Quick quick slow (2/2)

Šimon mě zkušeně vede po parketu, a když si ověří, že si všechny ty dnešní kroky pamatuju, začne je spontánně všelijak přeskládávat a překombinovávat… a tvořit z nich úplně nový figury a variace. A já se tomu vedení jednoduše poddám… a prostě si to užívám. Užívám si, že ta dnešní nečekaná lekce ještě přece jenom neskončila. Užívám si každej Šimonův stisk mé dlaně… A to, jak mě bříškama prstů jemně, sotva znatelně hladí pod lopatkou… I to, když po čase mou pravačku propustí ze standardního držení, ale jenom proto, aby mou paži navedl na svoje rameno, zatímco sám mi volnou ruku obtočí kolem pasu… I v tomhle neklasickým držení dál pokračujeme v tanci, ale jsme na sebe teď natisknutí mnohem větší částí našich těl… a tak je každej krok, každej pohyb o dost intenzivnější.

Celou dobu mám zavřený oči, přesto ale moje vnitřní senzory fungují na jedničku: z ničeho nic zavnímám, že se nějak podezřele přibližujeme ke stěně… a že Šimon nedělá žádný dostatečný úhybný manévry, abychom se jí vyhnuli… Otevřu oči a ověřím si, že jsme opravdu už skoro u zrcadel. Na jazyku mi vytane hned několik rádoby vtipných otázek, že jako jestli Šimonovi náhodou neselhal navigační systém nebo tak něco, ale nahlas nepoložím žádnou. Tu odpověď na ně totiž znám. Vím, proč mě Šimon soustředěně směřuje zády přímo proti stěně. Vím, proč najednou zpomalí… a proč mě o jedno ze zrcadel opatrně opírá. Vím to, cítím to – a hlavu k němu přiblížím ve stejnou chvíli, kdy se on nakloní ke mně, takže není z čeho poznat, kdo koho políbí jako první… Není to poznat – a hlavně je to úplně jedno. Důležitý je, že se to děje. Že se Šimonovy rty dotkly těch mých… a moje rty těch jeho.

Přivine si mě ještě těsněji k sobě, i když bych skoro přísahal, že blíž už to ani nejde, a já mu pod návalem chtíče a touhy omotám paže kolem krku. Někde v koutku mysli mě jako bič švihne myšlenka, jak je zvláštní, že ještě dvě hodiny zpátky jsem se skoro modlil, ať si mě Šimon pokud možno vůbec nevšímá, a teď se tu nemůžu nabažit jeho rtů, jeho vůně, jeho trhaných nádechů a jeho dlaní… Ale rychle ty úvahy zaplaším a poddávám se prostě přítomnýmu okamžiku. A těm Šimonovým rtům… a dlaním… a jeho vůni… a jeho tělu nalepenýmu na tom mým… jeho vzrušenýmu tělu nalepenýmu na mým vzrušeným těle, abych byl teda přesnej…

Tak jako jsem se na Šimona dokázal naladit při tangu a přesně jsem poznal, kdy mám udělat jakej krok, kdy zpomalit nebo zrychlit, jsem na něj podobně naladěnej i teď: zavnímám, že otevřel oči…, a tak se na něj taky podívám… a on ode mě o kousíček odtáhne hlavu, aby se na mě mohl usmát – a tak mu ten úsměv poněkud zadýchaně oplatím.

„Tohle… jsem chtěl udělat už dávno,“ vydechne.

„Vážně…?“ protáhnu nevěřícně. „No tos to teda dával dost divně najevo!“

„Však já jsem to právě nechtěl dávat najevo!“ opraví mě, přičemž mu pobaveně, zároveň ale zvláštně něžně zajiskří v očích. „Jsem tušil, že budeš můj problém, sotva jsem v červnu poprvý vešel do dveří…“

„No dovol? Jakej problém?“ malinko mě to jeho přiznání vytočí, ale Šimonův úsměv se ještě o trošku rozšíří a on to uvede na pravou míru:

„Sexy problém!“ A rovnou mi líbne na rty takovou rychlou, uklidňující pusu. „Víš, kvůli minulýmu vztahu jsem vybouchl na jedný ligový soutěži a pak jsem delší dobu nesoutěžil vůbec, úplně jsem si tím dosral ranking, a prostě… jsem se zařekl, že už si budu dávat bacha na to, s kým se zapletu. A že to nebude nikdo z branže. A že celkově by mi prospělo si dát od kluků chvíli pohov a soustředit se jenom na tanec… Týjo a nastěhuju se částečně sem do Ostravy, vezmu tady na part-time práci – a první, na koho natrefím na recepci, seš ty!“

„Hmm, no tak za prvý, já nejsem z branže, ale, jak jsi přesně poznamenal, sedím na recepci… No a za druhý,“ s těma slovama pomalu sklouznu rukama z jeho těla pryč a přestanu se k němu tak tisknout, „za druhý se se mnou přece nezaplítáš. Jenom… jenom jsme tancovali.“

Šimon mě taky přestane objímat, ale pouze proto, aby jeho dlaně mohly najít ty moje – a aby mi je mohl stisknout.

