zlatý pramen vlasů.

První mu odstřihl při kúreiu před dvěma lety, když skládal slib prahu. Také tenkrát jej svázal bílou nití a položil na hladinu.

Teď učinil totéž.

Pramen se chvíli pohupoval mezi odlesky slunce. Potom jej voda zachytila a odnesla k posvátnému prahu, přestože potok proudil opačným směrem. U skály se bílá nit naposledy zaleskla a zmizela pod hladinou.

Někde dole čekal Erectulus, aby porovnal dnešního mladíka s chlapcem, který před dvěma lety složil slib. Bohům stačily přísahy. Athéna dávala přednost vzorkům.

Vlasy dětství, pomyslel si Polynemos. Bylo příjemné dozvědět se, že celé dětství lze odstranit dvěma říznutími a poslat po vodě. Kdyby tušil, že se dospívá ve dvou splátkách, mohl se alespoň zeptat, zda nelze obě zaplatit najednou.

Olyfon odevzdal nůž jednomu z mladších kněží. Druzí dva přistoupili s bronzovými mísami. Jeden omyl Polynemovi ruce a druhý mu pomalu vylil pramenitou vodu na hlavu. Ledová voda mu stekla po vlasech, tváři a šíji až pod chitón. Voněla kamenem a trochou šalvěje, kterou do ní kněží zřejmě přidali, aby očista působila ještě očistněji.

„Co nebylo čisté, nechť odteče,“ pronesl Olyfon.

Polynemos se podíval na vodu mizející mezi kameny a doufal, že ví, kudy má odtéct. Nerad by si některou svou méně čistou část musel později vyzvedávat u rybářů.

Potom sestoupil do tůně pod pramenem, jak velel obřad. Voda mu vystoupala ke kolenům, ke stehnům a nakonec k pasu. Byla tak ledová, že na okamžik zapomněl na celý ostrov, na bohy i na svůj osud a soustředil se výhradně na to, že má nohy.

Došel doprostřed tůně, otočil se čelem ke skále a nastavil záda.

Olyfon si sňal obřadní plášť, podal jej pomocníkovi a sestoupil za ním. Voda mu sahala stejně vysoko, až k pasu, a nad hladinou se kolem něj vzdouvala spodní tunika. Starý kněz ji se zachováním důstojnosti stáhl dolů. Člověk může sloužit bohům celý život a přesto prohrát krátký spor s mokrou látkou.

Rány měly přijít ve čtyřech trojicích, po jedné za každý z větrů střežících ostrov. Čtyři větry, tři pruhy hadí kůže a dvanáct ran. Kněží vysvětlovali, že dvanáct je také počet velkých bohů Olympu, což dodávalo obřadu vážnost a současně předcházelo otázce, zda mají na ostrově větší moc Olympané, nebo vítr.

Hlasatel udeřil holí do skály a obrátil se k severu.

„Za Borea, jenž střeží severní práh.“

První rána zněla jako plachta pukající ve vichru.

Dav vydechl jedním hrdlem. Bolest přišla o zlomek později, dlouhá a pálivá. Polynemos nevykřikl. Jednak byl příliš zaměstnán úžasem, že se to skutečně děje, a potom, rána sice bolela, ale zároveň ho podivně sevřela.

Zkameněl.

Všude.

Což naštěstí nebylo vidět, protože stál po pás ve vodě.

Druhá rána dopadla přes první. Olyfon mezi údery ponechával přesně jeden úder srdce, jak předepisoval obřad, a Polynemovo srdce mu v tom poslušně pomáhalo, i když poněkud rychleji, než si předpisy představovaly, takže to byly spíš údery dva.

Třetí rána uzavřela Boreovu trojici.

Hlasatel udeřil holí do skály, obrátil se k východu a znovu ji pozvedl.

„Za Eura, jenž uzavírá východní obzor.“

Důtky dopadly počtvrté.

Polynemos se snažil myslet na něco jiného.

Na státní finance.

Pátá rána.

Na úrodu oliv.

Šestá.

Na přístavní poplatky.

Přístavní poplatky se ukázaly jako překvapivě slabá obrana. Polynemos si v duchu poznamenal, že až bude jednou králem, musí se na jejich účinnost podívat.

Hlasatel opět udeřil holí do skály a obrátil se k jihu.

„Za Nota, jenž střeží jižní moře.“

Sedmá rána.

Polynemos už jednotlivé údery vnímal jen vzdáleně. Pálení na zádech se slévalo do jediného žhavého pruhu a všechno ostatní přehlušovalo narůstající pnutí pod hladinou.

Na otcovy rádce, pomyslel si zoufale.

Osmá rána.

Na jejich nekonečné porady.

Devátá.

Na otcova nejstaršího rádce, který dokázal mluvit celé dopoledne o skladování obilí, aniž by během té doby vyslovil cokoli, co by se dalo zapamatovat.

To zabralo. Otcova rada ho ochránila před vzrušením po celou Notovu trojici, což bylo poprvé, kdy se ukázala k něčemu užitečná.

Hlasatel udeřil holí počtvrté a obrátil se k západu.

„Za Zefyra, jenž uzavírá poslední cestu.“

Desátá rána.

Polynemos se pokusil vrátit ke státním financím. Ty se však mezitím někam rozutekly.

Jedenáctá.

Zkusil úrodu oliv. Olivy se mu v představách proměnily v těla lesklá olejem, což byla zrada tak nečekaná, že proti ní nestihl nic podniknout.

Zbývala otcova rada.

Pokusil se vybavit si otcova nejstaršího rádce.

Nevybavil si ani jeho jméno.

Dvanáctá rána dopadla a Polynemovi se bolest vrátila právě ve chvíli, kdy vyvrcholil.

V témže okamžiku Olyfon spustil důtky a hlasatel udeřil holí do skály naposledy.

Dav v Polynemově nehybnosti nejspíš viděl královské sebeovládání. Kámen by nestál pevněji. Polynemos v tom neviděl nic, protože svět se mu na okrajích rozostřil a rozpaky přišly ruku v ruce s bolestí, takže se nedalo říct, co z nich pálí víc.

Zefyros byl podle hymnů ze všech větrů nejmírnější.

Hymny zjevně psali lidé, které jím nikdy nikdo nemrskal.

Olyfon nechal důtky klesnout.

Potom Polynema ve vodě pomalu obešel. Brodil se přitom tůní po pás a látka tuniky se mu táhla za tělem jako bledý vodní květ. Zastavil se před princem a ponořil krví potřísněné důtky do vody mezi nimi.

Přesně tam, kde pomalu ochabovalo Polynemovo vzrušení a kde se ve vodě rozpouštělo jeho čerstvě vypuzené sémě.

Krev rodu, oběť těla a voda posvátného prahu se spojily.

Alespoň tak by to nepochybně popsal chrámový záznam.

Olyfon pozvedl hlas.

„Erectule, strážce posvátného prahu. Já, Olyfon, tě žádám. Ochutnej krev syna rodu Idemonova, stvrď jeho právo a vydej jeho věštbu.“

Hlasatel sklonil hůl.

Nastalo ticho.

Dlouhé ticho, ve kterém někde vzadu zaplakalo dítě a bylo rychle utišeno. Nikdo se nepohnul. Dokonce i stuhy na žerdích na okamžik splihly, jako by Echydnésovi polobratři věděli, že teď není řada na nich.

