Quick quick slow aneb Povedu tě, verze 2 (1/2)

„Ahoj, Kubo, měj se, tak pozítří!“ oplatím veselý mávnutí našemu lektorovi karibik tanců, a jelikož se ve dveřích téměř srazil s přicházející skupinkou postarších manželů, co k nám už třetím rokem docházejí do kurzů tanečních pro páry, nasadím o něco profesionálnější úsměv: „Krásný večer, vítejte!“

Jakmile zapadnou do šaten, využiju chvilky, kdy po mně zrovna nikdo nic nechce, a odběhnu od recepčního pultíku do malýho tanečního sálu překontrolovat, jestli Kuba zhasnul… No jasně že ne! Rovnou pozotvírám i všechny okna, aby se tu pořádně vyvětralo, než se sem za zhruba půl hodiny dostanu s kýblem a mopem, a pak se vrátím zpátky na svoje stanoviště.

Kde už netrpělivě podupává Šimon, další z našich lektorů.

„Čus, potřebuješ něco?“ přeptám se obezřetně. Rozhovory se Šimonem jsou pro mě totiž skoro pokaždý zkouškou trpělivosti a sebeovládání! Je tu holt za hvězdu, taneční celebrita, no, před třema rokama tancoval i ve StarDance, takže naši celí zářili, když se jim povedlo ho ukecat, aby tu letos vedl taneční kurzy, jenže k nim se taky coby k dlouholetým tanečním mistrům chová s náležitým respektem! Se mnou naopak jedná jako s nějakým svým osobním asistentem, arogant jeden. Už jenom čekám, kdy ke mně natáhne nohu s požadavkem „vylešti mi střevíček“, haha… Ne, takovej vůl snad není. Doufám. Ne, to asi fakt není. Ale stejně ho moc nemusím, frajera.

„Volala mi Linda,“ spustí na mě bez pozdravu – a na mé pomyslné stupnici mu za to okamžitě odečtu několik dalších bodů, jakkoliv už je to jedno, protože je beztak dávno v záporu. „Prý to sem dnes při nejlepší vůli nestihne!“

„No to je paráda,“ sednu si za noťas, „to se nemohla ozvat dřív?“

„Evidentně o tom dřív neměla tucha, nějaká krize s děckama nebo co,“ trhne netrpělivě ramenama a upřeně se na mě zahledí. „Co s tím uděláš?“

„Já? Takhle na poslední chvíli už asi nic,“ překontroluju rychle pohledem čas v dolním rohu displeje, „budeš muset tuhle lekci odučit sám…“

„Cože?“ vykulí na mě Šimon oči. „Jak jako sám? Jsou to lekce pro páry, potřebuju někoho k sobě! Linda říkala, že budeš vědět, komu zavolat, nějakým holkám z jiných kurzů nebo tak něco…“

„No to bych sice mohl, ale minimálně o půl hodiny dřív! Za deset minut mi sem žádná dojet nestihne, i kdyby stokrát chtěly a měly čas!“

Šimon se opře o pultík a probodne mě nakvašeným pohledem:

„Ale já jsem to do háje dřív nevěděl!“

„Však já neříkám, že za to můžeš!“ rozhodím rukama. „Jenom prostě v tuhle chvíli už s tím nic nezmůžu!“

„Kruci!“ uteče mu, odvrátí se ode mě a podrážděně začne bubnovat bříškama prstů po pultíku, zatímco tvář se mu svraští, jak usilovně přemýšlí.

„Hele,“ zkusím ho trochu uklidnit, „o nic nejde, tu jednu lekci zvládneš i bez Lindy – a ti lidi to pochopí, stát se to přece může… A kdyby náhodou byli nějak vytočení nebo moc brblali, tak něco vymyslíme, nevím, třeba že dostanou náhradní lekci zdarma… Klid, tobě ji samozřejmě zaplatíme…“

„No super, ale to mi neřeší ten dnešek,“ zavrčí na mě nespokojeně. „Nechce se mi tu před nima hodinu a půl šaškovat sám, to je u standardu k ničemu… A přece je teď všechny zase nepošleme domů, když už sem přišli nebo jsou někde za rohem!“

Užuž otvírám pusu, abych ho ujistil, že to určitě není k ničemu – ti lidi jsou rádi, že si můžou zatancovat, v nejhorším se holt dnes nenaučí nic novýho a můžou si jenom opakovat to, co už znají z dřívějška –, jenže vtom se na mě Šimon zahledí s výrazem, jako kdyby právě vyhrál jackpot:

„No tak Lindu zastoupíš ty!“

„Prosím?“ vyjevím se. „Tak to v žádným případě!“

„Proč ne? Dnes máme v plánu pilovat a ladit tango, to zvládneš!“

Ten jeho bohorovnej klid mě vytáčí do vrtule.

