Polynemos 2/2

MEZIHRA II. Sedmý z rodu

Ležet v poledne ve vlastní vodě se zlatovlasým mladíkem na hrudi je luxus, o kterém se mi ani nesnilo.

A to jsem měl na snění času jako málokdo.

Zeptal se, co jsem slíbil jeho matce. Neodpověděl jsem hned. Potom jsem neodpověděl vůbec, protože mi mezitím usnul na hrudi, vyčerpaný způsobem, na němž nesu jistý podíl a ani v nejmenším ho nehodlám popírat.

Pokud mě ovšem někdo podezírá, že jsem na něj ten spánek seslal, tak neseslal. Nebylo třeba. Po noci probděné v knihovně přimějí dvě božská ranní čísla usnout za jasného dne i potomka Héliova.

Takže teď spí. Dýchá mi do krku a jednou rukou mě drží za rameno, jako bych snad mohl utéct.

Neuteču. Nemohu. Jsem stejně jako on vězněm tohoto ostrova, byť každý trochu jiným způsobem. On ho nesmí opustit bez svolení svého otce. Já bez svolení velkých bohů. A bohové, jak známo, dávají svolení ještě neochotněji než otcové, protože si při tom nemohou stěžovat na nevděčné děti.

Jsem dozorcem uvězněným ve vlastní cele.

A pokud se někdo ptá proč, když jsem bůh, odpověď zní jediným slovem.

Porfyrión.

Vysvětlení naopak zabere sedm pokolení.

Celé to začalo dávno před mým narozením.

O tom, co se tehdy skutečně stalo, znám pouze úřední verzi. Úřední verze je ovšem psána bohy, kteří válku vyhráli, a vítězní bohové mají při sestavování zápisů stejné návyky jako vítězní králové. Pamatují si přesně vlastní hrdinství a poněkud méně přesně všechno ostatní.

Porfyrión byl nejmocnější z Gigantů. Nebo druhý nejmocnější. Alkyoneus si nárokoval totéž prvenství a spor mezi nimi nebyl nikdy řádně rozhodnut, protože oba zemřeli dřív, než si to stihli vyříkat.

Během Gigantomachie Porfyrión zaútočil nejprve na Hérakla a potom Héru. Zeus v něm tehdy vzbudil touhu po své manželce. Proč něco takového udělal, se v zápise nevysvětluje. Je tam pouze poznámka, že šlo o taktický manévr.

Porfyrión se skutečně pokusil Héry zmocnit.

Héra zavolala o pomoc a Zeus Giganta zasáhl bleskem právě ve chvíli, kdy se chystal svůj záměr dokonat. Úder ho srazil k zemi a oddělil právě tu část jeho těla, která byla v dané chvíli připravena k úplně jinému druhu činnosti.

Potom ho Héraklés zasáhl šípem. Bylo to nutné. Věštba pravila, že žádný Gigant nemůže zahynout rukou bohů bez přispění smrtelníka. Zeus tedy odvedl většinu práce a Héraklés dodal požadovaný lidský podíl.

V každém případě Porfyrión zemřel.

Po bitvě Athéna nechala jeho tělo nalézt, jednotlivé části zanést do soupisu a společně s jeho bratry pohřbít pod sutinami Flegerské pláně. Tím to mělo být vyřízené.

Nebylo.

Nikdo si nevšiml, že v soupisu jedna část chybí. Vítězové ostatně počítají mrtvé nepřátele především podle hlav, nejvýše ještě podle rukou a nohou. Nikoho nenapadlo počítat i jiné jejich údy.

V oné části oddělené Diovým bleskem zůstala uvězněna prvotní touha země. Nikoli láska, ta je příliš vybíravá. Byla to prostá touha těla po těle, slepá síla, která nutí živé věci hledat jiné živé věci a potom se divit následkům. Gaia ji vložila do svého syna, aby mu dala vůli zmocnit se samotného nebe. Smrt však zastihla Porfyrióna dřív, než ji mohl vydat, a blesk ji uzamkl přesně tam, kde se touha muže těsně před vydáním nachází.

Pozůstatek odletěl daleko z bojiště, dopadl na ostrov, který tehdy nepatřil nikomu, prorazil skálu a zůstal tam bez povšimnutí trčet uprostřed malého kráteru.

Potom na ostrov připlula má matka, nalezla zde neúčinný úkryt před Poseidónem a porodila mě.

O Porfyriónově údu na druhém konci ostrova nevěděla nic.

Já také ne.

Člověk obvykle předpokládá, že když se narodí jako bůh odlehlého ostrova, dostane spolu s nesmrtelností alespoň základní soupis toho, co se pod jeho domovem nachází. Není tomu tak. Božské dědictví se předává bez inventáře a reklamace nepřijímá nikdo.

Pak se dlouho nedělo nic, čeho by si někdo všiml.

Svět žil ze zásob.

Jenže zásoby nejsou nekonečné ani tehdy, když patří samotné zemi. Ze světa se začalo pomalu vytrácet chtění.

Můj ostrov byl jedinou výjimkou. Ležel přímo nad pramenem a touha z něj do okolí prosakovala rychleji, než stačila ubývat. Kdo bydlí nad studnou, snadno považuje žízeň za cizí pověru.

První změnu pocítili bohové. Nepoznali ji ovšem jako změnu.

Na Olympu se začalo chodit spát. Jednotlivě. Zeus trávil večery doma, což Héra zprvu přičítala úspěchu svých dlouholetých výchovných snah. Teprve mnohem později pochopila, že šlo o příznak. Nymfy si stěžovaly, že je nikdo nehoní, satyrové odpovídali, že se jim nechce honit, a obě strany o tom hovořily tónem, jakým se mluví o zatažené obloze.

Smrtelníci si nevšimli ničeho. Jejich paměť umírá s nimi, takže každé pokolení považuje sebe za normální a své rodiče za poněkud nevkusné.

Bohové však žijí věčně. Pamatují si časy, kdy se z každého druhého stromu narodila nymfa, protože se u něj někdo na chvíli zastavil, a Zeus nemohl sejít z Olympu, aniž po sobě zanechal rodokmen.

Rodokmenů však začalo ubývat.

Potom písní. Milostná poezie upadla natolik, že básníci začali opěvovat zahradničení a posluchači jim za to ještě tleskali.

Později začalo ubývat svateb, dětí a příběhů končících větou, že spolu žili šťastně až do smrti. Lidé to přičítali mravnosti, drahotě a špatnému postavení hvězd. Lidé dokážou vysvětlit téměř všechno, pokud vysvětlení nemusí být správné.

Nakonec si Démétér povšimla, že jaro se stává čistě okrasnou záležitostí. Ptáci přestávali stavět hnízda. Berani hleděli na ovce jako na součást krajiny. Stromy ještě kvetly, protože to měly ve zvyku, ale plody považovaly za zbytečné pokračování.

Pak začalo ubývat obětních zvířat.

Nejprve byla menší. Potom starší. Nakonec se v jednom městě pokusili vydávat mimořádně vzrostlou kozu za poněkud nedospělého býka.

To rozhodlo.

Bohové dokážou přehlížet úpadek světa celé věky. Jakmile se však ztenčí kouř stoupající z jejich oltářů, začnou být neobyčejně všímaví.

Athéna porovnala staré záznamy. Apollón pronesl věštbu, které nikdo nerozuměl, což přijal jako důkaz její mimořádné zdařilosti. Afrodité oznámila, že jestli se něco okamžitě nepodnikne, začne chybějící touhu doplňovat osobně, po jednotlivcích, a že si povede seznam.

Zeus svolal poradu ještě téhož odpoledne.

Výsledkem porady bylo rozhodnutí, že se nejprve musí zjistit, o čem bude příští porada.

Začalo pátrání.

Trvalo dlouho. Každý z bohů prověřoval cizí chrámy, cizí kněze a cizí provinění. Vlastní odpovědnost byla podle jednomyslného názoru Olympanů vyloučena předem.

Nakonec je stopa dovedla na můj ostrov.

K věci, která tam ležela déle než já.

Teprve potom se konala skutečná porada.

Porady bohů probíhají tak, že se nejprve dlouho řeční o vážnosti situace a potom se hledá, komu ji předat. Problém putoval od největších bohů k menším, od menších k místním, až doputoval ke služebně nejmladšímu, který měl navíc tu smůlu, že byl místně příslušný.

Tak jsem k tomu přišel já.

Nikdo mi o problému neřekl. Byl však na mém ostrově.

A v očích Olympanů je místní příslušnost mnohem důležitější než nevina.

Výsledek vyšetřování zněl následovně. Touhu bylo třeba osvobodit. Zároveň však to, co ji neslo, nesmělo přijít do styku se zemí ani s mořem. Nesmělo to být ponecháno ani vzduchu, protože božská moc má nepříjemný zvyk oplodňovat věci, o nichž se do té chvíle všichni domnívali, že oplodnit nejdou.

Kdyby při tom některá z nich počala, mohla by porodit něco silnějšího než Olympané, nebo minimálně něco příšernějšího. Jedna Gigantomachie bohatě stačila.

Nemohl to udělat ani bůh. Zeus si dodnes pamatuje, kudy se mu narodila Athéna, a v otázce, kudy vším se dá přijít na svět, je od té doby poněkud nedůtklivý. Afrodité se navíc zrodila z mořské pěny, což dokazuje, že božské plození se neřídí ani zdravým rozumem, ani anatomií.

Zbýval smrtelník.

Muž.

Zeus trval na obou podstatných jménech. Na obou současně.

Nadto musel být i žáruvzdorný, protože uvězněná síla pálí hůř než cokoli, co snese běžná lidská podstata.

A musel být pochopitelně i ochotný.

K čemu přesně, bylo po ohledání Porfyriónova pozůstatku vcelku nasnadě.

Než se vhodný smrtelník najde, bylo třeba místo zabezpečit. Zeus stáhl kolem pozůstatku skálu a ponechal k němu jediný přístup.

Ústí jeskyně zatopené vodou.

Moji příbuzní sevřeli ostrov větry, které bez svolení nikoho nepustí dovnitř ani ven. Lidem se oznámilo, že jde o božské požehnání.

Ve skutečnosti je to karanténa.

Větry nechrání ostrov před světem.

Chrání svět před jeskyní.

A pak začalo hledání vhodného dobrovolníka, což je v řeči bohů smrtelník, který je dost rozumný na to, aby pochopil, že přáním bohů nemá smysl vzdorovat.

Aby takový hrdina přežil žár uvězněné síly, potřeboval odolnost, kterou nemohl získat výcvikem, požehnáním ani dostatečně silnou vrstvou oleje.

Potřeboval Héliovu krev.

Athéna prošla své seznamy a nalezla Héliova syna jménem Idemon. Po otci zdědil potřebnou žáruvzdornost. Ostatních vlastností, které se obvykle uvádějí v hrdinských písních, se mu dostalo v podstatně běžnější míře. Pro pokojný život by to pochopitelně naprosto stačilo. Pro hrdinství však potřeboval určitou božskou organizační pomoc.

Athéna mu ji poskytla.

Nejprve bylo nutné vykonat skutek, za který by mohl dostat ostrov. Za tím účelem přemístila na Echydneu elgonského kozla, poměrně ohavnou příšeru se třemi hlavami. Jedna byla kozí, druhá lví a třetí patřila tvoru, kterého dosud nikdo nepojmenoval a po jejím setnutí už k tomu nebyl důvod.

Idemon příšeru zabil.

Athéna mu předem ukázala její slabé místo, během boje odvedla pozornost dvou hlav a v rozhodující chvíli přidržela třetí tak, aby se příliš nehýbala. Idemon potom zasadil poslední ránu, což je u božsky řízených hrdinských činů část, která se počítá.

Veřejně pak získal ostrov jako odměnu za hrdinský čin.

Ve skutečnosti získal hrdinský čin proto, aby mohl dostat ostrov.

Bylo třeba dopravit ho sem, učinit ho králem a dát mu dost času, aby si oblíbil nový lid, vlastní trůn nebo alespoň pohodlí, které s obojím souviselo. Doufali jsme, že potom vykoná i druhý, tajný úkol. Když ne z oddanosti bohům, tedy z lásky k poddaným. A když ne z lásky k poddaným, potom alespoň z neochoty přijít o palác.

Athéna, která je ještě prozíravější, než se o ní tvrdí, mu pravý účel odměny neodhalila, dokud se neoženil a nezplodil dědice. Nešlo o ohleduplnost. Šlo o zachování projektu pro případ, že první kandidát selže.

Potom ho přivedla do jeskyně.

Idemon se podíval na to, co v ní čekalo. Vyslechl si, co se od něj očekává, a poprvé v životě pochopil božský plán naprosto správně.

Rozhodl se, že dá před nasednutím na onu věc přednost podřezání vlastních žil.

Byla to jeho volba.

Athéna svobodnou volbu uznává, pokud vede ke správnému výsledku. Tahle nevedla.

Než stačil vykrvácet, proměnila ho v malého zlatého hada. Rány se zavřely, ale jizvy mu ponechala. Athéna má ráda připomínky, zvlášť když je nemusí nosit sama.

Jako had dostal nové jméno. Ponechat mu jméno Idemon by v rodových záznamech vyvolávalo nepříjemné otázky a ještě nepříjemnější odpovědi.

Od té doby se mu říká Erectulus.

Athéna, jakkoli je jinak moudrá, neměla pro jména nikdy zvláštní představivost.

Bylo to přísné. Ale Athéna už tak zachází s lidmi, kteří se pokoušejí předčasně odstoupit z úkolu, jejž jim sama přidělila. Veřejně se oznámilo, že Idemon zemřel při dalším hrdinském činu, příliš posvátném, než aby mohl být popsán, a že bohyně zanechala jeho rodu zlatého hada jako ochránce.