Pak se pod prahem ve vodě zalesklo zlato. Ze zatopeného ústí se vysunul Erectulus.

Polynemos ho nikdy neviděl a hned v první chvíli také pochopil proč. Had byl velký sotva jako dospělá užovka a nebýt zlatavě lesklých šupin, ve vodě by se lidským očím snadno ztratil. Pohyboval se s klidem tvora žijícího pod božskou ochranou, kterému nikdy nikdo nic neudělal a ani se o to nepokusil.

Dar od samotné Athény, říkával Olyfon. Vypadal jako dar, který by bylo obtížné i jen chytit, natož vrátit.

Na okamžik zmizel v zeleném šeru, pak se vynořil u Polynemova boku a dvakrát ho pomalu obeplul.

Vysunul jazyk.

Jednou.

Dvakrát.

Ochutnal vodu.

Polynemos si uvědomil, že nedýchá. Věděl, že je to divadlo. Věděl to naprosto jistě celé roky, a přesto teď stál s rozšvihanými zády po pás ve vodě, o jejímž obsahu věděl své, a nedýchal.

Erectulus zvedl hlavičku nad hladinu a podíval se na něj.

Byl to dlouhý, klidný, úřední pohled. Pohled výběrčího, který zkontroloval pečeť a shledal ji pravou.

A možná ještě něco navíc, pomyslel si Polynemos a raději tu myšlenku nedokončil.

Had zamířil k Olyfonovi. Vyšplhal se mu po mokré tunice, ovinul se kolem paže jako zlatý náramek a zakousl se mu do kůže na předloktí.

Dav vykřikl. Polynemos také, ale v tom hluku to zaniklo.

Olyfon se zapotácel. Voda kolem jeho pasu se rozvlnila a na okamžik to vypadalo, že upadne. Pak se narovnal.

Když otevřel oči, nebyly to tak docela jeho oči. Zlatavě se leskly a nepřítomně hleděly kamsi do prázdna.

„Polyneme,“ řekl hlas, který vycházel z Olyfonových úst a zněl, jako když promluví hloubka. „Sedmý z rodu Idemona, syna Héliova. Vyvolený Echydnése. Slyš má slova.“

Knězova kůže tmavla. Polynemos to viděl na vlastní oči. Šedá stařecká pleť nasákla barvou, jako nasákne látka vínem, a ta barva byla fialová. Vousy mu v té chvíli připadaly hustší než jindy, ale o co byly hustší, o to byly bělejší. Téměř zářily perletí.

Polynemos to připsal světlu.

Věděl, že je to vysvětlení chabé, a proto to připsal světlu ještě jednou.

Dobré divadlo, pomyslel si. Velmi dobré divadlo.

Nedokázal si ovšem vzpomenout, kdy se Olyfon naučil fialovět.

„První mezi lidmi, první mezi bohy vstoupíš do Porfyriónova hrobu. Přijmeš, co z něho zůstalo nepřijmuto. Pohřbíš, co z něho zůstalo nepohřbeno. Osvobodíš, co bylo uvězněno.“

Hlas se odmlčel.

Pak, tišeji a téměř laskavě, dodal:

„To je tvůj osud.“

Ticho vydrželo ještě tři údery srdce. Potom hlasatel udeřil holí do skály.

„Echydnés promluvil!“

„Echydnés promluvil,“ zopakovali kněží.

„Echydnés promluvil!“ zašuměl sborový hlas lidu.

Dav se utrhl jako lavina. Jásot narážel do skal a vracel se, purpurové praporce létaly, bubny se předháněly a lidé se objímali a plakali štěstím nad osudem, kterému nikdo z nich nerozuměl.

Tak už to s osudy bývá, pomyslel si Polynemos.

Stál uprostřed burácení nehybně a v hlavě si pořád dokola přeříkával čtyři věty.

Vstoupíš.

Přijmeš.

Pohřbíš.

Osvobodíš.

Čtyři slovesa a jeden hrob. Porfyrión bylo jméno giganta ze staré fresky v hodovní síni, obra mezi obry. Mrtvého obra. Víc o něm nevěděl. Žádná příšera, kterou by musel zabít. Žádná princezna, kterou by musel zachránit a následně si vzít.

Úleva byla skutečná a trvala přesně tak dlouho, než mu došlo, že vůbec netuší, co po něm ta čtyři slovesa vlastně chtějí.

Erectulus mezitím povolil sevření, sklouzl z Olyfonovy paže a zmizel pod prahem stejně samozřejmě, jako se objevil. Fialová barva z knězovy tváře odtékala jako ze západního nebe. Zůstal po ní starý unavený muž stojící po pás ve vodě, který se opíral o Polynemovo rameno o poznání víc, než by si jeho důstojnost přála.

„Echydnés promluvil,“ řekl Olyfon vlastním hlasem.

Znělo to skoro omluvně.

Od břehu mu jeden z pomocníků podal bronzovou číši. Olyfon ji ponořil do tůně a nabral vodu z místa, kde před chvílí Erectulus stvrdil princovu krev. Pozvedl číši oběma rukama.

„Erectulus tvou oběť přijal a posvětil,“ pronesl. „Co jsi vydal vodě, přijmi nyní zpět, aby se kruh uzavřel.“

Polynemos si od něj číši vzal. Na tohle si ze zkoušek obřadních předpisů nevzpomínal. Buď nedával pozor, nebo Olyfon rozumně usoudil, že některé části tradice je lépe uchazečům sdělovat teprve tehdy, když už stojí po pás ve vodě a nemají kam utéct.

Napil se.

Voda chutnala kamenem, chladem, slabě po železe a ještě něčím, co dosud nikdy neochutnal. Uklidňovalo ho alespoň vědomí, že je to jeho.

Olyfon převzal prázdnou číši a pozvedl ji, aby ji viděl král.

„Krev byla přijata. Rod byl stvrzen. Věštba byla vyslovena.“

Hlasatel udeřil holí naposledy.

„Nechť král udělí své požehnání.“

Leonkés vstal. Odložil žezlo na křeslo, sestoupil z vyvýšeného místa a došel až k okraji tůně. Polynemos vystoupil z vody. Chitón se mu lepil k tělu a ze zad mu po mokré látce stékaly tenké červené pramínky.

Otec mu položil dlaň na mokré vlasy a chvíli ji tam nechal.

Neřekl nic.

Královské požehnání se uděluje beze slov a Polynemos byl za to vděčný, protože otcova ruka se třásla a slova by se třásla také.

Potřetí za den, pomyslel si. Musím s tou vděčností přestat.

Otec ho uchopil za ramena a otočil čelem k lidu.

Hlasatel pozvedl hůl.

Kněží sklonili olivové ratolesti. Hudebníci se nadechli. Purpurové praporce se napjaly ve větru.

Ostrov zařval jeho jméno tak hlasitě, že se z oliv zvedli ptáci.

„Polynemos!“

Stál v tom moři hlasů a hledal jedinou tvář. Prohledával řadu po řadě. Šlechtice, rybáře, kněze, sběrače mušlí i vojáky u praporců.

Nenašel ji.

Vstoupíš, přijmeš, pohřbíš, osvobodíš, opakovalo se mu v hlavě.

A Feleas nepřišel.

 

KAPITOLA IV. Očista

Echydnés promluvil.

Ostrov to opakoval celé odpoledne a potom celý večer v tavernách, kde až do půlnoci platila polovinu útraty královská pokladna. Božská zjevení bývají přijímána s mimořádnou oddaností, pokud se k nim podává víno za poloviční cenu.