„No to teda nezvládnu!“ vrtím vehementně hlavou. Jako jo, možná bych odhopsal čaču nebo džajv, latina mě dřív docela bavila, ale tango?

Šimon si však z mých výhrad nic nedělá.

„Ale jasně že zvládneš! Prosím tě, tahle skupinka sem chodí teprve třetím rokem a s předchozím lektorem se naučili fakt jenom základy, čili s nima netrénuju nic složitýho! A někdo, kdo má rodiče tvýho kalibru, tak musí mít tanec v krvi!“

Cítím, jak rudnu ve tváři.

„Kdybych měl tanec v krvi, tak tu dělám taky lektora – a ne recepčního a uklízečku v jednom!“ procedím skrz semknutý rty. „Jak jsi mi ostatně ty sám už několikrát naznačil…“

„No moment, já jsem ti nic takovýho nenaznačoval,“ ohradí se. „Jenom jsem se divil, proč v rámci vaší taneční školy neděláš něco kreativnějšího. A doteď tu odpověď vlastně neznám…“

„Tak teď ji znáš! Protože jsem po našich taneční geny nezdědil, tečka. Prostě se smiř s tím, že tuhle dnešní lekci odučíš sólo a že…“

„Matyáši,“ skočí Šimon do toho mýho proslovu, a jelikož jsem doteď netušil, že vůbec ví, jak se jmenuju, překvapí mě to natolik, že okamžitě zmlknu, „nekecej. Něco jsi po nich určitě zdědil. A odkoukal. A já od tebe opravdu nepotřebuju žádný zázraky. Potřebuju prostě, aby ti lidi viděli ty figury v páru… Už mám odzkoušený, že když je to učím sám, nemá to ten efekt, protože kurzisti nemají takovou představivost, jak ty svoje kroky propojit s těma partnerovýma, a vznikají z toho dost šílený spletence…“

Moje představivost naopak zapracuje naplno, takže mi smíchy cuknou koutky, hned ale zase zvážním:

„No, v tomhle ale bude moje přítomnost k ničemu! Šimone, neumím tango ani za sebe, natož ženský kroky, udělám jim v tom akorát zmatek a…“

„Neuděláš. Prostě mě necháš, ať tě vedu – a já už se postarám, aby to nějak vypadalo a abych tě u toho nezašlápl,“ nevidí v tom Šimon problém.

„Já ale… musím sedět tady na recepci…,“ zkusím se z toho ještě honem nějak vymluvit, protože říct mu seru na to, co je mi do tebe mi najednou jaksi nejde přes pusu.

„Ale nemusíš,“ zavrtí hlavou, „nikdo jinej než my tady už teď hodinu nemá, oba vedlejší sály jsou prázdný… A volat ti takhle pozdě večer asi taky nikdo nebude.“

„To asi ne, ale…“

Jenže Šimon mi už nedá šanci, abych vymyslel nějaký další ale. Možná stejně jako já tuší, že ani nic dalšího v záloze nemám… A tak obejde pultík a napřáhne ke mně ruku.

„Pojď se mnou vedle,“ kývne hlavou ke dveřím do malýho sálu, kde jsem před chviličkou pozhasínal, „ukážu ti, co a jak. Jenom to zkusíme, dobře? Kdyby to fakt nešlo, tak tě do toho tlačit nebudu.“

A já ho ještě chvilku propaluju očima… a uvažuju, jak se z toho vykroutit… A protože mě nic nenapadne, s povzdychnutím se zvednu ze židle, a co hůř, vložím dlaň do té jeho a nechám se do toho malýho sálu odvést, jako kdyby tohle byla Šimonova taneční škola a on tady byl pánem – a já jenom nějakej návštěvník…

V místnosti akorát zašátrám dlaní po stěně, abych rozsvítil aspoň jednu řadu světel, a to už mě Šimon pustí, sám dojde zhruba doprostřed sálu a natočí se ke mně zády.