Nebyla to dokonce ani lež. Pouze pravda seřazená ve velmi výhodném pořadí.

Od té doby Erectulus hlídá jeskyni, ochutnává krev vlastních potomků a čeká, až některý z nich dokončí úkol, který on sám odmítl.

Hlídá jeskyni i čistotu vlastní krve.

Mně připadlo hlídat hada, rod a tajemství.

Po Idemonově nezdaru jsme konečně přiměli Apollóna, aby svou věštbu přeložil z apollónštiny do řečtiny. Bránil se, že srozumitelnost ubírá proroctvím na posvátnosti. Athéna mu pohrozila, že jeho původní znění přiloží k úřednímu spisu ve vlastním překladu, a on neochotně povolil.

Pravil toto:

„Z Héliova kmene vzejde ten, jenž na prahu mužství odepře své tělo tváři, kterou pokládá za smrtelnou, ačkoli po ní prahne. Neučiní tak z bázně před bohy, nýbrž pro věrnost vlastnímu slovu. Až práh překročí, přijme nesmrtelného svobodně a beze strachu. Ten unese žár země, pojme, co nesmí být vydáno, a osvobodí, co zůstalo spoutáno.“

A to byla, prosím pěkně, prý srozumitelná verze.

Od té doby skládal každý dědic Idemonova rodu v šestnácti letech slib prahu. Až do zkoušky krve se neměl spojit se ženou ani s mužem. V osmnácti pak měl předstoupit před Erectula, odevzdat chlapectví a s obdrženou věštbou být přijat mezi muže.

Dva roky jsou pro bohy zanedbatelná doba. Pro šestnáctiletého chlapce představují především důkaz, že bohové nemají nejmenší ponětí o délce lidského života.

Když dorostl Idemonův syn, stal se dalším kandidátem.

Nevyšel.

Před obřadem dostal příležitost porušit slib a využil ji s takovou ochotou, že jsme nemuseli čekat ani do rána. Před Erectula sice předstoupil a tvrdil, že je nedotčený, ale lhát vlastnímu otci je nesnadné, zvlášť když je váš otec had a ochutnává vám krev.

Po něm přišel druhý, třetí, čtvrtý a pátý.

Apolónova věštba bohužel vyžadovala odmítnutí toho, po kom dotyčný prahl, aktivní odmítnutí. Což se ukázalo jako potíž. Příležitost sice měla pokaždé jinou tvář, ale výsledek zůstával stejný. Žádný z Idemonových potomků nedokázal přijít k obřadu nedotčený, když mu někdo dostatečně žádoucí nabídl opak.

Zkouška proto pokaždé skončila dřív, než pořádně začala. Věštba zahalila nezdar do mlhy a dotyčný dostal náhradní hrdinský úkol, aby se neřeklo. Hrdinové se vraceli s hlavami příšer, zachráněnými městy a písněmi na svou počest. Nikdo z nich netušil, že jde o ceny útěchy.

Pět pokolení Idemonovců.

Pět nezdarů.

Po pátém nezdaru mi na hladinu přisedla Afrodité.

Touha je její živnost a ze světa se ztrácela právě touha. Když vysychá pramen, pozná to jako první ten, kdo od něj pije, a Afrodité pila u samého zřídla. Kromě toho ví ze všech nejlépe, co dokáže oddělený kus boha, když se ve vhodnou chvíli setká s mořem.

Sama tak přišla na svět.

Vyslechla si zprávu o pěti pokoleních a pronesla rozsudek, který si pamatuji doslova.

„Potřebujete muže, který řekne ne tomu, po kom touží, a ano tomu, koho by se měl bát. A vy namísto toho už pět pokolení šlechtíte žáruvzdornost.“

Odmlčela se.

„Takový rozpor se nedá vychovat. Musí se narodit.“

Od bohyně, která se živí tím, že lidem komplikuje partnerské vztahy, to byla odvážná řeč.

Potom oznámila, že šestý nezdar už sledovat nehodlá a že věc zařídí sama.

„Pošleš Leonkése na cestu,“ řekla. „Já se postarám, aby se nevrátil sám.“

„A potom?“

„Dohlédneš na jeho syna.“

Nebyla to prosba. Afrodité neprosí. Afrodité rozděluje role.

„Dohlédnu,“ odpověděl jsem.

Leonkés byl šestý z rodu, ale nikdo po něm nechtěl, aby se stal šestým kandidátem. Neměl být řešením.

Měl být otcem řešení.

Dostal věštbu, kterou pro něj sepsala Afrodité. Tentokrát mlha nezakrývala selhání. Ukazovala cestu.

Leonkés po ní odešel.

Vrátil se po dvou letech. Přivezl syna a zprávu, že chlapcova matka zemřela.

Ve skutečnosti mu utekla a dítě nechala na krku.

Na některých lžích ulpívá vůně jejich původce. Na těch Afroditiných zpravidla myrha, růže a cizí neštěstí, které nakonec všichni označí za romantické.

Předstíral jsem, že té jeho verzi věřím. Vzal jsem dítě poprvé do náruče, požehnal mu a začal plnit svůj slib.

Celé jeho dětství i chlapectví jsem na něj dohlížel.

Nejdřív zdálky. Potom jako Olyfon. Nakonec jako Feleas, protože některé věci se dají naučit kázáním a jiné vyžadují, aby člověka někdo náležitě zpocený opakovaně srazil do prachu a zalehl.

Sedmý z rodu mi vyrostl před očima. Héliův žár po otci, Afroditin dar po matce a k tomu cosi navíc, s čím nepočítal rozdělovník ani rodokmen.

Drzost.

Tu má ovšem, pokud vím, sám po sobě.

Nebo možná také po matce.

Úřední záznam by nyní uvedl, že všechny požadované vlastnosti byly potvrzeny a kandidát úspěšně prošel zkouškou.

Úřední záznam ovšem neví všechno.

Láska v plánu nebyla. Nebyla v původním zadání, v rodokmenu ani v mých pokynech. Měl jsem vychovat řešení dějinného problému, ne k němu vzplanout vášnivou touhou.

Místo toho mi to řešení spí na hrudi, dýchá mi do krku a drží mě za rameno.

Po dnešním ránu už nedokážu říct, kdo tu koho zkoušel.

Až se probudí, jistě se na matku zeptá znovu.

Já mu zase neodpovím.

Ne proto, že bych neznal pravdu.

Některé pravdy však mají synům říkat jejich matky samy.

Za tři dny je úplněk.

Ta moje přinese mušle.

Afrodité přijde říct synovi pravdu.

A pak se sem chystá ještě Athéna, dohlédnout, že její drobné sčítací pochybení se konečně dopočítá.

Poprvé za několik tisíc let mě skutečně mrzí, že ze svého ostrova nesmím utéct.

 

KAPITOLA VII. Mentor

Večer usedl Polynemos ke královské večeři s tajemstvím velkým jako ostrov.

Seděl po otcově pravici, záda už ho nepálila, protože všechno ostatní zpívalo, a učil se nejtěžší dvorské umění ze všech. Tvářit se, že dnešek byl obyčejný den.

U stolu seděli rádcové a na čestném místě Olyfon. Feleas chyběl. Olyfon ho prý poslal do ústraní Poseidónova chrámu, aby se očistil před případnou službou při princově božském úkolu. Polynemos v duchu ocenil, jak prozíravě si starý kněz zařídil vlastní nepřítomnost.

Jinak se ovšem na Olyfona nedokázal podívat, aniž by viděl všechno ostatní. Díval se tedy převážně do poháru.

Probírala se jeho věštba.

Ukázalo se, že dvůr trápí totéž co prince, jen z úřední strany. Věštby předků bývaly zakázky s jasným zadáním. Najdi, zabij, přines. Sedmý z rodu dostal čtyři slovesa a hrob, který nikdo u stolu neuměl najít, a rada si s tím nevěděla rady, což jí ovšem nebránilo ve výkladu.

První rádce navrhl, že slova „pohřbíš, co zůstalo nepohřbeno“ znamenají vystrojit Porfyriónovi dodatečný pohřeb. In memoriam. S hostinou.

Druhý soudil, že „přijmeš, co zůstalo nepřijmuto“ se vztahuje na přijetí zahraničních poselstev, která ostrov dosud odmítal, a nabídl se, že seznam vhodných poselstev sestaví.

Nejstarší rádce, který za svých lepších let proslul návrhy sýpek, vyložil tentokrát věštbu jako pokyn ke stavbě nového chrámu. Vykládal tak ovšem již léta úplně všechno, včetně počasí, a když byl otázán, komu by se měl nový chrám postavit, umlkl tak dokonale, že na jeho návrh vzápětí všichni zapomněli.

Ostrov ostatně trpěl větším nedostatkem místa než chrámů. Spolu s Echydnésem a Éós tu měli svatostánek i všichni velcí bohové. Poseidón a Athéna z důvodů. Ostatní proto, aby se neurazili.

Jeden z mladších rádců pak podotkl, že nejjistější způsob, jak něco přijmout, je přijmout nevěstu. Upřelo se na něj tolik pohledů, že se rozhodl svůj výklad dále neprohlubovat.

Pak vstal Olyfon.

Před sebou měl svazek svitků a tvářil se jako člověk, který od rána pilně pracoval, což byla pravda. Jen svitky s jeho prací neměly nic společného.

„Věštba mlčí o místě, protože místo je zapsáno jinde,“ řekl. „Pohřby Gigantů řídila po válce sama Athéna. Vedla o nich soupisy a Athéniny soupisy jsou nejpečlivější na světě. Nechybí v nich nic.“

Polynemos se kousl zevnitř do tváře a upřeně studoval dno poháru.

„Ty záznamy leží v jejím chrámu v Lindu na Rhodu. Vypravím se tam. Neprodleně. S královým svolením vypluji zítra za úsvitu.“

Síní to zašumělo. Leonkés položil ruce na stůl.

„Před úkolem, jaký syna čeká, potřebuji kněze doma.“

„Právě před takovým úkolem potřebuješ, králi, odpovědi. A ty jsou v Lindu.“

„A kdo na mě zatím dohlédne?“ zeptal se Polynemos nevinně.

Starý kněz se na něj podíval a v koutcích očí mu na okamžik sedělo cosi, co Olyfonovi rozhodně nepatřilo.

„Někdo zkušený.“

Olyfon rozvinul druhý svitek.

„O prince bude mezitím postaráno. Jinak a lépe. Staré zvyky tvého království na to pamatují.“

„Hrdina, jehož čeká úkol od bohů, nemá mít po boku nevěstu, nýbrž mentora. Muže osvědčeného, který za něj ručí tělem i ctí, vede ho, cvičí a doprovodí až na práh úkolu. Tak to na ostrově bývalo za starých časů, po vzoru Poseidóna a Pelopa.“

Olyfon poklepal prstem na svitek.

„Bylo by ostudou sahat po cizím právu, když vlastní leží ve svitcích a čeká. Po dobu svazku ručí mentor za hrdinovo tělo, kázeň i čest. Dokud nebude božský úkol splněn, neuzavře pak hrdina jiný svazek ani nepřijme nevěstu.“

Jeden z rádců tiše vzdychl. Jeho dcera seděla při včerejší hostině o tři místa dál, celý večer se snažila zachytit Polynemův pohled a doma pak tvrdila, že se jí to nejméně dvakrát podařilo.

„A shodou šťastných okolností,“ uzavřel Olyfon, „dlí na ostrově muž, který všechny předpoklady splňuje. Princův učitel. Muž osvědčený, který ho zná a pro ten úkol se hodí. Bude-li princ souhlasit, nechť je Feleas ze Sparty ustanoven princovým mentorem a erastem.“

Nikdo v síni nevypadal překvapeně. Překvapení by ostatně uráželo přítomné rozumy.

Leonkés se podíval na syna.

Byl to dlouhý pohled, nebylo v něm však nic než prostá otázka. Polynemos přikývl, sotva znatelně, a král se obrátil zpět k radě.

„Staré zvyky se mají ctít,“ řekl. „Zítra ráno vyprovodíme kněze a potom v Poseidónově chrámu ustanovíme Felease ze Sparty mentorem a erastem mého syna Polynema podle starého práva.“

Rada horlivě kývala. Kývat, když už je rozhodnuto, byla jediná disciplína, ve které nikdy neselhala.

Polynemos seděl, tvářil se přiměřeně překvapeně a uvědomil si, že je to jediná role, ve které dnes doopravdy lže. Olyfon mu právě před očima celého dvora vyjednal za milence sám sebe, opatřil to citacemi a ještě si zajistil služební cestu, aby se nemusel vyskytovat na dvou místech najednou.

Z úředního hlediska bylo opět všechno naprosto v pořádku.

Do rána věděl o mentorství celý ostrov a sňatkový trh se zavřel. Bez paniky a bez vyhlášení, jako se zavírají trhy, když z nich zmizí zboží. Proti svatbě se dalo intrikovat. Proti ctihodné instituci se svitky, precedenty a královským slovem se dalo pouze zdvořile mlčet. Šlechtičny, které ještě včera leštily dcery, je s ránem vrátily do zásob. Trh se tím ovšem nezhroutil. Sňatkové trhy se nehroutí nikdy, pouze přeceňují. Do večera byl synovec nejvyššího rádce k mání za dvě vinice, namísto jedné včerejší a všechny matky shodně tvrdily, že to se Sparťanem věděly odjakživa. Paměť sňatkového trhu je krátká, zato pružná.

Olyfon vyplul za úsvitu.

Polynemos ho vyprovodil do přístavu, jak se sluší na žáka, a stál na molu, když královská loď zvedla plachtu. Větrné hradby se před přídí rozestoupily jako závěs, hladce a bez ptaní.