Ráno se ta věta přestěhovala na tržiště, do přístavu a ke studním. Echydnés promluvil, říkali si lidé a tvářili se při tom, jako by mluvil s každým z nich osobně.

Polynemos ležel na hladině posvátného jezera, kam se před tím vším utekl, díval se do nebe a zkoušel to říct také.

Echydnés promluvil.

Pokud to tedy skutečně byl Echydnés, a ne pouze Olyfonovy sny zmámené hadím jedem. Polynemos byl na tuhle teorii docela pyšný. Vydržela mu skoro celou noc.

Několikrát.

Pokaždé až do chvíle, než si vybavil, jak stařecká kůže nasákla fialovou, jako nasákne látka vínem, jak vousy starého učitele zhoustly a zbělely do perleti a jak se zpod léty povadlých víček dívaly oči, které byly zlaté.

Divadlo, říkal si. Jenom divadlo. A hadí jed.

Chybělo mu už jen vysvětlení, jak se hadím jedem dosahuje rychlého houstnutí vousů. Zajímalo ho to i z čistě osobních a praktických důvodů. Pod nosem mu stále rašilo jen zlatavé chmýří, stejné, jaké měl před dvěma lety při kúreiu, a dost ho to štvalo.

Skoro stejně jako ta věštba.

První mezi lidmi, první mezi bohy.

To se tak v obřadních textech říká, ujišťoval se. Řečnický obrat. Nadsázka. Kdo z lidí by také, prosím pěkně, mohl být v čemkoliv první před bohy?

Chtěl se na to zeptat Olyfona, jenže starý kněz hned po obřadu zmizel a ráno prý ještě spal.

Polynemos nespal vůbec.

Večer po obřadu vystrojil otec hostinu, jakou ostrov nezažil od jeho korunovace. Všichni slavili božské stvrzení svého prince a princ seděl uprostřed té slávy jako výstavní kus.

Netrvalo dlouho a pochopil proč.

Bohem potvrzený dědic s čerstvou věštbou byl na sňatkovém trhu zbožím, které se jen tak neokouká, a místní smetánka to věděla dřív, než dozněl poslední jásot před jeskyní. Šlechtici ho obcházeli se svými dcerami a sestrami ve svátečním, kroužili kolem jeho stolu se zdvořilostí dravců a vyzdvihovali přednosti svých příbuzných s důkladností obchodníků nabízejících dobytek.

Polynemos u pečeného kůzlete zjistil, že po očku hledá únik.

Utekl jim do palácové knihovny. Byla to jediná místnost, kde ho nikdo nehledal. Případné nevěsty se za ním dovnitř neodvážily, protože prach starých svitků je pro sváteční roucha zhoubný a vědění poškozuje vyhlídky na šťastné manželství ještě spolehlivěji.

Když už tam jednou byl, dal se do hledání. Pokud ovšem kromě klidu hledal také nějaké odpovědi, byla to noc promarněná dokonale a beze zbytku. Nedozvěděl se o mnoho víc, než co už znal ze zdi v hodovní síni.

Porfyrión.

Jeden z Gigantů, které zrodila matka země Gaia z krve Úrana, prvního vládce nebes. Krev byla prolita v okamžiku, kdy ho jeho syn Kronos srpem zbavil nejprve šance na další potomstvo a potom vlády. V opačném pořadí by to bývalo působilo důstojněji, ale Kronos se na pořadí zřejmě neohlížel.

Gaia krev přijala a zrodila z ní Giganty. Podle jednoho svitku vložila do každého z nich část prvotní síly země. Jiný svitek tvrdil, že každý z nich obdržel sílu celou, což by bylo poněkud nepraktické, pokud jí Gaia neměla nekonečné zásoby. Staré svitky si ovšem podobnými podrobnostmi starosti nedělaly. Čím byl jejich autor mrtvější, tím méně se od něho očekávalo vysvětlení.

V jednom se však shodovaly. Když Zeus porazil Titány a svrhl je do Tartaru, vyslala Gaia své další syny proti Olympu, aby pomstili své příbuzenstvo a svrhli nový řád bohů.

Olympané záhy zjistili, že Giganty nedokážou zabít sami. Věštba pravila, že žádný z nich nemůže padnout pouze rukou boha. Zeus proto povolal Hérakla, který byl v té době smrtelníkem alespoň natolik, aby se to počítalo. Bohové Giganty sráželi a Héraklés jejich porážku stvrzoval šípy.

Výjevy z té války zdobily polovinu váz v paláci a Polynemos jim nikdy zvlášť nedůvěřoval. Malíři váz malovali to, co se dobře prodávalo, a dobře se prodávaly svaly a příšery, takže dějiny se dochovaly především v těch částech, které malíře bavily. O tom, kde který z Gigantů skončil, mlčely vázy stejně důsledně jako svitky.

Polynemovi připadalo příznačné, že kdykoli bohové narazili na něco, co sami nedokázali dokončit, našli si člověka.

Héraklés s Olympany nakonec Giganty porazili a zahnali je z nebes zpátky k zemi. Některé zavalili horami, jiné pohřbili pod ostrovy.

Tolik freska, kolem které Polynemos chodil od dětství.

Knihovna k ní přidala jediný svitek, ve kterém stálo kromě Porfyriónova jména už jen to, že Zeus v něm vzbudil touhu po Héře. Když se jí Gigant pokusil zmocnit, Zeus ho zasáhl bleskem a Héraklés vzápětí Porfyrióna usmrtil šípem, jak vyžadovala věštba.

Takže jak má Polynemos pohřbít, co z něho zůstalo nepohřbeno, a osvobodit, co bylo uvězněno, když už ho někdo jiný dávno pohřbil a nadto neznámo kde?

Za svítání zkusil získat nějaké podrobnosti ještě u otcových rádců.

Mohl si to klidně odpustit.

Polovina byla od večera stále opilá. Druhá byla pro senilitu nepoužitelná i za střízliva. Obě skupiny se během noci promíchaly tak důkladně, že se nedalo poznat, kdo patří kam. Každý z rádců navíc místo dobré rady přemýšlel pouze o tom, jak princi podstrčit některou ze svých dcer.

Nebo sester.

Nebo obojí.

Jakmile vyšel z knihovny, stal se znovu trofejní zvěří sňatkového lovu. Utekl tedy na jediné místo, kam za ním nemohly.

Sem, k posvátnému jezeru bohyně Éós. K Echydnésovi, který alespoň mlčel a nechtěl se s ním oženit.

Ležel teď na hladině, rozpažený mezi lekníny, a nechával ráno, aby z něho smylo noc. Voda byla toho dne obzvlášť vstřícná. Nesla ho, jako by ho nést chtěla, teplá přesně tam, kde tělo prosilo o teplo, a chladivá tam, kde ještě cítil tucet včerejších polibků hadích důtek.

Myšlenky se mu konečně zpomalovaly.

Olyfon spí. Echydnés mlčí.

A já?

Já myslím na Felease.

Myslel na něho velice intenzivně. Tak intenzivně, že jeho myšlenky trčely z vody jako maják.

Neviděl ho od předvčera, od chvíle, kdy ho Feleas políbil, přitáhl blíž a Polynemos se mu po krátkém a velmi nehrdinském zaváhání vytrhl z objetí a utekl. Připadalo mu to jako věčnost.