„Tak mrkej,“ ohlídne se na mě přes rameno, „ukážu ti tvoje kroky, jo? Jsi partnerka, takže začínáš pravou dozadu, slow, slow, quick quick slow – a teď to dotočíš, quick quick slow. Zatím dobrý?“

„Hm, jo, tohle je základ,“ uznám.

„Přesně!“ luskne Šimon prstama a spokojeně se na mě uculí. „Hele, teď otevřená otáčka vlevo… Ty se prostě otočíš – quick quick slow, quick quick slow – a já tam půjdu mimo tebe, tadyhle, ale to ty nemusíš nijak řešit, to je moje práce…“

„Jasně,“ přikývnu soustředěně.

„No a teď to asi nejtěžší, na čem jsme s kurzistama makali posledně – švihový otáčky vlevo… Tady to máš trochu horší ty, uznávám… Pravou uděláš krok dozadu, pak levou – a teď sebou musíš trhnout a na tý levý noze se otočit, takhle, abych tě mohl pár dalších kroků vést dopředu… Pak, zase na levý, sebou znovu ostře švihneš – a jdeš zase pěkně pozadu. No, a u toho jsme minule skončili a dneska s nimi chci celou tuhle sekvenci uzavřít tady tímhle výpadem. Takhle. Hmmm?“ otočí se na mě a zvědavě nadzvedne obočí.

„No když to ukazuješ, tak to nevypadá složitě,“ uznám. „Ale pochybuju, že mně to půjde tak hladce a plynule jako tobě…,“ varuju ho.

„Nepodceňuj moje lektorský a leaderský schopnosti,“ zasměje se, natáhne ke mně ruku – a mně nezbyde, než znovu zaklesnout dlaň do té jeho, nechat se dovést zhruba do prostředka místnosti a naštelovat se do základního držení. „Tak pojď: pravá dozadu, levá, pravá levá, toč to, jo, super, a teď dopředu pravou slow, quick quick – a dotáčíš a slow… Paráda! Ještě jednou to samý, jedem… U-hmm, a ještě jednou… No vidíš, základ bysme měli!“

„A u toho bysme mohli i skončit,“ vyvlíknu pravačku z jeho dlaně a nervózně si prohrábnu vlasy, protože si zaboha nedokážu vybavit, jaký další kroky by měly následovat, ale Šimon mě za tu ruku popadne a nekompromisně mi ji stáhne zpátky do základního držení.

„Nemel a jedeme dál, za pět minut začíná kurz… Takže otevřená otáčka vlevo – prostě se na mě pořádně natiskni a kopíruj moje pohyby, pravou nohou pojď dozadu do boku… a postupně se otáčej… Quick quick slow… super, já teď stojím mimo tebe a ty to normálně od levé nohy dotoč… quick quick slow, bezva! Přesně takhle to má vypadat! Zkusíme to zase několikrát za sebou, jo?“

„Jasně,“ přikývnu, a to už cítím, jak si mě Šimon přitiskl do trochu těsnějšího držení, vnímám tak celou spodní polovinu jeho těla – a poznám i to, že chce, abych svůj krok pravou nohou udělal právě teď. Takže tenhle signál jeho těla poslechnu, vykročím – a všechny ostatní kroky mi jdou tak nějak samy, prostě vnímám, kam potřebuje stoupnout Šimon a zároveň kam přesně směruje horní polovinu mýho těla svýma pažema, a všem těmhle jeho bezhlesým pokynům se přizpůsobím… Ve finále se takhle plynule několikrát otočíme o tři sta šedesát stupňů, aniž bych si pořádně uvědomoval, jak konkrétně jsme to zvládli.