Na palubě odplouvala Olyfonova podoba. Stejným způsobem, jakým před rokem do přístavu připlula podoba Felease ze Sparty. Echydnés zůstal na ostrově. Diův zákaz se totiž vztahoval na boha, nikoli na jeho převlek, a Zeus při jeho sepisování jako obvykle nepamatoval na všechno. Podoba na palubě uměla kývat, stěžovat si na záda a pít víno, což na námořní cestu bohatě stačí. V Lindu se jí měla ujmout Athéna a zařídit, aby byla spatřena nad správnými svitky ve správném chrámu.

Obřad ustanovení se konal v poledne. Poslední proběhl tak dávno, že si jeho průběh pamatovaly už jen svitky. Dvorní letopisec strávil noc hledáním posledního záznamu a nalezl ho tak hluboko, že jména v něm už nikomu nic neříkala. Prohlásil to za doklad úctyhodné starobylosti a šel spát. Olyfon naštěstí před odjezdem prozíravě zanechal opis opatřený poznámkami, kde kdo má stát, co říkat a kdy si podat ruce. Poznámky byly neobyčejně zasvěcené.

Poseidónův kněz se jmenoval Pelagon a na velkou chvíli čekal třicet let. Sloužil bohu moří na ostrově, kam bůh moří nejezdí, což je služba klidná, ale málo slavná. Za tři desetiletí požehnal stovkám sítí, desítkám lodí a vyhrožoval jednomu vodnímu sloupu, který se naštěstí rozpadl dřív, než dorazil k přístavu, a Pelagon si to připsal. Svou velkou chvíli si vždycky představoval námořně. Místo toho teď předčítal cizí rukopis o obřadu, o němž do včerejška neslyšel, s nervozitou člověka, který tuší, že koná něco, co bude jednou zapsáno, ale neví jistě, na které stránce.

Feleas vyšel z chrámového sloupořadí v plné zbroji a bez úsměvu, jak vyžadovala obřadní vážnost. Polynemos, který už poznal, kdy se ten muž nesměje jen navenek, měl co dělat, aby ji nezbořil.

Podle svitku náležel obřadu dar zbroje, dar poháru a dar býka, přičemž býka bylo dovoleno nahradit čímkoli, co prospěje obci.

Ta výjimka měla vlastní dějiny. Do svitku ji kdysi připsala táž ruka, která sepsala celý řád, a to poté, co jistý dávný mentor nedokázal na ostrově sehnat býka, neboť všichni tři, kteří připadali v úvahu, byli jednak zasvěceni Poseidónovi a nadto plnili i důležité inseminační úkoly pro obec. Obec tedy tenkrát místo býka dostala opravenou studnu a shledala, že vydělala, protože býk se sní, kdežto studna zůstane. Od těch dob zněl svitek velkoryse a obce bývaly při mentorských obřadech vzácně spokojené.

Feleas daroval Polynemovi spartský štít a prostý černý pohár. Obci věnoval den své práce na opevnění přístavu. Rada dar přijala s nadšením, neboť byl zdarma. To, že přístav žádné opevnění neměl, nepřišlo v dané chvíli nikomu vhodné řešit.

Pak přišly formule.

Byly staré, šroubované a krásné. Staré formule přitom nevznikají. Staré formule se starými stávají, což je něco docela jiného. Někdo je jednoho dne napíše, obvykle večer a obvykle pro vlastní potřebu, a pak už jen čeká, až přes ně přeteče dost času, aby zněly, jako by tu byly odjakživa. Tyhle zněly, jako by je psal někdo, kdo přesně věděl, co od nich jednou bude chtít.

Ručím za tebe tělem. Povedu tě cestou cti. Doprovodím tě až na práh.

Polynemos stál proti Feleasovi s dlaněmi v jeho dlaních a zjistil, že všechna ta slova myslí vážně. To se mu u formálních slov ještě nikdy nestalo.

Podle Feleasova sevření se to týkalo obou.

Leonkés položil ruce na jejich spojené dlaně a požehnal svazku podle starého práva, netuše, komu žehná. Polynemos se v tu chvíli díval otci do tváře a viděl v ní úlevu tak čistou, že ho bodla. Otec věřil, že syna svěřuje nejlepšímu muži ostrova.

Měl pravdu víc, než se kdy dozví, pomyslel si Polynemos.

Večer leželi na Feleasově novém lůžku v komnatě vedle princovy. Ve zdi mezi oběma pokoji byly dveře, které mentorský řád velel nechávat odemčené, aby mohl mentor kdykoli dohlédnout.

Polynemos usoudil, že autor předpisu myslel na všechno.

„Ten zvyk,“ řekl do tmy. „Jak je vlastně starý?“

„Docela,“ odpověděl Feleas.

„A kdo ho zavedl?“

„Můj otec. Kvůli Pelopovi.“

„To bylo v Lýdii. Ptám se, kdy se ten zvyk zavedl tady.“

Feleas mlčel. Polynemos už věděl, že boží mlčení je přiznání, pouze bez úředního zápisu.

„Ty sis ho zavedl,“ řekl.

„Byl to praktický zvyk.“

„A kolikrát jsi ho využil?“

„Před tebou?“ Feleas chvíli počítal, což bylo samo o sobě znepokojivé. „Párkrát. Služebně.“

Polynemos se rozhodl, že na předchůdce se vyptávat nebude.

Zatím.

„A matka?“ zeptal se místo toho. „Slíbil jsi odpověď.“

„Za úplňku,“ řekl Feleas a přitáhl si ho blíž. „Slíbil jsem, že ji dostaneš za úplňku.“

Za oknem viselo nad mořem skoro kulaté stříbro. Chyběly mu dva dny a moře pod ním si už tiše chystalo purpur.

 

KAPITOLA VIII. Mušle

Uplynul den a noc, během nichž Polynemos přestal božská čísla počítat a Echydnés zjišťovat, zda se jeho svěřenec po každém nezmění v hromádku popela. Byl to nejlepší den a noc Polynemova života. Na tom hodnocení by nejspíš nic nezměnil, ani kdyby věděl, že je to jeho den a noc poslední.

Feleas ho vzbudil před svítáním.

„Vstávej. Chci tě někomu představit.“

„Teď?“

„Přichází s ránem. Jiná hodina u ní nepřipadá v úvahu.“

Polynemos se oblékal a v hlavě si skládal, co ho čeká. Za úplňku dostaneš odpověď, slíbil mu bůh. Úplněk byl dnes. A s ránem přicházela jediná bytost.

„Tvoje matka,“ řekl.

„Moje matka.“

„Bohyně Éós.“

„Přesně ta.“

Polynemos si sedl zpátky na lůžko a chvíli si rovnal dech. Život, který ještě před týdnem sestával ze všeobecného výcviku a vyhýbání se nevěstám, nabral pozoruhodné tempo. Před třemi dny se poprvé miloval s bohem a dnes už ho čekala jeho matka.

„A jak se zdraví bohyně?“

„Hlavně se nesnaž vypadat svůdně,“ řekl Feleas. „Mohla by si to vysvětlit jako výzvu.“

Cestou k moři Feleas přiznal barvu. Před vlastní matkou nemělo smysl předstírat, že je někdo jiný. Matky podobné věci poznají dřív než bohové a připomínají je déle.

Na břeh došli za tmy, která už nebyla docela tmou.

A pak přišlo ráno a Polynemos pochopil, že dosud žádné neviděl.

Nebe nad východním obzorem se nadechlo. Šedá zrůžověla, růžová vzplála do zlata a zlato se rozlilo po hladině moře jako roztavený kov, který nepálí. Větry, které si celý život pamatoval jako věčně neposedné, si stouply do pozoru.

Po břehu, kam až oko dohlédlo, ležely mušle. Tisíce mušlí vyplavených nočním přílivem a všechny se v tom světle leskly purpurem.

Středem toho všeho kráčela po hladině žena.

Polynemos věděl, že je to žena, jen proto, že nic jiného nepřipadalo v úvahu. Jinak to bylo světlo, kterému někdo dal postavu, růžové, zlaté a teplé tak, že se mu chtělo zavřít oči a nastavit tvář. Vlasy jí hořely úsvitem.

Došla na břeh, rozhlédla se po mušlích s uspokojením hospodyně, která zkontrolovala spíž, a rozpřáhla náruč.

„Drobečku!“

Polynemos se ohlédl, koho tím může myslet. Nikdo jiný tam nebyl. Jen Echydnés, fialový, perleťový a dobře o půl hlavy vyšší než Polynemos.

„Matko,“ řekl bůh a nechal se obejmout.

„Jsi pohublý.“

„Bohové nehubnou, matko.“

„Matky to vidí.“ Odtáhla ho na délku paží a přeměřila si ho pohledem, kterým se měří děti i úroda. „A jsi bledý. Fialová ti bledne. Říkala jsem ti, že máš víc chodit na slunce.“

„Matko,“ řekl Echydnés. „Chtěl bych ti někoho představit.“

Teprve teď se bohyně jitra obrátila k Polynemovi.

„Můj svěřenec,“ řekl Echydnés. „Polynemos, syn Leonkésův. Sedmý z rodu Idemonova.“

Slovo svěřenec vykonalo v té větě práci, za kterou by se nemusel stydět ani Héraklés.

Éós se na Polynema podívala. Podívala se na něj znovu. Pak se v jejích očích něco obrátilo, jako když vítr bez varování změní směr, a z hospodyně, která počítá mušle, byla najednou letní bouřka, která si vyhlédla strom.

„Ale, ale,“ řekla. „Sedmý, říkáš… To bych do bratrova rodu neřekla. Héliovo zlato ve vlasech vydrželo pozoruhodně dlouho.“

Vykročila k němu. Vzduch kolem ní voněl ránem, mořem a něčím, co Polynemos nedokázal pojmenovat a co obcházelo rozum a mířilo rovnou níž.

„Vždycky jsem říkala, že nejlepší smrtelníci se rodí na ostrovech.“ Obcházela ho pomalu, jako se obchází socha na trhu. „Slunce. Mořský vzduch. Prostá strava.“

Zastavila se za ním, blíž, než velela etiketa kteréhokoli dvora.

„A pohyb. Hodně pohybu, viď, chlapče?“

„Matko,“ řekl Echydnés.

„Nepřerušuj mě, drobečku. Hovoříme.“

Objala Polynema zezadu kolem pasu, přitiskla se a Polynemos ucítil na zádech teplo východu slunce v podobě, o které chrámové hymny rovněž mlčely.

„Pověz mi, synovče, nechtěl bys vidět, jak vypadá jitro z druhé strany oblohy? Je to výjimečný zážitek. Naposledy se mnou vystoupil jeden princ z Tróje. Před několika tisíci lety. Pořád čeká, až to skončí.“

Její dlaň mezitím sklouzla po jeho boku dolů a spočinula mu na hýždích s věcnou samozřejmostí kupce, který zkouší zboží.

„Pevný,“ pochválila. „To se dnes už málo vidí.“

Polynemos stál bez hnutí. Protokol pro situaci, kdy vás matka vašeho milence drží za zadek, se na ostrově nevyučoval, a tak zvolil postup, který se osvědčil u zkoušky krve. Zkameněl a doufal, že to vypadá důstojně.

„Ta ruka,“ ozval se nový hlas, „leží na obsazeném území, drahá.“

Na hladině u břehu se zvedla pěna, přestože moře bylo bez jediné vlny. A z pěny vystoupila druhá žena se samozřejmostí, s jakou z premis vystupuje závěr.

Byla vším, čím Éós nebyla, a obě byly krásné, což je jeden z těch zázraků, které si bohové schovávají pro sebe. Kde Éós hořela, tahle plula. Tmavé vlasy, pleť jako vnitřek mušle a pohled, který se nedíval na vás, nýbrž na to, co s vámi jednou bude v posteli.

„Afrodité,“ řekla Éós hlasem, kterým se dají zavírat okenice.

„Éós,“ odpověděla Afrodité hlasem, kterým se okenice zase otevírají, aby sousedé nic nepropásli.

Ruka na Polynemově pozadí nepovolila. Spíš zpevnila, jako když se majetek drží proti věřitelům.

„Říkala jsi obsazený?“ pravila Éós. „Nevidím pečeť.“

„Podívej se lépe, drahá. Ten chlapec patří tvému drobečkovi.“

Nastalo ticho toho druhu, který se v kronikách označuje jako ticho před bouří.

Éós pomalu, velmi pomalu otočila hlavu k Echydnésovi. Echydnés studoval mořskou hladinu s odborným zájmem, jako by na ní počítal jednotlivé vlnky, a mlčel s odhodláním, jaké se u bohů vidí zřídka.

„Tak drobečkovi,“ řekla Éós.

„A než začneš,“ pokračovala Afrodité, „já s tím nemám nic společného. Ani já, ani můj malý Erós. Ani šíp, ani zaklínadlo, ani kapka. Stalo se to samo, což mě, přiznávám, uráží profesně, ale těší soukromě.“

„Samo.“ Éós konečně pustila Polynemův zadek, uhladila mu tuniku na rameni gestem, které říkalo, že se k věci možná vrátí, a otočila se celá. „Na tvé slovo, drahá. Ty přece víš nejlíp, co se stává samo.“

„Vím to lépe než kdokoli. Proto to poznám.“ Afrodité si prohlédla nehty. „Jak se vlastně daří Tithónovi? Pořád zpívá?“

„Cvrká, drahá. Zpívá Apollón,“ odsekla Éós.

„Ale je od tebe hezké, že se staráš. Málokterá si nechá milence tak dlouho, až se vejde do dlaně.“

„Aspoň je pořád můj. Ty své vracíš, sotva se ohřejí. Nebo je půjčuješ do podsvětí. Půl roku tam, půl roku tady. Jak se tomu říká? Sezónní láska?“

„Říká se tomu kompromis, drahá. To je to, k čemu dochází, když o tvého milence stojí ještě někdo jiný. Tobě se to stát nemůže.“

Polynemos stál mezi nimi a připadal si jako přístav, o který se přetahují dvě flotily, aniž by se ho kdokoli zeptal, čí vlajku vyvěšuje. Rozuměl každému slovu a nechápal jedinou větu.