„No tak za prvý seš z branže. A nehádej se se mnou pořád. No a za druhý… jsme jenom netancovali. Jenom tancuju s Lindou. Nebo s Monikou, s Kate, s Leonou, s Táňou… S tebou to nebyl jenom tanec. A kdybys to neměl stejně, tak bys mě už dávno nabral kolenem, příležitostí jsi k tomu měl víc než dost…“

Oba se té představě uchechtneme, ale já hned zase zvážním:

„Já tě nechci nabírat kolenem. Ale ani nechci, aby sis myslel, že se se mnou musíš zaplítat, když o to nestojíš…“

„Jenže to je právě to, Mates, já o to stojím!“ ujistí mě Šimon – a rovnou se ke mně skloní, aby to svý ujištění stvrdil dalším polibkem… A já si dám sakra záležet, aby mu došlo, že pokud o to stojí on, tak já taky.

A asi bysme se o tom ujišťovali doteď, kdybych nezaregistroval, že to naše vzájemný propletení a zároveň propojení s tou už několikátou tango skladbou narušuje vzdálenej zvuk, kterej do toho jaksi nezapadá…

„Sakra,“ vymaním se ze Šimonova objetí, když mi to dojde. „Už mě sháněj naši… Asi se bojí, jestli se zase nesemlelo něco nečekanýho… Už jsem tu totiž řešil problém s alarmem i holčinu, co se jí zamotala hlava na schodech a musel jsem jí volat záchranku,“ vysvětluju, když rychlým krokem přecházím k recepčnímu pultíku – a Šimon zatím na svým mobilu zastavuje hudbu. „Tos nemusel,“ prohodím přes rameno, „já jim jenom napíšu, nepotřebuju s nima mluvit…“ A vzápětí mamčino vyzvánění típnu a vyťukám jí rychlej vzkaz, že je všechno ok, jenom jsem se zakecal.

Šimon mezitím dojde ke mně, zezadu mě obejme a opře si bradu o mý rameno.

„Takže ty bydlíš u rodičů? Nebo jak?“

„Jo, no,“ s požitkem se o něj opřu, protože mi tyhlety jeho tak nový, a přitom tak samozřejmý dotyky dělají děsně dobře, a dlaněma mu začnu bezmyšlenkovitě přejíždět po předloktí. „Studuju tady na vysoký a po odpoledních a večerech dělám u našich ve studiu, tak nám přišlo zbytečný, abych si platil extra nájem.“

„Jasně, to by bylo padlý na hlavu… Hmmm,“ protáhne přemýšlivě, „no ale nebude jim vadit, když jim napíšeš, že dnes přespíš někde jinde, ne?“

Tělem mi projede vzrušení v podobě šimravo-mrazivé vlny.

„A kdepak přespím…?“ vydechnu napjatě. Tu odpověď samozřejmě znám, přesto ji potřebuju a chci slyšet od Šimona. Protože nějaká moje část pořád nedokáže uvěřit, že se tohle všechno opravdu děje, že si to jenom nějak nenamlouvám, nenalhávám… nepředstavuju…

„Mohli bysme si jedno tango zatančit ještě u mě,“ zavrní mi Šimon do kůže na krku… a udělá to tak smyslně, že mě okamžitě zavalí šimravo-mrazivá ne vlna, ale rovnou tsunami.

„A… fakt tu mluvíme o tangu?“ špitnu, hlasitějšího projevu momentálně nejsem schopnej.