Feleas nepřišel na obřad. Nepřišel na hostinu. Nepřišel nikam, kde by ho Polynemos mohl alespoň zahlédnout.

A právě to mu chybělo nejvíc. Pohled na něj. I kdyby to měl být jen pohled a nic víc.

Jenomže zmizel. Z ostrova přesto neodplul. Z Echydney se bez králova svolení neodplouvá. Volně proplout mezi větrnými proudy obepínajícími ostrov jako neviditelná hradba dokázaly jen lodě královské flotily a přístav žádná z nich neopustila. Polynemos je cestou k jezeru z vyhlídky všechny spočítal.

Feleas tedy pořád byl někde tady. Jen se mu vyhýbal.

Urazil se odmítnutím, zlobil se, nebo se styděl, protože nevěděl, jak moc po něm Polynemos ve skutečnosti touží.

Tělo mělo naštěstí vlastní myšlenky a vracelo se ke včerejšku po svém. Ne k věštbě, ne ke svitkům, ale k té chvíli v tůni, kdy bolest podala ruku něčemu, co bolest nebyla, a jeho to sevřelo, neslo a nepustilo.

Vzpomínka na to seděla v těle hlouběji než všechna čtyři slovesa osudu.

A hned vedle ní seděl Feleas. Tak, jak ho Polynemos viděl naposledy, s otázkou v očích, na kterou nedostal odpověď.

Feleas přišel na ostrov před rokem, povolaný otcem až ze Sparty, aby z prince udělal muže. Byl to velký tmavý chlap s vousem černým jako smola, s vlasy staženými do uzlu a stavěný tak, že si Polynemos tenkrát řekl, že takhle nějak si sochaři představují Área, když zrovna nemají po ruce lepší model.

První týden ho nesnášel. Sparťan mluvil málo, chválil ještě méně a hned první den ho v zápasišti třikrát po sobě poslal do prachu. Bez jediného slova omluvy a bez jediné úklony.

„Vstávej,“ řekl jen.

A Polynemos vstal.

Druhý týden pochopil, že se mu to líbí. Feleas byl jediný člověk na ostrově, který s ním nesouhlasil nahlas. Všichni ostatní nesouhlasili šeptem, za zavřenými dveřmi a s poklonou. Feleas mu říkal do očí, že drží meč jako lopatu, že běhá jako splašená koza a že mladík, který se chce hádat s osudem, by měl nejdřív vydržet tři kola v úchopu.

Polynemos se s ním hádal o všechno a nemohl se toho nabažit.

Rok spolu běhali za svítání po lesích. Rok se prali v prachu zápasiště. Rok létaly rány mečem, pěstí i slovem a rok mu Feleas den za dnem přestavoval tělo, sval po svalu, jako se přestavuje loď.

Někde během toho roku, mezi jedním úchopem a druhým, se to změnilo. Polynemos si přesně pamatoval kdy.

Feleas ho tenkrát přitiskl zády do prachu, koleno mezi jeho koleny, dech u ucha, a počítal do tří tak pomalu, jako by se mu nechtělo dopočítat. Polynemos prohrál. A pod chitónem se mu poprvé stalo to, co se pak stávalo při každém dalším úchopu a co se, jak doufal, dalo svést na zápal pro výcvik.

Rok úchopů.

Rok dechu u ucha.

A předevčírem konečně objetí, které nebylo úchopem, a polibek, před nímž neutekl včas.

Utekl až před tím, co mělo následovat.

Ruka mu sklouzla po břiše dolů dřív, než se stačil rozhodnout, zda jí to dovolí. Hladina se sotva pohnula. Lekníny mlčely. Karmínový se tvářil neutrálně, což u něj zřejmě znamenalo vrchol taktu.

Polynemos zavřel oči a přestal se bránit vzpomínkám, které se přestaly tvářit jako vzpomínky.

Voda ho držela.

On držel sebe.

„Dobré ráno, můj princi,“ ozval se mu nad hlavou Olyfonův hlas.

Ztuhl.

Podruhé za dva dny.

Všude.

Jen tentokrát v opačném pořadí než při obřadu.

„To, co provádíš,“ řekl Olyfon a usadil se na svůj balvan s důkladností člověka, který počítá s tím, že vstávat bude až za dlouho, „nevypadá tak docela jako koupání.“

Polynemos se pomalu, velmi pomalu ponořil až po bradu.

A opět zalitoval, že se v tomhle jezeře nedá utopit.

 

KAPITOLA V. Tři tváře

Polynemos mlčel. Voda kolem něj byla průzračná a ke skrývání čehokoli se hodila přibližně stejně jako vzduch.

„Jsi si jistý, že právě tohle tu chceš dělat?“ zeptal se Olyfon a zahleděl se do jezera.

Byla to dobrá otázka až na to, že Polynemos vůbec nevěděl, jak je míněna. Jako výtka nezněla. Jako laskavost také ne. Zněla, uvědomil si s podivem, skoro jako věcný dotaz.

„Ty? Co tu děláš?“ vyhrkl, protože odvést pozornost je v panice vždycky nejlepší obrana. Alespoň Feleas ho to tak učil. „Když jsem tě hledal, řekli mi, že spíš.“

„Ano, spal jsem. Potřeboval jsem nabrat síly.“ Olyfon se stále díval pod hladinu, kam by se podle všech pravidel slušnosti dívat neměl. „A když jsem se probudil, vydal jsem se za tebou.“

Na okamžik se odmlčel.

„Nebo jsi snad čekal někoho jiného?“

„Koho jiného bych tu měl čekat?“ ošil se Polynemos a neúspěšně se pokusil zakrýt pod vodou neustupující pnutí. „Kromě tebe a otce sem nikdo nesmí.“

„Co já vím,“ řekl Olyfon. „Třeba Felease?“

Polynemos otevřel ústa, aby řekl něco jedovatého.

Nikdy se však nedozvěděl co.

Na balvanu, kde ještě před okamžikem seděl shrbený stařec, totiž seděl Feleas a dokončil Olyfonovu větu Feleasovým hlasem.

„Nebo snad samotného Echydnése?“

Svět udělal krok stranou.

Polynemos se podíval na hůl. Stála opřená o kámen přesně tam, kde ji stařec nechal. Podíval se na balvan. Byl to stále týž balvan. Podíval se na muže, který na něm seděl, na černý vous, na vlasy stažené do uzlu a na ramena, která znal z celého roku v zápasišti.

Jeho rozum se pokusil o poslední zoufalý manévr.

„Feleasi? Kde se tu bereš?“

„Chtěl jsi ho přece vidět,“ řekl Olyfon, který tam seděl místo něj. „Nebo ne?“

Polynemos ucouvl a voda mu vystříkla až na prsa.

„Co je to za kouzla, Olyfone?“

Muž na balvanu se usmál.

A pak ta postava vstala a začala se jmenovat.

„Feleas,“ řekla a byla Feleas.

„Olyfon,“ řekla a byla Olyfon.

Stařec se narovnal. Léty shrbená záda ze sebe shodila stáří, ramena se vrátila tam, kde je Polynemos znal, a vrásky zmizely z tváře jako písmo z voskové tabulky zahřáté nad ohněm. Olyfon odpadl a zůstal Feleas.

Pak se po jeho kůži rozlila barva, kterou Polynemos viděl včera vsakovat se do stařecké tváře a připsal ji světlu.