Podíval se na Echydnése. Echydnés zavrtěl hlavou pohybem tak nepatrným, že by ho nezachytil ani Erectulus, a dál počítal vlnky.

„A když už mluvíme o tom, co se stává samo,“ řekla Éós a hlas jí zněžněl způsobem, jakým něžní čepel, „co na tohohle říkal Arés? Uvěřil ti, že to bylo pracovně?“

„Musel,“ řekla Afrodité klidně.

„Pracovně.“ Éós to slovo potěžkala jako minci. „U nás doma se tomu říkávalo jinak.“

„U vás doma se usíná se svítáním, drahá. Tam se toho moc nenamluví.“ Afrodité se usmála. „Ale máš pravdu, byla to pěkná práce. Její výsledek jsi ostatně před chvílí držela za zadek a tady Echydnés, pokud vím, nezůstal jen u držení.“

Éós zamrkala.

Podívala se na Polynema. Podívala se na Afrodité. A bylo vidět, přímo fyzicky vidět, jak jí v hlavě zapadají závory, jedna po druhé. Poslední z nich dopadla s třeskem, který málem slyšel i Polynemos. Pořád netušil, o čem je řeč, zato už s jistotou věděl, že o něm.

„Dámy.“

Třetí hlas nepřišel z žádného směru. Prostě tam byl, stejně jako tam najednou byla jeho majitelka, v prosté šedé říze, s přílbou posunutou do týla a se svitky pod paží.

Athéna nepřicházela. Athéna byla náhle přítomna, tak jako bývá přítomen výsledek.

„Slyšela jsem vás až v Lindu,“ řekla. „Urážky si laskavě poznamenejte. Projednáme je na výroční večeři v bodě různé. Teď máme práci.“

„Athéno,“ začala Éós, „tahle ženská právě…“

„V bodě různé!“

Athéna položila svitky na plochý kámen a rozvinula první z nich pohybem, jakým se zahajují porady a popravy.

„Ty,“ otočila se k Polynemovi, „jsi Polynemos?“

„Ano,“ řekl Polynemos, vděčný, že alespoň na tuhle otázku zná odpověď.

„Výborně. Aspoň někdo tu dnes ví, kdo je.“ Athéna uhladila svitek. „Než začneme, náleží ti jedna informace osobní povahy. Afrodité.“

Afrodité se k němu obrátila.

A stalo se něco zvláštního. Pěna, hedvábí a přivřené oči se z ní sesunuly jako rozepnuté šaty. Zbyla žena, která se na Polynema dívala tak, jak se na něj nikdy nikdo nedíval. Ani otec. Ani Feleas. Nikdo.

„Podívej se na mě, chlapče,“ řekla tiše. „Pořádně.“

Polynemos se podíval.

Kámen, který v něm ležel na dně studny od chvíle, kdy bůh řekl „slíbil jsem to tvé matce“, se pohnul. Vystoupal z hloubky skrze celé dětství u prázdného místa a celý život bez tváře, kterou by si mohl vybavit, a prorazil hladinu.

„Ty jsi moje…“

„Jsem,“ řekla Afrodité. „A všechno ostatní ti povím, až tohle doposloucháš, protože potom už bys neposlouchal nic. Athéno.“

Athéna přisunula svitek.

„Polyneme, synu Leonkésův, sedmý z rodu Idemona, syna Héliova,“ řekla věcně. „To, co teď uslyšíš, vědí kromě bohů pouze jeden had a od dnešního rána to budeš vědět i ty. Před dávnými časy, při pohřbívání Gigantů, vykazoval soupis Porfyriónova těla jednu drobnou nesrovnalost.“

„Nesrovnalost,“ opakoval Polynemos.

„Drobné sčítací pochybení,“ řekla Athéna a poprvé za celou dobu se nedívala nikomu do očí. „Vítězové počítají mrtvé podle hlav. Údy se tenkrát nepočítaly.“

A pak mu to řekly.

Střídaly se. Athéna věcně, po položkách, s daty a karanténními předpisy. Afrodité vláčně, s podrobnostmi, při kterých Athéna studovala svitek a Echydnés oblohu.

Blesk, který udeřil v nejméně vhodnou chvíli do nejcitlivějšího místa. Položka, která nedoletěla na Flegerské pláně. Jeskyně pod ostrovem, zatopené ústí a větrná hradba, která nechrání ostrov před světem, nýbrž svět před ostrovem. Síla, která se nesmí dotknout země, moře ani vzduchu. A nádoba, která ji jako jediná může bezpečně pojmout. Smrtelný muž, žáruvzdorný a pokud možno ochotný, šlechtěný pro ten účel sedm pokolení.

Také mu řekly, proč už nelze čekat.

Svět žije ze zásob a zásoby kvapem docházejí. Ubývalo milenců, písní, mláďat i obětních zvířat. Jen Echydnea nic nepoznala, protože ležela přímo nad pramenem. Polynemos strávil celý život nad studnou a teprve teď se dozvěděl, že krajině za obzorem dochází voda.

„Odborný název té síly zní libido,“ poznamenala Athéna.

„Její termín,“ mávla rukou Afrodité. „Nikdo jiný ho nepoužívá.“

„Nasedneš na něj,“ řekla Athéna s věcností, s jakou se dětem vysvětluje plavání. „Dovedeš ho tam, kam ho za ta staletí nikdo nedovedl, protože mrtvému obru se to samo nepovede a bohům je to zapovězeno. Pohřbíš, co zůstalo uvězněno. Celé. V sobě. Tvá krev unese žár a tvé tělo vstřebá, co vydá. To už sis ostatně vyzkoušel.“

Kývla k Echydnésovi, který náhle shledal oblohu ještě zajímavější.

Ticho.

Dlouhé ticho, ve kterém někde v rákosí vykřikl pták a hned toho nechal.

Polynemos stál na břehu mezi třemi bohyněmi a jedním bohem, díval se na purpurové mušle a v hlavě mu pomalu a s konečnou platností zapadaly závory.

Věštba. Vstoupíš, přijmeš, pohřbíš, osvobodíš. Zkouška krve v ledové tůni. Žár, který nepálil. Rok výcviku. Prohrávat vítězně.

Nasednout.

„Takže opravdu jako ty lekníny. Otevřít, zavřít,“ řekl nakonec.

Tři bohyně se na sebe podívaly.

„Celou dobu jsem měl pravdu,“ řekl Polynemos a nehodlal to vysvětlovat.

Echydnés se poprvé od matčina příjezdu usmál.

 

KAPITOLA IX. Jeskyně

Před jeskyní posvátného hada se tentokrát žádní diváci nesešli.

Plošina, na které se před čtyřmi dny tísnil celý ostrov, ležela prázdná a ráno na ní stálo tiše jako čestná stráž. Skály nad severním břehem potoka byly obsazené jen planými olivovníky a několika ptáky. Nikdo nebubnoval, nikdo nekvílel na aulos, nikdo neprodával fíky.

Athénina svatyně působila opuštěně a přísně. Bez davu bylo i z dálky mnohem nápadnější, že se kamenná bohyně nedívá k mělkému prahu ve skále, nýbrž přímo do vody.

Ostrov se dole probouzel k životu všedního dne. Netušil, že hrob z věštby, který rádcové hledali po mapách a Olyfon po něm odjel pátrat do Lindu, leží celou dobu tady, za prahem, který lidé jednou za rok při Athénině svátku zdobili květinami.

Šli sem mlčky, pěšinou od moře, a byl to nejpodivnější průvod v dějinách ostrova. Vpředu Athéna se svitky, za ní Éós a Afrodité v příměří, které drželo jen díky tomu, že je obě vyčerpávalo, po nich Polynemos a nakonec Echydnés, který za celou cestu nepromluvil.

Pokud by je někdo potkal, viděl by jen svého prince a jeho mentora na ranním výšlapu. Pro všechny ostatní oči zůstávaly bohyně skryté a Echydnés se znovu proměnil ve Felease.

Slunce se pomalu prodíralo za skalami, jako by se praotec Hélios přijel se svým vozem na svého potomka podívat i tentokrát. Polynemos už věděl, že to není řečnický obrat, a poprvé v životě zvedl hlavu a kývl mu.

Tůň pod prahem byla průzračná až na dno. Ve skalní stěně se černalo zatopené ústí jeskyně.

Polynemos stál po kolena ve stejné vodě, ve které před čtyřmi dny podstoupil zkoušku krve. Athéna odložila svitky na obětní kámen před svou svatyní. Kamenná bohyně hleděla k vodě se stejným výrazem jako její živá předloha.

Symbolika toho uspořádání se mu nelíbila.

Athéna předstoupila první. Nabídla mu lampu. Polynemos se tázavě podíval na zatopené ústí.

„Mé světlo žádná voda nezhasí, nemusíš se bát,“ zodpověděla jeho nevyslovenou otázku.

„Chodba je dlouhá šestnáct sáhů a stoupá,“ pokračovala. „Vzduch je za ní. Erectulus zná cestu, drž se ho.“

Chvíli bylo ticho.

„Nesrovnalost očekává vyrovnání,“ dodala. Byla to nejlaskavější věta, jakou ze sebe nejspíš dokázala vypravit. Ostatně se svými hrdiny se nikdy moc nemazala.

Éós předstoupila a vtiskla mu do dlaně malou alabastrovou lahvičku.

„Olej,“ řekla. „Může se ti hodit.“

Polynemos lahvičku potěžkal. Byla teplá jako ráno.

„Děkuji, tetičko.“

„Nemáš zač, synovče.“ Éós ho poplácala po tváři. „A namaž se důkladně. Všude, kde tě to napadne, a hlavně tam, kde to je třeba.“

„A poslouchej při tom své tělo,“ přidala se Afrodité. „Je moudřejší než ty, tak mu nepřekážej rozumem.“

„A nezapomeň dýchat,“ řekla Éós. „Smrtelníci při soustředění zapomínají dýchat.“

„Dýchat mu poradí tělo. Má ho po mně.“

„Po tobě má ochotu, drahá. Dýchat ho naučil výcvik a výcvik vedl můj syn. A žár nese po Héliovi, což je, jen tak pro pořádek, náš rod.“

„Váš rod ho pět pokolení šlechtil do slepé uličky, než jsem přišla já.“

„Dámy,“ řekla Athéna. „Zásluhy rozdělíme, bude-li co dělit.“

Obě bohyně se urazily tak souměrně, že to vydalo za smír.

„Ego, doufám, po nikom z vás nemá,“ utrousila Athéna ještě do prostoru mezi nimi a odstoupila.

Afrodité se k němu naklonila a políbila ho na čelo.

„Zvládneš to,“ řekla. „Jsi koneckonců po mně.“

Nezeptal se, co to znamená. Tušil, že to pochopí v nejméně vhodnou chvíli.

Nakonec zbyl Echydnés.

Celou cestu nepromluvil a nepromluvil ani teď. Zato voda v tůni kolem Polynemových lýtek se začala nenápadně oteplovat.

„Echydnési,“ řekla Athéna, aniž zvedla oči od svitků. „Karanténa.“

„Pardon.“

Voda zchladla.

„Doprovodil jsem tě až na práh,“ řekl bůh.

Stará formule. Ta, u které si Polynemos v Poseidónově chrámu pomyslel, že ji psal někdo, kdo přesně věděl, co od ní jednou bude chtít. Teď věděl, kdo. A věděl, co.

„A dál?“

„Na tomhle prahu moje práce končí,“ řekl Echydnés. „Za ním začíná tvoje.“

Odmlčel se.

„Připravil jsem tě, jak nejlépe jsem mohl. Doufám.“

Polynemos hledal odpověď hodnou té chvíle i povahy oné přípravy a nenašel žádnou. Bůh to zjevně pochopil.

„A taky doufám, že až se vrátíš, tak tě to se mnou nepřestane bavit,“ řekl a krátce se zasmál.

Voda kolem lýtek znovu zteplala a Athéna tentokrát neřekla nic, jen obrátila pohled jinam.

A pak se ze tmy zatopeného ústí vysunul Erectulus.

Připlul k hladině, zlatý a malý a starý, a položil hlavičku na okraj skály.

„Polyneme,“ řekla Athéna. „Ještě někoho ti představím. Tvůj praotec Idemon.“

Odmlčela se.

„Idemone. Sedmý. Tentokrát je to on.“

Polynemos se podíval na malého zlatého hada, který stovky let ochutnával krev vlastních potomků, a poslední nejasnost zapadla na své místo.

„Proto ta krev,“ řekl. „Celou dobu jsi ochutnával vlastní.“

Had neodpověděl. Spustil se do tůně a jednou ho pomalu obeplul, jako tenkrát při zkoušce. Tentokrát to ovšem nebyla pasová kontrola. Tentokrát to bylo přivítání.

„Dovnitř s tebou nikdo z nás nesmí,“ řekla Athéna. „Jen on.“

Podívala se na hada s výrazem účetní, která jednou v životě zaokrouhlila ve prospěch klienta.

Polynemos si rozepnul sponu a chvíli hledal, komu podat svrchní tuniku. Podal ji Echydnésovi.

Lahvičku od Éós zasunul do spodního chitónu.

Pak se naposledy ohlédl. Athéna si rovnala záhyby na tunice. Éós si prohlížela nehty proti slunci. Afrodité mu zamávala. Echydnés na něho mrkl. Voda v tůni byla o poznání teplejší, než si ji pamatoval.

Nadechnout, potopit, vydržet. Celý život se učil potápět v jezeře, které ho nechtělo utopit. Teď konečně pochopil proč.