„Paráda,“ usměje se na mě Šimon a na chvilku mě pustí, aby si naše paže odpočinuly. „Dvě třetiny máme za sebou, a teď to finále… Chytni se mě zatím za ramena,“ naviguje mě, „a teď se nelekni, já tě chytnu tak trochu neklasicky…“ A s tím mi položí dlaně na boky a jemně mě sevře. Zprudka, ale co nejvíc nenápadně vydechnu nosem: z toho dotyku mě totiž nečekaně zašimrá až kdesi hluboko ve slabinách! No to snad ne… Haló, Matyáši, prober se, vzpamatuj se! Tancuješ se sebestředným, samolibým Šimonem, vzpomínáš? Ne s nějakým sexy sympaťákem, kvůli kterýmu by se ti musel zvedat tep…

Jenže mýmu tělu jsou moje napomínací myšlenky úplně ukradený. Minimálně teda v tuhle chvíli. Šimon, aniž by tušil, co se mnou jeho dotyky dělají, mě několikrát provede i poslední taneční figurou, přičemž mě tlakem do boků donutí trhnout pánví a otočit se v tu správnou chvíli do správnýho úhlu, a teprve když si je jistej, že to zmáknu i bez jeho extra péče, chytne mě znovu do běžnýho tanečního držení a sjedeme si to několikrát od úplnýho začátku do konce.

„No vidíš,“ protočí mě dokonce do závěrečné piruetky, „a to bylo keců, že to nezvládneš! Kurzisti budou nadšení, uvidíš! Lindu už mají přece jenom nakoukanou, ty budeš vítaný osvěžení!“

„Hele, povíme si po lekci, jestli jsem to celý osvěžil – nebo potopil!“ ušklíbnu se na něj, a pak už vyrazíme z malýho sálu do toho velkýho, kde se Šimon se svými kurzisty přivítá a mě představí jako svou dnešní lady instructor, za což se na něj náležitě zaškaredím, kdežto ostatním v sále předvedu přehnaně nazdobený pukrle, což nezůstane bez potlesku.

„No, jak vidíte, tadyhle Matyáš už se nemůže toho tancování dočkat, takže jdeme na to!“ zahájí Šimon hodinu. „Na rozehřátí si zopakujeme základní variaci, já vám k tomu pustím svou oblíbenou skladbičku… Taaak… A tadyhle s Matesem vám ukážu, co přesně mám na mysli!“ A s těma slovama ke mně s nonšalantní elegancí napřáhne ruku, a zatímco mě odvádí kousek doleva, abysme měli dost prostoru, špitne mi: „Takže základní krok a pak ta otevřená otáčka vlevo, jo?“

„Okej,“ přikývnu… a z nervozity se malinko zachvěju. Přece jenom něco jinýho bylo zkoušet si to s ním v soukromí malýho sálu, a něco jinýho je teď předvádět to tu před dvaceti cizíma lidma…

Šimon jako kdyby vytušil, co se mi honí hlavou, nebo možná úplně obyčejně ucítil, jak se mi třesou prsty, mě chytne do tanečního držení, počká si, až k němu vyčkávavě zvednu oči, a povzbudivě na mě mrkne:

„Klídek, to dáš… Nepřemýšlej nad tím, prostě jenom kopíruj pohyby mýho těla, hm? Pět, šest, sedm, go!“

A v další vteřině už plujeme po parketu, aniž bych si pořádně uvědomoval, jak se to děje… A já nad tím na Šimonovu radu radši fakt ani nepřemýšlím. Prostě střídám pravou nohu za levou, vykročím, když cítím, že Šimon chce, abych vykročil, a zůstanu stát, když cítím, že on se taky nikam nežene… Šimon ty naše kroky pro ostatní tanečníky komentuje, ale nechávám jeho hlas, aby plynul kolem mých uší, a plně se soustředím jenom na Šimonovo tělo nalepený na tom mým. Ehm. Však co, doporučil mi to, ne? Takže jakýpak copak!