„Já nevím, Matyáši,“ odpoví Šimon, odtáhne se ode mě a za loket si mě k sobě otočí čelem. Jeho teplá náruč mi ještě ani nestihne chybět – a on mi okamžitě zase omotá paže kolem těla, jako kdyby vedle mě nedokázal stát, aniž by se mě dotýkal… To zjištění mě potěší, protože to mám úplně stejně! To už ale Šimon pokračuje: „Já nemluvím o ničem konkrétním. Klidně to ber jako pozvánku k tanci… nebo k sexu… anebo k několikahodinovýmu nočnímu pokecu nad plechovkama s pivem… Prostě jenom… zítra dopoledne odjíždím a sem se vracím zase až v pondělí, tak bych s tebou chtěl strávit ještě nějakej čas. Protože se trochu bojím, že než se vrátím, tak by se tohle všechno mohlo rozplynout…“

„To je milý,“ usměju se na něj, i když zároveň se vnitřně zachvěju z toho, jak podobně se oba cítíme. „Tak já teda to tvý pozvání ke všemu a zároveň k ničemu přijímám.“

„Tss, k ničemu jsem neřekl! Když už si tě k sobě pozvu, tak se postarám, abys neodešel s prázdnou!“ pobaveně mu zajiskří v očích – a pak už se z toho vzájemnýho objetí vypleteme, abych mohl všechno douklízet, dovypínat a pozhasínat, zatímco Šimon se v šatně převlíká z tanečního do civilu, jak to sám okomentuje.

„No, sluší ti obojí,“ okomentuju to já, když ke mně místo v černých nažehlených hadrech dojde v riflích, vytahaným triku a s cestovní taškou v ruce.

„No a co teprve až mě uvidíš bez oblečení,“ laškovně na mě zamrká.

„Hej, ty seš ale provokatér!“ ošiju se vzrušeně, ale snažím se na sobě nedat nic znát a lehounce rozechvělýma prstama začnu vyťukávat kód na alarmu. „Neříkals náhodou, že klidně můžeme jenom kecat nad pivem?“

„Však já netvrdím, že na to svlíkání musí dojít hned dneska!“ směje se. Pak už seběhneme schody až do podzemní garáže a já Šimona následuju k jeho autu. Odemkne ho dálkovým ovládáním a galantně mi otevře dveře spolujezdce.

„Teda, gentleman za všech okolností, co?“ zašklebím se na něj, ale vnitřně mě tohle gesto zahřeje. Stejně jako mě hřejí všechny Šimonovy gesta, kterýma mi posledních pár minut… nebo spíš hodin… projevuje svou náklonnost…

„Kdybys chtěl, umím se přepnout i do etiketou nepolíbenýho badboye!“ mrkne na mě poťouchle těsně před tím, než za mnou dveře zavře.

Počkám si, až obejde auto a sedne si na místo řidiče, a dodám:

„Ale prosím tě, to bys nebyl vůbec ty…“

Šimon už se jenom mnohoznačně uculí, nastartuje – a kabinou se rozezní skladba z nejnovějšího alba Taylor Swift.

„No tohle, ty znáš i jinou hudbu než standard ballroom?“ utahuju si z něj.

„Hele, ty,“ poplácá mě pobaveně po koleni, než zařadí jedničku a začne se pomalu vymotávat z parkoviště, „na to, že jsi se mnou momentálně zamčenej v autě, si dost troufáš! A jinak jo, mám tu plno různejch playlistů. Trávím v autě plno času, víš, ať už pendlováním mezi Ostravou a Brnem, tak i různě po republice po soutěžích…“

„Mezi Ostravou a Brnem?“ zaujme mě to.

„Jo. Bydlím napůl v Brně, kde taky vedu nějaký taneční kurzy a mám to odtamtud blízko do Vídně za našima, no a sem do Ostravy mě vlastně přitáhla sestřenice, Andy. Pořád básnila, jak je to tu krásný a moderní a blízko do hor a podobně, no prostě nejlepší místo k životu, chacha… Takže když jsem se před půl rokem definitivně rozhodl seknout s Prahou a chtěl jsem nějakou změnu a takovej něco jako restart, napadlo mě, že Ostrava není úplně marnej nápad.“

„To si piš, že není!“ potvrdím mu to s patřičnou hrdostí v hlase.

„Vy byste si s Andy evidentně rozuměli!“ zasměje se Šimon chápavě. „Každopádně poslední dobou uvažuju, že bych to cestování nějak omezil a zakotvil jenom na jednom místě… Začíná toho být nějak moc. Zítra třeba fičíme na soutěž až do Mladý Boleslavi…“

„Proč až tam?“ zajímám se, a tak mi Šimon po zbytek cesty večerně osvětleným městem vypráví o tom, jak s taneční partnerkou objíždějí nejenom různý ligový soutěže, ale i pohárovky, který berou jako trénink, a podle čeho si vybírají, kam pojedou a kde to za to nestojí a tak.

Když před jedním velkým sídlištěm najde očividně poslední volný místo k zaparkování a vystoupíme z auta, úplně samozřejmě mě vezme za ruku. Moje dlaň v té jeho je něco, na co jsem si během dnešního večera už stihl zvyknout, přesto mě ta nonšalance, s jakou to Šimon udělá, čímsi překvapí, a tak se na pidisekundu zarazím – a Šimon si toho všimne.