Fialová.

Černé vlasy a vousy zbělely do perleti. Oči se rozzářily zlatem. Tělo se nezměnilo. Byl to pořád Feleas, jen větší, nikoli rozměrem, ale přítomností. Jako socha, podle které se teprve bude sochat.

„Ty…,“ řekl Polynemos. „Ty jsi…“

„Pokud myslíš ochránce tohoto ostrova, dobrotivého fialového Echydnése,“ odpověděla ta postava, „tak to nepochybně jsem.“

Polynemos si uvědomil, že je na zjevení boha oblečen krajně nevhodně, totiž vůbec.

Pak si uvědomil, že to je ta nejmenší z jeho starostí, protože v hlavě se mu právě utrhla lavina a brala s sebou celý jeho dosavadní život.

Olyfon věděl všechno, protože u všeho byl. Příběhy Polynemových předků nevyprávěl zbožně, nýbrž z vlastní paměti, a Polynemos se mu přitom vysmíval do očí. Kázání, před nimiž se potápěl, byla autobiografie.

„Co vidím já, vidí i on,“ řekl mu včera kněz, a byla to nejdoslovnější věta, jaká kdy na ostrově zazněla.

A Feleas.

Muž, po němž celý rok toužil, o němž se svěřoval Olyfonovi a za něhož téhož Olyfona prosil o milost. Netrestej ho, prosím, řekl tenkrát tomu, za koho tím současně orodoval.

A dnes ráno.

Polynemos si vzpomněl, co přesně tady před chvílí dělal a na koho při tom myslel.

Potřetí v životě zalitoval, že se v tomhle jezeře nedá utopit.

„Takže ty existuješ,“ řekl pomalu. „A celou tu dobu mě vodíš za nos.“

„To bych si vyprosil,“ ušklíbl se bůh. „Když už, tak tě vodím spíš za ručičku.“ Posadil se zpátky na balvan, který pod ním náhle vypadal menší. „Dohlížím na tebe od chvíle, kdy ses narodil.“

„Neprosil jsem se.“

„Ty možná ne. Ale slíbil jsem to tvé matce.“

Matce.

To slovo dopadlo někam hluboko a zůstalo tam ležet jako kámen ve studni. Polynemos se chtěl zeptat, ale na tu otázku bude čas, až se mu svět přestane měnit před očima.

„A že to nebyla pokaždé snadná práce, to ti povím,“ pokračoval bůh. „Olyfon si s tebou v jednu chvíli už nevěděl rady. Začínal jsem ztrácet víru, že právě ty jsi skutečně tím vyvoleným.“

„Ty? Copak i bohové ztrácejí víru?“

„I bohové mají slabé chvíle. Většinou je svedeme na Ananké, protože ta nepřijímá stížnosti.“ Echydnés pokrčil rameny. „Pak jsem se rozhodl jít neodvratnému osudu naproti a přišel k tobě jako Feleas.“

Dohnal jsem boha k zoufalství, pomyslel si Polynemos a pocítil cosi jako zvrácenou pýchu.

„A Feleas tě naštěstí vrátil na správnou cestu,“ pokračoval Echydnés. „Jsi téměř připravený stát se hrdinou.“

„Nemusíš se mi vysmívat.“ Vyjelo to z Polynema ostřeji, než chtěl, a bylo mu to jedno. „Vím, že nikdy nebudu žádný hrdina z bájí. Nejsem tak silný ani tak statečný jako moji předci.“

„Zbytečně se podceňuješ.“

Purpur z kůže zmizel. Perleť ve vlasech zčernala a na balvanu seděl zase Feleas se založenýma rukama a s pohledem, kterým se dalo sekat dříví.

„A to tě, pokud si vzpomínám, Feleas nepochybně neučil.“

„Proč mi to děláš?“ zaprosil Polynemos zoufale.

„Protože se chováš jako hlupák.“ Feleasův hlas, Feleasova přímost. „A protože musíš vědět, že jsi obstál ve skutečné zkoušce. Jako první od dob Idemonových.“

„V jaké zkoušce? Nevzpomínám si, že bych nějakou skládal.“

„To je na tajných zkouškách praktické,“ řekl Feleas. „Zkoušený se na ně nemusí učit, a když neuspěje, nemusí se to dokonce ani dozvědět.“

„Zkouška krve nebyla ta zkouška?“

„Krev byla pro Erectula. Had ověřil tvůj rodokmen. Je v tom velmi dobrý a na rozdíl od dvorních genealogů za svou práci nepožaduje ani úřad, ani půdu.“ Feleas si opřel lokty o kolena. „Pro kandidáty mezi Idemonem a tebou byla věštba už jen mlhou, která zakryla jejich selhání. Dostali náhradní úkol, aby se neřeklo. Teprve ty jsi obdržel pravý úděl.“

„Výborně. A smím se alespoň dodatečně dozvědět, jaká měla ta zkouška pravidla?“

„Dokázal jsi dodržet slib a předstoupit před Erectula nedotčený ženou i mužem, ačkoli jsi po mně toužil a do konce slibu zbýval jediný den. Neudělal jsi to navíc ze strachu před bohy. Těch se, jak známo, příliš nebojíš. Udělal jsi to proto, že jsi dal slovo.“

„Musíš to říkat tak spokojeně?“

„Nemusím. Ale můžu, protože spokojený jsem.“ Feleas se usmál.

„A to ze mě dělá hrdinu?“

„Ne. Mravnost jsem nezkoušel. Bohové ji ostatně nedokážou spolehlivě rozpoznat ani u sebe. Potřeboval jsem vědět, zda splníš, co jsi slíbil, i když ti to bude připadat nesmyslné a všechny části tvého těla ti budou radit něco jiného.“

Polynemos na něj hleděl.

„Proč?“

Purpur se vrátil. Nejdřív na prsty, potom na paže a nakonec na tvář. Feleasův hlas se prohloubil a na balvanu znovu seděl Echydnés.

„Při tom, co tě čeká, nebude nejdůležitější síla ani odvaha. Bude důležité, abys udělal přesně to, co ti bude řečeno, i když ti to bude připadat směšné, nedůstojné a naprosto šílené.“

„To zní jako většina náboženských obřadů.“

„Však jsem tě také nenechal vychovávat vlastním knězem bezdůvodně.“

Polynemos se nadechl. Vztek byl jednodušší než všechno ostatní, co se v něm právě dělo, a tak se ho držel, dokud to šlo.

„Takže Feleas byl jen součást zkoušky. Žádný Feleas neexistuje.“

„Použil jsem sebe,“ opravil ho Echydnés. „V tom je rozdíl. Olyfon je maska. Feleas ne. Feleas jsem já, když odložím purpur, věštby a všechno ostatní, před čím smrtelníci padají na kolena. Echydnés je Feleas, který přiznal barvu.“

„Takže jsi vůbec nepřijel ze Sparty.“

„Samozřejmě že přijel. Lodí.“

Polynemos zamrkal.

Bůh mu mrknutí spiklenecky oplatil a samolibě se ušklíbl.

„Povolal mě přece tvůj otec.“

„Na Olyfonovo doporučení. To doporučení jsem sepsal osobně. Jako Feleas jsem potom místo přijal.“ Bůh se zatvářil spokojeně. „Z úředního hlediska bylo všechno naprosto v pořádku. Olyfon doporučil nejlepšího dostupného uchazeče a tvůj otec to přijal.“

„Tys doporučil sám sebe.“

„Kdybych doporučil někoho jiného, musel bych učit nejprve jeho, což by bylo zbytečně komplikované.“

Proti takové logice se zjevně nedalo bojovat bez božské pomoci a jediný přítomný bůh stál na její straně.