Zbytek té hodiny a půl proběhne v podstatě ve stejným duchu. Šimon vede lekci po svým, pouští hudbu, komentuje, co a jak, obchází jednotlivý páry a opravuje jim jejich postoj, držení nebo je navádí, aby zvládli ty jednotlivé figury odtancovat ještě líp, no a kdykoliv napřáhne ruku ke mně, vložím dlaň do té jeho, on mi zatím šeptne, co přesně chce předvést, já se na něj natisknu – a nejlíp, jak umím, s ním ty příslušný variace odtancuju. S postupujícím časem jsem čím dál víc uvolněnej, protože se jednak přesvědčím o tom, že Šimonovi můžu věřit – ví, co dělá, a ví, jak to má udělat, aby ty naše předváděcí tanečky vypadaly co nejlíp… No a druhak se uvolním proto, že zjistím, že je mi vlastně jedno, co si o mně ostatní tanečníci pomyslí. I kdybych něco potentoval, i kdybych neuhnul nohou včas a Šimon o mě zakopnul, i kdybych se začal z ničeho nic točit na druhou stranu než on – no tak co? Všichni bychom se zasmáli a se Šimonem to prostě zkusíme znovu, nic horšího se nestane. A tak se mi postupně povede úplně se oprostit od myšlenek – a tuhle nečekanou taneční lekci si jednoduše užívám.

Ehm, a teda si taky hodně užívám… Šimona. A jeho blízkost. A jeho dotyky. To, jak mě bere za ruku. To, jak mu u toho jiskří v očích. To, jak se vždycky nakloní k mýmu uchu, aby mi špitnul, co a jak. To, jak si mě přivine do náručí… teda pardon, do tanečního držení, že jo. To, jak mě jeho dlaň hřeje pod pravou lopatkou. To, jak pevně a jistě mě vede po parketu. To, jak se jeden druhýho dotýkáme pánví. Nebo to, že když se občas malinko zapomenu hlídat a ze všech těch pocitů, co se na mě valí, malinko zmateně sklopím hlavu, Šimon mi ukazováčkem podebere bradu a hlavu mi zase zvedne… Ke konci té dnešní lekce mi přijde, že nejenom že nemám vůbec kontrolu nad svýma nohama, který prostě šlapou, kam mají, aniž bych jim já vysílal signály, no ale vlastně nemám kontrolu ani nad zbytkem svýho těla. A nad tím, jak na Šimona reaguje. Absolutně nemám kontrolu nad tím, jak se ze všech těch dotyků chvěju… a jak mě z nich šimrá v páteři i v podbřišku… a jak pokaždý, když mě Šimon pustí a jde se věnovat kurzistům, se už nemůžu dočkat, až ke mně zase s úsměvem vztáhne ruku…

A tak, když se Šimon s kurzisty pro dnešek rozloučí a všichni si navzájem zatleskáme, projede mnou nečekaně vlna obrovskýho zklamání. Že už to skončilo.

A že už se to nikdy nebude opakovat.

„Díkes, Matyáši,“ natočí se ke mně Šimon a poplácá mě po rameni. „Máš to u mě!“

„Jo, no,“ přinutím se k úsměvu, „tak třeba někdy budu potřebovat záskok na recepci, tak se ti ozvu…“

„To bych z toho vyšel moc lacino,“ mrkne na mě. „No a teď sem dotáhni kýbl a mopy, pomůžu ti s úklidem…“

Mám pocit nedoslýchavosti:

„Cože?“

„Jaký cože?“ trhne ramenama. „Vím, že pokaždý, když tu máme s Lindou tuhle lekci standardních tanců, tak ty zatím vytíráš ty dva malý sály, a předpokládám, že jakmile náš kurz skončí, tak pak uklízíš tenhle velkej… Dneska jsem tě šíleně zdržel, takže ti s tím pomůžu.“

„No to teda nepomůžeš!“ zavrtím hlavou. „Kdyby se naši domákli, že jsem samotnýho velkýho mistra Šimona Jakuboviče nechal zametat sál, tak by se mnou zametli taky!“

„Ale prosím tě, nepřeháněj,“ zacukají mu koutky, „a navíc, vaši jsou skvělí!“

„Jak na koho,“ zabrblám. „Šimone, já to myslím vážně, tohle je moje práce, ty už máš pro dnešek hotovo…“

„Já to ale taky myslím vážně,“ založí si Šimon ruce na hrudníku, „zdlábnu si akorát jeden dva banány, potřebuju doplnit cukry, ale s tím úklidem ti pomůžu, bez debat.“

„No tak jak chceš!“ nemám náladu se s ním dohadovat a rovnou zamířím ke kumbálu, kde věci na úklid skladujeme. „Ale ve tvým vlastním zájmu buď důslednej,“ poznamenám ještě přes rameno, „protože jestli máti bude mít zítra ráno nějaký reklamace, tak ji pošlu za tebou!“

„Pošli!“ udělá na mě cukrblik a rozejde se pro změnu do šatny, asi aby si tam dal tu svou ovocnou večeři. Já mezitím napustím do dvou kýblů vodu, naliju tam trochu saponátu, popadnu mop, a protože dva nemáme, tak pro sebe si vezmu hadr se smetákem a všechno to dotáhnu do velkýho sálu.