„Vadí…?“ přeptá se pátravě a konejšivě mě po hřbetu dlaně pohladí palcem. „Jsem na tebe moc hrrr…?“

„Ne, to ne, jenom… mňo… Já se asi pořád nějak nedokážu sžít s tím, že se mi tohle všechno jenom nezdá,“ vyjdu nakonec s pravdou ven.

„To jako že jsem tvůj splněnej sen?“ zajiskří Šimonovi v očích.

„Hej, zase tak si nefandi!“ zasměju se. „Jenom prostě nejsem zvyklej… na tohle. Na tohle všechno. Si připadám, že jsem se omylem ocitnul v hlavní roli nějakýho nově natáčenýho celovečeráku – a ty budeš časem děsně zklamanej, až zjistíš, že jsem ve skutečnosti jenom komparzista…“

Tohle moje přirovnání Šimona upřímně pobaví.

„Hele, ty komparzisto,“ culí se, zatímco si mě za ruku přitahuje k sobě do náručí, „a proč to stavíš zrovna takhle? Já jsem úplně obyčejnej kluk, Matyáši… Jo, možná jsem se několikrát objevil v televizi v pořadu, kterej sleduje půlka národa, ale to přece nijak nesouvisí s tím, jak a s kým chci trávit volný večery… A rozhodně nejsem zklamanej, ale naopak se cítím poctěnej, když se mi povede ukecat sympatickýho, přitažlivýho kluka, aby u mě zůstal přes noc.“

Z toho jeho proslovu okamžitě zrudnu ve tvářích potěšenýma rozpakama, ale myslím, že v tom světle pouliční lampy se to ztratí. Doufám. Ostatně Šimon ani nečeká, co se mnou jeho slova udělají nebo jak na ně zareaguju – prostě se ke mně skloní, vytáhne si z mých rtů ujištění, že jsme pořád na jedné vlně, a pak už mě bez dalšího řečnění odvede za ruku až k sobě do bytu.

Nebo možná by se dalo říct spíš do takovýho maličkýho tanečního studia, jak zjistím, když se v předsíni zujeme a Šimon rozglábí dveře do pokoje napravo.

„Haha, obývák s gaučem, knihovnou a poličkou na kytky je zbytečnej přežitek, co?“ utahuju si z něj v dobrým, zatímco se rozhlížím po téměř prázdné čtvercové místnosti, která je po celé jedné straně polepená zrcadlama, naproti na zdi naopak visí spousta plakátů s tanečníma motivama, no a v rohu se pak kromě nezbytné reprobedny, na které stojí noťas, povaluje ještě žíněnka, několik srolovaných karimatek, gymnastickej míč a pár dalších cvičebních pomůcek.

„Náhodou,“ tlemí se Šimon, „proč si pronajímat drahej taneční sál, když spoustu věcí zvládnu odtrénovat a odučit tady? Třeba svatební tance se tu dají nacvičit úplně v pohodě, k tomu nepotřebuju místnost deset krát deset metrů, že jo…“

„To asi ne,“ uznám a užuž chci podotknout ještě něco dalšího, ale Šimon mi do toho mýho nádechu skočí:

„Každopádně neboj, ty už máš dneska, co se tancování po parketu týče, splněno… Tebe bych s dovolením pozval do pohodlnějc zařízený místnosti.“ A s těma slovama mě odvede k dalším dveřím, který vedou… do jeho ložnice.

„Ehm,“ zarazím se mezi futrama a cítím se najednou děsně… nejistě a skoro až vyplašeně, „a nezval jsi mě úplně původně na další tango…?“

„Zval,“ usměje se na mě. „A jestli o to budeš stát, tak si ho s tebou zatancuju moc rád! Nebo cokoliv jinýho. Jenom jsem chtěl, ať víš, že zatímco sem,“ kývne hlavou k obýváku, „má přístup úplně každej, koho si sem pozvu, tak sem,“ kývne bradou do ložnice, „jsem nevzal ještě nikdy nikoho… Ale to neznamená, že z toho musíš být nervózní, Mates. Můžeme klidně až do rána koukat na filmy, když budeš chtít.“

Kruci, jak to dělá, že takový zdánlivě obyčejný oznámení o tom, že jsem pro něj v něčem první, zní z jeho úst jako zatraceně žhavý a zároveň neobyčejně něžný vyznání?