„Feleas odvedl dobrou práci,“ pokračoval Echydnés. „Ačkoli s tvou prostořekostí si, jak vidím, neporadil ani on.“

Polynemos se nadechl a na chvíli zmizel pod hladinou. Schovat se před bohem v jeho vlastním posvátném jezeře nebyl zvlášť promyšlený plán, ale poskytl mu několik vteřin, během nichž nemusel odpovídat.

Když se vynořil, setřel si vodu z očí.

„Pomůžeš mi tedy jako Feleas splnit to, co jsi pro mě jako Echydnés přichystal a jako Olyfon celé roky zatajoval?“

Čekal, že se bůh ohradí.

Neohradil se.

„Už to tak asi bude.“

„Jak laskavé a velkorysé.“

„Jinak to nejde.“

„To říkají bohové vždycky, když chtějí, aby za ně něco udělal člověk.“

Echydnés se usmál.

„Bohové nejsou všemocní. Giganty nedokázali porazit bez pomoci smrtelníka.“

„Všiml jsem si. Když bohové něco nedokážou, najdou smrtelníka, aby to dokončil za ně.“

„Na Olympu se tomu říká hrdinství.“

„Mezi námi smrtelníky nádeničina.“

Bůh se zasmál. Bylo to poprvé a znělo to překvapivě lidsky.

„Nejsi tak špatný učitel, neboj,“ dodal Polynemos. „Něco jsem pochytil.“

„Tak mi alespoň řekni, kde ten hrob je, co tam na mě čeká a co s tím mám udělat.“

Bůh dlouho mlčel.

„Dozvíš se to. Brzy. Ale ne ode mě.“

„Proč ne od tebe?“

„Protože jsou věci, které ti lépe vysvětlí někdo, kdo u toho byl.“

Polynemos poprvé v životě viděl Felease nebo Olyfona, ať to byl kdokoliv, uhnout pohledem. Trvalo to jen okamžik, ale i ten si odložil na dno studny vedle otázky o matce.

Začínala se mu tam tvořit slušná hromádka.

„Nebyl jsi pro ten úkol vybrán náhodou,“ pokračoval Echydnés, když znovu našel svou božskou důstojnost. „Byl jsi pro něj zrozen. Je to tvůj osud.“

„Dobrá.“ Polynemos rozhodil rukama a voda kolem něj zašplouchala. „Když říkáš, že je to můj osud, jsem ochoten tomu začít věřit. Před vůlí bohů beztak není úniku.“

„Možná je. Možná není.“

Polynemos zamrkal.

Celý život si tu větu říkal jako zaklínadlo a teď mu ji bůh, skutečný, fialový a přítomný, rozebral pouhým pokrčením ramen.

„To je všechno?“

„O osudu? Ano. Moiry odmítají vydávat podrobné návody.“

„Velmi prozíravé.“

„Každopádně pokud se ti to podaří, odměna vděčných bohů tě nemine. To ti můžu slíbit.“

„A ty při tom jistě také nepřijdeš zkrátka.“ Vztek ještě nedohořel docela. „Tak nějak to mezi bohy chodí, že? Nebo se pletu?“

„Nepleteš se. Tentokrát si nějakou odměnu skutečně vyberu.“ Bůh rozpřáhl ruce a jeho fialové dlaně obsáhly jezero, lekníny i ostrov. „Ale křivdíš mi.“ Echydnés se zatvářil téměř dotčeně. „Za hrdinské skutky tvých předků jsem pro sebe nikdy nic nežádal. Jsem bůh. K čemu by mi byly sítě plné ryb nebo záplavy purpurových lastur? Všechno až dosud sloužilo tvému lidu, ne mně.“

Pak se na Polynema zahleděl o něco déle, než by se slušelo.

„To, po čem opravdu toužím, si ostatně dokážu získat sám,“ dořekl a v očích se mu zableskl stejný hlad jako před dvěma dny, když Polynema poprvé políbil. „A soudím, že jsme na tom stejně.“

Polynemos se chtěl zlobit dál. Bohužel to bylo čím dál obtížnější.

„Co ty můžeš vědět o tom, po čem toužím?“

„Zapomínáš, že jsme bratranci.“ V koutcích úst se mu pohnulo cosi jako pobavení. „A také jsem vcelku zdatný věštec.“

„A celou dobu ses mi díval do hlavy?“

„Do hlavy ne.“ Echydnés sklopil oči k hladině. „Nebývalo to nutné.“

Polynemos se ponořil o kousek hlouběji.

Nepomohlo to.

„Ale pro pořádek se zeptám,“ pokračoval bůh.

Ticho.

Lekníny stály bez hnutí a voda držela dech.

„Stále ještě toužíš po Feleasovi?“

 

KAPITOLA VI. Naplnění

Polynemos neodpověděl.

Nemusel. Odpověď mu stála ve tváři, v dechu a v neposlední řadě také pod hladinou, kde čeřila vodu.

Purpur zmizel, perleťové vlasy zčernaly a spolu s božskými barvami se vytratila i kněžská tunika. Na bozích bylo praktické, že se při svlékání nemuseli zdržovat sponami.

„Protože jestli ano…,“ řekl Feleas.

Stál znovu na břehu, jako by tam stál odjakživa. Beze zbroje, bez pláště a vůbec bez ničeho.

„Mohli bychom nejprve prozkoumat ten problém, který se tak neúspěšně snažíš skrýt pod hladinou,“ navrhl. „Mám totiž jeden podobně velký.“

Polynemos se podíval. Výcvik ho naučil znát Feleasovo tělo v pohybu a v prachu zápasiště, ale nikdy ho neviděl takhle.

Celého.

A zjevně stejně probuzeného, jako byl on sám.

„Vypadá spíš větší než ten můj.“

„Zase se zbytečně podceňuješ. To jen zespodu vypadá každý problém větší, než skutečně je.“ Feleas natáhl ruku. „Navíc pokud si dobře vzpomínám, bohů ses nikdy nebál.“

„Když to říkáš.“

Polynemos přijal nabízenou dlaň.

Míněno to bylo nejspíš jako pomoc z vody. Dopadlo to jinak. Sotva se jejich prsty sevřely, Feleas zabral a vytáhl ho z jezera jediným pohybem, jako by nevážil víc než mokrá tunika. Polynemos mu vletěl rovnou do náruče.

Tentokrát neutekl.

Polibek, před kterým předevčírem uprchl, se vrátil i s úroky. Nebylo na něm nic dvorného. Zuby, dech a rok čekání, který povolil jako špatně stavěná hráz. Polynemos se do něj opřel celým tělem, vjel Feleasovi rukama do vlasů a rozpustil mu uzel, protože po tomhle toužil od prvního dne v zápasišti a hodlal si to vybrat celé.

Feleas ho nechal. Chvíli.

Pak ho otočil a přitiskl zády ke skále. Polynemos ucítil na břiše celou sílu jeho vzrušení, horkou a netrpělivou, a u rtů zaslechl zasténání, které neznělo božsky ani trochu.

Sklouzl po něm dolů. Pomalu. Rty po krku, po klíční kosti, po hrudi. Cestou ochutnával sůl, slunce a rok zakázaných představ.