„Tenhle sál je můj,“ máchnu rukou kolem dokola, když za mnou Šimon dojde. „Ty si vezmi ten malej napravo. V tom levým se dnes končilo už ve čtyři, ten už mám pořešenej…“

„Oki,“ usměje se na mě, shýbne se pro jeden z kýblů, převezme ode mě mop a za veselýho pohvizdování odkráčí vede.

„A zavři tam pak prosím tě okna,“ zavolám na něj ještě, Šimon jenom několikrát mávne mopem ve vzduchu, že mě jako slyšel, a pár vteřin nato už za ním zaklapnou dveře.

Já se zatím i se svýma proprietkama přemístím do rohu místnosti a začnu ji systematicky vytírat. Když jsem tu sám, tak si většinou připojím k reprákům mobil, pustím si k tomu uklízení nějakou oblíbenou hudbu a pohupuju se do rytmu nebo si i prozpěvuju, ale Šimonova přítomnost mě jaksi zvláštně nutí držet se zpátky… a nebýt tak spontánní, jak jindy bývám. Přijde mi, že dnes už jsme se sblížili až moc – a nepotřebuju, aby ještě navíc znal mý oblíbený písničky… nebo aby mě přistihl, jak tu se smetákem vrtím zadkem… Zvlášť když je mi jasný, že bude mít ten malej sál vytřenej mnohem dřív, než já tenhle velkej, takže tu kolem mě bude stopro každou chvíli procházet do šatny…

Šimon mě ale překvapí. Po kolikátý už dnes? Se budu muset podívat do kalendáře, jestli náhodou není nějakej Mezinárodní den překvápek nebo tak něco… Protože opravdu má ten malej sál uklizenej dřív než já ten velkej, logicky, ale místo aby na mě mávnul a konečně odsud zmizel, jakoby nic se i se svým kýblem a mopem přesune k protilehlé stěně a v uklízení evidentně hodlá pokračovat.

„Neblbni a kašli už na to,“ houknu na něj, „určitě máš na večer jiný plány!“

„Ani ne,“ prohodí. „Hele, ale něco si k tomu pustíme, ne?“ A aniž by čekal, co já na to, hmátne si do kapsy pro mobil, několika ťuknutíma na displej ho přes bluetooth znovu spáruje s reprákama – a chvilku nato už se místností začne ne moc hlasitě linout… další tango.

Schválně na Šimona protočím oči:

„Bože, tak pusť aspoň něco pořádnýho!“

„To jako že tohle není pořádný, jo?“ zhrozí se hraně, zatímco bere do ruky svůj mop.

„Vždyť už toho musíš mít plný zuby…“

„Tahle skladba dneska ještě nehrála!“

„No dobře,“ uchechtnu se, „ale hrálo deset jinejch, který jsou od týhle k nerozeznání!“

„Jak můžeš něco takovýho říct? Vždyť je každá úplně jiná. Každá má úplně jinej náboj… a dynamiku… a vibe…“

„Jistě, úúúplně jinej vibe!“ zavolám na něj poťouchle. „Hele, tak kompromis – dvě písničky jsou tvoje, ale pak si připojím mobil já a ukážu ti, co to znamená jinej vibe!“

„Haha, no vzhledem k tomu, že tahle skladba má asi sedm minut, tak pochybuju, že to stihneš,“ pošklebuje se vesele.

„Ts, a tomuhle jako říkáš, že to mám u tebe, jo? A pak mě tu zavalíš nikdy nekončícím tangem?“ zabručím s přehnanou rozladěností.