Odměním ho za to potěšeným úsměvem – a návrhem:

„Hmm, tak co kdybys třeba pro začátek pustil nějakou hudbu? A uvidíme, jak se to vyvine?“

Šimon přikývne, v očích mu jiskří pochopení.

„A máš nějaký konkrétní přání? Nebo mě zase necháš, ať tě vedu?“

„Nechám to všechno na tobě,“ vyšeptám ze sebe rozechvěle… A pak už sleduju, jak Šimon dojde k notebooku, během vteřiny ho oživí, něco na něm nakliká – a místností se začne linout tichá, podmanivá hudba. Tango, jak jinak, ale v takovým moderním a jakoby naléhavějším kabátku…

Nasucho polknu, zatímco pozoruju, jak se Šimon pomalu vrací ke mně. Celou dobu mě propaluje očima, a když nás od sebe dělí jenom metr, napřáhne ke mně ruku. A já vložím dlaň do té jeho, jako jsem to dnes udělal už tolikrát – a přesto se nemůžu nabažit toho pocitu, co se mi tělem pokaždý rozlije. Je to, jako kdyby ve mně ten dotyk probudil něco, o čem jsem vůbec netušil, že to ve mně spí. Je to, jako kdyby ve mně ten stisk jeho dlaně rozvířil dílky skládačky, který byly doteď pohozený někde pod zetlelýma prknama – a já přitom vůbec netušil, že mi nějaký puzzlíky do mýho celkovýho obrazu chybí…

Pevným, sebejistým pohybem Šimonovy paže se nechám přitáhnout blíž k němu, a i když bych mu nejradši omotal ruce kolem krku a políbil ho, tak on je tu přece ten, kdo to vede. A tak se tomu jeho vedení poddám a nechám se chytit do tanečního držení. Jo, jsme těsně u sebe, tango se ani jinak tancovat nedá, ale přesto to pořád není tak těsně, jak bych momentálně potřeboval… A ta Šimonova blízkost spojená s tím naschvál udržovaným odstupem mě donutí znovu nasucho polknout, vzrušeně a roztouženě.

Když mi hudba a Šimonův nevyřčenej pokyn naznačí, že mám vykročit, vykročím pravou nohou dozadu, a to, jak Šimonovo tělo to moje zkušeně následuje, to, jak si jeho tělo to moje podmaňuje a jak si s mým tělem hraje, mě nutí zajíkavě lapat po dechu. Vnímám každej centimetr, kde se naše těla dotýkají – i každej centimetr, kde se zatím nedotýkají, ale mohly by, měly by… budou… Cítím teplo a energii, která ze Šimona sálá, cítím sílu jeho paží, stabilitu jeho nohou, cítím pevnost, ale zároveň jemnost jeho dlaní… a tlak jeho pánve a stehen… Energická hudba, která se rozprostírá kolem mě a prostupuje i přímo mnou v podobě rozjitřených vibrací, všem těm mým vjemům přidává na intenzitě a na razanci… a já si po chvilce připadám, jako kdybych si snad něco šlehnul, něco, co zostřilo všechny moje smysly a prohloubilo moje prožitky. Takhle jsem se při tanci ještě nikdy necítil! A takhle jsem se ještě nikdy necítil s žádným klukem! Přijde mi, jako kdyby moje doteď polomrtvý tělo někdo polil živou vodou – a já teprve teď přišel na to, co to ve skutečnosti znamená žít… anebo minimálně zamilovat se…

Vím, že jsem Šimonovi slíbil, že se jím nechám vést, ale dýl toho nejsem schopnej: nedokážu už prostě udržet horní polovinu svýho těla ve vzdálenosti několik centimetrů od Šimona… A tak jemně vyprostím svý dlaně z těch jeho, ovinu mu paže kolem krku a hlavu si opřu o jeho rameno.

Šimon mě okamžitě zabalí do svýho náručí, z tanga přejde do obyčejnýho ploužáku.

„Ale ale, to jsem tě tak unavil?“ dotkne se jeho tichej hlas mýho ucha – a mně se z toho vzrušeně zježí všechny chlupy v zátylku.

„Spíš nažhavil,“ přiznám, obličej dál tvrdošíjně zavrtanej do jeho trička, protože se mu momentálně stydím podívat do očí. Stydím se za to, co by si v mým pohledu mohl přečíst – a sice jak neskutečně se mnou zamával… a jak mi přetočil můj svět vzhůru nohama… A stačilo mu k tomu jedno obyčejný tango…

„Hmmm,“ zavrní, „tak když jsi tak nažhavenej, tak to ti musíme pomoct, aby ses nám nepřehřál, co?“ A s tím vezme do prstů lem mýho trička a začne mi ho pomalu vyhrnovat ke krku… A já, jako bych byl zhypnotizovanej tím jeho hlasem a těma jeho dotykama, zvednu ruce, aby mi to triko mohl rovnou přetáhnout přes hlavu a odhodit ho.