Zanořil se.

Voda ho objala chladem a vzápětí zjistil, že tma se konat nebude. Athénina lampa hořela pod hladinou klidným zlatým plamenem, kterému bylo zjevně jedno, že hoří ve vodě, a Polynemos si stačil pomyslet, že bohyně moudrosti nejspíš považuje fyzikální zákony za doporučení pro začátečníky.

Před ním se ve světle vinul Erectulus, zlatá nit v zeleném šeru. Chodba stoupala, přesně jak Athéna slíbila, a Polynemos počítal sáhy, protože počítání bylo jediné, co mu z rozumu ještě zbývalo. U šestnáctého prorazil hlavou hladinu a nadechl se.

Vzduch byl horký.

Ne teplý. Horký, jako bývá vzduch nad rozpálenými kameny v pravé poledne. Polynemos se vytáhl z vody na skalní břeh a chvíli jen klečel, dýchal a zvykal si na myšlenku, že tohle poledne trvá pod zemí několik tisíc let.

Pak zvedl lampu.

Jeskyně byla veliká jako hodovní síň a klenutá jako chrám, který by se nikdo neodvážil postavit. Polynemos pozvedl světlo a rozhlédl se po pozůstatku války nebes, kvůli němuž byl kus světa uzavřen do karantény, pět pokolení vyšlechtěno do slepé uličky a bohyně lásky nakonec zařadila jeho otce mezi pracovní povinnosti.

Žádný monument tam nebyl.

Uprostřed jeskyně se zvedal nízký skalní pahorek, zvrásněný jako stará pěst. Na něm, v pohodlné výšce boků, povadle ležel kus… něčeho. Polynemos ho obešel dvakrát, než mu s konečnou platností došlo, že tohle je ono.

Porfyriónův úd.

Polynemos hledal slovo hodné dějin a nenašel je. Gigantův ostatek nedosahoval ani poloviny toho, na co si Polynemos stihl již zvyknout u Echydnése. Ležel na kamenném loži měkce a unaveně, jako stará zvířata lehají na slunci, a žár z něj šel sice jako z výhně, ale to bylo také všechno, co z něj šlo.

„Tak tohle,“ řekl Polynemos do ticha, „malíři na vázách opravdu vylepšili.“

Vzpomněl si na fresku v hodovní síni, na obry velikosti věží, a pochopil, že dějepis se nafukuje cestou. Buď to, nebo si Porfyrión nedostatek v jedné oblasti vynahrazoval rameny.

„A kvůli tomuhle Zeus plýtval bleskem,“ dodal.

V Athénině podání o tom nepadla ani zmínka. Polynemos začínal chápat, proč staré báje nikdy neuvádějí podrobnosti.

Hlavní potíž tudíž nebyla velikost. Hlavní potíž byla, že úkol zněl dovést ho k vydání, a to, co před ním leželo, nevypadalo, že by v nejbližším tisíciletí hodlalo cokoli vydávat. Smrt ho zastihla připraveného, říkala legenda. Legenda zjevně nepočítala s tím, co s připraveností udělá pár tisíc let čekání.

Polynemos se otočil na Erectula, zdánlivě lhostejně stočeného opodál s výrazem kněze, který přihlíží obřadu cizího boha.

„Tohle tě porazilo?“ zeptal se. „Kvůli tomuhle sis tenkrát…“

Had se odvrátil.

„Promiň.“

Polynemos si dřepl a pohladil posvátného hada po hlavě, což byla nepochybně svatokrádež, ale soudil, že v rodině se to ztratí. Chápal to. Neděsí rozměry. Děsí představa.

„Neboj se, praotče. Já to za nás dodělám.“

Svlékl spodní chitón, pověsil ho na skalní výstupek, položil lahvičku na dosah a pustil se do práce.

Začal rukou, protože rukou se začíná. Dlaně měl po roce výcviku silné a po zkušenostech s bohem poučené a nasadil všechno, co uměl. Žár se mu opíral do prstů a Héliova krev ho nesla, takže technika netrpěla ničím kromě publika a okolností.

Výsledek se dostavil v podobě, kterou by kronikář zapsal slovem chabý a každý jiný člověk slovem žádný.

„Dobrá,“ řekl Polynemos. „Chápu. Po takové době se nikomu hned nechce.“

Zkusil to ústy, protože ústa byla druhý stupeň a při zkouškách se postupuje. Žár mu naplnil hrdlo a nespálil ho, což potvrdilo výsledek první zkoušky u jezera a nepohnulo vůbec ničím. Klečel na kamenném pahorku, konal na mrtvém obrovi skutek, o kterém se nezmíní žádný hymnus, a koutkem oka viděl, že praotec přihlíží.

„Nedívej se,“ vydechl mezi dvěma pokusy.

Had se díval dál. Byl koneckonců strážce a strážci se dívají.

Po chvíli se Polynemos posadil na paty, otřel si ústa hřbetem ruky a rozhodl se pro diplomacii.

„Poslyš,“ oslovil úd. „Vím, že jsi mrtvý. Já jsem zase smrtelný, takže si nemáme co vyčítat. Ale oba tu máme úkol. Ty vydáš, co jsi nevydal, já to přijmu a pak si zase každý půjdeme po svém. Ty do hrobu, já domů. Zní to spravedlivě?“

Úd mlčel s výmluvností, jakou dokáže jen mrtvá tkáň.

„Věštba s tebou počítá,“ zkusil to Polynemos úředně. „Jsi v dokumentaci.“

Nic.

„Héra se na tebe ptala,“ zalhal.

Ani to nezabralo a Polynemos vyčerpal rejstřík. Seděl na pahorku uprostřed nejstřeženější jeskyně světa, zpocený, s bolavou čelistí, a svět se mu smál do tmy. Sedm pokolení šlechtění, tři bohyně na břehu, milující bůh, věštba stará staletí, a celé to stálo na tom, jestli se jednomu nebožtíkovi bude chtít.

Had se mezitím stočil vedle lahvičky od Éós. Potom zvedl přední polovinu těla, zůstal chvíli vztyčený a zase ulehl.

Když to podruhé zopakoval se zřetelně menší trpělivostí, Polynemos pochopil, že nejde o tik.

Vzpomněl si, co mu tetička Éós řekla.

Namaž se všude, kde tě to napadne, a hlavně tam, kde to je třeba.

Polynemos se podíval na lahvičku. Potom na Idemona a nakonec na úd.

Kde to je třeba.

„Tetičko,“ řekl pomalu, „ty jsi to věděla.“

„Děkuji,“ řekl potom hadovi a znovu ho pohladil.

Erectulus se stočil opodál s důstojností tvora, jehož názorná ukázka konečně padla na úrodnou půdu.

Polynemos odzátkoval lahvičku a vylil polovinu oleje na horkou, netečnou kůži. A zatímco ho vtíral, dlouze, důkladně a bez velké naděje, složil si v hlavě poslední kousky. Tři tisíce let vývoje. Manžel, který se scvrkával do cvrčka a přesto si po celou dobu nestěžoval na nic jiného než na nedostatek oleje. Polynemos náhle naprosto přesně pochopil, k čemu teta ten olej celé věky vyvíjela a proč si ho hleděla víc než nesmrtelnosti, a zapřisáhl se, že jí nikdy neřekne, že to pochopil.

Pod dlaněmi se pohnulo teplo.

Ne žár. Ten tam byl pořád. Tohle bylo teplo jiného druhu, teplo, které se otáčí za dotykem, jako se otáčí spáč za prvním světlem. Touha, kterou tam blesk před věky zamkl, se protáhla, nadechla a poznala ho. Ze všech doteků světa poznala ten, na který čekala. Vyvolila si ho. Nebo ho pro ni vyvolili, což, jak už stačil pochopit, vyjde u bohů nastejno.

A úd se začal zvedat.

Pomalu a ztuha, jako se z lůžka zvedá velmi starý vládce, který právě zjistil, že státní záležitost nesnese odkladu. Zvedal se s důstojností, která neodpovídala rozměrům, zato odpovídala věku, a když se vztyčil docela, stál pevně, trpělivě a po tisíciletích znovu připraveně.

„No vida,“ řekl Polynemos. „Beru zpět vše, co jsem kdy řekl o příbuzných.“

Zbytek oleje spotřeboval na sebe, což znamenalo, že na druhé kolo už nezbude nic, ale tělo, moudřejší než on, dávalo najevo, že žádné zálohy nepotřebuje.

Vystoupil na pahorek a usadil se obkročmo, přesně tak, jak před třemi dny prvně seděl na Echydnésově božském údu a jak předepsala věštba. Tentokrát ho nikdo nedržel za boky. Vzhledem k rozměrům to ovšem ani nebylo třeba.

„Poprvé z touhy,“ řekl si polohlasem, protože rozum se dožadoval poslední poznámky, než bude propuštěn. „Teď služebně.“

Pak dotěrným rozumem přestal tělu překážet, sevřel se a začal se pohybovat.

Šlo to snadno. Po všem tom strachu až podezřele snadno a Polynemos si tu myšlenku okamžitě zakázal, protože snadné věci mají ve zvyku se komplikovat. Poslouchal své tělo a skrze ně i Porfyriónovo. Olej odváděl svou práci v obou směrech a Polynemovo tělo odpovídalo Porfyriónovu přesně tam, kde bylo třeba. Nebyla to bolest ani námaha. Bylo to, jako když se do těla stěhuje poledne, pomalu a důkladně, a někde hluboko pod ním začala jeskyně hučet.

Pohyboval se pomalu. Potom rychleji. Následoval sílu pod sebou, obracel ji ve vlastní a Porfyriónova bleskem zadržená touha se pod ním v odpověď vzdouvala jako moře před bouří, tisíce let přílivu bez jediného odlivu. Ze stropu se sypal zlatý prach a tančil ve světle Athéniny lampy, skála sténala a šestnáct sáhů nad nimi držel ostrov dech.

Cítil, jak se to blíží, náhle nedočkavé a pulzující snad s celou jeskyní.

„Tak pojď,“ řekl. „Čekáš dost dlouho.“

A touha přišla.

Nebylo toho mnoho.

Polynemos čekal záplavu, potopu, moře. Dostal několik dlouhých, pomalých tepů, skoupých jako poslední víno ze džbánu, a v první chvíli se málem urazil. Množstvím bůh u jezera giganta porážel i ve třetím kole.

Jenže pak to začalo působit.

Nebyl to výron. Byl to výtažek. Všechna jara, která země za ta staletí zadržela, svařená do několika kapek, a každá z nich vážila jako celý rok. Rozvinuly se v něm a Polynemos je přijal, všechny, do sebe, jak stálo ve věštbě i v Athénině dokumentaci, a nepustil ven ani jedinou, protože byl nádoba a nádoby drží.

Hořelo to. Nepálilo. Hořelo to tak, jak hoří léto, když si vzpomene, že bývalo jarem, a Polynemos vykřikl a jeho vlastní vrchol se ztratil v tom větším jako jiskra v požáru. A pak držel, zuby zaťaté, dokud se to v něm nepřestalo rozvíjet a nezačalo usazovat.

Usazovalo se dlouho.

A když se to usadilo, nebylo už cizí. Bylo prastaré, bylo nezměrné a bylo jeho, rozpuštěné v krvi jako světlo ve vodě, a tepalo s jeho srdcem, jako by nikdy netepalo s ničím jiným.

„Nic ve zlém,“ řekl údu, který pod ním zvolna měkl, „ale můj bůh tě poráží. Velikostí, množstvím i společenskou konverzací.“

Poplácal horkou kůži, jako se plácá veterán po poslední bitvě.

„Večer si to nechám vynahradit něčím lepším. Ty si odpočiň. Po pár tisících letech si to zasloužíš jako každý.“

Pod ním se ozval zvuk, jaký vydá starý dům, když si konečně sedne.

Porfyriónův úd, zbavený svého břemene, se skláněl zpátky na kamenné lože. Skála kolem povolovala a přijímala, otevírala se jako hlína pod rýčem, a obr, kus po kusu, klesal do hlubiny, kam se před věky nedostal.

Polynemos sklouzl z pahorku a díval se, jak se hrob, který nikdo nedokázal najít, sám zavírá. Klesal s důstojností, kterou mu za života nikdo nepřiznal, a znělo to jako úleva.

A pak se pohnul Erectulus.

Malý zlatý had se rozvinul, přeplazil se přes teplou skálu a zamířil k okraji zavírající se hlubiny. Polynemos otevřel ústa, aby ho zavolal zpátky, a zase je zavřel, protože mu to došlo.

Hlídat už nebylo co. Práce skončila. A s prací skončil i trest, který k ní byl přivázaný.

Na okraji hlubiny se zlato začalo loupat.

Loupalo se z hada jako pozlátko z levného amuletu, šupina po šupině, a pod zlatem rostl člověk. Mladý muž, jen o málo starší než Polynemos, se svěšenými rameny a s tenkými bílými jizvami na obou zápěstích. Stál nahý na okraji vlastního hrobu, po sedmi pokoleních opět na dvou nohou, a bylo vidět, že si na ně vzpomíná.

Otočil se.

„Sedmý,“ řekl.

Hlas měl vyschlý dlouhým mlčením a znělo to jako pozdrav, omluva a předání stráže zároveň.

„Praotče,“ odpověděl Polynemos.

Idemon přikývl.

Po sedmi pokoleních před ním stála cesta, kterou mu nevybrala Athéna.

Byla to jeho volba.

Tentokrát mu ji nikdo nevzal.

Vykročil do zavírající se hlubiny a skála ho přijala tak měkce, jak se přijímá voják, který se vrací z nejdelší hlídky světa. V podsvětí na něj čekalo pět pokolení. Polynemos doufal, že mu tam nachystali víno.

Když se prach usadil, zůstala uprostřed jeskyně jen hladká teplá skála a na ní nikdo.