„No tomuhle neříkám, že to máš u mě,“ vyvede mě Šimon z omylu. „To ti jenom pomáhám s úklidem, kterej jsi kvůli mně musel o hodinu a půl odložit… U mě to budeš mít schovaný i dál, neboj. A vybereš si to, až to někdy budeš fakticky potřebovat. Protože dneska jsi mi fakt vytrhl trn z paty, Matyáši – a nemysli si, já jsem vnímal, že ti to nebylo moc příjemný, když dvacet cizích lidí ostřížím zrakem sledovalo každej tvůj krok! Ale zvládl jsi to skvěle, abys věděl.“

No tohle, že by snad dnes byl navíc i Mezinárodní den lichotek a pochval?!

„Skvěle ne, zase tak nepřeháněj,“ stáhnu hadr ze smetáku a vymáchám ho v kbelíku. „Zvládl jsem to dejme tomu… obstojně. To kdybych to měl zhodnotit já. Kdyby to hodnotili naši, asi by se hanbou rovnou propadli do země,“ ušklíbnu se.

„Kecale,“ pobaví to Šimona, ale pak se zastaví v půli pohybu a zamyšleně se na mě zahledí: „Nebo počkej, ty to myslíš vážně…? Tak o tohle celou dobu jde?“

„O co jako?“

„No že na tebe vaši mají tak vysoký nároky, že ses na to tancování radši vykašlal…“

„Hele, nehraj si na psychologa a pojď to dovytírat, ať odsud vypadneme ještě dneska… Po půlnoci odchází z budovy ostraha, je pak trochu složitější dostat se ven,“ přehodím radši výhybku… a Šimonovi naštěstí dojde, že se k tématu mýho tančení a mých rodičů nemá vracet, a zbytek sálu douklízíme mlčky.

„Vidíš? Říkal jsem ti, že na jiný písničky než na tango dnes už nedojde,“ zazubí se na mě, když se jeho mop a můj smeták omotanej hadrem srazí na posledním kousíčku dosud nevytřených parket. „Ale abys neřekl, že nejsem fér, tak tvou hudbu si pustíme příště.“

„To jako že tu se mnou za týden hodláš zase uklízet?“ nevěřícně na něj vytáhnu obočí.

„Uvidíme,“ prohodí tajuplně, položí mop na zem a udělá dva kroky směrem ke mně. „Když mi slíbíš, že si pak se mnou zatancuješ jedno tango, tak bych možná mohl…“

„Cože?“ vytřeštím na něj oči, protože… protože vůbec nechápu, o co mu jde. To si ze mě jako utahuje? Nebo… nebo to myslí vážně…? Ale… jak by něco takovýho mohl myslet vážně? Zrovna on? Může tancovat tango kdykoliv a s kýmkoliv, nejlepší tanečnice a popravdě i tanečníci z celé republiky na něj stojí frontu…

„Co cože?“ natáhne ruku, vytrhne mi z dlaně ten smeták a pohodí ho někam ke svýmu mopu, přičemž levačkou si hmátne do kapsy kalhot – a vzápětí se hlasitost hudby vyplňující sál o něco zesílí. „Prostě si pojď ještě zatancovat…“

„Ale… já… ty…,“ zakoktám se při marné snaze přetransformovat tu smršť mých myšlenek do nějakých srozumitelných vět – a v další vteřině už to vzdám. Nebo spíš se všechny moje myšlenky někam vypaří, a tak nemám co do čeho transformovat. Protože Šimon ke mně vztáhne pravačku – a já samovolně vložím dlaň do té jeho… a nechám se přivinout do těsnýho tanečního držení. Do jeho náručí. Celým mým tělem projede vlna vzrušení… a já nasucho polknu, odvrátím od Šimona hlavu a zavřu oči. Vím, že si to můžu dovolit. Protože když mě Šimon takhle drží… a když mě hodlá vést po parketu v dalším tangu…, tak se nepotřebuju koukat kolem sebe, pod sebe nebo za sebe, on mě do ničeho vrazit ani o nic zakopnout nenechá.

„Pět, šest, sedm, go!“ odpočítá Šimon potichoučku… a na hodně, hodně dlouho jsou to poslední slova, co se promísí s tou melodií. Pak už se ta hudba proplétá jenom s našima nádechama… a výdechama. A v mým případě teda i s občasným zadržením dechu…, protože chvilkama je těch vjemů a pocitů na mě tak moc, že z toho jednoduše zapomínám dýchat…