Klekl si před Feleasem na sluncem vyhřátý kámen. Poprvé v životě klečel před bohem a mínil to vážně. Feleas voněl prachem, solí a tím vším, co Polynemos celý rok vdechoval při úchopech a zakazoval si pojmenovat.

Položil mu dlaně na stehna a ucítil, jak se pod kůží pohnuly svaly, jejichž jména ho Feleas sám naučil.

„Ani nevíš, jak moc jsem po tom toužil,“ zašeptal Polynemos a slyšel vlastní hlas jako cizí.

„Ale vím.“ Feleasova dlaň mu vjela do vlasů, pevně a beze spěchu. „Jednak jsem věštec. A navíc jsem po tom toužil úplně stejně.“

„Ale ty jsi bůh. Můžeš si vzít, co chceš.“

„To není totéž jako být chtěn.“

Polynemos zvedl hlavu. Feleas se na něj díval a v tom pohledu nebylo nic božského. Jen hlad a trpělivost, spletené dohromady tak těsně, že se nedaly rozplést.

„Chtěl jsem někoho, kdo by toužil po mně, aniž by věděl, že mám vlastní chrám,“ řekl.

„A našel jsi ho?“

„Právě přede mnou klečí.“

Polynemovi se zadrhl dech.

„Ale já jsem jen smrtelník.“

„To dosud žádnému z mých příbuzných nepřekáželo.“

„Mně možná ano.“

„Važ slova. Afrodité by takovou námitku považovala za útok na svou živnost.“

To jméno proletělo kolem Polynema jako pták, kterého si nevšiml, protože se právě díval jinam.

Sklonil hlavu a přestal čekat.

Vzal si ho do úst a svět se zúžil na váhu, žár a tep. Bylo toho víc, než na co ho připravily představy, a to se představy snažily už celý rok. Učil se naštěstí rychle i teď. Jazykem, dlaní, dechem, který si musel rozvrhnout jako při zápase. Prsty v jeho vlasech udávaly pomalý rytmus, jako by měly na všechno věčnost.

Jenže tentokrát věčnost rozbil Polynemos.

Zrychlil. Vzal si víc. A nad hlavou uslyšel, jak bůh zasténal cosi v jazyce starším než slova. Nerozuměl ani jedinému a rozuměl dokonale.

Feleasova volná ruka hledala oporu na skále. Boky se mu zachvěly, jednou, podruhé, zrádně, jako se v takové chvíli chvějí bohům i smrtelníkům. A Polynemos překvapeně usoudil, že klečet se před bohem dá i vítězně.

Když se dlaň v jeho vlasech sevřela, neuhnul.

Přijal všechno, co mu Feleas dal. Nic nedopadlo na kámen ani do jezera. Pak ucítil teplo. Rozlilo se mu po jazyku, sestoupilo hrdlem a usadilo se v hrudi jako doušek vína ponechaného příliš dlouho na slunci.

Polkl.

Feleas zůstal stát bez hnutí. Dlaň mu stále spočívala v Polynemových vlasech, ale v jeho tváři se něco změnilo. Na několik okamžiků se přestal dívat jako milenec a začal se dívat jako věštec, který právě položil bohům otázku a čeká, zda odpovědí požehnáním, nebo požárem.

Polynemos vzhlédl.

„Co je?“

„Nic tě nepálí?“

Polynemos polkl podruhé, tentokrát naprázdno.

„Ne.“

„Ani v ústech? Ani v hrdle?“

„Kdyby mi hořelo hrdlo, patrně bych si toho všiml.“

Napětí ve Feleasově tváři povolilo.

„Jen jsem se zeptal.“

„A já začínám tušit, že se neptáš jen ze zdvořilosti.“

Feleas ho zvedl na nohy a políbil. Důkladnost toho polibku naznačovala, že si výsledek svého dotazování hodlá ověřit osobně.

„A teď ty,“ řekl.

„Bohové se smrtelníkům odvděčují?“

„Jen když se nikdo nedívá.“

„Dívá se leknín.“

„Ten nebude vypovídat.“

Feleas položil Polynema na vyhřátý kámen. Polynemos chtěl poznamenat, že o poloze při takových věcech by se snad mělo rozhodovat společně, nebo ji alespoň nevolit bez varování, ale první dotek ho připravil o schopnost sestavit námitku v gramaticky použitelné podobě.

Ten první dotek byl jazyk.

Přišel bez ohlášení, dlouhý a pomalý, a Polynemos vykřikl a prohnul se proti slunci. Feleasovy dlaně mu přišpendlily boky ke kameni silou, proti níž rok marně trénoval, a držely ho, zatímco si s ním ústa dělala, co chtěla. Pomalu tam, kde prosil o rychlost. Rychle tam, kde nečekal vůbec nic. Rok úchopů byl proti tomuhle sevření jen nevinná dětská hra.

Polynemos se vzpínal, hrabal prsty po hladkém kameni, který mu nedával nic, čeho by se dalo chytit, a slyšel sám sebe prosit, aniž věděl o co.

Všechno čekání se slilo do jediného bodu.

Vykřikl a bylo mu jedno, kdo ho slyší, protože jediný, kdo ho slyšet směl, ho právě držel.

A bůh si ho poválel na jazyku a polkl.

Chvíli potom leželi pokojně vedle sebe na teplém kameni, nohama ještě ve vodě. Nebe nad nimi bylo vysoké a prázdné.

Feleas ovšem pokojně pouze vypadal. Jeho tělo zjevně zastávalo názor, že jedno číslo je nanejvýš úvod.

Polynemos se podíval níž.

„Zdá se, že božská nesmrtelnost má i bezprostřednější podoby.“

„Některé nepodstatné se v hymnech kupodivu neuvádějí.“

„Ty hymny jsou vůbec podezřele neúplné.“

„Kněží mají omezený smysl pro nepodstatné podrobnosti.“

Polynemos se zvedl na lokti a volnou rukou drze sevřel božský šourek.

„Stejně jsi mě podvedl.“

„Budeš muset být přesnější,“ řekl Feleas. „V poslední době se mi těch šálení nahromadilo poněkud víc.“

„Ve všem.“

„Přiznávám, že malinko jsem opravdu podváděl.“ Feleas si podložil hlavu paží. „Purpurová kůže by však budila otázky a já potřeboval, aby ses soustředil na výcvik.“

„Místo toho jsem se soustředil na tebe.“

„Nemohu za to, že ses ukázal být tak vnímavým a svědomitým žákem.“

Polynemos ho udeřil hřbetem ruky do ramene. Feleas se ani nepohnul.

„A válet se v prachu cvičiště s někým, o kom víš, že je bůh,“ pokračoval, „bys možná hned nezvládl.“

„Právě jsi mě nechal klečet před sebou.“

„Ano. A bojoval jsi velmi statečně.“ Feleasův pobavený výraz trochu zvážněl. „Odpustíš mi, že jsem ti neřekl, kdo jsem?“

„Odkdy bohové žádají o odpuštění?“

„Třeba od té doby, co se zamilovávají.“

Polynemos se zadíval do nebe a nechal tu větu, aby si v něm našla místo. Našla si ho snadno. Bylo pro ni připravené déle, než si chtěl přiznat.

„A mohl by mi to říct Echydnés?“ zeptal se.

„Právě ti to řekl.“

Polynemos se na něj obrátil.