Polynemos seděl na zemi, nahý, zpocený, s touhou celého světa v krvi a s Athéninou lampou u kolen, poprvé toho dne dokonale sám, a počítal.

Vstoupil. Přijal. Pohřbil. Osvobodil.

„Vyřízeno,“ řekl do ticha.

 

KAPITOLA X. Vynoření

Vynořil se.

První, co ho napadlo, bylo, že to celé trvalo déle, než si myslel, a že je večer, protože nebe hořelo purpurem od obzoru k obzoru. Druhé, co ho napadlo, bylo, že purpurový večer nevoní ránem. A třetí myšlenku už nestihl, protože se rozhlédl.

Před jeskyní se sešel snad celý Olymp.

Na plošině, kde ráno stálo jen pár planých olivovníků, se tísnily stovky postav a všechny zářily. Říční bohové s mokrými vousy, horské nymfy, které si stouply na špičky, dryády, jež si pro tu příležitost vzaly nejlepší kůru, a celý tucet Polynemových větrných příbuzných srovnaných do uctivého půlkruhu.

Kdosi kvílel na aulos. Múzy, všech devět, nasadily vícehlasý chvalozpěv a každá se pokoušela být hlavní. V zadních řadách dva kentauři ze hřbetů rozdávali fíky.

A vpředu, na břehu, kde před čtyřmi dny stál otec, stálo dvanáct hlavních Olympanů s výrazy bytostí, které se jako vyvolené narodily a tvářit se tak považují za samozřejmost.

Polynemos stál po prsa v obřadní tůni, nahý, s Athéninou lampou v ruce, a jeho poslední smrtelný reflex byl stud. Pak si všiml, že polovina přítomných je oblečená převážně do vlastního lesku, a reflex odešel do výslužby.

„Vylez, chlapče,“ zahřměl hlas, který nešlo neposlechnout, protože patřil někomu, kdo s neposlušností nepočítal.

Polynemos vystoupil z tůně před shromážděný Olymp tak, jak přišel na svět, a shromážděný Olymp propukl v jásot. Větry zařvaly jeho jméno tak, že se z oliv v půli ostrova zvedli ptáci, Múzy nasadily vítěznou, aulos kvílel a někde vzadu k fíkům přibyly datle a granátová jablka.

Zeus předstoupil.

Byl přesně takový, jak ho malovaly fresky, což Polynema po dnešku upřímně překvapilo. Velký, vousatý, s hrudí jako příď a s očima, ve kterých poblýskávalo furiantství.

„Polyneme, synu Leonkésův,“ zaduněl. „Ucítili jsme to všichni. Od Olympu po dno moří. Svět zase chce.“

Odmlčel se s vahou řečníka, který ví, že po něm nikdo mluvit nebude.

„Vykonal jsi, co nemohl vykonat žádný z nás. Máš dík všech bohů i lidí, a to se málokdy setkává.“

„Děkuji,“ řekl Polynemos, protože nic lepšího ho nenapadlo a věštba pro tento případ žádnou formuli nepřipravila.

„A byl to ostatně můj blesk,“ dodal Zeus spokojeně, „který to celé před věky umožnil.“

Nikdo mu neodporoval. U Diových zásluh se zásadně neodporuje, to už Polynemos věděl z hodin u Olyfona, a tak jen zdvořile přikývl.

Pak předstoupila Athéna a rozvinula svitek.

„Než začne oficiální část,“ řekla, „jedna položka k zaevidování. Polyneme. Tvá krev byla božská z větší poloviny už při narození. To, co jsi dnes přijal a vstřebal, doplnilo zbytek.“

Uhladila svitek.

„Blahopřeji. Od teď jsi bůh. Nesmrtelný, v plném rozsahu, bez výhrad, podsvětí si na tebe nečiní nárok. Rezort ti přidělíme dodatečně.“

Ticho.

Dlouhé ticho, ve kterém někde vzadu i kentauři přestali rozdávat občerstvení.

„Cože jsem?“ zeptal se Polynemos.

„Bůh,“ zopakovala Athéna a poprvé za celý den se jí v koutku úst pohnulo něco, co by méně pečlivý pozorovatel označil za úsměv.

Polynemos stál na sluncem rozpálené plošině, mokrý a nahý a čerstvě nesmrtelný, a čekal na zemětřesení, které ta věta musela spustit.

Nepřišlo.

Celý život ho svazoval jeho původ, pak se dozvěděl, že ho sedm pokolení šlechtili jako révu, a dnes ráno vstoupil do hrobu, aby tam… obskočil dávno mrtvý úd… Věčnost byla v tom soupisu vlastně už jen drobná položka navrch.

„Takže ani umřít už si nemůžu,“ řekl nakonec.

„Vítej v rodině,“ řekla Éós.

„Pokud jde o rezort,“ ozvala se Afrodité, „ten už má.“

Athéna se podívala do svitku.

„Z procesního hlediska mu dosud žádný přidělen nebyl.“

„Z hlediska světa už funguje.“

Afrodité předstoupila. Za ní stáli čtyři okřídlení mladí bohové, které Polynemos dosud znal jen z chrámových reliéfů. Erós s lukem přehozeným přes rameno. Himeros, který se díval na všechno kolem, jako by to chtěl okamžitě. Pothos s očima upřenýma kamsi za obzor. A Anteros, jenž vypadal jako někdo, kdo je ochoten lásku opětovat, případně ji vymoci.

„Erós zapaluje první touhu,“ řekla Afrodité. „Himeros vládne touze po tom, kdo stojí před tebou. Pothos touze po tom, kdo je daleko. Anteros touze opětované.“

Polynemos je poznal všechny, třebaže dosud neznal jejich tváře. Erós jeho touhu rozdmýchal, Himera poznal ve vodě, Potha během Feleasovy nepřítomnosti a Antera v okamžiku, kdy bůh přiznal, že nechce pouze milovat, ale také být chtěn. Jen touha, která se po odmítnutí vrátila i s úroky, dosud jméno neměla.

Afrodité se podívala se na Polynema.

„Ale žádný z nich nevládne touze, která pohasla a znovu se probudila. Vášni, která se vrací právě ve chvíli, kdy už s ní nikdo nepočítá.“

„Takový rezort dosud nebyl evidován,“ připustila Athéna.

„Protože dosud nebyl potřeba,“ řekla Afrodité. „Teď je.“

Vzala Polynema za ruku a obrátila ho ke shromážděným bohům.

„Polynemos, erót obnovené touhy. Bůh druhého vzplanutí a vášně, která se odmítla nechat pohřbít.“

Athéna chvíli hleděla do svitku. Potom něco připsala.

„Rezort zaevidován.“

A v té chvíli Polynemos pochopil, co se v jeskyni doopravdy stalo.

Síla se nedotkla země, moře ani vzduchu. Dotkla se jeho. Nevypustil ji do světa. Dal jí božskou podobu a svět ji teď přijímal skrze něj, protože bohové nemusí být všude osobně. Stačí, když se někde děje to, čím jsou.

Pocítil to.

Ne jako hlasy ani obrazy. Ale jako tisíce drobných plamenů, které náhle patřily k jeho vlastnímu tepu.

V Thessálii přestal mladý pastýř sledovat stádo a zadíval se na druhého pastýře, s nímž před měsícem strávil ovíněnou noc a od té doby se mu velmi pečlivě vyhýbal. V Argu se muž a žena po dvaceti letech manželství odebrali na lůžko o několik hodin dřív, než vyžadoval spánek. Na Lesbu básnířka škrtla tři dokončené verše o zahradničení a začala znovu, tentokrát o šíji ženy ze sousedního sadu, s níž jako dívka skládala první verše a na kterou se pak třicet let snažila nemyslet.

Touha se nevrátila jako záplava. Vracela se jako nespočet druhých jisker a každá z nich procházela jím.

Ne všechny byly rozumné. Rozumnost však patřila Athéně a Polynemos jí nehodlal zasahovat do rezortu.

Pak začala oficiální část, přivítání nového kolegy, což na Olympu znamená frontu.

Velcí bohové k němu přistupovali jeden po druhém a Polynemos přijímal díky s důstojností, která se, jak zjistil, skládá pořád ze zvednuté brady a vědomí, kam s rukama.

Poseidón mu stiskl paži stiskem vlhkým a drtivým a mrkl přitom kamsi za něj.

Démétér oznámila, že údolí, které loni odkvetlo naprázdno, právě nasadilo plody a včely se vrátily do práce. Oznámila to tónem účetní, která uzavřela ztrátový rok.

Apollón nabídl, že o celé věci složí epos.

„Bez podrobností,“ řekl Polynemos rychle.

„Škoda,“ pravil Apollón. „Podrobnosti bývají nosné.“

Héra si ho prohlédla od hlavy k patě pohledem, který vážil, měřil a zapisoval.

„Slušná práce, chlapče. Doufám, že se k tobě tam dole nechoval hrubě.“

„Byl mrtvý, paní.“

„To nikdy nikoho neomlouvalo,“ řekla Héra.

Přejela Polynemovi prsty po hrudi, jako by kontrolovala výsledek, a potom se podívala k Diovi.

Hromovládce ten pohled znal. Jen si na něj musel chvíli vzpomínat.

Uprostřed dalšího výkladu vlastních zásluh se zarazil.

Héra odplula k němu.

A nad tím vším hořela obloha a Polynemos věděl, že dole na ostrově teď stojí lidé v ulicích, dívají se vzhůru a kronikáři už smáčejí rákosy. Budou o tom psát a nikdo nepochopí proč.

Stál v tom moři bohů a hledal jedinou tvář.

Našel ji okamžitě.

Echydnés stál stranou davu, u samé vody, fialový a perleťový, s princovou tunikou přeloženou přes ruku, a nehýbal se.

Polynemos k němu vykročil. Cestou prošel kolem Dia, který zrovna něco říkal, což se nedělá, kolem Área, který uhnul, což se nedělá už vůbec, a fronta velkých bohů se za ním zavřela a moudře se rozhodla nic z toho nevidět.

Došel až k němu. Bůh se na něj díval a nic neříkal a voda u břehu byla teplá jako v poledne.

„Karanténa skončila,“ řekl Polynemos. „Co budeme dělat?“

„Můžeme začít cestovat,“ řekl Echydnés. „A taky doufám, že tě to se mnou nepřestalo bavit.“

„Zeptej se za tisíc let.“

„Zeptám se.“

Bůh ho k sobě přitáhl i s lampou, políbil ho před celým shromážděným Olympem a shromážděný Olymp, který za těch pár tisíc let viděl ledacos, uznale zahučel.

V zadních řadách se několik nesmrtelných otočilo k osobám, kterým se posledních pět set let z dobrých důvodů vyhýbali. Některé pohledy se spojily ve dvojicích. Jiné vytvořily uspořádání, nad kterým by i Eukleidés požádal o chvíli na rozmyšlenou.

Bylo zřejmé, že oficiální část oslavy skončila a začíná část, o níž kronikáři později napíší pouze, že bohové hodovali až do rána.

Někde vzadu Afrodité poznamenala, že s tím nemá nic společného.

Řekla to ovšem už někomu přes rameno.

Nikdo jí to nevěřil.

 

KAPITOLA XI. Ráno

Bohové skutečně hodovali až do rána.

Tato věta se později dostala do chrámových záznamů a byla po dlouhá staletí opisována lidmi, kteří netušili, jak pozoruhodně široký význam může sloveso hodovat získat, použije-li se o řeckých bozích.

Na obranu chrámových písařů je třeba říci, že se snažili.

Podrobnější zápis by však vyžadoval několik nových sloves, úplné přepracování rodokmenů a přinejmenším jednu kresbu, jejíž umístění v posvátném svitku by se vysvětlovalo jen velmi obtížně. Drželi se proto jídla, vína a hudby, což byly jediné činnosti, které během oné noci vykonávali všichni přítomní a u nichž se dalo předstírat, že byly hlavní.

Ráno se olympský zástup probudil značně promíchaný.

Několik bohů nalezlo své oděvy v části ostrova, do níž si nepamatovali, že by kdy vstoupili. Apollón objevil jeden ze svých vavřínových věnců na hlavě říčního boha, kterého do té noci neznal. Poseidón odešel se dvěma nymfami, jedním satyrem a přesvědčením, že právě uzavřel námořní smlouvu. Héra se probudila sama, což ji potěšilo, jednak proto, že původně sama neuléhala, a mimořádně i proto, že Zeus se sám neprobudil a ona tak konečně získala důkaz, že se svět opravdu vrací do pořádku.

Afrodité zmizela ještě před úsvitem.

Zanechala po sobě tři převržené poháry, přetržený pás a vzkaz, že s ničím z toho nemá nic společného.

Nikdo jí to nevěřil ani ráno.

Polynemos zatím zjišťoval, co přesně obnáší stát se bohem. Ukázalo se, že především mnoho příbuzných, několik překrývajících se pravomocí a překvapivě složitá pravidla stolování. Vlastní nesmrtelnost pochopil poměrně rychle. Se svým rezortem se seznamoval déle.

Touha se k němu obracela ze všech stran.

Cítil pohledy lidí, kteří se dosud cudně míjeli a náhle si toho všimli. Cítil manžele, kteří spolu žili třicet let a při snídani si připomněli něco, o čem se domnívali, že to dávno ztratili. Cítil básníka, který odložil rozepsanou ódu na správné zavlažování čočky a vrátil se k očím sousedova syna. Cítil dvě vdovy v Efesu, které se při dělení dědictví přestaly hádat, ovšem nikoli způsobem, jaký předpokládaly jejich děti.

Cítil Héru, která se vydala hledat Dia.

A cítil Dia, který už zase utíkal.

Svět se uzdravoval.

Ne všichni to přijali s nadšením.