„Můžu taky?“ zeptám se zastřeně, ale na odpověď ani nečekám a rovnou Šimona jeho trička taky zbavím.

Chtěl bych si jeho sexy polonahý tělo pořádně prohlídnout, ty jeho namakaný paže a jeho obnaženej hrudník, přesto ale nedokážu odtrhnout oči od těch jeho. Je to, jako kdyby mě nějak magicky přitahovaly, jako kdyby Šimon můj pohled uzamkl v tom svým… V jeho očích to jiskří, smyslně a roztouženě, vyzývavě, ale vidím tam i stopy po překvapení a pobavení, jako kdyby taky pořád nemohl uvěřit, že se tohle všechno opravdu děje… a jako kdyby si to zároveň neskutečně užíval a nehodlal promarnit ani vteřinu.

Než se naděju, znovu si mě nastaví do tanečního držení, a aniž by mě přestal propalovat očima, vysekneme pod jeho vedením další tango. Další, ale přitom jiný. Tohle je… vášnivější, podmanivější… hříšnější… Možná proto, že z našich polonahých těl sálá víc žáru, a možná proto, že naše trika pohozený na zemi, kterým se Šimon umně vyhýbá, ale jejichž přítomnost si oba plně uvědomujeme, jsou takovým žhavým příslibem věcí příštích. Příslibem toho, že se na zemi už brzo octnou i další kousky našeho oblečení…

Šimon mě nečekaně roztočí do sólo piruety, zastaví mě tak, abych se k němu natiskl zády, a dlaně mi položí na boky, zatímco já obtočím paže kolem jeho pasu a začnu ho hladit na bedrech… a na kříži… Je to možná pro moje ruce malinko krkolomná poloha, ale vůbec mi to nevadí, poddávám se prostě tomu, jak těsně jsme jeden na druhým nalepení. Na tango v tuhle chvíli kašleme, jenom se vlníme do rytmu, já se zádama opírám o jeho nahej hrudník… a Šimon mě hladí po nahé kůži těsně nad kalhotama.

„Jestli chceš v tomhle tanci pokračovat, tak navrhuju přesunout se vedle,“ pošeptá mi do ucha – a rovnou mi i dá najevo, co přesně tím pokračováním myslí: prstama obratně rozepne knoflík na mých kalhotách.

„Říkal jsem, že to nechám všechno na tobě,“ hlesnu vzrušeně… A Šimon se potichoučku uchichtne, pak si mě v náručí přetočí čelem k sobě, a zatímco si jeho rty najdou ty moje, napůl mě vede a napůl strká do ložnice.

„Chceš vědět, podle čeho jsem okamžitě poznal, že se k sobě hodíme?“ zeptá se s potměšilýma hvězdičkama v očích, když zakotvíme těsně vedle jeho postele. „Protože seš ke mně tak akorát vysokej,“ vydechne, zatímco jeho dlaně hladivě bloudí všude po mým těle. „Skvěle zapadneš do mý náruče, kamkoliv chci, tak dosáhnu… Nelupne mi za krkem pokaždý, když ti chci dát pusu…“

„Pff,“ odfrknu pobaveně, „to jako že sis mě právě přivedl do svý ložnice, chystáš se mě svlíknout do naha – a srovnáváš mě se svým ex?“

„Ne, ježíši,“ rozesměje se Šimon a rozverně mě líbne na tvář, „když už, tak tě srovnávám se všema svýma tanečníma partnerkama… nebo s klientkama, haha… Možná jsem chtěl jenom trošku odlehčit atmošku, tak sorry, jestli to vyznělo blbě. Ale na druhou stranu si za tím stojím – děsně mě bere, že ke mně takhle pasuješ, víš? A taky mi šíleně voníš, když jsi zpocenej. Už jak jsme poprvý zkoušeli ty základní kroky, tak jsem cítil, že seš pro mě ten pravej…“

„Hej!“ začnu ho od sebe hraně odstrkávat. „Nějaký míň trapný a víc sexy lichotky bys tam neměl?“

Šimon mě chňapne za zápěstí a zase si mě k sobě přitáhne.