„Pak ať přizná i barvu.“

Feleas se usmál.

„Doufal jsem, že to řekneš.“

Tentokrát se Polynemos díval.

Fialová nepřišla jako rána. Přicházela jako večer na vodu, od okrajů ke středu. Opálená kůže se zalévala purpurem, černé vlasy a vousy zesvětlaly do perleti a oči se rozzářily zlatem.

Nic jiného se nezměnilo. Feleas jen konečně přiznal barvu.

Polynemos natáhl ruku a dotkl se purpurové hrudi.

Kůže hřála jako kámen ponechaný celý den na slunci. Každý jiný člověk by ucukl. Polynemos nechal dlaň na místě a cítil, jak se mu teplo opírá do prstů, aniž by pálilo.

Na Echydnésově tváři se na okamžik objevil stejný soustředěný výraz jako před chvílí.

„Zase něco zjišťuješ?“ zeptal se Polynemos.

„Možná.“

„A hodláš mi tentokrát říct co?“

Echydnés ho políbil dřív, než mohl položit další otázku.

Voda u břehu se zvedla proti vlastnímu spádu, přelila se přes kámen a obemkla jejich těla. V boží dlani zhoustla do teplé kluzké vrstvy, která se vodě podobala pouze původem. Být bohem na břehu posvátného jezera mělo zjevně také praktické stránky, o nichž se chrámové hymny nezmiňovaly.

Echydnés si Polynema přitáhl zády na svou hruď a připravoval ho pomalu, s jistotou někoho, kdo měl na nácvik celou věčnost.

Polynemos tu jistotu zhruba po minutě přestal obdivovat a začal ji nenávidět. Zapřel se dlaněmi o boží stehna a přirazil si naproti, netrpělivě a beze studu. Za uchem se mu ozval tichý smích.

„Rok jsem tě učil trpělivosti.“

„Tak si ji nech,“ vydechl Polynemos. „Já jsem svou právě spotřeboval.“

Když do něj Echydnés vstoupil, Polynemos nejprve ucítil tlak.

Potom žár.

Nebyla to bolest. Bylo to, jako by se mu pod kůží rozlilo polední slunce. Žár postupoval hlouběji, naplnil ho a hledal místo, kde by mohl začít pálit.

Nenašel je.

Krev Héliova rodu jej přijala jako něco známého.

Echydnés se chvíli nepohnul. Zlaté oči sledovaly Polynemovu tvář tak soustředěně, až v nich nebylo nic z milence a všechno z boha provádějícího pokus.

Teprve když v Polynemově tváři nenašel bolest, ale výzvu, začal se pohybovat.

Zpočátku pomalu. Dlouhými, hlubokými pohyby, při nichž se žár převaloval Polynemem jako příliv. Feleas ho rok učil následovat pohyb protivníka, obracet jeho sílu ve vlastní a poznat okamžik, kdy přestat vzdorovat. Ukázalo se, že některé části výcviku měly širší využití, než se uvádělo v osnovách.

Pak Polynemos zaklonil hlavu a řekl jediné slovo.

„Víc.“

A bůh přestal být opatrný.

Jezero to poznalo první. Hladina se vzdula v rytmu, který neurčoval žádný vítr. Vlny olizovaly kámen a lekníny se na nich houpaly jako loďky v bouři, o kterou si samy neřekly. Boží ruce ho svíraly v bocích stejně jistě jako voda a každý příraz přinášel další vlnu sálavého horka, hlubší než ta předchozí.

Voda se kolem nich zvedla a nadlehčila Polynemovo tělo. Echydnés ho v jediném plynulém pohybu obrátil tváří k sobě a posadil si ho na klín, aniž jejich spojení povolilo.

Svět se zhoupl.

Polynemos se mu zapřel dlaněmi o ramena, našel nový rytmus a s úžasem zjistil, že tentokrát ho určuje on. Jel na bohu obkročmo, s perleťovými vlasy namotanými v pěsti, a bůh pod ním zvrátil hlavu a nechal se.

Nechal se, došlo Polynemovi kdesi na okraji vědomí.

A ta myšlenka byla závratnější než všechno ostatní.

Pohyboval se pomalu.

Potom rychleji.

A pak už vůbec nevěděl jak, protože svět se scvrkl na fialovou, zlatou a tep, který procházel oběma těly a vracel se od hladiny jako příboj.

Když v něm Echydnés vyvrcholil a naplnil ho božským semenem, žár se změnil.

Polynemovi na okamžik připadalo, že do něho vstoupilo samo léto. Síla se mu rozlila v podbřišku, vystoupala podél páteře a rozechvěla mu svaly. Byla cizí, božská a dost mocná, aby ji cítil v každém úderu srdce.

Ale nepálila.

Nevzala mu dech.

Nezměnila ho v květinu, zvíře ani souhvězdí, což byly tři nejčastější následky důvěrného styku s bohy a žádný z nich se pro budoucího krále příliš nehodil.

Polynemos toho dne podruhé vykřikl a podruhé mu bylo jedno, zda ho někdo slyší. Sevřel Echydnése koleny i pažemi a vyvrcholil s ním, aniž se ho dotkla jediná ruka.

Karmínový leknín přihlížel a zdálo se, že tentokrát neměl názor.

Echydnés zůstal ještě chvíli nehybný. Jednu ruku položil Polynemovi na podbřišek a druhou na hruď. Počítal údery jeho srdce.

Polynemos otevřel oči.

„Stalo se něco?“

„Ne. A právě to jsem potřeboval zjistit.“

Polynemos se zamyslel nad vlastním tělem.

„Jestli tě to zajímá, pálí mě záda.“

Bůh se napjal.

„Uvnitř?“

„Ne. Od včerejška.“

Echydnés zavřel oči a vydechl. Když je znovu otevřel, usmíval se.

„Tak potom je všechno v pořádku.“

Polynemos se na něj zadíval.

„Proto ses předtím tvářil, jako bys čekal, že mi z úst vyšlehne plamen.“

„Byla to první zkouška.“

„A tohle byla druhá?“

„Ano. Důkladnější. Bohové se smrtelníky ve své pravé podobě nemilují často a mají k tomu dobré důvody. Zeptej se Semelé. Pokud ovšem seženeš někoho, kdo umí vyslýchat popel.“

„Takže všechny ty labutě, býci a zlaté deště…“

„Nejsou jen Diův rozmar. Jsou to také bezpečnostní opatření.“

„Až budeš příště zkoušet, zda mě milování s bohem nesežehne na popel, mohl bys mi to říct předem.“

„Kdybych ti to řekl, byl bys nervózní.“

„Byl jsem nervózní.“

„Ano, ale z příjemnějšího důvodu.“

Proti tomu Polynemos nenašel odpověď, která by nestála na vratkých nohách.

Když bylo po všem, leželi ve vodě u břehu, Polynemos zády na boží hrudi, a jezero je oba drželo s naprostou samozřejmostí. Slunce stálo vysoko. Někde daleko dole žil ostrov, tržiště, přístav, otec, dvůr a osud, ale to všechno mohlo počkat.

Polynemos poslouchal tep pod svým uchem, pomalý a hluboký jako moře, a kámen na dně jeho studny se pohnul.

„Co přesně jsi jí slíbil?“ zeptal se do ticha.

„Komu?“

„Mojí matce?“

A bůh poprvé za celé to ráno neodpověděl hned.