Na několika místech bylo právě dokončováno nové vydání zákonů o mravnosti a jejich autoři museli začít znovu. Jeden spartský velitel zjistil, že celé jeho vojsko náhle touží, přičemž polovina mužů toužila po sobě navzájem, jak se slušelo, druhá polovina však toužila po vlastních doma zanechaných manželkách, což se s válečnou výpravou příliš neslučovalo. Velitel se pokusil situaci vyřešit rozkazem, ale rozkazy mají nad touhou jen omezenou moc a většinou ji pouze učiní vynalézavější.

Polynemos brzy pochopil jednu důležitou věc.

Nemohl stvořit touhu tam, kde nikdy nebyla. Nemohl někoho přinutit milovat člověka, po němž jeho srdce ani tělo netoužilo. To by nebyla obnovená touha. Bylo by to násilí, a to už mělo na Olympu několik vlastních patronů.

Mohl však rozdmýchat jiskru, která dosud žhnula pod popelem.

Mohl připomenout tělu, co vědělo dřív než rozum. Mohl vrátit odvahu touze, kterou člověk celý život umlčoval. Mohl otevřít dveře, před nimiž někdo stál celé roky a přesvědčoval se, že vlastně nechce vstoupit.

Rozhodnutí projít už muselo zůstat na něm.

Athéna tuto zásadu schválila. Afrodité ji označila za zbytečně úzkostlivou, ale slíbila, že ji bude respektovat, což byl od ní tak neobvyklý projev sebeovládání, že nikdo neměl odvahu požadovat písemné potvrzení.

Do otcovského domu se Polynemos vrátil na snídani.

Echydnés šel vedle něj ve Feleasově podobě, protože ostrov znal Felease a na boha s fialovým mejkapem, perleťovým přelivem a zlatýma očima nebyl dosud připraven. Když vstoupili do paláce, král Leonkés před sebou měl fíky, chléb, sýr a zprávu, že jeho jediný syn zmizel, nad Erectulovou jeskyní že se do rána svítilo, a že se odtud celou noc ozývala hudba, přestože spatřen nebyl ani jeden hudebník.

Leonkés si zprávu přečetl třikrát.

Potom spatřil Polynema.

Polynemos se posadil proti němu. Feleas zůstal stát u dveří.

„Stal jsem se bohem, otče.“

Král si svého syna chvíli prohlížel. Polynemos vypadal téměř stejně. Jen světlo se ho nyní drželo poněkud ochotněji než ostatních lidí a jeho oči měly barvu, kterou lidské oči mívají pouze ve verších a při velmi vážných onemocněních.

„Jakým bohem?“ zeptal se Leonkés.

„Obnovené touhy.“

Král přikývl pomalu, jak to dělají vládci, když se snaží vzbudit dojem, že se jejich synové stávají bohy poměrně často.

„Má to nějaké povinnosti?“

„Značné.“

„Plat?“

„Oběti.“

„Důchod?“

„Nesmrtelnost.“

Leonkés chvíli uvažoval.

„Doufal jsem, že po mně převezmeš trůn.“

„Mohu ho převzít.“

„A budeš na něm někdy sedět?“

Polynemos se ohlédl na Felease.

„Nejspíš jen při zvláštních příležitostech.“

Feleas se na něj usmál tak, že Leonkés okamžitě pochopil, že zvláštních příležitostí nebude mnoho.

„A on?“ kývl směrem k Feleasovi.

„To je ještě složitější.“

Echydnés změnil podobu.

Nestalo se to nijak okázale. Prostě přestal být Feleasem. Jeho kůže zfialověla, vlasy zesvětlaly, oči se zbarvily do zlatova a lidská nenápadnost, kterou dosud nosil jako plášť, z něj sklouzla na podlahu.

Král Leonkés se podíval na něho, potom na Polynema a nakonec na džbán vína.

„Kolik bohů se mi ještě skrývá v paláci?“

„V tuto chvíli?“ ozval se ode dveří ženský hlas. „Už jen jeden.“

Afrodité vstoupila bez ohlášení, jak to dělala všude a po celou věčnost.

Leonkés zbledl.

Poznal ji.

Po letech a po všech nocích, kdy myslel na ženu, která mu zanechala syna a potom zmizela, ji poznal okamžitě.

„Ty,“ řekl.

„Já,“ odpověděla Afrodité.

„Neřekla jsi, že jsi nesmrtelná.“

„Neptal ses.“

„Takové otázky člověka při seznamování obvykle nenapadají.“

„Proto na ně také spoléháme.“

„A potom jsi zmizela…“

Leonkés se nadechl. Potom se podíval na syna, na jeho milence, na bohyni lásky a nakonec na vlastní snídani.

„Rozumím,“ prohlásil.

Nerozuměl ničemu. Byl však králem dost dlouho na to, aby věděl, že porozumění je často jen otázkou vhodně zvoleného tónu. Spokojil se s pocitem vlastní výjimečnosti, málokterý král mohl říct, že má syna s bohyní lásky.

Afrodité si sedla naproti němu. Poprvé od svého příchodu nevypadala zcela sebejistě.

„Měla jsem ti to vysvětlit,“ řekla.

„Kterou část?“

„Tu, která se dá vysvětlit.“

„Byla nějaká taková?“

Afrodité se zamyslela.

„Nejspíš ne.“

Polynemos je pozoroval a ucítil něco, co by ještě před několika dny nedokázal pojmenovat.

Mezi bohyní a stárnoucím králem cosi zůstalo.

Nebylo to velké. Leželo to hluboko pod popelem let, pod Leonkésovou dotčenou mužskou ješitností a Afroditinou pečlivě pěstovanou lehkomyslností. Přesto tam byla jiskra. Skutečná a překvapivě živá.

Polynemos k ní obrátil svou novou moc.

Nevložil do nich nic, co tam už nebylo. Pouze se té jiskry dotkl a připomněl jí, že kdysi hořela.

Leonkés se narovnal.

Na okamžik přestal vidět nesmrtelnou bohyni, která ho použila k inseminaci, a spatřil ženu, jež před devatenácti lety vstoupila do jeho lože s úsměvem, kvůli němuž zapomněl na vládu i vlastní jméno.

Afrodité zmlkla.

V jejích očích se objevil tentýž okamžik. Mladý princ s příliš vážným výrazem, který se jí měl stát pouze vhodným otcem vhodného dítěte, ale místo toho ji rozesmál. Muž, u něhož zůstala o devět měsíců déle, než vyžadoval plán, a ještě dalších pět, které v žádném plánu také nebyly.

Bohyně lásky se začervenala.

Bylo to nenápadné. U někoho jiného by si toho možná nikdo nevšiml. U Afrodité však šlo o událost téměř kosmického významu.

Pomalu obrátila hlavu k Polynemovi.

„Tohle nedělej.“

„Já nic nevytvořil,“ řekl.

Afrodité přimhouřila oči.

Polynemos se usmál.

„Jen jsem našel, co tam zůstalo.“

Afrodité si upravila pramen vlasů. Dělala to vždy, když se pokoušela získat čas, což se jí stávalo tak zřídka, že tento zvyk dosud nikdo neodhalil.

„Práce a touha se nevylučují.“

„Vybrala jsem ho kvůli Héliově krvi.“

„Kvůli plánu.“

„Zpočátku.“

Leonkés čekal.

Afrodité si povzdechla. Byla bohyní lásky, krásy a tělesné touhy. Přesto pro ni bylo přiznání vlastní slabosti mnohem obtížnější než svléknout kohokoli jiného.

„Chtěla jsem tě,“ řekla nakonec. „Opravdu. Polynemos byl počat při výkonu povinnosti, ale byla to povinnost příjemná, jestli se ptáš na tohle.“

„Ptám.“

„Potom znáš odpověď.“

„A milovala jsi mě?“

Afrodité se na něj dlouze zadívala.

„Láska je slovo, které smrtelníci používají, když chtějí z touhy udělat slib. Bohové s ním zacházejí opatrněji.“

„To není odpověď.“

„Je to jediná, jakou kdy dostaneš.“

Polynemos ucítil, jak se jiskra mezi nimi rozhořela o něco víc, aniž se jí tentokrát dotkl.

To mu stačilo.

Nebyl výsledkem chladného božského šlechtění.

Afrodité si znovu upravila vlasy.

„Mohl bys s tím přestat?“ zeptala se Polynema.

„Už jsem přestal.“

Podívala se na Leonkése.

„A proč to tedy nepřestalo?“

„Protože teď už to děláte sami.“

Echydnés se tiše zasmál.

Leonkés se podíval na bohyni, potom na volné místo vedle sebe.

„Zůstaneš na snídani?“

Afrodité se zadívala na fíky, chléb a sýr. Potom znovu na krále.

„Snídaně nebyla v plánu.“

„To ani posledně.“

Bohyně se usmála.

„Právě proto zůstanu.“

Polynemos vstal. Echydnés také.

„Kam jdete?“ zeptal se Leonkés.

„Máme ještě nějakou vlastní práci,“ odpověděl Polynemos.

Král se podíval na Afrodité.

„My také.“

Polynemos došel ke dveřím a tam se zastavil.

„Otče?“

Leonkés k němu vzhlédl.

„Jsem šťastný.“

Králův výraz změkl.

Potom se Polynemos obrátil k Echydnésovi.

„A ty?“

„Také.“

Leonkés přikývl.

„Potom to pro dnešek stačí.“

Bylo to největší požehnání, jaké mohl dát otec, který právě zjistil, že jeho jediný syn opustil smrtelný svět, jeho někdejší milenka do něho nikdy ani nepatřila a muž, kterému svěřil princovu výchovu, nebyl mužem, kterému svěřil princovu výchovu.

Oficiální vysvětlení připravila Athéna.

Bylo dlouhé, důstojné a téměř zcela zbavené událostí, které se skutečně staly. Princ Polynemos podle něj sestoupil do jeskyně, podstoupil pradávnou zkoušku, osvobodil božskou sílu a byl za svůj skutek přijat mezi nesmrtelné. Feleas byl označen za božského průvodce seslaného Echydnésem. Olyfon se o šest dní později vrátil z Lindu, potvrdil každé slovo a vzápětí odešel na odpočinek.

Nikdo už ho nikdy neviděl.

Feleas ve stejný den odplul zpět do Sparty.

Také jeho už nikdo nikdy neviděl.

 

EPILOG

Král Leonkés vládl na Echydney ještě mnoho let, než jedné noci zemřel pokojně ve spánku. Byl velmi starý a předchozího večera snědl dvě porce medového koláče navzdory lékařovu zákazu. Afrodité byla nedaleko a doprovodila ho do posvětí jako VIP.

Polynemos seděl u jeho těla celou noc.

Nesmrtelnost neposkytuje ochranu před zármutkem. Jen zaručuje, že na něj bude dost času.

Echydnés seděl vedle Polynema.

Nic neříkal. Znal moc slov a věděl, že některé chvíle jsou příliš těžké na to, aby je unesla.

Ráno začaly přípravy na pohřeb a korunovaci.

Pohřeb proběhl důstojně. Leonkés byl spálen na hranici nad mořem a jeho popel byl rozptýlen z útesu, odkud jako mladý král sledoval připlouvající lodě. Vítr část popela vrátil na přítomné hodnostáře, což Olyfonův nástupce vyložil jako poslední královo požehnání.

Hodnostáři se tvářili poctěni a snažili se příliš nekašlat.

Potom připravili trůnní sál.

Na sedadle ležela koruna. Před ním stáli kněží, velitelé, kupci, majitelé půdy a všichni lidé, kteří měli z dosavadního uspořádání dostatečný prospěch, aby si přáli jeho pokračování.

Polynemos vstoupil bez slavnostního roucha.

Měl na sobě bílou tuniku, kterou mu ráno podal Echydnés, a na krku jedinou zlatou nit. Za ním kráčela Athéna se dvěma heroldy nesoucími svitky. Oba se tvářili velmi unaveně. Athéna během noci zákony třikrát přepracovala a pokaždé zjistila, že smrtelníci potřebují ještě další odstavec, který by jim zakázal dělat něco, co považovala za samozřejmě nepřípustné.

Nejstarší radní pozvedl korunu.

„Polyneme, synu Leonkésův, sedmý z rodu Idemona, syna Héliova, dědici Echydney…“

„Ne,“ řekl Polynemos.

Radní zůstal s korunou v rukou.

„Nejsi synem Leonkésovým?“

„Jsem.“

„Nejsi dědicem Idemonovy krve?“

„Jsem.“

„Potom jsi náš nový král.“

„Právě to odmítám.“

Síní se rozlétlo zděšení.

Několik velmožů se začalo potit. Lid snese mnoho změn, pokud se netýkají neměnných tradic. Polynemos měl v úmyslu začít právě u nich.

„Sedm králů je až dost,“ pokračoval. „Sedmička je posvátné číslo. Osmý král by vypadal, jako že jsme se za sedm generací nestihli nic nového naučit.“

„Kdo nám tedy bude vládnout?“ zavolal někdo.

„Vy sami.“

Následovalo ticho.

Obyvatelé Echydney už čelili bouřím, neúrodě, bohům i jedné dokonané apoteóze. Nikdy však nečelili představě, že by za vlastní rozhodnutí mohli nést odpovědnost.

„Všichni?“ zeptal se jeden kupec podezřívavě.

„Všichni svobodní dospělí obyvatelé ostrova.“

„I lidé, kteří nevlastní půdu?“

„Ano.“

„I řemeslníci?“

„Ano.“

„I ženy?“

V síni to zašumělo.

Athéna rozvinula první svitek.

„V původním návrhu nebyly,“ řekla. „Polynemos na tom trval. Po uvážení jsem nenašla rozumný důvod k jejich vyloučení, pouze značné množství nerozumných. Ty jsem odstranila.“

„A kdo povede vojsko?“ zeptal se velitel.