„Ale to je sexy! Si někdy zkus i kdyby jenom deset minut tancovat tělo na tělo s někým, kdo ti prostě nevoní. S někým takovým se ti pak nechce ani do šatny, natož do postele… Ale u tebe jsem si celej večer představoval, jaký by to bylo mít tě doma – a všechen ten voňavej pot z tebe olízat…“

„Zvrhlíku,“ rozesměju se napůl zhrozeně, napůl ovšem potěšenej tím, že patřím do té správné kategorie. Že jsem jedním z těch, se kterýma Šimon chce sdílet náruč, šatnu, postel… a kdo ví, možná i zbytek života… No a navíc – je pravda, že on mi taky voněl, když si mě během večera pokaždý přitáhl do těsnýho držení a já se zhluboka nadechl jeho blízkosti… Jenže v jeho případě jsem z něj necítil jenom pot, cítil jsem z něj i ten entuziasmus, kterej do toho tance dává…, a tu lásku, protože na Šimonovi je opravdu vidět, jak tanec miluje. A podobný nadšení a podobnou lásku z něj vnímám i teď, když se na mě dívá zpod smyslně přivřených víček a když mě hladí po zádech a po pažích a když mi rozepíná kalhoty a když mě nechává, ať mu z nohou sroluju ty jeho…

Nejsme žádní troškaři, ty kalhoty si rovnou sundáme i s boxerkama, takže když mě o pár vteřin později Šimon pokládá na svou postel stejně propočítanýma a zkušenýma pohybama, jako kdyby to byla jen další figura v tangu, jsme úplně nazí. A i když ještě před několika minutama jsem se téhle chvíle trochu děsil a bál, tak teď najednou mi to přijde… úplně přirozený a v pořádku. Jako kdyby to nebylo žádný roztřesený a neznámý poprvé, ale jako kdyby to bylo nenucený, samozřejmý pokračování tance, kterej spolu trénujeme a pilujeme už několik hodin… A ještě zvláštnější je, že mě občas přepadne pocit, jako kdybychom se neznali jenom těch několik hodin, ale mnohem, mnohem dýl. Je možný, že mezi náma poletovaly nějaký jiskřičky už delší dobu, několik týdnů nebo měsíců, pokaždý, když jsme spolu pracovně prohodili pár vět, aniž bysme si tu vzájemnou přitažlivost uvědomovali? Nebo jsem byl dokonce jedinej, kdo si to neuvědomoval? Vždyť Šimon mi sám řekl, že mě zaregistroval hned, jak k nám do taneční školy přišel na pracovní pohovor, a že prostě jenom nechtěl dávat nic najevo…

Nakonec ale všechny tyhle úvahy zametu pod pomyslnej koberec, protože… není to teď už náhodou jedno? Na to, co bylo, nebylo, stalo se nebo se nestalo, sere pes. Důležitý je jenom to teď… A teď se to má tak, že se Šimonem ležíme v jeho posteli… a nemůžeme se jeden druhýho nabažit. Hladíme se a líbáme, a protože jsou všechny ty dotyky šíleně intenzivní, tak do toho i dost hlasitě lapáme po dechu a vzrušeně vydechujeme… Z vedlejší místnosti se k nám pořád ještě line to podmanivý tango a celou tu atmosféru podkresluje, ale já tu hudbu ani moc nevnímám, soustředím se jenom na Šimona. Na jeho vzrušením zastřenej pohled, na jeho horký rty, na jeho zpocenou kůži, na jeho zkušený ruce, který stejně jako vědí, kde a jak chytnout partnera při tanci, tak vědí, kde a jak se mě dotknout teď…

Oplácím mu ty dotyky nejlíp, jak umím, oždibuju ho rtama, ochutnávám ho jazykem… Plazím se po něm jako liána s cílem ochutnat ho úplně všude, ale zároveň se poddávám jeho vedení, když tu mou průzkumnou cestu po jeho těle zarazí, přetočí mě pod sebe – a začne pro změnu úplně všude ochutnávat on mě… Stejně tak nechám všechno na něm, jak jsem slíbil, když se natáhne do svýho nočního stolku a vyhrabe krabičku kondomů a lubrikant. Jenom se mi dlouze zadívá do očí, já s nadrženě skousnutýma rtama přikývnu – a zbytek tohohle postelovýho tanga je tím pádem v jeho režii… A já se tomuhle jeho vedení poddám, podobně jako na parketu, moc rád. Šimon má tu vůdčí roli totiž evidentně v krvi, ale přitom to nijak nepřehání nebo nezneužívá, naopak, je pozornej, citlivej, všímavej a ohleduplnej… Vnímá každý moje zhryznutí rtů i každý mý vzrušený vzdychnutí, zaregistruje každej můj pohyb pánví i mý prsty, co mu občas zatnu do zad, a okamžitě na to všechno reaguje. Připadám si s ním v bezpečí i opečovávaně, obdivovaně i rozmazlovaně, připadám si jako někdo důležitej, ale zároveň rovnocennej… A všechny tyhle dojmy k němu vysílám očima, bříškama prstů i polibkama, stejně jako vzkazy, že i on je pro mě důležitej, že i on je se mnou v bezpečí, že se o něj taky postarám, že si ho taky zvládnu takhle rozmazlit a že ho taky celou svou bytostí obdivuju a respektuju. Vysílám k němu tohle všechno a mnohem, mnohem víc, a když se pak naše vzrušený, hekavý výdechy protnou v závěrečným crescendu a Šimon do mě vyvrcholí, připadám si, jako bych s ním prožil něco mnohem víc než jenom obyčejnej sex. Jako bychom si stihli předat mnohem víc než jenom sexuální uspokojení. Připadám si, jako kdyby právě něco silnýho, důležitýho vzniklo – něco, co se rodilo už dlouho, ale teprve dnes, teď, jsme tomu konečně vdechli život…

„Nad čím přemýšlíš?“ zapátrá Šimon zvědavě, když si mě přivine do pevnýho objetí a vtiskne mi jemnou pusu do vlasů.

„Že mi přijde, jako kdybych tě znal už šíleně dlouho,“ svěřím se mu a s blaženým zavrněním se k němu přitulím. „A taky že krásně zapadnu do tvý náruče… A celkově spolu prostě skvěle ladíme…“

„Ale!“ zasměje se. „A když jsem to říkal já, tak ses čertil!“

„Protože tys to říkal předtím,“ přidám se k jeho smíchu. „Jsem si nemohl být jistej, jestli to není jenom nějaká tvoje balicí technika. Ale já to říkám poté, co už jsme si to rozdali – a už se navzájem balit nepotřebujeme…“

„Ty seš mi teda romantik!“ dál se uvolněně chechtá. „Ale Matyáši, já tě chci balit pořád, kapiš? Hodlám tě svádět tangem… a lichotkama… a lákat tě do svýho bytu…“

„Jo?“ zvednu k němu hlavu a zadívám se mu do očí. „Tak to já jsem samozřejmě pro! Hele, ale dám ti radu – můžeš na mě zkoušet i jiný tance než tango! A taky mě můžeš lákat i jinam než sem do bytu… Co kdybysme příště zašli třeba do pizzerky? Nebo do kina? Nebo co kdybych s tebou jel na nějakou tu taneční soutěž? Chtěl bych tě vidět, jak to na parketu rozbalíš jako profík, s někým, kdo to taky umí…“

„To zní všechno skvěle,“ usměje se na mě Šimon rozněžněle a líbne mě na nos. „A mimo tohle všechno bych tě chtěl vzít do Brna. Dokud tě ještě mám kam vzít, protože začínám mít dojem, že už jsem se rozhodl, kterej ten byt chci pustit – a kde teda nakonec zakotvím…“

„Och,“ zatvářím se potěšeně i hrdě zároveň, „že by měla ta tvoje sestřenka pravdu a Ostrava fakticky je nejlepší místo k životu?“ dobírám si ho.

„Ostrava je sice krásná, ale kdybys tu nebyl ty, tak by asi v tom mým soukromým hodnocení zase tak moc bodů nedostala,“ opraví mě.

„Jako někdo, kdo se tady narodil, budu předstírat, že jsem to neslyšel, ale klidně mi to ještě párkrát zopakuj, mýmu egu to dělá dobře,“ tlemím se.

„Už ti někdo řekl, že seš děsně rozpolcená osobnost?“ překulí se Šimon nade mě a uvězní moje tělo pod tím svým. „Ty vůbec nevíš, co bys!“

„Momentálně je myslím úplně zřejmý, co bych,“ zacukají mi koutky – a zároveň mi zacuká v rozkroku, protože mě děsně rajcuje, když na sobě cítím váhu Šimonova vysportovanýho těla.

„Taky seš děsně nenasytnej,“ skloní Šimon hlavu a políbí mě.

„Možná, ale zároveň jsem dost snadno ukojitelnej…,“ vyšeptám mu do pusy.

„Jestli snadno, to nevím,“ zasměje se, „ale máš štěstí, protože já mám docela výdrž…“

„To máš,“ vyvzdychám ze sebe nadrbaně… A pak už zase necháme slova slovama a místo toho se vezeme na vlně vzrušení, chtíče… a tanga, který dál neúnavně vyhrává ve vedlejší místnosti.

Quick quick slow… quick quick… slow.