„Ten, koho si zvolíte.“

„A kdo bude vybírat daně?“

„Ten, koho si zvolíte.“

„A kdo rozhodne, kolik daní se vybere?“

„Vy.“

Několik přítomných se zatvářilo, jako by koruna náhle začala vypadat mnohem přitažlivěji.

Polynemos si ji však nevzal.

Odevzdal palác městu, královskou půdu rozdělil obcím a trůn nechal odnést do chrámu, kde měl připomínat, že moc je věc, na niž je dobré hledět, ale ne vždy na ní sedět.

Echydnea se stala obcí svých obyvatel.

Později Athéňané tvrdili, že podobné uspořádání vynalezli oni. Athéna se s nimi nehádala. Uchovávala původní echydnejské svitky ve své síni a věděla, že jeden z příjemných rysů nesmrtelnosti spočívá v možnosti počkat, až se všichni historikové unaví.

Konec královského rodu znamenal také konec zkoušky krve.

Nebyl už dědic, jehož krev by bylo třeba porovnávat. Nebyl král, jehož čistotu by bylo nutné dokazovat. Především však nebyl Erectulus.

Zlatý had se po Polynemově apoteóze již neobjevil.

Kněží na něho každoročně o svátcích čekali, když se nedočkali, hledali jej v jeskyni, ve škvírách, pod kameny i pod prahem. Nenašli jedinou šupinu. Nejvyšší kněz proto oznámil, že posvátný ochránce splnil svůj úkol a odešel k bohům.

Lid oznámení vyslechl a vytvořil si vlastní verzi.

Pod prahem jeskyně vytékal ze skály potok. Tekl tam odedávna, ale dokud v jeskyni žil zlatý had ochutnávající královskou krev, nikoho nenapadlo vodu pít. Po jeho zmizení začali lidé tvrdit, že Erectulus neodešel k bohům. Vstoupil do skály a jeho síla proudí ven s vodou.

K tomuto názoru přispívalo i jeho jméno.

Athéna kdysi pojmenovala Idemona bez velké představivosti. Po staletích se ukázalo, že lidé mají naproti tomu představivosti dostatek a jsou ochotni ji použít všude, kde ji bohyně moudrosti opomněla.

Prameni se začalo říkat Erectulův.

Nejprve k němu přicházeli muži, kteří se chystali oženit a přáli si dostát očekáváním vlastním, rodinným i značně přehnaným očekáváním svých nastávajících. Potom začali přicházet muži, kteří už ženatí byli a zjistili, že svatba problém nevyřešila. Po nich dorazily ženy, které chtěly především zajistit, aby se muži konečně přestali vymlouvat na únavu, počasí a nepříznivé postavení hvězd.

Nakonec přicházeli všichni.

Účinkovala ta voda?

To záleželo na tom, koho se člověk zeptal.

Kněží přísahali, že ano. Hostinští v okolí jeskyně přísahali ještě rozhodněji. Kupci prodávající vodu ve zdobených lahvičkách dokládali její moc dlouhými seznamy spokojených zákazníků, z nichž většina neuměla číst a část nikdy neexistovala.

Athéna tvrdila, že pramen obsahuje pouze vodu, vápenec a nepatrné množství síry.

Afrodité tvrdila, že to úplně stačí, pokud se lidé předem svléknou.

Pravda byla složitější.

Prvotní síla byla pryč. Vstoupila do Polynema a skrze něj se vrátila světu. Ve skále však zůstalo cosi jako teplo v kameni po západu slunce. Ozvěna dávné touhy. Paměť místa, kde země po věky ukrývala své chtění a kde se smrtelník stal bohem, protože byl ochoten to přijmout a nezatěžovat se u toho rozumem.

Možná tedy voda účinkovala.

Možná účinkoval Polynemos.

Možná účinkovala dlouhá cesta, víno vypité před ní, očekávání, vůně oleje a vědomí, že člověk stojí na místě, kam po celé věky přicházeli lidé s týmž přáním.

A možná je mezi těmito možnostmi menší rozdíl, než se filozofové domnívají.

Malá Athénina svatyně u jeskyně zůstala stát. Kněží dál udržovali lampu a každé ráno omývali práh. Místo zkoušky krve však začali přijímat jiné dary.

Především vlasy.

Dva lidé, kteří si chtěli slíbit, že se k sobě budou vracet, si ustřihli po tenkém prameni. Kněz je svázal bílou nití a položil na hladinu před prahem. Pokud vlasy zůstaly spolu, bylo to dobré znamení.

Obvykle zůstaly.

Bílá nit byla odolná a kněží nebyli hloupí.

Nad městem mezitím vyrostl velký chrám Polynema a Echydnése.

Měl široké schodiště, bílé sloupy a nádvoří obrácené k moři. Na průčelí stál Polynemos jako okřídlený mladík s pochodní v ruce. Křídla mu přidali sochaři, protože se domnívali, že každý erót musí mít křídla. Polynemos je ve skutečnosti nepotřeboval, ale neprotestoval. Na reliéfu vypadal působivě a Echydnés prohlásil, že mu sluší.

Vedle něj byl zobrazen Echydnés vystupující z jezera.

Sochaři mu poskytli velké množství pečlivě vytesané vodní pěny. Nešlo o úctu k cudnosti. Kněží pouze usoudili, že odhalit boha v celé jeho přesnosti by přitahovalo pozornost k nesprávné části posvátného příběhu.

Echydnés tvrdil, že by to byla právě ta správná část.

Chrám přijímal poutníky z celého světa.

Přicházeli novomanželé, kteří chtěli, aby jejich touha vydržela. Přicházeli staří manželé, kteří doufali, že ji znovu naleznou. Přicházeli lidé zamilovaní nešťastně, šťastně, nerozumně, dočasně nebo do více osob současně. Přicházeli ti, kteří ztratili touhu po člověku, po životě, po hudbě, po dobrodružství nebo po sobě samých.

Polynemos nedělal mezi jejich láskami rozdíl.

Jeho jméno znamenalo mnohé a mnohost se stala jeho přirozeností. Byl bohem druhého vzplanutí, nikoli dozorcem správného uspořádání ložnic.

Na ostrově však byly zvlášť nápadné dvojice mužů.

Nebylo to proto, že by jim Polynemos přál víc než ostatním. Přál všem stejně, což u boha lásky znamená značnou dávku práce. Muži přicházeli proto, že na Echydnee nemuseli nic vysvětlovat. Nikdo se neptal, který z nich je manželka, kdo koho svedl ani zda se jejich otcové za ně nestydí.

Hostinský se zeptal jen, zda chtějí jeden pokoj, kolik vína má nechat přinést a jestli mají rádi výhled na moře.

Někteří chtěli dvě lůžka.

Hostinský věděl, že to nemusí nic znamenat.

Jiní chtěli jedno.

Hostinský věděl, že ani to nemusí znamenat nic.

Každý rok se slavila Polynemova apoteóza.

První část slavnosti byla důstojná. Kněží přinesli oběti, zazněly hymny a mladí muži nesli městem zlatou sochu boha. Druhá část byla méně důstojná. Pilo se víno, hrála hudba a tančilo se až do rána.

Třetí část se v původním programu nevyskytovala.

Vznikla přirozeným vývojem a byla historicky odvozena od tvrzení, že bohové po Polynemově přijetí na Olymp hodovali až do úsvitu. Ostrované byli lidé zbožní a považovali za svou povinnost napodobovat bohy co nejpřesněji.

Zpočátku slavnost trvala jednu noc.

Potom dvě.

Po několika staletích zabrala větší část týdne a žádný kněz už nedokázal přesně určit, kdy končí náboženský obřad a začíná něco, co vyžaduje výměnu povlečení.

Připlouvaly lodě plné poutníků. Přicházely dvojice, trojice i skupiny, jejichž vnitřní uspořádání by zaměstnalo schopného geometra. Přijížděli muži s muži, ženy se ženami, muži se ženami a lidé, kteří považovali takto jednoduché dělení za nedostatečné.

Někteří hledali lásku.

Někteří hledali potěšení.

Mnozí tvrdili, že hledají duchovní obnovu, a uráželi se, pokud se jich někdo zeptal, proč si k ní přivezli šest tunik, dvanáct lahví oleje a hudebníka s bubínkem.

Polynemovi to nevadilo.

Echydnésovi už vůbec ne.

Jejich vlastní vztah byl stálý způsobem, jakému mohou porozumět pouze nesmrtelní a několik mimořádně trpělivých manželů.

Polynemos Echydnése nikdy nepřestal milovat.

Jako bůh obnovené touhy dokázal pokaždé rozdmýchat to, co mezi nimi hořelo od chvíle, kdy se princ poprvé zastavil na sto čtyřicátém šestém kameni. V Echydnésovi naštěstí nikdy nezbývala jen jiskra. Bývalo tam celé ohniště a často hořela i značná část okolního lesa.

V prvním století si Echydnés několikrát postěžoval, že je nespravedlivé žít s bohem, který může pouhým pohledem obnovit jeho touhu.

Ve druhém století připustil, že stížnost byla převážně teoretická.

Ve třetím se přestal obtěžovat.

To neznamenalo, že by celou nesmrtelnost strávili pouze spolu.

Věčnost je velmi dlouhá doba a věrnost bohů se neměří stejným způsobem jako věrnost smrtelníků. Polynemos a Echydnés cestovali, setkávali se s lidmi i bohy a tu a tam pozvali někoho, kdo jim připadal krásný, zábavný nebo obojí.

Někdy se vrátili domů sami.

Někdy s hosty.

Vždycky se však vrátili spolu.

To byla jejich věrnost.

Velký chrám nad městem bohatl. Jeho kněží nosili nádherná roucha, vedli pečlivé záznamy a přeli se o správný počet holubic, které mají být k radosti dravců vypuštěny při obnově touhy po člověku, jenž se ani po dvaceti letech manželství neodnaučil hlasitě chrápat.

Přesto se hlavním poutním místem nakonec nestal chrám.

Stala se jím Erectulova skála.

Lidé dávali přednost prameni. Chrám byl krásný, ale voda se dala vypít. Socha Polynema byla vznešená, ale skála měla jméno, které poskytovalo mnohem konkrétnější příslib.

Chrámoví kněží si na to Polynemovi jednou postěžovali.

„Pane,“ řekl nejvyšší kněz, „lidé přinášejí ke skále víc darů než do tvého chrámu.“

„Vrací se jim touha?“ zeptal se Polynemos.

„Tvrdí, že ano.“

„Potom je všechno v pořádku.“

„Ale připisují ji Erectulovi.“

Echydnés se rozesmál.

„Idemon na tu slávu čekal dost dlouho.“

Kněz namítl, že jde o otázku teologické přesnosti.

Polynemos mu vysvětlil, že teologie je způsob, jakým se lidé snaží bohům objasnit, co bohové dělají. Bohové jsou proto zvyklí, že bývá přesná jen zřídka.

Kněz odešel nespokojený.

Příštího roku nechal u Erectulovy skály otevřít chrámový stánek s posvěcenými lahvičkami. Teologická přesnost se ukázala jako méně důležitá než podíl z prodeje.

Staletí ubíhala.

Ostrov měnil správce, spojence, jazyky a nakonec i jméno. Staré chrámy padaly a na jejich kamenech vyrůstaly nové. Královský palác se stal radnicí, potom skladištěm, později klášterem a nakonec opět radnicí, protože některé stavby mají osud, před kterým není úniku.

Domy se bělily vápnem. Mezi nimi se vinuly úzké uličky, v nichž se návštěvníci ztráceli cestou k přístavu a nacházeli cestou zpět někoho, koho původně nehledali.

Vítr nikdy nepřestal.

Připlouvaly další lodě. Potom větší lodě. Nakonec lodě tak velké, že by jejich velikost staré bohy urazila a Poseidóna přiměla požadovat vysvětlení.

Slavnost změnila jméno, hudbu i podobu. Pochodně vystřídaly lampy a lampy později světla, pro něž by Héfaistos požadoval patent. Víno se začalo nalévat do sklenic, jejichž tvar by starým Řekům připadal nepraktický, a hudba zesílila natolik, že ji bylo možné slyšet přes polovinu ostrova.

Podstata však zůstala.

Lidé přijížděli ve dvojicích, sami i ve skupinách. Přijížděli, aby se zamilovali, aby znovu zatoužili, aby oslavili touhu, kterou už měli, nebo aby alespoň na několik dní nemuseli předstírat, že žádnou necítí.

O dávném bohu jménem Polynemos věděl málokdo.

O Erectulově prameni věděli téměř všichni, i když se už dávno prodával v lahvích s nápisem, který s Erectulem neměl nic společného.

Polynemovi to nevadilo.

Bohové nepotřebují, aby lidé znali jejich jména. Stačí jim, že dál žije to, čemu je kdysi dali.

U jezera, kde se Echydnés zrodil, si s Polynemem postavili dům.

Byl nízký, bílý a obrácený k vodě. Měl otevřené nádvoří, dvě číše, jednu širokou postel a několik pokojů pro hosty, které přibyly později z důvodů, jež se v žádném chrámovém záznamu neuvádějí.

Vraceli se tam mezi cestami.

Někdy po roce. Někdy po století.

Jezero se téměř nezměnilo. Rákosí rostlo na stejných místech, žáby vedly stejné spory a voda si pamatovala tělo prvního boha, který z ní kdy vystoupil.

Z přístavu sem doléhala vzdálená hudba. Slavnost skončila teprve před několika hodinami, pokud skutečně skončila. U stezky pod domem spala dvojice mladíků opřená jeden o druhého a o prázdnou nádobu, která včera obsahovala víno. Na prahu ležely dva prameny vlasů svázané bílou nití.

Vzduch voněl mořem, fíky a létem.

Sezóna byla v plném proudu.